Hledání: 27.4.2019 Štítina - Vřesina 0:2 (0:1)

Pro dotaz 27.4.2019 Štítina - Vřesina 0:2 (0:1) jsme našli 3 690 výsledků.
AKCE -35 % s kódem
Sleva 35 %
Využijte slevu
na naše fotodárky.
Kód: OnaDnes2020
OnaDnes2020
mildovo74
V kronice obce Hřebeč, díl 3. (1973 - 1981), na str. 184 - 185, kronikář Vladimír Pulec. Cituji: ( 1977, 4. června došlo k demolici více než 100 starého a nyní již 4 roky neobydleném stavení čp. 26, bývalém majetku zesnulých manželů Václava a Boženy Horákových. Dům byl vykoupen od manželů Vaňkových Místním národním výborem spolu se stodolou. Byl umístěn ve vnitřním okruhu silnice, před křižovatkou silnice III / 00711 Hřebeč - Makotřasy a silnice III / 0065 Hřebeč - Hostouň. V uvedený den přijel autojeřáb, který za pomoci našich občanů sundal krovy z obytného stavení i stodoly. 7. června (1977) buldozer strhl stojící zdi a štíty stavení i stodoly a runy urovnal od silnice ze svahu dolů. Na tento materiál navezlo několik aut zeminy z výkopu vodovodu. V příštím roce (1978) má Okresní správa silnic definitivní úpravu, rozšíření vozovky. Tak skončilo stavení ve kterém prožilo život několik generací. Ještě si pamatuji (Václav Pulec), jak poslední majitel Václav Horák hospodařil v tomto stavení ve válce a krátce po válce, jak svážel s kravami obilí do stodoly. )
více  Zavřít popis alba 
  • 10.10.2020
  • 34 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
kysucania
  • 10.10.2020
  • 27 zobrazení
lotusesprit
Ďáblice - Ďáblické panství získal řád Křižovníků s červenou hvězdou od královny Konstancie Uherské roku 1233. V roce 1254 bylo panství rozšířeno o Ládví. Křižovníci zde budovali duchovní a hlavně hospodářské zázemí. Panství bylo určeno hlavně k zásobování jejich pražského kláštera a špitálů. Až do konce 17. století fungoval duchovní život v kostele sv. Augustina. Od roku 1703 stála v Ďáblicích také kaple a sídlil zde řádový kněz. Koncem 17. století kostel sv. Augustina zanikl a po jeho zániku byl stavební materiál použit k přestavbě tvrze. Nejpozději roku 1731 tvrz vyhořela a tak byla roku 1754 zahájena přestavba. O obnovu zámku se zasloužil hlavně tehdejší řádový administrátor Jan Nepomuk Střecha spolu se svou matkou Juditou. Přestavbu ukončili už roku 1755. Byla zbudována kaple s původním oltářem, řezbářskou výzdobou a freskami na klenbách z druhé poloviny 18. století. Ostatní prostory se nedochovaly. V témže roce vysvětil zámek s kaplí křižovnický velmistr Antonín Jakub Suchánek. Do makovice zvonice byl vložen mimo jiné vzácný kousek dřeva z vozu na němž bylo převezeno tělo sv. Václava ze Staré Boleslavi do Prahy. Barokní přestavbou vznikla dvoukřídlá patrová barokní zámecká stavba na půdorysu do L s nepravidelným bočním křídlem. Tento nedostatek se architekt snažil zakrýt přísně symetrickým uličním průčelím. Jeho sedmiosému rozvrhu se širokým vstupním rizalitem dominuje mohutná mansardová střecha s oktogonální zvoničkou. Zvonička je ukončena cibulovitou bání se zlaceným řádovým křížem s hvězdou. Rizalit je ukončen tympanonem se sochařskou výzdobou. Sochařská výzdoba velmi pravděpodobně pochází z dílny Ignáce Františka Platzera. Ovšem někdy je připisována F. Ublackerovi. Výzdoba rizalitu je tvořena dvěma po stranách stojícími anděli uctívajícími středovou sochu sv. Václava. Zámecká kaple Nejsvětější Trojice a sv. Václava byla původně barokně symetrickým prostorem. Skládal se z čtvercového centrálního prostoru lodi. Na jedné straně k ní přiléhal úzký pás presbytáře. Na protilehlé straně pak úzký pás s kruchtou. Tyto původní části kaple jsou pokryty obrazy s náměty praotce Abraháma. Malba je připisována Janu Ezechielovi Vodňanskému. Na ploše klenebního pasu nad varhanní kruchtou byla namalována část legendy ze života sv. Václava, který zde vykupuje pohanské děti, nechává je pokřtít a poté je vyučuje. Oltářní plátno zobrazuje sv. Václava uctívajícího Nejsvětější Trojici. Je zavěšeno na čelní stěně za oltářem v rokokovém rámu. Obraz v náročně pojednaném rokovém rámu je nesený dvěma anděli. Oltářní plátno je dílem Ignáce Václava Raaba. Ve 2. polovině 20. století některé drobnější prvky kaple zanikly. Relikviáře s drobnými obrazy sv. Hermana a sv. Syarda, které byly umístěny ve štítu branek oltáře nebo dvě schrány na votivní dary v predelle hlavního oltáře. Dochovaly se drobné plastiky evangelistů, umístěné původně na poprsnici hudební kruchty a soška Panny Marie s Ježíškem. Pod kruchtou je dodnes znát vestavěný výklenek, původně propojený přes kovanou mříž s profánními prostory zámku. Výklenek měl vlevo v iluzorní výmalbě provedený symetrický protějšek. Lavice jsou dřevěné, barokní, pocházejí z doby kolem roku 1770, miska na svěcenou vodu je zapuštěná do stěny do vchodu do kaple. Je vytesána z mramoru, těženého v křižovnických lomech ve Slivenci a má tvar mušle. Kaple byla počátkem 20. století symetricky rozšířena. Tím řada uměleckořemeslných předmětů vzala za své. I přesto působí interiér jednotným rokokovým dojmem. Bohatě zlacené plastiky s inkarnáty, mramorování oltáře, světlý lehký tón nástěnných maleb vytváří intimní duchovní prostor tohoto jedinečného barokního skvostu. Dnes jsou v arealu zámku soukromé společnosti, kanceláře, servis, klempírna atd.
více  Zavřít popis alba 
  • 6.10.2020
  • 21 zobrazení
mskosice
  • 5.10.2020
  • 36 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
monikash
