Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 95 783 výsledků (0,1305 sekund)

reklama
10 fotek, 27.6.2018, 83 zobrazení
8 fotek, 21.3.2014, 46 zobrazení
39 fotek, 13.6.2018, 107 zobrazení
"Výuka" 1. + 3. + 5. třídy, když neteče voda a nejde elektřina :)
272 fotek, jaro 2017, 267 zobrazení | děti
Sobota 6. 5. - 1. den: Vyjeli jsme ve 14.50, jeli jsme přes dvě hodiny. Přijeli jsme, vybalili jsme si a seznámili jsme se s vychovateli, pak jsme šli na večeři a hráli jsme seznamovací hry (F. B.). V sobotu 6. 5. jsem ve 14.00 šel před školu. Čekali jsme až do 14.50, až přijede autobus. Potom jsme jeli cca 2 hodiny. Byla to ale zábava, bavit se s kamarády, smát se atd. (L. B.). Neděle 7. 5. - 2. den: Byli jsme na dlouhé a hezké procházce do Jiřetína pod Jedlovou. Když jsme šli zpátky, tak jsme šli i lesem a tam, kde se v zimě lyžuje. Pak jsme mohli na chvilku na hřiště, ale pak už jsme šli zpátky na chatky. Moc se mi to líbilo (L. U.)Čtvrťáci podnikli výlet na Tolštejn. Je to zřícenina, je z ní krásný výhled. Pondělí 8. 5. - 3. den: Dnes se čtvrťáci vypravili na prohlídku Jiřetína a křížové cesty. Počasí bylo na výlet jako stvořené. Procházka i výhled do krajiny se všem moc líbil. V. B dnes měla službu v jídelně. Maminky by koukaly, jak byli všichni na službu natěšení a jak jim to šlo. Pátý ročník se vydal na turistickou výpravu na hrad Tolštejn. Od tábora je to kousek, ale docela slušné stoupání. Odměnou byly "turistům" nádherné pohledy z vyhlídky nad hradem. Úterý 9. 5. - 4. den: Zima, ale krásný pohled do krajiny. Děti měly celodenní program se svými vedoucími. Středa 10. 5. - 5. den: 4. r. - procházka do Jiřetína a hry na hřišti. 5. r. - prohlídka štoly Jana Evangelisty. Šli jsme do štoly Jana Evangelisty. Byla tam tma a zima, hlavně voda. Koupila jsem si pravé a poslední stříbro. Cesta byla dlouhá a dostala jsem moc dopisů (T. K.). Večer soutěž Tvoje tvář má známý hlas. Čtvrtek 11. 5. - 6. den: Dnes jsme byli ve sklárně. SUPER! Já jsem si to vyzkoušela, ale pak mi to rozbili. Mohli jsme si tam něco koupit, ale bylo to drahé. Pak jsme jeli autobusem na hrad Sloup v Čechách. Měli jsme výbornou prohlídku. Nakonec jsme se stavili na točenou zmrzlinu a byla jsem velmi překvapená, že nám dávali velkou! (K. M. N.). Ve čtvrtek jsme jeli do sklárny Slavia. Potom jsme jeli na zříceninu hradu Sloup, byl tam průvodce, tak jsme přesně věděli, o co se jedná. To, co jsem si nejvíc zapamatoval, že hrad úspěšně napadli Švédové. (F. B.). Pátek 12. 5. - 7. den: Přírodovědná exkurze do okolí Jiřetína.
29 fotek, 13.5.2013, 276 zobrazení
V pondělí 13. května proběhla na naší škole oslava ke Dni matek.
Začátek patřil kulturnímu vystoupení v tělocvičně školy. Po úvodním slově a básničce pro maminky zazpíval pěvecký sbor školy. Následovalo vystoupení kroužku břišních tanečnic ze ŠD, trampskou písničku zazpívaly žákyně nižšího stupně v doprovodu svých spolužáků na housle, flétnu a klavíru paní učitelky. Dále vystoupily děvčata se svými pohybovými skladbami „Opice“ a „Hurvínek a Mánička“. Mezi skladbami zarecitovala žákyně 5. třídy. Konec kulturního vystoupení patřil opět pěveckému sboru.
Po vystoupení byly maminky, tetičky, babičky pozvány na dílničky, kde si mohly vyzkoušet své umění v pracovních činnostech – výroba přáníček, květinek, vosková technika, ale bylo pro ně a jejich děti také připravena soutěž v zatloukání hřebíku. Ve cvičné kuchyňce se mohly zdokonalovat v pečení muffinu a nebo posedět u dobré kávy a buchet, které napekly pro ně p. vychovatelky.
Pondělní odpoledne uteklo jako voda a my se můžeme těšit na setkání za rok k oslavě Dne matek.
54 fotek a 1 video, říjen 2014 až květen 2015, 96 zobrazení | cestování, dokumenty, koníčky, rodina-přátelé, země
ALB 367 - Dion je světově proslulým centrem památek řecké minulosti. Dion – město Diovo, posvátné město starověkých Makedonců, se nachází se na severovýchodních svazích Olympu, asi 15 kilometrů na jih od města Katerini. Dion je místem, kde se od 5. stol. př. n. l. konaly hry na počest vládce bohů, který se svou družinou na vrcholu horského masívu sídlí.

Návštěvník může procházet mezi vykopávkami s dosud ohraničenými obrysy domů, dílem a cest. Archeologické výzkumy tohoto obrovského areálu přinesly spoustu významných nálezů. Starověké město bylo obklopeno čtvercovým opevněným ohrazením a protínala jej hustá síť cest, vykopávky dokazují, že se tu nacházely obytné části s byty, dílnami, obchody a veřejnými budovami. Ustředím města byla hlavní třída. Ta světe div se, začínala toaletami. Mělo to smysl - byly to toalety společenské, pánové zde vedle sebe seděli, pod nimi protékala v kanálech teplá voda z lázní, které odnášela vše, co do ní napadalo. Pánové zde v klidu uvolňovali svá těla. Poté pokračovali do Odeonu, kde se věnovali zpěvu a kultuře - uvolňovali svou mysl. A nakonec dospěli k lázním (o rozloze 4000 m2), zde se uvolnili kompletně a dohadovali zde obchody a podobné důležité věci ... :-)

Zachovala se i Diova svatyně a vila boha Dionýsa, kam chodili obyvatelé odpočívat, popíjet a diskutovat.

Místní antické divadlo ze 4. stol.př.n.l., kde se odehrávala představení Euripidisovy tragédie, je dodnes plně funkční a slouží svému účelu. Každé léto se tu koná řada kulturních akcí, kromě představení původních antických dramat i hudební festivaly a řada dalších akcí.
46 fotek, 29.6.2017, 89 zobrazení
Moje milá 5.B,
dva roky s vámi utekly jako voda. Byly to pro mě dva roky, které už zůstanou v mém srdíčku. Byly dny veselé, byly ale i dny zamračené. Myslím, že ale bylo víc těch dnů veselých. Naše bruslení, bowlingy, návštěvy divadel, výlety, hodiny vaření, různé sportovní akce...a co teprve naše školy v přírodě! :-) Na to všechno budu moooc ráda vzpomínat. Byli jste jako třída bezva kolektiv, i když jste se pokaždé na všem všichni neshodli. Právě teď tady končí příběh třídy 5.B a od září začíná pro vás všechny příběh nový. Někteří ho začnou na jiné škole a jiní ho začnou v 6. třídě u nás ve škole. Já doufám a těším se, že s některými z vás budu v tom příběhu pokračovat po prázdninách. Přeji vám všem krásné prázdniny plné sluníčka, hodně dobrodružství a prázdninových zážitků a v září ahoj.
Vaše zatím ještě třídní učitelka
Iveta Ferusová :-)
176 fotek, 11.7.2012, 250 zobrazení | cestování, krajina, příroda
Využili jsme dva dny svátku a vyrazili jsme s Liborem na výlet do Vysokých tater. Předpověď není sice moc příznivá, občasné bouřky s deštěm, ale stejně jedeme. Náš příběh začáná hned na nádraží, kde přijíždí vlak, plný vlak, lidi se mačkají i na chodbičkých. Po chvílích přemýšlení končíme v na chodbičce v první třídě, vytahujeme karimatky a jdeme spát. Na Slovensku nás budí průvodčí a vyhazuje do nově přistaveného vagonu, to brzo. Pokračuji ve spaní,klasika...Na cestě z Popradu nás kontroluje cvaklístek a žádá mě o kartičku na slevu? Prý jsem si z automatu vytiskl poloviční lístek. Co? Jsme ospalí, nehádáme se a platíme 3E a lístek stejně nedostaneme, protože hned vystupujeme :-(

5.7. První den se rozhodneme pro lehkou aklimatizaci, takže vyrážíme na Slavkovský štít, dostal jsem tip, že se jedná o nudnou tůru s pěknými výhledy. Sluce peče, je horko, není se kam schovat. Co to je ku..a za kopec, to je pořád nahoru... Před vrcholem potkáváme zcela náhodně kolegu z práce, moc se nezdržujeme a rychle se dáme na sestup, to slunce je zničující. Po návratu jsem trochu rosekanej a po sprše mám zimnici. Lezu do postele abych se zahřál, zcela neřízeně usínám. Libor mě budí abych se najedl, nemám na to, radši hlad zaspím. Budí mě znovu, v polospánku uvařím fazole, ani si nepamatuju jejich chuť, natož jestli jsem vůbec večeřel, jdu hned spát, ráno brzo vstáváme... Ten den jsme vyšlapali 1500 výškových metrů, vím, že se to nědělá, ale stejně jsme si nedali říct.

