radekgre
Hrad Potštejn stával na strmém kopci nad Divokou Orlicí jižně od městečka Potštejna, kde se dodnes zachovaly jeho zříceniny. Býval nejmohutnějším a nejpevnějším hradem v celém Podorlicku. Hrad založil koncem 13. století Procek z rodu Drslaviců, pocházejících z Plzeňska, kteří v povodí Divoké a Tiché Orlice prováděli rozsáhlou kolonizaci. Poprvé je Potštejn připomínán k r. 1287 a pak k r. 1311, když byl za krátké a chaotické vlády krále Jindřicha Korutanského ve sporech pánů s pražskými měšťany zabit Procek z Potštejna. Prockův syn Mikuláš z Potštejna ze msty zavraždil bohatého a vlivného pražského měšťana Peregrina Puše, za což byl z rozkazu krále Jana Lucemburského uvězněn a r. 1312 postupně pokutován. Za nových bojů o českou korunu mezi Janem Lucemburským a vévodou rakouským Fridrichem Sličným se Mikuláš z Potštejna r. 1317 připojil k protivníkům krále Jana Lucemburského. Později Mikuláš z Potštejna mstil domnělou křivdu, napadal statky králových stoupenců, zneklidňoval široké okolí a zejména přepadal německé kupecké karavany.

Moravský markrabí Karel, tehdy i správce země, vytáhl r. 1338 proti Mikulášovi, dobyl jeho hrad Choceň i řadu dalších tvrzí. Mikuláš z Potštejna se královské moci sice pokořil, ale vzápětí výboje obnovil. V nové vojenské výpravě r. 1339 Karel po devítinedělním obléhání Potštejn dobyl a hrad pobořil. Mikuláš zahynul pod troskami podkopané věže. Ačkoliv odbojníkovo zboží mělo podle zemského práva propadnout panovníkovi, Karel vrátil r. 1341 jeho většinu Mikulášovým dědicům a konfiskoval pouze městečko Choceň s příslušenstvím a potštejnský hrad. Vzhledem k nesmírnému strategickému významu Potštejna v systému tehdejší zemské obrany Karel IV. hrad v l. 1355–1359 obnovil. R. 1355 jmenoval potštejnským purkrabím příslušníka panského stavu Půtu z Častolovic a pověřil ho zřejmě i řízením stavby. Protože hrad potřeboval i hospodářské zázemí, koupil Karel IV. r. 1356 od Jana z Potštejna celé panství a r. 1358 od Jana z Vartemberka a Veselí blíže neznámá práva k Potštejnu. V této kupní smlouvě je také první písemná zpráva o městečku Potštejnu, tehdy zvaném Potštejnek.

V dalších letech se Potštejn již připomíná jako královské zboží v držení různých zástavních pánů. Okolo l. 1371 až 1376 byl zde zástavním držitelem opavský kníže Bolek, po něm leslavský biskup Jan, dále knížata opolská Bolek, Jindřich, Bernard, Ladislav a těšínský kníže Přemek. Když král Václav IV. vyplácel ze zástavy všechny komorní statky, vyplatil v l. 1390–1397 i Potštejn.

Vykoupený Potštejn Václav IV. postoupil r. 1395 Jindřichu Lacembokovi z Chlumu, Husovu průvodci do Kostnice. Lacembok zápisem z r. 1396 slíbil králi, že Potštejn opět vrátí, kdykoli mu bude nařízeno. R. 1398 zastavil král Václav IV. hrady Potštejn a Bezděz se všemi městečky a vesnicemi moravskému markraběti Prokopovi, za něhož byl hrad r. 1399 bezvýsledně dobýván vojsky panské jednoty, vedenými litomyšlským biskupem Janem, Bočkem z Kunštátu a Smilem Flaškou z Rychmburka. Po smrti markraběte Prokopa r. 1405 vrátil Václav IV. Potštejn opět Jindřichu Lacembokovi z Chlumu. V letech 1410–1425 byl hrad v držení královny Žofie, manželky Václava IV., po jejíž smrti r. 1425 připadl králi Zikmundovi.

Za husitských válek byl Potštejn od r. 1427 zápisným zbožím Půty mladšího z Častolovic, nesmiřitelného nepřítele husitů, kteří r. 1432 hrad oblehli. Posádka se vzdala až po půlročním obléhání. Po smrti Půty mladšího z Častolovic r. 1435 spravovala Potštejnsko, Kladsko i Minsterbersko jménem sirotků Aničky, Kateřiny a Anny vdova po Půtovi starším Anna, rozená kněžna osvětimská. Ta pak prodala všechny tyto državy Hynku Krušinovi z Lichtemburka, který je na Potštejně poprvé připomínán r. 1422. Jeho syn Vilém Krušina r. 1454 postoupil všechny zděděné statky správci a hofmistru Království českého Jiřímu z Poděbrad. Ten zastavil Potštejn náhradou za Kolín husitskému knězi a zakladateli Nového Tábora na Moravě Bedřichu ze Strážnice, který zde r. 1459 zemřel. R. 1472 zdědil Potštejn Jiříkův syn Boček z Kunštátu a po jeho smrti r. 1496 knížata minsterberská bratři Viktorin, Jindřich starší a Jindřich mladší, jinak Hynek. Kníže Viktorin r. 1472 a kníže Hynek r. 1474 přenechali svá práva na Potštejn knížeti Jindřichu staršímu, který jej ještě před r. 1478 postoupil své matce královně Johance, která jej ihned zastavila svému hofmistru Hynkovi z Valdštejna. V následujících letech 1483–1487 vládl Potštejnskem opět kníže Jindřich Minsterberský, který však r. 1488 opět hrad zastavil, tentokrát Mikuláši Hrdému z Klokočova. Vyčerpán finančními náklady na válku ve Slezsku proti uherskému králi Matyášovi r. 1488, byl kníže Jindřich Minsterberský nucen prodat okolo r. 1495 panství litické i potštejnské. Na doporučení krále Vladislava II. je koupil jako dědičný majetek Vilém z Pernštejna. Podle zápisu v zemských deskách z r. 1497 zahrnovalo potštejnské panství hrad Potštejn, městečka Kostelec nad Orlicí a Potštejnek a 13 vsí.

Za pánů z Pernštejna plnil hrad nejen funkci obranného a správního střediska rozsáhlého panství, ale stal se především honosným a reprezentačním sídlem renesančních velmožů. Po Vilémovi z Pernštejna zdědil r. 1521 Potštejn jeho syn Vojtěch, který sepsal pro svého hejtmana Albrechta Sudličku z Borovnice směrnice, podle nichž měl hrad i panství spravovat. Zakázal například trestat poddané bitím. Po jeho smrti r. 1534 získal Potštejn jeho bratr Jan z Pernštejna, držitel kladského hrabství. Za jeho i Vojtěchovy vlády nacházeli na pernštejnských statcích útočiště čeští bratři, kteří však byli z Potštejna r. 1547 vypuzeni Janovým synem Jaroslavem z Pernštejna. V jeho majetku zůstal Potštejn až do r. 1556, kdy jej musel pro dluhy prodat falckraběti rýnskému, knížeti bavorskému, arcibiskupu solnohradskému a biskupu pasovskému Arnoštovi, který ohromné potštejnské panství rozparceloval na pět dílů a po částech rozprodal.

