Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


 

Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 151 výsledků (0,0876 sekund)


reklama

55 fotek, 12.6.2018, 67 zobrazení
tentokrát to vezmeme nad Olešničku, to je část Štěpánova, přiblížím trošičku.
Přečetla jsem pilně na tabuli ,že podloží je tu z dvojslídé ruly
s granáty a vložkami serpentinitů. Ať si to pro mě za mě píší tu.
Mě prostě protezoická hornina svrateckého kristalinika - lautrhoubeles říká :)
Já si tu jdu užívat tu teplomilnou květenu a pár křídel krásných motýlů k tomu :)
25 fotek, 7.5.2012, 40 zobrazení | cestování, krajina, příroda
Výšlap po Krkonoších: na Janovu horu, odtud k hospodě Na rovince (tam vždy! Kvalita), a Bucharovou cestou přes Šeřín (kamenná rozhledna) a Černou skálu, pak mimo značené cesty kolem Velkého Jeřábníku, ba i přes něj zase do údolí. Zezačátku zamračeno a chvílemi to vypadalo hrozivě, pak se vyjasňovalo a stálo to za to.
162 fotek, 6.4.2014, 82 zobrazení
Vandr na Oslavku. Tentokrát z Náměště nad Oslavou do Rapotic. Po zelené přes vyhlídky do údolí k Oslavce a zase nahoru ;-) Bohužel podmínky na focení pro náš obyč foťák prostě nebyly dobré....
119 fotek, 24.3.2015, 265 zobrazení
Zase jedna ze zdravotních procházek...tentokrát trošku náročnější...výstup na Hemrovy skály.... sestup dolů k jezírku a zase výstup nad jezírko na vyhlídku. Na konci údolí zasloužené pivko. Počasí bylo skvělé...lidí taky moc nebylo. Vybíral jsem pěšiny, kde lidé moc nechodí a byl všední den. Prostě paráda.
61 fotek, 22.7.2017, 23 zobrazení
Krásná procházka podél řeky Doubravy: Zámek Žleby - obora Žleby - Ronov nad Doubravou - Chittussiho údolí - Třemošnice. Hrad Lichnice zase příště :)
5 fotek, 25.7.2007, 256 zobrazení | cestování, příroda, země
Když už jsme byli tady tak mne rodina ukecala na výlet na Hrubý Jeseník konkrétně Bílou Opavu a Praděd.Osobně jsem si myslel,že články o Bílé Opavě jsou nadnesené a tudíž jsem se těšil spíše na Praděd,ale skutečnost byla úplně jiná.Bílá Opava je opravdu skvost a lze ji v menším srovnat se Slovenským rájem /i když tu nejsou ty vysoké žebříky/.Praděd mne zase naopak zklamal.Nebudu popisovat už popsané a vyfocené, jen dám pár postřehů.Vyjeďte autem až na malé parkoviště v zatáčce nad Svatým Hubertem.Jít z Karlovy Studánky je čirá blbost ,je to zbytečný krpál a jdete po asfaltce - síly budete mít tak víc a je o co opravdu šlapat.Jděte po žlutém značení - tahle trasa jde přímo kaňonem.Modrá jde výše a nic moc nevidíte.I nazpět jsem šel po žluté.Moc lidí tu brzo ráno a pozdě večer nechodí a tak se nemusíte pracně vůbec vyhýbat.Uvidíte totiž jiné pohledy a i jsem to chtěl zase vidět,protože to tady stojí zato.Od Ovčárny vede asfaltka až na Praděd. Doporučuji pak další trasu po modré přes pěkný Divoký důl na nádrž Dlouhé stráně. Z této nádrže jsem měl strach, ale kupodivu dobře zapadá do okolní přírodní scenérie.
Proč se mi Praděd nelíbil?V červenci tu bylo na Bílé Opavě 25st.C a na Pradědu 5 st.sněžilo a byla vichřice.Prostě 100% morna.Výhled pěkný,ale z rozhledny pomalu úplně stejný jako dole.Stavba je z dálky pěkná,ale z blízka je to strašný počin ,připadal jsem si jak v nějaké pevnosti.
Na Ovčárně je docela dobrá jídelní samoobsluha - dobré ceny a slušně vaří velké porce.Ubytování tady bylo skromnější ale dobré,prostě cena se rovnala komfortu.
Na Pradědu - rozhledně je u výtahu hala a tam je několik lavic.Mohlo jich tu být více - nás zmrzlých tu bylo hodně a mnozí z nás si museli sednout na zem /museli jsme se usušit/.Vedle je lepší restaurace a tam Vás pustí jen když si něco dáte k jídlu.Líbila se mi snaha na Bílé Opavě udržovat trasy za každou cenu.Je to celkem nadlidský úkol,když si uvědomíte,že první jarní vody to odnesou a musí se začít znovu.Díky .
