seyhello
Naše první zahraniční hraní a ještě ke všemu na největším reggae festivalu na Slovensku (pokud jich tam maj teda víc:-)). Mimo nás vystoupili :-)))) :
* THE SKATALITES
* IRIE REVOLTES
* United Flavour
* Švihadlo

..... aneb "Máme plný auto beden a v autě ani jedno blbý rádio." :-))

PS: první album ve velkém rozlišení
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • srpen 2009
  • 2 795 zobrazení
atelier-m
. Až v jednu přijíždíme do Taih Ninh, hlavního kaodaistického města s největším chrámem. Během cesty jsme již jeden navštívili a čím blíže cíli jich stále přibývalo. Celý areál je asi 2x2km veliký a věřící právě vycházejí ven. Toto náboženství vzniklo zde a je uctíváno jen ve Vietnamu. Mají svého papeže i další hodnostáře. Mezi uctívané například patří Elvis Presley, nebo Napoleon Bonaparte. V malinké vesničce na okraji silnice za 20 korun obědváme rýžový papír!! promíchaný s bylinkama, politý dresingem a s křepelčím vajíčkem. Do hotelu se vracíme až v noci a cestou jsme vyzvedli Simonu a Vladěnu na letišti. Noční provoz je ještě hustší a troubení jako by se odráželo ze tmy všude kolem. Jana zezadu navigovala podle telefonu, který musela ukrývat mezi kozičkama, aby ji nějaký neurvalý motorkář mobil nevyškubnul. To co se dělo na silnici v noci, to byl teda mazec. Všech 15mil obyvatel se rozhodlo jet domů. Dobrá večeře ve čtyřech a dvě piva ukončily nádherný den.
PS. Z jedné strany jsme pěkně spálení od sluníčka.
Večer kupujeme letenku na sever do Hué. Za dva tisíce korun pro jednoho na sobotu. Takže jsme museli hned objednat dvoudenní výlet do delty řeky Mekongu. (24 $/osoba). Abychom zbytečně nelelkovali, zítra v osm vyrážíme.
Odjezd se zpožděním a kolem poletoval vietnamský indian. Asi 70km do Ben Tre a už jsme na lodi a kolem co oko dohlédne Mekong. Na prvním ostrově vyrábějí z kokosu cukrovinky, bomba bonbonky a rýżový papír. A taky nám zazpívali. Dlouho jsem vzpomínal jak se jejich zpěv česky nejlépe vystihne. Kuňkání. Ale nádherné a naprosto typické. Vietnamské. Ovocné občerstvení a na břehu už na nás čeká asi 5 kanoí . Do jedné nasedáme a dvě vietnamky v kloboukách nás vezou do nitra ostrova po jednom z nesčetných kanálů zarostlého tropického pralesa. Po dvaceti minutách vystupujeme u farmy uprostřed ostrova. Tady pěstují rýži a tropické ovoce. Přecházíme přes monkey bridge a pokukujeme po rýžovém poli. Jenže v místní restauračce mají v belíku spousty živých hadů a nabízejí je ke snědku. Jednoho si necháváme ogrilovat a oni k tomu přidávají ještě malinkou křepelku. To všechno servírované na talíři a obsypané spoustou bylinek. Průvodce nás informuje, že křepelka není křepelka, ale anglicky se to řekne mouse. Musím říct, že myš je chutnější než had. Po řece pokračujeme na další ostrov uprostřed nedohledné řeky Mekong. Na tomto ostrově vyrábějí produkty ze včelího medu. Včelky jsou mnohem menší než u nás a odvažuji se i fotit se s plástvem plným včel. Ještě nějaké fotky s dvoumetrovým hadem kolem krku a jdeme na oběd. Dáváme si místní specialitu: Baby fish, placatou rybu, kterou krásně osmahnutou přinášejí celou na stůl. Pikolík odtrhává kousky masa a na našem stole je balí do zelených lístků spolu s trochou rýže a bylinkami. Takový malý balíček ještě namáčíme do sladkopálivé omáčky a ukusujeme. Výborné!!
První alkohol s naloženou kobrou, která drží v zubech škorpiona a na dně kořínek žen šenu. Dáváme si dvoudecku. Chutná to jako bylinkový alkohol, něco mezi silným vínem a slivovicí. A jedeme dál. Až do Can Tro, znovu asi 70 km. První vystupují home stay (budou spát i večeřet s domorodci), a zapadá sluníčko. Je zde humus (jsme asi 5 km za městem a kolem se povalují unuděná prasata a kokrhají kohouti. Naprostá vesnická idylka) no a jsme rádi, že máme hotel. Původně jsem chtěl také spát u domorodců, ale nějak jsem to popletl. Sláva!! A navíc.... náš hotel perfekt. Dobrá večeře a spát. Dobrou!
Hned po snídani v 6. patře hotelu s terasou (bufet), vyrážíme na plovoucí trhy. Proti proudu řeky Mekong 5km za městem plujeme lodí. Asi 300 lodí a prodávají spíše ve velkém. Lodě povětšinou pamatují Francouzskou kolonizaci a asi i Císaře. Na bidlech mají ve výšce pověšeny produkty, které prodávají. Samá zelenina, ovoce a ryby. Na břehu už čekají motorkáři a rozvážejí čerstvé produkty do restaurací po celém okolí. Mnozí z nás (ti ještě starší než já), pamatují koloniální obchody do kterých z kolonií z celého světa putovaly potraviny do Evropy. Moje mamka ještě říkala: "zajdi do koloniálu pro rohlíky". Jenže za totáče už se tam banány sehnat nedali. Ze střechy jednoho ze škunerů prohlížíme široké koryto řeky zaplněné loděmi. Slunce nezadržitelně stoupá nad hlavu a pere to do nás. Zážitek z trhů určitě stojí za to. Autobusem do Saigonu přijíždíme navečer.
Ráno: máme ještě den a nechceme zahálet. Chceme na opičí ostrov, ale dnes tam žádný autobus nejede. Rozhodujeme se hned. Bereme taxika s průvodcem za 24 dol pro jednoho a jedem. Řeku Saigon přeplouváme na trajektu a liduprázdným územím jedeme k pobřeží. Opičí ostrov je na východ od Ho Či Minova města u pobřeží Jihočínského moře. Tady se taky v Mangrovníkových lesech ukrývali bojovníci Vietkongu za Vietnamské války v roce 1972. Kolem silnice není kromě občasné farmy na kalamari úplně vymetýno. Průvodce říká: mrtvá krajina. Řidič ale stále jede 50 Km v hodině. Pak vidíme důvod. Na kraji lesa jsou v pravidelných intervalech po 5 km uschováni policajti a radarem kontrolují rychlost jen velmi zřídka projíždějících aut. Jak nádherná paralela s našimi naprosto zbytečnými strážníky. Na "ostrově" který protíná hlavní cesta je spousta opic. Fotíme, fotíme. Trochu bokem po cestě je v lese ukryté území plné krokodýlů. Za dvacku si půjčujeme klacek se šňůrou a na konci pověšeným hadem jako návnadu pro krokodýly. Vladěna je mistr v lákání krokodýlů aby se vrhali po návnadě. Po desáté pokusu už návnada končí v obrovské tlamě a my pokračujeme dál. Nasedáme na motorový člun a svištíme doprostřed močálů a nesčetných zákoutí mangrového lesa. Zastavujeme u chatrčí propojených lávkami a mosty nad hladinou močálů. Tady Američané ve válce dostávali pořádně na frak. Vietkong tady vytvářel různá propadliště a další nástrahy a co nezvládli bojovníci, to za ně dokončili hladoví krokodýli. Odtud si Američané domů dováželi traumata a děsivé příhody z pralesa. Pěšky pok ještě jdeme k pobřeží moře. Všude pusto a fouká chladný vítr. Potuluje se zde jen pár lidí, ale prodejci tu jsou. Chutnáme a já vysávám lasturu kterou ne a ne vysát. Až se ta mrška uvnitř konečně uvolnila a já ji málem bez ochutnání spolkl. Návštěvou rybího trhu končí náš výlet. Tolik lastur a mořských plodů jsme ještě neviděli. A to všechno Vietnamci jedí!!
Ráno městskou dopravou za 5kc k Čamskym věžím. S blížícím se Novým rokem všude přibývá kytek, neonů a i budovatelských nápisů. Poslední den jedeme do Cu Či, to jsou podzemní nory, které vojáci Vietkongu vyhloubili kolem Saigonu na rozloze asi 200x50km. SIMONA střílela z M16!!! Prý má rameno celý modrý. Večer už Sim a Vladěna odletěly a my šli večer do vodního loutkového divadla. Loutky asi 80cm vysoké střídavě nad hladinou a pod ní dovádějí spolu s draky po jevišti za doprovodu typické hudby a vietnamského povykování. Na konci představení se z vody vynořili i loutkoherci. Zítra ráno letíme dom. Večer na ulicích neuvěřitelná síla lidí a tak naposledy fotím ten mumraj kolem nás. 30. ledna začne nový rok a bude ve znamení koně.