Procházka se Zdeňkem Fránkem
V rámci 10. ročníku Dne architektoniky se v neděli 4. října 2020 v 16 hodin konala Procházka se Zdeňkem Fránkem, architektem města, kterou iniciovala senátorka Jaromíra Vítková, která se procházky i zúčastnila. Jelikož je cílem těchto akcí diskuze o kvalitách architektury, ujal se slova pan Fránek, který v úvodu zavzpomínal o svém vztahu k Boskovicích, jak se sem vůbec před několika lety vrátil a že by chtěl uskutečnit 3 stavby, aby tak zvýšil architektonickou hodnotu města. Tou první je sportovní hala, chystá se architektonická soutěž a vítězný model bude vystaven pro veřejnost. Dále je to knihovna neboli komunitní centrum. Při jeho vzniku jej inspiroval obraz starých Boskovic pověšená v kanceláři starosty a znak města sedmizubý hřeben. Na konci náměstí by chtěl umístit sochu Čtenáře, která by ukazovala směrem k průchodu vedoucímu k novému komunitnímu centru, který by byl upraven a pozměněn. A jako třetí stavbu by chtěl zrealizovat centrum, které navrhl jeho kolega Smiljan Radić. Jeho model jste mohli vidět loni na prezentaci v Zámeckém skleníku (více https://www.boskovice.cz/smiljan%2Dradic%2Dpredstavil%2Dve%2Dskleniku%2Dsvou%2Dstudii%2Du%2Dkoupadel/d-36029 ).
Pan Fránek pochválil jednání na místní radnici, kterou na procházce zastupovali oba místostarostové Lukáš Holík a Radek Mazač. Že jsou města, kde si neváží práce architektů a vybudovat v nich něco je nadlidský výkon. V rámci diskuze byl pan architekt dotázán na rychlost realizace nového komunitního centra. Na tento dotaz odpověděl pan Holík, že se čeká na dotaci a pan Fránek jej doplnil, že pak už nebude problém stavbu zrealizovat. Lidé se také ptali na možnost umístit knihovnu do Panského dvora. Bohužel tato historická stavba již nesplňuje podmínky pro umístění knihovny a není ani v dobrém stavu. Pan Fránek oživil myšlenku spojit sport s kulturou, o které se uvažovalo před několika roky koupí tělocvičny u Jízdárny, kde by se umístila sportovní hala a došlo by tak ke spojení se skleníkem a letním kinem. Ale od této možnosti zastupitelé města upustili, nehledě na fakt, že tělocvičnu již majitel prodal novému vlastníkovi. Paní senátorka Vítková se zajímala o rekonstrukci v zámeckém parku. Bohužel se musí financovat důležitější akce ve městě, ale studie je vytvořená, takže když se finanční situace zlepší není problém realizovat nejen tuto akci ale i další, na které jsou zpracované studie z dob předchozích, které se vytvářeli do budoucna. Dále padl dotaz na jednotný nebo dobový vzhled výloh a štítu obchodů na náměstí. Pan Fránek odpověděl, že majitelé konzultují návrhy s městem, ale město většinou jen doporučí jejich vzhled, protože budovy na náměstí nejsou v jednotném stylu a slohu jako tomu bývá v jiných městech. Další účastníci procházky se dotazovali, jak můžou vznikat stavby jako třeba na Výsluní nebo bytové domy na ulici Legionářské, jedna v traktu bývalého Vkusu a na místě bývalého starého hřbitova. Bylo jim odpovězeno, že město nemá moc pravomocí dané stavby nepovolit.
Po dotazech představil pan Fránek lidem model Radićova centra, které by mělo vyrůst v proluce mezi Koupadly a Obecním židovským domem, kam pak směřoval procházku. Zde vysvětlil přítomným, co Chislkého architekta inspirovalo ke stavbě a její vybudování by pozvedlo hodnotu Boskovic v očích světových architektů. Nastínil, ve kterých místech by měla stát a co by v ní mělo být umístěno. Zde procházku ukončil. Byl odměněn zaslouženým potleskem a návštěvníci se rozešli do svých domovů.
více  Zavřít popis alba 
  • 4.10.2020
  • 33 zobrazení
tenjemuj
"Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp", hlásá nápis na štítě turistické občerstvovny na Řípu. Já bych dodal: "a turistovi Sněžka". Ve světovým měřítku to není žádná vysoká hora, ale je naše nejvyšší, o vrchol se dělíme s Poláky a při výstupu na ni, pokud nejedete lanovkou, nebo jak já říkám chrličem pohodlných lidí, se při výstupu celkem dobře rozdýcháte (i zde platí: jak kdo...). V sezóně je zde nadbytek zájemců a pravidelně to zde vypadá jako tábor lidu, a proto jsem si zvolil začátek října, a ještě k tomu mimo víkend, abych si zde zajistil letošní účast. Co se nedá ale naplánovat je počasí. Ač u nás dole začíná pěkný den i s doprovodem slunka, nejvyšší partie Krkonoš se zahalily do nízké oblačnosti. Takže jsem sice Sněžku přešel, ale prakticky jsem ji neviděl. Rok co rok chodím nahoru Obřím dolem, ale letos jsem šel od Pomezní boudy, kam jsem dojel autobusem ze Svobody nad Úpou. Okruh přes Sněžku k Luční boudě, Výrovce a dolů Zeleným dolem do Pece pod Sněžkou na autobus, který mne svezl zpět dolů do Svobody k autu
Kategorie: cestováníkrajina
více  Zavřít popis alba 
48 komentářů
  • 1.10.2020
  • 110 zobrazení
jdlavicka
Malá procházka po Plzni...
Kategorie: krajinapříroda
více  Zavřít popis alba 
  • 28.9.2020
  • 42 zobrazení
silvestra
Kozlov je vesnice, část města Česká Třebová v okrese Ústí nad Orlicí. Nachází se asi 3,5 km na jihozápad od České Třebové.
Vesnice je spojena s dílem malíře Maxe Švabinského, který sem jezdíval na chalupu rodičů své manželky Ely. Toto lidové roubené stavení č. p. 50, dnes zvané chaloupka Maxe Švabinského, stojí na samém severním konci vesnice . Štít domku zdobí malba „Svatý Václav přijímá dary“ od Švabinského. Další štít vymaloval umělec též na sousedním domě č. p. 12.