6.7. Ráno se cítím jako vyměněný, na plánu je nejdelší tůra. Na Téryho chatu se dostáváme za slunečného počasí celkem v pohodě, dáme si polívku a pokračujeme na Priečne sedlo a na Zbojnickou chatu. Paráda, pěkně nám to utíká. S naším příchodem na Zbojandu příchází i déšť, tak chvilku zůstáváme. Po dešti chceme vyrazid dál do sedla Prielom, ale když vidíme, jak do něho mlátí blesky, tak volíme ústup dolů. A zase začíná pršet, zbaběle zůstáváme v chatě, ještě na 15min přívalový déšť. Když se chystáme k sestupu, tak vidíme modro na sedlem Prielom. To je naše šance, pokračujeme dál. Cestou potkáváme pár na kost zmoklých lidí...a nám se pak diví, proč nosíme tak velké batohy s veškerou výbavou :-) Zbytek cesty už utíká v pohodě, dokoce vyleze zase žluťák. Urazili jsme ten den 33km a nastoupali 2400 výškových metrů a večer jsme měli ještě sílu na pivo

7.7. Třetí den je krizový a tak volíme lehčí trasu. Libor navrhuje vodopád skok, prý procházka pro rodiny s dětmi. To by šlo.Vyrážíme ze Štrbského plesa, opět stoupáme s modrou oblohou a sluncem v zádech. Kde je ten dešť? Poslední výšvih do Bystrého sedla není rozhodně procházka pro děti. Problémy nám to nedělá, ale takto jsem si odpočinkový den nepředstavoval. No a pak už nás čeká jen sestup dolů. Na rozcestí se rozhodneme jít na chatu pod Soliskom. Co to ku..a je? Kde se tu vzalo tolik lidí? Mrknem na cestu na Solisko a je zdálky to vypadá, jak by tam někdo razsypal lentilky. To je horší jak normálkou na Praděd. No nic, vyrážíme, ať to máme za sebou. Ukazatel hlásí hodinový výstup. Po 20min stojíme na vrcholu. Hodinu se to asi chodí s botami na podpatku. Zajdeme ještě na zadnější vrchol kde nikdo není. Slunce nehorázně peče a tak volíme k ústupu a klesáme a klesáme. U štrbského plesa se necítím moc dobře, uvedomuju si, že jsem toho za den moc nepojedl. Je mi nějak divně, ale spravuje mě kola. Dále pokračujeme ke kolegovy do Tatranské Štrby. Konečně pohodlí, sledujeme Tour de France, dal jsem si kafíčko a odpočíval. Asi po hodině mám mlhu před očima, dávám se dohromady, ptám se po záchodě a při druhém skoro omldení musím zvracet. Zase je něco špatně. Zbytek večera nejsem schopný do sebe nic dostat. A zase mi začíná být zima. Že by úžeh? Moc jsem teda zrovna nepil. Nakonec jsem zjistil,že to mohla způsobit právě voda z potoků, kterou jsme pili :-( Veřer mám opět zimnici. Ráno neplánuji vstávat, musím se vyspat. Na to,že jsme plánovali odpočinkový den, to bylo 1800 výškových metrů a 25km

8.7.Posledí den už volíme lehčí vycházku. Vydáme se na Popradské pleso, vyboucháme to do sedla nad Ostvrou, konečně začíná pršet. Vytahuji goretex, poprvé za celý výlet a jen kroutím hlavou nad turisty moknoucí v kraťasích a triku a malým baťůžkem nazádech. Zbytek cesta na Sliezky dom je fakt nuda. Ale jako regenerace dobrý. Začínám se dávat dohromady, ale pořád nemůžu nic sníst. Cesta domů vlakem uběhla rychle díky zakoupeným místenkám a možnosti zaspat celou cestu ;-)

Tento výlet nebyl ani tak výlet, jako trénink, občas mi to připadalo jako závod. Naučil jsem se, že 1500 výškových metrů je na aklimatizaci hodně, voda se v tatrách nepije, jak říká bohuš "slunko je sviňa" a co jsem si nenamazal, to jsem si spálil a co jsem si namazal, tam jsem měl vyrážku, a hlavně se do tater nejezdí když je státní svátek.
58 fotek, prosinec 2018, 29 zobrazení
Žáci si adventní čas zpestřovali zdobením perníčků, plněním úkolů v adventním kalendáři a výrobou vánočních přání. I v prosinci děti pracovaly ve skupinách, ve kterých psaly do mouky, skládaly slova, psaly na destičky a všichni se podíleli na zdobení stromečku. Ve dnech 5. a 6. prosince do školy přišli malí čertíci. Ve středu nás navštívil Mikuláš se svoji družinou. Ve čtvrtek se tělocvična proměnila v peklo a čertíci skládali pekelné zkoušky.

Poslední dva školní dny v roce 2018 se nesly v duchu vánočních tradic a zvyků. Ve čtvrtek ráno děti pouštěly lodičky z ořechových skořápek, potom všichni házeli bačkorou, rozkrojili jsme jablíčko, abychom věděli, jak se nám bude společně dařit příští rok a lití vosku do vody předpovědělo zvířátko, že by výlet do ZOO? No, uvidíme, co nám nový rok přinese. A protože by nás Ježíšek 24. prosince ve škole nezastihl, nadělili si děti poslední školní den v tomto roce malý dáreček.

V rámci projektu „Z deváté do první“ jsme se také vydali do 9. A, kde si žáci první a deváté třídy navzájem popřáli k Vánocům, předali vyrobená přáníčka a na závěr setkání jsme si zazpívali koledu Půjdem spolu do Betléma. Nezapomněli jsme také popřát paní ředitelce, paní zástupkyni a nečekaně i Albrechtovi z Valdštejna, který nás překvapil svojí přítomností v ředitelně. K přání děti ještě přidaly zpěv koledy a odměnou jim byla pochvala a stříbrňák od samotného Albrechta z Valdštejna.
391 fotek, červen 2018, 219 zobrazení
Krásy Albanie.
Program zájezdu

1. den – Odlet z Prahy. Přílet do Albánie. Ubytování a nocleh ve městě Dürres (Drač).
Hotel Germanie.

2. den – Odjezd směrem na Albánskou riviéru. Národní park Llogara s horským průsmykem ve výšce 1 100 m n.m. odkud je nádherný panoramatický výhled na velkou část Jónského moře a na albánské vesničky ležící na kopcích přímo nad panenskými plážemi – možnost ochutnání specialit ze skopového masa či jogurtu z ovčího mléka. Poté pokračování cesty dále po Albánské riviéře přes malebné vesničky Dhermi, Vuno. Ubytování a nocleh v letovisku Himara.

3. den – Pokračování cesty po riviéře. Projedete vesnicemi Qeparo a Borsh. Pohlédnete zdálky na bývalou tajnou ponorkovou základnu Albánie a navštívíte pevnost Aliho Paši, kterýpůvodně tuto stavbu postavil jak letohrádek pro svou milovanou ženu, a to přímo uvnitř nádherné zátoky s názvem Panormo (překrásná). Cestou do starobylého města Gjirokastra, zapsané v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, zastávka u přírodní rezervace “Modré oko”, kde se podíváte na vyvěračku křišťálové (pitné) vody z jeskyní, které přesahují hloubku 72 m. Nedaleko vodní elektrárna Bistrica, kterou postavili čeští inženýři v 50. letech minulého století. Ubytování a nocleh v Gjirokastře.

4. den – Gjirokastra– rodiště bývalého diktátora Albánie, Envera Hodži. Návštěva citadely s hodinovou věží, etnografického muzea, starého bazaru a čtvrtí s nádhernou otomanskou architekturou. Berat – starobylé město zapsané v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Berat je známý také svým večerním korzem, kde se stovky a tisíce mladých i starých lidí nerušeně procházejí po městské promenádě a užívají si pohodu podvečera. Ubytování a nocleh v Beratu.

5. den – Návštěva pevnosti tyčící se nad městem Berat, muzea ikon středověkého malíře Onufriho – poznáte jeho typickou červenou barvou, kterou zatím žádný světový malíř nedokázal napodobit. Dále se seznámíte s historkou o dvou kodexech Starého zákona. Tyto prastaré verze Bible byly nalezeny v kostele Nanebevzetí panny Marie. Poté vás čeká cesta k Ohridskému jezeru do města Pogradec, které se stejně jako protější Ohrid pyšní svou poklidnou atmosférou. Užijete si promenádu podél tohoto krásného jezera a nádherné výhledy na protější hory Makedonie. Ubytování a nocleh v Pogradecu.

6. den – Přesun do pulzujícíhohlavního města Tirana – seznámíte se s nejdůležitějšími památkami, jako je socha národního hrdiny Skanderberga, měšita, hlavní třída s krásnou italskou architekturou, parlament, tzv.pyramida – původní muzeum diktátora E. Hodži, úřad vlády, známá čtvrť nejvyšších politických představitelů Albánie (tzv. “Blloku”), vila E. Hodži, univerzita M. Terezy se stejnojmenným náměstím a její sochou. Ubytování a nocleh v Dürresu (Drači).

