Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 26 výsledků (0,1659 sekund)

reklama
42 fotek, 22.4.2010, 78 zobrazení | zvířata
74 fotek, 28.7.2015, 91 zobrazení
Tak to nevyšlo podle včerejších plánů. Vstávačka byla sice dle času v ČR velmi brzo, ale tady bylo poledne. Vyrazili jsme s menším zpožděním. Bylo docela horko a dusno, ale po chvilce se člověk adaptuje. Na jídlo ale celý den nebylo kvůli tomu dusnu moc pomyšlení. Co nám ale fakt chutná jsou ty jejich čaje. Dneska to vyhrál neslazený zelený čaj s ledem, mlíkem a tapiokovými kuličkami. V krámech si kupujem místo vody taky chlazené ledové čaje (nebo místní pívo, překvapivě chuťově hezky podobné našemu). Vzali jsme to přes Mírový park, kde se nám moc líbily staré altánky, pak jsme pokračovali přes japonci stavěnou Zhongshan kulturní síň, kterou nechali vystavět k slavnostní korunovaci císaře Hirohita. Dále jsme pokračovali k vyhlášenému chrámu Longshan a k Červenému domu. Tam měli jediné pohledy, jinak jsme je v celém městě neviděli. Chrám nás ale velmi překvapil. Byl na hlavní ulici vmezeřený mezi ostatní bytovou zástavbu (to je tu běžné), ale uvnitř to je něco pro evropana nepředstavitelného. Člověk skoro vůbec nevnímá různé propracované detaily, protože ten celkový dojem je naprosto strhující. Bylo tam pár modlících se lidí. Vonné tyčinky se zapichují do velkých nádob a popel se nikdy nevynáší. Součástí zlaté výzdoby jsou sošky tisíců malých budhů. Střechy jsou krásně zdobené. V chrámu lze zakoupit cokoliv, co se dá obětovat položením na oběťní oltář (jídlo, pití, speciální tištěné peníze (ty se dají i pálit), drobnosti). Dále jsme pokračovali skrz zapadlé uličky směrem k řece. Šli jsme do krámku pro pívo, kde nás překvapila starší paní svou výbornou angličtinou. Schodli jsme se s Markem, že to byla buď bývalá disidentka a učitelka angličtiny nebo bordelmamá z doby, kdy u Taipeie byla americká vojenská základna. V parku jsme pak loupli jedno orosené (zde se rosí opravdu intenzivně). Když jsme viděli ty velké šneky, měli jsme respekt z velkých hadů, kteří v džungli také žijí. Přesto jsme pokračovali mezi rybáři k jezírkům, kde před námi kolíbavě utíkali stovky malých krabů. Křup, křup, křup, křup... U řeky bylo podle výšky řasových porostů na protipovodňových zdech a podle výšky podstavců pod sloupy vysokého napětí usuzovat, kam až asi stoupne voda, když v horách zaprší. Dál jsme pokračovali čtvrtí se samými chrámy. V Norsku a na Islandu nás přestaly rychle bavit vodopády a tady je to skoro stejné s chrámy. Všechny jsou na první pohled stejné. Cestou jsme narazili na dva trhy. První byla zastřeěená tržnice, kde většina stánků byla ještě zavřena a majitelé dospávali dlouhou noc stejně jako hadi v boxech před masnou. Už víme, co nám tu nejvíc smrdí. Není to smradlavé tofu, ale omáčka z mixovaných vnitřností a střevního vepřového tuku. Musíme se tu nejprve zocelit, než něco takového ochutnáme... Libě tu voní a vypadá asi třetina jídel, zbytek je takový zvláštní. Trhem, kde chudí chodí pěšky a bohatí se mezi lidmi proplétají na svých čoudících motorových skůtrech, jsme se propletli téměř až k botanické. Čekali jsme smrky, břízky a něco pro ně exotického, ale bylo to spíš jako u nás. Připomínalo mi to pavilon subtropů v botanické v Liberci (jen to tu není ve skleníku a vše je větší). Kousek za botanickou už byl Čankajškův památník. Na obrovském prostranství jsou dvě velké čínské budovy, Národní divadlo a asi Národní opera (mají to hezky blízko a u sebe, né jak my). A uprostřed poměrně daleko za obrovským volným prostranstvím byl památník. Když jsme na něj vylezli, začalo se blýskat na lepší časy. Dnes už podruhé. Kapky tu mají asi desetkrát větší než my. Když jsou mraky už fakt strašně černý, znamená to, že do tří minut to začne. Vítr, déšť, hromy, blesky a místní zalezou pod všudypřítomné arkády a asi jen před námi všichni dělali, že je to počasí vůbec nezajímá. Od památníku to bylo k hotelu už jenom kousek. Když se setmělo a bylo po dešti, trochu se ochladilo a poprvé za celý den jsme začali myslet na jídlo. Vygooglili jsme si nejbližší noční trh a vyrazili jsme tam. V první polovině trhu byly stánky s různými hrami. Jako na pouťovky. Vzduchovky tu mají velmi moderní. Každá zbraň byla napojená na rozvod tlakového vzduchu a střílelo se na balonky. Hry jsme nechali dětem a šlo se baštit. Dali jsme si u dědy chobotnici z grilu. Potřel nám jí troškou domácího jogurtu (tak říkáme v Praze v čínské restauraci u školy mističce s čili pastou). Byl pikantní, naštěstí v tom horku a dusnu nejde poznat, zda se člověk potí z klimatu nebo z pálivého, tak jsme to zbaštili jak místní. Dokonce jsme asi zafungovali jako dobrá reklama. Místní si asi řekli, že když to jedí evropani, tak to asi bude dobrý... Pak jsme si dali lehké smažené nudle s výhonky, klíčky a spoustou česneku. Proložili jsme to sklenicí výborného kokosového mléka a méně dobrou vymačkanou cukrovou třtinou (chutná jako oslazený výluh z čerstvě posekané
trávy). Místo dezertu jsme si dali mikrošpízy s několika kuřecími srdíčky, vepřovým a grilovaným tofu. Pro jistotu jsme vydezinfikovali pívem. Uvidíme, co to s námi udělá. Už to je pár hodin a zatím pohoda. Zítra uvidíme podle počasí. Hlásí oblačno. Chtěli jsme vyjet na 101 nebo na Sloní horu. V nepřízni počasí pak nějaká muzea. Snad zase neprospíme snídani! J
57 fotek, 17.12.2013, 97 zobrazení | krajina, příroda, země, zvířata
V místech, kde tomu přírodní terén, krajina i zalidnění dovolovaly v průběhu války a hlavně ke konci, když se blížila fronta, vznikaly větší či menší partyzánské jednotky. Právě takový terén se nachází i v Zábřežské vrchovině. Poměrně členitá krajina s množstvím hlubokých lesů umožnila rozvoj záškodnických skupin. Z jedné takové skupiny ze Zábřeha se zformovala v r. 1944 partyzánská jednotka Zábřeh Sever. Měla asi 26 členů. Velitel skupiny J. Háječek zahynul při zátahu Gestapa v září 1944. Jeho pomníček lze najít v lese nad Drozdovskou pilou. Ostatní partyzáni si v listopadu 44 vybudovali bunkr nedaleko Drozdova, ne příliš vzdálený od polní cesty mezi Drozdovem a Pivonínem. Ten nebyl gestapem nikdy objeven.

Obnovený bunkr dnes najdeme u zmíněné cesty, kterou prochází žlutá TZ (a cyklo 6230). Významovka odbočuje při TIMu Pod Třemší, asi 1km od Drozdova. Kdo by se z Drozdova vydal po zmíněné žluté značce, dojde k Hájíčkovu pomníčku (cyklistická jede mimo). Původní bunkr zřejmě neměl betonový vchod, jako má dnes, i ty železné dveře (zamčené) asi neodpovídají historii. Nicméně z ostatního vybavení (dá se nahlédnout, ale doporučuji baterku) se dá usoudit jak stísněně se partyzáni ukrývali. Nad bunkrem najdeme pomníček partyzánské skupiny.

Přítomnost partyzánu zde na okraji Sudet zase není příliš překvapivá. Zábřežsko vždy bylo spíš české než německé. Nakonec se dá o tom přesvědčit i při čtení např. kamených křížů po krajině. Většinou si na nich čteme české nápisy. Německá byla spíš severní oblast Šumperska a pak Jeseníky a Králický Sněžník. (zdroj: turistika.cz)
32 fotek, květen 2008 až prosinec 2013, 123 zobrazení
.
.
Jednoho studeného večera mě zvláště intenzivní nuda donutila k zoufalému činu. Šel jsem na diskotéku. Poprvé a doufám, že i naposledy. Vinu na tom z části nese moje sestra. Nalákala mě na možnost potkat ,,staré“ známé, a já v dočasném zmatení smyslů podlehl nátlaku okolností. Neměl jsem to dělat.
Hrůzná akce konala se v prostorách staré sokolovny. Začal jsem průzkumem terénu. V prvním patře obležený bar s galerií lihovin. S překvapením však dostávám i nápoj zcela ethanoluprostý. Naštěstí tento zločin ujde všeobecné pozornosti, a tak unikám trestu. Mizím do přízemí. Tady jsou další dvě podpůrné nálevny fungující jakožto záchrana pro žíznivé návštěvníky, kteří by pro samou ,,dehydrataci“ nezdolali schody. A nemohu zapomenout, naneštěstí, na hlavní sál, centrum všeho šílenství. Velká temná místnost, osvětlená jen lasery, které bičují rohovku. Rychle blikající bílé světlo budí dojem trhaných pohybů, čímž kolektiv tanečníků vypadá ještě více jako tlupa zombií. Rytmus připomíná nepovedený remake staré guinejské skladby jež bubnoval zkouřený kanibal ohořelou kostí na lebku své pozdní večeře. Někdo po mě hodil pivo. Asi jen náhodou, protože vlivem absence alkoholu v krvi stávám se pro jeho poživatele neviditelným. Bez povšimnutí, bez hnutí zde stojím v rozbouřeném moři.
Oceánská metafora hodí se mi i na dění mimo ,,taneční“ sál. V ostatních prostorách totiž pohyb davu připomíná mořské proudy. Každý má jiný směr. Horký proud skládá se z lidu toužícího po kyslíku a ochlazení organismu, proto vytrvale plyne k východu, kde se rozlévá po dvoře. A odtud zase Ledový proud snaží se o urychlený návrat do teplých vod interiéru. Poslední z proudů, tzv. Suchý směřuje k hlavnímu baru, kde horlivě navyšuje hladinu. A tato zajímavá migrace neustává po celou noc.
Mě zanesla k jednomu z barů. Kupuji dalších pět set ml. kapalného cukru. Vedle mě nějaká skupinka vykřikuje na obsluhu ruská jména. Na schodech potkávám slečnu, která roznáší pizzu. Přemýšlím, kdo je starší. Jestli ta pizza nebo já.
Na místo chování davu teď zaměřuji svou pozornost na jedince. U příslušníků druhu sapiens sapiens způsobuje alkohol zajímavý proces, který bych nazval deevolucí. Člověk, čert ví, proč dvakrát rozumný se vlivem intoxikace vrací do svých předchozích vývojových ,,stadií“. Je to tady jako výlet do pravěku. Dotyčná individua postupně ztrácí schopnost analytické úvahy a v pozdní fázi i schopnost artikulované řeči. Postoj se stává stále méně vzpřímeným, někteří dokonce opět užívají k chůzi všech čtyř svých končetin. V závěru tito primáti překvapivě nelezou zpět do korun stromů, ale blíží se spíše řádu plazů. Vzhledem ke geografické poloze země, jsem zatím nebyl svědkem toho, že by se některý z nich pokusil o návrat do moře coby ploutvonožec.
Ale dost bylo biologie. Realita není pro mě příliš zajímavá. Chaos, kouř, a hluk, šlapu po rozbitém skle. Ale v představách jsem daleko, toulám se hlubokými lesy, pluji ranní mlhou po hladině tichého jezera, z hřebenů hor sleduji západ slunce.
Zábavnou tečkou dne byla slova mého opilého kamaráda. Když jsme ho se sestrou odvedli domů, složil se na postel, jakoby do rakve a zvolal: ,,Já jsem teď Drákula“.
Blíží se svítání.
8 fotek, květen 2016, 16 zobrazení | dokumenty, lidé, ostatní, rodina-přátelé, sport
Ostrá - 7.5.2016
V 90 MINUTĚ JSME TREFILI DALŠÍ 3 BODY A 9 VÍTĚZSTVÍ V ŘADĚ
S.S.Ostrá - Slovan Velvary 1:0 poločas 0:0
Branka: 90. Hochmeister
Rozhodčí: Glogar / Diváků: 200

