taborjaromer
  • 22.9.2016
  • 934 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
hafik14
Kategorie: děti
více  Zavřít popis alba 
  • 6.9.2016
  • 186 zobrazení
hafik14
Kategorie: děti
více  Zavřít popis alba 
  • 6.9.2016
  • 317 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
maillin
  • 15.8.2016
  • 194 zobrazení
feliks2
První společnou akcí právě vzniklého sportovního klubu ATLET Šestajovice se stal 4. běh letošního ročníku Lívancového běhu, který se konal na známé trati ve Stromovce.. Účast byla poznamenána jednak epidemií chřipky a také Pražským půlmaratonem a možná někoho odradil jen ranní přízemní mrazík, který se ale během dopoledne proměnil v prima slunečný den..
více  Zavřít popis alba 
  • 5.4.2016
  • 45 zobrazení
verastrnadkova
Přibyslav je město v okrese Havlíčkův Brod v Kraji Vysočina na řece Sázavě, 23 km severovýchodně od Jihlavy a 12 km jihovýchodně od Havlíčkova Brodu. Má přibližně 4 000 obyvatel a zahrnuje několik částí města – Českou Jablonnou, Dobrou, Dolní Jablonnou, Hřiště, Poříčí, Přibyslav, Ronov nad Sázavou a Utín. Je členem Svazku obcí Přibyslavska.
Název města se odvozuje od údajného zakladatele Přibyslava z Polné. Přibyslavská pahorkatina, v níž město leží, nebyla nejprve příliš osídlena a písemné zmínky o Přibyslavi pochází přibližně z poloviny 13. století. Přibyslav ve 13. století byla po Jihlavě druhým nejdůležitějším nalezištěm stříbra v českých zemích, těžba však byla poměrně brzy ukončena. V roce 1424 obklíčili město husité v čele s Janem Žižkou, který však poblíž nedaleké vsi dnes zvané Žižkovo Pole zemřel. Husité přesto město dobyli a vypálili. V pobělohorské době město spravovala knížata z Ditrichštejnu. Město postihla v té době řada katastrof a několikrát vyhořelo. Dnes je to klidné městečko s tradicí lehkého průmyslu, především potravinářského, textilního a dřevozpracujícího. Důležitým podnikem je Pribina (dnes TPK Přibyslav) vyrábějící mléčné produkty. Od roku 1898 je Přibyslav přístupná po železnici a je zde i veřejné letiště. K zajímavým pamětihodnostem patří barokní kostel Narození sv. Jana Křtitele s věží, Starý špitál či přibyslavský zámek.

Název
Název „Přibyslav“ se zpravidla odvozuje od historických postav, které žily v době založení sídla či se na jeho založení přímo podílely. Dlouho byl za původce názvu považován údajný zakladatel, moravský velmož Přibyslav z Křižanova (zmiňuje se o něm například Antonín Profous ve svém díle Místní jména v Čechách). Novější prameny odvozují název spíše od osoby Přibyslava z Polné, který je znám svou kolonizační činností. Pojmenování města mělo tyto formy: Priemezlaves (1257), Primizlaus (1265), Primislaus (1272), Przemislabe (1283), Przibislaws (1307), Primizlaus (1314), Przymzlaus (1316), Primislauia (1329), Przibislaw (1405), Przibislauia (1412), Przibislaw (1542), Pržibyslav (1675), Pržibislaw (1720), Pržibislau (1838), Přimislau (Přibyslav) (1880) a současné Přibyslav. Samotné jméno vzniklo přivlastňovací příponou -jb z osobního jména Přibyslav a znamená tak například Přibyslavův dvůr či Přibyslavův hrad a podobně.

Historie
Nejstarší dějiny
Město se rozkládá v centrální části Českomoravské vrchoviny v klimaticky a geograficky poměrně nehostinné krajině, která proto v pravěkých dobách nebyla příliš osídlena. Archeologické nálezy z této doby jsou proto na Přibyslavsku vzácné a vypovídají o neexistenci sídliště trvalého typu. Ještě ve vrcholném středověku byla většina území pokryta hlubokým lesem přerušeným jen několika obchodními stezkami.
První písemné zmínky pochází přibližně z poloviny 13. století. Některé starší spisy sice místo podobného názvu zmiňují, ale zřejmě se jedná spíše o moravskou obec Přibyslavice. V roce 1235 se v listině královny Konstancie objevuje výraz „Pribyzlaun“ a jako svědek je podepsán přibyslavský rychtář, což soudí o dobové existenci obecního uspořádání v Přibyslavi. První písemná zmínka se však např. podle ČSÚ datuje do roku 1257 a vztahuje se k listině Smila z Lichtenburka, v níž daruje desátky ze stříbrných dolů v okolí Přibyslavi třem cisterciáckým klášterům. Tato těžba souvisela s rozvojem hornictví na Jihlavsku. Falešné rukopisy se však snažily v minulosti klást založení města do vzdálenější historie. V roce 1889 byl zveřejněn nález tzv. Paměti přibyslavské, padělaného dokumentu, který založení města sestrou svatého Václava Přibyslavou klade do 10. století. Nepravost rukopisu prokázal již v roce 1908 Gustav Friedrich, dokument byl však podrobován rozsáhlému jazykovému i historickému zkoumání i v mnohem pozdější době.
Přibyslav a přilehlý region se již ve 13. století stala po Jihlavě druhým nejdůležitějším nalezištěm stříbra v českých zemích. Nejprve se však zřejmě jednalo o osadu kolem tehdejšího přibyslavského hradu a sídlo městského typu vzniklo zřejmě až v poslední třetině 13. století. Po smrti Smila z Lichtenburka získal Přibyslav jeho bratr Častolov, poté jeho syn Jindřich z Přibyslavi a na přelomu 13. a 14. století Jindřichův syn Hynek z Přibyslavi. Původně hornické město se však mění s tím, jak byla naleziště postupně vytěžena a horníci odchází na Kutnohorsko. Obyvatelé se přeorientovávají na zemědělství a řemesla. Ke konci 14. století se vlády na panství ujal Čeněk z Ronova, který později proslul loupežnými přepadeními sousedních měst.
15.–19. Století
Na začátku října 1424 přitáhli k městu husité v čele s Janem Žižkou. Utábořil se mezi Šenfeldem (dnešní Žižkovo Pole) a Hřišti a město obléhal. Sám Žižka však u vesnice Šenfeld 11. října téhož roku zemřel. Jeho bojovníci pak město dobyli, hrad vypálili a několik desítek obránců popravili upálením. Přibyslavský hrad pak husité (kteří si po smrti svého vůdce říkali Sirotci) používali jako opevněnou základnu pro výpady na Moravu. Moc nad městem ztratili až s koncem husitských válek po bitvě u Lipan. Hrad byl boji tak poničen, že v následujících desetiletích postupně zanikl. Panství bylo Ronovci přepuštěno jejich příbuznému Hynku Ptáčkovi z Pirkštejna z Polné, slavnému učiteli budoucího krále Jiřího z Poděbrad. Po smrti Hynka i jeho dcery spravoval panství syn Jiříka, Viktorín z Poděbrad. Ten však kvůli dluhům prodal město svému synovci Janu Bočkovi z Kunštátu a Bočkové panství spravovali až do roku 1515, kdy jej na čas převzal Mikuláš mladší Trčka z Lípy. Po bitvě u Moháče (1526) koupil polensko-přibyslavské panství Karel z Valdštejna, následně ho vyženil bohatý Zachariáš z Hradce. Ten si v Přibyslavi nechal postavit zámek. V roce 1597 získali město a jeho okolí Žejdlicové ze Šenfeldu.
Během války mezi císařem a českými stavy obsadila císařská armáda a v pobělohorském období byl před soud postaven i majitel přibyslavského panství, Rudolf Žejdlic ze Šenfeldu. Majetky mu byly zkonfiskovány ve prospěch královské koruny a zemřel ve vězení. Panství bylo pod cenou prodáno kardinálovi Františkovi z Ditrichštejna a docházelo k násilné rekatolizaci poddanstva. V roce 1643 zasáhla do života města třicetiletá válka – město napadli Švédové a vyžádali si výpalné. V roce 1645 přesto v podstatě celé město vyhořelo. Po válce bylo město z velké části zdevastované. Město vlastnil kníže Maxmilián, poté František Josef z Ditrichštejna. Knížata z Ditrichštejnu vládla během valné části 17., 18. a 19. století, poslední Ditrichštejn zemřel až v roce 1864 a rod vymřel po meči.
V průběhu druhé poloviny 18. století postihlo Přibyslav několik pohrom. V roce 1766 zmrzla úroda a obyvatelé si tak na příští rok museli půjčit osivo. Hned následujícího roku (1767) začala hořet střecha domu v Zámecké ulici a za 15 minut od vypuknutí požáru shořelo více než 100 domů. Ve věži nad kostelem se tehdy roztavily tři malé zvony a shořela také nemocnice spolu se školou. Jen kostel požár vyjma střechy přečkal. Většině obyvatel shořel při požáru veškerý majetek a obec si tak musela půjčovat. Majitel panství Karel z Ditrichštejna daroval postiženým stavební materiál na obnovu poničených staveb. Během 70. let 18. století navíc postihl zemi hladomor a v roce 1775 shořelo při požáru dalších 44 domů. O padesát let později, v roce 1821, prošla Přibyslaví epidemie cholery a rok 1836 byl ve znamení vážné nákazy chřipky. Roku 1842 panovalo sucho, které vedlo k dalšímu požáru, jenž město postihl. Po Ditrichštejnech získala panství Klotilda, manželka hraběte Eduarda Clam-Gallase, který zemřel v roce 1899.
Novodobé dějiny
Dvacáté století se neslo nejprve ve znamení relativní prosperity a výstavby. Do města se dostaly první automobily, byla postavena pumpa, stavěly se podnikové budovy. Za první světové války zemřelo v bojích 39 mužů z Přibyslavi. Rok 1924 přinesl velké oslavy 500 let od smrti Jana Žižky, v roce 1927 byla otevřena mateřská škola. V roce 1938 byla ve městě založena kazatelská stanice sázavského sboru Českobratrské církve evangelické, v níž se věřící nyní jednou měsíčně scházejí ke svým bohoslužbám v budově městského úřadu.[13][14] Téhož roku město na měsíc obsadilo 600 německých vojáků a město se následně stalo součástí tzv. protektorátu. Během 2. světové války bylo asi 10 přibyslavských Židů transportováno do koncentračního tábora. V roce 1944 byli 2. října v místní části Hřiště českými četníky zastřeleni divizní generál Vojtěch Boris Luža (čelný představitel Obrany národa) a poručík Josef Koreš. Smutnou událost připomíná pamětní deska. V následné krvavé odvetě vedené Lužovým synem bylo 26. října 1944 na četnické stanici v Přibyslavi partyzány zastřeleno pět četníků. Odbojáři posléze hrozili smrtí všem, kdo by se chtěli zúčastnit jejich pohřbu. Ještě 5. května 1945 se na Přibyslavsku bojovalo a toho dne bylo na město svrženo několik sovětských bomb, jedna z nich zabila člověka.
V roce 1949 proběhlo znárodnění průmyslových podniků, v padesátých letech probíhala násilná kolektivizace. Rok 1968 přinesl další změnu, vojska Varšavské smlouvy se však při svém postupu městu vyhnula. 21. listopadu 1989 začali obyvatelé Přibyslavi projevovat podporu demonstrujícím studentům. V porevolučních letech (od prosince 1989) byli starosty města postupně pan Pavel Jajtner, Mojmír Novotný, sochař Roman Podrázský a po jeho předčasné smrti Jan Štefáček. Po komunálních volbách v r. 2014 zastává funkci starosty Martin Kamarád. Od 1. června 2010 využívá zdravotnická záchranná služba sídlo v Přibyslavi, které vzniklo přestavbou rodinného domu na Bechyňově náměstí.

Přírodní poměry
Geologická stavba, reliéf a půdy
Geologicky leží město Přibyslav převážně na pararulovém podkladu, které je součástí moldanubika. Datuje se do paleozoika až proterozoika. Na východní části města přechází hornina v migmatit či amfibolit stejného stáří. Celý podklad je tedy metamorfovaného původu. Skalnatý svah pod zámkem Přibyslav je názornou ukázkou horninového složení v pásmu tzv. přibyslavské střižné mylonitové zóny. Vidět jsou mylonity a ultramylonity včetně porfyroklastů živců.
Území města je součástí České vysočiny, její Česko-moravské subprovincie, resp. oblasti Českomoravská vrchovina. řadí se do jejího geomorfologického celku Hornosázavská pahorkatina, podcelku Havlíčkobrodská pahorkatina, okrsku Přibyslavská pahorkatina. Nejvyšším vrcholem na území města je Jarošův kopec (554 m n. m.) nacházející se ve východní části města. Dalším pojmenovaným vrcholem je Borovina (524 m n. m.) na jihu města. Naopak nejnižším místem je lokalita u Štukhejského Mlýna, kde řeka Sázava opouští město Přibyslav (245 m n. m.).
Převažujícím půdním typem je mezobazická kambizem, místy oglejená; kolem vodních toků fluvizemě a modální gleje.
Vodstvo a podnebí
Oblast města patří do úmoří Severního moře. Ve směru od východu k severozápadu protéká městem řeka Sázava. Do ní se zde vlévá několik vodních toků. Ve směru toku řeky se do ní na území Přibyslavi nejprve pravostranně vlévá Losenický potok, pak levostranně postupně Olešenský potok a Bystřice a nakonec opět z pravé strany Doberský potok a po něm i Borovský potok. Na řece Sázavě se často vyskytují povodně, proto byl v roce 2014 realizován projekt protipovodňové hráze.
Dle Quittovy stupnice patří Přibyslav do klimatické oblasti označované MT3, tedy mírně teplé. V ní se ve 120 až 140 dnech během roku vyšplhá teplota nad 10 °C. Během ledna se průměrná teplota pohybuje v rozmezí −3 až −4 °C a v dubnu mezi 6 a 7 °C. Naproti tomu průměrná červencová teplota dosahuje 16 či 17 °C. V říjnu se teplota pohybuje nejčastěji od 6 do 7 °C. Během 110 až 120 dnů v průběhu kalendářního roku spadnou v této oblasti dešťové srážky v úhrnu alespoň 1 milimetr na metr čtvereční a po dobu 60 až 100 dnů je země zakryta sněhovou pokrývkou.
Nejvyšší teplota vzduchu bylo naměřena 27. července 1983, kdy dosáhla 36 °C. Naopak nejníže se teplota dostala 10. února 1956, kdy dosahovala −32.2 °C.
Flóra a fauna
V okolí města se ve vyšších polohách nacházejí smrkové a borové lesy či bukové a jedlové lesy. Roste zde kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), svízel vonný (Galium odoratum), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis) či violka lesní (Viola reichenbachiana). V nižších polohách se nacházejí doubravy a dubohabřiny tvořené duby letními (Quercus robur) i zimními (Quercus petraea) a také habrem obecným (Carpinus betulus). V jejich podrostu je možné najít lipnici hajní (Poa nemoralis), kostřavu ovčí (Festuca ovina), konvalinku vonnou (Convallaria majalis), jaterník podléšku (Hepatica nobilis), zvonek broskvolistý (Campanula persicifolia) nebo černýš hajní (Melampyrum nemorosum). U vodních toků se rozkládají olšiny, v nichž vyrůstají bledule jarní (Leucojum vernum), ďáblík bahenní (Calla palustris), rozpuk jízlivý (Cicuta virosa), hladýš pruský (Laserpitium prutenicum), třtina nachová (Calamagrostis phragmitoides), violka bahenní (Viola palustris), bublinatka jižní (Utricularia australis), ale také tolije bahenní (Parnassia palustris) nebo úpolín nejvyšší (Trollius altissimus). Na sušších částech luk se vyskytuje hořeček mnohotvarý český (Gentianella praecox subsp. bohemica), vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia), prha arnika (Arnica montana), všivec lesní (Pedicularis sylvatica) či prstnatec májový (Dactylorhiza majalis).
Ze zvířat se tu vyskytuje prase divoké (Sus scrofa), srnec obecný (Capreolus capreolus), jelen evropský (Cervus elaphus), ale také daněk evropský (Dama dama) či muflon (Ovis musimon). Ze šelem to jsou kuna lesní (Martes martes) či liška obecná (Vulpes vulpes). Nalézt tu je možné také myšici lesní (Apodemus flavicollis), norníka rudého (Clethrionomys glareolus), rejsky obecného (Sorex araneus) a malého (Sorex minutus) či plšíka lískového (Muscardinus avellanarius). Na vlhkých loukách našly svůj domov zmije obecná (Vipera berus), ještěrka živorodá (Zootoca vivipara), ropucha obecná (Bufo bufo) či kuňka obecná (Bombina bombina) a z ptáků bekasina otavní (Gallinago gallinago), linduška luční (Anthus pratensis), bramborníček hnědý (Saxicola rubetra) a ťuhýk šedý (Lanius excubitor). V jedlobukových lesích žijí datel černý (Dryocopus martius), žluna šedá (Picus canus) či holub doupňák (Columba oenas). Naopak v jehličnatých lesích je možné zahlédnout brhlíka lesního (Sitta europaea), červenku obecnou (Erithacus rubecula) nebo drozda zpěvného (Turdus philomelos). Ve vodách se rozmnožují skokan hnědý (Rana temporaria), mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) a nad nimi poletují ledňáčci říční (Alcedo atthis), konipasové horští (Motacilla cinerea) a skorci vodní (Cinclus cinclus). U vody se výjimečně objeví i vydra říční (Lutra lutra).
Ochrana životního prostředí
Východně od města se rozkládá Chráněná krajinná oblast Žďárské vrchy. Ta vznikla na základě výnosu Ministerstva kultury České socialistické republiky číslo 8908/70-II/2 ze dne 25. května 1970. Jejím účelem je ochrana zdejší pestrosti a členitosti krajiny, do níž je umístěno venkovské osídlení s roubenými chalupami. Mezi nejcennější prvky patří rašeliniště a vlhké rašelinné louky, na nichž se vyskytují vzácné druhy rostlin a živočichů.
Na území města se nacházejí celkem tři lokality výskytu památných stromů. Na hřbitově je od 6. května 2003 chráněna dvojice vzrostlých stromů. Jedním z nich je jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) a druhým lípa malolistá (Tilia cordata). Na zahradě přibyslavské školy roste 22 metrů vysoký buk lesní (Fagus sylvatica), jehož obvod kmene dosahuje 360 centimetrů. Strom je od poloviny června 1997 pod památkovou ochranou. Poslední lokalitou je silnice II/351, která je v úseku mezi Dobrou a Žižkovým Polem lemována lipovou alejí. Tvoří ji 272 lip velkolistých (Tilia platyphyllos), dále jedna lípa malolistá (Tilia cordata) a jeden jedinec javoru mléč (Acer platanoides). Stromořadí je chráněno od počátku listopadu roku 2009.

Obyvatelstvo
Struktura
Ve městě k počátku roku 2013 žilo celkem 4 000 obyvatel. Z nich bylo 1 990 mužů a žen bylo přibližně stejně (2010). Průměrný věk obyvatel města činil 40 let. Dle Sčítání lidu, domů a bytů provedeném v roce 2011, kdy ve městě žilo 3 864 lidí, bylo nejvíce obyvatel (16 %) ve věku od 30 do 39 let. Děti do 14 let věku tvořily 15 % obyvatel a senioři nad 70 let úhrnem 11 %. Z celkem 3 227 občanů města starších 15 let mělo 38 % nejvyšší ukončené vzdělání úplné střední bez maturity. Počet vysokoškoláků dosahoval téměř 10 % a bez vzdělání byla naopak 0,5 % obyvatel. Z cenzu dále vyplývá, že ve městě žilo 1 886 ekonomicky aktivních občanů. Celkem 92 % z nich se řadilo mezi zaměstnané, z nichž 81 % patřilo mezi zaměstnance, 2 % k zaměstnavatelům a zbytek pracoval na vlastní účet. Oproti tomu celých 50 % občanů nebylo ekonomicky aktivní (to jsou například nepracující důchodci či žáci, studenti nebo učni) a zbytek svou ekonomickou aktivitu uvést nechtěl. Úhrnem 122 obyvatel města pracovalo v zemědělství, lesnictví či rybolovu, 944 obyvatel zaměstnával průmysl a stavebnictví a dalších 672 pracovalo ve službách.
Úhrnem 2 820 obyvatel města, tedy téměř tři čtvrtiny, se hlásilo k české národnosti. Devatenáct bylo Slováků, šestnáct Moravanů, devět Vietnamců, dva Němci, dva Ukrajinci a jeden Polák. Celých 966 obyvatel města však svou národnost neuvedlo.
Vývoj počtu obyvatel a domů za celé město a jeho části
Část města (rok přičlenění k městu) 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Počet obyvatel Přibyslav 2 433 2 674 2 607 2 627 2 672 2 434 2 288 2 452 2 591 2 680 2 956 3 008 2 979 2 830
Česká Jablonná (1976) 137 144 129 110
Dobrá (1976) 375 339 361 358
Dolní Jablonná (1976) 106 99 101 99
Hřiště (1977) 107 100 93 81
Poříčí (1976) 124 99 91 94
Ronov nad Sázavou (1961) 196 186 138 158 157 133
Utín (1976) 106 81 71 67
celé město 2 433 2 674 2 607 2 627 2 672 2 434 2 288 2 452 2 787 2 866 4 049 4 028 3 982 3 864
Počet domů Přibyslav 276 278 288 293 312 312 360 439 443 477 522 598 621 696
Česká Jablonná (1976) 35 40 41 41
Dobrá (1976) 79 89 96 104
Dolní Jablonná (1976) 30 32 33 37
Hřiště (1977) 32 35 36 32
Poříčí (1976) 34 36 36 39
Ronov nad Sázavou (1961) 20 20 22 25 25 24
Utín (1976) 30 34 34 35
celé město 276 278 288 293 312 312 360 439 463 497 784 889 922 1 008
Náboženský život
Město Přibyslav je součástí stejnojmenné římskokatolické farnosti. Ta je dále součástí Havlíčkobrodského vikariátu královéhradecké diecéze v České provincii. Území zdejší farnosti zahrnuje nejen oblast samotného města a jejich částí, ale také obcí Modlíkov, Nové Dvory, Olešenka a Žižkovo Pole. Hlavním duchovním stánkem farnosti je Kostel Narození svatého Jana Křtitele v Přibyslavi. Krom kostela ještě farnost spravuje kostely a kapličky: Zmrtvýchvstání Páně (Česká Jablonná), Nanebevzetí Panny Marie (Nové Dvory), svaté Rozálie (Olešenka), svaté Kateřiny Alexandrijské (Stříbrné Hory) a svatého Michaela archanděla (Žižkovo Pole). Místním farářem a duchovním správcem farnosti je Mgr. Zdeněk Kubeš.
Při censu prováděném v roce 2011 se 1 293 obyvatel města (33 %) označilo za věřící. Z tohoto počtu se 1 039 hlásilo k církvi či náboženské obci. K římskokatolické církvi se přihlásila největší část z nich, konkrétně 933 obyvatel, což odpovídá 24 % ze všech obyvatel města. Dalších 10 osob se hlásil k Církvi československé husitské, stejný počet k Českobratrské církvi evangelické. Tři občané se přihlásili k Pravoslavné církvi v českých zemích a jeden k Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi. Úhrnem 876 obyvatel se označilo bez náboženské víry a 1 695 lidí odmítlo na otázku své náboženské víry odpovědět.