Konec..
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • leden 2014
  • 2 209 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
statnirentier
Ve dnech 9.9.2012 - 14.9.2012 (Ne-Pá) jsme si objednali lázně ve Velkých Losinách na Šumpersku. Hotel Diana 4 hvězdičkový, kam jezdí pravidelně i náš nejvyšší Václav. Také tam měl rezervovaný celý hotel hned po nás na víkend. Takže naše volba aniž bychom tušili nejvyššího velitele, jak jistě se dá uznat, byla správná, jen nemusela odpovídat možnostem našim a nejvyššího velitele. No, my jsme si platili také jenom jednu cimérku a ne celý hotel...To, že jsem vybral lázně Velké Losiny bylo dáno tím, že jsou to nejbližší termální lázně od nás, se sirnou vodou jedinou v Česku, ale hlavně to, že jsme si objednali pobyt Wellness energy, kde jsme si mohli sami předepsat procedury bez lékaře. Zvolili jsme kredit 500,- za procedury denně na osobu. Takže masáže částečné i celé, perličkové koupele, částečné zábaly v rašelině a reflexologie nohou. Whirpool, vnitřní bazén, venkovní termální bazén, fitness, stolní tenis, squash nebo tenis bylo součástí pobytu a většinou zdarma. Také jsme této nabídky bohatě využili. Protože počasí bylo první dny vynikající, t.j. pozdní léto nebo jinak řečeno babí léto, měl jsem cíl vyjet na kole na Dlouhé stráně. Kola jsme měli s sebou. Časování procedur bylo na večerní hodiny, takže po celodenním sportu jsme se ponořili do lázeňských procedur a pak již jen na večeři a do hajan. Únava byla celkem značná po takto stráveném každém dni. Žádná lázeňská promenáda, ale tvrdý sport s relaxací. Stravování bylo na úrovni. Snídaně formou samoobslužného bufetu, večeře vždy na objednávku výběrem ze 4 jídel. No, neberte to. Snídaně 4 druhy sýra, 4 druhy salámu nebo šunky, míchaná vajíčka na špíčku, klobásky nebo párky, jogurty a vločky, kávička a čaje, džusy, spousta zeleniny. Od každého něco, já tedy ta míchaná vajíčka proložená sýry a klobáskou nebo salámkem. Oběd jsme vynechávali nebo jen houstička s sebou, jak jsme byli vždy od snídaně nacpaní. K večeři byla v nabídce vždy nějaká ryba, takže jsme ji objednávali takto následovně: Ne-pangácius, Po-pstruh, Út-treska, St-mořská štika, Čt-losos. No, neberte to. Hotel je vyhlášen gurmánskými specialitami. K večeři zelenina dle vlastního výběru a množství. Navíc jsme platili pouze pívo. Teď k vlastnímu programu. Neděle: příjezd, ubytování. Poté jsme navštívili venkovní termální bazén, který byl pro nás v ceně pobytu. Teplota pramene 36,7 Celsia, u vtoku do bazénu 32. Šlo to. U whirpoolky uvnitř hotelu 36 Celsia. Venkovní termální bazén je údajně léčivý, protože obsahuje hydrouhličitan sírový. Trošku to tam vonělo po sirovodíku, ale jen trošku. Večer první procedura. Pondělí: cyklovýjezd na Dlouhé stráně, kde je přečerpávací elektrárna, vedená pod UNESCO. Převýšení téměř 1000 m. Ujeto 53 km. Od hotelu jsme to měli aci 14 km do Loučné nad Desnou, odkud jsme nastoupili nahoru dalších 12 km. Jel jsme nejprve s převody 2,2, pak 1,3, ale i 1,2. Šlo to, ale bylo to dlouhé. Moje nebožka to zvládla tak, že jsem ji nejprve viděl záda, pak už ani to ne. Bodejť by ne, když si nechala přidělat na kolo elektromotorek...Na Dlouhé stráně se dá vyjet pod vrchol taktéž lanovkou, ale to jsem hned v začátku odmítl (když má nebožka ten motór). Vrcholová nádrž je něco úžasného. Po prohlídce jsme sjeli kolem Divoké Desné ke spodní nádrži a přes Kouty nad Desnou a Loučnou nad Desnou zpět na hotel ve Velkých Losinách. Před hotelem samozřejmě bylo ještě koupání v termálním koupališti. Na hotelu procedury, pak večeře s pívečkem a hajdy do hajan. Měl jsem toho dost. Úterý: protože jsme z předešlého dne měli kola dost, vyjeli jsme autem do Červenohorského sedla a pěším výšlapem absolvovali po vrcholovce Praděd a zpět. 18 km pěšo s převýšením 500 m za nádherného slunného počasí jen v tričku a kraťasech. Příští den ve středu na Pradědu napadl sníh...Večer procedury, večeře, pívečko a do hajan. Žádný lázeňský švihák se nekonal. Samozřejmě před procedurami máchání v termálním venkovním bazenu cestou nazpět z Losin na hotel. Žádná pauza na vydechnutí...Středa: protože předpověď počasí hlásila již na odpoledne přechod fronty, vyjeli jsme ráno na kole něco kratšího. No, jen 30 km s převýšením 500 m. Cílem bylo dle doporučení mapy trasa z Velkých Losin na Tři kameny, takový okruh a vyhlídkový to bod na oblast Králického Sněžníku. Po úterním výšlapu na Praděd se nám totiž zdálo, že jízda na kole oproti pěšárně bude možná lehčí (s motórem určitě). Vidět bylo prt, neboť nahoře byly mraky nebo mlha nebo či co. Ale dopoledne nepršelo. Tři kameny jsme minuli, zřejmě proto, že jsem měl staré mapy. Jeli jsme po jakýchsi nejprve označených cyklostezkách, pak už ne, ale po lesáckých cestách také kdesi končících a plných balvanů. To jsem to schytal.....Návrat tedy po poledni. Dle nebožky nejprve whirpool na hotelu, pak prý termální venkovní bazén. Jen jsme lehli do whirpoolky, spustil se nejapný liják, který už ten den neskončil. To jsme měli kliku. Místo venkovního termálu jsme šli do spřízněného hotelu Eliška, v němž nám naše recepční objednala vnitřní sirnatý termální bazén. Sqvělé, teplé, jen na válení. A honem zpět na procedury, rybu k večeři, pívečko a do hajan. Nebožka ty šutry na cestách přežila, ale říkala, že příště mne s plánováním trasy zkontroluje...Také s sebou určitě 1x nebo 2x švihla do lesa. Čtvrtek: protože počasí nebylo nic moc po přechodu fronty, udělali jsme si poznávací procházku do Velkých Losin (hotel Diana je nad Losinami asi 1 km). Tam jsme si prohlédli dosud fungující ruční papírnu, unikát to světový, kde se vyrábí propagační papír na zakázku ručním způsobem tak, jak se vyráběl již v 16. století...Muzem s prohlídkou výrobního provozu. Pak další prohlídka státního zámku Velké Losiny. Nakonec prohlídka lázeňského parku, kávička v lázeňské kavárně, termální venkovní bazén byl ve čtvrtek zavřený, tak na hotel a do perličkové koupele v rámci procedur, večeře, pívečko a kutě. Pátek: den odjezdu. Sbalili jsme si fidlátka, vykoupali se naposledy ve venkovním termálu a poodjeli směrem na Staré Město pod Sněžníkem, tam dali venku kávičku a domácí klobásku přímo z udírny a poodjeli ještě kousek nahoru do Branné. Převlékli jsme se do cyklistického, počasí bylo na kolo a naším cílem se stala Ramzová a Lipová Lázně. Tam jsme dojeli po značené cyklostezce přes Ostružnou. V těchto dnech v Ramzové chcípl pes. Ramzová žije v zimě. Vrátili jsme se do Branné, přestrojili se a odjeli směrem domoj. Foto dokumentuje náš lázeňský aktivní "odpočinek". Je třeba na závěr říci, že kolo nebožky s motórem nemá chybu, což bylo naším také cílem v Jeseníkách otestovat. Mohu jet svým tempem a když se za mnou ozve podezřelý zvuk, již vím, že nebožka zapla motór i s forsáží a uvidím ji opět jen záda a pak už na mne jen počká na nejbližší křižovatce. A já se štvu. Ale dobře to je. Já nečekám. Tož tak....
Kategorie: krajina
více  Zavřít popis alba 
  • září 2012
  • 1 933 zobrazení
tazmax
Příjemný výlet s Aničkou na Velkou Ameriku a Křivoklátsko. Voda v lomu byla křišťálově průzračná a překvapivě teplá. Dalším místem byla louka, kde jsme přespali (původní plán byl pod širákem, ale přiroda rozhodla jinak a déšť nás nahnal do auta. Musel jsem spát opravdu tvrdě, protože si nepamatuju, že by mi snad mělo pršet na hlavu, spal na mě pes a kdo ví co ještě.. :) Druhý den jsme navštívívili jezírka, kde jsme si postavili mohylu. Byli se podívat na tygra, kterého si někdo chová na zahradě jako domácího mazlíčka. Po příjemném obědě jsme se vydali zpět do svých domovů (mě tuším ten den večer čekala masáž).
více  Zavřít popis alba 
  • 26.8.2012
  • 1 387 zobrazení
keckar
Choďte na lazy a objavujte ich, každý z nich má osobité čaro! Málo stačí, netreba Vám mobil, TV, ani auto! Do batoha nožík - rybku, zo tri rožky, klobásku, vodu so sirupom, kľajbas s papierom, dobrô obutia na čongále a hor sa pešo do hôr, na hriňovské lazy, poväčšinou hore strmými cestami i necestami, chriapaždinou, s medveďom v pätách sa dobre predýchate, čistou vodou z potôčka sa opláchnete a vyvalíte svoje príjemne unavené telo, oddýchnutého ducha do trávy v tieni divej čerešne alebo drevenice... Už balíte klobásku ?.... Kečkár
Sponzori fotopublikácie o Hriňovej, ale i kritici, píšte na môj mail : keckar@centrum.sk
více  Zavřít popis alba 
  • 1 356 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
vojtaha
Nová silnice přez Hradčany
Po dlouhé době nepříjemného objíždění Hradčan, která je uzavřena od 1.4.2014, se konečně blíží její otevření. Pravděpodobný termín je 21.10. 2014 Stavbu která spočívala ve vybudování kanalizace a následovně i vozovky a příslušenství. Zatím co kanalizaci ocení především místní obyvatelé, vzhledem k tomu že silnice je hlavní spojkou mezi Tišnovem a Brnem, nadchne i řidiče v širokém okolí.
Pojďme se podívat, co nás čeká a jaké změny v Hradčanech proběhly. Při příjezdu od Tišnova, přejedeme nově postavený most. Lávka pro pěší momentálně ještě není dokončena. U silnice jsou osazeny nová svodidla. Po průjezdu zatáčkou si můžeme všimnout na levé straně nových parkovacích zálivů a úpravou svahu. Před odbočkou do leva na ul. Pod Horkou je osazeno první zrcadlo. Mezi novými autobusovými zastávkami je přechod pro chodce a nainstalován semafor. Semafor ovládají chodci tlačítkem, takže nebude nastavený žádný časový impulz. Naproti Obecnímu úřadu, po pravé straně vznikly parkovací místa, která jsou ale vyhrazena pro invalidy a na povolení OU. Na křižovatkách od návsi a školky jsou osazeny značky STOP. Další dvě stopky jsou za zatáčkou na křižovatce od restaurace a silnice na Drásov. Tato křižovatka je ještě doplněna zrcadly.
Stará silnice byla již v katastrofálním stavu, doufejme, že nová silnice a dopravní značení, zajistí lepší průjezdnost, menší hluk a prach a samozřejmě i bezpečnost pro všechny.
PS: pokud by, jste si chtěli silnici projet před otevřením, je dobře zabezpečená proti průjezdu dvěma silničními válci a nákladním autem :)
Vojta Halouzka
více  Zavřít popis alba 
  • 12.10.2014
  • 949 zobrazení
sdhck
Místo události: okres Náchod — Červený Kostelec - Končinská
Datum a čas ohlášení: 30.11.2011 02:12
Typ zásahu: požár
Zasahovaly jednotky: PS Náchod, JSDH Červený Kostelec, JSDH Hronov, JSDH Rtyně v Podkrkonoší
Popis zásahu: Požár rozestavěného rodinného domu. Vyhlášen byl II. stupeň poplachu. Při příjezdu jednotek se objekt nacházel ve 3. fázi. Požárem byly poškozeny přilehlé domy, lampy veřejného osvětlení i auta. Žár byl tak silný že poškodil okna protilehlých domů. Předběžná škoda byla vyčíslena na 2 500 000 ,- Kč
více  Zavřít popis alba 
  • 30.11.2011
  • 844 zobrazení
netopyrek
Večer mě budili veselící se sousedé ze zájezdu. V noci pršelo, cákal okap a v pojistkách stále něco cvakalo. Ale v celku jsem se vyspala. - Ráno naskáčeme do aut a odjedeme s mírným zpožděním do přístavu. Tentokrát Radek alespoň sehnal dodatečné auto na bágly, nemuseli jsme jet dvakrát. Trajekt Fred Olsen měl zpoždění kvůli počasí. Moře sice zdánlivě klidné, ale stejně to houpalo a asi byly i proudy. Po příjezdu na Fuerteventuru (což podle Radka znamená "velké vlny" a podle knižního průvodce "velké dobrodružství" :o) máme individuální volno v městečku Corralejo. Žádná památka tam není, tak trávím čas zbožným sledováním mořských vln. -Po srazu se vydáváme s "novými" auty (sice s větším kufrem, ale menším pohodlím pro cestující, na maják Faro de Tostón. Místo obklopené tak fotogenickými vlnami, že nevím, kterou dříve vyfotit. Strašně tady všude fouká. Z majáku pokračujeme do El Cotillo, kde se podíváme na sice hezky zrekonstuovaný mlýn, ale jen zvenčí. - Zbytek hradu Castillo el Tostón, vlastně už jen krohovou věžičku s dělem, nám o neuvěřitelné dvě minuty zavřou před nosem :-(. Tříštící se vlny o útesy jsou zase a jako vždy fascinující. Přejedeme poté na pláže v Parque Natural de Las Dunas, národní park písečných dun. Máme chvíli na vykoupání a já se v dunách cítím, zase jako zpátky v Egyptě... Ale k fotografování to stále svádí. Po procházce dunou konečně jedeme na ubytování do Caleta de Fuste. Apartmány sice zdánlivě hezčí, ale turisticky umělé, uprostřed rušné ulice, hluku a aut :-(. Zlatá La Santa... Vyběhnu na nákup, a potom do restaurace. Mám ale špatnou ruku. Smažené kalamáry s chipsama jsem fakt večeřet nechtěla. Ron Miel (místní medový rum) sice chutný, ale medově sladký až moc... Večeře celkově zklamáním... PS: V tomto zájezdu jsou všichni nekuřáci :o
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • 15.11.2010
  • 696 zobrazení
ayam
A přinášíme poslední fotky z úžasné dovolené, ze které jsme právě dorazily konečně domů. Tentokrát jsme si nenechali ujít Plitvická jezera, a tak se najednou stalo, že dnes jsme dorazili vlastně zítra. Guláš v tom má hlavně Daníček, který se dnes/včera v autě ptal, jestli "příští čtvrtek už byl" - smíchy jsem se málem neudržela na silnici. :-D Holčičky už se rozvaluji v pelíšku, takže přejeme všem dobrou noc/dobré ráno, jdeme spinkat až do zítřka/dneška. :-D PS: na závěr příběh Bailinčina ocásku :-D :-D :-D
více  Zavřít popis alba 
  • září 2015
  • 714 zobrazení
dcskolka
Pronásledování unikající kořisti je vrozená vlastnost a projevuje se v různé intenzitě u všech štěňat. Vlastně jí využíváme při hrách a později při výcviku - honění balónku, vyběhnutí za aportem, ulovení peška při obranách, rychlý lov "zajíce" při coursingu, závodech atd. Lov a štvanice jsou pro šelmy přirozené, pro naše psy, kteří mají plnou misku a žádnou starost, jde o příjemné vybití energie a adrenalin, kterým se odměňují. Pes, který opakovaně honí zvěř, pes, který běhá co nejrychleji podél dlouhého plotu, řve a děsí kolemjdoucí, pes, který za plotem, či venku prohání auta nebo cyklisty, pes, který na procházce útočí na každého běžce - každý z nich se postupně stává na tomto chování závislým a je to pro něj nejvyšší odměna, kterou si poskytuje sám. Je obtížné a někdy až nemožné tento zlozvyk psa odnaučit. Štěně tedy vždy velmi razantně upozorníme, že pronásledování čehokoliv jiného, než je hračka, je zakázané. Nikdy ho nehecujeme k chytání jiných zvířat (kočička Asto, vem si ji !) a jakékoliv náznaky pronásledování auta, kola, skejtu, běžících dětí i dospělých vždy, okamžitě a velmi důrazně ukončíme - povelem FUJ, cuknutím vodítkem, zatlačením shora na krku, někdy i drsným "uzemněním", podle typu povahy našeho pejska. Náš zákaz musí být jednoznačný a velmi přesvědčivý a musí být vysloven vždy. Zde je na místě být i razantnější, aby se štěněti uložilo v hlavičce, co nikdy nesmí dělat - jde především o jeho bezpečnost v budoucnu. Zbytečne přejetých, zatoulaných a zastřelených pejsků je stále mnoho.
více  Zavřít popis alba 
  • 26.5.2014
  • 679 zobrazení
holovic
V pátek v noci přijíždíme do Tatranské Polianky kde přespíme na parkovišti. Ráno v 5:30 se chceme svézt se skupinkou horských vůdců, jedoucích do Sliezského Dómu. Když vidíme jejich namistrované ksichty, raději jdeme pěšky. Cestou nám zastavuje jeep, čímž ušetříme 7 km nudného asfaltu. Poté pokračujeme netradičně k Batizovskému plesu, odkud jdeme doleva kolem Kostolíku (2262 m n.m.) pod Batizovský štít. Zde Pasternákovou priehybou pod Zadný Gerlach. Odtud již horolezecky místy dost zvětralým žlabem do Tetmajerova sedla (2593 m n.m.). Ve 14:55 stojíme na nejvyšším vrcholu Vysokých Tater (2655 m n.m.). Dolů sestupujeme Batizovskou próbou zpět k plesu a dále stejnou cestou k autu. Přesun bydlíkem do kempu, horká sprcha, přátelský župan a vychlazené pivo, které jsme ani nedopili, únava byla silnější. Následujícího dne byl v plánu výstup na "Lomničák", na který nedošlo, protože jsme si pěkně pospali a návrat domů byl nutný do večera. Rozhodli jsme se nechat si tedy „něco napříště“. PS: Náš foťák časem nasbíral důsledkem bahenních, prašných a vodních radovánek vnější i vnitřní patinu, proto i naše snímky obsahují „stopy arašídů“. Bude tomu tak, než dojde k jeho očistě. :-)
Kategorie: sport
více  Zavřít popis alba 
  • březen 2011 až srpen 2013
  • 636 zobrazení
chpetr
3500 km dlouhá pouť Pobaltím.5 dospělých,3 děti a 1 pes v 1 obytném autě.1.část cesty Loděnice-Praha-Náchod-Wroclaw-Warszawa-Augustow
-přechod Ogrodniki-merkine-Kaunas-Klajpeda-Palanga
Video z akce je zde
http://www.youtube.com/watch?v=_Wr6FlqmiEk&list=PLBtayxqD4Ms-fSvdJIGiOAZcXsmt_T4dB&index=1&feature=plpp_video
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2009
  • 616 zobrazení
josef49
V době kdy jsme měli fenu Zlatého retrívra, tak musela podstoupit operaci. K převozu nám byla doporučena deka do které by se pes po operaci uložil a přenesl do auta. Deka se mi moc nezamlouvala, tak jsem z vyřazených vojenských nosítek udělal nosítka o délce 1 m a šíři 60 cm na kterých se pohodlně pes přenesl jak do auta, ale i domů. Z operačního sálu psa odnesli oba veterinární doktoři, protože nosítka se jim tak líbila, že si nechtěli nechat ujít tu příležitost.
Po krátké době jsem doktorům nosítka věnoval. I přes veškerou péči se nepodařilo psa zachránit.
Kategorie: koníčkyzvířata
více  Zavřít popis alba 
  • léto 2013
  • 534 zobrazení
bikerrm
v pátek po práci sem já,myša a jaryn vyrazili vlakem do borové u poličky,už byla tma tak sme nepospíchali a v borové si dali pár laciných výborných piv"polička" v krásném prostředí hospody u lesa,noční přesun byl od púl deváté do púl jedenácté,šli sme přes sv.kateřinu a lesem na budislav,v budislavi byla ještě zastávka na tři pivka,jak říkál myša "tma už stejně větší nebude"no a pak sme pokračovali do městských maštalí gde nás čekál převis,oheň,rum,slijovica a spánek,ráno sme obešli skale a pokračovali na verandu u toulovca,po okoštování výborné poličky a nabrání kurzu na nové hrady sme došli na zámek,kde bylo muzeum cyklistiky,bohužel ještě zavříté,tak sme to obešli parkem a šli na pivko na polanku,tam si nás nefšímali tak myša se nasrál a zavelíl k odchodu dál sme šli přes kupadla,kolumbovo(kalouskovo)vejce do boru,v boru byla hospoda zavřítá a kúpaliště eště nefungovalo,cesta dál vedla přes petrovnu no a pak sme se motali všelijak po krásných skalách,až sme našli pěkný flek pojmenovál sem ho "u želvy"byli tam dvá kluci se psem,tak sme se domluvili,že tam večer dojdem a pokračovali sme dál přes bludiště do vranic na verandu,tam se scházali trempové hudebníci a bylo tam narváno až na střechu,dali sme jedno a že pújdem do jarošova,to byla enom zbytečná procházka měli tam zavříté,otočka a zpátky do vranic na poličku,tam už byla zábava v plném prúdu,večer venku u potoka byla kosa v hospodě narvané,tak sme vzali každý 2l petku piva aj klukom na flek a šli sme k ohňu,spat se šlo brzo ráno,v nedělu po snídani sme ještě nalehko obešli toulovcovy maštale(bágle sme nechali na fleku)a po vrácení na flek a domluvě s klukama,že mají auto v boru a že jedú směr hlinsko a že nás hodijú do pusté kamenice na vlak sme se tedy vydali do boru k autu,nebylo to auto,ale autíčko,začali sme se tam skládat,5 báglú,5 lidí a pes,ani sem neviděl na cestu,hlavně že viděl řidič,na vlakáču sme se rozlúčili a jeli dom
více  Zavřít popis alba 
  • 17.3.2012
  • 461 zobrazení
tokrno
Deník z naší cesty po Kostarice
Den čtrnáctý (pátek)
Den vulkánový a už víme, že žádná sopka nevybuchla. Zaplať Pán Bůh.Hned po ránu jedeme do laboratoře na odběry. Jsou tu nějak pečlivější, než známe z Čech. Nejen z nosu, ale i z krku berou vzorky. A jedeme na Irazú, Tom kroutí volantem do kopců 25 kilometrů serpentýnami nahoru. Opět projíždíme překrásnou krajinou. Dozvídáme se, že jsme se měli zaregistrovat na www.sinac.go.cr Protože na sopce ale zatím není moc lidí, tak pán v budce se slitovává nad mým prosebným pohledem a dotazem: „And what can we do now?“ „Pojďte sem jeden z vás, s rouškou, pasem a peněženkou.“ „Zavřete za sebou dveře. Napište mi sem vaše nacionále. Vstupenka stojí pro 2 osoby 30 dolarů. Bude to stát 40 dolarů, protože to musím vyplnit za vás.“ Ráda mu je dávám. Představa, že bychom propásli toto krásné ráno – slunečné, bez mraků… To opravdu ne.
Jedeme ke kráteru. Jsme ve výšce nad 3 tisíce metrů. Mraky jsme nechali pod sebou. S Tomem se shodujeme, že se nám špatně dýchá. Asi to bude tou nadmořskou výškou? Nebo že bychom byli celí vybzíkaní, jak nám dopadnou testy? Snad je to nadmořskou výškou.Odcházíme od auta ke kráteru a za chvíli nás autem dojíždějí ochranáři a chtějí, abychom se vrátili k autu. „Ježíš, co se děje? Už žádné problémy.“ Nakonec prkotina, máme si auto obrátit tak, abychom parkovali čumákem k výjezdu. Dohadujeme se, proč jsou v tomto tak striktní. Jakože kdyby to bouchlo, abychom byli připravení na evakuaci?!? Všimli jsme si toho i v jiných národních parcích, kde žádná vulkanická činnost nehrozila. Netušíme.
První kráter, který vidíme, je poměrně nízký. Pak jdeme dál, a to je ten pravý, ze kterého by šel strach. Má tam být zelené jezírko, ale to tam teď není. Necítíme se ale nijak ošizení. Celé je to mystické. Koukáme do jícnu spícího monstra, které umí být opravdu zlé. Vždyť díky němu lehlo celé Cartágo. Posledně plivla v roce 1994, ale obrovská erupce, která zasypala Cartágo, které bývalo hlavním městem, nastala pět let před tím, než jsme se s Tomem narodili (v roce 1963).Vyjíždíme ještě nad vulkán na view point a i odsud pořizujeme další záběry a užíváme si to. Pacifik, ani Caribik však díky mrakům, které jsou pod námi, není vidět.Je 11 hodin. Co teď? A tak co kdybychom se ještě dnes podívali na Poás? Vulkán vzdálený asi 60 kilometrů. Navigace nám říká, že pojedeme 2 hodiny. Zastavujeme znovu před laboratoří (stejně bychom jeli kolem) a chytáme jejich wifinu a zkoušíme se zaregistrovat na stránkách SINACu, aby nás na další vulkán pustili. Daří se nám to a cena je nezvykle nízká. Nezbývá než se zaradovat a jet. Cesta městem (nejprve Cartágem a pak San José) je opravdu zapeklitá. Jednak navigace jde podle plotu. Někdy se jí chce a jindy ne (samozřejmě odmítá poslušnost ve chvíli, kdy ji nejvíc potřebujeme). A pak je tu opravdu hustý provoz. Není divu. Místní řidiči nectí žádná pravidla. A nejen řidiči. Po dálnici běhají kromě psů sportovci, jezdí cyklisté, projíždějí jezdci na koních, pak je tu mnoho otrlých motorkářů, no kromě osobáků všudypřítomné tracky. Je to země tracků, psů ležících uprostřed silnice, neosvícených aut, ulic beze jmen a domů bez čísel. Samozřejmě je to i země rozmanité přírody, množství klimatických pásem, velkou diverzitou zvířat a rostlin. Ale teď jsme na dálnici a 30 kilometrů je záležitost více než hodiny.
Objednali jsme si poslední termín k návštěvě Poásu, ve 14:20. Takže poslední část stoupání do hor, kdy už můžeme jet, připomíná spíš „závod do vrchu“. V jedné chvíli dokonce okolní řidiči ukazují Tomovi, aby raději jel. Překládáme si to tak, že je jim jejich i náš život milý. Přijíždíme k bráně ve 14:15 a pán v budce nám vysvětluje, že jsme ve španělském dotazníku zaškrtli, že jsme rezidenti (toto se nám děje už podruhé, poprvé se nám to npřihodilo při vstupu do země). Proto byla cena tak nízká! Místňáci to mají za 3 dolary, my za 33 USD. Opětovně to pán vyplňuje za nás. Omlouvám se, dávám mu navíc 5 dolarů, že s námi měl práci a jedeme. Máme radost. Stihli jsme to.
Den třináctý (čtvrtek)
Probouzíme se už před 6 hodinou ranní. Snídaně na hotelu jsou až od 8, takže si dáme selfmade chleba s paštikou. Místo kafe a čaje colu. „Myslíte, že bychom mohli dostat alespoň část peněz za dřívější odjezd zpět?“ „Nemohli.“ Tak se nedá nic dělat. Je to jasné. Náš pokoj už nemají šanci prodat. Chápeme. Nijak se nezlobíme a jedeme se podívat na lenochody.První, koho po příjezdu do lenochodí stanice vidíme, je starší pán – černoch, hubený je slabé slovo, takový věchýtek. Zjevně zaměstnanec. Obutý v holinách, oblečený v pracovním. A jestli je něco reklamou na lenochody, tak to je právě on. Tak vtipného človíčka, jako je tenhle, jsem už dlouho neviděla. Hubený, samá ruka, samá noha a tttaaaakkkk sssssttttrrrraaaašššnnnněěěě pppooommmaaallluuu ccchhhhoooddddííí, že by ho předběhla i želva. The sloths - jsou opravdu miláčkové. Pan průvodce nám vypráví jejich příběhy. Jeden o ostnatý drát přišel o oči a je slepý. Druhý je paraplegik po napadení psem. Další přišel o maminku, když byl malinký, takže se už nenaučil dovednosti pro přežití ve volné přírodě. Jiný měl díky pesticidům, kterými stříkají banány, tumor. A jiný je kardiak. Ale to je jen zlomek. Téměř 80 % zachráněných lenochodů se jim daří vracet do divočiny. Jsou úžasní, všichni. Když jsme do stanice přišli, nic z toho bychom nepoznali. Jeden visel za nohy hlavou dolů. Prý, když jsou takhle zavěšení, odpočívají. Jiný seděl v křesílku :-). Hlavu dokážou otočit o 270 stupňů. Jsou dva druhy lenochodů, jeden tříprstý a druhý dvouprstý. Tříprstý je došeda, je menší, má malinkatý ocásek, jeho hlavní smyslový vjem je sluch, má kratší chlupy a veselejší výraz v obličeji a jí semena a ovoce. Dvouprstý je béžový, je o něco větší, ocásek nemá žádný, jeho hlavním smyslovým vjemem je zrak, protože přes uši má delší a bohatější chlupy a jí jen listy a zeleninu. Ani jeden z nich nepotřebuje přijímat jinou vodu, než z potravy. Sameček je prý po narození mláděte (většinou jednoho, dvojčata jsou naprostou výjimkou u obou druhů) v blízkosti matky a mláděte, aby odváděl pozornost při jejich případném ohrožení. Matka je těhotná asi 11 měsíců a mládě vychovává rok. V tu dobu je opouští i samec. Největším nepřítelem jsou pro lenochody lidé, pak orli a psi. Jaguáři, pumy nebo oceloti zcela výjimečně. Jeho nejbližším příbuzným je mravenečník.Po prohlídce záchranné stanice pobíháme v místním obchůdku, kde obstaráváme dárečky pro naše miláčky doma. Už se na ně taky těšíme.
Jedeme do NP Cahuita. Park je to malý, vede podél pláže a teď si to tedy u nás karibské pobřeží vyžehlilo. Je tu moc hezky. Takže, kdyby někdo přeci jen chtěl sem na západ k moři, tak rozhodně ne do Puerto Viejo, ale sem do Cahuity. Je to menší vesnička, ale čistá. Stejně tak jako pláže, povalové chodníčky v pralese. Hned po pár metrech vidíme lenochoda ve větvích. Jestli si někdo myslí, že lenochod neumí chodit rychle, je na omylu (pozn. myslela jsem si to také). Říkal nám to i průvodce, ale ve stanici zrovna jedli, takže nám to s pohybem nepředvedli. Zato tento je rozený atlet. Z jednoho stromu na druhý. Chvílemi v nás hrkne, vypadá to, že slítne, ale zůstal ve větvích a bravurně a rychle přelézal, kam potřeboval. Pak potkáváme ještě dva další, již méně aktivní a hodně aktivní tlupu mývalů. Park je asi po 1,5 kilometru uzavřen. V minulých dnech hodně pršelo a vodní laguna, která přeťala spojení mezi dvěma konci parku, je prý plná aligátorů. Na konci sedí chlapík a odhání se nás zpět. Do vody ani náhodou!
Jdeme po pláži zpátky, na některých místech je sice červená vlajka, ale na jiných žlutá a pár lidí je v pohodě ve vodě. Tak si jdeme zajezdit naposledy na vlnách. Prostě nádhera!
Na konci národního parku je restaurace, kde si dáváme své jedno teplé jídlo denně. A ještě pozorujeme vlny a dva surfaře, místního tesaře a další návštěvníky a snažíme si tenhle obrázek klidu a míru vtisknout do paměti, abychom měli z čeho čerpat po návratu domů. Kafe a na 4,5 hodinovou cestu. Napřed sedám za volant já a kroutím s ním asi 3 hodinky. No, někde víc stojíme, než jedeme. Spojnice mezi hlavním městem a přístavem je prostě naše klasická silnice třetí třídy (no svou kvalitou spíš čtvrté). Přitom náklaďáky najíždějí do fabrik, aby naložily a vyložily kontejnery ze svých tracků. Takže se co chvíli šňůra aut zastaví, protože nějaký náklaďák to potřebuje vytočit. Taky se tu staví. Naštěstí. Protože jednoproudová silnice (v každém směru) je naprosto nedostačující. Na poslední hodinku a půl si to v kopích bere Tom. Už se smráká, ale vulkán Irazú je nádherně ozářený zapadajícím sluncem. Pole s kávou pěstovanou v terasovitých polích vypadá jako z mechu. Úchvatné scenérie Kordiler.Přijíždíme do Cartága, volám Carlovi, aby nám přijel odemknout (paní bytná nám dala číslo na člověka, který nám otevírá, sama není doma a nechá nás u sebe, 40 USD jí máme dát do šuplíku). Je to anděl. Je lepší přijíždět do známého, než někde na poslední chvíli hledat, kde složíme hlavu.
Krátký pokec ještě s jedním Američanem, který sem také přijel a hajdy do postele. Ráno nás čekají v laboratoři a na Irazú. Těš se. My se na tebe těšíme moc. Snad nám ukážeš svoji prosluněnou tvář. Přicházíme k Poásu, který je o 500 metrů nižší než největší Irazú. Dávají nám helmy. Instruují nás, že je opravdu musíme mít po celou dobu. Stejně tak i roušky. A u kráteru nesmíme být déle než 20 minut. Přicházíme k sopce a je tam mlha. Sopka má tři krátery. Z toho nejnižšího, aktivního unikají plyny. Naopak v tom nejvyšším se drží mlhy. Ten prostřední, který je nejzajímavější pro své jezírko, však nevidíme. Vlastně nevidíme nic. Prosíme tam nahoru, ať se nám kráter ukáže a ono se to skutečně na velmi krátkou dobu děje. Mlha se rozestupuje a my na pár chvil vidíme kráter a zelenobílé jezírko. Tak konečně. Mlha se rozevře ještě jednou, ale do třetice se jí už nechce. Volá na nás dozorce, že jsme tam už 20 minut, ať koukáme odejít.Ustupujeme. Jsme rádi, že alespoň na pár okamžiků nám tahle divoká nevěsta odhalila svoji tvář.Při sestupu ze sopky se stavujeme na večeři a jedeme se ubytovat. Vykydáme auto a přebalujeme věci, co na palubu a co do podpalubí. Do kufru to lehčí, nesmí mít víc než 23 kilo.
Den dvanáctý (středa) Ráno absolvujeme bojovku po Cartagu a hledáme laboratoř, abychom se s nimi domluvili, kdy je nejvhodnější termín na testování. Přesto že máme data a roaming Svět, navigace tu moc nefunguje. Naloadujeme si ji na wifině, jedeme, a když to nejvíc potřebujeme, tak zkolabuje. Pak nezbývá než zastavit a pokoušet se domluvit s místními. O kolik méně umí anglicky (resp. na ulici nemluví nikdo anglicky), tak o to víc jsou ochotnější. Po dvou zastávkách s místními objevujeme kýženou laboratoř. Je zde fronta asi tří lidí a dostáváme se na řadu asi po půl hodině. Slečna v recepci neumí anglicky, žádá nás, abychom počkali na lékařku, která nám vše vysvětlí. Je ohromně milá. Počítá, za jak dlouho budou výsledky, kombinuje to s informacemi o našem odletu. Domlouváme se, že přijedeme v pátek v 7 hodin ráno. Na Irazú rezignujeme a vyrážíme směr Caribik, snad tam bude i lepší počasí. Je to poměrně dlouhá cesta. Sice jen 250 kilometrů, ale jedeme (a tak to říká i Waze) 4,5 hodiny. Tom kroutí volantem v serpertýnách, v mlze. Opravdu hnus. Když se na chvíli mlha rozestoupí, je vidět úžasná krajina. Bujná vegetace, terasovitá pole s kávou. Škoda, že jen odhadujeme, co je všude kolem. Přijíždíme do údolí. Počasí se bohužel moc nelepší. Je patrné, že tu pršelo opravdu hodně. Projíždíme vesnicí Venice, a nemá to daleko od pravdy, je téměř celá pod vodou, domy, auta… Je tu neuvěřitelná chudoba a strašnej „világoš“. Následují pole banánovníků a pak už jen velké fabriky s kontejnery na banány, které se odsud asi odvážejí do Puerto Lima, které je velkým přístavištěm. Přístav však jen tušíme, protože odbočujeme na Porto Viejo. Čeká nás krásná cesta podél pobřeží. Tedy krásná, přece jen se ten világoš kapánek mění v něco kulturnějšího. Asi v očekávání hostů.Míjíme Sloth Santuary (stanici lenochodů), kam se půjdeme podívat zítra. Už neprší. Hurá. Ale slunce se schovává Pobřežní vesnička Puerto Viejo je vlastně takovou osadou pro surfaře a hippies. Už zas prší a bary jsou nacpané k prasknutí. Všude smrdí tráva, stárnoucí borci tady hulí i na schodech před hotelem nebo před barem. No problem. Něčím se čekání na vlnu asi musí zahánět. Tedy teď spíš čekání na slunce, vlny jsou totiž až příliš velké.Náš hotel je moc hezký. Jsme za to rádi. Taková oáza.Vybalíme a jdeme se najíst a na procházku. Moře je rozbouřené. Prší. Napřed málo, pak víc a víc a víc… Potkáváme surfaře, kteří svoje surfy jenom nosí. Starší ženy se zapletenými šedými vlasy, s cetkami v uších a korálky kolem krku, v batikovaných šatech a holinách. Stárnoucí borce s jointem. Vracíme se mokří na kost.Opětovná anabáze ohledně vyplňování dotazníku Covid ve španělštině, navíc pro místní. Co s kolonkami, které jsou povinné a vůbec se pro nás nehodí?. Co zítra? V laboratoři nám řekli, že rozhodně máme přijet v 7 ráno. Do mailu nám přišla pozvánka na 9:45. Bože! Kdy odjet? Všude píší, že za tmy jezdit v Kostarice je čirý nesmysl. To jsme se už částečně přesvědčili. Místní buď nesvítí, nebo svítí jenom dálkovými a nepřepínají na potkávací. Závěr cesty jsou 2,5 hodiny v serpentýnách. Válečná porada. Riskneme to? Nemám z toho dobrý pocit. Zítra odpoledne má začít zase hodně lejt. Odjíždět ve 2 noci, tam, kde se to nedoporučuje, blbou silnicí 4,5 hodiny a navíc v dešti. Samozřejmě, že bychom se střídali, ale… I Tom se přiklání k názoru, že nemá cenu riskovat. Tak hold přijdeme o 50 dolarů, které jsme tu už za další noc zaplatili. Mohli bychom přijít o víc.
Píšu paní z ubytování v Cartágu, jestli má na zítřejší noc místo. Píšeme do laboratoře, jestli platí sedmá nebo třičtvrtě na deset. A opět si naléváme rum s kolou. Tom stahuje Mammu miu. Třeba nám to zlepší náladu.