Sportovní Sdružení Ostrá:
Malina - Kouba, Bureš, Hochmeister, Bejbl - Sirový(58. Kamlach), Málek(68. Moudrý), Knobloch, Levchenko(82. Nedorost) - Petlička, Vobořil

Slovan Velvary:
Prokeš - Vošmera, Ludvík, Tenkl, Červený, Dvořák(88. Klempt), Budějský, Dobiáš, Mucha(74. Bulíček), Frohna, Chrobák

Velmi důležité utkání čekalo v sobotu odpoledne na domácí Ostrou. Na jejich hřiště do Hákova zavítalo na vítězné vlně rozjeté mužstvo Velvar. Postavení obou celků v tabulce (1. a 3. místo) znamenalo, že se jedná o typické uktání "o šest bodů". Velvary se pyšní vůbec nejlepším možným útokem soutěže a důkazem toho je jejich 62 vstřelených branek v dosavadních 23 odehraných zápasech. Ostrá má zase ze všech celků nejméně prostupnou obranu a tak se očekával zajímavý střet těchto dvou předních celků.

Hostující Velvary vstoupily do utkání svou typickou aktivní hrou a Ostrou tím notně utlumily. Nebývá totiž zvykem, že do Ostré jezdí mužstva nějak zvlášť útočně naladěna, ale většinou to bývá právě spíše naopak. Jenže ofenzivně stavěné mužstvo z kladenska drželo velmi často míč na svých kopačkách a bylo vidět, že respekt ze soupeře zanechalo někde nahoře v kabině. Hráči Velvar se snažili postupnou kombinací najít skulinu v domácí obraně, ale na dostřel brankáře Maliny se dostávali díky dobré defenzivě domácích jen velmi obtížně. Nebezpečí pro obranu Ostré znamenal především extrémně rychlý krajní záložník Dvořák, který párkrát dobrým náběhem vybízel své spoluhráče o průnikovou přihrávku, ale naštěstí nebyl vyslyšen. Přesto tento hráč měl na svědomí vůbec nejnebezpečnější akci hostí. Svým typickým dravým způsobem zatáhl míč po levé straně hřiště a přesnou přihrávkou našel na malém vápně osamoceného spoluhráče Davida Červeného, který mohl vstřelit pohodlně úvodní branku utkání. Jenže branku Ostré hájí "slávistický" golman Patrik Malina a ten excelentním způsobem na brankové čáře nadvakrát dokázal zakročit a výrazně tak své spoluhráče podržel. Na druhé straně hřiště poté Ostrá také dvakrát zahrozila, ale první situaci vyřešil dobrým "čtením hry" brankář Prokeš a ve druhé situaci hlavičkoval Hochmeister mimo tři tyče. Domácí se snažili pokaždé využít velkého zmatku v šestnácte hostí po standarních situacích a dlouhých autech kapitána Vobořila, ale chyběl jim větší důraz a kolikrát i lepší předvídavost. První půle tak nepřinesla velké množství šancí ani na jedné straně hřiště a tak se do kabin odcházelo za bezbrankového stavu.

Poločasová přestávka v náročném fotbalovém počasí prospěla více domácím hráčům Ostré, kteří po změně stran převzali iniciavitu a nenechávali už Velvary tak často hrát na míči, jak tomu bylo před pauzou. Po změně stran se začalo na hřišti i více jiskřit a obě mužstva předvedla pár nevybíravých zákroků, které musel potrestat sudí Glogar. Pěknou fotbalovou akci předvedli z kraje druhého poločasu domácí hráči, ale unikající Petlička nedokázal ve vápně najít volného Vobořila a v těžší situaci zakončujícího Sirového už stačili hosté pohotově zablokovat. Větší herní aktivita patřila sice ve druhém dějství Ostré, ale žádný festival velkých brankových příležitostí se tentokrát rozhodně nekonal. Velvary se poměrně překvapivě hodně zatáhly a spíše čekaly na brejkové situace. Po jedné z nich unikl znovu "sprinter" Dvořák, ale z jeho zpětně přihrávky vytěžil Budějský pouze nepřesnou střelu. Za domácí Ostrou se snažil nejvíce hrozit svou rychlostí aktivní Petlička, ale jeho dobrých přihrávek ve vápně soupeře nedokázal Levchenko ani v jednom ze dvou případů využít. Deset minut před koncem zápasu měl velmi dobrou příležitost rozhodnout remízový zápas Knobloch. Dostal totiž přesnou přihrávku od Petličky, v šestnáctce hostí se zbavil zasekávačkou posledního obránce, ale jeho střelu levou nohou vyrazil pohotový golman Prokeš. Když poté běžela 90. minuta utkání a už se zdálo, že zápas skončí bezbrankovou remízou, tak přišlo definitivní rozhodnutí. Rychle rozehraný přímý volný kop našel levonohého Nedorosta, ten míč po krátkém zatažení odcentroval do nebezpečného prostoru malého vápna před branku hostí, kde se zjevil všudepřítomný stoper Hochmeister a ve skluzu špičkou míč tečoval za bezmocného brankáře Velvar. Tímto svým počinem rozpoutal obrovský gejzír radosti jak v hledišti, tak i na hřišti a rozhodl o tom, že Ostrá má devátou jarní výhru z devíti odehraných mistrovských zápasů.

Záznam zápasu sledujte na TV.COM.CZ ....
http://fotbal.tvcom.cz/Zapas/Soutez-Krajsky-prebor---Stredocesky-kraj/Pohlavi-Muzi/Sezona-2015-2016/133305-Ostra-TJ-Slovan-VELVARY.htm
61 fotek, 19.7.2009, 243 zobrazení
Tour de France

No slavna tour de france, byla opravdu podarena akce! V planu bylo delat kazdy tyden alepson jednu vysokohorskou turu…to by docela slo, jenze kam a co kdyz od toho pokoutnici, kteri takove pikle(pykle ?ja mam furt za to, ze to s pykat nema nic spolecne a vzdycky kuju pikle :(()ukuli odstoupi ? pak je takova tura zcela a uplne na vas to od zacatku az do konce, tzn., ze se musi hlavne naplanovat…no planujte, kdyz nevite kam a chcete videt vsechno !

Takze kdyz jsme palnovali uplne a zcela jinou akci, uplne cirou nahodou jsme se dovedeli, ze se zrovna jede tour de France…no, to nejak v podvedomi bylo, ale hlavne ze se jede kousiciciiinek odtud…nastalo velike dilema…kdyz jsem tu funela po kopcich o tour jsem snila, kdyz tu po nich funim ted, tour je nenavratne vyparena i ze snu a tak co se alespon podivat, jak to vypada, kdyz uz to nikdy nepojedu ? nj, jenze tam bude million stopadesat tri tisic lidi a to by nebylo to pravy pro mami a mimi, tak radeji ne a nekde se projdem a na tour se pak kouknem…no ale cervicek stale hlodal, takze co takhle namirit alespon tim smerem a pekne se prijit po horach a pak treba nahodou pri ceste neco okouknout ?

Vzhledem k definitivni neodhodlanosti vsech podniknout jakekoli akcni horalovani, jsme se na posledni chvili sbalily a vyrazily do hor…trasa relativne naplanovana, i kdyz absolutne zadna predstava, jak se tam dostaneme, ale to nevadi, ono se to nejak podda ;) rozjely jsme se smer martigny, pak direction grand saint bernard a…hihi, nejak na dalnici houstne provoz a vsichni odbocuji kam ja. Nu coz…za tunelem se ocitam na jiz docela zname silnici…jejda, az sem jsem kdysi dojela na kole a mela pred sebou cely tenhle veeeeelikansky kopec ? to snad ne !:) popojedem…nejak mi jeste uplne nedochazi, proc je tu tolik aut a hlavne neobvykle mnozstvi odhodlanych cyklistu…projizdim tunelem s obrovitanskym napisem « Martigny etape du TdF» …ze by ?:o

okolo se vypinaji zase ty krasne hory…nejdriv zalesnene kopce, nad nimi z vsech odstinu hnede, sedive a bezove skaliska a sem tam vakoukne z dali zasnezena spicka tech nejmohutnejsich a ja uz se nemuzu dockat, az je s any zacneme zdolavat…zelene lesy na nas dychaji vonavou svezest jehlici, slunicko tanci po ciste modrem nebi a hladi svymi rannimi prijemne hrejivymi paprsky…zaciname popojizdet, tak si to muzeme krasne vychutnat…snad podobne jako podel cesty jiz asi dlouhou dobu dopredu se pripravujici priznivci slavne tour.