Ceny jsou tu kupodivu dobré až lidové/kromě Pradědu - tam je dráže/.Cenu výtahu na rozhlednu si už moc nepamatuji myslím,že 60 kč.Prý se platí u vstupu na Bílou Opavu,ale my jsme šli brzo ráno a vraceli se později večer takže kasa už byla zavřená.Doporučuji si vzít i v létě něco teplého,pláštěnku,čepici - měl jsem a litoval,protože jsem to rozdal rodině.Hlídat děcka je samozřejmostí - padající dítě do vodopádu to jsem nemusel vidět /to se týká i starších lidí ve společenské obuvi/.

Pro vozíčkáře: cesta po Bílé Opavě není vůbec vhodná,prostě se sem ani nedostanete.Na Praděd vede výstavní silnice,ale samozřejmě se stoupáním.
99 fotek, leden 2015 až srpen 2016, 223 zobrazení
Tak jsme se byli po čase zase "proběhnout". Dlouhou dobu se mi v hlavě honily vzpomínky na Kachní údolí, ležící u Milíkova na Otročínském potoce. Ještě jednou se tam tak podívat! Ale sám jsem si na to netroufal, vždyť jsem tam byl naposledy před 50 lety, přesněji řečeno v květnu 1967 na potlachu osad Kachní údolí, Skalnaté údolí a Bílý losos. Ale domluvil jsem to s kamarády z T.O. Toulavý jelen, kteří zde v polovině 60.let postavili jednu a později druhou (novou) chatku. Ti by tam cestu měli ještě znát. Bambus i Mozol mi na to kývli a tak jsme vyrazili. Řeknu vám to zkráceně. Bejt tam kdokoliv z nás sám, tak by to dávno vzdal. Tak bylo údolíčko změněno k nepoznání. Ale my jsme se navzájem zdravě hecovali, takže nás nakonec stroj času dovezl až k vysněnému cíli. Jen ta časová smyčka na vrácení potřebných roků zpět už dávno nefungovla. Co jsme si vlastně mysleli? Že tam bude ještě stát boxovací kůl, ke kterému byl každý z borců přivázán jednou rukou a na té druhé měl zašněrovanou boxovací rukavici? (Vidím to, jako by to bylo včera. Vyhrál Láďa Sokol - Ben z T.O. Gold River.) Nebože bude nad potokem stále napnuté lano, připravené na opičí běh? Chlapci, probuďte se, ty chvíle už se nikdy nevrátí, ale jak je vidět, nikdo nám je dodnes z hlavy nevymazal a tak tam zůstanou až navěky. Nakonec jsme odcházeli spokojeni. Na zpáteční cestě jsme zajeli do Máchova údolí, kde Bambus s Mozolem zůstali na jeho chatě a já se ještě pustil dál do mapování starých míst v přilehlých končinách, abych využil čas a situaci, že tu jsem. Ostatní je patrné z fotek v tomto albu. Jen pro pořádek uvádím, že jsem ušel asi 9,5 km, ale najezdil 138,3 km!A protože máme šikovné a úsporné autíčko, mohu vám prozradit ještě následující údaje. Ojezd z City v 7,12 - návrat v 17,42. Průměrná rychlost 45,1 km/hod., neuvěřitelná spotřeba 5,1 lt/100 km, tudíž celkem 7,1 lt. Při ceně nafty, za kterou jsem tuto nádrž tankoval, to čítá 177 Kč. A to jsem viděl půlku světa za půlku dne a z toho jsem se polovinu času toulal v dobách o půl století zpět!!! Když už napolovic, tak všechno! Takže kdybychom jeli tím autem ve dvou, třeba já a Hannah, vyšlo by mě to na...ale, kurva, to jsem použil špatnej příklad... Tak zase někdy AHOJ NA STEZCE, Čára.
46 fotek, 1.1.2014, 32 zobrazení | města, události
Deset minut nad Sítenským údolím a zase za rok...
37 fotek, srpen 2014, 51 zobrazení | cestování
Nad údolím Romsdalen, vyhloubeném řekou Raumou, se zdvihá hřeben Trolltindan, složený z obrovských a divokých skalních stěn. Dno údolí je několik desítek metrů nad hladinou moře, přičemž nejvyšší vrchol dosahuje výšky 1 701 m n. m., což je více než 1 600 m nad dnem údolí. Na konci kaňonu se pak tyčí opravdu impozantní stěna Trollveggen, která je jednou z nejvyšších kolmých stěn v Evropě. Z druhé strany zase vede krkolomná silnice s romantickým názvem Trollstigen (v překladu Žebřík trollů) spojuje městečka Andalsnes a Valldal. Ubytování v údolí Isteradalen.
72 fotek, 3.8.2018, 57 zobrazení
Touha se zase projít byla větší než pokračovat v pětidenním skrývání před sluneční výhní současného léta. Autobusy jsem se přepravil do Kostelce nad Černými lesy, zde jen letmo prohlédl centrum a hajdy do zdejšího pivovaru na oběd a na jedno... Z Kostelce jsem vyrazil po neznačenkách do údolí Jalového potoka. Až takřka u Obory do lesní obory vcházím na žlutou TZ, která mne dovede do Přehvozdí. Dále po modré TZ do Tuchoraze a pak po rozkopané silnici do Českého Brodu. Tam po 17-ti km šmajdu rovnou do Šenku, ale tam jsem již nefotil, jen doplňoval vypocené tekutiny...