Den jedenáctý (úterý)
„Dostali Ferdinanda…“, tak se jim to povedlo. Nasrali nás hned ráno. Přišla nám zpráva od Romana, který je právě v Keni, že se změnila pravidla návratu do Čech od 5. února. Odlétáme 6. a návrat domů je 7. Od rána neděláme nic jiného, než zjišťujeme, co pánové ze Strakovky zase vymysleli.
Prý je střední Amerika jedna z nejvíc nebezpečných zemí. To tak. Mají denní přírůstek 400 nemocných osob.
Přesto jdeme ráno na look out tower v hotelovém resortu Cerro Lodge, které je opravdu překrásné. Malé bungalovy, bazén, vše umístěné v džungli. Daleko od ruchu měst či silnic. Když se nám nepodařilo vyčíhat ptáky večer, jdeme brzy po ránu. Teď ale máme hlavu plnou „co s tím“?
Přesto se zkoušíme soustředit na to, co vidíme ve větvích – dva kondory krocanovité, starším názvem sup krocanovitý (jsou hnědočerní velcí ptáci s červenou hlavou), vypadají nebezpečně, ale jsou fakt v pohodě. Budeme v pohodě taky. Pak zelené papoušky a pak ještě ty malé manekýny – ti křičeli nejvíc. Svítání sluníčka za zády a pohled z výšky na moře. Nádhera.
Nikdo nám to nezkazí, ani naše vláda – jiné podmínky při odjezdu a jiné při příjezdu. Proč ne?
Je to tu jako v pavilonu papoušků. Spousty zvuků. Nádhera. Ara nepřilétla.
Jdeme na snídani. Dáváme si americkou – vejce s opečenou slaninou. Máme pocit, že potřebujeme nafutrovat, abychom tuhle nesnáz zvládli. Během naší snídaně přilétly snídat i Ary. Trmácíme se za nimi tam a tam a ony nakonec přilétnou za námi. Tak to prostě v životě je. Když o něco přestaneš usilovat, přichází to samo.
Před odjezdem dáme ještě pár bazénů a pak hurá do transportního dne. Potřebujeme se nablížit k sopce Irazú, na kterou chystáme výstup příští ráno.
Cesta trvá asi 2 hodiny. Je to hrozně zrádné - 90 kilometrů, ale přesto jedeme tak dlouho. Jinde je to kvůli špatnému stavu silnic nebo náročností řízení (samá serpentýna), tady kvůli dopravní zácpě. Nyní jedeme tahem přes hlavní město do Cartága, které bývalo dřív do poloviny 19. století, než ho pohltila sopka Irazú, také hlavním městem. Hledáme bankomat, hotovost dochází a ne všude přijímají karty. Ocitáme se v „kulturním“ centru Cartága, které bychom vůbec za kulturní neoznačili. Prostě klasické obchodní centrum se spoustu krámků s food courtem. Dáváme si battle s bankomatem. 300 USD nám nechce vydat. Čím to? Tak zkoušíme 200 USD. Také ne. Jsme tedy vůbec rádi, že nám to nenabízí jen nesměnitelné místní Colóny. 100 dolarů nám to už ale vydá, tak transakci opakujeme třikrát. Jdeme se najíst. Vedle nás sedí slečny v kulichu. Já mám šatičky a vietnamky a Tom v trenclích a tričko. Jsme poněkud umounění a je nám zima. Natahuji si alespoň mikinu.A tak rychle, najít paní bytnou, které jsme inzerov ali, že přijedeme už před dvěma hodinami. No, není to tak jednoduché, jak by se zdálo. Jak už jsme psali, ve městech nejsou značení ulic, ani čísla domů, takže vše trochu na náhodu. Náhoda se nekoná. Když kroužíme jako orli stepní, oslovuji pána, který sice neumí ani slovo anglicky, zato nám chce pomoci. Volá paní bytné ze svého telefonu a domlouvá se s ní. Posílá nás určitým směrem. Paní bytná se nám vydává v ústrety. Děkujeme všem zachráncům na cestě. Je neuvěřitelné, jak všichni místní (na rozdíl od nás) voní… Prostě asi nejsme rození pro toto klima. I když tady je zas úplně jiné. Je tu mlžno, mží, rozhodně chladněji než u moře, ale to se dalo čekat. Lidé chodí v zimním oblečení, kulichách a my v kraťasech. Vidíme ruiny kostela Santiaga Apostola, okolo kterých procházíme, protože památky jsou zde kvůli covidu zavřené. A jsou krásné. Škoda že nemůžeme dovnitř. Stejné to asi bude i s basilikou de Nuestra Seňora de los Ángeles, která uchovává sochu Černé madony.Jdeme na tržiště - čisté, rušné, bezpečné. Procházíme, nic nekupujeme a nevadí to. V supermarketu kupujeme něco k večeři a k snídani Vždyť brzo ráno vyjíždíme na Irazú. Vrácím se do obchodu pro šťávu do pití. Tom čeká před kasou. Odcházíme. Za tři bloky dál nás dohání muž: „Seňore, seňore,“ a podává nám láhev s natočenou vodou. Zapomněli jsme ji tam. Takovou dálku za námi běžel. Neskutečné!!!Je tu docela zima. Jsme rádi „doma“. Mícháme si rum s kolou. Dostáváme zprávu z ambasády. Do letadla musíme nastupovat s negativním testem Covidu. Prý nás to bude stát 100 – 150 USD na osobu. „Tak nalej ještě jednu, nebo rovnou dvě.“ Vyplňujeme formulář k návratu. Snažíme se zaregistrovat se v nějaké laboratoři na odběr vzorku na test. Ale na kdy? Budeme se kvůli tomu muset vracet dřív? Budeme muset měnit program? Budeme…Místo Irazú zítra ráno na zvědy do laboratoře. Do kdy nám dají výsledky? Kdy musíme přijít? Budeme muset měnit plány? Kolik nás to doopravdy bude stát? Došly, pošli….Sedíme v kuchyňce a přichází paní bytná. Žena našeho věku. Také učitelka. Tom jí nalévá rum s kolou. Povídáme si. Najednou není až tak těžké mluvit. Mají tady různé syndikáty, které různě kooperují s vládou, a i když nemají armádu a hodně ze státního rozpočtu jde na environmentální účely, stejně mají problémy s kriminalitou (proto tolik domů oplocených žiletkami) a s nezaměstnaností a drogami. Naše paní bytná učí etiku. Krásné. Jsme na jedné vlně. Nakonec končíme u výuky polky.  Chmury jsou ty tam. Ráno místo na vulkán jedeme do laboratoře, a pak se uvidí.
Naše vláda jsou kreténi, ale nás živé nedostanou, jak řekl Butch Cassidy a Sundance Kid. Kdyby někdo chtěl mít lepší náladu (jako my), tak si pusťte tuto píseň: https://www.youtube.com/watch?v=8_JPDEHU1ok&ab_channel=Movieclips (pozn. Mimochodem, Tom si tuhle píseň přeje na pohřbu – Ádo, Madlenko, registrujte to, prosím. Dík.)
Den desátý (pondělí)
V noci jsme moc nespali, hotel Plinio je sice moc hezký, ale je takový komunitní – takže do noci se tam popíjelo a zhruba tak ve v půl páté ráno začala jezdit auta. Křižovatka na Spojovací je hadr. Nevadí. V 6 si jdeme zaplavat do bazénu. Jsme tu sami… Krásné ráno. Typical breakfast – jinou nepodávají a hurá pryč.
Máme to hodinku a půl do národního parku v Caraře. (vstupné pro 2 osoby a průvodce 25 USD) Od Romana víme, že zde se opravdu vyplatí vzít si průvodce. A tak si ho bereme. Hned na začátku mu říkáme své požadavky – já chci vidět lenochoda a Tom chce vidět zblízka Aru a tukana. Přidávají se k nám dvě Francouzky. Průvodce má opravdu dobrou optiku a je vidět, že se vyzná. Chodíme skoro potichu, poslouchá, kde co slyší, opakuje zvuky. Vypráví nám i o stromech – mahagonu, pak o stromu, který má pichláky a v sobě spoustu jedu. Také nám ukazuje divoký banán, který jedí jak tukani, tak Ary, a i malpy. Krásně voní, ale má obrovská jádra, takže pro nás nekomfortní ho jíst.Je neskutečné, jak bystré oko má. Najednou se zastaví, poslouchá, pak se dívá, nastaví optiku a přesně namíří. Když najde něco opravdu zajímavého, má radost jako malý kluk. Směje se od ucha k uchu, plácá rukama. Pobízí nás, ať si pospíšíme a bere nám foťáky, aby nám přes optiku ten „úlovek“ vyfotil.
Ukazuje nám nějaké drobné ptáčky, které jsou endemitní pro Kostariku. Vidíme znovu i malpy, pak nějaké žabičky, ale také bílého i černého netopýra. To, o čem jsme se už předtím dohadovali, co to je – taková černá boule na stromě – je termitiště. Pořád nám ale lenochod, tukan a Ara chybí. Průvodci se naštěstí mezi sebou domlouvají vysílačkami. A tak se vracíme asi 600 metrů zpátky a vysoko v koruně stromů spící lenochod. Vůbec, ale vůbec bychom neměli šanci nic z toho sami vidět. Prostě bychom jen procházeli lesem, tady ne zrovna vzhledným a neviděli bychom nic. Ara ale pořád ještě chybí. Už jsme je viděli, ale Tom je chce vidět víc nablízko, aby chvíli poseděli. V lese ji nemůžeme najít. Nasedáme tedy do aut a pod vedením průvodce jedeme na kraj vesničky Tarcoles. Je tam holý kmen bez koruny, v něm díry. Najednou vylézá Ara. Jakoby byla na vysílačku. „Vylez. Teď.“ Průvodce opětovně předvádí festival radosti. Splnil nám téměř všechna přání. Jedině tukan nevyšel. Trošku trapas na závěr. Mysleli jsme, že průvodce je v ceně vstupenky jako zaměstnanec parku. Nebyl. Takže jsme průvodci chtěli dát něco na přilepšenou a ukázalo se, že je to málo. Omlouváme se. Trochu se stydíme, že jsme situaci nepochopili a dáváme mu 20 USD za osobu. Stálo to za to. A my jsme asi z laciného kraje.
Pokračujeme do nitra vesnice Tarcoles. Prý je to tam samý papoušek. Není. Je to rybářská vesnice. Je tu hodně pelikánů a takových „velkých tmavých racků“ (nevíme, co to je). Asi kradou rybářům zbytky. Prodejci ryb sedí u hlavní silnice a mají čerstvé ryby napíchané na hácích, vyvěšené tak, aby je řidiči viděli. Vidíme tam i tu červenou rybu, kterou jsem si dala k večeři v Tamarindu. Mají i menší – pro jednu osobu.
Koupeme se v moři, v pobřežní restauračce s místními poobědváme filet ryby, mořské plody, krabíka, bramborovou kaši a zeleninu. Znovu se koupeme, a pak odjíždíme na krokodýly.
Zastavujeme za mostem. Místní výběrčí má přidělaný hrnek na klacku. Asi se bojí covidu. Peněz za nic se ale neštítí. Pokřikují. Nedej bože nezaplatit. Tom mu dává pár drobných. „Ještě, ještě.“ Pokřikuje. Tom jednu minci přidává. Pak můžeme projít. Z mostu vidíme krokodýlí rodinku. Tři obrovští hned pod námi. Na břehu další. Jeden si na nás pěkně otevírá hubu. Po dostatečném pokochání odjíždíme hledat naše ubytování. Cerro Lodge. Není to daleko. Jsou to bungalovy v lese, bazén a spousta velkých a malých, pořádně ukřičených Frantíků. Vidíme Ary. Na protějším kopci je rozhledna. Jdeme tam, třeba něco uvidíme. Pod rozhlednou je stejně uschlý a vykotlaný strom jako v Tarcolesu. Určitě tam bydlí Ara. Vydržíme do západu slunce, říkáme si. Přiletí na noc domů. A ještě uvidíme západ slunce nad mořem. Jsme tam asi tři čtvrtě hodinky. Skoro zapadá. No, ale – přicházejí Frantíci. Křičí, dupou. Chvíli držíme. Třeba ztichnou. Bohužel. I když už oba tatínkové od asi 6 dětí jsou tady, děti snad ještě přidávají na síle.
Klademe si otázku, jestli my, když požadujeme, aby se naše děti ve společnosti chovali tak, aby neobtěžovaly někoho dalšího, vlastně děláme dobře. Možná jsou pak české děti (nebo ty naše) málo sebevědomé. Z těhle asi vyrostou způsobní dospělí Francouzi. No, nevím. Ale stejně bych asi neměnila. Snášet tolik let ukřičené ratolesti bych asi nedala. Něco prohazujeme o Herodovi. A ustupujeme. Zkusíme to zítra brzo ráno.
Den devátý (neděle)
Ráno si dáváme v Santa Eleně kontinentální snídani. Neprohloupili jsme. Talíř s ovocem (meloun, ananas, banán), míchaná vajíčka s tousty, trochu másla a marmeláda. Já zkouším ananasovou a Tom z maracuji. Mňam.
Máme před sebou 3,5 hodinovou cestu, a tak se nezdržujeme a vyrážíme. Tom sjede serpentýny dolů do Las Juntas. Kloubouk dolů, zvlášť když se všichni psi z okolí rozhodli rozjímat toto nedělní ráno na silnici. Pes s absolutní předností. A já pak poprvé přebírám asi na hodinku Jimíka. Projíždíme kolem míst, kam se budeme následující den vracet. A znovu se mění klima v tropické. Při jedné zastávce vidíme nad námi létat papoušku Aru. Usmíváme se na sebe. Tak už jsme ho viděli volného v přírodě.
Zase zesiluje počet cyklistů na silnicích. Uvažujeme, jestli jsou Kostaričané takovým cyklistickým národem, nebo zda sem jezdí trénovat některé světové cyklistické stáje. Většina z nich má opravdu profi vybavení a závodníky bychom v nich i hádali.
Teď ale na nejjižnější bod naší cesty – NP Manuel Antonio. Od recepčního v hotelu se dozvídáme, že si máme pospíšit. Mají sice do 4 hodin, ale kvůli covidu mají limit, kolik lidí tam vpustí, … a je neděle.
Opětovně se držíme hesla, nezastavovat na dřívějších parkovacích místech. Jet až k bráně. Cestou, jak jsme rozjetí, vletíme do odvodňovacího kanálu. Málem tam necháme výfuk a pak i zjišťujeme, že jsme někde ztratili zadní „espézetku“. No, možná to bylo tam. Rána to byla velká, ale Jimík přežil. A to je hlavní.
Před branami do národního parku je pěknej bordel. Jeden stánek na druhém. Samí dotěrní prodejci, samí dotěrní chlapíci z parkingu. Jednomu dáváme 2tis. colónů (asi 3 USD), že mu parkujeme před domem a rychlým krokem ke vstupu do národního parku. Mít tohle panoptikum za sebou. Mají zavřeno! No, to snad ne. Zkouším umluvit paní u vstupu, které říkám, že jsme sem vážili dlouhou cestu. „Je mi líto. Pouze s vstupy s rezervací.“ Co teď? Přichází další zřízenec (asi boss) a ptáme se ho, jak je to možné, že nemůžeme dovnitř, když mají do 4 odpoledne? Prostě všichni místní se rozhodli jít do NP. Jsou tam totiž krásné pláže a smí se tam koupat. Poplatek není nijak velký (15 USD), takže to není nedostupné. Ptám se: „Jeli jsme sem hrozně dlouho. Kde si můžeme zarezervovat vstupenky na zítra?“ „Zítra máme zavřeno.“, zní hlas zřízence. Tom říká: „We flew over all word to your park and now is closed. It isn´t possible.“ Chvíli na nás kouká. Máme zoufalé obličeje. Otevře bránu: „Go.“ A my vběhneme dovnitř. Jsme tady. Hurá. A jako bonus zadarmo!
Procházíme povalovými chodníky přes mangrovy. Možná tu bude i nějaký krokodýl, ale nevidíme nic. Jsme rádi, že jsme tady. Park není nijak velký. Ale jedna pláž hezčí než druhá. Místní jsou nasáčkovaní na té nejbližší. My jdeme dál. Najednou se před námi objevuje zátoka - bílý písek, skály, o které se tříští vlny, z moře vystupující skály porostlé stromy. Úchvatné scenérie. Jsme na celé pláži čtyři. Vrháme se do vln. Teplá jako kafe. Prostě ráj.
Asi po půlhodince se vydáváme na okruh kolem parku. Procházíme pralesem, snažíme se zaslechnout nějaké zvuky, vidět zvířata. Vidíme aguti – takové větší morče. Na další pláži vidíme leguána! Skoro odmítám věřit, že není jen tak narafičený vyřezený ze dřeva. Ani se nehne. Je blízko skupinky fotících se mlaďochů. Fotograf má v hledáčku dvě vnadná děvčata v mořské pěně. My, hned vedle něj, zaměřujeme svoje foťáky opačným směrem. Jsme od něj asi půl metru. Krása.
Na cestě zpátky potkáváme tlupu malp kapucínských. Tak blízko jsme je ještě neviděli. Probíhají mezi mnou a Tomem. Mláďata si hrají v písku těsně před námi. Pak přijde máma, hupnou jí na záda a vezou se dál. Skáčou z větve na větev, ochutnávají listy, honí se mezi sebou, některé pózují. Je jich tam asi 15 až 20 a všechny jsou tak blízko. Vůbec nemají strach. Jsme v sedmém nebi. Všechna dosavadní setkání s opicemi byla hodně na dálku. Tady jsme je od sebe měli pár centimetrů.
Po cestě kupujeme pár piv a jdeme se osvěžit do hotelového bazénu, uděláme si večeři „selfmade“ v místní kuchyňce. Městečko dole není zrovna frendly. Takže odpočinek na terase v hotelu, zpracovat fotky, napsat další část deníku, udělat plán na zítra a spát. Pura vida.
Den osmý (sobota)
Po typical snídani prohlašuji, že si příště dám už jen kontinentální. U moře (na rozdíl od Arenalu) nepodávali ranní mističku ovoce, ani džus. Ztracené volské oko, buřtík, majonéza, osmažený banán, 3 opečené bílé toustíky a kopička rýže s fazolemi už stačí. Příště zas něco jiného.
Máme před sebou 2,5 hodiny cesty a nabitý den. Čeká nás mlžný prales Monteverde. Chceme také absolvovat noční prohlídku, protože zvířata ožívají vždy až ve chvíli, kdy z parků odcházíme, takže doufáme, že jich v noci za pomoci zkušeného průvodce uvidíme víc.
Poslední hodina jízdy je pro silné nervy. Ještě že je Tomáš má. Jimík moc netáhne. A my jedeme serpentýnami do strmých kopců. Nejhorší jsou pánové Kochalski – tedy situace, kdy řidič před vámi jede pomalinku se svým vytuněným 4x4 a kochá se scenériemi kolem. Vy se však potřebujete rozjet, aby Jimík do protikopce vůbec vyjel. A takový pan Kochalski si jede hezky uprostřed. Prostě jak říkám, Tom má dobré nervy. Já hlavu zabořenou někam dovnitř auta. Ani nevyhlédnu ven, a to jinak nevolností v autě netrpím. Myslím, že tyhle zatáčky s průrvami okolo silnice (resp. v jistých místech spíš tankodromu) by rozhodně nebyly pro Ádu, když zelená i na cestě do Rokytnice. (pozn. Ádo, promiň, ale vzpomněli jsme si na Tebe, jak bys to asi dával.)
Přijíždíme do Santa Eleny, kde bydlíme v Cabinas al Golfo. Je tu úplně jiné klima. Jedeme ze slunce a horka. Tady je vichr, ale opravdu vichr a mží. Zase se tu hezky dýchá. Tomovi jsem tvrdila, že asi budeme bydlet někde u golfového hřiště, když je to „al Golfo“. No, nebydlíme. Ale domeček je to útulný, a stejně tak pokojík. Pan recepční hned nabízí noční prohlídku za 25 USD na osobu, a tak si ji objednáváme. Jen do pokoje naházíme věci, převlékáme se z letního oblečení do něčeho pořádnějšího a v dlouhých kalhotách, mikinách a v batohu ještě šusťákových bundách vyrážíme do mlžného pralesa.
Přesně jak říkal Roman: „Nenechte se zlákat naháněči na parking, jeďte až k závoře.“ Bereme si jeho rady za vlastní a téměř projedeme bránou parku. Máme trochu na spěch, protože je po polední a v půl šesté si pro nás přijedou na noční prohlídku.
Mlžný prales je ale úplně jiný, než jsme dosud viděli. Epifytní rostliny v mnoha patrech už známe. „Chodící“ stromy, které se do sebe zapletou, takže tvoří obrovské spletence několikasetlet starých Entů, také. Ale zde je všechno opravdu mlžné a vlhké. Všechno je obrostlé mechem. Ze stromů visí cáry mechů, omechatělých liján, všude kape voda. Z vyhlídek vidíme, jak se z lesa páří. Vlasy mám jako ovce. Nevadí, už si zvykám, že je nezkrotím. Na jedné z výhlídek, odkud je krásně vidět jezero Arenal, si k nám přijde popovídat nosál. Vytáhli jsme banán ke svačině, tak přišel na „přástky“. Trochu mu dáváme. A jedna Angličanka nám říká, že jí i slupky. Zkoušíme to, ale vidí, že máme ještě banán, tak proč by jedl slupky. Ty mu pod stromem necháváme na pak.
Procházíme zakázanou cestou a bohužel to opravdu nejde projít. Most je v dezolátním stavu. Tom by na něj asi vlezl a pokusil se ho zdolat. Já jsem ale srab. Tak se vracíme. Nebyla to ale marná cesta, protože vidíme obrovské hnědé opice, jak se houpou vysoko ve větvích. Dohadujeme se, jak jsou asi velké. „Ty jsi snad rybář,“ říká mi Tom, když tvrdím, že měla minimálně metr. „Prosím tě, sotva 60 cm.“ Kapituluji. Zkusíme to zjistit, co to vlastně bylo. Barvou se to podobá orangutanovi, ti tady ale nežijí.Kaskáda vodopádů je po tom, co už jsme viděli, nic moc. I v Harrachově jsou větší. Ale nevadí. Všechno stíháme. Dojet do hotelu, kde nás vítá duhový oblouk, vysprchovat se, najíst se, a znovu na trek, tentokrát ten noční.
Přijíždí pro nás tranzit pro 8 lidí. Měří nám teplotu, zlije nás desinfekcí. Face mask je nutností po celou dobu. V pořádku. Hlavně bych tady nechtěla řídit v noci, když i přes den to byla bojovka. Na místě se každé 8členné skupiny ujímají po opětovných hygienických procedurách „gajdové“. Jsme skupinka z Belgie, Francie a Česka. Průvodce nám vysvětluje, že si baterkami máme svítit jen pod nohy. Že on jediný bude svítit na zvířata.
Hned na začátku vidíme racoona (mývala), jak leze po větvích. Pak nám představuje jeho kostarického příbuzného, který ve větvích spí. Jméno si musíme najít. Je to kostarický endemit. Za pár kroků vyruší ze spánku tarantuli, prý ze 70 druhů tarantulí žije v Kostarice 50. Pak se díváme na spící tukany – ti kostaričtí jsou menší, než ti, co známe ze ZOO. Mají zelené bříško jako tenisák a kvůli teplotě, bezpečí, ale zde i kvůli světlům baterek zastrkují hlavičku pod křídlo a spí. Takže vidíme jen zelenou kouli bez hlavy.
Průvodce nám pak představuje nejmenší žabičku – endemitní pro Kostariku a taky škorpióna, na kterého svítí modrým světlem a škorpión pak zfosforeskuje. Opice, ani hady bohužel nenachází. Vidíme ještě jiné druhy spících ptáků a žáby. I tak to byl zážitek.
Vítr zesiluje. V pralese byl klid, ale u hotelu už to zase fičí. Poryvy větru jsou tak silné, že nevím, jak v tom řevu vichru vůbec usneme. Protahuje i pokojem. Snad budeme mít i ráno střechu nad hlavou.
Den sedmý (pátek)
Opětovný kohoutí budíček, improvizovaná snídaně na terase v Tamarindu. Sbalit a v 9 odjezd do Sámary. Další líný den. 100 kilometrů za 2 hodiny. Cesty v Kostarice nejsou uzpůsobené na rychlejší jízdu. V kopcích samá serpentýna, v odlehlých místech tankodrom a všudypřítomné a zároveň neviditelné retardéry označené pouze žlutým kosočtvercem s nápisem Reduktor. Po týdnu ježdění se vůbec nedivíme, že náš Jimík (Suzuki Jimi) nemá vůbec, ale vůbec žádné funkční tlumiče. Neměl je už, když jsme ho přebírali. Tehdy jsme se divili. Teď už se nedivíme. Co chvíli tedy volám: „Tome, pozor – a jako dovětek střídám slova „konduktor“ nebo „retardéro“ (protože to zní trochu španělsky), protože na slovo „reduktor“ si nikdy nemůžu vzpomenout.
V Sámaře jsme našli ubytování na první dobrou. Někdy to není úplně jednoduché. Vesnice nebývají označené, stejně tak ulice vůbec nenesou žádná jména. Booking nám třeba píše: 200 metrů od katolického kostela vpravo. No ale už nepíše v jakém směru – jestli z východu na západ, nebo ze západu na východ, nebo ze severu na jih nebo obráceně...
Každopádně „donna“ ve středních letech, majitelka hotýlku s italskou vegetariánskou kuchyní, nás ubytovává už v 11 hodin. Děkujeme jí za ochotu a už za chvíli jsme na pláži. Wellcome to paradise. Na pláži jsme téměř sami. Bodejď by ne, všichni mají siestu. Asi hodinu se koupeme. Vlny jsou menší a my směřujeme na jednu stranu zátoky, abychom si ji prohlédli alespoň z vody. V horku jako je dnes, není možné se jít projít. Na to si budeme muset počkat do večera. Tomovy hodinky ukazují, že jsme uplavali asi 400 metrů. Umí dokonce vytipovat plavecký styl. Kraul, znak ani prsa to nebyly. Spíš něco jako odraž se ode dna a nech se nést. Tak nevím, jak tyhle věci měřící tělesnou aktivitu fungují. Tomovi se někdy ze zápěstí ozve pokyn: „Dýchej.“ Tak nevím.
Ležíme pod palmami. Opravdu ráj. Pouštíme si mluvené slovo historické detektivky od Vondrušky a za chvíli usínáme. Pak se jdeme ještě jednou smočit. Vozíme se na vlnách. Ale pak už do sprchy a na procházku. Zas tak lenivý den to nemůže být, 5 kiláčků tam a zpět.
Chceme prozkoumat druhou stranu zátoky, kde kotví loďky a kde z vody trčí magická skála. Pod nohama černý vulkanický písek, občas vyvržená torza bílých korálů a vesměs černé kamínky. Některé kamínky si však na kamínky jen hrají. Když jste od nich dál, tak chodí. Když se přiblížíte, strnou a hrají si na kámen. Poustevníčci jsou krabíci, kteří prostě klamou tělem. Pár pelikánů loví a slunce se za chvíli ponoří do vln. Ještě pozorujeme místní, kteří si přišli zahrát fotbálek na pláž. Pár kluků na prknech drandí po vlnách nebo po písku. Rodinky jsou vyložené na plastových židlích v půlkruhu nebo dokonce sedí v otevřených kufrech svých aut. Vyndávají pivo, dívají se na západ slunce a povídají si. Malí stavitelé písečných hradů vedle nich. Špinaví a šťastní. Všichni se přišli rozloučit se s tímto dnem, stejně jako my. Tyhle scenérie se prostě neochodí.
Už po tmě se vracíme do hotelu. Dáváme si gnocci se čtyřmi sýry, dvě pivka a jdeme plánovat, co podnikneme zítra. Tak bye bye paradise.

