Hledání

6 762 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

nikinka33
  • srpen 2005 až říjen 2011
  • 97 929 zobrazení
  • 173
zeretehovna
Porno,Ryby,Rakija,Voda,Moře,Baška,Vymetače,Bradu boli hlava...
Kategorie: lidé
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • leden 2008
  • 36 436 zobrazení
  • 61
mlinha1
... miluji tu nereálnou, snovou atmosféru, kterou tato technika přináší ... miluji i ten punc experimentu a kouzlo náhody
.
.
Tento nápad jsem měla v hlavě už delší dobu, jenom díky soutěži jsem se k němu konečně "dokopala". Z původního námětu lidského těla a jeho postupného nasvěcování světýlkem, (kdy je občas využívána pouze metoda řízeného lokálního nasvěcování a jindy je využito i světelných linií) se mi postupně vykrystalizoval v určitý příběh

...je možné, že budu ještě do tohoto alba přidávat další fotografie... necítím, že bych byla s tématem hotova... navíc mi v příběhu chybí ještě nějaké články
.
.
.
Technice malování světlem se věnuji již delší dobu, jedna z prvních zkušeností je zde: https://mlinha1.rajce.idnes.cz/painting_with_light

... další, trošku jinak pojaté malování je zde: https://mlinha1.rajce.idnes.cz/experimentalni_cesta_domu

a vlastně v téměř každém dokumentárním albu u mě najdete nějakou dlouhočasovku, která využívá pohybujících se světel...

... a další budu ještě přidávat ;) když už jsem byla "v tom", rovnou jsem si rozjela další projektík, jakmile bude hotov, tak ho tady zveřejním
více  Zavřít popis alba 
234 komentářů
  • leden 2012
  • 33 623 zobrazení
  • 12
mysticsmile
Záhadný piktogram v obilí za Boskovicemi v blízkosti cihelny Huráb se objevil v noci z pátku na sobotu 28. června. Za velmi krátkou dobu přilákal velké množství lidí. Webové stránky města se snímky pořízenými z ptačí perspektivy byly navštíveny přes dvacettisíckrát, což je v historii zdejšího internetového zpravodajství absolutní rekord.
Protože se množí dotazy obyvatel, některé jsou i velmi odborné, vyrazil štáb Boskovické televize do terénu znovu, aby pořídil tentokrát detailní fotografie přímo z místa.
Přestože po celé dopoledne v úterý 30. června vydatně pršelo, s prvními paprsky odpoledního Slunce bylo u záhadného obrazce opět hodně zvědavců.
Objevil se tam dokonce i jeden odborník s měřicím zařízením na radiaci a elektromagnetické vlnění: „Nic jsem nenaměřil, všechno je normální,“ uklidnil hlouček přihlížejících a pro jistotu ještě pokračoval ve výzkumu na jiném místě. My jsme jej ze zvědavosti následovali. „Dle mého názoru se to dělá mikrovlnami z družice, jinak si to nedovedu vysvětlit. Není v lidských silách tohle za asi pět hodin tmy běžnými prostředky dokázat,“ doplnil muž.
Skupinka mladých chlapců se pokoušela zprovoznit malou kvadrokoptéru. Po krátké době letu, kdy se jim povedly asi dva snímky to vzdali: „Došla baterie,“ sdělil zklamaný majitel stroje a kluci se vydali na zběžnou prohlídku místa po svých.
Nám baterie nedošly a tak předkládáme několik snímků v naději, že snad odpoví na zvídavé otázky webových diskutujících.
Bylo tam i pár lidí se psy. „Pokud by zde nějaká neznámá energie byla, jistě by zvířata reagovala neklidným chováním,“ napadlo nás. Ale nic takového se nestalo.
Pomalu ubývalo světla, proto jsme rychle pořídili pár detailů ulámaných klasů, směr jejich položení a vydali jsme se způsobně cestou od kol traktorů vstříc večernímu ztichlému městu. Pozemek je soukromý, tak jsme se museli chovat slušně a nezvýšit již tak značnou škodu na úrodě.
V hlavách nám i po této návštěvě zůstala nezodpovězená otázka: „Kde a jak se to ze vzalo? Co tímto poselstvím chtěl někdo neznámý říct? Je to dílo neznámých civilizací nebo jen obyčejný vandalismus? To už se asi nedozvíme...“

Více: http://www.boskovice.cz/obrazec-v-obili---video-.info?id=9519
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
10 komentářů
  • červen 2014 až červenec 2016
  • 18 468 zobrazení
  • 7
spetkafoti
Aniž bych nějak chtěla letos v létě jsem měla nějaké štěstí na vážky :o).Jako vždy doufám že se fotky budou líbit a komentíky si hlavu nelamte ale když přece nějaké budou tak předem moc,moc,moc děkuji :o) .Krásné a ještě letní dny přeje Marti
více  Zavřít popis alba 
256 komentářů
  • léto 2013
  • 15 527 zobrazení
  • 11
ondrejhavelka
Chystáme se navštívit jeden z nejkrásnějších domorodých kmenů v Africe, kmen Himbů. Zatím nemáme nejmenší tušení, že naše první setkání proběhne v nálevně za velmi neformálních okolností. V Oshakati stojíme na stopu asi hodinu, když nás berou dva běloši v novější nákladní Toyotě. Do Opuwe je to nějakých 300 kilometrů rozbitou štěrkovou cestou, takže si říkáme, že bychom dnes mohli ukrojit alespoň polovinu vzdálenosti. Řidič nám podává ruku a seznamujeme se. Jmenuje se Daniel a je mu asi padesát. Spolujezdec, hubený osmdesátník, se jmenuje Luis. Daniel říká, že ještě nakoupí nějaké pití, protože dál už je jenom pustina. K našemu překvapení vychází z obchodu se dvěma lahvemi whisky a lišácky se usmívá.

Jakmile jsme se rozjeli, pochopili jsme, že chlapi nepojedou podle předpisů. Letíme buší díra nedíra, sotva se zvládáme udržet na korbě. Když sedíme přímo na ploše korby, bolestivé nárazy do kostrče se nedají vydržet. Když si sedáme na batohy, působí jako trampolína a několikrát málem vylétáme z korby. Těžko říct, co je lepší, a tak celou cestu kombinujeme obojí. Za hodinu se stahuje okénko a do buše letí prázdná láhev whisky. Nakukuji dovnitř zadním okénkem a vidím, že Luis rozdělává druhou láhev. Daniel ještě zrychluje.

„To bude solidní mejdan,“ říkám Míše, která se snaží udržet na korbě, oči vytřeštěné jako uzená ryba. Za další hodinu letí z okénka do buše druhá prázdná láhev. Necítíme zadní část těla, všechno nás bolí, jsme vytřepaní jako praporky ve vichřici. Naštěstí zanedlouho brzdíme a zastavujeme u maličké vesnice. U cesty je zamřížovaná betonová krychle pomalovaná roztomilými obrázky chlastajících černochů – místní bar. Barman je chráněn velmi silnou mříží, jako ostatně všude v subsaharské Africe. Určitě ví proč. Luisovi a Danielovi dvě láhve whisky nestačily a dostali chuť na pár piv. Zvou nás, a to se prostě nedá odmítnout. Když otevíráme čtvrtou rundu piv, přichází zdejší černošské prostitutky.

„Tak pojď bělásku, trochu si zaskotačíme,“ zkouší na mě jedna z nich a rukou mě chytá v rozkroku. Druhá mě v tutéž chvíli masíruje zadek. Trochu rozpačitě ukazuji na Míšu, která ještě rozpačitěji odhání lehké děvy pryč ode mne. To však neznamená, že by mi daly pokoj.

Luis mezitím na ex vypil pivo, hlasitě odříhl a rozvážně říká: „Jen ji zkus, není špatná…“

„Jo, ta je dobrá, to jo…“ potvrzuje Daniel. Postupně se dozvídáme, že starý Luis tady měl poměr se všemi ženami z okolí. Holky to uznale potvrzují a po další rundě Luis mizí s jednou černoškou do buše. Daniel ho následuje, ale pouze za betonovou budovu nálevny. Zato však se třemi dívkami najednou. Místo, kde žije civilizací nezasažený kmen Himbů, jsme si představovali poněkud jinak, ale Afrika je Afrikou právě pro to, jak dokáže znovu a znovu šokovat.

