Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 233 620 výsledků (0,1468 sekund)

reklama
162 fotek, 22.8.2016, 92 zobrazení
Letní příměstský tábor spolku Liška Lysolaje
944 fotek, léto 2016, 289 zobrazení
LDT Zlatá osmdesátá se nesl v duchu retro - děti se učili cvrnkat kuličky, skákat školku přes švihadlo, školku s gumou či míčem, batikovat a mnoho dalšího. Krásné prostředí Lužických hor přímo lákalo k procházkám a výletům.V RS Netopýr jsme byli velice spokojeni. Hlavní vedoucí Radka Špačková děkuje všem zúčastněným.
90 fotek, 20.9.2016, 32 zobrazení
Dne 20.9. se naše škola zúčastnila, jako již každoročně, historicko-naučné exkurze do polské Osvětimi neboli Auschwitz a Březinky neboli Birkenau neboli Auschwitz II.. Sešel se nás plný autobus (o tuto exkurzi bývá nebývalý zájem) a tak jsme se v úterý brzo ráno nalodili na palubu moc pěkného autobusu, který nás provázel celý dlouhý den. Nutno podotknout, že celá jeho posádka byla moc milá a co nejvíce nám vycházela vstříc.
Do koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim jsme dorazili krátce po poledni a hned nás hnali ke vstupu, takže jsme nemuseli nikde otálet. Nasadili jsme si sluchátka a přiřadili nám dle mého názoru skvělého polského průvodce. Jediným nedostatkem byla jeho lámaná čeština, ale aspoň to nebylo tak jednotvárné.
Prohlídka tábora trvala asi dvě hodiny a podívali jsme se téměř všude (existují i šestihodinové prohlídky), kromě míst, která byla v rekonstrukci. Ne všechno mohlo být za ta léta původní, ale to, co bylo, mělo pekelně hustou atmosféru. Hlavně při návštěvě popraviště a plynové komory na nás smrt přímo dýchala.
Poté následoval hbitý přesun do vyhlazovacího tábora Březinka, několikanásobně horšího a většího centra nacistých vyhlazovacích procesů. Z Březinky toho nezbylo mnoho, nacisti po sobě chtěli "uklidit" co nejlépe, ale to co zbylo byly hlavně řady a řady domů a komínů. Vše původní. Celému objektu vévodila železnice, procházející celým táborem a rozřazovací rampa. Návštěva Březinky trvala okolo jedné hodiny a pak jsme se celí vyčerpaní a plní dojmů vraceli do autobusu. Po cestě domů nás samozřejmě nemohl minout tématický film, Chlapec v pruhovaném pyžamu. Počasí se nám také vydařilo, i když místy se sluníčko mohlo usmívat více.
Návštěvu dějiště nedávných dějin vřele dopuručuju. Ale není to pro slabé povahy.
61 fotek, léto 2016, 222 zobrazení
Počasí bylo dokonalé, plavali jsme, tvořili, zpívali si anglicky a všechno bylo moc príma. Gabča a Denča děkují za super týden :-)
154 fotek a 10 videí, srpen 2016, 53 zobrazení
Toulky vlakem a autobusem kolem jihočeského Lipna. Pro dvě osoby (maximum bylo 5 osob) vyšla cena na 26kč díky naspořeným bodům v programu ČDBody . Díky olympijskému parku Rio Lipno platil rozšířený jízdní řád a jízdenka platila i na ČDBus . My jsme se svezli vlakem z Tábora do Č.Budějovic, dále do Nového Údolí, odtud zpět do Stožce, odtud do Černé v Pošumaví - tam přestup na ČDBus (RailBus) do Lipna n.Vlt. , z Lipna do Rybníka s přestupem ve Vyšším Brodě . Z Rybníka už přímým rychlíkem zpět do Tábora. Najeto 356km na jednu jízdenku (Skupinová víkendová jihočeská) .
Foceno dne 14.8 2016 foťákem Canon PowerShot A2300HD
249 fotek, květen 2016, 100 zobrazení | cestování, kultura, města
Třináctého v pátek je v Praze v 17.15 polojasná obloha s teplotou okolo 20 st. Celsia. Hranice Prahy přeťal silný déšť a bouřky, blýská se (snad na lepší časy), cestou ve vlaku vypadává signál nejen kvůli tunelu… Rychlík se plouží. Do Tábora dorážíme o cca 20 min. později…, tj. v 19.24. V ohromné průtrži mračen ztrácím cestou obal na kufr zapůjčený z mého batohu. Tak se pro něj kus vracím. Válí se na mokré silnici. Rukáv mám promoklý, stéká mi voda z deštníku, ale blížíme se k náměstí, a to znamená, že už jsme blízko sucha. Najednou přestává pršet a vzduch nasycený všemi vůněmi okolních stromů je lahodný. Mám to tak ráda - po dešti.. Ale vracím se do kupé, které bylo obsazeno nejedním “exotem”. Nenazývala bych takto hrubě nikoho, ale vědce v oboru elektro neustále gumou mazajícího vzorečky na papíře, který se roztahoval až za oblast svého prostoru a narušoval ho tak Danče, navíc ho doprovázel lehký tělesný zápach a k tomu si celou cestu osahával svůj nos - zvnějšku i zevnitř, no nebudu to raději více rozvádět… Hezký pohled to vskutku nebyl. Slečna vedle mě si zase celou cestu osahávala svou pusu. A další dva cestující - mladíci - měli sluchátka v uších a byli vlastně v naprosté pohodě… Po nechtěné jízdě načerno v místním autobusu se dostáváme na stanici U Reálky, kde vystupujeme a kráčíme si to až ke Kostnickému domu u náměstí. A atmosféra dávných věků nás zasahuje přímo u vstupu do kavárny, přes kterou vede cesta do penzionu umístěného v prostorách nad kavárnou. My máme malý pokojík v podkroví, kam šplháme po příkrých schodech, s kulatým okýnkem jako na lodi. Z okna vidíme střechy historických domů. Začíná se stmívat, ale my odhodíme kufry a jdeme nasát páteční atmosféru města. Po malé procházce náměstím usedáme do restaurace Beseda. Máme totiž hlad. Králičí svíčková s karlovarským knedlíkem potěšila mé smysly. Po zahnání hladu, vyrážíme do ulic a 2 hodiny se touláme městem křížem krážem. Vzduch po dešti zde voní po lípě a kaštanu. Hledání dobrého klubu či hospody nás natolik zmohlo, že se vydáváme zpět do našeho pokojíku, kde spokojeně usínáme a těšíme se na nový den našeho výletu. Ráno nás budí sluníčko, svítí tím kulatým okýnkem a také šikmým střešním. V 7 hodin beru foťák a vlítnu do přilehlých uliček. Nikde ani živáčka. Ráno to bylo kouzelné. Tolik romantických zákoutí… kavárniček, domů a vyhlídek. Po dobré snídani začal hon na sekáče (myšleno obchody s oblečením z druhé ruky). Výborný výběr, ulovíme pár kousků. Oběd ve skvělé nekuřácké Recycle restaurant se sedačkami z vlaku. Mňamkový květákový krém a pečená zelenina s rozpečenou bramborou a bylinkovým dresinkem. Vřele doporučuji. A hurá na vyhlídkovou věž. Sluníčko se místy schovává a fouká studený vítr. Šplháme opravdu vysoko a příkře. Ve věži sedí starý pán a prodává historické pohledy, mince, bankovky a známky. Kupuji něco málo Adamovi. Uťapkané dáváme krátkou pauzu v pokoji a pak scházíme schody do kavárny na kafíčko a zákusek. A