Hledání

287 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

badafa
  • srpen 2016
  • 135 zobrazení
  • 0
vkuc
Týn (také nazývaný Týnský dvůr či Ungelt) je historický objekt v Praze na Starém Městě mezi Týnskou a Štupartskou ulicí v prostoru mezi kostely Matky Boží před Týnem a sv. Jakuba. Dnešní areál tvoří 18 domů.
V raném středověku byl tento objekt opevněný kupecký dvůr, oddělený od ostatního města příkopem a zdí. Za ochranu bylo nutné platit, z tohoto poplatku se vyvinulo povinné clo (staroněmecky ungelt). Od 11. století bylo toto místo střediskem mezinárodního obchodu v Praze; všichni cizí kupci, kteří do Prahy přijeli, se museli shromáždit zde. Nevylučuje to však možnost, že kupecký dvůr ohrazený, otýněný dřevěným plotem zde byl už v 10. století. Kromě celnice, která zde fungovala od roku 1774, byl v Týnském dvoře k dispozici i kostel a nemocnice.

Od 14. století pak začali kolem dvora pražští měšťané stavět obytné domy. Počátkem 14. století pracovala ve dvoře slévárna cínu, v husitské době byla v Ungeltu umístěna slévárna pušek a děl. Za Rudolfa II. popisuje Zikmund Winter dvůr opět jako hlučný a veselý. Jakub mladší Granovský získal původní ungeltní dům při západním bráně od Frdinanda I. Dům, Granovský dům (čp. 640/2) přestavěl a bohatě vyzdobil. Protější strana Ungeltu byla chráněna východní bránou, která byla součástí Vrbnovského domu, též Modrého domu (čp. 645/12). V tomto domě byla kolem roku 1835 kavárna U Komárků, kam chodili Josef Kajetán Tyl, František Ladislav Čelakovský, Pavel Josef Šafařík, František Palacký, František Ladislav Rieger, Karel Hynek Mácha a další.

Nádvoří Ungeltu zdobí plastika Jana Štursy (1880 - 1925) Den a Noc. Sousoší je zapůjčeno Národní galerií.
více  Zavřít popis alba 
13 komentářů
  • 5.2.2015
  • 92 zobrazení
  • 2
mhus
8.den čtvrtek 22.dubna 2016 končíme,ráno s kufry k autobusu a přejezd do Bastie.Cestou zpět si odvážíme i hezké počasí.Byla plánová prohlídka města,ale máme zpoždění a ještě nevrlou celnici-všichni zpět do autobusu,kontrola pasů a dokonce i několika kufrů.Tak rovnou na loď.Pak už jenom klidná plavba a celou noc přejezd domu.Našlapali jsme celkově 80 km.Nebylo to tak náročné a kdo si to chtěl udělat náročnější-měl šanci.Jsem ráda,že jsem jela,byl to zážitek.Hned jsem si půjčila v knihovně od Jana Šmída Obrázky z Korsiky,jako bychom jeli podle jeho návodu-doporučuji Ahoj všichni,zase někdy při cestování Marta
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • 22.4.2016
  • 69 zobrazení
  • 2
starepole
Druhá zastávka zámek Orlík :

Na skalnatém ostrohu, který se kdysi jako orlí hnízdo tyčil vysoko nad údolím Vltavy a dnes jej obklopuje hladina Orlické přehrady, kdysi stával raně gotický hrad, celnice vybírající poplatek za plavbu po řece. V okolí zámku se rozkládá rozlehlý anglický park se Schwarzenbergskou hrobkou.
Předchůdcem dnešního hradu Orlíka byl menší hrad vybudovaný ve 13. století na ochranu cesty od Milevska na Mirovice na levém břehu Vltavy, vysoko nad brodem, kde se vybíralo clo z plavby po řece. Od dob panování Karla IV. Byl Orlík v držení převážně české šlechty (Zmrzlíci ze Svojšína, Švamberkové, Eggenbergové, Schwarzenbergové). Roku 1948 hrad a panství znárodněno, 1942 v rámci restitucí navráceno Karlu VII. Schwarzenbergovi. Hrad tvořil nejprve nevelký palác, chráněný z přístupové strany hradbami a trojicí obranných věží. Požár, který Orlík zničil roku 1508, a následné vymanění hradu z manských závazků podnítilo rozsáhlou pozdně gotickou přestavbu. Asi před rokem 1588 vlašský mistr Augustin Orlík renesančně upravil. Zásadní posílení významu Orlíku přinesl počátek 19. století, kdy si jej zvolil kníže Karel Schwarzenberg za sídlo.
