Hledání

659 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

bele
ALB 688
Šestá ze serie alb z výstavy Hrady a zámky objevované a opěvované - Jízdárna Pražského hradu – zatím ve dnech 19. 12. 2014 – 15. 3. 2015. Je zde cca 600 unikátních předmětů nesmírné ceny, a jen námátkou několik z nich je v tomto albu – proto doporučuji si najít na vlastní prohlídku čas :-)

OBRAZY – skoro neuchopitelné při fotografování zpod kabátu, ale už to mám za sebou a mohu pozvat třeba na svatého Matouše Evangelistu od mistra Theodorika (1360 až 1364) s našeptávačem Archandělem Gabrielem, nebo jak loučí Jáchym Ondřej Šlik se syny před popravou na Staroměstském náměstí v Praze dne 21. června 1621

Za podívanou stojí i svatba Jakuba Hannibala I. z Hohenems hlavního generála svaté Církve a Hortensie Boromejské z Arony r. 1565. Pikantní na tom je, že to je synovec a neteř jeho Svatosti papeže Pia IV.

Pius IV. Byl bratrem Kláry de Medici – matky Jakuba a Markéty de Medici – matky Hortensie. Na počest svatby se zúčastnilo rytířského klání najednou 86 rytířů – vše se odehrálo v římském Teatro Vaticano – kdo to má ?

Moc mne zaujal obraz Betsabe, tak moc, že jsem šel po jeho stopách a přidal jsem ještě obraz z Louvre z roku 1562, kde je vyobrazena právě s Davidem. Má i krásný příběh

Batšeba, též Betsabé, je biblická postava, manželka Chetejce Urijáše, později manželka krále Davida. Podle vyprávění byla svedena králem Davidem, aby s ním spala. Když pak čekala dítě, král David poslal jejího manžela Uriáše na smrt, aby ji získal pro sebe. Na zásah proroka Nátana však byl usvědčen a potrestán. Dítě zemřelo, avšak druhým synem, kterého Batšeba Davidovi porodila, byl budoucí král Šalomoun,
Batšeba se jako matka Šalomouna dostala i do rodokmenu Ježíše Krista, kde je jednou ze čtyř žen, které jsou tam zmiňovány (Batšeba však není jmenována, je označena jen jako „žena Uriášova“). Dalšími ženami jsou Támar, Rachab a Rút. Jsou význačné tím, že buď nepatřily do izraelského lidu (Rachab, Rút) nebo byly poskvrněny smilstvem (Rachab, Támar, Batšeba).
více  Zavřít popis alba 
68 komentářů
  • zima 2014/2015
  • 469 zobrazení
tomas-22
Výpravná výstava představuje poprvé na jednom místě a v jednom čase ty nejcennější památky z českých hradů a zámků.

Vůbec první celková prezentace více než tisícileté historie hradů a zámků v Čechách a na Moravě nejen rekapituluje pomocí stovek exponátů bohatství hradů a zámků, ale také je představuje jako symbol kontinuity našich dějin.

Součástí výstavy je téměř 800 exponátů, mezi nimiž nebudou chybět nejcennější památky z fondů českých a moravských hradů a zámků i umělecká díla ze sbírek jiných institucí.

Mezi vystavenými předměty budou skvosty jako relikviář sv. Maura z hradu Bečova či gotické obrazy mistra Theodorika z hradu Karlštejna, nejstarší tzv. Budyšínský rukopis Kosmovy Kroniky české s vyobrazením Pražského hradu z Národního muzea, zlatý poklad z hradu Karlštejna (soubor artefaktů výjimečné hodnoty z 2. pol. 14. st.), barokní socha - alegorie Pýchy Matyáše Bernarda Brauna ze zámku Kuks, kresby hradních zřícenin od K. H. Máchy, automobil značky Benz Karla Schwarzenberga z roku 1913 z Národního technického muzea, původně ze zámku Orlík, portrét Mechtildy Lichnovské od Oskara Kokoschky ze zámku v Hradci nad Moravicí a další.

Výstavu pořádá Národní památkový ústav ve spolupráci se Správou Pražského hradu. Záštitu a nad její realizací převzali prezident republiky Miloš Zeman, pražský arcibiskup Dominik Duka a ministr kultury Daniel Herman.
více  Zavřít popis alba 
20 komentářů
  • 22.2.2015
  • 237 zobrazení
bele
ALB 689
Sedmá ze série alb z výstavy Hrady a zámky objevované a opěvované - Jízdárna Pražského hradu – zatím ve dnech 19. 12. 2014 – 15. 3. 2015. Je zde cca 600 unikátních předmětů nesmírné ceny, a jen namátkou několik z nich je v tomto albu – proto doporučuji si najít na vlastní prohlídku čas :-)

***
Příběh první

Svatováclavská koruna – originál z roku 1346, vystavena kopie od kolektivu šperkařů pod vedením prof. Jaroslava Prášila - 1995 SUŠP Turnov

***
Příběh druhý ….. a pro mne nejvíc zajímavý
Oltář sv.Anny Samotřetí – neznámý mistr pod zkratkou IP jej zhotovil kolem roku 1524
Oltář s vyobrazením sv. Anny, Panny Marie a malého Krista byl ozdobou zámku Kratochvíle, od roku 2015 bude už ale trvale vystaven v Českém Krumlově, kde ho už uvidíme jenom velice letmo – proto prohlížet zblízka a kochat se dokud top jde .

Oltář je spojován s dopisy Zdeňka Lva z Rožmitálu z dubna 1523, kdy hrozí sankcemi jistému řezbáři Johannesovi z Pasova ( že by IP?) za opožděné dodání oltáře sv. Anny. Tento tón si mohl dovolit, protože byl v té době ještě v čele úřadu nejvyššího pražského purkrabího, ale už se pod ním politicky houpala půda. Řezbář se asi polekal a dílo dodal ale nedokončil tak, jak bylo jeho zvykem. Svědčí o tom nedokončená ruka postavy vpravo za stojícím králem s kalichem dole v řezbě Klanění tří králů – podívejte se tam, že nelžu. Opravdu je jen naznačená. Jinde jsou i žíly na rukách a tady nic

Oltář měl být zřejmě darem pro klášter františkánů v Horažďovicích, kde byl Zdeněk Lev roku 1519 jako horlivý katolík přijat do společenství bratří sv. Františka. V roce 1577 ale ovládl Horažďovice Václav Švihovský, který jejich klášter dokonale vyraboval takovým způsobem, že se proti jeho počínání ohradil i císař Rudolf II.

Ten byl ale daleko, blízko byl jiný vlivný aristokrat a katolík – Vilém z Rožmberka, který si stavěl letohrádek Kratochvíle coby kamenem dohodil u Nechanic , a kterému se bylo potřeba dostávat do přízně všemi prostředky. Nejmocnější muž v Čechách a kandidát na polský královský trůn byl známý svým vytříbeným vkusem, a tak oltář posloužil jako vhodný dar od „Šviháka“ k jeho ročnímu výročí svatby s Marií Annou, sestrou bádenského markraběte Filipa II. Nebylo by to v Čechách, kdyby se nedostala o této skutečnosti anonymní stížnost k pražskému arcibiskupovi. Tam a takto to i skončilo, když se ukázalo, kdo je oním tajemným obdarovaným

Mistr IP má v Čechách i jiná díla, na která se nyní po této zkušenosti také chystám. Je to oltář Křest Krista v Týnském chrámu v Praze a Zlíchovský epitaf v pražské Národní galerii
Komu by nebyl zřejmý význam Samotřetí, tak to je jako babička v očekávání vnuka. Je to vždy na obrazech nebo sousoší vyjadřováno za přítomnosti sv. Anny – babičky, Panny Marie v dívčím věku jako výrazu nevinnosti a malého Krista

***
Příběh třetí
Ostatkové relikviářové busty sv. Václava a Vojtěcha
Jsou společně s bustou sv. Víta zmiňovány v inventáři Svatovítského pokladu z roku 1503 jako dar krále Vladislava II. Jagellonského. Podle kutnohorských pracovních registrů dostali v letech 1498 až 1500 zlatníci zaplaceno za dílo „hlav sv. Dědiců“, tj. svatých patronů Království českého

