Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 192 188 výsledků (0,1742 sekund)

reklama
102 fotek, 1.5.2015, 504 zobrazení
96 fotek a 8 videí, 1.5.2015, 94 zobrazení
Ošklivé počasí ráno, déšť a zima dopoledne odradilo mnoho diváků od účasti na tradičním 1.máji na Pláních. V poledne se vyjasnilo, vysvitlo sluníčko a program mohl začít......
1 video, 18.6.2015, 307 zobrazení
590 fotek, zima 2014/2015, 330 zobrazení
S Accessem 2500km Marokem

Do Maroka vyrážím už po čtvrté. Připravil jsem si zbrusu nové trasy a nebude to jen ježdění kolem základního tábora v dunách Erg Chebbi. V plánu máme nejen navštívit Saharu a Atlas, ale i vzdálené vodopády nebo horská jezera…
V jednu hodinu 28.2.2015 vyrážíme ve složení : Radek- Yamaha Grizzly 700i, Václav - Kawasaki Brute Force 750 a já s Accessem Max 750i LT. Hned za hranicemi padá sníh. Naštěstí obavy z přejezdu Brenneru byly zbytečné. K trajektu přijíždíme v 16 hodin a hned mizíme v jeho obrovských útrobách. V 18:00 hod. se vyplouvá. Po 48 hod plutí jsme v Maroku. Dvě hodiny strávíme vyloděním a vyřízením dokumentů na celnici, pak najíždíme za branami na dálnici. Noční přesun do základního tábora Tifina v Erfoudu, kam dorážíme dopoledne v 10 hod.
Bez odpočinku natěšeni na zážitky se připravujeme na desetidenní okruh. Po čtyřech hodinách vyrážíme směr Sahara. Hned za městem Risani mizíme mezi pahorky v prachu. Jindy suchá místa tu překrásně kvetou. V řečišti protéká místy voda a zase mizí v písku. Užíváme si prvních písečných přesypů. Potkáváme zdivočelé muly. Hledám místo na oběd, někde v blízkosti vody na koupání. Břehy jsou zrádné, plné bahna - skořepina na něm je zrádná. Nechce se mi hned první den být od bahna a vyprošťovat z něj čtyřkolku. Po chvíli nacházím pevné dno s průzračně čistou vodou. To je ono. Jenže Radek a Véna nikde. Ani je neslyším. Vyjíždím na nejvyšší dunu v okolí a v hustém porostu vidím vyčnívat vlajku. Jedu za nimi. První problém. Radkovy se vytrhl zadní nosič, i s kufrem a kanystry leží na zemi za ním. Drží na dvou ohnutých slabých vzpěrách. Sundaváme co jde a vracíme nosič zpět do původního tvaru. Kurtami zafixujeme nosič. Co teď? Jet dál nebo se vrátit? K nejbližší vesnici to máme 20 km vzduchem přes pahorky. Zpět do z. tábora to po svých stopách máme 65 km, ale to by jsme přes členitý terén nedojeli. Sázím na jistotu a jedeme do kempu Tifina, kde nám ochotně pomohou najít nějakou dílnu, ve které vyztužíme rám nosiče. Hledám jinou cestu, pokud možno co nejpříjemnější. Po 40 km jsme na asfaltové silnici. Nosič zatím drží. V sedm jsme v kempu. Po pěti hodinách jízdy máme za sebou 160 km. Před půlnocí opraveno a připraveno ráno vyrazit směr Sahara.
Pozměňuji plán trasy. Dnes to bude převážně o rychlosti bez použití asfaltu. U první benzínky dotankujeme vše do plna. Radek nedočkavě bere zelenou pistoli a tankuje. Berber rozhazuje rukama a cosi haleká. Jediné co jsem pochopil - je to nafta! To ten den začíná. Naštěstí začal plnit kanystry, tak je pohroma zažehnána. Při placení nás ještě obere o pár dirhámů. Asi spropitné :-D. Hurá do terénu. Je sucho a hodně to práší. Naše rozestupy jsou i kilometrové, ale stále na dohled. Dostáváme se na rovné pláně, kde už jedeme vedle sebe. Rychlost kolísá mezi 80-ti až 100 km/h, podle hrubosti podkladu. Občas i naše přeložené mašiny se odlepí od země. Svižné svezení po dvou hodinách pustou krajinou, bez jediného stromu, ukončujeme pod hustým porostem zeleně v řečišti, kde si dáme občerstvení. Jemné rovné písečné dno poskytuje komfortní odpočinkové svezení, ale stále ve středu. Klesající voda vymlela i menší strouhy zařízlé i metr do dna koryta. Po 20-ti km opouštíme řečiště, které jde jiným směrem, než potřebujeme. Dostáváme se do zemědělské oblasti. Vodu tu čerpají z hlubin. Snad sto let staré čerpadlo poháněné ještě starším motorem, který je krmený z propanbutanové lahve. Prostě skvost do muzea tu stále plní svou funkci. Posledních 50 km je nekonečných. Dostali jsme se na širokou cestu, připravenou zřejmě několik let na asfaltový povrch. Monotónní jízda nás unavuje. Pár km před Zagorou zastavujeme, aby jsme ulevili ztuhlému palci. Zjišťuji, že mám naprasklý držák nosiče. 5mm silná pasovina praskla u oka, kudy prochází šroub. Jak na zavolanou přijíždí žlutý Defender a zastavuje u nás. Byl to majitel největšího servisu v Zagoře. Ochotně nám poskytuje služby. Po půl hodině držák zavařen a ukazuje nám své obchůdky už ze sedla mopedu. Doporučuje nám krásný stylový hotýlek. Nejdříve chtěli za noc se snídaní 900 dirhámů, ale po chvilce smlouvání jsme na třetině.

3.den
Probuzení v nádherném hotelu s překrásnou zahradou. Po snídani hledáme benzínku, zakreslená v GPS neexistovala, byl to bod v pustině. Začalo hodinové hledání ropy. Museli jsme se vrátit do Zagory. Před Saharou, 20 km od hranic s Alžírem, je policejní kontrola, kde kontrolovali a zapisovali pasy. Potom už nás čekala pustina zvaná Sahara. V dálce vidíme první duny. Zkoušíme, co naše stroje, těžce naložené zvládnou. Písek je jemný a ani po návětrné straně není utáhlý. Zdoláváme malé 20-ti metrové duny. Pomaličku se rozjíždíme. Po hodině tréninku přichází první karambol. Radek nezvládl otočení ve svahu a nedobrovolně opouští svůj stroj, který v kotrmelcích pod ním mizí. Co šlo, očesal. Zrcátka, plexy štít i držáky na vodu. Posbíráme, co půjde ještě použít a vyrážíme značka hotel. V dotyčném místě nic takového zase není. Jen rozpadlé ruiny, kam pastevci zaženou na noc svá stáda. Další bod kousek od nás je zdroj vody. Ten tam sice byl, ale obehnán zdí a uvnitř políčka. Začíná zapadat slunce. Míříme do dun, kde jsou značeny kempy. Ty už tam po tmě nacházíme, jsou zde berberské stany a hlavně voda. Sprchy tu už několik let nefungují. Na mytí dostáváme kýbl. Vytahuji svou mobilní sprchu a berbeři se nestačí divit, jak jsme vybaveni. Venca jim ukazuje, jak se chytá do lasa. Je totiž šampion rodeových disciplín ČR roku 2011. Oni na oplátku berou bubínky, barely a spustí svou hudební produkci.

4.den
Brzo ráno nás probouzí prudký vítr. To, co nás čekalo venku, jsem už nechtěl zažít. Řádila tam písečná bouře. Než jsme stačili opravit Radkovy plexy štít americkou páskou, už nám berbeři přinášejí snídani. Bouře neustává a podle domorodců, jen tak nepřestane. V plánu jsme měli průjezd velkým dunovým polem, což je v tomhle nereálné, proto ho budeme po kraji kopírovat. Sice je to delší, ale za to bezpečnější. Postupně se proplétáme mezi hromádkami písku, až se pomaličku začínáme od nich vzdalovat. Vítr sice neustává, zato je větší viditelnost. Odjíždíme k osamocené stolové hoře, kterou máme v plánu objet. Za ní, už je vzduch o poznání čistší. V dálce vidím rychle jedoucí nákladní automobil. Uhýbám mu z cesty, aby mě nezasypal prachem. Beru do ruky foťák a snažím se ho vyfotit. Prožene se kolem a najednou se driftem otáčí a jede ke mě. Vyskočili dva vojáci a berou mi z ruky foťák. Pochopil jsem, o co jde, tak než mi ho stačili zničit, mažu před nimi fotky, které jsem zrovna pořídil. Omluvil jsem se, že jsem netušil, že jde o vojenské vozidlo. Naskočili do kabiny a pelášili dál. Konečně se přibližujeme k městečku Foum – Zguid, kde budeme moci dotankovat hladového Bruta. Před městem je závora a zase vojáci. Kontrolují pasy a vyptávají se, odkud jedeme a kam míříme. Ve městečku si dáváme oběd a všichni se připojujeme k místní Wi-Fi. Potom už nás čeká průjezd kaňonem, který ještě nikdo neprojel. Domorodci nechápavě pozorují, kam to míříme. Stoupáme proti proudu kamenitou cestou, která pomalu zarůstá. Ta končila v poslední vesnici. Rozhodujeme se pokračovat korytem řeky, až kam to půjde. Tma nás dostihla a jsme nuceni se utábořit. Za zpěvu žab usínám.
5.den
V 7 ráno mě probudila zima. Pouhých 5 stupňů. Jdu najít dřevo na oheň. Kromě palem a rákosí tu nic neroste, ale na ohřátí to postačí. Balíme a razíme dál soutěskou. Obtížnost terénu stoupá. Mění se to v trialovou jízdu. Sesedáme z kolek a jdeme hledat, kudy dál. Domorodec tvrdí, že tu chodí, ale tak maximálně s naloženým oslem. Dáme ještě koupel v horské bystřině a obracíme zpět k první odbočce naším směrem. Ačkoli jsme neprojeli, tak tenhle průzkum za to stál. Potkáváme novou pevnost a kolem nezvykle spoustu nových kamionů. Po přiblížení zjišťujeme, že jsou to částečně kulisy. Natáčí se zde historický film. Pro tyto účely do této oblasti udělali novou cestu, které chyběl už jen asfaltový koberec. Betonové plochy, které jsme potkali uprostřed pustiny, slouží jako heliport. Pasoucí se velká stáda v okolí sloužili také k těmto účelům. Venca už zase somruje benzín. Jeho žíznivý Brut je zase na suchu. Nedaleko od filmařů, je městečko, kde dotankujeme opět vše co máme a jedeme směr Atlas. Šplháme až do 2.200 m.n.m., kde jsou zbytky sněhu. Majestátné vrcholky se tu tyčí až do 3.800 m.n.m. Už se stmívá a hotel značený v mapě nikde. Ochotný domorodec nám dává vizitku dalšího hotelu po cestě, ke kterému se dostáváme, až po 45 km za hluboké tmy. Majitel už nás vyhlížel u cesty. Nevím, jestli se tomu dá říci hotel, ale čisté matrace na zemi a teplou sprchu tu mají. K večeři se podává polévka, Tažin se skopovým a pomeranče. Teplota tu nepřesahuje 10 stupňů. Jdeme se zavrtat do dek.