Obecní správa a politika
Přibyslav je obec s pověřeným obecním úřadem (POÚ). Správu vykonává pro obce Dlouhá Ves, Havlíčkova Borová, Modlíkov, Olešenka, Přibyslav, Stříbrné Hory a Žižkovo Pole. Mezi roky 1850 a 1949 byla Přibyslav okresním městem. Následně se stala součástí okresu Žďár nad Sázavou a od roku 1960 Havlíčkův Brod.) .
Místní části
Město je tvořeno osmi místními částmi a stejně pojmenovanými katastrálními územími, a sice Českou Jablonnou (ta se stala součástí města roku 1976), Dobrou (součástí města počínaje rokem 1976), Dolní Jablonnou (dříve Německá Jablonná, součástí Přibyslavi od roku 1976), Hřištěm (částí města se stalo v roce 1977), Poříčím (je součástí Přibyslavi od roku 1976), Přibyslaví, Ronovem nad Sázavou (spadá pod město od roku 1963) a Utínem, jenž je součástí Přibyslavi od roku 1976). Mezi roky 1989 a 1990 patřily k Přibyslavi ještě také Stříbrné Hory ve stejném časovém období také Modlíkov. Město tak tvoří 11 samostatných základních sídelních jednotek, jimiž jsou krom výše jmenovaných částí, ještě Dvorek, Hesov a Keřkov.
Zastupitelstvo a starosta
Přibyslav má patnáctičlenné zastupitelstvo a v jeho čele je starosta města. Tím je od komunálních voleb konaných roku 2010 Jan Štefáček, jehož zástupcem je Martin Kamarád. V těchto volbách kandidovalo do městského zastupitelstva celkem šest uskupení a každé z nich získalo dle výsledků hlasování alespoň jeden mandát. Nejúspěšnější se stala Občanská demokratická strana (ODS), která získala čtyři mandáty. O jednoho zastupitele méně získaly shodně Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) a Nezávislí pro Přibyslav. Po dvou zastupitelích se dostalo z kandidátek Křesťanské a demokratické unie – Československé strany lidové (KDU-ČSL) a sdružení nezávislých kandidátů Přibyslav. Poslední místo obsadil zástupce navržený (KSČM).
Během komunálních voleb konaných v roce 1994 preferovalo z pěti uskupení, jež tehdy kandidovala, nejvíce hlasujících ODS, která získala čtyři zastupitele. Další tři místa v městském zastupitelstvu připadly kandidujícím za KDU-ČSL, dále Sdružení nezávislých kandidátů a také společné kandidátce tří uskupení, a sice KSČM, Strany demokratické levice (SDL) a nezávislých kandidátů. Poslední dva mandáty pro sebe získala kandidátka společná čtyř subjektů, a to ČSSD, Liberálně sociální unie (LSU), Strany zelených (SZ) a nezávislých kandidátů. Ve volbách konaných o čtyři roky později se o hlasy voličů ucházelo sedm kandidátek. Tři z nich obsadily v zastupitelstvu po třech kandidátech. Byly to ODS, KDU-ČSL a ČSSD. Další dvě místa pro sebe získali kandidáté KSČM a zbývající čtyři místa si mezi sebe rozdělila tři sdružení nezávislých kandidátů. Za další čtyři roky se voleb zúčastnilo celkem osm kandidátek. Nejvíce hlasů a pět míst v zastupitelstvu obsadila ODS, další tři připadly KDU-ČSL, po dvou kandidátkám ČSSD a KSČM. Tři zbývající si po jednom zastupiteli mezi sebe rozdělila tři sdružení nezávislých kandidátů. Jedním bylo „Sportovci pro Přibyslav“, dalším „Náš domov“ a posledním „Nezávislí“. U voleb do zastupitelstva v roce 2006 upřednostňovali hlasující jednu z pěti kandidátek. Každá z nich však podle konečných výsledků voleb své zástupce do městského zastupitelstva dostala. Nejvíce – čtyři – jich měla ODS, následovaná třemi uskupeními reprezentovanými třemi zástupci, jimiž byly ČSSD, KDU-ČSL a sdružení nezávislých kandidátů „Přibyslav“. Poslední dvě místa obsadili kandidáti nominovaní KSČM.
Seznam starostů
Toto je neúplný seznam starostů města Přibyslav :
• Karel Hesse (1846–1855)
• Augustin Bedřich Čepl (1861–1867)
• Jan Jelínek (1867)
• Vojtěch Skřivan (1868)
• Jindřich Smejkal (1868–1874)
• Adolf Böhm (1874–1877)
• Augustin Bedřich Čepl (1877–1890)
• František Niklfeld (1890–1914)
• Jan Bechyně (1914–)
• Otta Klusáček (1927–)
• Pavel Jajtner (1989 - 1990)
• Mojmír Novotný (1990–1994)
• Roman Podrázský (1994–2001)
• Jan Štefáček (2001–2014)
• Martin Kamarád (2014– )
Znak a vlajka
Vlajka byla městu Přibyslav předána Lubomírem Zaorálkem, tehdejším předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, na základě rozhodnutí číslo 45 ze dne 5. října 2004.
Poměr stran udělené vlajky je 2:3. Její list je tvořen žerďovým pruhem červené barvy o šířce tří sedmin délky listu, a dále dvěma vodorovnými pruhy, a sice modrým a žlutým. V červeném pruhu se nacházejí dva zkřížené bílé vinařské nože se žlutými rukojeťmi. Tyto nože jsou převýšené červenou knížecí korunou. V poli modré barvy se nacházejí tři, nad sebou umístěné šedé ryby mající červené ploutve. Ve žlutém pruhu jsou zkřížené černé ostrve.
Štít je dělený, přičemž v horním červeném poli má stejné symboly jako na znaku. Dolní polovina znaku je modro-zlatě polcena. Vpravo se nad sebou nacházejí tři ryby přirozené barvy a vlevo zkřížené ostrve černé barvy.
Členství ve sdruženích
Město bylo na konci listopadu 2001 zakládajícím členem Svazku obcí Přibyslavska, jež má sídlo právě v Přibyslavi a dbá o rozvoj zdejšího regionu ve vzájemné spolupráci členských obcí a měst. Je též členem místní akční skupiny Havlíčkův kraj sídlící ve Ždírci nad Doubravou.

Hospodářství
Zemědělství a ostatní prvovýroba
Přibyslav se, co se týče zemědělství, v historických dobách orientovala spíše na živočišnou výrobu, neboť na rostlinnou výrobu neměli sedláci dostatek orné půdy. Ještě v roce 1937 se konalo 12 dobytčích trhů ročně, dominoval hovězí dobytek. Přibyslav si musela půdu ve středověkých dobách dokupovat. Ve 20. století došlo v celém okolí v souvislosti s rozvojem škrobárenství k masivnímu pěstování brambor pod hlavičkou firmy Amylon. Tento podnik hospodařil k roku 1937 na 580 hektarech půdy a produkoval také velké množství kravského mléka pro hesovské mlékárny.
Průmysl
Přibyslav byla odjakživa spíše město orientované na lehký průmysl. V devatenáctém století bylo ve městě mnoho tkalců a soukeníků, v Ronově byla papírna (později přestavěná na továrnu na škrob a cukr – předchůdce podniku Amylon). Amylon a.s. funguje dodnes a vyrábí např. pudinky, bramborové prášky, škrobové sirupy a další produkty škrobování brambor. Vlajkovým podnikem Přibyslavi je Pribina s.r.o. (dnes Savencia Fromage & Dairy Czech Republic, a.s.), která vznikla pod názvem „Mlékárenské a pastevní družstvo“ v Hesově v jedné z budov Amylonu v roce 1924. Specializoval se nejprve na tvaroh a sýry (včetně „přibyslavského camembertu“), za války se ve velkém začaly vyrábět i tavené sýry. V roce 1948 byla spuštěna produkce džemů a džusu Pribinka a došlo k přejmenování společnosti na název Pribina. V padesátých letech vznikl Pribináček, vyráběný tehdy v 16 příchutích a oblíbený dodnes. K dalším podnikům patří ACO, kom. spol. systémové prvky (bývalý Agrostroj), který dnes zpracovává polymerický beton, či OSIVA, a.s.; dřevozpracující průmysl reprezentují Dřevovýroba Přibyslav s.r.o. a Lesy Dřevo Obchod s.r.o.; družstvo v Přibyslavi je největším lesnickým družstvem v ČR.
Služby
Občanům města je k dispozici pobočka České pošty, která sídlí na Bechyňově náměstí. Na bezpečnost dohlíží Policie České republiky, která má svoje obvodní oddělení také na Bechyňově náměstí. V domě čp. 255 v Hasičské ulici má svou zbrojnici místní jednotka dobrovolných hasičů. Prodejny potravin mají ve městě obchodní řetězce Pramen a COOP–TIP. Z bank působících v České republice má na Bechyňově náměstí svoji expozituru Česká spořitelna.

Doprava
Silniční doprava
S Havlíčkovým Brodem, okresním městem ležícím západně od Přibyslavi, má město silniční spojení silnicí I/19, která prochází místními částmi Keřkov, Dobrá, Přibyslav a Ronov nad Sázavou a pak dále pokračuje východním směrem do Žďáru nad Sázavou. V Přibyslavi je tato komunikace vedena ulicemi Tyršovou a Husovou. Tuto silnici křižují dvě komunikace druhé třídy. Z jihu na sever (ve směru staničení) je to silnice II/350, která prochází místní částí Dvorek a přivádí do města dopravu z jihozápadního směru od Šlapanova a Štoků, na Bechyňové náměstí překříží krátkou peáží silnici I/19 a pokračuje dále severovýchodním směrem na Herálec či Svratku Na území Přibyslavi prochází silnice v popisovaném směru postupně ulicemi Rašínovou, Žižkovou a za Bechyňovým náměstím ulicí Havlíčkovou. Ze severního směru od Chotěboře a České Bělé přichází v místní části Dobrá na silnici I/19 komunikace II/351. Ta dále pokračuje z jižní části města směrem na Polnou. Motoristům je od roku 2004 k dispozici čerpací stanice pohonných hmot společnosti Pasoil.
Dále územím města prochází několik silnic III. třídy :
• III/01838 Přibyslav – Hřiště
• III/01840 Ronov nad Sázavou – Hřiště
• III/03810 Dlouhá Ves – Utín – Hesov – Přibyslav
• III/03818 Stříbrné Hory – Utín
• III/03820 Keřkov – III/03810
• III/3505 ze silnice II/350 z Dvorku na Uhry
• III/3506 ze silnice II/350 na Dolní Jablonnou
• III/3507 ze silnice II/350 na Modlíkov
• III/35012 Ronov nad Sázavou – Pořežín
• III/3513 ze silnice II/351 na Českou Jablonnou
• III/35211 ze silnice I/19 přes Poříčí na Olešenku
Intenzity
Po silnici první třídy od Havlíčkova Brodu denně (za 24 hodin) na základě výsledků Celostátního sčítání dopravy provedeného během roku 2010 přijíždí a odjíždí celkem 2 479 vozidel ve skladbě 1 906 osobních a dodávkových automobilů, 522 těžkých nákladních a 51 jednostopých vozidel. V úseku mezi křižovatkami se silnicemi II/351 a II/350 na západě města jezdí denně úhrnem 4 137 motorových vozidel ve skladbě 3 218 vozidel osobních a dodávek, 858 těžkých nákladních a 61 jednostopých. Od křižovatky se silnicí II/350 přes Bechyňovo náměstí a dále po Husově ulici kolem přibyslavského zámku až po křižovatku se silnicí II/351 provede za celý den 3 983 automobilů, z nichž je 3 151 osobních nebo dodávkových, 774 těžkých nákladních a 58 jednostopých. Směrem na Žďár nad Sázavou pak pokračuje 2 240 automobilů ve skladbě 1 804 osobních nebo dodávkových vozidel, dalších 422 je těžkých nákladních a zbylých 14 tvoří jednostopá motorová vozidla. Po komunikaci na Českou Bělou, tedy severním směrem po silnici II/351, jezdí dohromady 505 motorových vozidel, z nichž největší část (konkrétně 402) tvoří osobní a dodávková vozidla, dalších 83 těžká nákladní a 20 jednostopá motorová vozidla. Silnice II/350 vedoucí jihozápadním směrem je denně zatížena intenzitou 619 motorových vozidel, která tudy jezdí ve skladbě 484 automobilů osobních nebo dodávkových, 130 těžkých nákladních a 5 jednostopých vozidel. Havlíčkovou ulicí, tedy po silnici II/350 vedoucí k severovýchodu denně projede 448 motorových vozidel, přičemž 309 z nich jsou osobní nebo dodávkové automobily, 127 těžké nákladní a 9 je motocyklů. Po silnici II/351 odbočující na jihu Přibyslavi ze silnice I/19 projede za dvacet čtyři hodin jednoho dne celkově 990 motorových vozidel ve skladbě 788 osobních či dodávkových, 189 těžkých nákladních a 13 jednostopých.
Železniční doprava
Od roku 1898 má Přibyslav železniční spojení. V tu dobu byl zahájen provoz po dnes opuštěné jednokolejné trati Německý Brod – Město Žďár. Ta byla v roce 1953 nahrazena dvoukolejnou, od listopadu 1966 elektrifikovanou tratí Havlíčkův Brod – Brno (jež je v jízdním řádu pro cestující spojována s úseky až do slovenských Kútů). Samotné město obchází trať po jeho jižní straně. Na západní straně města je na trati u osady Hesov zřízena Přibyslav zastávka a v jižní části města pak pětikolejná železniční stanice Přibyslav.
Veřejná doprava
Autobusovou veřejnou dopravu k roku 2014 zajišťuje přímými linkami do Havlíčkova Brodu, Chotěboře, Šlapanova a Polné společnost Arriva Východní Čechy. Přes Polnou až do Jihlavy jezdí svou linku také společnost ICOM transport a spojení se Žďárem nad Sázavou zajišťuje firma ZDAR. Na území města se nachází celkem 21 autobusových zastávek.
Podle jízdního řádu 2013/2014 zastavují v Přibyslavi, a to jak v železniční stanici, tak v zastávce, vlaky jedoucí do Žďáru nad Sázavou nebo Havlíčkova Brodu. Ve stanici navíc staví ještě také vlaky, jejichž cílovým městem je Brno či Praha.
Letecká doprava
Východně od města se v nadmořské výšce 531 metrů nachází veřejné vnitrostátní letiště Přibyslav (kód ICAO: LKPI) s travnatou vzletovou a přistávací dráhou. O letiště pečuje od roku 1945 zdejší Aeroklub odbočka Českého národního aeroklubu. Vznik zdejšího letiště schválila městská rada v roce 1930 a dostavěno bylo v létě roku 1932. Bylo zbudované jako pomocné letiště pro vojenské dvouplošníky na lince Praha–Brno–Bratislava–Záhřeb.

Společnost
Školství
Ve městě se nacházejí dvě mateřské školy. Ty, ač původně vznikly odděleně, tvoří od počátku roku 2003 jednu organizaci, v jejímž čele je k roku 2014 Mgr. Naděžda Štouračová. Vedle objektu v Bezručově ulici, kde sídlí ředitelství školky, využívá mateřská škola prostory v Tyršově ulici. Zde byla školka již od roku 1949, zatímco v Bezručově ulici až od roku 1992. Tři roky po sloučení obou školek (během roku 2006) rozhodl jejich zřizovatel, město Přibyslav, o zrušení pracoviště v Tyršově ulici. Protože však počet malých dětí narůstal, změnili zastupitelé města původní rozhodnutí o uzavření a od října 2012 jsou opět v provozu obě pracoviště.
Po mateřské škole mohou děti pokračovat ve školní docházce v Přibyslavi i nadále, neboť je ve městě na Bechyňově náměstí v provozu devítiletá základní škola. Jejím ředitelem je (k roku 2014) Mgr. Petr Adam.
Hudebně nadané děti mají pro rozvoj svého talentu přímo v Přibyslavi pobočku hudebního oboru Základní umělecké školy J. V. Stamice z Havlíčkova Brodu. Místní odbočka vznikla na počátku února 1984 a až do roku 1989 využívala pro své zkušebny prostory základní školy. Následně se přesunula do objektu čp. 301 v Husově ulici. Zde bylo vyučováno uměleckým oborům do konce roku 2016. Od 1. ledna 2017 získala pobočka ZUŠ v Přibyslavi, díky výrazné podpoře města Přibyslav i zřizovatele, nové prostory pro základní umělecké vzdělávání na Bechyňově náměstí č. p. 35. Vyučuje se zde hře na nástroje dechové i drnkací. Při škole existuje houslový soubor, jenž doprovázel při koncertech například Jaroslava Svěceného, Pavla Šporcla, Gabrielu Demeterovou či Václava Hudečka.
Kultura
Kulturní pořady se ve městě uskutečňují v kulturním domě, jenž je situován v Husově ulici. V budově se nachází sál s kapacitou 333 míst k sezení, ve kterém probíhají jak divadelní představení, tak se zde promítají i filmy. Svá představení zde hraje také amatérské Loutkové divadlo Přibyslav, které vzniklo již roku 1923. Při kinu, které během jara roku 2012 prošlo digitalizací, funguje filmový klub.
Čtenářům je nepřetržitě od roku 1896 k dispozici knihovna. K roku 2011 disponovala celkem 25 900 knihovními jednotkami, které jsou od roku 1998 evidovány v elektronickém katalogu LANius. Od téhož roku je návštěvníkům umožněn přístup na internet.
Zájemci o historii města a jeho okolí mohou navštívit místní Městské muzeum, které sídlí v Kurfürstově domě na Bechyňově náměstí. Ve stejném objektu sídlí též informační středisko nabízející průvodcovské služby a prodávající též upomínkové předměty na návštěvu města. Turisté zde mohou zakoupit také publikace či turistické známky vztahující se k městu.
Základní škola ve spolupráci s Kulturním zařízením města Přibyslavi pořádá od roku 2005 v místní sportovní hale taneční soutěž „Přibyslavský pantoflíček“. Účastní se ho nejen
oddíly ze sousedních měst a obcí, ale také třeba až z Ostravy.
Místní římskokatolická farnost pořádá hudební festival Přibyslavské Nocturno.
Sport
Cyklotrasy vedoucí skrze Přibyslav
16
Hlinsko – Slavonice

19
Lísek – Davle

4122
Přibyslav – Dašice

4335
Dobronín – Přibyslav

Město Přibyslav protínají čtyři značené cyklotrasy, z toho dvě II. třídy a dvě IV. třídy. Cyklotrasa číslo 16 začíná v Hlinsku a pokračuje přes Jihlavu a Telč do Slavonic. Cyklotrasa číslo 19 vychází z Lísku a pokračuje dál směrem na Nové Město na Moravě přes Žďár nad Sázavou a Havlíčkův Brod do Zruče. Cyklotrasa IV. třídy číslo 4335 začíná v Dobroníně, protíná Šlapanov a pokračuje dál do Přibyslavi, kde i končí. Poslední čtvrtá trasa číslo 4122 začíná ve městě Přibyslav pokračuje do Krucemburku a dál do Dědové, Vrbatova Kostelece, Chrástu, Hrochova Týnce, Dvakačovic a končí v Dašicích. Z města vede též neočíslovaná značená Cyklostezka Přibyslav–Sázava po staré železniční trati. Tato stezka je dlouhá téměř 9 km a po celé délce kopíruje řeku Sázavu. Stezka je využívána mimo cyklistiku i na inline bruslení či pěší chůzi. V zimním období mívá udržované stopy pro běžecké lyžování.
V roce 2006 byla ve městě otevřena pro pěší návštěvníky Naučná stezka Romana Podrázského. Pojmenována je po akademickém sochaři Romanu Podrázském. Její celková délka je cca 2,5 km a nachází se na ní 12 zastavení. Trasa začíná u vlakového nádraží v Přibyslavi a končí na okraji Jablonského žlabu.

Pamětihodnosti
Na základě vyhlášky Krajského národního výboru Východočeského kraje ze 17. ledna 1990 se stalo historické centrum Přibyslavi městskou památkovou zónou.
Kostel a okolí
K místním pamětihodnostem se řadí Kostel Narození sv. Jana Křtitele, což je barokní kostel, který se v roce 1750 rozhodl majitel panství Karel Maxmilián z Ditrichštejna postavit na místě původního menšího kostela. Základní kámen byl položen 1. dubna téhož roku a slavnostně vysvěcen byl kostel v roce 1753. Při ničivém požáru v roce 1767 byla zničena celá střecha. Nová byla vztyčena ještě v témže roce, ale nové vysvěcení proběhlo až v roce 1853. V blízkosti kostela býval hřbitov, z kterého se dochovaly některé pomníky roztroušené kolem kostela. Po levé straně od vstupu do kostela stojí gotická věž z roku 1497. Svého času věž patřila k původnímu hradnímu opevnění. Během husitských válek byla silně poškozena i s celým obranným opevněním. Věž je viditelnou dominantou města a bývá příležitostně přístupná. Nejstarší dochovanou památkou města Přibyslavi z dob dobývání stříbrné rudy je středověká štola, která i s odbočkami měří 118 metrů. Štola začíná pod farou a pokračuje 80 metrů severním směrem. Neexistuje žádný dokument o účelu této štoly. Předpokládalo se, že je to pozůstatek po těžbě stříbra, ale dnes spíše převládá názor, že štola sloužila jako úniková cesta z města.
Starý špitál
Starý špitál v Přibyslavi nechal v roce 1692 vystavět kníže Ferdinand z Ditrichštejna. Stalo se tak na žádost přibyslavských konšelů, neboť město se po třicetileté válce jen s velkými obtížemi zvládalo starat o chudé, které válka připravila o domov. Město z tohoto důvodu pro stavbu poskytlo pozemek. Na štítě špitálu, který byl v dané době chápán spíše jako chudobinec než jako nemocnice, je proto dodnes zobrazen znak Ditrichštejnů. Svou funkci plnil zhruba 250 let. V nedávné historii sídlo sloužilo jako městské muzeum. Dnes se z bývalého špitálu staly prostory sloužící pro pořádání výstav a koncertů.
Přibyslavský zámek
Přibyslavský zámek nechal kolem roku 1560 vystavět Zachariáš z Hradce na místě starého hospodářského dvora, který náležel k dnes již zaniklému hradu.[p 3][104] Původně vznikl jako lovecký zámeček a letní sídlo ve stylu italské renesance. Jeho obdélníková budova dnes tvoří zadní, jižní trakt čtyřkřídlého zámeckého areálu. Stavitelé nejspíš využili původní sklepení panského dvora, neboť v jihozápadním nároží zůstala dochována gotická křížová klenba na dvou kamenných sloupech. V dveřním ostění místnosti je také zachován erb pánů z Hradce s letopočtem 1565. Pod zámkem byla v roce 1957 umístěna 290 cm vysoká jezdecká socha Jana Žižky.