Den šestý (čtvrtek)
Kohoutí kokrhání v 6 ráno. „Jestli nezmklneš, jdeš na pekáč! Kohout na víně.“, zazní vedle mě. Sice se nemůžeme dočkat Pacifiku, ale tohle snad ne. Včera jsme přijeli za tmy a neviděli už nic. Ještě se chvíli válíme, ale zabrat už v tom randálu nejde. V 8 hodin ráno, po snídani, kterou si děláme na koleni, odcházíme k moři. Pláže jsou prázdné a budou téměř prázdné i odpoledne u hotelů. Pěkně nám přikládají pod kotlem. Jen vítr a nohy ve vodě nás osvěžují. Sbíráme mušle.
Brodíme přes deltu řeky a jdeme dál, asi 4 kilometry podél pláže do oblasti, kde se rodí želvy. Vidíme však jen jednu cestičku připomínající stopy pásáku, kterou po sobě zanechávají karety. Samotné želvy nevidíme. V Kostarice se líhne pět ze sedmi druhů karet. Líhnou se v průběhu celého roku, několik dní v měsíci. I zde mají problém s tím, aby se k vejcím nedostala dřív mafie.
Na konci zátoky je skála, kde jsou hejna pelikánů šedých a terejů. Loví. Úchvatný pohled. Krátce zakrouží nad hladinou, vznesou se ještě o kousek výš a pak střemhlav do vody. Asi hodinka okouzlení lovem ptáků, a pak honem pod palmy, jinak se opečeme do bolava.
Pacifik je plný vln. Některé nás melou, některé nás vezou až k břehu. Tak zase zpátky chytnout další. Odpočinek pod palmou a hlad. Bufík pro surfaře potkáváme za pár set metrů a dáváme si výbornou tortillu s masem a zeleninou. Tom pro velký úspěch dvě a já po dvou dnech místo nášupu kafe. Konečně.
Odpoledne se vracíme zpět. Pozorujeme surfaře, jak čekají na vlnu, ladně vyskakují na prkno a vezou se, padají a znovu vyskakují a znovu se vezou. Krásné. Příliv nám zúžil pláž, kterou jdeme zpět. A delta už není k přebrodění. Tom to zkouší, ale za chvíli je tam po pás. Jsou zde převozní loďky. 2.500 colónů na osobu (za dva asi 8 USD) za převezení přes deltu o délce asi 100 metrů. Dobrý byznys.
Ještě jednou skáčeme do vln. Vedle nás surfaři, tak raději dál, ať neschytáme prknem přes hlavu. Vozíme se na vlnách a baví nás to. Jen písek máme úplně všude. Když přijdeme k batohu, tak je všude i tam. Je jemný a dočerna. Máme černé pískové mapy i na těle. I přes sprchu na kraji pláže bude náš sprchový kout v bungalovu připomínat spíš pískoviště.Chvíle odpočinku, nějak to nicnedělání zmáhá. A najednou černý stín za oknem. Velká opice. Následně si nacházíme, že je to vřešťan. Na stromě za bungalovem máme celou tlupu. Chopíme se mobilů a snažíme se ulovit nějakou fotku. Po odpolední siestě odcházíme na pláž. Dobrý timing. Právě zapadá slunce. Všichni jsou na pláži. Stejně jako my se jdou podívat na každodenní zázrak. Procházíme se na druhou stranu zátoky. Kolem nás projíždějí jezdci na koních, míjíme dvojice se psy, dívky fotografující se u západu slunce, meditující jedince. Na obzoru siluety lodí a slunce nořící se do vody. Pak už jen červánky. Vítr nám bere vlasy. A je nám krásně.Což takhle si dát rybu, když jsme u moře? Po cestě tam jsme míjeli rybí restauraci, navíc tam krásně hráli jazzík dva kluci, jeden na perkuse, a druhý střídal kytaru se saxofonem. Vrátíme se tam. Na pláži si místní rozdělali oheň a popíjí u něj. My sedíme vedle a vybíráme si z jídelního lístku. Názvy nám nic moc neříkají. Co nám doporučíte? Vybíráme dvě ryby. Číšník se nás ptá, jak veliké. Chceme menší až střední velikost. Pro jistotu se ptáme, jestli jsou to porce pro jednoho. Pán s mírným zaváháním říká, že ano. Nevšímali jsme si toho, ale měli jsme. Možná vypadáme hladově, protože to, co nám přinášejí, je neuvěřitelné. Tomova porce je vcelku normální. Ale ta moje?!? Vypadá to jako bych měla sníst celého vánočního kapra sama. Na grilu až pod nos mi přinášejí obrovskou rybu pokrytou grilovanou zeleninou. Musím se smát. Smějeme se oba. To snad není možné?!? Vypadá to nádherně, ale ta porce! Jestli tohle spořádám, tak asi až do konce pobytu nebudu potřebovat jíst. Tome, díky, že jsi mi nejmíň se třetinou té „velryby“ pomohl. Jinak bych praskla.
Den pátý (středa)
Vracíme se do národního parku Rincón de la Viejo. Ze Santa Marie vstup není možný, a tak se vracíme do resortu Palaís a kupujeme vstupné na dva vodopády (15 USD na osobu) a v 9 ráno vyrážíme. Už trochu tušíme, že hot springs v Rio Nigro asi nestihneme, ale nevadí. Přehodnocování plánu je naším denním chlebem i doma, takže všechno o.k. Na rozcestí jsou dva směry na Hiddenwaterfall 2,3 kilometrů, ale zdá se, že to bude dost do kopce. A na Cangreja waterfall 3 kilometry a zdá se to být po rovině, alespoň tam, kam dohlédneme. Tak kam napřed? „Nahoru“, říká Tom. Je ještě dopoledne, pak bude víc vedro a bude to horší.
Hiddenwaterfall - od rozcestí něco přes dva kiláky, tak to máme v kapse za chvíli. Ale ouha. Prales končí, jdeme nahoru, jdeme hodně nahoru. Prostě kopec jak kráva. Vegetace řídne, není kam se schovat. Nejprve děláme pravidelné zastávky na vydychnutí a napití se pod řídce rostlými stromy. Pak stromy došly. Když se chce člověk napít, stráví o pár minut víc na výhni. Osvítil nás sám pán Bůh, že jsme koupili hiking hole. Jsou skvělé, i když jdeme nahoru a i když jdeme dolů. Šetří nám kolena a trochu zatěžují horní část těla, takže všechno nemusíme urvat nohama. Zvládnout tuhle výheň nám pomáhá i vítr. Někdy je dost silný, ale co.
Konečně jsme se vyplazili nahoru. Naše zděšení, když v dáli vidíme čůrek vody ze skály. Nápis na rozcestí sice říká, abychom šli ještě 100 metrů, ale ten čůrek v dáli…?!? A 100 metrů po rovině není to samé, co 100 metrů do útrob skály, kam nás šipka navádí. No ale jsme přeci tady, tak postavit morálku do latě a jde se. Zlaté hůlky.
Přicházíme ke kaskádě, která v jedné chvíli vytváří menší lagunu a dál padá dolů. Na okraj kamenů jde jen Tom, já se tam bojím, zvlášť při tak silných poryvech větru, a tak asi vodopád neuvidím.
Svlékáme se a zákaz - nezákaz se jdeme osvěžit. Voda není ani tak ledová. Refresh je potřeba. Sotva vylézáme z vody celí nazí, přicházejí Francouzi, kteří nás v naší nahotě střídají, a také si dopřávají lázeň. My pokračujeme po šipce, asi tam ještě něco je…Jdeme opravdu už jen kousek a uprostřed pralesa se vyloupává vodopád s lagunou. Odhazujeme svršky a jdeme si zaplavat. Prostě nádhera. Nic lepšího si nemůžeme přát. Stálo to za to.
Je 13 hodin a opět ocitáme na rozcestí - Cangreja waterfall vzdálený 3 kilometry. Skutečně jsme udělali dobře, že jsme zvolili toto pořadí. Cesta je o poznání jednodušší. V jednom místě džungle říká Tom: „Tady to smrdí jako ve vopičárně.“ Na konci nás čeká opět nádherný vodopád s lagunou. Jsou tu dva fotografové, ale nám je to putna. Shazujeme svršky a šup do vody. Cestou zpátky slyšíme, že džungle se začíná probouzet. V jednom místě nás překvapí hejno papoušků. Jsou hnědí, mají ostře žlutý dlouhý ocas a je jich opravdu hodně. Tiše stojíme a pozorujeme je. Už je hodně hodin, máme před sebou 100 kilometrový přejezd k Pacifiku, musíme dál. V lese se najednou uprostřed hovoru Tom zastaví a větří. Dívá se nahoru a potichu hůlkou ukazuje, kam se mám podívat. Malpa kapucínská. Pozorujeme opici v divoké přírodě. Žádná klec, abychom si ji mohli prohlédnout. Za chvíli další a další a další. Je tu celá tlupa. Některé vyloženě pózují. Úchvatná podívaná. Je to přesně v tom místě, kde Tom čichal „vopičárnu“.Musíme však dál. Ještě jednou v jiné části pralesa se nám podaří zpozorovat malpy ještě jednou. Na chvíli se zastavujeme. S obdivem je pozorujeme my, a ještě další dvojice Američanů, a pak oba fotografové, kteří nás došli. Je to nádhera.Naštěstí park nezavírají, i když je po půl čtvrté (po zavíračce) a nechávají opozdilce normálně odejít, aniž by museli cokoli přelézat a krkolomně se dostávat z parku ven.
Vyrážíme do Tamarinda k Pacifiku. Cesta v pohodě. Jen, když se setmí, se nestačíme divit. Místní nezapínají světla aut ani po tmě. Jsou neviditelní. Neviditelná nejsou jen auta, ale i cyklisti a chodci. Sebevrazi. Na silnicích nejsou většinou ani krajnice, takže když náhodou očima kouknete do navigace, tak pozor! Hnedle můžete být ve škarpě, nebo někoho popovézt.Přijíždíme do Tamarinda. Je to takový Hollywood po kostaricku. Vlastně jsme rádi, že jsme z hor odjeli tak pozdě a že tu budeme jen jeden den. Jdeme si koupit do obchodu večeři. Kupujeme italské salámy, chleba máme. Taky melouna. A pak kostarický rum. To by člověk asi měl předpokládat, že rum, když je místní, stojí míň než mortadela z Itálie. (Ale místní uzeninu neměli). Tak co se dá dělat.
Tom upravuje fotky, já píšu náš cestopis. Popíjíme Cuba libre. No, možná bude ještě veselo. 