7. den – Prohlídkanejvětšího přístavního města Albánie – Dürres, známé také jako Drač či staré Dyrrachium. Nejprve se seznámíte s dějinami města. Půjdete kolem benátské věže, podíváte se na starý amfiteátr, kde se konaly gladiátorské zápasy, projdete se malebnými uličkami, uvidíte muslimskou mešitu, hlavní náměstí, moderní promenádu lemovanou palmami a ortodoxní kostel. Navštívíte zdejší trhy a v případě kladného vyřízení žádanky také výrobnu známé brandy Skanderbeg. Ubytování a nocleh v Dürresu (Drači).
121 fotek, červen 2015, 1 189 zobrazení | krajina
Koniec školského roka býva náročný a preto triedne výlety plnia relaxačnú, poznávaciu, rekreačnú, športovú a zábavnú úlohu. Triedy učiteľov Mgr. Jána Bilíka Mgr. Antona Žida si vybrali rekrečné stredisko Hedera na brehoch Zemplínskej Šíravy. V areáli im bol k dispozícii zaujímavo riešený bazén vyhrievaný kombinovaným solárnym ohrevom a tepelným čerpadlom. Napriek teplote vzduchu 22 stupňov voda dosahovala 29 stupňov. Všetci boli zvedaví na novootvorené termálne kúpalisko v Kaluži a zvýhodnené vstupné 5 euro o na 3 hodiny využili už v prvý deň pobytu. Na druhý deň sa ochladilo, ale turistická vychádzka po žltej na Vinianske jazero padla vhod. Poobedie si žiaci spestril kolotočmi, jazdou na motokárach, volejbalom, biliardom, futbalom a bowlingom. Všetci došli domov veselí, zdraví a odpočinutí.
997 fotek, duben 2016, 644 zobrazení
1. den – Cesta nám utekla jako voda a už jsme byli tady. Rozdělili jsme si pokoje, dobře se naobědvali a hurá ven. Prošli jsme okolí, zahráli pár her na seznámení s animátory, ale dozvěděli jsme se i nějaké novinky o sobě navzájem. Povídali jsme si o ročním období a děti pak vytvářeli z přírodnin okénka, které charakterizovaly každé období v roce. Po večeři jsme měli za úkol vytvořit ve skupinkách krabice, které nám budou po celou dobu pobytu sloužit jako „třídičky“ na odpad. Také se vyrobila krabice ztrát a nálezů.

2. den – Ráno jsme šli na rozcvičku, která byla o vodě. Protože bylo krásně, vynechali jsme učení a šli jsme do nedalekého města Maletín, kde bylo nádherné hřiště, kde jsme strávili celé dopoledne. Na zpáteční cestě jsme šli najít studánku, u které skřítci nechali zašifrovaný vzkaz. Museli jsme najít a dát dohromady šifry celé abecedy. Po obědě a odpoledním klidu jsme se pokoušeli rozluštit vzkaz od skřítků. Když se nám to podařilo, šli jsme se podívat na krátký dokument o koloběhu vody. Když jsme zjistili, jak koloběh vody funguje, šli jsme ven, kde na nás čekala stanoviště, na kterých jsme po skupinách plnili úkoly, které se koloběhu vody týkaly. Před večeří jsme si sestavili pravidla chování a všichni jsme je podepsali, čímž jsme se zavázali k tomu, že je budeme dodržovat. Po večeři jsme si po pokojích vytvořili velký plakát, který jsme si vytvořili podle toho, jak se nám to líbí. Tento plakát jsme si každý nalepili na své dveře.
P.S.: Fotky z těchto dvou dní jsem nahrávala 2 hodiny :-D Přeji krásný den. Tereza

3. den – Po každodenních rituálech (rozcvička, úklid, snídaně, příprava na program) jsme vyrazili do nedalekého lesa, kde měly děti za úkol otevřít studánky. Děti byly rozděleny do skupinek po třech (tentokrát tak, aby ve skupince byly roztříděny všechny tři třídy) a musely spolu secvičit jednoduché pohyby, které byly zapsány na „studánkách“. Když sestavičku správně předvedly, dostaly bodík a mohly pokračovat v otevírání. také kreslily rozdíly mezi vesnicí a městem. Odpoledne děti absolvovaly hru s názvem MOUNT EVEREST. Opět na nedalekém kopci měly děti připravená stanoviště „menší hory“, kde měly úkoly, které závisely pouze na náhodě (házení kostkou, vytahování špejlí a hra „kámen, nůžky, papír“), a ty rozhodly, kterým směrem se budou moci odebrat. Nakonec všechny děti dosáhly vrcholu Mt. Everestu a odnesly si zázračná semínka. Ty si zasadily každé na svůj talířek.

4. den – Ráno se děti učily, poté jsme se vydaly na krátkou procházku okolo rybníka, který je vedle chaty. Po cestě jsme poznávali různé rostliny a živočichy. Když jsme po obědě vyšli ven, na vstupních dveřích děti našly vzkaz od skřítků, kteří si stěžovali, že nemají žádné domečky a prosili nás, abychom jim je postavili. Vydali jsme se tedy do lesa, který jsme ještě nenavštívili, našli hezké místo a pustili jsme se do díla. Děti to moc bavilo a úžasně se jim to povedlo. Poté jsme popošli o kousek dál, podívat se relativně zblízka na větrné elektrárny, které tady máme kolem sebe. Po svačině jsme šli znova ven, protože krásně svítilo sluníčko a bylo nádherně a všichni si vyrobili panáčka z přírodnin. Po večeři si děti mohly vybrat, jestli se budou dívat na pohádku, nebo si budou hrát nějaké hry. Což se dětem moc líbilo.

5. den – Děti se po snídani chvíli učili, po svačině jsme vyrazili ven. Okolo chaty měly děti území, na kterém měly získávat odpovědi na otázky, které dostaly. Po úspěšném vyplnění jsme šli na oběd. Po odpoledním klidu jsme si povídali o přírodě, protože byl Den Země, tak jsme se rozhodli, že trochu vyčistíme les. Nejprve děti závodily o to, kdo nasbírá více papírků (předtištěných) z lesa. Poté si povídaly o třídění odpadu. Po svačině se vyráběli roboti z vymytých PET lahví, papíru jiných ozdůbek. Kdo byl se svým výtvorem spokojen, šel na hřiště hrát fotbal nebo vybíjenou. Po večeři se konala TALENTMÁNIA, které se účastnila cca třetina dětí. Ostatní byli důležitými diváky, kteří podporovali a nakonec vybrali vítěze.

6. den – Šestý den, tedy v sobotu, jsme udělali dětem radost a vynechali jsme rozcvičku. Po snídani jsme se chvíli učili a poté šly děti ven a tam si mohly vybrat, čím se zabaví. Na výběr byly švihadla, míčky všeho druhu a spousta her. Po obědě jsme vyrazili do vedlejší vesnice Miletín (kde jsme už jednou byli), protože na tamním hřišti se konala akce „Pálení čarodějnic“. Tam bylo připraveno osm stanovišť, na kterých si děti vyzkoušely různé čarodějnické aktivity. Například míchání lektvarů, zachraňování pavouka ze sítě apod. Večer se pořádala diskotéka, na které si děti zatančily na písničky, které byly na jejich přání.

P. S.: Omlouvám se, ale internet je dnes ještě pomalejší než předtím. Takže fotky z dalších dní dodám buď ve středu, nebo až o víkendu až se vrátíme. Děkuji za pochopení :-) Tereza

7. den – I když je neděle, děti se po snídani učily. Po svačině jsme vyrazili do nedalekého lesa, kde si děti do hlíny vytlačily stopy zvířat, a pak si je sádrou vylily. Po obědě jsme opět vyrazili ven, kde jsme měli připravené tři stanoviště, kde jsme se opět setkávali se zvířaty. Po odpolední svačině jsme již zůstali v budově, kde jsme kreslili přání pro naší zdravušku, která zrovna dnes má narozeniny.

8. den – Ráno měly děti rozcvičku, ale netradiční, protože jsme zůstali vevnitř. Po krátkém učení jsme vyrazili ven, kde měly děti volný program. Hrál se fotbal, skákalo se přes lano, točilo se na kolotoči… Po obědě si byly děti vyzvednout v lese ztvrdlé stopy, které v neděli vyráběly. Pak je čekala docela náročná hra, která závisela na komunikaci a kooperaci každého třídy. Byl to maraton, kdy děti stály na stanovištích, a mohly se pohybovat pouze omezenou trasou. Děti si tak musely předávat informace, a lístečky, ze kterých poté skládaly obrázky. Večer nás čekal táborák. Krásně jsme si zazpívali, opekli špekáčky a chleby, a čekali jsme, až se setmí. Ve tmě jsme dětem oznámili, že je čeká ještě stezka odvahy. Všichni zdárně došli zpět do budovy!!!

9. den – VÝLET! Konečně jsme se dočkali, a vyrazili jsme na výlet. Počasí nám přálo, takže celou dobu svítilo sluníčko. Navštívili jsme hrad Bouzov a Javoříčské jeskyně. Všem se nám to moc líbilo.

10. den – Středeční počasí nebylo příznivé, takže jsme se na něj připravili a program celého dne jsme situovali do budovy. Ráno jsme se opět trochu učili. Před obědem jsme hráli hry na stmelování kolektivu a odpoledne jsme vyráběli z papíru, plastu, trubiček, apod. talíře s naším nejoblíbenějším jídlem. Dětem se to moc povedlo.

11. den – Venku bylo krásně, takže jsme oželeli učení a vyrazili jsme ven. Prošli jsme se krásnou procházkou po okolí. Před obědem hrály děti hru na obchod. Háček byl v tom, že si „peníze“ musely vydělat. Takže skákaly přes švihadlo, skládaly ručníky, … Pak si mohly koupit to, na co měly dostatek peněz. Po obědě na nás čekala cesta za pokladem. Každá třída šla zvlášť po desetiminutovém rozestupu. Po cestě jsme museli splnit několik úkolů. Když jsme ale zdárně došli do konce, čekal nás tam sladký poklad.