Osobnosti
• Hynce Ptáček z Pirkštejna († 1444), majitel polensko-přibyslavského panství
• Ferdinand z Ditrichštejna (1636–1698), majitel polensko-přibyslavského panství
• Karel Maxmilián z Ditrichštejna (1702–1784), majitel přibyslavského panství, stavitel kostela
• František Josef z Ditrichštejna (1767–1854), majitel přibyslavského panství
• Augustin Bedřich Čepl (1820–1891), kupec, přibyslavský mecenáš a starosta města
• František Niklfeld (1841–1915), politik, starosta města, poslanec zemského sněmu
• Jan Otto (1841–1916), nakladatel a od roku 1912 čestný občan města
• Josef Reinsberg, (1844–1930), lékař, poslanec, profesor, děkan a rektor
• František Malinský (1850–1926), podnikatel, zakladatel společnosti Amylon, politik
• Jan Bechyně (1866–1960), člen Muzejního spolku, autor dokumentárních fotografií Přibyslavi
• František Půža (1872–1932), lékař a autor děl o dějinách Přibyslavska
• Rudolf Ludmila (1872–1953), kreslíř, malíř a učitel
• Theodor Bohumír Pařík (1881–1961), profesor hudby, hudební skladatel a houslista
• František Němec (1882–1918), sochař
• Františka Kolářová-Vlčková (1883–1956), spisovatelka a profesorka
• Stanislav Bechyně (1887–1973), konstruktér a pedagog
• Vojtěch Luža (1891–1944), armádní generál, odbojář, zabit při přestřelce v Přibyslavi
• Adolf Švec (1893–1942), agronom, starosta sokolské jednoty v Přibyslavi
• Jan Filip (1911–1971), teolog, spisovatel a esperantista
• Jan Bechyně (1920–1973), entomolog
• Miroslav Řepiský (1924–2011), právník a organizátor hasičského hnutí
• Karel Pátek (1927–1967), fyzik a spolutvůrce prvního československého laseru
• Jaromír Málek (* 1943), egyptolog
• Roman Podrázský (1943–2001), akademický sochař a starosta města
• Hana Orgoníková (1946–2014), poslankyně
• Pavel Jajtner (* 1947), starosta města, místopředseda Federálního shromáždění ČSFR, velvyslanec v Rakousku, Maroku a při Svatém stolci
• Jan Štefáček (* 1950), pedagog a někdejší starosta Přibyslavi
• Zdeněk Kubeš (* 1964), teolog a kněz v Přibyslavi

SOCHA DÍVKY
Autorem je sochař Jaroslav Brož.
GPS : 49.5703539N, 15.7432236E

NAUČNÁ STEZKA ROMANA PODRÁZSKÉHO
Naučná stezka vychází od vlakového nádraží, prochází kolem zámku a kostela a míří za město k Jabloneckému žlabu. Dvanáct naučných tabulí je zaměřeno na historii, památky, přírodu a osobnosti spojené s Přibyslaví.
Své jméno má stezka po akademickém sochaři Romanu Podhrázském.
Délka : 2,5 km
GPS : 49.5709867N, 15.7433783E

SOCHA JANA ŽIŽKY Z TROCNOVA
Jezdecká socha Jana Žižky z Trocnova z roku 1935 od Bohumila Kafky. Ten byl osloven k vytvoření návrhu Žižkova pomníku na Žižkově. K práci přistoupil velice zodpovědně, návrhy konzultoval s historiky. Přibyslavská socha vznikla jako menší zkušební odlitek.
GPS : 49.5732267N, 15.7419642E

BUSTA KARLA HAVLÍČKA BOROVSKÉHO
Autorem busty českého básníka, novináře a politika je sochař Roman Podrazský.
GPS : 49.5737614N, 15.7422808E

KAŠNA
GPS : 49.5747264N, 15.7418450E

HASIČSKÉ MUZEUM
Od roku 2006 je nositelem mezinárodního certifikátu "Hasičské muzeum" CTIF.
CTIF je mezinárodní hasičskou organizací zastřešující hasičské svazy zemí celého světa.
V prostorách renesančního zámku rozšířeného a upraveného v 18. stol. je umístěna stálá výstava Historie požární ochrany. V 15 sálech jsou představeny nejstarší způsoby hašení, rozvoj hasičských spolků od poloviny 19. století, vývoj hasičských stejnokrojů a ukázky historické i současné techniky.
Dále je možno navštívit síň mezinárodní spolupráce zemí CTIF s hasičskými stejnokroji z různých zemí světa nebo regionální výstavu Přibyslavsko (tzv. Žižkova síň; archeologie, repliky husitských zbraní, kroje, předměty denní potřeby).
Více na : www.chh.cz
GPS : 49.5746483N, 15.7411956E

ZÁMEK
Na místě zpustlého hradu byl Zachariášem z Hradce v roce 1560 postaven renesační zámek. V průběhu 18. století byl barokně rozšířen a po požáru roku 1847 získal klasicistní podobu. Celý zámecký komplex se rozkládá kolem dvou nádvoří, z nichž jižní lemují arkády. Západní strana zámku je zdobena sgrafity.
Dnes je zámek, díky své expozici, atraktivní zejména pro obdivovatele požární techniky, a to jak současné tak historické. Kromě toho se místní muzeum věnuje i regionu a památce Jana Žižky.
Více na : www.chh.cz
GPS : 49.5744728N, 15.7408297E

BOŽÍ MUKA
Kamenná muka v duchu renesance pochází ze 17. století.
GPS : 49.5751892N, 15.7410447E

VĚŽ U KOSTELA SVATÉHO JANA KŘTITELE
Výstavba gotické věže s mohutnými zdmi započala roku 1497 a sloužila na obranu města. Z toho důvodu byl vstup do věže umístěný ve výšce 7 m, ke kterému vedlo dřevěné schodiště. V případě ohrožení bylo možné jej lehce odstranit.
Od paty až po kříž na vrcholu báně je věž vysoká 50,3 m.
GPS : 49.5760944N, 15.7378083E

MOROVÝ SLOUP
Sloup zhotovil v roce 1998 místní rodák a sochař Roman Podrázský. Jde o jediný mariánský sloup, který byl na území Česka vysvěcen ve 20. století.
GPS : 49.5762097N, 15.7374361E

POMNÍK OBĚTEM 1. SVĚTOVÉ VÁLKY
GPS : 49.5757161N, 15.7382556E

JABLONECKÁ VODNÍ NÁDRŽ
GPS : 49.5695611N, 15.7244939E

KŘÍŽ
GPS : 49.5757044N, 15.7318906E

SOCHA SVATÉHOVÁCLAVA
Vrcholně barokní socha sv. Václava odhalena v roce 1743.
GPS : 49.5767922N, 15.7380786E

POMNÍK OBĚTEM 1. A 2. SVĚTOVÉ VÁLKY
Pomník je dílem sochaře Karla Samohrda. Reliéf zachycuje trojici československých legionářů (italského, ruského, francouzského).
GPS : 49.5766694N, 15.7394597E

KAŠNA
GPS : 49.5772944N, 15.7392614E
více  Zavřít popis alba 
  • v pondělí
  • 11 zobrazení
vlufte
Dnešní výlet byl v plánu už dlouho, ale i dnes bylo vše proti.

Před startem se během zahřívání motoru ukázala potřeba polní rozborky-sborky karburátoru a navíc při teplotě kolem nuly. Následně mi během startu zamrzl hlavní sdružený přístroj, takže po nastoupání minimální výšky jsem jej za letu restartoval. A meteorologům to dnes též úplně nevyšlo - místo slibovaných 1-2 m/s základního do 4 m/s nárazového větru byly v místě startu stabilní 3 m/s a k tomu slušné nárazy. Nahoře v kopích mi pak nějaký čas funělo do zad pěkných 10 m/s což Charger rázem katapultovalo téměř mezi závodní padáky. Ale mělo to i své výhody - start byl dnes "na křížáka" a jen na dva kroky (a to i přes plnou zimní výbavu a nádrž až po špunt) a přistání "na baletku" ... a pak, že motorářům vadí víc jak 3 m/s :-)
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 25.4.2021
  • 22 zobrazení
palachovachomutov
20. 4. 2021 se školáci z II. třídy podívali díky celoročnímu projektu Cesta kolem světa do Itálie. Během projektového dne trénovali písmenka, poznávali barvy, naučili se básničku a upekli pizzu (z papíru i tu opravdovou), a to vše za doprovodu italské hudby, na kterou si také zatančili.
více  Zavřít popis alba 
  • 22.4.2021
  • 78 zobrazení
atletikajihlava
MISTROVSTVÍ ČR V PŘESPOLNÍM BĚHU DOROSTENCŮ, DOROSTENEK, STARŠÍCH ŽÁKŮ, STARŠÍCH ŽÁKYŇ, MLADŠÍCH ŽÁKŮ A MLADŠÍCH ŽÁKYŇ v Táboře 11. 4. 2021
více  Zavřít popis alba 
  • 14.4.2021
  • 108 zobrazení
atletikahbrod
Na fotkách jsou naši závodníci Jaromír Štursa, Vojtěch Čáp, Markéta Chmelová, Veronika Jelínková.
více  Zavřít popis alba 
  • 11.4.2021
  • 215 zobrazení
behyruzne
4. ročník, 5.-7.3.2021, foto: Martin Šandera
více  Zavřít popis alba 
  • 5.3.2021
  • 29 zobrazení
tokrno
Den patnáctý (sobota)
Dnes nespěcháme. Máme fůru času. Stejně jsme vzhůru ve 4:30 – skoro jako každý den. Pak si pustíme nějaké mluvené slovo (Vondruškovu historickou detektivku na pokračování, kterou ale pouštíme dost dokola, protože po cca 10 minutách poslechu znovu usínáme). Stejně tak i dnes.
Napodruhé vstáváme aaaažžžž před 8 hodinou. Super. Hodíme sprchu. Dnes bude dlouhý den. Stačí, že nám smrdí úplně všechno oblečení. Nemusíme si smrdět i my sami.
Poklidná snídaně na zahradě. Rekapitulace, co všechno jsme viděli a za co jsme rádi. Tom čte zprávy z Česka. Padá na nás nostalgie, že opouštíme tento ráj.
Ještě se jdeme projít po okolí. Pak si dáváme ještě jednou sprchu. Tom zalamuje klíč od našeho pokoje v zámku. Kapka nervozity. Ale šťourat umí dobře, takže jsme za chvíli v klidu, u svých věcí.
Balíme kufr, odhadujeme, kolik které zavazadlo asi má kilo. Poslední nalodění do našeho Jimíka, který s námi všechno přežil a jedeme na kávovou plantáž Doca.
Je to tu moc krásné. Rodinná farma, největší v Costa Rice. Procházíme si okolí, coffe tour začíná za hodinu. Ještě dokupujeme nějaké dárečky. Paní průvodkyně přichází o půl hodiny později. Všichni, kdo na ni čekáme, k večeru odlétáme, a tak se tam postupně chodíme všichni ptát, jestli platí start tour ve 12:30. Jsme tam my, Poláci a Francouzi a ukazuje se, že všichni letíme stejným letadlem. A všichni ještě máme vracet auto. Ale času je dost. Spíš jen že za chvíli začneme mít hlad.
Paní průvodkyně nám povídá o tom, jak předpěstovávají rostliny. Jak začnou plodit až po 4 letech a přestávají plodit ve 25 letech. Vypráví o tom, že rostliny průběžně obměňují. Zato pracovníci z Nikaragui jsou stále titíž. Denně nasbírají 15 košů kávy, za jeden koš dostanou 2 dolary. Takže denně si vydělají 30 USD. Farma jim přitom poskytuje zdarma ubytování, jídlo a péči (doufejme, že školu) pro děti. Že je to pro ně dobrý byznys, svědčí i to, že se každoročně vracejí.
Povídá nám o procesu fermentace, sušení a pražení. Vůbec jsem netušila, že se odsud hlavně vyváží káva natural (nepražená). Praží jenom pro import. Je mi zle od hladu a žízně. Takže opětovná zastávka a nákup místní kávy nehrozí. Stejně ji už jako dárečky máme koupenou odjinud.
Obídek a vrátit auto. V půjčovně jsme za 5 minut hotoví. Pána při přebírce zajímá ho jen, jestli jsme natankovali plnou a to, že jsme asi my ztratili zadní espézetku, si nevšimnul.
Je půl čtvrté a jsme na letišti. Šachy s kufrem, jsme 2 kila přes váhu. Vyndáváme šnorchly a bundu. Teď už jen 20 dkg, tak ještě kafe. Větší batoh má ale místo 8 kilo dvacet!!! Na cestě sem to nikdo nevážil. Snad to bude tak i teď.
Zbývají nám 4 hodiny do odletu, self check-in Lufthansa v San José nemá, ale Tom nás už načekoval včera a zbývá nám odbavit jen kufr. Před šestou otevírají odbavovací okénko. První se ptají na test covidu. U okénka stojí skupina Čechů, která test nemá. Odvolávají se na výjimku Ministerstva zahraničních věcí. Pustit je zatím nechtějí. Říkáme jim, že jim držíme palce. A s obrovskou úlevou procházíme. Tak tohohle jsme se přesně báli. Hráli jsme na jistotu a vyplatilo se. „Give me five!“, plácneme si s Tomem. Udělali jsme dobře, že jsme odjeli o 1 noc od Karibiku dřív. Přišli jsme jen o 40 dolarů. Takto bychom přišli o víc. No, třeba je ještě pustí. Třeba to někdo z Lufthansy vykomunikuje s Ruzyní a přepraví je. (pozn. Nejen Češi, ale i letecká společnosti vydala požadavek na negativní test covidu).
Hmotnost batohů nikdo nekontroluje. Procházíme dokonce s jedním pivem. Čekáme před gatem, nabíjíme všechno, co nabít jde. Pouštíme si Akumulátor. Dojídáme chleba s paštikou. Trošku jsme tu za santusáky, ale co? Líp něco zažít v přirozeném prostředí a být trošku v nekomfortu, než mít všechno super a být v umělohmotném prostředí nějakého rezortu. A tak: „Nos vemos San José. Pura vida. Díky za vše. Bylo to krásné“. Teď už jen hladký let Pane Bože.

Den čtrnáctý (pátek)
Den vulkánový a už víme, že žádná sopka nevybuchla. Zaplať Pán Bůh.
Hned po ránu jedeme do laboratoře na odběry. Jsou tu nějak pečlivější, než známe z Čech. Nejen z nosu, ale i z krku berou vzorky.
A jedeme na Irazú, Tom kroutí volantem do kopců 25 kilometrů serpentýnami nahoru. Opět projíždíme překrásnou krajinou. Dozvídáme se, že jsme se měli zaregistrovat na www.sinac.go.cr Protože na sopce ale zatím není moc lidí, tak pán v budce se slitovává nad mým prosebným pohledem a dotazem: „And what can we do now?“ „Pojďte sem jeden z vás, s rouškou, pasem a peněženkou.“ „Zavřete za sebou dveře. Napište mi sem vaše nacionále. Vstupenka stojí pro 2 osoby 30 dolarů. Bude to stát 40 dolarů, protože to musím vyplnit za vás.“ Ráda mu je dávám. Představa, že bychom propásli toto krásné ráno – slunečné, bez mraků… To opravdu ne.
Jedeme ke kráteru. Jsme ve výšce nad 3 tisíce metrů. Mraky jsme nechali pod sebou. S Tomem se shodujeme, že se nám špatně dýchá. Asi to bude tou nadmořskou výškou? Nebo že bychom byli celí vybzíkaní, jak nám dopadnou testy? Snad je to nadmořskou výškou.
Odcházíme od auta ke kráteru a za chvíli nás autem dojíždějí ochranáři a chtějí, abychom se vrátili k autu. „Ježíš, co se děje? Už žádné problémy.“ Nakonec prkotina, máme si auto obrátit tak, abychom parkovali čumákem k výjezdu. Dohadujeme se, proč jsou v tomto tak striktní. Jakože kdyby to bouchlo, abychom byli připravení na evakuaci?!? Všimli jsme si toho i v jiných národních parcích, kde žádná vulkanická činnost nehrozila. Netušíme.
První kráter, který vidíme, je poměrně nízký. Pak jdeme dál, a to je ten pravý, ze kterého by šel strach. Má tam být zelené jezírko, ale to tam teď není. Necítíme se ale nijak ošizení. Celé je to mystické. Koukáme do jícnu spícího monstra, které umí být opravdu zlé. Vždyť díky němu lehlo celé Cartágo. Posledně plivla v roce 1994, ale obrovská erupce, která zasypala Cartágo, které bývalo hlavním městem, nastala pět let před tím, než jsme se s Tomem narodili (v roce 1963).
Vyjíždíme ještě nad vulkán na view point a i odsud pořizujeme další záběry a užíváme si to. Pacifik, ani Caribik však díky mrakům, které jsou pod námi, není vidět.
Je 11 hodin. Co teď? A tak co kdybychom se ještě dnes podívali na Poás? Vulkán vzdálený asi 60 kilometrů. Navigace nám říká, že pojedeme 2 hodiny. Zastavujeme znovu před laboratoří (stejně bychom jeli kolem) a chytáme jejich wifinu a zkoušíme se zaregistrovat na stránkách SINACu, aby nás na další vulkán pustili. Daří se nám to a cena je nezvykle nízká. Nezbývá než se zaradovat a jet.
Cesta městem (nejprve Cartágem a pak San José) je opravdu zapeklitá. Jednak navigace jde podle plotu. Někdy se jí chce a jindy ne (samozřejmě odmítá poslušnost ve chvíli, kdy ji nejvíc potřebujeme). A pak je tu opravdu hustý provoz. Není divu. Místní řidiči nectí žádná pravidla. A nejen řidiči. Po dálnici běhají kromě psů sportovci, jezdí cyklisté, projíždějí jezdci na koních, pak je tu mnoho otrlých motorkářů, no kromě osobáků všudypřítomné tracky. Je to země tracků, psů ležících uprostřed silnice, neosvícených aut, ulic beze jmen a domů bez čísel. Samozřejmě je to i země rozmanité přírody, množství klimatických pásem, velkou diverzitou zvířat a rostlin. Ale teď jsme na dálnici a 30 kilometrů je záležitost více než hodiny.
Objednali jsme si poslední termín k návštěvě Poásu, ve 14:20. Takže poslední část stoupání do hor, kdy už můžeme jet, připomíná spíš „závod do vrchu“. V jedné chvíli dokonce okolní řidiči ukazují Tomovi, aby raději jel. Překládáme si to tak, že je jim jejich i náš život milý.
Přijíždíme k bráně ve 14:15 a pán v budce nám vysvětluje, že jsme ve španělském dotazníku zaškrtli, že jsme rezidenti (toto se nám děje už podruhé, poprvé se nám to npřihodilo při vstupu do země). Proto byla cena tak nízká! Místňáci to mají za 3 dolary, my za 33 USD. Opětovně to pán vyplňuje za nás. Omlouvám se, dávám mu navíc 5 dolarů, že s námi měl práci a jedeme. Máme radost. Stihli jsme to.
Přicházíme k Poásu, který je o 500 metrů nižší než největší Irazú. Dávají nám helmy. Instruují nás, že je opravdu musíme mít po celou dobu. Stejně tak i roušky. A u kráteru nesmíme být déle než 20 minut. Přicházíme k sopce a je tam mlha. Sopka má tři krátery. Z toho nejnižšího, aktivního unikají plyny. Naopak v tom nejvyšším se drží mlhy. Ten prostřední, který je nejzajímavější pro své jezírko, však nevidíme. Vlastně nevidíme nic. Prosíme tam nahoru, ať se nám kráter ukáže a ono se to skutečně na velmi krátkou dobu děje. Mlha se rozestupuje a my na pár chvil vidíme kráter a zelenobílé jezírko. Tak konečně. Mlha se rozevře ještě jednou, ale do třetice se jí už nechce. Volá na nás dozorce, že jsme tam už 20 minut, ať koukáme odejít.
Ustupujeme. Jsme rádi, že alespoň na pár okamžiků nám tahle divoká nevěsta odhalila svoji tvář.
Při sestupu ze sopky se stavujeme na večeři a jedeme se ubytovat. Vykydáme auto a přebalujeme věci, co na palubu a co do podpalubí. Do kufru to lehčí, nesmí mít víc než 23 kilo.
Dostáváme první negativní informaci. Dělá nám velkou radost, ale potřebujeme i moje výsledky covid testu. Zatím nic. Nervozita. Hodíme sprchu a jdeme si ještě něco koupit. Je pátek místní centrum žije. Lidé sedí na trávě, v restauracích. Mají roušky, ale vesele si povídají, blbnou, prostě žijí. Kéž bychom se s něčím podobným mohli potkat i doma. Dostáváme i druhou negativní informaci. Takže do letadla budu moci nastoupit i já. Takže zítra letíme.
Ale doma nás asi čeká nejen teplotní, ale i kulturní rozdíl (nebo jak nazvat ten přístup české vlády k řešení otázek covidu).
více  Zavřít popis alba 
  • 6.2.2021
  • 1 452 zobrazení
magicalmelancholysoul
Celkem náročnější brigáda, ale i nějaká taková zkušenost snad bude nakonec dobrá a jako přivýdělek to rozhodně potěší. Člověk také pozná, jak žijí jiní lidé a aspoň si trochu rozlámu i ty moje špalky. :-) Z toho obcházení domků mám nohy jako konve.

Zajímavé příhody, které se mi při sčítání staly:

1) Jdu ke staršímu domku, zvonek není na vrátkách, tak jdu až ke dveřím, kde zvoním třikrát a nikdo přesto neotvírá, přitom auto měli na zahradě. Jdu tedy zpátky a za oknem vidím, jak se svítí a vykukují na mě kočky. Oznámení dostali do schránky a nereagovali, tak prostě odcházím a beru to jako, že bude dodáno lsf jiným způsobem.

2) Vychází starší paní. Říkám jí, že jdu kvůli sčítání lidu, jestli chce formulář nebo jí sečetl někdo online. Chce tedy formulář říká mi, že to nechápe, proč se to musí sčítat, že je to kravina, že co lidu umřelo a tohle po nás chtějí. Proč je to prý zajímá a co je jim do toho, jaké údaje tam vyplní. Říkám jí, že se nedá bohužel nic dělat, že to musím oběhnout takhle předčasně a musí se to vyplnit a odevzdat na poštu, a že je to bezplatné. Další informace, že je možné si dohledat tedy buď online nebo se více dozvědět na telefonním čísle na formuláři.

3) Soused křičí na mého dědu na zahradě, že Nikolka k nim nemusí tedy chodit je sčítat, že Láďa je všechny sečetl online, protože aby se nedozvěděli ty informace třeba pak jiní lidi na vsi. Což by se určitě nikdo nedozvěděl, když se osobní data chrání, ale to je soused, ale moc hodní sousedi to jsou, takoví sousedi jsou vzácnost. Tak jsem si u nich uvedla, že jsou sečteni prostě online.

4) Zvoním u jednoho domku, který má vpředu garáž a dlouhou cestu až po lávce pak k samotnému domku. Zvonila jsem a čekala asi pět minut, jestli někdo ještě tedy otevře nebo ne. Nakonec vyšel pán, pozdravila jsem ho, on mě viděl jen z velké dálky a zase zašel domů a ani nepozdravil a nešel ke mně. To mě celkem rozzlobilo a tak jsem uvedla, že lsf bude dodán jiným způsobem. Oznámení předtím dostal, ale dále tedy nereagoval a je to už na něm, jak se sečte.

5) Zvoním u jednoho domu a vidím, jak v okně někdo chodí a svítí se. Zvonila jsem několikrát, ale ti lidé uvnitř schválně prostě nereagovali a tak jsem šla dál.