Po dalších třech pivech se musím sám sobě přiznat, že mám slabost jak pro blondýny, tak pro černošky. Zkrátka se to ve mně nějak spojilo. V duchu vedu rozhovor sám se sebou, zda jsou přitažlivější bělošky nebo černošky. Obě mé já nakonec dojdou k překvapivé shodě, že dívky mohou být přitažlivé při jakékoli barvě pleti, očí i vlasů. To mě uklidnilo a Míša si mě začala viditelně hlídat. Být tady sám a nebýt zadaný, asi bych po počtu piv, jež jsem už vypil, obešel bar celý. Naštěstí tady sám nejsem. Luis i Daniel se znovu objevili a jsou pořád při chuti. Barman si mne ruce, protože ti dva nesmrtelní běloši pijí, jako by to bylo naposledy.

Když už se Luis nemůže udržet na nohou, přichází z buše stará Himbka. Náš první kontakt s tímto úžasným kmenem se koná právě tady v nálevně, za poněkud volnějších okolností. Himbka přisedá rovnou k Luisovi a ten ji po chvíli objednává pivo a panáka. Himbka to okamžitě nalila do chřtánu, jako by to byla voda. Dozvídáme se, že má s Luisem dvě děti a nějaká ta vnoučata. Luis už je prý nepočítá. Je to prostě velký milovník a bojovník proti rasismu. Není snad většího a urputnějšího hlasatele rovnosti ras, než je starý běloch Luis, který své přesvědčení dokládá činy a mění tvář Afriky, i když pouze lokálně. Mezi Himby zasel bílé, původně holandské sémě. Po buši už tady běhá pěkná řádka Himblanďanů.

Luis dává pokyn, že se přesuneme k němu domů. Na nohou se už neudrží, ale řídit prý pořád ještě může. Naštěstí tady vůbec nic nejezdí a nevysoké keře terénní Toyotě nedělají větší problém. Na korbu s námi naskakuje asi šest černých prostitutek a podivný černoch, který asi ani netuší, kam jede. Všechny nás spojuje jedna skutečnost – napříč rasami jsme všichni namol. Luis vyráží na zběsilou jízdu buší. Kdo nezažil toto safari, nebyl v Africe. Porážíme několik stromků, ale stále více či méně kopírujeme prašnou cestu. Věřím, že Luis s Danielem vědí, kam jedou, ale po deseti minutách staví a ptají se černošek. Ty samozřejmě nevědí a jenom se chichotají. Myslím, že k pořádnému mejdanu bytostně patří zabloudit kdesi v odlehlé namibijské buši s partičkou černošských prostitutek.

Za pár minut letí z okénka prázdná láhev od piva a auto se dává opět do pohybu. Před světly auta uskakuje několik divokých prasat, až jedno srážíme. Luis zkušeně vystupuje z auta, chytá prase za kel a hází ho k nám na korbu. Černošky ječí a my se nestačíme divit, ale koneckonců jedno divoké prase k pořádnému mejdanu v buši asi také patří. Jedeme dál.

Za několik minut přijíždíme k malému stavení poblíž velkého kamenolomu. Je to Luisův domek. Všichni vyskakujeme a mejdan pokračuje v domě. Podivný černoch, který s námi přijel, vytahuje naneštěstí sáček marihuany.

„Brácho, neblbni,“ říkám mu, „jsme všichni namol, to nás sundá…“ Kouřit trávu na alkohol je nesmysl, ale to si uvědomí jen střízlivý člověk, takže za chvilku už koluje joint. Dva prásky a místo hlavy mám obrovský otazník. Marně přemýšlím, jak nejlépe popsat, jak mi teď je. Vlastně je mi jako na samém začátku cesty po Africe. Když jsme totiž odjeli z Jablonce, zastavili jsme se cestou na noc u kamaráda Marka. Je to vášnivý houbičkář a to, co se zdá obyčejnému člověku jedovaté, to je pro něj startovací čára experimentů. Uvařil polévku a servíroval ji se slovy: „Magická polévka na začátek magické cesty.“ Bylo tam tolik lysohlávek, že jsme pořádně vystřízlivěli až po pěti dnech na stopu ve Španělsku. Ale tu noc nám bylo neuvěřitelně špatně. Myslel jsem, že to s Míšou nepřežijeme a naše velká cesta skončí dříve, než začala.

Úplně stejně jako té noci se cítím teď. Přichází první halucinace. V ní se ke mně sklání Ponatshego s heverem a říká: „Když mě klátil ten lev, říkal jsem si, Ponatshego, musíš to vydržet, zítra to bude lepší…“ Musíš to vydržet, zítra to bude lepší – zní mi v uších stále dokola. „Musíš to vydržet, zítra to bude lepší…“ cloumá se mnou Míša a já se trochu probírám z deliria. Míša trávu nekouřila, takže je pouze namol. Snažím se rozhlédnout. Dvě černošky zvrací na zeď. Luis leží na gauči a nejeví známky života. Daniel z posledních sil souloží ve vedlejší místnosti s další slečnou. Podivný černoch civí do knihy o motýlech. V rohu na zemi kopulují dvě mouchy tse-tse. Jsou to nebezpeční přenašeči spavé nemoci, ale to mě teď rozhodně netrápí. Betonové stěny jako by na mě padaly.

Zvracím. Usínám… Zvracím. Nevím, jestli spím, ale asi ano, protože se mi zdají hororové sny. Opět zvracím a už je mi podstatně lépe. Usínám…

Po nějaké době se probouzím v objetí dvou černošek šílenou žízní. Sakra. Co se dělo? Jedna černoška je nahá, druhá k tomu nemá daleko. Já mám na sobě roztrhané tričko toho podivína, co studoval motýly. Do hajzlu, kde je Míša?

Otazník v hlavě se mi změnil v nesnesitelnou bolest. Vstávám a hledám čistou vodu. Nacházím mrtvé divoké prase s obrovským nožem zapíchnutým v hrbu. Na stole je spousta lahví, ale je to samý alkohol, a tak šílenou žízeň hasím pivem. Už je mi celkem dobře. Strhávám ze sebe cizí tričko a hledám svoje věci. Dokonce i v panice si stíhám uvědomit, že ta nahá černoška je opravdu krásná. Posledních pár hodin si nepamatuji. Zběsile procházím všechny místnosti a s úlevou nacházím Míšu spící mezi našimi batohy. Vyčerpaná moucha tse-tse odpočívá přímo na mém batohu. Doufám, že stihla naklást vajíčka a já teď budu mít ve víku líheň tvorů, kteří přenášejí jednu z nejhorších afrických nemocí. I když proti tomu, čím vším jsem se mohl nakazit v minulých hodinách, je líheň much tse-tse v mém batohu celkem příjemný cestovatelský doplněk. Bolest hlavy se prolíná s depresí z toho všeho. Můj milý Ponatshego, odlož hever a obejmi mě… Může být tak pět hodin ráno. Padám na karimatku vedle Míši, a to je konec jednoho brutálního mejdanu v namibijské buši.

Pokračování příště...

Z naší nové knihy Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.
Koupit online: https://www.bux.cz/knihy/205191-cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou.html
více  Zavřít popis alba 
569 komentářů
  • prosinec 2015 až duben 2016
  • 15 469 zobrazení
  • 28
superfotograf
Lenka je půvabná slečna s mnoha výrazy a hlavou plnou nápadů, bylo to velmi příjemné focení!
Tož Kyjovjačka! :-)
více  Zavřít popis alba 
5 komentářů
  • 15.10.2011
  • 13 405 zobrazení
  • 12
dobesovi
Našim cílem bylo kouzelné Chakilkidi, které jsme navštívili již vloni. Na pár dnů jsme dokonce zavítali na stejné místo, což u nás nebývá zvykem! Ostatní tři místa byla pečlivě zvolená a vůbec jsme nelitovali přejezdů, od toho máme přece obytňák :) Jak už je u nás zvykem, hlavní náplní je opět moře, potápění se ve vodě :) Holky plavou jako o závod a nejvíce je baví právě to potápění - hlavy jsou vetšinu času pod vodou :) Michalka dokonce plave pod vodou i s otevřenýma očima :) Plavecké brýle jim nestačí a tak pořizujeme šnorchl. Odměnou pod hladinou ... spousta barevných rybek i rejnoka zahlédly. Máme prostě plno nádherných zážitků.. Dovolená se vydařila a byla překrásná! Hlavní dík patří Marťovi :)
více  Zavřít popis alba 
  • léto 2015
  • 12 286 zobrazení
  • 26
ondrejhavelka
Přišel čas, abychom se vypravili hluboko do neznáma, mezi vesnice domorodých Himbů v odlehlé oblasti na hranici Namibie a Angoly. Je to okamžik přímo slavnostní. Domorodé kmeny mě tak fascinují, že když jsem prvně spatřil fotografii ženy z kmene Surma, s terakotovým talířkem pelele vloženým do proříznutého rtu, věděl jsem, že dokud tyto fascinující lidi nenavštívím, nebude mé srdce v klidu a bude mě stále plíživě a hořce obviňovat z lenosti a marnění času. Moje nitro mě rádo usvědčuje z hříchu nenaplňování mých možností. V ústech mám potom pachuť hořkosti, hrdlo sevřené a na hrudi tíhu všech těch nedozírných možností, které se snažím přehlížet a nenaplňuji je. Můj velký oblíbenec Mika Waltari často hovoříval se svým srdcem a občas jej někde zapomněl. Prožíval potom vzácné chvíle klidu. Mé srdce mi tento odpočinek zatím nedopřává. Stále mi poroučí, kam mám jít. Žene mě do nebezpečí, dobrodružství, riskantních situací a má z toho rozkoš a slast. Ale nezoufám si. Budu se srdcem hovořit jako Mika Waltari a třeba jednou najdeme společnou řeč a ono mi vše vysvětlí. Snad se tak stane před branami Damašku.