12. den – A hurá domů. Balíme se, uklízíme a jedeme!
89 fotek, 9.7.2015, 27 zobrazení | cestování
HMS Belfast je lehký křižník Royal Navy třídy Town, podtřídy Edinburgh. Na vodu byl spuštěn na den svatého Patrika, 17. března, roku 1938, do služby vstoupil 5. srpna 1939. Po vypuknutí války se účastnil blokády v Severním moři, v listopadu ale najel na magnetickou minu, která poškodila jeho trup a zranila několik členů posádky. Tato nehoda vyřadila křižník z provozu na celé tři roky. Jeho významnější zapojení do bojů se událo až v bitvě u Severního mysu, ve které byl potopen německý bitevní křižník Scharnhorst. V roce 1944 svými děly podporoval vylodění v Normandii. Ve službě zůstal i po skončení druhé světové války, bojově vystoupil např. za války na Korejském poloostrově při podpoře sil OSN. Loď byla vyřazena z provozu 24. srpna 1963.
568 fotek, červenec 2018, 133 zobrazení
BRÁNA ČASU

Příměstský tábor pro Hanácké království pořádaný za podpory Evropského sociálního fondu – OP Zaměstnanost proběhl od 23. 7. do 27. 7. 2018 pod vedením zkušených vedoucích Rodinného centra Grygov a za podpory obce Grygov.

Příměstský tábor pro děti 1. až 5. tříd se odehrával v době středověku. Aby se všechny děti do středověku mohly přenést, musely projít bránou času, kde získaly svůj první symbol - bránu času. Děti se vylosovaly do dvou družin, zvolily si jména pro svoji družinu = Bojovníci a Přemyslovci. Přidaly ke svým jménům přídomky a tak se na táboře ozývalo, Vojto bojovný, Adriano praštěná, Štěpáne spavý, Martine velký, aj. Každý den děti zahajovaly a končily v kruhu „bubnováním“ a tam se i dozvěděly, že jejich panství (sokolovnu a sokolskou zahradu) získaly dekretem, ve kterém se píše, že jejich rod se jmenuje Vogryg a jejich nejdůležitějším posláním je střežit vzácnou truhlu, která ukrývá tajemství, které se odhalí jednou za 100 let. V pondělí si ještě děti stihly vytvořit část svého středověkého oděvu – malovaly svá trička podle vlastní představy o středověku, trénovaly rychlost, postřeh, orientaci v terénu, reakce na povely a v neposlední řadě stihly ještě vytvořit návrhy na erb své družiny a dohodnout se jaká bude nakonec podoba takového erbu.
V úterý se celý rod Vogrygů vypravil na dlouhou cestu k dalekému rodu Holasitů a navštívil jejich opevněné středověké hradisko – Archeopark Chotěbuz-Podobora. David – chotěbuzský obyvatel „vogrygské“ provedl středověkou vesnicí, vyzkoušeli si ubránit a dobýt středověkou osadu, také jaké to bylo bydlet v hliněných domcích, dostali se jim informace jak se vařilo, topilo, stavělo, seznámili se s žernovem – mlýnem na obilí, výrobou nádobí, skladováním potravin, ražbou mincí, písmem. Cesta byla sice náročná, ale všichni ji zvládli s úsměvem a vogrygskou písní na rtech.
Středa byla skoro celá v duchu středověkých her, získávání středověkých dovedností, jejich tréninkem a tvořením dalších důležitých součástí středověkého života. Střílelo se z kuše, luku, trénovala se rovnováha, paměť pomocí vlastních příběhů, vyráběly se štíty, prapory a zachraňovali se středověcí lidé, když vesnici zachvátila epidemie.
Čtvrtek byl zahájen výrobou další součásti středověkého oděvu a to „bosobot“. Nebylo to nic lehkého, ale všichni se s tím poprali a nakonec se mohli do svých nových bot všichni vogrygáci obout. Zahájila se i stavba vlastního hradu, ale tato činnost byla přerušena zprávou, že rodu Vogrygů byla „ukradena“ truhla a na jejím místě je jen jakási zpráva. Děti se hned pustily do jejího rozluštění a zjistily, že truhlu si odnesl pan Kuba Tomášek v Grygštějnu ze sousedního panství. Děti po prvotním rozčílení a chuti hned sousední panství napadnout si přečetly znovu celou zprávu a uznaly, že zhynout nechtějí, a tak raději vymyslí několik turnajových klání, ve kterých by mohly pana z Grygštějnu porazit a tím truhlu získat zase zpět. Zvolily si ze svých řad ty nejlepší pro lukostřelbu, samostříl, katapult, hru v karty a malbu/běh. Pán z Grygštějna i přes velkou snahu nedokázal turnaj vyhrát a musel truhlu vrátit. Oslavit své vítězství šla družina Přemyslovců a Bojovníků k sousednímu rodu Lisických na sladkou odměnu – zmrzlinu. Pak už nastal čas začít stavět svoji vesnici a zahájit přípravu večerního hodování. K večeři se podával středověký kotlíkový guláš z dobytých surovin v souboji o hrad. Západem slunce nastal ten správný čas otevřít truhlu s tajemstvím. V truhle byla nalezena mapa a dokument, který majitele mapy opravňoval k tomu, aby si nabral AQUA VITAE. Cesta byla nelehká, ale všichni se i po malých peripetiích vrátili zpět do osady s živou vodou. Půlnocí ztichla celá osada.
Pátek, den poslední a den oslavný. Dopoledne se družiny připravovaly na závěrečný turnaj ve všech středověkých dovednostech, které se za týden naučily a hlavně se družiny připravovaly na závěrečné divadelní představení, které si samy připravovaly jen podle zadané balady O skřípavém království a Balady o princezně a o hradu. Na divadelní představení byl pozván i pan Kuba Tomášek z Grygštejna a velmi se bavil. Na závěr byla truhla slavnostně předána do rukou pána z Grygštějnu, ale už s nepravou mapou. Ani v pátek se nekončilo jinak než v kruhu, kde se předal poslední symbol týdne – vlčí zub za soudržnost a týmovost. Předešlé symboly, které děti získaly vždy za daný den, byly slunce – za vytrvalost, samostříl – za středověké dovednosti, sova – za chytrost, drak – za odvahu. Byly rozdány i řády za jednotlivá vítězná klání v turnaji a jako posledním a veledůležitým zakončením celého týdne byl návrat do současnosti průchodem bránou času, kde na děti čekaly středověké medaile, a středověký týden skončil.
261 fotek, leden 2014, 1 904 zobrazení | cestování
. Až v jednu přijíždíme do Taih Ninh, hlavního kaodaistického města s největším chrámem. Během cesty jsme již jeden navštívili a čím blíže cíli jich stále přibývalo. Celý areál je asi 2x2km veliký a věřící právě vycházejí ven. Toto náboženství vzniklo zde a je uctíváno jen ve Vietnamu. Mají svého papeže i další hodnostáře. Mezi uctívané například patří Elvis Presley, nebo Napoleon Bonaparte. V malinké vesničce na okraji silnice za 20 korun obědváme rýžový papír!! promíchaný s bylinkama, politý dresingem a s křepelčím vajíčkem. Do hotelu se vracíme až v noci a cestou jsme vyzvedli Simonu a Vladěnu na letišti. Noční provoz je ještě hustší a troubení jako by se odráželo ze tmy všude kolem. Jana zezadu navigovala podle telefonu, který musela ukrývat mezi kozičkama, aby ji nějaký neurvalý motorkář mobil nevyškubnul. To co se dělo na silnici v noci, to byl teda mazec. Všech 15mil obyvatel se rozhodlo jet domů. Dobrá večeře ve čtyřech a dvě piva ukončily nádherný den.
PS. Z jedné strany jsme pěkně spálení od sluníčka.
Večer kupujeme letenku na sever do Hué. Za dva tisíce korun pro jednoho na sobotu. Takže jsme museli hned objednat dvoudenní výlet do delty řeky Mekongu. (24 $/osoba). Abychom zbytečně nelelkovali, zítra v osm vyrážíme.
Odjezd se zpožděním a kolem poletoval vietnamský indian. Asi 70km do Ben Tre a už jsme na lodi a kolem co oko dohlédne Mekong. Na prvním ostrově vyrábějí z kokosu cukrovinky, bomba bonbonky a rýżový papír. A taky nám zazpívali. Dlouho jsem vzpomínal jak se jejich zpěv česky nejlépe vystihne. Kuňkání. Ale nádherné a naprosto typické. Vietnamské. Ovocné občerstvení a na břehu už na nás čeká asi 5 kanoí . Do jedné nasedáme a dvě vietnamky v kloboukách nás vezou do nitra ostrova po jednom z nesčetných kanálů zarostlého tropického pralesa. Po dvaceti minutách vystupujeme u farmy uprostřed ostrova. Tady pěstují rýži a tropické ovoce. Přecházíme přes monkey bridge a pokukujeme po rýžovém poli. Jenže v místní restauračce mají v belíku spousty živých hadů a nabízejí je ke snědku. Jednoho si necháváme ogrilovat a oni k tomu přidávají ještě malinkou křepelku. To všechno servírované na talíři a obsypané spoustou bylinek. Průvodce nás informuje, že křepelka není křepelka, ale anglicky se to řekne mouse. Musím říct, že myš je chutnější než had. Po řece pokračujeme na další ostrov uprostřed nedohledné řeky Mekong. Na tomto ostrově vyrábějí produkty ze včelího medu. Včelky jsou mnohem menší než u nás a odvažuji se i fotit se s plástvem plným včel. Ještě nějaké fotky s dvoumetrovým hadem kolem krku a jdeme na oběd. Dáváme si místní specialitu: Baby fish, placatou rybu, kterou krásně osmahnutou přinášejí celou na stůl. Pikolík odtrhává kousky masa a na našem stole je balí do zelených lístků spolu s trochou rýže a bylinkami. Takový malý balíček ještě namáčíme do sladkopálivé omáčky a ukusujeme. Výborné!!
První alkohol s naloženou kobrou, která drží v zubech škorpiona a na dně kořínek žen šenu. Dáváme si dvoudecku. Chutná to jako bylinkový alkohol, něco mezi silným vínem a slivovicí. A jedeme dál. Až do Can Tro, znovu asi 70 km. První vystupují home stay (budou spát i večeřet s domorodci), a zapadá sluníčko. Je zde humus (jsme asi 5 km za městem a kolem se povalují unuděná prasata a kokrhají kohouti. Naprostá vesnická idylka) no a jsme rádi, že máme hotel. Původně jsem chtěl také spát u domorodců, ale nějak jsem to popletl. Sláva!! A navíc.... náš hotel perfekt. Dobrá večeře a spát. Dobrou!
Hned po snídani v 6. patře hotelu s terasou (bufet), vyrážíme na plovoucí trhy. Proti proudu řeky Mekong 5km za městem plujeme lodí. Asi 300 lodí a prodávají spíše ve velkém. Lodě povětšinou pamatují Francouzskou kolonizaci a asi i Císaře. Na bidlech mají ve výšce pověšeny produkty, které prodávají. Samá zelenina, ovoce a ryby. Na břehu už čekají motorkáři a rozvážejí čerstvé produkty do restaurací po celém okolí. Mnozí z nás (ti ještě starší než já), pamatují koloniální obchody do kterých z kolonií z celého světa putovaly potraviny do Evropy. Moje mamka ještě říkala: "zajdi do koloniálu pro rohlíky". Jenže za totáče už se tam banány sehnat nedali. Ze střechy jednoho ze škunerů prohlížíme široké koryto řeky zaplněné loděmi. Slunce nezadržitelně stoupá nad hlavu a pere to do nás. Zážitek z trhů určitě stojí za to. Autobusem do Saigonu přijíždíme navečer.
Ráno: máme ještě den a nechceme zahálet. Chceme na opičí ostrov, ale dnes tam žádný autobus nejede. Rozhodujeme se hned. Bereme taxika s průvodcem za 24 dol pro jednoho a jedem. Řeku Saigon přeplouváme na trajektu a liduprázdným územím jedeme k pobřeží. Opičí ostrov je na východ od Ho Či Minova města u pobřeží Jihočínského moře. Tady se taky v Mangrovníkových lesech ukrývali bojovníci Vietkongu za Vietnamské války v roce 1972. Kolem silnice není kromě občasné farmy na kalamari úplně vymetýno. Průvodce říká: mrtvá krajina. Řidič ale stále jede 50 Km v hodině. Pak vidíme důvod. Na kraji lesa jsou v pravidelných intervalech po 5 km uschováni policajti a radarem kontrolují rychlost jen velmi zřídka projíždějících aut. Jak nádherná paralela s našimi naprosto zbytečnými strážníky. Na "ostrově" který protíná hlavní cesta je spousta opic. Fotíme, fotíme. Trochu bokem po cestě je v lese ukryté území plné krokodýlů. Za dvacku si půjčujeme klacek se šňůrou a na konci pověšeným hadem jako návnadu pro krokodýly. Vladěna je mistr v lákání krokodýlů aby se vrhali po návnadě. Po desáté pokusu už návnada končí v obrovské tlamě a my pokračujeme dál. Nasedáme na motorový člun a svištíme doprostřed močálů a nesčetných zákoutí mangrového lesa. Zastavujeme u chatrčí propojených lávkami a mosty nad hladinou močálů. Tady Američané ve válce dostávali pořádně na frak. Vietkong tady vytvářel různá propadliště a další nástrahy a co nezvládli bojovníci, to za ně dokončili hladoví krokodýli. Odtud si Američané domů dováželi traumata a děsivé příhody z pralesa. Pěšky pok ještě jdeme k pobřeží moře. Všude pusto a fouká chladný vítr. Potuluje se zde jen pár lidí, ale prodejci tu jsou. Chutnáme a já vysávám lasturu kterou ne a ne vysát. Až se ta mrška uvnitř konečně uvolnila a já ji málem bez ochutnání spolkl. Návštěvou rybího trhu končí náš výlet. Tolik lastur a mořských plodů jsme ještě neviděli. A to všechno Vietnamci jedí!!
Ráno městskou dopravou za 5kc k Čamskym věžím. S blížícím se Novým rokem všude přibývá kytek, neonů a i budovatelských nápisů. Poslední den jedeme do Cu Či, to jsou podzemní nory, které vojáci Vietkongu vyhloubili kolem Saigonu na rozloze asi 200x50km. SIMONA střílela z M16!!! Prý má rameno celý modrý. Večer už Sim a Vladěna odletěly a my šli večer do vodního loutkového divadla. Loutky asi 80cm vysoké střídavě nad hladinou a pod ní dovádějí spolu s draky po jevišti za doprovodu typické hudby a vietnamského povykování. Na konci představení se z vody vynořili i loutkoherci. Zítra ráno letíme dom. Večer na ulicích neuvěřitelná síla lidí a tak naposledy fotím ten mumraj kolem nás. 30. ledna začne nový rok a bude ve znamení koně.

