Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 15 169 výsledků (0,0655 sekund)

72 fotek, 29.9.2018, 89 zobrazení | sport
23 fotek, 31.12.2017, 740 zobrazení | architektura, dokumenty, koníčky, kultura, práce
Během průzkumu Mariánské skály jsme objevili zřejmě součást velkého protiatomového krytu pod námi asi nouzový východ z bunkru.
Za druhé světové války totiž nechali němečtí nacisté uvnitř hory zbudovat atomový kryt a zařízení rozhlasu, které svými hlášeními varovalo o blížících se útocích. Původní systém je i v současnosti základem vysílání veřejného rozhlasu – Studia Sever. Původně je to ale část vyraženého tunelu, který měl propojit centrum se čtvrtí Krásné Březno.
Počasí: +12°C, polojasno, bezvětří.
I na Facebooku.
https://www.facebook.com/groups/T.O.Rosomak/
https://www.facebook.com/groups/bunkry.v.cr/
118 fotek, 10.3.2018, 22 zobrazení
česky english deutsch polski
Správa jeskyní Moravského krasu
Jeskyně Výpustek

Patří mezi nejvýznamnější jeskynní systémy Moravského krasu. Má bohatou a z velké části i smutnou historii. Labyrint temných chodeb a dómů byl vytvořen ponorovou činností Křtinského potoka. Podle záznamů jej navštěvovali již v 17. století mastičkáři, kteří zde nacházeli kosti pravěké zvířeny. V tomto období také předkládá první popis jeskynních prostor mnich Martin Alexander Vigsius. Následovala práce Jana Ferdinanda Hertolda z roku 1669 Tartaro-Mastix Moravie, kde popisuje otvory do chodeb a propastí, které se dosud nikdo neodvážil prozkoumati.

Začátkem 19. století navštívil několikrát Výpustek starohrabě Hugo František ze Salmů. Snažil se prostoupit všemi dostupnými prostorami. Cestu si značil sypáním plev, aby nezabloudil nebo některé prostory opakovaně neprocházel. Tehdy udal délku asi 7 km a některé části onačil za velmi nebezpečné. Údajně zazdil některé přístupové chodby do těchto nebezpečných partií, aby zabránil vstupu neznalým návštěvníkům. Uvádí se, že na konci 17. století zahynulo ve Výpustku 14 osob z Olomouce, které jeskyni navštivily a nikdy se nevrátily. Dodnes není přesně známo, zda se podařilo najít všechny prostory Výpustku, které Salm poznal.

V 19. století se jeskyni věnovala řada badetelů jako například Dr. Jindřich Wankel nebo Dr. Martin Kříž. Byly vykresleny podrobné mapy a prováděna řada speleologických a paleontologických výzkumů. V 20. letech 20. století byla jeskyně poznamenána těžbou fosfátových hlín. Během těžby však byly objevena některé nové prostory. Profily chodeb se snížily o několik metrů. V tzv. Salmově Výpustku (dnes Babická chodba), byl učiněn v roce 1939 záhadný objev prostor dlouhých přes půl kilometru s obrovským jezerem.. Po válce se však prostory nepodařilo znovu objevit.
Druhá světová válka nejvíce poznamenala podstatnou část prostor jeskyně Výpustek. Již v roce 1938 převzala podzemní unikát Čs armáda, která zde měla muniční sklad. Mnoho prostor a skalních přepážek bylo odstřeleno a tak se staly z přírodních chodeb nevlídné tunelové prostory. V průběhu války pak byly jeskyně obsazena německou armádou, která zde zřídila továrnu na letecké motory.

Po druhé světové válce se prováděly speleologické průzkumy ve znovuotevřené Babické chodbě. Speleologové pronikli do dříve objevených prostor, avšak velké prostory s jezerem se najít nepodařilo. Začátkem 60. let převzala celý areál jeskyně znovu Čs armáda, která zde vybudovala mohutný podzemní protiatomový kryt.