6) Šla jsem za sestřenicí babičky. Bydlí tam už sama, dům celkem velký pro jednu osobu a obávala jsem se, jak zase ona zareaguje. Jako člověk je velmi odtažitá a neumí nikoho pochválit, což mi na ní dost mrzí. Přišla jsem tedy k ní se strachem, co asi bude říkat. Zazvonila jsem, ona vykoukla z okna a řekla, že jde dolů. Následně to probíhalo takto a bylo to pro mě celkem nepříjemné. Toto byla celá konverzace: ,,Dobrý den." Řekla jsem. Ona ,,Dobrý den." Řekla rázně a krátce s jakoby nějakým opovržením, což ona je prostě taková i k naší celé rodině. ,,Přinesla jsem Vám formulář na sčítání lidu." A ona: ,,Já vím." Pak jsem jí řekla: ,,Víte, kdo jsem? Poznáváte mě vůbec?,, A ona: ,,Jo poznávám." Já následně řekla: ,,Odevzdáte ten formulář tady na poště do schránky a je to bezplatné. A ona: ,,To já všechno vím. A já na ní: ,,Tak to jste šikovná tedy, že to víte." A ona: ,,Jo to já vím, že jsem šikovná." Řekla rázně a šla zase zamknout a odešla dovnitř. No já jsem z ní byla v šoku a bylo mi to líto a někdy si ani neuvědomí, jak dokáže ublížit a pak, že já jí prý nemám ráda, když ona neumí mít asi nikoho právě opravdu ráda, ale to je jen detail. Zrovna u ní to byl hrozný zážitek a měla jsem jí to dát jen do schránky. Asi taky zapomněla trochu, co všechno pro ní třeba můj děda nebo babi udělali, ale ona si toho prostě neváží od nikoho, ani od nás kord z naší rodiny, protože jsme asi něco méně než ona. To když potřebuje odvoz na nákupy, tak to je jí třeba děda dobrý a to je samé Vašíku a na nás doma ostatní jinak pořád něco má. Neřekla jsem jí, že jí nemám ráda, ale s ní nejde prostě vůbec vyjít. Něco jí člověk řekne a ona to hned vyvrátí a má pravdu jen ona, ona všechno zná a ostatním nadává. I našemu sousedovi Honzovi nemohla přijít na jméno a říkala mu pořád jen Johan a ani svých sester si neváží, že jí jedna prý neudělala dobře chlebíčky. Ta už se nezmění a kdyby aspoň přišla na návštěvu, ale to ne, to je radši doma sama zalezlá a nikdo si prý na ní nepřijde. Hrůza no docela.

7) Jdu k jedné faře, která je blízko kostela a normálně tam ale lidé žijí. Přijde malá holčička, a že zavolá tedy někoho z rodiny. Přijde pán v kšiltovce a brýlích, vypadá na první pohled prostě zase celkem jako machr a suverén, to je poznat už z pohledu a stylu toho člověka. Říkám, že jsem tam kvůli sčítání lidu a jestli se sečetl už online, či se teprve sečte nebo chce ode mě formulář. A ona následná konverzace probíhala takto: ,,No já se ale nechci vůbec sečíst." A já na něho: ,,Opravdu jo?'' ,,No tak tam mám do mobilu poznamenat, že se tedy nechcete sečíst, ano?'' A on:,,Néééé, to já si dělal jen srandu.'' A tak jsem mu dala formulář. A on: ,,No a co je jim do toho jako, jaký mám vzdělání? No to já tam napíšu tedy bez vzdělání, abych věděl, jestli se na to vůbec jako podívají. Jako radši kdyby postavili školku a nedělali takovýhle hovadiny, mně tohle sčítání fakt jako úplně míjí a neuznávám to.'' No a bylo to vyřešené. U něho to bylo taky celkem náročné. Pán působil jako, že všechno prostě ví, všude byl. Ten si jel pořád to svoje a byl otrávený už když přišel k hradbě, že se musí po deseti letech jako sečíst.

8) Přijdu k domu, který má dvě domácnosti mi ukazuje na mobilu. Vyjde starší pán, něco kolem osmdesáti let, upravený v košili, svetru, brýlích, na první pohled vypadal velmi inteligentně a sympaticky, vstřícně. Ptala jsem se ho, zda bude chtít formulář nebo ho někdo z rodiny sečetl už online nebo teprve sečte. A on: ,,No děvče, jééé tomu já moc nerozumím tady tý technice, nikdo mě nesčítal, tak bych si vzal tedy ten formulář. Ten byl moc fajn. Odešel a řekl mi, abych se měla hezky a pozdravil, to samé jsem udělala i já. Tady jsem se opět utvrdila v tom, jak starší lidé jsou moc vděční, milí narozdíl od těch některých mladších, kteří ani nepozdraví.

9) Přijdu k dalšímu rodinnému domku a paní na mě volá už z dálky, jestli jdu i k nim a já jí odpovídám, že jo. Běží mě pozdravit i jejich pejsek, rasy vlčáka. A já jí říkám, že pejsek se jde taky sečíst a ona, že no jo, že musí být všude. Dala jsem jim formulář, protože prý jejich syn se jen sečetl, že byl moc rychlý a na ně prý už nějak zapomněl. U nich bylo zastavení takové milé a ti někteří psi jsou opravdu taky roztomilí.

10) Přijdu k jednomu domku a na schodech volá nějaký pán. Zamávám na něho a on přijde k hradbě ke mně. Říkám mu, že jdu kvůli sčítání lidu, jestli už se sečetl online, či teprve se sečte nebo bude chtít formulář. A on mi povídá: ,,Promiňte, ale já Vám nerozumím.¨Byl to totiž cizinec, ukrajinec zřejmě. A tak si nevím moc rady. A tak se ho ptám a ukazuju mu na lísteček o sčítání lidí. A ptám se ho: ,,Sečetl jste se už online, přes internet?¨ A on: ,,Jo jo.¨ Tak si říkám, no v pořádku tedy, už je sečtený, ale nedá mi to a povídám si tak v duchu, jestli mi tady jen něco neodkýval a přitom mi vlastně nerozumí. Tak si říkám, že bych mu měla dát radši pro jistotu ten formulář a buď by ho vyplnil a nebo by se sečetl online. Tak se ho ptám: ,,A formulář tedy nepotřebujete a nebo Vám ho radši mohu dát?¨A on odpovídá: ,,Jo jo, hm hm. ¨A toto opakoval stále dokola, až to bylo orpavdu vtipné ta celá konverzace a situace. U něho to bylo zatím asi nejvtipnější. A tak jsem mu prostě nakonec dala ten formulář a cizojazyčný formulář a aby to odevzdal na poště a on zase si jel to své jo jo, hm hm, jo jo, hm hm........

11) Přicházím znovu k jedné novostavbě, protože předtím nebyl nikdo k zastižení. Vidím, že už tam má však někdo auto před domem a tak jdu ke dveřím zazvonit. Zvoním a nikdo nic, nevychází. Pak vidím paní venku na zahradě, jak jde ke mně. Říkám jí, že jdu kvůli tomu sčítání lidí a ona, že jo, ale že se sečte online a žádné jiné informace nepotřebuje. Jak jsem jí viděla, tak jsem uviděla její naštvaný výraz a říkala jsem si tak, že jsem sem vůbec chodila, když to ti lidi neocení, že jim to člověk přinese až domů a jsou akorát naštvaní, tak mi z toho bylo zase smutno akorát, jak k tomu někdo přistupuje prostě s odporem.

12) U jednoho domku štěkají dva velcí psi a tak se bojím a není vůbec slyšet slova,když pozdravím mladého muže, jak stojí u auta a on mi říká, abych šla dál a ja na něho, že radši ne, že by mě ti psi sežrali, to se směje a jde tedy ke mně ke vrátkům. Sděluju mu účel návštěvy, je příjemný, usmívá se a je milý. Říká, že se sečetl online a tak odcházím.

13) Přicházím k domu místního advokáta a docela se obávám, jak zrovna on zareaguje. Zvonek na vrátkách nemají a tak je aspoň k zastižení v prosklených dveřích. Říká mi, abych šla dál, ale já na něho, že to radši ne, protože se ke mně ženou dva psi. On na mě: ,,Vy se těch psů bojíte, že jo?¨ A já na něho: ,,No právě, bojím se jich.¨ A začínám se bát i jeho samotného. Přichází ke dvířkům a je celkem vysmátý. Chce ode mě formulář a začíná pak asi půhodinový výslech ohledně sčítání. On na mě: ,,No je to zvláštně stejně zorganizované, že jo to sčítání lidí?¨ A ja na něho: ,,No jako systém je to zvláštní, ale snažím se přesto to vykonávat v pořádku.¨ A on na mě: ,,To Vám teda nezávidím, když to musíte všechno obíhat.¨ A loučí se pak se mnou, abych to zvládla a měla se hezky.

14) Přicházím ke staršímu domku a vychází paní též staršího věku. Říkám jí, že jdu kvůli sčítání lidí, jestli jí někdo sečetl online nebo sečte, či jí předám formulář. Ona mi odpovídá, že jí syn objedná až za dva týdny. A se jí ptám. ,,Za dva týdny se budete tedy teprve sčítat, jestli tomu rozumím?¨ A ona: ,,Počkejte, jaké sčítání lidí myslíte?¨ A ona opět: ,,Jo, jé, já jsem si myslela, že jdete kvůli tomu očkování právě. Tak to jsem popletla, to se omlouvám.¨Tak jsme se obě smály a já jí říkala, že je sčítání lidí, že kvůli očkování nejdu. A ona: ,,No syn mě asi prý sečte online, ale kdyžtak si vezmu radši i ten formulář. Předala jsem jí ho a rozloučily se. Tak to byla taková milá návštěva u této paní.

15)Přicházím k jednomu staršímu domku a vidím naproti pána, jak nese v ošatce hromadu dříví. Ptám se ho, jestli je naproti někdo doma a on mi říká, že ten dům je neobydlený, že tam jezdí jen někdo párkrát za čas ho zkontrolovat a to je vše. Povídám mu, že mu moc děkuju za informace, a že zadám tedy do mobilu, že je to trvale neobydlený objekt. Povídám mu, že jdu ale i k němu. Podle řeči poznávám, že je to cizinec, asi ukrajinec možná. Je velmi ochotný a vřelý, vytahuje cigaretu a kouří, předávám mu formulář a říká mi, že mi jde zavolat jednoho pána ještě vedle, kam také mám namířeno, že bude prý asi ještě chrápat, doslova řekl. Všímám si, že zpod rukávu trička mu vykukuje tetování štíra a říkám si tak, páni, štír, to slavné a záhadné znamení, které ke mně doporučují. Poznala jsem za svůj život asi tři štíry a všichni jsou pryč, nikdo se jim nedovolá, nic a všechno si vztahují na sebe a žijou hlavně hodně prací, ale samozřejmě každý štír může být také jiný, jako každý člověk podle toho znamení, nemusí se to vždy shodovat podle zvěrokruhu. Na mě třeba ryba celkem sedí v hodně směrech, které píšou.

16)Přicházím k tomu domku, jak mi pomohl pán se tam dozvonit. Je to celkem velký dům a pěkný, mají hezkou zahradu, pěkné prostředí, jsem celkem nadšená. Pán mi pořád opakuje, že asi doma zase chrní. V tom ale už vychází starší muž a ten druhý odchází a já mu děkuju. Pán se usmívá a naproti mi jde menší pejsek a skáče mi na nohu. On mu říká, ať dá pokoj a já říkám pánovi, že pejsek se chce taky asi sečíst a on no, že jo, že to je miláček a taky se tedy sečte říká ze srandy. Vcházím ke dveřím a on mě zve ale dál, vstupuju tedy do chodby a on, ať jdu ale až do kuchyně, ale to říkám, to ne asi, to stačí klidně vyřídit tady tedy v chodbě, ale pořád mi říká, abych šla dál. Posazuje mě ke stolu v kuchyni a ptá se mě, jestli nechci kafe. To jsem v údivu, protože to se mi stalo při sčítání prvně u něho a říkám, že moc děkuju, ale že ne, že mám ještě obíhání do osmi večer, že mi chybí ještě pár domků. Na stole má ve váze takové vínové karafiáty a krásnou dečku, kde jsou motivy levandule. Za okny jsou krásné orchideje, má to tam opravdu moc hezké a útulné, líbí se mi u něho. Je velmi příjemný, takový uhlazený a takové jasné, krystalické modré oči se jen tak nevidí. Říká, že je tam sám a maminka, že je v domově důchodců, a že tam trvalý pobyt ale ještě má, ale s ním už tam nebydlí. Chci vytáhnout tedy radši dva ty formuláře a v tom mi olizuje jeho pejsek ruku a on ho odhání, ať prý slečnu nechá být a smějeme se. Loučím se a přeje mi, ať mi to jde dobře i u jiných. Tato návštěva byla moc milá, pán si chtěl asi povídat, když tam byl sám a to je mi jasné.

17) Tento domek je pro mě zvláště stěžejní. Byl to totiž domek mého pradědy Václava, jak jsem s ním vyfocená například v albu s názvem Suvenýry. Ten třeba pracoval přímo u pošty, jelikož on byl prostě takový rychlý a nad ničím moc nepřemýšlel, znamení byl lev, byl trochu jiný než my doma, prostě uměl opravdu žít a užívat si život, uměl komunikovat, rád vtipkoval, to se mi na něm moc líbilo a ráda na něho vzpomínám, i když jsem ho zažila bohužel jen pouhých šest let. Pamatuju si, že jsem k němu chodila pro šťávu s krtečkem, dával mi tatranku, byli jsme na kolotoči, kde jsem se pozvracela a to mu mamka říkala, aby mě tam nedával ještě s jedním mým dědou a oni dva z toho měli srandu, ale to byl prostě můj praděda a děda. Nemysleli to zle, ale byla to pro ně asi sranda. Pak si ho pamatuji, jak u nás byl na Vánoce, a kde jsme vyfocení u stolu, jak dělal ducha, převlékl se do prostěradla a dal mi autíčko kamionu. On dělal prostě rád takové blbiny a to mi dnes chybí tohle dovádění v dnešní době. Uměl být i rázný a dokázal si vzbudit respekt. Rád hrál karty, chodil do hospody, hrál na foukací harmoniku a chtěli ho vzít dokonce i do divadla, že by se hodil prý na herce, že to uměl, že byl vtipný a podle mě i charismatický a takový drobný. Rád chodil upravený v oblecích. Byl na první pohled opravdu zajímavý, vážný, fešák, ale i na fotkách veselý a usměvavý. No a v roce 1998, kdy jsem měla před nástupem do první třídy, tak bohužel zemřel (87 prý mu bylo a nějak na plíce byl potom slabý) a on neodkázal nikomu svoji chalupu, zřejmě proto, aby si to nerozhádal potom jak s jeho synem, který ale bydlel až v Roudnici nad Labem a dcerou (mojí babi), bydlela právě nejblíž ve stejné vsi a tak její bratr to hned prodal podle svého rozhodnutí pražákům (a babi s tím nemohla tudíž už nic dělat a dodnes jí to trápí, že to děda prostě nějak nevyřešil) a dodnes je nám to trochu líto, protože po tom místě se nám stýská a mohl to dostat třeba její syn, ale bohužel jak se to vyřešilo mi dodnes přijde trochu jako nerozumné rozhodnutí a ten dům je úplně teď jiný než býval, už to není ta chaloupka, ale vypadá to jinak. Dřív to byl bíle nahozený domek, bílé dřevené okna a prosklený vchod a vzadu splav a zahrada, černé tašky. Tam jsem tedy ale také šla a otevřela mi dcera nynějších majitelů a byla milá a říkala, že se jim tam moc líbí, že je tam i splav a pěkné, klidné prostředí. Říkala jsem jí, že tam bydlel dřív můj praděda a ona asi z toho měla snad radost a ať prý doma pozdravuju babičku, a že můžeme přijít na návštěvu a na kafe. Jelikož je to v podstatě trvale neobydlený objekt a oni tam jezdí jen někdy se podívat, tak jsem jí nesečítala, protože se sečetla už v Praze a šla jsem dál a nostalgicky na to místo vzpomínala, že už se tam nebudu moci jen tak zase vrátit za dědou a potkat ho tam ve verandě, kde na mě prve čekal. Od roku 1998 jsem tam vlastně přišla po těch letech znovu a byla to celkem pro mě síla a emotivní zážitek.

18) Přijíždím do jiné obce, než kde jsem měla původně sčítat, ale naštěstí jsou to jen čtyři baráčky. U jednoho mě vítá starší pán, opět modrooký a ne zase tak starší, někdo kolem začátku důchodu. Říká, že tam trvale nebydlí, ale že ať jdu dál, že ostatní zavolá, ti co tam bydlí trvale. Tam jim předávám formulář a ptá se mě, kam jdu dál. Říkám, že ještě hned vedle k těm dvěma domkům a on, že hned zavolá tomu jednomu pánovi vedle. Tak ho vyzvání a říká mu, že tam přijde k němu na sčítání hezká slečna, tak ať tam jako čeká, že jinak je prý zalezlý jako jezevec. Tak to mě uvedl trochu do rozpaků s lichotkou a nečekala jsem to, myslela jsem si opět, že hold někteří lidé mi neotvírají proto, že se mě tedy leknou, takhle prostě já hned melancholicky uvažuju. A místo svých vrstevníků, tak poklonu mi umí složit zatím jen starší muži asi jediní gentlemani. Pořád se na mě díval a nemohl se ode mě odtrhnout, ale zrovna jsem měla málo času a tak se už rozloučila a děkovala mu.

19) Přicházím k domku od vedle a tam mě vítá paní. Říká, že už se sečetla online, ale manžel, že tam nebydlí trvale, ale je tam prostě s ní v domě. Raději chce formulář a konverzace s ní je tedy velmi vtipná. Řekla mi, že nevěděla, jak velkou mají plochu baráku a tak tam dala, že asi 240 m čtverečních a manžel jí řekl, no že se docela sekla, že 170 a tak se začala vyložene řehtat. Prý, že až se na to budou dívat, tak si řeknou: ,,Hale ta baba, jakou má ale rezidenci. '' A paní na to: ,,Jé, ještě aby mi sem někoho nenastěhovali, když si řeknou, že mám velký pozemek a barák.'' A začaly výbuchy smíchu. Tak s tím mě dostala, to se nešlo nesmát. A pak se mě ptala, k čemu jsou jim vlastně ty informace. A já jí řekla, že informace, které tam vyplníme prý pomohou lépe rozvíjet náš stát a to se začala zase řehtat a řekla mi, že to asi jo no, když tam uvedla takovou velkou plochu pozemku. A tak jsme se rozloučily potom v obrovském záchvatu smíchu. To byla velmi veselá příhoda u ní doma.

20) Přicházím k dalšímu domku a zvoním několikrát, vidím otevřenou garáž a nikde nikdo. Čekám tam asi raději pět minut a pořád nic, tak ukončuju poté distribuci za ten den u daného domu. V tom ale bohužel jsme se minuli s pánem a najednou tam stál a tak jsem k němu šla blíž a říkala, že jsem se nemohla vůbec dozvonit, že už s tím nemůžu nic dělat, že si bude muset tedy sehnat formulář jedině už na poště nebo se sečíst online. A on říkal pak toto: ,,Aha, no já se omlouvám. On jednak ten zvonek ale nezvoní no, to jste ale nemohla vědět a v garáži jsem byl, ale zrovna jsem byl na záchodě a vy už jste šla pryč. '' A tak jsem mu řekla ještě dále: ,,Hm, to mi mrzí, že jsme se tak minuli tedy, já jsem tam ale stála asi pět minut, protože jsem viděla, že garáž máte otevřenou jo, tak mi to bylo divný, že by doma nikdo nebyl a tak si budeme muset sehnat ale už ten fomulář kdyžtak na poště. A on: ,,No a do prdele (ale neřekl to naštvaně, ale vyznělo to opravdu spíš vtipně), ale to se mi právě na tu poštu moc nechce jako jít no, hm, to nevím teda no, jak to udělám přes ten internet, mně to právě nejde moc online, na tu techniku tak nejsem. No nic, snad syn mi to udělá přes ten internet nějak, to neřešte.¨ A situace byla vyřešená a já šla dál.

21) Přicházím k takovému polorozpadlému domku. Ze stěny vykukují kusy opadané omítky, neupravená zahrada kolem a nepořádek, zvonek nikde, ale dvířka jsou dokořán a tak sebírám odvahu a vcházím dovnitř. Říkám si, zda tam vůbec někdo bydlí, jestli to není spíš neobydlený objekt a jsem zvědavá, kdo mi asi otevře a kdo se tam objeví? Jsou zde otevřené vchodové dveře a slyším, jak nahlas je puštěná televize. Klepu na dveře třikrát a pak tedy vchází starší pán, zarostlý a s brýlemi, celý takový ušpiněný a nupravený v hnědé mikině, pomenší a zakulacený. Konverzace probíhala následně takto: ,,Dobrý den, jdu za Vámi ohledně sčítání lidí. Jestli budete chtít ode mě fomulář nebo jste se sečetl online, či Vás někdo sečte? A pán odpovídá: ,,Co? Co říkáte? Proč jste tady? A já na něho opět už se strachem, protože byl celkem rozčílený: ,,No jdu kvůli tomu sčítání lidí, musím obejít jednotlivé domy a zkontrolovat, jestli jsou lidé sečtení nebo ne. A on: ,,To vůbec nevím, co myslíte? Jaký sčítání zase? Vůbec nevím, že je nějaký sčítání. ¨ Já: ,,Je sčítání po deseti letech.¨ On: ,,Ale vždyť bylo před rokem ne už?¨ Já: ,,No to ne, to už bylo právě před deseti lety a je nutné se opět sečíst.¨ On: ,,Já se sčítat teda nebudu, co je to zase za kravinu tohle a kdo si to vymyslel? Určitě Babiš, že jo? To by mi zajímalo, co on by tam zrovna vyplnil, to bychom se asi všichni divili, co všechno on má. To je jako za komunistů, samá sebranka jenom.¨ Já: ,,To si on asi nemohl vymyslet, je to tak prostě dané po deseti letech. Musíte se sečíst, jinak dostanete pokutu až deset tisíc korun.¨ On: ,,Ale já se nebudu sčítat, ať mi dají klidně pokutu, ale já jí platit teda nebudu. Mě to nebaví takový kraviny, furt jenom otravujou s něčím. ¨ S tímto pánem to bylo hodně náročné a i jsem se ho dost bála a snažila se ho nějak uklidnit a říct mu, že se musí prostě sečíst, ať to prosím odevzdá na poštu do schránky. Pak se mě ještě na něco ptal: ,,A to mám vyplnit jako tiskace nebo psace? A proč je tady tolik kostiček? A to by nestačily jen ty čtyři papíry pro mě? " Tak jsem mu ještě chvíli radila a po půl hodině jsem odcházela vyčerpaná dál. Tak doufejme, že se snad sečte, říkal, že snad to nějak zvládne, a že si s tím pohraje.

22) Odcházím od jednoho rodinného domku a už jsem celkem vyčerpaná a tak vcházím do ulice směrem ke hřbitovu, tam pokleknu a začínám brečet. Vyndavám kapesník a utírám si slzy, protože to na mě všechno dolehlo. Říkám si, k čemu to vše, jestli to tady má ještě vůbec cenu. A v hlavě mi zase šrotovaly ty moje myšlenky, že zůstanu sama, když akorát slyším z každého baráku hnedle, že má manželku, manžela, přítele, či přítelkyni, děti, prostě vše a já jsem tolik let sama a kvůli studiu jsem všechno promeškala a už to asi nedoženu. Když to říkám třeba mamce, že zůstanu sama, že jsem zřejmě teda ošklivá a blbá, tak se rozčílí a řekne, abych s tím přestala, že jsem akorát tak praštěná, že si to myslím, a že jako neví, proč zrovna já bych měla být sama a nikoho nemít, když mají i jiní. Mužská láska mi prostě hodně chybí a nebudu dělat hrdinku a říkat, že ne. Od dětství jsem vyrůstala sama s mamkou. Otec mě nechtěl a klidně se mě zřekl. Ona mě čekala a bylo mu to jedno, že bude za chvíli rodit. To, co člověku v životě chybí, ho prostě stejně trochu ovlivní v jeho životě. Od té doby mám problém důvěřovat a věřit mladým klukům, či starším mužům, bojím se, že mě stejně zradí, zraní jako moji mamku, která byla taky tolik let sama a byla dost zklamaná a zrovna ona si říkám, proč? Proč zrovna ona tak hodný, krásný a pracovitý člověk? Ale to je už jedno. To, co nám udělal je prostě neodpustitelné, nejde zapomenout, ani prominout, jen se zachoval jako zbabělec a to pro mě není opravdu muž. V rodině nemáme tedy bohužel štěstí hlavně na lásku i na lidi, je to jako nějaké snad rodinné prokletí nebo co. Dnes je bohužel taková doba, že lidi neumí někoho milovat. Že se hledí hlavně na majetek a to je tak vše a z toho je mi na zvracení.

