Hledání: Film-streda

Pro dotaz Film-streda jsme našli 139 výsledků.
AKCE -25 % s kódem
25% sleva na fotodárky
Oslavte Den žen originálním dárkem
Kód: MDZ-2021
MDZ-2021
boraderam
Fotografie z natáčení filmové série "Než se táta vrátí" - středa 17.9.2008 (lokace Vinařice).
více  Zavřít popis alba 
  • 13.10.2008
  • 1 995 zobrazení
kocovnici
Sobota - pondělí: Po sobotním seznámení se s okolím a historií spojenou s výrobou skla jsme neděli a pondělí strávili na sjezdovkách na Špičáku za ideálních podmínek, jediným mínusem byly davy lidí, které hezké počasí také přilákalo. Po večerech jsme si zahráli na popelky, bloudili Boženovým otázkovým bludištěm a prověřili tábornické znalosti a schopnosti.

Úterý: Na běžky jsme vyrazili skibusem do Bedřichova, kde si mladší udělali kolečko na Novou louku a Hřebínek a starší se přes Knajpu vrátili do Josefova dolu. Večer odpočinek u filmu.

Středa: Opět na sjezdovky na Špičáku, tentokrát zpestřené cestou vlakem, protože do skibusu jsme se nevešli. Večerní hry venku i uvnitř si připravil Mareček s Blatníkem.

Čtvrtek: Na druhém běžkovém výletě jeli mladší ze Severáku zpět do Josefova dolu, starší jeli z Bedřichova kolem nádrže Josefův důl. Bylo špatné počasí a zmokli jsme, ale nejlepší byla jízda po sjezdovce a zastávka v restauraci. Večer jsme vyráběli zvířata a ozdoby z modelovací hmoty a někteří se pustili do spojovaček.

Pátek: Na sjezdovky jsme kvůli dešti vyrazili později vlakem, nicméně počasí se během dne umoudřilo a nakonec i poslední den na lyžích (a snowboardech) stál za to. Večer zbyl krom přípravy na sobotní odjezd čas i na deskovky.
více  Zavřít popis alba 
  • únor 2019
  • 159 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
ubuster
kešování s Pavlem 10.9.2016 - keše Jackuv hostivicky letterbox, 1STEP MULTI: PP Hostivicke rybniky - Litovicky r., NS Hostivicke rybniky, Kaple Panny Marie Hvezdy evangelizace, PP Hostivicke rybniky - Rybnik Brve, Praha Zapad, Biokoridor Chyne, Pierre Brice (zivotopis), Pierre Brice (filmy), STRED VSEHO, JEN RUZOVA TO MUZE BYT, Za Kolmankem, Mezcesti, Jinocany u dalnice, Zbuzanska Dikyzabodovka / Thanks-for-a-point cache
více  Zavřít popis alba 
  • 10.9.2016
  • 137 zobrazení
hazena-horka
24. – 27. 8. 2011 TURNAJ Karviná Cup 2011

Ve středu 24. 8. 2011 jsme vyjeli na náš první velký mezinárodní turnaj do Karviné.
První hrací den byl stanoven na čtvrtek, v Českém Těšíně, kde jsme nastoupili do turnaje dvěma zápasy v místní hale, která má rozměry podobné našemu venkovnímu hřišti.

MRK Zaprešič (CRO) - TJ Sokol Horka nad Moravou 15:1

Do zahajovacího zápasu jsme nastoupili proti týmu z Chorvatska vcelku dobře. V obraně nám to šlo a v páté minutě byl stav 0:0. Soupeře jsme nepouštěli do střeleckých pozic. Bohužel jsme si vybrali slabou minutu, ve které jsme inkasovali 4 branky. V útoku už to bylo horší, nedokázali jsme proměnit vyložené šance včetně sedmimetrového hodu a po našich zbytečných chybách jsme dostávali hodně branek z rychlých protiútoků. Poločas tak skončil 7:1 ve prospěch chorvatského Zaprešiče. Druhý poločas byl jako kopií toho prvního. Nestačili jsme se vracet do obrany a to rozhodlo o výsledku celého zápasu.

TJ Sokol Horka nad Moravou – HCB OKD Karviná „A“ 4:20

Naše druhé vystoupení se podobalo prvnímu zápasu. Opět téměř dokonalá obrana, kdy se soupeř z mistrovské Karviné nedostával do vyložených šancí. Minuty ubíhaly a postupem času nás soupeř opět porazil po našich chybách žákovských chybách. Nicméně hráči se snažili a vždy bojovali až dokonce.

Druhý hrací den začal v odpoledních hodinách, kdy teploměr ukazoval přes 30°C. Hrálo se na venkovním hřišti v Karviné, kde jsme odehráli tři zápasy. Tento den byl pro nás (trenéry), určitě i hráče černou můrou.

TJ Sokol Horka nad Moravou - UKS Orlik Swiebodzin (POL) 5:20

Hráče jsme na hřišti vůbec nepoznávali. Obrana byla děravá jako ementál. Dostávali jsme laciné góly skoro z každé vystřelené rány soupeře. Do útoku (jestli se to dá takhle nazvat) jsme se vůbec nedostávali. Místo abychom zabrali, do útoku jsme chodili jako na pláž. My trenéři jsme doufali, že se to dalším zápasem zlepší, ale……

TJ Bystřice pod Hostýnem - TJ Sokol Horka nad Moravou 12:7

….. černý den pokračoval i druhým zápasem. S týmem, který je geograficky nám nejbližší jsme sice drželi krok, ale výkon našich hráčů se podobal předchozímu utkání. V poločase bylo na ukazateli skóre stav 6:4 pro Bystřici. Opět nedůrazná obrana a hodně technických chyb v útoku rozhodlo o výsledku 12:7 ve prospěch soupeře.

HáO Slovan Modra (SVK) - TJ Sokol Horka nad Moravou 29:6

V posledním zápase tohoto hracího dne už hráči ani pomalu nechodili, spíše se po hřišti jen loudali a hledali se, jako by se viděli poprvé. Tento zápas skončil naším debaklem, který si nelze představit ani v hororovém filmu. Vzhledem k faktu, že jsme měli 16 hráčů, tzn. 9 na střídání a soupeř z modré měl pouze jednoho hráče, tak i přes tento fakt nás soupeř doslova rozbil pouze trháky. Nepochopitelné jak odevzdaně k utkání hráči přistoupili. Na tento den bychom nejraději zapomněli.

Pěti prohrami jsme skončili ve skupině na posledním místě a čekaly nás následující den dvě utkání a to s pátým celkem z druhé skupiny a poté s vítězem nebo poraženým z další dvojice utkání.

Třetím a zároveň posledním vystoupením na tomto turnaji byly dva zápasy, na které jsme zajížděli opět do Českého Těšína do haly, tentokrát v ranních hodinách. Do obou zápasů hráči nastoupili s ponaučením z minulého dne. Jednalo se o utkání o celkové umístění

WinLand Michalovce (SVK) - TJ Sokol Horka nad Moravou 18:7

Utkání o 9. – 12. místo jsme začali v obraně pracovat jako jeden tým a bránili soupeře, kteří měli problémy se zakončením. Začali jsme i dobře zakládat protiútoky, které končily vstřelením branek. To se ukázalo i na ukazateli skóre. Vyrovnané skóre téměř po celý zápas. Opět (jak je u našich hráčů zvykem), jsme udělali několik zbytečných chyb a hráči si utkání zase prohráli sami. Ke konci utkání se náš útok i obrana úplně zhroutili, soupeř toho využil a odskočil na nelichotivý výsledek 18:7.

TJ Sokol Horka nad Moravou - TJ Bystřice pod Hostýnem 7:14

V posledním představení na turnaji jsme opět narazili na soupeře z Bystřice. Chtěli jsme soupeři oplatit porážku ze základní skupiny a i soupeřové kanadské žertíky, kterými nás čestoval i mimo hřiště. Vstup do utkání se nám opět povedl, vedli jsme 3:2, ale od tohoto stavu pomalinku soupeř dostával utkání pod kontrolu. Stačilo pár nepřesných přihrávek, ztrát míče a soupeři toho dokázali využít, aby zápas dotáhli do vítězného konce. Vždyť stačilo tak málo a první vítězství mohlo být na světě. Ale bohužel se to nestalo. Doufáme, že hráči si vzali ponaučení z chyb, které udělali na tomto turnaji a pilnou prací na trénincích odstraní nedostatky, které se pak projeví v jejich dalších zápasech.

Sestava a branky: Vysoudil Vojtěch 19, Kräuter Jiří 5, Protivánek Matěj 4, Nytrová Klára 3, Štancl Petr 2, Walweel Jakub 1, Vykydal Libor 0, Vykydalová Radka 0, Spurný Filip 0, Němčák Michal 0, Fitříková Michaela 0, Šafář Daniel 0, Pajunčík Ondřej 0, Přikrylová Jana 0, brankáři: Konrád Matrin 0, Dvorský Radek 0.

Celkově jsme skončili na 12. místě. Důležitější než umístění je pro nás skutečnost, že tento turnaj byl vyvrcholením celého soustředění a také byl tak koncipován jako nejtěžší zkouška v dosavadní kariéře všech dětí. Dyť prohra našeho týmu, kde jsou dívky, minižáci a především jen s půlroční házenkářská zkušenost s mistrem republiky Karvinou 20:4, či o hlavu většími a ostřílenějšími borci z Chorvatska, kteří byli ročníkově stejně staří, tzn. ročník narození 1999 s našima jsou pro člověka zasvěceného přece jen dobré výsledky a ukazatel rapidně se zlepšeného výkonu v poměru s jarní částí soutěžního ročníku 2010/2011. Jsme pevně přesvědčení, že první výhra na sebe nenechá dlouho čekat a to bude další velká motivace pro naše vycházející házenkářské hvězdy a hvězdičky.

