Hledání

192 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

mobidic
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • prosinec 2010 až srpen 2018
  • 28 zobrazení
  • 1
ross-01
Příroda, hory, krajina
Kategorie: krajinapříroda
více  Zavřít popis alba 
  • 21.4.2014
  • 11 zobrazení
  • 0
450d
Vrátná dolina, příroda, krajina, hory
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2010
  • 42 zobrazení
  • 0
milenkamalinka
cestování, krajina, příroda, sport
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 20.7.2019
  • 16 zobrazení
  • 1
daf
Skoro 14-denní dobrodružství v norských horách nám připravil Vlastík. Nádherná krajina, téměř netknutá příroda, krásné výhledy atd.
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2008
  • 196 zobrazení
  • 0
sgs4a
Podzimní fotovýlet do vesničky Satina pod Lysou horou. Nádherná podzimní příroda.
více  Zavřít popis alba 
  • 13.10.2013
  • 41 zobrazení
  • 0
kubajzs
Cestou necestou z Kašperských Hor na Paště. Nic než jen nádherný šum Otavy, zbytky lidských obydlí a překrásná příroda.
více  Zavřít popis alba 
31 komentářů
  • 10.11.2012
  • 123 zobrazení
  • 0
tenjemuj
Jaro v plném proudu a tak vyrážím do hor - mých oblíbených. Jako kluk jsem sem jezdíval na dětské tábory a našlapal tu nemálo kilometrů. Pak jsem vyrostl a přestal sem jezdit i kvůli imisím, jež byly následkem zprovoznění tepelné elektrárny v sousedním Polsku. Chtěl jsem si Jizerky uchovat v paměti tak, jak je má dětská dušička pamatovala. Nic netrvá věčně. Klima se částečně zlepšilo (na chvilku) a příroda i člověk se s tím důstojně popral. A tak jsem se tam vrátil, ale ty mé Jizerky skryté v dušičce už nenacházím. Změnila se krajina, změnila se hustota osídlení, ale hlavně se změnili lidé. Bohužel k horšímu. Opravdu mi chybí upřímnost, tolerance a hlavně úcta k přírodě... A tak jsem se vrátil navštívit místa, která jsou spjaty s mým životem v dětských táberech (záměrně nepíšu pionýrský, protože toto byl tábor eRÓHá, ale velký rozdíl mezi nimi nebyl). Vždy nám minimálně polovinu tábora propršelo (Jizerky takové byly) a tak mi nevadilo, že sice neprší, ale bylo pod mrakem a mlžno. Nakonec jsem se dočkal i slunce, a paradoxně v místech okolo Josefodolské přehradní nádrže, která za mých mladých let ještě neexistovala
více  Zavřít popis alba 
93 komentářů
  • 24.4.2019
  • 169 zobrazení
  • 12
krupamir
....trochu,,záhul",ale stálo to za to.Krásná krajina,hezká příroda,prima rozhledna,sjezd do Javorníku i pěkný zámek.Jen škoda,že jsme se nedostali dovnitř.Jo,ještě navíc,ony,krásné dubáky:-):-)
více  Zavřít popis alba 
294 komentářů
  • říjen 2013
  • 158 zobrazení
  • 2
franci
Speleo akcička FOUR RUM 2013 v Michalových horách. Kromě krásný sudetský přírody i krajiny. Stavby hornického městčka i romantický hřbitov pod polorozpadlým kostelem. Mnoho dalších štol, starých rudných děl. Štola Svatý Michal. Svatý Kristián, Barbora, Šumivka a Joachym. Promítání, hraní, kecání. Veselí do rána.
více  Zavřít popis alba 
12 komentářů
  • březen 2013
  • 625 zobrazení
  • 0
hankapislova
Příroda,krajina v Orlických horách
více  Zavřít popis alba 
14 komentářů
  • loni na jaře
  • 43 zobrazení
  • 2
hankapislova
Českolipsko a Máchův kraj

Stmívá se. Vysoký černovlasý muž v bělavém plášti s červenou podšívkou stojí na travou porostlé hradbě a hledí do kraje, který se ukládá ke spánku. Z tmavých údolí vychází chlad a vůně tlejícího listí. Měsíc pluje po hladině rybníka. Opodál kotví pískovcový koráb se zříceninou hradu Jestřebí. V dálce lze tušit val hraničních hor. Zadumaný Karel Hynek Mácha zvolna sestupuje z Bezdězu. V nocležné hospodě mu vyprávějí místní pověsti. Ráno vyráží dál. Na kamenitých a prašných cestách, uprostřed hradních zřícenin, v tmavých lesích se rodí Máj " první česká romantická báseň, jejíž "děj se koná u města Hiršberg (Doksy) mezi horami, na nichž hrady Bezděz, Pernštejn (Starý Berštejn), Houska a v dálce Roll (Ralsko) k východu, západu, poledni a půlnoci okazují".