***
Příběh čtvrtý
Stříbrný kandelábrový svícen s alegorickými postavami – dar českých stavů hraběti Karlu Chotkovi 19. Století – zámek Velké Březno
Krásná práce s vysokým stupněm dokonalosti detailů, Hrabě Karel Chotek byl nejvyšší pražský purkrabí a prezident Královského českého zemského gubernia. Dolní podstavec je dekorován 78 erby aristokratických rodů, kteří tento společný dar zajišťovaly

Chotek podporoval nejen rozvoj Prahy, ale i jiných měst – lázní v Karlových Varech, Teplicích, Mariánkách i Františkových Lázní. Rozvíjel podmínky pro růst průmyslu, ekonomiky i společenských událostí. Jedna alegorická soška KARSLBAD zůstala zachována

Svícen není úplný, několik částí se asi nenávratně poztrácelo během jeho vystavování. Restaurování proběhlo v letech 1984 -85. Dílo zhotovil pražský zlatník Ludwig Fortner podle návrhů Christiana Aubera a Josefa Maxe
více  Zavřít popis alba 
93 komentářů
  • zima 2014/2015
  • 428 zobrazení
gamarka
(dovolená 2016) a teď o zámku Lednice

Státní zámek Lednice je od roku 1945 majetkem státu, je spravován Ministerstvem kultury ČR prostřednictvím Národního památkového ústavu Praha, územní odborné pracoviště v Kroměříži. Zámek patří k nejnavštěvovanějším památkám v naší republice. Novogotická přestavba v 19. století z něj vytvořila romantické sídlo obklopené jedním z největších evropských parků (téměř 200 ha), ve kterém návštěvník najde palmový skleník, benátskou kašnu, římský akvadukt, čínský pavilon, minaret a umělou zříceninu Janův hrad. Díky unikátnímu propojení stavebních památek s okolní člověkem formovanou přírodou byl v roce 1996 celý lednicko-valtický areál zapsán do seznamu světového dědictví UNESCO.

První historická zpráva o této lokalitě pochází až z roku 1222. Již tehdy zde patrně stála gotická tvrz s dvorcem, kterou r. 1249 český král Václav I. propůjčil rakouskému šlechtici Sigfriedu Sirotkovi.

Koncem 13. století se držiteli celé Lednice a nedalekého Mikulova stali Liechtensteini, původem ze Štýrska, kteří postupně získali pozemkový majetek na obou stranách moravsko-rakouské hranice. Příslušníci rodu se nejčastěji uplatňovali ve vojenských službách, v renesanci pak v hospodářském podnikání. Od druhé poloviny 15.století se pak příslušníci rodu uplatňují i v nevyšších zemských úřadech. Zásadní změna postavení rodu na Moravě však nastala až za bratrů Karla, Maxmiliána a Gundakara z Liechtensteina. Karel a Maxmilián si výhodnými sňatky zabezpečili velké bohatství starého moravského rodu Černohorských z Boskovic. Bratři byli zpočátku, tak jako jejich otec a děd, protestanty-luterány, ale záhy přestoupili na katolickou víru a připravili si tak vhodnou půdu pro další politickou činnost. To se týkalo zejména Karla, který působil na dvoře císaře Rudolfa II., v roce 1604 se stal zemským hejtmanem na Moravě a v roce 1608 byl pozdějším králem Matyášem II. povýšen do knížecího stavu a uděleno mu opavské knížectví.

Za stavovského povstání stál na straně Habsburků, účastnil se i bitvy na Bílé hoře. Po porážce stavovského povstání v roce 1620 systematickým skupováním konfiskovaných majetků některých účastníků odboje se Liechtensteini stávají nejbohatším rodem na Moravě a ve svém postavení vystřídali Žerotíny. Obrovský půdní fond jim přinášel velké zisky a umožnil jim i velkolepé stavební podnikání zde v Lednici.

Již v 16. století patrně Hartmann II. z Liechtensteina, nechal zbořit zdejší středověkou vodní tvrz a nahradil ji renesančním zámkem. Na sklonku 17.století byla i tato stavba zbořena a vybudováno zde barokní sídlo s rozlehlou architektonicky řešenou zahradou a monumentální jízdárnou, podle návrhu Jana Bernarda Fischera z Erlachu, která se jen v málo pozměněné podobě uchovala dodnes.

Po polovině 18. stol. byl zámek opět upravován stavebně a roku 1815 byly odstraněny jeho přední trakty, které byly součástí barokního zámku.

Dnešní vzhled pochází tedy z let 1846-1858, kdy kníže Alois II. z Liechteinsteina usoudil, že Vídeň je pro pořádání letních slavností nevhodná a nechal Lednici přebudovat na reprezentační letní sídlo v duchu anglické gotiky. Pro pořádání velkolepých setkání evropské šlechty sloužily reprezentační sály v přízemí (dnes I. prohlídkový okruh), které jsou vybaveny vyřezávanými stropy, dřevěným obložením stěn a vybraným mobiliářem. V 1. patře zámku pak můžete navštívit soukromé pokoje Liechtensteinů. Ve 2. patře pak pokoje dětí a jejich guvernantek, spolu s muzeem loutek Milana Knížáka.

Stavby Lednicko-valtického areálu: LVA se rozkládá na ploše téměř 100 km2

Zámek Valtice
V 11. století majetek passovské šlechty, potom pánu ze Seveldu a Feldsbergu. Ve 13. století rozděleny mezi pány z Kuenringu, Pottendorfu a Rauhensteinu. V roce 1395 získává Valtice Johann z Liechtensteinu. Hrad zbudovaný dřívějšími majiteli, později přestavěný na renesanční zámek, je upraven v barokním slohu. Z tohoto období, z roku 1680, pochází také morový sloup. Tento objekt je jednou z nejmonumentálnějších staveb ranného baroka na Moravě. Podle projektu významných architektů Martinelliho, Erny a Tencally zde stavební úpravy pokračovaly až do roku 1730. Parkové plochy s rozmanitými stavbami spojují okázalá sídla ve Valticích a Lednici do jednoho harmonického celku. Rovněž interiéry zámku jsou svým bohatým barokním vybavením dokladem životního stylu své doby. V pozoruhodném kostele z let 1631 - 1671 je nad oltářem umístěn Rubensův obraz "Nejsvatější trojice" a další z Rubensovy dílny. Město Valtice má výhodnou polohu na samých hranicích mezi Moravou a Rakouskem. Dodnes se zachovala část městského opevnění. Je zde i staletá vinařská tradice, každoročně se pořádají v zámeckých jízdárnách vinné trhy.

Apollonův chrám: nad Mlýnským rybníkem je výraznou dominantou chrám boha slunce. Pochází z roku 1817 a je dílem architekta Josefa Kornhäusela. Tato stavba, podobně jako řada dalších, vznikla díky mimořádnému citu Jana I. z Liechtensteinu, pro tuto zdánlivě málo atraktivní krajinu. Ve středu terasy nesené dórskými sloupy, je půlkruhový výklenek, v němž je zajímavý reliéf zpodobňující boha Apollona na slunečním voze. Výtvarná výzdoba je doplněna sochami symbolizujícími čtvero ročních období.

Hraniční zámeček: byl postaven rovněž za knížete Jana I. z Liechtensteina v roce 1827 na bývalé hranici mezi Moravou a Rakouskem. Byl zbudován na močálovité půdě, která musela být nejdříve zpevněna dřevěnými piloty a rošty, na které pak byly položeny základy objektu. Horní část tvoří tři oddělené sály s možnými příchody i příjezdy z obou stran po vyvýšených terasách. Za pozornost stojí zejména prostřední - velký zrcadlový sál, z kterého je možné vystoupit na terasu, odkud je zajímavá vyhlídka na Hlohovecký rybník a blízké okolí.

Belvedér: zámeček v těsné blízkosti Bezručovy aleje u Valtic byl zbudován podle plánů architekta Josefa Kornhäusela jež realizoval správce panství Frank. Ve voliérách u zámečku budilo zaslouženou pozornost návštěvníků množství pávů, perliček a zlatých bažantů.