Děti musíme pochválit nejen za sportovní výsledky, ale také za perfektní přístup v kolektivu, kdy tým se stmelil, parta se vytvořila suprová a chování během celého turnaje všech dětí bylo na 1*. S takovým týmem je radost jezdit po sportovních akcích.
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2011
  • 1 491 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
petruno
Mírně zavádějící název dalšího alba z naší již třetí dovolené s klukama Ondrou a Patrikem. Tak jako každou dovolenou si nejdříve dáme trochu do těla, aby nám nezlenivěly svaly. Tuto dovču by jsme chtěli po našom dodělat Malou Fatru, již jsme věnovali nějaký ten čas vloni a letos to chceme dorazit tak aby jsme mohli říct Malou Fatru trochu známe. Zahajujeme rozcvičkou na kole, z Karlovy Studánky vyrážíme na Praděd a Švýcárnu. Tak jak kluci vždy byli rychlejší do kopce než já, tak nyní jim to nějak nejelo, na vrcholku Pradědu jsem oznámil další cíl Švýcárna a to už padali na zem, přes všechny trable to nakonec zvládli na jedničku a na závěrečný sjezd z Pradědu budou ještě dlouho vzpomínat, šedesátkou na kole tak moc často nejezdí. Navečer balíme a jedeme na pozvání do Paskova pomoct rubat uhlí. Né to byl fór, Jura nás pozval na nultý ročník táboření tatínků s dětmi. Pěkně upravený plac bývalého Svazarmu a mnoho her bavilo nejen děti do pozdních noční hodin. Ráno opět balíme pomůžeme trochu s úklidem, zastavíme se u Janičky na ranní kávičku a jedeme na Slovensko do Vrátné, kde máme z minulých dovolených rozdělanou Malou Fatru. Nyní máme za cíl zdolat Velký Kriváň. Příroda je proti, na kopcích je deka a prší, ptám se na lanovce jaká je předpověď, no přímo na h...o, snad zítra odpoledne, přemýšlím jak to vyřešit když tu se nebe roztrhlo a vykouklo slunce. Velím k riskantnímu výstupu, bleskově balím do batohu nutné věci a letíme na lanovku. Nahoře se to vaří ale celou cestu až na Kriváň nespadla ani kapka a výhledy jsou úžasný. Kocháme se a fotíme, pozoruji další frontu jak se k nám blíží, velím k ústupu, právě včas, suchý dobíháme na horní stanici lanovky, jen za námi zaklapnou dveře restauračky tak to spustí. Chvíli posedíme a jedeme dolů. Kurňa to jsme měli kliku. Jedeme pod Těrchovou na nám dobře známý kemp, stále padá voda, pro jistotu komfortu okupujeme malé podium, kde vaříme a mohli by jsme tam i spát, ale nechceme moc provokovat. Odpoledne jedeme na druhu odpočinkovou část dovolený směr jižní Slovensko a termální parky, základnu jsme založili ve Vincáku. Postupně navštívíme Termálpark Dunajská Streda, na kole naše známé v Seredi a nakonec na odpoledne nakoukneme do Aquparku Senec. Závěrem k názvu, kámoš z Finska mi 7.8. napsal po FB o zatmění měsíce a tak jsem zkusil udělat snímeček. Paráda, dovča se podle kluků vyvedla na jedničku, do konce prázdnin máme ještě prostor na jednu dovolenou, pomalu začínám spřádat plány kam, aby jak ve správným filmu děj gradoval. Odkazy na minulé letošní dovolené http://petruno.rajce.idnes.cz/Bomba%2C_dovolena_s_tatkou/ a druhá http://petruno.rajce.idnes.cz/Druha_letosni_dovca
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2017
  • 1 194 zobrazení
welsanekjizbice
úterý - dopoledne první koňské jízdy, stavění bunkrů v lese, skupinové hry na jizbickém hřišti, trochu jsme zmokli a tak po usušení a obídku usedáme pod pergolu, kde se učíme části uzdy a pak výtvarničíme - malování erbů skupin, brýle z papíru, večer uzavíráme divadelní dílnou HaBu a představením blondýna versus bruneta
středa - dopoledne jízdy na koních a sportovní zápolení v lese, stavění domečků, odpoledne koňská teorie - plemena, barvy, části sedla, hledání kešek v lese a plnění úkolů po skupinách - přírodověda, dítka zastihl v lese déšť, naštěstí měla pláštěnky a gumáky, po teplém čajíčku a večeři ulehli všichni k filmu na dvd, jak jinak než o koních
máme zde čistě holčičí skupinu bez kluků a děvčata jsou velmi aktivní, veselá a zapálená do jakékoliv činnosti, nezahálí ani trampolína, zvířecí koutek u centra ani pinpongový stůl, prostě skvělá bezproblémová skupina
čtvrtek - dopoledne jízdy na koních, hry v lese, odpoledne jízdy dvojspřežím v kočáře, nacvičování choreografie na natáčení tanečního vystoupení, natáčení klipu, navečer karneval a pak noční bojovka v lese
pátek - opět jízdy a po obědě hry v zahradě a trampolína s ping-pongem pak balení s úklidem
video vložím později, nahrávání trvá déle než fotky
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2015
  • 1 069 zobrazení
mariess
PONDĚLÍ - Úspěšně jsme zahájili první táborový den. Hned ráno jsme si složili mapu světa a zopakovali jednotlivé kontinenty, které během našeho dobrodružství poznáme. Dopoledne jsme se věnovali s Katkou a Ondrou angličtině a někteří z nás si malovali závěsný talíř v keramické dílně Milušky Pomijové, ostatní vyráběli pod vedením Martiny černošský náhrdelník a jednoduchý hudební nástroj či slušivý náramek. Po výborném obědě nás čekalo rozdělení do čtyř týmů (názvy jsme si vymýšleli sami!): Evropané, Prdeláči, Pompeje a Husité, a při soutěžích a pohybových hrách jsme získávali body a dobývali jednotlivé světadíly. Nejlépe se dnes vedlo Evropanům, ale to je teprve začátek:) Zítra pokračujeme!
PS: Asi jste si stihli všimnout, že na táboře letos dobýváme i skákací hrad, zapůjčil nám ho SMO Bukovská voda a děti si ho ve chvílích volna opravdu užívají.
ÚTERÝ - Jaké bylo? Dopolední angličtina, při které se děti letos opravdu snaží a lektoři je nestačí chválit:), další tvoření s Jarmilou, Martinou i Miluškou v dílně. Odpolední klání mezi jednotlivými týmy o vlaječky, kterými získáváme nová území ve světě. Na hrázi rybníka Velký jsme si na odreagování dali hru "kyselý ksicht" (děti vám ji určitě vysvětlí a můžete si s nimi zahrát), hod na cíl, chůzi po skoro-kladině a poznávali jsme potraviny dle chuti. Na základně nás pak čekala sladká i zdravá svačina a také všemi oblíbený skákací hrad.
STŘEDA - Dnes jsme se všichni těšili na výlet do Pelhřimova. A nenechali jsme si ho zkazit ani příliš vysokými teplotami. V pětipatrovém Muzeu rekordů a kuriozit jsme obdivovali různá česká NEJ- (největší botu, nejmenší hrací karty, nejdelší vánoční prskavku, obří zámek z čokolády atd.), některá nás naopak dost pobavila (největší zubní kartáček, největší pletená čepice nebo pyžamo, do kterého se prý nacpalo 98 dospěláků!) a dokonce jsme se pokusili některé rekordy překonat, ač neúspěšně. Využili jsme měřič síly, frňákoměrku, pažoměrku i lebkoměrku. Odtud jsme se přesunuli do sklepení na strašidla a pak jsme ještě zavítali do pelhřimovského pekla. I když někteří z nás byli obezřetní a dali přednost pevné země pod nohama než temnému podzemí. Dále bylo nezbytné uspokojit naše bříška, takže vyzbrojeni zmrzlinou nebo ledovou tříští (rodiče prominou) jsme se vydali na oběd do rodinné restaurace manželů Zachových. Ti nás pohostili vynikající polévkou a ještě lepším řízkem s bramborem, tečkou byl pak lahodný meloun. Mňam! Pro děti pak nastala nejlákavější část výletu - ROZCHOD po skupinkách po obchodech s cílem "něco si koupit". Dopadlo to dobře, spokojeni byli nejen obchodníci, ale zejména my, protože děti se vrátily v plném počtu. Po návratu do K. Řečice jsme se odměnili zaslouženým odpočinkem u filmu a pochutnali si na domácích buchtách od maminek a babiček. Moc děkujeme! K večeru jsme se přesunuli na školní dvůr, kde jsme si opekli buřty a díky "Mistru Šenymu" jsme si mohli zazpívat u kytary. Po příjemném posezení jsme si rychle přichystali pelíšky na noc a vydali jsme se směrem k rybníku "Šlechťák", protože tady byl start STEZKY ODVAHY. A nebyla ledajaká! Šli jsme po světýlkách, plnili jsme úkoly, čelili jsme chrochtajícím prasatům (i když?) a jiným roztodivným zvukům a těšili se do cíle. Zvládli jsme to všichni! Někdo úplně sám, jiný ve dvojici s kamarádem. Domníváte-li se, že jsme byli znavení a ospalí, máte pravdu, nicméně ve družině řada z nás ožila a nějak se nám nechtělo spát... A tak až když odbila na řečické věži půlnoc, ukládali se ke spánku i poslední vytrvalci.
ČTVRTEK - Budíme se tak nějak postupně od 6.30 hod, vylézáme ze spacáků a vítáme nový sluníčkový den. Snídani si dopřáváme venku, kdy je ještě příjemně. Dopoledne se vrháme do tajů angličtiny a také vytváříme originální trička technikou "sypaná batika". Po obědě jsme navštívili místní soukromé muzeum rodiny Adámkových ve mlýně a věřte, že je na co se dívat! Pan mlynář nám vyprávěl nejen o historii řečického mlýna, ale i o našem zámku, připojil zajímavosti ze světa řečického sportu a nakonec nám ukázal spoustu domácích zvířat, která zde chovají. Prostě prohlídka byla jedna báseň, děkujeme!
Odpoledne jsme se ještě utkali ve vodní balónkové bitvě, přesunuli jsme se do Austrálie a zahráli si na klokany a pak kóóónečně přišla chvíle, kdy byl nafouknut skákací hrad. Ale to už jsme byli hodně unavení, takže jsme byli rádi, že se začínali trousit první rodiče. Zítra na viděnou!
PÁTEK - Dnes dobýváme Ameriku, hrajeme si na indiány, dotváříme vlastní fotky do podoby indiánské, zdobíme se čelenkami a místo Anetek, Janiček, Honzíků a Toníků zde máme jen Zářící hvězdu, Rychlého geparda, Malého medvěda, Tančící oblak aj. Při angličtině rozšiřujeme slovní zásobu a pouštíme se i do obtížnějších slovních her. Po obědě si dáváme polední pauzu s Karlíkem a továrnou na čokoládu (snažíme se tak vyhnout největšímu pařáku) a pak už se naše čtyři týmy utkají s hasičskými stříkačkami v těžkém boji o "sestřelení" nepřítele pomocí hadice a vody. Jde nám to výtečně, a tak na konci jsme mokří beze zbytku všichni. Protože se naše putování po světě blíží k cíli, nezbývá než vyhodnocení a předání pamětních medailí s kotvou uprostřed. Kapitáne, plavba jest u konce, tak snad za rok AHOJ!
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2015
  • 1 156 zobrazení
mysticsmile
Krásné nově rekonstruované koupaliště Červená zahrada v Boskovicích bylo ve středu kvůli chladu pro veřejnost uzavřené. Služby Boskovice, s.r.o mají letos novinku. Dle počasí je denně v provozu bazén v městských lázních nebo ten venkovní na koupališti. Lidé tak mají možnost denního koupání bez ohledu na rozmary povětrnosti. A ještě jednu novinku Služby Boskovice s.r.o. mají. Je sportovní a proběhla právě ve středu 8. srpna 2012. Možná bylo i dobře, že bylo koupaliště prázdné. Sportovci tak měli pro sebe více místa. Zejména v přeplněném bazénu by se jim jistě špatně soutěžilo. Oč šlo?
V prostorách sportovního areálu Červená zahrada v Boskovicích proběhl první ročník Letního sedmiboje dvojic. Účastníci měli možnost prověřit svou všestrannost a fyzickou zdatnost v různých disciplínách. Více mi prozradil ředitel Služeb Boskovice a hlavní rozhodčí Mgr. Milan Strya: „Ve středu osmého srpna pořádaly Služby Boskovice, s.r.o. premiérový první ročník Sportovního sedmiboje. Soutěžilo se v tenise, fotbale, stolním tenise, plavaní, petangue, beach volejbale a billiard hockeji – šprtci. Zúčastnily se čtyři dvojice, hráli každý s každým. V jednotlivých disciplínách se určilo pořadí. Součet bodů pak stanovil celkové umístění.“
Po skončení bojů se všichni shromáždili u hlavní budovy k předání cen. Hovoří opět Mgr. Milan Strya: „Chtěl bych vám poděkovat, že jste přijali pozvání na první ročník Sportovního sedmiboje, doufám, že jste se pobavili.“ Odpovědí bylo souhlasné pokyvování hlavami. „Vyrovnanost se příliš nekonala, o to byly boje zajímavější. Vyhodnocení udělám letos neobvykle. Začnu netradičně prvními, kteří dostanou pohár, mohou si k němu cokoliv z devíti věcí na stole vybrat. A tak budou pokračovat i ostatní. Absolutními vítězi se stali Antonín Petrů - Alois Pelíšek. Měli nejvíce vyhraných zápasů. Stříbrní byli Zdeněk Oldřich – Tomáš Paděra. Mají stejný počet bodů jako vítězná dvojice, ale horší bilanci v disciplínách. Třetí místo vybojovali Matěj Ševčík – David Burger. Na posledním místě skončili Aneta Broumová – Hynek Barák, pojďte si také něco vybrat.“
První ročník sportovního klání v sedmiboji se vydařil na výbornou. Sešel se skvělý kolektiv, všichni zažili hodně legrace a zdravého soutěžení. A tak to má být. Při závěrečném fotografování si navzájem slíbili, že napřesrok se zde určitě sejdou znovu. Dokonce zaznělo pozvání na dvoudenní Míčový sedmiboj do Letovic, kterého se pravidelně zúčastňuje šestnáct dvojic. Bohužel až na příští ročník v květnu, v tomto roce již turnaj proběhl. A děkujeme boskovickým pořadatelům za hezkou akci,“ ozval se jeden ze soutěžících. „Účelem dnešní akce v Července bylo hlavně se pobavit a to se bezezbytku podařilo,“ dodal na závěr ředitel Služeb Boskovice s.r.o. Mgr. Milan Strya.
Pro úplnost ještě dodám, že na samý závěr prázdnin ve čtvrtek 30. srpna pořádají Služby Boskovice s.r.o. v pořadí druhý podnik turnaje dvojic v plážovém volejbale Červenka Beach Open 2012. Jste srdečně zváni.
Krátký film z tenisu a plavání je na konci alba jako snímek s červenou šipkou. Po kliknutí se záznam spustí.