A proto jsme nyní tady v Africe a vyrážíme pěšky se zásobou vody a jídla na týden hledat zvláštní lidi, kteří se potírají červenou směsí sádla a hlíny. Opouštíme městečko Opuwe a sledujeme prašnou cestu vyšlapanou v písku. Směřujeme k nevysokým horám na hranici s Angolou. Čeká nás dlouhá cesta, a tak se příliš nevyčerpáváme mluvením a každý se při klidné chůzi probíráme vlastními myšlenkami. Ptám se sám sebe, proč vlastně Himby hledám? Co si myslím, že se setkáním změní? Možná přeskočí nedefinovatelná jiskra, která za čas rozžehne plápolající oheň v mém nitru. Ale možná ne. Možná se prostě nestane nic. S jistotou vím jenom to, že něco hledám. Jsem hnán nevědomostí, kterou toužím překonat. To duchovní hledání, hledání podstaty skutečnosti, jako by bylo od malička integrální součástí mé přirozenosti. Nemůžu se přestat ptát sám sebe. Nemůžu na to nemyslet. Hledání je motorem mého cestování po světě. Zatím si musím přiznat, že absolutně nemám jasno. Hledání je vepsáno do mého nejniternějšího nitra. Nemůžu před tím utéci. Zkoušel jsem to. Létal jsem větroněm, ale ani v záplavě adrenalinu při vývrtce (tři vruty větroněm střemhlav dolů) jsem z hloubi své duše nedostal ty sžíravé otázky. Právě naopak. Vždy, když jsem prožil něco výjimečného, něco krásného, zazněly ve mně otázky s ještě větší intenzitou.

Někdy trochu závidím lidem, kteří se neptají, o co tady vlastně jde, ale zároveň je považuji za duchovní tupce, chudáky, otroky doby. Vidím lidi inspirativní a lidi neinspirativní. Lidi, kteří si vybrali malý život a chtějí pouze náhražky, revivaly opravdového, život jenom jako. Bojí se něco prožít. I na cestách občas potkávám lidi, kteří si přesně naplánovali svou dvoutýdenní cestu do posledního detailu. Bojí se, aby se nešťastnou náhodou nevzdálili svému plánu, aby náhodou něco nezažili. Chtějí si jen odškrtnout navštívenou zemi ve svém bezcenném seznamu. Ale ve skutečnosti nechtějí být navštívenou zemí proměňováni, ovlivňováni. Jak odcestovali z domu, tak se vrací.

Existují ale jiní cestovatelé, ti kteří otevírají své duše novému a nechávají se proměňovat světem. Dostávají tvrdé rány i překrásná pohlazení, ale hlavně žijí své příběhy, ať už jsou jakékoli. Mé myšlenky stále krouží kolem Himbů. Co mě k nim tak táhne? Vždyť jim nebudu rozumět. Lehce se může stát, že si do nich budu promítat své dosavadní zkušenosti a hledat v nich to, co chci, a nikoli to, co v sobě opravdu mají. Ve skutečnosti jsem silně ovlivněn myšlenkou buddhismu. V patnácti letech se mi do ruky dostala monografie Tibetská kniha života. Byl jsem zcela paralyzován. Nedokázal jsem myslet na nic jiného a jediné, po čem jsem toužil, bylo zakusit hloubku buddhistické meditace v klášteře vysoko v tibetském Himálaji. Ten sen se mi vyplnil v devatenácti letech v Ladakhu. Cítil jsem se jako v ráji. Jako bych do té doby žil na špatném místě a teď se konečně vrátil domů. Prožíval jsem extázi. V hlavě si cestou skládám jakési kompendium svých buddhistických zkušeností, ale nedostávám kýžené odpovědi. Stále intenzivněji mi to připadá spíše jako extatické zavírání očí před realitou.

Ale co tedy hledám u domorodých kmenů? Snad jakousi původní nezkaženou moudrost. Tajně doufám, že ve svých tradicích nesou první vzkaz Stvořitelův člověku. Možná ano, ale dostanu se k němu? Jsem jazykově, kulturně, duchovně a myšlenkově absolutně vzdálen. Ta propast se přeci nedá překlenout. Pro mě ale musí existovat cesta k poznání, jinak by vše postrádalo smysl a mohli bychom se opravdu připodobnit opicím. My ale nejsme opice. Na jedné straně skládáme úžasnou hudbu, malujeme obrazy a stavíme babylonské věže. Na druhé straně se zběsile vraždíme ve válkách, soupeříme, vzájemně se ponižujeme a jsme neskutečně brutální sami k sobě. Nic z toho opice nedělají. Opice neskládají opery ani se hromadně nelikvidují v plynových komorách.

„Vesnice, tamhle,“ vytrhla mě Míša konečně z myšlenek, které mě začínaly svazovat a dusit. Znovu se hluboce nadechuji v naivní radosti, že se dnes stane něco krásného, pro co stojí za to chodit po Africe.
„No jo, je tam vesnička, snad bude himbská,“ přitakám a zrychlujeme. Za pár minut z vesničky vybíhají malé děti a ženou se k nám. Následující scénář je jako klon těch minulých. Radost dětí, tahání za blond vlasy, cesta do vesnice, představení náčelníkovi a usednutí k ohni. Náčelník vesnice je u Himbů stařešina, který se těší obrovské důstojnosti. Stařešina pokynul, aby ženy připravily čaj, a my se rozhlížíme po vesnici. Kruhové hliněné chýše mají špičaté dřevěné stříšky. Jsou velmi malé, na prostor si zřejmě Himbové nepotrpí. Ve vesnici je asi dvacet chýší a celá vesnice je obehnána dřevěnou hradbou, prý kvůli divoké zvěři. Ženy jsou potřeny červenou směsí. Vlasy mají spletené do copánků, pokrytých hlinkou, takže připomínají jakési hadice, na koncích roztřepené. Na nahých ňadrech nosí velkou mušli homolici. Suknice je zhotovena z hovězí kůže a je také potřena červenou směsí.
Musím popravdě říci, že Himbové jsou snad nejvlídnější lidé na této planetě. V této vesnici, jejíž jméno je pro našince nevyslovitelné, se něco chystá. Himbové mají jakousi slavnostní, rozvernou náladu. Ve vesnici jsou i muži, takže by se mohlo opravdu k něčemu schylovat. Běžný den u Himbů je totiž velmi nudný. Ve vesnici se neděje prostě nic. Dnes tomu zřejmě bude jinak. Himbky se pečlivě potírají svou červenou směsí. Muži posedávají ve stínu pod stromem spolu se stařešinou a popíjí jakýsi alkoholický nápoj vlastní výroby.

Přichází k nám jeden z mužů a zve mě do stínu za ostatními. Míše ukazuje směrem k ženám, které se potírají červení. Pochopili jsme, že přípravy probíhají odděleně, a tak Míša odchází za ženami, které ji okamžitě vítají a přijímají mezi sebe. Já naopak usedám pod strom a přímo od stařešiny dostávám misku nápoje, který smrdí jako máloco na světě. Vzpomínám na všechny zdravotní komplikace, které jsem si vykoledoval na cestách pitím podobných nápojů, ale odmítnout nemohu, to zkrátka v této situaci nelze.
Po staročeském způsobu vyprazdňuji misku na ex, čímž vzbuzuji velký obdiv a snad si získávám i trochu respektu. První bariéry jsou, zdá se, prolomeny. Třetí miska mi už v hlavě působí pořádný zmatek a jediné, na co si vzpomínám, je oblíbený Kaptahův lomcovák Krokodýlí ocas ve Waltariho Sinuhetovi. Spisovatel Paulo Coelho by asi poznamenal, že celý vesmír se rozezvučel a vychází mi na pomoc. V hlavě duní jako v prázdném sudu a neustále mi naskakuje jedna myšlenka z mých filozofických studií – receptivita je komplementární prvek sebesdílení. Jakkoli sem ta myšlenka právě teď patří, není mi vůbec milé, že se jí nemohu zbavit. Mám sžíravou chuť, přeložit tu větičku do himbštiny a čtvrtá miska smradlavého nápoje mi v tom, zdá se, pomáhá.

