Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 560 výsledků (0,3251 sekund)

reklama
27 fotek, 17.11.2015, 73 zobrazení
Náš oddíl Sv. Vavřince za pomoci dalších skautů z našeho střediska Dobráček Hostinné i vrchlabského střediska Krakonoš (pod Dingovým vedením) připravil na dnešek hru Kdy, když ne teď? Kdo, když ne my?
Světlušky, benjamínci, skauti i skautky měli za úkol pomoct studentskému hnutí pokračovat s tím, co začalo 17. listopadu na Národní třídě a připravit velkou demonstraci na náměstí. V ulicích je ale velmi aktivně pronásledovaly hlídky StB a nemálo z malých pomocníků skončilo na vyšetřovně StB a v CPZ... Nakonec se to ale podařilo a demonstrace se uskutečnila.
Bylo to fakt super. Moc díky všem, kdo se na přípravě s Dingem podíleli. Myslím, že naše děti nebudeou mezi těmi, kdo na otázku, co se stalo 17. listopadu 1989 pokrčí rameny, nebo si tipnou, že skončila II. světová válka...
11 fotek, 17.11.2016, 31 zobrazení
Mezinárodní den studenstva, zatčení studentů v roce 1939, sametová revoluce v roce 1989. To jsou nejzásadnější 17.listopady. V letošním roce mi tenhle den Rosťa udělal taky zajímavým. Napříč Prahou-do tří kanálů. Bubeneč, Výtoň, Smíchov.
"Kdy - když ne teď? Kdo - když ne my?"
24 fotek, 18.11.2015, 37 zobrazení
Na státní svátek 17. listopadu jsme se spolu se skauty z Hostinného, Vrchlabí a Lánova přenesli v čase do zlomového roku 1989 ve městě Vrchlabí. Naši nejstarší skautští kamarádi-roveři pro nás připravili historickou hru Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď? Světlušky, benjamínci, skauti i skautky měli za úkol pomoct studentskému hnutí pokračovat s tím, co začalo 17. listopadu na Národní třídě a připravit velkou demonstraci na náměstí. Přepisovaly se písně, malovaly plakáty a šířily se informace o chystané akci. V ulicích ale odvážné bojovníky za svobodu velmi aktivně pronásledovaly hlídky StB a nemálo z malých pomocníků skončilo na vyšetřovně nebo v cele předběžného zadržení... Nakonec se to ale podařilo a demonstrace se uskutečnila. Myslím, že pocity nejistoty, strachu, ale i naděje a společné víry, že to dokážeme, které v nás hra vyvolala, nám alespoň trochu přiblížily listopadové události roku 1989.

Foto: Jakub Kašpar
13 fotek, 22.4.2013, 51 zobrazení | zvířata
Kdo má fenku,většinou chce štěnda.Ani my nebyli jiní.Ovšem s tím rozdílem,že fenečka nemá žádný zdravotní problém a pejsek bude nejlíp 100%.
Tou dobou jsem byla v klubu krysek,ale nějak se mi sem tam něco nepozdávalo.Rozhodně jsem ale potom dokázala posoudit,co je krásný pes a co nikoli.
Jak se říká:všechno zlé je k něčemu dobré :poznala jsem pár bezva lidiček,i pár vychcánků,kteří když jim člověk nedal psa do spoluvlastnictví,nebo neprodal,dokázali být neskutečně hnusní.A dodnes se nezměnili....
Tak jsem teda hledala psa -a na sletu v Milovicích našla.Byl to krásný,nízkonohý pejsek tenkrát bonitační referentky,která ale bydlela dost daleko.Nějak jsem nechápala,jak může s klídkem porušit klubový řád ohledně krytí....ale jak jsem se později dověděla,dělal to kde kdo.
Co mě tam tenkrát udivilo bylo,jak se pár lidí rozplývalo nad tím,jak je Rajulka krásná,nízkonohá....s tím,že jim poslední dobou všechno přerůstá....a někteří nevěřili,že je bez PP.
..................
Tak jsem pejska hledala jinde.Našla jsem nepříbuznou krev,krásného malého pejska,jeho tatík bydlel skoro vedle.....jenže jak se později ukázalo,majitelé byli dobří překupníci.
Vzali si pejska...který skončil kdoví kde a to,co bylo ústně domluveno,to neplatilo.Vysmáli se mi,sbalili psa a nazdar.
Fenečky díkybohu skončily v dobrých rukou a i když jsem se rozhodovala,kterou nechat,nakonec šly obě.Nejvíc mi k srdci přirostla Štěpánka -to byla celá Rasťa.
Bohužel,po mamince zdědila zvědavost a určitě i lovecké vlohy,protože jí po pár letech přejelo auto.Pán byl chudák nešťastný a volal mi,jestli ještě nechovám,že by si určitě vzal další.
Herinka byla mikro,v dospělosti 1,75 kg -nádherná.....a pokud jí něco nezakouslo,komanduje u "Herinků" celou psí smečku.
Nikol snad taky ještě žije.
Každé štěndo dostalo malou výbavičku a smlouvu,protože jeden nikdy neví.
------------
Po štěndích se ale Rajce zase trošku zhoršily nožičky.....což škarohlídi komentovali tím,že má čéšky dědičně v háji.
Což byla blbost.Měla to po úraze ve štěndí věku,kdy zůstala sama doma,když jsme šli opékat k řece,ale nechtěli jsme jí brát,aby malou všetečku nenapadlo zkoumat hloubku vody,nebo teplotu ohně.
Jenže do půlhoďky přišla bouřka a malinká se sama doma bála a jediné bezpečné místo byla má postel,značně vysoká.
Skákala,škrábala se a dopadala na zadní nožičky.Jenže to nikdo nepředpokládal,protože postel byla proti ní dobře 4x tak vysoká.
Takže když jsme doběhli zmáčení domů,prdelka seděla na posteli a vedle ní bylo veliké kadí.Vůbec jsme se nezlobili,prostě měla strach.
Takže bylo jasno,že bude muset dřív nebo později na operaci.a s chovem byl konec.Sice by to štěnda neměly,ale nechtěla jsem jí nožičky zatěžovat....
A tak má Rarů v obou zadních drátky,což jí mnohdy znevýhodňuje oproti ostatním psům.Díkybohu na některých voříškiádách mají osvícené pořadatele a tak mají kategorii handicap,tudíž si mohla i Rajčinka zasoutěžit mezi svými a né v konkurenci zdravých psů,kde skoro stejně nikdy neuspěla.
Navíc když má na boku ještě bulku,ale né tukovou,ale z doby,kdy jí,mámu a Leňu pohryzli dva agresivní dementi celoročně zavření v garáži,odkud utekli.mámu kousli do brady,Leňu na záda a zadek a Rajce vykousli kus stehna......
71 fotek, červen 2011 až srpen 2012, 179 zobrazení | cestování, města, oslavy, události, zábava
Stříbření v Kutné Hoře 25.6. 2011
Jak se dá vše zkazit.