89 fotek, 5.3.2011, 62 zobrazení
ke studánce a kostelíčku nad městem-sv.Kateřiny, do Talichova údolí na stezku Brdatku podél potůčků k Berounce a pak zas nachvíli na masopust
52 fotek, 8.5.2013, 235 zobrazení | krajina, příroda
Ve středu 8.5. jsem zase vyrazila na kole na projížďku po okolí. Nejdřív jsem se zastavila u revitalizovaných rybníčků u Litavky, mlýna a nádraží v Bratkovicích, pak jsem jela do Dominikálních Pasek, okolo lesa až nad Sádek a pak zpět po silnici domů. Ze všech stran je vidět hlubošský kostel, který se vypíná na kopci nad údolím Litavky. Poslední zastávku jsem udělala pod mostem přímo u Litavky.
Cyklisté mohou využít cyklotrasu č. 302 z Hořovic do Dolní Líšnice, která je součástí cyklotrasy Praha - Vídeň (tzv. Greenways), případně její odbočku č. 302A do Nového Podlesí.
47 fotek, březen 2012, 321 zobrazení
Jaro vystrčilo první růžky a konečně začalo být teplo. Krátký výlet z LK Říčany do Mnichovic začátkem března tak trochu naplnil chuť na lítání, ale teprve teplý víkend v půlce března přinesl příležitost na polítání na Vysočině.
Odpoledne jsem zabalil práci v lese a vyrazil na louku U Háku v Senožatech. Takřka úplné bezvětří znamenalo dlouhý start, tak jsem přitáhl, sedl si a doufal, že to vyjde. Vyšlo... ale příště si radši odnesu padák o 50m dál od pole.
Předpověď slibovala J-JV vítr, který se měl k večeru stáčet na JZ a zesilovat. Tak po několika průletech nad vesnicí, nezbytném focení a kontrole pracantů v lese beru směr na Pelhřimov. Za chvíli přelétám nad Želivským klášterem, obdivuji jak je úpravený a držím výšku, protože přehrada Trnávka je ještě celá zamrzlá. Odtud kličkuji mezi lesy rovnou do Pelhřimova. Když vidím tu velikou zastavěnou plochu města shora, začínám přemýšlet nad tím, jestli se tam najde nějaká nouzová plocha. Je to dobré, první vidím na severním okraji města, pak bych to dotáhnul na fotbalové hřiště u nádraží, no a nebo na autobusák, ale tam mohou být dráty. Kvůli focení stahuji plyn a po chvíli zjišťuju, že město je krásně vyhřáté a tak i na volnoběh si držím výšku – z těch 250-300m bych doletěl v klidu mimo město.
Centrum Pelhřimova je krásně kulaté – pozůstatek původní výstavby ze středověku.
Tak a teď směr západ, na Kámen. Protože už nejsem nad městem, vyklesávám tak do 150m nad terén a zase se kochám. Potok Hejlovka vytváří neuvěřitelné meandry, v jeho údolí jsou někde rozkvetlé kytky, jinde vidím zbytky sněhu. Sleduji železniční trať směr Leskovice, v Leskovicích dělám okruh a fotím Jardovu chalupu a taky barák u trati, kde mi mávají. Pak pokračuji podél silnice k hradu Kámen. Na té skále vypadá docela malý – ale mají tam fakt pěkné muzeum motorek. Letím se podívat na bývalé záložní letiště, kde jsem zalítal (a někdy i rozbil) pár modelů. Už zdálky mi je jasné proč je letiště zavřené – v jedné třetině dráhy je vybudována překážka, která slouží k testování odolnosti svodidel. Letiště totiž patří Výzkumnému ústavu dopravních staveb (tak nějak se snad jmenuje) a dělají tady dost často testy. Odstartovat s padákem nebo rogalem určitě jde, ale jsou na všech stranách zákazy vjezdu...
Sluníčo se už pomalu začíná nořit do mraků na západě, tak otáčím zpátky. Nejkratší cesta do Pacova vede přes dlooouhý les bez mýtin, tak to radši oblétám. U železniční zastávky Pacov stojí stará továrna, kterou asi někdo zrestituoval a teď je rozpadlá...