Himbové se smějí. Ačkoli jsem si původně myslel, že myšlenka je vážná a hluboká, nyní si uvědomuji, že je vlastně ohromně legrační. Receptivita je komplementární prvek sebesdílení. Himbové to pochopili dokonale a umožnili mi úplně jiný pohled na věc. Nebo že by to byl ten omamný lomcovák, co mění moji perspektivu? Právě jsem zapomněl, na co myslím. V hlavě už mi nenaskakuje nic. Hledím do stromu jako idiot. Himbský Krokodýlí ocas mě uvrhl do zvláštně prázdného deliria.
Uběhlo několik prázdných hodin. Nemám ponětí kolik. Přicházejí ženy a Míša si všímá mého debilního pohledu. Tvrdí, že byla s ženami jen asi dvacet minut, ale já jsem si jist, že to bylo alespoň deset hodin. Kontroluji slunce. Zdá se, že je na stejném místě, což potvrzuje Míšinu verzi. Znovu zjišťujeme, že naše strategie, která káže požívat cokoli, co mění vnímání světa, pouze jednomu z nás, je užitečná. Už mnohokrát se v Africe osvědčila.

Něco se začíná dít. Himbské dívky chodí kolem obřadního ohně a začínají tleskat. Muži si sedají kolem nich. Za několik minut se chůze mění v divoký tanec. Do nohou se mi vrátil cit a v hlavě už nemám takové prázdno jako před chvílí, a tak mohu pozorovat ty zvláštní pohyby a fotit. Je to úžasné. Opravdová himbská kenoze, vyjítí ze sebe prostřednictvím tance. Rytmus tleskání svádí do jakéhosi transu. Vesnici vládne bezstarostné opojení. Nemáme nejmenší tušení, co se vlastně slaví, ale to vůbec nevadí. Prostě se účastníme něčeho, co je příjemné, a já se přitom sžívám s myšlenkou, že nic zásadního se od Himbů nedozvím. Jedno je ale jisté, nabídli mi jiný pohled. Na vše lze nahlížet jinýma očima a odlišnost Himbů se prostě musí zažít, je totiž pouhým písmem nepřenosná.

Z našeho cestopisu Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.
Koupit on-line: https://www.bux.cz/knihy/205191-cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou.html
více  Zavřít popis alba 
419 komentářů
  • leden 2009 až květen 2016
  • 11 800 zobrazení
  • 26
astina
byla to hezká vesnice .......dneska Údolí dutých hlav
více  Zavřít popis alba 
  • prosinec 2018 až květen 2019
  • 10 184 zobrazení
  • 4
petruno
Původní plán na dovolenou - Černá Hora, národní park Durmitor s protékající řekou Tara a nejhlubším kaňonem v Evropě zkrachoval pro malý zájem. Z důvodu nepřízně počasí jsem se rozhodl pro termální koupaliště na Slovensku. Jak se ukázalo později byla to správná volba, neboť v té době nebylo nejlepší počasí ani v byvalé YU. První den foukal nepříjemný studený vítr ale v bazénu s termální vodou a
teplotou 30 °C se to dalo vydržet, následující dny už teplota vzduchu a bazénů jenom stoupala až k tropickým hodnotám. Malý bazen byl jak vana na koupání s teplotou přes 35°C. Abych se ochladil chodil jsem z velkého bazénu pod studenou sprchu. Koupání bylo špicový, problém tak byl jenom, že v okolí do 50 km není nic extra zajímavého na shlédnutí. Kluci si užili vody do sytosti od rána, po snídani s malou přestávkou na oběd až do večeře ve vodě. A občas i noční koupání. Tímto způsobem se nám podařilo přelstít chladné počasí. Každý den večer v Diakovcích vypustí oba bazény aby ráno v nich byla nová čistá a teplá voda. Na noční koupel jsme chodili do Horných Salib. Navštívili jsme i naše známé v Seredi. Kemp i koupaliště bylo zpočátku prázdné a později se přece jenom trochu zaplnilo. Nové a čisté socialky zaslouží 1, nejbližší prodejnu na ranní čerstvé róžky v 6 km vzdálených Horných Salibách vynahradil pán hlavný ze stánku s občerstvením, kde jsem večer mohl objednal cokoliv a ráno to bylo u stanu. Snad jediná chyba na kráse byla stará budova v nedokončené demolici a tím hyzdila celkový pohled na atreál. Jednoho rána se u bazénu objevila prapodivná konstrukce na přívěsu za auto, byla na tom sedačka a tak se dalo vytušit co je to za ždímačku, přemlouval jsem kluky jestli to zkusí, musel jsem to nejdříve ukázat sám a pak nebyl problém, příklady táhnou. Začátek alba, tucet fotek je nedaleko nás na koupališti ve Skrovnici a konac alba je doma u počítače, kluci měli téměř 14 dní absťák že nemohli hrát hry, trohu jim to vynahradil tablet s GPS, závěr je u známých na zahradě kam přijel kámoš Jura s rodinou z Ostravy. Během dovči zbyla každý den chvilička i na krátké opáčko učení. Na několik dní nám dělal společnost motorkářský gang, dokonce i jedena trojkolka z Ústí nad Orlicí. Jen pro zajímavost cenové rozpětí trojkolek 250 tis. až 1 milion, nejdražší byla žlutá trojkolka s motorem z Tatry 613 o obsahu 3,5l a výkonem 200 koní s funebráckým přívěsem jak z amerického westernu. Kluci Ondra a Patrik měli oči navrch hlavy a dovča se jim moc líbila. Krátká zastávka doma a jedeme na další týdenní dovolenou po ČR a Šumavu.
více  Zavřít popis alba 
  • léto 2013
  • 10 909 zobrazení
  • 4
oldahorak
Takže jsem po nějaké době opět vyhnal nějaké ty moje démony z hlavy a zkusil zase něco nafotit :-) S tím jarem ze mě vše nějak spadlo a i když nejsem stále úplně ok, tak chuť fotit se mi vrátila. Původně jsem měl sice fotit jinou dívku, ale kvůli nemoci zaskočila Kristýnka a byla prostě skvělá. Myslím, že jsme si to oba užili...
Kategorie: lidé
více  Zavřít popis alba 
47 komentářů
  • 15.3.2015
  • 9 556 zobrazení
  • 33
pafatiti
6 týdnů - Váží 3210g a měří 49cm!!!
Nelinka pěkně pozoruje hračky, nebo obličej, který k ní mluví. Bohužel nám nezměřili už podruhé pravé ouško a tak nevím, jestli na něj slyší. Jsme obědnané na velký screening ucha, kde se dozvíme víc. Když se dá na bříško, snaží se zvedat hlavičku, ale někdy se u toho dost vzteká.

Nelinka skoro celý den prospinká. Je moc hodná, jen v noci občas nemůže spát - asi to má otočené.
Uspávání probíhá úplně skvěle. Po nakojení v půl osmé se jen chvilku pohoupá v náručí a položí se do korbičky. Žádný problém...

7 týdnů - Na foniatrické klinice nám ouško změřili!!! Hurá!! Máme velkou radost.