Le Chable…louky, na nichz se obvykle pasou kravy, ovce a jina zvoncem na krku cinkajici zvirena jsou zaplnena tesnou patchworkovou skladankou automobilu…a dojely jsme…uplne jinam, nez co jsem mela naplanovano, ale coz, to se nejak provede a prochazek se tady da uskutecnit jiste nadmiru ! skrz kolonu aut probehla tlupa neopatrnych lidicek, vydrapaly se na stran a jeste nepozorneji se vrhaji do kolejiste…kdyz se opet vynori na kopci nad kolejemi, kde zrovna projel na cele udoli houkajici vlak, vsimnu si ceske vlajky na zadech jednoho z nich…no jistem, jak jinak, zase ten nas neukazneny narod ! ukaznene si najdu misto dle toho, kam je poradatele nasmeruji a uz se balime…je mi jasne, ze to bude na cely den, nebot po poledni se uzavre az do vecera cela silnice a do te doby se urcite vratit nestacime…pohlednu na levo k vrcholkum, ktere jsme mely v planu zdolat…vypada to, ze zdolavani se pocne jeste niz, nez v zakladnim tabore…inu, namazat, nasadit cepici, zabordelit nocnik a vyrazi se…

…pomerne sviznym tempem jsme se vydaly po jiz uzavrene asfaltce skrz roztomilou vesnicku…kostelni zvony zvou svym kolebavym zpevem k nedelnimu setkani nam dodavaji rytmu do kroku. Hooodne hooodne vysoko na kopci se schovava par drevenych domecku…ze by pro tento den snad nejdulezitejsi misto mezinarodniho sportovniho deni ? ano, verbier…jeden z panu usmernovacu mi ochotne vysvetluje, kudy vedou zkratky a kudy se vratit k lanovce…ani napad, vyfunela jsem do prvniho kopecku a za zatacku, tak to preci ted nepujdu cele dolu ! nejakych sto dve ste metru ! vsak je casu dost, nez se to tu vsechno sebehne a sjede, hezky to vyslapnem a najdem si nejake klidne mistecko !

Za dalsi zatackou mi malinko zatrnulo…sklon cesticky byl temer kolmy k rovine zemske a ja se pomalu plazila po brise, abych zaprela kocar, z ktereho na me vesele pohlizela any a mama funici housenka moc moc sranda ! uf ! z minicesticky na polni ceste, ta uz vypada schudneji…tak a ted se do toho opreme !

A taky jsme se oprely ! stoupaly jsme, a kdyz rikam stoupaly, myslim tim opravdove stoupani !!!, po kamenitycc prasnych cestickach tak nejak hodne hodne vysoko kamsi urcitym smerem…kdyz clovek nevi kudy kam jde, ma v sobe docela dost odhodlani…obcas…no vlastne temer neustale, nas nekdo udivene predbiha…nechapu ten udiv, jako s preplnenym terennim kocarem znacne hmotnosti opravdu vyklusavat nezvladam ! ale s diky odmitam pripadne nabidky pomoci :) fiere et tetue en meme temps…la pire combine et moi, je suis le cas :(( konecne se vynorime v dalsi vesnicce…privital nas zvonivy zpev zurcici kamenite studanky uprostred vesnicky plne starych drevenych domecku zdobenych nejbarevnejsimi kvetinami.

V podstate tady byl ten pravy zacatek, stale a stale jsme se drapaly vzhuru cestami necestami, obcas se vynorily na silnici a odpocinkove vystoupaly kousek po ni…kdyz vam plice nestaci a srdce busi na spancich do rytmu, slapete s mirne zastinenou vidinou cile, ktery se nejak ne a ne priblizit…alespon ze s kazdym ohlednutim zpet dolu do udoli je z auta mala tecka, pak tecicka a najednou mravenecek, ktery se nakonec ztrati uplne a cloveka to presvedci, ze uz preci jen pekny kousek usel!

Kdesi v loukach, asi kousek za polovinou jsme zastavily, nabastily se a pokracovaly dal…nakonec jsme se uchvacene horami a vsim, co k nim patri dodrapaly…a to doslova…az do Verbier…no, tady mela zacinat nase horska prochazka :)), ktery se nakonec stal vrcholovym cilem. Vzhledem k pokrocile odpoledni hodine jsem se rozhodla jen pro letmou prohlidku, avsak i ta byla spise prukopnickym cvicenim mezi tunami lidi vsech moznych narodnosti…najednou jsme se ocitly v cily 15-te etapy…po narocnem vyslapu to tu na me moc zilo, i kdyz any se vsechna ta barevna mavatka a tralaliii moc libila, a tak nastal pokus najit si nejake mistecko, kde to vse preckame…no, samozrejme i abychom neco videly !

Zacaly jsme sestupovat, ponevadz vsude pobliz k cilove pasce bylo opravdu az nestoudne preplneno. Kdyz jsme se pracne sedrapaly z sileneho kopecku u dojezdove rovinky, ocitly jsme se v pasti…niz uz to neslo a zpatky taky ne. Ne prilis ochotny organizator mi rekl, ze mam zkratka smulu…no, jeste ze tu byli pritomni panove policiste, jakozto vyssi sarze a tak jsme to zkusily na ne…vyraz zdesene matky, ktera se ocitla v zoufale prekvapive situaci zabral a tak se nas pan straznik jal prenaset pres bariery na silnici…prvni jsme zvladli…zoufalstvi v mych ocich se promenilo v sibalskou radost, zatimco straznik pod necekanym naporem vahy kocarku s tak roztomilym malym mimi mel co delat, aby na sebe neprozradil, ze na takovou zatez neni uplne vycvicen ! chvilku to vypadalo, ze nas necha sejit radeji po silnici, ale pak naverboval jeste nejake jine nicnetusici nadsence, kteri nejprv zaupeli pod bezelstne vypadajicim mimivozitkem a uz i nahlas vykrikli zdesenim, kdyz se na ne zacala valit obrovska uricena koule, v podobe me prisery, ktera si zahakla kaksnu o zabradli…to je taky napad, stavet mi kocar do roviny dopadu !!!

No, ted uz jsme byly za vodou…tedy za zatarasy a mohly viecemene nerusene setupovat…vicemene! vsude nateseni fanousci a chodniky zuzene na minimum, aby zavodnici meli dostatek bezpecneho prostoru. Pomalu jsme se vzdalovalay od cile, kousek pod 800m byl relativne volny prostor a dal uz by se sestupovanim nemely byt problemy…pekne jsme se usidlily, vsude to vrelo…najednou se ze zatacky vynorila karavana…nejruztodivnejsi vozitka propagujici sve staje…a atmosfera oziva jeste vic ! az z toho beha mraz po zadech a cloveku se na tvari rozlije davovy vyraz nadsene radosti :)

Nekde z vysilacky se ozvalo, ze uz cyklisti jsou dve minuty pod nami… zvedave krky se natahuji pres hrazeni, a jeste zvedavejsi zraky si hraji na bystrozrake, aby videy za zatacku…zatim marne…vynori se jen policejni doprovod…pak nejake papalas auta a pak zase policiste…ze zdola se ozyva stoupajici vlna povzbuzujiciho nadseneho pokriku ! a je to tady ! prijizdi prvni hrdina…aparaty blikaji, lide mavaji, krici, any tleska paci paci a hrozne se tomu smeje, beda vsak, kdyz nad hlavou proleti vrtulnik, pac ten ma v zebricku jejich zajmu prvni misto…chudak lance a spol…mama take nadsene foti, tleska a krici, i kdyz vubec netusi, koho vlastne povzbuzuje ! nenapadne jsem se po prujezdu vsech zeptala nejakeho opravdoveho zkuseneho nadsence, jestli v te rychlosti a v tom davovem silenstvi alespon nekoho rozeznal…no samozrejme ! tak zdeseny a zaroven prekvapene opovrzlivy vyraz bych vam prala videt ! doufam, ze priste uz to taky zmaknu, ale zatim jsem nemela na vic, nez rozpoznat barvy trikotu a staje, ktere jsou tak nejak nejznamejsi…jeste ze jsem se tak moc nesekla a opravdu tak diky tomu naprosto, ale absolutne nevedomky, zachytila ty opravdove a slavne hrdniny !

Byt jsem byla jako absolutni buran, byla to parada ! ta atmosfera je uzasna a vsichni jsou na sebe tak mili a spolecne se raduji, ze ten naramny vyslap je najednou pohlcen a zazracnym zpusobem se v cloveku vynori sily na cestu dolu…ta ovsem byva mnohem horsi ;) no, jiny, sice mene ochotny, ale i tak napomocny straznik mi pomohl prenest kocar zpet na silnici a jala jsem se zaverecnou trasu teto etapy poklusem zdolavat…v lidech stale pulsuje euforie, takze jsou nadseni asi ze vseho, co vidi a tak povzbuzuji novy druh sportovniho vyziti…chudaci netusi, ze o sportu to neni, ale takovych hodin a my stale nahore a auto v nedohlednu dooole a pak jeste cela cesta dom a preci jen se nemuzeme vratit jen tak nekdy, jako nejake pocournice ! takze nutnost vybizi k sviznosti, ale kazde « hop ! hop ! hop ! » nadnasi a zmekcuje dopad na rozpaleny asfalt ! najednou jsme jeste mezi poslednimi cyklisty, takze se zpet promenujeme na chvili ve fanousky a pak uz zase stremhlav dolu...