V centru Kozlova se ve svahu nalézá roubená malovaná kaplička,
více  Zavřít popis alba 
94 komentářů
  • 24.9.2020
  • 101 zobrazení
danco629
Kategorie: auta
více  Zavřít popis alba 
  • letos v září
  • 24 zobrazení
mildovo74
Cedule pochází z Pavlova u Unhoště. Pivovar zanikl v roce 1943 a po roce 1945 nebyl obnoven. Dokonce se tu pěstoval vlastní chmel !
Tato cedule dost možná mohla být v Hostouni na štítu hostince "U Hraběcích" o kterém jsem zde také psal !
Vyrobena byla na přelomu 20-tých a 30-tých let.
Celkově jsou zachované pouze snad jen 3 cedule.
O tomto pivovaru mám teké pár zajímavostí.
Chystám tedy další povídání o dalším zajímavém pivovaru.
více  Zavřít popis alba 
  • 21.9.2020
  • 9 zobrazení
siouxsioux
  • letos v září
  • 20 zobrazení
radekgre
Hrad Potštejn stával na strmém kopci nad Divokou Orlicí jižně od městečka Potštejna, kde se dodnes zachovaly jeho zříceniny. Býval nejmohutnějším a nejpevnějším hradem v celém Podorlicku. Hrad založil koncem 13. století Procek z rodu Drslaviců, pocházejících z Plzeňska, kteří v povodí Divoké a Tiché Orlice prováděli rozsáhlou kolonizaci. Poprvé je Potštejn připomínán k r. 1287 a pak k r. 1311, když byl za krátké a chaotické vlády krále Jindřicha Korutanského ve sporech pánů s pražskými měšťany zabit Procek z Potštejna. Prockův syn Mikuláš z Potštejna ze msty zavraždil bohatého a vlivného pražského měšťana Peregrina Puše, za což byl z rozkazu krále Jana Lucemburského uvězněn a r. 1312 postupně pokutován. Za nových bojů o českou korunu mezi Janem Lucemburským a vévodou rakouským Fridrichem Sličným se Mikuláš z Potštejna r. 1317 připojil k protivníkům krále Jana Lucemburského. Později Mikuláš z Potštejna mstil domnělou křivdu, napadal statky králových stoupenců, zneklidňoval široké okolí a zejména přepadal německé kupecké karavany.