Střední a jižní část Českolipska je dnes nazývána Máchovým krajem. Právem. Český romantický básník Karel Hynek Mácha prošel tento kraj křížem krážem. Na prašných cestách mohl potkávat látkami a sklem napěchované vozy formanů a v útulných hospůdkách se seznamovat s místními pověstmi. Časy se však mění. Z Hiršberského rybníka se stalo turisticky vyhledávané Máchovo jezero, vozy formanů nahradily nákladní automobily a útulnou hospůdku musíme na svých výletech dlouze hledat. Ale přes všechno, co nová doba do tohoto kraje přinesla, je tu stále krásně. Rybníky a jezera, písek a borovice... Zeměpisně je Českolipsko oním správným českým severem, severočeským pohraničím, krajem, jímž proniká část Českého středohoří a od severu chrání Lužické hory. Centrum Českolipska je vyplněno rozsáhlými plochami rybníků, které s okolní divukrásnou přírodou byly za první republiky turisty nazývány severočeskou Riviérou. Romantika v tvářnosti kraje se tu stále snoubí s romantikou skal a hradních zřícenin, jichž tu dějiny nakupily 64, množství na tak malé ploše nevídané. Celé Českolipsko pokrývají lesy " na horách jehličnaté a smíšené, v podhůří bory a v dolinách a na vyvřelinách překrásné bučiny. Vždyť turistika tu přímo kvete. Co tedy zhlédnout dříve" Přírodu či kulturně historické památky" A kde začít" Je toho tolik. Nezáleží na tom, kam se vydáme ny výlet; všude nalezneme mnoho turisticky zajímavého.
Kategorie: krajinapříroda
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • říjen 2015
  • 61 zobrazení
  • 0
cilii
Téměř nedotčený kraj rozlehlých lesů, sluncem prozářených luk, šumějících potoků a hladin rybníků zrcadlících kouzelné západy slunce. Svérázné a málo známé hory na jihu Čech protkané spletí cest a cestiček, které spojují malebné vesnice, nebo vedou jen tak od nikud nikam.Celkem 162 kilometrů čtverečních zaujímají v Česku Novohradské hory rozprostírající se kolem Nových Hradů, Benešova nad Černou, Dolního Dvořiště a Malont až ke státní hranici s Rakouskem, kde se táhnou téměř k údolí Dunaje. Z celkem zhruba osmnácti novohradskohorských vrcholů přesahujících tisíc metrů se na našem území nachází tři. Největším z nich je Kamenec (1.072 m), následuje Myslivna (1.040 m) a Vysoká (1.034 m).
Jedinečnost Novohradských hor spočívá především ve vzácně zachovalé přírodě ušetřené zásahů člověka díky své poloze v bývalém pohraničním pásmu. V roce 2000 zde byl vyhlášen Přírodní park Novohradské hory.
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2015
  • 88 zobrazení
  • 0
mirektengler
Jeden z posledních teplejších dnů letošního podzimu jsme strávili v severovýchodních Čechách. Nejprve jsme navštívili nejkrásnější českou stolovou horu Ostaš, a odpoledne jsme se pak vydali k více jak třistapadesát let opuštěného kostelíku na Svatém kopečku u Zdoňova. Staletí pozvolného chátrání se na stavbě kostela výrazně podepsaly. Místo je to velmi zvláštní, což zřejmě potvrdí všichni, kdo se naší expedice zúčastnili. Krajina českých Sudet má prostě svou nezaměnitelnou atmosféru. Trochu zádumčivou a trochu divokou. Je to místo křivd z jedné i z druhé strany. Také příroda je tu drsnější, než jinde v Čechách. Kdysi to byl kones světa s nepropustnou hranicí, dnes (kdy mizí dělící čáry) je to místo vzpomínek a (snad) vzájemného odpuštění.
