Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 5 889 výsledků (0,1262 sekund)

reklama
59 fotek, 14.2.2012, 176 zobrazení
35 fotek, 11.2.2012, 21 zobrazení
22 fotek, 24.1.2016, 126 zobrazení | kultura, lidé, umělecké, vesnice, zábava
Foto. Rosi
22 fotek, 10.2.2012, 148 zobrazení | příroda
Dobrá Voda u Hořic, ledové sochy na Dobrovodském rybníku. Krokodýli :o)
Axamitka, krabiceeli, Comik, 10.2.2012
39 fotek, říjen 2007, 72 zobrazení | ostatní
každoroční podívaná v Dobré Vodě u Hořic.
101 fotek, 12.2.2012, 17 zobrazení
21 fotek, 8.2.2012, 294 zobrazení
49 fotek, 12.2.2012, 32 zobrazení
23 fotek, 11.2.2012, 81 zobrazení
159 fotek a 1 video, únor 2012, 419 zobrazení
Penzion Krakonoš - ubytování supr
Ledové sochy v Dobré vodě u Hořic
39 fotek, prosinec 2015 až duben 2016, 61 zobrazení
Glenorchy je malé sídlo nacházející se na severním konci jezera Wakatipu v regionu Otago na novozélandském Jižním ostrově. K roku 2013 zde žilo 363 stálých obyvatel. Leží poblíž hranic dvou národních parků, Fiordland National Park a Mount Aspiring National Park. Nachází se zhruba 45 km od města Queenstown.

Obec se zajímavou historií, věhlasné místo z natáčení filmové trilogie Pán prstenů a s nádhernou horskou scenérií, je výchozím bodem pro spoustu treků v Národním parku Hora Aspiring, brána do „Ráje“ (díky nedaleké oblasti nazývané Paradise).

Head of the Lake – jak se říká celému severnímu konci ramene jezera Wakatipu – je v podstatě deltou dvou meandrujících řek zvučných jmen - Rees a Dart, širokým vlídným údolím nenásilně sevřeným okolními masívy, v čele s majestátní dominantou legendami opředené Mt Earnslaw/Pikirakatahi (2830 m.n.m).

Pro běžné výletníky je to cul-de-sac, konec silnice (vyasfaltované teprve roku 1997!) – jediné spojky se skutečnou civilizací 45km vzdáleného a turistickým ruchem pulsujícího Queenstown. Strmé břidličné svahy, řeky a bystřiny ženoucí se do údolí, mechem obrostlé pabukové lesy a ledem a sněhem pokryté vrcholky okolních dvoutisícovek – takhle rozmanitě se obléká skutečná Středozemě, proto se tolik záběrů z filmu točilo právě tady. Pro trempy je to synonymum perel novozélandských vícedenních treků – Routeburn, Rees-Dart, Greenstone-Caples a mnoha dalších – méně známých ale srovnatelné krásy. Pro farmáře je to nejzápadnější bod regionu Otago, kde se ještě dá farmařit – pastviny vysoko v horách s tisícihlavými stády vysokohorských merino ovcí, produkujícími světově ceněnou merino vlnu. Pro zoology a botaniky místo s výskytem několika vzácných ptačích a rostlinných druhů, pro historiky se nese ve znamení pohnutých momentů prvního osidlování a dobývání zlata a wolframitu. Pro geology je skvělou učebnicí postglaciálního vývoje místních hornin a nerostných vrstev. Méně nápadné a méně známé jsou pak osudy místních lidí a rodin, jimž Glenorchy bylo a je domovem po celé generace a které vytvářely místní komunitu. Někteří se stali legendou – jako třeba hraničář Bill O’Leary přezdívaný Arawata Bill.

Další zajímovosti o Glenorchy - historie, zlato, příroda a lidé v průběhu času najdete na tomto odkazu:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Glenorchy_(Nov%C3%BD_Z%C3%A9land)

Jezero Pukaki leží v přibližném středu jižního ostrova Nového Zélandu. Jezero Pukaki je největším ze tří přibližně souběžných jezer, mezi které patří ještě jezero Tekapo na východě a jezero Ohau na západě.