Schwarzenbergy bohatě vybavené zámecké interiéry jsou vynikající ukázkou životního stylu šlechty v 19. století. Výzdobou vyniká tzv. Teskův sál , jehož vyřezávaný kazetový strop a obložení stěn zhotovil v letech 1882 -1884 Jan Teska. V podobném romantickém duchu je vyzdoben a zařízen honosný Rytířský sál. Na zámku je také zastoupen empírový styl napoleonské doby a to především nábytkem, který si přivezl již zmíněný Karel Schwarzenberg z Paříže.

Zastávka třetí, za Mladou Boleslaví u občerstvení V letadle a pak nás už čekala závěrečná etapa do našeho skoro "domácího" penzionu v Albrechticích v Jizerských horách.
více  Zavřít popis alba 
152 komentářů
  • červenec 2013
  • 140 zobrazení
  • 0
turistika-sokolov
V neděli 29. dubna pořádal spolek Terra Tachovia již čtvrtý špacír po původní trase Zlaté cesty Praha – Norimberg a to v úseku mezi Bärnau a Tachovem (17 km). Vycházelo se v 10,00 hod. přímo z česko-německé hranice (z bývalé celnice Bärnau / Pavlův Studenec). Cesta vedla terénem, kterým vedla středověká „Zlatá cesta“ a místy jejími ještě dochovanými úvozy. Neocenitelný byl výklad místního znalce a patriota p. Romana Soukupa. V polovině cesty u hájovny Obora „u milníku času sv. Vojtěcha“ jsme měli připraveno občerstvení (2 už opečené vynikající buřty s chlebem a hořticí, kafíčko a minerálky, sušenku i dvě za příspěvek do kasičky 50 Kč/osobu). Dobrá obuv je do terénu nutná, ale protože pohorky zůstaly pod doma botníkem, musel jsem to zvládnout i v botaskách. Po dojití do Tachova k milníku času Jana Lucemburského jsme povečeřeli v blízké restauraci River (není tu nejlevněji, ale dá se to a hovězí steak byl vynikající). Pro auta zpět na hraniční přechod nás dovezli školními minibusy z městečka Bärnau. Akce byla součástí projektu Na Zlaté cestě - historický park Bärnau - Tachov/Pernolec realizovaného partnery bavorským Via Carolina a českým Terra Tachovia a spolufinancovaného z prostředků Evropského fondu pro regionální rozvoj Cíl 3.
Kontakty: Regionální informační centrum, e–mail: voltr@mkstc.cz , tel. 374 630 000, nebo e-mail: terra.tachovia@email.cz tel. 374 723 475.
Další špacír po Zlaté stezce by měl být 16.10.2012 - nenechte si ujít.
Praktické rady:
- dostupné jen autem nebo od Tachova na kole,
- parkování je na hraničním přechodu Pavlův Studenec/Bärnau,
- doporučujeme udělat si čas na prohlídku městečka Bärnau (stačí necelá hodinka)
- nad hraničním přechodem je vyhlídka (první foto), ale je otevřená až odpoledne (platí se vstupné).