Kategorie: krajinapříroda
více  Zavřít popis alba 
  • 28.10.2013
  • 54 zobrazení
  • 0
danap16
Nevyhledávanější oblast Norska - Zlatá cesta severu - krajina hor, jezer, fjordů a vodopádů. Výjezd na horu Dalsnibba ( 1476 m n.m.) - krásné výhledy na okolní pohoří a do Geirangerského fjordu. Plavba po Geirangerském fjordu - vodopády Sedm sester, Ženich či Nevěstin závoj. Výjezd serpentinovou cestou nad fjord a pak k Trolí cestě. Zastávka nad touto raritou - silnice je vystavěná ve strmé stěně a překonává převýšení 900 m. Sjezd Trolí cestou do údolí Romsdalen. Zastávka u nejvyšší skalní kolmé stěny Evropy - Trolí stěna. Vše nádherný zážitek, bohužel mnoho fotek z cesty autobusem je nepoužitelných :-(
více  Zavřít popis alba 
9 komentářů
  • 17.7.2015
  • 40 zobrazení
  • 1
50plus
O sobotě 24. 9. 2016 jsme se tři chlapečkové vydali na kolech z Kolína (250 m. n. m.) do zvlněné krajiny Železných Hor. Nejdřív se jelo po žluté podél řeky do Záboří nad Labem. Tam se nachází jeden z nejstarších kostelů ve Středních Čechách se zachovalou zvonicí. Po zelené turistické „hřebenovce“ jsme lesem pokračovali na vesnici Semtěš, odkud pak vedla žlutá, mimo jiné kolem sportovního letiště Nový Dvůr. Za Bernardovem se lesem z ničeho nic ozval zvuk moderní hudby, sestávající především z úderů do bubnu. Nějaká „no name“ kapela tam nacvičovala v bývalé požární nádrži na koncert. Barva značené stezky se za Semtěší změnila na modrou a pak na červenou a po té jsme za horkého pozdního odpoledne dojeli pod hrad Lichnici. Byli jsme zpocení jak myši. Vychlazená piva a kofoly jen zasyčely. Na prohlídku hradu bylo těsně před pátou již pozdě, zavírali. Kolem půl šesté jsme se vydali „zpět do civilizace“. Po málo frekventovaných asfaltkách jsme do Kolína k vlaku jeli přes Třemošnici a Chotusice, kde nejmladší z nás tří sloužil před lety na tamním letišti. Pomalou jízdou za průběžného klábosení a focení červánků jsme se dostali k pantografu 20.33 z Kolína na Prahu. Byl to nádherný den s 95-ti kilometry v nohou, z toho se 40-ti kilometry po lesních cestách a krpálech. Výjimečným zážitkem tohoto dne bylo „profrčení“ kolem velkého mercedesu stojícího uprostřed lesa s otevřenými dveřmi. Na jeho zadním sedadle se dva mladí štíhlí lidé oddávali baboletnímu hříchu „v přírodě“. Ty jsme nefotili – dokumentace chybí… Budiž jim přáno. Bylo to neobvyklé zpestření jízdy prosluněným, jinak převážně liduprázdným lesem.

Rudolf.
více  Zavřít popis alba 
  • 24.9.2016
  • 63 zobrazení
  • 0
pastickar
Když se řekne Krušné hory, tak 49% lidí ze sta odradí už název. Dalších 48% lidí má podvědomě zažité, že tam jsou jen nějaké hnusné povrchové doly a smrad z komínů. No a pak zbývají 3% statečných, kteří to jeli prozkoumat osobně… Vyhlídky vypadají optimisticky – už týden před odjezdem mi volal Milštejn, že má dobrou zprávu: „počasí hlásí tak hnusný, že už to můžou leda vylepšovat“. A to se taky stalo, za celý týden nám ani nekáplo (tedy téměř).