Naštěstí dnes 21.4.2021 už mám poslední pochůzku a pak ke konci dubna se budou kdyžtak dodatečně obcházet ještě domy, které byly nezastižené. Tak to byly takové mé příhody, které jsem během sčítání zažila, ale samozřejmě, jak jsem na internetu, tak mi to nemusí nikdo věřit, ale nemám důvod si něco vymýšlet. Možná, že tohle vše nebude nikdo ani číst, namáhat se to vůbec číst. Já jsem poctivý člověk, všechno, co vůbec doma máme, je poctivě vydřený a nemám špatné svědomí a tito lidi jsou pak ale akorát zbytečně sami a doplácí na to, kdežto ti mazaní, co ví, jak na to, všechno mají hned hotové, ožulí to nějak, mají zřejmě vše a daří se jim, takové mám prostě myšlení a taková je dnes bohužel i doba, ale ona byla i taková dříve a lepší to tedy asi jen tak nebude, je to i na nás lidech, nejde o to ocenit si myslím jen materiální věci, ale aby nám záleželo taky hlavně na lidech a to je právě problém celé dnešní doby.
více  Zavřít popis alba 
  • 6.2.2021
  • 47 zobrazení
skolamalehostice
Čtvrťáci se během on-line výuky mimo jiné připravují na třídní projekt Život ve středověku. Ve výtvarné výchově si každý zhotovil královskou korunu, namaloval portrét nejvýznamnějšího panovníka ve středověku Karla IV. a významnou stavbu jeho doby. V pracovních činnostech žáci zdokumentovali, jak pomáhají doma rodičům a že dokážou připravit pro své blízké zdravou svačinku.
více  Zavřít popis alba 
  • 1.2.2021
  • 89 zobrazení
tomaskucera
– V sobotu 12. září 2020 v 18:03 hodin byl SDH Chmelná telefonicky vyzván k provedení hasičského školení v Miřeticích. Následně se sešli hasiči v hasičárně, převlékli do zásahové výstroje a s požárním vozíkem taženým traktorem vyjelo devět členů SDH Chmelná na místo školení do zemědělského areálu provozovaného VOD Zdislavice do Miřetic k fingovanému požáru seníku. Pět členů jelo traktorem, kterým se táhl vozík s požární stříkačkou PS 8 a vybavením, další hasiči jeli autem, na kole a na Babetě, na té byl chmelenský hasič na místě zásahu první ze všech přespolních hasičů.
Do Miřetic náš sbor dorazil ve čtrnácté minutě od nahlášení poplachu a na místě byl po domácím sboru druhý. Pak přijížděly další sbory okrsku: 3. Malovidy, 4. Zdislavice, 5. Kuňovice, 6. Rataje a 7. Javorník. Chlum se nezúčastnil, protože nemají zásahovou jednotku obce, tu jim zajišťuje SDH Zdislavice, se kterým má obec Chlum uzavřenou smlouvu. Tu mají uzavřenou i další dvě obce okrsku, ale ty se námětového cvičení zúčastnily.
Školení spočívalo v dálkové dopravě vody ze dvou vodních zdrojů. Jedno vedení o délce asi 220 metrů bylo z tamního koupaliště k objektům zemědělského družstva, kde bylo zřízeno útočné vedení o dvou C proudech. To zajišťoval SDH Miřetice a SDH Chmelná. Druhé vedení bylo z rybníka „Dlouháče” za vsí, ze kterého se plnila cisternová stříkačka SDH Zdislavice a z té byly vedeny další dva útočné C proudy. Jednotlivé sbory byly do dálkového vedení vody zapojovány postupně podle příjezdu. Zde byly: Malovidy, Zdislavice, Kuňovice, Rataje, Javorník, kteří plnili Zdislavickou CAS 32. V 18:32 hodin byla zprovozněna dálková doprava vody a toto dopravní vedení mělo délku necelých 500 m.
V průběhu školení došlo k závadě PS 8 SDH Chmelná, kdy během dopravy vody vylétl z čerpadla vypouštěcí šroub, který měl poškozený závit a nešel tedy vrátit zpět. Z tohoto důvodu musela být stříkačka odstavena a vyřazena z dálkového vedení vody. To dále zajišťoval jen SDH Miřetice. Převýšení bylo něco kolem 10 metrů, takže to s PS 12 v pohodě zvládli.
V průběhu zásahu také došlo k simulovanému vyproštění pohřešované osoby ze zakouřeného prostoru. To provedli hasiči s dýchacími přístroji ze zásahové jednotky JPO III ze SDH Zdislavice, figurantem byl člen z SDH Chmelná.
Po dokončení dálkové dopravy vody a sklizení veškerého materiálního vybavení sborů byl nástup a vyhodnocení celé akce. I když se povedlo vše zvládnou a voda byla na místě určení včas, byly k provedení školení vytknuty mnohé nedostatky. Špatně použité vybavení a neustrojenost zasahujících hasičů patřily mezi nejčastější výhrady. Během činnosti kontroloval jednotlivá stanoviště profesionální hasič ze stanice ve Vlašimi, který při závěrečném nástupu provedl vyhodnocení celého zásahu.
Poslední podobné školení okrsku Zdislavice bylo v létě roku 2009 ve Chlumu a od té doby se tedy více jak 11 let neprovádělo. Na závěrečném nástupu vedení okrsku slibovalo provedení podobného cvičení v kratším intervale. Na závěr promluvil také starosta obce Miřetice a předseda Výrobně obchodního družstva (VOD) Zdislavice. Poté všichni účastníci byli pozváni na malé pohoštění do haly v miřetickém sportovním areálu.
více  Zavřít popis alba 
  • 26.1.2021
  • 68 zobrazení
tokrno
Deník z naší cesty po Kostarice
Den čtrnáctý (pátek)
Den vulkánový a už víme, že žádná sopka nevybuchla. Zaplať Pán Bůh.Hned po ránu jedeme do laboratoře na odběry. Jsou tu nějak pečlivější, než známe z Čech. Nejen z nosu, ale i z krku berou vzorky. A jedeme na Irazú, Tom kroutí volantem do kopců 25 kilometrů serpentýnami nahoru. Opět projíždíme překrásnou krajinou. Dozvídáme se, že jsme se měli zaregistrovat na www.sinac.go.cr Protože na sopce ale zatím není moc lidí, tak pán v budce se slitovává nad mým prosebným pohledem a dotazem: „And what can we do now?“ „Pojďte sem jeden z vás, s rouškou, pasem a peněženkou.“ „Zavřete za sebou dveře. Napište mi sem vaše nacionále. Vstupenka stojí pro 2 osoby 30 dolarů. Bude to stát 40 dolarů, protože to musím vyplnit za vás.“ Ráda mu je dávám. Představa, že bychom propásli toto krásné ráno – slunečné, bez mraků… To opravdu ne.
Jedeme ke kráteru. Jsme ve výšce nad 3 tisíce metrů. Mraky jsme nechali pod sebou. S Tomem se shodujeme, že se nám špatně dýchá. Asi to bude tou nadmořskou výškou? Nebo že bychom byli celí vybzíkaní, jak nám dopadnou testy? Snad je to nadmořskou výškou.Odcházíme od auta ke kráteru a za chvíli nás autem dojíždějí ochranáři a chtějí, abychom se vrátili k autu. „Ježíš, co se děje? Už žádné problémy.“ Nakonec prkotina, máme si auto obrátit tak, abychom parkovali čumákem k výjezdu. Dohadujeme se, proč jsou v tomto tak striktní. Jakože kdyby to bouchlo, abychom byli připravení na evakuaci?!? Všimli jsme si toho i v jiných národních parcích, kde žádná vulkanická činnost nehrozila. Netušíme.
První kráter, který vidíme, je poměrně nízký. Pak jdeme dál, a to je ten pravý, ze kterého by šel strach. Má tam být zelené jezírko, ale to tam teď není. Necítíme se ale nijak ošizení. Celé je to mystické. Koukáme do jícnu spícího monstra, které umí být opravdu zlé. Vždyť díky němu lehlo celé Cartágo. Posledně plivla v roce 1994, ale obrovská erupce, která zasypala Cartágo, které bývalo hlavním městem, nastala pět let před tím, než jsme se s Tomem narodili (v roce 1963).Vyjíždíme ještě nad vulkán na view point a i odsud pořizujeme další záběry a užíváme si to. Pacifik, ani Caribik však díky mrakům, které jsou pod námi, není vidět.Je 11 hodin. Co teď? A tak co kdybychom se ještě dnes podívali na Poás? Vulkán vzdálený asi 60 kilometrů. Navigace nám říká, že pojedeme 2 hodiny. Zastavujeme znovu před laboratoří (stejně bychom jeli kolem) a chytáme jejich wifinu a zkoušíme se zaregistrovat na stránkách SINACu, aby nás na další vulkán pustili. Daří se nám to a cena je nezvykle nízká. Nezbývá než se zaradovat a jet. Cesta městem (nejprve Cartágem a pak San José) je opravdu zapeklitá. Jednak navigace jde podle plotu. Někdy se jí chce a jindy ne (samozřejmě odmítá poslušnost ve chvíli, kdy ji nejvíc potřebujeme). A pak je tu opravdu hustý provoz. Není divu. Místní řidiči nectí žádná pravidla. A nejen řidiči. Po dálnici běhají kromě psů sportovci, jezdí cyklisté, projíždějí jezdci na koních, pak je tu mnoho otrlých motorkářů, no kromě osobáků všudypřítomné tracky. Je to země tracků, psů ležících uprostřed silnice, neosvícených aut, ulic beze jmen a domů bez čísel. Samozřejmě je to i země rozmanité přírody, množství klimatických pásem, velkou diverzitou zvířat a rostlin. Ale teď jsme na dálnici a 30 kilometrů je záležitost více než hodiny.
Objednali jsme si poslední termín k návštěvě Poásu, ve 14:20. Takže poslední část stoupání do hor, kdy už můžeme jet, připomíná spíš „závod do vrchu“. V jedné chvíli dokonce okolní řidiči ukazují Tomovi, aby raději jel. Překládáme si to tak, že je jim jejich i náš život milý. Přijíždíme k bráně ve 14:15 a pán v budce nám vysvětluje, že jsme ve španělském dotazníku zaškrtli, že jsme rezidenti (toto se nám děje už podruhé, poprvé se nám to npřihodilo při vstupu do země). Proto byla cena tak nízká! Místňáci to mají za 3 dolary, my za 33 USD. Opětovně to pán vyplňuje za nás. Omlouvám se, dávám mu navíc 5 dolarů, že s námi měl práci a jedeme. Máme radost. Stihli jsme to.
Den třináctý (čtvrtek)
Probouzíme se už před 6 hodinou ranní. Snídaně na hotelu jsou až od 8, takže si dáme selfmade chleba s paštikou. Místo kafe a čaje colu. „Myslíte, že bychom mohli dostat alespoň část peněz za dřívější odjezd zpět?“ „Nemohli.“ Tak se nedá nic dělat. Je to jasné. Náš pokoj už nemají šanci prodat. Chápeme. Nijak se nezlobíme a jedeme se podívat na lenochody.První, koho po příjezdu do lenochodí stanice vidíme, je starší pán – černoch, hubený je slabé slovo, takový věchýtek. Zjevně zaměstnanec. Obutý v holinách, oblečený v pracovním. A jestli je něco reklamou na lenochody, tak to je právě on. Tak vtipného človíčka, jako je tenhle, jsem už dlouho neviděla. Hubený, samá ruka, samá noha a tttaaaakkkk sssssttttrrrraaaašššnnnněěěě pppooommmaaallluuu ccchhhhoooddddííí, že by ho předběhla i želva. The sloths - jsou opravdu miláčkové. Pan průvodce nám vypráví jejich příběhy. Jeden o ostnatý drát přišel o oči a je slepý. Druhý je paraplegik po napadení psem. Další přišel o maminku, když byl malinký, takže se už nenaučil dovednosti pro přežití ve volné přírodě. Jiný měl díky pesticidům, kterými stříkají banány, tumor. A jiný je kardiak. Ale to je jen zlomek. Téměř 80 % zachráněných lenochodů se jim daří vracet do divočiny. Jsou úžasní, všichni. Když jsme do stanice přišli, nic z toho bychom nepoznali. Jeden visel za nohy hlavou dolů. Prý, když jsou takhle zavěšení, odpočívají. Jiný seděl v křesílku :-). Hlavu dokážou otočit o 270 stupňů. Jsou dva druhy lenochodů, jeden tříprstý a druhý dvouprstý. Tříprstý je došeda, je menší, má malinkatý ocásek, jeho hlavní smyslový vjem je sluch, má kratší chlupy a veselejší výraz v obličeji a jí semena a ovoce. Dvouprstý je béžový, je o něco větší, ocásek nemá žádný, jeho hlavním smyslovým vjemem je zrak, protože přes uši má delší a bohatější chlupy a jí jen listy a zeleninu. Ani jeden z nich nepotřebuje přijímat jinou vodu, než z potravy. Sameček je prý po narození mláděte (většinou jednoho, dvojčata jsou naprostou výjimkou u obou druhů) v blízkosti matky a mláděte, aby odváděl pozornost při jejich případném ohrožení. Matka je těhotná asi 11 měsíců a mládě vychovává rok. V tu dobu je opouští i samec. Největším nepřítelem jsou pro lenochody lidé, pak orli a psi. Jaguáři, pumy nebo oceloti zcela výjimečně. Jeho nejbližším příbuzným je mravenečník.Po prohlídce záchranné stanice pobíháme v místním obchůdku, kde obstaráváme dárečky pro naše miláčky doma. Už se na ně taky těšíme.
Jedeme do NP Cahuita. Park je to malý, vede podél pláže a teď si to tedy u nás karibské pobřeží vyžehlilo. Je tu moc hezky. Takže, kdyby někdo přeci jen chtěl sem na západ k moři, tak rozhodně ne do Puerto Viejo, ale sem do Cahuity. Je to menší vesnička, ale čistá. Stejně tak jako pláže, povalové chodníčky v pralese. Hned po pár metrech vidíme lenochoda ve větvích. Jestli si někdo myslí, že lenochod neumí chodit rychle, je na omylu (pozn. myslela jsem si to také). Říkal nám to i průvodce, ale ve stanici zrovna jedli, takže nám to s pohybem nepředvedli. Zato tento je rozený atlet. Z jednoho stromu na druhý. Chvílemi v nás hrkne, vypadá to, že slítne, ale zůstal ve větvích a bravurně a rychle přelézal, kam potřeboval. Pak potkáváme ještě dva další, již méně aktivní a hodně aktivní tlupu mývalů. Park je asi po 1,5 kilometru uzavřen. V minulých dnech hodně pršelo a vodní laguna, která přeťala spojení mezi dvěma konci parku, je prý plná aligátorů. Na konci sedí chlapík a odhání se nás zpět. Do vody ani náhodou!
Jdeme po pláži zpátky, na některých místech je sice červená vlajka, ale na jiných žlutá a pár lidí je v pohodě ve vodě. Tak si jdeme zajezdit naposledy na vlnách. Prostě nádhera!
Na konci národního parku je restaurace, kde si dáváme své jedno teplé jídlo denně. A ještě pozorujeme vlny a dva surfaře, místního tesaře a další návštěvníky a snažíme si tenhle obrázek klidu a míru vtisknout do paměti, abychom měli z čeho čerpat po návratu domů. Kafe a na 4,5 hodinovou cestu. Napřed sedám za volant já a kroutím s ním asi 3 hodinky. No, někde víc stojíme, než jedeme. Spojnice mezi hlavním městem a přístavem je prostě naše klasická silnice třetí třídy (no svou kvalitou spíš čtvrté). Přitom náklaďáky najíždějí do fabrik, aby naložily a vyložily kontejnery ze svých tracků. Takže se co chvíli šňůra aut zastaví, protože nějaký náklaďák to potřebuje vytočit. Taky se tu staví. Naštěstí. Protože jednoproudová silnice (v každém směru) je naprosto nedostačující. Na poslední hodinku a půl si to v kopích bere Tom. Už se smráká, ale vulkán Irazú je nádherně ozářený zapadajícím sluncem. Pole s kávou pěstovanou v terasovitých polích vypadá jako z mechu. Úchvatné scenérie Kordiler.Přijíždíme do Cartága, volám Carlovi, aby nám přijel odemknout (paní bytná nám dala číslo na člověka, který nám otevírá, sama není doma a nechá nás u sebe, 40 USD jí máme dát do šuplíku). Je to anděl. Je lepší přijíždět do známého, než někde na poslední chvíli hledat, kde složíme hlavu.
Krátký pokec ještě s jedním Američanem, který sem také přijel a hajdy do postele. Ráno nás čekají v laboratoři a na Irazú. Těš se. My se na tebe těšíme moc. Snad nám ukážeš svoji prosluněnou tvář. Přicházíme k Poásu, který je o 500 metrů nižší než největší Irazú. Dávají nám helmy. Instruují nás, že je opravdu musíme mít po celou dobu. Stejně tak i roušky. A u kráteru nesmíme být déle než 20 minut. Přicházíme k sopce a je tam mlha. Sopka má tři krátery. Z toho nejnižšího, aktivního unikají plyny. Naopak v tom nejvyšším se drží mlhy. Ten prostřední, který je nejzajímavější pro své jezírko, však nevidíme. Vlastně nevidíme nic. Prosíme tam nahoru, ať se nám kráter ukáže a ono se to skutečně na velmi krátkou dobu děje. Mlha se rozestupuje a my na pár chvil vidíme kráter a zelenobílé jezírko. Tak konečně. Mlha se rozevře ještě jednou, ale do třetice se jí už nechce. Volá na nás dozorce, že jsme tam už 20 minut, ať koukáme odejít.Ustupujeme. Jsme rádi, že alespoň na pár okamžiků nám tahle divoká nevěsta odhalila svoji tvář.Při sestupu ze sopky se stavujeme na večeři a jedeme se ubytovat. Vykydáme auto a přebalujeme věci, co na palubu a co do podpalubí. Do kufru to lehčí, nesmí mít víc než 23 kilo.
Den dvanáctý (středa) Ráno absolvujeme bojovku po Cartagu a hledáme laboratoř, abychom se s nimi domluvili, kdy je nejvhodnější termín na testování. Přesto že máme data a roaming Svět, navigace tu moc nefunguje. Naloadujeme si ji na wifině, jedeme, a když to nejvíc potřebujeme, tak zkolabuje. Pak nezbývá než zastavit a pokoušet se domluvit s místními. O kolik méně umí anglicky (resp. na ulici nemluví nikdo anglicky), tak o to víc jsou ochotnější. Po dvou zastávkách s místními objevujeme kýženou laboratoř. Je zde fronta asi tří lidí a dostáváme se na řadu asi po půl hodině. Slečna v recepci neumí anglicky, žádá nás, abychom počkali na lékařku, která nám vše vysvětlí. Je ohromně milá. Počítá, za jak dlouho budou výsledky, kombinuje to s informacemi o našem odletu. Domlouváme se, že přijedeme v pátek v 7 hodin ráno. Na Irazú rezignujeme a vyrážíme směr Caribik, snad tam bude i lepší počasí. Je to poměrně dlouhá cesta. Sice jen 250 kilometrů, ale jedeme (a tak to říká i Waze) 4,5 hodiny. Tom kroutí volantem v serpertýnách, v mlze. Opravdu hnus. Když se na chvíli mlha rozestoupí, je vidět úžasná krajina. Bujná vegetace, terasovitá pole s kávou. Škoda, že jen odhadujeme, co je všude kolem. Přijíždíme do údolí. Počasí se bohužel moc nelepší. Je patrné, že tu pršelo opravdu hodně. Projíždíme vesnicí Venice, a nemá to daleko od pravdy, je téměř celá pod vodou, domy, auta… Je tu neuvěřitelná chudoba a strašnej „világoš“. Následují pole banánovníků a pak už jen velké fabriky s kontejnery na banány, které se odsud asi odvážejí do Puerto Lima, které je velkým přístavištěm. Přístav však jen tušíme, protože odbočujeme na Porto Viejo. Čeká nás krásná cesta podél pobřeží. Tedy krásná, přece jen se ten világoš kapánek mění v něco kulturnějšího. Asi v očekávání hostů.Míjíme Sloth Santuary (stanici lenochodů), kam se půjdeme podívat zítra. Už neprší. Hurá. Ale slunce se schovává Pobřežní vesnička Puerto Viejo je vlastně takovou osadou pro surfaře a hippies. Už zas prší a bary jsou nacpané k prasknutí. Všude smrdí tráva, stárnoucí borci tady hulí i na schodech před hotelem nebo před barem. No problem. Něčím se čekání na vlnu asi musí zahánět. Tedy teď spíš čekání na slunce, vlny jsou totiž až příliš velké.Náš hotel je moc hezký. Jsme za to rádi. Taková oáza.Vybalíme a jdeme se najíst a na procházku. Moře je rozbouřené. Prší. Napřed málo, pak víc a víc a víc… Potkáváme surfaře, kteří svoje surfy jenom nosí. Starší ženy se zapletenými šedými vlasy, s cetkami v uších a korálky kolem krku, v batikovaných šatech a holinách. Stárnoucí borce s jointem. Vracíme se mokří na kost.Opětovná anabáze ohledně vyplňování dotazníku Covid ve španělštině, navíc pro místní. Co s kolonkami, které jsou povinné a vůbec se pro nás nehodí?. Co zítra? V laboratoři nám řekli, že rozhodně máme přijet v 7 ráno. Do mailu nám přišla pozvánka na 9:45. Bože! Kdy odjet? Všude píší, že za tmy jezdit v Kostarice je čirý nesmysl. To jsme se už částečně přesvědčili. Místní buď nesvítí, nebo svítí jenom dálkovými a nepřepínají na potkávací. Závěr cesty jsou 2,5 hodiny v serpentýnách. Válečná porada. Riskneme to? Nemám z toho dobrý pocit. Zítra odpoledne má začít zase hodně lejt. Odjíždět ve 2 noci, tam, kde se to nedoporučuje, blbou silnicí 4,5 hodiny a navíc v dešti. Samozřejmě, že bychom se střídali, ale… I Tom se přiklání k názoru, že nemá cenu riskovat. Tak hold přijdeme o 50 dolarů, které jsme tu už za další noc zaplatili. Mohli bychom přijít o víc.
Píšu paní z ubytování v Cartágu, jestli má na zítřejší noc místo. Píšeme do laboratoře, jestli platí sedmá nebo třičtvrtě na deset. A opět si naléváme rum s kolou. Tom stahuje Mammu miu. Třeba nám to zlepší náladu.