Jeden díl s hradem Potštejnem prodal r. 1558 Václavu Hrzánovi z Harasova a na Jenštejně. Po jeho smrti r. 1570 vládl Potštejnskem za nezletilého sirotka Adama Šťastného Hrzána z Harasova poručník Mikuláš z Vildštejna. Po smrti Adama Šťastného r. 1598 držela Potštejn jeho dcera Anna Kateřina, vdova po Janu Burianu Kaplířovi ze Sulevic, podruhé provdaná za Jana Arnošta z Ullersdorfu, které byl Potštejn r. 1629 pro dluhy prodán císařskému plukovníkovi nizozemského původu, majiteli vambereckého panství Kašparu Grambovi. Po jeho smrti r. 1633 držela panství jeho žena Magdalena Grambová, která se r. 1640 podruhé provdala za Ottu Jindřicha Štose z Kounic. Sňatkem s její dcerou Františkou Magdalenou a zakoupením práv jezuitů z Hradce Králové, která získali odkazem Kašpara Gramba, získal r. 1666 Potštejn Václav Záruba z Hustířan. Zárubové drželi Potštejn do r. 1746, kdy jej Alžběta Zárubová z Hustířan, provdaná za hraběte z Hautois a podruhé za hraběte Cavriani, prodala slezskému emigrantu francouzského původu hraběti Janu Ludvíkovi Harbuvalovi-Chamaré, zkušenému hospodáři a průmyslovému podnikateli. Ten zřídil v Potštejně r. 1755 velkou plátenickou manufakturu s rozsáhlými bělidly, která dodávala výrobky až do zámoří. V Potštejně byla r. 1755 rovněž založena přádelní a tkalcovská škola pro poddané ze širokého okolí, která měla zvýšit kvalitu českého plátna. Po smrti Jana Ludvíka r. 1764 se ujal potštejnského statku jeho syn Antonín, který se pokusil i o zavedení hedvábnictví. Dal rovněž r. 1781 postavit naproti zámku lékařský dům pro chirurga (nynější faru), jenž měl vykonávat obvodní službu na území celého velkostatku. Do dějin hradu se Jan Antonín zapsal svými vykopávkami v podzemí zámku.

Za obou hrabat Chamaré došlo k zásadnímu zlomu i ve vývoji městečka Potštejna. Do poloviny 18. století mělo povahu původního podhradí s funkcí sloužit potřebám hradu hlavně řemeslnickou a dělnickou prací a sdílelo s ním i jeho osudy. Když byl hrad jako sídlo v 30. letech 17. století opuštěn, ztrácelo svou úlohu a hospodářský význam. Až opět od r. 1746 ožilo jako ústředí samostatného potštejnského velkostatku a manufaktury a opět se mu vrátila funkce služebnosti k sídelní vrchnosti, ale tentokrát již v uvolněnějším kapitalistickém vztahu. V této době také vznikly nové místní části obce Fabrika a Bělisko, typické jádro tehdejšího manufakturního Potštejna.

R. 1851 získal Potštejn sňatkem s Alžbětou Harbuvalovou Prokop Dobřenský z Dobřenic. V majetku Dobřenských zůstal Potštejn až do r. 1945, kdy přešel do vlastnictví státu.

Původní drslavický hrad zaujímal jenom vrchol hory, tedy prostor dnešního hradního paláce, a byl obehnán dvojím opevněním. V r. 1339 byl královským vojskem dobyt a rozbořen tak, že dnešní stavební zbytky zachovaly jeho podobu jen přibližně. R. 1359 jej dal Karel IV. obnovit. Z té doby pravděpodobně pochází i systém podzemních chodeb, sloužících obranným účelům. Tehdejší hradní palác byl postaven zřejmě v místech dnešní kaple a tvořily jej dvě věžovité budovy spojené zdí, jejíž zbytky jsou dosud částečně patrny v terénním stupni na nádvoří. V jižní části dnešního vnitřního hradu bylo patrně nádvoří, obehnané zdí s branou. Hrad byl obklopen parkánem s vysokou zdí, jejíž zbytky jsou dosud patrny vlevo od dnešní páté brány. Navíc bylo opevnění zesíleno valem a hlubokým příkopem, překlenutým v západní straně padacím mostem. Karlův Potštejn zaujímal tedy přibližně prostory dnešního vnitřního hradu.

Po husitských válkách bylo hradní opevnění zesíleno druhým kruhem hradební zdi, zpevněným dvěma okrouhlými vížkami severně od cesty z podhradí. V l. 1458–1459 zpevnil hrad král Jiří Poděbradský vybudováním dolního pásu hradeb, zesíleného osmi čtverhrannými baštami, vestavěnými do hradební zdi v odstupech 60–100 m. V 15. století byl hrad Potštejn vojenskou pevností prvního řádu.

Největšího významu však dosáhl v první polovině 16. století, kdy byl upraven na honosné sídlo pánů z Pernštejna. V době svého největšího rozkvětu byl hrad chráněn trojitým prstencem hradeb. Přístup do něho byl z východní strany po tzv. opyši. První brána byla zesílena příkopem a nízkou dřevěnou jednopatrovou vížkou, z níž se vycházelo na cimbuří ohradu, která z obou stran chránila 150 m dlouhou vozovou cestu, vedoucí k druhé bráně. Vížka byla dřevěná proto, aby v případě potřeby mohla být snadno stržena a svým materiálem alespoň na čas zatarasila útočníkům přístup do mezivalí. Toto mezivalí končilo u širokého, zděného příkopu, ze všech stran chráněného vysokými zdmi, přiléhajícími k prvnímu pásu hradeb. Přes příkop vedl zvedací most do druhé brány klenutého průjezdu, chráněné vpravo kamennou věží. Kromě brány byla zde ještě lávka a kamenná fortna pro pěší. Po levé straně brány stály kůlny pro vozy a různé hospodářské nářadí a kovárna. Odtud také vybíhal po obvodu celého kopce první hradební pás, zesílený osmi čtyřhrannými baštami.