V listopadu roku 2006 převzala jeskyni i s technickým dílem Správa jeskyní České republiky - Správa jeskyní Moravského krasu. Dne 10.3.2008 byla jeskyně oficiálně otevřena
česky english deutsch polski
Správa jeskyní Moravského krasu
Jeskyně Výpustek

Patří mezi nejvýznamnější jeskynní systémy Moravského krasu. Má bohatou a z velké části i smutnou historii. Labyrint temných chodeb a dómů byl vytvořen ponorovou činností Křtinského potoka. Podle záznamů jej navštěvovali již v 17. století mastičkáři, kteří zde nacházeli kosti pravěké zvířeny. V tomto období také předkládá první popis jeskynních prostor mnich Martin Alexander Vigsius. Následovala práce Jana Ferdinanda Hertolda z roku 1669 Tartaro-Mastix Moravie, kde popisuje otvory do chodeb a propastí, které se dosud nikdo neodvážil prozkoumati.

Začátkem 19. století navštívil několikrát Výpustek starohrabě Hugo František ze Salmů. Snažil se prostoupit všemi dostupnými prostorami. Cestu si značil sypáním plev, aby nezabloudil nebo některé prostory opakovaně neprocházel. Tehdy udal délku asi 7 km a některé části onačil za velmi nebezpečné. Údajně zazdil některé přístupové chodby do těchto nebezpečných partií, aby zabránil vstupu neznalým návštěvníkům. Uvádí se, že na konci 17. století zahynulo ve Výpustku 14 osob z Olomouce, které jeskyni navštivily a nikdy se nevrátily. Dodnes není přesně známo, zda se podařilo najít všechny prostory Výpustku, které Salm poznal.

V 19. století se jeskyni věnovala řada badetelů jako například Dr. Jindřich Wankel nebo Dr. Martin Kříž. Byly vykresleny podrobné mapy a prováděna řada speleologických a paleontologických výzkumů. V 20. letech 20. století byla jeskyně poznamenána těžbou fosfátových hlín. Během těžby však byly objevena některé nové prostory. Profily chodeb se snížily o několik metrů. V tzv. Salmově Výpustku (dnes Babická chodba), byl učiněn v roce 1939 záhadný objev prostor dlouhých přes půl kilometru s obrovským jezerem.. Po válce se však prostory nepodařilo znovu objevit.
Druhá světová válka nejvíce poznamenala podstatnou část prostor jeskyně Výpustek. Již v roce 1938 převzala podzemní unikát Čs armáda, která zde měla muniční sklad. Mnoho prostor a skalních přepážek bylo odstřeleno a tak se staly z přírodních chodeb nevlídné tunelové prostory. V průběhu války pak byly jeskyně obsazena německou armádou, která zde zřídila továrnu na letecké motory.

Po druhé světové válce se prováděly speleologické průzkumy ve znovuotevřené Babické chodbě. Speleologové pronikli do dříve objevených prostor, avšak velké prostory s jezerem se najít nepodařilo. Začátkem 60. let převzala celý areál jeskyně znovu Čs armáda, která zde vybudovala mohutný podzemní protiatomový kryt.