6.den
Za rozbřesku sjíždíme z Atlasu směr vodopády Ouzoun Cascades . Jediná cesta v okolí přes hřeben je místy zasypána kamením a tajícím sněhem. Burácející voda v řekách tu není už průzračná, ale zakalená, jak po cestě bere co jí přijde do cesty. Je to tu jak na houpačce. Pořád nahoru a dolů. Pohled z vrcholků do údolí, jak se kroutí cesta, je nádherný. K vodopádům přijíždíme odpoledne. Hned na parkovišti se nás ujme místní berber s 10-ti metrový šátkem namotaným na hlavě, který nás dovede do hotelu, potom nás protáhne vodopády a doporučí restauraci . Sám si sedne před ní a čeká, než se najíme. Poté nás odvede zpátky k hotelu, kde teče jen studená :-( Po setmění majitel a jeho kamarádi zapomínají na korán. Vytahují tvrdý alkohol a balí si hašiš. Jsou přátelští a na tento večer navazujeme družbu.
97 fotek, březen 2015, 207 zobrazení
V ašské restauraci a hotel Goethe si naši přátelé z ašské, františkovo-lázeňské a chebské sekce ochránců hranic KČP připomněli tzv. 2. dobu temna započatou anexí naší země hitlerovským Německem 15.3.1939. Emotivní, ale klidné a vzorně podané úvodní vystoupení přednesl náš přítel Václav Burian, který svým projevem nezapřel bývalou kantorskou profesi. Důstojná akce započala čsl. státní hymnou. Jarda Horák a Tonda Juříček obohatili akci výstavkou a vzpomínkovým panelem, jak je zřejmé z fotosouboru.
Jednací sál byl zcela zaplněn a v závěru byly předány narozeninovým jubilantům věcné dárky.
Poděkování za zdar této vzpomínkové akce patří poděkování všem organizátorům a těm, kteří svým vystoupením obohatili toto naše setkání.

Z textu nástěnné výstavy k 76. výročí hanebné okupace Československa hitlerovským Německem.

1. Je sychravé ráno 15.3.1939. V rozbředlém sněhu se do naší země žene fašistická německá armáda. Německá menšina vojáky jedoucí na kolech a motorkách nadšeně vítá. Češi jsou zalezlí doma nebo skrytě hrozí pěstí. Začíná se psát nejčernější kapitola v naší novodobé historii.

2. Vraťme se však o pár měsíců zpět – září 1938. Hitler díky nepochopitelné dohodě mezi našimi spojenci Francií a Velkou Británií uchvátil československé pohraničí. To mu ale nestačí. Chce celkem bohatý průmyslový stát celý.

3. Hitler má tajný plán. Před světem akce nesmí vypadat jako vojenská okupace, ale nacifikace, kterou si Češi sami přejí. Prostřednictvím německé menšiny vyvolává nepokoje.

4. Separatistické Slováky ponuká k odtržení od Československa.

5. Všechno vrcholí 14. Března 1939. V poledne slovenský vůdce Tiso vyhlašuje samostatnost. Do sloveského rozhlasu prohlašuje:“ Dnes 14. Marec 1939 je rodným dátumom samostatného slovenského štátu…“.

6. Po poledni přichází do Prahy ultimátum Maďarska, že československé úřady mají okamžitě vyklidit podkarpatskou Rus a o pár chvil později přijde výzva československému prezidentu Háchovi, že má vyrazit do Berlína na návštěvu A. Hitlera.

7. Hácha hned vyráží na cestu a za pár hodin vystupuje na berlínském Anhaltském nádraží. Zde ho vítají se všemi poctami, ale Hitler ho postaví před hotovou věc. „Na vašich hranicích stojí nacistická armáda. „Podepište žádost o ochranu Čech a Moravy vojsky třetí říše.“ Šéf letectva dodává: „Jestli nepodepíšete, srovnám Prahu se zemí…“. Bylo by mi nesmírně líto, kdybych musel zničit tak krásné město, jako je Praha. Ale musel bych to udělat, aby Angličané a Francouzi věděli, že moje letectvo je schopno vykonat 100% práci. Oni tomu ještě stále nechtějí věřit. Já bych jim to chtěl dokázat.“

8. 66ti letý Hácha se zhroutí. Když ho přivolaný lékař dá trochu dohromady, ve 4 hodiny ráno dokument podepíše.

9. Je 15. Března 1939 a německým vojákům nestojí nic v cestě.

10. Na nárožích se objeví plakáty psané hrůzostrašnou češtinou o tom, že moc v zemi přebírá armáda třetí říše.

11. Akce je skvěle naplánována a během 11 hodin je obsazena celá zem.

12. Na večer přijíždí na Pražský hrad Adolf Hitler.

13. Vlak z Berlína s prezidentem Háchou nechal záměrně zpozdit, aby byl v Praze dřív a ve starobylém sídle českých panovníků tedy nevítal Hácha Hitlera, ale Hitler Háchu.

14. V Praze se zdrží jen 22 hodin, ale během těch nadiktuje a posléze podepíše výnos o protektorátu Čechy a Morava.

15. Nejen že se ihned začne jezdit vpravo…

16. … Ale úředním jazykem se stane němčina…

17. … Začne platit jiná měna a potraviny budou jen na lístky…

18. Nejen že město se zahalí do hákových křížů a začnou jimi maršovat nepřátelští vojáci…

19. … Ale už ten samý den začne zatýkání tisíců nepohodlných občanů a perzekuce Židů.

20. – 25. Začne šest nejhrůznějších let v novodobých dějinách našeho státu.

26. Tuto hrůzu ukončila až osvobozenecká mise Rudé armády a její spojenců.

27. Přestože byly dokumenty o ukončení 2. Světové války na evropském kontinentě podepsány 8. Května 1945, ve skutečnosti zbytky fašistických hord se v Praze tvrdě bránily a nechtěli se vzdát rudoarmějcům a ještě 9.května umírali čeští vlastenci a vojáci Rudé armády při osvobozování Prahy od střílejících fašistů.

28. PROTO 9. KVĚTEN BYL A JE ČESKOSLOVENSKÝMI VLASTENCI VZPOMÍNÁN U NÁS A V MOSKVĚ ZA DEN VÍTĚZSTVÍ RUDÉ ARMÁDY NAD FAŠISMEM V 2. SVĚTOVÉ VÁLCE.

Konec druhé světové války, druhého válečného konfliktu ve 20. století vyvolaném Němci, se v Českých zemích od roku 1991 oslavuje 8. května. Devátý květen, den, kdy Prahu osvobodila Rudá armáda, krátce po listopadu 89 zmizel. Či spíše byl vymazán.
Iniciativou tehdejších zákonodárců z kalendářů zmizel 9. květen, jakožto Den osvobození Rudou armádou. Vše pochopitelně díky snaze, oprostit se od všeho sovětského a ruského. ?Budeme ale kvůli některým stinným stránkám popírat zásluhy Rudé armády a tvrdit, že na našem osvobození mají zásluhu pouze západní spojenci?
Válka v Evropě sice oficiálně skončila podpisem bezpodmínečné kapitulace Německa, jež vešla v platnost právě 8. května 1945, jenže mnozí nacističtí vojáci to jaksi na vědomí nebrali a pořádek jim v tom v některých částech naší země i v Praze udělala právě až sovětská armáda vedená maršálem Ivanem Stěpanovičem Koněvem.
Je správné vzdávat úctu těm, kteří nám pomohli oprostit naši vlast od nacismu, na tom se všichni shodneme. Nezapomínejme ale v úctě držet všechny strany, které nám pomohly. Vojáci Rudé armády, obyčejní kluci, kteří proti nacistům především bojovali s velkým nasazením, ti si to nejvíce zaslouží...