Nelinka se začala přes den dost budit. Vlastně už toho moc nenaspí. Chce být pořád v náručí a běda jak se odloží. Zvedání hlavičky se dost zlepšilo, ale stejně se jí to moc nelíbí a na bříšku většinou pláče. Ještě se nesměje.
Usínání večer se také zhoršilo. Ale není to na mých bedrech... Pěkně se s Láďou dělíme. BArunka také dost zlobí se spaním a tak jsem se rozhodla ji OPĚT naučit spát samostatně. Má za to slíbený velký dárek a každý den odškrtává kalendář. Večer nejdřív vykoupu Nelu a v půl osmé ji nakrmím a předám tatínkovi a jdu koupat BArunku. Potom si spolu povídáme a já ji pustím CD a odcházím. Jsem v ložnici a většinou pracuju. Baru si tam povídá a občas mě volá. Usne kolem 21.00. Když se vrátím do obýváku, Nela už spí. Chvíli pobudu a jdu spát. KOlem půlnoci mi ji Láďa přinese. Ještě dáva Barunku čůrat - kolem 23.00. Nelinka se vzbudí většinou kolem jedné na krmení a potom kolem čtvrté. Ráno ji kojím kolem půl osmé. Hodně v noci heká a tlačí, někdy pobrekává. Chce být u mě v posteli. Někdy ji tam (často) nechám, abych měla chvilku klid... jinak se moc nevyspim :)

7 týdnů a 4 dny - Nelinka se poprvé usmála!!Ráno při přebalování jsem na ni mluvila a ona se usmála. Během dne to ještě zopakovala. Ale zatím s úsměvy dost šetří :)

7 týdnů a 5 dnů - ráno při přebalování najednou přestala dýchat. Celá zmodrala a nedýchala asi 20 sekund. Otáčela jsem ji hlavou dolu, bouchala do zad, až jsem po chvíli volala o pomoc Láďu a společně jsme se ji snažili nahodit. Nakonec se nadechla a začala slabounce plakat. Delších 20 sekund jsem nezažila. Dr. nás poslala na rentgen plic - v pořádku, odebraná krev - v pořádku. Ještě se vyšetří reflux (zavede se do jícnu hadička a změří se PH). Celý den po téhle příhodě prospala - nebudila se ani na jídlo. Divný...
více  Zavřít popis alba 
  • léto 2013
  • 10 325 zobrazení
  • 25
spetkafoti
Přidávám fotečky letošní dovolené žádné památky nečekejte, dcera dostala neštovice tak jsme žádný výlet neproběhl :o).Tak jen takové ty moje kýtičky a jiné úlety :o).Za nakouknutí moc děkuji jako vždy :o)Ahoj Všem Marti
P.S a komentíky si hlavu nelamte :o)
více  Zavřít popis alba 
570 komentářů
  • červen 2012
  • 9 132 zobrazení
  • 10
karolinapanamarie
Shořelá podprsenka, rozbité hlavy, Satan a litry alkoholu!!!
více  Zavřít popis alba 
  • 9.5.2009
  • 8 856 zobrazení
  • 14
faasteer
Další neopakovatelná příležitost, navíc s krásnou ženou, kterou už jste v jednom z mých alb také viděli. Nebylo to snadné, museli jsme se poprat s chladným počasím, problematickým prostředím a sem tam i s vlastní hlavou a nápady. Výsledek ale stojí za to… ;)
více  Zavřít popis alba 
17 komentářů
  • 18.7.2014
  • 8 119 zobrazení
  • 31
petruno
V pátek po družině odjíždíme na poslední Patrikův předprázdninový fotbalový trénink. V sobotu vstáváme do deštivého počasí. Volám kamarádům kluků, jsou domluveni, prší nikam se jim nechce. Připravuji mokrou variantu, do batohu dávám klukům holínky a pláštěnku. Vyrážíme sami, nejsme přeci z cukru. Krátká přeháňka a pak už jenom teplo a sluníčko. Účast na pochodu je poznamenaná ranním počasím. Dopolední pochod byl pěkný. Z pochodu odpoledne odjíždíme na hradní slavnosti do Brandýsa nad Orlicí. Kluci mají oči na vrch hlavy, můžou si sáhnout na skutečné zbraně. Cestou autem opakujeme učení, volám kámošovi, stavte se vykoupat v bázénu, voda je 28°C, nedá se to odmítnout. Doma si kluci každý udělá pár testů z učení a hurá k počítači, den má nějak málo hodin, už zase do postele, tatí ještě nééééé. Dobrou noc. Usínají ihned jako nemluvňata. Petr, Ondra, Patrik
více  Zavřít popis alba 
24 komentářů
  • 22.6.2013
  • 8 653 zobrazení
  • 16
vodkamizi
album jedné z nejmladších českých podvodnic,která během loňského roku okradla nejen svoji rodinu a přátele ale teké jiné důvěřivé lidi o více než 12.000.000 Kč (dvanáct milionů korun českých) tato zrůda se nyní před věřiteli ukrývá v blízkosti Plzně kde pracuje jako barmanka a stále ve svých podvodech pokračuje...Vyhledává kontakt s lidmy,se kterými navazuje známost jen z důvodu aby z nich vylákala další peníze!!!!momentálně je proti ní vedeno několik vyšetřování...stále své dluhy neplatí a stále všem jen lže a krade dál...POZOR na ni!!!okradla i děti z Pionýrského tábora,když spronevěřila peníze jejich rodičů...(39.000 Kč)!!!!!!tato zrůda je schopná čehokoliv!!!pro bližší informace kontaktujte 607 944994 nebo mail tatra.bnp@seznam.cz ... rádi vám poskytneme veškeré informace o této ženě,která propadla hazardu...POZOR!!!POZOR!!! za tuto osobu která okradla x lidí nyní zastrašuje někdo z jejího okolí asi další z mnoha mužů ke kterým se nastěhuje a pak je připraví o všechno...takže nyní asi nový nápadník a posílá anonymní sms z čísla 732516613 ... pokud víte o koho jde prosím informujte mě děkuji :-)

17.listopadu 2013
!opět nové aktuální informace....slečna Lízalová je v pátraní Německé POLICIe pro trestný čin OBOHACOVÁNÍ ....takže když v česku je spravedlnost úplatná a dosavadní vyšetřování bylo vedeno,tak jak všichni vidíme....Lízalka si vesele chodí na svobodě....tak tentokrát snad opravdu skončí za mřížemi...a už NIKDO nepomůže!!!
No a je evidentní že ani léčbu v Černovicích asi nedokončí nebo už má možná povolené EXTRA vycházky...jelikož byla za posledních 14 dní několikrát spatřena v některých z Brněnských ,,pakzlů´´... co dodat?...NIC!!! KU*VY mají štěstí!!!!

28.listopadu 2013
...a opět NOVINKY !!! Milá Ivanka již není na léčení,nejspíše už bylo příliš nápadné, že více času než v odmašťovně trávila v Brněnských putikách a hernách a tak byla vyhozena...jak překvapivé...

Jejího případu ujali nový vyšetřovatelé a tak je snad naděje,že brzy bude po zásluhách odměněna...

a něco k pousmání..nebo spíše k politování...dnes mě telefonovala jedna osoba z jejího nejbližšího rodiného okruhu s tím,že jim odposlouchám telefony ,protože všechno co zde píši si ta osoba sděluje s Ivankou pouze přes telefon..BOHUŽEL nemám takové kontakty abych mohl odposlouchávat prevíty typu Lízalová...a lidi z jejího okolí...

Nicméně mě tento telefonát potěšil,protože aspoň vím ,že vy lidé kteří mě informuje o výskytu této podvodnice a tom co komu kde zase provedla máte pravdivé informace a ty snad pomohou všem co mají její potrestání v rukou....

...a pak nepomůžou ani vyhrůžky a pláč té osoby která mě stále napadá...a která také něco slibovala a nakonec nic nedodržela...

8.ledna 2014
...včera jsem v Brně procházel obchodním centrem Vaňkovka a koho nepotkám Ivana Lízalová osobně...vysmátá jak ,,lečo´´ a s naprostým klidem odpoví na pozdrav...slušně vychovaná holčička..chodí si jako by NIKOHO neokradla a vesele si bydlí v Brně a údajně zase pracuje...bůh ví na čem...ale určitě to bude stát za to...
z léčebny tedy odešla, sází dál...další člověk ,který jí věřil přišel díky ní o střechu nad hlavou a Ivanka si z toho NIC nedělá...stojí za ní přeci její maminka a ta nevychovala žádnou zlodějku ,to my jsme Ti zlí...my chceme Ivance ubližovat a chceme jejich rodinu ožebračit.... co k tomu dodat?...snad jen to že velmi brzo Ivana bude nemile překvapena a bude umístněna tam odkud nebude moci na svoji žádost odejít a kde jí bude znemožněno okrádat další lidi!!!!!
více  Zavřít popis alba 
12 komentářů
  • únor až červen 2013
  • 7 977 zobrazení
  • 1
ondrejhavelka
Z cestopisu Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.