V listopadu roku 2006 převzala jeskyni i s technickým dílem Správa jeskyní České republiky - Správa jeskyní Moravského krasu. Dne 10.3.2008 byla jeskyně oficiálně otevřena do normálního provozu. Jeskyně byla z velké části upravena jako bezbariérová.
40 fotek, 16.4.2018, 11 zobrazení | cestování, klasická-fotografie, koníčky, krajina, příroda
V dubnovou neděli jsme vyrazili do nedalekého Milínova, kde poblíž v lese je velká Mariina skála. Auto jsme nechali na polní cestě kousek od Milínova směrem ke skále. Ke skále se šlo pěkně. Nejdřív po polní cestě mezi lukami potom o kousek dál se přišlo do lesa ,kde jsme dále pokračovali lesní cestou po žlutý, až ke skále. Během chvilky jsme dorazili ke skále a jako první zajímavou věc jsme mohli vidět hezkou studánku, kde byl děravý kbelík. O kousek dál byla vidět obrovská Mariina skála, na kterou jsme vystoupali po schůdkách až nahoru na altán, kde byl pěkný výhled na Radyni a lesy. Vraceli jsme se po asfaltový cestě lesem a potom polem, až jsme dorazili do Milínova a polní cestou jsme došli k autu.
322 fotek, červen 2016, 8 zobrazení | cestování, krajina, příroda, země
Putování divokým Aurlandsdalem. V dolní části údolí Aurlandsdalen nejsou žádné silnice, a jde tak o nejkrásnější a nejdivočejší turistickou cestu západního Norska. Absolvování cesty z Østerbø do Vassbygdi přes skalní pasáž Nesbøgalden přináší velký požitek. Nespočetné vodopády, úžasné skály, hory, staré farmy - to vše je zde prostě nádherné. Ne nadarmo je tato stezka nazývána Grand Canyonem Norska a moha průvodci je zařazována mezi TOP 5 tůry v celém Norsku. Pro mě osobně se jedná o nejkrásnější tůru, kterou jsme v Norsku absolvovali a doporučil bych ji všem, kdo do Norska zamíří. Na rozdíl od jiných profláknutých destinací v Norsku, tu navíc potkáte málo turistů a přírodu si zde opravdu užijete. Navíc pokud půjdete ve směru z Østerbø do Vassbygdi, tak půjdete vlastně celou cestu dolů. Jsou ale i blázni, kteří to dávají obráceně, a to dokonce během. :-) Návštěvu jsme spojili i s návštěvou městečka Flåm.
14 fotek, 1.2.2018, 32 zobrazení
Mateřská školka ve Vančurově ulici v Horšovském Týně žila v tomto duchu celý leden. Tento týden byl ale nejvíce o sněhulácích a o tom co k zimě také patří. Pro děti jejich učitelky připravily spoustu zajímavých činností.Nezapomněly ani na jejich rodiče, kteří se svými dětmi dostali domácí úkol, vyrobit během týdne sněhuláka. Ty pak přineslo do školky téměř 90 dětí a opravdu je každý jiný a moc pěkný.
„Jsme velmi potěšeny, že se rodiče v tak hojném počtu zapojují do podobných činností. Ve školce jsme si povídali o zimě,o tom,jak moc nám chybí sníh.Předškoláci si se svými učitelkami vyprávěli o místech, kde je sníh celý rok.Dostali se až na život Eskymáků a zvířata, která v těchto oblastech žijí. Zde také využily spoustu materiálů a knih,které děti do školky přinesly. Z papíru si vyrobily Eskymáky, z kostek cukru jim postavily iglú. Při této příležitosti jsme také využili i MultiBoardu/mobilní interaktivní tabule/,který s velkým úspěchem používáme již dva roky.Nejvíce s ním pracují předškoláci,ale i pro malé děti je zde široká škála programů. Byl zakoupen z prostředků našeho města a jednalo se o první zařízení tohoto druhu na našem okrese.“dodala na závěr ředitelka školky A. Lechnýřová.
V pátek týden vyvrcholil,,sněhuláčím rejem.“Všechny děti přišly v bílém oblečení jako sněhuláci, soutěžily, tančily a celý den si velmi užily.
