Hledání

209 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

fanamana
Ale krásné peklo, takové jiné, to by se aj sneslo.
Kategorie: lidézábava
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2011
  • 219 zobrazení
  • 0
mscekyne
Po roce jsme opět v naší školce přivítali krásné marionety - loutky, které děti mají moc rády. Pohádka byla
o Kašpárkovi, kterak napravil pyšnou princeznu. A s kým se Kašpárek utkal? Samozřejmě s čertem a také s celým peklem. A děti mu moc fandily.
více  Zavřít popis alba 
  • 15.4.2019
  • 25 zobrazení
  • 0
m-f
No, a je konec. V sobotu jsme se po snídani sbalili a za čtvrt hodiny jsme byli v Novém Městě. Tam jsme přespali a před obědem vyrazili domů. A aby nám nebylo líto krásného počasí, tak se cestou stavili ve Strádovském Pekle před Chrudimí. Moc pěkné místo
více  Zavřít popis alba 
  • letos v dubnu
  • 26 zobrazení
  • 0
pavel2015
Původní myšlenku bledule v Pekle zhatila informace, že od 25.2.2019 do odvolání je stezka uzavřena kvůli sesuvu půdy.
https://www.kudyznudy.cz/aktivity-a-akce/aktivity/do-pekla-za-koberci-bleduli-jarnich.aspx

Pak byla ve hře varianta bledule na Vysočině. Z tama jsem přijel a furt docela frišno maje obavu bych tam na ně nejel moc brzo. Říkajíce si v duchu bledule a sněženky, dokola a dokola, vyhrály pro letošek jemnější sněženky. Hledajíce všude možně nakonec vybrán tip od Toma, kterému tímto děkuji. Prohlížejíce mapu jsem našel dvě oblasti s označením PR Úpor-Černínovsko. Tož jsem si udělal vlastní plán trasy se zvědavostí, co bude v tom zadním, velkém výběžku. Bude bílo i tam? Zvědavý jak baba.
https://mapy.cz/s/3pDtR

Mám i záznam trasy, ale kdo by se chlubil blouděním v mlze, dvojím překročení 50-té rovnoběžky a návštěvou Petrohradské ermitáže. První odbočka moc brzo, druhá moc pozdě. Jsem si říkal co ty dvě kočky mazaly zpět ... njn, slepé rameno. Buď přeplavat nebo zpět po vlastních stopách. Nakonec to bylo 17 km na necelých 5 hodin.

Když už jsem u těch lidí. Nejdříve je mám před nosem. Dvakrát. Ještě, že se jde s foťáke otočit k řece ... jsem zde kvůli sněženkám a ne dát řeč s pocestným. Pak mi náhoda přihrála další dvojku upovídaných, ženských stvoření. Jsa dva kroky od řeky bylo lehké pustit je k vodě. Kochajíce bílou krásou, šuměním lesa občas bouřícím a šplouchající vodou jsem zmerčil smutně krásný, široký strom. Včul jsem zalitoval sólo výletu pokračujíce s myšlenkou, že někdo by se na fotku šikl. Po pár metrech mi náhoda/osud přihrál zpět stejnou, dámskou dvojku. Někde přede mnou udělaly obrat a vracely se zpět. Vyhověly mé prosby a tak vznikla fotka před stromem.

Prodírajíce se vpřed divočinou jsem plán změnil na dojití až k soutoku. Zrak padnuvši na kostel sv. Petra a Pavla mi hlavou probleskly portrétovky u zábradlí. Tehdy Květa naplánovala Máchovu cestu 1. část. Lucku a věnovanou trpělivost při focení jsem již zmiňoval. Tehdy mě zaujal i výběžek do soutoku Vraňansko-hořínského plavebního kanálu s Labem. V duchu jsem si říkal, tak se tam někdy projít. A vida, do roka a do dne se mi to splnilo. Neplánovaně, náhodou, neuvěřitelné.
https://pavel2015.rajce.idnes.cz/2018_03_31_Machova_cesta_1_cast_PANASONIC_bez_CPL/#2018_03_31_Macha_1_p_008.jpg

Tůdlevá vlevo břeh Labe kudy jsem si to špacíroval:
https://pavel2015.rajce.idnes.cz/2018_03_31_Machova_cesta_1_cast_SONY_s_CPL/#2018_03_31_Macha_1_s_009.jpg

U výběžku jsem potkal další dvojku a došlo i na pokec s pocestnými. Děkuji 2x. Prvně za fotku, podruhé mi ušetřili zkoumání druhého břehu u kanálu. Díky neprostupnému terénu jim pár metrů trvalo hoďku. A ještě kousek od nich spadl strom. Mazal jsem tedy zpět stejnou trasu a v jedné třetině jsem se oddělil od řeky směrem do polí. Hnědá a zelená, jen stromy teprve nasazují. To je hezčí řeka majíce možnost ještě užít sněženky.

První část PR je moře sněženek. Druhá pak oceán. Jaký je rozdíl? Asi takový jako mezi Středozemním mořem a Tichým oceánem. Kdo na základce v zeměpisu aspoň jednou kuknul na globus nebo nástěnnou mapu světa, trklo ho to do očí - malej a velkej.

Takže kdo si chce užít moře a hafol lidí dle zaparkovaných aut všude možně, popojde eném kósek. Kdo je pro oceán, přidá pár kiláků a potká lidí méně. Jsou tací, co si "zaplavali v obou oblastech". Odměnou bude usínání s řekou a bílou krásou kam oko dohlédlo.

I v mém mladém věku může být něco poprvé, zatímco v moři jsem to nepotřeboval, oceán si to zasloužil - udělal jsem panorama sněženkové nekonečné krásy ...
https://pavel2015.rajce.idnes.cz/2019_03_09_PR_Upor_Cerninovsko_snezenky#2019_03_09_Upor_57.jpg

A tyto dvě fotky naznačují i hloubku. Stejný směr, zoom na max a vzááádu daleko stále bílo. To se musí zažít.
https://pavel2015.rajce.idnes.cz/2019_03_09_PR_Upor_Cerninovsko_snezenky#2019_03_09_Upor_59.jpg
https://pavel2015.rajce.idnes.cz/2019_03_09_PR_Upor_Cerninovsko_snezenky#2019_03_09_Upor_58.jpg

Zpáteční cesta byla bez zásob. Spočítaný to bylo dobře, falírovalo v tom akorát to násobení. Krát 2 to mělo být. Ještě, že jsem měl housera a hřálo mě peří. Nemaje psů ani Frištenského, nevěděl bych koho utratit či nechat zmrznout.

Když už jsem u jídla. Na první fotce je mazanec. Ale není to jen tak obyčejný mazanec. Je domácí, něžnou, ženskou ručkou dělaný s ingrediencí pouhým zrakem neviditelným a nechápu co dělá na mém talíři. Od spolubydlící není a ještě před týdnem bych na něj nově zakoupenou Nutellou namaloval krásně ladné tvary (při vzpomínce co lze vykouzlit s mandarinkou). Teď bych mohl též, ale nevěděl bych co s tím. Pokud to nedává někomu smysl, mě také ne. Za poslední dva roky jsem se ale naučil, že když nerozumím věcem, které se mi dějí, chce to čas. Tož uvidíme, kdy probíhající události zalije svit pochopení. A hlavou mi rezonuje písnička od Chinaski - Potkal jsem tě po letech.
https://www.youtube.com/watch?v=NC2KmqwR9b4

Během zlomku vteřiny,
celej svět byl naruby a mně
hlavou proletěly peřiny
a já v tu chvíli ztratil budoucnost i paměť.
Stejně mi to hlava nebere,
není mi jasný, kam jsem tenkrát srdce dal.
Stejská se mi po těch večerech, nocích a ránech, kdy jsem tě pomiloval.