Kutná Hora a její slavnosti stříbření 25. června 2011

Těšila jsme se na tento den, protože jsem na internetu četla hodně chvály a jen málo výtek.

Oblékli jsme kostýmy a vyrazili s partnerem na desátou hodinu k chrámu Sv. Barbory. Vše bylo velkolepé, herold vítal příchozí, rozdával větvičky bezinky lidem, aby mávali až bude přicházet král a provolávali sláva králi Václavu IV., šprýmoval, navozoval veselou náladu. Davy lidí, kostýmovaných i nekostýmovaných se bavilo a rádo přidalo k laškování. Rytíři na koních i bez, král, královna, pážata vše navozovalo super atmosféru. Průvod se vydal k Vlašskému dvoru, zde jsme se usadili na lavičky a sledovali program uvítání krále, taneční vystoupení, poslouchali muziku. Nejvíc jsme se těšili na vystoupení skupiny Štvanci, na královský turnaj rytířů na koních. Počasí se oproti ránu umoudřilo a pěkně pálilo sluníčko, bylo nám ukrutné horko, ale statečně jsme seděli na místech, aby nám je někdo nezasedl, protože se plnilo místo za místem. Jsem už ženská k padesátce a tak jsem věděla, že nevydržím dlouho stát, tím spíš, že jsem po operaci. Střídali jsme se proto, nosili si pití, jídlo, vaření na slunci jsme seděli a čekali na hřeb programu.

Pak to přišlo.......pořadatelé přistoupili k nám a řekli:,,Prosím, všichni se posuňte dozadu o 5 m!! Potřebujeme místo pro koně! Všichni vztyk, můžete si sebou vzít lavičky dozadu!

Nevěřila jsem vlastním uším. Lidé začali nadávat, protestovat. Jeno dítě asi 8 leté prohlásilo: Já se nehnu ani o metr.

Jenže brzo mu došlo, že když se neposune, neuvidí koníky. Jenže kam se posunout? Hlediště bylo narvané. Ti co to už znali z minulých ročníků nechtěli udělat místo pro ty, kteří naletěli a odmítali je pustit před sebe i mezi sebe. Chvíli to vypadalo, že se jedna skupinka popere. Když jsem zaslechla jednoho z ochranky jak říká: ,,Ach jo, každej rok je to stejný, pokaždé to vytyčí tak blbě a my to pak odnášíme od lidí. Já se těm lidem nedivím, že jsou naštvaní. Vždyť je to blbost. A říkáme jim to každý rok."

Protože se ráda mačkám jen na určité jednotlivce, k ostatním tak přítulná nejsem, přesunuli jsme se s obtížemi (ale podařilo se) ....na tzv. terasu. Už jak jsme se blížili ke schodům zaslechla jsem jednu mladou maminku jak křičí na své asi 6-ti leté dítko: ,, Martine nehni se ani o centimetr!!!"