Všechny výrobky vytvořené rodiči s dětmi jsou vystavené při vstupu v přízemí mateřské školky.Vše doplňují i práce dětí,které tvořily ve školce na téma ,,Jak maluje mráz‘‘.Výsledkem všeho je,že i když zima moc sněhu nenadělila,ve školce si umí poradit.
68 fotek, letos v srpnu, 49 zobrazení
Po aklimatizaci v Saas Grundu a na okolních kopcích bez odpočinkového dne narychlo večer balíme a v úterý ráno přejíždíme do Itálie, do městečka Breuil-Cervini ve výšce kolem 2050 m n.m. pod slavnou horou Matterhorn, italsky Cervino.
Proč? Předpověď slibuje dva tři dny dobrého počasí, než příjde další studená fronta. Takže rychle využít situaci.
Dnešní plán - dostat se do chaty Carrel (3835 m n.m.). Auto necháváme na posledním volném místě parkoviště a po zbalení se zkoušíme připojit ke dvěma Rumunům, kteří mají objednaný horský taxík k hotelu Abruzzi (ušetří to 2 hodiny výšlapu a 800 výškových metrů). Postupně příchází další alpinisti, taxi je zarezervované celé a případný čas další otočky dolů je velkou italskou neznámou. Proto se rozhodujeme vyrazit po svých nahoru. Slunce se opírá do zátylků, prodíráme se zástupy turistů. Po Matterhornu se převaluje mrak, ze kterého se začíná snášet déšť. Nandaváme bundy a po hodině a čtyřiceti minutách jsme u hotelu. Za zády trčí hora jak zub, pod náma městečko Cervinia. Je vidět i parkoviště a naše auto...
Drobná svačina a již dupeme pod kopec Testa del Leone (Lví Hlava). První kuloár a škrábeme se po hromadách suti, ohlazech a skalkách. Míjíme Carrelův kříž a již traverzujeme pod stěnou k Lvímu sedlu, kde nastoupíme již na samotný hřeben Maťáku. Předcházíme skupinky alpinistů, včetně oněch dvou Rumunů, co jeli taxíkem. Tušili jsme, že to bude masová akce, ale asi úplně jsme si to neuměli představit. A to nejhorší nás teprv čekalo... Bohužel se pár minut před naším příchodem k sedlu v suťovisku zřítil jeden alpinista, padal cca 200 metrů. Smutně a mlčky jsme přihlíželi k vyprostění těla záchranářským vrtulníkem...
Nastupujeme na Liongrat, míjíme skupiny alpinistů, kterým dělají problém krátké výšvihy a přechody přes skalní stupně pomocí fixních lan. Do toho všeho se opět po jižní stěně Maťáku k nám skulil mrak, ze kterého na férovku začalo chumelit. Pospícháme, abychom ještě našli místo na spaní v chatě Carrel. Po třech a půl hodinách od hotelu Abruzzi jsme na Carrlovi. Vstoupím a málem to se mnou šlehne o zem. Smrad, dusno, hic. V chatě s 50 místy k ležení a 20 k sezení je asi tak 70 - 80 horolezců. Všude bágly, lana, cepíny, boty. Postele jsou beznadějně plné. Inu na zítřek je ideální předpověď. Pomalu se aklimatizujeme na tuto společnost, podaří se mi získat místo na lavici a posléze i další dvě pro Evu a Davida. Rozpouštíme sníh, vaříme si na svém vařiči, erární je v neustálé permanenci, stojí se na něj dlouhá fronta. WC je v přístrešku u chaty, je to pouze díra ven s tureckou mísou... Venku chumelí, sníh částečně taje, jinde na skále či zábradlí namrzá. Ze spodu po hřebenu stále přicházejí další alpinisté, jen stále o poznání mokřejší, zmrzlejší a vyčerpanější.