Text: Jaroslav Horák
Fotosoubor: J. Horák, Pavel Duchan, Milan Paučo
78 fotek, 28.2.2015, 721 zobrazení | děti, koníčky, rodina-přátelé, sport, zábava
Víkend nabízí celkem dobrou předpověď počasí, na Pekláku lyžování za kilo, zdarma testování kvalitních lyží Fischer a lahůdku nakonec, otestování auta Suzuki 4x4 S-cross. A tak není co vymýšlet, v sobotu dopoledne valíme na Peklák. Sjezdovka byla v dobré kondici možná první 1/2 hodinku po zahájení lyžování, mokrý jarní firn byl vzápětí rozorán do nedefinovatelného stavu. Půjčuji si lyže Fischer v nákupce za několik desítek tisíc a jsem překvapen jak solidně se na nich dá jezdit v tomto oraništi. Třešnička na dortu je testovací jízda Suzuki 4x4 S-cross. Mladá dívenka si jako dozor usedá na místo spolujezdce, chtěl jsem vyzkoušet automatické připínání quattra, chybí nám sněhová pláň, navrhuji že vyleštěné autičko proženu po rozbláceném parkovisti, hmmmm to neprošlo, prý bych miláčka moc ušpinil. Na sjezdovku nás taky nepustí. Nevadí uděláme jiný test, testovací jízda bude probíhat pro mě známém okolí České Třebové. 1600 cm3 turbo diesel s šestikvaltem v režimu sport dává dostatečný výkon a svižnost. Po dvou několika metrových skocích při najetí vyšší rychlostí na horizont, ztrácí dívenka nervy a žene mě zpět na Peklák, moji kluci vše kontrolují ze zadní sedačky a mají z toho srandu. Závěrečný skok těsně pod Peklákem Páťa komentuje, zvednul se mi žaludek. Není času nazbyt, doma kluci zasedají taky k testům ale z učení, vše hotovo. Navečer uháníme na oslavu narozenin, Butrus slaví čtyřicítku, Jirko přejeme vše nejlepší, měj se fajn. P+O+P
297 fotek, 7.11.2015, 389 zobrazení
Pavel Pokorný + Ivo Drbohlav na djembe, Choroši s Petrem Ovsenákem, Vojta Kiďák Tomáško, Hráč De El Pado & jeho harém ( Hanka Prymusová - Ohnivá, Jana Radová ), Lucie Redlová + Retro Metronom j.h., Stráníci.
Inspirací k obnovení festivalu po tříleté pauze byla letošní AKCE ROKU - vynikající Vandrobraní ve Vladislavi pod taktovkou skvělé dvojice Kamily a Hráče.
Jako vzpomínku na spoluzakladatele Folkového špízu Pepu Streichla zahrál Pavel Pokorný jeho písničku Madona Paraplíčko. Choroši, které jsme viděli naživo poprvé, nás svým projevem naprosto uchvátili a nebylo to zdaleka jenom přednesem písně o mé jmenovkyni... Tato skupina má zvláštní znamení - nejvyšší počet vystoupení v Náměšti v tomto roce na 1 obyvatele. :-) Věčný romantik Vojta Kiďák Tomáško věnoval první písničku svojí ženě a představil nové CD Jak dravá voda. Zazněla premiéra dvou úplně nových písní - Navěky zamilovaný a Zubařské písničky, která byla napsána teprve před týdnem. Po přestávce nastoupil na pódium Hráč De El Pado se svým harémem, protože ženy se prý mají střídat. :-D Lucie Redlová svého hosta tajila do poslední chvíle, až se z něj vyklubal Retro Metronom. O závěr večera se postarali pohodoví a vtipní Stráníci, kteří sami sebe překvapili a pobavili vlastní tvorbou přímo na jevišti, heslo : Kočka - čočka - vločka. :-) Rozloučili jsme se společnou písní Zelený pláně.
168 fotek, 28.11.2015, 33 zobrazení
Bílá pohádka

Po trilogii České středohoří jsem pozornost zamířil o fous dál na sever - v podstatě souseda - na Krušné hory. Na přelomu podzim/zima byl plán užít si prvního sněhu v našich končinách. Zpočátku předpověď počasí nic moc - na sníh teplo a přeháňky. Přelom pátek/sobota s velkým ochlazením byl rozhodující a plán vyšel! O to více jsem byl zvědav jak dopadne Ivanova výprava do Českého ráje. U nás to probíhalo stejně jako na jiné, podobné akci.

Když se výprava pohybovala na výše položených místech, chodilo se ve sněhu a na ledu. Jak se sešlo dolů, následovalo bláto. Nadto sníh vystřídal déšť.

První co nás zaujalo byl kostel Panny Marie Sedmibolestné - na první fotce - vskutku rozsáhlý a majestátný komplex - je na první fotce tady na sa. Na fotce na rajceti stojí za povšimnutí dvou velkých, tmavých soch na střeše třímající velký "zlatý" klíč a meč.

Nad plán jsme navštívili zříceninu vodní tvrze Starý Dvůr. Zarostlé místo sloužící k "nevoňavým" účelům.

Místo je nabíté kostely, kostelíčky či zvoničkami, kterých jsme minuli/zahlédli přehršel.

Díky velmi brzko rannímu přesunu do kýžené lokality jsme stihli užít několika slunečních paprsků na prvním cili cesty - zříceniny hradu Krupka. Odměnou za to byly krásné výhledy na město a do kraje haleného mlhou. Zřícenina je pěkně spravená s kanónem mířícím na město, s vyhlídkovou věží a s mohylou J.W. Goetha. Čimanka Danka si všimla třech zajímavých kamenů ve zdivu hodných zdokumentování. Severním směrem v dáli na horizontu jsme odsud rovněž zahlédli další cíl cesty Rozhlednu Komáří hůrka. Celý les, ve kterém byl ponořen, zářil ve slunci v bílém kabátku. Při stoupání na vrchol přibývalo sněhu a počasí vycházelo dle předpovědi. Po desáté oblačnost zahalila oblohu a po jedenácté jsme si krom sněhu na zemi užívali i poletujících vloček. Vítr se utišil a celé to vyšlo na pravou, zimní, bílou pohádku. Tu se rodil nápad zapět nějakou odpovídající píseň s vánočním nádechem neb toto byla moje letošní, rozlučková procházka dalekým krajem. Realizace proběhla na závěr akce. Zda to byl zpěv nechť posoudí jiní, ale pokus to byl dobrý a navodil patřičnou atmosféru.

Před gastropauzou jsme se cestou kochali zasněženou krajinou a výhledy do kraje. Během ní se počasí zhoršilo, bylo po výhledech a fičák honil vločky než dosedly na zem. Příjemné teplo restaurace udělalo dobře jak nám tak foťáku. Na řadu přišla dobrá polévka s játrovými knedlíčky doplněná výbornou palačinkou s marinovanými hruškami.

Maje časový předstih proti plánu jsme se po kopci Komáří kůrka maličko prošli. Díky malé viditelnosti jsme záhy zamířili na další cíl cesty - zřiceninu hradu Kyšperk. Během sestupu jsme potkali značné množství turistů. Něco vypadalo na Posko, ale část byla spíše z daleké Asie. Jedny holky jsme potkali dvakrát až ve mě hrklo - kdo z nás chodí v kruhu a zda jsme nesešli z cesty. ;-) Při sestupu z hřebenu se vítr utišil a vločky se ladně snášely. Kochání přírodou a nejrůznějších, úchvatných stromů doplnilo vánoční pobrukování.

Kyšperk a přilehlá skála byla skvělá prolízačka. Tu jsem si vzpomněl na Moniku, coby hbitou, šplhavou veverku-čiperku, a na náš extra výlez na skály jedné akci.

Celou dobu šplhání po všech čtyřech po kopci se skálou zapadanou listím pokrytým sněhem jsem si říkal - ty brďo a jak potom dolů? Pohled shůry na maličkou Danku a Frantu byl špica a rozhlédnutím koldokola jsem zjistil, že nahoru vede kratší a luxusní cesta - navigoval jsem oba zpět odkud jsme přišli - tím se nastoupalo pár výškových metrů a ukázal místo kde mají začít. Proti prudkému svahu byla tato varianta "jen" trochu klouzající brnkačka a za chvíli se oba přidali ke kochání shůry. Po lesní cestě na Kyšperk není zdola vidět, že zrovna tato cesta nahoru vede k báječné skalní vyhlídce.

Při prohlídce sklepních prostorů hradu jsem objevil jednoho asi zazimované živočicha. Při prvním pohledu jsem si myslel, že to je motýl, ale v tuto roční dobu v našich končinách??? Prosím tímto přírodovědně orientované esáčkaře o pomoc při identifikaci. Bohužel fotka nevyšla a tak je na ní jen černá šmouzička:
http://pavel2015.rajce.idnes.cz/2015_11_28_Zriceniny_Krupka_Kysperk_kopec_Komari_hurka/#2015_11_28_Krusne_hory_1_136.jpg

Popis je následující:
počet nohou 4 (možná 6), barva - celá černá, lokace - nejzadnější kout tmavého podhradí, uchycen na stropě (tělem dolů k zemi), tvar kapky o průměru 1-2 cm protažený do špičky o délce 4-5 cm, při osvícení se pohnul, ale jen malinko, křídla jsem neviděl, stejně tak tykadla a něco podobného
Děkuji za pomoc, třeba se někdo dopídí.

Při zpáteční cestě jsem blahořečil nápadu koupit místenky tam i zpět. Zatímco na mezinárodní vlak do Německa se hrnuly "jen" davy a v našem kupé byla ještě jedna rezervace při naši cestě neobsazena, zpáteční rychlík z Ústí do Prahy praskal ve švech, stálo se i na chodbě a bez místenek bychom si nesedli, protože všechna místa byla obsazená. I ty naše označená místenkou! Již spřádám plány na druhý díl a cestování včetně lístků proběhne podobně.

Děkuji títmo oběma účastníkům za příjemnou společnost a Dance za kulturní program. :-) Druhý název pro zážitky z akce by mohl být: "Štědrý večer nastal".