Zde jsou ještě jednou výsledky:

1. Alois Pelíšek – Antonín Petrů Letovice 23 bodů více lepších umístění
2. Zdeněk Oldřich – Tomáš Paděra Boskovice 23 bodů
3. Matěj Ševčík – David Burger Boskovice 17 bodů
4. Hynek Barák – Aneta Broumová Blansko, Brno 07 bodů

Více: http://www.sluzbyboskovice.cz/
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2012
  • 778 zobrazení
cervik-dobriv
Napříč Albánií
Rád jezdím ve větší skupince, ale letos jsme to pojali jinak. Jedno auto, jeden vlek, max. 3 čtyřkolky. Vyrazit z Černé Hory, projet celou Albánii pohořím, až do Řecka a po plážích se vrátit zpátky. Přitom navštívit a prozkoumat vše, co po cestě potkáme a občas se i odchýlit od kurzu.
Letos vyrážím s funglovkou od Accessu. ACCESS MAX 700i 4x4 LT FOREST, kterého jsem dostal jen dva dny před odjezdem, takže nezbýval žádný čas na velké přípravy. Jen namontovat kufry a držáky na kanystry s vodou a benzínem. Jedu společně s Tomášem na Can – Amu 1000 a Káťou na ArcticCatu 1000.
Vyrážíme dvacátého května večer. Cesta probíhá hladce a jako vždy vyrážíme na čtyřkolkách z kempu v Černé Hoře. Hranice překračujeme na již osvědčeném přechodu Hani i Hotit. Odbaveni jsme během minuty a hurá za dobrodružstvím. Míříme do údolí Valbone. Berene to přes města Shkoder a Puke, kde nás také čeká první noc na louce plné cvrčků u lesa. Ráno to bereme pohořím M. Krrabit do Valbone. Jedeme cestou, která zde předloni ještě byla samý kámen a letes už se zde pilně pracuje. Bagry zde jedou na plný výkon. Sjíždíme k jezeru, kde si dáváme oběd a koupel. Ve městě Fierze chceme dotankovat, ale benzin mají až u třetí pumpy. Zastavují u nás tři auta. Jsou to Češi, kteří si vezou kajaky a budou zde sjíždět řeku Valbones. Doporučují nám kemp, který již mají vyzkoušený. Máme čas a tak si jedeme prozkoumat celé údolí Valbone, až tam, kam je to možné. Projíždíme velkým řečištěm, kde nás zastavují velké balvany. Otáčíme se a míříme do kempu, který nám doporučili naši krajani. Chatky jsou obsazené. Číšník nás vede k sousednímu domu a ukazuje nám dva pokoje. Jsme nadšeni a kývneme na ubytování. Máme tady z toho ale divný pocit. Skříně jsou plné oblečení a po pokoji rodinné fotky. Vypadá to, že nám místní uvolnili pokoj, abychom tu mohli přespat. K večeři se podává místní specialita – koza, ryba a hranolky. Po snídani se vydáváme do Prokletí a cestu nám znepříjemňuje déšť. Po cestičce šplháme hezky nahoru, ale v 1600 m.n.m. nás zastavuje sníh. Vzdáváme to a jedeme zase dolů, kde si dáváme u vodopádu oběd. Pak sjíždíme k hlavní cestě, kde si vyměňujeme poznatky francouzskými motorkáři. Ještě se stavíme u trajektů na přehradě Komani, ale ti už asi nikdy nevyplují. Odtud míříme do pohoří M. i Munelles, kde i nocujeme. Projíždíme cestou, která je rezavá, zřejmě od těžení rudy. Objevujeme zde i opuštěné štoly a zřejmě zde byl pracovní tábor. Důl je obehnaný ostnatým drátem a jsou zde i pozorovatelny pro odstřelovače. Cestou míjíme další doly a opuštěné ubytovny. Je to tady jako v nějakém filmu. Míříme k přehradě Ulez, kde budeme nocovat. Ráno si ještě zaplaveme a hurá směr pohoří M. i Skenderbeut. Cesta je ale stržená a tak hledáme jinou. Jedna nás dovede až k vodopádu, kde se nás ujímá domorodec. Vyvede nás s Tomem až na vrchol vodopádu. On v gumácích a my v jezdeckých botách si to za ním hezky šplháme po skále. Pohled ze shora je úžasný. Když jsme slezli dolů, vzal nás ke své sestře do příbytku, kde nám dali rakii a kozí mléko. Cestu jsme jinou nenašli a tak musíme pohoří objet. Ve městě Rreshen si kupujeme místní „buřty“, které si s chutí opečeme k obědu. Po jídle frčíme dál, ale krásná prašná cesta, po které jedeme, končí v odpadcích. Bereme to jedinou schůdnou cestou – řečištěm. Zhruba po kilometru se napojujeme na cestu, která vede do horského městečka Kruje a odtud šplháme až na vrchol. Je zde krásný výhled na moře a na Tiranu. Vracíme se zpátky do městečka a míříme do parku Kombetar. Vjíždíme do rozpadlého areálu, kde je hlavní budova, volejbalové hřiště a rozpadlé altánky. Jak jsme se později dozvěděli, areál tu nechal v šedesátých letech vybudovat Hodža. Po jeho pádu to zde chátrá. Je tu jen starý správce s manželkou. Součástí je i hotel, ale pro lepší pocit stavíme raději stany. Restaurace v hotelu je solidní a objednáváme si večeři. Nic jiného než kozu nemají. Za areálem už je jen stará kamenná cesta. Zkouška tlumičů a nakonec i nás. Po dvou hodinách vytřesení vjíždíme do městečka Burrel, kde nás vítá stará rozpadlá železárna. Na první pohled opuštěná, ale po chvilce motání kolem ní, přichází z ruin ochranka. Bereme za plyn a z města mizíme do hor, kde opět nacházíme důlní šachty. Tentokrát funkční. Odstavujeme čtyřkolky a jdeme šmejdit. Zkouším tlačit prázdný důlní vozík. Vše tu dělají ručně. Kurva těžká dřina. Nahoře na vrcholu na nás zase čekalo překvapení. Dvě jezera, několik bunkrů a nová hacienda. Z bunkrů jsou kozí a ovčí chlívky. Jeli jsme sem dvě hodiny z města. Autem by to trvalo dvakrát tolik. Čas tu asi nic neznamená. Na druhé straně sjíždíme zase dolů. Na dálku vidíme vojenský výcvikový tábor, kolem kterého musíme projet. Vojáci cvičí na louce vedle cesty. Když se dostáváme do těsné blízkosti, vidíme, že je to výcvik speciálních policejních jednotek. Obrněná nákladní i osobní auta. Muži v černém se i s výzbrojí naskládali podél cesty. Zvedám ruku a zdravím je. Oni salutují a s úsměvem nás pozorují, jak je postupně míjíme. Po kamenité cestě přijíždíme k horskému jezeru, kde s chutí kempujeme. Možná, že to vypadá, že se stále opakujeme s kempováním, ale komu by se chtělo lést do spacáku zpocený a zaprášený. Věci si vezeme jen nejnutnější, tak je třeba i si něco vyprat. Ráno nabíráme směr Elbasan (česky pevnost). Toto město je jedno z největších a nejstarších v Albánii. Už od 1. století, tehdy to bylo město římské. Nouze o památky nebylo. Za městem vzhůru do kopců. Překvapuje mě, kolik starých kamenitých cest tu je stále v dobrém stavu. Jízda po nich je otřesná, ale pro nákladní auta téměř nezničitelná. Přijíždíme k malému kaňonu, přes který vede lanová lávka. Tom zkouší po ní přejít, ale nevede se mu to. Není to jednoduché. Raději se jdeme podívat do soutěsky. Vody tu moc není, zato páchne po síře. Uvnitř se nám naskytne skvělá podívaná. Jedno místo musíme přeplavat, abychom mohli bádat dál. Zhruba po půl kilometru je tak úzká, že se tam nevejdeme. Vracíme se zpět ke čtyřkolkám a musíme najít místo na přenocování. Kolem je samé kamení nebo políčka. Nacházíme v nedalekém městečku hotel, ale parkování čtyřkolek před ním v rušném centru nepovažujeme za bezpečné, a tak pokračujeme dál. Zastavujeme za městem v jedné restauraci, kde si můžeme na zahradě postavit stany. Albánská vstřícnost nás neustále udivuje. Ráno se ale nemůžeme dostat přes řeku. Most co tu je, je dost široký, aby unesl naše plně naložené čtyřkolky, ale bohužel k němu vede jen pěší stezka a vody jsou zde hluboké. Zadáváme bod do GPS a necháváme to na ní. Cesta to byla náročná, místy neprůjezdná, ale do kaňonu Osumi jsme za deště dorazili. Nocujeme v úplně novém hotelu, jako první hosti. Při večeři si domlouváme na ráno rafting. Stejně prší a na raftu je to jedno, odkud na vás cáká voda. Chtěli jsme se podívat do kaňonu a takhle si ho krásně prohlédneme zevnitř. Ráno na nás už čeká raft, pádla a neopreny. Dostáváme školení v anglickém jazyce a hurá do vln. Bylo to krásné odreagování, ale pádlo za řídítka čtyřkolky nevyměním. Na hotelu převléknout do suchého a hurá na oběd. Jazyková bariera nás překvapila. Jehněčího a skopového jsme měli už dost, tak jsme si objednaly kuře, ale že nám každému dají celé grilované, jsme netušili. V jídelníčku ho moc nemají, a tak jsme byli středem pozornosti. Po vydatném obědě vyrážíme do hor. Po dvou hodinách šplhání zjišťujeme, že jsme zapomněly dotankovat. To byl velký problém. V horách nic nepotkáme. Vracíme se k řece a tam se rozhodujeme, že to riskneme jet podél ní, než se vracet, až za hotel. Je tam větší pravděpodobnost, že potkáme nějakou vesnici. Vjíždíme do parku P. K. Bredhi i Hotoves – Dangelli a projíždíme ho z větší části. Narážíme tu i na mramorový důl. To by u nás neprošlo a tady si s tím nelámou hlavu. Prostě je to třeba, tak těží. Od dolu už vede upravená šotolina, až do civilizace, kde konečně v městečku Permet dotankujeme. Čekali jsme, že nám postupně bude docházet benzín. Jakmile by se to stalo, byli jsme rozhodnuti vycucnout jednu mašinu a dolít druhou, aby alespoň jedna dojela s kanystry pro ropu. Už 50 km nám každému mrkalo hladové oko. Konečně i přestalo pršet. Dotankujeme a míříme do starobylého města Gjirokaster. Toto město je zaznamenáno na seznamu světového dědictví UNESCO. V roce 1908 se zde narodil albánský komunistický diktátor Enver Hodža. Ráno se rozdělujeme. Tom s Káťou jdou město prohlížet pěšky a já s Vladí jedeme na čtyřkolce. Je to zážitek projíždět starobylými uličkami a policisti vám ještě ukazují, jakým směrem máte jet, aby jste něco viděli. Z města míříme k Modrému oku - Blue Eye (albánsky: Syri i Kalter ) je to vodní pramen. Potápěči sestoupili do padesáti metrů, ale stále je nejasné, jaká je skutečná hloubka krasové díry o výtlaku 18,4 m3. Na hranice Řecka to máme už jen 30 km. Od Řeckých celníků jsme dostali kázání o kempování, ve volné přírodě ani náhodou. Ach jo. Jsme v EU. ? A na cenách je to také znát. Míříme do kaňonu Vikos který je vzdálen za hranicemi pouhých 50 km. Vesnička Menodendri u kaňonu je plná stylových kamenných hotýlků a jeden z nich využíváme. Ráno šplháme si 10 km za vesničku, tam končí cesta a dál jen pěšky. Procházka za to stála. Překrásné panorama před námi. Sjíždíme zpět do vesnice, kde je ještě jedna možnost nahlédnout do něj z kláštera. Na přítoku řek jsou ještě staré kamenné mosty, na které se samozřejmě jedeme podívat. Sjíždíme k prvnímu a zhruba 200 m jedeme po šotolině. Jediný offroad co jsme v Řecku zažili. Vše mají vyasfaltované, a když náhodou je nějaká odbočka, tak nikam nevede. Zlatá Albánie. Přejíždíme 15O km k moři, kde překračujeme zpět hranice do Albánie. Tam hned dotankujeme suché nádrže, oproti Řecku ( 45 Kč ) za levno ( 34 Kč ) a míříme na albánskou riviéru. Přijíždíme k přívozu a hned nás převáží přes řeku. Ptám se, kolik budeme platit - 1000 lek za čtyřkolku, což je 200 Kč. Zajímavé na tom je, že údajný převozník na druhé straně vystoupil a odešel. Že by jsme naletěli? Víc se sem už nevejde.
více  Zavřít popis alba 
  • jaro 2014
  • 814 zobrazení
piki4
V stredu 19.12.2012 nám besedu o knihe a filme Najlepší obchod môjho života prišiel sprievodným slovom uviesť a osobnými zážitkami doplniť Avihou Efrat, syn autorky knihy Blanky Bergerovej. Film ukazuje ako sa jej podarilo uzavrieť najlepší obchod jej života, ktorým zachránila 70 ľudských životov okrem života svojej vlastnej sestry... Celá rodina žila v Humennom a od roku 1949 v Izraele. Viac o ich osude a rodine si môžete prečítať na http://blankabergerova.com/ . Je tam aj krátky film. „Príbeh mojej starej mamy Blanky Bergerovej sme venovali pamiatke všetkých tých, po ktorých neostal nikto, kto by mohol ich osud zaznamenať pre ďalšie generácie tak, ako sme to mali možnosť urobiť my,“ dodáva vo filme jej vnučka Avital Efrat. foto:Ján Kocák