Den čtvrtý (úterý)
Po snídani opouštíme oblast Arenalu, a i když máme sopku již dávno za sebou kolem Lake Arenal jedeme ještě více než hodinu. Krásné výhledy, skoro by se zdálo, že jsme u moře.
Dokupujeme benzín a zásoby, a vydáváme se dálnicí do Liberie, kde zatáčíme na Curabandé a hledáme naše ubytování. Potkáváme lidi, kteří by byli ochotní nám pomoci, ale jazyková bariéra jim to neumožňuje, až se potkáváme s chlapíkem, který nám ochotně vytelefonuje, kde bydlíme. A dokonce ho autem následujeme až k našemu místu dnešního pobytu. Než by nám to vysvětloval, raději tam s námi dojede.
Cestou po pralese pak na tento moment ještě vzpomínáme a klademe si otázku, zda by toto nebo to, jak nás přijal první noc Alfonso, udělal někdo z Čechů. Obáváme se, že nikoliv. A udělali bychom to my? Přijali bychom domů cizince, o kterých nic nevíme? Tam, kde jsou naše děti nebo naši přátelé?!? Jací vlastně jsme my Češi?
Ubytování je milounké, jsme tu sami. Vyhodíme věci z auta a jen s batohem odjíždíme do NP Rinjón de la Vieja. Cestou nás staví místní „gaučo“ – chlapík v sombréru, s kvérem za pasem a chce po nás za otevření závory přes cestu 700 tis. Colónů za osobu. A tak platíme. Závora se zvedá a my pokračujeme k sopce Rincón.
Bohužel hodně tras je zavřených jednak kvůli pozdní hodině (některé trasy jsou dlouhé a po poledni na ně již nepouští), a jednak kvůli covidu (vchod je jen ze sektoru Palaís, aby koordinovlali lidi na trase). Nahoru na sopku se nelze dostat (prý je aktuálně v aktivitě). A tak se vydáváme na nejkratší a vlastně jediný možný okruh (15 USD na osobu).I tak je to zážitek. Zpozorovali jsme dvakrát opice ve větvích. A pak nás uchvacuje vulkanická činnost. Napřed vidíme jen sirnatá pole – bílo, žluto, šedé barvy, kde zpoza kamenů kouří a smrdí. Tomáš jde blíž, i když se to nesmí a hlásí, že je to opravdu horké. Ruku však na vyvřelině udrží.Další zastávkou je šedé jezírko, kde probublává bahýnko. Dál pak vidíme jezírko, ze kterého se hodně, ale opravdu hodně kouří a opět to dost smrdí sirovodíkem. Nakonci nás park odměnil výhledem na vodopád. Protože jsme ale už viděli daleko větší, nejsme tak paf, jako minulé dny. Přesto je moc hezký. Jsme prostě už tak trochu zmlsaní.
Snažíme se najít ještě druhý resort. Musíme ale z druhé strany projet bránou, kterou hlídá jiný, mnohem mírumilovnější chlapík. A opět tu jsou psi na silnicích, kteří se nedají ničím a nikým vyrušit – psi s absolutní předností. Chlapík hlídající bránu má psů hned několik. Naštěstí neleží uprostřed cesty, ale na okraji, a tak otevřenou bránou vyjíždíme z placeného resortu. A možná, až budeme chtít zpátky, budeme muset platit znovu.
Vydáváme se k Santa Marii, což je druhá sopka a druhý vhod do NP, abychom viděli alespoň vodopády a třeba i nějakou další vulkanickou činnost. Neděláme si iluze, že bychom se někam v 15.30 dostali. Zavírá se tady dost brzy. Prostě to jen chceme očíhnout, abychom zítra netápali a neztráceli drahocenný čas. Mezitím však zavírají i Hot springs Rio Negro, a tak si všechno necháváme na zítra. Při zpáteční cestě máme doklady o zaplacení průjezdu soukromým územím přitisknuté na čelním skle a velkou rychlostí, rozesmátí, za zběsilého mávání projíždíme. Jakýkoli pokus vyžadovat platbu nemá šanci.Vracíme se zpět, jdeme se k místním vykoupat k brodu místní říčky. Tom zachránil čest naší výpravy, protože já jsem ztratila odvahu se do té studené vody ponořit před očima tolika místních borců. Vykoupaní jdeme na večeři do curabandské Sody. Dáváme si fajitos, a pak už se zahnízdíme na terase našeho pokojíku. Jsme tu sami, otevíráme si víno a třídíme fotky, píšeme deník a posloucháme dobrou českou muziku a popíjíme rulandské šedé z Chille. Máme se moc fajn. Dneska byl víc přesunovací den. To zítra bude taky, ale zítra si ho víc vyšperkujeme chozením a koupáním. Tak pura vida.
Den třetí (pondělí)
Po typical breakfast, který sestával z misky ovoce, 2 opečených toustů, ztraceného vejce, kousku kozího sýra a rýže s fazolemi, odjíždíme na trek kolem sopky Arenal. Po cestě opět potkáváme nosála, který si na nás mávnul a jakmile otevíráme dveře auta, chce nastupovat dovnitř. My ale žádné taxi nejsme. Dáváme mu tedy kus banánu a odjíždíme. Zajišťuji nákup vstupenek (36 USD), ptám se na cestu. Tom připravuje batoh a hole na výstup. Tu nás začínají nalétávat nádherní modří ptáci (později se dozvídáme, že jde o sojku středoamerickou), kteří jsou zjevně zvyklí žebrat u turistů. Jsme z toho uchvácení natolik, že i Tom jim dává banán. Někteří mu dokonce nalétají na ruku. Asi se to nemá. Ale co…Vydáváme se na 6 kilometrový trek k sopce. Nejprve cesta vede lesem nebo třtinou a pak začínáme stoupat. Zhruba za půl kilometru si začíná Tom lámat hlavu, kde máme klíče od auta. Prohledáme batoh a … vracíme se. Klíče jsou v zadních dveřích auta. Zatracení ptáci, odvedli naši pozornost.
Tak se s hodinovým zpožděním vydáváme na cestu znovu. Je až neuvěřitelné, jak daleko kameny z výbuchu byly schopné dolétnout. Musely sletět do údolí a pak se ještě koulet nahoru. Nebo že by je rovnou vulkán vystřelil do takové dálky? Dočítáme se, že v roce 1968 (kdy jsme se s Tomem narodili) láva a kameny pokryly 15 km2, zničily 3 vesnice a zabily 89 lidí. Lávové pole je ale obzvlášť úrodné, na kamenech lišejníky, ale i orchideje a spousta drobných něžných krásek. Džungle je mladá, stromy jsou útlé. Je to jasné, vždyť jim není víc než 52 let. Je vidět, že i cesty musí průvodci zabezpečovat a vysekávat a čistit často. Příroda jinak všechno schvátí a když se chvíli nestaráte, již nenavrátí. Obcházíme jezero. Potkáváme se s Američany a Francouze, mile se usmíváme, prohodíme pár vět, vzájemně se vyfotíme a jdeme dál. Na konci cesty nám za odměnu staví osud do cesty vyhlídku na Arenal. Dnes má kráter v mlžném mraku, jindy hrdý až „půdu“, se nyní o svou hrdost nepodělí. I tak tu bylo krásně.
Druhá naše cesta je Waterfall La Fortuna. Pan parkmajstr sice nevybírá za parking, zato všem spravedlivě zjišťuje teplotu, a opravdu dbá na to, aby se každý umyl, otřel si boty, a dal si roušku. Pak už nás čeká jen 500 schodů dolů. Před sestupem varují těhotné a kardiaky. Snad ani jedno nejsme, tak do toho jdeme.
Už nahoře vidíme tu masu vody, která se řítí dolů do údolí. Teprve bezprostřední kontakt člověku úplně zastaví dech. Scházíme ještě o kus níž, převlékáme se do plavek. Napřed se zdá, že tam nevlezeme. Ale ostatní ve vodě dokonce i sedí. Tak to nemůže být tak studené, říkáme si. Proč nám to jednotlivé části těla odmítají věřit? Nakonec šup a plaveme několikrát sem a tam v kratší laguně – proti proudu a zpět jedeme „na vlně“. Paráda. Jsme „občerstvení“, takže nám nevadí ani 500 schodů nahoru. Vydáváme se ještě na krátký okruh orchidejí. Ty zrovna nekvetou. Nevadí. Je vidět, že jsou ke stromům přichyceny různými páskami, takže orchidejový lesík je založený lidmi.Jedeme směr náš dočasný domov s dobrým úmyslem, dát si po cestě něco fakt dobrého. Po cestě tam jsme viděli super steak house, s kravami za domem, takže to asi bude home made. A taky si říkáme, že si koupíme lahvinku vína. Obojí jsme přejeli – stejkárnu i supermarket.
Den druhý (neděle)
Nemůžeme spát, vstáváme v 5 ráno místního času. Něha po ránu, sprcha, kafe, čaj, knackebrot a šunka a dál. Vyrážíme směr Waterfall garden v LaPaz. Tedy myslíme, že vyrážíme směr La Paz. Těsně za městem nás zastavuje policista. Tom evokuje všechny fráze, na které ho připravovala naše angličtinářka Klára, pro styk s policií. Nakonec chce pouze doklady a s přáním Pura vida a úsměvem nás propouští dál. Po 25 kilometrech, kdy nevyhnutelně vyrážíme na dálnici, vidíme, že to není ta správná cesta. Na dálnici pak otáčíme auto do protisměru tak zvaně „na pražáka“, abychom za chvíli zaplatili dolar za použití dálnice, a už jedeme správným směrem serpentýnami do hor. Tolik cyklistů bojujících o život jsme snad ještě neviděli. Propátráváme, zda jsou všichni éčkaři, ale rozhodně všichni nejsou. O to víc nechápeme, protože i náš Jimbo má co dělat, aby to vyjel.
Také rozvíjíme úvahu o tom, co by asi dělal cyklista, kdyby uviděl všudypřítomné psy, kteří, jak říká Tom: „psy s absolutní předností.“ Prostě pes leží uprostřed silnice a ať jede auto, cyklista, kdokoli – nehne s ním nic. Prostě cyklisti si při sjezdech dost koledují.V La Paz jsme zvědavi, co na nás čeká za poměrně drahé vstupné 96 USD. Nejsme zklamaní – motýlí dům, kde vidíme, jak se motýli klubou z kokonů, suší se jak na šňůře a při narození Tomášovi kadí na ruku. Možná ale jen osychali, nevíme. Létají na krmítka plná ovoce, létají kolem, sedají na ruce a někteří - mrtví již pokrývají zem. Usazujeme se v podloubí stromů, kde má být kolibřík point, a čekáme. A čekáme. A čekáme. A ve chvíli, kdy už chceme odejít, to začlo – byli všude kolem nás, na květinách, na stromě, na rameni. S rychlostí reportérů fotíme. Pár rozmazaných kousků se nám podaří ulovit.
Žabí království procházíme a opět nic. Nemáme prostě to školené oko, které by bylo schopné zachytit mimikry těchto živočichů. Dáváme se do rukou zkušené průvodkyně, která nám ukazuje ta správná místa, na která máme pohlédnout. Flek na listu se pak mění v oranžovo zelenou rosničku. Když zaklepeme listem, vybarví se její bambule na prstech do oranžova a bříško domodra. Když ji necháme být, za chvíli je neviditelná. Krása. Doufáme, že pestrobarevné ary, tukany a lenochody uvidíme iv přírodě, nejen v kleci. Naopak doufáme, že oceloty a jaguáry ve volné přírodě neuvidíme. No a pak už kráčíme k vodopádům. Je to kaskáda asi 6 v průměru 20 metrových vodopádů. Ohlušující krása, vzduch nasycený spoustou drobounkých kapiček vody. Takový vodní závoj. Duha. Prostě romantika, zároveň neuvěřitelná energie, nádhera.
Konzerva tuňáka na parkovišti a už vyrážíme směr La Fortuna, k sopce a jezeru Arenal. Necelé 3 hodiny cesty, které se v závěru podobají nesjízdnému tankodromu z expedice Trabantů. „Tome dost vášně a brzdi.“ Po cestě potkáváme rodinku nosálů. Mají tu být všude horké prameny. Naše ubytování se jmenuje Esence and Spa. Děláme si naděje, že to bude lázeňské. Za pouhopouhých 96 USD, o které nás majitel stáhnul hned po příjezdu, nám představuje, kde budeme bydlet. Poprvé v životě se seznamujeme s kategorií ubytování „Tent superior“. Ještě že s námi nejeli Sedláčkovi. Ocitáme se na pionýrském táboře. Máme k dispozici menší stanový hangár, který je v tomto podnebí silně cítit plísní a nemůže to být jinak. Plesnivé jsou i bambusy okolo. Ke stanu je přidělaná dřevěná teráska. Hned za ní začíná prales, o čemž nás zvířata přesvědčují celou noc. Ještě že tu minulou jsme nespali, protože rachot nočního života zvířat se podobá spánku uprostřed rušné křižovatky.
S optimismem nám vlastním jsme začali objevovat kvality tohoto místa a udělali trek přes prales do místní farmy, objevili jsme volejbalové hřiště a stánek, kde ráno cvičí jógu a před večeří se ponořili do horké lázně bublinkové koupele s překrásným výhledem na sopku a jezero Arenal.
Takže večer si v naší restauraci si dáme večeři (závitky, smažený bramborový nok, salát a předtím snack a polévku). Tom dvě piva, já skleničku červeného a pak už spát. Jsme utahaní jako koťata. A to jsem vám ani neříkala, že jsme chvíli spali už před večeří.
Den první (sobota)
Cesta proběhla i přes různé covidové překážky lépe, než jsme čekali. Na palubu jsme dokonce (neradi) propašovali nůžky i množství lahviček s léky (včetně těch tekutých). První měření teploty nastalo až v San José. Přistáli jsme v 8 hodin večer místního času a měli jsme naspěch, protože Rentalcar možná nečeká.
Ale u imigračního úředníka najednout halt a zpět do kanceláře pro pojištění. Mysleli jsme si, že to souvisí s naší českou verzí pojištění, ale chyba lávky. Problém byl v jednom hloupém zaškrtnutém okénku, kde jsem tvrdila, že jsem místní. Asi mi to nevěřili a nějak jim to při pohledu na blondýnu nešlo do hlavy. Několikrát generovat tzv. Pase de Salud, když Vodafone SVĚT nefunguje, a znovu projít kontrolou. Rychle pro kufr a hledat Rentalcar.
V pohodě. Sedíme v shuttle a vezeme se neznámo kam. Jen tak s Tomem prohazujeme, že kdyby nás odsud zavedli kamkoli jako případné dárce orgánů, že bychom asi neměli šanci. Ale nic takového se nestalo. Papíry, které jsme měli při odletu tak úhledně chronologicky srovnané jsou nyní v nevýslovném binci a cokoli najít je po 15hodinovém letu a hodinové anabázi na letišti je téměř nemožné. Připojení na internet selhává. Co ten Vodafone asi dělá?!? Při rentování auta mírná neuróza naše i pána, který nám auto půjčoval. Jiný řidič, jiná karta, peníze, které si Rental car stáhnul nedohledatelné = problém, který jsme vyřešili. Auto máme, nicméně nám někde visí 11 tisíc korun. No doufejme, že nebudeme domů volat: Došly, pošli.
Navigace je skoro mrtvá, černé neznámé město, ulice bezejmenné. Dostáváme se do cca kilometrového okruhu, kde bychom měli být ubytováni. V ulicích pusto prázdno, není koho se zeptat. Naštěstí se po nějaké době vynořil místní chlapík, který se pokoušel porozumět a my jemu, ale neklaplo to. Zázrakem vyšel Alfonso, Angličan, který již natrvalo pobývá zde, starší veselý chlapík, který s námi putuje nočním městem, nakonec nás bere k sobě domů, ke své ženě a přátelům, nabízí nám občerstvení a povídá si s námi. My čekáme na telefonát a slibujeme si, že nám Alfonso pomůže vykomunikovat, kdeže to vlastně bydlíme. Nakonec to jen 2 ulice jinde a my o půlnoci už osprchovaní uleháme ke sladkému spánku, který nepřichází. Uf. Snad už bude všechno jen a jen v pořádku. Díky Alfonso.
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • zima 2020/2021
  • 1 497 zobrazení
photojs
#AdylaTre
https://youtu.be/Uc6ONbtdL8w?t=7
http://www.psisalonadylatre.com/
https://www.psisrst.com/
Rozhovor - Svět psů 12/2017
Text a foto: Jan Šimeček Krása na zakázku...Majitelku jednoho z pražských psích salonů, Adélu Trepákovou, jsem potkal na soutěži Vyšehradský voříšek. Její salon patří mezi podporovatele - sponzory této milé akce a sama Adéla byla členkou trojice rozhodčích s nelehkým úkolem vybrat vítězné pejsky. Kromě toho dokáže o své práci se psy také zajímavě vyprávět....