Od Pacova se vracím údolím potoka Trnávka (jo, na něm je přehrada Trnávka u Želiva), koukám na jeho meandry, mávám dětem v Roučkovicích a Hořepníku a koukám na něco bílého na obzoru. Že by to byla mlha od přehrady Želivka ? Měním směr a letím se tam podívat. Pod sebou vidím starý židovský hřbitov u Košetic. Za chvíli je jasné, že to mlha není, ale jen hromada kouře u Děkanovic. Pokračuji zpátky nad Martinickým potokem, fotím Syrov a říkám si, že už jsem skoro doma a v pohodě. Stahuji plyn, točím na JV a koukám jako tele – najednou stoupám dvěma metry, pak zase stejně padám no a hlavně, místo nějakých 35-40 km/h GPSka ukazuje slabých dvacet. No tak to je jasné – vítr se neotočil k JZ, ale zůstal JV a opravdu zesílil. Klesám, šlapu do speedu a pomalu se šinu do cíle. Ještě že jsem se neletěl podívat až na ten kouř, to bych asi jel domů autem...
Turbulence nad terénem sílí, tak jdu rovnou na přistání. Pár S-kových zatáček, pohled na stojící větrný pytel, podrovnání a jsem ve zdraví na zemi. Při focení krosny jsem si s hrůzou uvědomil, že jsem celou půlku cesty ani jednou nekouknul zrcátkem na zbytek paliva – no, fakt bych od toho kouře šel pěšky, vítr-nevítr.
Balím krosnu a padák a jdu se šťastnej jako kotě navečeřet. Tak to zase stálo za to !
48 fotek, 16.4.2011, 457 zobrazení
Po delší služební cestě do oblasti Středního Východu jsem byl o víkendu konečně doma. Mraky přes poledne potvrzovaly lehkou termiku, téměř bezvětří lákalo a tak jsem k večeru vyrazil na letiště v Říčanech u Prahy. V nádrži zůstaly 3 litry, přidávám celý 5l kanystr a přemýšlím o hodině a půl ve vzduchu. Sluníčko pálilo jako v létě, vítr lehnul úplně a tak jsem se těšil na příjemný výlet. A protože vše bylo takřka ideální, musel jsem na něco zapomenout – nechal jsem z minulého lítání, kdy foukal střední vítr, vypuštěné trimy asi na jednu třetinu. Při větru se tak startuje líp, ale uběhnout za bezvětří se to nedá. Chytrému napověz, hloupého nech chvíli běhat – napotřetí to už bylo v pohodě.
Protože jsem neměl nějaký přesný plán, vyrazil jsem z LK RICA na JV směr Sázava – tradiční cesta Stránčice, Mnichovice, mávám kocourovi Mikešovi v Hrusicích a podél dálnice pokračuji ke Komornímu Hrádku. Vzduch je skoro úplně klidný, občasné pohoupání je takovým laskavým pozdravem od paní Termiky a tak vypouštím trimy na cca. 1/3. Nárůst rychlosti je kolem 7 km/h, takže to mastím zhruba 45 km/h. A to cesta ubíhá i když nejsem nízko nad zemí. Posázaví má hromadu krásných údolí, kde se dá letět v úrovní okolních kopců a přitom 150m nad zemí, ale vylétnout z údolí znamená stoupat a stoupat. Tak se držím trochu nad kopci, abych nejezdil jak ve výtahu nahoru a dolů a chvíli po Komorním Hrádku míjím Ondřejovskou hvězdárnu. Ondřejovský kopec se svými 545 mnm vyčnívá vysoko nad okolí a tak ho oblétám kousek stranou. Přemýšlím, kam dál – směrem na sever jsou lesy kolem Kostelce nad Černými lesy, cestu na jih k Benešovu mám naplánovaou na příště. Takže na sever. Jak klesá slunce k obzoru tak lesy kolem Kostelce začínají být opravdu tmavé (odtud asi ten název), hluboké a široké. Hledám místo, kde by se dalo přeletět, případně nouzově přistát (mladé smrčky jsou určitě měkčí než ty staré a vysoké), přelétám nad Jevany a za chvíli už vidím Doubravčice, LK Osičiny a v dálce vysílač v Českém Brodě. Teplota postupně klesá a po hodině letu zjišťuji, že jsem si měl vzít jak jégrovy drtiče mrazu, tak i košili. No, pár zatáček, speed, rozhybání nohou a rukou a letí se dál. Točím nad Doubravčicemi směr Říčany. Mlčoch na chalupě není, ale jeho startovací loučka je posekaná. Přes les se dostávám k lomu Žernovka, který je stále v provozu. Po cestě do Říčan vidím rozsáhlý komplex, který mi něco připomíná – po chvíli si vzpomenu, je to elitní škola v Babicích, kterou sponzoruje Kellner. V Březí je pěkně opravený zámeček, v Křenicich mají nějakou pařbu – mávají jak o život, tak jdu na nízký průlet a pak pokračuji po hraně CTR Kbely kolem Říčan podívat se do Modletic. Tady rozebrali most na Exitu 11, tak jim to letím zkontrolovat. Z Modletic do LK RICA je to už kousek, ale zase mě popadne zima. Šlapu do speedu, letím přímo na přistání jako Boeing a nekoukám vpravo vlevo. Nějak mi přistávací rychlost připadá vysoká, tak stoupám a dělám ještě jedno kolečko. I podruhé je to stejné, tak přitahuji a přistávám do mírného klusu, dva tři kroky a stojím. Comet je rychlejší padák, tak proto ta vyšší přistávací rychlost, říkám si. Při balení padáku mi ale dojde, že jsem zase zapomněl zatáhnout trimy. No a těch 7 km/h je opravdu znát...