P.S.
Mám dva svědky, že jsem při čekání na zpáteční osobák na žst. Bohosudov pilně trénoval taneční kroky. Jednak to bylo praktické = zahřál jsem se - budova stanice je otevřena pouze pondělí-pátek 5-12 hod. Sobota, neděle ani ťuk. Zatímco výpračí hověl v teple, všichni cestující mrzli, mokli ... Takovou džuznu jsem ještě neviděl. Druhak další, středeční, taneční hodina se blíží. A až se taneční partnerka zeptá co jsem dělal přes týden/víkend, s klidným svědomým mohu odpověďet, že připrava probíhala. ;-)
196 fotek a 5 videí, jaro 2015, 81 zobrazení | cestování
Ve dnech 21.5. – 24.5.2015 se uskutečnil 3. prodloužený víkend v Krkonoších. 2 auta jela již ve čtvrtek dopoledne, Malincí s Janou dorazili večer po rachotě. Ranní skupina se zastavila na prohlídku Litomyšle. Prošli jsme si náměstí, zámek, nakoukli do klášterního kostela a dali si oběd. Kamarád PaCo mi doporučil restaurace U Komínků a Pod klášterem, ke kterým se člověk dostane sestoupením schodů pod klášterem a doleva. Trefili jsme dobu oběda, takže U Komínků nebylo pro naši větší grupu místo a Pod klášterem bychom museli být v kuřácké části. Nakonec jsme skončili v jídelně U Toulovce naproti penzionu Pod klášterem (přes rynek). Je tam velký výběr jídel za více než lidové ceny a velmi překvapila čistotou včetně voňavých toalet. I dětičky mají speciální stůl a dětský koutek. :-)
Ubytování jsme byli tradičně na Zadních Rennerovkách na horské boudě Kuprovka. Po příjezdu proběhlo tradiční panáčkové přivítání s Katkou, Zbyňkem, Jardou a Mílou. Posledně se mi osvědčila cimra č. 10, která se vyznačuje vlastní koupelnou a sociálním zařízením. Tak jsem ji zabavil v prospěch svůj, Malinkých i Falka. Já potřebuji větší životní prostor, tak jsem znárodnil poschoďovou postel a první patro využil jako dočasné úložiště na své krámy (provedený restart na konci pobytu všechny dočasně uložené předměty odstranil). :-)
Tras bylo každý den několik podle skupin, já se přidal k "A teamu" (zelené barety jsme nechali doma). V pátek jsme si vyšli přes Dvorskou boudu, Chalupu Na Rozcestí k Výrovce, odtud po zelené dolů na Richterovy boudy. Ocenil jsem náš výkon z minulého roku, kdy jsme tento krpál šli opačně za výrazně vyšších teplot. Dále jsme pokračovali na Modrý a Obří důl. Výhled na Studniční horu byl super, zatím jsem měl Krkonoše jako hodně komerční záležitost, se scenériemi daleko od Tater nebo Alp. A tady jsme se koukali na horský masív s probouzející se svěží vegetací, kamenná pole, zbytky sněhu na pozadí blankytně modré oblohy. Nad štolou Kovárna jsme identifikovali místo, kde skončil na jaře mladý „borec“, který se rozhodnul, že se svým autem projede na této trase na Sněžku. Na krosové motorce by to dal, u čtyřkolky nevím, nevím, bo dále byl mostík pro pěší… Vystoupali jsme do Obřího sedla a u ubytovny Slaski dom si dali sváču. Po červené jsme vystoupali na Sněžku, chvíli pobyli na vrcholu a následoval sestup dolů. Vzhledem ke slunečnému počasí jsme i něco viděli. V Obřím sedle jsme se potkali s kočárkářskou grupou a společně přes rašeliniště – prameny Úpy se pokračovalo k Luční boudě. Venku jsme si dali jejich jedno a vystoupali k památníku obětem hor. Tam jsem si pospíkal, neb mé šprechání je slabší, s nějakou německou dvojicí patřící k jedné větší skupině. Ptali se nás na jednu horu v dáli. Ta Němka mi byla velmi sympatická, pěkná, štíhlá s copem. :-) Pokračovalo se napravo od oficiální červené po tyčemi značené trase a dolů na Výrovku. U Chalupy Na Rozcestí následovalo občerstvení borůvkovou a pak už jen sestup na Kuprovku. Urazili jsme cca 24 km a vystoupali cca 1 100 metrů.
Druhý den, tedy v sobotu, probíhal další ročník běhu na Sněžku. S batohem se blbě běhá, tak jsme zůstali u šlapek a šlapáků. Z Kuprovky jsme vyrazili na Luční boudu. Cestou jsme potkali páníčka s nádherným 6 měsíčním československým vlčákem. Po pár stovkách metrů oba rodiče pejska a dále páničku s jeho sestřičkou. Parádní psi. Z Luční jsme pokračovali k rozcestníku Rownia pod Sniezka. Vydali jsme se vlevo po červené na Špindlerovu Boudu. I když foukal vítr a bylo pod mrakem, výhledy do Polska stály za to. Dále jsme pokračovali na Moravskou Boudu. Na zelené je nově zbudovaný chodník s posezeními. U chaty Moravská Bouda nás přivítal Herr Trautenberg. Nevím, jestli zelený ksicht měl z místního jídla, nebo z toho, jaké pikle na něj kuli Anče, Kuba, hajnej a Krakonoš před Chatou Vatra. Marně jsem hledal sojku bonzačku. ? Místo ní bylo stádečko ovcí. Přes Davidovy boudy jsme sestoupali do Špindlu. Chtěli jsme ze Svatého Petra vyjet lanovkou na Pláň, ale měli jsme osud. Asi to rovněž nepotěšilo někoho před námi, protože jim rozbořil příchozí část k lanovce. Jediná funkční lanovka ze Špindlu totiž jezdila na Medvědín. Nezbylo nám, než se vydat po zelené na Pláň. Cestu jsme si zkrátili po sjezdovce. I tak to byl docela krpál. Lanovka na Pláň nejela, Bouda Na Pláni byla tudíž zavřená a v hrdle bylo chmelové sucho. Po zelené jsme přišli k rozcestí U Klínových bud, dále po žluté na červenou a zpět na Kuprovku. Za ten den jsme urazili 31,6 km a vystoupali cca 1200 metrů.
V neděli jsem se přidal k Silvě, Honzovi a Terezce a před obědem jsme si zašli po asfaltu na Friesovy boudy. I když byl čas tamní snídaně, ochotný recepční nám donesl 3 chmelové Friesy. Byly to jejich nefiltrované desítky, ale do odjezdu zbývalo více než 3 hodiny času, takže i řidiči ještě mohli. Terezka si zařádila na jejich hřišti. Co se týká piva, tak existuje pivní stezka. Začíná ve Vrchlabí ve 2 minipivovarech, dále přes Friesovy boudy a končí Na Luční boudě. Údajně je lepší ji absolvovat seshora dolů a zpět se nechat dovést nasmlouvanou dopravou (měla by jet až k Chalupě Na Rozcestí). Na každém zastavení by měl pivař do sebe vyklopit 2 škopky. Na konci ho čeká nějaká odměna. Věru náročná záležitost. Pod Friesovou Boudou je chata Andula, kde v sobotu proběhla nějaká slavnostní akce s předáváním výtěžku potřebným v rámci Běhu na Sněžku. My zpět pokračovali nejkratší cestou přes kopec a pak už přímo na Kuprovku. Ušli jsme něco přes 5 kilometrů a vystoupali cca 120 výškových metrů.
Pobyt se vydařil, snídaně formou švédského stolu a hlavně večeře s moučníkem byly velmi chutné, Katka vařit a péct umí. ? Večerní popíjení bylo pro prostého konzumenta dost náročné, ale alespoň ošetřování uříznutého polštářku na prstu proběhlo ve veselém duchu. Ještě by to chtělo najít něco účinnějšího na zastavení krvácení, než je prášek Pulvis. Zbyňkovi jsme vychlastali všechnu točenou Plzeň, lahvovou Plzeň a došlo i na Birelly. Naštěstí až při předodjezdovém obědu. Že prý my jsme na víno. No jsme, ale záleží na situaci.
Zpáteční cesta proběhla vcelku v pohodě, na začátku jsme trošku bloudili a doma jsme byli kolem půl sedmé. Večerní koncert Petera Lipy jsem nakonec stihnul, protože, jak se na umělce patří, nezačali včas. Byl to nářez a zejména Michal Žáček byl fenomenální (tímto, já jazzový barbar, děkuji neznámé ženě po mé pravici, která mi vysvětlila, kdo Michal Žáček je, byť jsem jí musel připadat jako velký neználek). Po pěti hodinách Sabatonů se jednalo o příjemnou změnu. Peter Lipa dokázal publikum strhnout a zapojit do koncertu. :-)
Takže, pokud vše dobře klapne, objevíme se v Krakonošově kraji zase za rok. I když někdo cosi povídal o podzimu.
18 fotek, 1.7.2015, 46 zobrazení
K oslavám pátého výročí provozu linky Praha – Dubaj se společnost Emirates představila 1. července 2015 v plné parádě. Na letišti Praha Václava Havla se objevila se svým největším a nejmodernějším strojem Airbus A380, který se právem řadí mezi největší technické divy lidstva. Ačkoliv při povalování se na dubajské pláži Jumeirah můžete spatřit tento stroj co deset minut, na letišti v Praze přistál teprve třikrát.

První přistání A380 proběhlo v březnu 2011, kdy jej představila společnost Lufthansa. O tři roky později se strojem přivítala do Prahy korejská aerolinka Korean Air na pravidelné lince Soul – Praha a poslední přistání proběhlo na základě zdravotních potíží cestujícího na palubě Emirates během linky z Dubaje do Amsterdamu. Dnes to tedy bylo jeho čtvrté přistání v Praze.

Airbus A380

Airbus A380 je v současnosti největší osobní dopravní letadlo na světě a jediné, které má po celé délce trupu dvě paluby. Rozpětí jeho křídel se blíží k osmdesáti metrům a je schopné přepravit téměř 900 cestujících. Těm nabízí komfort jako na nejluxusnějších záoceánských plavidlech.

Gigantický letoun je vyráběn francouzskou společností Airbus a jeho vývoj, který vyšel na 10 miliard eur, začal již v devadesátých letech. Samotná výroba se spustila v roce 2000. První prototyp vzlétl o pět let později.
Díly letadla, známého též jako Superjumbo, vznikají po celé Evropě. Především ve Francii, Velké Británii, Španělsku a Německu, ale zapojuje se i Česká republika. Z tuzemska pocházejí nouzové dveře horní paluby, které vyrábí firma Letov. Finální podobu získává Airbus v Tolouse, sídle společnosti. Kvůli složitému dovážení jednotlivých dílů obří velikosti bylo zapotřebí rozšířit silnice, vybudovat nové výrobní haly a postavit speciální lodě. Podle plánů by se mělo vyrábět až do roku 2020, za tuto dobu má vzniknout 1 200 strojů.

Rozměry obra

Airbus A380 zdobí nevídané parametry. Na délku měří 73 metrů a rozpětí křídel, jejichž celková plocha je 845 metrů čtverečních, dosahuje bezmála 80 metrů. Ční do výšky 24 metrů. V trupu se skrývají dvě paluby, které pojmou až 880 pasažérů. Ti mají v přepychové verzi modelu k dispozici například vlastní postel, bar, společenskou místnost, konferenční sály, obchody či tělocvičnu.

Maximální vzletová hmotnost stroje je 560 tun. Váha prázdného letadla je přibližně o polovinu nižší. K dosažení co nejnižší hmotnosti musely být při výrobě třistaosmdesátky použity nové a především lehké materiály. Vrchní část trupu je z hliníku vyztuženého skelnými vlákny, zatímco ocasní plochy jsou pokryté plastem vyztuženým uhlíkovými vlákny.