šup zase mezi domy na prohlídkový okruh městem. Procházíme se u Jordánu, nejstarší to vodní nádrži ve střední Evropě a začíná nám pršet, největší slejvák strávíme schovány před krytým vchodem do muzea. Míjíme hrad Kotnov (Hradiště), který je moc pěkný, navíc jeho vyhlídková věž je nejstarší bateriovou věží u nás. A také je tam umístěn hudební klub. Tam jsem Danču nedostala, když viděla ty náctileté opilé návštěvníky. Trochu mě to zvláště kvůli tomu místu mrzelo. Muzika nezněla špatně v pátek, když jsme šly okolo… a mladí opilci by mi snad ani nevadili… Navštěvujeme bývalý hřbitov nyní Park pod Kotnovem, kde je pár dochovaných náhrobků, památník 1. světové války a hřbitovní kaple sv. Filipa a Jakuba. Listy, květy, tráva i jehličí se krásně po dešti lesknou. Za okamžik opět leje, tak usedáme do čajovny, kde je naprosto mrtvo. Opravdu si odpočineme u dobrého čaje. Vychází sluníčko a my se přesouváme do hospody U Zeleného stromu, kde to naopak žije. Dáváme si večeři a vracíme se do penzionu. Odpočíváme trochu déle a v pozdních večerních hodinách vyrážíme za zábavou. Máme chuť tančit, a tak volíme music club, na který jsme narazily. Hudba není dle našeho gusta, osazenstvo super mix, ale všichni s náladou pobavit se, takže si to nakonec užíváme i my…. Tančíme 2 hodiny bez přestávky a pak hurá do postele. Noc je pokojná, ráno nás opět budí sluníčko, jdeme v 8 hodin na snídani a opět hurá do města. Čeká nás výprodej skladu secondhandu, to je úlet, celá koncertní hala plná tyčí s ramínky, to jsem ještě neviděla. Jedno velké mraveniště a v něm i my dvě nacházející pár obstojných kousků oblečení do naší skříně. Značkové věci za velmi nízké ceny, takže spokojenost. A pokračujeme do Muzea čokolády a marcipánu (tomu jsem věnovala samostatné album). To jsme tedy viděly věci. Celé náměstí z marcipánu, klobouky, figurky, postavičky z pohádek a filmů, do detailu propracované…. a ochutnávka horké čokolády v čokoládovém baru - bílé se skořicí, mléčné s oříšky a hořké s chilli. Mňam a jsme úplně zasyceny. Chceme někam na oběd, ale vlastně nemáme hlad. Počasí se zhoršilo a my máme v plánu ve 13.59 opustit Tábor. Rychlý oběd s velmi milou mladou paní z Liberce v Kozlovně, které vyprávíme o našich cestovatelských zážitcích a ona se zájmem poslouchá, završil naše smyslové zážitky v jednom z dalších krásných měst naší republiky. Plánuji to někdy zopakovat. Navíc jsme nějakých pár zajímavostí ve městě a v okolí nenavštívily. To kvůli těm sekáčům…:) Dani, už teď se mi stýská. Moc jsem si to s Tebou užila. Díky. A třeba ještě někdy příště právě do Tábora. Ale teď mám v hlavě další cíl našeho výletování a tím je město Stříbro.
211 fotek a 3 videa, květen 2016, 161 zobrazení
Krajina malebného Podještědí nás uvítala velmi přátelsky. Ale cesta tam nebyla jednoduchá. Ve vlacích jsme strávili čtyři a půl hodiny a z Turnova nás organizátoři odvezli auty přímo do Proseče pod Ještědem, kde se Závod Zálesácké Zdatnosti letos konal. Tento závod je celostátním klání tříčlenných hlídek v kategoriích 11-14 a 15-17 let. A každá župa může vyslat jen jednu hlídku do každé kategorie. Na děti je připravena trať se spoustou nástrah, jako morseovka, uzly, práce s mapou a buzolou, šošonský běh, lanové překážky, řezaní a sekání dřeva či poznávání stromů, rostlin, zvěře, památek a souhvězdí. Mimo okruh pak musí splnit KPR, testy ze zdravovědy a historie sokola a přepálení provázku.
Kolem půl deváté jsme stáli v Proseči před místní sokolovnou v plné sestavě, Soňa Chudosevcevová, Vendy Kábelová a Denis Najman za mladší, Evča Krafková, Julča Weisová a Jáchym Lazar za starší a jako dozor Janča Šnajnarová a já (Petr Tesař). Zaregistrovali jsme se do závodu a přesunuli se na travnaté hřiště asi tři sta metrů nad sokolovnou, kde už rostlo stanové městečko, a taky rozbalili své příbytky. V rychlosti jsme vše postavili, protože čas konce výdeje večeře se blížil a my nechtěli jít spát hladoví. Již je tradicí ZZZ, že první noc probíhá večerní hra. Letos formou putování, kterého se mohli zúčastnit i vedoucí. Cestou necestou, na které číhaly záludné otázky, jsme dorazili až k Ještědskému vodopádu, jenž sváděl ke koupeli, jen mít u sebe ručník…
Ráno snídaně, rychlé zopáknutí znalostí a už se svolával slavnostní zahajovací nástup. Byla vztyčena vlajka a Zdeněk Lauschmann, vedoucí komise pobytu v přírodě, jež ZZZ zastřešuje, popřál závodníkům hodně úspěchů. Starší startovali jedenáctí a mladší šestnáctí a tak místo cesty na start si naše hlídky začali plnit úkoly mimo trať. Nakonec se však dočkali, toho napětí těsně před startem, kdy zbývá chvilička, než budou moci zúročit svoji pilnou přípravu a ukázat co umí. Po doběhu si děti vydechli, dali jsme oběd a dodělali poslední zkoušky a testy. Čekalo na nás volné odpoledne a na zabavení přišlo na řadu frisbee, karty i balón a několik her si připravili i organizátoři. Kolem páté hodiny přišlo rozuzlení, výsledky byly zveřejněny. Starší skončili desátí z šestnácti a mladší jedenáctí z třinácti. Dětem patří obrovský dík za pilnou přípravu a vzornou reprezentaci nejen Táborníků, ale i celé župy Jana Máchala. Celý den zakončil slavnostní táborový oheň v duchu písní a zajímavých příběhů. A pro ty nejvytrvalejší připravil Zdeněk procházku na nedalekou louku, kde jsme spatřili na obloze úplněk a některá souhvězdí.
V neděli od samého jitra začalo stanů ubývat, což značilo, že se letošní ZZZ chýlí ke konci. Proběhl závěrečný nástup, byli vyhlášení vítězové, za mladší Kamenný Újezd a za starší Třebíč, byla spuštěna vlajka a s poděkováním jsme se loučili se všemi, co se zasloužili o zdárný průběh ZZZ. O půl jedenácté odjížděl autobus do Turnova a my jej nesměli zmeškat. Naložili jsme bagáž, rozloučili se a každý s řízkem v kapse vyfasovaným na cestu, jsme vyrazili směr domů. Cesta se nám neplánovaně protáhla na osm hodin, ale zvládli jsme to. Domů jsme dorazili unavení, ale plní zážitků a obohaceni o nové zkušenosti a znalosti…
Petr Tesař
203 fotek, srpen 2016, 120 zobrazení | děti, dokumenty, lidé, příroda, rodina-přátelé