Domů odjíždím skoro za tmy, ale zase mám nabité baterky na nějaký ten týden.
28 fotek, 12.7.2011, 192 zobrazení
Tak zas jeden rušný den. Ráno jsem vstal v půl páté, abych stihnul polítání a pak normálně do práce a odpoledne jsem doprovázel Vaška a Romanu při jejich letu v balónu.
Ráno nad Sázavou bylo úchvatné. Drobná mlha v lesích u Mnichovic, mohutná deka nad řekou v celém údolí co bylo vidět - od Sázavy až po Benešov. A z téhle krásy vyčuhoval kotelík/hradiště Lštění jako osamělý ostrůvek. Hotel S.E.N. vypadá taky majestátně, ale nějak mu kolem chybá trochu větší areál. Asi tak půl kiláku od letiště zkouším nouzovou situaci - vypínám motor a zkouším přistát na letišti v Říčanech u auta. Daří se, přistávám asi dva metry od cílového fleku na ploše. Přistávám kolem sedmé, balím a pak do práce jako normálně (teda kromě toho krásného pocitu uvnitř).
Odpoledne jedeme s Janinou za Vaškem a Romanou, kteří mají dneska letět balónem. Start je vedle Konopiště v krytém údolí. Když by nefoukal vítr, tak by se tam asi dalo odstartovat, ale při 4m/s větru si to netroufnu, bojím se rotoru v závětří ve výšce kolem 10-15m nad zemí. Tak vyrážíme autem směr Neveklov a hledáme louku vhodnou pro start. Za chvíli ji máme a tak se snažím dohnat balóny v plném speedu - že pořád fouká potvrzuje rychlost letu 62 km/h po větru. Ještě že jsem nestartoval v tom údolí... Za chvíli dolétávám balóny, které jsou u Maskovic schované v údolí a už nikam dále neletí. Tak kolem nich kroužím, máváme na sebe, koukám na přehradní hráz Slap a pak začínám hledat moje doprovodné vozidlo. Za chvíli ho vidím, doráží společně s balónáři. Balón se zastavil nad polem a asi bude sedat. Najednou si uvědomuji, že budu muset taky dolu a že vlastně nemám žádné spojení s doprovodem. Tak chvíli kroužím a pak se rozhodnu sednout na stejný pruh louky jako balón. No, nic moc - šířka tak 20 metrů, délka tak 70 metrů a pak asi 300m obilím. Jinak to nejde, tak dělám kolo v nižší výšce a jdu na finále. Přistání je jako ráno, trefuji se přesně doporstřed, mezi balvany a do půl metru vysoké trávy, což shora nebylo vidět. Balím padák, beru věci a šlapu obilím - hledám vyjeté koleje a tak šněruji dvakrát dál než je auto. Musím ale říct, že teď už nemám strach z toho, že bych někdy musel jít kus cesty s motorem na zádech. Krosna sedí perfektně, takže pár kiláků by se ujít dalo. Balíme, jedem ještě zpátky na základnu balónářů, Romana a Vašek jsou povýšeni do šlechtického stavu, pijí šampaňské a dostávají dekret. No, snad se námi letci-plebejci budou i nadále bavit :-))
76 fotek, září 2015, 34 zobrazení
Krátka dovolená s Petkou a strýcem Petrem. Jeli jsme do Petrova zimního útočiště na lyžích - Hinterstorer. První den jsme si vylezli ferratku přímo ve městě. Druhý vyjeli lanovkou nad město, třetí zase ferratka a odpoledne výšpal na chatu Prielschutzehaus. Čtvrtý výšpal na Spitzmauer. Páty cesta dolů do údolí a flakarnička. Pak už se zkazilo počasí, tak jsme se vydali zpět do Čech. Dovolená super, užili jsme si jí :-)
36 fotek, červen 2016, 305 zobrazení | cestování, krajina, makro, příroda
Čertova stěna se zdvihá nad pověstnými Čertovými proudy řeky Vltavy mezi Loučovicemi a Vyšším Brodem. Je to divoký skalní sráz posetý chaoticky nakupenými žulovými balvany – kamenným mořem nad hlubokým údolím Vltavy.Útvar se dokonce stal inspirací pro Bedřicha Smetanu, který zhudebnil libreto E. Krásnohorské ve své opeře Čertova stěna. Pod Čertovou stěnou protéká Vltava balvanitým korytem, které je nazýváno Čertovy proudy. Řečiště je zaplněno mohutnými balvany s charakteristickými erozními projevy jako vymleté "obří hrnce" v balvanech.
49 fotek, 9.7.2013, 315 zobrazení
Další krásný letový týden: v pondělí 8.7. sice foukalo od SV 4-6 m/s, což mi dovolilo jen poletovat kolem letiště, ale v úterý bylo počasí výborné. Slabý vítr od S-SV umožňoval zaletět můj letošní první trojúhelník do Moravského Kameňa (viz. http://www.proksik.cz).