Kategorie: lidé
více  Zavřít popis alba 
  • 19.12.2012
  • 792 zobrazení
pajamacik
Prof. JUDr. Vladimír Franz (*25. května 1959, Praha) je český hudební skladatel, výtvarník, vysokoškolský pedagog a příležitostný publicista,básník a dramatik. Od počátku 80. let skládá scénickou hudbu, za níž získal řadu ocenění, věnuje se rovněž volné hudební tvorbě a kompozici hudby filmové, televizní a rozhlasové; druhou základní oblast jeho umělecké činnosti představuje tvorba výtvarná. Na počátku 90. let se pokusil aktivně ovlivnit formující se skinheadské hnutí. Od roku 1991 působí jako pedagog na Divadelní fakultě AMU. V roce 2012 se stal kandidátem do voleb na úřad prezidenta České republiky. Pozornost českých i světových médií zaujímá především svým nezvykle rozsáhlým tetováním. Prezident státu reprezentuje nás všechny před celým světem. Reprezentuje nás nejen svým vzhledem, ale také svou inteligencí a samozřejmě i znalostí cizího jazyka. Jestli nechceme, aby za nás ve světě vystupovali nevzdělaní zlatokopové, cizinci nebo důchodci s vadou řeči, pojďme volit a dejme světu najevo, že jsme středem Evropy, že u nás vládne demokracie a že u nás může být prezidentem i potetovaný umělec!!!!!
Kategorie: lidé
více  Zavřít popis alba 
  • 11.1.2013
  • 666 zobrazení
lietava
V stredu 26.septembra sme sa vybrali dobrovoľnícky do areálu hradu kde sme upratovali interiér veže po Metakaolinovom Workshope a zvyšok horúcej kopy sme použili na konzerváciu parapetu 3 okna severného stredného opevnenia od Rondelovej veže kde ešte tento rok chystáme prípravné práce na budúcoročnú rekonštrukciu špaliet a záklenku okna. V tento deň aj náš verný pomocník samuraj BIELY dostal nový ochranný vnútorný náter aby sa nám hrdzou nerozpadol. V nedeľu 30. septembra sa konal v areáli premierové premietanie horských filmov v rámci akcie HOROMIL FEST 2012. V stredu 3.októbra sme doviezli zo skladu lomu Králiky pri Banskej Štiavnici vyrobené pieskovcové nárožie SZ rohu prednej alias prvej brány. Plán je nárožie budúci rok osadiť v počte vyrobených 12 kusov. Výrobu nárožia finančne podporilo Ministerstvo kultúry SR v programe Obnovme si svoj dom už v roku 2010.
více  Zavřít popis alba 
  • podzim 2012
  • 625 zobrazení
mysticsmile
V Boskovicích na Blanensku se ve středu 25. srpna 2010 konala malá slavnost po názvem „A jedeme dál“, jež nejlépe vystihuje plány do budoucna. A kdo byl tím oslavencem? Stacionář Betany si připomněl patnácté výročí svého založení. Za velkého zájmu místních se sešla celá řada významných hostů. Moderátorka Pavla Živná, jež celou akci provázela, měla tu čest přivítat ředitele Charity České republiky a ředitele Diecézní charity Brno Ing. Mgr. Oldřicha Hajčmana, ředitelku Oblastní charity Blansko Mgr. Janu Sedlákovou, poslance Parlamentu České republiky a místopředsedu Hospodářského výboru Ing. Františka Siveru, starostu města Boskovice Ing. Jaroslava Dohnálka, místostarostku Boskovic Ing. Jaromíru Vítkovou, která zároveň má nad celou oslavou záštitu a jako hostitelku vedoucí zařízení Betany Boskovice Bc. Marii Zouharovou.
Historie Betany Boskovice sahá do 11. srpna roku 1994. Tehdy byla uzavřena desetiletá nájemní smlouva mezi rodinou Menzdorff - Pouilly a Oblastní charitou Blansko. Jednalo se o prostory bývalé fořtovny na ulici Dukelské číslo 12. Proběhla rekonstrukce tak, aby vzniklo zázemí činnosti stacionáře pro mladé lidi s mentálním a kombinovaným postižením. Rekonstrukce trvala několik měsíců a od 30. března 1995 mohla být zprovozněna jedna polovina objektu. V té době projevilo o služby stacionáře sedm klientů. Po dokončení rekonstrukce zbývající části objektu mohlo proběhnout 20. června 1995 jeho slavnostní uvedení do provozu. Slavnosti se tehdy zúčastnil brněnský biskup Vojtěch Cikrle, který zařízení vysvětil a udělil mu požehnání. V září počátkem školního roku 1995 - 96 se součástí stacionáře stává detašovaná třída základní školy pro děti, které si plní povinnnou školní docházku a jejich zdravotní stav vyžaduje zvláštní péči. Kapacita byla tímto navýšena na 16 klientů. Počet potřebných se zvyšoval a v současné době využívá služeb stacionáře třicet klientů z Boskovic a okolí, z toho čtyři vozíčkáři. Významným mezníkem v historii Betany je 22. říjen 1998, kdy rodina Menzdorf - Pouilly darovala charitě celý objekt Dukelská 12 včetně zahrad. Tím se otevřela možnost další rekonstrukce. V půdních prostorách byly vybudovány takzvané modelové byty. Rekonstrukce byla ukončena na sklonku roku 1999. Ještě před tím v září dalo Město Boskovice charitě do výpůjčky mateřskou školu, která byla rovněž rekonstruována. V dubnu 2004 dokončili první etapu úprav. Vznikly prostory pro pracovní terapii. Byla zřízena keramická, výtvarná, textilní a pracovní dílna. Pak se přikročilo k rekonstrukci kuchyně. Ta byla předána v roce 2006. Poslední etapa rekonstrukce se započala v roce 2007. Byla vybudována svislá výtahová plošina do půdního prostoru, rozšířen prostor jídelny, celý dům byl zateplen a vybudován alternativní zdroj vytápění. V současné době je již vše hotovo. Stacionář je plně přizpůsoben pro práci a rozvíjení dovedností osob s mentálním a kombinovaným postižením. Komplex služeb Betany zahrnuje denní stacionář, sociální rehabilitaci, kde je poskytována i pobytová forma pro šest klientů a odlehčovací služby s domácí hospicovou službou. Kromě všech těchto činností se Betany zaměřuje též na dramatickou formu. Pověst o Velenovi a ve spolupráci se studenty gymnázia pohadka o Zlatovlásce. Každoročně jsou pracovníky Betany pořádány pro postiženou mládež sportovní hry, kterých se vždy zúčastní přes sto závodníků. Vedle sportu se klienti Betany účastní také mnohých výtvarných soutěží a výstav po celé republice. Obdivována jsou zejména jejich linorytová díla.
Na závěr představení stacionáře poděkovala moderátorka všem sponzorům i prostým občanům za významnou pomoc a trvalou přízeň.
Mgr. Oldřich Hajčman ve svém vystoupení připomenul úlohu diecézní charity v péči o lidi se zdravotním postižením. Na celé jižní Moravě a částečně i v kraji Vysočina provozuje šestnáct obdobných stacionářů, chráněných dílen a bydlení pro asi tři sta klientů. Pak vysoce vyzdvihnul patnáctileté působení Betany a její úlohu v péči o postižené občany. Nakonec vyjádřil přesvědčení, že se Betany dožije i „seniorského“ věku.
Pak přestoupil před mikrofon Ing. František Severa. Pochválil práci celého zařízení Betany, zejména paní ředitelky Zouharové. Připomenul úlohu vlády a parlamentu, které se snaží i v současném ekonomicky nelehkém období každoročně přispívat neziskovým organizacím na tuto činnost. Uvedl, že stát sám nemůže zajistit tuto práci a „neziskovky“ plní nezastupitelnou úlohu v zajištění péče o postižené a sociálně potřebné.
Místostarostka Ing. Jaromíra Vitková se zmínila o roce 2006, kdy byla odstraněna nevyhovující klubovna a místo ní byl postaven nový objekt, který slouží další aktivitě Oblastní charity Blansko a tím je Azylový dům pro matky a děti v tísni. Poté pohovořila o úloze města, jež se neustále snaží pomáhat Betany nejen finančně, ale i po stránce kultury zejména organizováním koncertů. Vyzdvihla velmi úzkou oboustrannou spolupráci, které si sama osobně velmi váží. Nakonec poděkovala paní vedoucí Bc. Zouharové, všem pracovníků a klientům, protože všechna setkání se nesou ve velmi přátelském a srdečném duchu. Popřála celému zařízení hodně pohody, radosti a spokojenosti do dalších let.
Závěrečné vystoupení patřilo hostitelce slavnostního setkání a vedoucí Betany Bc. Marii Zouharové. Znovu připomenula prvotní impuls, ke vzniku Betany, který vzešel od rodiny Menzdorff - Pouilly. Vysoce zhodnotila neustále trvající krásný a vzorový přístup této rodiny k lidem s postižením. Poté vzpomněla všech, kteří se podíleli po celých patnáct let na budování a provozu Betany. Jsou to sponzoři, firmy, charita, nadace, obyčejní občané a v neposlední řadě i přízeň politiků na místní, krajské i celostátní úrovni. Ovšem nejdůležitější je duch, který v Betany vládne. Vedení Oblastní charity Blansko, pracovnicí a přátelé Betany se snaží vytvořit podmínky, aby se klienti zde cítili dobře a mohli i přes své zdravotní problémy naplno žít. Na závěr řekla: „Věřím, že Betany pojede dál, nezanikne a bude i v dalších letech plnit svou roli, která je nejen pro občany Boskovic, ale i pro celý region důležitou součástí sociální sítě.“ Ve svém emotivním projevu pak poděkovala všem, kteří patnáct let v zařízení pracovali, zajišťovali provozní servis nutný pro jeho činnost, podporovali Betany finančně, materiálně i morálně. „Byl by to dlouhý seznam lidí, kteří nás mají rádi,“ Neopomenula zmínit současné spolupracovníky. Nakonec poděkovala všem, kteří se na této slavnosti sešli. „Vaše přítomnost nás velmi těší, vážíme si jí, protože ji vnímáme jako projev úcty k naší práci.“
Nádherný pečlivě připravený zábavný program doprovázela svými písněmi Cimbálová muzika Vojenského uměleckého souboru Ondráš Brno s primášem Jožkou Imrichem. Pro děti byly připraveny soutěže, ukázky výcviku psů Kynologického klubu Boskovice, pro dospělé pak prohlídky areálu, promítání filmů, a výstavka fotografií z patnáctileté historie Betany. Pro všechny pak malé občerstvení.
Slavnost se i díky pěknému letnímu počasí vydařila. Zbývá popřát Betany do dalších patnácti let činnosti mnoho spokojených klientů a skvělých přátel.
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
  • 25.8.2010
  • 625 zobrazení
svermovacek
Po včerejší noční hře byl dnes budíček posunutý až na půl devátou. Po snídani došlo na generální úklid stanů, a protože bylo krásně teploučko, dali jsme vyvětrat spacáky. Dopolední hra nesla název Latrína. Po lese se pohybovali vedoucí - Průjmy různé intenzity (viz. foto) a děti se jim pokoušely vyhnout a dostat se šťastně k Latringirl, která jim potvrdila útržek toaletního papíru. Kromě Průjmů, které toaleťáky braly, se sem tam občas mihla také Zácpa, která naopak útržky rozdávala. Vítězem se stal oddíl s nejvyšším počtem potvrzených útržků toaletního papíru.
Odpoledne jsme věnovali koupání v bazénku a hráli jsme ringo, fotbal a šátkovanou. Utkání nebyla bodována do celotáborové hry a tak si s chutí zahráli s dětmi i vedoucí a o to víc to děti bavilo. Po odpolední svačině na táborníky čekalo první velké táborové překvapení - Bumper Balls. Jedná se v podstatě o fotbal, při kterém se hráči pohybují v obrovských nafukovacích bublinách. Vystřídali se všichni - od malých holčiček až po dospěláky. Pohyb v kouli není vůbec jednoduchý a ačkoli každý zápas trval jen 3 minut, bylo to velmi fyzicky náročné, ale užila se při tom spousta legrace. Po večerním koupání jsme trochu lenošili - děti si mohly během dne vybrat aktivitu na přání a zvítězil film, takže jsme měli večerní kino.
více  Zavřít popis alba 
  • 4.7.2018
  • 634 zobrazení
emikes
ZDENÉK TROŠKA CHCE BAVIT LIDI
Eva Mikešková
Bystřice pod Hostýnem / Třetím hostem nového kulturního pořadu v Bystřici pod Hostýnem se stal režisér Zdeněk Troška. Při besedě s diváky byl k nezastavení a v nevlídném počasí zahřál jeho humor maximum spokojených diváků. Však také během tří dnů byly vstupenky vyprodány.