více  Zavřít popis alba 
  • 29.4.2012
  • 101 zobrazení
  • 0
ropiky1938
Pro zachycení vpádu nepřítele do Čech od severozápadu, byla v letech 1937 a 1938 vybudována přibližně v trase Roudnice nad Labem - Louny - Žatec - Stříbro linie řopíků vz.37, označovaná jako 2. hlavní obranné postavení. Mezi Hoštěnicemi a Žatcem se toto obranné postavení opíralo o tok řeky Ohře, kterou využívalo jako přirozenou protitankovou překážku. Výstavba zdejšího úseku lehkého opevnění byla 19.7.1937 zadána firmě "arch. František Hieke" z Loun. Za vojenskou správu měl na výstavbu dohlížet škpt. pěch. Jan Šustr. Úsek začínal na západním okraji Loun, kde navazoval na objekty stavebního úseku "C-12 Louny", a pokračoval západním směrem podél toku řeky Ohře. Po celé své délce je úsek C-13 tvořen dvěma sledy pevnůstek, kdy objekty prvního sledu přímo kopírovaly tok Ohře a byly stavěny přímo na jejím pravém břehu kopírujíc všechny její záhyby, zatímco 2.sled pevnůstek vedl přímější trasou a jeho odstup od sledu prvního se pohyboval od 100 do 400 metrů v závislosti na tom, jak první sled v daném místě sledoval tok řeky. U obce Skupice, kde úsek končí, na něj navazují objekty sousedního stavebního úseku "C-27 Lišany". Vítězná stavební firma začala s postupnou betonáží jednotlivých pevnůstek ještě v létě 1937 a do jara 1938 byly objekty dokončeny, vybaveny periskopy, ventilátory a částečně i lafetacemi pro uchycení kulometů. V září 1938, před záborem československého pohraničí bylo veškeré vybavení z objektů narychlo demontováno a odvezeno. Po odtržení Sudet a vzniku sudetské župy (Sudetengau) připojené k Německu protnula nově vzniklá státní hranice linii opevnění u obce Březno. Území mezi Louny a Březnem zůstalo okleštěné pomnichovské Československé republice, území od Března dál na západ patřilo do sudetské župy a bylo připojeno k Německu. To mělo následně na osudy opevnění v popisovaném úseku zásadní vliv, neboť okupační úřady přistoupily v roce 1939 k likvidaci pevnůstek předválečného opevnění nacházejícíh se na území Protektorátu Čechy a Morava. Díky tomu byl úsek linie mezi Louny a Březnem v letech 1939 a 1940 postupně likvidován. Zatímco řopíky v blízkosti Loun byly zlikvidovány úplně a nezbylo po nich kromě mělké prohlubně se zbytky betonu téměř nic, likvidace u Března tak důsledně provedena nebyla a z odstřelených řopíků se dodnes dochovala větší či menší betonová torza. Naopak pevnůstky mezi Březnem a Skupicemi, které se po říjnu 1938 ocitly na území Německé říše, byly likvidace ušetřeny a dochovaly se dodnes. Vyjímkou je pevnůstka číslo "22a" typu A-160 která byla zahrnuta zeminou při výstavbě silnice č.7 Louny - Postoloprty a která byla zajímavá tím, že se jednalo o jediný lomený objekt na lounsku. Největší raritou tohoto úseku lehkého opevnění je také umístění dvou pevnůstek přímo pod oblouky historického obloukového silničního mostu silnice Celnice - Postoloprty v záplavovém území řeky Ohře a dále umístění dvou druhosledových pevnůstek typu "D", zabudovaných do železničního náspu tratě mezi Březnem u Postoloprt a stanicí Postoloprty. Z celkově 49 vybetonovaných řopíků tohoto úseku se do dnešních dnů dochovalo 22 objektů v neporušeném stavu a dalších 12 rozvalených, ve stavu v jakém zůstaly po zastavení likvidačních prací v období Protektorátu.
Kategorie: architektura
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • leden 2011 až leden 2017
  • 234 zobrazení
  • 1
klt
V 10. století vzniká český stát. Přemyslovci postupně likviduji odpor konkurenčních knížat a centralizují moc. Budují hradskou soustavu – síť opěrných královských hradů a hradišť na území celého státu. Tak je kolem roku 950 založen i přemyslovský kastelánský hrad v Litoměřicích. Ten můžeme lokalizovat na dnešní Dómský vrch, ačkoli dnes už žádné viditelné stopy po hradu v těchto místech nenalezneme. Uvnitř hradu stál pravděpodobně i nejstarší kostel v Litoměřicích – kostel sv. Jiří, zbořený v r. 1876 (sloužil asi jako oratoř pro panovníka či kastelána, větší bohoslužby se konaly v bazilice sv. Štěpána). Soudí se, že litoměřický hrad zaujímal plochu cca 5 – 6 hektarů, což byla rozloha nedalekého Žatce! Vystavěním hradu začíná vzrůstat význam Litoměřic coby nového centra tzv. litoměřického kraje (kraj byl rozlohou podobný dnešnímu okresu, nepatřila do něj však biskupská Roudnice).
Na konci 10. st. se Litoměřice poprvé objevují v písemných pramenech – v tzv. břevnovských listinách papeže Jana XV. a knížete Boleslava z r.993. Zde jsou uvedeny jako důležitá celnice na Labi povinovaná odváděním desetiny výnosu z cel břevnovskému klášteru.