1.den
Vyrážet na vandr v pondělí, a ještě k tomu prvním ranním vlakem v 5.57h, tak to se nám ještě nestalo. Nicméně jiná možnost nebyla, neb já jsem se v neděli v noci vrátil z Nízkých Tater. Pan Oválný už od rána bručel, že do hor jede naposledy, že to nemá, ve svým věku, zapotřebí. V Liberci se k nám přidal Milštejn a parta byla kompletní. Je konec září a celý týden se budeme pohybovat cca 1.000 m.n.m., takže batohy váží víc než obvykle. Odpoledne vystupujeme v Kraslicích, v marketu nakupujeme jídlo a Bedy si kupuje pro jistotu i pivo, nic nedbaje na moje upozornění, že je to zbytečný, páč večer spíme u chaty s rozhlednou, kde je celoroční provoz. Obídek v restauraci a vzhůru do hor. Příroda nás už od začátku nadchla. Stopy po těžbě olova, cínu, žel. rudy a mědi tu sice jsou, ale jedná se o středověkou těžbu. Takže patrné jsou pouze hromady kamení a vstupy do bývalých štol. Vlastní těžbu už připomínají spíše jen místní názvy obcí – Měděnec, Cínovec, Oloví… Již za soumraku jsme dorazili na Bleiberg, kde byla avizovaná chata s nonstop provozem. To nějak neklaplo. Na betonovém place za chatou rozděláváme oheň, pečeme buřty a pijeme to jedno pivo, co si prozřetelně koupil Oválňák. Za svitu čelovek hledáme horko těžko rovný plac v lese, ale povedlo se, dobrou noc.

2.den
Pro jednou se to nechá bez hospody vydržet, alespoň nám je ráno dobře – brumlá si ještě ve spacáku Bedynka a rukou šmátrá po placatce. To ještě nevěděl, že celé Krušné hory budou ve znamení bývalých vesnic, bývalých kostelů, hotelů, kiosků, ale žel i ve znamení bývalých hospod. Krajina je ovšem o to nádhernější a počasí nám přeje jako málokdy. Absence restaurací má i svoji světlou stránku a tou je minimum turistů. V podstatě za celý týden nepotkáme nikoho.
Úterní ráno bylo nádherné a nás čekal sestup do Bublavy, kde jsme v konzumu posnídali a doplnili zásoby vody a jídla. Odpoledne už kráčíme po prosluněných horských loukách, pláních a rašeliništích. Raději nebudu zmiňovat osadu Jelení, kde byla avizována hospůdka a kam Oválňák skoro běžel. Doběhl tam právě, když odjížděl majitel. Tato krčma zavírá již v 15h! Ale chleba se salámem a trocha vody na louce za hospodou Láďu opět postavili na nohy. Nebo, že by mu novou sílu do žil dodalo moje tvrzení, že pokud si krapet mákneme, tak večer dojdeme do Horní Blatné, kde je hospod několik? Nevím, každopádně jsme tam večer fakt došli a krokoměr ukazoval 31km. Mělo tu být asi 5 hospod, což by sedělo, ale tři byly zavřený, ve čtvrtý smrděl friťák kilometr okolo a do pátý jsme konečně vlezli. Na naši otázku, zda točí Plzeň, nám výčepák suše odvětil, že má na čepu 6 druhů piv. No jo, někdy bývá lepší mít jedno pivo, ale umět ho řádně načepovat. Tady to platilo dvojnásob. Takovýho blba jsme v hospodě snad ještě nezažili. Už za tmy vylejzáme na Blatenský vrch a spíme kousek od rozhledny.

3.den
Prohlídka rozhledny a okolí a pak už kráčíme podél 17km kilometrů dlouhého středověkého kanálu, který přiváděl vodu do rýžovišť. Úžasné dílo našich předků. No a kam nás asi mohl tento kanál přivést? No přeci do osady Rýžovna, kde byla bývalá škola a FUNGUJÍCÍ hospoda. Na konci světa, uprostřed mokřad a lesů, téměř neuvěřitelné. Česnečka, jehněčí čevabčiči a pivko. Ráj na zemi. Odpoledne pokračujeme přes bývalou obec Myslivna, kterou zaplavila vodní nádrž určená výhradně na pitnou vodu. Jak může být ta voda na konci září a v tisíci metrech vysoko asi teplá?? To víme naprosto přesně. Do vody vlezli tři borci a za 5 minut se na břehu klepaly tři obtloustlý holčičky. Ale ulevilo se. V pozdním odpoledni nás přivítala horská obec Boží Dar, kam jsme se celkem těšili. Jak to tak bývá, tak nastalo pouze zklamání. Samej cizák, v hospodě nám v 16.30 řekli, že mají do 17h a už nám nedají ani pivko. Ve vedlejší restauraci jsme si nakonec pivo dali, ale raději jsme se tu déle nezdržovali. Vždyť je to už jen pár kilometrů na Klínovec, kde jsou min. tři chaty. Na nejvyšší vrchol Krušných hor (1244m) jsme se vydali po sjezdovce a zažili jsme zde něco jako polární záři. Západ slunce vše zbarvil do ruda, nádhera. Klínovec nás přivítal již téměř za tmy. Než jsme obešli všechny zavřený chaty, tak byla tma úplná a ještě k tomu se citelně ochladilo a začal foukat silný vítr. Najít zde rovný plac v lese – nesmysl. Milštejn naštěstí natrefil na jakousi nedodělanou asi lyžárnu, kde bylo krásné závětří. V 8 večer už jsme zalezli do spacáků a popíjeli pivko, které nám Bedy nařídil na Božím Daru koupit.