Moravský markrabí Karel, tehdy i správce země, vytáhl r. 1338 proti Mikulášovi, dobyl jeho hrad Choceň i řadu dalších tvrzí. Mikuláš z Potštejna se královské moci sice pokořil, ale vzápětí výboje obnovil. V nové vojenské výpravě r. 1339 Karel po devítinedělním obléhání Potštejn dobyl a hrad pobořil. Mikuláš zahynul pod troskami podkopané věže. Ačkoliv odbojníkovo zboží mělo podle zemského práva propadnout panovníkovi, Karel vrátil r. 1341 jeho většinu Mikulášovým dědicům a konfiskoval pouze městečko Choceň s příslušenstvím a potštejnský hrad. Vzhledem k nesmírnému strategickému významu Potštejna v systému tehdejší zemské obrany Karel IV. hrad v l. 1355–1359 obnovil. R. 1355 jmenoval potštejnským purkrabím příslušníka panského stavu Půtu z Častolovic a pověřil ho zřejmě i řízením stavby. Protože hrad potřeboval i hospodářské zázemí, koupil Karel IV. r. 1356 od Jana z Potštejna celé panství a r. 1358 od Jana z Vartemberka a Veselí blíže neznámá práva k Potštejnu. V této kupní smlouvě je také první písemná zpráva o městečku Potštejnu, tehdy zvaném Potštejnek.

V dalších letech se Potštejn již připomíná jako královské zboží v držení různých zástavních pánů. Okolo l. 1371 až 1376 byl zde zástavním držitelem opavský kníže Bolek, po něm leslavský biskup Jan, dále knížata opolská Bolek, Jindřich, Bernard, Ladislav a těšínský kníže Přemek. Když král Václav IV. vyplácel ze zástavy všechny komorní statky, vyplatil v l. 1390–1397 i Potštejn.

Vykoupený Potštejn Václav IV. postoupil r. 1395 Jindřichu Lacembokovi z Chlumu, Husovu průvodci do Kostnice. Lacembok zápisem z r. 1396 slíbil králi, že Potštejn opět vrátí, kdykoli mu bude nařízeno. R. 1398 zastavil král Václav IV. hrady Potštejn a Bezděz se všemi městečky a vesnicemi moravskému markraběti Prokopovi, za něhož byl hrad r. 1399 bezvýsledně dobýván vojsky panské jednoty, vedenými litomyšlským biskupem Janem, Bočkem z Kunštátu a Smilem Flaškou z Rychmburka. Po smrti markraběte Prokopa r. 1405 vrátil Václav IV. Potštejn opět Jindřichu Lacembokovi z Chlumu. V letech 1410–1425 byl hrad v držení královny Žofie, manželky Václava IV., po jejíž smrti r. 1425 připadl králi Zikmundovi.

Za husitských válek byl Potštejn od r. 1427 zápisným zbožím Půty mladšího z Častolovic, nesmiřitelného nepřítele husitů, kteří r. 1432 hrad oblehli. Posádka se vzdala až po půlročním obléhání. Po smrti Půty mladšího z Častolovic r. 1435 spravovala Potštejnsko, Kladsko i Minsterbersko jménem sirotků Aničky, Kateřiny a Anny vdova po Půtovi starším Anna, rozená kněžna osvětimská. Ta pak prodala všechny tyto državy Hynku Krušinovi z Lichtemburka, který je na Potštejně poprvé připomínán r. 1422. Jeho syn Vilém Krušina r. 1454 postoupil všechny zděděné statky správci a hofmistru Království českého Jiřímu z Poděbrad. Ten zastavil Potštejn náhradou za Kolín husitskému knězi a zakladateli Nového Tábora na Moravě Bedřichu ze Strážnice, který zde r. 1459 zemřel. R. 1472 zdědil Potštejn Jiříkův syn Boček z Kunštátu a po jeho smrti r. 1496 knížata minsterberská bratři Viktorin, Jindřich starší a Jindřich mladší, jinak Hynek. Kníže Viktorin r. 1472 a kníže Hynek r. 1474 přenechali svá práva na Potštejn knížeti Jindřichu staršímu, který jej ještě před r. 1478 postoupil své matce královně Johance, která jej ihned zastavila svému hofmistru Hynkovi z Valdštejna. V následujících letech 1483–1487 vládl Potštejnskem opět kníže Jindřich Minsterberský, který však r. 1488 opět hrad zastavil, tentokrát Mikuláši Hrdému z Klokočova. Vyčerpán finančními náklady na válku ve Slezsku proti uherskému králi Matyášovi r. 1488, byl kníže Jindřich Minsterberský nucen prodat okolo r. 1495 panství litické i potštejnské. Na doporučení krále Vladislava II. je koupil jako dědičný majetek Vilém z Pernštejna. Podle zápisu v zemských deskách z r. 1497 zahrnovalo potštejnské panství hrad Potštejn, městečka Kostelec nad Orlicí a Potštejnek a 13 vsí.