Sice jsme se museli doprošovat, aby nás nechali projít, ale přeci se pár jedinců smilovalo a nechalo nás protlačit nahoru do míst, která už byla spíš za podiem, tak že jsme neviděli ani na krále, ani na parket, ale hurá! Viděli jsme na koně. Dokonce pokud se nerozfoukal vítr, a větve keře nám nebránili ve výhledu, zahlédli jsme i levou část kolbiště. To už ale naše nadšení dostalo lehký zásah a my, protože jsme nechtěli jeden druhému kazit pocity, v domnění, že ten druhý to tak neprožívá, usmívali se a snažili se na tu vzdálenost aspoň něco z toho umění zahlédnout.

Slunce pálilo, my byli od půl osmé vzhůru, poslední 2 hodiny stáli na nohou a naše tělesné schránky začaly dávat najevo, že pokud se někde neochladíme a neuvelebíme do pohodlí, vysoký tlak mého partnera a moje záda zaprotestují.

Přesunuli jsme se do penzionu, svlékli těžké kostýmy, hlavně boty, které se zcela určitě srazily, protože ráno byly docela pohodlné, zato teď se zdály být nejmíň o číslo menší, a dali si 2 hoďky pauzu.

Z programu jsme si vybrali už jen koulení, které bylo od 18.00 hod, a tak jsme vyrazili už v civilním oblečení na tuto atraktivní podívanou.

Šli jsme o půl hodiny dříve, aby si bylo kam sednout. Ne že bychom byli tak naivní a mysleli si, že budou místa na lavičkách......to ne!

Ale spokojili jsme se s místy, ze kterých jsme sledovali královský turnaj s koníky.

Uvelebili jsme se na trávu za ohraničený prostor pro kutnohorské paní, tak že nám koukala jen hlava, ale nám to stačilo. Byli jsme spokojeni a očekávali jsme začátek klání.

Když mi mladý muž, požádal: ,,Můžete se prosím přesunout jinam? Tady smí být jen kostýmovaní." V tu chvíli jsem si myslela, že to musí být nějaký vtip. Domnívala jsem se, že není možné, aby mi tutéž věc udělal někdo 2x. Vzpomněla jsem si, že jsme toho muže míjeli, když jsme stoupali po schodech na toto místo a uvědomila jsem si, že nás nechal do zapět minut šest hod. sedět, a když už má koulená začít, přišel nás vyhodit. Došlo mi, že nám to mohl říct hned a ne se bavit tím, jak budeme zase hledat místa ve chvíli, kdy lidé stojí ve třech řadách a už teď si koukají více na ramena a hlavy než na královské borce a prostor, kde se má odehrávat klání. Rozhodnuta uhájit svoji pozici, jsem odmítla. Mladý muž nám vysvětloval, že to je opravdu jen pro kostýmované a že bychom rušili dojem. My jsme oponovali, že za tou plachtou nejsme vlastně vidět, že tu není žádná cedulka, že sem nesmíme a že to měli říct hned a ne teď, když už nejsou žádná jiná místa. Nebyli jsme sami, kdo protestoval. Vedle nás sedící muž na pohodlných sedačkách s držáčkem na kávu a manželkou po levém boku, se s nimi ve finále odmítl bavit úplně a prostě seděl. Přišla posila ze strany dalšího kutnohorského pořadatele. Mladý, už méně příjemný muž, který nám tvrdil, že tam nemůžeme být, protože se tam bude za hodinu připravovat ohňostroj. Svitla ve mě trocha naděje a řekla si hurá, déle tu stejně nebudeme a přislíbila, že až začnou ohňostroj připravovat - odejdeme.

Neujalo se. Následovalo argumentování, které jsem po statečné bitvě prohrála. Pochopila jsem, že nejde o to, jak oblečení jsme, ale o to prostě nás odtud dostat. Rozžhavená do běla jsem v domnění, že to snad někoho rozhodí, prohlásila:,,O tom se dočtete na internetu!" načež mladý muž pokrčil rameny a s vítězným úšklebkem prohlásil:,, Klidně."

Jako dítě kopající nožičkama jsem v zoufalosti, nebo snad na úlevu prohlásila poslední: ,, Jděte už do pr...e! a po lítém boji jsme opustili pozice.

Muž vedle nás na židličce s tichou manželkou vytrval. My mezi tím přešli místo kde se bude odehrávat mač a přesunuli se za záda vysokých mužů v 3. řadě na stojáka. V tuto chvíli pro nás přestal být zajímavý boj o obrovskou kouli, ale zajímal nás boj o místo na terase mezi pánem v křesílku a pořadateli, ke kterým se přidali pánové v černém, což měla být asi pořádková služba.