Kostel v Lednici: je dnes nedílnou součástí lednického zámku. Tato sakrální budova v minulosti několikrát změnila místo. Podle dobových dokladů byla na území Lednice v první polovině 15. stol. zaznamenána jako kamenná stavba , kterou v roce 1425 vyplenili husité. Na základě povolení papeže Inocence VIII. byl během necelých pěti let zbudován kostel, dokončený roku 1495. V roce 1579, jak praví kamenná děkovná deska, byl přestavěn, rozšířen a zveleben. Historie této stavby však pokračuje. V roce 1731 byl dokončen kostel nový, v pozdně barokním slohu, a to v místě kde stojí dnes. Poslední novogotická přestavba zámku ovlivnila i tuto část. V letech 1848 - 1851 dostává svoji současnou podobu. Menší úpravy pokračovaly v roce 1856, kdy do zdí chrámové lodi, která nebyla nijak výtvarně zdobena, umístili František a Adolf Angelerovi 14 basreliéfů křížové cesty. Mistrovské dílo sochaře Kliebra s Kristem na kříži, které bylo dříve dominantním prvkem hlavního oltáře přemísťuje architekt do chrámové lodi. Novy oltář obohatil svými obrazy František Ittenbach. Doslova filigránskou řezbu, převážně v dubovém dřevě, provedla patrně vídeňská firma Karla Leistlera. Je zde umístěn také gotický reliéf "Smrt panny Marie". Rekonstrukce kostela byla dokončena v roce 1858.

Židovská obec měla v Lednici synagogu a hřbitov. Tato obec násilně zanikla v roce 1939 a její synagoga byla za okupace zbořena. Památkově chráněný hřbitov byl počátkem sedmdesátých let přeměněn v travnatou plochu.

Maurský dům: v maurském slohu přestavěný architektem Wingelmullerem, sloužil částečně jako parní lázně a současně jako technické zázemí pro zavlažovací systém parku. Zde umístěná turbína vyráběla elektřinu pro zámek a část obce. Byla jako jedna z nejstarších zachovaných zařízení tohoto druhu na našem území předána Technickému muzeu v Brně. Čerpadla zavlažující parkové plochy stále plní svoji funkci a jejich prostřednictvím získávají užitkovou vodu rovněž další podniky. Stavba, ale hlavně funkce s ní spojena, měla doslova dramatický průběh. Předcházelo ji dílo budované Václavem Josefem, prováděné stavitelem Breguinem. Již po dvanácti letech byly nutné nákladné opravy a v zápětí byla tato čerpací stanice zrušena jako nepraktická. Nový projekt byl přijat v roce 1785 a téhož roku započala jeho realizace.

Jubilejní kašna: na náměstí byla postavena v roce 1898 u příležitosti čtyřiceti let vlády knížete Jana II. Po 2. světové válce byla znehodnocena odstraněním mramorových desek a položením asfaltového koberce kolem ní, takže nyní je pod původní úrovní náměstí. Stavební zásahy v okolí způsobily, že voda z kašny již neteče.

Randez-vous: jak název tohoto saletu mezi Lednicí a Valticemi napovídá, scházeli se zde účastníci honů. Stavba byla symbolicky věnována bohyni lovu Dianě, o čemž svědčí latinské nápisy na průčelí. Inspiračním prvkem, podobně jako u pařížského Vítězného oblouku, se staly triumfální oblouky římské. Randez-vous stojí v oboře, která byla dříve obklopena 3 km dlouhou zdí. Podle Hardtmuthových plánů toto dílo realizoval architekt Josef Kornhäusel v létech 1810 - 1813. Výzdobu tvoří reliéfy znázorňující dramatické scény z lovů.

Reistna: na vyvýšenině u Valtic, známé také jako Homole, zbudoval v létech 1811 - 1817 architekt Hardtmuth na objednávku knížete Jana I. Josefa památník otci a bratřím. Galerie kolosálních dimenzí spočívá na 24 korinstkých sloupech. Z její terasy se dá doslova vychutnat pohled na otvírající se panorama širokého okolí. Po plebiscitu v roce 1920 bylo Valticko včetně Reistny připojeno k Československu. Od konce čtyřicátých let do roku 1990 byla nepřístupná veřejnosti.

Lednické rybníky: rybníky, jak je známe dnes mezi Lednicí, Valticemi a Mikulovem, byly zakládány již od 15. století. Půvab rybníku Mlýnského je umocněn stavbou Apollonova chrámu na návrší. Prostřednímu rybníku dominuje skromná, ale pro ornitology významná stavba Rybničního zámečku a na terénních vyvýšeninách pak impozantně působící chrám Tří grácií a Nový dvůr. Tyto stav
více  Zavřít popis alba 
  • 5.10.2016
  • 105 zobrazení
milenakolar
19. 12. 2014 – 15. 3. 2015
Jízdárna Pražského hradu
Velkolepá výstava je řešena jako putování tisíciletou historií českých zemí, deseti etapami reprezentovanými šesti sty nejvýznamnějšími a nejkrásnějšími předměty spojenými s hrady a zámky na našem území. Docenění pokladů, které jejich zdi uchovávají, napomůže i hudba a poezie umělců minulých staletí, opěvujících slávu a hodnoty české minulosti.První část expozice uvádí návštěvníka do hlubin věků, do doby zachované pouze v mytologii a archeologických nálezech. Její perlou, nejvýznamnějším exponátem, na který se zaměřuje pozornost všech, je Budyšínský rukopis Kosmovy kroniky ze 13. století, nejstarší zachovaná verze textu, v němž se objevuje praotec Čech, mytická postava muže, který přivedl svůj lid do země a po němž nesou Čechy své jméno. Středověk, dobu hradů, jako jsou Přimda, Zvíkov nebo Pernštejn, Křivoklát, Trosky, pevnosti a zároveň sídla pánů ovládajících zemi rozkládající se pod nimi, ilustruje především tzv. karlštejnský poklad, soubor prvotřídního vybavení a liturgických předmětů hradu Karlštejn, ikony české státnosti. O každodenních zápasech téže doby vypovídají zase mohutná karlštejnská vrata, jež pamatují i kroky císaře Karla IV. Obrazy Mistra Theodorika a relikviář sv. Maura, cenná zlatnická památka z Bečova, nalezená při opravě hradu v osmdesátých letech minulého století, donutí k přemýšlení o věcech nadčasových. Symbolem renesance, období přeměny hradů ve výstavné zámky obklopené zahradami a parky, je kovaná pestrobarevná mříž zdobící studnu zámku v Jindřichově Hradci.Baroko zastoupí na výstavě Braunova alegorie Pýchy, barokní a klasicistní životní styl, kdy majitelé sídel shromažďovali umělecká díla a kuriozity z celého tehdy známého světa a předznamenávali tak vznik moderních galerijních sbírek, dokládají největší poklady a umělecká díla zámků Kratochvíle, Bučovice, Český Krumlov aj. Ve druhé polovině 19. století se zámecké areály proměňovaly v centra hospodářských velkostatků, ale současně se stávaly rodovými památníky i vyhledávanými cíli romantických umělců, zachycenými například v deníku Karla Hynka Máchy. Moderní život ve starých kulisách doloží automobil Benz Karla V. ze Schwarzenbergu a překotné změny 20. století závěť prezidenta Masaryka, Plečnikovy plány úprav Pražského hradu i zápisy na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.Výstava, na níž je historie země nahlížena optikou vývoje šlechtických sídel, umožní zhlédnout pohromadě na jednom místě nejvýznamnější a nejkrásnější exponáty z hradů a zámků celé republiky. Čeští návštěvníci díky ní možná poprvé na vlastní oči uvidí věci, o kterých se učili už na základní škole – a návštěvníci ze zahraničí zde mohou to nejlepší z České republiky objevit za jediný den.
Výstava se koná pod záštitou prezidenta ČR Miloše Zemana,
ministra kultury Daniela Hermana a kardinála Dominika Duky, arcibiskupa pražského a primase českého
více  Zavřít popis alba 
  • 1.3.2015
  • 82 zobrazení
babetka66
- kostel Santiniho i barokní obrazy v něm stály za to,obohacená také o krásnou květinovou výzdobu, stejně jako oslavy a muzeum, na které jsme bohužel jako účastníci zájezdu neměli tolik času, zase jsme měli ale odborný výklad v kostele i v muzeu. Muzeum stojí za samostatnou prohlídku- neboť se zaměřuje jak na hrady a zámky Plzeňska, tak na církevní sochy a památky a i má velmí poutavou expozici o tom jak se žilo dřív
více  Zavřít popis alba 
18 komentářů
  • 26.5.2012
  • 73 zobrazení
klt
Roudnice nad Labem je barokní zámek ve stejnojmenném městě vlastněný českým šlechtickým rodem Lobkoviců. Postaven byl v letech 1652 až 1684 na skalní ostrožně nad řekou Labe na místě původního staršího románského hradu. Jedná se o čtvrtý největší zámek v České republice. Někdejší hrad zde stával z důvodů ostrahy labské vodní cesty a dále také z důvodů dozoru nad důležitou obchodní stezkou, vedoucí sem z Prahy směrem do Horní Lužice
Na místě skalnatého ostrohu nad řekou Labe se však kdysi tyčil hrad. Jeho stavbu zahájil synovec českého krále Vladislava I., kníže-biskup Jindřich Břetislav. Tento hrad byl druhým českým kamenným hradem, který byl postaven někým jiným než panovníkem. Původní hrad měl přibližně obdélníkový půdorys o rozměrech asi 39 × 15 metrů a byl opatřen větším počtem obranných bašt. Zdi byly silné dva metry a byly zpevněny na severní straně a na nárožích věžicemi. V přízemí stavby se nacházel velký sál, nad ním pak patrně ležela slavnostní síň. Komplex ještě obsahoval menší užitkové budovy jižním směrem, které byly obehnané hradbou s opevněnou bránou. Postupem doby byl hrad goticky dostavován a přestavován. Zasloužili se o to zejména někdejší biskupové a arcibiskupové Jan IV. z Dražic, Arnošt z Pardubic, který zde nechal vystavět mohutnou věž. Hrad býval oblíbeným sídlem většiny pražských biskupů.
Roku 1369 hrad navštívil i císař a král Karel IV., velmi často zde pobýval i arcibiskup Jan z Jenštejna. Jedním z kněží, kteří zde pobývali, byl prý i Jan Hus, který tu údajně byl vysvěcen na kněze. Od roku 1371 se zde nacházela i hradní kaple, pro niž nechal arcibiskup Jan Očko z Vlašimi zhotovit nový oltářní obraz, známý jako Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi (dnes umístěný v pražské Národní galerii). Gotické přestavby a dostavby hradu byly ukončeny v roce 1380.
Nicméně římskokatolická církev hrad v roce 1421 nejprve dala zástavou a později i prodala Janu Smiřickému, čímž se zámek už natrvalo dostal do světských rukou české šlechty. Jan Smiřický později, jak se doba měnila, začal s jeho dalším přestavováním, doplňováním a upravováním. V roce 1467 hrad dobyla vojska Jiřího z Poděbrad. Další opravy hradu prováděl později jeho další majitel pan Vilém z Rožmberka. Jeho manželka Polyxena z Pernštejna se po jeho smrti provdala za Vojtěcha Popela z Lobkovic, čímž hrad přešel do rodového majetku Lobkoviců.
V polovině 16. století přibyla na jihovýchod od hradu nová obytná renesanční budova. Za ní pak přistavěli několik menších objektů spojených s hradem chodbou. Celý objekt byl poněkud nesourodý, takže ho pak nechal Václav Eusebius z Lobkovic přestavět na raně barokní zámek, v jehož podobě zůstal dodnes.
V roce 1948 byl zámek zestátněn a dlouhá léta sloužil Československé lidové armádě jako sídlo Vojenské konzervatoře Víta Nejedlého, sídlila zde i místní vojenská správa. Po roce 1989 získala rodina Lobkoviců zámek v restitucích zpět a nechala ho nadále v pronájmu vojenské hudební škole. Výtěžky z nájmu a vstupného byly investovány primárně do oprav areálu. Vojenská škola ale v roce 2008 zanikla. V roce 2009 podnikli Lobkovicové na vlastní náklady další opravy.

zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Roudnice_nad_Labem_(z%C3%A1mek)
více  Zavřít popis alba 
104 komentářů
  • červenec 2011 až srpen 2017
  • 127 zobrazení
lenjessie
"Není takový žádný více, jak je zámek Letovice." ;-)
V sobotu, 8. 6., sme sa vybrali k našim českým susedom, konkrétne na nádherný zámok Letovice v rovnomennom mestečku, ktoré leží na sútoku riek Svitavy a Křetínky. Stretli sme sa priamo s majiteľom tohto zámku a vďaka nemu sme mali vstup i s Gorkou zadarmo. Desiatky sprístupnených izieb bolo nádherne zariadených dobovým nábytkom, obrazmi, kobercami a rôznymi predmetmi dávnych čias. Mohli sme sa v nich voľne pohybovať, dotýkať sa nádherných starožitností, fotografovať, posedieť na krásnych stoličkách, zhliadnuť veľké sály s obrazmi známych umelcov, z veže sme kamenným točitým schodiskom zišli do zámockej reštaurácie, kde sme sa stretli s jej veľmi prívetivým majiteľom, ktorý si našiel na nás čas a rád nás zaviedol do niekdajšej jazdiarne a spravil nám pútavý výklad o tom, ako sa zámok dlhé roky pracne rekonštruoval. Odvážili sme sa aj do stredovekej hladomorne a mučiarne a zašli sme aj do vínnych pivníc. Nádherný zámocký park, ktorý je prírodnou a kultúrnou pamiatkou a patrí k najcennejším juhomoravským parkom, sme nemohli obísť. Rovnako ako malú farmu.
Na nádvorí zámku je tajomná, 65 metrov hlboká studňa, krásna fontána a výhľady do okolia. A ten trávnik...! Jedna báseň! Veď uvidíte na fotografiách, ako sa nesmierne páčil hlavne Gorke. ;-)
Tá voľnosť na zámku bola úžasná. Mohli sme všade a sami. Gorka chodila väčšinou na voľno a objavovala zákutia, ktoré ju zaujali. Asi najviac však sklenená vitrína, do ktorej ste mohli vhodiť dobrovoľný príspevok na opravu zámku. Peniažky na jej dne sa jej veľmi pozdávali. :-D A zvieratká vonku, samozrejme, tiež. A na záver sa zblízka zoznámila s vidlochvostom. :-)
Krásny západ slnka dal bodku za nádherným dňom a i keď sa to nezdalo, tento výlet nás všetkých veľmi zmohol a únava sa u mňa hlásila už cestou domov v aute. Osobne hrady a zámky až tak nemusím, ale ten letovický stál naozaj za to, hlavne preto, že Gorka bola vítaná. A nielen v ňom, ale aj v jednej letovickej reštaurácii, kde sme sa boli najesť. ;-) Takže môj vlastný verš z úvodu tohto príspevku je výstižný. ;-) Odporúčam. :-)
Kategorie: cestováníkultura
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • červen 2019
  • 39 zobrazení
jiricerny
Dne 26.5.2018, byl v zámeckém areálu v Úholičkách, pořádán bohatý kulturní program, v rámci Evropských dnů soukromých hradů a zámků. Stěžejním bodem programu byl koncert Pražské, mobilní zvonohry, v podání holandské umělkyně Rosemarie Seuntiens. Dále přímo v zámku výstava obrazů malíře Andrey Louise Ballardiniho z Itálie, neopomeneme seznámení s produkty "Chocolaterie u zámku" a řadu dalších doprovodných programů, této zajímavé akce, pořádané v příjemném prostředí zámeckého areálu, které organizačně zajistil majitel zámku Dr. Petr Svoboda.
více  Zavřít popis alba 
311 komentářů
  • 26.5.2018
  • 271 zobrazení
vendyp
Obec Neuhausen hraničí na západě přímo s lázněmi Seiffen a na jihu s českou částí Krušných hor. Leží přímo na úpatí 789 m vysokého Schwartenbergu v horní části údolí řeky Flöhal. Obrázu města dominuje zámek Purschenstein, který patří k nejstarším hradům a zámkům v Sasku. Jedná se o celostátně známé rekreační středisko, dělící se na sedm městských částí, včetně Cämmerswalde a Rauschenbach, které je proslavené především díky svému Muzeu louskáčků. Lesy rozkládající se v okolí jsou příhodným místem jak pro turistické tak cyklovýlety. Rozsáhlá přeshraniční lyžařská oblast láká mnoho milovníků sportu k provozování tradičních zimních sportů.
Kategorie: cestováníměsta
více  Zavřít popis alba 
  • 6.8.2015
  • 59 zobrazení
rover
ALB810 Hostinné je mou sdreční záležitostí, neb jsem tu prožil svá studentská léta. Rád se vracím a těší mne sledovat jak se město postupně mění k lepšímu. Při toulkách jeho ulicemi naskakují vzpomínky a ožívají obrazy staré čtyřicet let.