Za pánů z Pernštejna plnil hrad nejen funkci obranného a správního střediska rozsáhlého panství, ale stal se především honosným a reprezentačním sídlem renesančních velmožů. Po Vilémovi z Pernštejna zdědil r. 1521 Potštejn jeho syn Vojtěch, který sepsal pro svého hejtmana Albrechta Sudličku z Borovnice směrnice, podle nichž měl hrad i panství spravovat. Zakázal například trestat poddané bitím. Po jeho smrti r. 1534 získal Potštejn jeho bratr Jan z Pernštejna, držitel kladského hrabství. Za jeho i Vojtěchovy vlády nacházeli na pernštejnských statcích útočiště čeští bratři, kteří však byli z Potštejna r. 1547 vypuzeni Janovým synem Jaroslavem z Pernštejna. V jeho majetku zůstal Potštejn až do r. 1556, kdy jej musel pro dluhy prodat falckraběti rýnskému, knížeti bavorskému, arcibiskupu solnohradskému a biskupu pasovskému Arnoštovi, který ohromné potštejnské panství rozparceloval na pět dílů a po částech rozprodal.

Jeden díl s hradem Potštejnem prodal r. 1558 Václavu Hrzánovi z Harasova a na Jenštejně. Po jeho smrti r. 1570 vládl Potštejnskem za nezletilého sirotka Adama Šťastného Hrzána z Harasova poručník Mikuláš z Vildštejna. Po smrti Adama Šťastného r. 1598 držela Potštejn jeho dcera Anna Kateřina, vdova po Janu Burianu Kaplířovi ze Sulevic, podruhé provdaná za Jana Arnošta z Ullersdorfu, které byl Potštejn r. 1629 pro dluhy prodán císařskému plukovníkovi nizozemského původu, majiteli vambereckého panství Kašparu Grambovi. Po jeho smrti r. 1633 držela panství jeho žena Magdalena Grambová, která se r. 1640 podruhé provdala za Ottu Jindřicha Štose z Kounic. Sňatkem s její dcerou Františkou Magdalenou a zakoupením práv jezuitů z Hradce Králové, která získali odkazem Kašpara Gramba, získal r. 1666 Potštejn Václav Záruba z Hustířan. Zárubové drželi Potštejn do r. 1746, kdy jej Alžběta Zárubová z Hustířan, provdaná za hraběte z Hautois a podruhé za hraběte Cavriani, prodala slezskému emigrantu francouzského původu hraběti Janu Ludvíkovi Harbuvalovi-Chamaré, zkušenému hospodáři a průmyslovému podnikateli. Ten zřídil v Potštejně r. 1755 velkou plátenickou manufakturu s rozsáhlými bělidly, která dodávala výrobky až do zámoří. V Potštejně byla r. 1755 rovněž založena přádelní a tkalcovská škola pro poddané ze širokého okolí, která měla zvýšit kvalitu českého plátna. Po smrti Jana Ludvíka r. 1764 se ujal potštejnského statku jeho syn Antonín, který se pokusil i o zavedení hedvábnictví. Dal rovněž r. 1781 postavit naproti zámku lékařský dům pro chirurga (nynější faru), jenž měl vykonávat obvodní službu na území celého velkostatku. Do dějin hradu se Jan Antonín zapsal svými vykopávkami v podzemí zámku.

Za obou hrabat Chamaré došlo k zásadnímu zlomu i ve vývoji městečka Potštejna. Do poloviny 18. století mělo povahu původního podhradí s funkcí sloužit potřebám hradu hlavně řemeslnickou a dělnickou prací a sdílelo s ním i jeho osudy. Když byl hrad jako sídlo v 30. letech 17. století opuštěn, ztrácelo svou úlohu a hospodářský význam. Až opět od r. 1746 ožilo jako ústředí samostatného potštejnského velkostatku a manufaktury a opět se mu vrátila funkce služebnosti k sídelní vrchnosti, ale tentokrát již v uvolněnějším kapitalistickém vztahu. V této době také vznikly nové místní části obce Fabrika a Bělisko, typické jádro tehdejšího manufakturního Potštejna.

R. 1851 získal Potštejn sňatkem s Alžbětou Harbuvalovou Prokop Dobřenský z Dobřenic. V majetku Dobřenských zůstal Potštejn až do r. 1945, kdy přešel do vlastnictví státu.

Původní drslavický hrad zaujímal jenom vrchol hory, tedy prostor dnešního hradního paláce, a byl obehnán dvojím opevněním. V r. 1339 byl královským vojskem dobyt a rozbořen tak, že dnešní stavební zbytky zachovaly jeho podobu jen přibližně. R. 1359 jej dal Karel IV. obnovit. Z té doby pravděpodobně pochází i systém podzemních chodeb, sloužících obranným účelům. Tehdejší hradní palác byl postaven zřejmě v místech dnešní kaple a tvořily jej dvě věžovité budovy spojené zdí, jejíž zbytky jsou dosud částečně patrny v terénním stupni na nádvoří. V jižní části dnešního vnitřního hradu bylo patrně nádvoří, obehnané zdí s branou. Hrad byl obklopen parkánem s vysokou zdí, jejíž zbytky jsou dosud patrny vlevo od dnešní páté brány. Navíc bylo opevnění zesíleno valem a hlubokým příkopem, překlenutým v západní straně padacím mostem. Karlův Potštejn zaujímal tedy přibližně prostory dnešního vnitřního hradu.

Po husitských válkách bylo hradní opevnění zesíleno druhým kruhem hradební zdi, zpevněným dvěma okrouhlými vížkami severně od cesty z podhradí. V l. 1458–1459 zpevnil hrad král Jiří Poděbradský vybudováním dolního pásu hradeb, zesíleného osmi čtverhrannými baštami, vestavěnými do hradební zdi v odstupech 60–100 m. V 15. století byl hrad Potštejn vojenskou pevností prvního řádu.