K dostání online: https://www.bux.cz/afrika/cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou-1?searchToken=a248af3e-6b1f-4ca2-84e6-9228ee968d32

Audio verze knihy: https://www.youtube.com/watch?v=0htWrgiSf5o

Starší žena, patrně jedna z náčelníkových manželek, nás zve k sobě do chýše. Důvěra nás moc těší a rádi pozvání přijímáme. Vstupujeme do kruhového prostoru. Než oči přivyknou tmě v chýši, vnímáme jen zápach, který je velmi silný. Okamžitě zjišťujeme, že Masajové žijí v chýších spolu se svým dobytkem. Očima už pomalu rozeznáváme obrysy postav. Jsou tady dvě ženy s maličkým, sotva týdenním dítětem a čtyři kozy se dvěma kůzlaty. Zvířata mají vyhrazenou pravou část chýše a od lidí je odděluje malá dřevěná ohrádka. Zápach je celkem nesnesitelný, ale byla by urážka teď z chýše odejít, a proto se ze všech sil snažíme vydržet.
Oči už přivykly šeru. Začínáme rozeznávat jednoduchou výzdobu, místa na spaní a ostatní zařízení chýše. Žije se tady velmi skromně. Za námi vstupuje dovnitř také mladá dívka, která
mluví anglicky. Teprve nyní se ptáme na její jméno. Jmenuje se Wougunte. Má úspěšně za sebou základní školu a nyní studuje ve městě Arusha střední školu. Odtud pramení její dobrá znalost cizího jazyka. Wougunte nám představuje malé miminko. Narodilo se před pěti dny. Je to holčička. Dali jí jméno Utu, po matce, která bohužel zemřela při porodu. Wougunte se tváří jako by to bylo běžné, bez větších emocí. Nám se z toho ale sevřelo srdce.

Tady u Masajů přichází děti na svět doma v chýších. Co zvládne porodní bába, to je řešitelné, ostatní je záležitost bohů. Masajové vnímají smrt jako přirozenou součást života. Ostatně lidé nežijí příliš dlouho. Průměrná délka života je tady 56 let. Toho se ale většina lidí nedožije. Když se zamýšlím nad délkou života, zjišťuji tady v Africe, že je to pojem velmi diskutabilní. Například my na své cestě prožijeme za týden mnohem víc než doma za měsíc. Nebojím se říci, že za měsíc cesty se
posuneme daleko dál než za šedivý rok strávený pracovním životem v Čechách. Někdy je prostě jeden nabitý rok více než dvacet jednotvárných let splývajících v jedno mlhavé neurčito. Kolik času v Evropě
věnujeme práci, která nás nebaví a neděláme ji rádi? Osm hodin denně? Nebo více? Kolik času unaveně pročekáme na dopravní prostředky, v zácpách, ve frontách. Kolik času setrvačně pročekáme na povýšení, na dovolenou, na zvednutí mzdy, na lepší časy?
Trpíme nespavostí a zíráme do nočního stropu. Bereme léky na tlak a na nervy, abychom čekali na nové auto nebo na dobu, kdy konečně splatíme hypotéky. Je to lépe prožitých osmdesát let než masajských padesát?

Wougunte se odmlčela. Přichází náčelník. Je oblečen stejně jako ostatní muži. Není ani největší, ani nejsilnější, ani nejstarší. Je to sympatický usměvavý chlapík.
Náčelník nám radostně tiskne ruce na znamení přátelství a zve nás k ohni, kde se připravuje jídlo. Dva
mladé chlapce zatím někam posílá. K našemu velkému překvapení za pár vteřin chlapci táhnou krávu
a jeden z nich v ruce svírá velkou dýku. Vypadá to, že kráva kvůli naší návštěvě dnes předčasně ukončí svou pozemskou pouť. To jsme nechtěli.

Chlapci pokládají zvíře na bok. Jeden z nich přikládá dýku ke krční tepně a slabě řízne. Z místa okamžitě vytéká krev, ale ne v takovém proudu, jaký bych čekal. Druhý chlapec zatím přiložil pod tepnu nádobu a vytékající krev chytá. Za pár desítek sekund vše končí. Chlapec s dýkou tlačí na naříznuté místo a čeká, dokud se krev nezastaví. Mezi tím už je nádoba s čerstvou krví před námi a náčelník usměvavě kyne, abychom se napili. Byla by velká urážka odmítnout tento projev úcty a důvěry. Na druhou stranu je velmi nebezpečné pít v Africe krev. Co teď? Kdyby na mě nehledělo dvacet párů masajských očí, asi bych si troufl odmítnout, ale takto? V hlavě se mi mísí myšlenky na všemožné nemoci s myšlenkami na nebetyčnou urážku Masajů, kterou si rozhodně nepřeji. Ostré slunce mi pálí za krk. Potím se.
„Tak už se napij,“ říká najednou Míša. Nerozhodné váhy se přiklonily na stranu přijetí masajské nabídky. Beru mísu opatrně do ruky a naklápím si k obličeji nepříjemně vonící krev. Téměř jsem se nenapil. Jen jsem si teatrálně namočil rty, aby to vypadalo, a významně jsem pomlaskal a pokýval hlavou. Náčelník spokojeně ukázal na Míšu. Ta udělala podobné gesto jako já a poslala mísu s krví dál. Muži ji postupně vyprázdnili. Poslední doušek patřil náčelníkovi.

Wougunte nám překládá náčelníkova slova a doplňuje, že se nám dostalo velké cti. Nikdy
prý neviděla, že by náčelník takto uctil bělocha. Vlastně prý ve vesnici nikdy ani žádný běloch nebyl.
Ptáme se náčelníka, jestli si můžeme ve vesnici postavit stan a pár dní tady pobýt. Náčelník souhlasí
a je viditelně zvědav, co dva běloši předvedou. A není sám. Celá vesnice se sbíhá, aby sledovala, jak stavíme svůj jednoduchý malý příbytek. Pozorné jsou hlavně ženy, protože stavbu chýší tady mají na starost právě ony. Když náš stan během dvou minut stojí, asi to považují za zázrak. Obcházejí ho kolem dokola a nedůvěřivě se ho dotýkají. Nabízíme všem, aby si vlezli dovnitř. Jediná Wougunte se odhodlává a zalézá si do stanu. Hned zase vylézá s neurčitým, rozpačitě vykuleným výrazem ve tváři. Další Masajové naší nabídky raději nevyužívají.

Další den pozorujeme, jak to chodí u Masajů. Brzy ráno odcházejí všichni muži kromě náčelníka s dobytkem na pastvu. Ve vesnici zůstávají jen ženy. Nedlouho po odchodu mužů se z chýší vytrácejí malí Masajové ve školních stejnokrojích. Je to velmi zvláštní pohled. Toto bychom v domorodé vesnici opravdu nečekali. Tanzanská vláda nařídila všem obyvatelům bez výjimky povinnou školní docházku. Nařízení samozřejmě dolehlo i na Masaje. Wougunte nám už včera potvrdila, že policie dodržování školní docházky někdy kontroluje. Děti odešly pěšky do nejbližší školy. Půjdou hodinu a půl a vrátí se odpoledne. Ve vesnici zůstaly pouze ženy. Ty se starají o nejmenší
děti, připravují jídlo, opravují chýše... V průběhu dne vládne pomalá, líná,
nudná atmosféra. Tak jako u všech domorodých kmenů, které jsme měli možnost navštívit.

Ve stejném rytmu proběhly tři dny. Přišel čas rozloučit se s Masaji a pokračovat v cestě. Díky nim budeme na Tanzanii nahlížet v lepším světle. Než sbalíme stan, jdeme za náčelníkem, abychom se rozloučili. Ten ale nechce o odchodu ani slyšet a volá Wougunte, aby nám překládala. Dozvídáme se, že zítra vypukne dlouho očekávaný obřad obřízek mladých chlapců a my smíme zůstat a být u toho. To je samozřejmě nabídka, se kterou nelze než souhlasit.
Celý dnešní den je ve znamení příprav. Deset mladých chlapců podstoupí bolestivý rituál. Přihlížet bude asi stovka Masajů, kteří dorazí i z okolních vesnic. Ženy pečlivě uklízejí chýše a zametají celou vesnici. Muži zatím odešli za vesnici, kde je zabíjačka. Zvali mě s sebou, ale já tyto věci nevyhledávám. Celý den pokuřujeme tabák, popíjíme bílý čaj a sledujeme rušné přípravy na zítřejší obřad emuratta. Večer je velmi klidný. Vše je hotovo a každý šel brzo spát.