4.den
Přivítalo nás chladné ráno a z německého údolí se na nás valil mrak mlhy, připomínající tsunami. Konečně jsme si za světla prohlédli totálně zdevastovanou chatu Klínovec. Opravená je pouze rozhledna, kterou, s přispěním dotací EU, rozebrali do posledního kamene a zase znovu složili podle původních plánů. Tohle je asi jedna z mála věcí, kde mi dotace dávají smysl. V 10h otevírali chatu u lanovky - čajíček s rumíčkem a horká polívka byla dobrá vzpruha. Počasí se umoudřilo a nás čeká opět dlouhá tůra cca 25km. Přestávky už dáváme častěji, neb puchýře si to žádají. Nicméně v podvečer už vidíme nad cestou kapličku, kterou jistě poznáte z úvodní znělky majora Zemana. V kdysi velké a prosperující horské obci Měděnec už nyní žije pár posledních starousedlíků, ale naštěstí tu je hospoda a dokonce otevřená. Milštejn do sebe narval segedguláš se sedmi a pak si nechal ještě 5 knedlíků přidat. Když mu hospodská s údivem odnášela vylízaný talíř, tak se ho ze srandy zeptala, jestli by si navrch nedal ještě palačinku. Odpověď ji málem srazila do kolen – Palačinku ani né, ale kdybyste měla tlačenku… Po vydatné večeři se mladší část party vydala na prohlídku vrchu Mědník s kapličkou. Odsud jsem vyzkoušel postupné nazoomování naší hospůdky na návsi. I z takto vzdáleného vrchu nelze na fotce přehlédnout pana Oválného, sedícího před krčmou. V této příjemné hospůdce jsme nakonec strávili celý zbytek dne a romantický bivak na Mědníku završil tento večer.

5.den
Na devátou hodinu ranní byla domluvena snídaně dole v šenku a naše další kroky vedli na nádraží v Měděnci. Napadlo nás, že bychom dvě zastávky popojeli vláčkem. Celkem zajímavá nádražní budova potvrdila naši obavu, že tu vlaky jezdí jen o prázdninách. Pokračujeme tedy opět po svých. Cílem dnešní cesty je, asi 20km vzdálený, hrad Hasištejn. Pod hradem zurčela krásná horská říčka, která nám posloužila jako bazén. Termální prameny tady rozhodně netečou. Prohlídka malebné zříceniny v podstatě zakončuje naše putování. Na nádvoří ještě mastíme mariáš a večer se přesouváme do nedalekého hotelu na zaslouženou večeři. V noci se ještě přesouváme blíže k nádraží a pak znaveni uleháme v lese.

6.den
Tma jako v pytli, někdo se mnou klepe, ale nevydává ze sebe ani hlásku. Asi zlý sen. V tom okamžiku mi dochází, že mám v uších protioválňácký špunty, takže jsem neslyšel, jak mi do spacáku bubnuje déšť. Celý týden pod širákem a poslední noc se to musí pokazit. Milštejn navrhuje okamžitý přesun na nádraží. Balíme tedy při čelovkách a pak nás čeká několikakilometrová běhochůze do Málkova. Milštejn je sice člověk mnoha přezdívek, ale takové, které jsem mu udělil tuto noc, takové ještě neznal. S odstupem musím uznat, že jsme alespoň stihli první ranní vlak a byli jsme o to dřív doma, takže jsem ještě večer stihl lahodnou plzínku u Hágena.
Tak jo, Krušné hory máme z půlky přejitý a rozhodně to stálo za to. Krokoměr ukazuje 130km a už nyní máme domluveno, že příští rok pokračujeme z Málkova až do Děčína. Už aby to bylo.