Od druhé brány pokračovala cesta druhým mezivalím, opět po obou stranách chráněným pevnou hradbou. Po 250 m byla cesta překlenuta třetí branou s pevnou věží, která zde však měla i mimořádně důležitý úkol – ochranu hradní studny, zbudované asi 15 m vpravo od věže. Význam vody pro hradní posádku v případě obležení byl nesmírný. Proto byla nad studnou vztyčena ještě zvláštní ochranná věž, zpevněná mocnými opěrnými pilíři. Studna byla spojena s věží nad třetí branou krytou chodbou. K dalšímu zabezpečení studny sloužila zvláštní bašta, zbudovaná mezi ní a dolní hradbou.

Od třetí brány pokračovalo mezivalí až ke čtvrté bráně, chráněné mohutnou dvoupatrovou věží, v jejímž průjezdu vpravo byl příbytek vrátného, vlevo písárna, kde byly vyřizovány běžné úřední záležitosti. K této bráně, dodnes ozdobené pernštejnskou zubří hlavou, se přimykal prostřední hradební pás, obepínající vrchol kopce. Toto opevnění bylo na severní straně posíleno dvěma kulatými věžemi, chránícími přístupové mezivalí i jádro vlastního hradu.

Na východní straně hradby byly umístěny konírny. Jižní strana pak byla chráněna mocnou plošinnou baštou, výhodnou pro umístění hrubé střelby. Vedle stály hospodářské budovy neznámého účelu. Na západní straně zesilovala hradbu kulatá bašta. Volný prostor, do něhož se mezi druhým a třetím hradebním pásem rozšiřovala příjezdová cesta, sloužil jako shromaždiště a cvičiště hradní posádky.

Od čtvrté brány se východním směrem zatáčela příkrá cesta přes hradební „plac“ k páté hradní bráně, uzavírající poslední vnitřní opevnění tvaru podkovy, obrácené obloukem k jihu. Brána byla opět zesílena mocnou věží stojící v místech, kde r. 1339 v troskách tehdejší věže zahynul Mikuláš z Potštejna. Napravo od vchodu byl čeledník, nalevo světnice vrátného. Po celé délce severní strany vnitřního opevnění stály byty úředníků a spižírny. Nahoře byla hradba zpevněna dřevěným podsebitím. Naproti těmto budovám, přistavěna na vnější zeď hradního paláce, stála kuchyně se spižírnou a pod ní napravo cisterna na vodu. Jižní část hradby zesilovala mohutná kulatá věž, bývalá věznice, na jejímž místě dnes stojí kaple Božího hrobu, východní stranu menší čtyřhranná bašta. Všechny fortifikační složky vnitřního opevnění dokazují, že zde bývala nejstarší hradní část.

Od páté brány vedla cesta ke hradnímu paláci parkánem po severní a západní straně až k jeho jižnímu konci, kde byla poslední brána. Cesta byla pravotočivá proto, aby útočník, držící zbraň v pravé a štít v levé ruce, byl ze strany paláce odkryt střelám. Šestou branou, zpevněnou příkopem, padacím mostem a věží, se vcházelo na podkovovité palácové nádvoří, obklopené dvěma křídly jednopatrového paláce, jehož konce na severní straně spojovala silná zeď s cimbuřím. V paláci byly komnaty panstva, pokoje pro hosty, byt purkrabího, ložnice služebnictva, kaple, zbrojnice, spižírny a sklepy. V prvním patře každého křídla byly slavnostní síně a sedm dalších pokojů nestejné velikosti. Síň v levém křídle paláce byla spojena dřevěným můstkem s věží nad pátou branou, která měla být posledním útočištěm zbytků posádky. Odtud byl také jeden ze vstupů do podzemních chodeb. V místech bývalého hradního paláce stojí dnes rozvaliny kostelíka sv. Jana Nepomuckého. Ve východním rohu paláce je ve výši 5 m nad zemí na jednom kvádru vytesán gotickým písmem latinský, dnes již nečitelný nápis. Archeolog Karel Josef Biener z Bienenberga jej r. 1778 četl takto: Signata instes, caritas extirpat hostes. (Na poznamenaném začni hledati). Toto čtení přejal také Alois Jirásek do své povídky Poklad, v níž vypráví, jak hrabě Jan Antonín Harbuval-Chamaré na základě nápisu hledal v podzemních chodbách hradu poklad. Jde však zřejmě o latinský verš, obsahující zbožnou průpovídku. Kámen dnes není na svém původním místě. V bývalém hradě tvořil pravděpodobně hořejší příčnou část kamenného portálu.

Poslední stavební úpravy spolu s kamenickou a malířskou výzdobou se na Potštejně prováděly koncem 16. století za Adama Šťastného Hrzána z Harasova, který se tím značně zadlužil. Adam Šťastný byl také posledním majitelem, který na Potštejně sídlil. Ještě r. 1635, při dělení pozůstalosti po Kašparu Grambovi, konstatuje zápis, že „…hrad, zámek Potenštejn leží na vysokém vrše nad městečkem Potenštejnem, někdy velikým nákladem od kamene vystavěný, na díle cihlou a na díle šindelem přikrytý, trojími zdmi kamennými a baštami a blochourmi (sruby) okolo obehnaný. V kterémžto pokojův, světnic, komor, pavlačí sklepů klenutých, jak nahoře suchých, tak dole pro vína a piva, kuchyně, špižírně a maštalemi, obilnicemi, studnice široká a tesaným kamenem od vrchu až dolů vůkol obezděná… i jiných všelijakých potřeb se vším dostatkem jest …“.

Potom ale přestal být nepohodlný hrad sídlem vrchnosti a vzhledem k pokroku ve válečnictví již nevyhovoval ani jako pevnost. Opuštěný a neudržovaný objekt pozvolna chátral a v r. 1673 je uváděn jako pustý. Zkázu hradního areálu dovršil v l. 1747–1782 hrabě Jan Antonín Harbuval-Chamaré, který v podzemí marně hledal legendární poklad loupeživého Mikuláše z Potštejna. Vykopávkám padly za oběť i některé doposud zachovalé části hradního objektu. Avšak kromě starých klíčů, podkov, ostruh, pečetidla městečka Potštejna a dalších drobností, nenalezl nic. Nálezy pocházejí vesměs ze 16.–17. století a jsou dnes uloženy v Pamětní síni Jiráskova Pokladu v Potštejně. Jediným výsledkem výzkumu je plán podzemních chodeb, pořízený r. 1762 hrabětem Harbuvalem-Chamaré.