Startuji na letišti u Říčan u Prahy a točím směr Mnichovice. Nad poli se ještě občas objeví malá termická bublinka, trochu nadnese, ale nedá se ustředit a získat víc výšky. U Mnichovic se rozhoduji kudy obletět lesní masiv u Ondřejova. Vyhrává jižní cesta a tak mířím směr dálniční most přes Sázavu u Hvězdonic. Pak pokračuji podíél řeky Sázavy nad údolím až do Sázavy. Sázavský klášter je krásně nasvícený, stejně jako sklárny Kavalier Sázava. Připomíná mi to jednu noční cestu s tátou, kdy jsme se vraceli pro tašku, kterou tam nechal na vedlejším autě. Bylo to ještě za socíku, takže taška se našla a byla u vrátného...
Jez u Kavalieru má v sobě jakési hřebeny - říkal jsem si, jak je to chytré, že se tím určitě reguluje průtok vody pro vodáky. No, není to tak. Viktor (vášnivý vodák a kolega v práci) mi vysvětlil, že je to cesta pro ryby. Proto je tam taky pěkný kus betonu, o který se loď může rozbít. Takže bacha, když byste někdo tudy jel na lodi.
Od Sázavy mířím přímo na sever. Dnešní cesta nevede podél Ždánického hřebenu po východní straně, ale našel jsem místo pro přelet přes les a proto pokračuji přes Krymlov, oblétám plynovou stanici (LK D2) a za chvíli jsem u letiště Chrášťany u Českého Brodu. Je to neveřejné letiště, ale létání se dá dohodnout s majitelem. U Bylan nabírám zpáteční směr a míjím stožáry vysílače u Českého Brodu. Postupně fotím známé vesnice - Tuchoraz, Vrátkov a Doubravčice. Pak zase skok přes les u Doubku a pak jsem už u Říčan. Na severním okraji Říčan jsou krásně barevné domky a kousek více na západ u silnice na Křenice jsou podobné, ale už ne tak barevné...
Fotím ještě střed města s vypuštěným rybníkem a další řadovky a pak ještě letím na křižovatku dálnice D1 a okruhu kolem Prahy. Měla by být už dostavěná, ale moc to tak nevypadá. Sluníčko už skoro zalézá za obzor, tak to beru v klesání rovnou na letiště. Nohy mám po 75km a hodině a tři čtvrtě letu ztuhlé, ale přistání je v pohodě. Tráva je už mokrá, tak co nejdřív zabalit padák, motor a ostatní věci a přitom mlátit ty pištící kousavý potvory co to jde. A jako odměna za úspěšný let ještě na jedno pivko u Václava...
44 fotek, leden 2010, 283 zobrazení
Zimní Oslavaka nás postupně posbírala do konečné šestice. S kamarády jsme užili všeho, co tato studená kráska může nabídnout. Krajiná bílá, neprošláplé cesty, zmrazky na stromech, ojíněná tráva, rampouchy na všem, co jen kousek přečnívá. Nad boudami stoupá dým a tak lákají k návštěvě do svých útrob, provoněných desetiletími jejich užívání. Noc plná hvězd a jasné nebe, praskot ohně a kamarádi nedovolili jíti brzy spát, noc byla mladá až do 2 ráno. Jestli řeka zamrzne a já věřím že ano, budou pukat ledy a naplní svým hřmotem ozvěnu v údolí a to bude čas kdy se k ní zase vrátíme. Ahoj řeko!