Bylo mi 13 let, když jsem byla s turistickým oddílem na svém posledním táboře. S táborníky dneška jsem měla pramálo společného. Dlouhý cop, ofina střižená podle hrnce, kostkovaná košile a vytahané tepláky, brýle nevzhledného tvaru a barvy. Bez mobilu, bez fotoaparátu. Prostě jen já, prima parta a příroda. Teď po 27 letech jsem vyrazila se svým třináctiletým synem na tábor, opět jako táborník. A měla jsem se báječně. A že to byl tábor neobyčejný, to uvidíte na fotografiích, i na tom, co vám teď sdělím. Do posázavských Malejovic jsme se vydali s Adamem již počtvrté. Má tam totiž svoji druhou rodinu… Tentokrát jsme se rozhodli zůstat týden s ním. A nelitovali jsme. Týpí se tyčila k nebesům oděná do bílých šatů, osel Marko si nás se zájmem prohlížel a zdravil nás tónem lodní sirény. Kočky na lavičkách před školou lenošily v těch slunečných letních dnech a kulatý historický autobus (RTO 706) vozící táborníky na výlety čekal na přípravu Stk. Všude poletovaly děti, mezi nimi dospělí a vzduch se pomalinku začal plnit táborovým dobrodružstvím. Čekal na nás voňavý les, výborná domácí strava, spousta her a tvoření. Při budíčku Ranní píseň, před jídlem Píseň před jídlem. Všudypřítomná kytara, k tomu housle, kontrabas a klavír. Také harmonika a saxofon. Zpěvníčky plné hezkých písniček, které jsme s oblibou otevírali, abychom si společně zazpívali. Udělovali jsme s naší družinou “Vyschlých tresek “ dobré rady nad zlato, které jsme také zfilmovali. Pouštění a filmování videí mělo ohromný úspěch. Závodili jsme v lese na kolech, proháněli jsme se na motokárách. Hráli jsme fotbal potichu za svitu měsíce. Půlily jsme s holkama švestky a blumy a nakonec jsme všichni ochutnali úžasný nákyp. Táborovou loukou se rozléhal dětský smích a nikdo by si nikdy nepomyslil, kolik smutného většina dětí a jejich blízkých prožila či nadále prožívá. Tady jsme však zapomněli na všechna trápení a měli jsme se spolu moc hezky. Ofinu mám opět, dlouhý cop také. Bez brýlí, s otevřeným srdcem a fotoaparátem jsem prožila jeden z nejhezčích a nejpůsobivějších prázdninových týdnů. Všemu vděčím setkání s báječnými lidmi okolo Nadačního fondu Klíček a děkuji jim za všechno, co pro nás a pro ostatní udělali a dělají. Už se nemohu dočkat, až se tam zase vydáme za novým nejen prázdninovým dobrodružstvím.
178 fotek, červenec 2016, 704 zobrazení | děti, ostatní, události, zábava
Příměstský tábor pro děti zaměstnanců firmy BKR ČR, s. r. o. přímo v prostorách Veluxu v době od 18. - 22. července 2016 s programem od Majáku - střediska volného času Vyškov - Magdy a Romče, akce-pro-firmy@ddm.vys.cz
182 fotek, září 2015 až září 2016, 52 zobrazení
Probudili jsme se v 6:45 a nebylo vůbec teplo, Naštěstí šišky udrželi žhavé, tak stačili jemné větvičky, abych udělal znovu oheň a ke snídani tak byla polévka. Po 8 hodině jsme vyrazili z kempu opět do Yellowstounu. Hned za Rooseveltovou bránou jsme měli možnost pozorovat laně a vidlorohy – též přesdívané jako americké antilopy, které dokážou běhat rychlostí až 65km/h. Přiíždíme ke vstupu do parku a zdejší rančerka, dáma v letech, když viděla Hajnýho pas, tak nám česky popřála pěkný den. Netrvá vůbec dlouho a potkáváme první stádo bizonů. Není nijak veliké, jak je známe z indiánek asi 20 kusů, ale bylo největší, co jsme za tu dobu potkali. Byl to nádherný pohled na ně. Jak se cachtají v bahně. I když vypadají na pohled dosti nemotorně. Dokážou ve cvalu běžet 50km rychlostí po dobu půl hodiny, což je na tyhle 1,5 tunové cvalíky opravdu výkon. Bizoni se v průměru dožívají 15-20 let. Bizoni mají jen málo přirozených nepřátel – kromě člověka to byli medvěd grizzly, vlk a výjimečně také puma, která se však odváží pouze na telata. V době před příchodem bělochů jejich počet dosahoval odhadem odhadován 30–70 milionů. Pro kočovné indiánské kmeny, které obývaly Velké pláně, se stali nepostradatelnými zvířaty. Indiáni bizony lovili různými způsoby, ale vždy jen tolik kusů, kolik nezbytně potřebovali. Původně se k bizonům plížili maskovaní vlčí nebo bizoní kožešinou a stříleli je z luku, někdy je také zaháněli dolů ze srázu, aby se pádem zabili nebo vážně zranili. Zraněné bizony dobíjeli oštěpy. Od 16. stol., kdy indiáni začali chovat koně, převládl jezdecký způsob lovu. Lovec na koni vjel přímo do stáda, vybral vhodnou kořist a zastřelil ji šípy. Kořistí se stávali hlavně mladí býci, březí a vodící krávy indiáni šetřili. Chlapci někdy lovili telata, aby se zdokonalovali v loveckém umění. Za lovci následovaly ženy, které stahovaly kůže, bouraly maso a odvážely ho do tábora. Indiáni dokázali z bizona zužitkovat skoro všechno – od rohů až po paznehty. S příchodem bílých lovců, kteří nejprve lovili bizony pro maso, jazyky a kůže. Později si Americký kongres uvědomoval, že pro život kočovníků je nezbytný lov bizonů a tak roku 1871 schválil zákon o likvidaci bizonů. Nastala opravdová jatka. Ročně bylo zastřeleno kolem 250 000 bizonů, někdy však lovci zabili stejné množství zvířat za jediný měsíc. Využití většinou našly jen kosti (hnojivo) a rohy (knoflíky a spony). Vojáci z pevností také stříleli do stád bizonů z děl. Železniční společnosti organizovaly pro své pasažéry lov bizonů pro zábavu přímo z vlaku. V roce 1889 tak zbylo pouhých 542 bizonů, především v chráněných územích a v zoologických zahradách.Záchrana přišla doslova za pět minut dvanáct. Roku 1905 byla založena Společnost na záchranu bizona, která se přičinila o zřízení bizoních rezervací v Oklahomě, Nebrasce, Jižní Dakotě, Montaně a Manitobě. Malé stádo bylo chováno i v Yellowstonském národním parku. Díky činnosti těchto lidí se početní stavy bizonů začaly postupně zvyšovat až na dnešních 300 000 kusů tím se opět bizon dostal do skupiny téměř ohrožených zvířat. Opět přijíždíme do ráno do Mammoth Hot Springs a opět je zde spousty laní a jelenů. Míříme teď k Hornímu vodopádu Upper Falls. Po cestě potkáváme mnoho bizonů, někteří jsou od nás i na 10 metrů, když přecházejí silnici. Srandovní bylo, když jeden malej strom popíchal bizona, tak se na něm vyřádil. Jsme u Horního vodopádu. Už z dálky je slyšet a když k němu sejdeme je to hukot. Je veliký 30 metrů, ale to kolik vody jím proteče tak je to síla. Hned vedle je Dolní vodopád Lower Falls. Tento vodopád je ikonou Yellowstonského parku. Zde se nachází vyhlídka do Grand Canyon of the Yellowstone. Když ji člověk spatří na vlastní oči, tak pochopí, proč tento park nese jméno