Hostinné je malé městečko v Podkrkonoší, které leží v údolí na soutoku řeky Labe s říčkou Čistá. V jeho bezprostředním okolí se vypínají malebné kopce krkonošského podhůří.
Středověké město se čtvercovým náměstím bylo založeno pravděpodobně kolem roku 1260. Náměstí je obklopeno měšťanskými domy s podloubím ze 16. - 18. století. Na jeho západní straně je umístěna budova renesanční radnice. Uprostřed náměstí se nachází raně barokní Mariánský sloup, který je ozdoben šesti sochami světců a zlacenými znaky rodu Lamboyů. Nejcennější památkou je děkanský chrám Nejsvětější Trojice s 53 m vysokou věží. Na kraji města se nachází bývalý františkánský klášter s kostelem svatého Františka Serafinského. Dnes je v prostorách klášterního kostela umístěna jedinečná sbírka sádrových odlitků antických soch pocházejících z roku 1912. Na západní straně města stával hrad, později zámek. V roce 1835 vybudovali bratři Kieslingové ze zámku a okolních budov papírnu nazvanou Labský mlýn (dnes Krkonošské papírny a.s.).
Hostinné nabízí optimální podmínky pro pěší turistiku s krásnými výhledy na nejvyšší vrcholky Krkonoš. Je výchozím bodem tří značených turistických tras. Městem prochází také dálková značená cyklistická trasa, vedoucí podél břehu Labe a nesoucí stejný název Labská stezka. V zimě můžete využít linky skibusů, které jezdí z Hostinného do skiareálu Herlíkovice. Pro běžkaře jsou v okolí připravené běžecké trasy, které jsou navázané na rudnické trasy.
více  Zavřít popis alba 
27 komentářů
  • 24.9.2015
  • 75 zobrazení
lotusesprit
Hauenštejn (Horní hrad) - Zchátralý zámek přestavěný z hradu. Královský hrad z 13. st., přestavěn za Satanéřů pozdně goticky, za Šliků renesančně, za saských knížat barokně a za Buquoyů novogoticky. Rod Buquoyů sedí na Hauenštejně až do konce 2. světové války. Po jejím skončení je zámek v roce 1945 zkonfiskován a postupně předán do státní správy. Rozsáhlé sbírky umění, obrazů a ostatního mobiliáře podléhají postupnému drancování. Na zámku je zřízena ubytovna jáchymovských dolů a posléze dětský záchytný domov. Ten se na počátku 60. let stěhuje blíže k zásobovacím centrům a civilizaci a ve vylidněných horách zůstává Hauenštejn ponechán svému osudu. Plných čtyřicet let je zámek bez dozoru, přístupný komukoli, a také proto přiveden až na hranici životu nebezpečné zříceniny bez stropů, střech a s pomalu se hroutícími zdmi. V 80. letech se uvažuje o jeho demolici. Od r. 2001 současným majitelem postupně rekonstruován.
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • listopad 2010 až říjen 2013
  • 252 zobrazení
jiripavlik
Hrad Krakovec, rozkládající se v čele protáhlé ostrožny obtékané dvěma potoky, reprezentuje jeden z vrcholů vývoje české hradní architektury 14. století.
Stavebně představuje vývojový mezičlánek přechodu mezi hradem a zámkem. Krakovec měl tedy spíše charakter gotického zámku než hradu a naplňoval především požadavky reprezentace a pohodlného bydlení, což ostatně dodnes dokládají zbytky originálních, prostorově i klenebně uspořádaných prvků.

Stavba je architektonicky jednotná. Stavebníkem hradu, založeného 1381, byl křivoklátský purkrabí Jíra z Roztok, jenž jako vedoucí královské dvorní hutě a jeden z oblíbenců krále Václava IV. vybudoval vskutku pohodlné a architektonicky vyspělé sídlo.

Na zbytcích hradu se můžeme dodnes přesvědčit o tom, že Jíra z Roztok byl bohatý a vlivný muž. Hrad jím zbudovaný byla velkolepá výtvarně vyspělá luxusní stavba, směle konkurující obytným komfortem hradům královským.

Ze ztajené duše hradu nám také povstává obraz Mistra Jana Husa a zpřítomňuje jeho přemýšlení o pravdě boží. Roku 1414 zde Mistra hostil Jindřich Lefl z Lažan před jeho odebráním se na kostnický koncil.

Palác byl vystavěn jako trojkřídlá dvoupatrová budova. Ke stavebním úpravám došlo začátkem 16. století (pozdně gotická okna) a v 17. století (nedochované renesanční štíty).

Věž půdorysného tvaru podkovy v čele jádra hradu je vyzděna z lomového kamene.

Krakovec nebyl nikdy podstatně přestavován.

Roku 1783 vyhořely dřevěné části budov, které od té doby nebyly opraveny.

Roku 1855 došlo ke zřícení velké části kaple, v roce 1883 bylo strženo východní křídlo dynamitovou náloží.

Od roku 1914 probíhají zajišťovací práce.