Ráno nás budí nevšední ruch. Ve vesnici už jsou desítky Masajů z okolních vesnic, a to teprve vychází slunce. Ohně už hoří, maso se porcuje, vyšňořené ženy dokončují poslední přípravy a mladé dívky nazdobené těmi nejkrásnějšími masajskými šperky pokukují po mladých bojovnících. Po rychlé snídani odcházíme trochu stranou, abychom masajský rituál příliš nerušili svou přítomností. Asi hodinu po východu slunce vylézá z jedné z chýší desítka chlapců v černých oděvech s pomalovanými obličeji. Jsou mezi nimi i dva Sikóliové, které jsme potkali před návštěvou vesnice. Ve tvářích chlapců je vidět strach a stud, ale také hrdost a odhodlání. Každý pohled prozrazuje jinou emoci, které se v chlapcích rychle mísí. Jeden z Masajů, patrně kněz, pronáší rituální řeč. Dva stařešinové si zatím chystají své náčiní. Placatý kámen, jednu žiletku a hadřík. Chlapci se seřadili před stařešiny. Náčelník utišuje přihlížející a vybízí prvního chlapce jménem. Chlapec přistupuje ke stařešinům a svléká se do naha. Nervozita a stud na chvilku vítězí v jeho očích, potom se ale podívá na bojovníky, kteří ho nabádají k odvaze a v jeho tváři zaplane statečnost a odhodlání. Ženy a dívky vykukují přes ramena mužů, kteří svou hradbou zabraňují pohledu na nahého chlapce. Náčelník dává znamení. Chlapec přistupuje ke stařešinům. Pokládá penis na placatý kámen a hledí do nebe. Jeden ze stařešinů chytá jeho penis za předkožku a natahuje. V tu chvíli druhý stařešina seká žiletkou a předkožka zůstává v ruce. Chlapec sebou sotva znatelně trhnul. Stařešina mu podává hadřík a jeden z bojovníků odvádí chlapce do chýše, kde bude omyt a ošetřen. Lidé jásají.

Více v knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • říjen 2008 až prosinec 2017
  • 7 184 zobrazení
  • 19
ondrejhavelka
https://www.bux.cz/afrika/cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou-1

Na naší dlouhé cestě Afrikou kráčíme etiopským deštným lesem v netrpělivém očekávání, že snad brzy spatříme domorodce nebezpečného kmene Mursi. Přicházíme do malé vesnice.
Najednou se z chýše vynořuje mursijská žena s velkým terakotovým talířkem ve spodním rtu. Srdce mi čtyřikrát pomalu a silně udeřilo do žeber, aby se potom rozeběhlo na plné obrátky a nahrnulo do hlavy tolik krve, až jsem se zamotal. Poprvé vidím člověka s talířkem pelele v ústech. Je to fascinující, nepopsatelné, úžasné a krásné. Cítím satisfakci, vzrušení, překonání další hranice i trochu strachu. Žena je do půli těla nahá, omotána do hrubé deky. Povislá prsa má zdobená jizvovým tetováním, které přechází až na záda. Na nohách zvoní měděné kruhy. Je špinavá, zaprášená, nohy obalené zaschlým blátem.
Je neuvěřitelné, že se dívám na člověka v roce 2005, nebo přesněji v roce 1998 podle etiopského kalendáře. Za ženou vylézá z chýše nahý muž. Nemá na sobě žádné zdobení, jen několik jizev na rukou. V žádném případě se neodvažuji sáhnout po foťáku. Čekáme na jejich reakci. Muž zvedá ruku a dělá gesto, které si vykládáme jako pozvání. Pomalu tedy postupujeme blíž. To už z chýší vylézají další domorodci. Nahý muž, možná náčelník, nás zastavuje před chýšemi. Dál nesmíme. Chvilku na sebe jen tak hledíme. Myslím, že všichni čtyři se topíme v cestovatelské extázi.
Nahý muž najednou těžkopádnou mimikou představuje fotografování a u toho kýve. Ukazuje nám, že můžeme fotit? Vida, nazí domorodci nejsou tak úplně nezasažení vnějšími vlivy. Bez dlouhého přemýšlení vytahujeme foťáky a pořizujeme několik snímků. V tom ale slyšíme blížící se rachot. Co to může být?
Za chvilku se z oblaku kouře vynořuje snad deset bílých Land Roverů. Kde se tady berou? Zastavily. Ihned vyskákalo několik černochů se samopaly a za nimi začínají vystupovat Japonci zakuklení v goratexovém oblečení s bílými rukavicemi, rouškami přes obličeje a někteří ještě s UV filtrovým štítkem před hlavou. Jako zjevení z jiného světa. Ozbrojení černoši se domlouvají s domorodci, staví je na lepší světlo a pozadí a Japonci spouštějí fotografickou salvu. Za dvě minuty je dofotografováno. Japonci beze slova naskakují do Land Roverů, ozbrojenci předávají domorodcům peníze, naskakují do aut a mizí v dalším oblaku prachu. Celé to netrvalo déle než pět minut. Naše výrazy jsou plné nepochopení, údivu, rozčarování a snad i zklamání. Toto jsme rozhodně nechtěli vidět.
Domorodci nás najednou ignorují, přepočítávají peníze a zalézají zpátky do chýší. Pro dnešek je asi vyděláno. Po tomto surmickém zasvěcení jsme pochopili, jak to tady chodí. Už nemáme chuť ani odhodlání probíjet se džunglí. Naše pocity jsou směsicí znechucení, podvedení a instantní náhražky dobrodružství, ke kterému najednou patříme i my.
Za pár minut už jsme v pohodě a celému zážitku s Japonci v mursijské vesnici se nemůžeme vynasmát. Najednou nám to připadá tak komické a vlastně tak pochopitelné. Určitě tady jsou stále ještě kmeny, které dosud nespatřily bělocha, ale musí žít v tak odlehlých oblastech, kam se nedostanou terénní auta cestovních kanceláří.
Co na tom, že Japonci to mají bez námahy. My to máme dobrodružné, oni ne. Za dva dny už budou sedět v tokijských kancelářích a nebudou si jisti, jestli návštěva Mursiů nebyl jen přelud z přepracování.

Z nové knihy Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU. Text má mimo jiné dvě základní roviny – cestopisnou a duchovní – které se potkávají před branami skutečného i mystického Damašku. Kniha je plná barevných fotografií nejdivočejších oblastí celé Afriky.

Koupit online: https://www.bux.cz/afrika/cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou-1