Yellowstone. Je to podle tohohle kaňonu, který je zbarvený do žluta s tímto 90 metrovým vodopádem. Již staří indiáni z kmene Hidatsa a Mandanové toto místo pojmenovali Mi tsi a da zi – což je překlad Rock Yellow River – řeka Žluté skály. Následně ji američtí trapeři pojmenovali Yellow Stone. Je to opravdu nesmírně fotogenické místo. Jdeme i na spodní vyhlídku, která je asi 15 minut chůze odsud. Už tady byla cítit síra. Tento kaňon je dlouhý 39 km a dosahuje hloubky mezi 240 – 370 metry. Zde je pohled na vodopád z menší vzdálenosti než ze zhora. Zde jsme se pohybovali ve výšce kolem 2700 metrů n.m. Všude jsou i přítomný cedule, jak bychom se měli pohybovat daleko od zvěře. Stejně tak všude zde prodávají spreje odpuzující medvědy. Odsud sjíždíme k termáním jezírkům – gejzírům Norris Geyser Basin. Místo se řadí k nejteplejším místům v Yellowstonu. Většina tepelných objektů má teplotu nad teplotou varu. Která je vzhledem k výšce oblasti 93°C. Nachází se zde nejvyšší gejzír na světě Steamboat – Parník s intervalem od 4 dnů do 50 let. Tryskající až do výšky 90 metrů, ale častější jsou od 3 - 12 metrů, které jsou opravdu vidět neustále, alespoň tyhle malé kolem 5 metrů jsem sledoval několik minut. V Norris Gayser Basin jsou dva okruhy. Delší Back Basin na kterém je i Steamboat. Ale pak tu je Porcelain Basin, který je krátký, ale o to malebnější. Je velice nebezpečné sejít z těchto chodníků. Jelikož pod povrchem je mnoho dutin a člověk se může propadnout. Však nemusí spadnout nijak hluboko, ale zaručeně vás zabijí jedovaté plyny, které se v těchto dutinách nachází. Stejně tak být v blízkosti těchto jezírek, kde hrozí popáleniny 2. - 3. stupně. Tyto nehody se v parku opravdu stávají, kdy se třeba dítě propadlo do 1,5 metrové dutiny, rodiče se ho snažili zachránit a skočili za ním všichni zemřeli díky jedovatým plynům. Stejně tak třeba v gejzírových jezerech, kdy kluk se v nich chtěl vykoupat, jenže se zpravidla jedná o jedovaté či kyselé prostředí, které je extremně horké, tak při skoku do tohoto jezera zemřel a než ho stačili vytáhnout, tak se i následně rozpustil. Zdejší krajina je opravdu k člověku nehostinná. Měl jsem tu možnost si projít oba okruhy. Síra je zde cítit opravdu silně – opravdu to až smrdělo, mohu pozorovat, jak jsou gejzírová jezírka neklidná, ze kterých se kouří a pára z nich opravdu dokáže zahřát. Každé jezírko je jinak zbarvené, podle toho, jaký přívlastek se v něm rozpouští a nachází. Stejně tak bahení gejzíry či až strašidelné hučící průrvy z některých se i kouřilo. Příroda jak z jiné planety. Je to místo, které nikde jinde na planetě není. U Steamboatu se nacházelo nejvíce lidí, potom se to protřídilo. Zde jsem si naplno uvědomoval, jak je Yellowstone nebezpečný a přitom tak nádherný. Je to vidět i na okolních stromech, které jsou spálené. Nejhrozivější byly ty zvuky z komínů z dutin z podzemí. To jsem si říkal: „Takhle si představuju bránu do pekla“ Z některých se kouřilo a vydávalo zvláštní zvuky, jiné jen vydávaly zvuky. Obejít Back Basin trvá asi hodinu. Přešli jsme do Porcelain Basin. Zrovna jsem byl nejspíše přítomný u slabého gejzíru, protože krom páry jsem cítil i jemnou vodu. Už z tohohle kopce je vidět spousty těchto jezírek. Tento okruh je nejzajímavější na barvičky. Když jsem došel až k Porcelain Spring, tak zde jsem se mohl pokochat. Je to asi ta největší barevná plocha zde. Těžko to popsat slovy, ale je to opravdu nádherné. Odsud se chystáme na poslední zastávku v Yellowstonu a to na nejvyhledávanější atrakci Old Faithful. Dominantní lidovou stavbou je Hotel Old Faithfull a mohu doporučit ho navštívit. Je uvnitř suvenýr shop a vnitřek je nádherný. Old Faithful (Starý věrný) je gejzír který tryská v rozmezí 40 – 120 minut. Nejčastěji však asi 65 nebo 90 minut.Vypočítává se od předešlého intervalu. V informačním centru jsou i napsaný gejzíry, kdy který má vytrysknout. My jsme sem zrovna přijeli, kdy Old Faithful se vyřádil. Tak jsme měli čas si obejít další jezírka. Bylo to hodně podobné jako u Norris Gayser Basin, ale v tom najednou koukám a ukazuju „Hele támhle se něco děje.“ A najednou asi 5 minutové představení Gejzíru, který se probudil k životu a začal tryskat dle mého uvážení kolem 30 – 50 metrů. Bylo to něco neuvěřitelného, protože jsem měl doposud o gejzírech jiné představy. Zdejší jezírka byly asi nejaktivnější. Některá mě i dokázaly ohodit. Opět se tak vracíme k tomu Starému věrnému Old Faithfulu. Old Faithful byl pojmenovaný již v roce 1870 a je to zřejmě nejznámější gejzír na světě. Tryská vodu 32 – 52 metrů po dobu 3 - 10 minut. Kdy do vzduchu vychrlí 14 000 – 32 000 litrů vody. Teplota vody dostahuje kolem 120°C. Během chvíle se zde sešlo přes 1000 lidí na tu podívanou. S vypětím jsme na to všichni čekali a potom to přišlo. Bylo to krásné sledovat. Ale trošku jsem byl zklamaný. Nebyl tak vysoký, jak bych předvídal. Přišlo mi, že nebyl ani tak vysoký, to jak udávají všechny ty brožury. Osobně bych hádal, že v naší přítomnosti měl gejzír 20 metrů, protože ten nečekaný, co jsme viděli, byl jednou tak vysoký. Ale i tak je to krásná podívaná. Odjíždíme po 17. Hodině. Projíždíme ještě kolem kolem Yellowstone Lake, které patří mezi největší jezera na světě a podle některých vědců se pod ním vytváří supervulkán. Pokračujeme dál až do Grand Teton National Park. Jedeme kolem čerstvě spáleného lesa. Za ním už se začínají tyčí hory. Opět nás čeká další nejchladnější noc. Budeme spát ve výšce 2070 m. n. m. Přijíždíme k Jackson Lake. Zde fotíme hory Grand Tetonu. Se zpětným pohledem na Yellowstone je vidět, že se tam valí pěkná bouřka, možná už i první sníh. Na informační ceduli dále čteme o požárech v Grand Tetonu a je tam i oblast, přes kterou pojedeme, tak jen doufáme, že se nám tam povede projet. Přijeli jsme do kempu Colter Bay Campground. Kemp pojmenovaný po Johnu Colterovi, který objevil Yellowstone. Rozděláváme oheň. Opět pálíme dřevo z kufru, co nehoří. Děláme fazole a čekáme, jestli padne chladná noc. Ale ani dnes mi nepřijde, že by měla být tak chladná. Ke spaní jsme ulehli ve 22:30
71 fotek, květen 2016 až leden 2019, 14 zobrazení
Náš čtyřdenní autobusový turistický výlet směřoval do kraje, kde v době husitské kráčely české dějiny.