Největšího významu však dosáhl v první polovině 16. století, kdy byl upraven na honosné sídlo pánů z Pernštejna. V době svého největšího rozkvětu byl hrad chráněn trojitým prstencem hradeb. Přístup do něho byl z východní strany po tzv. opyši. První brána byla zesílena příkopem a nízkou dřevěnou jednopatrovou vížkou, z níž se vycházelo na cimbuří ohradu, která z obou stran chránila 150 m dlouhou vozovou cestu, vedoucí k druhé bráně. Vížka byla dřevěná proto, aby v případě potřeby mohla být snadno stržena a svým materiálem alespoň na čas zatarasila útočníkům přístup do mezivalí. Toto mezivalí končilo u širokého, zděného příkopu, ze všech stran chráněného vysokými zdmi, přiléhajícími k prvnímu pásu hradeb. Přes příkop vedl zvedací most do druhé brány klenutého průjezdu, chráněné vpravo kamennou věží. Kromě brány byla zde ještě lávka a kamenná fortna pro pěší. Po levé straně brány stály kůlny pro vozy a různé hospodářské nářadí a kovárna. Odtud také vybíhal po obvodu celého kopce první hradební pás, zesílený osmi čtyřhrannými baštami.

Od druhé brány pokračovala cesta druhým mezivalím, opět po obou stranách chráněným pevnou hradbou. Po 250 m byla cesta překlenuta třetí branou s pevnou věží, která zde však měla i mimořádně důležitý úkol – ochranu hradní studny, zbudované asi 15 m vpravo od věže. Význam vody pro hradní posádku v případě obležení byl nesmírný. Proto byla nad studnou vztyčena ještě zvláštní ochranná věž, zpevněná mocnými opěrnými pilíři. Studna byla spojena s věží nad třetí branou krytou chodbou. K dalšímu zabezpečení studny sloužila zvláštní bašta, zbudovaná mezi ní a dolní hradbou.

Od třetí brány pokračovalo mezivalí až ke čtvrté bráně, chráněné mohutnou dvoupatrovou věží, v jejímž průjezdu vpravo byl příbytek vrátného, vlevo písárna, kde byly vyřizovány běžné úřední záležitosti. K této bráně, dodnes ozdobené pernštejnskou zubří hlavou, se přimykal prostřední hradební pás, obepínající vrchol kopce. Toto opevnění bylo na severní straně posíleno dvěma kulatými věžemi, chránícími přístupové mezivalí i jádro vlastního hradu.

Na východní straně hradby byly umístěny konírny. Jižní strana pak byla chráněna mocnou plošinnou baštou, výhodnou pro umístění hrubé střelby. Vedle stály hospodářské budovy neznámého účelu. Na západní straně zesilovala hradbu kulatá bašta. Volný prostor, do něhož se mezi druhým a třetím hradebním pásem rozšiřovala příjezdová cesta, sloužil jako shromaždiště a cvičiště hradní posádky.

Od čtvrté brány se východním směrem zatáčela příkrá cesta přes hradební „plac“ k páté hradní bráně, uzavírající poslední vnitřní opevnění tvaru podkovy, obrácené obloukem k jihu. Brána byla opět zesílena mocnou věží stojící v místech, kde r. 1339 v troskách tehdejší věže zahynul Mikuláš z Potštejna. Napravo od vchodu byl čeledník, nalevo světnice vrátného. Po celé délce severní strany vnitřního opevnění stály byty úředníků a spižírny. Nahoře byla hradba zpevněna dřevěným podsebitím. Naproti těmto budovám, přistavěna na vnější zeď hradního paláce, stála kuchyně se spižírnou a pod ní napravo cisterna na vodu. Jižní část hradby zesilovala mohutná kulatá věž, bývalá věznice, na jejímž místě dnes stojí kaple Božího hrobu, východní stranu menší čtyřhranná bašta. Všechny fortifikační složky vnitřního opevnění dokazují, že zde bývala nejstarší hradní část.

Od páté brány vedla cesta ke hradnímu paláci parkánem po severní a západní straně až k jeho jižnímu konci, kde byla poslední brána. Cesta byla pravotočivá proto, aby útočník, držící zbraň v pravé a štít v levé ruce, byl ze strany paláce odkryt střelám. Šestou branou, zpevněnou příkopem, padacím mostem a věží, se vcházelo na podkovovité palácové nádvoří, obklopené dvěma křídly jednopatrového paláce, jehož konce na severní straně spojovala silná zeď s cimbuřím. V paláci byly komnaty panstva, pokoje pro hosty, byt purkrabího, ložnice služebnictva, kaple, zbrojnice, spižírny a sklepy. V prvním patře každého křídla byly slavnostní síně a sedm dalších pokojů nestejné velikosti. Síň v levém křídle paláce byla spojena dřevěným můstkem s věží nad pátou branou, která měla být posledním útočištěm zbytků posádky. Odtud byl také jeden ze vstupů do podzemních chodeb. V místech bývalého hradního paláce stojí dnes rozvaliny kostelíka sv. Jana Nepomuckého. Ve východním rohu paláce je ve výši 5 m nad zemí na jednom kvádru vytesán gotickým písmem latinský, dnes již nečitelný nápis. Archeolog Karel Josef Biener z Bienenberga jej r. 1778 četl takto: Signata instes, caritas extirpat hostes. (Na poznamenaném začni hledati). Toto čtení přejal také Alois Jirásek do své povídky Poklad, v níž vypráví, jak hrabě Jan Antonín Harbuval-Chamaré na základě nápisu hledal v podzemních chodbách hradu poklad. Jde však zřejmě o latinský verš, obsahující zbožnou průpovídku. Kámen dnes není na svém původním místě. V bývalém hradě tvořil pravděpodobně hořejší příčnou část kamenného portálu.