R. 1766 dala postavit v opuštěných hradních rozvalinách hraběnka Anna Barbora Harbuval-Chamaré rokokový kostelík sv. Jana Nepomuckého, z něhož se dnes zachovalo jen obvodové zdivo. Při kostelíku zřídila i obydlí pro kapucínské mnichy, kteří se tu ale nikdy neusadili. Na dolním nádvoří byla později vybudována kaple Božího hrobu, která se zachovala dodnes.
více  Zavřít popis alba 
  • 19.9.2020
  • 65 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
hanakzhor
Vzpomínkové toulání po bývalém královském městě, založeném v r. 1257 Přemyslem Otakarem II. jako nové město vedle původní osady Starý Kolín, kterou pro svoji polohu ohrožovaly povodně. V letech 1435-54 byl Kolín sídlem Bedřicha ze Strážnice, který zde vystavěl hrad. U Kolína se odehrálo několik bitev se švédskými, saskými vojsky a v r. 1757 zde porazil rakouský maršálek I. J. Daun vojska pruského krále Fridricha II. Ve městě je mnoho církevních, světských a kulturních památek, zbytky gotických městských hradeb a bývalého hradu, přestavěného na pivovar. Židovská obec zde byla druhá největší po Praze. V Kolíně žilo mnoho význačných osobností. Dlouhá léta zde působil i kapelník František Kmoch (1848-1912). Na pohlednicích během několika desetiletí je zachycen život a vývoj města i s jeho okolím.
více  Zavřít popis alba 
  • 12.12.2019
  • 83 zobrazení
manula1
Letos se opět můžete v Městském muzeu ve Strážnici pokochat kouzelným světem stavebice LEGO. Tentokrát jsou modely zaměřeny na filmový svět. Nechybí ani oblíbený koutek pro děti, kde si můžou sami tvořit. Výstava potrvá až do 29.9.2019.
Ve sklepení muzea je i výstava štamprlí, ze soukromé sbírky, která určitě zaujme .
https://muzeum-straznice.webnode.cz/
více  Zavřít popis alba 
  • 18.6.2019
  • 146 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
loboso
Karlova pevnůstka /Blockhaus, Fort Carl/. Torzo pruské skalní pevnůstky vystavěné roku 1790 na vrcholu hory Pták. Stavba této strážnice k ochraně bývalé Prusko-Rakouské hranice proběhla z rozkazu pruského krále Bedřicha Viléma II, stavitelem byl major Bonawentura von Rauchen. Stavba, která se nachází cca 2 km jižně od obce Karlów nad Liščím sedlem, byla pojmenována na počest císaře Karla VI. Ze skalní plošiny je pěkný výhled na Velkou Hejšovinu.
více  Zavřít popis alba 
  • 24.4.2019
  • 129 zobrazení
bele
ALB 1222
Sotva byla dokončena fortifikace města, tak krátce na to byla úspěšně podrobena zkoušce při obléhání Olomouce pruskou armádou v roce 1758. Dokonce byl sloup Nejsvětější Trojice několikrát zasažen koulemi z pruských děl a olomoučtí občané se bez ohledu na možné nebezpečí vydali v procesí žádat pruského generála, aby jeho vojáci na monument nestříleli. Generál James Keith vyhověl jejich přání, a tak byl sloup dalších škod ušetřen. Pruský král Bedřich II., vrchní velitel pruské armády, soustavně usiloval o územní zvětšení svého království na úkor habsburské monarchie, což se mu v případě Čech a Moravy nepodařilo. Tento podnět stál za potřebou podívat se co ze všeho zbylo

Pevnost Koruna je jedna z mála dochovaných pevnostních objektů původního bastionového opevnění Olomouce vystavěná v letech 1754-1756 pod vedením barona de Rochepine. Od historického jádra byla oddělena Mlýnským potokem. V areálu byly původně pouze dvě budovy – strážnice a prachárna, dělostřelecký sklad vznikl o 100 let později – v roce 1856. Dnes tvoří hlavní dominantu prostoru i svou délkou cca 90 metrů. Konstrukci tvořil dřevěný skelet z dubových sloupů, spodní dvě patra doplněná zdí a dvě patra ve střeše byla osazena 36 vikýři. Budova neměla schody, jen rampy pro dobrou manipulaci s materiálem. V současné době je po rekonstrukci používána jako interaktivní muzeum vědy University Palackého

Terezská brána byla jednu ze čtyř bran a je pojmenována na počest návštěvy Marie Terezie v Olomouci. Brána má podobu triumfálního oblouku a dnes stojí osamoceně po odbourání přilehlých hradeb
více  Zavřít popis alba 
125 komentářů
  • 27.10.2018
  • 171 zobrazení
blanka13
V pátek před odjezdem jsme se ještě prošli okolím Radějova po NS Oskerušová. Kopec Žerotín je známý jako oblast s nejvyšší výskytem starých oskeruší na jihu Bílých Karpat. Roste zde zhruba 20 oskeruší starších 100 let. Adamcova oskeruše je nejmohutnější a zřejmě nejstarší jeřáb oskeruše, který roste na území České republiky. Památný strom, který podle odhadů věku pamatuje i Rudolfa II... Byla nádherná, samý květ... O něco menší byla Karlova oskeruše. Na Žerotín kopci se také nachází kaple a velký dřevěný kříž a je odtud nádherný výhled na město Strážnice a okolí. Zastavili jsme se u rozhledny na kopci Holý vrch, kde je i Kaple ve větru. Kapli tvoří kruh jedenácti jeřábů břeků...
více  Zavřít popis alba 
  • 27.4.2018
  • 167 zobrazení
harmiva
Páteční cyklovýlet je kratší (neb nás čeká intenzívní večerní program) - vyjedeme/vystoupáme k/na rozhledně/-nu Travičná u Tvarožné Lhoty a navštívíme muzeum Oskoruše v Tvarožné Lhotě. Ujeto 33 km a nastoupáno 341 m.
více  Zavřít popis alba 
  • 14.10.2017
  • 103 zobrazení
biblos
Historické jádro městečka je městskou památkovou zónou.

Přestože první doložená písemná zmínka o Strážnici pochází až z počátku 14. století, množství archeologického materiálu vypovídá o daleko dřívějším osídlení tohoto území. Počátky samotného města jsou spojovány s upevňováním hranic českého království v době vlády Přemysla Otakara II. v 2. polovině 13. století, kdy došlo k trvalému připojení Strážnicka k Moravě. Na ochranu zemských hranic bylo zbudováno několik hradů, mezi nimiž se nacházel i hrad ve Strážnici, vystavěný po roce 1260. Samotné jméno města je odvozováno od strážní funkce, kterou měl hrad položený v těsné blízkosti moravské hranice vykonávat.

Strážnice byla původně královským majetkem, na počátku 14. století získal toto město významný moravský rod pánů z Kravař. O velký rozmach města se zasloužil moravský zemský hejtman Petr Strážnický z Kravař, který postupně rozšiřoval strážnické panství a zasloužil se také o rozvoj vinařství vydáním horenského práva. V první polovině 15. století se Strážnice stala jedním z nejvýznamnějších moravských husitských center. Za vlády posledního mužského potomka rodu Jiřího z Kravař došlo k nebývalému stavebnímu rozvoji města, bylo založeno strážnické Nové Město, opevněné vodním příkopem a hliněným valem s vestavěnými kamennými branami, postaven kostel sv. Martina a došlo také k dokončení přestavby hradu. Z 15. století pochází nejstarší doklady řemeslné výroby.