Airbus dolétne až do vzdálenosti 15 tisíc kilometrů, přičemž je schopný dosáhnout rychlosti kolem 950 kilometrů v hodině. K tomu mu slouží čtyři turbodmychadlové motory, buďto typu Rolls-Royce Trent 977 nebo Alliance GP7270. Navzdory tomu se ale může pochlubit nezvyklou tichostí. Jeho cena se pohybuje kolem sedmi miliard korun.
172 fotek, podzim 2009, 402 zobrazení | lidé, země
Tóri vypráví svůj příběh o klopotné 17-denní cestě z Jiri Bazar na Kala Patar a pak do Lukly, při které málem vypustila duši.

Pondělí 12.10. Den D
Odlet z Prahy byl naplánovaný na 18,40. Z práce jsem utekla v poledne, rychle a ve spěchu, abych se náhodou ve dveřích nesrazila se svým Compliance šéfem z Londýna. Popadli jsme se Zdeňkem své těžké batohy a vyrazili metrem a autobusem na letiště. Ládík už byl na letišti, všude chodí včas a přesně podle plánu. Buddy měl chvíli zpoždění, ale nakonec jsme se všichni šťastne odbavili. Po malé lahvičce Becherovky jsem byla méně vystreslá a nasedla do letadla British Airways do Londýna. Ještě vtipkuji, že bych tady mohla Jamese potkat. A on je skutečně tady! Oh, what a coincidence! Po prvotním šoku se rozhodnu, že ho dojdu pozdravit. Je překvapený stejně jako jsem byla já a nejdřív mně vůbec nepoznává, neb nejsem namalovaná, mám na sobě sportovní kalhoty a pohorky. Probereme spolu případ s ČNB, nedozvím se v podstatě nic nového, ale společenským konvencím jsem učinila zadost.
Ládík nám každému rozdal plán naší expedice. Byl jednomyslně zvolen vedoucím. O pokladníkovi ještě budeme jednat, ačkoli Ládík je i na tuto funkci připraven a má druhou peněženku na společné peníze. V létě ovšem byl pokladníkem na vodě a moc se neosvědčil...

Úterý 13.10. Hong Kong
Po 12 hodinách letu s Cathay Pacific jsme přistáli v HK. Musím říct, že let byl, ač dlouhý, velmi příjemný. Servis byl úžasný, každý jsme měli svoji obrazovku, kde byl výběr velkého množství filmů a rádií, takže nám to pěkně uteklo. Když jsme vystoupili na letiště v Hong Kongu, moc se nám líbil pohled z okna a litovali jsme, že se tu nezdržíme. To jsme ještě netušili... Našli jsme přepážku Dragon Air, abychom si zařídili další palubní vstupenky a požádali je, aby nám přendali zavazadla. Ochotná čínská slečna nám sdělila, že dnes do Nepálu nic neletí, že nám musí Student Agency zabukovat let na zítra. Toto sdělení v našich řadách vzbudilo paniku. Láďa volal slečně Holmanové ze Student agency, která nám zařizovala letenky, že to zkazila a aby zařídila nové letenky do Kathmandu. Komunikace trvala asi hodinu, než bylo skutečně jasné, že dnes neodletíme a Student Agency že nám nepomůže. Šli jsme na pasovkou, vyplnili formuláře k prasečí chřipce a ke své identifikaci. A pak se to stalo. Zatkli nám vedoucího expedice Láďu! Že prý nemá v pasu razítko z Londýna. Schengen ani Evropská unie jim tady nic neříká. Po menších peripetijích jsme našli svá zavazadla válet u pásu. Sedíme na letišti a čekáme, co bude. Vtipkujeme o komunistických káznicích a nucených pracích, ale do smíchu nám není. Nic moc pocit...

Středa 14.10. 01:00 a.m.
Nakonec všechno dobře dopadlo. Ládika pustili, po hodinovém vyřizování máme letenky do Kathmandu (sice o den dýl, ale máme!) a bydlíme v hotelu v centru HK. Odvezla nás sem z letiště taxikářka, všechny 4 batohy nacpala do kufru, zajistila pružinou a s otevřeným kufrem jsme vyrazili. Vysypala nás na Nathan Road a okamžitě se na nás sesypali naháněči ponejvíce indického původu. Tahali nás do odporné pasáže, kde se povalovali dva feťáci a chodili hosté hodinových hotelů. Nakonec jsme se tu za 900 HKD (1 USD = 7 HKD) ve dvou dvoulůžkových pokojích ubytovali. A hned jsme vyrazili na večeři do místní levné restaurace. Bylo to vynikající! Buddy tam okamžitě našel nevěstu, nicméně je již sťastně ženat doma. Slečna se na něj pořád smála a plácala ho do ramene.
Pak jsme se trochu prošli nočníma uličkama. Je zajímavý, jak to tady žije i o půlnoci, jako u nás na Václaváku v pravé poledne.
Poznatek č. 1: Pasáky tu dělají, stejně jako v Praze, černoši.
Na závěr vycházky se nám ztratil Buddy. Nikomu nic neřekl a odešel sám do hotelu. To je teda materiál s jakým tady musím pracovat!

Čtvrtek 14.10. Hong Kong - Kathmandu
Využili jsme své nucené zastávky a prohlídli si HK. Na snídani jsme byli u McDonalda a pak jsme šli k moři. Mají tady krásně čisto, na ulicích je spousta uklízečů. Všude je krásná zeleň. Chvílema docela dost pršelo. Procházeli jsme uličkama, prohlíželi obchody. Hoši chtěli koupit něco z místních sušených delikates. Bohužel byly všechny strašně drahé. Nebo spíš bohudík, zřejmě všechno zboží tohoto druhu působí pozitivně na potenci, tak nevím, co by se po požití dělo! Ale nejspíš by se akorát podělali. Protože to všechno nepředstavitelným způsobem smrdělo! Pak jsme odbočili z hlavní Nathan Road a přišli jsme k tržnici. Odmítala jsem tam jít, abych náhodou neviděla na háku viset psa připraveného k vaření, ale naštěstí tam nic takového nebylo. Chvíli jsem se motala venku, hoši byli uvnitř, a hned se na mně nalepil nějaký místňák v tílku a pořád chodil za mnou. Byla jsem ráda, když mně Zdeněk vysvobodil.
Po 11. hodině jsme vyklidili pokoj, zašli na nepříliš chutný, zato však velmi předražený oběd, a šli na kafe do Starbucks na nábřeží. Tam jsme byli asi hodinu, bylo to moc příjemné. Kochali jsme se výhledem co to šlo, ale díky vlhkosti a mrakům nebyla viditelnost nic moc. Potkali jsme tam Polku se synem, byla moc příjemná. Prý se sem s manželem odstěhují z Vídně. Zřejmě bych tady taky mohla žít. Je to sice hlučná prádelna, ale docela příjemná.
Poznatek č. 2: V HK je minimum tlustých lidí, viděla jsem jich max. 10. Všichni jsou štíhlí, zvlášť mladé holky moc krásné. Co se těhotných týče, za dva dny jsem viděla čtyři, mimin asi pět. Prostředky na potenci zřejmě moc nefungují...
Přesun do Kathmandu přes Dhaku proběhl v pohodě, servis byl výborný, až na fakt, že jsme opět seděli v prostřední řadě a na prostředních sedačkách, což není nijak extra pohodlné.
V Kathmandu na letišti jsme poznali, co je to byrokracie. Už v letadle jsme vyplnili dvě bumážky, na letišti jednu o prasečí chřipce a ještě nějaké kontakty. Pak jsme stáli ukrutnou frontu, kdy já během minuty ztratila fotku na vízum. Ještě štěstí, že jich mám 8. U jednoho pultu od nás vybrali peníze a všechny papíry, u druhého countru nám chlap vízum podepsal. Ale trvalo mu to celou věčnost. Nejlepší funkci měl maník, který přidělával sešívačkou fotky na dotazníky. Ještě v letištní hale nás odchytil naháněč, zjednal nám taxi - mini bus Marutti a odvezl nás do hotelu Encounter Nepal. Bylo tam pusto-prázdno a tma, bez něj bysme asi ubytování nenašli. Nakonec nám po hlasitém hulákání otevřeli bránu a ubytovali nás. Pokoj pěkný, dokonce s TV a koupelnou. Zřejmě poslední záblesk luxusu před cestou do hor... Když jsme se vrátili, tak jsem se dozvěděla, že jsem nejspíš v hotelu Encounter Nepal už spala, když jsem byla v Kathmandu s rodičema.
199 fotek, 19.9.2015, 67 zobrazení
Dámská jízda

Kdo očekává zážitky alfa samce, který čtveřici dam zajistil krom dvou plánovaných vrcholů ještě další, nadstandardní, toho zklamu hnedle na začátku. Jednak jím nejsem a druhak nemaje potřebu cokoliv sbalit jsem si si výlet i přítomnost holek užil bez extra programu.

Pro letošek jsem si řekl, že nevstoupíš 2x do stejné řeky. Nakonec Dana mě přiměla zkusit to znovu. A zdá se, že na es-áčkách se zaregistroval dostatek nových lidí a současně dříve zaregistrovaní začali opět chodit. Do první skupiny patří Dana a Lenka, do druhé Lucka a Dáša.

Co se týká počasí, jeho předpověď měla zajímavý průběh. Od pondělních přeháněk, přes úterní zataženo až po středeční polooblačno. Nakonec vyšlo skvěle a ranní mlha se během dne rozplynula. Právě včas když jsem dorazli na Lovoš a nedaleký Hazmburk se nořil z mlh.

Ráno u pokladen jsme se dle plánu sešli čtyři. Holky si koupily společnou jízdenku a vyrazili jsme na peron. Do toho se přihasila dlouhá možnálistka Lucka takže nástup do vlaku musel chvíli počkat. Ukázalo se, že vlaková souprava je rozhodně delší než dva vozy při bukování místenky ve čtvrtek. Poučení pro příště - ráno společná jízdenka pro všechny je lepší než místenka dopředu. Usazení proběhlo bez problémů, holky zabraly čtyřku, já seděl přes uličku vedle. Ze slunečné Prahy jsme se záhy ponořili do husté mlhy. I přes ranní hodinu se rozproudilo seznamování a probírání kdo co dělá/v jakém oboru se pohybuje. U této kapitoly si budu dlouho pamatovat hlášku Bolka Polívky z filmu Kurva hoši gutentag:"Houby hérečka, ku.va to je." Během dne dala Lenka k lepšímu pokus zákazu nošení krátkých sukní do hangáru, kterému ovšem rozumím. Poslední co firma potřebuje jsou padající chlapi z vrtulníků. Navíc vím jak to vypadá v našem jedno gendorovém open space když dojde asistentka nota bene ta nejblondýnatější a vyvinutá. Administrace počítačových systémů se zastaví = podpora zákazníků spadne na nulu a většina kouká co je k shlédnutí tentokrát. V duchu si říkám:"Doufám, že nezabloudila a opravdu něco chce/potřebuje."