Poslední stavební úpravy spolu s kamenickou a malířskou výzdobou se na Potštejně prováděly koncem 16. století za Adama Šťastného Hrzána z Harasova, který se tím značně zadlužil. Adam Šťastný byl také posledním majitelem, který na Potštejně sídlil. Ještě r. 1635, při dělení pozůstalosti po Kašparu Grambovi, konstatuje zápis, že „…hrad, zámek Potenštejn leží na vysokém vrše nad městečkem Potenštejnem, někdy velikým nákladem od kamene vystavěný, na díle cihlou a na díle šindelem přikrytý, trojími zdmi kamennými a baštami a blochourmi (sruby) okolo obehnaný. V kterémžto pokojův, světnic, komor, pavlačí sklepů klenutých, jak nahoře suchých, tak dole pro vína a piva, kuchyně, špižírně a maštalemi, obilnicemi, studnice široká a tesaným kamenem od vrchu až dolů vůkol obezděná… i jiných všelijakých potřeb se vším dostatkem jest …“.

Potom ale přestal být nepohodlný hrad sídlem vrchnosti a vzhledem k pokroku ve válečnictví již nevyhovoval ani jako pevnost. Opuštěný a neudržovaný objekt pozvolna chátral a v r. 1673 je uváděn jako pustý. Zkázu hradního areálu dovršil v l. 1747–1782 hrabě Jan Antonín Harbuval-Chamaré, který v podzemí marně hledal legendární poklad loupeživého Mikuláše z Potštejna. Vykopávkám padly za oběť i některé doposud zachovalé části hradního objektu. Avšak kromě starých klíčů, podkov, ostruh, pečetidla městečka Potštejna a dalších drobností, nenalezl nic. Nálezy pocházejí vesměs ze 16.–17. století a jsou dnes uloženy v Pamětní síni Jiráskova Pokladu v Potštejně. Jediným výsledkem výzkumu je plán podzemních chodeb, pořízený r. 1762 hrabětem Harbuvalem-Chamaré.