Na fotkách lze spatřit:
Kostel Nanebevzetí Panny Marie z roku 1747
Strážnické brány (Skalická a Veselská). Jsou zbytkem protitureckého opevnění ze druhé poloviny 16. století, za své doby nejmohutnější brány na Moravě, do dnešní doby se dochovaly pouze boční bašty bez krovů.
Synagogu a židovský hřbitov. Jsou pozůstatkem strážnického židovského města, které mělo vlastní špitál a dvě školy. Nejstarší náhrobek, přenesený z původního hřbitova, pochází z roku 1448.
Baťův kanál
Kostel svatého Martina se strážní věží
Zámek a zajimavé stromy v zámecké zahradě
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 19.8.2017
  • 91 zobrazení
biblos
Rozhledna Travičná
Rozhledna je postavena v katastrálním území obce Tvarožná Lhota, v lokalitě známé jako Vrchy. Na mapě ji lze najít pod názvem Travičná, což je vrchol kopce s nadmořskou výškou 380 metrů. Je první rozhlednou v chráněnné krajinné oblasti Bílé Karpaty. Prezentace CHKO BK se nachází v atriu rozhledny, kterou provozuje obec Tvarožná Lhota.
Vystoupat lze po 177 schodech, výhled je z výšky 34m a celková výška rozhledny je 52,6m.

Obec Tvarožná Lhota ( dříve jen Lhota) je připomínána už v roce 1486 jako součást strážnického panství. Ještě předtím v roce 1475 obdržela od Pertolda z Lipé právo odúmrti, které bylo v roce 1546 potvrzeno Janem II. ze Žerotína. Od roku 1628 až do zrušení patrimoniální správy náleželo strážnické panství i s Tvarožnou Lhotou hrabatům Magni. V době jejich vlády během 18. stol. vznikl nejstarší obecní typář, který byl užíván ještě v první pol. 19. stol. V kruhovém pečetním poli jsou umístěny motivy vinných hroznů a kosíře, opis je majuskulou PECZET,DEDINI.LHOTI. Pečetní znamení připomíná dávnou vinařskou tradici v obci.

Umělá vodní nádrž Lučina na potoce Radějůvka s rozlohou asi 2 ha je situována v chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty asi 7 km od Města Strážnice, v katastru obce Tvarožná Lhota v nadmořské výšce 280 m. Nádrž slouží ke koupání a reakraci.
Kategorie: cestováníkrajina
více  Zavřít popis alba 
  • 19.8.2017
  • 142 zobrazení
jackal001
Arundel je město nacházející se v Západním Sussexu v Jižní Anglii. Leží 79 km jihozápadně od Londýna. Jižní částí města protéká řeka Arun. V Arundelu najdeme také katedrálu, kriketový klub a hřiště. V Arundelu také vznikl jeden z nejstarších skautských oddílů. Ve východní části města Arundelu najdeme také stejnojmenný hrad.
Hrad Arundel
Domov dnešního vévody a vévodkyně z Norfolku. Hrad byl založen na Boží hod vánoční roku 1067, kdy Vilém Dobyvatel, který úspěšně napadl Anglii a získal její trůn, udělil třetinu sussexského hrabství svému příbuznému, Rogeru de Montgomery. Arundel byl jedním z řetězce obranných hradů podél jižního pobřeží, který měl odradit invaze ze zahraničí. Roger de Montgomery vytvořil ambiciozní opevnění z hlíny a dřeva s půdorysem čísla 8 a centrálním opevněným pahorkem obklopeným dvěma nádvořími. Původní palisádové opevnění bylo záhy nahrazováno kamennou zdí, počínaje věží s bránou, která pochází z roku 1070.
Po povstání Rogerova syna připadl hrad anglické koruně a pak byl předán rodině d'Albini, která nahradila původní dřevěnou tvrz kamennou stavbou z caenského kamene. Král Henry II postavil nové obytné budovy na jižním nádvoří, z nichž část tvoří základy dnešního domu, a potom předal hrad zpět d'Albiniům. Když se stal majitelem rod Fitzalanů, dále budoval a rozšiřoval obytné prostory na jižním nádvoří, přistavěl barbakán nebo také vnější strážnici u brány a Bevisovu věž. Poslední Fitzalan zemřel mladý, a tak vlastnictví hradu přešlo přiženěním na vévody Howardy z Norfolku.
Hrad byl obléhán během občanské války v roce 1644 a dobyt vojsky parlamentu, která je z části zbourala, aby jej royalisté nemohli dále využívat.
Ke konci 18. století jedenáctý vévoda Norfolku z hradu udělal své hlavní sídlo a začal s rozsáhlou přestavbou. jeho úsilí se však nedostalo ocenění, a 15. vévoda provedl novou masivní rekonstrukci v letech 1875 až 1900, kdy zavedl nový přívod vody a elektrické světlo.
Současný 18. vévoda z Norfolku hrad využívá jako rodinné sídlo. Spolu s vévodkyní zrestaurovali interiér do jeho viktoriánské slávy. Vévoda také obnovil park a vyhlásil ekologický plán na zachování přírody v okolním panství.
více  Zavřít popis alba 
  • 27.7.2017
  • 76 zobrazení
xambo
  • 8.7.2017
  • 55 zobrazení
lotusesprit
Stolpen (D) - Hrad, jehož historie sahá až do ranného středověku, se postupem doby změnil v pohodlný zámek, který později částečně ustoupil přestavbě na barokní pevnost. Prominentní obyvatelkou hradu byla hraběnka Cosel slavná milenka saského knížete, později polského krále Augusta II. Silného, uváděného jako Tlustý. Poté, co se krásná, nápadná a inteligentní hraběnka začala míchat do státních záležitostí, byla r. 1716 na hradě uvězněna a po 49 letech vězení jako 84 stařena r. 1764 umírá. V místní prostorné kapli se nachází její hrob krytý pískovcovou deskou s nápisem, objevený až r. 1881. Kromě ní tu zemřeli také dva biskupové z Míšně.