Konec..
114 fotek, srpen 2012, 417 zobrazení | rodina-přátelé
Albánie je hlavně ze severu velmi hornatá země, rozlohou asi jako naše Morava. Neví se kolik má přesně obyvatel (snad 3,6 mil.), kolik má obyvatel hlavní město Tirana (údaje se rozcházejí i o 50%), jak se v Albánii díky dlouholeté izolaci žije, ale naopak se ví, že zde byl velmi tvrdý komunistický režim s vůdcem Enverou Hodžou, že je zde 50% obyvatel hlásící se k islámu (nejvíce v Evropě), že zde ještě nedávno byla vendeta (krevní msta), že zde jsou tisíce bunkrů, že je mezi lidmi snad milion střelných zbraní, že zde kvete organizovaný zločin, pašování drog, ... . Problém je sehnat i nějakou pořádnou mapu (google ukazuje bílá místa...), v různých mapách jsou názvy míst vždy trochu jiné, ale díky našemu průvodci jsme měli tolik informací, že "něma problema...". Pavle, věříme ti. LET´S GO.

3. den (pokračování) ...Vstup do země (hraniční přechod u Vermoshi) hlídá asi dvacetiletý líný vlčák, snad ani zuby nemá, a jeden pasovák, elegán v modré košili. Ten nás bez problémů pouští do země zaslíbené, ještě se stačíme vzájemně naučit jak se česky/albánsky řekne "dobrý den a děkuji". Asi 5 km jedeme po krásném asfaltku. Cestu lemují malé kopule unifikovaných bunkrů. Ty jsou i na netypických místech – v zahradách, na hřbitůvcích, ale nevyvolávají v nás strach, spíše úsměv. Pak končí asfaltek a začíná typický povrch horských albánských hlavních tahů 1. třídy, tj. kameny, šutr, skály, tzv. koňské hlavy, takže do kopce s obtížemi na "večerníčka" (nejmenší převod), dolů krokem (místy dokonce max. 15 km/hod), a samosebou kolem bunkry, bunkry, ... a odpadky. Kocháme se nádhernými scenériemi divokých hor, říček s pohádkově čistou vodou a modrými tůňkami, bystrými peřeji, ale i vyschlými koryty potoků znečištěnými spousty odpadků. Stačíme odlovit jednu kešku, okoupat se v ledové vodě jedné z tůněk. V sedle Lëpushë, v místní hospodě (vlastně téměř vždy sedíme venku, mno, u nás se tomu říká předzahrádka) si dáváme něco k snědku (místní boss mi dává ochutnat výborné skopové a rakiju, díky, je to výborné, podávám mu ruku...), popíjíme pivánko Tirana a sledujeme fotbalový mač mužů (hřiště s mírným sklonem, brankami bez sítí, stéblo trávy co 10 cm, mezi tím kameny, atmosféra jako na EURO). Před odjezdem se Petr fotí s vítězi a několik místních kluků si může vyzkoušet, jak se jezdí na kole. Pak sjíždíme po rozbité cestě níže a níže do údolí. Všude kolem kamení, skály, prach, projíždíme kolem několika stavení (kamenný domek, malé okénko, kamenná střecha), občas políčko s kukuřicí (políčka často zavlažují vodou z hor rozváděnou důmyslnými kanály vyhloubenými ve skále nebo na kraji cesty). Občas potkáváme staré mercedesy šlohlé někde v západní Evropě, posádka na nás vždy mává, troubí, zkrátka zdraví. Na zaprášené cestě potkáváme i krávy, ovce, kozy snad všech značek, prasata. Mnohdy se divíme, čím se vlastně živí, vždyť tu nic není. Jedeme po dně obrovského žlebu, vlevo široké koryto vyschlé řeky, po obou stranách vysoké skalnaté břehy, něco jako Grand Kanyon v Americe. Spíme na zahradě snad nejhonosnějšího domku ve vesnici Tamara (180 m.n.m), pod fíkovníkem, po dobré večeři (pstruh, chléb, hranolky, vařený brambor ve slupce, sýr, jablka, salát, nesmí chybět Tirana a něco ostřejšího z vlastních zásob). Zkrátka, paní Lucie se ukázala jako vynikající hostitelka. (55 km)
4. den Vždy usměvavá Lucka nám ke snídani přichystala kávu, čaj, výborný chléb, k tomu máslo, sýr, a teď pozor ... mísy lahodné fíkové marmelády. Tak tomu říkám Albánie! Ale nedá se nic dělat, musíme dál. Snad 5 km jako rozcvička lehce dolů, pak šílený výjezd do výšky 730 m. Serpentínky jako z cestovního katalogu, kámen, šutr, občas prášící terénní auto, pot mi stéká do jamky mezi hýždě... . O sjezdu nemá cenu mluvit, mno, paráda, nová přední "vidla" mého bajku pracuje na 120%. Každým metrem dolů teplota vzduchu nejdříve příjemně, pak nepříjemně stoupá, vždyť se blížíme k rovinám končící někde u Skadarského jezera nebo v moři. Unaveni dojíždíme do Hani i Hotit (cca 100 m.n.m, 37 st C), v místní hospůdce popíjíme Tiranu, případně Norge z plechu, hned vedle hospody je nový katolický kostel, tak mezi pivánky zajdeme i tam. A zde se setkáváme s autobusem, který nás převáží do Boga (900 m.n.m.). V hospůdce nás už čekají, pivánka je prý dost.
138 fotek a 3 videa, květen 2013, 367 zobrazení
RUMUNSKO 2013