Asi po 12ti minutách pána s manželkou i křesílky posadili na VIP místo přímo za zábranu odkud měl výhled minimálně výborný. Dohodli jsme se na nerozhodném výsledku. Boj se proměnil ve směnný obchod, a tudíž vyhráli obě strany. Jediný, kdo tady prohrál jsem byla já a partner. Bylo mi trochu líto, že jsme to tak brzo vzdali, ale v okamžiku kdy jsme viděli, že se na našem bývalém místě usadili jiní civilisté a ty nikdo nevyhodil, protože byli kutnohorští, pochopili jsme, že tady překážíme.

V tuto chvíli mi došlo, pro koho se tato slavnost dělá, kdo má jen zaplatit a nemá nárok ani na trochu té úcty, a kdo je tady skutečným králem a dvořany. Věřte ti herci to nebyli.

S hořkým pocitem jsme z Kutné Hory odjeli a ponížení jakého se nám v tomto královském městě dostalo, už nechceme okusiti.

Škoda, jak několik mocných dokáže pokazit tak krásnou slavnost, kde výkony účinkujících jsou obdivuhodné a jejich úcta k divákovi jasná.

Dana Plzeň
40 fotek, 9.5.2016, 60 zobrazení
A s Nabučenkou cestoval na soutěž i text....

Příběh o Nabučence z Dlouhých Strání
Žije ……..to víme….
a jak to tak již na tom světě bývá, každý z nás ví, že jeden umí to a někomu jde něco jiného. Prostě a jednoduše, každý jsme jiný, originál, a tak je to i s tvory vzácnými.
Tahle, říkejme jí podle nás „příšerka“, je velmi ojedinělá a zvláštní. Zabydlela se v obrovských vodních nádržích přečerpávací elektrárny na vrcholu jesenických hor. Elektrárna Dlouhé Stráně a její blízké okolí přírody se stalo pro naši „krásku“ místem, kde nebyla sama, kde potkávala jiné, podobné „příšerky“ a musela si zkoušet poradit, jak se mezi nimi chovat. Znamená to, že se umí dorozumět…my nevíme jak, my její jazyk neznáme. Nám dětem, se její způsob dorozumívání zdá příliš složitý, má plno podivných znaků, ale jsou to pouze dohady, nikdo z nás s ní nemluvil. Je cizí!!!
„Héééj, ozvalo se jednoho slunečného dne….ssssssseš tam? Vyléz?“ Kroutil se kolem dokola obří nádrže zlý had Naškrtič. Jeho příběh je úplně z jiného soudku, je zlý, snad proto, že dosud žil sám. Neměl žádné přátele, kamarády, a možná ani takový nechce být, zákony přírody však velí jinak. Cesty se mnohdy protnou v bodě, ve kterém je ze dvou mínus rázem plus a tak se z Naškrtiče a Nabučenky jednoho dne za různých okolností stali nejlepší přátelé.
Možná ze dvou negativních bude nakonec něco dobrého….Nabučenka je totiž zlá!!
A znáte její jméno… ano, nemá ráda, když jí někdo obtěžuje, když zrovna spí, když má hodně práce, nebo dokonce pokud si čte podvodní noviny!!!!! Často bývá nabučená tak, že se zlobí, až to vydává divné zvuky. Jenže z toho se stane, že se dokáže chichtat, třeba s oblibou schválnostem, až se třese hladina vody tak, že to připomíná mořské vlny.
Není stará, ale nosí brýle. To proto, že už strašně špatně vidí, jak naráží pořád do stran té nádrže. Je tam totiž tma. Ve tmě Nabučenka spí. Má ráda spaní v klidu. Ale bojí se tmy, bojí se sama divných zvuků, nebo že někdo otevře dveře a nádrž vyteče.
Je to vlastně taková chobotnice zkřížená s vrtulníkem a reaguje jako my lidé. Vyčistit si zuby opačnou rukou? Neuvěřitelný problém. A její chapadla umí každé vlastně také úplně každé něco jiného. Mají své specifické schopnosti i podle toho, kde se zrodily.
Turisté, kteří poztráceli knoflíky, které možná nosily štěstí, mohou za zrod chapadel, co znamenají teď pro Nabučenku, něco jako šťastnou ruku.