Zajímavé je sledovat, jak přišly Litoměřice ke svému jménu. Většina současných odborníků se kloní k výkladu, že základem pro jméno města bylo jméno osobní znějící Ljutomír (příp. Litomír apod.), což značí asi „velmi prudký, divoký. Stará domněnka, se kterou přichází např. Pavel Stránský v 17. st., o žalostném výkřiku mlynáře „Jestiť mi líto té měřice“ je tedy asi z říše fantazie (viz Příloha k této kapitole).
V polovině 11.st. došlo k významnému zakladatelskému aktu. Kníže Spytihněv II. založil roku 1057 v kapitulu. Jejím centrem se stává nově postavená bazilika sv.Štěpána, stojící na místě dnešní katedrály. Při ní nepochybně existovala i první škola v Litoměřicích. Pro dějiny českého jazyka má velký význam zakládací listina litoměřické kapituly, neboť na jinak latinsky psané listině najdeme malý dvouvětý přípis z počátku 13.st. – nejstarší české věty! ("Pavel dal jest Ploškovicích zemu Vlach dal jest Dolas zemu Bohu i svatému Ščepánu se dvěma dušníkoma, Bogučejú a Sedlatú.")
Ve 12.st. tak v Litoměřicích existuje královský hrad s velkým dvorem, kapitula s velkým dvorem a majetkem a doložen je i třetí velký dvůr – majetek bl. Hroznaty Tepelského (ležel asi jižně od kostela Všech svatých). Každý z těchto „feudálních pánů“ měl v okolí Litoměřic ve vlastnictví několik vsí. Kromě hradu a dvorů existovala na území dnešních Litoměřic řada řemeslnicko-zemědělských osad vytvářejících dohromady poměrně rozsáhlou a koncentrovanou aglomeraci (soudí se asi 20 osad na území o poloměru 1,5 km, je doloženo např. 16 pohřebišť, asi 8 kostelů, odhaduje se asi 2000 obyvatel na konci 12.st.). Doložené jsou např. osady Zásada, Dubina, Rybáře, Újezd. Litoměřice tedy od počátku plnily úlohu správního centra kraje, ale i centra obchodního. Poloha na vodní labské cestě i na tzv. chlumecké cestě (obě směřovaly na naše severní hranice a do Saska) učinila z Litoměřic významné obchodní, tržní a celní středisko.
nadané od panovníka výsadami městských práv. Přesné datum nelze již dnes přesně určit, a tak klademe vznik města Litoměřic do období mezi dvěma významnými listinami 1219 – 1228. (První z listin, papeže Honoria III. z r.1219, obsahující ochranné privilegium pro klášter v Teplé, zmiňuje jako majetek kláštera i osadu nepochybně totožnou s Litoměřicemi; druhá z r.1228 je od Přemysla Otakara I. a Václava I., rovněž určující majetek kláštera v Teplé, již udává Litoměřice termínem město.)
Nejstarší doložená pečeť k roku 1251 s hradbami. I to snad sehrálo úlohu v době vzpoury Přemysla Otakara (II.) proti otci Václavovi I. v letech 1247 – 1249. Pro krále Václava se Litoměřice staly jedním z klíčových opěrných bodů (shromaždoval zde své vojsko) pro pozdější úspěšné potlačení synovy rebelie.