Dostal jsem pozvání od Richarda Řeháka (TopQuad Teplice), zda se nechci zúčastnit charitativní akce pro tamní českou školu. Ta se nachází v oblasti Banát, ve vesnici Gerník. Pozvání jsem přijal a společně s Jardou Bažantem jedeme jako zástupci ASP Group.
V neděli 12.5. vyrážíme za Richardem a jeho asi desetičlennou bandou, která do Rumunska vyrazila v pátek. Jedu s Arctic Catem 700 TRV, Jarda s TGB Blade 550, Vašek s Access MAX 700 EFI a Radek s Yamahou Grizzly 700.
Gerník je vesnice českých krajanů, nacházející se v hornaté oblasti ukončující karpatský horský oblouk. Jsou zde dobře značené turistické cesty, které propojují šest českých vesnic. Tyto vesnice vznikly kolem roku 1823 a čeští kolonisté zde těžili dřevo. Do dnešních dnů si zde dokázali uchovat český jazyk, kulturu a zvyky. www.banat.cz
V pondělí, kolem třetí ráno přijíždíme na místo (1068km jsme zvládli za 15 hod. – 800km po dálnici a 250km po silnicích první a druhé třídy a posledních 18km po prašné, kamenité cestě). Ubytování je zajištěno u místní rodiny v jejich domě, kde nás čekala snídaně výhradně z domácích produktů.
Dopoledne se setkáváme s ostatními členy expedice a jedeme se seznámit s okolím. Vyjíždíme na vrchol nad vesnici, kde je hustá mlha. Jako jediný mám u sebe GPS, kde hledám velký povrchový důl, kam se chceme podívat. Z hřebene sjíždíme do další vesnice, kde je pak odbočka naším směrem. Nejprve zkoušíme první cestu rovně. Projíždíme kolem těžařů dřev. Cesta ale končí prudkým výjezdem a otáčíme zpět k odbočce. Druhá cesta je ta pravá, vede nás přes hřeben až k dolu. Přijíždíme k jeho hraně a naskytuje se nám úžasná podívaná. V tu chvíli jako když do nás střelí a všichni se snažíme dostat do středu dolu a každý si vybírá svůj sjezd, překonáváme patra a sjíždíme až na jeho dno, kde je malé jezírko. Začíná však pršet. Natahujem pláštěnky a přístupovým tunelem vyjíždíme ven. Vracíme se do vesnice. Po vydatné večeři se jdeme připojit na Wi-Fi do místní hospůdky. ? Zde se mimo jiné dozvídáme od nového obyvatele vesnice (pocházejícího z jižní Moravy) to, že kdo má zájem o to žít ve vesnici a bude vesnicí přijat, bude mu přidělen opuštěný dům s polnostmi.
Druhý den ráno předáváme počítače a školní pomůcky, hrníčky apod. řediteli (zároveň i starostovi) místní školy. Po prohlídce školy balíme věci a vyrážíme na dvoudenku, bereme směr do termálních lázní (Herculane) vzdálených asi 80km vzduchem. Jedeme přes hřebeny a údolí, míjíme funkční mlýny na obilí a zastavuje nás až rokle, ze které nevede cesta naším směrem. Hledáme jinou cestu a jedeme po proudu potoka. Nacházíme tu nezabezpečenou štolu, její výdřeva je na první pohled ve značném rozkladu. Vstupujeme do ní jen na pár metrů a blesky foťáků vyplaší spící netopýry. Dál raději nevstupujeme a pokračujeme dále v hledání cesty. Každou odbočku, která vede naším směrem prověřujeme, místy používáme i naviják na překonání vymletých míst na těžebních stezkách, ale bohužel bezúspěšně. Vždy to končí stejně – popadané stromy a obrovské balvany. Konečně jsme jednu cestu našli. Vede po louce a stoupá na hřeben. Po 5-ti km se ale stáčí zpátky do údolí. Sjíždíme starou těžební stezkou plnou listí dolů, L-ko a 4x4. „Sportkař“ Jarda s TGB jede pouze „na zadek“, což se mu nevyplácí a ustýlá si na bok. Po listí to krásně klouže a vymleté rigoly nejsou vidět. Na památku zde zanechává zrcátko. Dole v údolí pak zjišťujeme, že jsme se vrátili o pět kilometrů zpět. Tlačí nás však čas a proto volíme nejrychlejší trasu podél Dunaje k cílovému místu. Projíždíme lázně a hledáme kemp, který je nedaleko. Vedle něj je několik bazénů s termální vodou (36 st.C.), stavíme stany a jdeme se vykoupat. Voda je úžasná a vůbec se nám z ní do té zimy nechce. Po koupeli vyrážíme do místní pizzerie. Tento den jsme urazili celkem 250km.
Po probuzení čekáme na to, až nám uschnou stany a vyrážíme na prohlídku údolí kolem termálních lázní, kde narážíme na velkou přehradu v soutěsce. Odpoledne pak nabíráme směr Gerník. Cestou míjíme obří vytesaný obličej ve skále. Na konci údolí opět cesta nikam nevede, zkoušíme se vyšplhat lesem na hřeben přes padlé stromy, zvlněným terénem a za ním se spouštíme do druhého údolí, kde nacházíme novou cestu vedoucí do naší vesnice.
Za dva a půl dne jsme najeli 500km a přišli „jen“ o jedno zrcátko a řešili čtyři menší defekty. Terén v této oblasti je rozmanitý, není tu tak markantní výškový rozdíl, ale nástrahy přírody jsou zde nevyzpytatelné. Cesty, které vypadají že někam vedou, vlastně nikam nevedou a jsou projeté od těch, co se na konci otočili a vrátili zpět. ?
Jsme rádi, že jsme se mohli této akce zúčastnit a alespoň trochu pomoci našim krajanům v Rumunsku.