Kategorie: příroda
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • září 2016
  • 267 zobrazení
  • 2
bosahlava
Další akce z cyklu Vandr na Východ nás zavedla tentokráte do Černé Hory. Cílem bylo především pohoří Prokletije. Bohužel velmi špatné počasí, panující takřka po celou dobu akce, nám znemožnilo dosáhnout plánovaných cílů. Jeli jsme vlakem z Brna do stanice Bjelo Polje. Odtud se neobyčejně rychle přesouváme taxíky do městečka Gusinje, odkud bez otálení stoupáme až pod nejvyšší horu ČH - 2538 m vysokou Kolatu. Déšť a bouře nám někonec po dvou dnech vyčkávání znemožní samotný výstup. Sestupujeme proto do údolí Grbaja, kde se však situace ani v nejmenším nelepší. Přesto vystupujeme na vrchol Violušnica, odkud však civíme pouze do bílé tmy. Pronajatým mikrobusem se přesouváme do sedla Trešnjevik. Savo Lekič, lovec jelenů a letadel NATO zde však není a tak spíme na nově otevřeném eko-katunu v blízkosti sedla. Vzhledem k nezlepšujícímu se počasí rezignujeme na přechod pohoří Komovi a Kučka krajina a přecházíme alespoň pohoří Bjelasica (příjemný nocleh na chatě). Závěr je pak v oblasti pralesa a jezera Biogradska gora. Busem a vlakem se přesouváme k moří do "letoviska" Sutomore. Koupačka, hospůdky, příroda (hadi). Vracíme se do Podgorice, odkud nám v sobotu večer jede vlak do ČR (120 minut zpoždění - normálka).
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • červen 2010
  • 355 zobrazení
  • 0
hillbilly
Jarní radovánky v Klokánii.
Letošní jaro v Klokánii nám přináší vše jaksi dříve. Nejen že cikády začaly cvrčet o několik týdnů dříve než je v kraji zvykem, ale i počasí si jaksi přispíšilo. Už 10. října jsme měli 37°C a od té doby několik dnů kolem 35°. Takže cikády a potažmo příroda ví to, o čem my nemáme ani páru.
Ve čtvrtek, 17. října jsme zde měli veskrze vánoční počasí se vším všudy. Vzduch se od rána pozvolna oteploval, vítr od severozápadu sílil, aby se po poledni změnil v suchý, horký a prudký vichr o 36°C. Jako když vás ofoukne teplovzdušné topení. Vlhkost vzduchu prudce klesla a v buši pod nohama jen křupaly suché větévky a listy. Ideálně zaděláno na pěkný požár buše.
Tento na sebe nedal dlouho čekat. Na severozápadní obloze od našeho domečku se objevila známá oblaka kouře z hořícího buše. Tato poháněná prudkým větrem se hnala směrem na Sydney. Po ulicích začaly znít sirény aut hasičů a vzduchem poletovaly hasící helikoptéry jako rozzlobené vosy. Kouřová clona zhoustla a bylo patrné, že vichr vítězí nad hasiči. Od nás byl požár necelý kilometr daleko, což při změně směru větru znamenalo jen asi 2 minuty než dorazí k nám. S balkonu byl na celé toto představení pěkný pohled.
Habsburci byli zalezlí a ani nedutali, i když při zvuku sirény hasičů párkrát štěkli. Do horkého vichru a kouře se jim jít ven nechtělo ani omylem. Já jsem raději začal fotit a natáčet celé to velkolepé divadlo s balkonu. V mém autě jsem měl vše co bych potřeboval, kdyby nastala evakuace, Míla byla v Penrithu a tak klídek.
Na internetu, v TV a rozhlasu byly neustále vysílány poslední zprávy co a jak. Dokonce lidičkám v potenciálním nebezpečí došly SMSky a zvonily drátové telefony s varováním hasičů a doporučením k evakuaci. Prostě to tu mají zmáknuté. Mimo toho zvolnil stále telefon, kamarádi a potomci se ujišťovali jestli jsme v pořádku.
Děti z ohrožených škol byly evakuovány na bezpečná místa, zrovna jako ostatní obyvatelé. Po ulicích se proháněli pouze hasiči, 95% dobrovolní, ale výborně vycvičení. V tom hicu a u ohně v tom bytelném oblečení co je chrání to jistě byla lahůdka.
V celém NSW řádilo 100 požárů a 60 se podařilo dostat pod kontrolu. Ten zbytek plápolal divoce ve větru a spaloval co mu bylo v cestě. Vzniklé škody půjdou do stovek milionů, jestli ne miliard klokaních dolarů.