Jakou jste měl cestu z Prahy?

Jel jsem krásně, žádná zácpa, tři hodiny, spotřeba 5, 3.

Když se řekne Zdeněk Troška, vybaví se slunce, léto, usměvavé komedie, legrace, což zcela vystihuje Vaši práci…

Vždyť život je čím dál složitější, tak nelaskavý, ošklivý, že jsem se rozhodl, že budu dělat jen filmy, které lidem dají trošku legrace.
U diváka budete už navždy zapsán jako úspěšný režisér komedií, pohádek, Vaše filmy patří k nejnavštěvovanějším. Zatímco kritici Vás příliš rádi nemají, jaký z toho máte pocit?
Všichni tu dělají „umění,“ to jsou přímo ponory do hlubin divákovy duše, filozoficko- psychologické…Ta umírá na rakovinu, ten je feťák, ten je v kriminále, stačí, když si pustíte televizní noviny, vždyť to je černá kronika, proč o tom ještě točit filmy? První film, kterým jsem se dostal do povědomí, se jmenoval Bota jménem Melichar. Pak šly Slunce seno jahody a už jsem dostal nálepku komediant.

Jak složitá byla Vaše cesta k filmu?

Já jsem ročník 53, tehdy nikdo na vsi neměl televizi, tak se chodilo do biografu. Pro mě byl film magie! Měli jsme u nás ochotnickou scénu, dětskou i dospělou, ale z filmu jsem byl na větvi. V páté třídě jsem si řekl, že budu filmovým režisérem. Maminka úpěla, já jsem šel do knihovny ve Volyni, půjčil si tam všechny knížky, jak se dělá film, a to byla moje bible - Škola amatérského filmu, tu jsem uměl zpaměti.

Vůbec Vás nenapadlo, že by to nevyšlo?

Když chci být režisérem, tak budu a hotovo, řekl jsem si a taky, že předměty jako je matematika, geometrie nikdy potřebovat nebudu. Hodil jsem je za hlavu. Moje maminka pak nestačila běhat do sborovny, a pohrozila - ještě jednou řekneš, že chceš být režisérem!

Jak se zdá, ani hrozby Vás neodradily…

Proti tomu byla i babička - to víš že jo - k filmu, do toho „čubčince,“ bych tě musela přerazit, pocem podívej se na paní učitelku, o půl dvanácté jde ze školy, pořád má prázdniny, je furt doma, co bys chtěl taky dělat jinýho?
Třeba, abyste se stal tím knězem….
Jako děti jsme měly náboženství, ministroval jsem v kostele. Druhá babička už mě viděla, jak si tykám s papežem. No představte si mě…..jako velebníčka. Náboženství jsme měli ve škole každou středu od dvou do tří, pak jsme otočili krucifix a Krista pána, aby to neviděl, vytáhli z kapsy pionýrský šátek a od tří do čtyř byl pionýr. Filmový farář Otík, to byla přesná kopie našeho kněze, kterému jsem léta ministroval, byl takto malinkej, léčitel a bylinkář. Když skončila mše, zvolal : ženský kvete podběl…báby nahnaly svoje vnuky a vnučky, kolik já se toho nasbíral.

Vzpomněl jste také na začátky v ochotnickém souboru u Vás v Hošticích…

Bavilo mě pomáhat režisérce, ta práce za oponou. Já je chtěl spíš kočírovat, ty herce, moc jsem jim do toho kecal.

Než jste se dostal na vysněnou FAMU, odjel jste studovat do Francie. To nebyla obvyklá praxe, jak se Vám to podařilo?

Jsem dítě Štěstěny, vždycky mi všechno vyšlo, všechno se mi podařilo. Exceloval jsem ve francouzštině, když přišla doba uvolnění, Pražské jaro. Přihlásili mě do konkursu, já ho vyhrál - já z boubínskýho pralesa, který nebyl sám ani v Praze, mám jet do Francie? A jel jsem. Řeknu vám, já bych se tam mohl mít jako prase v žitě, ale já bych tam umřel steskem. A taky – ty Francouzky, jsou placatý zepředu zezadu…

Vy dokážete dobrou náladou nakazit všechny kolem…

Já už mám takovou náturu, na všechny problémy se dívám shora, to mě naučila Helenka Růžičková -napsat problém na papírek a dát na stůl, a když se na ten problém díváte shora, tak jste nad ním, a pořád všechno musíte brát s humorem… i když jsou to smutný věci, ty k životu patří. Když Heleně umřel manžel, uspořádala zahradní slavnost a tam mi řekla - Neřvi a dávej pozor, je tu spousta cizích lidí, ať nám něco neukradnou.

Vaše pohádky viděli v mnoha zemích, je dětský divák jiný než ten český?

Děti jsou na celém světě stejné, smějí se stejným věcem. Jsou nad věcí, upřímné. Před lety na festivalu dětských filmů byly v šoku, že jsme s sebou přivezli hraný film. Když se řekne pohádka, automaticky se tam vybaví kreslený animovaný film a my přijeli s živými herci, já měl s sebou Ivetu Blanarovičovou. Ty děti jí nevěřily, že ta škaredá čarodějnice a ten čertík je tahle krásná ženská. Pořád donekonečna se musela pitvořit a předvádět ksichtíky.

Jak se Vám v trilogii Slunce seno pracovala s neherci?

Snažil jsem se, aby ty babky ztratily ostych a trému a byly sami sebou. Hercům jsem zas naopak říkal, aby nepřehrávali, a tím se výkony vyrovnaly. Byla to ale práce, ty babky vůbec nevěděly, která bije - přijeli filmaři z Prahy, tak to zahrajem jako divadlo a hotovo dvacet. Ale jim nevysvětlíte, že film se dělá jinak, točí se konec, pak začátek, pak zas konec prostředek, no říkaly si, to bude ale blbej film, žádnej děj to nemá, nic… Ani ve snu by je nenapadlo, že se na ně do Hoštic budou jezdit zájezdy, 15 autobusů denně.

Jak jste dokázal, že tam ty báby ve filmu běhají?

To je otázka peněz. Tenkrát v roce 83 měly tyhle babičky tři sta padesát korun důchod měsíčně, šetřily si na funus, a my jim dávali 150 korun denně. Za ty peníze by ty báby udělaly všechno.

Procestoval jste spoustu zemí, která máte nejraději?

Nádherné je Rusko, určitě stojí za to zažít bílé noci v Petrohradě. A Petrodvorce? Versailles je prosti tomu stodola.

A kde se cítíte nejlépe?

Doma v Hošticích. Tam je klid a pohoda. Bydlíme hned za hřbitovem, přejdu zahradu a jsem v lese.

Odhalíte, na čem teď pracujete?

Mám scénář ke klasické pohádce na motivy báchorek, s lidovými písničkami jako v Princezně ze mlýna. Když tak listuju v těch starých zpěvnících, ti naši předkové byli ale hodně vulgární, samé sprostonárodní písně jsem objevil.

Máte svůj filmařský sen?

Chtěl bych natočit filmovou Rusalku jako opravdu českou pohádku. Už jsem ji režíroval na divadle.

Vadí Vám, když se filmy přerušují reklamou?
Oni si to dávají přímo do smlouvy, já jsem to nedovolil. Chci, aby moje filmy šly v celku, vždyť je to jako by na obraz Mony Lisy dali kačera Donalda.

Oblíbené jídlo?

Podívejte se na mě, já jím rád všechno a všude. Jen dvě věci nepozřu - škraloup na mlíku a kozí mlíko, jinak mi ani mořské potvory nevadí. Uvědomte si, že jídlo je jediná slast, která vám zůstane, všechny ostatní slasti pominou.

Jaký je smysl Vašeho života?

Bavit lidi! Vždyť se podívejte, kolik je kolem otrávených ksichtů? Úsměv je nejlepší dárek, který můžete věnovat. Usmívejte se na lidi kolem sebe, nic vás to nestojí a ještě někoho potěšíte. Víte, proč se po ránu lidi mračí? Protože celou noc nic nejedli. Ať jste smutní, nešťastní, opuštění, a jinak trpící, uvědomte si, že nejkrásnější světlo ve vašem životě je žárovka v ledničce. Otevřete a hned máte dobrou náladu. Netrapte se a žijte svůj život každým dnem.
více  Zavřít popis alba 
  • 3.11.2016
  • 543 zobrazení
zvanecek
Tóri vypráví svůj příběh o klopotné 17-denní cestě z Jiri Bazar na Kala Patar a pak do Lukly, při které málem vypustila duši.

Pondělí 12.10. Den D
Odlet z Prahy byl naplánovaný na 18,40. Z práce jsem utekla v poledne, rychle a ve spěchu, abych se náhodou ve dveřích nesrazila se svým Compliance šéfem z Londýna. Popadli jsme se Zdeňkem své těžké batohy a vyrazili metrem a autobusem na letiště. Ládík už byl na letišti, všude chodí včas a přesně podle plánu. Buddy měl chvíli zpoždění, ale nakonec jsme se všichni šťastne odbavili. Po malé lahvičce Becherovky jsem byla méně vystreslá a nasedla do letadla British Airways do Londýna. Ještě vtipkuji, že bych tady mohla Jamese potkat. A on je skutečně tady! Oh, what a coincidence! Po prvotním šoku se rozhodnu, že ho dojdu pozdravit. Je překvapený stejně jako jsem byla já a nejdřív mně vůbec nepoznává, neb nejsem namalovaná, mám na sobě sportovní kalhoty a pohorky. Probereme spolu případ s ČNB, nedozvím se v podstatě nic nového, ale společenským konvencím jsem učinila zadost.
Ládík nám každému rozdal plán naší expedice. Byl jednomyslně zvolen vedoucím. O pokladníkovi ještě budeme jednat, ačkoli Ládík je i na tuto funkci připraven a má druhou peněženku na společné peníze. V létě ovšem byl pokladníkem na vodě a moc se neosvědčil...

Úterý 13.10. Hong Kong
Po 12 hodinách letu s Cathay Pacific jsme přistáli v HK. Musím říct, že let byl, ač dlouhý, velmi příjemný. Servis byl úžasný, každý jsme měli svoji obrazovku, kde byl výběr velkého množství filmů a rádií, takže nám to pěkně uteklo. Když jsme vystoupili na letiště v Hong Kongu, moc se nám líbil pohled z okna a litovali jsme, že se tu nezdržíme. To jsme ještě netušili... Našli jsme přepážku Dragon Air, abychom si zařídili další palubní vstupenky a požádali je, aby nám přendali zavazadla. Ochotná čínská slečna nám sdělila, že dnes do Nepálu nic neletí, že nám musí Student Agency zabukovat let na zítra. Toto sdělení v našich řadách vzbudilo paniku. Láďa volal slečně Holmanové ze Student agency, která nám zařizovala letenky, že to zkazila a aby zařídila nové letenky do Kathmandu. Komunikace trvala asi hodinu, než bylo skutečně jasné, že dnes neodletíme a Student Agency že nám nepomůže. Šli jsme na pasovkou, vyplnili formuláře k prasečí chřipce a ke své identifikaci. A pak se to stalo. Zatkli nám vedoucího expedice Láďu! Že prý nemá v pasu razítko z Londýna. Schengen ani Evropská unie jim tady nic neříká. Po menších peripetijích jsme našli svá zavazadla válet u pásu. Sedíme na letišti a čekáme, co bude. Vtipkujeme o komunistických káznicích a nucených pracích, ale do smíchu nám není. Nic moc pocit...