Kdyz jsem dobehla do zakladni vesnice, mela jsem pocit, ze mi odpadnout snad vsechny koncetiny…any si spokojene chrupala a ja se nakonec tak tak doplazila k autu…div, ze jsem ho vubec nasla ! naraziki jsme na jine ceske nadsence…ach, jaka uleva, kdyz jsem zjistila, ze take uplne nevi, kdo a jak dopadl…i kdyz u nich to asi bylo tim, ze byli mnohem dal od cile ! ale portvrdili mi, ze tady je to hlavne o paradni atmosfere a na vysledky se prci juknou doma ;) hlavne ze kreuziger dojel ! jupi, to i vim, kdo je :) kdyz se me zeptaly, kolikaty byl kdyz jsem h videla ja, nastala trpna ticha pausa…a pak…to vubec nevim :) nu co, vsak se to dozvime doma ;)

Jo doma ! po veceri v trave jsme se nasoukaly do auta a ja pomalu ani neseslapla spojku, jak me bolely nohy ! jizda to byla opravdu zajimava ! navic vzhledem k hustote prvozu pomala a tak jsme si mohly vychutnavat vsechny ty krasne hory v zari zapadajiciho slunicka :)

Doma jsme si poctive nasly vsechny informace a konecne je z nas docela profik, takze priste uz hezky rozponame skoro kohokoli ! vysledky paradni, myslim, ze cesi mohou byt na sveho cyklozastupce patricne hrdi, no a my ? cely nasledujici tyden jsme se valely na zahradce, vychutnavaly jeji hrejive i chladive naruce a doznivajicich zazitku, ktere ozivaly pri sebemensim pohybu, patricne procitenem k nejhlubsim svazkum svalove tkane :))
241 fotek a 6 videí, červenec 2017, 198 zobrazení
Vše začalo již mnohem dříve, ale to nejdůležitější lze shrnout do čtyř dnů. Ve čtvrtek jelo se pro parket na Dřínov, pro lavečky a stoly do Věžek a Morkovic, a taky pro proviant do Kroměříže. A tak se už pomalu začínalo chystat. Večer ještě pro guláš a - čekáme na pátek.

V páteční podvečer, před začátkem slavnostní schůze, začala se chata plnit nejen uniformovanými hasiči a hasičkami, ale i dalšími hosty. A začalo být celkem dost "horko" - jak venku, tak uvnitř. Najednou si nebylo kam sednout, provizorně byly ještě přesunuty stoly a přidávány lavky... Nakonec jsme to ale zvládli a schůze mohla s malým zpožděním začít, jako vždycky podle plánu - minuta ticha, poté trochu povídání a vzpomínání, ocenění těch, kteří si to zasloužii, trocha laskavých slov od našich hostů a pak už jen vzhůru do servírovaného hovězího guláše, který byl (dle mínění všech přítomných) luxusní. Následovala volná zábava proložená ještě krátkými vsuvkami s rozlévanou slivovicí na počest poslední, nedávno zemřelé zakládající členky Anežky Rumplíkové.
Sedělo se dobře, domů se nechtělo, ale blížila se již pomalu sobota a byl nejvyšší čas končit.

Sobotní ráno a dopoledne dolaďovaly se ještě drobné detaily - třeba "nová fasáda a střecha" na ukázkový domeček, které byly lehce poničeny větrem a deštěm (stejně ho ale nakonec čekal velice nehezký konec - shořel), či chystání prodejních míst uvnitř chaty i míst pro soutěže venku atd. Honem pak na oběd a ...

První sbor dorazil do naší obce překvapivě brzy, ještě před oficiálním časem stanoveným na pozvánce, další následovaly po chvilce a - kapela nikde! Naštěstí přišla zpráva, že vykládají větší věci na výletišti a k místu vítání dorazí pěšky. Fuj, to jsme si oddechli! Stejně ale pořád nešla a sborů přibývalo...
Určitě si všichni dovedete představit, co to provádělo s naší nervovou soustavou - začali se totiž scházet i spoluobčané a další návštěvníci, chtiví také být účastni této slávy. Kapela to však zvládla na čas (jakoby si ten pochod chtěli již předem natrénovat) a vítání mohlo v již uvolněné atmosféře začít. Následoval pochod (v čele s praporem Sdružení) dolů obcí k pomníku padlých, kde byla položena kytice s trikolórou a zahrána státní hymna. Poté vydal se opět průvod pochodem na výletiště, kde proběhlo ještě krátké přivítání všech přítomných sborů. A - volno. Někteří ke stolům pod po celém nádherném areálu rozestavěnými stany, jiní - jak už to bývá zvykem - přímo do šenku na něco ke svlažení hrdla... Zábava mohla začít. K tanci i poslechu hrála Záhorská kapela z Pavlovic u Přerova, a to písničky jak pro starší a pokročilé, tak i pro ty mladší a - taneční parket brzy nezůstal prázdný. Připraveny pro všechny přítomné byly taktéž soutěže: kroužky, kuželky, hod pivním sudem a pro náročné i golf. Pro děti překrásné dětské hřiště. Navíc dobrá grilovaná klobáska od "Mistra od grilu" Mildy a hranolky s bramboráčky od Toma. Velký úspěch sklidily u všech návštěvníků i nástěnky s fotkami mapujícími celou historii sboru od založení až po současnost, k tomu i krátké povídání s fotkami připomínajícími 640 let od první písemné zmínky o obci Vlčí Doly. Svou v záviděníhodném stavu udržovanou historickou hasičskou techniku předvedla jednotka "Staré gardy" hasičů z Nenkovic (od Kyjova). Při hašení požáru již výše zmiňovaného domku přesvědčila všechny přítomné také o plné funkčnosti této techniky z dob minulých - to když neplánovaně praskla hadice a k dohašení muselo být užito ručně poháněné dřevěné stříkačky. Aplaus si vysloužili také bratři a sestry ze spřáteleného sboru Soběsuky za tváře rozjasňující taneční vystoupení laděné v humorném duchu. Dovršením všeho byla bohatá tombola s celkem 155 cenami. Zkrátka nepřišli ani ti, kdož si zakoupili vstupenky, ať už v předprodeji či přímo při vstupu na výletiště - pěkné ceny čekaly ve slosování i na ně.

Čas běžel neúprosně vpřed... Záhorskou kapelu vystřídal se setměním "Vežecké cyrkus" s klasickým zábavovým bigbítem, což přilákalo další vlnu návštěvníků nejen z naší obce, ale i z Věžek. A taneční parket musel opět odolávat další vlně náporu tancechtivých milovníků tvrdších tónů. Výborná nálada pokračovala až do brzkých ranních hodin. Svítání mělo přijít už za chvíli, byl tedy nejvyšší čas jít domů alespoň na pár hodin ulehnout.

V neděli dopoledne probíhala před nově opravenou místní kapličkou hodová mše svatá, tentokráte za zemřelé vlčídolské hasiče. No a večer se už i tak trochu uklízelo. Zbytek úklidu proběhl až v pondělí ráno. Totiž na pondělní podvečer byla naplánována ještě schůze obecního zastupitelstva, takže všechno muselo být již v "cajku". A nikdo ani nepoznal. že ještě před pár hodinami to vypadalo jako po výbuchu :) Poděkování patří všem.

Byl to vskutku překrásný čas. Mimo domácích hasiček a hasičů účastnili se oslav i zástupci celkem 12 hasičských sborů... Takže - děkujeme a zase někdy příště na shledanou!
55 fotek, červenec 2012 až únor 2018, 102 zobrazení | cestování, dokumenty, města, příroda, zábava
ALB 1178
soubor č.42 Expedice LZB Rumunsko – Moldávie (30.6.- 14.7.2012)

42 RUMUNSKO cestou necestou

V posledním albu bude mapa s vyznačením a průběhem naší cesty. Její plánování v podmínkách zkušeností s našimi dopravními podmínkami v Rumunsku neobstojí. Možná ty hlavní silniční tahy odpovídaly údajům na mapě, jinde to nebylo ani náhodou. Místo plánované průměrné rychlosti mezi jednotlivými místy třeba ve výši 40km/hod vzhledem třeba k horskému terénu, se čas na překonávání často zdvojnásobil. Často zde byly jen polní nezpevněné cesty. Dalším problémem bylo neexistující místo na ubytování. Buď bylo zrušeno, nebo ještě neexistovalo. Někdy byla situace tak svízelná, že jsme ji museli už jen rozbít veselou náladou. Bývalo to ale častěji, než bychom si při zahájení cesty dokázali představit

Jako nejsilnější byla vzpomínka na situaci, kdy na mapě byla značena cesta typu okresní silnice. To, že to byla polní cesta, kde se dalo jet jen krokem nebylo to nejhorší. Na cestě byl najednou před námi most přes řeku. Nebylo by to zase nic překvapujícího, kdyby nebyl složen z pochybných trámů a u něho značka maximální nosnost 8tun. Náš autobus měl v technickém průkazu váhu 14,5tun. Prostě průser. Nebylo návratu, nedalo se otočit, tak zůstala jen cesta vpřed. Pro jistotu jsme všichni vystoupili, vzali si peníze a doklady kdyby to spadlo do řeky, a pěšky přešli na druhou stranu. UFF. Oddechli jsme si, že máme nejhorší za sebou a jeli dál. Asi po pěti stech metrech se řeka obloukem vracela a nový most se značkou 6tun. Tady už opravdu nezbylo než opakovat to samé …. Co dodat. Prostě jsme tady :-)

Z dříve uvedených důvodů se nám nepodařilo naplnit náš záměr. Mimo dopravní problémy to byly dvě osobní selhání nových účastnic. Jedno byla jízda bez dokladů (to člověk nepochopí, že občanku nebo pas nechá dospělá osoba vědomě doma) a zákaz vstupu do Moldávie. Nemohli jsme potom jet Moldávií k dunajské deltě, ale museli se vracet zpátky do Yasi pro hříšnici. Smutné bylo, že se ani všem neomluvila za zkažený výlet. A aby toho nebylo málo, tak to byla opat ona a jedna další, co zmařila pobyt na Faragaši. Ještě že už to bylo na konci cesty – s nimi už nikdy více. Díky tomu všemu jsme museli vynechat i cestu do Bánátu. Už dost vzdychání, co bylo bylo a jen hezké vzpomínky zůstávají. Asi nikde jinde nepotkáte na silnici třeba lokomotivu s vlakem nebo slona. Zde je možné všechno. Asi ale nad vším kraluje nedotčená příroda.