99 fotek, 26.5.2012, 468 zobrazení
Městys Doubravice nad Svitavou má 1308 obyvatel, jeho průměrná nadmořská výška činí 310 metrů nad mořem. Leží v údolí řeky Svitavy asi osm kilometrů jižně od Boskovic. S dalšími devíti obcemi tvoří mikroregion Svitava. Přestože již nepatří do mikroregionu Boskovicko, má s Boskovicemi jedno důležité společné. Tím je charitní zařízení pro postižené Emanuel, jež má dvě centra. V Boskovicích je Centrum denních služeb a právě zde v Doubravici sídlí pobytová forma zařízení. Tuto sobotu se areál za římskokatolickým kostelem v Doubravici zaplnil malými i velkými na společné akci Žijeme pospolu. Nad malou slavností převzala záštitu místostarostka Boskovic Ing. Jaromíra Vítková. Všechny příchozí vítala reprodukovaná hudba Hradišťanu. „Milé dámy, vážení panové, milé děti, vážení hosté,“ zahájil malou slavnost vedoucí zařízení Mgr. Ivo Krejčíř. „Rád bych Vás přivítal zde ve farním areálu Doubravice nad Svitavou, abychom se tady potkali s pracovníky Oblastní charity Blansko, rodiči postižených dětí, uživateli našich služeb a dalšími hosty. Představuji ředitelku Oblastní charity Blansko Mgr. Janu Sedlákovou, Otce Davida Ambrože – administrátora farností Doubravice a Rájec Jestřebí. Vítám též místostarostku Boskovic Ing. Jaromíru Vítkovou, která nad dnešní akcí převzala záštitu. Za městys Doubravice přišel starosta Pavel Král, zdejší základní školu zastupuje Mgr. František Opatřil, z blanenské základní školy Nad Čertovkou dorazila ředitelka Bc. Jarmila Baletková. Zdravím též dobrovolnice, rodiče a děti z klubu Ratolest při centru PRO Blansko a zástupce Asociace rodičů a přátel zdravotně postižených dětí v České republice Mgr. Miroslava Šamalíka. Děkuji za spolupráci při organizaci akce Vinařství Jiří Ambrož a Pivovaru Jihlava. Posláním dnešní akce je setkání, družné popovídání, ochutnávka něčeho dobrého, soutěžní zábava pro děti. Snad nám zde bude dobře i díky pěknému počasí. O pár slov teď požádám ředitelku Oblastní charity Blansko Mgr. Janu Sedlákovou.“ „Já Vás též co nejsrdečněji vítám. Krásné počasí, usměvavé tváře, všichni si máme o čem povídat, pobavíme se, navážeme nová přátelství. Tohle všechno si slibuji od tohoto setkání. Doufám, že se vše vydaří. Hezké odpoledne.“ Pak se představily děti z klubu Ratolest s pohádkou o kuřátkách a slova se ujala místostarostka Boskovic Ing. Jaromíra Vítková: „Dobré odpoledne, jsem ráda a vděčná Oblastní charitě Blansko, že Vás mohu na jedné z akcí k dvacátému výročí založení Oblastní charity pozdravit. Vážím si, co charita pro naši společnost dělá. Nebýt charity a jejich služeb, mnoho rodin by se nemohlo zapojit do normálního života společnosti. Osobně s charitou spolupracuji v Boskovicích, kde Město dalo do dlouhodobého užívání objekty k projektům Emanuel, PRO Boskovice a Betany. S těmito třemi zařízeními míváme společné akce, navzájem se podporujeme. Je třeba tato zařízení podporovat a proto se snažím v rámci různých charitativních koncertů získat i nějaké finanční prostředky. Chci Vám popřát pěkné odpoledne, dětem příjemnou zábavu. Zařídila jsem skákací hrad, tak se může drobotina vyřádit. Oblastní charitě Blansko přeji hodně zdaru do dalších let. Děkuji za pozornost.“ Vedoucí Emanuela Mgr. Ivo Krejčíř uvedl další program: „Nyní vystoupí děti ze základní školy Nad Čertovkou z Blanska s půvabnou scénkou Jak šel bubínek do světa.“ Poté se již děti rozprchly po soutěžních disciplínách nebo se mohly podívat na ovečky, či využít výtvarné dílny charitního zařízení Pěkná modrá. K občerstvení byly klobásky, víno, limitovaná série piva Jihlavské dvacítky a pro nejmenší nealkoholické nápoje. V 16 hodin se zájemci soustředili před budovou Emanuela, kde začala komentovaná prohlídka zařízení: „Já Vás tady vítám, jsem ráda, za tak velký zájem,“ začala s výkladem sociální pracovnice Mgr. Pavlína Dvořáková. „Poskytujeme dvě služby. Jedná se o sociální rehabilitaci ambulantní a pobytovou. Uživatelé jsou od 16 do 54 let věku se středně těžkým, těžkým a kombinovaným mentálním postižením. Tady se nacházíme ve společenské místnosti s kuchyňským koutem. Uživatelé jsou dopoledne v Boskovicích a sem přicházejí ve 14 hodin. V sedm ráno zase jedou do Boskovic. Zde v kuchyňce si chystají svačiny, večeře a snídaně. Vychováváme naše uživatele k samostatnosti v oblasti hygieny, stravy, uklízejí si pokoje, chystají si oblečení. Jsme zde v přírodě, kde odpoledne láká k vycházkám. V Doubravici je kino a možnost dalšího kulturního vyžití. Snažíme se, aby uživatelé byli ve spojení s okolím. Zařízení je bezbariérové, ke komunikaci se nám osvědčily piktogramy na dveřích, používáme nejvíce zelenou a červenou barvu. Zde máme kapacitu devět uživatelů, kapacita je momentálně naplněná. Fungujeme od pondělí do pátku, na víkend si pro uživatele přijedou rodiny v pátek odpoledne do Boskovic nebo je rozvezeme sami vlastním vozidlem. V sociální rehabilitaci poskytujeme čtyři činnosti. Péče o vlastní osobu, nácvik soběstačnosti, výchovné a vzdělávací činnosti, pomáháme v rozvoji zájmů, vyřizováním sociální dokumentace a začleňujeme uživatele do běžné společnosti. Nejvíce služeb poskytujeme dopoledne v Boskovicích. A teď se podíváme do pokojů a na sociální zařízení.