Lidé, co nevědí, kam patří odpadky, naší příšerku moc často zlobí, ale i díky těm má Nabučenka lehoučké barevné chapadlo, něco jako v životě velmi ceněnou, volnou ruku.
Nabučenka má prý ostré zuby, na stromy, a v okolí pokud bude třeba, tohle chapadlo využít, bude jistě výjimečně cenné, obdobně jako pevný stisk ruky.
Není úplně běžné z výletu přijet bez košile, bez kousku svršku, ale i to se turistovi popletovi stává, díky zapomnětlivcům má Nabučenka chapadlo z kousků textilií, které dlouho drží vodu, dokáže zalévat suchá místa v okolí, když si sama příroda nepomůže a déšť dlouho nepřichází. Díky tomuto chapadlu nikdy nemá Nabučenka žízeň i když se vzdálí od nádrže a nese si tak vlhkost s sebou. Možná? Kdo ví? Je to pro ní možná právě, ta pravá ruka.
Veškeré náměty na text jsou zpracovány pouze podle fantazie předškolních dětí smíšené třídy. Na základě motivace vedené pedagogy, kdy kolektiv vrstevníků ve věku od 3 do 7 let si poslechl Vámi zaslaný příběh a vnímali jsme možné varianty, vjemy z pohledu dětí. Celé téma jsme podpořili zážitkovou pedagogikou tak, aby děti byly více vtaženy do problematiky a byly schopny si příběh prožít, nejen vytvořit bezhlavě pod tlakem dospělého siluetu něčeho o čem nic nevědí a čemu „nevěří“. Teprve teď byla půda pro jejich fantazii plně smysluplná a mohly začít. V celé podobě maskota, jak jí děti popisovaly, se odráží nejen prožitek z předešlé motivace související s elektrárnou, ale především problematika jejich života a jejich pohledu na vztahy, přírodu, svět dospělých. Strach ze tmy, zloba, veškeré silné vjemy dětí nejsou příliš pozitivní. Stavba je opravdu monstrózní, obrovská a působí na ně strašidelně až děsivě. Pozitivní detaily ve formě jednotlivého vnímání kontaktu s jinými elementy, světlo na noc, funkčnost jejích chapadel, kterou i s proměnou ve štěstí vymyslely právě děti, odráží jejich kladné emoce a snahu o dobrý konec. Veškeré zpracované vjemy odrážely prožitky dětí ze života v propojení se světem násilí z počítačových her, zpráv a vzájemných kontaktů a bylo znát, že jejich původně negativně mířená fantazie, se měnila v docela milý příběh.
Součástí našeho programu byl i regionální výlet s rodiči do Pradědova dětského muzea, kde edukativní součást se dotýkala i právě znalostí o obřích vodních nádržích Dlouhé Stráně. Naše děti vyrazily paní pedagožce, která měla pro ně program připravený dech, jelikož ještě nikdo prý nic takového nevěděl a Dlouhé stráně nepoznal. Na závěr jí děti změnily celý interaktivní program, utvořily společně velkou nádrž objetím rukou a ještě jí povyprávěly příběh o „Nabučence“, která tam skutečně žije!!!
Myslím, že bychom měli jet ještě někam na výlet o Nabučence povyprávět…
Bc. Hanka Plachá, pedagog mateřské školy Lesnice