Středa 14.10. 01:00 a.m.
Nakonec všechno dobře dopadlo. Ládika pustili, po hodinovém vyřizování máme letenky do Kathmandu (sice o den dýl, ale máme!) a bydlíme v hotelu v centru HK. Odvezla nás sem z letiště taxikářka, všechny 4 batohy nacpala do kufru, zajistila pružinou a s otevřeným kufrem jsme vyrazili. Vysypala nás na Nathan Road a okamžitě se na nás sesypali naháněči ponejvíce indického původu. Tahali nás do odporné pasáže, kde se povalovali dva feťáci a chodili hosté hodinových hotelů. Nakonec jsme se tu za 900 HKD (1 USD = 7 HKD) ve dvou dvoulůžkových pokojích ubytovali. A hned jsme vyrazili na večeři do místní levné restaurace. Bylo to vynikající! Buddy tam okamžitě našel nevěstu, nicméně je již sťastně ženat doma. Slečna se na něj pořád smála a plácala ho do ramene.
Pak jsme se trochu prošli nočníma uličkama. Je zajímavý, jak to tady žije i o půlnoci, jako u nás na Václaváku v pravé poledne.
Poznatek č. 1: Pasáky tu dělají, stejně jako v Praze, černoši.
Na závěr vycházky se nám ztratil Buddy. Nikomu nic neřekl a odešel sám do hotelu. To je teda materiál s jakým tady musím pracovat!

Čtvrtek 14.10. Hong Kong - Kathmandu
Využili jsme své nucené zastávky a prohlídli si HK. Na snídani jsme byli u McDonalda a pak jsme šli k moři. Mají tady krásně čisto, na ulicích je spousta uklízečů. Všude je krásná zeleň. Chvílema docela dost pršelo. Procházeli jsme uličkama, prohlíželi obchody. Hoši chtěli koupit něco z místních sušených delikates. Bohužel byly všechny strašně drahé. Nebo spíš bohudík, zřejmě všechno zboží tohoto druhu působí pozitivně na potenci, tak nevím, co by se po požití dělo! Ale nejspíš by se akorát podělali. Protože to všechno nepředstavitelným způsobem smrdělo! Pak jsme odbočili z hlavní Nathan Road a přišli jsme k tržnici. Odmítala jsem tam jít, abych náhodou neviděla na háku viset psa připraveného k vaření, ale naštěstí tam nic takového nebylo. Chvíli jsem se motala venku, hoši byli uvnitř, a hned se na mně nalepil nějaký místňák v tílku a pořád chodil za mnou. Byla jsem ráda, když mně Zdeněk vysvobodil.
Po 11. hodině jsme vyklidili pokoj, zašli na nepříliš chutný, zato však velmi předražený oběd, a šli na kafe do Starbucks na nábřeží. Tam jsme byli asi hodinu, bylo to moc příjemné. Kochali jsme se výhledem co to šlo, ale díky vlhkosti a mrakům nebyla viditelnost nic moc. Potkali jsme tam Polku se synem, byla moc příjemná. Prý se sem s manželem odstěhují z Vídně. Zřejmě bych tady taky mohla žít. Je to sice hlučná prádelna, ale docela příjemná.
Poznatek č. 2: V HK je minimum tlustých lidí, viděla jsem jich max. 10. Všichni jsou štíhlí, zvlášť mladé holky moc krásné. Co se těhotných týče, za dva dny jsem viděla čtyři, mimin asi pět. Prostředky na potenci zřejmě moc nefungují...
Přesun do Kathmandu přes Dhaku proběhl v pohodě, servis byl výborný, až na fakt, že jsme opět seděli v prostřední řadě a na prostředních sedačkách, což není nijak extra pohodlné.
V Kathmandu na letišti jsme poznali, co je to byrokracie. Už v letadle jsme vyplnili dvě bumážky, na letišti jednu o prasečí chřipce a ještě nějaké kontakty. Pak jsme stáli ukrutnou frontu, kdy já během minuty ztratila fotku na vízum. Ještě štěstí, že jich mám 8. U jednoho pultu od nás vybrali peníze a všechny papíry, u druhého countru nám chlap vízum podepsal. Ale trvalo mu to celou věčnost. Nejlepší funkci měl maník, který přidělával sešívačkou fotky na dotazníky. Ještě v letištní hale nás odchytil naháněč, zjednal nám taxi - mini bus Marutti a odvezl nás do hotelu Encounter Nepal. Bylo tam pusto-prázdno a tma, bez něj bysme asi ubytování nenašli. Nakonec nám po hlasitém hulákání otevřeli bránu a ubytovali nás. Pokoj pěkný, dokonce s TV a koupelnou. Zřejmě poslední záblesk luxusu před cestou do hor... Když jsme se vrátili, tak jsem se dozvěděla, že jsem nejspíš v hotelu Encounter Nepal už spala, když jsem byla v Kathmandu s rodičema.
Kategorie: lidézemě
více  Zavřít popis alba 
176 komentářů
  • podzim 2009
  • 517 zobrazení
nouma
Ahoj lidičky! Tak jsme opět prožili krásný týden v Mohelnu. Bylo nás celkem pět "trubek po..." a 13 děcek. Hanka R. s Blankou a 4 holkama bydlely v obrovském srubu, Hanka V. a 3 děcka v chatce č.3, Zuzka s svýma 2 a Terkou spala v chatce č.4 a já, Kuba, Evča a Verunka v chatce č.5. Letos jsme se opět potkali s několika známými z loňska. A bylo to příjemné.
V úterý nás pan Bartoš překvapil letním kinem - film Bobule. Ve středu jsme to s holkama - dle loňského vzoru - pěkně rozjely. Bar a "júbox" nám patřili až do rána do půl paté. To už barmanka nevydržela a vyhodila nás. V pátek jsme si tuto akcičku zopákly a bylo to stejně dobré.
Celý týden byl skvělý a naše heslo: TRUBKY PO SEZÓNĚ JSOU V KURZU!
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2011
  • 541 zobrazení
tabornici-hrusovany
V období letních prázdnin jsme opět pořádali letní příměstský tábor. Letos se ho zúčastnilo 17 dětí, které byly odhodlány užít si týden plný zábavy, výletů a her. V pondělí po 8. hodině jsme již byli všichni připravení v naší klubovně a společný prázdninový týden mohl začít. Počáteční nervozitu jsme rozehnali seznamovacími hrami a během svačiny se už nikdo neostýchal. Svačina nám však přinesla i příslib dobrodružství. Vzkaz v láhvi nám prozradil, že se o nás dozvěděl kapitán John Silver. Ten nás lákal, abychom se přidali k jeho pirátské posádce a vydali se s nimi na dobrodružství.
V úterý jsme chtěli prozkoumat okolí Hrušovan na kolech. Počasí se po propršené noci umoudřilo a my hned ráno vyjeli Přes Knížecí les směrem k Uherčicím. Po náročnějším začátku dne jsme odpoledne strávili vyráběním papoušků. Všichni totiž vědí, že každý správný pirát by měl mít svého opeřeného kamaráda.
Ve středu nás čekal celodenní výlet. Ráno jsme si sbalili svačinu a oběd do batůžku a vydali se na nádraží. Autobusem jsme se dostali do Ivančic, kde jsme vyšplhali na místní rozhlednu a poté se vydali dál po červeně značené trase. Naším cílem byly dolní Kounice, kde na nás čekal autobus, ale i zmrzlina.
Ve čtvrtek jsme začali den zlehka, a to výrobou pirátské lodi. Šetřili jsme totiž síly na odpoledne. P obědě jsme měli na programu raftování na rybníku. Pro někoho to byla vůbec první zkušenost s plavbou, ale všichni byli nadšení. Společný den ve čtvrtek nekončil v 16 hodin, ale pokračovali jsme spolu až do večera. Zahráli jsme si hra v klubovně a poté se pomalu přesunuli k ohni, kde si každý opekl špekáček. Tam jsme opět našli vzkaz od našeho kapitána, tentokrát nás vybízel k nalezení ukrytého pokladu. Cesta za pokladem nebyla jednoduchá. Čekalo nás několik dost obtížných zkoušek, ty jsme však zdárně zvládli a poklad jsme nakonec opravdu našli. večer jsme zakončili promítáním filmu v letním kině.
Pátek byl naším posledním dnem. Dopoledne jsme prozkoumávali Výhon, odpoledne už jen hráli hry a užívali si poslední chvilky týdne.
Verča Vymazalová a Káťa Šnajnarová
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2019
  • 566 zobrazení
zdenkaveronika
Žatečtí dobrovolní záchranáři dostali příležitost ukázat své maskérské umění. Maskovali zranění pro válečný amatérský film klubu vojenské historie Mitte-Střed, který natáčeli i v žatecké Křížově vile, kde vytvořili polní lazaret. Dobrovolné záchranářky si pak ve filmu zahrály v roli sestřiček :-D Děkujeme za důvěru a poskytnuté fotografie i možnost zveřejnit je!
více  Zavřít popis alba 
  • leden 2003 až květen 2009
  • 475 zobrazení
mysticsmile
V roce 2002 krásně opravený Zámecký skleník z počátku dvacátých let devatenáctého století v Boskovicích na Blanensku je stále využíván. I v těchto nevlídných únorových časech. Před několika dny zde bylo divadlo, teď jej pro změnu vystřídaly taneční rytmy.
Na úvod přistoupila k mikrofonu zástupkyně ředitele KZMB Mgr. Taťána Reiblová: „Všem dobré odpoledne, jsem ráda, že jste přijali pozvání Kulturních zařízení města k dnešnímu poslechovému i tanečnímu odpoledni v Zámeckém skleníku, které je určeno hlavně Vám seniorům. Nazvali jsme ho Valentýnské taneční odpoledne. Doufám, že tento druhý ročník bude stejně úspěšný, jako minulý. K dobré pohodě přispěje náladová hudba kapely Jaroslava Molta a jeho kolegů. Přeji Vám, abyste se skvěle bavili, ať Vám vydrží zdraví a máte se dobře. Hezké odpoledne Vám všem.“
Mgr. Taťána Reiblovou se mi podařilo v průběhu programu na chvíli zastavit, právě když obcházela stoly a zapalovala svíčky k navození sváteční atmosféry: „Pořádáme zde již druhý ročník Valentýnského tanečního odpoledne pro seniory. Tentokrát akce připadla na mrazivé odpoledne ve středu 8. února. Vycházíme vstříc našim starším občanům, protože i ti se rádi baví, poslouchají pěknou hudbu a s chutí si též i zatančí. Vítaným zpestřením bylo vystoupení děvčat skupiny břišních tanců místního gymnázia. Verunka a Simonka předvedly dvě netradiční pohybová vystoupení inspirované tanci a kulturou národů daleké Indie. Původně bylo plánované ještě vystoupení našich nejmenších z mateřské školy pracoviště Pod Oborou. To se však kvůli právě probíhajícím zimním prázdninám nekonalo. Celé odpoledne probíhalo v pohodě především díky příjemné hudební produkci Jaroslava Molta a jeho přátel, kteří nastudovali a zahráli známé populární šlágry středního proudu minulých let. Jako host vystoupil bývalý starosta Kunštátu a dlouholetý muzikant, hráč na dechové nástroje Mgr. Pavel Göpfert. I přes velkou zimu si kopec ke skleníku vyšláplo asi šedesát lidí, což je vzhledem k současnému počasí i dost,“ doplnila na závěr našeho rozhovoru Mgr. Taťána Reiblová.
Pak jsem pořídil ještě několik snímků, k tomu krátký film. Byl nejvyšší čas, sál se pomalu ponořil do přítmí mrazivého zimního podvečera.
Více a pozvánky na další zajímavé akce, jež pořádají Kulturní zařízení Boskovice:
http://www.kulturaboskovice.cz/
www.boskovice.cz
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • listopad 2011 až únor 2012
  • 461 zobrazení
svcvcelin
Na čtyřdenním příměstském táboře chlapci a děvčata úterý protancovali a prozpívali s Violettou. Nechyběla malá exkurze do zemí, kde se mluví španělsky a děti se naučily v tomto jazyce i základní pozdravy. Středa patřila královně Elze z Ledového království. Díky luštění kvízů a výroby předmětů, které s tímto tématem souvisely, chlapci a děvčata poznali jak království zachránit. Ve čtvrtek jsme navštívili filmový kabinet v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Zde si táborníci zkusili práci animátorů a vyrobili krátký animovaný film. V pátek se děti posílily kouzelným lektvarem a poté zápasily ve sportovních disciplínách pod dohledem Asterixe a Obelixe.
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2015
  • 470 zobrazení
petrsojka
Galerie Dílo, Radnická 386/1, Brno střed Kdy: 5.5.-22.5.2016
více  Zavřít popis alba 
116 komentářů
  • květen 2016
  • 399 zobrazení
cervik-dobriv
S Accessem 2500km Marokem