Den jedenáctý (úterý)
„Dostali Ferdinanda…“, tak se jim to povedlo. Nasrali nás hned ráno. Přišla nám zpráva od Romana, který je právě v Keni, že se změnila pravidla návratu do Čech od 5. února. Odlétáme 6. a návrat domů je 7. Od rána neděláme nic jiného, než zjišťujeme, co pánové ze Strakovky zase vymysleli.
Prý je střední Amerika jedna z nejvíc nebezpečných zemí. To tak. Mají denní přírůstek 400 nemocných osob.
Přesto jdeme ráno na look out tower v hotelovém resortu Cerro Lodge, které je opravdu překrásné. Malé bungalovy, bazén, vše umístěné v džungli. Daleko od ruchu měst či silnic. Když se nám nepodařilo vyčíhat ptáky večer, jdeme brzy po ránu. Teď ale máme hlavu plnou „co s tím“?
Přesto se zkoušíme soustředit na to, co vidíme ve větvích – dva kondory krocanovité, starším názvem sup krocanovitý (jsou hnědočerní velcí ptáci s červenou hlavou), vypadají nebezpečně, ale jsou fakt v pohodě. Budeme v pohodě taky. Pak zelené papoušky a pak ještě ty malé manekýny – ti křičeli nejvíc. Svítání sluníčka za zády a pohled z výšky na moře. Nádhera.
Nikdo nám to nezkazí, ani naše vláda – jiné podmínky při odjezdu a jiné při příjezdu. Proč ne?
Je to tu jako v pavilonu papoušků. Spousty zvuků. Nádhera. Ara nepřilétla.
Jdeme na snídani. Dáváme si americkou – vejce s opečenou slaninou. Máme pocit, že potřebujeme nafutrovat, abychom tuhle nesnáz zvládli. Během naší snídaně přilétly snídat i Ary. Trmácíme se za nimi tam a tam a ony nakonec přilétnou za námi. Tak to prostě v životě je. Když o něco přestaneš usilovat, přichází to samo.
Před odjezdem dáme ještě pár bazénů a pak hurá do transportního dne. Potřebujeme se nablížit k sopce Irazú, na kterou chystáme výstup příští ráno.
Cesta trvá asi 2 hodiny. Je to hrozně zrádné - 90 kilometrů, ale přesto jedeme tak dlouho. Jinde je to kvůli špatnému stavu silnic nebo náročností řízení (samá serpentýna), tady kvůli dopravní zácpě. Nyní jedeme tahem přes hlavní město do Cartága, které bývalo dřív do poloviny 19. století, než ho pohltila sopka Irazú, také hlavním městem. Hledáme bankomat, hotovost dochází a ne všude přijímají karty. Ocitáme se v „kulturním“ centru Cartága, které bychom vůbec za kulturní neoznačili. Prostě klasické obchodní centrum se spoustu krámků s food courtem. Dáváme si battle s bankomatem. 300 USD nám nechce vydat. Čím to? Tak zkoušíme 200 USD. Také ne. Jsme tedy vůbec rádi, že nám to nenabízí jen nesměnitelné místní Colóny. 100 dolarů nám to už ale vydá, tak transakci opakujeme třikrát. Jdeme se najíst. Vedle nás sedí slečny v kulichu. Já mám šatičky a vietnamky a Tom v trenclích a tričko. Jsme poněkud umounění a je nám zima. Natahuji si alespoň mikinu.A tak rychle, najít paní bytnou, které jsme inzerov ali, že přijedeme už před dvěma hodinami. No, není to tak jednoduché, jak by se zdálo. Jak už jsme psali, ve městech nejsou značení ulic, ani čísla domů, takže vše trochu na náhodu. Náhoda se nekoná. Když kroužíme jako orli stepní, oslovuji pána, který sice neumí ani slovo anglicky, zato nám chce pomoci. Volá paní bytné ze svého telefonu a domlouvá se s ní. Posílá nás určitým směrem. Paní bytná se nám vydává v ústrety. Děkujeme všem zachráncům na cestě. Je neuvěřitelné, jak všichni místní (na rozdíl od nás) voní… Prostě asi nejsme rození pro toto klima. I když tady je zas úplně jiné. Je tu mlžno, mží, rozhodně chladněji než u moře, ale to se dalo čekat. Lidé chodí v zimním oblečení, kulichách a my v kraťasech. Vidíme ruiny kostela Santiaga Apostola, okolo kterých procházíme, protože památky jsou zde kvůli covidu zavřené. A jsou krásné. Škoda že nemůžeme dovnitř. Stejné to asi bude i s basilikou de Nuestra Seňora de los Ángeles, která uchovává sochu Černé madony.Jdeme na tržiště - čisté, rušné, bezpečné. Procházíme, nic nekupujeme a nevadí to. V supermarketu kupujeme něco k večeři a k snídani Vždyť brzo ráno vyjíždíme na Irazú. Vrácím se do obchodu pro šťávu do pití. Tom čeká před kasou. Odcházíme. Za tři bloky dál nás dohání muž: „Seňore, seňore,“ a podává nám láhev s natočenou vodou. Zapomněli jsme ji tam. Takovou dálku za námi běžel. Neskutečné!!!Je tu docela zima. Jsme rádi „doma“. Mícháme si rum s kolou. Dostáváme zprávu z ambasády. Do letadla musíme nastupovat s negativním testem Covidu. Prý nás to bude stát 100 – 150 USD na osobu. „Tak nalej ještě jednu, nebo rovnou dvě.“ Vyplňujeme formulář k návratu. Snažíme se zaregistrovat se v nějaké laboratoři na odběr vzorku na test. Ale na kdy? Budeme se kvůli tomu muset vracet dřív? Budeme muset měnit program? Budeme…Místo Irazú zítra ráno na zvědy do laboratoře. Do kdy nám dají výsledky? Kdy musíme přijít? Budeme muset měnit plány? Kolik nás to doopravdy bude stát? Došly, pošli….Sedíme v kuchyňce a přichází paní bytná. Žena našeho věku. Také učitelka. Tom jí nalévá rum s kolou. Povídáme si. Najednou není až tak těžké mluvit. Mají tady různé syndikáty, které různě kooperují s vládou, a i když nemají armádu a hodně ze státního rozpočtu jde na environmentální účely, stejně mají problémy s kriminalitou (proto tolik domů oplocených žiletkami) a s nezaměstnaností a drogami. Naše paní bytná učí etiku. Krásné. Jsme na jedné vlně. Nakonec končíme u výuky polky.  Chmury jsou ty tam. Ráno místo na vulkán jedeme do laboratoře, a pak se uvidí.
Naše vláda jsou kreténi, ale nás živé nedostanou, jak řekl Butch Cassidy a Sundance Kid. Kdyby někdo chtěl mít lepší náladu (jako my), tak si pusťte tuto píseň: https://www.youtube.com/watch?v=8_JPDEHU1ok&ab_channel=Movieclips (pozn. Mimochodem, Tom si tuhle píseň přeje na pohřbu – Ádo, Madlenko, registrujte to, prosím. Dík.)
Den desátý (pondělí)
V noci jsme moc nespali, hotel Plinio je sice moc hezký, ale je takový komunitní – takže do noci se tam popíjelo a zhruba tak ve v půl páté ráno začala jezdit auta. Křižovatka na Spojovací je hadr. Nevadí. V 6 si jdeme zaplavat do bazénu. Jsme tu sami… Krásné ráno. Typical breakfast – jinou nepodávají a hurá pryč.
Máme to hodinku a půl do národního parku v Caraře. (vstupné pro 2 osoby a průvodce 25 USD) Od Romana víme, že zde se opravdu vyplatí vzít si průvodce. A tak si ho bereme. Hned na začátku mu říkáme své požadavky – já chci vidět lenochoda a Tom chce vidět zblízka Aru a tukana. Přidávají se k nám dvě Francouzky. Průvodce má opravdu dobrou optiku a je vidět, že se vyzná. Chodíme skoro potichu, poslouchá, kde co slyší, opakuje zvuky. Vypráví nám i o stromech – mahagonu, pak o stromu, který má pichláky a v sobě spoustu jedu. Také nám ukazuje divoký banán, který jedí jak tukani, tak Ary, a i malpy. Krásně voní, ale má obrovská jádra, takže pro nás nekomfortní ho jíst.Je neskutečné, jak bystré oko má. Najednou se zastaví, poslouchá, pak se dívá, nastaví optiku a přesně namíří. Když najde něco opravdu zajímavého, má radost jako malý kluk. Směje se od ucha k uchu, plácá rukama. Pobízí nás, ať si pospíšíme a bere nám foťáky, aby nám přes optiku ten „úlovek“ vyfotil.
Ukazuje nám nějaké drobné ptáčky, které jsou endemitní pro Kostariku. Vidíme znovu i malpy, pak nějaké žabičky, ale také bílého i černého netopýra. To, o čem jsme se už předtím dohadovali, co to je – taková černá boule na stromě – je termitiště. Pořád nám ale lenochod, tukan a Ara chybí. Průvodci se naštěstí mezi sebou domlouvají vysílačkami. A tak se vracíme asi 600 metrů zpátky a vysoko v koruně stromů spící lenochod. Vůbec, ale vůbec bychom neměli šanci nic z toho sami vidět. Prostě bychom jen procházeli lesem, tady ne zrovna vzhledným a neviděli bychom nic. Ara ale pořád ještě chybí. Už jsme je viděli, ale Tom je chce vidět víc nablízko, aby chvíli poseděli. V lese ji nemůžeme najít. Nasedáme tedy do aut a pod vedením průvodce jedeme na kraj vesničky Tarcoles. Je tam holý kmen bez koruny, v něm díry. Najednou vylézá Ara. Jakoby byla na vysílačku. „Vylez. Teď.“ Průvodce opětovně předvádí festival radosti. Splnil nám téměř všechna přání. Jedině tukan nevyšel. Trošku trapas na závěr. Mysleli jsme, že průvodce je v ceně vstupenky jako zaměstnanec parku. Nebyl. Takže jsme průvodci chtěli dát něco na přilepšenou a ukázalo se, že je to málo. Omlouváme se. Trochu se stydíme, že jsme situaci nepochopili a dáváme mu 20 USD za osobu. Stálo to za to. A my jsme asi z laciného kraje.
Pokračujeme do nitra vesnice Tarcoles. Prý je to tam samý papoušek. Není. Je to rybářská vesnice. Je tu hodně pelikánů a takových „velkých tmavých racků“ (nevíme, co to je). Asi kradou rybářům zbytky. Prodejci ryb sedí u hlavní silnice a mají čerstvé ryby napíchané na hácích, vyvěšené tak, aby je řidiči viděli. Vidíme tam i tu červenou rybu, kterou jsem si dala k večeři v Tamarindu. Mají i menší – pro jednu osobu.
Koupeme se v moři, v pobřežní restauračce s místními poobědváme filet ryby, mořské plody, krabíka, bramborovou kaši a zeleninu. Znovu se koupeme, a pak odjíždíme na krokodýly.
Zastavujeme za mostem. Místní výběrčí má přidělaný hrnek na klacku. Asi se bojí covidu. Peněz za nic se ale neštítí. Pokřikují. Nedej bože nezaplatit. Tom mu dává pár drobných. „Ještě, ještě.“ Pokřikuje. Tom jednu minci přidává. Pak můžeme projít. Z mostu vidíme krokodýlí rodinku. Tři obrovští hned pod námi. Na břehu další. Jeden si na nás pěkně otevírá hubu. Po dostatečném pokochání odjíždíme hledat naše ubytování. Cerro Lodge. Není to daleko. Jsou to bungalovy v lese, bazén a spousta velkých a malých, pořádně ukřičených Frantíků. Vidíme Ary. Na protějším kopci je rozhledna. Jdeme tam, třeba něco uvidíme. Pod rozhlednou je stejně uschlý a vykotlaný strom jako v Tarcolesu. Určitě tam bydlí Ara. Vydržíme do západu slunce, říkáme si. Přiletí na noc domů. A ještě uvidíme západ slunce nad mořem. Jsme tam asi tři čtvrtě hodinky. Skoro zapadá. No, ale – přicházejí Frantíci. Křičí, dupou. Chvíli držíme. Třeba ztichnou. Bohužel. I když už oba tatínkové od asi 6 dětí jsou tady, děti snad ještě přidávají na síle.
Klademe si otázku, jestli my, když požadujeme, aby se naše děti ve společnosti chovali tak, aby neobtěžovaly někoho dalšího, vlastně děláme dobře. Možná jsou pak české děti (nebo ty naše) málo sebevědomé. Z těhle asi vyrostou způsobní dospělí Francouzi. No, nevím. Ale stejně bych asi neměnila. Snášet tolik let ukřičené ratolesti bych asi nedala. Něco prohazujeme o Herodovi. A ustupujeme. Zkusíme to zítra brzo ráno.
Den devátý (neděle)
Ráno si dáváme v Santa Eleně kontinentální snídani. Neprohloupili jsme. Talíř s ovocem (meloun, ananas, banán), míchaná vajíčka s tousty, trochu másla a marmeláda. Já zkouším ananasovou a Tom z maracuji. Mňam.
Máme před sebou 3,5 hodinovou cestu, a tak se nezdržujeme a vyrážíme. Tom sjede serpentýny dolů do Las Juntas. Kloubouk dolů, zvlášť když se všichni psi z okolí rozhodli rozjímat toto nedělní ráno na silnici. Pes s absolutní předností. A já pak poprvé přebírám asi na hodinku Jimíka. Projíždíme kolem míst, kam se budeme následující den vracet. A znovu se mění klima v tropické. Při jedné zastávce vidíme nad námi létat papoušku Aru. Usmíváme se na sebe. Tak už jsme ho viděli volného v přírodě.
Zase zesiluje počet cyklistů na silnicích. Uvažujeme, jestli jsou Kostaričané takovým cyklistickým národem, nebo zda sem jezdí trénovat některé světové cyklistické stáje. Většina z nich má opravdu profi vybavení a závodníky bychom v nich i hádali.
Teď ale na nejjižnější bod naší cesty – NP Manuel Antonio. Od recepčního v hotelu se dozvídáme, že si máme pospíšit. Mají sice do 4 hodin, ale kvůli covidu mají limit, kolik lidí tam vpustí, … a je neděle.
Opětovně se držíme hesla, nezastavovat na dřívějších parkovacích místech. Jet až k bráně. Cestou, jak jsme rozjetí, vletíme do odvodňovacího kanálu. Málem tam necháme výfuk a pak i zjišťujeme, že jsme někde ztratili zadní „espézetku“. No, možná to bylo tam. Rána to byla velká, ale Jimík přežil. A to je hlavní.
Před branami do národního parku je pěknej bordel. Jeden stánek na druhém. Samí dotěrní prodejci, samí dotěrní chlapíci z parkingu. Jednomu dáváme 2tis. colónů (asi 3 USD), že mu parkujeme před domem a rychlým krokem ke vstupu do národního parku. Mít tohle panoptikum za sebou. Mají zavřeno! No, to snad ne. Zkouším umluvit paní u vstupu, které říkám, že jsme sem vážili dlouhou cestu. „Je mi líto. Pouze s vstupy s rezervací.“ Co teď? Přichází další zřízenec (asi boss) a ptáme se ho, jak je to možné, že nemůžeme dovnitř, když mají do 4 odpoledne? Prostě všichni místní se rozhodli jít do NP. Jsou tam totiž krásné pláže a smí se tam koupat. Poplatek není nijak velký (15 USD), takže to není nedostupné. Ptám se: „Jeli jsme sem hrozně dlouho. Kde si můžeme zarezervovat vstupenky na zítra?“ „Zítra máme zavřeno.“, zní hlas zřízence. Tom říká: „We flew over all word to your park and now is closed. It isn´t possible.“ Chvíli na nás kouká. Máme zoufalé obličeje. Otevře bránu: „Go.“ A my vběhneme dovnitř. Jsme tady. Hurá. A jako bonus zadarmo!
Procházíme povalovými chodníky přes mangrovy. Možná tu bude i nějaký krokodýl, ale nevidíme nic. Jsme rádi, že jsme tady. Park není nijak velký. Ale jedna pláž hezčí než druhá. Místní jsou nasáčkovaní na té nejbližší. My jdeme dál. Najednou se před námi objevuje zátoka - bílý písek, skály, o které se tříští vlny, z moře vystupující skály porostlé stromy. Úchvatné scenérie. Jsme na celé pláži čtyři. Vrháme se do vln. Teplá jako kafe. Prostě ráj.
Asi po půlhodince se vydáváme na okruh kolem parku. Procházíme pralesem, snažíme se zaslechnout nějaké zvuky, vidět zvířata. Vidíme aguti – takové větší morče. Na další pláži vidíme leguána! Skoro odmítám věřit, že není jen tak narafičený vyřezený ze dřeva. Ani se nehne. Je blízko skupinky fotících se mlaďochů. Fotograf má v hledáčku dvě vnadná děvčata v mořské pěně. My, hned vedle něj, zaměřujeme svoje foťáky opačným směrem. Jsme od něj asi půl metru. Krása.
Na cestě zpátky potkáváme tlupu malp kapucínských. Tak blízko jsme je ještě neviděli. Probíhají mezi mnou a Tomem. Mláďata si hrají v písku těsně před námi. Pak přijde máma, hupnou jí na záda a vezou se dál. Skáčou z větve na větev, ochutnávají listy, honí se mezi sebou, některé pózují. Je jich tam asi 15 až 20 a všechny jsou tak blízko. Vůbec nemají strach. Jsme v sedmém nebi. Všechna dosavadní setkání s opicemi byla hodně na dálku. Tady jsme je od sebe měli pár centimetrů.
Po cestě kupujeme pár piv a jdeme se osvěžit do hotelového bazénu, uděláme si večeři „selfmade“ v místní kuchyňce. Městečko dole není zrovna frendly. Takže odpočinek na terase v hotelu, zpracovat fotky, napsat další část deníku, udělat plán na zítra a spát. Pura vida.
Den osmý (sobota)
Po typical snídani prohlašuji, že si příště dám už jen kontinentální. U moře (na rozdíl od Arenalu) nepodávali ranní mističku ovoce, ani džus. Ztracené volské oko, buřtík, majonéza, osmažený banán, 3 opečené bílé toustíky a kopička rýže s fazolemi už stačí. Příště zas něco jiného.
Máme před sebou 2,5 hodiny cesty a nabitý den. Čeká nás mlžný prales Monteverde. Chceme také absolvovat noční prohlídku, protože zvířata ožívají vždy až ve chvíli, kdy z parků odcházíme, takže doufáme, že jich v noci za pomoci zkušeného průvodce uvidíme víc.
Poslední hodina jízdy je pro silné nervy. Ještě že je Tomáš má. Jimík moc netáhne. A my jedeme serpentýnami do strmých kopců. Nejhorší jsou pánové Kochalski – tedy situace, kdy řidič před vámi jede pomalinku se svým vytuněným 4x4 a kochá se scenériemi kolem. Vy se však potřebujete rozjet, aby Jimík do protikopce vůbec vyjel. A takový pan Kochalski si jede hezky uprostřed. Prostě jak říkám, Tom má dobré nervy. Já hlavu zabořenou někam dovnitř auta. Ani nevyhlédnu ven, a to jinak nevolností v autě netrpím. Myslím, že tyhle zatáčky s průrvami okolo silnice (resp. v jistých místech spíš tankodromu) by rozhodně nebyly pro Ádu, když zelená i na cestě do Rokytnice. (pozn. Ádo, promiň, ale vzpomněli jsme si na Tebe, jak bys to asi dával.)
Přijíždíme do Santa Eleny, kde bydlíme v Cabinas al Golfo. Je tu úplně jiné klima. Jedeme ze slunce a horka. Tady je vichr, ale opravdu vichr a mží. Zase se tu hezky dýchá. Tomovi jsem tvrdila, že asi budeme bydlet někde u golfového hřiště, když je to „al Golfo“. No, nebydlíme. Ale domeček je to útulný, a stejně tak pokojík. Pan recepční hned nabízí noční prohlídku za 25 USD na osobu, a tak si ji objednáváme. Jen do pokoje naházíme věci, převlékáme se z letního oblečení do něčeho pořádnějšího a v dlouhých kalhotách, mikinách a v batohu ještě šusťákových bundách vyrážíme do mlžného pralesa.
Přesně jak říkal Roman: „Nenechte se zlákat naháněči na parking, jeďte až k závoře.“ Bereme si jeho rady za vlastní a téměř projedeme bránou parku. Máme trochu na spěch, protože je po polední a v půl šesté si pro nás přijedou na noční prohlídku.
Mlžný prales je ale úplně jiný, než jsme dosud viděli. Epifytní rostliny v mnoha patrech už známe. „Chodící“ stromy, které se do sebe zapletou, takže tvoří obrovské spletence několikasetlet starých Entů, také. Ale zde je všechno opravdu mlžné a vlhké. Všechno je obrostlé mechem. Ze stromů visí cáry mechů, omechatělých liján, všude kape voda. Z vyhlídek vidíme, jak se z lesa páří. Vlasy mám jako ovce. Nevadí, už si zvykám, že je nezkrotím. Na jedné z výhlídek, odkud je krásně vidět jezero Arenal, si k nám přijde popovídat nosál. Vytáhli jsme banán ke svačině, tak přišel na „přástky“. Trochu mu dáváme. A jedna Angličanka nám říká, že jí i slupky. Zkoušíme to, ale vidí, že máme ještě banán, tak proč by jedl slupky. Ty mu pod stromem necháváme na pak.
Procházíme zakázanou cestou a bohužel to opravdu nejde projít. Most je v dezolátním stavu. Tom by na něj asi vlezl a pokusil se ho zdolat. Já jsem ale srab. Tak se vracíme. Nebyla to ale marná cesta, protože vidíme obrovské hnědé opice, jak se houpou vysoko ve větvích. Dohadujeme se, jak jsou asi velké. „Ty jsi snad rybář,“ říká mi Tom, když tvrdím, že měla minimálně metr. „Prosím tě, sotva 60 cm.“ Kapituluji. Zkusíme to zjistit, co to vlastně bylo. Barvou se to podobá orangutanovi, ti tady ale nežijí.Kaskáda vodopádů je po tom, co už jsme viděli, nic moc. I v Harrachově jsou větší. Ale nevadí. Všechno stíháme. Dojet do hotelu, kde nás vítá duhový oblouk, vysprchovat se, najíst se, a znovu na trek, tentokrát ten noční.
Přijíždí pro nás tranzit pro 8 lidí. Měří nám teplotu, zlije nás desinfekcí. Face mask je nutností po celou dobu. V pořádku. Hlavně bych tady nechtěla řídit v noci, když i přes den to byla bojovka. Na místě se každé 8členné skupiny ujímají po opětovných hygienických procedurách „gajdové“. Jsme skupinka z Belgie, Francie a Česka. Průvodce nám vysvětluje, že si baterkami máme svítit jen pod nohy. Že on jediný bude svítit na zvířata.
Hned na začátku vidíme racoona (mývala), jak leze po větvích. Pak nám představuje jeho kostarického příbuzného, který ve větvích spí. Jméno si musíme najít. Je to kostarický endemit. Za pár kroků vyruší ze spánku tarantuli, prý ze 70 druhů tarantulí žije v Kostarice 50. Pak se díváme na spící tukany – ti kostaričtí jsou menší, než ti, co známe ze ZOO. Mají zelené bříško jako tenisák a kvůli teplotě, bezpečí, ale zde i kvůli světlům baterek zastrkují hlavičku pod křídlo a spí. Takže vidíme jen zelenou kouli bez hlavy.
Průvodce nám pak představuje nejmenší žabičku – endemitní pro Kostariku a taky škorpióna, na kterého svítí modrým světlem a škorpión pak zfosforeskuje. Opice, ani hady bohužel nenachází. Vidíme ještě jiné druhy spících ptáků a žáby. I tak to byl zážitek.
Vítr zesiluje. V pralese byl klid, ale u hotelu už to zase fičí. Poryvy větru jsou tak silné, že nevím, jak v tom řevu vichru vůbec usneme. Protahuje i pokojem. Snad budeme mít i ráno střechu nad hlavou.
Den sedmý (pátek)
Opětovný kohoutí budíček, improvizovaná snídaně na terase v Tamarindu. Sbalit a v 9 odjezd do Sámary. Další líný den. 100 kilometrů za 2 hodiny. Cesty v Kostarice nejsou uzpůsobené na rychlejší jízdu. V kopcích samá serpentýna, v odlehlých místech tankodrom a všudypřítomné a zároveň neviditelné retardéry označené pouze žlutým kosočtvercem s nápisem Reduktor. Po týdnu ježdění se vůbec nedivíme, že náš Jimík (Suzuki Jimi) nemá vůbec, ale vůbec žádné funkční tlumiče. Neměl je už, když jsme ho přebírali. Tehdy jsme se divili. Teď už se nedivíme. Co chvíli tedy volám: „Tome, pozor – a jako dovětek střídám slova „konduktor“ nebo „retardéro“ (protože to zní trochu španělsky), protože na slovo „reduktor“ si nikdy nemůžu vzpomenout.
V Sámaře jsme našli ubytování na první dobrou. Někdy to není úplně jednoduché. Vesnice nebývají označené, stejně tak ulice vůbec nenesou žádná jména. Booking nám třeba píše: 200 metrů od katolického kostela vpravo. No ale už nepíše v jakém směru – jestli z východu na západ, nebo ze západu na východ, nebo ze severu na jih nebo obráceně...
Každopádně „donna“ ve středních letech, majitelka hotýlku s italskou vegetariánskou kuchyní, nás ubytovává už v 11 hodin. Děkujeme jí za ochotu a už za chvíli jsme na pláži. Wellcome to paradise. Na pláži jsme téměř sami. Bodejď by ne, všichni mají siestu. Asi hodinu se koupeme. Vlny jsou menší a my směřujeme na jednu stranu zátoky, abychom si ji prohlédli alespoň z vody. V horku jako je dnes, není možné se jít projít. Na to si budeme muset počkat do večera. Tomovy hodinky ukazují, že jsme uplavali asi 400 metrů. Umí dokonce vytipovat plavecký styl. Kraul, znak ani prsa to nebyly. Spíš něco jako odraž se ode dna a nech se nést. Tak nevím, jak tyhle věci měřící tělesnou aktivitu fungují. Tomovi se někdy ze zápěstí ozve pokyn: „Dýchej.“ Tak nevím.
Ležíme pod palmami. Opravdu ráj. Pouštíme si mluvené slovo historické detektivky od Vondrušky a za chvíli usínáme. Pak se jdeme ještě jednou smočit. Vozíme se na vlnách. Ale pak už do sprchy a na procházku. Zas tak lenivý den to nemůže být, 5 kiláčků tam a zpět.
Chceme prozkoumat druhou stranu zátoky, kde kotví loďky a kde z vody trčí magická skála. Pod nohama černý vulkanický písek, občas vyvržená torza bílých korálů a vesměs černé kamínky. Některé kamínky si však na kamínky jen hrají. Když jste od nich dál, tak chodí. Když se přiblížíte, strnou a hrají si na kámen. Poustevníčci jsou krabíci, kteří prostě klamou tělem. Pár pelikánů loví a slunce se za chvíli ponoří do vln. Ještě pozorujeme místní, kteří si přišli zahrát fotbálek na pláž. Pár kluků na prknech drandí po vlnách nebo po písku. Rodinky jsou vyložené na plastových židlích v půlkruhu nebo dokonce sedí v otevřených kufrech svých aut. Vyndávají pivo, dívají se na západ slunce a povídají si. Malí stavitelé písečných hradů vedle nich. Špinaví a šťastní. Všichni se přišli rozloučit se s tímto dnem, stejně jako my. Tyhle scenérie se prostě neochodí.
Už po tmě se vracíme do hotelu. Dáváme si gnocci se čtyřmi sýry, dvě pivka a jdeme plánovat, co podnikneme zítra. Tak bye bye paradise.