Nedlouho po té jsem se proto vydal do moderně zařízeného psího salonu. Samozřejmě s fotoaparátem, ale také kvůli vyprávění a pro odpovědi na otázky…

Váš vztah ke zvířatům byl viditelný a jasný při prvním setkání na voříškiádě. A netýká se jen psů...
Již od malička miluji koně, také jsem vedle nich vyrůstala. Původně jsem chtěla být koňskou veterinářkou. Jeden veterinář mi však na praxi při střední veterinární škole sdělil, že jsem na práci s koňmi moc drobná. Tak jsem hledala jiné uplatnění a našla jsem zalíbení v péči o psy. Je to poslání a točí se kolem toho i mé sny. Samosebou plánuji do budoucna bílého andaluzana a k němu bílého buď pudla nebo samojeda:-)

Jak lze vlastně správně česky nazvat činnost, kterou provozujete?
Všeobecně známý název je střihačka psů. Často se setkávám i s vtipnější formou oslovení a to psí kadeřnice. Vznikají i novotvary jako psí stylistka, což má rádoby přinést této práci více osobitosti. Groomer je název přejatý ze zahraničí a třeba v Anglii či Americe se střihači nazývají groomery, u nás se jim tak také někdy říká,i když moc česky to nezní.

Většina čtenářů Světa psů nejspíš četla veselé knihy Jamese Heriotta o tom, co vše by se zvěrolékaři stát neměl. Zatím marně čekám na nějaký podobný literární počin z prostředí psích salonů…
Copak o to, veselých historek je spousta. Každý měsíc mi je například chystá přináší duo labradora a buldoka, pro které jezdím autem. Při přepravě psů z auta do salonu se mi kolemjdoucí smějí, jak mě i buldoka táhne za sebou labrador - já jsem moc hubená a buldok spí i za chůze...
Labrador je takové šídlo, které nezůstane chvilku v klidu. Jednou jsem přemýšlela jak ho uklidnit, jelikož je vážně roztěkaný. Tak jsem našla hračky po mé první čivavě. A byl pokoj. Labrador si v klidu kousal gumové prasátko. Ve vaně prasátko nesmělo chybět. Bohužel prasátko a další tři hračky jeho návštěvu nepřežily. Už jen jejich pravidelné návštěvy by stály za natočení a sestříhání do grotesky.
Také se někdy stává, že pánečci někdy zapomenou na svého pejska a my je potom musíme obvolávat, že u nás mají psa. Ale při tom nám zase tak moc do smíchu nebývá.

Mohou u vás majitelé vašich psích klientů být přítomni u stříhání?
Pánečci u nás mohou zůstávat, někteří zůstávají pravidelně, někteří chtějí zůstat jen na první návštěvu, aby si ověřili naše chování k jejich miláčkům. Mně osobně povídání s klienty nevadí, ale trochu mě to zdržuje od práce. Takže z hodinového stříhání se stává dvouhodinové.
Někteří pejsci si také velice vymýšlí a v přítomnosti pánečka jsou nesnesitelní, kvičí a snaží se kousat. Po odchodu pána se pes uklidí, jak mávnutím kouzelného proutku.

Jaké služby vlastně takový psí salon nabízí?
Nabízíme klasické stříhání psů, trimování ale i výstavní úpravu určitých plemen psů. Náš salon se zaměřuje také napomoc při dermatologických problémech jako jsou seborea či alopecie aj. Někdy není zapotřebí dávat psovi horem dolem léčiva a kortikoidy, ale pouze navodit přirozené pH a podpořit imunitní systém.
Je možné se s námi domluvit i na balíčkování srsti (ochrana dlouhé srsti před zacucháním a polámáním, především výstavních psů, nejčastěji jorkširů ), nicméně balíčkování srsti většinou klienty učí chovatel, který se danému plemeni věnuje. Chovatel má také větší praxi při rozhodován, í jakému vrhu štěňat jaká kosmetika vyhovuje. Má to v “merku” , jelikož majitelé více komunikují s chovatele než se salonem. Radíme i s výběrem kosmetiky, ale spolupracujeme jen s úzkým výběrem dodavatelů kosmetiky, kterou jsme si vyzkoušeli na svých psech, anebo jsme viděli účinky této kosmetiky.

Před časem jsem se dopustil novinářského aprílového žertíku…1.dubna vyšla reportáž z fiktivního tetovacího studia, kde se provádí tetování psů. Vše bylo doplněno snímky psů – naháčů, divoce ozdobených neškodnými dětskými tetovacími obtisky. Vylekalo mě, kolik přátel vzalo reportáž vážně a začal jsem se obávat, že by takový salon nakonec mohl kdesi vzniknout. Moje obavy se bohužel nyní ukázaly jako oprávněn. Kde jsou tedy hranice, kam by se v psím salonu nemělo zajít? Jaký máte názor na barvení srsti pastelovými barvami, lakování drápků? Doba už je taková, že čím větší šílenost a trend člověk přinese na trh, tím zajímavější je. Upřímně si myslím, že tyto trendy nebudou mít dlouhou životnost. Ať už je to lakování drápků, či, jak říkáte tetování. Tetovat psy a vytvářet různé bláznivé koncepty nepřináší milovníkům psů, podle mne, nic obohacujícího. Je to spíše způsob, jak lidi ohromit a upozornit na sebe.
Barvení mně osobně tolik nevadí, ikdyž u nás v salonu stavíme především na přirozené a nutné péči pro psy, kteří žijí ve velkoměstě. Psi samotní to podle mě nijak neřeší a nevadí jim to, samosebou pokud nemají čupřinu visící přes oči obarvenou na červeno.

Jaká jsou nejčastější přání majitelů psů ve vašem salonu? Existuje nějaký katalog střihů? A jak moc se tyto střihy blíží, či naopak odlišují od standardů plemene?
Všeobecný katalog střihů existuje jen v podobě střihů dle standardů plemen, výstavní psy samosebou musíme upravovat podle nich. U těchostatních však už je na majiteli psa, jaký střih si vybere. V salonech většinou “letí” klasické střihy, všechno na knírače nebo pudla. Nás však dost často navštěvují také zákazníci, kteří si přejí tak trochu jiný střih. Snažíme se s každým střihem vymazlit tak, aby splňoval požadavky majitelů psů. Nynější trendy v podobě asijských střihů, kdy pes více připomíná roztomilé štěně, se od standardních střihů plemene dost liší, ale jestliže pes nechodí na výstavy, nikomu a ničemu to nevadí.

Nemělo by být úkolem chovatelů některých plemen, aby upozornili zájemce o štěně na budoucí náročnou péči o srst? Tedy, že zájemce o štěně afgána či amerického kokra by měl předem vědět, že bude česat a česat - nebo pravidelně a často chodit utrácet peníze do psího salonu?
Myslím, že v dnešní době je jen velmi málo chovatelů, kteří budou budoucího majitele psa “odrazovat” od plemene, které chovají. Šli by sami proti sobě... Z vlastní zkušenosti vím, že chovatelé sice majitele o způsobu péče o srst nějak informují, ale ne dost důrazně a názorně. Majitelé to pak často v praxi neumí řešit včas, nevědí zkrátka, jak na to, takže i když informace mají, nedokážou je převést do praxe,. Není to tak snadné, vždyť každý pes má jinou srst, jinou povahu a reakce.

Lze v psím salonu požadovat špičkovou výstavní úpravu, nebo je lépe se svěřit do rukou zkušeného chovatele a vystavovatele daného plemene? Umím si představit, že pes na výstavě z mnoha různých důvodů neuspěje, tedy nezvítězí a naštvaný zákazník k vám přijde reklamovat.

Určitě je možné vyhledat salon, který vám upraví psa na výstavu. Mnoho majitelů salonů jsou přímo chovatelé, takže je pro ně výstavní úprava běžná. Některé salony ale tvrdí, že dokážou upravovat všechna plemena včetně výstavních střihů, což je hloupost. V tomto případě by si majitelé psa, kteří vyhledávají svůj budoucí salon, měli dát pozor, někde bude asi problém. Náš salon se soustředí na výstavní úpravu teriérů a retrívrů, jelikož s těmito plemeny máme největší zkušenosti. Dovolíme si odmítnout výstavní úpravu některých plemen, se kterými takřka nepracujeme.

Jak vlastně vybrat dobrý psí salon? Co by měl zájemce hledat a čeho se naopak vyvarovat?
Jak jsem již říkala, je třeba dát si pozor na podivné nabídky, které nedávají smysl. Např.: Stříháme všechna plemena i do výstavních střihů. Jeden člověk nepojme informace o střihu 150 různých plemen psů. Dále pozor na extrémně levné ceny střihů! Člověk, který si za svou práci nenechá dobře zaplatit, většinou práci odbude, jelikož bere stříhání jen jako přivýdělek a ne jako kvalitní a dobrou práci.
Také lhostejnost ohledně úpravy… Každý profesionál ví, že vykoupaný a vyfénovaný pes od profesionála vypadá po celkové péči daleko lépe než vykoupaný a učesaný z domova. Pokud vám střihačka při objednání pudla či bišona řekne: “ Vykoupejte si ho doma, bude to rychlejší”, podle mého názoru je takové střihačce naprosto jedno, jak pes odchází ze salonu a jde jí pouze o výdělek.

Jste vzděláním veterinární technička, proč tedy nejste v ordinaci, ale raději v psím salonu?
Na veterině jsem pracovala jako sestra, ale touha po uskutečnění mého snu byla silnější. Nemluvě otom, že finanční ohodnocení sestry na veterině je někdy až k smíchu…
I když veterinářů, kteří se snaží šířit osvětu, je již celkem hodně, málokdo dokáže majitelům skutečně systematicky vysvětlit, jak a proč by měli pečovat o srst svých psů . V ordinaci na to není čas ani prostor,což měmrzelo.
I proto jsme odstartovali jsme projekt „Psí srst“, díky kterému lidé mohou dostat informace jak pečovat o různé typy srsti či o různá plemena psů. Vše zatím formou různých seminářů a školení. Zahájili jsme i spolupráci s útulky, které mají často mix plemen a budoucí majitelé netuší, jak voříšky upravovat. A tímto se zase dostáváme na začátek našeho článku, proč jsem vlastně byla pozvána na Vyšehradského Voříška...
photojs@seznam.cz
Kategorie: zvířata
více  Zavřít popis alba 
  • 16.8.2017
  • 502 zobrazení
zvanecek
V sobotu odpoledne jsme vystoupili na návsi v Červené Řečici z auta. Městečko má údajně asi 600 obyvatel, ale nikde živá duše. Zámek a kostel jsme naštěstí našli hned, stojí kousek od sebe, co by kamenem dohodil z celkem upravené návsi.
Na prvního člověka jsme narazili u zámku. "Tak jste si to přijeli vyfotit, než to spadne?", ušklíbl se.
"Slyšel jsem, že to tu někdo opravuje!" odpověděl jsem do prázdna, protože ten člověk byl mezitím fuč. Že by to někdo opravoval, jsem si přestal být jist, protože tomu nic nenasvědčovalo. Zabouchal jsem na vrata, ale žádná odpověď. I všechny ostatní vstupy byly neprostupně ubedněné. Buď zatlučené prkny nebo vyplněné kamením.
Když jsme postupovali vyschlým vodním příkopem kolem zámku, zdálo se mi, že jsem v přízemním okně zahlédl obličej. Než jsem stačil zaostřit, už jsem viděl pouze houpající se špinavou záclonu. Hrobové ticho sobotního odpoledne narušily první kapky prosincového deště.
Na louce za zámkem si hrála skupinka odrostlých dětí se psem. Usmyslil jsem si, že se s nimi domluvím, aby mi zapózovaly. Přestaly si hrát, jakmile mě zpozorovaly. Když jsem se přiblížil víc, jako když do nich střelí. Zmizely v živém plotě přilehlého pozemku. Opačným, tedy mým směrem vyrazil pes, chvíli na mě vrčel, cenil zuby, štěkal. Pak zmizel mezi keři, jako chvilku před ním mládež.
Začalo se smrákat a v zámku se rozsvítilo okno. Tóri mi potvrdila, že ani ona se tady necítí dobře. Rychle jsme sbalili focení a šli liduprázdnou vsí směrem ke kostelu Máří Magdalény. Tam se schováme před deštěm. Po cestě jsme potkali dvě stařeny. "Dobrý den, je kostel a hřbitov otevřen?", ptám se zadýchaně.
"Ale kdepak, pane, je tam teď skladiště. Před několika lety ho odsvětili, sňali věž a zvon, teď už tam nikdo nechodí. Ostatky z hrobů odvezli na nové místo. Z celého hřbitova zbyla jenom templářská hrobka v zadní zdi a vedle ní už jen ten dětský morový hrob. Jinak tam nic není. Nešel vykopat, protože je plný vápna a kamení, takže to ztvrdlo jako skála. Nářadí se tam lámalo jako sirky. Pak se lidi začali bát a nikomu se do toho už nechtělo." Chtěl jsem se zeptat, zda je k mání klíč, ale babky mi přestaly věnovat pozornost, audience skončila.
Ke kostelu jsme se dostali malou brankou v tarase. Je dobře, že kosti byly přeneseny na jiné místo, uvědomil jsem si, když jsme kráčeli po měkké trávě. Obešli jsme kostel kolem dokola, pak jsem vyměnil objektivy a dal si ještě druhé kolečko kvůli detailům. Když jsem zahnul kolem okrouhlé apsidy k zadní stěně bývalého chrámu, krve by se ve mě nedořezal. Pod templářským náhrobkem seděla ona skupinka dětí, která přede mnou prchla na louce u zámku. Zježily se mi vlasy a chlupy na celém těle. Popadl jsem Tóri za ruku a upalovali jsme pryč ze hřbitova. Zadýchaní jsme doběhli k autu. Trochu se mi třásly ruce, když jsem se nemohl trefil klíčkem do zapalování. Jak jsme se vzdalovali, začala se do auta vracet nálada. Až doma mi došlo, co jsme to vlastně prožili.