První opevnění na hradním návrší vzniklo již kolem r. 1100, jednalo se pravděpodobně pouze o dřevohlinitou konstrukci. Biskup Bruno II. z Porstendorfu přebírá léno Stolpen od svého mana Moyka de Stulpen. V následujících letech je cíleně budováno rodové panství. Z r. 1222 pochází první průkazná zmínka o hradu Stolpen, který se kolem r. 1320 stal centrem správy nově vytvořeného úřadu Stolpen. Počátkem 15. stol. vzniklo na severní straně hradu předsunuté osídlení, které se rychle vyvinulo ve město, neboť míšeňský biskup přenesl svou rezidenci do Stolpenu. Hrad byl z velké části postaven z místního čediče. V době husitských válek byl hrad poprvé obléhán, husitské obležení trvalo osm týdnů a bylo nakonec neúspěšné. Wettinský kurfiřt August Saský poznal strategickou polohu hradu a přiměl biskupa, aby s ním vyměnil toto důležité opevnění a město. Tím bylo 340 let biskupské vlády ve Stolpenu u konce. Ihned po převzetí hradu začal kurfiřt s rozsáhlou stavební činností v renesančním slohu, čímž byl hrad přestavěn od obranyschopné podoby. Obytné prostory byly nádherně vymalovány a u jižního boku hradního návrší byl založen sad a pěstována různá zvířena. Ve třicetileté válce byl hrad r. 1632 obléhán císařskými oddíly Chorvatů a úspěšně bráněn stolpenskými měšťany. Avšak velké části hradu byly při požáru 1. srpna 1632 zničeny. Po rychlé rekonstrukci dispozice se mohli obránci při dalším obléhání Švédy v r. 1639 ubránit. Wolf Kašpar z Klengelu dokončil r. 1675 výstavbu pevnosti a tím zvětšil vojenský význam Stolpenu. Při požáru města r. 1723 byla zničena také část hradu. Po předání hradu pruské armádě v r. 1756 byla pevnost o rok později srovnána se zemí. Krátce poté r. 1758, se hrad mohl vrátit zpět Sasku. Na konci vlády kurfiřta Augusta byla v pevnosti umístěna posádka, jenž byla r. 1764 rozpuštěna a pevnost přenechána svému osudu. V následujících letech nastal přirozený úpadek zanedbané stavby, takže již v r. 1773 musela být část budov z bezpečnostních důvodů zbourána, protože hrozilo jejich zřícení. V r. 1806 se Sasko zúčastnilo po boku Pruska války proti napoleonské Francii. V dvojité bitvě u Jeny a Auerstedtu v říjnu 1806, kde bojovalo také 22 000 saských vojáků, skončila pro Prusko a jeho spojence katastrofální porážkou. Sasko bylo dokonce krátkodobě okupováno francouzskou armádou, jenž nechala Stolpen znovu opevnit, také studna byla opět vyčištěna. Po ztroskotání Napoleonova válečného tažení do Ruska, byla pevnost v průběhu jejich návratu do vlasti 25. září 1813 ostřelována francouzskou armádou a rozsáhlé části hradní dispozice byly zničeny a studna znovu zasypána. Při zpětném tažení Francouzů ze Saska ztratil hrad opět svůj vojenský význam. V průběhu romantismu a idealizování středověku v polovině 19.stol. získal hrad na významu. Od r. 1859 nechal provádět král Jan Saský rozsáhlé restaurační práce a tak mohla být památka otevřena pro návštěvníky 1. června 1877. Na popud Královského saského spolku byla v r. 1883 studna vylámaná v čedičové skále znovu vyklizena. Také ve 20. stol. pokračovalo turistické užívání hradu. Po II. sv. válce bylo kulturní využití stále rozsáhlejší.