Někdy se to prostě povede,
stačí vteřina a je jasný co bude dál.
Zabiješ mě jedním pohledem
a já nikdy nezapomínám.

Co se týká počasí. Autem z Prahy tam déšť. Silnější až hustý. Než jsem v teple autí na místě dosvačil, bylo po dešti. Po cestě mraky, sluníčko, mraky a zataženo. Autem zpět do Prahy opět déšť. Náhoda? Štěstí?
více  Zavřít popis alba 
  • 10.3.2019
  • 31 zobrazení
  • 0
cipoch
Karlštejn a nádherné muzeum betlémů v Karlštejně.. Královský betlém, který je opravdu bezkonkureční, obrovský, pohyblivý v posledním patře pod střechou v temném místě krásně osvícený, se mi nepodařilo natočit, tak alespoň posílám odaz na youtube, kde ho zachytil někdo lépe než já :) https://www.youtube.com/watch?v=pisua4rJqzE&t=19s Určitě stojí za vidění i betlémy v kamenném sklepení, kde jsou všechny cesty a betlémky osvícené svíčkami a vypadá to tam paradoxně jak v pekle.. :-) Ale v hodném pekle :-)
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 29.12.2018
  • 31 zobrazení
  • 1
zshuzova
Mikuláš přišel za žáky ZŠ v Huzová ve středu 5.12.
Po návratu z plaveckého výcviku z Břidličné čekalo chlapce a děvčata překvapení.
Navštívil je Mikuláš s čertem.Neposedný čert si chtěl odnést do pekla některé zlobivější kluky... a dokonce i paní ředitelku a paní vychovatelku! Ale naštěstí si to rozmyslel! Mikuláš rozdal dětem sladký dáreček, protože krásně zazpívaly a slíbily, že celý další rok budou hodné.Pak s čertem celkem vklidu odešel a spoustu dětí si oddechl.
více  Zavřít popis alba 
  • 5.12.2018
  • 48 zobrazení
  • 0
vkcs
O tom, že se pustím do premiérového ročníku vrchařské koruny Českého středohoří, jsem měl od začátku jasno. Jako malý jsem trávíval své prázdniny nedaleko Peruce a Stradonic, a kopečky jako Hazmburk, Raná či Milešovka mi byly velice blízké.
Nicméně k první vyjížďce jsem se dostal až ve druhé polovině letošního srpna.

Vyjížďka č.1, 19.8.2018
První vrcholy jsem zdolal vlastně tak jakoby „náhodou“. Jejich dosažení bylo jakýmsi vedlejším produktem plánovaného cyklovýletu z Prahy do Loun. Začátek trasy byl pro mě rutinní, stezku z Prahy podél Vltavy přes Klecany, Řež, Kralupy, Nelahozeves, a po silnici pak dále přes Ouholice a Straškov téměř pod Říp jsem jel už tolikrát.. Rovina a nuda.. Dále jsem pokračoval po silnici přes Mšené lázně do Stradonic, a pak už směr Louny. V tomto městě jsem jednak navštívil pivovar Lounský žejdlík, samozřejmě místní náměstí, ochutnal jsem pramen Luna, ale především jsem zavítal k obřímu modelu jízdního kola u pivovaru Zichovec. No a co dál? Zde, po více než 100km jízdy začala vrchařská pasáž. Nejprve mě čekal výšlap na rozhlednu Červený vrch. Nízký a krátký, ale pekelně strmý úvod. Ale nic to nebylo oproti dalšímu kopci, Oblíku. Bylo něco po 14h, parné srpnové odpoledne, a já se začal sápat po klikaté cestičce na tento 509m vysoký vrchol. Dal mi pořádně zabrat, ale výhled byl dokonalý. Mimo jiné jsem pohlížel na nedalekou Ranou, následující cíl. A dostat se nahoru mi vzalo opět plno sil, ale odměnou byl opět překrásný výhled. První vrchol VKČS byl v kapse. Původně jsem měl v plánu zdolat i na Milou, ale to jsem vzdal, začínal jsem mít pořádnou krizi, ozývaly se nohy, které nebezpečně tuhly. V parném odpoledni mě spasila hospoda v Bělušicích, kde do mě prakticky na ex zahučel litr ledové Kofoly a nalil mi potřebnou energii do žil. Na Číčov jsem se tak dostal poměrně bez problémů, jen jsem nevěděl, s čím se vlastně vyfotit, vrcholová cedule žádná. Ale výhled opět pěkný. Druhý vrchol zdolán, a já si řekl že pro tento den toho bylo až až a začal jsem myslet na „navrátila“. Ale rozhodně jsem to neměl ještě kousek. Čekala mě cesta přes Lovosice a do Litoměřic, kde jsem si v místním minipivovaru Labuť chvíli odpočinul u výborného pivečka. A pak ještě asi 20km do Roudnice, kde jsem už sedl na vlak do Prahy. Byl to dlouhý den, na tachometru mi svítilo 180km…
Vzdálenost: 180km, převýšení: 2 291m, povinné vrcholy: 2 (Raná, Číčov), bonusové vrcholy: Červený vrch, Oblík

Následně jsem VKČS na delší dobu přerušil a věnoval se jiným cyklo výletům, v září jsem pak na 10 dní vyrazil do Jeseníků, kde jsem si vyjezdil i zdejší vrchařskou korunu. K té Středohořské jsem se vrátil po dlouhé odmlce až v poslední zářiový den..