Všechna tři jezera byla vytvořena ledovcem, jejich hráz tvoří terminálová moréna ustoupivších ledovců.

Plocha jezera Pukaki je něco okolo 180 km2 a jeho démonicky modrou způsobuje ledovová moučka [extrémně jemně rozemletý materiál, způsobený posunem ledovce], která pochází zejména z Tasmanova ledovce. Jezero Pukaki napájí řeka Tasman River, která vytéká z jezera pod Hookerovým a Tasmanovým ledovcem, nedaleko Mt. Cook/Aoraki

Jezero Pukaki, stejně jako jezero Tekapo jsou dnes důležitou součástí novozélandské energetiky. V 60. letech 20. století byla postavena první ze série osmi hydroelektráren, pojmenovaných The Waitaki scheme. Hladina jezera Pukaki, byla dvakrát zvýšena, dohromady o 46 metrů. Voda do první elektrárny v řetězci [Tekapo A] je přiváděna kanálem, který zajisté také neminete.

Dokud jezero Pukaki na vlastní oči nespatříte, nebudete mi věřit že barva jeho vody je něco úžasného. Tak úžasného, že to ani objektiv fotoaparátu nedokáže zachytit. Do jeho úžasně modré vody se budete chtít ponořit, piknik na jezeře Pukaki, se strhující panoramou nejvyšší hory Mt. Cook/Aoraki na obzoru, patří k nezapomenutelným zážitkům. Dopřejte si alespoň půlhodinku, podobné pohledy jsou zkrátka neopakovatelné.

Název jezera Tekapo je odvozen, stejně jako spousta jiných novozélandských názvů, z maorského jazyka, kde Taka znamená podložka na spaní (maorská karimatka) a Po znamená noc. Maorští lovci se sem vydávali lovit ptáky moa a úhoře a s kořistí se vraceli zpět k pobřeží.

Jezero Tekapo má plochu 83 km čverečných a leží v nadmořské výšce 700m. Jezero napájí ze severu řeka Godley River, která pramení vysoko v horách Jižních Alp. Voda v jezeře Tekapo má neskutečně modrou barvu a překoná ji snad ještě nejneskutečnější modrá barva jezera Pukaki). Barvu vody v jezeře způsobuje tzv. ledovcová (nebo horninová) mouka, [jemné částečky hornin vzniklé třením materiálů nesených ledovcem o podloží] nesené ledovcem a posléze ledovcovou řekou.