Jarda „Červík“ Černý
11 fotek, podzim 2015, 100 zobrazení
20. září 2015- 5.hod.
Probouzím se jak po 2-denní šichtě a mám běžet maraton…. .
Celý týden mě bolela levá achillovka, ale tajně jsem doufal, že když „budu hodný“ a nebudu ji zatěžovat a dám ji pohov, odvděčí se mi na závod bezbolestným průběhem- kdyby mě viděl Martin Šimák, řekl by mi: „vidíš Éňo, to je z toho , jak se neprotahuješ… ;-).
Otevírám dveře našeho luxusního bydlení a kdo to je proti mně ?
Vychází ze dvou pokojů Etiopská špička běžců a běžkyň , popřejemi si s úsměvy „Pěkný běh a hodně štěstí“ , vyfotíme se u výtahu a jedeme dolů, do recepce. Ve velkém zasedacím sálu se rozcvičují části elitních běžců, taky tam je nejměkčí koberec, co znám…. .
Možná nejvíc mě mrzelo, že nebudu mít tu dobrou ranní snídani v našem krásném hotelu, se všemi dobrotami, co mám rád… .na recepci na mě čekal balíček s vodou, jogurtem, houstičkami… .Taková malá ozdravovna….. Škoda. Tak dobrá snídaně bude v pondělí… .
Z psychického pláče gurmána mě na recepci dostala naše skupinka, Zoran a Roberto (ano další italský bratr ? ) zaveleli: „ jdeme !“ – a my vyrazili do ranních ulic Pekingu… .
No počasí- to je taky povídání na dlouho- v krátkosti : předchozí dny byly velmi teplé 29 stupńů, ale jasno, dnes ráno bylo cca 25 stupňů, ale takové „divné zataženo“. Zprvu jsem to uvítal , i moji kolegové, ale trochu mě zneklidňovalo, že to nebe je trochu dožluta (že by smog , nebo písek z pouště ? ?). Nicméně to chránilo před sluncem.
Odcházeje z hotelu se naše skupinka (z části tvořená běžci, těšící se na skvělý zážitek, pak ospalcemi jako já ;-)… .) začala přemísťovat k metru. Peking se probouzel. Na ulicích postávali party dělníků, kteří čekali na své stavbyvedoucí, aby mohli pracovat, pojízdná bistra na kolech n(ano takový ten zmrzlinářský vozík, jak jej známe) pekli palačinky a začínal den. Den pro všechny čínské maratonce nejdůležitější v tomto roce… . Je škoda, že se závod z původního termínu 18.10. přeložil na 20..září, na druhou stranu- co dělat,když podle „zlých jazyků“ měla zrovna Komunistická strany Číny sjezd, že…. .
A tak jsme šli na metro a opět , všude samé kontroly, i na přestupech , bezpečnostní rámy, zavazadla… .To samé i na Náměstí nebeského klidu…. . To vše (i když se to nezdá ) Ti z malého výletu na půl hodinu udělalo proces na hodinku a čtvrt… .
Jsme tady . Náměstí nebeského klidu. Všude spoustu běžců. Dnes zde běží 32.000 lidí, v Praze běřží maraton 6.000 lidí ???
Jste na největším náměstí na světě – 1 km čtvereční, na náměstí neslavném z roku 1989…. .Čím jste blíže startu a našemu přepychovému koridoru A, tím jse stres běžců ale i pořadatelů větší a větší…. .Ubývají i záchody…spíš se řeší záchody pro muže, pro holky nic moč.. . Pak se u koridoru D náhle zužuje průchod z cca 15m na 2m. Je to masakr, žena ne žena, všichni se tlačí, malé ženy pláčou- docela chápu ty ušlapané lidi při těch masových akcích..fakt se nedá moc dělat… . Ještě , že jsme VIP návštěva a jsme rychlí…. . Došli jsme do koridoru A- 15 minut před startem… .Lidi stojí před pojízdnou maringotkou a čekají na záchod, všude samé kontroly… . A mě se chce na záchod- asi ten 1,5gram C bylo hodně ?… . Potřebuji také na malou, policie ne policie , ploty ne ploty přelézám s Radkem Steklým vše a čůrám na památník velkého Ma-a… .Prase, rozumím, ale přece neumřu, ne ???
Přichází start-přesně v 7:30 hod místního času (našeho 1:30 SEČ). Achillovka je trochu bolestivá, ale v „rámci možností OK“, , spousty lidí, dvě široké startovní brány a,…… není čas: BĚŽÍME !
DOHODLI JSME SE S RADKEM STEKLÝM , ŽE POBĚŽÍME SPOLU – VŠICHNI VESMĚS MĚLI SVÉ PLÁNY, SNY, CÍLE
Dohodli jsme se s Radkem Steklým, že poběžíme spolu- všichni vesměs měli své plány, sny a cíle… .Můj cíl byl jasný a s Radkem s tím jsem přišel i k Radkovi, takže:
Doběhnout
Zkusit čas pod čtyři hodiny, pak okolo 3:30….a pak se uvidí, když to bude lepší… .
Radek chtěl běžet tak cca 3:30- 3:35hod. , já jsem to taky tak předpokládal, nicméně jsem mu řekl, že to nebudu v rámci zdravotního stavu příliš hrotit a uvidím , jak to půjde… .kdyžtak , že se opustíme… .
Vyběhli jsem – trochu pomalu na dlouhou šesti (osmi) proudou třídu (podotýkám v jednom směru) , okolo mauzolea velkého Maa a spousta běžců okolo Tebe. Prý běželo přes 32.000 lidí, my v čele. Mimochodem - co se týká tzv. „peacemakerů“- netušil jsem , jak budou značeni a na druhou stranu to pro mě nebylo podstatné…. . Na cca 3 km nás předběhnul první vodič na 3:30, přišlo mi , že běží docela rychle ale… budiž…. . třeba zpomalí… . Již na druhém kilometru jsem pocítil , že bych si docela rád došel na malou, Radek solidárně řekl, že počká- jo záchody , to byl zážitek: hlavně způsob řešení…. . Čekal jsem nějaké Toi-Toiky , ale pak jsem si říkal: kolik těch záchodů vlastně vůbec bude . A byly hooodně zajímavé – opravdu: běželi jste okolo osvěžovací nebo po 5 km občerstvovací stanice – vše bylo myslím velmi slušně zorganizované, celá tato „area“ byla dlouhá cca 150-200m. Mohli jste ochutnat banány, ionťák , vodu, cukr/sůl na křeče.. . No a většinou na konci na Vás čekal….. .mikrobus… FAKT . Doběhli jste k mikrobusu , vystoupali jste po schodech dovnitř a vykonali potřebu, zajímavé řešení… .
Na záchodě jsem se zastavil ještě na 5 a pak na 10.km- trochu jsem s tím znejistěl Radka, který si myslel, že 3:30-35 by nemusel stíhat… .Tak jsem se spolu po mém 3 (!) čůrání na 10kilometru rozloučili a každý běžel za sebe. Sraz jsme si dali v cíli, u Ptačího hnízda… .
Vůbec byla to zajímavá trasa: po startu jste běželi po široké třídě, cca 8,5km rovně a pak jste zatočili doprava…? . Pak následovalo několik nadjezdů, nájezdů na dálnici k letišti či kam, ale stále velmi široká silnice.
No- jak to vypadalo se mnou ? tak nic zas tak závratného – myslím, co se týká kvality jsem fakt neběžel- 10 km jsem měl mezičas cca 47: 10 a aniž bych řešil nějaký výsledný čas , tak jsem si řekl sám pro sebe: „Chlapče, dneska to nebude o nějakém super, času, pomalu zapomeň na 3:30 a DOBĚHNI TO A HLAVNĚ SI TEN MARATON UŽIJ !“
Dle toho jsem se začal dále řídit… . Půlmaraton jsem měl myslí 1:47, ale moc mě to nezajímalo (akorát jsem si říkal, jaká jsem „lemra“,když týden předtím běžím půlku v Ústí za 1:29 a nyný skoro o 20 minut pomaleji…. . No nic , to je život, nehroť to… .:-)
Diváci a prostředí okolo.
No- co k tomu říci…. Všude spousta lidí… . Skoro mě to připadalo , jak jsme kdysi v osmdesátých letech jako děti na základce jeli přes celou Prahu vítat našeho „bratra a soudruha Kim-Ir- Sena“. Tak tady všichni „stylově ukázněně“ stáli u koridorů (kde každých deset metrů stál z jedné strany voják, z druhé strany policista, oba s kamennými tvářemi) a „potichu fandili“ … .Odvážnější volalli : Tajo, Tajo !!!! jak jsme potom zjišťovali s mými souputníci, “tajo“ znamenalo něco jako přidej, dáš to , běž !
Pár lidí si s Tebou i pláclo, ale moc jich nebylo. Nejsou to takový Italové, co Ti fanaticky fandí celou cestu, i kdybys byl poslední…. .
A jací jsou vlastně čínští běžci?
…no… z mého pohledu…. Podobní nám, někdo lepší, někdo horší ? trošku možná chaotičtější než Češi, nicméně – a to se mi moc líbilo: JSOU ZAPÁLENÍ PRO VĚC ! A ŘEKL BYCH SKORO PRO VŠECHNO : PRO PRÁCI, ZÁBAVU, SPORT.. .
Co bylo zajímavého na trati ?
Třeba nám fandili čínské roztleskávačky , v krásných bílých úborech a to hned na několika místech , potkal jsem několik bosých běžců , kteří krásně probíhali celou trať , ale nejbrutálněkjší bylo, když jsem na cca 30 kilometru uslyšel za sebou hrozný hluk rádoby „reprodukované hudby“. Nevěřili by jste očím- předběhnul mě chlap s tranzistorákem za pasem . Normální retro tranzistorák, co nosili frájové v 70.letech v České republice a „honili frajerky“. To mě tak nakoplo, protože vedle toho hluku se fakt nedalo běžet, že jsem zrychlil… .
Ještě na 32 km jsem si říkal- víš co? Prdím na to a dojdu to , je to jen posledních deset kiláčků a už mě to fakt nebaví (stále nemohu pochopit takové ty sběrače maratonů, co běhají ročně 10 a více maratonů… . ). Fyzicky jsem na to byl dobře, achillovka bolela konstantně celý týden, ale byl jsem línej . Časový posun, málo odpočinku, mnoho práce z domova a starostí o syna, 28 stupňů, to vše se podpisovalo na daném výsledku… . Ale snažil jsem se z toho psychicky vybruslit a najít pozitiva ? : hele doběhneš, dostaneš pěknou medaili a MÁŠ UŽ TENHLE ROK KLID OD BĚHÁNÍ ! ?
…ALE BĚŽEL JSEM DÁL… . Pak si totiž řekneš: „Ty vo.e , to půjdeš hodinu a půl pěšky do cíle ??? To se na to můžu vys..t“ Na 35.km jsem se kouknul na čas a vidím, že bych to asi i mohl stihnout do cíle pod 4 hodiny , tak jsem si řekl: zaber , teď ta achillovka určitě vydrží ! a vydržela ?. Poslední 3 kilometry , kdy už jsme byli u Olympijského stadionu vedle Ptačího hnízda jsem běžel již za cca 4:30- 4:40.
Euforický poslední km- vyběhneš na pláň , všude spousty diváků a tady už se nikdo nebojí fandit, všichni se perfektně baví a vidím cíl – jo, je to tam 3:59:44.. .Stihnul jsem to… .
Procházím koridory , dostávám cca čtvrtkilovou krásnou medaili (je moc pěkná a tu nikomu nedám ;-) ), dostávám další věci… .Vše perfektně zorganizované !
V místě , ke nás čekají naše baťohy, tak se setkávám s naší „českou delegací“ většina z nás už doběhlo, nejlepší mužský čas máme 2:52, ženský má Zuzana Hofová 3:33:44 ( navíc v tento den slaví 30. Narozeniny, hezký dárek, ne ?).
Sedám a postupně lehám na prohřátý asfalt a odpočívám…. Mám to už za sebou, mám to už za sebou… . A teď už bude klid, pohoda, maximálně nějaký trénink a ČT Author Cup na kole a pak se uvidí… .
Přichází k nám Čínská televize a prosí nás o rozhovor… . Ještě , že neumím pořádně anglicky…. Odchytává jednoho z nás , my jej sleduje, uculujeme se a máme blbé poznámky… . Konečně se potkávám s Radkem- chlapec doběhl za 3:37, ztrátu se mnou už nedohnal ?… .
Pomalu odcházíme a hledáme nejbližší zastávku metra …. .Jo – prý je to kousek , tak 1,5km… .Achilovka začíná bolet, jde se mi blbě , už se těším, až budeme na pokoji a pak POHODA !
Na zítra mám slíbený celodenní pohodový výlet na Čínskou zeď…. . Už se těším !
66 fotek, září 2006 až září 2013, 1 034 zobrazení | lidé
Na návštěvě… u Zuzany Daušové photojs@seznam.cz