Vyjížďka č.2, 30.9.2018
Září se v poslední den rozloučilo takřka letním počasím, takže jsem měl o to víc chuti konečně zas zdolat pár kopečků ve Středohoří. Pocitově tento den shledávám jako nejtěžší vyjížďku v rámci VKČS. Ráno jsem si dokonce přivstal na vlak natolik, že jsem už byl v 8h v Lovosicích a mohl jsem vyrážet. A úvod to byl hodně ostrý, od Labe se vyšvihnout na vrchol Lovoše. Trvalo mi to asi hodinu, většinu cesty na vrchol jsem kolo vedl. Ale výhled byl dokonalý, Lovoš je podle mě kopec s jedním z nejhezčích výhledů u nás. Mám ho i radši než ten z vyšší Milešovky. Bylo 9 ráno, sluníčko svítilo, a dole se v mlžném oparu probouzely Lovosice i polabská „placka“. Následně mě čekal stejně tak prudký sjezd, a v ranním lese jsem skoro zalitoval, že nemám dlouhé rukavice, celkem by se snesly. Kopcovitou krajinou mě čekal výšlap na zříceninu hradu Košťálov, opět s krásnými výhledy na okolní krajinu. A pak nadešel strašák, Solanská hora, jelikož na ní nevede žádná značená cesta a já se bál pátrání, abych hledáním vrcholu neztratil moc času. Ale nakonec s pomocí map v telefonu vše klaplo. Na vrcholu jsem si chvíli odpočinul a nad svačinou jsem se rozhlížel po okolí. A dalším cílem byla Hradišťanská louka. Cesta na ní se mi nijak zvláště nelíbila, ale samotné místo bylo jak z pohádky, téměř horská loučka s břízou uprostřed, a nikde nikdo, parádní relax. Čekal mě sjezd do Štěpánova, a v nadcházejících kopcích se začaly ozývat nohy, kterým se už nechtělo pokračovat. Nicméně dojel jsem do Milešova, a čekala mě královna Milešovka. Vyjel jsem kam se dalo, ale přiznám se, že většinu cesty jsem po červené značce kolo vedl. Na cestě i vrcholu byl provoz, plno lidu, někteří na mě nechápavě hleděli co tam dělám s kolem. Hlavně pak na vrcholu, někteří se mě ptali, jestli jsem to nahoru vyjel, případně jestli se chystám sjíždět dolů. V obou případech byla odpověď ne. Na vrcholu jsem pohlížel na nedaleký Lovoš, kterým jsem začínal ráno. Než jsem seběhl dolů z Milešovky, bylo 16h. Tudíž 8 hodin od ranního startu, a já měl najeto asi jen 45km. No ale jakých! Teď mě čekala svižnější silniční část, z Velemína přes Lovosice, Terezín, Roudnici nad Labem a do Kralup nad Vltavou. To abych alespoň něco najel. Tady jsem už ale sedl na vlak směr Praha.
Vzdálenost: 107km, převýšení: 2 485m, povinné vrcholy: 5 (Lovoš, Košťálov, Solanská hora, Hradišťanská louka, Milešovka)

A opět následovala několikatýdenní odmlka. Závěr října se blížil, a já si říkal, že to takhle téměř v polovině přece nevzdám. Klíčový byl víkend 20.-21.10.2018…

Vyjížďka č.3, 20.10.2018
Stejně jako u druhé vyjížďky, jsem i tento den nasedl na ranní vlak z Prahy a v 8h jsem už začal šlapat v Lovosicích do pedálů. Úvod byl zahřívací, po rovině podél Labe, asi 14km do Dolních Zálezlů. Ale zde se začalo hned dost prudce stoupat směr Moravany. Zahřívacím prvním bodem byla vyhlídka Skalky, moc pěkné místo, s výhledem na zákrutu řeky Labe. V údolí se akorát rozpouštěla ranní mlha. Pokračoval jsem přes Stebno a Milbohov, a dojel jsem až na Větruši nad Ústím nad Labem. Tady jsem byl poprvé, konečně, vždycky na ní jen koukám od řeky. Sjel jsem dolů do Ústí, a opět se kousek přiblížil po rovině po silnici, tentokrát do Neštěmic. Odtud mě čekalo další stoupání od řeky přes Ryjice na zříceninu hradu Blansko. Následující pasáž byla hodně nahoru a dolu, a vzala mi plno sil, takže na dalším vrcholu, Javorském vrchu, jsem usedl na lavičku, a snědl jsem svůj svačino oběd. Hezky už bylo vidět do Děčína, zdál se tak blízko, ovšem mě ještě na cestě čekalo několik kopcovitých překážek. Nejprve jsem sjel dolů do Jílového, a odtud mě čekal výšlap na Děčínský Sněžník. Ten jsem si opět zařadil jako bonus, ale podívat se sem jsem plánoval už tak dlouho, že jsem dnes prostě musel. A stálo to za to! Dole pod kopcem krásně žloutly listnaté lesy, letošní podzim je vážně dokonalý! Parádní byla také občerstvovna pod rozhlednou, vůbec jsem nepočítal, že by mohlo mít něco koncem října otevřeno. Chvíli jsem si sedl do tepla na dvě velké Kofoly a koukal do mapy co dál. Ze Sněžníku mě čekal snad 15km sjezd na Děčínské nábřeží, při němž jsem ztratil přes 550 výškových metrů. Ale brzo mě čekalo další stoupání, nejprve na rozhlednu Velký Chlum, na kterou teda vedla z Děčína po červené hodně mizerná cesta, a pak už po silnici přes Březiny a Dobrnou k rozhledně Sokolí vrch, která už ale měla zavřeno. Bylo krátce po 17h. Sjel jsem tedy do Děčína a vyběhl jsem ještě alespoň na Kvádrberk, a vychutnal si tu nádherný západ slunce. Za tmy jsem pak už jen dojel na vlakové nádraží a zamířil do Prahy.
Vzdálenost: 94km, převýšení: 2 661m, povinné vrcholy: 5 (Skalky, Blansko, Javorský vrch, Velký Chlum, Sokolí vrch), bonusové vrcholy: Děčínský Sněžník, Kvádrberk

Vyjížďka č.4, 21.10.2018
Hned druhý den ráno jsem se vlakem vydal pokračovat tam, kde jsem v sobotu skončil – tedy do Děčína. Dnes mě čekaly ty nejvzdálenější body od domova, především vyhlídka Češka. Ale od začátku. Ráno byla v Děčíně pěkná mlha, a pěkně dlouho jí trvalo, než se přes den rozplynula. Zamířil jsem nejprve do Benešova nad Ploučnicí, a odtud na Markvartice. Cesta na vrchol rozhledny Triangl byla trochu hledání, především v závěrečné části. Z vrcholu jsem si cestu zkrátil polem, a dokonce i přes kravský výběh, abych se dostal do Kerhartic. Odtud už jsem pokračoval po silnici, zato pořádně do kopce do Kamenického Šenova a na vyhlídku Češka. Zde jsem byl už letos v dubnu, byla totiž i jedním z vrcholů vrchařské koruny severu. Dnes jsem se tu příliš nezdržel a po vyfocení se jsem sjel zpět k Panské skále, kde jsem usedl na lavičku a dal si jídlo. Pak jsem pokračoval do Žandova, chvíli nahoru, chvíli dolu, ale pak už jen nahoru na rozhlednu Strážný vrch. Bohužel byla zrovna nepřístupná kvůli opravě. Po modré značce jsem přes Valkeřice vyšlápl na nedalekou rozhlednu Kohout, ta sice přístupná byla, ale zas je už poměrně obklopená vzrostlými stromy a není toho z ní moc vidět. Po silnici jsem pak pokračoval směrem na Verneřice a udělal jsem si dobrovolnou zajížďku k vysílači Buková hora, kde jsem se i porozhlédl z Humboldtovy vyhlídky. Nelitoval jsem. Po návratu do Verneřic mě čekal dnešní pátý vrchol, rozhledna Náčkovice, kde jsem dal rychlou odpolední sváču cca v 17h. A pak přišlo peklo, takový profil jsem absolutně nepředvídal. Úsek od rozhledny přes Homole u Panny, Proboštov, Horní Zálezly a Malečov, stále nahoru a dolu, ale takový krpály! Začínala být tma i zima, a nohy už toho měly hodně dost. Tahle pasáž mi vážně utkvěla v hlavě, krize. Z Malečova jsem se po zelené vydal na Vysoký Ostrý, ale fotil jsem se tu před 19h, za totální tmy, dole byly vidět jen světýlka rozsvíceného města Ústí nad Labem. Mrzelo mě to, musí to být určitě krásný výhled odtud, ale tak někdy příště. Čekal mě už jen strmý sešup za tmy do Ústí na nádraží, a vlakem šup do Prahy. Dle počtu vrcholů a převýšení nejnáročnější etapa.
Vzdálenost: 117km, převýšení: 2 872m, povinné vrcholy: 6 (Triangl, Češka, Strážný vrch, Kohout, Náčkovice, Vysoký Ostrý), bonusové vrcholy: Buková hora/Humboldtova vyhlídka