První naše zastavení „mimo plán“ bylo u unikátní rozhledny Špulka u Benešova. Z obce Lbosín k ní vedla zajímavá Ptačí naučná stezka, vytvořená dětmi z regionálních ZŠ. Rozhledna byla zprovozněna v r. 2014 a zároveň vyhodnocena ve stejném roce Rozhlednou roku.

Další zastavení bylo ve Vlašimi u zdejšího zámku s jeho rozlehlou zahradou. Prošli jsme její naučnou stezkou, která je vyšperkována několika romantickými stavbami a zákoutími. Někteří navštívili Museum Podblanicka, které je umístěno přímo v zámku. S Vlašimí jsme se rozloučili ve vyhlášené rodinné cukrárně.

Dle plánu jsme pokračovali k bájné hoře Blaník. Z obce Kondrac jsme putovali kolem nově vybudovaného Domu přírody s poučnou expozicí k rozhledně umístěné na vrcholu Velkého Blaníku ve výšce 638m n.m. Po krátkém občerstvení v turistické chatě a výstupu na rozhlednu jsme se vydali dále směrem Louňovice k našemu autobusu. Přechod Blanického hřebene zvládli i naši nejstarší členové. V plánu byla beseda s blanickými rytíři, která se z důvodu jejich neprobuzení nekonala. Asi přece jenom ještě nenastaly ty „nejhorší časy. Tímto programem končil náš první den a zbývalo nám již jen ubytovat se v Sezimově Ústí.