Autory díla Nabučenka jsou děti třídy Sovičky z mateřské školy v Lesnici. Každý přispěl svým kouskem. Možná to byla jen myšlenka, nápad, úsměv, podpora, nadšení. Každý z nich byl u toho, ať již barvil, lámal větvičky, přinesl šnečí ulity, ujídal piškoty, navlíkal knoflíky, stříhal, manipuloval s jehlou, ušpinil se nebo neustále něco vymýšlel a komentoval.
Ať už to byli ti, kdo dokázali nakonec nadchnout své rodiče, aby Nabučenku pomohli zkompletovat, nebo ti, kdo pro ni z domovů nanosili různé komponenty a ingredience na její výrobu, nebo ti, co pro ni vymysleli jméno.
Všichni jsou stejným dílem důležití!!!!!
Náš program v mateřské škole se opírá o metodiku ZAČÍT SPOLU a my si velmi vážíme spolupráce právě nás všech. Nadšení je nad Nabučenkou proto i tentokrát společné DĚTI, PEDAGOGOVÉ a RODIČE…
11 fotek, podzim 2015, 110 zobrazení
20. září 2015- 5.hod.
Probouzím se jak po 2-denní šichtě a mám běžet maraton…. .
Celý týden mě bolela levá achillovka, ale tajně jsem doufal, že když „budu hodný“ a nebudu ji zatěžovat a dám ji pohov, odvděčí se mi na závod bezbolestným průběhem- kdyby mě viděl Martin Šimák, řekl by mi: „vidíš Éňo, to je z toho , jak se neprotahuješ… ;-).
Otevírám dveře našeho luxusního bydlení a kdo to je proti mně ?
Vychází ze dvou pokojů Etiopská špička běžců a běžkyň , popřejemi si s úsměvy „Pěkný běh a hodně štěstí“ , vyfotíme se u výtahu a jedeme dolů, do recepce. Ve velkém zasedacím sálu se rozcvičují části elitních běžců, taky tam je nejměkčí koberec, co znám…. .
Možná nejvíc mě mrzelo, že nebudu mít tu dobrou ranní snídani v našem krásném hotelu, se všemi dobrotami, co mám rád… .na recepci na mě čekal balíček s vodou, jogurtem, houstičkami… .Taková malá ozdravovna….. Škoda. Tak dobrá snídaně bude v pondělí… .
Z psychického pláče gurmána mě na recepci dostala naše skupinka, Zoran a Roberto (ano další italský bratr ? ) zaveleli: „ jdeme !“ – a my vyrazili do ranních ulic Pekingu… .
No počasí- to je taky povídání na dlouho- v krátkosti : předchozí dny byly velmi teplé 29 stupńů, ale jasno, dnes ráno bylo cca 25 stupňů, ale takové „divné zataženo“. Zprvu jsem to uvítal , i moji kolegové, ale trochu mě zneklidňovalo, že to nebe je trochu dožluta (že by smog , nebo písek z pouště ? ?). Nicméně to chránilo před sluncem.
Odcházeje z hotelu se naše skupinka (z části tvořená běžci, těšící se na skvělý zážitek, pak ospalcemi jako já ;-)… .) začala přemísťovat k metru. Peking se probouzel. Na ulicích postávali party dělníků, kteří čekali na své stavbyvedoucí, aby mohli pracovat, pojízdná bistra na kolech n(ano takový ten zmrzlinářský vozík, jak jej známe) pekli palačinky a začínal den. Den pro všechny čínské maratonce nejdůležitější v tomto roce… . Je škoda, že se závod z původního termínu 18.10. přeložil na 20..září, na druhou stranu- co dělat,když podle „zlých jazyků“ měla zrovna Komunistická strany Číny sjezd, že…. .
A tak jsme šli na metro a opět , všude samé kontroly, i na přestupech , bezpečnostní rámy, zavazadla… .To samé i na Náměstí nebeského klidu…. . To vše (i když se to nezdá ) Ti z malého výletu na půl hodinu udělalo proces na hodinku a čtvrt… .
Jsme tady . Náměstí nebeského klidu. Všude spoustu běžců. Dnes zde běží 32.000 lidí, v Praze běřží maraton 6.000 lidí ???
Jste na největším náměstí na světě – 1 km čtvereční, na náměstí neslavném z roku 1989…. .Čím jste blíže startu a našemu přepychovému koridoru A, tím jse stres běžců ale i pořadatelů větší a větší…. .Ubývají i záchody…spíš se řeší záchody pro muže, pro holky nic moč.. . Pak se u koridoru D náhle zužuje průchod z cca 15m na 2m. Je to masakr, žena ne žena, všichni se tlačí, malé ženy pláčou- docela chápu ty ušlapané lidi při těch masových akcích..fakt se nedá moc dělat… . Ještě , že jsme VIP návštěva a jsme rychlí…. . Došli jsme do koridoru A- 15 minut před startem… .Lidi stojí před pojízdnou maringotkou a čekají na záchod, všude samé kontroly… . A mě se chce na záchod- asi ten 1,5gram C bylo hodně ?… . Potřebuji také na malou, policie ne policie , ploty ne ploty přelézám s Radkem Steklým vše a čůrám na památník velkého Ma-a… .Prase, rozumím, ale přece neumřu, ne ???
Přichází start-přesně v 7:30 hod místního času (našeho 1:30 SEČ). Achillovka je trochu bolestivá, ale v „rámci možností OK“, , spousty lidí, dvě široké startovní brány a,…… není čas: BĚŽÍME !
DOHODLI JSME SE S RADKEM STEKLÝM , ŽE POBĚŽÍME SPOLU – VŠICHNI VESMĚS MĚLI SVÉ PLÁNY, SNY, CÍLE
Dohodli jsme se s Radkem Steklým, že poběžíme spolu- všichni vesměs měli své plány, sny a cíle… .Můj cíl byl jasný a s Radkem s tím jsem přišel i k Radkovi, takže:
Doběhnout
Zkusit čas pod čtyři hodiny, pak okolo 3:30….a pak se uvidí, když to bude lepší… .
Radek chtěl běžet tak cca 3:30- 3:35hod. , já jsem to taky tak předpokládal, nicméně jsem mu řekl, že to nebudu v rámci zdravotního stavu příliš hrotit a uvidím , jak to půjde… .kdyžtak , že se opustíme… .
Vyběhli jsem – trochu pomalu na dlouhou šesti (osmi) proudou třídu (podotýkám v jednom směru) , okolo mauzolea velkého Maa a spousta běžců okolo Tebe. Prý běželo přes 32.000 lidí, my v čele. Mimochodem - co se týká tzv. „peacemakerů“- netušil jsem , jak budou značeni a na druhou stranu to pro mě nebylo podstatné…. . Na cca 3 km nás předběhnul první vodič na 3:30, přišlo mi , že běží docela rychle ale… budiž…. . třeba zpomalí… . Již na druhém kilometru jsem pocítil , že bych si docela rád došel na malou, Radek solidárně řekl, že počká- jo záchody , to byl zážitek: hlavně způsob řešení…. . Čekal jsem nějaké Toi-Toiky , ale pak jsem si říkal: kolik těch záchodů vlastně vůbec bude . A byly hooodně zajímavé – opravdu: běželi jste okolo osvěžovací nebo po 5 km občerstvovací stanice – vše bylo myslím velmi slušně zorganizované, celá tato „area“ byla dlouhá cca 150-200m. Mohli jste ochutnat banány, ionťák , vodu, cukr/sůl na křeče.. . No a většinou na konci na Vás čekal….. .mikrobus… FAKT . Doběhli jste k mikrobusu , vystoupali jste po schodech dovnitř a vykonali potřebu, zajímavé řešení… .