Na břehu jezera Tekapo je postaven Church of the Good Shepherd [kostel dobrého pastýře]. Kostel byl postaven v roce 1935 a byl tak prvním kostelem v oblasti pánve Mackenzie. Kostel navrhnul architekt z Christchurch podle nákresů místní umělkyně. Church of the Good Shepherd na břehu jezera Tekapo je bezpochyby jedno z nejfotografovanějších míst na Novém Zélandu. Vedle kostela je slavná socha psa, který je připomínkou všech ovčáckých psů, bez kterých by se zdejší pastevci jenom těžko obešli a spásání zdejších horských svahů ovcemi by bylo nemožné.
199 fotek a 8 videí, srpen 2017, 141 zobrazení | cestování
Jinak také dovolená s Miluškou :-)
- V sobotu vyjíždíme z rána, protože plánujeme cestu do Podještědí po okreskách. Po 60 km mám na dálničním obchvatu Olomouce problém předjet tři auta s obytnými přívěsy. Nemohu se dostat přes 120 km/h. Po předjetí sjíždím ke krajnici abych motocykl zkontoloval. Jakmile snížím rychlost asi na 80 km/h, začne mi pod zadkem rajtovat zadní kolo z leva do prava jak zběsilé a je jasno, defekt. Ještě pár minut po zastavení se z kola kouří. Dunlop D401 má tak tvrdý kord, že díky odstředivé síle při vyšších rychlostech není defekt téměř znát. Štěstí, že to nebylo přední kolo.
- Neděle je naplněna úpornou snahou sehnat náhradní duši. Originální je vytržená z ventilku. Nakonec se daří přes kamaráda Radka zajistit duši v pneuservise David Zubří, kde taky výmění rozbitý plášť za jeden můj starý odložený (co kdyby se tentokrát hooodně vyplatilo :-) ). Byť původně slíbené přezutí proběhlo místo v poledne až odpoledne, chvála pánu bohu za to. Duše je uvnitř potrhaná a totáně zkroucená teplem, stejně jako vnitřní gumový límec špic.V šest večer můžeme konečně s Evičkou vyrazit. Při naší smůle je v Lipníku zablokovaná dálnice kvůli nějaké nehodě. Naštěstí zastavujeme ještě v místě, kde se dá otočit a objet to přes město. No a po večeři u Vysokého Mýta ve stylové Burher restauraci (vegošský burgr je absolutně nedochucený :-( ) zjišťuji na radaru v telefonu, že jsou před námi dvě obrovské ohniska bouřky. Podle všeho bychom se mohli bouřkám vyhnout, když projedeme mezi němi východněji kolem Hradce. Byť je v lese u Hradce tma jak v řiti a světlo mého Zlobra nevyniká zrovna oslnivým světlem, daří se nám prokličkovat mezi blesky střílejícími všude kolem nás, proudy vody padajícími z oblaků i divou zvěří v lese. Za Hradcem na benzince ukazuje radar trochu deště ale pláštěnek nakonec skutečně téměř nebylo třeba. Kolem krásně osvíceného hradu Trosky nakonec před jednou v noci parkujeme u penzionu Heřmánek, kde se ještě kupodivu nespí. Krátce pokecáme a už se těšíme do teplé postele.
- V pondělí se projíždíme hřenskými silničkami a zakotvíme u zavřeného stánku s občerstvením. Parkoviště jsou totiž všude plná. Po převlečení a obědě vyrážíme na výšlap k Pravčické bráně. Jen Evča s Béďou zůstávají ve městě. Počasí je nádherné a výhledy fantastické. Cestou zpět nakupujeme zásoby na večeři a snídani. Miluška nám uvařila velice oblíbenou liškovou omáčku, na které si pochutnal i kamarád Vašek, který se za námi přijel podívat z nedalekého Jablonce. K večeru sice lehce sprchne ale předpověď na další den vypadá dobře.
- V úterý vyjíždíme na nedaleký německý hrad Oybin. Nemáme dostatek €ček, tak parkujeme na okraji městečka u bytovek a Broman se zbytku zásob platí vláček jedoucí až k hradu. Tam se nám daří zakoupit vstupné za české kačky, takže hrad je náš. Je opravdu nádherný a stojí za shlédnutí. Po prohlídce hradu směřujeme do Doubic, kde je vyhlášená kuchyně restaurace Stará hospoda. Najedli jsme se opravdu výtečně včetně Pavla, který za námi právě dorazil kvůli pracovním povinnostem se zpožděním. Kolem restaurace přibylo mnoho nových dřevěných soch. Kromě žaludku se tak najedly i naše očiska. Cestou odmů se zastavujeme ještě v Pekelných diolech na krátké občerstvení a míříme zpět na "naši" chalupu. Večer si opět užíváme až do pozdních hodin.