ČERVENÁ ŘEČICE JE MĚSTO DUCHŮ!
více  Zavřít popis alba 
94 komentářů
  • 4.1.2014
  • 451 zobrazení
kockysos
Milotice potřetí.
Tentokrát však šlo o týraného psíka, byli jsme upozorněni, že u jednoho domku žije pejsek ve špatném stavu, žrádlo dostává málokdy, často je bez vody, srst má zanedbanou, je zablešený a pokud majitelé přijdou domů povzbuzeni alkoholem, často do pejska i kopnou.
Sice se zabýváme opuštenými a týranými kočkami, ale nedalo nám to a jeli jsme se tam podívat, přesvědčit se, jestli je tato informace pravdivá a říkali jsme si, že pak bychom vše ohlásili.

Včera jsme tam zajeli a hned viděli, že stav psa je žalostný žalostný :-(
O srsti nezle mluvit... dredy a plsť jsou plné blech a jiných parazitů, na mnoha místech úplně chybí. Kůže je nemocná a rozdrápaná do krve. Zacuckané chlupy ho musely 24 hodin denně tahat a bolet. Byl uvázaný na řetězu a v misce měl chleba namočený ve vodě.
Jaké bylo naše překvapení, když nám majitelé řekli, že u nich už byla Krajská veterinární správa a ukázali nám doklad, že KVS při své kontrole neshledala nic v nepořádku!! Pouze chybějící očkování, stav psa jí asi připadal normální :-(
Je nám záhadou jak pracovníci této instituce fungují. I proto jsme v únoru kočky raději odebírali bez ohlášení KVS, po dohodě s paní, protože víme, jak to obvykle dopadá. Možná, ža ani na kočkách nacpaných v králíkárně by neshledali závadu - kromě chybějícího očkováni! :-(
Přemluvili jsme majitele, zda by nám pejska nedali a ... dali :-)
I přesto všechno je však Bertík uplně zlatý! Ani jednou se po nás při manipulaci neohnal, s vrtěním ocasu tento "domov" s námi opustil a v klidu nastoupil do auta.
V tomto stavu nemohl však jít hned do dočasky a proto jsme ho na 1 den hospitalizovali na veterině, kde podstoupil nejnutnější ošetření a zdravotní prohlídku.
Ta ukázala vysokou podvýživu (byl krmený zřejmě rohlíky, takže tuku má dost ale žádné svaly, chyběli mu vitamíny, opravdové živiny) a samozřejmě má velký zánět kůže. Prvotní zásadní ošetření nás stálo 3 900,- Kč.

Pokud byste chtěli na Bertíka přispět, uvítáme vaši pomoc na účtu č. 2600773655/2010. Do poznámky napište Bertík.
více  Zavřít popis alba 
  • srpen až říjen 2016
  • 421 zobrazení
mirage2000
Tak jsem v pátek přímo z práce vyrazil s báglem do tesca pro rum a pak vyčkal na Majora a Jaru v hale brněnského nádraží... Major mě a Jaru musel naučit kupovat lístky, nebot jako občan vlastnící automobil moc nepožívám vymožeností jako je IDS respektive jich užívám jen na čundrech, protože do práce dojedu autem a na sklep chodím pěšky. A tak nakonec sedíme ve vlaku, který nás dovezl až do Borové, kde jsme sice trošku zazmatkovali,ale nakonec usedli v restauraci k několika pivkům, pak jsme přes kopec už za úplné tmy dorazili do Budislavi, kde byl i v podzní hodinu otevřený hostinec... tma už být větší nemohla, tak jsme usedli na další pivka, pak odcházíme do městských maštalí na první nocoviště. Ráno se kolem nás prochází nejeden turistra nebot jsme spali pod převisem přímo u značky...tak se balíme a pokračujem dolů kolem hradu, kostelíčku a na Verandu. Odtud pokračujem navštívit muzeum cyklistů do Nových Hradů,ale neuvědomujem si, že sezona muzeí,hradů a zámků ještě nezačala.... tak se přes kupadla vracíme na maštale, neboť na Polánce v tom "pičhausu" chcípl pes. a tak přes betlém, kazatelnu, herolda a Petrovnu se opět vracíme na verandu... Tam je ale plno až po střechu, tak se rozhodnem zajít na večerní pivko do Jarošova...to se ale ukazuje jako lichý nápad, neb tamní restaurant nefunguje, tak se vracíme na verandu, kde dáme nejaké pivka na dvoře a s plnýma pivníma zásobama se vrazíme na flek, za kamarádama, se kterýma jsme se potkali už odpoledne.... večer po večeři, vypijem všecko pivo aj rum až se mi z toho nechce ráno ani vstávat. Druhý den oběhnem bez báglů dopoledne další údolí a dostanem se i do Toulovcových maštalí,aby jsme se zase vrátili na naše nocoviště, sbalili si věci. Naši noví přátelé nám přislíbí odvoz do pusté kamenice na vlak... v životě nepodcenujete peugeot 205...pojme toho opravdu hodně :-D v Kamenici jsme se rozloučili předali si kontakty a vyrazili k domovu.
více  Zavřít popis alba 
  • březen 2011
  • 382 zobrazení
mala-liska
V pátek 10. srpna vyrazila liščí patrola "4 stany a pes" do Mladějova na Moravě, kde nás čekala romantická chalupa lišáků Zdeňka Beila a Jitky Zahálkové. Kousek za živým plotem u vypuštěné požární nádrže (pro případ, že by některé auto začalo hořet:) bylo umožněno parkování aut. A přímo v zahradě pak stanování na anglickošvestkovém trávníčku, které prostě nemělo chybu.

Více zde: http://www.malaliska.cz/news/jak-nam-bylo-na-pratelske-chalupe-v-mladejove/
více  Zavřít popis alba 
  • 11.8.2012
  • 380 zobrazení
jaryh
ZKO Krásnoočko dnes pořádala besedu o ch.st. služebních psů Nový Žďár a o natáčení filmu Černý vlk.

Naše pozvání přijal velitel ch.st. Nový Žďar – mjr. Vladimír Zvolánek, který celý svůj život zasvětil chovatelské činnosti NO pro služební účely. Dalším přednášejícím byl pplk. RSDr. Jaroslav Horák, psovod hlavního představitele psí role v legendárním filmu Černý vlk – Bronyho z PS. Hlavní přednášející byl plk. Ing. Bc. Jiří Rulc, známý kynologické veřejnosti nejen jako autor mnoha vynikajících publikací o služební kynologii.

Celá akce byla po náročných přípravách zahájena ředitelem besedy – kpt. Josefem Prášilem, který mimo jiné sám na ch.st. Nový Žďár aktivně působil. P. Prášil všechny přítomné přivítal a předal slovo panu Rulcovi, který nám besedu přiblížil úžasnou prezentací plnou fotek, videí a nezapomenutelným doprovodným komentářem. Přednáška byla prokládaná osobními zážitky všech, kteří na ch.st. aktivně působili nebo se během své služební praxe setkali s dnes zmiňovanými plemeníky NO či výcvikovými postupy. Mezi těmito aktivními přispěvateli byli mimo jiné pplk. Stanislav Beníšek a pplk. Vilém Babička.

Po ukončení první části besedy jsme nachystali vše k předání vzpomínkových dárků. Jako první předal náš vzácný host, pan Jaroslav Šmolík (předseda ČKS), Zlatou plaketu ČKS „Za zásluhy“ panu Vladimíru Zvolánkovi, což bylo oceněno bouřlivým potleskem všech přítomných.

Ředitel besedy, pan Josef Prášil, předal následně vzácným hostům – panu Zvolánkovi, Horákovi, Rulcovi a Šmolíkovi Pamětní plaketu k dnešní besedě a dárkový koš. Dále vyznamenal ak. mal. Kamila Sopka, který ilustroval spoustu knih o psech a jehož grafiku před mnoha lety také osobně podepsal představitel mnoha rolí a charismatická osobnost pan Radovan Lukavský se vzpomínkou na natáčení filmu Černý vlk. Originální grafiku s osobním podpisem pana Kamila Sopka dostali dnes pan Zvolánek a pan Horák.

Jako poslední se předávalo velké překvapení. Dárek, který pro naší akci vytvořila a sponzorovala firma GAPPAY, s.r.o. Pan Vl. Zvolánek, J. Horák, J. Rulc a J. Prášil obdrželi nádherné mikiny, které jsou naprosto originální a dokonale provedené. Každá osobnost má na přední straně mikiny své jméno a na zadní straně hlavní logo psí hlavy PS, které je doplněné názvem ch.st. Nový Žďár a datem jejího založení a zániku.

Po pauze a občerstvení se promítaly videa a ukázky z filmu Černý vlk, které pan Horák doplňoval krásnými zážitky z natáčení a současně nás seznámil s používanými triky, díky kterým se různé scény mohly natočit.

Poté jsme se již společně veselili a využili možnosti strávit tyto krásné chvíle ve společnosti výborných lidí a kamarádů. Stoly se jako vždy v naší organizaci prohýbaly vynikajícím jídlem.

Velké poděkování patří za přijetí pozvání J. Šmolíkovi, Vl. Zvolánkovi, J. Horákovi, J. Rulcovi, K. Sopkovi, V. Babičkovi, S. Beníškovi. Dále děkuji členům ZKO Krásnoočko, kteří přichystali celou akci po technické stránce, nafotili krásné fotky, navařili a napekli samé dobroty a pomohli všude, kde bylo třeba, manž. Luxovým za pomoc a překrásný dort k dnešní akci, Z. Kalvodovi za jeho pomoc v přípravě akce – prostě všem našim kamarádům, kteří se na akci podíleli a tak zúčastnili. Další obrovské poděkování patří firmě GAPPAY za její ochotu a také pochopení pro naší akci, moc si toho vážíme.

Text: Josef Prášil – ředitel akce a Michaela Šultová
Foto: Josef Prášil, Jarda Horák
..........................................................................

Milí přátelé, Pepo, Jarko, Michalko...

V sobotu jsme u Vás na cvičáku kynologické organizace KRÁSNOOČKO prožili s Vámi a s kolektivem vašich a dnes i našich přátel nádherný den. Těšili jsme se s Láďou Zvolánkem na setkání s Vámi a cestou v autě do Chomutova mi náš velitel Láďa vyprávěl, že k Vám už párkrát jel a vždy byl naprosto nadšený. To, čeho jsme však byli svědky v sobotu 19.3.2016 ve vašem kynologickém klubu v Chomutově, to překonalo veškerá naše očekávání v nejlepším slova smyslu. A my Vám a vašemu organizačnímu a přípravnému týmu za to vše velmi děkujeme a ujišťujeme Vás, že na takové události se jen tak nezapomíná.
- vynikající a vážená kynologická společnost - spousta nových přátel
- neutuchající pobídky Pepy BOMBARĎÁKA (Prášila) k jídlu, jehož bylo neskutečně mnoho a velmi dobrého...
- spousta zajímavých informací od Vás, Jirky Rulce a dalších i pro nás s Láďou Zvolánkem
- pozorné posluchačstvo, když jsme i my vzpomínali na vojenský život na Chovné stanici na Novém Žďáru a na natáčení Černého vlka
- vzájemná úcta a ocenění až šokující pro nás - překrásné dary z vašich rukou od Vás, nádherné památeční mikyny od společnosti GAPPAY, zlatá plaketa pro Ladislava od ČKS, úžasné stříbřité podnosy s vyrytým věnováním a originální umělecké tisky perokresby Černého vlka od ak. mal. Kamila Sopka... PŘEKONALI JSTE VŠECHNO NAŠE OČEKÁVÁNÍ a my jsme Vám vděčni a opakovaně MOC A MOC DĚKUJEME.
Pepo,
nás všechny bývalé "chovňáky" může těšit, že jsme měli nejen bezvadného velitele Láďu Z., ale že jsme v podmínkách CHS na Novém Žďáru získali mnoho cenného do našeho života, s čímž mnozí z nás žijeme dodnes. Proto jsme se s naším velitelem Ladislavem Zvolánkem shodli na tom, že bychom se měli pokusit dát dohromady sešlost co největšího počtu bývalých chlapců chovňáků z Nového Žďáru bez ohledu na dobu, kdy sloužili a pozvat i Jirku Rulce a společně zavzpomínat... CO TY, JOSEF, NA TO..?!

Takže, přátelé milí,
bylo to tak moc dobré... a ještě lepší... báječné, že máme na co vzpomínat a budeme o tom také vyprávět našim kolegům a rodinám a ... Víte co..?! MŮŽEME TO ZASE PŘÍLEŽITOSTNĚ ZOPAKOVAT!

Těšíme se na Vás a ještě jednou DÍKY, přátelé pejskaři!

S přátelským pozdravem HAF...HAF... a NEPROJDOU!