V současném čase je z paláce nejlépe dochováno jižní křídlo, a to v celé výšce. Ze západního křídla se zachovala vnější obvodová stěna a části příčných zdí, z východního křídla zbylo obvodové zdivo pod úrovní nádvoří.
Kategorie: cestováníkultura
více  Zavřít popis alba 
  • 27.10.2018
  • 203 zobrazení
rodinapavlu
Novinkou sezóny 2002 bylo zpřístupnění tzv. zámeckého prohlídkového okruhu v předhradí.
Prohlídka začíná v 1. patře východního křídla předhradí, kde byl původně byt důchodního (Rentmeister-wohnung), později také depozitář a inspekční pokoje pro sezónní pracovníky. V emfiládě jsou čtyři pokoje spojené chodbičkou.
Zelený salón na severním konci křídla s balkónem s dvojitou arkádou je nazýván „Himlerák“, neboť v něm dle tradice v r. 1941 při své návštěvě Bouzova přenocoval Heinrich Himmler. Zařízen je klasicistním, bohatě intarzovaným nábytkem z konce 18. stol. a grafikami tematicky zaměřenými převážně k historii řádu německých rytířů.
Sousední modrý salón je vybaven klasicistní sedací soupravou a nábytkem ve stylu vertico (psací stůl, etažér, skříňka). Obrazovou výzdobu tvoří litografie z cyklu vedut moravských hradů a zámků F. A. Kunikeho z pol. 19. stol.
Velký červený pokoj s převážně biedermeirovým vybavením je dekorován akvarely zachycujícími památky ve výhodním Prusku, spjaté s historií řádu německých rytířů, např. známé hrady Malbork (Marienburg) nebo Marienwerden.
Na jižním konci emfilády je zadní pokoj, zařízený jako knihovna s mobiliářem z 19. stol. Dekorativní je především etažér s boky stylizovanými do rozvilin.
Na straně do nádvoří v nárožním rizalitu nad bývalou šatlavou jsou umístěny dva malé pokoje. Salónek je vybaven mahagonovou sedací soupravou a dvouplátovým odkládacím stolkem, stěny oživují grafiky s loveckými a pytláckými náměty. Malá ložnice je vyzdobena kolorovanými litografiemi lidových krojů z moravsko-slovenského pomezí z pol. 19. stol.
Přes nádvoří se přechází do budovy na západní straně předhradí. Budova byla postavena v r. 1895 a tradičně se jí říká „purkrabství“, neboť zde zřejmě byl byt kastelána. V 1. patře bylo dislokací nájemníků uvolněno 7 pokojů, které byly spolu se dvěma bývalými provozními místnostmi v přízemí začleněny do prohlídkové trasy.
V přízemí je ložnice, zařízená převážně předměty z depozitního fondu Náměšť na Hané – intarzovaným nábytkem a porcelánem zn. Vídeň s květinovým dekorem. Vedlejší společenský salón (pracovna) má vybavení převážně biedermeirové. Pozornost upoutá zvláště půvabný skupinový portrét dětí z kleinovského fondu slezského zámku Jindřichov.
Prohlídka pokračuje místnostmi v 1. patře. Začíná v předpokoji, zvaném podle dekoru použitých textilií „makový“ pokoj. Sedací souprava je biedermeierová, obrazovou výzdobu tvoří portréty - olejomalby, akvarely, fotografie příslušníků rodiny Terschových z nedalekého zámku Chudobín a jejich příbuzných.
Sousední „oranžový“ pokoj s výraznou výmalbou je kromě biedermeirového nábytku vyzdoben zarámovanými tisky – mědirytinami anglického původu s alegorickými náměty a litografiemi – vedutami, portréty a reprodukcemi známých obrazů starých mistrů. Obtisková metoda (tzv. transfer printing) je použita i na dekoru porcelánu v rohové vitríně.
Francouzský pokoj, zařízený jako dámský salón, je vybavený dekorativním nábytkem ve stylu druhého rokoka a doplněný francouzskými karikaturami z počátku 19. stol., zesměšňujícími některé prvky empírové módy a nešvary dobové morálky.
Druhorokokové je i vybavení vedlejšího „žlutého“ salónku, kterému dominuje stojací zrcadlo a psací stůl s nástavcem s vystavenými drobnými dekorativními předměty.
Chodbou se vchází do druhé části trasy. Největší místnostní celého patra je tzv. zlatý salón, zařízený jako jídelna. Centrálním kusem nábytku je rozměrný stůl s intarzovanou deskou na tordovaných nohách. Na stěnách jsou litografie francouzského původu zachycující lokality kolem Bosporu.
Zelená ložnice připomíná motivy rozvěšených barevných litografiích významná severomoravská panství podnikatelské rodiny Kleinových, zvláště zámky Vízmberk (Loučná nad Desnou) a Sobotín.
Hudební salonek, jehož barevné ladění je modro-zlaté, je vybaven sedací soupravou z konce 18. stol., skříňovým nábytkem ve stylu vertico a půvabnými vedutami zámku Hradec nad Moravicí bratrů Altových z pol. 19. stol.
více  Zavřít popis alba 
  • leden až prosinec 2002
  • 106 zobrazení
jarkapa
"Čas letí jako spřežení, nad kterým práská bič..." Potvrzuji. Ještě nedávno jsem cupitala do školy s taškou na zádech - těsně kolem hřbitovního plotu - to z obav, že na mě z protější zahrady vybafne dědek Sajtlů. Bavilo ho strašit děti, že je zavře do chlívku ke koze. Vidím to jako včera - a najednou - je ze mě pamětník! Nic s tím nenadělám, jen ta paměť už není zrovna v kondici.
Třeba i vám pomohou mé vzpomínky otevřít vrátka do dětství. Vždyť dětství je poklad, který v sobě neseme celý život - tedy pokud je to dětství šťastné. A já ho opravdu měla. Narodila jsem se u Homolků - v domě svých prarodičů - a do stejného domu se celý život ráda vracím. Jen z oken už nejsou vidět malebné kopečky a věže chvaletického a zdechovického kostela. Zmizely cesty k nim, pole a louky, vyrostla elektrárna a betonová zeď u trati. Zmizela i cestička podél trati, od přejezdu u Šveců až na řečanské nádraží, po které každou chvíli někdo odcházel či se vracel domů.
Vesnice nám dětem skýtala rozmanité příležitosti ke společným hrám a rozvoji tělesné zdatnosti. Vždyť zdolat skokem roznožmo dlouhou řadu silničních patníků, udělat výmyk na zábradlí u Haizelů, přejít desítky metrů po kolejnici na vlečce, uběhnout stovku po pražcích, sjet ve stoje klouzačku na kopečku u Vránů, nebo vylézt do korun stromů v třešňovce - to už chce notnou dávku síly a mrštnosti, kterou dnešní dítě u televize a počítače těžko získá. A v zimních měsících jsme chodily cvičit do Sokola - v hospodském sále nás proháněla paní Prášilová a kovářka. Až o pár let později jsem se dozvěděla, že měla také občanské jméno - Marie Turnovská. Snad proto, že sami děti neměli, s námi měli obrovskou trpělivost. Pozorovat kováře při práci jsme dokázaly dlouhé hodiny - obdivovaly jsme sílu a fortel, čichaly vůni výhně a záviděly špinavé ruce i oblečení, za které ho nikdo nekáral.
Zdatnost a vojenskou disciplínu na nás požadoval i velitel hasičů Bohuslav Šíf. Když jsme konečně dostaly odznak a šedivou lodičku na hlavu, byly jsme štěstím v sedmém nebi. Spanilé jízdy historickým autem na závody mladých hasičů patřily k nezapomenutelným zážitkům. Radost z medailí bývala obrovská! Místní hasiči pořádali i vyhlášené plesy, na kterých se vždycky zpívalo „Co jste hasiči, co jste dělali, že jste nám ten pivovárek shořet nechali...“. Trnaváci si bohužel nechali zbořit hospodu u Zitů, která měla stejný genius loci, jako hospody z povídek Bohumila Hrabala.
Život na vesnici znamenal pro každé dítě automaticky řadu pracovních povinností - nanosit uhlí, naštípat třísky, zalít a okopat zahradu (těch konví, co jsme musely napumpovat u studně), dojít i v mrazu ke studni pro pitnou vodu na vaření a na mytí, v sobotu vyčistit celé rodině boty... A když se šlo na pole sázet či vybírat brambory, měli jsme s bráchou své malé košíky. Nejhezčí a voňavou prací bylo sušení sena - spolu se skřivánkem se nad loukou nesl vícehlasý zpěv lidových písní - tenkrát si při práci ještě lidi zpívali. Rodiče v nás tak přirozeně pěstovali pracovní návyky, které dnes většině mladých a nezaměstnaných chybí.
I autorita vesnického učitele byla absolutní - dostat rákoskou, od pana řídícího Jana Kuchaře, bylo výjimečné, ale po zásluze. Doma si nikdy nikdo nestěžoval - riskoval by totiž repete. Tenkrát nás vychovávali a kárali za prohřešky i sousedé. Jednou jsem si nevšimla paní Jelínkové na zahradě - hlasitě mě pozdravila a pak už jsem ji nikdy nepřehlédla a zdravila zdaleka. Škola a vesnice žily spolu - na školní poznávací výlety po celé zemi se jezdili poučit i rodiče. Autobusem při návratu vždycky burácelo „Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu...“.