- Ve středu ráno přijíždí kamarád Vašek se svou Majkou. Dnešní vyjížďku pro nás nachystal on. Broman s Janou si jedou svou sólo vyjížďku. Naše první zastávka je u kostela v Hejnicích. Po krátké prohlídce míříme do Příchovic, kde je naplánován oběd v restauraci U čápa a prohlídka přilehlého muzea Járy da Cimrmana v majáku. Po prohlídce se ještě zastavujeme na kopci Kozák, kde je krásný výhled do okolí a kde se Miluška odhodlala vyzkoušet si tandemový let s jedním z přítomných paraglidistů. Je z letu ščastná jak blecha :-) Večer jsko obvykle lehce sprchne.
- Ve čtvrtek nás vede Vince po kokořínských cestách. Bohužel oběd ve známé rybárně nevyšel. Ve čtvrtek mají zavírací den. Vracíme se proto k restauraci U Grobiána už za lehkého mrholení. Výborně se naobědváme. Jen ten déšť nás moc netěší, nezbývá než se na další cestě pařit v plástěnkách. Po příjezdu do Terezína naštěstí déšť pomalu ustává. Já s Miluškou a Evičkou si prohlédneme pevnost terezín jen z venku, ostatní míří dovnitř na prohlídku. Po návratu na chalupu dělá Miluška po večeři ledové palačinky jako oslavu svého svátku. jako vždy, vynikající ! :-)
- V pátek vyjíždíme opět bez bromana a Jany, kteří si jedou svou trasou. Tentokrát nás vede Pavel do Šluknova. Pokouší se tam najít svého kamaráda a my ostatní si mezitím dáváme zmrzku, kafe a zákusky. Tož, drsní bajkeři jako vždy :-D Další zastávku máme v Rožanech u javorové brány srostlé ze dvou stromů. Byť ji na poprvé míjíme, nedáme se a nakonec se nám ji podaří najít hned na kraji hlavní silnice :-) Pak si dáváme pozdní oběd v resturaci Na Kamenu ve Frýdlantu, která je vyhlášená svými grilovanými specialitami. Při odjezdu potkáváme Bromana s Janou, kteří zde poobědvali před námi a jeli se pak podívat na místní hrad. Večer na chalupě je poslední, rozlučkový. Všechno fajne není věčne, no ;-)
- V sobotu ráno se postupně rozjíždíme k domovům. My s Evičkou jedeme sólo zase přes Vysočinu a výhýbáme se zbytečným zácpám na hlavních tazích u Hradce a nezáživné dálnici Mohelnice - Olomouc. Byl to krásný týden ...
163 fotek, červenec 2005 až červenec 2015, 1 704 zobrazení
POREČ
Poreč (italsky Parenzo, německy Parentium) je chorvatské město v na západním pobřeží Istrie, 68 km západně od Rijeky a 50 km jižně od Terstu. V roce 2011 v městské oblasti Poreč žilo okolo 16 700 obyvatel, v samotném městě asi 12 000.
Poreč je největší a nejnavštěvovanější středisko cestovního ruchu na celém jadranském přímoří, má též největší ubytovací kapacitu. Mírné podnebí, bohatá vegetace, především borové porosty. Součástí Poreče je 400 m vzdálený ostrůvek Sveti Nikola s ubytovacími zařízeními (má pravidelné a časté spojení čluny z městského nábřeží). K mimořádně cenným historickým památkám Poreče patří Eufraziova bazilika, zapsaná v roce 1997 do seznamu světového kulturního dědictví organizace UNESCO.
Porečská hotelová aglomerace vyrostla na pobřeží severně a jižně od starého města na velice členitém pobřeží. Jsou to od severu k jihu tato jednotlivá letoviska: Lanterna, Solaris, Červar-Porat, Ulika, Materada, Špadići, Pical. Další leží na jih od Poreče: Brulo, Plava laguna, Zelena laguna, Bijela uvala. Vegetace je všude velmi bohatá, krásné borové lesy dosahují většinou až k moři. Dopravu mezi letovisky obstarává po pobřeží autovláček, který vyjíždí z nám. Svobody (Trg Slobode) a stojí cca 10 kun. Časté je též autobusové spojení z Poreče do jednotlivých částí aglomerace a až do Vrsaru.