Václav I. také podnikl první pokus o rozšíření města (po r.1253), ale ten nebyl úspěšný. Jádro města tehdy tvořilo cca dvouhektarové náměstí a zastavěno bylo asi 6 – 7 hektarů. Nejstarší pás hradeb obepínal prostor mezi kostelem Všech svatých, minoritským kostelem sv. Jakuba a dominikánským kostelem sv. Michala (dnes již nestojí, nacházel se přibližně na místě dnešního archivu). Samostatným opevněným sídlištěm byla Hora sv. Štěpána, prostor dnešního Dómského náměstí. Z období gotiky je v Litoměřicích několik velmi cenných památek – např. věž farního kostela Všech svatých, tzv. gotické Dvojče (Jezuitská ul. 4-5, ve dvoře), dům Diecézní galerie (Mírové nám. 24). K úspěšnému rozšíření města došlo až za vlády Karla IV. Hradby tehdy dosáhly až na závěr Dlouhé ulice (je to také nejstarší jménem známý název ulice) a město se rozrostlo asi na 18 hektarů, čítajících 250 – 270 domů. S předměstími se odhaduje asi 43 ha, 600 domů, 4000 obyvatel. Nejvýznamnější stavbou města byl královský hrad kastelového typu (palác s kaplí), budovaný již před r. 1300. Jsou doloženy i tři pobyty Karla IV. v něm – 1355, 1359 a 1369. Obyvatelstvo města tvořili zvláště kupci, hlavně němečtí. Zdrojem příjmů pak byly trhy, zejména výroční – jarmarky, které se původně konaly na sv. Jakuba (25.7.), později na Všech svatých (1.11.). Předmětem obchodu byly hlavně sůl, obilí, kůže. Obchodní stezky mířily z Litoměřic hlavně na Prahu, Sasko a Lužici. Vedle práva tržního disponovaly Litoměřice i dalšími městskými právy – skladu, mílovým a soudním. Tzv. magdeburské právo potvrdil městu Přemysl Otakar II. r. 1262. K městu pak patřily i pole a vinice (doloženy od 11.st.) a také poddanské vsi, od kterých byly vybírány daně (na sv. Jakuba platily Rybáře, Dubina, Újezd; na sv. Martina Želetice, Mlékojedy, Prosmyky, Pokratice, Keblice, Bohušovice a Kopisty). V čele města stál králův úředník – rychtář. Od 13.st. je však doložena i městská rada konšelů v čele s purkmistrem. Radnice je pak poprvé zmiňována až r. 1397. Nejstarší městská kniha je dochována k r. 1341. Z církevních institucí stojí za zmínku založení kapitulního děkanství Karlem IV. v r. 1349, při kterém vzniká i škola. Farním kostelem je od středověku až do dnešní doby kostel Všech svatých. I když to z předcházejících řádků nemusí být tak zřetelné, patřily Litoměřice po Praze a Kutné Hoře do nejvýznamnější skupiny českých měst (vedle Chebu, Hradce Králové, Plzně a Českých Budějovic)! Byly správním i ekonomickým centrem širokého okolí. Jejich význam byl zvýšen i řadou církevních institucí ve městě (uvnitř hradeb bylo neuvěřitelných 12 kostelů a tři kláštery!).

zdroj: https://www.gjj.cz/obsah/04-litomerice-ve-13-14-stoleti
více  Zavřít popis alba 
131 komentářů
  • 1.6.2009
  • 116 zobrazení
  • 21
starepole
Světoznámý Goethe, romantik Mácha, hudební skladatel Wagner, malíři Richter a Doerell i básník Körner. Ti všichni Střekov viděli, nechali se očarovat jeho kouzlem, a pak psali, malovali a skládali jako nikdy předtím. Jen Richard Wagner musel múzu trochu „postrčit“. V roce 1842 se za úplňku zahalil do bílého prostěradla a toulal se po hradbách. Mnoho lidí možná vyděsil, ale stálo to za to. Na Střekově složil báseň, která se stala podkladem pro libreto opery Tannhäuser. Dvaadvacet let předtím podnítila tajemná silueta Střekova Ludwiga Richtera k namalování slavného „Přívozu u Střekova“. Obraz je dnes vystaven v Drážďanské galerii. Reprodukce neméně vyvedených výtvarných děl Ernsta Gustava Doerella si můžete prohlédnout přímo na hradě. Nachází se zde také jeho pamětní deska.
19. stoletím začínáme záměrně. Tehdy se totiž Evropou šířila vlna romantismu, která rozechvívala duše a podněcovala fantazii. Toulky přírodou a prohlídky zřícenin byly v módě. A tak se Střekovu, který od konce 17. století chátral, znovu dostalo pozornosti. Turisty sem vábila magická atmosféra dlouhé historie, opředené tajemstvím.
Aby stát prosperoval, bylo třeba vybírat cla. Aby mohla být vybírána cla, musel být hlídán dovoz a odvoz zboří. Aby mohl být kontrolován obchod, bylo třeba vystavět strážní celnici. Čedičová skála, pnoucí se nad hladinu Labe do výšky sto metrů, se zdála být k stavbě hradu se stanicí ideální. Tehdejší král Jan Lucemburský měl jiný problém – peníze. Vyřešil to vskutku šalamounsky, když roku 1316 daroval obec Střekov bohatému pražskému měšťanovi Peškovi z Veitmile s podmínkou, že tu hrad vystaví. O tři roky později, když bylo takzvané Velké stavení hotovo, předal Střekov v manství děčínským Vartenberkům.