Na záchodě jsem se zastavil ještě na 5 a pak na 10.km- trochu jsem s tím znejistěl Radka, který si myslel, že 3:30-35 by nemusel stíhat… .Tak jsem se spolu po mém 3 (!) čůrání na 10kilometru rozloučili a každý běžel za sebe. Sraz jsme si dali v cíli, u Ptačího hnízda… .
Vůbec byla to zajímavá trasa: po startu jste běželi po široké třídě, cca 8,5km rovně a pak jste zatočili doprava…? . Pak následovalo několik nadjezdů, nájezdů na dálnici k letišti či kam, ale stále velmi široká silnice.
No- jak to vypadalo se mnou ? tak nic zas tak závratného – myslím, co se týká kvality jsem fakt neběžel- 10 km jsem měl mezičas cca 47: 10 a aniž bych řešil nějaký výsledný čas , tak jsem si řekl sám pro sebe: „Chlapče, dneska to nebude o nějakém super, času, pomalu zapomeň na 3:30 a DOBĚHNI TO A HLAVNĚ SI TEN MARATON UŽIJ !“
Dle toho jsem se začal dále řídit… . Půlmaraton jsem měl myslí 1:47, ale moc mě to nezajímalo (akorát jsem si říkal, jaká jsem „lemra“,když týden předtím běžím půlku v Ústí za 1:29 a nyný skoro o 20 minut pomaleji…. . No nic , to je život, nehroť to… .:-)
Diváci a prostředí okolo.
No- co k tomu říci…. Všude spousta lidí… . Skoro mě to připadalo , jak jsme kdysi v osmdesátých letech jako děti na základce jeli přes celou Prahu vítat našeho „bratra a soudruha Kim-Ir- Sena“. Tak tady všichni „stylově ukázněně“ stáli u koridorů (kde každých deset metrů stál z jedné strany voják, z druhé strany policista, oba s kamennými tvářemi) a „potichu fandili“ … .Odvážnější volalli : Tajo, Tajo !!!! jak jsme potom zjišťovali s mými souputníci, “tajo“ znamenalo něco jako přidej, dáš to , běž !
Pár lidí si s Tebou i pláclo, ale moc jich nebylo. Nejsou to takový Italové, co Ti fanaticky fandí celou cestu, i kdybys byl poslední…. .
A jací jsou vlastně čínští běžci?
…no… z mého pohledu…. Podobní nám, někdo lepší, někdo horší ? trošku možná chaotičtější než Češi, nicméně – a to se mi moc líbilo: JSOU ZAPÁLENÍ PRO VĚC ! A ŘEKL BYCH SKORO PRO VŠECHNO : PRO PRÁCI, ZÁBAVU, SPORT.. .
Co bylo zajímavého na trati ?
Třeba nám fandili čínské roztleskávačky , v krásných bílých úborech a to hned na několika místech , potkal jsem několik bosých běžců , kteří krásně probíhali celou trať , ale nejbrutálněkjší bylo, když jsem na cca 30 kilometru uslyšel za sebou hrozný hluk rádoby „reprodukované hudby“. Nevěřili by jste očím- předběhnul mě chlap s tranzistorákem za pasem . Normální retro tranzistorák, co nosili frájové v 70.letech v České republice a „honili frajerky“. To mě tak nakoplo, protože vedle toho hluku se fakt nedalo běžet, že jsem zrychlil… .
Ještě na 32 km jsem si říkal- víš co? Prdím na to a dojdu to , je to jen posledních deset kiláčků a už mě to fakt nebaví (stále nemohu pochopit takové ty sběrače maratonů, co běhají ročně 10 a více maratonů… . ). Fyzicky jsem na to byl dobře, achillovka bolela konstantně celý týden, ale byl jsem línej . Časový posun, málo odpočinku, mnoho práce z domova a starostí o syna, 28 stupňů, to vše se podpisovalo na daném výsledku… . Ale snažil jsem se z toho psychicky vybruslit a najít pozitiva ? : hele doběhneš, dostaneš pěknou medaili a MÁŠ UŽ TENHLE ROK KLID OD BĚHÁNÍ ! ?
…ALE BĚŽEL JSEM DÁL… . Pak si totiž řekneš: „Ty vo.e , to půjdeš hodinu a půl pěšky do cíle ??? To se na to můžu vys..t“ Na 35.km jsem se kouknul na čas a vidím, že bych to asi i mohl stihnout do cíle pod 4 hodiny , tak jsem si řekl: zaber , teď ta achillovka určitě vydrží ! a vydržela ?. Poslední 3 kilometry , kdy už jsme byli u Olympijského stadionu vedle Ptačího hnízda jsem běžel již za cca 4:30- 4:40.
Euforický poslední km- vyběhneš na pláň , všude spousty diváků a tady už se nikdo nebojí fandit, všichni se perfektně baví a vidím cíl – jo, je to tam 3:59:44.. .Stihnul jsem to… .
Procházím koridory , dostávám cca čtvrtkilovou krásnou medaili (je moc pěkná a tu nikomu nedám ;-) ), dostávám další věci… .Vše perfektně zorganizované !
V místě , ke nás čekají naše baťohy, tak se setkávám s naší „českou delegací“ většina z nás už doběhlo, nejlepší mužský čas máme 2:52, ženský má Zuzana Hofová 3:33:44 ( navíc v tento den slaví 30. Narozeniny, hezký dárek, ne ?).
Sedám a postupně lehám na prohřátý asfalt a odpočívám…. Mám to už za sebou, mám to už za sebou… . A teď už bude klid, pohoda, maximálně nějaký trénink a ČT Author Cup na kole a pak se uvidí… .
Přichází k nám Čínská televize a prosí nás o rozhovor… . Ještě , že neumím pořádně anglicky…. Odchytává jednoho z nás , my jej sleduje, uculujeme se a máme blbé poznámky… . Konečně se potkávám s Radkem- chlapec doběhl za 3:37, ztrátu se mnou už nedohnal ?… .
Pomalu odcházíme a hledáme nejbližší zastávku metra …. .Jo – prý je to kousek , tak 1,5km… .Achilovka začíná bolet, jde se mi blbě , už se těším, až budeme na pokoji a pak POHODA !
Na zítra mám slíbený celodenní pohodový výlet na Čínskou zeď…. . Už se těším !
101 fotek, leden až září 2014, 85 zobrazení
Kristian Kodet, narozen 17. 7. 1948 v Praze, ženatý, má čtyři dcery. Je nejmladším pokračovatelem výtvarné linie slavné rodiny Kodetů, na což je patřičně pyšný. Jeho dědeček Emanuel Kodet a otec Jan Kodet byli významnými českými sochaři. Kristián se od patnácti let věnuje malbě a je představitelem umělecké generace vstupující do života v šedesátých letech. V roce 1965, kdy mu bylo teprve šestnáct let, začal studovat na Akademii des Beaux Arts v Bruselu. V devatenácti měl první samostatnou výstavu, kterou mu uspořádala galerie Disgue Rouge rovněž v Bruselu, a ve stejné době se dokonce ocitl mezi deseti vítězi soutěže pro vyhledávání mladých talentů. Odtud bychom mohli sledovat úspěšnou a strhující dráhu Kristiana Kodeta až k jeho dlouholetému usazení v New Yorku a novému zakotvení v Praze, kde má dnes své zastoupení ve dvou předních galeriích. Stal se světově uznávaným umělcem kupodivu hlavně díky tomu, že nepřestal být umělcem českým. Svými díly je Kristian Kodet zastoupen ve sbírkách a galeriích v Bruselu, Paříži, Ženevě, Vídni, Curychu, New Yorku, Torontu, Ottawě, Vancouveru, Winnipegu, Los Angeles a v mnoha českých galeriích.