Tento den jsme „našlapali“ cca 9 km.

Druhý den jsme věnovali městu Tábor. Nejprve nás čekala hromadná prohlídka s průvodcem poutního místa a kostela Nanebevzetí Panny Marie v Klokotech. Poté jsme se vydali turistickou procházkou za individuálním programem do města Tábor. Zde každý prožil den podle svých možností a zájmů a bylo z čeho vybírat. Město nabízí velké množství lákavých nabídek, např. Museum husitství, vyhlídková věž kostela Proměnění Páně, hradní věž Kotnov, Museum čokolády, Botanická zahrada, rozhledna Hýlačka aj. Možnost posezení v mnoha útulných předzahrádkách zdejších kaváren a restaurací, či na lavičkách u rybníka Jordán bylo příjemným odpočinkem i relaxací v tomto pro turisty přívětivém městě. Uličky plné vzácných historických domů měly svou atmosféru a dýchaly svým dávným životem. Některé turistky se ještě po večeři vrátily opět do Tábora na právě probíhající Muzejní noc.

Tento den jsme měli v nohách nepočitatelných x (12) kilometrů, ale krásných a nezapomenutelných.

Den jsme zakončili společným tzv. Seznamovacím večírkem.

Třetí den byl ve znamení putování naším autobusem po turistických cílech a památkách v okolí. První zastavení bylo u Chýnovských jeskyní, kde jsme měli objednánu prohlídku první turisticky zpřístupněné jeskyně u nás v roce 1868. Vstupní kamenné schody jsou ještě původní. Po prohlídce někteří dojeli autobusem, někteří došli do Chýnova, kde byla možnost navštívit dům slavného sochaře Fr. Bílka z roku 1898, který je první architektonickou realizací zdejšího rodáka. Poté jsme si prohlédli na obecním hřbitově jeho hrob se zajímavým náhrobkem. Dalším zážitkem byl farní gotický kostel Nejsvětější Trojice. Za ním jsme si prohlédli zachovaný místní zámek, který slouží jako Domov pro seniory. Pak nás ještě bus zavezl do obce Choustník, odkud jsme se vydali náročnějším výstupem ke stejnojmennému hradu, jehož opravená věž slouží i jako rozhledna. Dusné počasí nám bohužel neumožnilo takový rozhled, jaký bychom si přáli. Při zpáteční cestě jsme se ještě rozhlédli po okolí z konstrukčně zajímavé rozhledny na Čermákově vrchu a vydali do obce Brandlín, kde nám díky ochotnému kastelánovi byla umožněna prohlídka zrekonstruovaného zámečku, který byl dříve v dezolátním stavu. Jeho současný majitel automobilový jezdec p.Vojáček ho zachránil před zkázou a vybudoval v něm důstojné sídlo pro zajímavé expozice i restauraci.

Tento den jsme absolvovali cca 8 km.

Večer se konal tzv. Zakončovací večírek.

Poslední den nám nezbývalo, než se rozloučit s přívětivým ubytováním v S. Ústí a vydat se na cestu domů. Ještě nás ale čekala komentovaná prohlídka a návštěva vily dr. Edvarda Beneše a přilehlé nádherné zahrady. Pro všechny z nás nezapomenutelný zážitek. Poslední naše zastavení v kraji husitů, které nebylo možné vynechat, byla zřícenina Kozího hrádku, kde pobýval, kázal a psal své knihy Jan Hus.

Závěrečné zakončení a úchvatnou tečkou za naším putováním bylo na zámku Konopiště, kde jsme absolvovali dva vycházkové okruhy a vyslechli si něco o historii tohoto zámku. Ještě trochu času zbývalo na procházku v zámecké zahradě, kde právě kvetoucí rododendrony se nám na rozloučenou předvedly ve své kráse.

Tento den jsme opět našlapali kolem 5 km.

Více se do čtyřdenního putování bohatě naplněného zážitky všeho druhu, nevešlo. Po celou dobu nám slunce zachovalo svou přízeň, dobrá nálada nás neopustila. Ubytování a strava výborná, řidič skvělý.

Skvělí byli i všichni účastníci našeho zájezdu, nehledě na věk a výkonnost, všichni zvládli náš turistický program zpestřený s poznáváním různých a nejen historických památek.

Všichni tímto dokázali že patří do turistického oddílu, protože jsou všichni OPRAVDOVÍ TURISTÉ.

Text i fota J. Wünschová + Ivan Jirásek, který pro vás připravil tento pestrý program a byl zároveň mým korektorem.
94 fotek, 4.9.2016, 90 zobrazení
Veletržní palác
Klenot české funkcionalistické architektury, původně určený pro konání veletrhů, je sídlem Národní galerie v Praze od roku 1976. Palác byl postaven v letech 1925 až 1928 podle návrhu architektů Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla – v té době jako největší stavba svého druhu na světě. Tehdy sloužil společnosti Pražské vzorkové veletrhy, po druhé světové válce se pak stal palác sídlem několika společností zabývajících se zahraničním obchodem. Do historie budovy se výrazně zapsal 14. srpen 1974, kdy byla téměř zničena obrovským požárem, jehož likvidace trvala až do 20. srpna. V roce 1976 bylo rozhodnuto o jeho rekonstrukci, která trvala velmi dlouho – kompletní oprava budovy byla dokončena až v 90. letech.

Dům bývalé Dělnické úrazové pojišťovny z paláce YMCA
Úrazová pojišťovna dělnická pro Čechy. Státní plánovací komise. Úřad městské části Prahy 7. Finanční úřad pro městské části Praha 6 a Praha 7. A Česká konsolidační agentura. Všechny tyto instituce se vystřídaly v monumentální a monumentalistické budově o více než sedmi stech místností nedaleko Strossmayerova náměstí. Tři posledně jmenované úřady sdílí kanceláře v současnosti společně, vlastníkem objektu je však právě Česká konsolidační agentura.
Průčelí paláce, obracející se směrem k Vltavě, zdobí alegorické sochy Josefa Mařatky nad hlavním vchodem. Postavy představují, stylově, pracovníky v dělnických profesích. Umělecky nejvýznačnější je nárožní část objektu obracející se k tramvajové zastávce Nábřeží kpt. Jaroše. Je tu uplatněno vertikální členění fasády s výraznými okny a výtvarnými prvky, včetně pamětní tabulky.
I interiéry byly náležitě vybaveny, stěny jsou obloženy leštěným mramorem a žulou, z venku vápencem. Železobetonovou budovu navrhl význačný český architekt té doby ing. Arch. Jaroslav Rössler, žák Jana Kotěry. Postavena byla v letech 1926–1929.
Vstupní hala z pohledu od hlavního vchodu
Páternoster je tady situován naproti hlavnímu vchodu z nábřeží, tedy symetricky v samém centru budovy. Informace o původním výtahu bohužel nemám k dispozici, důležité však je, že dnešní páternoster je ze vzhledového hlediska částečnou kopií původního zařízení. Vyrobila ho firma Kone v roce 1996.