Přesedání v Lovosicích bylo naše první seznámení s tamním vlakovým nádražím neb jsme zde skončili i na závěr našeho celodenního putování. Akvárko - muzejní jedno vagón, na první fotce, je ilustrační. Jeli jsme moderním vlakem s moderním wc s nechtěnou funkcí peepshow. Krom tlačítka zavření dveří se musí ještě zmáčknout tlačítko zamčení dveří. V opačném případě hrozí příchod další osoby zrovna když je člověk uprostřed nejlepšího. Pokud je plná ulička, automatické dveře se zavírají neskutečně p-o-m-a-lu.

Podzimní doba hojnosti začala po pár metrech od trati. Na fotu 5 a plodu na šestce (viz fotogalerie na rajce.net.). Dášin obličej hovoří za vše - tvrdé, kyselé s velkou peckou uvnitř. V druhé půli cesty jsme narazili na hrušeň. Plody malé, žluté, ale velmi chutné. Díky stejné zpáteční trase jsme stihli druhou sklizeň.

Brána do Čech s poutačem na mikroregion Porta Bohemica láká k dalším návštěvám. Uvidíme jak příští rok.

Nejvíce prořízlou pusu jsem zmínil, jako největší všudybýlek vyhrála Dana. Neúnavná průzkumnice ochotná se fotit je špica partyje nejen pro oko mého fotoaparátu. Sdílejíc málomluvnost je dobrá volba pro možnost se plně kochat přírodou. Zajímavé bylo vzájemné špičkování/štengrování s Dášou. Dva podobné světy s vlastními dětmi baj oko stejně starými bylo příjemné zpestření dne. Maje dlouhé roky vlastních zkušeností popichování to byly známé vody. Těším se někdy na příště.

Samostatný odstavec nechávám pro fungl(=úplně) novice Lenku, která nejvíce překvapila. Ačkoliv nečetla můj příspěvek na nástěnce akce, napekla a donesla. Sice do slana a s mletým masem, ale báječně. Takže jsem využil možnosti přídavku páč skutečně mňamka doufajíc na brzké opáčko. Takhle se na nás chlapy ze staré školy musí. Drahá polovička ví své.

Jako další varianta shrnutí akce mě napadla:"... jako páté kolo u vozu." Početně to tak bylo a i při přesunech to tak občas vypadalo. Většinou nechtěně - zašprcnutí skrzevá focení. Někdy naprosto cíleně. Při výstupu na Lovoš, díky kombinaci zvedající se mlhy, střídání řídkého a hustého porostu a prostupujícího sluníčka, se nabízely krásy přírody servírované na stříbrném podnosu. Zde mi připadlo, že jsem jediný účastník s romantickou duší a chtělo se mi křičet:"Baby přestaňte žvanit a kochejte se. Proto jsme se vydali do přírody. Na drbání stačí zajít ve městě do kavárny." Mladší bych se asi neudržel, včulkaj stačilo napočítat do deseti, dát ženským náskok kdy už nebyly slyšet, a člověk se mohl zabrat do hry stínů a slunečních paprsků vyhánějcí mlhu ze všech koutů lesa. Nádhera a radost pohledět. :-)

Během putování byla propíraná všelijaká témata. Někdy hodně dámská. V jeden okamžik se na mě otočily všechny jak na povel. To si vzpomněly, že nejsou úplně samy. Napjaté čekání jsem záhy ukončil máchnutím ruky s pokrčením ramen ve smylu - klidně si povídejte dál, mě to neva. Za roky domácí praxe se hodí stav jedním uchem tam, druhým ven. Nad to na podnájmu bydlím se třemi ženšťinami. Ke konci výpravy na kopci Boreč jsem zbystřil. Probírané téma bylo hodně zajímavé. Pro mě z technického hlediska. 3D laserový skener by to asi zmáknul. Lenka to zazdila špica zvonkem (=hláškou):"Ale já mám jenom krejčovský/textilní metr." Když jsem litoval, že odsud není vidět do krajiny, v ten okamžik jsem byl rád za bujnou vegetaci neb náš řehot by se rozléhal široko daleko a možná urval i kamenou lavinu. Když naše pecání (=smích) skončilo, došlo i na prohlídku tamní schránky. Pro es-áčka dobrá zpráva - v knize návštěv je její vizitka stále jako záložka.

Když už jsem u "cizích" slov, většinou je to tak, že moje strana dává nějaké k dobru. Viz výše zmíněné pecat se. Tentokráte jsem byl i v roli přijemce. Neb při popisování vyvýšenín a kopečků padlo slovo vypíčenina bez jakéhokoliv, sprostého kontextu.

Jedním z četných témat dámského osazenstva jsme byli my chlapi. Ať už ve vztazích či povahově. Naivně jsem se domníval, že po dvou desítkách let s jednou z nich přeci jen něco o vztazích vím. Nestačil jsem se divit a doplňovat svoje znalosti. Probírajíc jednu/nějakou známou, které biologické hodiny tikají a nezadržitelný, ujíždějící vlak s názvem dítě za každou cenu, jsem přidal další důvod, proč nechodit do barů. Nabídku sepsání manuálu s názvem:"Jak na nás" jsem odmítl, protože dodatek "bez záruky" by ještě nezaručoval ochranu před rozzuřenými dámami s reklamací, že to na nás nefunguje. Zde jsem si vzpomněl na seriál Teorie velkého třesku (ale 1-4 série, které byly více geekovské) kdy Howard dává rady Penny na Sheldona jak jej přimět k nějaké ne-technické/společenské akci zakončené slovy:"Stačí si přečíst manuál na něj." Zde se mi líbila Dáša, která ví, že je žádoucí dělit na šíbnuté ajťáky a vývojáře/programátory. Mě osobně stačí první škatulka zahrunující nás všechny dohromady. Aneb jak říká manželka - hoďte je všechny do jednoho pytle, zatřepte a je úplně jedno, kterého vytáhnete. Všici jsou stejní. Ještě jedna informace, jejiž jednotkou je jeden bit - buď nula nebo jednička, se kterou je Dáša obeznámena. Takto se s námi musí komunikovat - ano nebo ne, 1 nebo 0. Je vidět, že má nakročíno do našeho světa.

V druhé půli výletu to vypadalo, že zápis bude obsahovat dodatek, že i když ztráty nebyly povoleny, staly se. To horlivá mykoložka Dana se zapomněla v lesích a stačilo odbočení na špatnou žlutou - ta správná žlutá byla až druhá a bylo "vymalováno". Při existenci jednosměrného komunikačního kanálu jsem ji nemohl zavolat. Na rozdíl od ní. Nepomohl ani kus mé cesty zpět. S mobilem v ruce očekávajíc příchozí hovor se stal malý zázrak. Dana se za chvíli objevila v dáli za námi a poté i došla. Uff. Oddechl jsem si, neb není dobré mít škraloup v profilu hnedle na první akci a nota bene při tak malém počtu lidí.

Fotka s názvem 2015_09_19_Oparno_Lovos_Borec_112.jpg - na webu sa je 17-tá v pořadí - holky stojí na kraji chodníku s rukou na stehně - byla vykoupena spoustou řečí typu šmárjá, už zas tam a zpátky a ještě do kopce. To bylo způsobeno mým zaváháním - coby "vůdce", jak jsem během dne párkrát slyšel, jsem nerozhodně dával možnosti na výběr jít tama a nebo tama. Zde chyběla rozhodnost typu Igor Hnízdo a bouchnutí do školní tabule ve třídě. Po fotce následovalo:"Vyber si jednu z nás a nech se vyfotit s ostatníma". Zde jsem nezaváhal a utnul diskusi s povelem:"Jdeme." Neb jsem chtěl vyloučit případné handrkování, proč ji a ne jinou/případně já chci a já nechci. :-D Všeobecně musím holky pochválit. Poslouchaly na slovo. ;-) A v tomto okamžiku manželčin údiv nezná mezí. Neb o mých akcích ví a v její odpovědi se na konci sms skvělo:" ... a buď na ně hodný." Dnes ráno jsem poslal odkaz na fotky s dovětkem, že na zápisu se usilovně pracuje a bude stát za to. Samolitr si holky ze mě utahovaly, že ráno v den akce moje drahá polovička prolustruje účastnice, některé vyřadí/zakáže účast či komplet zruší akci. ;-)

Co se týká komínového efektu na kopci Boreč, poslušně hlásím, že funguje. Dole při patě kopce jsme 2x šli kolem nasávající/průduchové části (směr záleží na venkovní teplotě) a pokaždé nás ovál velmi chladný vzduch. Je hodně na zváženou sem naplánovat akci při třeskutém mrazu. Viz popis akce a fotky ojíněného výdechu na kopci na webu mapy.cz.