UMAG
Na místě dnešního Umagu existovala římská osada Umacus. Od 13. století patřilo město Benátské republice, od konce 18. století se dostal postupně pod rakouskou a italskou nadvládu a roku 1953 přešel pod Jugoslávii.
Město má historické centrum. Je známé díky ATP turnaji mužů Croatia Open Umag, který se zde hraje vždy v červenci již od roku 1990.

Staré město s přístavem, významné přímořské lázeňské středisko v severní části západoistrijského přímoří, 7 km jižně od Savudrije, 5 tis. obyv. Umag je střediskem rozlehlé spádové oblasti, k níž patří místa od Kanegry na severu až po Puntu v Umagu. Nevelké staré jádro leží na poloostrůvku mezi dvěma mělkými zálivy, severní je upraven na přístav, na jehož konci je jachtařská marina.
Nová část Umagu se rozrostla na přilehlé pevnině oběma směry, částečně i do vnitrozemí. Některé průmyslové objekty znečišťující ovzduší byly postupně zlikvidovány. Umag má velmi úrodné okolí, hlavní plodina vinná réva. Díky okolním mělčinám dobré podmínky pro rybolov (závod na zpracování ryb). Největší vinné sklepy v Istrii. Turistická aglomerace Umag zahrnuje letoviska: Punta, Stella Maris (je nejpěknější, v centru je pěkný tenisový stadión, turnaje ATC Croatia Open, známá tenisová škola někdejší tenisové hvězdy N. Piliće se 40 antukovými kurty; široká umělá pláž - oblázky, písek), Katoro a Polynesia, spadá sem i Savudrija a Kanegra. Všechna letoviska jsou v borových lesích, hojnost další vegetace. Celá turistická aglomerace je velmi pěkně parkově upravena. Jednotlivá střediska aglomerace nabízejí bohatý a rušný společenský život (především Punta a Stella Maris). V aglomeraci Umag je i zařízení pro léčbu mořskou vodou - talasoterapii.
Umag sahá svou historií až do římských dob, kdy zdejší bohatá osada nesla jméno Sipar Humacum. Na lokalitách Sipar, Katoro a Muntarol byly odkryty pozůstatky venkovských vil, usedlostí, pevnosti apod., které jsou základem projektu archeologického parku Sepomaia (viz článek: V Umagu vzniká "Archeologický park Sepomaia"). V dalších staletích ohrožovaly obyvatelstvo nájezdy pirátů. Když byla osada v 9. století zničena, lidé našli útočiště v dnešním opevněném Umagu. Panství terstských biskupů vystřídala od 13. stol. na 500 let Benátská republika, kterou pak na více než 100 let nahradilo Rakousko, po něm po první světové válce Itálie. Součástí Chorvatska se Umag stal až r. 1953 (chorvatské svazové republiky v rámci Jugoslávie), od té doby zůstal již chorvatský. Staré městečko nemá významnější stavební památky, dochovaly se zbytky hradebních zdí a věží, které jsou nyní pěkně obnoveny. Barokní kostel z 18. stol. Městečko je však zajímavé svou dochovanou středověkou urbanistickou strukturou (úzké křivolaké uličky, náměstíčka, staré domy) a polohou. V městské věži je lapidárium. V městečku je galerie "Dante" Marina Cettina (současní výtvarní umělci).

Krápníková jeskyně Baredine Jama
Baredine – dobře utajená jeskyně
Mezi Porečí a Vižinadou, v oblasti pro niž je typické pěstování vína, narazíte na malou osadu Nova Vag-Gediči. Asi kilometr odtud leží stranou od hlavní silnice labyrint krápníkových jeskyní Baredine Jama (dobře značeno „Baredine“). Jeskyně lze navštívit pouze s průvodcem, prohlídka, která trvá asi 40 minut, vás zavede do pěti jeskyní s bizarními krápníkovými útvary, pitoreskními přírodními sochami a podzemním jezerem. Žijí tu vzácná zvířata – macaráti jeskynní (bezbarví slepí mloci s typickými hubenými končetinami). Celková hloubka jeskyně činí 150 m, ještě o 65 m níže leží podzemní krasové jezero, je zde stálá teplota 14°C.
Pokud cestujete zvlněným krasovým územím, je i laikovi jasné, že v okolí budou nějaké ty „díry“. Istrijská jeskyně Baredine se však takové specifikaci vymyká a v tom spočívá jedna z jejích zvláštností. Leží totiž v rovině, kde široko daleko je nejvyšším bodem leda tak nějaký balvan a nebo kupka sena. Baredine přitom představuje náramný jeskynní skvost. Nenabízí sice tak rozsáhlý podzemní labyrint jako třeba Moravský kras a nebo proslulé jeskyně ve Slovinsku (Postojna, Skočjanske jamy), ale není o nic méně krásná a krom toho se může pochlubit i jednou zvláštností: v podzemním jezírku, kam nikdy neproniknou sluneční paprsky, žije prazvláštní obojživelník z rodu mloků – proteus anguinus.
Jeskyně Baredine leží nedaleko obce Nova Ves východně od světoznámého istrijského letoviska Poreč. Okolí bylo odjakživa zemědělským krajem, kde se pěstovala zejména vinná réva a olivy. Zřejmě i proto neušla existence podzemních prostor pozornosti zdejších obyvatel, kteří ji podle archeologických nálezů hrnčířské keramiky zjevně obývali už od počátků zdejšího osídlení.