Možná městského člověka napadne, že vesnické dítě nemá přístup ke kultuře. Možnosti jsme měly určitě mnohem menší, ale právě proto možná intenzivnější. Třeba mé první setkání se skutečnou knihovnou na faře, kde jsem se houpala v thonetovém křesle pana faráře a snila o všech tajemstvích, která ty obrovské hřbety knih ukrývaly, možná způsobilo, že jsem se naučila číst rok před školou. A pak už bylo samozřejmé, že jsem pravidelně chodila do místní knihovny a stala se pilnou čtenářkou. Je skvělé, že knihovna stále funguje a Jarmila Žíčařová byla a je její neodmyslitelnou součástí - klobouk dolů!
Malířské umění jsem začala poznávat nejprve v ilustracích dětských knih, později na hradech a zámcích, které jsme na školních výletech navštěvovaly. A v nedalekém domě Fořtových jsem obdivovala obrovské olejomalby - portréty Heleny a Pavly se signaturou významného trnáveckého rodáka, akademického malíře Bohuslava Bláhy. Letos jsem obrazy po letech viděla znovu - nechápu to, ale stejně jako kopec u Vránů se podivuhodně zmenšily. Z toho plyne poučení pro rodiče malých dětí: pro děti je všechno ohromné - i očekávání, i radost, zklamání, nepochopení, osamělost, stesk a strach.
Největší obdiv jsem ale chovala ke každému, kdo uměl hrát na hudební nástroj. Jak já záviděla všem, kteří měli doma klavír! S otevřenou pusou jsem pozorovala v kostele varhaníka pana Prášila - jeho velké upracované ruce, žluté od nikotinu, zahrály každou píseň. Dodnes mi je tajemstvím, kde a kdo ho učil znát noty a hrát na varhany. O mé hudební vzdělání se nějaký čas pokoušel pan učitel František Jelínek, který bydlel v domě dnešního obecního úřadu. Asi neměl dostatek pedagogického talentu, protože na housle umím hrát stejně jako Hurvínek.
Pokaždé, když někdo ve vesnici a okolí zemřel, chodila jsem s maminkou na zkoušky zpěváků k Hladíkům. Strašně jsem toužila fouknout si do stříbrné ladičky, jejíž sametové tóny mě fascinovaly. A když z futrálu sbormistr vytáhl obřadně housle a zahrál dvojhlasně píseň „Blíž tobě Bože můj“, běhal mi mráz po zádech. Jak já tenkrát milovala pohřby! To mysteriózní divadlo ozvláštněné kostelními zvony, dechovou kapelou, tklivým zpěvem a společnou modlitbou, kde každý účastník měl svou roli a celá vesnice se ponořila do černého. Dnes jsme rození i umírání přesunuli mimo domov, smuteční obřad se musí stihnout za půl hodiny a děti na pohřby nechodí. Ve snaze neubližovat, jim ubližujeme mnohem víc...
Opravdu pociťuji vděčnost osudu, že jsem se narodila do rodiny, kde Desatero bylo základním vodítkem chování i výchovy. Že jsem se narodila v době, kdy ještě lidé ctili zlaté pravidlo: "Co nechceš, aby ti druzí činili, nečiň ty jim." Naši předkové nepotřebovali občanský zákoník, ani městskou policii. Dobré sousedské vztahy si pěstovali jako vzácnou květinku, protože bez vzájemné sousedské pomoci to na vesnici prostě nešlo.
Pak přišla změna. Komunisti vyhnali lidi z kostelů a žádný jiný duchovní rozměr lidského bytí jim nenabídli. Ukradli a zdevastovali majetek schopným a pracovitým - tahle ulice by mohla vyprávět. Naučili lidi lhát, krást, podvádět a závidět - nesmrtelná teta se zabydlela v mnoha srdcích.
A dnes? Skromnost, zdvořilost a pokora zřejmě emigrovaly. Máme všechno, o čem se našim předkům v padesátých letech ani nesnilo. Nedělní cestu do kostela jsme vyměnili za návštěvu obchoďáků, auto má každá rodina nejméně jedno, popelnice jsou plné vyhozeného jídla, kde kdo běhá s náhradními díly v těle, u zubaře nás ošetří bez bolesti, záchranka přiletí vrtulníkem, nadávat můžeme beztrestně - a stále jsme nespokojení. Na Ukrajině by s námi určitě rádi měnili...
Obrátím list, protože chci vzpomenout na další osobnosti Trnávky. Bezesporu k nim patří majestátní postava pana faráře Gustava Adolfa Molnára. Na jeho nekonečná kázání vzpomínal i kladrubský rodák profesor Zdeněk Matějček. Možná si právě říkáte, že mu v délce projevu zdatně konkuruji. Ale třeba nevíte, že to byl také básník a textař, a že obohatil evangelický zpěvník o mnoho krásných písní.
Významnou osobností byl také profesor Jaroslav Skokan - autor "Dějin Trnávky, Řečan nad Labem a Labětína" a autor "Dějin dolování železné rudy na Chvaleticku". Aktivně se podílel na veřejném životě a dlouhá léta zastával funkci obecního kronikáře. A mnoho zajímavých fotografií do kroniky dodal i dvorní fotograf Ladislav Raichman. Jedinečnou pokračovatelkou profesora Skokana byla řadu let vždy usměvavá Líba Tichá – taky vzpomínáte?
Slečnu Olgu Skokanovou znali žáci a studenti v širokém okolí. Své znalosti z němčiny, angličtiny, francouzštiny a ruštiny se s nekonečnou trpělivostí snažila předat všem zájemcům. V mém případě to byla snaha marná. V šedesátých letech rozjela lidový kurz ruštiny, do kterého se přihlásily dokonce i naše matky - v naivní představě, že nám se světovým jazykem budou později pomáhat.
A rozhodně nemůžu nevzpomenout Václava Svobodu. Nebyl to pokrevní strejda - oslovení strejdo a teto patřilo všem sousedům a přátelům našich rodičů a prarodičů. Tak strejda Véna byl někdo, jako František Křižík. Elektriku v domě opravoval snad každému. Měl první telefon, televizi, elektrický zvonek a dálkové otevírání branky. Uměl vyrobit elektrickou pračku v dobách, kdy naše matky praly ještě na valše, a opravil všechno, z čeho visela elektrická šňůra. Měl první fotoaparát i kameru, a hlavně dobré srdce a věčný úsměv na tváři. Byl jedním z prvních majitelů auta a často nahrazoval sanitku. Ochotně odvážel trnávecké rodičky do porodnice - i mě vezl dvakrát.
Dosud jsem mluvila o osobnostech mého dětství. Ráda bych zmínila i současné osobnosti, které mají své kořeny v Trnávce a na které bychom mohli být snad taky hrdí - jen se bojím, že já o všech nevím. Znám profesora pražské vysoké školy, znám bývalého ředitele gymnázia, znám prvoligového plochodrážního jezdce a mistryni republiky v triatlonu. A přestože v Čechách je spisovatelem každý, kdo napsal třeba jen kuchařku, může se i Trnávka chlubit hned třemi spisovatelkami. Tituly jejich knížek nemají sice takovou publicitu jako bestseller "Největší Čech", ale zase se za svá díla nemusí stydět. A jak se všichni jmenují? Tak to už je úkol pro domácí AZ kvíz.
Ale opravdovou hrdost pociťuji nad skutečností, že se v tak malé vesnici našlo hned několik rodin, které otevřely svou náruč a své srdce opuštěným dětem. Nezištná láska a péče je největší dar, který člověk člověku m
více  Zavřít popis alba 
  • 10.5.2014
  • 475 zobrazení
mysticsmile
„Já Vás všechny zdravím v naší klubovně, vítám mezi námi milou a vzácnou návštěvu místostarostku krásného města Boskovice Ing. Jaromíru Vítkovou, která přichází se zajímavým a poutavým vyprávěním o starobylém židovském městě,“ zněla úvodní slova vedoucí úseku přímé obslužné péče Miroslavy Čopákové do posledního místa zaplněnou kulturní místností.
Městská správa sociálních služeb v Boskovicích pořádá pro své klienty po celý rok řadu zajímavých akcí. Nejen tancovačky a koncerty, ale též vzdělávací pořady typu Cestománie, zdravotnické besedy a různé přednášky. Tentokrát senioři mohli pomyslně cestovat po místních památkách dávné historie a podívat se, jak s přibývajícími léty díky péči Města „mládnou“. „Však to také do projektu „Cestománie zapadá,“ dodala ještě úvodem Miroslava Čopáková.