Sečteno, podtrženo, matematicky vyjádřeno takto:
prima babinec + prima počasí + prima výhledy = prima akce

Včulkaj bych si to u nějaké nerozházel děkuji všem:
- Lucce za účast
- Daně za pózování
- Dáše za štengrování a bitově orientovaný přístup
- Lenku vítám na es-áčkách s extra díkem za papu

Jako bych slyšel manželčin zvídavý dotaz:"Šel by jsi to znovu ve stejném složení?" Odpověď bez zaváhání:"Ano." S dodatkem, že navýšení délky trasy a výškových metrů by mohlo maličko redukovat Niagáru slov. Ostrý a hlavně Milešovka to splňují dokonale. Už spřádám plány. ;-)

P.S.
Pokud se s Lenkou budeme znát i za dva roky, zkusím ji požádat o laskavost. ;-)
51 fotek, 29.7.2015, 101 zobrazení
Držíme se plánu, vstali jsme opravdu brzo. Marek byl šťastnější. Donutil se jít spát včas, já jsem nemohl usnout, a tak jsem asi dneska okusil to, čemu se říká mezi cestovateli jetlag. Zkrátka jsem byl vytuhlý, z horka oblbý a uvnitř lehce nabroušený, ačkoliv k tomu nebyl žádný důvod. Ráno jsme pohledem z hotelu zkontrolovali počasí. Bylo moc krásně a věděli jsme, že výlet na Taipei 101 bude dnes ideální. Ještě předtím jsme ale šli na hotelovou snídani. I když s námi návštěva nočního trhu nic do rána neudělala, přesto jsme nevěřili vajíčkům, divným zeleným kandovaným řasám a rozvařené rýži, ale vsadili jsme na bílý tousťák s burákovým máslem a džemem. Posilnění, spokojení. Kufry jsme nechali na recepci. Holčině jsme poděkovali a za hezké ubytování dostala píšťalku Zámek Šluknov a propisku, co mi holky ze šluknovského infocentra připravily. V metru jsme šli nakoupit jízdenky, vypadaly jako plastový kolečka do košíků u supermarketu. U turniketů jsme zjistili, že v sobě asi mají čip. Koleje byly odděleny od nástupiště přepážkami s automatickými dveřmi. Jeli jsme. Značení bylo velmi přehledné díky malým anglickým popiskům (resp. přepisu do latinky). Cestou jsme změnili metro, protože nejelo až k mrakodrapu. Když metro nejede až na konečnou, do každých druhých dveří naběhnou zaměstnanci s cedulkou „Tady je konečná stanice“ a případné spící vzbudí. Dudlis by tu nezajel do depa, jak to dělával v Dejvicích. Konečně jsme vcházeli do budovy 101. V pátém patře jsme nakoupili poměrně drahé vstupenky a mířili jsme k výtahu nahoru. Cestou jsme procházeli přes bezpečnostní rám. Marek s taškou a ukulelem prošel bez problémů, mně kontrolovali batoh. Ačkoliv jsme podle piktogramu zjistili, že nože jsou zakázané, můj švýcarák jim vůbec nevadil. Zato mi ale zabavili ukulele, že si ho mám při odchodu vyzvednout. Výtah jezdí rychlostí 1 km/min, což bylo velmi svižné. Do kolen nás neposlal ani tak osvícený strop v jinak zhasnutém výtahu, ale spíš prudké zrychlení. Obešli jsme si vyhlídkové patro, protlačili jsme se mezi spousty čínských turistů. Vidět bylo i velké stabilizační kyvadlo. Díky hezkému počasí nás nechali vkročit i na ochoz. Cestou zpátky se procházelo přes nákupní galerii s uměleckými předměty hlavně z korálů. Některé sošky byly kýčovité, některé hezké. Ty na fotkách stály cca 20 milionů Kč! Vypadali jsme ale asi velmi bohatě, protože se nám je prodavačky snažily udat. My jsme jim naznačili, že tyhle jsou moc obyčejné, a že bychom chtěli něco hezčího. S lítostí říkaly, že momentálně nic jiného nemají. Holt žádný byznys se zhýčkanými zápaďáky (nebo tady možná i výchoďáky, protože je to na stejno) nebude. Na výtah byla dlouhá fronta. Malé děti se bavily tím, že se s námi snažily mluvit anglicky. Čínská stařena se nám snažila vnutit svou dceru. Když konečně pochopila, že nic nebude, tak se s námi aspoň vyfotila. Snad si nás nenajdou... Byla to docela sranda. Jen se mi nelíbil čínský stařík, který mi pořád šlapal na paty a vždy, když jsem se na něj otočil se velmi usmíval a přikyvoval. Vyložil jsem si to tak, že se mu zkrátka líbí pořádní kluci, a tak se chtěl trochu přitulit. Po sjezdu do 5. patra jsme procházeli přes luxusní obchody se známými evropskými značkami, v jejichž výlohách člověk nikdy nenajde cenovku. Taky jsme si prošli místní obchoďák, kterému jsme říkali pracovně Albert. I tam to prapodivně zavánělo, skoro jako na večerním trhu. Od stojedničky jsme se vydali pěšky do parku na konečné metra, odkud se dá pokračovat na Sloní horu. Už jsme bohužel neměli moc času a pomalu jsme se museli začít vracet přes hotel na letiště, na místo srazu. Tam jsme dorazili bez problémů, raději s časovou rezervou, jenže borci, co nás měli vyzvedávat na letišti měli asi půlhodinku zpoždění. Nakonec jsme na letišti byli zaseklí více než tři hoďky. Asi je to jejich typická opatrnost, že si nechají větší rezervu, kdyby se zmatení evropani ztratili (vědět to zpoždění, tak jdem dnes ještě na Sloní horu). Kluci, co nás ale přijeli vyzvednout byli moc příjemní. Byli celkem čtyři. Jeden i mluví anglicky, jmenuje se Zhang Dži. Zkoušel jsem ho oslovit, ale asi mi to moc nejde. Budu mu říkat třeba Jime. Jména ostatních kluků nám úplně unikla. Z ostatních studentů se k nám přidala dvojice z Thajska a týpek z Malajsie, který si asi zatím nejvíc ze všech umí poradit s angličtinou. Kluci do autobusu koupili rýžovité žužlovité knedlíčky plněné něčím sladkým. Prý se to jmenuje nějak jako Mua Ti. Až dorazíme do Taichungu, což z letiště naším minibusem trvá asi dvě hoďky, tak půjdeme prý na společnou večeři na hot pot (vařící voda v misce, lidé sedí v kruhu u stolu a vhazují do misky syrové věci a nechají si to uvařit, pak to loví a baští). Jsme s Markem zvědaví, co nás ještě dneska potká. Každý bydlíme totiž na jiném pokoji se třemi dalšími spolužáky... Po příjezdu jsme se byli ubytovat. Jedná se o moc hezky vypadající starý hotel nebo kolej pro učitele. Fotky pořídím zítra. S kamarády z Taiwanu jsme byli na horké misce. Doslova se to vařilo a bylo to moc dobré. Ani to nesmrdělo, asi nám vybrali něco lehkého pro turisty. S angličtinou se zdá, že to tu bude horší než v Taipei, ale my se zlepšujeme v čínštině: nihao dobrý den, shei shei děkuji (teda myslím). V polívce mi jinak plavaly divný houby, velký houby, tenký houbičky, zelí, čili, knedlíček masový, knedlíček jiný, prejt s rýží, vajíčko na hniličku, mušle, plátek vepřový, kousky kuřete. Zkrátka místní eintopf + rýže. Už nikdy tu nebudu pít švestkový nápoj. Je slano-kyselý a se skořicí. Na pokoji jsem s klukem z číny, USA (zabývá se kosmonautikou) a z Japonska. Těším se až s nimi zítra více poklábosíme. J
31 fotek, 25.7.2015, 65 zobrazení | lidé, sport
.