Vyjížďka č.5, 31.10.2018
Zbývaly mi poslední dva vrcholy koruny, Hradiště a Varhošť, oba poblíž Litoměřic, takže bylo fajn, že už mě nečekalo žádné velké přemisťování. Využil jsem nenadálého krásného počasí, vzal si den volna v práci, a rozhodl se korunu dorazit v poslední říjnový den. Vlakem jsem dojel z Prahy do Roudnice nad Labem, a odtud jsem krátce před 10h vyjížděl. Úvodních necelých 20km bylo na pohodu a kopírovalo po rovince tok Labe, ostatně tuhle část Labské stezky do Litoměřic znám moc dobře. Z Litoměřic mě ale čekal poměrně ostrý výšlap přes Mentaurov na vrchol Hradiště. Od tohoto vrcholku jsem moc nečekal, o to víc mě příjemně překvapil, protože výhled byl nádherný. Na Říp, Radobýl, Hazmburk, ale i Lovoš, Milešovku, a další kopečky. Bylo vtipné říkat si na tomhle jsem byl, na tom taky, … Po žluté jsem seběhl do obce Hlinná, a to už jsem mířil na poslední vrchol co mi zbýval, na Varhošť. Jen cesta na sedlo byla náročná, a pak ještě po žluté značce k rozhledně. Dnes mi to do kopce moc nejelo, nohy ztuhlé jak z kamene. Ale výhled z rozhledny byl parádní, překvapilo mě, že bylo vidět už i na Ústí nad Labem. Hotovo, pomyslel jsem si, 20 vrcholů zdoláno! Můj den ale ještě nekončil, bylo krásně, a tak jsem pokračoval ještě dál přes Kamýk na Kalvárii a vyhlídku Tři kříže, tam mě to teda také uchvátilo. A pak přes Žernoseky a Michalovice, a vyšlápl jsem si ještě na Radobýl, ten už znám z loňského září, takže jsem věděl na co se těšit. Z Radobýlu jsem sjel opět do Litoměřic, a díky posunu času mi zbývala už asi jen hodina a půl světla. Po stezce 2A jsem pokračoval přes Terezín do Roudnice, a odtud už za tmy po silnici přes Rovné, Ctiněves, Mlčechvosty, Ouholice, a Nelahozeves do Kralup na vlak do Prahy, tak jako při návratu u vyjížďky č.2.
Vzdálenost: 100km, převýšení: 1 654m, povinné vrcholy: 2 (Hradiště, Varhošť), bonusové vrcholy: Kalvárie/Tři kříže, Radobýl

Shrnuto, celkově jsem najel 598km a nastoupal téměř 12 000 výškových metrů. Tahle koruna hodně bolela, a můžu směle říct, že je obtížnostně srovnatelná s těmi horskými (které jsem letos absolvoval v Beskydech, Jeseníkách, nebo Jizerkách+Krkonoších). Kopce jsou ve Středohoří sice nevysoké, ale strmé, a vzhledem k okolní rovinaté krajině člověka hodně potrápí. Na druhé straně na prakticky každém z nich zůstanete okouzleni, jakým vás odmění výhledem.
V rámci letošního ročníku jsem poznal plno krásných nových míst, o kterých jsem dosud vůbec nevěděl, nebo na které jsem se chystal, a tohle mě alespoň rozhoupalo podívat se na ně. Kromě Lovoše, Milešovky a Češky jsem byl na zbývajících 17 vrcholech úplně poprvé. Byl to parádní souboj s kopcovitou přírodou a moc jsem si ho užil, ke všemu mě ve všech vyjížďkách provázelo krásné počasí. Jsem zvědavý, jaké vrcholy budou zařazeny v příštím ročníku, a moc se těším!
Přeji hodně zdaru,
s přátelským pozdravem

Petr Holička, Praha, 33let
více  Zavřít popis alba 
  • 17.11.2018
  • 87 zobrazení
  • 0
zsamsbrantice
Jablíčkový den. Poznávali jsme jablíčko všemi smysly. Pekli jsme štrůdly, učili se básničku, zpívali písničku Koulelo se, koulelo, vyráběli jsme červíka v jablíčku, kreslili jsme obrázek podle textu, vyprávěli si příběhy z historie, kde jablko hrálo hlavní roli. Na závěr jsme si zahráli na malíře a vznikly moc krásné obrázky.
více  Zavřít popis alba 
  • 24.10.2018
  • 52 zobrazení
  • 0
skolkalubenice
Říjen byl plný zážitků. Navšívilo nás divadlo Šamanův sen o daleké cestě. Objevovali jsme tajnosti zeleniny, pomocí bramborových razítek jsme vyrobili krásně vlaštovky. Pak jsme se věnovali podzimním lesním plodům. Vyráběli jsme je z plastelíny, hráli jsme si s kaštany, koupali se v nich a dokonce je i pekli. Také vaření nám šlo, vlastnoručně vyrobený šípkový čaj s medem byla opravdová pochoutka.
více  Zavřít popis alba 
  • loni na podzim
  • 32 zobrazení
  • 0
radimturista
Krásné toulání na ČeskoLipsku
více  Zavřít popis alba 
  • 28.9.2018
  • 47 zobrazení
  • 1
zsamsvidochov
S novým školním rokem se sešlo ve školní družině dvanáct školáků z první až čtvrté třídy. Noví byli čtyři prvňáčci a paní družinářka Simona Felcmanová.
Září jsme věnovali vzájemnému poznávání, stmelování kolektivu, sebepoznávání a vytváření hezkého prostředí a atmosféry ve školní družině i celé škole. Vyrobili jsme si „Náš kalendář“, kde jsme si zaznamenali, kdy a kdo slaví narozeniny a svátek, abychom je mohli vždy společně oslavit. Každý, včetně paní družinářky, si vyrobil svůj vlastní erb s otiskem ruky a také svůj vlastní batikovaný polštářek k odpočívání a hrám. S hotovými polštářky jsme si užili samozřejmě i pořádnou polštářovou bitvu při polštářkovém dni. Do prostor šatny dětí jsme vyrobili strom a k němu „gázové listí“ v barvách podzimu. Strom nás bude provázet celý rok a „měnit“ se podle aktuálního ročního období. V neposlední řadě jsem si též vyrobili tzv. „Schránku důvěry“ , ze které si vždy pravidelně ve středu čteme náměty a připomínky a zamýšlíme se nad nimi. Na konci září jsme četbou příběhu o Sv. Václavovi, patronu české země, výrobou papírového Václava na koni a poslechem písně od Jaromíra Nohavici, „Legenda o Sv. Václavu, oslavili jeho svátek.
S příchodem října jsme se ponořili do „krás“ podzimu, který nám letos opravdu přál zejména počasím, a tak jsme mohli mnohokrát vyjít na krásné odpolední procházky, např. Na „Zlatnici“, „Junkáč“, „Plecháč“ aj. Ve družině jsme míchali barvy a experimentovali s nimi , tvořili z podzimních plodů a listů, které jsem si i pro další použití vylisovali. Těmito výtvory jsme zkrášlili prostory školní družiny i celé školy a okolí. Do oken jsme vyrobili bordury s gázovými stromy, stromy tiskanými vatovými tyčinkami a stromy, které vznikly pomoci frotáže listů bílou voskovkou a následném dobarvení plochy vodovými barvami. Venkovní parapety zase zaplnili naši listoví skřítci a víly a ve školní družině jsme vyrobili z opracovaných větví a provázků nástěnku. K radosti dětí také konečně pošťák dopravil nové koberce s motivy her. Jeden v podobě skákacího panáka a druhý v podobě hry „Twister“. Předposlední a poslední říjnový týden se nesl ve znamení provoněné budovy školy. Nejprve jsem si připravili „zeleninový salát s balkánským sýrem“ a „ovocný salát s medem.“ Všichni ve škole si pochutnali. Po neděli jsme pokračovali „Jablíčkováním“ - jablečným dnem. Při něm jsme jablíčka probrali ze všech stran. Krájeli jsme křížaly, pekli štrůdl a jablíčka v župánku, vařili jablečný kompot a čaj. A aby nám nějaká jablíčka zůstala, vytvořili jsme si trvanlivá jablíčka z látky, provázku, filcu a větvičky. Přitom všem jsem si zpívali „Jablečnou“ píseň od J. Vodňanského , z alba „Všecky švestky mají pecky“. I školní družina se připojila k projektovým dnům ke stému výročí vzniku samostatného Československa shlédnutím videa „České nebe“ z dílny divadla Járy Cimrmana.
První dva měsíce školního roku 2018/19 nám ve školní družině utekly jako voda a věřím, že děti si jich užily plnými doušky.
více  Zavřít popis alba 
  • září až říjen 2018
  • 58 zobrazení
  • 0
bele
ALB 1211
Sokolský výlet 2018 s návštěvou lokality Peklo u České Lípy a zříceniny hradu Ronov.