R. 1766 dala postavit v opuštěných hradních rozvalinách hraběnka Anna Barbora Harbuval-Chamaré rokokový kostelík sv. Jana Nepomuckého, z něhož se dnes zachovalo jen obvodové zdivo. Při kostelíku zřídila i obydlí pro kapucínské mnichy, kteří se tu ale nikdy neusadili. Na dolním nádvoří byla později vybudována kaple Božího hrobu, která se zachovala dodnes.
více  Zavřít popis alba 
  • 19.9.2020
  • 35 zobrazení
lenjessie
Po troch dňoch od návratu z ostrova Rügen v Baltskom mori sme sa rozhodli vycestovať pre zmenu do miest, kde sa snúbia obrovské ľadovce s mohutnými vysokými štítmi. Kde sa však permafrost - dlhodobo zmrznutá pôda - doslova roztápa pred očami... Úplnou náhodou na deň presne ako pred piatimi rokmi, kedy sme vstúpili prvýkrát na ľadovec Pasterze a niekde tam začali naše alpské putovania. Už vtedy sme boli svedkami toho, ako závratne sa topí tento najdlhší ľadovec Rakúska. V roku 2015 sme sa naň vybrali ešte raz a potom v roku 2017 - k ďalšiemu ľadovcu...
Tentokrát sme opäť kráčali úbočím po jeho pravej strane, panoramatickou cestou Gamsgrubenweg, odkiaľ je najlepší výhľad na najvyšší Grossglockner a krásny Johannisberg, pod ktorým ľadovec Pasterze začína. Naším pôvodným cieľom bola chata Oberwalderhütte (2973 m). Je to túra, ktorá by sa nemala podceňovať a my sme s tým i rátali. Naše kroky nás doviedli až k ľadovcu Wasserfallwinkel, cez ktorý sme museli prejsť - (nájsť to správne miesto na prechod) a ďalej už bolo potrebné využiť alpinistického umenia vyhľadať cestu, pretože každý rok sa krajina mení. Takmer tesne pod nástupom do steny sme sa stali svedkami toho, o čom píšem v úvode. Topiaci sa permafrost nám na vlastné oči ukázal, ako dokáže byť nebezpečný, keď sa na poslednom výšvihu k chate odtrhli uvoľnené obrovské skalné bloky a s hrmotom sa rútili ponad štyroch ľudí, ktorí boli v stene, až na ľadovec pod stenou. Niekde v tú chvíľu sme sa rozhodli, že chatu (v tomto období už i tak zatvorenú) oželieme. Zašli sme ešte na strmý okraj steny nad ústie ľadovca Pasterze a vrch Johannisberg i Mittlerer Burgstall sme mali odtiaľ takmer ako na dlani. Po krátkom oddychu sme sa vybrali náročnou cestou naspäť. Bola náročnejšia ako cesta hore. Hľadáte tie správne zostupy pre vás, i pre Goru. Tá mi však opäť raz dokázala, že sa vie v horách i v náročnom teréne bezchybne pohybovať a i v kritických situáciách sa vie vynájsť a obratne predísť prípadnému pádu. Skláňam sa pred ňou a obdivujem ju!
Po návrate zelenými trávnatými svištími úbočiami nad ľadovcom Pasterze a po prechode šiestimi tmavými tunelmi, ktoré na Gamsgrubenweg rôznymi zaujímavosťami približujú mystickú a povesťami opradenú horu, sme v lúčoch zachádzajúceho slnka za Grossglockner pokračovali na výšinu Kaiser-Franz-Josefs-Höhe. Tu Gorka stretla nového kamaráta - obrovského svišťa a obaja sa tak stali vďačnými fotografickými objektmi okoloidúcich turistov. Jeden z nich, po nemecky hovoriaci, nás krátko na to dobehol a ukazoval nám vo svojom fotoaparáte Gorku so svišťom a bolo na ňom vidieť, že má z fotografií veľkú radosť. :-)
Taktiež sme stihli úplne posledné lúče farbiace kraj do oranžova na vyhliadke Edelweisspitze. Odtiaľ nás už čakala iba dlhá a únavná cesta domov, ktorá sa skončila o tretej ráno nasledujúceho dňa. 24 hodín "na nohách" dá zabrať, ale poviem vám - stálo to za to! V kraji ľadovcov a mohutných vysokých štítov... :-)
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • 19.9.2020
  • 75 zobrazení
ozyn
  • letos v září
  • 4 zobrazení
psychixz
Výstup na Slavkovský štít 2 452 mnm a na Východnou Vysokou 2 429mnm.
více  Zavřít popis alba 
  • letos v září
  • 25 zobrazení
rikatan
  • letos v září
  • 2 907 zobrazení
mima031
více  Zavřít popis alba 
  • 13.9.2020
  • 8 zobrazení
cilie
Při vycházce na Holednou, jsem uviděla velikou housenku, měla asi 10 - 12 cm. Vydržela jsem ji pozorovat hodně dlouho. Byla neuvěřitělně rychlá. Neměla jsem tušení, co to je,až na inrenetu jsem zjistila, že se jedná o škůdce stromů Drvopleň obecný (Cossus cossus), snad jsem ji měla raději zničit.

Český Zahrádkář 11 října, 2018 0 Zahrada Ochrana, Ovocnářství, škůdci, stromy

Drvopleň obecný (Cossus cossus), motýl z čeledě drvopleňovítých (Cossidae), je nenápadný, avšak dostatečně nepříjemný škůdce mnoha ovocných i okrasných listnatých stromů.

Nejčastěji se se škůdcem setkáme na podzim, kdy dospělé housenky, dlouhé 80-100 mm, nápadně krémově žluté s rudohnědými štíty na hřbetě všech článků těla, vylézají z kmenů napadených stromů a hledají si vhodný úkryt pro přezimování. Těchto nápadných a velkých housenek je třeba se dotýkat opatrně, neboť jejich černá hlava je vyzbrojena silnými kusadly, která v obraně dovedou citelně kousnout.

Dospělý drvopleň obecný je poměrně velký motýl. Křídla v rozpětí dosahují u samců 65-70 mm, u samic dokonce 80-90 mm. Tím se řadí mezi naše největší motýly. Je přitom značně zavalitý, a tím i nemotorný. Celkové zabarvení je možné charakterizovat jako hnědošedě mramorované, Dospělci vyletují z kukel zjara. V přírodě se s nimi setkáváme v červnu a červenci. Poletují pouze večer a v noci, přes den sedí na kmenech stromů a vzhledem ke svému ochrannému zbarvení splývají s kůrou stromů.
více  Zavřít popis alba 
64 komentářů
  • 13.9.2020
  • 90 zobrazení
atnelav
V sobotu jsem si udělal jen takový krátký rychlý výstup z Hrebienku na Slavkovský štít a zpět. Cca čtyři hodinky chůze tam i zpět a 1000 metrů převýšení.
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • 12.9.2020
  • 70 zobrazení
svojkovaci
Ze Štrbského plesa po žluté přes vodopád Skok na Furkotský šťít (2403m)
Celkem 15,8 km s převýšením 1043m.

Za čtyři dny celkem našlapáno 80,1 km a nastoupáno 3 867 m !!!
více  Zavřít popis alba 
  • 12.9.2020
  • 38 zobrazení
jozom
dĺžka trasy: 20,5 km
stúpanie / klesanie: 1308m
více  Zavřít popis alba 
  • 12.9.2020
  • 49 zobrazení
Reklama