Den šestý (čtvrtek)
Kohoutí kokrhání v 6 ráno. „Jestli nezmklneš, jdeš na pekáč! Kohout na víně.“, zazní vedle mě. Sice se nemůžeme dočkat Pacifiku, ale tohle snad ne. Včera jsme přijeli za tmy a neviděli už nic. Ještě se chvíli válíme, ale zabrat už v tom randálu nejde. V 8 hodin ráno, po snídani, kterou si děláme na koleni, odcházíme k moři. Pláže jsou prázdné a budou téměř prázdné i odpoledne u hotelů. Pěkně nám přikládají pod kotlem. Jen vítr a nohy ve vodě nás osvěžují. Sbíráme mušle.
Brodíme přes deltu řeky a jdeme dál, asi 4 kilometry podél pláže do oblasti, kde se rodí želvy. Vidíme však jen jednu cestičku připomínající stopy pásáku, kterou po sobě zanechávají karety. Samotné želvy nevidíme. V Kostarice se líhne pět ze sedmi druhů karet. Líhnou se v průběhu celého roku, několik dní v měsíci. I zde mají problém s tím, aby se k vejcím nedostala dřív mafie.
Na konci zátoky je skála, kde jsou hejna pelikánů šedých a terejů. Loví. Úchvatný pohled. Krátce zakrouží nad hladinou, vznesou se ještě o kousek výš a pak střemhlav do vody. Asi hodinka okouzlení lovem ptáků, a pak honem pod palmy, jinak se opečeme do bolava.
Pacifik je plný vln. Některé nás melou, některé nás vezou až k břehu. Tak zase zpátky chytnout další. Odpočinek pod palmou a hlad. Bufík pro surfaře potkáváme za pár set metrů a dáváme si výbornou tortillu s masem a zeleninou. Tom pro velký úspěch dvě a já po dvou dnech místo nášupu kafe. Konečně.
Odpoledne se vracíme zpět. Pozorujeme surfaře, jak čekají na vlnu, ladně vyskakují na prkno a vezou se, padají a znovu vyskakují a znovu se vezou. Krásné. Příliv nám zúžil pláž, kterou jdeme zpět. A delta už není k přebrodění. Tom to zkouší, ale za chvíli je tam po pás. Jsou zde převozní loďky. 2.500 colónů na osobu (za dva asi 8 USD) za převezení přes deltu o délce asi 100 metrů. Dobrý byznys.
Ještě jednou skáčeme do vln. Vedle nás surfaři, tak raději dál, ať neschytáme prknem přes hlavu. Vozíme se na vlnách a baví nás to. Jen písek máme úplně všude. Když přijdeme k batohu, tak je všude i tam. Je jemný a dočerna. Máme černé pískové mapy i na těle. I přes sprchu na kraji pláže bude náš sprchový kout v bungalovu připomínat spíš pískoviště.Chvíle odpočinku, nějak to nicnedělání zmáhá. A najednou černý stín za oknem. Velká opice. Následně si nacházíme, že je to vřešťan. Na stromě za bungalovem máme celou tlupu. Chopíme se mobilů a snažíme se ulovit nějakou fotku. Po odpolední siestě odcházíme na pláž. Dobrý timing. Právě zapadá slunce. Všichni jsou na pláži. Stejně jako my se jdou podívat na každodenní zázrak. Procházíme se na druhou stranu zátoky. Kolem nás projíždějí jezdci na koních, míjíme dvojice se psy, dívky fotografující se u západu slunce, meditující jedince. Na obzoru siluety lodí a slunce nořící se do vody. Pak už jen červánky. Vítr nám bere vlasy. A je nám krásně.Což takhle si dát rybu, když jsme u moře? Po cestě tam jsme míjeli rybí restauraci, navíc tam krásně hráli jazzík dva kluci, jeden na perkuse, a druhý střídal kytaru se saxofonem. Vrátíme se tam. Na pláži si místní rozdělali oheň a popíjí u něj. My sedíme vedle a vybíráme si z jídelního lístku. Názvy nám nic moc neříkají. Co nám doporučíte? Vybíráme dvě ryby. Číšník se nás ptá, jak veliké. Chceme menší až střední velikost. Pro jistotu se ptáme, jestli jsou to porce pro jednoho. Pán s mírným zaváháním říká, že ano. Nevšímali jsme si toho, ale měli jsme. Možná vypadáme hladově, protože to, co nám přinášejí, je neuvěřitelné. Tomova porce je vcelku normální. Ale ta moje?!? Vypadá to jako bych měla sníst celého vánočního kapra sama. Na grilu až pod nos mi přinášejí obrovskou rybu pokrytou grilovanou zeleninou. Musím se smát. Smějeme se oba. To snad není možné?!? Vypadá to nádherně, ale ta porce! Jestli tohle spořádám, tak asi až do konce pobytu nebudu potřebovat jíst. Tome, díky, že jsi mi nejmíň se třetinou té „velryby“ pomohl. Jinak bych praskla.
Den pátý (středa)
Vracíme se do národního parku Rincón de la Viejo. Ze Santa Marie vstup není možný, a tak se vracíme do resortu Palaís a kupujeme vstupné na dva vodopády (15 USD na osobu) a v 9 ráno vyrážíme. Už trochu tušíme, že hot springs v Rio Nigro asi nestihneme, ale nevadí. Přehodnocování plánu je naším denním chlebem i doma, takže všechno o.k. Na rozcestí jsou dva směry na Hiddenwaterfall 2,3 kilometrů, ale zdá se, že to bude dost do kopce. A na Cangreja waterfall 3 kilometry a zdá se to být po rovině, alespoň tam, kam dohlédneme. Tak kam napřed? „Nahoru“, říká Tom. Je ještě dopoledne, pak bude víc vedro a bude to horší.
Hiddenwaterfall - od rozcestí něco přes dva kiláky, tak to máme v kapse za chvíli. Ale ouha. Prales končí, jdeme nahoru, jdeme hodně nahoru. Prostě kopec jak kráva. Vegetace řídne, není kam se schovat. Nejprve děláme pravidelné zastávky na vydychnutí a napití se pod řídce rostlými stromy. Pak stromy došly. Když se chce člověk napít, stráví o pár minut víc na výhni. Osvítil nás sám pán Bůh, že jsme koupili hiking hole. Jsou skvělé, i když jdeme nahoru a i když jdeme dolů. Šetří nám kolena a trochu zatěžují horní část těla, takže všechno nemusíme urvat nohama. Zvládnout tuhle výheň nám pomáhá i vítr. Někdy je dost silný, ale co.
Konečně jsme se vyplazili nahoru. Naše zděšení, když v dáli vidíme čůrek vody ze skály. Nápis na rozcestí sice říká, abychom šli ještě 100 metrů, ale ten čůrek v dáli…?!? A 100 metrů po rovině není to samé, co 100 metrů do útrob skály, kam nás šipka navádí. No ale jsme přeci tady, tak postavit morálku do latě a jde se. Zlaté hůlky.
Přicházíme ke kaskádě, která v jedné chvíli vytváří menší lagunu a dál padá dolů. Na okraj kamenů jde jen Tom, já se tam bojím, zvlášť při tak silných poryvech větru, a tak asi vodopád neuvidím.
Svlékáme se a zákaz - nezákaz se jdeme osvěžit. Voda není ani tak ledová. Refresh je potřeba. Sotva vylézáme z vody celí nazí, přicházejí Francouzi, kteří nás v naší nahotě střídají, a také si dopřávají lázeň. My pokračujeme po šipce, asi tam ještě něco je…Jdeme opravdu už jen kousek a uprostřed pralesa se vyloupává vodopád s lagunou. Odhazujeme svršky a jdeme si zaplavat. Prostě nádhera. Nic lepšího si nemůžeme přát. Stálo to za to.
Je 13 hodin a opět ocitáme na rozcestí - Cangreja waterfall vzdálený 3 kilometry. Skutečně jsme udělali dobře, že jsme zvolili toto pořadí. Cesta je o poznání jednodušší. V jednom místě džungle říká Tom: „Tady to smrdí jako ve vopičárně.“ Na konci nás čeká opět nádherný vodopád s lagunou. Jsou tu dva fotografové, ale nám je to putna. Shazujeme svršky a šup do vody. Cestou zpátky slyšíme, že džungle se začíná probouzet. V jednom místě nás překvapí hejno papoušků. Jsou hnědí, mají ostře žlutý dlouhý ocas a je jich opravdu hodně. Tiše stojíme a pozorujeme je. Už je hodně hodin, máme před sebou 100 kilometrový přejezd k Pacifiku, musíme dál. V lese se najednou uprostřed hovoru Tom zastaví a větří. Dívá se nahoru a potichu hůlkou ukazuje, kam se mám podívat. Malpa kapucínská. Pozorujeme opici v divoké přírodě. Žádná klec, abychom si ji mohli prohlédnout. Za chvíli další a další a další. Je tu celá tlupa. Některé vyloženě pózují. Úchvatná podívaná. Je to přesně v tom místě, kde Tom čichal „vopičárnu“.Musíme však dál. Ještě jednou v jiné části pralesa se nám podaří zpozorovat malpy ještě jednou. Na chvíli se zastavujeme. S obdivem je pozorujeme my, a ještě další dvojice Američanů, a pak oba fotografové, kteří nás došli. Je to nádhera.Naštěstí park nezavírají, i když je po půl čtvrté (po zavíračce) a nechávají opozdilce normálně odejít, aniž by museli cokoli přelézat a krkolomně se dostávat z parku ven.
Vyrážíme do Tamarinda k Pacifiku. Cesta v pohodě. Jen, když se setmí, se nestačíme divit. Místní nezapínají světla aut ani po tmě. Jsou neviditelní. Neviditelná nejsou jen auta, ale i cyklisti a chodci. Sebevrazi. Na silnicích nejsou většinou ani krajnice, takže když náhodou očima kouknete do navigace, tak pozor! Hnedle můžete být ve škarpě, nebo někoho popovézt.Přijíždíme do Tamarinda. Je to takový Hollywood po kostaricku. Vlastně jsme rádi, že jsme z hor odjeli tak pozdě a že tu budeme jen jeden den. Jdeme si koupit do obchodu večeři. Kupujeme italské salámy, chleba máme. Taky melouna. A pak kostarický rum. To by člověk asi měl předpokládat, že rum, když je místní, stojí míň než mortadela z Itálie. (Ale místní uzeninu neměli). Tak co se dá dělat.
Tom upravuje fotky, já píšu náš cestopis. Popíjíme Cuba libre. No, možná bude ještě veselo. 