Už jsme se pozdravili s kolegy u stolu, jsou tu Bulhaři, Rumuni, Italové, Angláni, Francouzi, německy mluvící (Němci, Švýcaři či Rakušáci, netuším), Češi - my tři a jeden pár, který dorazil těsně po nás. Venku tma, pár lidí z lavic šlo spát na postele, takže se mi daří urvat pro sebe jednu úzkou lavici, na kterou si dokažu i lehnout a rozporem noh o stůl a zeď se na ní v leže udržet. I místo pro bágl a boty pod lavicí jsem získal. V deset večer chalupa utichá, jen smrad a těžce vydýcháno stále dotírá na smysly. V půl jedenácté se rozrazí dveře a nějaký sněhulák pokřikuje, že dole pod chatou je v nouzi několik lidí, kteří se nadokážou dostat nahoru. Sbírá se asi pět chlapů a jdou jim pomoct. My v přední části chaty připravujeme horký čaj a tavíme další vodu ze sněhu. V půl dvanácté těch pět chlapů přivádí slušně zmrzlé čtyři Slováky a pět Ukrajinců. Dostávají čaj a chalupa opět pomalu ulehá. Nově příchozí už jen na zem pod stoly a dva zůstávají stát, neb už nikde není místo ani na zadek. Šli si pak ve tři ráno sednout na moje místo, když my odcházeli na výstup...
Po probdělé noci budíček ve dvě přijímám jako vysvobození z této lidské ZOO. V půl třetí již dýcháme řídký, ale čerstvý vzduch na terase chaty. Vaříme snídani, doupravujeme vystroj a výzbroj. Z chalupy pomalu vylézají další dvojice alpinistů. Taktizujeme, nechceme jít jako první a produpávat stopu. Nyní je jasno, svítí hvězdy, lehce mrzne, sníh skoro slezl, ale zůstává místy ledová krusta. První dvojce, dokonce jsou to Češi, vyráží vzhůru. Ani jsme si nenandali mačky a už jsou zpět. Že prý lano je namrzlé a klouže...
Jsou tři ráno a my vyrážíme. Ano, první lano a řetěz, který vede přes asi 5 metrů vysokou stěnu s převisem, je namrzlý, řetěz má krásnou ledovou glazuru. Stačí s ním ale trošku zatřepat, pochroupe to, do obličeje napadá trošku ledu...a ono to po něm jde. První výšvih za náma!
Abych uvedl na pravou míru náš postup. Jdem ve třech, kombinujeme sólo výstup (David) s dobíráním Evy a ta mne. Tam, kde to bylo více v pohodě, jsme šli na průběžné jištění. Tak či tak jsme byli pomalejší, než jsme čekali. Cestou nás předešli dva guidi s klienty...
Stoupáme dál po jižní straně hřebene. Další lano, další traverz nad firnem. Jsme ve stěně a nemůžeme najít cestu. Občas nalezem do nějaké spáry či komínu, ale je to těžké, tudy cesta nemůže vést. Minuty utíkají a my se točíme na místě jak holub na báni. Po skoro hodině se nám podaří najít správný směr a další řetěz již na samotný hřeben! Zde, na severním úbočí pěkně fouká a je sníh. Firn se dá tušit asi pod 10 centimerty nového čerstvého sněhu. Stoupáme na Tydallův vrchol v 4241 m n. m. Během výstupu po firnu nás zastihne východ slunce.
Přecházíme hřeben, zde skoro vodorovný a čeká nás lahůdka výstupu, část hřebene/sedlo Enjambée. Je to několik kolmých stupňů nahoru i dolů na neskutečně úzkém hřebínku. Na každou stranu upadají stěny o sklonu 50° ve firnu, na skéle ještě prudší. Hlava maká, kdyby to bylo metr nad rovnou podlahou, smál bych se tomu přelezu, takhle bez jištění jsem po... až za ušima. Překonáváme tento úsek a jsme v Col Félicité. Nad námi trčí hlava Maťáku, na vrchol necelých 200 výškových metrů a pověstný žebřík. Hlava i tělo se začíná vzpírat, únava z předešlých dnů a předešlé noci se sčítá. Tragická včerejší nehoda také klidu nepřidá. Sedím na kamenech, koukám na městečko Cervinia a na místo, kde tuším parkoviště a auto... Uvnitř hlavy hledám motivaci se sebrat a lézt dál nahoru. Nic tam nenacházím. Ale v báglu ve vaku s jídlem nacházím čokoládu. Drtím zubama oříšky a každým polknutím se hora za mnou zmenšuje. Jdem, ať už to je vyřízený!