Závěrem musím zmínit ještě jednu pozitivní veličinu, a to byli místní lidé. Nikde a od nikoho jsme nevnímali odmítání, nebo obtěžování. Všude byli veselí a vstřícní lidé, tak to bylo takové pohlazení. Psal jsem i o žebrání, které se často uvádí v bedekrech. Já osobně jsem to nezažil s výjimkou toho veselého klučiny, co se u nás se zmrzlinou modlil. Slíbil jsem jednu příhodu – zastavili jsme v polích za vesnicí na hygienickou přestávku muži vlevo – ženy vpravo. Někdo si dal od řidičů kávu, prostě přestávka. Pár lidí se procházelo blízko vesnice a vyšly k nim asi 3 děti. Dali dětem pár bonbonů, co měli u sebe, a vraceli se k autobusu. Asi za pár minut se z vesnice vyřítilo asi 20 dětí a s křikem běželo k autobusu. Nebylo to nic překvapivého, prostě děti. Jenže další se vehementně dožadovaly také cukrátka, ale už jsme nic neměli. K našemu překvapení začaly na autobus házet kameny, tak jsme rychle odjeli. Později jsme zjistili, že to byla cikánská vesnice, před kterou i místní varovali. Na dopravní značce to ale nebylo :-)
Byl to fajn výlet a ty drobné nemilé příhody jsou dnes už jen veselou vzpomínkou

Další pokračování bude soubor 43 RUMUNSKO černobílé ozvěny
276 fotek, 16.4.2011, 387 zobrazení
Na návštěvu mokřadního centra Slimbridge jsem byl zvědavý už od začátku. Jedná se totiž o poměrně unikátní britský projekt, který má podpořit ochranu mokřadních biotopů. Ve Velké Británii tak postupně vzniklo devět mokřadních center, které se věnují osvětě i chovu. Zařízení jsou doplněna observatořemi volně žijících mokřadních druhů zvířat a snaží se je ukázat v jejich původních biotopech. Samotný Slimbridge je hezky situovaný park ve volné krajině téměř beze stromů. Skládá se ze soustavy jezer, na kterých je chováno opravdu gigantické množství vrubozobých všech kategorií. Mimo nich je zde i pár odlišných expozic, kde jsou chováni např. jeřábi popelaví, vydry kanadské, všech šest žijících druhů plameňáků nebo vybrané druhy hlodavců. Okolní vodní plochy jsou významným zimovištěm vodních ptáků, zejména hvízdáka eurasijského, labutí Bewickových a některých druhů husí. V parku žije divoká populace husice liščí.

Přestože je celý projekt velmi zajímavý, návštěva parku ve mně zanechala smíšené pocity. Park je krásný, expozice upravené, chovné výsledky musí být skvostné (obrovské hejno kajek mořských, hus sněžních či lžičáků australských, odchovy husovců stračích...). Je zde běžící program na reintrodukci jeřábů popelavých, věnují se ve velkém berneškám havajským, labutím Bewickovým, kachnicím bělohlavým či hryzcovi vodnímu. Co mi však v celém parku schází, je heterogenita. Park je až do té míry napěchován po strop vrubozobými, že ostatní ptačí řády v něm úplně zanikají snad až na jeřáby a plameňáky, a to i navzdory velmi preciznímu geografickému rozdělení. Opomenuti jsou zcela bahňáci a dlouhokřídlí a překvapivě úplně absentují brodiví bez výjimek. Pravdou ale je, že v době mé návštěvy zde rostla voliéra pro tenkozobce. Očekával bych expozice krátkokřídlých z čeledi Rallidae, mokřadních pěvců (sýkořice vousatá, rákosníci) či mokřadních dravých ptáků (motáci, kalous pustovka). Uprostřed celého parku se úplně ztrácí hezky dělané expozice pro drobné hlodavce, vydry i obojživelníky. Je to vcelku škoda, protože park je opravdu moc pěkný, jen mi přijde, že by se neměl tak usilovně monotematicky soustředit na vrubozobé, ale otevřít svoje brány dalším ptačím či živočišným skupinám.

Docházím k závěru, že velice záleží na tom, jakýma očima se na takovéto zařízení má hledět. Výše popsaný odstavec by odpovídal srovnání WWt v rámci zoologických zahrad. Nemohu jej ale porovnávat ani s ornitologickými rezervacemi, protože těm neodpovídají zase zvířata chovaná v expozicích. Tím spadá WWT do kategorie zařízení, ze kterého si nejsem jist, jaké dojmy si odnáším a jaké bych si odnést měl. Po opětovném pečlivém pročtení webových stránek jsem došel k závěru, že WWT má úžasnou myšlenku, kterou chce realizovat a mnohde se jim to daří, ale pokud se budu na toto místo dívat očima návštěvníka, nevyčtu to z něj bez toho, aniž bych měl k dispozici "omáčku kolem". Takže rada na závěr pro ty, kteří byste náhodou navštívili některé z center WWT, pročtěte si dobře materiály dostupné na webu. Já se pokusím odmyslet si to, co WWT zařazuje do kategorie zoologických zahrad, a soustředit se na to, co spojuje WWT s ochranou přírody. Navzdory mým smíšeným dojmům hodnotím návštěvu Slimbridge jako pozitivní zážitek...

(***)

I was very curious to visit the Slimbridge Wetland Center. This place is the unique british project with main aim to support the protection of wetland habitats. In all United Kingdom nine large wetland center have been opened and some of their important roles are also breeding of the particular threatened species or public education. Parks are composed of observatories of wild animals and of the paddocks for captive animals. Slimbridge itself is a nicely situated park in the open landscape. It is composed of the lakes where a giant amount of waterfowls is being kept. Except of them they also breed such animals as Common Crane, Northern River Otter, all six living species of flamingos or particular species of rodents. Surrounding water areas are an important wintering place for such waterfowls as Eurasian Wigeon, Bewick Swan or particular species of geese. A wild population of Common Shelduck does live in the park.

Despite all the project is very interesting, my overall impressions are mixed. Park is amazing, all the expositions are well-designed and the breeding success has to be magnificent (large flocks of Common Eiders, Snowy Geese or Australian Shovelers, breedings of Magpie Geese etc.). There is a reintroduction program for Common Cranes, they dedicate a huge effort to such species as Nene Geese, Bewick Swans, White-headed Ducks or Water Voles. Main thing I miss in all the park is the heterogeneity. All the park is filled by ducks and then, other animal orders, despite of a very precise geographical partitioning, do not become such apparent (except of cranes and flamingos). Particular bird species such as birds of shore or Ciconiiformes are absent in total (but I have to mention they currently construct one aviary for some of them). In such place I would also expect some exposition for the members of Rallidae family, some wetland passeriens such as Bearded Tits or some wetland birds of prey such as Marsh Harriers or Short-eared Owls. In such density of waterfowls the amazing expositions for such animals as otters, rodents or amphibians are almost invisible. That´s a pitty because all the park is a really nice place but I believe they would not dedicate such strong effort to breed waterfowls only but open their gates also for other particular animal groups.

I´ve found out that it basically depends on with which eyes you see such place. The upper paragraph does the comparison of WWT with such sites as zoological gardens which may not be the best point of view. I also should not compare it with nature reserve because there´s too much animals being kept in the captivity. Then WWT comes to a separate cathegory where I´m not sure about my impressions. When I read next time precisely their website, I´ve come to the conclusion that the basic idea of WWT is amazing and in many cases they´re able to carry out their plans. But if I see it all only with the eyes of a pure visitor, I´m not able to read between the lines. But generally, I have brought positive impressions from this place.
228 fotek a 8 videí, listopad 2013 až červen 2015, 155 zobrazení
1:29:54... Olomoucký půlmaraton
247. místo z 3.999 doběhnutých ....
Tak nejsem zas tak starej .... .;-)

Celý závod se vyvíjel krásně , do 12 km jsem si dokonce myslel, že by to mohlo být i okolo 1:28... . Počasí se po dlouhé době v Olomouci povedlo, vcelku fajn teplota ( cca 17 stupňů, svěží větřík vál... .).
Díky svému "dvornímu " masérovi Vaškovi Šonkovi jsem byl den před závodem a ještě hodinku před startem na masáži - a jak mi pomohla ! Na start jsem dorazil včas spolu s Pavlína Pavlíková a její rodinkou a kamarádem Davidem. Trošku mě vyvedlo z míry to, že jsem startoval až ze sektoru B a tudíž, že se mi bude hůře předbíhat část idí, ale naštestí jsem se před startem dostal hned na konec A, takže ta ztráta nebyla moc výrazná, pouze šest sekund- nicméně jsem se vyhnul "sluchátkařům a jim podobným"... . Aspoň jsem doufal... .
Jako vždy mne hned po startu předběhlo asi tisíc běžců , ale na to už jsem zvyklej, že je zase budu dalších 15km předbíhat... .;-)

Diváci byli jako vždy skvělí... .
Jediná slabina trati- jako VŽDY : KOSTKY ... . Já se jich snad nezbavím kdyby nebyly , jsem rychlejší (možná
:-) ).
Překvapilo mě , že mě nějak nedobíhá vodič na 1:30, až ...na 16km ze zadu zaútočil... . Ale říkám si, hele je to pohoda, zkusím běžet s nimi a ono to šlo... .a pak na 18km si říkám , hele já mám dopcela dost síli a ..zrychlil jsem a odběhl , najednou vidím Daniel Bubla s Vaškem Purem (má u mě komplimenty- skvělý běžec !) a ze zadu mě dobíhá Jiří Sladký...a nakonec jsem spolu doběhli i do cíle - ve stejném čase , no príma : zrovna časomíra ukázala 1:30:00
Emotikona smile
. Pak masáž a schůzka s přáteli : jediná ale dost velká slabina Olomoucký 1/2Maraton - ve startovní tašce nebyl kupon na papánín ani na pivo a pak chceš večer zajít na jídlo a VŠUDE ZAVŘÍNO - nebo už nevařej . Jediný se nás zželel ve Študácké resturaci a jídlo bylo hotovo v 0:30....ale bylo ... no a ráno to samé... .Ale to je za námi , ještě že mám přátele v hotelu Clarion a měli dobrou snídaňku -... .
A mimo jiné rád bych poděkoval Tomáš Mirovsky za pomoc s klíčema a Policii v Olomouci !

PS: Mirek Kratochvíl- super čas !

Co se týká Beskydského turné : Éňa skákal ve třech hlavních závodech daného turné ( v prvním "jen" na malém můstku, proto nemohl být jeho výkon poměřován s ostatními.. .). Celkové 21.místo z 32 v jeho kategorii 9- 10 let (kde byl postaršený, je mu 7 let...) je myslím výborný, navíc kdyby skočil velmi průměrný skok v prvním závodu mohl být celkově desátý, takto měl chlapec smůlu a měl hodnocené jen tři závody ...ale o to nejde...HLAVNĚ ŽE HO TO BAVÍ !!!
Celkové výsledky: Frenštát p. R. - nehodnocen, Rožnov p.R. - 15.místo, Kozlovice - 14. místo, Nýdek- 11. místo. Tak držme palce a ať to mladej létá !
a z tisku:

Mary Keitany proletěla půlmaraton ve čtvrtém nejrychlejším čase roku, Josphet Kiptis z týmu RunCzech Racing překvapivě zvítězil

21. 6. 2015

?Mary Keitany si z šestého ročníku Mattoni 1/2Maratonu Olomouc odváží vítězství a čas světové extratřídy 1:06:38. Keňská běžkyně vylepšila rekord závodu o více než dvě minuty a zaběhla čtvrtý nejlepší výkon tohoto roku.