Dospívající dívky často sní o tom, že láska ke zvířatům se promítne do jejich budoucí profese. Tyto sny bývají zatíženy mnoha romantickými představami. Realita bývá těmto snům nakonec velmi vzdálena. Povolání, kde se dnes pracuje se zvířaty, rychle ubývá. Většinou jde o náročnou, mnohdy velmi tvrdou a nepříliš dobře odměňovanou práci.
Navštívil jsem paní Zuzanu Daušovou. Ona si svůj zvířátkový sen splnila. Stala se jedním ze zakladatelů občanského sdružení Helppes a pracuje jako ředitelka centra výcviku psů pro postižené. Držitelka zlatého odznaku výcvikáře ČKS, Mezinárodní mistr Rakouska a vícemistr České republiky ve výcviku záchranářských psů, Mistr Slovenska ve výcviku Belgických ovčáků…Paní Daušová má však ještě další sny. Ráda by se dostala na mistrovství světa psů-stopařů.
O výcviku psů a jeho užitečnosti bylo popsáno mnoho papíru. Mne však tentokrát zajímalo, jak vypadala cesta, která vedla paní Daušovou k tomu, aby se stala profesionální cvičitelkou psů…
„Rodiče psa neměli. Pocházím z „kumštýřské“ rodiny. Babička hrála ochotnické divadlo, máma vystupovala na vesnickém divadle. Přátelila se s Yvetou Simonovou a Milanem Chladilem. Byla jsem tedy vedena „uměleckým směrem.“ Ve čtyřech letech jsem dostala roli ve filmu, kde jsem uplatnila svůj dětský temperament. Chodila jsem do baletu. I na piáno mě učili. Ve skutečnosti mě to ale stejně táhlo ke zvířatům. Chtěla jsem samozřejmě pejska. Někdy v první třídě jsem měla nejprve kočku. Dnes již nevím, proč jsem jí tehdy dala jméno „Fisibulus…Nedlouho po té jsem venčila psy v širokém okolí. Ve třinácti letech mi máma koupila prvního psa – německého ovčáka, se kterým jsem začala chodit na „cvičák“. První rok na cvičáku se mi vůbec nelíbil, ale někdy kolem patnáctého se vše obrátilo a já dala cvičáku přednost i před tanečními. V osmnácti letech jsem startovala na prvním mistrovství mládeže ve výcviku psů. V různých zaměstnáních jsem se trápila, sedět v kanceláři mě nebavilo. V té době jsem si opatřila svého druhého psa. Intenzivně jsem se věnovala výcviku do té míry, že moje zaměstnání bylo vlastně jen razítko v občanském průkazu. Trochu jsem se podobala hrdinům filmu „Bony a klid“ – místo valutových poukázek však byli psi. Po roce 1989 jsem okamžitě zažádala o živnostenský list. Jednou z největších „člověčích výher“ je, když se vám celoživotní láska a koníček změní v povolání.“

Co radíte dospívajícím dívkám, které se chtějí stát cvičitelkami psů…jaké doporučujete vzdělání?
Ano, takových dotazů dostávám hodně. Poměrně důležité je, zda má tazatel talent a cit pro výcvik psů. Pokud je tomu tak, je téměř jedno, kterou oblast kynologie zvolí. Udělá se psem třeba loveckou zkoušku, agility…
Se vzděláním je trochu problém. Na zemědělské škole existuje obor „speciální chovy“, nicméně doporučila bych školu, která je tématicky zaměřena na péči o hendikepované lidi. Cit pro psa vám ale žádná škola nedá. Dá se doporučit speciální pedagogika, sociologie i lékařství.

Kolik máte vlastních psů a jaké plemeno je vašemu srdci nejbližší?
„Moje maminka vždycky chtěla boxera. Já si ho ale nikdy nepřála. Nejraději mám německé ovčáky a nyní vlastním svého druhého belgického ovčáka. Malinois je plemeno ohromně kontaktní. Tito psy se rádi pro cokoliv nadchnou a nesmírně dobře pracují. Momentálně vlastním 5 psů. Nedávno jsme ale cvičili i zmiňovaného boxera jako vodícího psa a velice se osvědčil.“

Na slavnostním předávání psů jsem si všimnul dokonalé prezentace veřejnosti…
„Je třeba, aby se veřejnost dozvídala o existenci psů pomáhajících hendikepovaným spoluobčanům. Lidé by ale neměli být překvapeni, když potkají vodícího psa, doprovázejícího vidícího člověka, který psa teprve připravuje pro nevidomého klienta. Slavnostního předávání psů se vedle klientů účastní i různí umělci a populární osobnosti. Ti zajistí pozornost nejširší veřejnosti i médií. Pro hendikepované je určitě velice příjemné, když jim psa předává jejich oblíbený umělec. Který to je, to se dá zjistit u rodiny a přátel. Potom se snažíme osobnost požádat o předání psa. Vše je samozřejmě pro hendikepovaného do poslední chvíle překvapení. Celá tato psí maturita nazývaná „Super den“ má velice přesný scénář. V loňském roce na přípravě slavnostního předávání psů pracoval stočlenný tým.“

Moje stárnoucí fenka začala rychle slepnout. Začíná být na mě velmi odkázaná. Jak se ale v praxi řeší situace, kdy začíná stárnout a ztrácet zrak vodící, nebo asistenční pes?
Předáváme psy s předpokladem, že budou co nejdéle sloužit. Mají všechna potřebná vyšetření. Na živého tvora nelze dát záruku. Pes však zestárne. Hendikepovaný člověk si většinou na psa vytvoří ještě silnější citovou vazbu, než člověk zdravý. Nastává tedy problém. V Anglii se řeší tím, že v 8 – 9 letech věku psa dostává klient psa jiného. Zajímavé je, že v některých zemích existují i pořadníky zájemců, kteří se ujímají těchto zestárlých a dosloužilých psů a umožní jim dožít v té nejlepší péči. Pro tyto lidi je čest postarat se o takového psa. Zdejší útulky však mají veliký problém s umísťováním starších psů. U nás, pokud je to možné, si klient opatří druhého psa a nechá si oba. Někdy si zestárlého psa berou na dožití příbuzní klienta. Samozřejmě musí být přednostně zařazen do seznamu žadatelů, protože bez psa nemůže dost dobře fungovat. Je třeba také s klientem, který má stárnoucího psa, pracovat a připravovat ho na řešení situace. Je dobré, pokud náhradní rodina, která se psa ujme, dokáže s klientem komunikovat a mohou se navštěvovat…Pes, který prokázal svému hendikepovanému majiteli službu, má zcela jistě právo na důstojné dožití.

Zaujala mne v TV reportáž, kde byl vodící pes ve výcviku vykázán z prostoru restaurace. Jaký by byl váš komentář k tomuto problému?

Vyhláška jasně stanoví, že asistenční i vodící pes může klienta doprovázet téměř kamkoliv. Problém ale je, že toto nařízení se nevztahuje na psy ve výcviku. Jako trenér nemám průkaz ZTP. Ochranka hypermarketu mě sice může vykázat na cvičák, ale já potřebuji psa zvyknout na metro, obchody…Zde je třeba změna legislativy.

Planeta začíná být stále více protkána různými navigačními systémy. Jejich podrobnost a přesnost se stále vylepšuje. Pokusy s kamerovým systémem, nahrazujícím poškozený lidský zrak vypadají velmi nadějně. Pohřešované osoby úspěšně vyhledává vrtulník vybavený termovizí. Dá se odhadnout, kdy bude pes pomáhající hendikepovanému člověku minulostí a jeho úkoly převezme technika?
„V mnoha úkonech dokáže technika psa velmi dobře nahradit. Nikdy však technika nedokáže nahradit kontakt s přírodou. Můžete mít doma robota, který vám třeba uvaří čaj. To se pes nikdy nenaučí. Dovedou to ale asistenční opičky, které umí i vyndat kazetu z videa. Dokážou nalít a podat čaj….
Dá se předpokládat, že v nedaleké budoucnosti pes dokáže jen třetinu toho, co robot. Ale jde o přítomnost živého tvora. Na robota bude určitě dálkový ovladač. Nikdy se ale nestane podnětem k rozvíjení jemné motoriky. Živé zvíře je velikou motivací. Měli jsme klienta, kde pes řešil problém se samotou a stal se významným podnětem k rehabilitaci. V době, kdy byla manželka v zaměstnání a děti ve škole, nezůstal díky své asistenční fence sám. Pes není jen pomůckou, která vykoná určitý naučený úkon. Dokáže také zrušit bariéry mezi zdravými a nemocnými lidmi. GPS nikdy nepozvedne lidskou psychiku, jako to dokáže pes. Když nastoupím s vodícím psem do tramvaje, lidé netuší, že jde o výcvik a já je mohu pozorovat. Je zajímavé, že veliká většina kolemstojících se začne usmívat. Studie dokazují, že polohování se psem, prohřívání spastických končetin nedokáže nahradit umělé teplo. Infračervené záření, ani láhve s teplou vodou zde psa také nenahradí. Je dobré, že se technika vyvíjí, ale domnívám se, že psa nenahradí nikdy.“

Text a foto Jan Šimeček
57 fotek, 23.7.2015, 275 zobrazení

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.

Partneři

Visa Mastercard Maestro American Express Visa Electron