Stolpenský hradní areál o přibližné délce 220 m se člení na předhradí (1. hradní nádvoří ), horní předhradí (2. hradní nádvoří) a na jádro hradu, které je dále děleno na spodní (3. hradní nádvoří) a horní jádro hradu (4. hradní nádvoří). Na 1. hradním nádvoří je umístěn vstup do kasemat, jakož i 3 m hluboká cisterna. Nádvoří je zakončeno špýcharem vystavěným v r. 1518, v němž byly uskladněny naturální dávky rolníků v úředním obvodu Stolpen. Průjezd špýcharem představuje jediný příjezd do hradního jádra a současně sloužil jako obydlí hlavní stráže. Proti strážnici stála původně stáj, která byla propojená s mučírnou hradu. Horní předhradí vzniklo výstavbou špýcharu, který rozdělil předhradí na dvě části. Nad další cisternou vede kamenný most do jádra hradu. Kamenný most byl vybudován po Sedmileté válce a nahradil původní dřevěný zvedací most, který byl v době války zničen. Do jádra hradu se vstupuje portálem, který zdobí erb saského kurfiřta. Přímo vedle portálu stojí věž, která byla vystavěna mezi lety 1476 až 1487 a dříve byla sídlem výběrčího daní. Výběrčí věž je zakončena velkou vlašskou zvonovou bání, její současná podoba pochází z rekonstrukce v r. 1936. Tehdy byla jen částečně opravena, ovšem již bez druhého patra, které bylo v r. 1787 pro nebezpečí zřícení odstraněno. Ve věži výběrčího daní se nalézaly kromě úřadovny výběrčího ještě dvě vězení, jenž v době reformace jsou připomínány pod jménem „Kacířská díra“ a „Mnišská díra“. Mezi touto věží a Janovou věží (Johannisturm, též věž Cosel), je umístěn parkán. Strážní a obranná Janova věž, získala svou proslulost díky hraběnce z Coselu, pro kterou byla přestavěna k obývání, když jí sloužila jako vězení. Z tohoto důvodu byla v lidovém podání dříve známá jako Coselturm. Na horní poschodí vede točité schodiště situované v boční věži, která byla přistavěna v době renesance. Sousední obranný ochoz byl koncem 18. stol. odstraněn a další části byly odstřeleny v r. 1813. Třetí hradní nádvoří plnilo úlohu obrany jádra hradního areálu, proto se také jmenuje Dělové nádvoří. Na jižní straně nádvoří ještě dnes lze spatřit pravé dělo ze 17. stol., které stojí před pětibokou střílnou. Kromě toho plnilo 3. nádvoří také hospodářskou funkci hradního areálu, zde byla vystavěna pekárna, kovárna, stáje, jatky a lázeňský dům. Protože bývalý dvoupodlažní obranný ochoz již dávno neexistuje, stojí dnes Janova věž a Seigerturm samostatně. Věž Seigerturm byla vystavěna kolem r. 1455 a za kurfiřta Augusta byla r. 1560 zvýšena. Její jméno pochází z r. 1562, kdy byly do věže vestavěny velké věžní hodiny, jejichž jediný číselník byl umístěn ve směru k městu a jenž měly pouze jednu ručičku. Čtvrté hradní nádvoří bylo dříve přístupné jen přes pohyblivý most, ten se bohužel dodnes nezachoval, také cisterna byla zasypána. Na všech stranách nádvoří stály reprezentační stavby, většina byla současně obytnými budovami. Z pověření kurfiřta Augusta byla velká část budov nádherně vybavena. K severní hradní zdi byla r. 1559 přistavěna palírna, kromě toho byla součástí horního hradu důležitá hospodářská stavení, kuchyně, jídelna, ale i zbrojnice a zajisté hradní kaple. Po těchto budovách zůstaly zachovány jen základy zdí. Hradní kaple, která byla v dřívějších dobách nádherně vybavena, byla přístupná k bohoslužbám i stolpenským měšťanům. Další součástí hradního jádra je 82 m hluboká čedičová studna, jenž byla hloubena v první pol. 17. stol. freiberskými horníky po dobu 22 let nepřetržitě pomocí ohně a vody. Pokud se pracovalo, byla každý den tehdy prohloubena o pouhých 15 mm. U západního konce hradního areálu stávala budova zámku, v jejíž interiérech se nacházely reprezentační místnosti míšeňských biskupů a později saských kurfiřtů. Zámek byl postaven a přepychově vybaven koncem 15. stol., ale již po r. 1750 byl zanedbáván, začal se postupem času rozpadat, až byly jeho zbytky r. 1773 odstřeleny. Ve stejnou dobu jako zámek byla postavena i věž zvaná Siebenspitzenturm, založená na čtvercovém půdorysu, jejíž horní část je však šestiboká. V úrovni střechy měla v každém rohu malou věžičku, takže dohromady s centrální kuželovou střechou měla sedm „špiček“. Konstrukce střechy věže vzala za své již r. 1632, kdy ve městě vypukl požár, později byla zastřešena jen jednoduchou helmovou střechou, ovšem „7 špiček“ v názvu jí zůstalo až dodnes.
více  Zavřít popis alba 
  • 14.12.2016
  • 127 zobrazení
rrrrrrrrrrrr
Hrad Špilberk byl založen někdy ve druhé polovině 13. století králem Přemyslem Otakarem II. Jasné zprávy o tom, jak vypadal hrad za Přemyslovců nemáme. Lze však usuzovat, že měl obdélníkový půdorys obehnaný zdí a hlubokým příkopem. Hradní kaple je poprvé zmiňována roku 1287. Kromě kaple zde byly příbytky pro panovníka, pro úřednictvo, skladiště, stáje atd. Hned od počátku sloužil Špilberk jako sídlo moravských markrabat a byl též centrem zeměpanské správy.Král Jan Lucemburský korunní statky dílem rozdal a dílem zastavil. Ze zástavy Špilberk vykoupil až roku 1334 mladý markrabě Karel, který zde pak krátce pobíval se svou manželkou Blankou. V letech 1349 - 1411 byl hrad rezidencí markrabat Jana Jindřicha (1349 - 1375) a Jošta (1375 - 1411). Když na Špilberku sídlili moravští panovníci z vedlejší větve Lucemburků, byl hrad velmi dobře udržován a rozšiřován. Bohužel po smrti Jošta přestal být rezidencí markrabat, neboť tento titul splynul s titulem českého krále. Za husitských válek obsadil Špilberk král Zikmund, který tu na podzim 1421 věznil husitské poselstvo vedené Vilémem Kostkou z Postupic, vypravené k litevskému knížeti Vitoldovi. Správu hradu i celé Moravy svěřil Zikmund rakouskému vévodovi Albrechtovi Habsburskému. Jeho posádka vedená hejtmanem Mikulášem Seebeckem pak úspěšně odolala husitským pokusům dobýt Brno. V období zmatků po smrti Albrechta i Zikmunda se roku 1440 zmocnili hradu brněnští měšťané a drželi jej až do roku 1453. Za válek mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem se Špilberk vzdal po 9měsíčním obléhání uherskému vojsku. Vpozdější době hrad chátral a zdálo se, že v rámci velkého středoevropského soustátí ztratil strategický význam. Když v r. 1542 ohrožovali Moravu Turci, usnesl se zemský sněm, aby byl hrad opraven, opatřen posádkou a vybaven pro boj. Špilberk byl úplně sešlý a zanedbaný a měl jen 12 hákovnic a 6 pušek. Zdi hradu byly nekryté a na spadnutí, v dobrém stavu se nacházely jen vinné sklepy. Roku 1560 koupila hrad od krále Ferdinanda I. brněnská městská rada, ale příliš pozornosti mu nevěnovala a r. 1578 dokonce vyhořel. Teprve hrozivý postup Turků v Uhrách přiměl v r. 1593 brněnské měšťany, aby začali opravovat a zpevňovat pevnostní zdivo. Špilberk byl opatřen děly a potřebným mužstvem, které se pilně cvičilo ve střelbě. Skromnou úlohu sehrál Špilberk za stavovského povstání v letech 1618 - 1620. Katolická městská rada sice po prvním pokusu o převrat v prosinci 1618 obsadila hrad 150 žoldnéři a zesílila jeho obranu dvěma děly, ale když vzbouření stavové 2. května 1619 vjeli do města, špilberská posádka nijak nezasáhla. Jakmile stavové ovládli město, byli vojáci na hradě sproštěni slibu věrnosti a přešli do jejich služeb. Staří velitelé byli sesazeni a Špilberk převzal plukovník Stubenvoll.