Výsledek mužského závodu předčil veškerá očekávání, když jednadvacetiletý mladík a člen týmu RunCzech Racing Josphat Kiptis zaběhl životní výkon a v novém osobním rekordu 1:00:21 si doběhl pro vítězství. Za rekordem závodu zaostal jen o čtyři vteřiny, daleko za zády nechal bývalého světového rekordmana Wilsona Kipsanga i olympijského vítěze a mistra světa Stephena Kiprotiche. Skvělý závod zažil i Jan Kreisinger a výkonem 1:05:50 vytvořil nový nejlepší český čas Mattoni 1/2Maratonu Olomouc. Petra Kamínková po jednoroční pauze získala zpět titul nejlepší Češky a zaběhla svůj nejlepší čas za poslední dva roky.

Olomouc si rychle získala pověst závodu, kde nic není nemožné a o překvapení není nouze, zvláště pokud se jedná o situace, kdy takřka neznámý atlet překoná daleko slavnější běžecké kolegy. Loni způsobil senzaci vodič Geoffrey Ronoh, který porazil velká maratonská jména a běžecké hvězdy Wilsona Kipsanga a Dennise Kimetta. Tentokrát to byl Josphet Kiptis, kdo si vysloužil největší potlesk olomouckých diváků. Kiptis, který běhá v barvách týmu RunCzech Racing, nejenže porazil Wilsona Kipsanga a Stephena Kiprotiche, ale předčil i sedm dalších běžců s rychlejšími osobními rekordy. Kipsang se závodem protrápil, celou dobu ho trápily žaludeční potíže.

„Věděl jsem, že budu čelit bývalému světovému rekodmanu a olympijskému vítězi, ale neměl jsem z toho trému. Věděl jsem, že jsem velmi dobře připraven,” řekl Josphat Kiptis, jenž se držel v čele po celou dobu závodu.

Po osmi kilometrech se Kiptis spolu s Birechem a Maiyem oddělili od zbytku startovního pole a toto trio dlouho tvořilo čelo závodu. První s nimi ztratil kontakt Birech, dva kilometry před cílem se Kiptis utrhl i druhému Maiyovi. „Jsem nadšený z nového osobního rekordu,” raduje se Kiptis, pro nejž byl Mattoni 1/2Maraton Olomouc teprve druhým půlmaratonem v životě. Jeho dosud největším výsledkem byla bronzová medaile na 10 000 m z Afrického juniorského mistrovství v atletice 2013.

Zatímco při odjezdu do Olomouce Mary Keitany málem zmeškala vlak a dobíhala ho na poslední chvíli, při závodě jí správné načasování nechybělo. Tisíce diváků sledovalo v sobotu její fantastické představení. Na pátém kilometru byla za neuvěřitelných 15:16, což je mezičas světového rekordu. Potom lehce zvolnila, ale její tempo napovídalo, že se můžeme těšit na výjimečně rychlý čas. Vedena svým manželem Charlesem Koechem doběhla do cíle za neuvěřitelných 1:06:38, což znamenalo vylepšení rekordu závodu, který byl až dosud v držení Edny Kiplagat, o celé dvě minuty a 15 vteřin.

„Byl to skvělý závod, moc jsem si ho užila,” sdělila poté Mary Keitany. Bývalá světová rekordmanka na půlmaraton se nyní plánuje vrátit do Keni a rozhodnout se, kde poběží na podzim. „Příští rok bych v Riu de Janeiru chtěla bojovat o zlatou olympijskou medaili.”

Vynikající výkony podaly i atletky na druhém a třetím místě - Rose Chelimo s časem 1:08:33 zaostala za svým osobním rekordem jen o 11 vteřin, Angela Tanui doběhla třetí v novém nejlepším osobním výkonu 1:08:41.

Čeští muži se celý závod drželi britského běžce Matty Hyneseho. V tradičním souboji Kresinger-Homoláč byl stejně jako na Mattoni 1/2Maratonu Karlovy Vary silnější Jan Kreisinger. Cílem proběhl v čase 1:05:50, čímž vylepšil nejlepší český olomoucký výkon takřka o dvě minuty. „Po závodě mám fantastické pocity, všude nás dopředu hnaly davy diváků,” libuje si Jan Kreisinger, který letos běhá ve skvělé formě sní o tom, že se mu příští rok podaří zaběhnout maraton za 2:15 a tímto časem si říci o kvalifikaci na Olympijské hry do Ria de Janiera. Druhým Čechem v cíli byl Jiří Homoláč (1:06:16), třetí doběhl Pavel Dymák (1:09:46).

Olomoucká rodačka Petra Kamínková se radovala nejen z vítězství mezi českýmki ženami, ale i rychlého času 1:17:44, který je jen devět vteřin pomalejší než nejlepší výkon na této trati. „Plán byl takový, že se budu snažit běžet s Ivanou Sekyrovou, ale místo toho jsem od začátku běžela vlastní závod. Vždy jsem se snažila chytit nějakého muže, protože místy foukalo, ale běželo se mi skvěle. Olomouc byla vždy kvalitní závod, ale rok od roku se mi zdá krásnější,” popisuje Petra Kamínková. „Snad dva roky jsem neběžela takto rychle.” Ivana Sekyrová brala tentokrát druhé místo (1:17:54).

Celý záznam přímého přenosu bude brzy ke shlédnutí na www.stream.cz ve video sekci RunCzech. Kompletní výsledky naleznete na www.runczech.com.

Výsledky Mattoni 1/2Maratonu Olomouc

Muži:

1.Josphat KiptisKEN1:00:21

2. Jonathan MaiyoKEN1:00:32

3. Cosmas Birech KEN 1:01:01

4. Felix KandieKEN 1:02:05

5.Wilson Kipsang KEN 1:02:09

6. Atalay Yirsaw ETH 1:02:12

7.Polat Arikan TUR 1:02:12

8. Essa RashedQAT 1:02:25

9.Abdi NagegyeNED1:04:42

-------

14.Jan KreisingerCZE1:05:50

15.Jiří HomoláčCZE1:06:16

17.Pavel DymákCZE1:09:46

Ženy:

1.Mary Keitany KEN 1:06:38

2.Rose Chelimo KEN 1:08:33

3. Angela Tanui KEN 1:08:41

4.Helah Kiprop KEN 1:09:25

5.Eunice Chumba BRN 1:10:50

6.Lucy Karimi KEN 1:11:33

7.Atsedu Habtamu ETH 1:11:47

8.Viola Jelagat KEN 1:12:35

-------

11.Petra KamínkováCZE1:17:44

12.Ivana SekyrováCZE1:17:54

14.Eva FilipiováCZE1:23:58
20 fotek a 1 video, říjen 2008 až září 2016, 13 538 zobrazení | cestování, dokumenty, krajina, kultura, lidé
Stopem po Africe

Po nepříjemných týdnech, které jsme s Míšou strávili v Addis Abebě vyřizováním súdánských víz, stojíme konečně zase na stopu za městem a míříme do hor. Jsme na cestě napříč Afrikou už více než rok a velká africká města nám opravdu k srdci nepřirostla.
Na korbách nejrůznějších vehiklů se pomalu zakusujeme hlouběji a výše do hor. Přestože už jsme procestovali mnohá velkolepá pohoří světa včetně Himálaje, tyto hory nás okamžitě okouzlily. Špína a hluk Addis Abeby jsou daleko za námi. Kolem nás se teď rozprostírá úchvatná scenerie plná hlubokých údolí, vysokých vodopádů, zelených vrcholků hor, na jejichž svazích jsou tu a tam vidět domorodé vesničky s jejich dřevěnými kruhovými chýšemi. Nejen, že je krajina živě zelená, ale dokonce to tady voní. Na cestě po Africe jsme si zvykli na všudypřítomný zápach, ale tady v etiopských horách to opravdu voní rozkvetlými květy stromů a keřů. Také čistý, svěží, chladný vzduch je pro nás něco příjemně nového.
Stinnou stránkou etiopských hor je fakt, že blechám, které jsme před měsícem chytli, se tady mimořádně daří a citelně se v našich věcech i na nás samých rozmnožily. Dalším negativem je čím dál obtížnější stopování. To ale tak nevadí, protože tady máme chuť chodit pěšky a vychutnávat si snad nejkrásnější hory Afriky. Po týdnu přijíždíme na střeše minibusu do legendárního městečka Lalibela. Musím přiznat, že na toto místo se opravdu hodně těším. Podařilo se nám načíst o něm několik kusých informací, ze kterých jasně vyplývá, že jde o zcela výjimečné místo na celé této rozmanité planetě.

Svatí muži v růžových dekách

V kavárně na malém náměstí v centru Lalibely se začítáme do průvodce, abychom ověřili to, co jsme cestou slyšeli od tzv. svatých mužů, kteří putují po horách mezi poutními místy. Tito barevně odění muži, kteří nevlastní nic jiného než velký kříž a Bibli, jsou u etiopských křesťanů v ohromné úctě. Lidé je zvou na jídlo, v kavárnách dostávají zdarma kávu nebo čaj a často jsou také zváni na noc do chýší domorodců. Tito muži nemají žádný domov. Svůj život zasvětili Bohu a cestě poznávání jeho tajemství. Svou mysl neznečišťují žádným materiálním vlastnictvím, žádnou pevnou vazbou ke konkrétnímu místu nebo lidem, žádnou jinou touhou než touhou po svém Stvořiteli. Sám mohu potvrdit, že při dlouhodobých pobytech v horách mimo civilizaci pociťuji větší blízkost k podstatnému a jakýsi hlubší vhled do tajemství života, a to ještě nejsem ukotven žádným duchovním vedením nebo dokonce tisíciletou duchovní tradicí těchto mudrců. Mám silný pocit hraničící s jistotou, že tito svatí muži, tito poutníci boží, v pravém slova smyslu dharmoví poutníci, mají k Bohu skutečně blíže a dotýkají se jeho tajemství. Čím dál tím více je mi na křesťanské teologii sympatičtější, že jazykem srozumitelné filozofie dává odpovědi na existenciální otázky, které si kladu. A jsou to otázky pro život člověka zásadní. Zatímco některá náboženství nebo exotické filozofické systémy tyto otázky neřeší jakožto nedůležité, případně neřešitelné a zaměřují se na poměrně zbytečné věci, jako je telepatie nebo chození po žhavém uhlí, křesťanská teologie se snaží všechny ty palčivé otázky řešit a prolamovat tak výhledy do věčnosti. Četl jsem hodně duchovní literatury nejrůznějších náboženství, ale teprve tady v Africe mi čas otevřel mohutnou bránu k poznání křesťanského myšlení.