Historie Obecního Domu
Roku 1903 proběhla architektonická soutěž, v níž byly odměněny tři návrhy: architektů Dryáka, Pospíšila a Balšánka. Největším úskalím pro architekty bylo zadání. Měli navrhnout stavbu honosnou a reprezentativní, ale nákladem pokud možno malým. Nelze se divit, že za této situace se ani ve druhém kole nepodařilo vybrat vítěze. Městská rada se nakonec 14. srpna 1903 usnesla, že zpracováním projektu budou pověřeni architekti prof. Antonín Balšánek, který uspěl v prvním kole, a Osvald Polívka, původně odmítající se soutěže zúčastnit. Skutečný podíl obou autorů na projektu není zcela zřejmý, ale již současníky udivovala vzájemná spolupráce obou. Na jejich práci dohlížela speciální devítičlenná komise, do které byl povolán také vládní rada profesor Josef Schulz a architekti Jiří Stibral a Václav Roštlapil.
Definitivní projekt včetně rozpočtu ve výši tří milionů korun byl po různých průtazích schválen 10. 12. 1904. Tato částka nebyla ve své době zrovna malá, ale přesto panovalo obecné přesvědčení, kterému dal čas za pravdu, že ani ta nebude stačit. Skutečnost ovšem předčila i odhady největších pesimistů. Na výstavbu Obecního domu nakonec padl více než dvojnásobek, přes šest milionů korun.
Čtení dobových pramenů odhaluje, že tehdejší veřejné zakázky obestírala stejná mračna pochybností a podezření na korupci a protekci, jak je známe i dnes. Zakázky - stejně jako v našich časech - nedostávaly nejlevnější nabídky nejzkušenějších společností, ale firmy přátel představitelů města. Nelítostné diskuse a následné pomluvy provázely také zadání každé části monumentální výzdoby. K největším střetům docházelo zejména mezi představiteli tehdy nejsilnějších a nejvlivnějších výtvarných spolků, Jednoty a Mánesu. Z pohledu uměleckého odkazu berme zavděk, že uplatnění nakonec našli vynikající mistři z obou táborů. Z malířů je nutno jmenovat alespoň Mikoláše Alše, Václava Jansu, Alfonse Muchu, Jakuba Obrovského, Jana Preislera, Josefa Weniga, Karla Špillara, Maxe Švabinského, Josefa Ullmana, Františka Ženíška. Ze sochařů zmiňme například Josefa Mařatku, Josefa Václava Myslbeka, Karla Nováka, Ladislava Šalouna, Františka Uprku, Bohumila Kafku a Čeňka Vosmíka.
Některé části domu byly zprovozněny již v letech 1909-1911, celý objekt byl slavnostně otevřen pro veřejnost 5. ledna 1912. Náklady na budovu byly tak obrovské, že město muselo od začátku většinu budovy pronajímat, což sebou neslo opět řadu spekulací a podezření. Dobový tisk se k tomu stavěl typicky česky s notnou dávkou humoru a ironické nadsázky. Přes určité obtíže a občasné spory se podařilo udržet Obecní dům v chodu a ziskovém provozu i během 1. světové války.
Obecní dům — jedna z nejlepších staveb pražské secese — byl přijímán již v době výstavby s velkými rozpaky a kritizován, neboť v době svého vzniku byl některými architekty jeho sloh považován za formálně zastaralý. Odstup téměř jednoho století nám umožňuje odložit dobové emoce a hodnotit tuto stavbu jako jedinečné harmonické spojení architektonických a výtvarných stylů konce 19. a začátku 20. století. Neobaroko, neorenesance, západní i orientální vlivy se zde prolínají s českou secesí. Dojem z budovy umocňuje rozpětí dekorativních stylů, paleta použitých materiálů i kvalita uměleckořemeslných prací.
Pozornost budil už v době otevření Obecní dům i svým unikátním technickým zázemím, které bylo v té době malou senzací a obdiv vzbuzuje i dnes. Málokdo třeba tuší, že budova je dodnes chlazena unikátním mechanismem přímo vodou ze dvou hlubokých studní. Budova byla vybavena ústředním topením a větráním, rozvodem užitkové a pitné vody, odsávačem prachu, chlazením sklepů, výrobníkem ledu, elektrickými i hydraulickými zdvižemi, parní prádelnou a sušárnou, umývárnou lahví, trafostanicí, akumulátorovou stanicí, potrubní poštou a sítí domácích telefonů.
Od Tříkrálové deklarace po Sametovou revoluci
Konec Evropu devastujícího konfliktu se nezadržitelně blíží. Starý kontinent, vyčerpaný a zdecimovaný nejstrašnějším válečným konfliktem všech dob, čeká i politické zemětřesení. Píše se leden 1918 a velká impéria prožívají poslední dny své existence. V Rusku se moci chopili bolševici, v Litevském Terstu probíhají mírová jednání. Poprvé zde zaznívají věty o sebeurčení národů - zejména těch ovládaných Rakousko-uherskou monarchií. Reakce z Čech na sebe nenechá dlouho čekat. Čeští poslanci Vídeňské říšské rady a zemských sněmů historických zemí Českého království se 6. ledna scházejí v Grégrově sále Obecního domu. Odtud vysílají do světa prohlášení, které se do dějin zapíše jako Tříkrálová deklarace. Poprvé zde oficiálně od národních politických špiček zaznívají jednoznačně formulované požadavky na uznání vzniku svrchovaného, plnoprávného, demokratického a sociálně spravedlivého československého státu.
O tři měsíce později je Obecní dům svědkem další významné historické události. 13. dubna 1918 Alois Jirásek ve Smetanově síni přečetl Přísahu národů. Po jeho podpisu Deklarace českých spisovatelů z roku 1917 je to další státotvorný počin jedné z našich nejvýznamnějších osobností. Znovu a jasně formuluje požadavky na samostatnost Československa.