Po bitvě na Bílé hoře se vše změnilo. 1. ledna 1621 vtáhl slavnostně do Brna generál Bouquoy. Kardinál Dietrichštejn pak jménem císaře Špilberk zabavil. Tak se hrad opět dostal do rukou panovníka. Měl neustále silnou posádku a na jaře 1621 zde byli uvězněni vůdcové stavovského povstání na Moravě.
Vojenský význam Špilberku vzrostl za třicetileté války. Již v lelech 1639 a 1640 byla nařízena robota na opevnění hradu. Stavové na opravy vyčlenili 14 500 zlatých. Práce ještě zesílily, když se Švédové přiblížili k Brnu. Velitelem hradní posádky byl podplukovník Ogilvi. Špilberk měl tehdy tvar pravoúhlého obdéníku obehnaného sílnými zdmi. Za nimi se táhl hluboký příkop a z něj se vypínala původní hradská zeď. Teprve za starou zdí se zdvihaly nečetné hradní budovy okolo rozlehlého obdélníkového nádvoří. Opevnění dále doplňovalo několik bašt a hladová věž. Špilberk bránila posádka 426 žoldnéřů, zatímco v městě bylo soustředěno 1476 mužů, posílených ještě pomocnými sbory a dělostřelectvem.
Švédové se pomocí podkopů a příkopů přiblížili k hradbám, ostřelovali Špilberk a Brno z děl a podnikli řadu prudkých, ale bezvýsledných útoků. Když 15. srpna ztroskotal i jejich poslední úder, jemuž předcházela téměř celodenní prudká dělostřelecká palba, odtáhli 23. srpna od Brna. Špilberk byl Švédy poničen, na větší opravy však zbídačená země neměla peníze. Práce tak začaly až roku 1655. Dalším impulzem ke zdokonalování opevnění se stalo sílící turecké nebezpečí.Během obležení Vídně Turky v r. 1683 byly rychle činěny přípravy k obraně. Přes všechny průtahy při budování opevnění, se v druhé polovině 17. století původní gotický hrad proměnil v mohutnou barokní citadelu, stavěnou podle francouzského vzoru. Koncem 17. století byl Špilberk opatřen hradbami ve dvou rovinách nad sebou a dominovala mu barokní cibulová věž.
Opevňování pokračovalo za vlády Marie Terezie. Když Prusové roku 1741 vpadli na Moravu, byla stržena brněnská předměstí a materiál byl použit na hradby Špilberku. Pruské obléhání trvající od 9. února do 7. dubna 1742 bylo neúspěšné. V té době byly staré hradní příkopy, vytesané ve skále, zastavěny na severovýchodní a jihozápadní straně kasematy, aby poskytovaly úkryt posádce před dělostřeleckou palbou. Za války s Pruskem pracovalo v r. 1744 na opevnění Špilberku denně několik tisíc poddaných a podle plánu z r. 1749 měl být fortifikační systém hradu dovršen řadou obranných staveb. Roku 1784 byly rozděleny kasematy na cely, vězeňské chodby a strážnice. Tím se Špilberk změnil z původního vojenského zařízení na jeden z nejobávanějších žalářů v Evropě. Vojenský význam ztratil Špilberk během napoleonských válek, když se stal v letech 1805 a 1809 snadnou kořistí francouzských armád. Při svém odchodu z Brna v říjnu 1809 pak nechal Napoleon nejdůležitější části opevnění včetně zbrojnice rozbořit. Vídeň si tehdy uvědomila, že Špilberk jako pevnost dosloužil. Jeho hradby byly potom udržovány jen proto, aby překážely v útěku vězňům.
Již císař Leopold I. r. 1673 rozhodll, aby se Špilberk stal věznicí pro zločince, tuláky, zloděje a uprchlé dlužníky, kteří měli pracovat při opevňování hradu. Na Špilberku však byli žalářováni i poddaní, kteří se vzbouřili proti své vrchnosti, nekatolíci a vysocí státní a vojenští hodnostáři za prozrazení státního tajemství, za politické přečiny a jiná provinění. K nim později přibyli vězni političtí, zejména z Itálie a Haliče. Jako trestnice pevnost dosloužila roku 1855, kdy ji císař František Josef I. proměnil na vojenskou citadelu.Za první světové války bylo vězení na Špilberku obnoveno a byli sem umístěni lidé odsouzení za velezradu či dezerci. V období první republiky sloužil hrad opět vojenským účelům, což se nezměnilo ani během německé okupace. Němci na hradě během války provedli historizující přestavbu s cílem vytvořit ze Špilberku vzorové kasárny Wehrmachtu a rovněž zde věznili své odpůrce. Vojenská historie Špilberku definitivně skončila 30. března 1962, kdy prohlásila československá vláda hrad za národní kulturní památku a svěřila jej Muzeu města Brna. V nedávné době hrad prošel rozsáhlou rekonstrukcí včetně obnovy jihozápadního bastionu, zničeného Napoleonem, a pořádají se zde nejrůznější výstavy a kulturní akce.
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • 26.10.2015
  • 123 zobrazení
jackal001
Děvičky (též Dívčí hrady nebo Maidenburg) jsou zřícenina gotického hradu tvořící dominantu severního okraje hřebene masívu Děvín, nejvyššího vrcholu Pavlovských vrchů na jižní Moravě. Nachází se na vápencové skále vypínající se do nadmořské výšky 428 m n. m.
Historie
Hrad je poprvé zmiňován roku 1222 pod názvem Dewiczky jako pomezní zeměpanský hrad v královském držení. Dochovalo se i jméno jeho prvního purkrabího. Byl jím Štěpán z Medlova († 1235), zakladatel šlechtického rodu Pernštejnů a zároveň správce hradu Veveří. Po něm se stali purkrabími rakouský šlechtic Lipolt z Hardeggu a v roce 1244 Crha z Ceblovic. Během jejich správcování přišla do kraje skupina německých kolonistů. Podle zprávy z Pulkavovy kroniky byl Crha Rakušany zajat a přesto, že mu bylo vyloupnuto oko, hrad nepříteli nevydal.
Zprvu byla stavba pravděpodobně dřevěná. Mezi roky 1247-1294 není o tomto zeměpanském hradě zmínky a zdá se, že mohl být zničen při nájezdech Kumánů v roce 1253. Hrad byl obnoven na konci 13. století za vlády krále Václava II. Roku 1334 udělil král Jan Lucemburský hrad lénem Lichtenštejnům. V tomto období zde došlo pravděpodobně k přestavbě a k zbudování nevelkého předhradí. Při obléhání Vídně Turky v roce 1529 došlo k posílení opevnění. V roce 1572 koupil celé mikulovské panství Adam z Dietrichštejna. Jeho syn Zikmund jako své sídlo hrad přestavěl a upravil hlavně obytné prostory. Při přestavbě bylo použito i velké množství cihel. Vznikla tak nepravidelná obdélná stavba o délce asi 65 metrů, jejíž plášť měl na šířku až 2 m. Na blízké skalce byla přistavěna renesanční bašta.
Za třicetileté války byl hrad obsazen švédskými vojsky, která táhla po vítězné bitvě u Jankova na Vídeň. Při odchodu švédské osádky byl vypleněn a zapálen. Ditrichštejnové se postarali o nejnutnější opravy a hrad byl až do požáru v roce 1744 používán jako strážní pevnůstka. Potom sloužil jako strážnice k hlášení požárů. K jeho konečnému opuštění došlo nejpozději na začátku 19. století. Poté postupně zchátral.

zdroj: wikipedie
více  Zavřít popis alba 
  • 19.7.2015
  • 62 zobrazení
manula1
Benefiční odpoledne a podvečer na podporu dětské HIV kliniky Jana Pavla II. v Ugandě.
Akce proběhla v prostorách KD Strážničan.
Koncert skvělého kytaristy Rene Lacko za doprovodu Vladislav Leskovsky a Slavko Srsen k ukončení květnové benefice pro dětskou HIV kliniku Jana Pavla II. v Ugandě.
více  Zavřít popis alba 
  • 30.5.2015
  • 243 zobrazení
smallking
Roportáž z poutní mše Sv. 1.5.2015 ke Sv. Janu Pavlu II., z kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Strážnici.
více  Zavřít popis alba 
  • 1.5.2015
  • 395 zobrazení
zusdobrany
Fotografie z pátečního koncertu ve Veselí nad Moravou v rámci projektu Muzičky
více  Zavřít popis alba 
  • 21.10.2014
  • 132 zobrazení
Reklama