Kostely v zemi

Největší pozoruhodností Lalibely jsou 800 let staré kostely vytesané z jednoho bloku kamene, zapuštěné do země tak, že z povrchu vlastně nejsou vidět. Více než desítku impozantních kostelů skrytých v podzemí spojují navíc podzemní chodby. Král Lalibela, který toto zvláštní dílo nechal vystavět, je v jednom z kostelů pohřben. Batohy necháváme v jednom z guest housů, bereme si jen Bibli a biblické výklady a míříme rovnou ke kostelům. Tedy abych byl přesnější, míříme nejdříve na kávu, neboť všechno má svůj čas a není důvod spěchat. Při šálku výborné etiopské kávy, která, jak zjišťuji, k duchovnímu rozjímání neodmyslitelně patří, se začítáme do Písma svatého. „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. … A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ Teď jsme připraveni k návštěvě kostelů.
Z centra města scházíme dolů z kopce, kde se nám mezi vysokými stromy otevírá úžasný výhled do hlubokého údolí a na protější hradbu hor. Došli jsme k prvnímu z kostelů ukrytých v zemi. Sama skutečnost, že kostely se nevypínají k nebi, jak je zvykem, ale naopak se spouštějí do temnoty podzemí, je zarážející a myslím, že velmi důležitá. Podle mého soudu to není žádná náhoda ani nedostatek stavebního materiálu, který přiměl Lalibelu postavit kostely opačně. Podle legendy chtěl Lalibela po svém pobytu v Jeruzalémě postavit svaté město podle předlohy Jeruzaléma tady, v oblasti sužované šamanskou magií. Zdá se mi ovšem, že výsledkem je spíše negativ Jeruzaléma, a nemám pocit, že by se to stalo omylem. Stojíme před prvním kostelem. Jak už to v Africe bývá, jsme šokováni. Fascinující dílo vytesané před osmi stoletími do skály bylo před několika málo lety zakryto nevzhlednou plechovou konstrukcí, aby prý déle vydrželo. Vzhledem k tomu, že za 800 let dílo neprojevilo žádnou známku destrukce, obávám se, že zastřešení nebylo příliš promyšlené. Výsledek je ale jednoznačný. Veškeré kouzlo tohoto jinak impozantního díla, je nenávratně pryč.

Duchovní prázdnota

Vstupujeme dovnitř. Interiér je překrásný. Rozhodně vyvolává jiné pocity než interiéry osm století starých evropských kostelů. Tady se v nás míchá pocit úžasu, strachu, okouzlení i silné touhy utéct. Obrazy na stěnách předávají poselství Janovy apokalypsy. Přichází k nám kněz. Prohlížím si ho se zájmem, ale mé nadšení rychle ukončuje jeho arogantní věta oznamující, co všechno tady nesmíme a co je zpoplatněno. Chápu, bere nás jako turisty. Přes to se musíme přenést. Jsme bílí, a to znamená, že jsme v etiopských očích bohatí turisté, kteří se musí hlavně usměrňovat. Podzemní chodbou procházíme do dalšího ze zahloubených kostelů. A zase ty příkazy, zákazy a nařízení. Do toho nás začali otravovat dva mladíci, kteří nás tady chtějí za peníze provázet. Jsou neodbytní. Aby toho nebylo málo, připojilo se k nám několik špinavých žebrajících dětí. Těžko se prokousat k duchovním rovinám tohoto místa, když nám někdo pořád dává pomyslné facky dotěrným otravováním. Ve snaze zakusit co nejvíce z tohoto podivného místa navštěvujeme další kostely. Kromě jednoho jsou všechny nevkusně přikryté lešením a plechovým zastřešením. Začínám mít pocit, že v obyčejné kapličce na českém venkově bych se do kontemplace křesťanských zjevení ponořil mnohem hlouběji. Tady nás někdo neustále vytrhává na povrch. Nakonec v nás vítězí pocit znechucení. Lalibela za to nemůže. Je pozoruhodná. Ti lidé za to v podstatě také nemohou. Prostě se snaží vydělat a přežít. V konečném důsledku vlastně nevím, co si o tomto místě vlastně myslet. Bude to v nás muset uzrát.
Abychom si trochu srovnali myšlenky, vyrážíme z Lalibely dál směrem k súdánské hranici pěšky. Před námi je hluboké údolí, jímž protéká řeka napájená mnoha vodopády prýštícími ze strmých stěn. Jestliže Lalibela na nás působila velmi rozporuplně, divoká horská krajina nás okamžitě uklidnila a opět do nás vlila radost z cestování. Je tady nepopsatelně krásně. Vůbec si nepřipadáme jako v Africe. Často mám spíše pocit, jako bychom procházeli hory v Číně. Dokonce i domorodci jsou tady velmi přátelští. Sálá z nich pokora, víra a radost. Etiopané tady v horách jsou většinou oděni do krásných, lehce průhledných bílých látek s černě vyšívaným lemem.

S hyenou na rezavém řetězu

V hlubokém údolí potkáváme hodně výstřední bytost. Proti nám kráčí mimořádně mohutný, svalnatý černoch, vedoucí na silném rezavém řetězu velkou hyenu. Už jsme o těchto lidech slyšeli, ale setkání tváří v tvář je opravdu překvapivé. Jsou to potulní artisti, kteří putují Etiopií a předvádí nebezpečné kejkle s hyenami. Černý muž jdoucí proti nám je do půli těla nahý. Přes mimořádně vypracovanou hruď má omotaný rezavý řetěz, na jehož konci vrčí obrovská hyena. Nikdy bych nevěřil, jak velké a hrozivé to zvíře ve skutečnosti je. Bože, miluji takováto setkání s prapodivnými typy. Představuji si tento pár někde v Evropě, v parku mezi venčícími pejskaři. S velkým respektem černocha míjíme, neustále sledujíce, kam směřuje krvelačný pohled hyeny. Mírným kývnutím černocha zdravíme a ten ještě mírnějším kývnutím odpovídá, aniž by se cokoli změnilo na jeho ostře řezaných rysech přísného výrazu.
Konečně také potkáváme několik svatých mužů oděných do žlutých a růžových hábitů, kteří nás nepovažují za turisty omylem oddělené od stáda, ale za poutníky, kterými jsou i oni. Teprve teď se můžeme hlouběji zapovídat a zamyslet se s nimi nad Biblí. Začínáme hovory u smyslu putování, o tom, co jsme cestou pochopili a co na své cestě pochopili oni. Sami jsme pocítili určité zlomy, které přicházejí vždy po určité době svobodného putování, odloučení od domova a všech zdánlivých jistot. Takové zásadní zlomy jsme zatím prožili dva. Přibližně po půl roce naší cesty Afrikou a potom po roce. Zlomu v obou případech předcházela výrazná únava z putování, nechuť jít dál, ztráta smyslu cesty. Když jsme ale vstřebali ten sžíravý rozpor a překonali čas pochybování, dostavil se pocit obrovské úlevy, doprovázený novou jistotou, že cesta má smysl a někam nás vede. Dostavila se nová síla, nový příliv energie.

Kniha

Mnoho dalších zážitků z dvouleté cesty stopem napříč Afrikou jsme zachytili v naší nové knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU. Text má mimo jiné dvě základní roviny – cestopisnou a duchovní – které se potkávají před branami skutečného i mystického Damašku.