Moderní historie jeskyně sahá do počátků 20. století, kdy zde jeskyňáři z Terstu provedli první sestupy do hloubky 80 m. Další výzkum zahájili v roce 1973 členové porečského speleologického klubu Proteus. Postupně objevovaly další podzemní prostory s nádhernou krápníkovou výzdobou, díky čemuž byla jeskyně vyhlášena v roce 1986 přírodní památkou. Současně byly objeveny další zbytky staré keramiky, která je dnes vystavena v prostorách pokladny a restaurace. Začátkem 90. let minulého století bylo zahájeno čištění jeskyně a v květnu 1995 byla oficiálně zpřístupněna pro turisty.Podzemní svět jeskyně Baredine patří mezi skutečné skvosty svého druhu a je s podivem, že i když byla jeskyně v minulosti obývána, dochovalo se v ní do dnešních dnů množství stalagmitů a stalaktitů jedinečných tvarů, dokumentujících trpělivou a dlouhodobou činnost vody. K nejzajímavějším patří například až 10 m dlouhé „záclony“, realistická socha Madonny nebo pastýřky Milky, krápníková variace na šikmou věž v Pise a nebo sněhulák – světlonoš, který se stal ochrannou známkou a symbolem jeskyně Baredine.

Jeskyně je hluboká 132 m a teplota uvnitř se stabilně pohybuje na úrovni 14oC. Třísetmetrový vyhlídkový okruh v délce 40 minut prochází pěti sály a končí u jezírka přibližně v hloubce 60 m. Zbývající metry do dosud změřené hloubky představuje 66 m hluboká průrva, zakončena dalším podzemními jezery o hloubce až 30 m..
98 fotek, 19.9.2017, 61 zobrazení
40 fotek, 30.12.2016, 25 zobrazení
40 fotek, 25.9.2005, 177 zobrazení
15 fotek, 24.9.2016, 612 zobrazení | architektura, kultura
Dobrá Voda i nedaleká Hojná Voda byly založeny jako lázeňská a poutní místa. Léčivé účinky zdejších pramenů byly známé od pradávna. Na konci 17. století se pasáčkovi z Bedřichova zjevila nad jedním pramenem Panna Maria. Krátce na to zde došlo k několika zázračným uzdravením. Osada se tak rozrostla, že 30. června 1707 byla povýšena na město. Protože sem proudily davy lidí, nechal zde hrabě Vojtěch Languevela Buquoy postavit chrám Panny Marie Těšitelky (1708–1715), faru a lázně.
31 fotek, 10.9.2016, 139 zobrazení
30 fotek, 27.7.2016, 25 zobrazení | architektura, cestování
Do večeře ještě zbývalo trochu času a tak jsme zamířili ke kostelu Panny Marie Bolestné v Dobré Vodě, ke kterému se každoročně o Velikonocích konají poutě. A díky chystající se pobožnosti, jsme měli možnost i my krátce nahlédnout dovnitř.
Farní kostel je vrcholně barokní stavba z let 1733 až 1735 dle projektu Kiliána Ignáce Dientzenhofera s freskovou výzdobou od Václava Vavřince Reinera. Křížová cesta s Božím hrobem, vede okolím kostela. Zřízena byla 1837 až 1839, obnovena 1880, nejnověji 1996 s moderně pojatými obrazy od Renaty Štolbové. Kaplička nad pramenem byla od roku 1769, v nynější podobě z roku 1830. K pramenu vody vedla od roku 1768 z Českých Budějovic Křížová cesta. Před kostelem jsou vývěsní skříňky, v nichž mne zaujaly nadčasové citáty.
37 fotek, 9.7.2016, 28 zobrazení

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.

Partneři

Visa Mastercard Maestro American Express Visa Electron