“ K tomu doplnil vedoucí zařízení Mgr. Ivo Krejčíř: „Nalevo v chodbě jsou jednolůžkové a dvoulůžkové pokoje, vpravo pak sociální zařízení. Můžete se všude podívat. Práce je to náročná, odměnou je nám úžasná zpětná vazba od klientů a vidíme, že to má smysl. Finanční náročnost je individuální dle spotřebovaných minut přímé péče. Pevné sazby jsou za ubytování, úklid, stravné.“ Poté jsme pomalu prošli chodbou, nahlédli do všech místností. Mohu konstatovat, že klienti zde žijí v opravdu krásných podmínkách. Po stěnách plno obrázků, k dispozici je televize, rozhlas, přehrávače filmů a hudby. Jakmile první kolo návštěvníků odešlo, byla chvíle klidu. „Dnešní akce Žijeme pospolu má stejný název jako dobrovolná SMS sbírka,“ rozhovořil se v osiřelé společenské místnosti vedoucí Emanuela Mgr. Ivo Krejčíř. „Jedná se o první setkání tohoto druhu a teprve zjišťujeme, jaké možnosti nám rekonstruovaný farní areál dává. Za dva roky jsme vybudovali travnaté hřiště, zrekonstruovali vinný sklípek, zatravnili jsme plochy, opravili zídky, ploty a vstupní vrata. Stany v dolní části pozemku slouží k letním táborům azylových domů. Dnešní akce byla připravená především pro rodiče s dětmi, nachystali jsme soutěžní disciplíny za pamlsky a drobné dárky. Ve vinném sklípku poběží řízená degustace, je zde bohaté občerstvení, děti vyzkouší své tvůrčí schopnosti ve výtvarné dílně.“ Já jsem pak navštívil na faře výtvarnou dílnu Pěkná modrá. Tohle charitní zařízení slouží lidem s duševními poruchami, lehce zdravotně postiženým a seniorům. Na prostranství mezitím dorazili kluci z Brna se skákacím hradem KDU ČSL, na což děti čekaly snad nejvíce. Tak ještě pár snímků výskající drobotiny zde a rychle do sklípku, kde byla řízená degustace Vinařství Jiří Ambrož již v plném proudu. Sestoupil jsem po schůdcích do krásné podzemní prostory, kterou ozařovalo umělé světlo zářivek a jen úzký pruh denního světla od vchodu. Do toho zněl hlas Jiřího Ambrože mladšího, vinaře z Lužic u Hodonína: „Při pití vína držte sklenici zásadně za stopku. U bílých a růžových vín si neušpiníte sklo a můžete vychutnat též čistotu a jiskru nápoje. Červené lze držet za sklenici, v ruce se mírně ohřeje a uvolní aromatické látky. U vzhledu se hodnotí barva, čirost a viskozita. Je-li nahnědlé, značí to jeho oxidaci a nemá se pít. Ve víně nesmí být zákaly, mohou být jen krystaly vinného kamene. Vůně musí být příjemná, u bílého ovocná, bylinná. U červených živočišná. Často to bývá vůně koňského potu. Je-li víno špatné, má aroma octa, či acetonu. Svatovavřinecké růžové se lisuje hned po sklizni, uvolní se jen málo barviv. Klarety jsou skoro bílá vína, kdy se hrozny nemelou a jen lisují. U degustace je dobré stát,“ zašpásoval Jiří Ambrož. „Člověk zná svůj aktuální stav. V sedě je to zrádné. Na degustace je nejvhodnější prostředí sklepa a dopolední čas, kdy jsou chuťové buňky nejcitlivější. Mešní víno nesmí být doslazené. Židovská košér vína nesmí dělat nikdo nežidovské víry nebo na práci dohlíží technolog z židovské obce. Frankovka je tradiční víno, pěstuje se přes čtyři sta let. Dle směrnic EU se dnes může doslazovat jen o dva stupně.“ O víně jsme se dozvěděli ještě mnoho zajímavé, což se do tohoto příspěvku nevejde. Na závěr vystoupil ještě Jiří Ambrož starší: „Tento sklep je starý asi 300 let. Opravovat jsme jej začali vloni v září. Část je původní, zem byla hliněná, sloužil jako sklad brambor. Schody jsou též původní, klenba nad nimi byla propadlá, dveře a sloupky jsou nové. Protože sem zatékalo, odstranili jsme vrchních 60 cm půdy a položili fólii. Na ni zpět hlínu a naseli jsme trávu. Na opravách jsme strávili asi rok. Zařízení bude sloužit jen pro společenské akce charity.“ Příjemně strávené odpoledne pomalu končilo, rodičů a dětí pomalu ubývalo. Skákací hrad už sbalili též. Ještě pár snímků vinného sklepa zvenku a pak mě již čekala jen cesta na kole do Boskovic.
Více: http://blansko.charita.cz/

Něco by se našlo i mezi uživateli...

zase

85 zobrazení, 1 album

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.