Byly to tři délky a přichází vrchol. Po osmy a půl hodinách jsme nahoře. Maťák má vrcholy dva - italský a švýcarský. A v sedélku mezi nima je kříž. Proto fotky kříže jsou jakoby focené z kopce. Rychlé rozhlédnutí, je dvanáct přesně, takže času není nazbyt! Krom jedné dvojky, co přišla ze švýcarské strany, jsme tu sami. Jen se ale podíváme zpět na Liongrat, tak ten je obsypaný lezci. To bude něco, slézat přes ně. Hned nad prvním slaněním potkáváme dvě sympatické slečny, které byly včera na Carrlovi. A pak ještě asi pět lidi o dvě délky níže. Využíváme maximálně dvou 60ti metrových lan, slaňujeme přes dva štandy pro urychlení sestupu. Přichází hřebínek Enjambée, dojišťujeme tato nepříjemná místa. Přebíháme Tyndallův vrcholek a už jsme na sněhovém úpatí. Míjíme desítky alpinistů, kteří jdou nahoru. Vždyť jsou tři odpoledne, to nemůžou stihnout! Do toho termika na jižní osluněné stěně Maťáku vytahuje masy vlhkého vzduchu z údolí, kol hory se vytváří typický mrak, který co chvíli zahaluje hřeben do bílé tmy. Stačí trošku a začně z něho padat to bílé peklo.
Makáme dolů, co nám síly a pud sebezáchovy umožňují. Pociťujeme dehydrataci, svaly jsou kyselé, rty popraskaly vlivem sucha v ústech, slunce a mrazu. Přistihuji se, že jsem letargický. Nutím se do zpěvu, do polopatického postupování při zakládání jistítka, při slaňování. Jsme v místech, kde jsme ráno bloudili. No takhle to je úplně jesné, tak příště... Bude opravdu nějaké příště?, tady? Snad radši ani ne...
Je sedm a my slaňujeme převis nad samotnou chatou Carrel. Z terasy nás pozoruje skupinka alpinistů. V chatě je pár i těch, co tu byli včera. Na otázku potvrzujeme, že jsme byli nahoře... Lze dopočíst, že na vrcholu Maťáku dnes bylo asi tak 20 lidí, valná většina asi ráno odešla rovnou dolů a asi třicet jsme jich potkali cestou dolů, ti nemají reálnou šanci za světla dojít na vrchol, natož sejít do chaty. Buď budou sestupovat s čelovkama nebo bivakovat...
Nezdržujeme se a valíme dolů do sedla. Zde traverz kol místa pádu nešťastníka. Scházíme po nekonečném suťovisku ke kříži. Kuloárem na morénu a kol plesa k hotelu Abruzzi. Je tma. Pěšinka v pastvinách se občas ztratí, ale městečko v hloubce pod náma se pomaloučku přibližuje. Nohy vypovídají službu, záda se kroutí pod báglem. Silnička se rovná mezi domy. Pár ulic a jsme na parkovišti u auta. Je půl dvanácté večer. Na Maťáku je vidět několik světélek sestupujících horolezců. Nezávidím jim, jsem rád, že jsem dole. Něco nacpat do hlavy, lehnout a spáát...
Ráno přejíždíme do kempu pod městečkem Valtournenche, myjeme se, odpočíváme, jíme... Večer jdem na pizzu do místní restaurace. Ráno zbalit a sednou na 10 hodin do auta a domů.
31 fotek, 25.9.2012, 101 zobrazení
29 fotek, 24.9.2016, 99 zobrazení | sport
65 fotek, 26.9.2015, 170 zobrazení | sport
30 fotek, 27.9.2014, 91 zobrazení | sport
43 fotek, říjen 2017, 97 zobrazení | sport
autoři fotek: Eva Poláková, Věra Smolíková, manželé Dubnovi
237 fotek, 28.9.2015, 85 zobrazení | lidé, sport
28 fotek, 5.6.2013, 149 zobrazení
313 fotek, 27.9.2018, 12 zobrazení | sport
164 fotek, 28.9.2017, 120 zobrazení
326 fotek, 28.9.2016, 239 zobrazení | lidé, sport, události
321 fotek, 28.9.2015, 105 zobrazení
829 fotek, 28.9.2013, 4 zobrazení
37 fotek, 24.6.2017, 223 zobrazení | sport

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.