„Jistě víte, že město Boskovice je historickým centrem regionu,“ zahájila představení památkové zóny místostarostka Ing. Jaromíra Vítková. „Již v roce 700 existovaly na zdejším území asi čtyři osady. První zmínka o městě Boskovice se objevila v roce 1222, proto letos slavíme 790 let od založení.“ Místostarostka připomenula všem známou pověst o Velenovi, založení hradu a pokračovala: „ V roce 1990 Město vyhlásilo místní Památkovou zónu, kde jsou stanovena pravidla vlastníků pozemků a objektů. Jedná se především o způsoby provádění stavebních úprav. V roce 1993 vznikl Program obnovy židovské čtvrti a Program regenerace, jenž byl již dvakrát aktualizován, abychom mohli efektivně využít dotací z Ministerstva kultury. V aktualizacích se uvádí již opravené památky, co je třeba udělat a kolik to asi bude stát. Tady vidíte na mapce hranice Památkové zóny a soupis všech památek, které na území Památkové zóny nacházejí. Celkem je v lokalitě města padesát památek, z toho 37 přímo v Památkové zóně. Mimo Památkovou zónu je například kostel Všech svatých, evangelický kostel, socha Panny Marie s Ježískem na ulici Dukelské, ta je krásně restaurovaná a zřejmě patří mezi nejstarší zdejší památky vůbec. Na stejné ulici je kaple Panny Marie a třeba ještě socha sv. Rocha na Bílkové ulici. V památkové zóně se nachází zřícenina hradu, empírový zámek, rezidence, radnice, obytné domy v židovské čtvrti, socha Panny Marie na Masarykově náměstí, kašny… Památky jsou převážně Města, některé patří MP Holdingu rodiny Menzdorff – Pouilly, jiné zase Židovské obci, církvi římskokatolické náleží kostel sv. Jakuba staršího. Obytné domy na ulicích Bílkova, Plačkova, U Vážné studny jsou pak fyzických osob. Velmi cennou je synagoga, která má vzácnou vnitřní výmalbu židovských umělců z Polska a Ukrajiny. Byla postavena v roce 1639, uvnitř je dělená na prostor pro muže a ženy samostatně. Ženská část v prvním patře byla přistavěna v letech 1657 – 1667. Dne 13. března tomu bude 70 let, co bylo v roce 1942 místních 400 židů deportováno do koncentračních táborů a po osvobození se jich vrátilo jen čtrnáct. Tím došlo k postupné zkáze židovské čtvrti i synagogy. Ta sloužila za války jako skladiště pro nacisty a po válce za totality zde měly sklady různé podniky. Velmi zchátrala a po revoluci v roce 1990 začala její rekonstrukce.“ Paní místostarostka pak promítala jednotlivé památky, kde byl vždy uveden soupis oprav od roku 1995, kdy Ministerstvo kultury vyhlásilo Program regenerace památkových zón, což je dotační titul. „Každý rok podáváme žádost v souboru dokumentů, kde musí být, že památka je na seznamu, že Národní památkový ústav souhlasí s opravami a je uveden i rozpočet prací. O dotace „bojuje“ řada měst, proto vždy obdržíme mnohem menší částku, než žádáme. Město přispívá z Programu regenerace i na památky, jež nejsou v jeho vlastnictví, například již výše uvedená Synagoga. Konkrétně zde přispělo na obnovu nástěnných maleb, prostor kolem synagogy a na obnovu elektroinstalace. Synagoga slouží dnes i Muzeu Boskovicka, konají se zde koncerty, výstavy a jiné společenské akce.“ Ing. Jaromíra Vítková pak představila slovem a obrazem další významné památky a u každé se zastavila s podrobným popisem. Zmínila kostel sv. Jakuba Staršího, kde město přispělo na opravu střechy, barevných oken, fasády a v roce 2007 opěrné zdi. Pak se zastavila u obytných domů Plačkova a Bílkova. „Zde jsme před časem poskytli dotace i fyzickým osobám. Vzhled domů se změnil, zrekonstruovali jsme vodovod, kanalizaci, plyn, veřejné osvětlení, byl opraven povrch komunikací. Zámkovou dlažbu jsme využili záměrně, lze ji snadno obměnit.“ Místostarostka pak promítla dochované městské brány do židovského města, historické snímky objektů v havarijním stavu před opravami, vzpomenula na kdysi necitlivé bourání v ulici Komenského a Růžové. V loňském roce byl opraven dům Zborovská 13 s pamětní deskou spisovatele Hermanna Ungara, kdysi se zde provozovala likérka. Konstatovala, že velkou újmu utržilo židovské město požárem v roce 1823, kdy všechny dřevěné domy shořely. Též farní kostel byl zasažen, přišel o jednu z věží. Renesanční radnice - zde sídlí částečně Městský úřad, opravy probíhaly od roku 1995, v roce 2010 byla zpřístupněna čtyřboká věž jako rozhledna. Ing. Jaromíra Vítková pak pokračovala: „Socha sv. Rocha na Bílkové ulici - zde jsme nechali opravit sokl. Sochy velmi poškozuje počasí a restaurátorské práce jsou velmi drahé. Socha Panny Marie na náměstí - je to replika. Původní restaurovaná stojí od roku 2001 v průjezdu radnice. Kaple Panny Marie na Bělé - dostala automatické zvonění, vyměňovaly se schody a kamenné prvky, byla opravena fasáda. Kašna na náměstí a kašna U koupadel - té druhé se říká kašna smrti, voda byla kontaminovaná odpadní a byla příčinou epidemií a mnoha úmrtí tehdejších židovských obyvatel. Kašna ve zdi u brány do židovské čtvrti naproti rezidenci - v letech 2009 a 2010 rekonstruována. Hlava je kopie z budovy Ministerstva hutnictví, jež sídlilo za první republiky v Brně. Kostelík opraven, hřbitov kolem kostela Všech svatých byl zrušen, ostatky dávno zemřelých převezeny na nový v Doubravech, ostraněny náhrobky a vznikl parčík. Zámecký skleník - původně ovčín, přebudovaný hraběcí rodinou na oranžerii, po znárodnění v roce 1948 zde vzniklo společenské centrum, po roce 1990 diskotéka. V restituci jej získala zpět rodina Menzdorff – Poulily. Ta nemovitost prodala městu, jež stavbu opravilo v roce 2002 a přebudovalo na krásný společenský dům. Před skleníkem je památný strom jinan dvoulaločný. Masné krámy v židovském městě - kdysi sídlem židovské policie, dnes garáže. Střecha sloužila jako dětské hřiště. Zřícenina hradu - první písemná zmínka v roce 1313. Páni z Boskovic byli kdysi významné osobnosti míst, jako jsou Krakow, arcibiskupství Olomouc, hrad Hukvaldy, Černá Hora, Moravská Třebová – zde všude působili a zůstaly po nich erby. Hrad opravuje společnost MP Holding, probíhají zde kulturní programy, svatby. Empírový zámek - v roce 2003 opravena část fasády, v roce 2006 mozaika v obřadní síni. Rezidence - zde sídlí Muzeum Boskovicka. Je v majetku města, jež ji koupilo od rodiny Menzdorff – Pouilly. Od roku 2003 se opravily fasády, okna, kamenné prvky, portál u vstupních dveří, za prostředky Jihomoravského kraje vyměněno akumulační topení. Opravovalo se schodiště. Nyní rekonstruujeme první podlaží pravou část. Bouráme příčky po předchozích uživatelích z doby předrevoluční, opravujeme snížené stropy. Vznikají důstojné prostory pro novou expozici.“
Místostarostka pak shrnula opravy za patnáct let, kdy se proinvestovalo nejméně šedesát milionů korun jen z pohledu Města. Celkově bude částka mnohem vyšší. V té souvislosti vzpomenula náročnou opravu náměstí, což byly též obrovské částky. „Nyní bychom chtěli pokračovat i když dotace ubývají. Snažíme se každý rok alespoň něco opravovat. Do roku 2017 bychom potřebovali ještě 180 milionů korun. Jako město máme dobré postavení u Ministerstva kultury. Dobře zde pracuje Památková komise, jež se schází pětkrát do roka, což některá jiná města nemají. Za to získáváme body. Našim cílem je, aby židovské město žilo, nestalo se skanzenem. Opravy v Památkové zóně jsou náročné a drahé, například okna nesmí být plastová. Bydlení je krásné, ale skýtá mnohá omezení. Boskovice jsou ve Sdružení památkových sídel, kde v Republikovém výboru máme přímého zástupce z naší samosprávy. Ještě dodám, že zámecký park a park u skleníku jsou též památkově chráněné, zde jsme získali dotaci z Fondu životního prostředí a v letech 2010 – 2011 proběhla rekonstrukce. A na úplný závěr mám dobrou zprávu pro Vás seniory, v rámci oprav rezidence jsme získali dotaci na výtah do prvního patra, kde instalujeme nové expozice. Tak budete mít bezbariérový přístup.“
„Já bych chtěla moc poděkovat paní místostarostce, myslím, že přednáška byla zajímavá,“ vzala si slovo nakonec ředitelka MSSS Bc. Marie Sáňková. „Člověk si uvědomí, že zachovat kulturní dědictví pro další generace je vždy velmi náročné. Získali jsme nové typy pro jarní vycházky našich klientů.“
Celou přednášku pak nejlépe zhodnotila jedna z klientek: Děkujeme, moc hezky jste nám to řekla!“
Za laskavé poskytnutí materiálu Prezentace památkové zóny děkuji místostarostce Ing. Jaromíře Vítkové.
Více: www.boskovice.cz
www.msssboskovice.cz
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
  • březen 2012
  • 299 zobrazení
milansulc
  • červen 2008 až prosinec 2019
  • 20 zobrazení
lase42
Kategorie: cestováníkultura
více  Zavřít popis alba 
  • září 2008 až září 2018
  • 26 zobrazení
weprunek
  • srpen 2013 až prosinec 2014
  • 34 zobrazení
franczek
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • srpen 2013 až květen 2016
  • 41 zobrazení
nutrity
  • 6.3.2016
  • 43 zobrazení
nmaikl
  • 26.4.2015
  • 34 zobrazení
jahyfotograf
  • březen 2014 až leden 2015
  • 173 zobrazení
reklama