Vartenberkové vlastnili hrad asi sto let a zasloužili se o jeho rozšíření. V 15. století se majitelé střídali. Roku 1485 přešel Střekov do rukou Hanuše Glace ze Starého dvora, který provedl přestavby za účelem zvětšení obytných prostor hradu. Roku 1563 získali Střekov Lobkowiczové, jimž patří dodnes. Na jeho přestavby, rekonstrukce a údržbu už dali jmění. Jen za Václava, prvního příslušníka tohoto rodu na Střekově, bylo prostavěno tři sta kop grošů a pět set zlatých.
Ačkoli Střekov nebyl budován jako vojenská pevnost, mnohokrát ho k tomuto účelu využili. Přesto se to na jeho vzhledu příliš nepodepsalo. Tedy až do roku 1757, kdy byl bombardován oddíly generála Laudona. Šest dělových koulí je jako smutná vzpomínka dodnes zaryto do strmé skalní stěny. Všechny naráz jsou vidět z jediného místa na nádvoří. Povídá se, že pokud to místo najdete, splní se vám do šesti dní nejtoužebnější přání.
Důležitou roli sehrál Střekov už za husitských válek, kdy v jeho pevných zdech našli útočiště řádové sestry z teplického kláštera a roudnický probošt Jan. Za třicetileté války se na hradě vystřídali Sasové a Švédové. Střekov byl vypálen a v roce 1658 opuštěn. Avšak i zchátralé zdi byly dost silné na to, aby za sedmileté války uvítaly pruské oddíly. To se jim stalo osudným. Na Prusy útočili dělovými ranami Chorvati, což odneslo především Velké stavení a kaple.
Poslední vojska odvál čas a Střekov se začal měnit v romantickou ruinu. Od 19. století láká do svých historií očarovaných zdí stále více návštěvníků. Hradní restaurace, v níž si nedočkaví výletníci krátí chvíle před zahájením prohlídky, funguje od roku 1830. V turistickou atrakci se Střekov definitivně proměnil na počátku 20. století. Hospodářské budovy v podhradí byly upraveny na hostinské pokoje.
V roce 1961 byl prý v místech někdejšího statku a poplužního dvora zinscenován požár. Tenkrát měl totiž Ústí nad Labem navštívit prezident a horliví úředníci se obávali jeho rozhořčení nad tím, že u monstrózního Střekova nebude kde odstavit vládní automobil. Historické budovy lehly popelem a pod hradem bylo zbudováno parkoviště.
Hrad Střekov patří už téměř půl tisíciletí Lobkowitzům. V současnosti je v držení pana Williama, který jej restituoval po roce 1989.

Text použit z oficiálních stránek.
více  Zavřít popis alba 
77 komentářů
  • 29.7.2014
  • 200 zobrazení
  • 10
bellaregio
12.6. – 15.6.14 Nové Hrady – Celnice s AquaCanisem. Vodní záchranářský výcvik, agility. Coursing, skanzen ochrany státní hranice. Terezino údolí, hrobka Boquoyů, Červené blato. Více na http://www.bellaregio.cz/mejsi/2014/celnice.php
více  Zavřít popis alba 
  • červen 2014
  • 119 zobrazení
  • 0
smajly666
  • 24.3.2012
  • 57 zobrazení
  • 0
zemibau
  • jaro 2014
  • 9 zobrazení
  • 0
hovawartky
  • 7.4.2013
  • 104 zobrazení
  • 0
fropa
  • 19.3.2012
  • 87 zobrazení
  • 0
mounulinka
  • 10.12.2009
  • 346 zobrazení
  • 1
mayator
  • 23.11.2008
  • 51 zobrazení
  • 0
23kaca23
Celnice a Gradinet
více  Zavřít popis alba 
  • jaro 2008
  • 83 zobrazení
  • 0
fart
  • duben 2008
  • 285 zobrazení
  • 1
seraphina
  • leden 2006
  • 49 zobrazení
  • 0
seraphina
  • srpen 2017
  • 63 zobrazení
  • 1
hilaris
  • říjen 2016
  • 60 zobrazení
  • 0
sarinkaa23
  • únor až listopad 2009
  • 1 184 zobrazení
  • 1
sudky01
  • únor až červenec 2009
  • 188 zobrazení
  • 0
adus7
Celnice 2008 - super pařba
Kategorie: zábava
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2008
  • 242 zobrazení
  • 1
mikibike
  • 5.4.2017
  • 43 zobrazení
  • 0
reklama