Jarda Horák a Láďa Zvolánek
AŤ SE VÁM VŠE DAŘÍ! A něco milého přikládáme...
více  Zavřít popis alba 
  • březen až duben 2016
  • 384 zobrazení
photojs
#Potměšil Jan
photojs@seznam.cz
Povídání s Janem Potměšilem…
Měl bych varovat před čtením následujících řádků příznivce čisté rasy a také zapálené bojovníky proti tzv.“bezpapírovému chovu.“ Toto povídání není o slavných psích šampiónech a jejich pozoruhodných rodokmenech, ale bude především o lásce mezi báječným člověkem a jeho psem. O vztahu, který není svazován a omezován nějakými stanovami a směrnicemi. Text není určen příznivcům kontrol, žádostí, potvrzení, dokladů a jediného správného pořádku. „Přátelé čisté krve, víte u jak směšně malého segmentu zdejší psí populace lze doložit její rasově čistý původ?“
Herec Jan Potměšil se také nevědomky stal spolupachatelem mého kanadského žertíku, který bylo možné vidět na stánkách jistého psího časopisu. V takovém opravdu odborném měsíčníku čtenář nacházel téměř výhradně snímky rasově čistých psů, vítězů všech možných i nemožných tříd a mnohonásobných šampionů bůhvíčeho… Před několika lety tedy v takovém časopisu vyšel plakát, na jehož popisce stálo: „štěně labradorského retrívra.“ Na záběru byla naštěstí vidět jen roztomilá černá hlava štěněte, vykukující ze žluté tašky. On to totiž ve skutečnosti až tak úplně labrador nebyl. Štěně mělo veselé bílé ponožky. A také hezký bílý flek na bradě…to vše po tatínkovi zářivě bílé barvy a velmi neurčité rasy. Nejen o této chovatelské nehodě jsme s Janem Potměšilem toho dne žertovali. Zajímal jsem se tentokrát o celou historii psího rodu v domácnosti tohoto oblíbeného herce:
„Jako malý chlapec jsem nikdy psa neměl. Je to zvláštní, že pejsci ke mně přišli až začátkem devadesátých let po mém úrazu. Tedy v době, kdy jsem se vrátil z nemocnice a postupně se navracel do života. Moje tehdejší přítelkyně byla u porodu štěňátek v Suchdole. V domku Petra a Matěje Formanových se narodilo fence Fanyně devět malých černých labradorů. Jedno z těch štěňat mělo bílou tlapičku. To, že bylo takhle odlišné a výjimečné, ji velice zaujalo. Já jsem přijel na propustku z nemocnice a doma mě vítalo dvouměsíční štěně labradora. Byla naprosto úžasná, celá roztřesená z nového prostředí. Velmi jsme si ji zamilovali. Nakonec jsme s touto fenkou strávili skoro sedmnáct společných let. Fanka byla opravdová osobnost. Říkali jsme jí „Děvče.“ Za svůj dlouhý život měla tato fenka třicet sedm štěňat. Tedy čtyři vrhy. Všechna štěňata byla zdravá a v pořádku. Mám pocit, že máme příbuzné labradory v celé Praze. Snažili jsme se, aby se štěňata dostala do dobrých rukou. Věřím a pevně doufám, že se to podařilo. Řadu majitelů našich štěňat dobře znám, jsou to kamarádi. Tady možná začíná historie s bílou tlapkou. Děvče byl vlastně první pejsek, který přišel k nám do rodiny. Učili jsme se spolu žít a komunikovat. Nejprve mělo Děvče pocit, že může být všude, tedy i v posteli. Z té mě ale v zápětí shodila a tak jsem musel stanovit pevné hranice. Nejprve měla své místo na chodbě a potom v pokoji. Nakonec jsem zjistil, že nejšťastnější je ale venku na zahradě. V jejích šesti letech měla druhý vrh dvanácti štěňat a mezi nimi byla „Trnka“, která je tu dnes se mnou. Mimochodem, brácha Trnky – Šťáhlav, je v Connecticutu na farmě u Miloše Formana. Říkal jsem si tehdy, že by bylo dobré, aby Děvče mělo parťačku. Zdálo se mi, že fenka tehdy nebyla tak úplně „ve své kůži.“Situace se radikálně změnila od okamžiku, kdy Trnka s Děvčetem zůstaly na zahradě spolu. Štěně probudilo v Děvčeti energii, chuť si hrát. Stále provokovalo. Starší fena nabyla životní sílu a vitalitu. Takhle spolu žily dalších skoro jedenáct let. Byly úžasný tandem. Děvče učilo Trnku stále nové a nové věci a vychovávala ji. Mladá Trnečka ji podporovala svojí vitalitou. Ještě před narozením Trnky se ale v naší rodině objevil šarpej Jonatán, který byl ohromně milý a něžný. Ovšem pouze k lidem. Na ostatní psy byl zlý. Ve svých dvou letech položil sousedovic ovčáka na lopatky. Tehdy jsme pochopili, že je to bojovník. Byl ovšem obtížněji zvládnutelný. Ta první štěňata děvčete byla s ním. Nepodařilo se nám je uhlídat. (smích)
A štěňata s bílými tlapičkami?
To byl čtvrtý vrh. Tatínek štěňat se jmenoval Tomík a velmi vzdáleně, alespoň velikostí, by se dal přirovnat k foxteriérovi. Prostě pejsek-směska ze sousedství. Štěňata, která se narodila Děvčeti s Jonatánem, byla velice krásná. Všichni se nejprve smáli, ale vše se nakombinovalo velice šťastně. Vrh byl půl na půl. Čtyři světlá a čtyři tmavá štěňata. O ty pejsky byl nakonec ale veliký zájem. Půl vrhu bylo do strany labradora a dalším štěňatům zůstala malá ouška, sražený čumák a stočený ocásek. Jonatán byl velice dobře osvalený a mohutný, tak že štěňata byla veliká a silná. Donedávna jsem některá štěňata potkával u mých příbuzných a jsou z nich velice krásní psi. Druhý vrh dvanácti štěňat byl s opravdovým labradorem – černým psem, šampionem. Třetí vrh – to jsme jeli na „svatbu“ s Děvčetem až do Domažlic. Byla tehdy třeskutá zima. Vstával jsem v půl šesté ráno, abychom byli u psa včas. Když jsem šel pro Děvče, našel jsem otevřené dveře a fenka byla pryč. Znejistěl jsem, zda bude nakonec tatínek štěňat labrador, nebo zda to stihne nějaký zdejší pes dřív…Děvče se ale v zápětí vrátilo, sedli jsme do auta a jeli jsme na krytí. Nakonec se narodili skutečně nádherní labradoři. Další vrh byl s pejskem, kterého jsme potkali ve Stromovce a s jehož majitelem jsem se dohodnul. Poslední vrh, se kterým jsme už nějak nepočítali, nastal v době, kdy jsem zkoušel roli Richarda III. a kdy jsem s tím měl v divadle hodně starostí. Měl jsem málo času a hlavu plnou zkoušení. Když tenhle divadelní shon skončil, zdálo se mi, že Děvče nějak ztloustlo. MVDr.Palkovič mě ubezpečil, že fenka je březí, s čímž jsem naprosto nepočítal. Dopátral jsem se nakonec bílého Tomíka, který znal v každé zahradě nějakou skulinu. A když jsem utěsnil všechny skuliny, Tomík vyskočil na neuvěřitelně vysokou zídku. Prostě si poradil a Děvče si to dopřálo. Fenky z tohoto vrhu byly naprostou kopií Děvčete, akorát byly poloviční. Jakési labradoří bonsaje…kluci byli labradoři, akorát měli ty bílé tlapičky. U všech štěňat ale bylo poznat, že tatínek je odjinud…
Jaký význam připisuješ psímu rodokmenu?
Cápu, že to nějaký smyl má, pokud se chce někdo chovu intenzivně věnovat, držet čistou rasu a znaky. Já jsem se ale se psy osudově potkal, nesmírně mě to podpořilo, cítil jsem obrovskou empatii u štěňátka a později i u dospělého psa. Pes cítí, když mi není dobře. Při procházce lesem fenka každou chvíli zastaví, aby zjistila, zda se za ní dostanu, zda není na cestě příliš mnoho kořenů. Nemám srovnání, ale to spojení mi připadá mimořádné. Společně jsme zažili jednu cestu do Jeseníku, kam jsem z čirého nadšení vzal Děvče sebou. Na místě jsem ale zjistil, že do lázeňského objektu psi nesmí. Paní primářka byla sice velmi ochotná a laskavá, ale psa do objektu pustit nemohla. Druhý den by totiž měla zdravotnické zařízení plné psů, koček, morčat a papoušků. Mě se ale nechtělo jet ten den zpátky 350 km do Prahy. Vyřešili jsme to tak, že jsem z auta, ve kterém se Děvče velice rádo vozilo, udělal psí boudu. Já jsem byl každou chvíli u ní a byl jsem s ní vlastně častěji, než kdyby byla v Praze na zahradě. Každé ráno jsme šli ven. Krmení, venčení, vše před procedurou. Nakonec jsem zjistil, že nedaleko bydlela kamarádka, která ráda běhala po horách, tak Děvče občas vzala na desetikilometrový výběh. Chodili jsme spolu i na hypoterapii. Byli jsme spolu skutečně velmi intenzivně. Ani jednou za ten měsíc fenka nedala najevo, že by třeba nechtěla do auta skočit. Vždy měla pootevřená okénka, misku s vodou. Po tomto jakoby extrémním zážitku jsem cítil další sblížení. Byla to nová zkušenost. Věděl jsem, že otec i matka Děvčete má rodokmen a je to dobrý pes. Oba ale neměli lovecké zkoušky. Petr s Matějem neměli tyto ambice a nešli tímto směrem. Já to neřešil, protože vztah a možnost být se psem společně, byly silnou záležitostí, která vše přebila. Když se nám začaly stávat ty různé chovatelské nehody, tak jsem neměl potřebu vše řešit a nějak dramatizovat. Jsem rád, že je tady se mnou teď Trnka, která je vlastně přímým potomkem Děvčete. V loňském roce nás Děvče opustilo.
Rodina se ti poněkud rozrostla. Spolu s manželkou Radkou se staráš o dva kluky. Soužití psů a dětí někdy mívá různá úskalí…
Šimonovi bude letos osm, Janíčkovi je nyní 16 měsíců. Oba vychází s pejsky naprosto báječně. Když jsme se s Radkou potkali, měla fenku s úžasnou povahou – šarpejku Sáru. Radka i Sára mají společně laskavé srdce. Řešili jsme ale najednou složitou přepravu autem na chalupu. Tři feny v domě, to ještě šlo. Ale v autě? Vyrazili jsme tehdy s autem do centra, kde Radka bydlela. To bylo teritorium všech. Tam jsme fenky nechaly běhat. Vše bylo v pohodě. Druhý den jsme vše opakovali. V Rytířské ulici jsem otevřel kufr a obě labradorky tam skočily. Sára skočila za nimi, ale v zápětí vyskočila ven. Radka mi šeptala, že Sára je zvyklá jezdit vepředu. Otevřel jsem jí dveře a Sára skočila dopředu. Najednou byly všechny společně na jedné palubě. Kousek jsem popojel, aby fenky zažily společnou jízdu v jednom prostoru. Radka se Šimonem za námi utíkali s vozíkem a já popojel asi 300 metrů. Od toho dne byly fenka jedna parta. V té době byly labradorky venku v zateplené boudě, na což ale šarpejka není vybavena a tak byla uvnitř. Toto privilegium jsme vyvažovali tím, že třeba dostávala misku se žrádlem jako poslední. Fenky spolu vycházely bezvadně, což považuji za takový malý kynologický úspěch. V loňském roce jsme ale měli těžké psí období…začátkem prázdnin nám odešla Sára, čtyři dny po té nás opustilo Děvče…vše jsme ale nějak nakonec zvládli. Trnka navíc teď vzala malého Janíčka také do smečky a kočárek s ním hájí srdnatě před celým světem…

Díky za rozhovor! Text a foto Jan Šimeček 2008
Kategorie: lidé
více  Zavřít popis alba 
  • leden 2008 až září 2011
  • 382 zobrazení
photojs
Damiánek – vrácené zboží…? photojs@seznam.cz

Z pohledu právníka jde vlastně o velmi banální záležitost. Něco si koupím, z jakéhosi důvodu se rozhodnu to „cosi“ prodejci vrátit. Zákon mi stanoví podmínky, za kterých mohu od smlouvy odstoupit a „věc“ vrátím. Tak se tedy vrací původnímu majiteli různé spotřební zboží, nemovitosti a další komodity.
Pokud je předmětem takové transakce kupříkladu žehlička, či oděv nesprávné velikosti, nevzbudí to určitě tolik emocí, jako vrácení živého tvora. Situace je zcela jistě noční můrou každého chovatele a zdrojem mnoha otázek. Hledání odpovědí není snadné. V situaci, kdy se po čtyřech měsících po koupi a předání štěněte před naším domem objevila majitelka štěněte s požadavkem na zrušení kupní smlouvy, nebylo příliš času obrátit se někam o radu. Chovatel by ale měl být připraven i na tuto situaci. Lze si zjistit znění občanského zákoníku, nastudovat všemožné vyhlášky. Jak se však připravit na zvládnutí emocí, které vyvolá vrácení malého vystrašeného psa? Štěněte, které svůj příběh začalo nepříliš šťastně? Jak předejít výčitkám, že jsme zdravé a spokojené štěně předali do nesprávných rukou? Jak se zbavit pocitu viny, že v nesprávných rukou a v nejméně vhodném období prošlo štěně stresem, jehož následky si ponese patrně až do konce života? Lze vůbec odhadnout, zda zájemce, kterému předávám štěně, bude ten odpovědný a laskavý? Na tyto otázky budu hledat odpovědi jen velmi těžko. O několik rad a zhodnocení právní situace jsem požádal advokátku JUDr. Jarmilu Hanykovou CSc., v jejíž domácnosti najdeme dva psy. Ovčáka Jarsana a jezevčíka Oskara…

1-Máme konečně zákon na ochranu zvířat. Stále platí, že živé zvíře, v tomto případě štěně, je v zákoně pojmenováno jako „věc“?

Živá zvířata se považují za zvláštní druh věci v právním (nikoliv obecném) smyslu, a to věci movité. Pojem věci v právním smyslu znamená, že na zvířata se vztahují některá ustanovení občanského zákoníku týkající se např. vlastnictví, přechodu vlastnických práv, koupě, daru, ale i odpovědnosti za škodu zvířetem způsobenou. Protože však jsou zvířata živé bytosti, které pociťují bolest a utrpení, vztahuje se na ně další právní úprava, především zákon na ochranu zvířat č.409/2008 sb.-aktuální znění a další speciální předpisy – vyhlášky, např. vyhláška, kterou se stanoví nebezpečné druhy zvířat, nebo vyhláška o správních deliktech chovatelů a přestupcích, nebo v neposlední řadě zákon o myslivosti.

2-Existuje nějaký „zvláštní právní režim“ při prodeji živého tvora, nebo transakci upravují stejné obchodní podmínky, které platí při prodeji (a reklamaci) například ledničky, či automobilu? (Samozřejmě s přihlédnutím k Zákonu na ochranu zvířat…)

Jak už tedy bylo řečeno shora, při prodeji zvířete se použije stejné ustanovení občanského zákoníku, jako při prodeji movité věci.

3-Doporučujete smlouvu (dohodu) o prodeji štěněte formulovanou právníkem?
Existuje někde ke stažení vzor takové smlouvy? Některé chovatelské kluby takový vzor na svých stránkách nabízejí. Kvalita těchto písemností bývá značně kolísavá…

Pro chovatele s registrovanou chovatelskou stanicí bude určitě vhodné, když mu obsah kupní smlouvy právník připraví. Především proto, aby obsahovala veškeré náležitosti. Aby byl dokumentován stav zvířete, postačuje zpravidla vizuální prohlídka a dále prokázání předepsaného očkování. Zajisté si může chovatel doplnit kupní smlouvu vyjádřením veterináře (to se mu však značně prodraží).

4-V našem konkrétním případě byl po čtyřech měsících vrácen malý Damiánek (Čínský chocholatý pes). Ihned po vrácení Damiánka byl prohlédnut a jeho stav byl zhodnocen veterinárním lékařem. Na fotografiích je na první pohled patrné, v jakém fyzickém stavu byl vrácen. Psychický stav štěněte dokumentovat dost dobře nejde. Chápu, že v určité lhůtě lze (nepoškozené) zboží vrátit bez udání důvodu. Majitelka štěněte po čtyřech měsících uvádí jako důvod k odstoupení od smlouvy skutečnost, že „zboží“ štěkáním ruší sousedy, dělá loužičky a pocit osamění řeší kousáním nábytku. Jsou tyto důvody k vrácení psa dostatečně kvalifikované? (Pochopil bych třeba změnu rodinné, zdravotní a snad i finanční situace…) Odstoupení od smlouvy je pro chovatele (pokud se nedohodne jinak) nevýhodné, ale po uplynutí zákonné lhůty patrně nevymahatelné. Na druhou stranu jen málokterý chovatel může akceptovat vyhlídku, že „zboží“ skončí kdesi v útulku, či vypuštěné do lesa…a tak raději rezignuje a „zboží“ vykoupí zpět…

V daném případě nebyl žádný důvod pro vrácení „koupené věci“. Zvíře mělo deklarované vlastnosti, chovalo se zcela normálně a přirozeně. Nebyl důvod k odstoupení od smlouvy, vůbec jste ho zpět brát nemuseli, tím spíše nebyl důvod vracet část kupní ceny. Vše je jen otázka osobní odpovědnosti, cti a přístupu. Bohužel se domnívám, že stav Damiánka, ve kterém byl vrácen, neodpovídal žádnému v zákoně na ochranu zvířat z uvedených případů, za které by majitel mohl být postižitelný.

5-Každé zboží musí být opatřeno návodem k použití. Spousta chovatelů přidává ke štěněti jakýsi „manuál“, lze doporučit i kynologické příručky. Je možné v případu štěněte, či jiného živého tvora konstatovat, že „zboží bylo poškozeno nesprávným používáním?“

Tato otázka je postavena vyhroceně. V zákoně na ochranu zvířat jsou vymezeny pojmy, kterými je definováno postižitelné zacházení se zvířaty. Je možné určitě u vybraných plemen dát novému majiteli ústní, či písemné doporučení. Rozhodně nelze aplikovat, že zvíře jako zboží musí být vybaveno návodem k použití. Bude vhodné odkázat a doporučit kynologické příručky. Někdy to však situaci nevyřeší. Každý zájemce o zvíře si musí před jeho koupí uvědomit, že nejde o věc, ale o živou bytost, která musí mít zajištěny nejen základní potřeby – jídlo a pití, ale i výchovu a vztah. Dokud to zájemci nepochopí, každý prodávající chovatel riskuje, že se mezi kupujícími najde nezodpovědný člověk.

------------------------------------------------------------------------------------------------
Snímky Damiánka pořízené několik desítek minut po jeho vrácení, jsem poslal s popisem situace mnoha přátelům. Toto jsou některé z odpovědí a komentářů, které jsem později nalezl ve své e-mailové schránce:
…..
Pre Kristove rany, to je hrozné. Snáď sa vám ho podarí dať dokopy bez následkov. Je to ozaj zlé a verím, že v skutočnosti je to ešte horšie. Mne sa v takomto stave vrátila Eliotka z Bulharska. Keď som to nafotila, tak to na fotkách až tak nevyzeralo, ako naživo. Ale ten smútok v očiach je vidieť. I.D.
.....
Je mi kluka moc líto, asi se moc dobře neměl, soudím podle jeho žalostného výrazu... Proč ho vám vrátili? Jaká to byla slabomyslná výmluva, nebo důvod?!?
…..
Bogi,bogi Damian,čo so to spravili snjim???? (Slovinsko)
…..
Je mi z toho do breku.... ale když jsem dostala Eny, tak jí lezly pánevní kostičky jako dva hroty....vypadala nějak tak podobně, jako tenhle malej brouček, ale masíčko s rýží to brzy spravilo.... teď má o kilo víc a je spokojená, takže držím palce. S.P.
…..
No Bože mě netrestej... a ta osoba ještě žije? Já už bych seděla za mřížemi pro ublížení na zdraví... ale na jejím!
…..
Došla mi slova na komentář....
…..
„Víte, je to smutný, přesmutný svět“…věta z románu Monte Welsh, který přeložili Luba a Jan Pellarovi. Ale jsou i krásné okamžiky. Náš Tery se k nám dostal jako nalezenec, aby potvrdil, že nejlepší věci na světě jsou zadarmo.
Přijel jsem před deseti lety k benzínové pumpě. Arab povídá: „nechceš pejska?“ Já na to - mám pejska doma, na co by mi byl ještě jeden? Leč: to jsem neznal, jaký je Teryk chacham (heb.učenec). Přiběhl, očichal moje kalhoty a šup - už seděl na mém sedadle v autě a smál se, jak to vyřešil, totiž to moje váhání. Doma Miriam Nechama říká: “ tak to ne, to je čistokrevný pudl. Musíš teď sednout, napsat oznámení, a zítra pojedeme a ty to pověsíš na pumpu a ten, co tak krásného pejska ztratil (měl obojek a vodítko), tak ten nám zavolá na číslo, které tam napíšeš.“ Napsal jsem, a jeli jsme příští den. Věci měly jiný vývoj.
Když jsme přijeli a chtěli jsme pověsit oznámeni na benzinku, přišel ten pumpař k nám, a že ne. Ten Arab nám povídá:
„Přijel táááákovýhle auťák, vystrčil jakýsi chlápek z okna ruku, vyhodil toho pejska oknem ven a křikl - takového psa nechci - šlápl na plyn a odfrčel pryč...“
Tak se dostal ten nejlepší pes, co jsme kdy měli, k nám.
Vidíte. Když se dívám na Vašeho Damiánka, hned bych ho adoptoval.
Je to překrásný pejsek, ačkoliv nemám s tímto druhem psa pražádné zkušenosti, libí se mi přenáramně. Pozdravujte ho ode mne.
David a Tery z Maale Adumim v Judské poušti (Israel)
…..
Tak tohle znám, Koudy ke mně přišel v osmi měsících a Eny v osmi letech,tak to už moc nevydýchala, je to tak trochu autista....po všech těch změnách se jí nedivím, nejlepší lék je parta...jo, kdybych neměla dva, tak by mě vzal za srdíčko, ale …
…..
To snad ani není možné. Jde mi mráz po zádech.
…..
Jak tak na něj koukám, není taťka pštros africký? ?
Ale neboj, bábu z xxxx čeká ten nejhnusnější starobinec, který v okolí je. S protivným personálem a odporným žrádlem!L.F.
…..
Psí osudy jsou někdy smutné a jejich zkušenosti s lidmi bolestné. ..... vím. Ityna pozdravuje Damiánka. Pastor Jan Schwarz
…..
Achjo, nakopat jí krávu. Je krásnej… M.J.
…...
Něco tak něžně milého, které čeká, až ho někdo pohladí a řekne mu "Ty jsi ten nejkrásnější pejsek, kterého znám..." jsem dlouho s Vaškem neviděla. Jak je dobře, že ten Nejvyšší všechno vidí a dobře ví, kam takové vděčné stvořeníčko poslat. Přece k vám, co mají srdce na dlani a přitisknou ho k sobě, ke svému srdci - napořád...Pac a pusu - dnes hlavně Damiánkovi se vzkazem na dobrou noc - Damiánku, tak už jsi doma!!! Z.P.

Text a foto pro měsíčník Planeta zvířat - Jan Šimeček photojs@seznam.cz
Kategorie: zvířata
více  Zavřít popis alba 
  • prosinec 2010 až únor 2011
  • 383 zobrazení
Reklama