Autobusem jsme dojeli na nádraží Zahrádky u Č. Lípy, dále vlakem do České Lípy a krásným Pekelským údolím zpátky na Zahrádky k autobusu. Následoval přejezd na pozdní oběd do vyhlášeného zájezdního hostince U Doušů v Kravařích. Mimochodem jídlo i pivo předčilo naše očekávání. Výborné, hodně a za rozumnou cenu. K tomu úsměv majitelů a personálu :-)
Z Kravařů je už jen kousek na kopec se zřícenionou hradu Ronov

Díky za fajn výlet, dobrou partu i počasí. Za rok dovi :-)

POZN.: fotky z koláží mám pro zájemce k dispozici i jednotlivě
více  Zavřít popis alba 
164 komentářů
  • září 2018
  • 307 zobrazení
  • 9
unokct
Konečně do přírody!!! Po několika výletech převážně za historií a kulturními zážitky se skupinka osmi rekreačních turistů vypravila na vycházku do okolí Moravské Třebové, ležící na zemské hranici Čech a Moravy. Táhlé stoupání krásnou alejí nás nejprve dovedlo Pekelským údolím do Pekla (tj. do místa, kam dříve mířily kroky nejen zdejších turistů, kteří bohužel neměli takové štěstí jako Oušťáci, protože město Mor. Třebová nepodpořilo opravu zdejší turistické chaty), odkud jsme pokračovali přes studánku Na Kvíčalce, skautské středisko Qwesttown až na Spálený vrch a poté nás čekal sestup kolem motokrosového areálu do Městečka Trnávka, nad nímž se tyčí zřícenina hradu Cimburk. Protože jsme dvanáctikilometrovou trasu zvládli nečekaně rychle, mohli jsme po dobrém obědě v místní restauraci odjet do Ústí dříve, než bylo v plánu.
více  Zavřít popis alba 
  • 27.8.2018
  • 19 zobrazení
  • 0
vkcs
O Vrchařských korunách jsem prvně slyšel někdy loni na podzim, kdy už bylo z mého pohledu pozdě se aktivně zapojit. Sám bydlím v Praze, tak byla jasná volba splnit si Pražskou vrchařskou korunu. A protože rodiče bydlí v severních Čechách, rozhodl jsem se, že v rámci dovolené absolvuji i Vrchařskou korunu Českého středohoří.

Plán byl vyrazit na lehko, zásoby mít sebou v dresu, případně nakoupit cestou. Dopředu jsem si vytipoval trasy a vrcholy, které by se daly objet za den - na začátku to byly tři trasy, ale čím víc jsem to zvažoval, tím víc tras přibývalo :) V sobotu jsem si jako předkrm dal pražské vrcholky a od neděle se jelo naostro.

Den 1 - neděle 19.8.
Na rozjezd plánovaná krátká a lehká etapa. Délku mi bohužel zhatil nejezdící přívoz ve Velkém Březně, náročnost samo České středohoří - takové rampy jsem opravdu nečekal :D Nakonec ale plán splněn a navštívil jsem Velký Chlum, Sokolí vrch, Javorský vrch a Blansko. Celkem 69 km a 1750 metrů převýšení.

Den 2 - pondělí 20.8.
Nakonec královská etapa co do délky i nastoupaných metrů. Ráno jsem vyjel rovnou od Labe směrem Lovečkovice. Když jsem po hodině stálého stoupání dorazil k první rozhledně, očekával jsem, že nic horšího mě už nečeká - omyl. Po dalších dvou rozhlednách následovalo stoupání po bývalé železnici - šest kilometrů rovnoměrného kopce, který se tváří jako rovina, ale ve skutečnosti je to jen jiná forma pekla :D Navšíveny Náčkovice, Strážný vrch, Kohout, Češka a Triangl. Celkem 109 km a 1920 metrů převýšení.

Den 3 - úterý 21.8.
Naplánovaný servis kola - zlobící kotoučovka na předním kole srovnána, vidlice nastavena na trvalé otevření a drobné seštelování. Původně v plánu byly i nějaké vrcholy, ale ráno jsem je přesunul na pátek a naordinoval si volný den :) Celkem 26 km a 290 metrů převýšení.

Den 4 - středa 22.8.
Hned ráno jsem musel využít naspořené síly a zasprintovat si do Ústí na vlak směr Břvany u Mostu. Tady byl znát rozdíl charakteru krajiny, když tu jsou spíš jednotlivé kopce než celá pohoří. V průběhu mi začal selhávat časový odhad - dojezd byl skoro o dvě hodiny později. Což se asi nedá svést na nucenou půlhodinovou přestávku pro nabití telefonu u Žernoseckého přívozu :D Navštívena Raná, Číčov, Hradišťanská louka, Solanská hora a Košťálov. I s ranní časovkou celkem 97 km a 1720 metrů převýšení.