V Obecním domě byl také založen tzv. Národní výbor, který připravoval všechny nezbytné kroky ke zřízení samostatné republiky. Jeho představitelé plnili v prvních dnech po 28. říjnu 1918 i funkci prozatímní vlády. V Obecním domě rakouská vojenská moc složila kapitulaci do rukou právě Národního výboru. „Muži října“ a Obecní dům se v roce 1918 spojili a stanuli tak na počátku naší státnosti.
Právě portréty tzv. mužů 28. října Soukupa, Rašína, Švehly, Stříbrného a Šrobára zdobí v Obecním domě desku s plaketami a textem:
"Touto místností kráčely dějiny, zde očekávaje zhroucení Rakouska a připravujíce české osvobození, zasedal Národní výbor. Zde v den triumfu dne 28. října 1918 ujal se vlády České země, zde naplnilo se slovo Komenského: „Vláda věcí tvých se k tobě navrátí, lide český.“
Meziválečné období se stalo pro Obecní dům zlatou érou. Nebylo významné události, která by se zde nekonala. Každý spolek či organizace si pokládaly za čest mít svá setkání právě zde. Plesová sezóna zastínila do té doby nejvyhledávanější prostory ve zbytku Prahy a koncerty předních hudebníků své doby vyprodávaly sály Obecního domu na měsíce dopředu. V jediném týdnu se zde vystřídaly akce církevní, turistické, výtvarné, politické, sportovní, divadelní, hudební, zemědělské, obchodní… a tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. Obecní dům bezezbytku plnil, co mu bylo dáno do vínku. Stal se plně multifunkčním celospolečenským kulturním střediskem národa.
Po 2. světové válce význam Obecního domu postupně upadá. Po únoru 1948 je ústup někdejší pýchy národního uvědomění zcela zřetelný. Sice zde stále probíhají nejrůznější politicko ideologická střetnutí a oslavy režimu, ale jeho chátrající prostory se již soudruhům nejevily jako dostatečně reprezentativní. Představy mocných o adekvátním prostoru pro megalomanské režimní akce se o mnoho let později zhmotní do podoby Paláce kultury.
Pod svícnem ovšem bývá často největší tma. Pod její rouškou přímo před očima režimu vzniká 3. června roku 1987 v tzv. Slováckém salónku Obecního domu umělecká výtvarná skupina Tvrdohlaví vedená Václavem Marhoulem.
Do centra historických událostí se Obecní dům vrátil v roce 1989. Mezi 26. listopadem a 7. prosincem se postupně v Červeném a Orientálním salonku a v Cukrárně Obecního domů uskutečnila tři z devíti klíčových jednání mezi delegacemi Občanského fóra vedeného Václavem Havlem a delegacemi poslední komunistické vlády v čele s premiérem Ladislavem Adamcem. Televizní záběry režimem pronásledovaného disidenta, který si podává ruku s nejmocnějšími muži komunistické vlády, obletěly svět. Československo znovu získalo svobodu a Obecní dům byl opět kulisou velkého dějinného zlomu.
101 fotek, 11.9.2016, 72 zobrazení | architektura, dokumenty, lidé
mimořádně zpřístupněno pro Dny evropského dědictví 2016 - 11. 9.
Koncem 80. let 19. století bylo rozhodnuto o výstavbě Justičního paláce s vězením na Všehrdově ulici, výstavba probíhala v letech 1891 – 1897. Podnětem k tomuto záměru byla existence dvou soudů v Uherském Hradišti a požár věznice ve Františkánské ulici v roce 1891. Zároveň s realizací tohoto komplexu bylo dotvořeno Palackého náměstí výstavbu tří domů pro advokáty a výstavbou hotelu Grand.
Věznice v Uherském Hradišti je areál s pohnutou historií. V počátcích první Československé republiky zde byli izolováni dělníci usilující o lepší sociální práva. Za 2. světové války používali vězení Němci jako vazební věznici pro věznění politických vězňů před transportem do koncentračních táborů. V roce 1945 se v Justičním paláci konaly mimořádné lidové soudy, které byly zřízeny při každém krajském soudu. Souzeni byli kolaboranti a přímo na nádvoří věznice se konaly veřejné popravy oběšením. Prvního února 1949 byla provedena reforma veřejné správy. Soudní kraje měly identické území jako kraje politické. Uherské Hradiště však mělo hluboko zakořeněnou tradici krajského města, proto i když byl krajským městem Gottwaldov, byly v Uherském Hradišti zřízeny významné krajské úřady (finanční krajský úřad, krajský archiv) a také zde bylo ponecháno sídlo krajského soudu s věznicí. Pro věznici započala neslavná komunistická „grebeníčkovská“ etapa. Do hradišťského vězení byli sváženi hlavně zemědělci ze vsetínska, kteří se bránili zabavení svého majetku a byli zde při výsleších týráni způsobem, který si v ničem nezadal s vyšetřovacími metodami gestapa. Dosvědčují to svědectví těch, kteří tamní hrůzou prošli, i zápisy z úředních protokolů.
Justiční palác s vězením sloužil svému účelu až do roku 1960. V tomto roce opět proběhla reforma veřejné správy. Byl ustanoven Jihomoravský kraj s krajským městem Brno a krajské vězení bylo přestěhováno i se soudem do Brna. Vězeňský trakt je již dlouhá desetiletí opuštěný a čeká na nové využití.
948 fotek, 17.12.2016, 717 zobrazení | sport
Travný trek
Sobota 17.12.2016 / od 8.00
Morávka / areál ZŠ a hora Travný

Travný Trek 2016 – je závod otevřený všem sportovním nadšencům a milovníkům Beskyd.
Masiv Travného (1203 m.n.m.) zdoláte v několika kategoriích dle délky trasy:
Ženy/Muži 21,5km – STRONG
Ženy/Muži 12,5km – KLASIK
Dívky/Chlapci 12,5km – KLASIK

http://festivalsnehu.cz/?page_id=25
výsledky: http://vysledky.timechip.cz/#2016/124
234 fotek, listopad 2015 až leden 2016, 75 zobrazení
16 fotek, 16.8.2016, 51 zobrazení
324 fotek, červenec 2016, 736 zobrazení

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.

Partneři

Visa Mastercard Maestro American Express Visa Electron