Den čtvrtý (úterý)
Po snídani opouštíme oblast Arenalu, a i když máme sopku již dávno za sebou kolem Lake Arenal jedeme ještě více než hodinu. Krásné výhledy, skoro by se zdálo, že jsme u moře.
Dokupujeme benzín a zásoby, a vydáváme se dálnicí do Liberie, kde zatáčíme na Curabandé a hledáme naše ubytování. Potkáváme lidi, kteří by byli ochotní nám pomoci, ale jazyková bariéra jim to neumožňuje, až se potkáváme s chlapíkem, který nám ochotně vytelefonuje, kde bydlíme. A dokonce ho autem následujeme až k našemu místu dnešního pobytu. Než by nám to vysvětloval, raději tam s námi dojede.
Cestou po pralese pak na tento moment ještě vzpomínáme a klademe si otázku, zda by toto nebo to, jak nás přijal první noc Alfonso, udělal někdo z Čechů. Obáváme se, že nikoliv. A udělali bychom to my? Přijali bychom domů cizince, o kterých nic nevíme? Tam, kde jsou naše děti nebo naši přátelé?!? Jací vlastně jsme my Češi?
Ubytování je milounké, jsme tu sami. Vyhodíme věci z auta a jen s batohem odjíždíme do NP Rinjón de la Vieja. Cestou nás staví místní „gaučo“ – chlapík v sombréru, s kvérem za pasem a chce po nás za otevření závory přes cestu 700 tis. Colónů za osobu. A tak platíme. Závora se zvedá a my pokračujeme k sopce Rincón.
Bohužel hodně tras je zavřených jednak kvůli pozdní hodině (některé trasy jsou dlouhé a po poledni na ně již nepouští), a jednak kvůli covidu (vchod je jen ze sektoru Palaís, aby koordinovlali lidi na trase). Nahoru na sopku se nelze dostat (prý je aktuálně v aktivitě). A tak se vydáváme na nejkratší a vlastně jediný možný okruh (15 USD na osobu).I tak je to zážitek. Zpozorovali jsme dvakrát opice ve větvích. A pak nás uchvacuje vulkanická činnost. Napřed vidíme jen sirnatá pole – bílo, žluto, šedé barvy, kde zpoza kamenů kouří a smrdí. Tomáš jde blíž, i když se to nesmí a hlásí, že je to opravdu horké. Ruku však na vyvřelině udrží.Další zastávkou je šedé jezírko, kde probublává bahýnko. Dál pak vidíme jezírko, ze kterého se hodně, ale opravdu hodně kouří a opět to dost smrdí sirovodíkem. Nakonci nás park odměnil výhledem na vodopád. Protože jsme ale už viděli daleko větší, nejsme tak paf, jako minulé dny. Přesto je moc hezký. Jsme prostě už tak trochu zmlsaní.
Snažíme se najít ještě druhý resort. Musíme ale z druhé strany projet bránou, kterou hlídá jiný, mnohem mírumilovnější chlapík. A opět tu jsou psi na silnicích, kteří se nedají ničím a nikým vyrušit – psi s absolutní předností. Chlapík hlídající bránu má psů hned několik. Naštěstí neleží uprostřed cesty, ale na okraji, a tak otevřenou bránou vyjíždíme z placeného resortu. A možná, až budeme chtít zpátky, budeme muset platit znovu.
Vydáváme se k Santa Marii, což je druhá sopka a druhý vhod do NP, abychom viděli alespoň vodopády a třeba i nějakou další vulkanickou činnost. Neděláme si iluze, že bychom se někam v 15.30 dostali. Zavírá se tady dost brzy. Prostě to jen chceme očíhnout, abychom zítra netápali a neztráceli drahocenný čas. Mezitím však zavírají i Hot springs Rio Negro, a tak si všechno necháváme na zítra. Při zpáteční cestě máme doklady o zaplacení průjezdu soukromým územím přitisknuté na čelním skle a velkou rychlostí, rozesmátí, za zběsilého mávání projíždíme. Jakýkoli pokus vyžadovat platbu nemá šanci.Vracíme se zpět, jdeme se k místním vykoupat k brodu místní říčky. Tom zachránil čest naší výpravy, protože já jsem ztratila odvahu se do té studené vody ponořit před očima tolika místních borců. Vykoupaní jdeme na večeři do curabandské Sody. Dáváme si fajitos, a pak už se zahnízdíme na terase našeho pokojíku. Jsme tu sami, otevíráme si víno a třídíme fotky, píšeme deník a posloucháme dobrou českou muziku a popíjíme rulandské šedé z Chille. Máme se moc fajn. Dneska byl víc přesunovací den. To zítra bude taky, ale zítra si ho víc vyšperkujeme chozením a koupáním. Tak pura vida.
Den třetí (pondělí)
Po typical breakfast, který sestával z misky ovoce, 2 opečených toustů, ztraceného vejce, kousku kozího sýra a rýže s fazolemi, odjíždíme na trek kolem sopky Arenal. Po cestě opět potkáváme nosála, který si na nás mávnul a jakmile otevíráme dveře auta, chce nastupovat dovnitř. My ale žádné taxi nejsme. Dáváme mu tedy kus banánu a odjíždíme. Zajišťuji nákup vstupenek (36 USD), ptám se na cestu. Tom připravuje batoh a hole na výstup. Tu nás začínají nalétávat nádherní modří ptáci (později se dozvídáme, že jde o sojku středoamerickou), kteří jsou zjevně zvyklí žebrat u turistů. Jsme z toho uchvácení natolik, že i Tom jim dává banán. Někteří mu dokonce nalétají na ruku. Asi se to nemá. Ale co…Vydáváme se na 6 kilometrový trek k sopce. Nejprve cesta vede lesem nebo třtinou a pak začínáme stoupat. Zhruba za půl kilometru si začíná Tom lámat hlavu, kde máme klíče od auta. Prohledáme batoh a … vracíme se. Klíče jsou v zadních dveřích auta. Zatracení ptáci, odvedli naši pozornost.
Tak se s hodinovým zpožděním vydáváme na cestu znovu. Je až neuvěřitelné, jak daleko kameny z výbuchu byly schopné dolétnout. Musely sletět do údolí a pak se ještě koulet nahoru. Nebo že by je rovnou vulkán vystřelil do takové dálky? Dočítáme se, že v roce 1968 (kdy jsme se s Tomem narodili) láva a kameny pokryly 15 km2, zničily 3 vesnice a zabily 89 lidí. Lávové pole je ale obzvlášť úrodné, na kamenech lišejníky, ale i orchideje a spousta drobných něžných krásek. Džungle je mladá, stromy jsou útlé. Je to jasné, vždyť jim není víc než 52 let. Je vidět, že i cesty musí průvodci zabezpečovat a vysekávat a čistit často. Příroda jinak všechno schvátí a když se chvíli nestaráte, již nenavrátí. Obcházíme jezero. Potkáváme se s Američany a Francouze, mile se usmíváme, prohodíme pár vět, vzájemně se vyfotíme a jdeme dál. Na konci cesty nám za odměnu staví osud do cesty vyhlídku na Arenal. Dnes má kráter v mlžném mraku, jindy hrdý až „půdu“, se nyní o svou hrdost nepodělí. I tak tu bylo krásně.
Druhá naše cesta je Waterfall La Fortuna. Pan parkmajstr sice nevybírá za parking, zato všem spravedlivě zjišťuje teplotu, a opravdu dbá na to, aby se každý umyl, otřel si boty, a dal si roušku. Pak už nás čeká jen 500 schodů dolů. Před sestupem varují těhotné a kardiaky. Snad ani jedno nejsme, tak do toho jdeme.
Už nahoře vidíme tu masu vody, která se řítí dolů do údolí. Teprve bezprostřední kontakt člověku úplně zastaví dech. Scházíme ještě o kus níž, převlékáme se do plavek. Napřed se zdá, že tam nevlezeme. Ale ostatní ve vodě dokonce i sedí. Tak to nemůže být tak studené, říkáme si. Proč nám to jednotlivé části těla odmítají věřit? Nakonec šup a plaveme několikrát sem a tam v kratší laguně – proti proudu a zpět jedeme „na vlně“. Paráda. Jsme „občerstvení“, takže nám nevadí ani 500 schodů nahoru. Vydáváme se ještě na krátký okruh orchidejí. Ty zrovna nekvetou. Nevadí. Je vidět, že jsou ke stromům přichyceny různými páskami, takže orchidejový lesík je založený lidmi.Jedeme směr náš dočasný domov s dobrým úmyslem, dát si po cestě něco fakt dobrého. Po cestě tam jsme viděli super steak house, s kravami za domem, takže to asi bude home made. A taky si říkáme, že si koupíme lahvinku vína. Obojí jsme přejeli – stejkárnu i supermarket.
Den druhý (neděle)
Nemůžeme spát, vstáváme v 5 ráno místního času. Něha po ránu, sprcha, kafe, čaj, knackebrot a šunka a dál. Vyrážíme směr Waterfall garden v LaPaz. Tedy myslíme, že vyrážíme směr La Paz. Těsně za městem nás zastavuje policista. Tom evokuje všechny fráze, na které ho připravovala naše angličtinářka Klára, pro styk s policií. Nakonec chce pouze doklady a s přáním Pura vida a úsměvem nás propouští dál. Po 25 kilometrech, kdy nevyhnutelně vyrážíme na dálnici, vidíme, že to není ta správná cesta. Na dálnici pak otáčíme auto do protisměru tak zvaně „na pražáka“, abychom za chvíli zaplatili dolar za použití dálnice, a už jedeme správným směrem serpentýnami do hor. Tolik cyklistů bojujících o život jsme snad ještě neviděli. Propátráváme, zda jsou všichni éčkaři, ale rozhodně všichni nejsou. O to víc nechápeme, protože i náš Jimbo má co dělat, aby to vyjel.
Také rozvíjíme úvahu o tom, co by asi dělal cyklista, kdyby uviděl všudypřítomné psy, kteří, jak říká Tom: „psy s absolutní předností.“ Prostě pes leží uprostřed silnice a ať jede auto, cyklista, kdokoli – nehne s ním nic. Prostě cyklisti si při sjezdech dost koledují.V La Paz jsme zvědavi, co na nás čeká za poměrně drahé vstupné 96 USD. Nejsme zklamaní – motýlí dům, kde vidíme, jak se motýli klubou z kokonů, suší se jak na šňůře a při narození Tomášovi kadí na ruku. Možná ale jen osychali, nevíme. Létají na krmítka plná ovoce, létají kolem, sedají na ruce a někteří - mrtví již pokrývají zem. Usazujeme se v podloubí stromů, kde má být kolibřík point, a čekáme. A čekáme. A čekáme. A ve chvíli, kdy už chceme odejít, to začlo – byli všude kolem nás, na květinách, na stromě, na rameni. S rychlostí reportérů fotíme. Pár rozmazaných kousků se nám podaří ulovit.
Žabí království procházíme a opět nic. Nemáme prostě to školené oko, které by bylo schopné zachytit mimikry těchto živočichů. Dáváme se do rukou zkušené průvodkyně, která nám ukazuje ta správná místa, na která máme pohlédnout. Flek na listu se pak mění v oranžovo zelenou rosničku. Když zaklepeme listem, vybarví se její bambule na prstech do oranžova a bříško domodra. Když ji necháme být, za chvíli je neviditelná. Krása. Doufáme, že pestrobarevné ary, tukany a lenochody uvidíme iv přírodě, nejen v kleci. Naopak doufáme, že oceloty a jaguáry ve volné přírodě neuvidíme. No a pak už kráčíme k vodopádům. Je to kaskáda asi 6 v průměru 20 metrových vodopádů. Ohlušující krása, vzduch nasycený spoustou drobounkých kapiček vody. Takový vodní závoj. Duha. Prostě romantika, zároveň neuvěřitelná energie, nádhera.
Konzerva tuňáka na parkovišti a už vyrážíme směr La Fortuna, k sopce a jezeru Arenal. Necelé 3 hodiny cesty, které se v závěru podobají nesjízdnému tankodromu z expedice Trabantů. „Tome dost vášně a brzdi.“ Po cestě potkáváme rodinku nosálů. Mají tu být všude horké prameny. Naše ubytování se jmenuje Esence and Spa. Děláme si naděje, že to bude lázeňské. Za pouhopouhých 96 USD, o které nás majitel stáhnul hned po příjezdu, nám představuje, kde budeme bydlet. Poprvé v životě se seznamujeme s kategorií ubytování „Tent superior“. Ještě že s námi nejeli Sedláčkovi. Ocitáme se na pionýrském táboře. Máme k dispozici menší stanový hangár, který je v tomto podnebí silně cítit plísní a nemůže to být jinak. Plesnivé jsou i bambusy okolo. Ke stanu je přidělaná dřevěná teráska. Hned za ní začíná prales, o čemž nás zvířata přesvědčují celou noc. Ještě že tu minulou jsme nespali, protože rachot nočního života zvířat se podobá spánku uprostřed rušné křižovatky.
S optimismem nám vlastním jsme začali objevovat kvality tohoto místa a udělali trek přes prales do místní farmy, objevili jsme volejbalové hřiště a stánek, kde ráno cvičí jógu a před večeří se ponořili do horké lázně bublinkové koupele s překrásným výhledem na sopku a jezero Arenal.
Takže večer si v naší restauraci si dáme večeři (závitky, smažený bramborový nok, salát a předtím snack a polévku). Tom dvě piva, já skleničku červeného a pak už spát. Jsme utahaní jako koťata. A to jsem vám ani neříkala, že jsme chvíli spali už před večeří.
Den první (sobota)
Cesta proběhla i přes různé covidové překážky lépe, než jsme čekali. Na palubu jsme dokonce (neradi) propašovali nůžky i množství lahviček s léky (včetně těch tekutých). První měření teploty nastalo až v San José. Přistáli jsme v 8 hodin večer místního času a měli jsme naspěch, protože Rentalcar možná nečeká.
Ale u imigračního úředníka najednout halt a zpět do kanceláře pro pojištění. Mysleli jsme si, že to souvisí s naší českou verzí pojištění, ale chyba lávky. Problém byl v jednom hloupém zaškrtnutém okénku, kde jsem tvrdila, že jsem místní. Asi mi to nevěřili a nějak jim to při pohledu na blondýnu nešlo do hlavy. Několikrát generovat tzv. Pase de Salud, když Vodafone SVĚT nefunguje, a znovu projít kontrolou. Rychle pro kufr a hledat Rentalcar.
V pohodě. Sedíme v shuttle a vezeme se neznámo kam. Jen tak s Tomem prohazujeme, že kdyby nás odsud zavedli kamkoli jako případné dárce orgánů, že bychom asi neměli šanci. Ale nic takového se nestalo. Papíry, které jsme měli při odletu tak úhledně chronologicky srovnané jsou nyní v nevýslovném binci a cokoli najít je po 15hodinovém letu a hodinové anabázi na letišti je téměř nemožné. Připojení na internet selhává. Co ten Vodafone asi dělá?!? Při rentování auta mírná neuróza naše i pána, který nám auto půjčoval. Jiný řidič, jiná karta, peníze, které si Rental car stáhnul nedohledatelné = problém, který jsme vyřešili. Auto máme, nicméně nám někde visí 11 tisíc korun. No doufejme, že nebudeme domů volat: Došly, pošli.
Navigace je skoro mrtvá, černé neznámé město, ulice bezejmenné. Dostáváme se do cca kilometrového okruhu, kde bychom měli být ubytováni. V ulicích pusto prázdno, není koho se zeptat. Naštěstí se po nějaké době vynořil místní chlapík, který se pokoušel porozumět a my jemu, ale neklaplo to. Zázrakem vyšel Alfonso, Angličan, který již natrvalo pobývá zde, starší veselý chlapík, který s námi putuje nočním městem, nakonec nás bere k sobě domů, ke své ženě a přátelům, nabízí nám občerstvení a povídá si s námi. My čekáme na telefonát a slibujeme si, že nám Alfonso pomůže vykomunikovat, kdeže to vlastně bydlíme. Nakonec to jen 2 ulice jinde a my o půlnoci už osprchovaní uleháme ke sladkému spánku, který nepřichází. Uf. Snad už bude všechno jen a jen v pořádku. Díky Alfonso.
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 25.1.2021
  • 1 878 zobrazení
lotusesprit
Skara - Jde o terénní pozůstatky středověkého feudálního sídla rozsahem blížící se rozměrům malého románského hradu s předhradím. Hrad s vžitým názvem Skara (Hostyně) byl údajně pobořený za husitských válek a definitivně zničen vypálením a rozvalením 26. září 1507 Jiřím Kopidlanským, úhlavním nepřítelem Pražanů. Hrad Skara není pro topografickou literaturu neznámým pojmem. Vůbec poprvé jej najdeme pod názvem Sacar na mapě Čech Klaudiánsko-Crigingerova typu z konce 90. let 16. století, vydané roku 1614 v německé verzi Munsterovy Kosmografie. Hrad Skara uvádí také Bohuslav Balbín v díle Miscellaneorum Historicorum Regni Bohemiae: "Skara castrum ad Auval dejectum, in quo B. Arnestus Pragensia Episcopus est geniusí", nebo-li Skara patřící k Úvalům, v němž se narodil blahoslavený Arnošt, arcibiskup pražský. V pojednání o hradech již Balbín název Skara nepoužil a hovoří o hradu Úvaly a ve své práci Krásy a bohatství České země hovoří o Hostyni jako o zbořeném hrádku u Úval, v němž se narodil pražský arcibiskup Arnošt. ée nemohlo jít knížecí dvůr a statek Hostýn (dnešní Hostín) v rukou Lichtenštejnů je zřejmé, neboť ještě za Balbínova života v 17. století byl plně funkční a osídlený. Novou informaci potom o hradu Skara přináší až F. A. Heber, který mimo jiné uvádí: "První výraznější zpráva o něm (o hradu Skara) je až za hraběte z Lichtenštejna, který jako zemský nadřízený panství äkvorec a Uhříněves nechává zříceniny rozebrat a kameny používá k oplocení nově zřízené obory, takže dřívější hrad beze stopy zanikl". Uvedený hrad Skara-Hostyně stál při obchodní tzv. Trstenické stezce nedaleko místa, kde Výmolu překračovala cesta do äkvorce přes jediný brod v širokém okolí, a vedle toho, že byl feudálním sídlem, mohl plnit také strážní roli nejen na stezce, ale i k tomuto brodu přes Výmolu " dnes bychom ho mohli hledat zhruba 500 m od nejstarší městské části Úval, zvané Chaloupky, proti proudu Výmoly směrem k oboře před soutokem Výmoly s bezejmenným potokem. Pozůstatky hradu popsali a publikovali v roce 1998 Jiří Jindřich a Jan Pešta. Dvojdílná hradní dispozice zaujala prostor asi 60x60 metrů na nevýrazném ostrohu nedaleko soutoku Výmoly s malým pravobřežním přítokem bezejmenného potoka, který protéká úzkou asi 15 metrů hlubokou roklí. Od severu a od východu byl hrad chráněn příkrými svahy, ne však již na jižní a západní straně, kde terén zvolna stoupá a přechází do rovinaté krajiny. Tato situace si vynutila vybudování obvodového příkopu a valu. Navíc se celá využívaná plocha silně svažuje k severu. Do dnešní doby se, kvůli rozebrání hradu Lichtenštejny na stavební materiál k ohrazení obory v 17. století, nad úrovní terénu nedochovalo žádné zdivo, ale reliéfní relikty jsou natolik výrazné, že je možné si představit původní podobu hradu. Za současné situace můžeme rozlišit plochu předhradí a hradu. Předhradí lichoběžníkového tvaru o stranách 34, 26, 32, 30 a 18 metrů a je v některých místech obklopeno valem, který dosahuje výšky okolo 2 metrů, a výrazným příkopem, širokým 4 až 7 metrů a hlubokým 1 až 1,5 metru. Na jihozápadní a severozápadní části místa jsou patrné kruhové pahorky převyšující val, které by mohly být pozůstatky po nárožních věžích. Nejvýraznějším pozůstatkem je dvoustupňová terasa, přiléhající k jihovýchodní straně o rozměrech 13 x 20 metrů. Stavba, která zde nad příkrým srázem rokle stála, mohla být hradním palácem. Celý lichoběžníkový areál hradu je ohrazen zbytky oborní zdi. Pro tehdejší majitele a stavitele zdi bylo místo patrně natolik významné, že ho začlenili do nově zřizované obory. Podobu hradu můžeme pouze odhadovat. Na základě porovnání dochovaných půdorysných pozůstatků s vyobrazením na mapě z roku 1614 a podobou umělé zříceniny je možné dojít ke domněnce, že hrad měl dvě nárožní věže. Tato domněnka vychází ale z předpokladu, že kruhové terénní pahorky na jihozápadě a severozápadním nároží jsou zbytky po věžích s výškou od 3,2 do 3,8 metru ode dna příkopu, a že kresba na mapě z roku 1614 zobrazuje tentýž objekt v přibližně realistické podobě. Val je navršen ze zeminy a kameniva. Viditelným reliktem je okrouhlá prohlubeň v ose bývalého vstupu o průměru 4 metrů. Snad se jedná o zasypanou studni. Lichtenštejnové, majitelé panství, nechali na počátku 19. století jako upomínku na hrad vystavět umělou romantickou zříceninu s názvem Skara na vzdálenějším místě nad údolím Výmoly, která se do dnešní doby nedochovala. Z toho, co víme, lze usuzovat, že hrad náležel do kontextu hradů s palácem jako hlavní obranná i obytná stavba a mohl být součástí systému sídel, které si v pražském okolí stavěli příslušníci nižší šlechty a bohatý pražský patriciát. Později, v první polovině 14. století, přestal asi majitelům vyhovovat a ti v roce 1341 zbudovali novou tvrz a hospodářský dvůr Hostín, nebo byl hrad po polovině 14. století opuštěn, jelikož ztratil rezidenční funkci (hrad v nedalekém Škvorci). Za prvního doloženého majitele majetku Hostyně lze považovat Arnošta I. z Hostyně, jinak ze Staré a z Pardubic, který je uváděn okolo roku 1320 jako královský hejtman na Kladsku. Dále se z Hostyně také psal jeho bratr Dětřich, který zemřel před rokem 1341. Roku 1346 je zmiňován Kuník z Hostyně, purkrabí na Kyšperce (v té době arcibiskupský hrad na dnešním Teplicku).

Východní část je zničena novodobou zástavbou.

http://webarchiv.mestouvaly.cz/
Dr. Vítězslav Pokorný
více  Zavřít popis alba 
  • 20.1.2021
  • 51 zobrazení
zelechy
běh na lyžích, 6 lidí a Rex
Kategorie: sportvesnice
více  Zavřít popis alba 
  • 17.1.2021
  • 23 zobrazení
tomaskucera
– V sobotu 22. srpna 2020 se v Daměnicích konala první část víkendového dvojkola XII. ročníku Benešovské hasičské ligy. To bylo spojeno s následující nedělní soutěží v Malovicích u Miličína. Devátého ročníku soutěže o Pohár SDH Daměnice a zároveň 4. kola BNL 2020 se zúčastnilo 16 družstev žen a 27 družstev mužů. Bylo zde také vidět závodníky nejen z Benešovska, ale i z jiných okresů a týmy, které se v minulých letech zúčastňovaly jiných hasičských lig a které byly díky jarní koronavirové epidemii Covid - 19 pro rok 2020 zrušeny.
V minulosti běhaly v Daměnicích, kvůli krátké závodní dráze, obě kategorie (muži, ženy) pouze na dvě hadice „B”. Po uplynulé sezóně 2019 ale daměničtí hasiči závodiště upravili a prodloužili, tak aby vyhovovalo i útokům „na tři béčka”.
Čtvrté kolo Benešovské hasičské ligy v Daměnicích bylo také první soutěží družstva SDH Chmelná v roce 2020 a zahájením tak soutěžní sezóny. Hasičské soutěže sice začaly už v červnu a Benešovská hasičská liga měla úvodní kolo 14. 7. 2020 v Olbramovicích, kde jubilejní 100. soutěž v historii seriálu BNL pořádal SDH Tomice, ale pro nedostatek závodníků SDH Chmelná nastoupil soutěžní sezónu až koncem srpna v druhé polovině seriálu BNL 2020. Bylo to prozatím nejpozdnější zahájení soutěžní sezóny v historii sboru (pokud se tedy soutěžilo, byly totiž i roky, kdy se nejelo ani na jednu soutěž).
Chmelenští hasiči před dvěma lety prolomili dlouholetou smůlu, kdy se před tím v Daměnicích moc nedařilo. V roce 2013 byli diskvalifikováni za přešlap u terčů, v roce 2014 zase nemohl jeden proudař trefit terč, to znamenalo propad hluboko ve výsledném pořadí, v roce 2015 byly problémy s roztažením hadic a pro Chmelnou to bylo předposlední místo, v roce 2016 bylo družstvo diskvalifikováno za dvakrát ulitý start a nedařilo se ani v roce 2017, kdy při útoku nastala několikavteřinová prodleva na spojování savic a tím pádem i na zpomalení celého útoku. Výsledný čas byl tehdy 18:53 vteřiny a stačil na 13. místo. V roce 2018 se konečně povedlo zaběhnout ve výborném čase 15:96 vteřiny, což bylo pro sbor zatím osobním rekordem na úzké hadice a 2 B. Čas byl sice vynikající, ale dařilo se tehdy i ostatním týmům a v mužské kategorii si chmelenští domů odváželi 12 místo. V roce 2019 se útok povedl zaběhnout za 15:97 vteřiny, o setinu hůře než rok předtím.
Tentokrát tedy díky prodloužené dráze nebyla startovní listina smíšená (muži, ženy), a tak nejprve běhaly útoky muži. SDH Chmelná startoval 17. a hned svou první soutěž sezóny zahájil ulitým startem. Po úspěšném druhém výběhu byla znát několika měsíční přestávka a jen dva tréninky. Na základně šlo všechno celkem dobře, jen na platě se zasekl jeden proudař a druhý se přes něho při vybíhání převalil, ale ihned se zvedl a oba celkem hbitě doběhli k terčům. Útok byl ale celkově pomalý, orientačně naměřený výstřik 20:35 vteřiny nebyl nic moc a konečný čas 21:70 znamenal ve výsledkové listině 21. místo z 26 družstev.
V závěru kategorie mužů bylo možné na daměnické závodní dráze při útoku týmu z Choustníku vidět leteckou přehlídku rozdováděného rozdělovače, který se během pokusu zvedl tak čtyři metry nad závodiště, chvíli poletoval a pak sebou praštil na stan hasičů z Radošovic. Naštěstí tento neplánovaný manévr neměl žádné vážnější následky, takže kromě roztrhané plachty zanechal za sebou i nevšední zážitek. Po soutěži radošovští hasiči skládali kovovou konstrukci pomocí úhlové brusky.
Pak již soutěž probíhala ve svižném tempu podle plánu. Po přestávce následovala kategorie žen, kde měla Chmelná ve dvou družstvech také své zástupkyně. Za Chlum na rozdělovači běžela Bára a za Daměnice a Radošovice na pravém proudu Ivet.
Poté následovaly rozstřely a vyhlášení výsledků. Nejrychlejší proudařkou v kategorii žen se stala Barbora Martínková ze Chmelné soutěžící za Chlum s časem 16:83 vteřiny.
více  Zavřít popis alba 
  • 1.1.2021
  • 165 zobrazení
tjmrlinek
27.9.2020 – mistrovské utkání - MUŽI - 8.kolo - hřiště Pod duby
MRLÍNEK - Prusinovice 3:4p (1:3, penalty 3:4)
Branky: 30.penalta Rybka Ondřej(2), 48.Podzemný Ondřej(1), 83.Josinek Lukáš(2)
Sestava: Novák Radek - Heryán Mojmír, Hlava Martin, Vlasák Ondřej,
Žídek Radim, Podzemný Ondřej, Vyoral Štěpán, Josinek Lukáš, Rybka
Ondřej, Holec Martin (72.Beza Jindřich), Horák David
Rozhodčí: Skyba, diváků: 48
Žluté karty: 24. a 68.Heryán Mojmír(2)
Červená karta: 68.Heryán Mojmír(1)
Vývoj zápasu: 8.,17.,18.Prusinovice 0:3, 30.penalta Rybka 1:3,
48.Podzemný 2:3, 83.Josinek 3:3
Penalty:
1.Prusinovice 0:1 - 1.Rybka chycena 0:1,
2.Prusinovice nad 0:1 - 2.Vyoral 1:1,
3.Prusinovice 1:2 - 3.Žídek 2:2,
4.Prusinovice 2:3 - 4.Horák D. 3:3,
5.Prusinovice 3:4 - 5.Podzemný tyč 3:4
více  Zavřít popis alba 
  • 30.12.2020
  • 55 zobrazení
jaropet
Stezka v oblacích je vyhlídková konstrukce postavená ze dřeva a oceli, která se nachází nad obcí Dolní Morava poblíž chaty Slaměnka pod vrcholem Slamníku v masivu Králický Sněžník. Objekt je v provozu od 5. prosince 2015. Autorem 55 metrů vysoké stavby je architekt Zdeněk Fránek. Stezka v oblacích se stala oblíbeným výletním cílem – během prvního roku od zahájení provozu ji navštívilo téměř 200 000 lidí. Stavba byla postavena v nadmořské výšce 1116 m n. m. poblíž horní stanice lanovky Sněžník vedoucí z Dolní Moravy. Na vrchol stavby ve výšce 55 metrů nad úrovní terénu vede dřevěná stezka o celkové délce 710 metrů. Celá stavba je bezbariérová. Ve směru dolů lze použít 100 metrů dlouhý tobogán s okýnky, vyrobený z nerez oceli. V nejvyšší části konstrukce se nachází tzv. kapka, což je síť nacházející se ve výšce 50 metrů nad zemí. Pro stavbu vyhlídky bylo použito 380 t oceli, 280 m³ betonu, 300 m³ modřínového dřeva pocházejícího z Rakouských Alp a 250 m³ hoblovaných hranolů. Věž je zapuštěna až 6,5 m do skalního masivu a v případě dobrých povětrnostních podmínek unese až 4 000 lidí. V horní části je lávka zavěšená na ocelových táhlech o celkové délce 600 m.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Stezka_v_oblac%C3%ADch
více  Zavřít popis alba 
10 komentářů
  • 28.12.2020
  • 99 zobrazení
michaelkasny
#Běžecký závod na 5,1 km. 4. místo v kategorii ženy 35-44 let.
více  Zavřít popis alba 
  • 13.12.2020
  • 51 zobrazení
skolamalehostice
Čtvrťáci se v prosinci vrátili v čase přímo do pravěku. Přišli oblečeni v kožešinách a s sebou přinesli i pravěké nástroje, které si vyrobili doma v rámci distanční výuky. Během dne plnili řadu úkolů – poznávali stopy zvířat, rozlišovali archeologické nálezy, slepovali keramické nádoby a zjišťovali informace o nejznámějších pravěkých jeskyních. Moc jim chutnala připravená pravěká svačinka – uzené maso, lístky zeleniny a ovocné plody. Na závěr si pak společné zahráli hru o nejúspěšnějšího pravěkého lovce, kdy museli spočítat, kolik kilo masa v tento den ulovili. V rámci zážitkové učení si žáci určitě zapamatovali spoustu informací.
více  Zavřít popis alba 
  • 13.12.2020
  • 141 zobrazení
trida2019
Od úterý 1. 12. nacházíme ve třídě každé ráno dopisy. Jsou od Andělky. Paní učitelka nám každý den přečte andělský dopis. V prvním dopise nás seznámila s příběhem Dorotky a Vincenta. Těšíme se, že spolu s nimi odhalíme tajemství Vánoc. V pátek 4. 12. nás navštívil Mikuláš s čerty. Mrzelo nás, že s nimi nepřišel anděl. Během pátku jsme měli čertovskou školu - procvičovali jsme úkoly z čertovského jazyka a čertovské počty. To se nám líbilo a dařilo se nám.
více  Zavřít popis alba 
  • 4.12.2020
  • 49 zobrazení
Reklama