Den 5 - čtvrtek 23.8.
Ten den se nohy vůbec nechtěly rozjet a navíc stoupání nad Větruši. Už jsem měl po první zastávce, když se mi v cestě objevilo stádo krav. Nedalo se nic dělat a hledala se alternativní cesta. Navštíveny Skalky, Milešovka a Lovoš. Celkem 86 km a 1810 metrů převýšení.

Den 6 - pátek 24.8.
Poslední den. Už jen tři poslední vrcholy. Ale i ty dokážou bolet. Každé stoupání bylo snad dvakrát delší a třikrát prudší než na mapě. Nakonec se i ty zvládly a na posledním vrcholu už byla jen úleva a radost :) Navštíveno Hradiště, Varhošť a Vysoký Ostrý. Celkem 57 km a 1230 metrů.

Sice celkově Everest nepadl, ale mám trochu podezření, že mi Strava v mobilu lehce podměřovala :) Každopádně moc děkuji za vypsání vrchařské koruny v tomto krásném kraji. Všechny vrcholy jsem až nahoru nedal, ale alespoň vím, kde pracovat pro příště. A co se týká srovnání s Pražskou vrchařskou korunou, tak v Českém středohoří je vše o dost blíž k sobě, ale kopce jsou mnohem ostřejší a terén náročnější.