Koupit online: https://www.bux.cz/cestopisy-a-reportaze/cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou-1
169 fotek, květen 2017, 114 zobrazení
Pražský maraton 2017 – v pořadí můj 18 v Praze…. .
Oficiální čas : 3:30:21, reálný čas: 3:30:20, čas reálný bez zastavování : 3:27:26
Tak jak závod probíhal a jaké byly přípravy ?
No…. .Tento rok je ještě více specifičtější, než obvykle…. .Vším možným, co mě potkalo . Jak v osobním životě , tak i v běžeckém… .
Ale teď hlavně k tomu běžeckému ?… . Všichni víme, že maraton je velmi těžký závod a neodpouští Ti nic… .Když nemáš naběháno , ani tam nechoď. Okamžitě uvidíš , jak Tě ztrestá…. . Je to jako Tvoje zrcadlo – ZA NIC NIKDY NEOČEKÁVEJ DOBRÉ VÝSLEDKY KDYŽ MU NIC NEODEVZDÁŠ !
Od začátku nového roku jsem až do května naběhal všeho všudy 289 km…. .OPAKUJI – NABĚHAL JSEM 289 km … . Prostě tragédie ….. .Spíš místo tréninků běhu jsem se snažil hlavně věnovat svému synovi, jezdit s ním na hory, za jeho sporty a zájmy, přiblížit se mu , sdílet s ním jeho život- neb si myslím , že máme jen pár okamžiků, chvil v životě, kdy si můžeme naše děti užít… Život je moc krátký na to, abychom něco odkládali, jen kvůli své pohodě, lenosti , zájmům… .
Čím více se blížil termín maratonu, tím více jsem se toho obával… . Jak obstojím, zda vůbec, a v jakém stavu… . Dá se říci, že jsem pouze běžel všeho všudy 1 půlmaraton (+ s Ájou jsme běželi jednou hezký 17km výběh)+ 3 závody na 10km a to bylo vše… . Pouze jen v posledním měsíci jsem se byl několikrát proběhnout okolo Krčského lesa , „dal jsem si“ jednu desítku a duatlon a to bylo všechno… .
Poslední dva týdny před závodem mě navíc postihli osobní nepříjemnosti, které jsem musel řešit a bohužel mi nedávali ani mnoho klidu ve spaní , ani přes den… .
Dvě noci před maratonem jsem spal 6 hodin (navíc v sobotu ráno jsem si šel zaběhnout Dvě míle s úsměvem a hlavně doufat , že Enrico přijde na tyto závody a podpořit ho v jeho závodu)… . Den jsem strávil na Expu a pak několik krátkých chvil s někým moc mi blízkým. Nicméně jsem se nestačil ani pořádně najíst od snídaně a den před závodem jsem vlastně pořádné jídlo měl až v půl deváté večer – kuřecí medailonky/domácí hranolky/ grilovanou zeleninu… .na noc a před maratonem „opravdu dobrá volba“ – ale jít spát bez jídla mě přišla hloupost … . Navíc mě hodně rozrušili dané osobní problémy , které mě trápí ….. . Šel jsem spát v 23:30 a…. probudil se 1:30 – i ve spaní jsem na to myslel (však to někteří určitě znáte)…a usnul zase až v 2:45… .
Budíček – 7:03 hod.
Nezapomeň na to Fialo, že máš od 8:00 hod focení s PIM King u Koruny na Vclaváku a v 8:15 hod. s Báječnými ženy v běhu !!!! Tzn. vyjíždět z domova v cca 7:20 a nechat auto na I.P.Pavlova- a zbytek – cca 1,5 km dojít – na pohodu – užít si pohodu jarního nedělního rána, jak Praha vstává… .
No – vyjel jsem 7:33- takže pozdě- uháněl jsem ku centru . V 7:45hod vystupuji z auta a metelím na Václavák- procházka se mění na slušnou rozcvičku/ běh s dvěma batohy…. .
Přicházím včas a potkávám spoustu známých : Zuzanu Hofovou, Petra Vltavského, Tondu Růžičku a další a další, ale.. jde se fotit !
Po focení s Pim King přicházím k již už téměř kompletní sestavě „Báječných žen v běhu“ – hle ! Uvědomuji si, že jsem si vlastně nenapsal čas na kolik poběžím… . Koukám na časy mezi 3:20 a 4:00- a jen tak z hecu si napsal na levou ruku časy na 3:30- OSOBNĚ JSEM V TO NEVĚŘIL, SPÍŠ JSEM SI V DUCHU ŘÍKAL, ŽE BĚHEM BĚHU BUDU PŘEMÝŠLET O TOM , JAKOU ZTRÁTU MÁM NA TENTO ČAS… . ?
Po focení s děvčaty , které byly vedeny Karolínou Jeníkovou jsem zamířil do šaten. Zde jsem potkal několik svých známých , především však Pavla Fridricha , který chtěl běžet pod 3:00 hod.(výsledný čas má myslím 2:58 a gratuluji !! ?). Člověk si tak v duchu vzpomene, jak jsem se poznali , chlapec ( neb je o dost mladší než já začal běhat před cca 7-8 lety , byl horší než já a postupně se zlepšoval a zlepšoval- svůj trénink na maraton nyní dovršil několika měsíčním pobytem v Keni s Davidem Vašem). Prostě – připadal jsem si, že na takový závod už ani nepatřím, neb všichni běhají již lépe a já stárnu … .
Nevyspalý, se žaludkem naplněným jedním jablkem a banánem jsem vyrazil na start… . Do svého sektoru B, určenými pro Gold PIM Kingy. Cestou jsem potkal Michala Živného a dovedl jsem ho…do sektoru A. Takže jsem se spolu s ním dostal do sektiru s Kenani, Vítkem Pavlištou a dalšími borci… . Byl tam mimo jiné František Večeřa , starší pán , který běžel snad všechny ročníky PIMu.
START !
Vyrážím sekundu po startu za zvuku Smetanovy Vltavy do ranní Prahy . Je spíš zima , sluníčko je zatáhlé… . Bez ideje , nápadu , kolik vlastně chci běžet , ale s cílem DOBĚHNOUT . A zkusit doběhnout se ctí a v pohodě . První kilometr 4:35 , další dva obdobně , přitom se mi běží pěkně , uvolněně, přebíhám Karlův Most , diváci tleskají, na konci mostu si snažím nezlomit nohu o bednění na zemi- to víte , my šikulové musíme dávat pořád pozor ? .
U Úřadu vlády slyším, jak na mě někdo volá: „Enrico přidej , super ! “- a on to pod mostem fandí s vlaječkou ( byla to vlaječka ??) Jirka Homoláč ? ( později zjišťuji, že vedle něj stála i Marika ;-) ).
Moc mi to pomáhá- cokoliv , co Vás vyžene z té letargie běhu Vám hrozně pomůže, nabudí.. ..
5 km- 23:19
10km – mezičas 46:54
Na 7 km mě předbíhá Mirek Tiouška a irka Fix (vodiči na 3:15) – trochu spolu polaškujeme.. .
Začínám přemýšlet o tom ,že jsem (oproti svým zvyklostem ještě nebyl na záchodě.. ? No uvidím , není to nutný… . Uvědomuji si, že vlastně od startu běžím skoro pořád blízko jedné mladé paní – jednou předběhne ona mne , jednou já jí… U Národního divadla se spolu začneme bavit, jmenuje se Martina a běží první maraton… .Že by ráda na 3:30… . Hmmm…asi bude dobrá ?… .
15km- 1:11:14
Zezadu mě dobíhá Víťas Meloun ?… . Hmm, asi už začnu mít problémy…ale mě se běží pořád docela době ! Časově to vychází stále na cca 4:45- max 4:50. Nicméně dle času a napsaných „harmonogramů“, jsem stále v „plusu“ přes pět minut na čas 3:30 – no to je super !
20km-1:35:38
U zastávky najednou vidím kamaráda ze základky Petra Havlíka s dětmi , kousek se mnou běží , ptá se mě jak je , trak spolu chvilenku mluvíme, ale běžím dál… .
21,095km – půlmaraton- 1:40:53
Tak jsme v polovině … . Stále se snažím nemyslet na to, že mě čeká ještě polovina trasy, ještě jeden půlmaraton . Potkávám a zdraví Martina Beníčka- pronese par vtipných skazek , ale jdu dál.. ? .Na každé občerstvovačce pořádně doplňuji vodu, ionty, pomeranče, občas banán. A všude používám houbičky . U Dvorců začíná foukat totiž i vítr a trošku se oteplilo…. . Na 23km (opět se dobíháme s Martinou) si řeknu – jo – tady by to šlo ?, odbíhám k plotu… .
Nemyslím na závod, myslím na svůj další život na mé nejbližší: malou a tmavovlasou lásku, co asi dělá ???
25km- 2:00:23
Běží se překvapivě dobře, protahuji si ruce, tempo držím…. .Ale za chvilku tady máme Strakonickou …a tu fakt nemám rád- je to jednotvárná ulice a navíc …hroooozně dlouhá… .
Na 28km ale už začínám cítit nohy a hlavně – začínám si uvědomovat , že mám za sebou 2/3 martonu a poslední ….ALE NEJTĚŽŠŠÍ ..MĚ TEPRVE ČEKÁ… .
30km- 2:25:28
Stále mám časový náskok a vypadá to n čas 3:25. Nicméně- velmi jemně zpomaluji …. . Běžím už na cca 4:56-5:10. Ale snažím se nemyslet na to, že bych zastavil, odpočinul si. Na to že bych vzdal ale ani nepomyslím… .
Víte vnitřně cítím, jak mě ten maraton vlastně „vychovává“ . Nebát se řešit problémy, umět je překonávat- jak v osobním tak v normálním životě… . Snažit se být na sebe tvrdý nepo…se z každého problému.. . Dokázat si stát za svým , když mám pravdu , nebo ustoupit , když zjistím , že ta pravda je na druhé straně… . A u maratonu to platí obzvlášť – nic není zadarmo, vše si musíš zasloužit…. .
Vidíš jak běžci jdou už do chůze , odpočívají , zastavují …. Někdo se i protahuje… . ZASTAVIT ??? NE !!!
Na každé občerstvovačce si houbičkou vystříkám studenou vodu na levou achillovku, která pobolívá… . Ale vždy se ihned dám do pohybu… . A běžím… .Tvoje vnímání se Ti zúžuje na několik věcí , která Tvá mysl vyhodnotila jako nejdůležitější: běh , běh , nemyslet na bolest a Tvoje nejbližší lásky, které Ti tak chybí … . A nejsou ani v cíli .. Ta je mi to líto….. Ale už je brzy uvidím..uslyším… .To vše Tě žene do cíle… . Běž, běž,.. běž.
Probíhám již podruhé okolo Karlova mostu a vidím první sanitku, kolabujícího běžce.. . Ale Ty běžíš, a chceš běžet … .
35km- 2:51:58
Potkávám Zbyňka Schneidera, který vždycky fandí v Jateční ulici. Přemýšlím o tom , zda jsem schopen doběhnout do těch 3:30- Zpomalil jsem, ne moc (hlavně díky těm zastávkám na občerstvovačce) na 5:10, mám ale stále k dobru 4 minuty … .
Nejhorší bude úsek na Invalidovně a Husákovo ticho…. . Nezastavit , nepřejít do chůze !
40km-3:19:17
Zastavil, nepřešel do chůze – pouze jsem se v klidu napil , ochladil… . Hodně lidí už nemůže, přechází do chůze … . Poslední kilometry jsou vždy nejtěžší…. . Nicméně lidi moc fandí, i když např. na Invalidovně pořádně foukalo… . Mává na mě Jakub Poddaný, moc díky za povzbuzení !
Poslední kilometr potkávám pár známých ze závodů. Někdo je už tak unavený, že si sám povídá pro sebe, přesvědčuje se sám do běhu .
U nemocnice na Františku na mě volá Jiří Flaks , fandí seč může…MOC DĚKUJI I ZA FOTKU !
Pařížská- posledních 400m . Spousta diváků , vnímáš cíl, vzpomínáš na svoje blízké, chce se Ti dojetím brečet, slzíš… .
CÍL: 3:30:20 ( ČISTÝ ČAS 3:27:26)
Posledních 100m vidím , že to nebude pod 3:30, ale velmi těsňounce nad… . No co … . I tak skvělé… .
Za cílem se opřu o svodidla, a těžce odpočívám… . Mám radost , že jsem tady.
Přebírám medaili, hurá do zázemí , kde se potkávám s Ivem Procházkou ( během posledních tří týdnů běžel maraton v Bostonu , minulý týden v Londýně a nyní Praha : 3:04 !!! ).
Jdeme spolu do sprch (jak je to příjemné !) a posléze na masáž, kde si romluvíme o závodu.. .
A už slyším v telefonu milý hlas, a ač unaven, je mi hned lépe. .. .

A pro Vás všechny jen vzkaz:
NEVZDÁVEJTE SE PŘED NEŘEŠITELNÝM PROBLÉMEM, ZKUSTE JEJ ŘEŠIT , BOJOVAT S NÍM A ONO VŠECHN PŮJDE ! A I KDYŽ NE TŘEBAS HNED TAK VĚŘTE ŽE I MALÝ POKROK JE POKROK !
63 fotek, podzim 2008, 157 zobrazení
58 fotek, leden 2010, 286 zobrazení | kultura
14 fotek, 22.6.2017, 19 zobrazení
29 fotek, 30.3.2011, 120 zobrazení
22 fotek, listopad 2011 až listopad 2012, 262 zobrazení
1 video, 5.4.2012, 877 zobrazení
38 fotek, 21.5.2010, 55 zobrazení

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.

Partneři

Visa Mastercard Maestro American Express Visa Electron