Večer se obrátil vítr, začalo foukat od jihu a jihozápadu, ochladilo se na 22°C a situace se vylepšila. Přesto nedaleko od nás shořelo několik desítek domečků a jen jako zázrakem nepřišel nikdo o život i když o četná zranění a popáleniny nouze nebyla.
Druhý den ráno vše voní kouřem eukalyptového dřeva, vzduchem stále poletují helikoptéry, teplota je rozumná kol 12°C a fouká jen mírný vánek. Buš stále dýmá, ale pod kontrolou hasičů co celou noc oka nezamhouřili. Hadice od hydrantů mají stále natažené a jsou připraveni kdykoliv zasáhnout. Mnozí z evakuovaných obyvatel se nemají kam vracet, domeček i s okolím jim shořel. Nezbude jim než hledat v popelu co zbylo. Pojišťovny už zahájily „blitzkieg“ a odhadci už jsou na svých místech aby postižení mohli být co nejdříve kompenzovaní. Dává se na vědomí, že toto jsou nehorší požáry buše v NSW za posledních 10 let. Doufám, že než následující odkazy otevřete, že budou ještě fungovat. Jsou tam akční fotky z požárů.
http://www.smh.com.au/nsw/nsw-bushfires-rage-live-updates-20131017-2vo14.html
http://www.smh.com.au/photogallery/nsw/bushfires-burn-out-of-control-20131017-2vp7c.html
http://www.smh.com.au/photogallery/nsw/worst-nsw-fires-in-a-decade-20131018-2vqkr.html?selectedImage=0
Kategorie: krajinapříroda
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • 17.10.2013
  • 470 zobrazení
  • 1
pastickar
Podzimní vandry bývají ty nejlepší, ale letos to už vypadalo, že se z časových důvodů nepojede nikam. Jenže jednou takhle v pátek jsme se sešli u táboráku, abychom společně zapili, že Milštejn už jede čtvrtý gumy. No a jak si tak sedíme u ohýnku a popíjíme, tak padlo rozhodnutí, že v pondělí ráno jedeme na pár dní do Jizerek. Pravda, s pivkem v ruce a rumem v žaludku se to plánuje líp než druhý den ráno… No, nakonec se Bobeš z práce neurval a Milhaus dorazil až v pondělí večer, ale jinak vše klaplo podle plánu a zařadil bych tento výlet mezi nejkrásnější vandry posledních let.
V pondělí 15. Října jsme se ještě za tmy sešli na roztockém nádraží. Bedy nařídil batohy naplnit Plzní, jelikož jedeme v totální mimosezonu a ještě začátkem týdne, takže bude všude všechno zavřený, to je přeci jasný. Ve Starém Městě pod Smrkem, kde jsme vystoupili z vlaku, nás hned pár kiláčků za městem čekala první hospůdka, kterou teda nečekal fakt nikdo. Na kraji lesa na nás vykouklo útulné posezení, které mělo otevřeno v pondělí v 10 ráno a příjemná servírečka nám ohřála polívku a měla i lahvovou Plzeň. To jsme pěkně posnídali. Čas letí a před námi, či spíše nad námi, je hora Smrk. Pan pomocný učitel ve výslužbě, řečený též Drdle (mimochodem tohle přízvisko jsem mu před drahně lety přidělil já) si musel na pomoc vzít berličku z klacku vyrobenou, jelikož to už také není žádný mladík, ale spíše fotbalista ve výslužbě, což mu zkušený Bedy věštil již před lety. Krásnou přírodou stoupáme výš a výš a pod námi se začínají rozprostírat úžasná panorámata. Lehce po poledni dobýváme nejvyšší vrchol tohoto pohoří. Pleškové z batohu přišlo vhod, ale ukrutná vichřice nás nenechala dlouho vysedávat. Odpoledne nás čekalo ještě pár skalních vyhlídek a pak už jsme podél potůčku slezli až do Hejnic, kde na nás čekal čerstvý čtyřicátník. V sedm večer jsme konečně otevřeli dveře hospody a dali si kus žvance a pivo. V nohách 30km a v hlavě spousta krásných zážitků. Kolem půlnoci jsme už chrněli nad městem u lesíka. Byla krásná a teplá letní noc.