Ještě jednou veliké díky pořadatelům a snad se někdy na kole potkáme osobně :)
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2018
  • 32 zobrazení
  • 0
blarza
Kvůli velkému horku jsem nevandrovala celé 2 měsíce a dostavil se absťák. Jenže v tom vedru se nedá stejně ani spát a tak jsem zkrátka ve 3 ráno vyskočila z postele, naházela věci do batohu a ráno už uháněla cyklobusem k Lipnu. Z Horní Plané přes Smrčinu a Hraničník. Pak přes holý vrchol Plechého, Trojmezí až na Třístoličník a to bylo doslova horké peklo s přilepeným jazykem k patru, ale stejně to bylo krásné. Konec vandru byl v Českých Žlebech.
Kategorie: krajinapříroda
více  Zavřít popis alba 
71 komentářů
  • srpen 2018
  • 138 zobrazení
  • 12
ossalma
Všichni ví, že dominantou okolí Stáje Salma je Apollonův chrám, který najdeme na kopci nad Mlýnským rybníkem. A tak se dá říct, že už pár let nám pohádkové bytosti, žijící v této krásné krajině zpestřují páteční táborový program a zkouší statečnost a znalosti Malých farmářů. A bylo tomu tak i dnešní den. Ráno začalo jako každé jiné a Malí farmáři pokrmili zvířátka na Stáji a poté se posilnili svačinkou. Když v tom přišla na Stáj nečekaná návštěva - uplakaný Mlýnský vodníček, kterému zlá čertice Apollonice, z pekla vyhnaná, zabrala domov, Samozřejmě se Malí farmáři rozhodli vodníčkovi pomoci a zlou čertici přemoci. Nezalekli se ani cesty plné nástrah a těžkých úkolů, které jim čertice nachystala.... A jak to dopadlo? Podívejte se na fotečky... :-D
více  Zavřít popis alba 
  • 17.8.2018
  • 100 zobrazení
  • 0
radimderolezec
Po aklimatizaci v Saas Grundu a na okolních kopcích bez odpočinkového dne narychlo večer balíme a v úterý ráno přejíždíme do Itálie, do městečka Breuil-Cervini ve výšce kolem 2050 m n.m. pod slavnou horou Matterhorn, italsky Cervino.
Proč? Předpověď slibuje dva tři dny dobrého počasí, než příjde další studená fronta. Takže rychle využít situaci.
Dnešní plán - dostat se do chaty Carrel (3835 m n.m.). Auto necháváme na posledním volném místě parkoviště a po zbalení se zkoušíme připojit ke dvěma Rumunům, kteří mají objednaný horský taxík k hotelu Abruzzi (ušetří to 2 hodiny výšlapu a 800 výškových metrů). Postupně příchází další alpinisti, taxi je zarezervované celé a případný čas další otočky dolů je velkou italskou neznámou. Proto se rozhodujeme vyrazit po svých nahoru. Slunce se opírá do zátylků, prodíráme se zástupy turistů. Po Matterhornu se převaluje mrak, ze kterého se začíná snášet déšť. Nandaváme bundy a po hodině a čtyřiceti minutách jsme u hotelu. Za zády trčí hora jak zub, pod náma městečko Cervinia. Je vidět i parkoviště a naše auto...
Drobná svačina a již dupeme pod kopec Testa del Leone (Lví Hlava). První kuloár a škrábeme se po hromadách suti, ohlazech a skalkách. Míjíme Carrelův kříž a již traverzujeme pod stěnou k Lvímu sedlu, kde nastoupíme již na samotný hřeben Maťáku. Předcházíme skupinky alpinistů, včetně oněch dvou Rumunů, co jeli taxíkem. Tušili jsme, že to bude masová akce, ale asi úplně jsme si to neuměli představit. A to nejhorší nás teprv čekalo... Bohužel se pár minut před naším příchodem k sedlu v suťovisku zřítil jeden alpinista, padal cca 200 metrů. Smutně a mlčky jsme přihlíželi k vyprostění těla záchranářským vrtulníkem...
Nastupujeme na Liongrat, míjíme skupiny alpinistů, kterým dělají problém krátké výšvihy a přechody přes skalní stupně pomocí fixních lan. Do toho všeho se opět po jižní stěně Maťáku k nám skulil mrak, ze kterého na férovku začalo chumelit. Pospícháme, abychom ještě našli místo na spaní v chatě Carrel. Po třech a půl hodinách od hotelu Abruzzi jsme na Carrlovi. Vstoupím a málem to se mnou šlehne o zem. Smrad, dusno, hic. V chatě s 50 místy k ležení a 20 k sezení je asi tak 70 - 80 horolezců. Všude bágly, lana, cepíny, boty. Postele jsou beznadějně plné. Inu na zítřek je ideální předpověď. Pomalu se aklimatizujeme na tuto společnost, podaří se mi získat místo na lavici a posléze i další dvě pro Evu a Davida. Rozpouštíme sníh, vaříme si na svém vařiči, erární je v neustálé permanenci, stojí se na něj dlouhá fronta. WC je v přístrešku u chaty, je to pouze díra ven s tureckou mísou... Venku chumelí, sníh částečně taje, jinde na skále či zábradlí namrzá. Ze spodu po hřebenu stále přicházejí další alpinisté, jen stále o poznání mokřejší, zmrzlejší a vyčerpanější.
Už jsme se pozdravili s kolegy u stolu, jsou tu Bulhaři, Rumuni, Italové, Angláni, Francouzi, německy mluvící (Němci, Švýcaři či Rakušáci, netuším), Češi - my tři a jeden pár, který dorazil těsně po nás. Venku tma, pár lidí z lavic šlo spát na postele, takže se mi daří urvat pro sebe jednu úzkou lavici, na kterou si dokažu i lehnout a rozporem noh o stůl a zeď se na ní v leže udržet. I místo pro bágl a boty pod lavicí jsem získal. V deset večer chalupa utichá, jen smrad a těžce vydýcháno stále dotírá na smysly. V půl jedenácté se rozrazí dveře a nějaký sněhulák pokřikuje, že dole pod chatou je v nouzi několik lidí, kteří se nadokážou dostat nahoru. Sbírá se asi pět chlapů a jdou jim pomoct. My v přední části chaty připravujeme horký čaj a tavíme další vodu ze sněhu. V půl dvanácté těch pět chlapů přivádí slušně zmrzlé čtyři Slováky a pět Ukrajinců. Dostávají čaj a chalupa opět pomalu ulehá. Nově příchozí už jen na zem pod stoly a dva zůstávají stát, neb už nikde není místo ani na zadek. Šli si pak ve tři ráno sednout na moje místo, když my odcházeli na výstup...
Po probdělé noci budíček ve dvě přijímám jako vysvobození z této lidské ZOO. V půl třetí již dýcháme řídký, ale čerstvý vzduch na terase chaty. Vaříme snídani, doupravujeme vystroj a výzbroj. Z chalupy pomalu vylézají další dvojice alpinistů. Taktizujeme, nechceme jít jako první a produpávat stopu. Nyní je jasno, svítí hvězdy, lehce mrzne, sníh skoro slezl, ale zůstává místy ledová krusta. První dvojce, dokonce jsou to Češi, vyráží vzhůru. Ani jsme si nenandali mačky a už jsou zpět. Že prý lano je namrzlé a klouže...
Jsou tři ráno a my vyrážíme. Ano, první lano a řetěz, který vede přes asi 5 metrů vysokou stěnu s převisem, je namrzlý, řetěz má krásnou ledovou glazuru. Stačí s ním ale trošku zatřepat, pochroupe to, do obličeje napadá trošku ledu...a ono to po něm jde. První výšvih za náma!
Abych uvedl na pravou míru náš postup. Jdem ve třech, kombinujeme sólo výstup (David) s dobíráním Evy a ta mne. Tam, kde to bylo více v pohodě, jsme šli na průběžné jištění. Tak či tak jsme byli pomalejší, než jsme čekali. Cestou nás předešli dva guidi s klienty...
Stoupáme dál po jižní straně hřebene. Další lano, další traverz nad firnem. Jsme ve stěně a nemůžeme najít cestu. Občas nalezem do nějaké spáry či komínu, ale je to těžké, tudy cesta nemůže vést. Minuty utíkají a my se točíme na místě jak holub na báni. Po skoro hodině se nám podaří najít správný směr a další řetěz již na samotný hřeben! Zde, na severním úbočí pěkně fouká a je sníh. Firn se dá tušit asi pod 10 centimerty nového čerstvého sněhu. Stoupáme na Tydallův vrchol v 4241 m n. m. Během výstupu po firnu nás zastihne východ slunce.
Přecházíme hřeben, zde skoro vodorovný a čeká nás lahůdka výstupu, část hřebene/sedlo Enjambée. Je to několik kolmých stupňů nahoru i dolů na neskutečně úzkém hřebínku. Na každou stranu upadají stěny o sklonu 50° ve firnu, na skéle ještě prudší. Hlava maká, kdyby to bylo metr nad rovnou podlahou, smál bych se tomu přelezu, takhle bez jištění jsem po... až za ušima. Překonáváme tento úsek a jsme v Col Félicité. Nad námi trčí hlava Maťáku, na vrchol necelých 200 výškových metrů a pověstný žebřík. Hlava i tělo se začíná vzpírat, únava z předešlých dnů a předešlé noci se sčítá. Tragická včerejší nehoda také klidu nepřidá. Sedím na kamenech, koukám na městečko Cervinia a na místo, kde tuším parkoviště a auto... Uvnitř hlavy hledám motivaci se sebrat a lézt dál nahoru. Nic tam nenacházím. Ale v báglu ve vaku s jídlem nacházím čokoládu. Drtím zubama oříšky a každým polknutím se hora za mnou zmenšuje. Jdem, ať už to je vyřízený!
Byly to tři délky a přichází vrchol. Po osmy a půl hodinách jsme nahoře. Maťák má vrcholy dva - italský a švýcarský. A v sedélku mezi nima je kříž. Proto fotky kříže jsou jakoby focené z kopce. Rychlé rozhlédnutí, je dvanáct přesně, takže času není nazbyt! Krom jedné dvojky, co přišla ze švýcarské strany, jsme tu sami. Jen se ale podíváme zpět na Liongrat, tak ten je obsypaný lezci. To bude něco, slézat přes ně. Hned nad prvním slaněním potkáváme dvě sympatické slečny, které byly včera na Carrlovi. A pak ještě asi pět lidi o dvě délky níže. Využíváme maximálně dvou 60ti metrových lan, slaňujeme přes dva štandy pro urychlení sestupu. Přichází hřebínek Enjambée, dojišťujeme tato nepříjemná místa. Přebíháme Tyndallův vrcholek a už jsme na sněhovém úpatí. Míjíme desítky alpinistů, kteří jdou nahoru. Vždyť jsou tři odpoledne, to nemůžou stihnout! Do toho termika na jižní osluněné stěně Maťáku vytahuje masy vlhkého vzduchu z údolí, kol hory se vytváří typický mrak, který co chvíli zahaluje hřeben do bílé tmy. Stačí trošku a začně z něho padat to bílé peklo.
Makáme dolů, co nám síly a pud sebezáchovy umožňují. Pociťujeme dehydrataci, svaly jsou kyselé, rty popraskaly vlivem sucha v ústech, slunce a mrazu. Přistihuji se, že jsem letargický. Nutím se do zpěvu, do polopatického postupování při zakládání jistítka, při slaňování. Jsme v místech, kde jsme ráno bloudili. No takhle to je úplně jesné, tak příště... Bude opravdu nějaké příště?, tady? Snad radši ani ne...
Je sedm a my slaňujeme převis nad samotnou chatou Carrel. Z terasy nás pozoruje skupinka alpinistů. V chatě je pár i těch, co tu byli včera. Na otázku potvrzujeme, že jsme byli nahoře... Lze dopočíst, že na vrcholu Maťáku dnes bylo asi tak 20 lidí, valná většina asi ráno odešla rovnou dolů a asi třicet jsme jich potkali cestou dolů, ti nemají reálnou šanci za světla dojít na vrchol, natož sejít do chaty. Buď budou sestupovat s čelovkama nebo bivakovat...
Nezdržujeme se a valíme dolů do sedla. Zde traverz kol místa pádu nešťastníka. Scházíme po nekonečném suťovisku ke kříži. Kuloárem na morénu a kol plesa k hotelu Abruzzi. Je tma. Pěšinka v pastvinách se občas ztratí, ale městečko v hloubce pod náma se pomaloučku přibližuje. Nohy vypovídají službu, záda se kroutí pod báglem. Silnička se rovná mezi domy. Pár ulic a jsme na parkovišti u auta. Je půl dvanácté večer. Na Maťáku je vidět několik světélek sestupujících horolezců. Nezávidím jim, jsem rád, že jsem dole. Něco nacpat do hlavy, lehnout a spáát...
Ráno přejíždíme do kempu pod městečkem Valtournenche, myjeme se, odpočíváme, jíme... Večer jdem na pizzu do místní restaurace. Ráno zbalit a sednou na 10 hodin do auta a domů.
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2018
  • 77 zobrazení
  • 0
jirkaul
Krásný letní týden v přírodě Krušných hor.Návštěva Plešivce,Klínovce,Fichtelbergu,Ryžovny,Mrtvého rybníka,Božího Daru,božídarského rašeliniště,mrazivé ráno s mlhou na Rolavě a Přebuzi,Jelení,Háje,Mílov,poslední přírodní sníh v Ledové jámě,koupání ve studených vodách potoka Černé,hrady Andělská hora a Hartenštejn,NS Jáchymovským peklem aj.,zkrátka týden parádních zážitků plný Slunce,ale i bouřek,mrazíku,dalekých výhledů,a v neposlední řadě dobré nálady a pohody jak to má na správné dovolené být..
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • srpen 2018
  • 268 zobrazení
  • 4
m9rah
28.7.2018 - Pevnost Dobrošov
• parkoviště 50°23'58.8"N 16°12'12.9"E, 50.399663, 16.203584