Do Maroka vyrážím už po čtvrté. Připravil jsem si zbrusu nové trasy a nebude to jen ježdění kolem základního tábora v dunách Erg Chebbi. V plánu máme nejen navštívit Saharu a Atlas, ale i vzdálené vodopády nebo horská jezera…
V jednu hodinu 28.2.2015 vyrážíme ve složení : Radek- Yamaha Grizzly 700i, Václav - Kawasaki Brute Force 750 a já s Accessem Max 750i LT. Hned za hranicemi padá sníh. Naštěstí obavy z přejezdu Brenneru byly zbytečné. K trajektu přijíždíme v 16 hodin a hned mizíme v jeho obrovských útrobách. V 18:00 hod. se vyplouvá. Po 48 hod plutí jsme v Maroku. Dvě hodiny strávíme vyloděním a vyřízením dokumentů na celnici, pak najíždíme za branami na dálnici. Noční přesun do základního tábora Tifina v Erfoudu, kam dorážíme dopoledne v 10 hod.
Bez odpočinku natěšeni na zážitky se připravujeme na desetidenní okruh. Po čtyřech hodinách vyrážíme směr Sahara. Hned za městem Risani mizíme mezi pahorky v prachu. Jindy suchá místa tu překrásně kvetou. V řečišti protéká místy voda a zase mizí v písku. Užíváme si prvních písečných přesypů. Potkáváme zdivočelé muly. Hledám místo na oběd, někde v blízkosti vody na koupání. Břehy jsou zrádné, plné bahna - skořepina na něm je zrádná. Nechce se mi hned první den být od bahna a vyprošťovat z něj čtyřkolku. Po chvíli nacházím pevné dno s průzračně čistou vodou. To je ono. Jenže Radek a Véna nikde. Ani je neslyším. Vyjíždím na nejvyšší dunu v okolí a v hustém porostu vidím vyčnívat vlajku. Jedu za nimi. První problém. Radkovy se vytrhl zadní nosič, i s kufrem a kanystry leží na zemi za ním. Drží na dvou ohnutých slabých vzpěrách. Sundaváme co jde a vracíme nosič zpět do původního tvaru. Kurtami zafixujeme nosič. Co teď? Jet dál nebo se vrátit? K nejbližší vesnici to máme 20 km vzduchem přes pahorky. Zpět do z. tábora to po svých stopách máme 65 km, ale to by jsme přes členitý terén nedojeli. Sázím na jistotu a jedeme do kempu Tifina, kde nám ochotně pomohou najít nějakou dílnu, ve které vyztužíme rám nosiče. Hledám jinou cestu, pokud možno co nejpříjemnější. Po 40 km jsme na asfaltové silnici. Nosič zatím drží. V sedm jsme v kempu. Po pěti hodinách jízdy máme za sebou 160 km. Před půlnocí opraveno a připraveno ráno vyrazit směr Sahara.
Pozměňuji plán trasy. Dnes to bude převážně o rychlosti bez použití asfaltu. U první benzínky dotankujeme vše do plna. Radek nedočkavě bere zelenou pistoli a tankuje. Berber rozhazuje rukama a cosi haleká. Jediné co jsem pochopil - je to nafta! To ten den začíná. Naštěstí začal plnit kanystry, tak je pohroma zažehnána. Při placení nás ještě obere o pár dirhámů. Asi spropitné :-D. Hurá do terénu. Je sucho a hodně to práší. Naše rozestupy jsou i kilometrové, ale stále na dohled. Dostáváme se na rovné pláně, kde už jedeme vedle sebe. Rychlost kolísá mezi 80-ti až 100 km/h, podle hrubosti podkladu. Občas i naše přeložené mašiny se odlepí od země. Svižné svezení po dvou hodinách pustou krajinou, bez jediného stromu, ukončujeme pod hustým porostem zeleně v řečišti, kde si dáme občerstvení. Jemné rovné písečné dno poskytuje komfortní odpočinkové svezení, ale stále ve středu. Klesající voda vymlela i menší strouhy zařízlé i metr do dna koryta. Po 20-ti km opouštíme řečiště, které jde jiným směrem, než potřebujeme. Dostáváme se do zemědělské oblasti. Vodu tu čerpají z hlubin. Snad sto let staré čerpadlo poháněné ještě starším motorem, který je krmený z propanbutanové lahve. Prostě skvost do muzea tu stále plní svou funkci. Posledních 50 km je nekonečných. Dostali jsme se na širokou cestu, připravenou zřejmě několik let na asfaltový povrch. Monotónní jízda nás unavuje. Pár km před Zagorou zastavujeme, aby jsme ulevili ztuhlému palci. Zjišťuji, že mám naprasklý držák nosiče. 5mm silná pasovina praskla u oka, kudy prochází šroub. Jak na zavolanou přijíždí žlutý Defender a zastavuje u nás. Byl to majitel největšího servisu v Zagoře. Ochotně nám poskytuje služby. Po půl hodině držák zavařen a ukazuje nám své obchůdky už ze sedla mopedu. Doporučuje nám krásný stylový hotýlek. Nejdříve chtěli za noc se snídaní 900 dirhámů, ale po chvilce smlouvání jsme na třetině.

3.den
Probuzení v nádherném hotelu s překrásnou zahradou. Po snídani hledáme benzínku, zakreslená v GPS neexistovala, byl to bod v pustině. Začalo hodinové hledání ropy. Museli jsme se vrátit do Zagory. Před Saharou, 20 km od hranic s Alžírem, je policejní kontrola, kde kontrolovali a zapisovali pasy. Potom už nás čekala pustina zvaná Sahara. V dálce vidíme první duny. Zkoušíme, co naše stroje, těžce naložené zvládnou. Písek je jemný a ani po návětrné straně není utáhlý. Zdoláváme malé 20-ti metrové duny. Pomaličku se rozjíždíme. Po hodině tréninku přichází první karambol. Radek nezvládl otočení ve svahu a nedobrovolně opouští svůj stroj, který v kotrmelcích pod ním mizí. Co šlo, očesal. Zrcátka, plexy štít i držáky na vodu. Posbíráme, co půjde ještě použít a vyrážíme značka hotel. V dotyčném místě nic takového zase není. Jen rozpadlé ruiny, kam pastevci zaženou na noc svá stáda. Další bod kousek od nás je zdroj vody. Ten tam sice byl, ale obehnán zdí a uvnitř políčka. Začíná zapadat slunce. Míříme do dun, kde jsou značeny kempy. Ty už tam po tmě nacházíme, jsou zde berberské stany a hlavně voda. Sprchy tu už několik let nefungují. Na mytí dostáváme kýbl. Vytahuji svou mobilní sprchu a berbeři se nestačí divit, jak jsme vybaveni. Venca jim ukazuje, jak se chytá do lasa. Je totiž šampion rodeových disciplín ČR roku 2011. Oni na oplátku berou bubínky, barely a spustí svou hudební produkci.

4.den
Brzo ráno nás probouzí prudký vítr. To, co nás čekalo venku, jsem už nechtěl zažít. Řádila tam písečná bouře. Než jsme stačili opravit Radkovy plexy štít americkou páskou, už nám berbeři přinášejí snídani. Bouře neustává a podle domorodců, jen tak nepřestane. V plánu jsme měli průjezd velkým dunovým polem, což je v tomhle nereálné, proto ho budeme po kraji kopírovat. Sice je to delší, ale za to bezpečnější. Postupně se proplétáme mezi hromádkami písku, až se pomaličku začínáme od nich vzdalovat. Vítr sice neustává, zato je větší viditelnost. Odjíždíme k osamocené stolové hoře, kterou máme v plánu objet. Za ní, už je vzduch o poznání čistší. V dálce vidím rychle jedoucí nákladní automobil. Uhýbám mu z cesty, aby mě nezasypal prachem. Beru do ruky foťák a snažím se ho vyfotit. Prožene se kolem a najednou se driftem otáčí a jede ke mě. Vyskočili dva vojáci a berou mi z ruky foťák. Pochopil jsem, o co jde, tak než mi ho stačili zničit, mažu před nimi fotky, které jsem zrovna pořídil. Omluvil jsem se, že jsem netušil, že jde o vojenské vozidlo. Naskočili do kabiny a pelášili dál. Konečně se přibližujeme k městečku Foum – Zguid, kde budeme moci dotankovat hladového Bruta. Před městem je závora a zase vojáci. Kontrolují pasy a vyptávají se, odkud jedeme a kam míříme. Ve městečku si dáváme oběd a všichni se připojujeme k místní Wi-Fi. Potom už nás čeká průjezd kaňonem, který ještě nikdo neprojel. Domorodci nechápavě pozorují, kam to míříme. Stoupáme proti proudu kamenitou cestou, která pomalu zarůstá. Ta končila v poslední vesnici. Rozhodujeme se pokračovat korytem řeky, až kam to půjde. Tma nás dostihla a jsme nuceni se utábořit. Za zpěvu žab usínám.
5.den
V 7 ráno mě probudila zima. Pouhých 5 stupňů. Jdu najít dřevo na oheň. Kromě palem a rákosí tu nic neroste, ale na ohřátí to postačí. Balíme a razíme dál soutěskou. Obtížnost terénu stoupá. Mění se to v trialovou jízdu. Sesedáme z kolek a jdeme hledat, kudy dál. Domorodec tvrdí, že tu chodí, ale tak maximálně s naloženým oslem. Dáme ještě koupel v horské bystřině a obracíme zpět k první odbočce naším směrem. Ačkoli jsme neprojeli, tak tenhle průzkum za to stál. Potkáváme novou pevnost a kolem nezvykle spoustu nových kamionů. Po přiblížení zjišťujeme, že jsou to částečně kulisy. Natáčí se zde historický film. Pro tyto účely do této oblasti udělali novou cestu, které chyběl už jen asfaltový koberec. Betonové plochy, které jsme potkali uprostřed pustiny, slouží jako heliport. Pasoucí se velká stáda v okolí sloužili také k těmto účelům. Venca už zase somruje benzín. Jeho žíznivý Brut je zase na suchu. Nedaleko od filmařů, je městečko, kde dotankujeme opět vše co máme a jedeme směr Atlas. Šplháme až do 2.200 m.n.m., kde jsou zbytky sněhu. Majestátné vrcholky se tu tyčí až do 3.800 m.n.m. Už se stmívá a hotel značený v mapě nikde. Ochotný domorodec nám dává vizitku dalšího hotelu po cestě, ke kterému se dostáváme, až po 45 km za hluboké tmy. Majitel už nás vyhlížel u cesty. Nevím, jestli se tomu dá říci hotel, ale čisté matrace na zemi a teplou sprchu tu mají. K večeři se podává polévka, Tažin se skopovým a pomeranče. Teplota tu nepřesahuje 10 stupňů. Jdeme se zavrtat do dek.