Autor
Ondřej Havelka – cestovatel a religionista. Procestoval více než 100 zemí celého světa. Nezávisle prošel několik oblastí zasažených válkou. Na svých dobrodružných výpravách se zaměřuje na odlehlá domorodá etnika, jejich kulturu, historii a religiozitu. Napsal několik knih, mezi nejnovější patří cestopis Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU a pohádka Jak se trpaslík Ferina stal egyptským faraonem.
více  Zavřít popis alba 
41 komentářů
  • říjen 2008 až listopad 2016
  • 6 523 zobrazení
  • 24
petruno
jsou komentáře kluků z naší týdenní dovolené po ČR. V pátek mi máma předala kluky opět nemocné, Ondra má střevní problémy a Patrika bolí břicho, dovolená je v ohrožení, odkládám odjezd o dva dny, zatím cestujeme po okolí. Každy film, divadelní hra i dovolená má ku konci gradovat, začínáme v Milovicích parkem Mirakulum http://www.mirakulum.cz/ Vstupné, projížďka BVPečkem, nějaká dobrota a necelý litr je v prachu, nelituji ani utracené koruny, parádní den plný zábavy, večer přemýšlím zda to jde vůbec ještě klukům nabídnout něco lepšího a zajímavějšího. V rukávu mám eso - letní lyžování, skiarena Milovice, http://www.skiarena-milovice.cz/ jediná umělá celoroční sjezdovka ve střední Evropě. Krach, Po a Út zavřeno. Jedeme do Pece a na Sněžku, další rána, Pec ucpaná a lanovka taky, otáčím auto a v hlavě mi to šrotuje co teď. Zkouším letiště ve Vrchlabí a vyhlídkový let nad Krkonošema, neúnosná cena a usmlouvat nejde. Náhradní program ZOO v Chleby http://www.zoochleby.cz/ a hospoda v Dětenicích http://www.restu.cz/stredoveka-krcma-detenice/?gclid=COThwvPv9sYCFS3ItAodnK0MLQ Dostáváme se do normálu podle původního plánu na Kozákov http://www.kozakovchallenge.cz/cz/press/ a kemp Lážo Plážo, kopec Babí a pevnost Stachelberk http://www.stachelberg.cz/ rozhledna Eliška, Prkenný Důl, restaurace Bret http://www.bretcz.cz/, oběd s neskutečně příjemnou obsluhou. Dáváme si menu, funíme po polívce, druhý chod zvládám s obtížemi, kluci odpadají, přichází zákusek, rezignují i já. Přichází číšník a sám nabízí termo krabičku na nesnědené jídlo. Paráda, vezeme si s sebou večeři. Pokračujeme na koupaliště v Jaroměři, na noc odjíždíme do ATC Rozkoš http://www.atcrozkos.cz/ stánky s tretkama a pouťové atrakce atakují peněženku, ale ne moji, kluci dostali na začátku dovolené žold a s nim musí vyjít, noční život a tanečky v kempu nejvíce učarovali klukům. Blíží se závěr týdne a já mám ještě v plánu pevnost Josefov http://www.pevnostjosefov.cz/ oběd v restauraci Na stráži, dodržujeme naplánované. Odjíždíme z Josefova směr RK. na konci obce je letiště, domlouvám na zítřek let s Cesnou 182 po části našeho pozemního toulání. Bomba předposledního dne jsou motokáry ve firmě Pujami http://www.pujami.cz/ v Rychnově nad Kněžnou. Na poslední noc se jedeme vyspat na zahradu do Ústí, ráno kluci vstávájí jako obvykle pozdě, desátá hodina, blesková snídaně a za dvě hoďky sedíme v letadle. Patrik v letadle už seděl ale Ondra letí poprve. Vidíme téměř všechna místa kde jsme celý týden cestovali, i kemp ATC Rozkoš a misto kde jsme tábořili předešlý den. Dosedáme a spěcháme na oběd, ve tři mám kluky předávat mámě, vidím že to nestihneme posílám SMSku že přijedeme o něco pozdéji. Po příjezdu domů mi kluci pomáhají vyložit věci z auta, při druhé várce potkáváme mámu, nadává že jsme přijeli o necelou půl hodinku pozdě, neustále provokuje a brání mi v cestě, nakonec se spokojí s tím že mě nakopne, dívná to můra. To co jsme s klukama zažili a viděli nám ale už nevezme nikdo ani ona. Plánovaný rozpočet na dovču jsem celkem odhadl, měl jsem ještě nepatrnou rezervu na nepředpokládané a zajímavé místa podél naší trasy.Odkaz na druhou naší společnou dovolenou s klukama http://petruno.rajce.idnes.cz/Westernove_toulani
více  Zavřít popis alba 
12 komentářů
  • červenec 2015
  • 6 912 zobrazení
  • 9
pavel-francois
...otázka mimča již chvíli visela ve vzduchu... poté ale přišla zpráva z čech od bratránka, která mne zastihla v Mango Bay restauraci. Oslavili jsme malého Kubíčka smrští Cuba Libre a já měl červa v hlavě. Další týden jsme se s Karynne shodli, že pokud chceme dítě, není s čím otálet.
...a události nabraly rychlý spád ;-)
Kategorie: rodina-přátelé
více  Zavřít popis alba 
  • duben až prosinec 2012
  • 6 119 zobrazení
  • 4
slavek-m
Sice jsem ve skluzu a mám ještě několik alb z ČR a SR udělat (teď už loňských), ale toto mi zabíralo na disku stovky GB dat (hlavně kvůli timelapse) . Je to album většinou obyčejných cvaků někdy neobyčejných úkazů způsobených odpařenou a zpětně kondenzující vodou v atmosféře naší Matičky Země. Jde opět o průřez rokem 2014 nad našimi hlavami. Ne vše mám zachyceno a ne vše foťákem (Pentax K-7 a K-3) - velká část je jen mobilními telefony (N8 a Lumia 1020). Jaké obrázky jsou čím focené, to je poznat z EXIFu pod snímky, které jsou seřazeny jak byly foceny. Album obsahuje několik time-lapse videí složených z desítek až stovek snímků...u některých videí počty snímků zapsaány v popisku

Jde o pokračování alb
Obloha a mraky 2013 a
Obloha a mraky 2011 - 2012,
které jsou všechny doplňovány několika dalšími alby jako např.:
Kelvin–Helmholtzova instabilita,
Fotometeory apod. (optické jevy v atmosféře),
Stratocumulus undulatus asperatus a několika dalšími...
více  Zavřít popis alba 
65 komentářů
  • březen až prosinec 2014
  • 5 706 zobrazení
  • 11
ondrejhavelka
Dva roky stopem napříč Afrikou

Když jsme před několika lety s přítelkyní Michaelou, dnes manželkou, cestovali stopem a pěšky napříč celou Afrikou, často jsme slýchali varování o té či oné oblasti, kde nás bez místního doprovodu určitě zabijí nebo přinejmenším okradou a zmlátí. Příliš jsme na tato varování nedbali. Cestovali jsme svobodně a nechtěli jsme našemu poznávání světa a života klást žádné hranice. Ty nám velmi hrubě a nevybíravě nastavili až lidé kmene Dogon v odlehlé oblasti Mali, v Západní Africe. Ovšem na základě naší chyby.
Plánovali jsme projít jedno z nejdivočejších míst v Africe, útes Bandiagara, během týdenního pochodu. Útes je 150 kilometrů dlouhý a místy až 500 metrů vysoký. Útes plný jeskyní obývají Dogoni, divoký kmen, jehož původ není zcela znám. Tito lidé jsou extrémně uzavření. Mají záhadné rituály založené na sofistikovaném pozorování hvězd. Tyto rituály jsou doprovázeny vystoupením tanečníků v děsivých maskách a zpěvy, které doslova nahánějí hrůzu.

Znesvěcení obětního místa

Na území Dogonů se nesmí vstoupit bez dogonského průvodce. To jsme sice věděli, ale nevěděli jsme proč. Takže jsme se i tam vydali na vlastní pěst. V první vesnici na horní části útesu na nás Dogoni zlostně pokřikovali. Ve druhé už nás napadli dva muži, ovšem když jsem použil svůj elektrický paralyzér, utekli. Skalní rozsedlinou jsme sestoupili pod útes a nedaleko další vesnice jsme si chtěli odpočinout na větším rovném kameni pod košatým stromem. Bylo kolem 40 stupňů a nutně jsme potřebovali odpočinek ve stínu. Na kámen jsme si rozložili karimatky a lehli jsme si. Neuplynulo ani pět minut a kolem nás se seběhlo asi dvacet mužů. Dříve než jsme stihli jakkoli zareagovat, chytli nás jako zvířata a odnesli do vesnice před náčelníka. Tam nás hodili do písku před jakési totemy, které podepíraly náčelníkovo přístřeší, a obklíčili nás s kameny a klacky v rukou.

Nechápali jsme, co se děje. Náčelník s podivným kloboukem na hlavě, trůnící mezi děsivými maskami, na nás cosi křičel. Pokusili jsme se komunikovat francouzsky, ale neúspěšně. Byli jsme zajati domorodým kmenem v nejdivočejších místech Afriky a vůbec jsme netušili proč. Nevěděl jsem co dál, tak jsem vytáhl paralyzér a zapráskal do vzduchu. Dogoni se přiblížili a jeden z nich mi paralyzér vyrazil klackem z ruky. Poté náčelník vyryl na kus kůže číslici. Pochopili jsme, že chtějí peníze a nebylo to moc, v přepočtu asi 150 korun. Proč nechtěli vše? Mohli si s námi dělat, co chtěli, byli jsme jejich zajatci a nikdo nevěděl, kde jsme.

Útěk pod sprchou kamenů

Dlouze a nechápavě jsme na sebe hleděli. Potom jsme vytáhli peníze s předtuchou, že se na nás vrhnou, ale nestalo se. Chtěli pouze danou částku. Poté, co jsme zaplatili, vyhnali nás z vesnice pod pořádnou sprchou kamenů. Dostali jsme několik zásahů do rukou, kterými jsme si kryli hlavy.
Teprve po dalším týdnu jsme v civilizovanější oblasti potkali člověka mluvícího francouzsky, který nám vysvětlil, co se stalo. Kámen, na kterém jsme odpočívali, byl nejposvátnějším obětním místem, na kterém se dodnes pravidelně obětují zvířata. Donedávna to byli lidé a proslýchá se, že lidské oběti stále existují. Každá dogonská vesnice má své obětní místo, které nikdo mimo tuto vesnici nesmí spatřit. Proto se nelze po území pohybovat bez dogonského průvodce, který poutníka bezpečně provede mimo obětní místa.
Peníze, které od nás Dogoni vzali, byly určeny na koupi krávy, kterou museli okamžitě obětovat, aby své obětní místo od nás očistili. Ještě ten večer byla oběť vykonána. Podle muže, který nám celou situaci vysvětlil, bychom museli být obětováni my, kdybychom odmítli nahradit očištění obětního místa krávou.
--
Kniha

Mnoho dalších zážitků z dvouleté cesty stopem napříč Afrikou jsme zachytili v naší nové knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU. Text má mimo jiné dvě základní roviny – cestopisnou a duchovní – které se potkávají před branami skutečného i mystického Damašku.
více  Zavřít popis alba 
66 komentářů
  • prosinec 2015 až březen 2016
  • 5 700 zobrazení
  • 13
reklama