Ráno jsme vstali ještě před východem slunce, čeká nás dlouhý pochod. Připadám si jako nejmladší z celé party, konečně. Není mi nic a mám sbaleno jako první. Bedna si ošetřuje do krve rozedřená třísla, bývalý fotbalista do sebe láduje dvojitou dávku brufenu a Milštejn je starej sám o sobě, tím jsem vlastně začínal tento elaborát. V ranním oparu se vysoko nad námi z mlhy vynořuje Frýdlantské cimbuří, skalní hřeben, který je naším dnešním cílem. Kolem vodopádu Černého potoka stoupáme a stoupáme, chvílema spíš lezeme, ale nakonec tam dolezeme. Vítr je stále dost silný, ale rozhledy do kraje jsou úchvatné. Vůbec jsem netušil, že mají Jizerky takhle krásné vrcholy a skály. Přes polední kameny pokračujeme dál po hřebínku a kocháme se podzimní přírodou a hlavně neuvěřitelným počasím. V druhé půlce října, tisíc metrů nad mořem a my se potíme v tričku a kraťasech. Odpoledne nám přišla vhod restaurace na Smědavě, gulášek a nějaké to pivko. Během poobědního karbanu jsme zaslechli servírku, kterážto povídala, že večer na Jizerce hraje živá muzika. Bylo nám do divný, takhle při úterku, ale šli jsme tam. Když jsme přicházeli k naší staré známé Pešákovně, tak si zrovna nějaký muzikantík vybaloval z auta kytaru. Dali jsme se do řeči, a ačkoliv se jednalo o soukromou akci, tak nás dovnitř pustili a opět jsme tu strávili krásný večer, stejně jako před lety. Z kamen vonělo dřevo a moc příjemný pan domácí nám nosil jednu Plzeň za druhou, tedy když zrovna nehrál na basu. Dovolil nám přespat hned za chatou a ráno nám ještě slíbil snídani.
Tak dnes tedy rozhodně teplá noc nebyla. Jizerka je zimou vyhlášená, takže nás ranní přímrazek ani nepřekvapil, dalo se to vydržet, zvláště když hned po probuzení stačilo dojít zpátky do hospůdky na míchaná vajíčka, čajíček a rumíček. To by se Bobešoj líbilo. Po snídani už špacírujeme k Protržené přehradě, jejíž tragédie se odehrála před více než sto lety. Světe div se, tady, uprostřed divočiny je kiosek, který je v mimosezoně sice bez obsluhy, ale přesto si tu můžete zakoupit veškeré občerstvení a peníze hodit do pokladničky, která není ani přidělaná a dokonce je i volně otevíratelná, aby si mohl unavený pocestný rozměnit peníze. Dobrý kraj, dobří lidé. Se skoro 70ti km v nohách slejzáme do Josefova Dolu, kde si dáváme jen rychlé pivko a polívku v bufetu u nádraží a pak už nás vláček veze domů. Letos nás čeká už jen vánoční vandřík do Drhlen a na únor Milča plánuje expedici na běžkách do Orlických hor, na což Ovál i Drdle odpověděli, že pokud nebude sníh, tak pojedou. To je partička…
Kategorie: příroda
více  Zavřít popis alba 
  • říjen 2018
  • 150 zobrazení
  • 0
igor-74
zlatý vrch v lužických horách je nevelký, ale v krajině nápadný vulkanický suk. je považován za jednu z nejkrásnějších památek neživé přírody u nás. hlavním důvodem vyhlášení národní přírodní památky jsou dokonalé kamenné varhany, které svými rozměry hravě předčí ty na nedaleké panské skále u kamenického šenova...
Kategorie: krajinapříroda
více  Zavřít popis alba 
348 komentářů
  • 1.1.2017
  • 757 zobrazení
  • 46
fishbury
Na sněžnicích panenskou přírodou ze Smědavy na Jizeru
Jizera (německy Siechhübel) je se svými 1122 m n. m. druhá nejvyšší hora české části Jizerských hor a také nejvyšší vrchol Hejnického hřebene a celé Jizerské hornatiny. Zároveň je horou s nejvyšší prominencí (převýšením od sedla) ze všech tisícovek v české části hor. Přírodní rezervace Prales Jizera o rozloze 92,44 ha leží na katastru města Hejnice v okrese Liberec ve stejnojmenném kraji.
více  Zavřít popis alba 
57 komentářů
  • leden 2018
  • 123 zobrazení
  • 7
reklama