6.den
Za rozbřesku sjíždíme z Atlasu směr vodopády Ouzoun Cascades . Jediná cesta v okolí přes hřeben je místy zasypána kamením a tajícím sněhem. Burácející voda v řekách tu není už průzračná, ale zakalená, jak po cestě bere co jí přijde do cesty. Je to tu jak na houpačce. Pořád nahoru a dolů. Pohled z vrcholků do údolí, jak se kroutí cesta, je nádherný. K vodopádům přijíždíme odpoledne. Hned na parkovišti se nás ujme místní berber s 10-ti metrový šátkem namotaným na hlavě, který nás dovede do hotelu, potom nás protáhne vodopády a doporučí restauraci . Sám si sedne před ní a čeká, než se najíme. Poté nás odvede zpátky k hotelu, kde teče jen studená :-( Po setmění majitel a jeho kamarádi zapomínají na korán. Vytahují tvrdý alkohol a balí si hašiš. Jsou přátelští a na tento večer navazujeme družbu.
více  Zavřít popis alba 
  • zima 2014/2015
  • 391 zobrazení
jipak
Na přelomu března a dubna 2011 mě zavály služební povinnosti zase na Blízký východ, a to přímo do Betléma (Bethlehem). Vzhledem k tomu, že se Bethlehem nachází na území Palestinské samosprávy, tak jsem si moc nezpíval „Půjdem spolu do Betléma“ – ve středu před odletem vybouchla bomba na autobusovém nádraží v Jeruzalémě a protože jsem odtud měl jezdit autobusem, tak jsem z toho byl dost mimo. A proč jsem tam vlastně jel ? Jedna firma v Bethlehemu si jako první v Palestině koupila HP Indigo ws4500 a protože kolegové Izraelci nemají povoleno jezdit na palestinská území, musel jsem ten stroj jet nainstalovat já.
V sobotu ráno jsem se obvyklým nočním letem přesunul do Tel Avivu, trochu se prospal a strávil odpoledne na pláži. Voda byla docela ucházející, byli jsme v ní celkem čtyři – tři děti a já. Dospělí chodili ještě v tlustých bundách, pro mě bylo jaro. V něděli jsem dojel do Rehovotu a odtud, vybavený potřebným nářadím, do Jeruzaléma. Na jedné z křižovatek už čekal dohodnutý taxikář a ten mě odvezl rovnou do Bethlehemu k zákazníkovi. Už po cestě byla vidět oddělovací zeď (Separation wall) kolem Jeruzaléma a průjezd check-pointem byl přechodem mezi dvěma světy. Když člověk stojí hned vedle 6m vysoké betonové zdi s ostnatým drátem nahoře, zcela samozřejmě se vybavují vzpomínky na dobu socialismu a Železnou oponu. Jen s tím rozdílem, že tady jsem stál střídavě na jedné i druhé straně a s tím, že tady to tak černo-bílé není. No, pak už byla celý týden hlavně práce, každý den byl stejný: ráno taxíkem z Jeruzaléma do Betléma, večer tatáž cesta ale opačně. Jezdil jsem pořád se stejným taxikářem, který vyrůstal ve východním Jeruzalémě a teď bydlí v Bethlehemu, takže jsme pokecali vždycky celou cestu – o všem možném, počínaje konfliktem, přes historii až po jeho rozvětvenou rodinu. Instalace stroje probíhala podle plánu, v pátek odpoledne byl stroj připravený k předání a já se těšil na volný víkend. Plán: sobota staré město v Jeruzalémě, neděle Bethlehem.
Sobotní výlet do starého města v Jeruzalémě jsem začal v dolech krále Šalamouna. Moc se o nich neví, protože jsou relatvině daleko od brány Jaffa, která je hlavním turistickým vchodem. O to víc se o nich točí filmy, ale reality je prostá – těžil se vnich vápenec, ze kterého se stavěly domy. Dodnes platí nařízení, že všechny nové obytné domy v Jeruzalémě musí mít vápencovou fasádu. Je to vlastně jeden důl, obrovské propojené jeskyně z vytěženého vápence. Je tam krásný chládek. Z dolů pokračuji přes trh do strého města a jeho uliček a proplétám se ke Svatému hrobu (The Holy Sepulchre), místu kde byl pohřben Ježíš. Při poslední návštěvě v únoru nám něco povídali o malé kapličce vzadu v chrámu, tak se tam chci podívat. Obcházím frontu lidí a jdu do malé místnosti, kde v rohu jsou do skály vytesány dvě pohřební komory. Lezu k nim dovnitř a vnímám to neuvěřitelné ticho, mír a lásku, která je tomhle místě neuvěřitelně koncentrovaná. Možná právě tady to bylo....
Moje další cesta vede k Západní zdi (Zeď nářků, Wailing wall) a odtud do hradu krále Davida u brány Jaffa. Mám dost času, tak jdu na prohlídku. Z vrcholku věže je výborný rozhled na celé staré město, Olivovou horu i na zbytek Jeruzaléma na okolních kopcích. Celá prohlídka mi zabere skoro 4 hodiny, protože v každé místnosti této zříceniny je část historie Izraele a Palestiny. Koukám na modely Jeruzaléma z různých období azačínám chápat jak to bylo s Golgotou (původně byla za městskými hradbami jako popraviště, ale za necelých dvěstě let už byla úplně uvnitř města), kde byla zahrada Getsemanská, že se Ježíš setkal s Herodesem v Jeruzalémě, jak asi vypadal Chrámová hora v době Druhého chrámu, no je toho fakt hodně. Když vidím mapu, na které je vyznačena cesta a vazby mezi Egyptem a Mezopotámií, je mi jasné, že přes oblast Palestiny/Izraele musel jít každý. A když by jenom šel...
Odpoledne jedu na oběd s mým šéfem, ukazují mi Izraelský parlament a pak se navečer vracím zpátky k bráně Jaffa. Jdu přes Arménskou čtvrť k Západní zdi, kupuji dárky pro rodinu (jsou asi tak za třetinovou cenu proti turistické oblasti) a zpátky do hotelu se vracím uličkami muslimské čtvrti. Ještě zahlédnu zlatou kopuli Domu kamene (Dome of the Rock), která je nadosah, ale nedostupná – přístup je pouze pro muslimy. To já nejsem a tak zůstane jen u přání někdy se tam podívat.
V neděli ráno čekám na telefon od Palestinců, kteří mě vyzvednou a vezmou an prohlídku Bethlehemu. Mám čas, tak jdu ještě jednou do starého města. Ptám se vojáků u jedné z bran na Chrámovou horu jak se tam dostat – a ono to v neděli dopoledne jde, hurá. Skoro běžím k Západní zdi, hledám správný vchod, a jsem na Hoře. Mešita Al-Aqsa není příliš nápadná, dovnitř mohu jenom nakouknout postranním okénkem a tak jdu k Domu kamene. Výzdoba na stěnách je vyrobená z mozaiky, střecha je z pravého zlata. Je tu pěkné horko, hodně turistů a tak hledám klidnější místo – nacházím pár olivovníků a koutek, kde je klid, vánek, prostě pohoda.
Odpolední cesta do Bethlehemu začíná rpůchodem přes Check-point. Když jedu taxíkem, tak stačí kontrola pohledem, ale tady je to jak na letišti. Batoh do skeneru, kontrola dokladů, dotazy ohledně účelu návštěvy, prostě hranice z doby Studené války. Palestinci mají auto hned za check-pointem a tak jedeme trochu okruhem k Chrámu narození (Nativity church). Bethlehem je postavený na kopci, respektive jeho středová část. Město se rozrůstalo směrem dolů z kopce a je propojené s dalšími dvěma městy do souměstí (Beit Jala, Beit Sahur). Poloha na kopci měla hlavně obrannou výhodu, ale možná ten důvod byl zcela prozaický – svahy kopců jsou tak prudké, že se na nich skoro nedá stavět a údolí jsou úzká a hluboká, prostě opak Evropy.
Do Chrámu narození se vchází nízkými dveřmi, přestože dříve sem bylo možné i vjet na koni. Jako v Indiana Jonesovi – vede to člověka k pokoře. Stojíme frontu na prohlídku jeskyně a Betlémské hvězdy. Když se dostaneme dovnitř, skupina Němců na odchodu začne zpívat Tichou noc v němčině, skupina Japonců za námi v Japonštině a já se přidávám v češtině. Neuskutečný zážitek. Můj průvodce mě pak bere do vedlejšího kostela a do jeho podzemí. Dostáváme se na mnohem tišší místo, kam nechodí turisté ale jenom místní. Klíčovou dírkou je vidět místnost s Betlémskou hvězdou, čili jsme ve stejné jeskyni, ale atmosféra tady je jiná. Zase ten pocit, klidu, míru a lásky...
Když jsem tak přemýšlel nad tím, co se říká o narození Ježíška (ve stáji nebo v chlévě, v jeskyni), tak mi tady dochází ž všechno je správně. Obydlí Palestinců byla ještě do padesátých let především v podzemí – protože za prvé ty jeskyně tam už byly (vápenec) a stačilo je lehce upravit, za druhé je v nich příjemně chladno i bez klimatizace a za třetí, žádná stavba nevyčnívá nad terén a tudíž ji nikdo neuvidí a nebude ji chtít vyloupit. Tudíž Ježíšek se narodil v jeskyni, kde část byla chlévem/stájí.
Odpoledne se ještě procházíme po okolních kopcích, ukazují mi cisterny na zachytávání dešťové vody, vinice, olivovníky a další zajímavosti. Večer lovím taxík na Check-pointu a jedu zpátky do Jeruzaléma.
Další dny jsou opět ve znamení práce, ve čtvrtek jedu ještě do Ramalláhu na kontrolu připravenosti pro instalaci dalšího stroje. Je vidět, že Bethlehem, je převážně křesťanský a Ramalláh vypadá více divoce. Potkáváme děti, kterým končí škola, projíždíme oklikou k dálnici číslo 1 od Mrtvého moře, protože fronta u check-pointu přímo do Jeruzaléma je dlouhá snad kilometr. Kolem je krajina úplně vyschlá, i když tráva a pár stromů se tady zelená. Je vidět, že život v téhle části světa je opravdu tvrdý.
V pátek ráno odlétám zpátky domů, s pocitem že jsem poznal něco dalšího a zase se o trochu přiblíž pochopení obou národů, které v téhle oblasti žijí. Pochopení, že normální lidé se dohodnou snadno, na rozdíl od politiků.
Ještě jedna vzpomínka mě provází – v neděli odpoledne, kdy jsme byli na tradičním obědě v Bethlehemu, jsem potkal pana doktora Issu Janineha a jeho paní. Studoval v Čechách a vrátil se společně se svojí ženou do Bethlehemu. A jak jsem to poznal ? Byli totiž jediní, kteří v Bethlehemu mluvili česky :-).
více  Zavřít popis alba 
  • březen 2011 až leden 2012
  • 393 zobrazení
jipak
Páteční předpoveď počasí vypadala jako poslední letový den v půlce března. V sobotu a v neděli měl přijít prudký vítr, takže jsem neodolal a vyrazil do vzduchu. Pole u Zlatník bylo opět připravené, foukal mírný severní větřík a tak jsem odstartoval úplně v pohodě. Vítr se měl stáčet k jihu, takže bylo jasné, že poletím na jih, aby mě to pak sfouklo zpátky domů. Přehoupnul jsem se přes letiště Točná a letím se podívat na Zbraslavský most, tedy most Závodu míru. Dole na cyklostezce je plno, ale v úzkém vltavském údolí se mi nechce vytrácet výšku. Jako pokaždé to nad Vltavou houpe, ale nic silného (to jsem si pak dal za čtrnáct dní nad Vysočinou, to byl rokenrol - termika a ještě protivítr). Točím nad Zbraslavským zámkem a pak pokračuji do údolí k Lipencům. Nová část Zbraslavi leží na plošině nad údolím a tím, že mám dost výšky, tak na ni koukám skoro vodorovně. Pro přelet Brd to nebude stačit a tak při letu podél dálnice na Cukrák stoupám a stoupám. Mám trochu obavy z Černošic - shora je vidět rozsáhlou zástavbu v úzkém údolí Berounky, bez možnosti nouzového přistání. Naštěstí najdu blízko vlakové zastávky krásně velké pole a hned se mi letí klidněji. Skáču přes Brdský hřeben hned za Černošicemi a přes Jíloviště beru kurz zpátky k Vltavě. V Měchenicích sice žádná plovárna není, ale je tam krásné Bojovské údolí a od jeho začátku se do něj musí vejít železnice, silnice a ještě Bojovský potok. Pěkně tam jsou propleteni. Podél vody je to do Davle kousek - nová výstavba na kopcích, nový a starý most (byl dokonce ve filmu - Most u Remagenu), soutok Vltavy a Sázavy... Další cesta mě zavede nad geometrický střed Čech - kopec Ďábel. Původně ve středověku to byl Davelský kopec, ale nějak se to zašmodrchalo a teď má jméno Ďábel. Pokračuji k dalšímu zajímavému místu - rozhledně na kopci Pepř u Jílového. Po cestě k Pepři je vidět celé Studené údolí - hlavní místo těžby zlata ve středověku a až do padesátých let. Zlatá žíla se tady dostala na povrch od Sázavy až nahoru k Jílovému. A je tam fakt studeno. Další zajímavostí na cestě byla sjezdovka v Chotouni - jezdilo se na ní i když byla teplota vzduchu kolem 10 stupňů... Pokračuji směrem k Hlubočince a přes chatovou část Horních Jirčan se dostávám přes lesy. Letím se ještě podívat k Igorovi, pak k Petzovým do Psár a když už jsem tam, tak to beru přes Mordýřku nad Libeř. Tady pořád stojí betonová kopule a nevím proč, ale celý areál je pořád hlídaný. Ještě pár fotek Libně, jejich nové školky a přes autokemp Oase jsem zpátky u Zlatníků. Tak ještě průzkum jak pokračuje stavba ve vědecko-výzkumném parku za kravínem, zamávat Hodkovičákům a pak už na přistání. Předpoveď bohužel vyšla přesně - prudký vítr a zima skutečně přišli v noci na sobotu...
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 14.3.2014
  • 389 zobrazení
Reklama