28.7.2018 - 30.7.2018 - STPL Rozkoš - výlet na kole do Babičina údolí
• 50°21'51.3"N 16°03'33.9"E, 50.364261, 16.059427

30.7.2018 - nákup na náměstí Česká Skalice

30.7.2018 - Peklo u Náchoda
- parkoviště 50°22'44.2"N 16°11'10.9"E, 50.378939, 16.186353
- odtud výlet na rozhlednu Sedraž
- nocování autokemp Žamberk - návštěva Aquaparku (50°05'10.3"N 16°28'34.4"E, 50.086205, 16.476216)

31.7.2018 - Stezka v oblacích Dolní Morava
- výlet lanovkou na Stezku a dolů pěšky dobrodružnou zavřenou cestou
- parkoviště 50°09'16.7"N 16°48'47.3"E 50.154642, 16.813136
- nocování Autokemp Na Krásném u Šumperku (49°57'56.5"N 17°01'56.2"E, 49.965693, 17.032275) - papuščí kemp

1.8.2018 - Praděd
- parkoviště Hvězda u Karlovy Studánky (50°03'56.6"N 17°18'12.4"E, 50.065708, 17.303456)
- autobusem na Ovčárnu
- a pak každý sám
- nocování Autokemp Budišov Nad Budišovkou (49°47'28.0"N 17°38'12.3"E, 49.791104, 17.636759) - protivná recepční, to není kemp ale dětské hřiště s hospodou

2.8.2018 - směr Luhačovice
- cestou zámek Kunín (49°38'30.9"N 17°59'24.3"E, 49.641921, 17.990093) - nic moc
- Teplice na Bečvou - Zbrašovské aragonitové jeskyně, parkoviště (49°31'44.6"N 17°44'54.3"E, 49.529050, 17.748424)
- Autocamping Luhačovice 49°07'23.1"N 17°47'00.6"E, 49.123094, 17.783512
více  Zavřít popis alba 
  • loni v létě
  • 30 zobrazení
  • 0
polinkova
Praha - 19/7 018: Novinky: v zájmu australské zóny zmizeli psouni (snad jen dočasně do zázemí?) - zato budou tasmánští čerti ! - tedy až se to vybuduje, ale už se koplo ! = viz foto na začátku.
Trvá: (snad jen pro mne) giboni si věčně válí šunčičky v domečku, místo aby řádili v luftě na lanech - viděl jste je tam v poslední době někdo? že by gaviáli vylezli na vzduch, s tím prý už p. Velenský ani nepočítá... To chápani chápou, že lid chce akrobacii! - jsou úžasní! Gueréry taky, ale až k večeru, kdy už je znavený lid na tom stromě většinou ani nezaregistruje..
"U našich" bylo po obědě, takže se mohutně peklo :-)- no: peklo :-)! I Biki si dala, než se vyrazila zašít do jeskyňky a uhájila si ji před klukama. Kibísek chlastal z potůčku jako duha - je to už velkej chlapák! Táta měl pohov, neopustil palandu.(Kamušku vychytala při obědě Lucinka: prý se opravdu hodně lepší:-). Velké mlsání jsem zastihla u oranžíků: napřed Mawar s Diri uvnitř, pak Pagy venku - jsou nádherní, srst se jim leskne a Pagy roste do superchlapa :-) Skvělou koupačku pejsků pralesních neuvidíte, neb se mi nějak zablokovala karta...Dál už zase OK: krásně viditelní vlci, sloní stádo měnilo formace, poprvé jsem načapala hadilova písaře! a u tygrů jsem měla napodruhé taky štěstí ! Jinak: ve vedru mohu doporučit spodní pozorovatelnu u lachtanů: je tam svěže a když tam zrovna krouží, je to pro oko i duši úžasnej relax! Zvířátkům zdar! Vlasta
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • 20.7.2018
  • 86 zobrazení
  • 6
choch
Rakousko, den třetí. Cílová destinace: turistické peklo Hallstadt a jeho solné doly. Maličké městečko natěsnané na úbočí hory je něco jako náš Krumlov. Je krásné, přeplněné turisty a najít prázdnou restauraci je o velikém štěstí. Když vyjedete zubačkou nahoru k dolům (ano, dá se to jít pěšky, asi tak dva týdny), naskytne se pohled k nezaplacení. Samotné doly nás překvapily hned na začátku povinnými slušivými mundury, nad kterými by nejeden vězeň uronil slzu. Jejich pravý účel nám měl dojít až později. Vstup do dolů, díra v zemi, pár nasvícených solných krystalů, žádné terno a hlavně žádná špína. Až jsme se dostali k hornickým skluzavkám – dřevěným. Proto ten posílený zadek, kvůli třískám. Na skluzavkách to celkem fičí, kdo se nebojí, rozjede to až na 40km/h. Spousta interaktivního promítání a skvělé vysvětlení vzniku solných dolů, navíc milá průvodkyně hovořící asi sto jazyky. Z dolů vás vyveze vláček, ze kterého by každého bezpečáka trefil šlak. Fotím znova a znova Hallstadt vybíhající do jezera, tohle místo fakt má atmosféru!
Kategorie: města
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 5.7.2018
  • 41 zobrazení
  • 0
horstyn
Na Horšovskotýnský zámek se 19.6.2018 vrátili tradičně pohádky a to padesáti krásnými kostýmy a mnoho rekvizitami z českých pohádek.

Jedná se o pohádky Zdeňka Trošky - Z pekla štěstí,Princezna ze mlejna,O princezně Jasněnce a létajícím ševci,Nejkrásnější hádanka,Strašidla a Čertoviny. Jedná se již o devátý ročník výstavy, která se nese v duchu našich nejlepších pohádek.Každá pohádka má ve výstavních prostorách své místo.Stačí trochu fantazie a ocitnete se v dané pohádce.Překvapení pro návštěvníky zámku je, že od 1. července až do 16.září si budou moci výstavu prohlížet sami a jak dlouho budou chtít.
více  Zavřít popis alba 
  • 20.6.2018
  • 26 zobrazení
  • 1
reklama