V Muzeu

Před nějakým časem jsem náhodou získal asi šest desítek starých výkresů, kterým hrozilo, že skončí v zapomnění, v propadlišti dějin, a nebo bez patosu, v docela obyčejné popelnici. Tento poklad byl objeven v podlaze starého domu, v tajemné komnatě, kde jej skrývalo ještě tajemnější linoleum. Při bližším prozkoumání jsem zjistil, že ony křehké listy nesou návrhy a technické výkresy z jisté textilní školy a jsou staré až 120 let. Už kvůli tomu jsem je nechtěl vyhodit. A také proto, že i já jsem ve sklářské škole podobné výkresy dělal, ale žádný z nich nedosahoval přesnosti a technické dokonalosti těchto starých prací. Ovšem skladovat je doma by byla rovněž škoda, a tak jsem hledal instituci která by je přijala do odborné péče. Škola kde vznikly už patrně není v provozu, ale zato mají ve městě vyhlášené muzeum. Napsal jsem tedy panu řediteli email, s tím, že v případě zájmu obrázky přivezu. A protože zájem byl záhy projeven, za pár dní jsem s deskami příliš velkými pro pohodlné cestování, mířil v ono podkrkonošské město.
Byl jsem tady naposled tak ve třech letech, takže jsem okamžitě zabloudil. Nějak jsem se ale doptal na cestu k malebnému zámku, kde muzeum má své sídlo. Budova na první pohled působila liduprázdně, a i když jsem otevřel křídlo těžkých dveří, v hale na mě zíralo jen pár depresivních vycpanin. Brzy se ale zjevila jakási paní a ptala se, co že si to přeji. Vysvětlil jsem jí, že jsem přivlekl kupu starých papírů a přeji si je darovat panu řediteli. Zatvářila se podivně, a asi přemýšlela, jak mě slušně vyhodit, ale v tom se nad schodištěm objevila rozcuchaná hlava a volala ,, Dobrý den, to jsem já ten ředitel".
Šel jsem tedy nahoru, a tam mě očekával typický roztržitý vědec, velitel ústavu. Už jsem mu podával desky, a že zase půjdu, ale on se omluvil, že zrovna přišla paní restaurátorka, on musí za ní, a jestli bych nemohl laskavě chvíli počkat, třeba tady v geologické expozici. Postával jsem mezi vitrínami s kamením asi dvacet minut, když znovu přišel a s lítostivým výrazem ve tváři a povídal, že mě nerad obtěžuje, ale jestli bych mu nepomohl sundat hraběte Harracha ze zdi. Než jsem se stačil hloupě zeptat, co tam pan hrabě dělá a proč nesleze sám, došlo mi, že půjde o obraz. V tom jsem se nespletl, jen jsem nečekal, že aristokrat bude v nadživotní velikosti a v masivním rámu z tvrdého dřeva. A co hůř, odmítal se stěny pustit, dokud jsme nevyrvaly skobu. Po těžkém boji jsme šlechtice položili tváří k zemi a nechali jej restaurátorům napospas.
Vrátil jsem se s panem ředitelem do přízemí, kde mě usadil do pracovny a zase zmizel. Čtvercová místnost byla po strop plná knih v dřevěných regálech kolem stěn. U dveří stála velká stará skříň a uprostřed obrovský stůl pokrytý stohy papírů a knih. Za ním seděly dvě muzejnice. (Muzejnice, až na několik výjimek, není druh strašidla, jako jsou klekánice nebo polednice, ale většinou se jedná o dámu pracující v paměťové instituci. Ve vzácných případech lze prý se setkat i s individui, které jsou obojím zároveň. Sám takou zkušenost však dosud nemám.) Jedna z těch paní mě oznámila, že ihned najde v počítači darovací listinu a po jejím podpisu, bude věc vyřízena, a já osvobozen. Když ale po půl hodině usilovné práce vstala, prohlásila ,,Ono to tam není". Tak se do hledání pustila druhá, a po nejméně dvaceti minutách dokument skutečně našla. Už jsem chtěl jásat, ale dámy řekli, že je nutné zjistit počet výkresů, protože to musí na listině být. Vypadalo to jednoduše. Nebylo. Nejdřív se na ně muselo uvolnit místo. Když vyprostili jeden stolek, opatrně braly jeden po druhém a počítaly. ,,36, 37, ...jé tenhle je krásný" ,,kde jsme to byly" ,,nevím" ,,tak znova, 1, 2, 3… Konečně byly u posledních listů.
Tady ten je roztržený na dva kusy, budeme ho počítat jako jeden, jako dva,a nebo vůbec?" ,,Jako jeden, to se slepí.“ Na to jsem naštěstí čekat nemusel, a jedna z dam vytiskla tu darovací smlouvu. Už jsem se znovu viděl ve dveřích, ale v tom se právě jimi přiřítil nějaký muž a hlásil, že restaurátorka se škrábla do prstu a žádá si náplast. Můj list se snesl na stůl a já zpět na židli. Ženy začaly hledat lékárničku s takovým nasazením, jako by si byla restaurátorka usekla ruku. Když prošly všechny zásuvky svého obrovského stolu a otevřely obrovskou skříň, zasténal jsem. Její obsah by stačil na celé další muzeum. V tomhle nic nenajdou. Čas se vlekl, kolem mě a se škodolibým výrazem mě zasypával prachem. Já sám už jsem si začínal připadat jako exponát. Na hodinky už jsem se ani neodvažoval podívat. Konečně našly, co hledali, a muž odešel slepit kolegyni, co slepovala obraz. Rychle jsem běžel ke stolu, a podepsal listinu, jednu pro muzeum, jednu pro mě.
Jediné co chybělo ,byl pan ředitel který je musel signovat také. Bylo mi jasné, že zde strávím noc. Při rtuťovitosti tohoto doktora se nám ho jen tak lapit nepovede. Dámy na to ovšem měly techniku. V rohu místnosti bylo několik malých obrazovek napojených na síť bezpečnostních kamer. A právě ty měly posloužit k určení momentálního místa výskytu pana ředitele. Následující akce silně připomínala stopování sněžného muže. Jen občas jsme zahlédli neostrou postavu, která se mihla v obraze, aby zmizela, neznámo kam. Někdy to byl jen stín, nebo odraz ve vitríně národopisné expozice. ,,Tady je tady je!“ pokřikovaly muzejnice, a já osnoval plán útěku. ,,Teď běží po schodech"… ,,Je na chodbě" Jedna z nich vyskočila a otevřela dveře. ,,Není" hlásila. Pan ředitel střídal místa pobytu s takovou rychlostí, že jsem měl dojem, že je tak ve třech sálech současně. Teorii dvojníků jsem zavrhl, pravděpodobnější bylo, že jsem se tu zbláznil. Rezignovaně jsem klesl na židli. Má láhev s pitím byla prázdná. Hrozila dehydratace.
Najednou se otevřely dveře. Že by snad… ne, zase ten restaurátor. ,,Prosím vás, my bychom potřebovali papír na pečení." Už jsem jen čekal, kdy ucítím vůni cukroví. Zase pátrali v té hrozné skříni. A hledali a hledali a já dál čekal a čekal. Až jsem začal přemýšlet na co? Na co čekám? Kam pospíchám? Ven z muzea? Až odsud odejdu, budu čekat na autobus, v něm na to až dojedu domů. A potom? Budu čekat na večer? Na ráno? Na jaro? Zjistil jsem, že nechci pořád čekat, že nikam nepospíchám, a začal se konečně bavit celou situací. Usmál jsem se a zjistil, že muzejnice se taky smějí, i ten muž co přišel pro papír na pečení. A za chvíli se v místnosti usmíval i pan ředitel. A i ta skříň najednou vypadala, zajímavě, jako tajemná truhla s pokladem. Když jsem vyšel ven bylo stále světlo :)
98 fotek, duben 2009, 255 zobrazení | architektura, cestování, města
Polička byla založena jako královské město českým králem Přemyslem Otakarem II. v roce 1265. Lokaci provedl Konrád z Limberka (Cunradus de Lewendorf/Conrad von Lewendorf), který sem přivedl osadníky ze severního Německa. Město prosperovalo díky cestě vedoucí ze středních Čech do moravských center a uděleným právům (mílovému, várečnému a hrdelnímu). Jeho původní zástavba byla až na kostel a 4 městské brány dřevěná. V roce 1305 je Polička již zmiňována jako věnné město českých královen. Ve druhé polovině 14. století bylo město vydlážděno, byly stavěny kamenné domy a městské hradby. Opevnění města bylo na vnější straně vysoké 10 m a obsahovalo nově i 19 bašt. Jádro 2,5 m široké hlavní hradby bylo z litého opukového zdiva, které obklopoval tvrdý kámen. Hradby doplňovala předsunutá parkánová zeď a vodní příkop.
Během vlády Jiřího z Poděbrad posílilo město svoji obranu barbakány pro ochranu 4 bran a dalším vodním příkopem. Polička se těšila přízni králů z rodu Jagellonců. V roce 1547 byla však aktivní v odboji proti Ferdinandu I. Habsburskému, za což byla tvrdě potrestána. Byla jí pozastavena práva, zkonfiskován nemovitý majetek a uložena pokuta. Za další peníze muselo město statky za 12 let odkoupit zpět. V roce 1567 byl prováděn v královských městech soupis domů. V Poličce jich tehdy bylo 200. Do města po celé 16. století pronikala renesance, která se projevila např. v kostele sv. Michala. Jeho stavbu řídil od roku 1576 stavitel italského původu Ambrož Vlach. Vnějšek kostela byl sice gotizující, ale vnitřek již plně renesanční. Zároveň s kostelem byla na hřbitově vystavěna též hranolová zvonice.

zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Poli%C4%8Dka

Jméno pozemku "Na políčkách" se objevuje již ve výčtu míst, jejichž správou pověřil král Vladislav II. roku 1167 klášter litomyšlských premonstrátů. 27. září 1265 byla českým králem Přemyslem Otakarem II. vydána zakládací listina města. Město bylo vybudováno k ochraně Trstenické stezky jako královské věnné město.
Za vlády Karla IV., ve 2. polovině 14. století, bylo vybudováno mohutné kamenné opevnění města (vlevo). Souvislý hradební pás je dlouhý 1.220 metrů a obklopuje celé historické jádro města. Hradby mají úctyhodnou šířku 2 až 2,25 metru, jsou až 8 metrů vysoké, zpevněné 19 půlválcovými do města otevřenými baštami. Jedná se o nejzachovalejší hradby ve střední Evropě. Za Jiříka z Poděbrad byly hradby posíleny a doplnily je předsunuté barbakány.
Od 60. let 14. století užívalo město svůj současný znak, který byl však oficiálně městu přidělen až Vratislavem II. Jagellonským roku 1478.
O 1. polovině 18. století se říká, že je to "Zlatý věk poličského měšťanstva". V této době bylo město barokně přestavěno. Jiří Pacák obohatil v letech 1727 - 1731 poličské náměstí dvěma sousošími na kašnách - sv. Michaela a sv. Jiří, skulpturou sv. Jana Nepomuckého a hlavně skupinou sloupů Neposkvrněného početí Panny Marie. Původní gotickou věž obklopila v letech 1739 - 1744 novostavba barokní radnice (vpravo), která je dílem architekta F. M. Kaňky. Dvěma patry v severozápadním rohu prochází kaple sv. Františka Xaverského vysvěcená roku 1751. Z let 1727 - 1731 pochází Mariánský morový sloup na náměstí. Je barokním dílem J. Pacáka.
Ze 70. let 18. století pochází hřbitovní pozdně barokní kostnice. Vysvětil ji biskup Leopold Hay, blízký přítel Josefa Dobrovského i císaře Josefa II.
Od 19. století měla v městě židovská komunita modlitebnu v patricijském domě na náměstí a budovu Zidduk hadin v novoorientálním slohu spojenou se hřbitovem za městem.
Roku 1845 postihl celé město ničivý požár. V letech 1853 - 1865 obnovil František Schmoranz podle plánů A. Vlacha v romantizujícím novogotickém slohu vážně poškozený děkanský chrám sv. Jakuba Většího. Město bylo dlouhé roky opravováno, zpravidla v pozdně klasicistním stylu.
Počátkem 20. století se v Poličce konala rozsáhlá secesní výstavba. Byla postavena budova sokolovny, učitelského ústavu, gymnázia, vznikl tzv. Vaníčkův dům s reliéfem Husova upálení ve štítě od V. Amorta, ve 20. letech Masarykovy školy, Tylův dům a ve 30. letech kostel Českobratrské církve evangelické.
Za 2. světové války se téměř všichni členové židovské komunity stali obětí holokaustu. Od 40. let 20. století se v Poličce pořádají koncertní pásma Dny Bohuslava Martinů a výstavy Východočeského uměleckého salonu.
Od roku 1994 je v radnici veřejnosti přístupná stálá expozice Městské galerie. Roku 1995 byla Polička vyhlášena městskou památkovou zónou a stala se členem sdružení měst "Česká inspirace". Velmi atraktivní je jistě procházka po rekonstruované části hradeb.

zdroj: https://www.cz-milka.net/pamatky/04-mesta-a-obce/policka/
49 fotek, 1.5.2018, 74 zobrazení
Jako každý rok jsme se zúčastnili oslav 1.máje na Pláních
100 fotek a 1 video, 1.5.2013, 100 zobrazení
No hodně pěknej 1.máj v duchu oněch časů s hojnou učastí dojiček,traktoristů,chovatelek,živočichářů,jezedaček,jezedáků atd .no prostě prča.
93 fotek a 2 videa, 1.5.2013, 120 zobrazení
Dostali jsme pozvání na účast v prvomájovém průvodu na Pláních. Tak jsme tedy vypravili jedno zemědělské vozidlo s brigádníky, delegaci z NDR, SSSR a zástupce Lidových millic. Kostými byly povětšinou vastní, uniformy z fundusu KHV. Počasí bylo docela dobré, ještě že nepršelo. :-)

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.

Partneři

Visa Mastercard Maestro American Express Visa Electron