Fascinující rozhovor, cituji z časopisu Krásná:

Tajemný Rak Kristian Kodet
Autor: Marta Pospíchalová

Líbí se mi jeho obrazy, a hlavně mám ráda člověka Kristiana Kodeta. Mám ráda jeho bohémský zjev, neokázalou eleganci, jeho laskavý humor, úsměvné vyjadřování, jeho tajemnost… Nemám ambice hodnotit jeho tvorbu z pohledu odborníka. Jsem laik a vnímám umění spíš intuitivně, srdcem a citem. Ani nevím, kdy a kde jsme se setkali poprvé, čas tak proklatě letí… Nyní mu ráda a s pokorou položím pár otázek pro naše čtenáře. Jako svému příteli…
Kristian Kodet

Začnu tím méně příjemným… Muži prý nestárnou, ale co tvé jubileum. Jak se cítíš?
Děkuju, ale i v pozdním sběru se dá najít určité „chutenství“. Ne?

Vnímáš nějak tu osudovou osmičku ve svém roce narození? 1948?
Pan Jiří Suchý zpívá, kdybych se nenarodil, sotva bych žil a ta osmička na konci to byl bonus!

Narodil ses ve znamení Raka. Podle astrologa Emila Havelky mají Raci vynikající paměť a velkou fantazii. Touží po uznání, jsou ctižádostiví, mají umělecké nadání… Věříš horoskopům?
Vynikající paměť? Spíš bych dal důraz na velkou fantazii, ale jinak se často horoskopy řídím.

Rak, je prý ve svém jednání proměnlivý, ale není povrchní. Je konvenční, dává přednost zádumčivému chodu věcí. Pokud se nechá vést svou intuicí, bývá velmi úspěšný. Tak jako Měsíc a Slunce, hlavně v novu a úplňku, nejsilněji ovlivňují život na Zemi, tak i život lidí narozených ve znamení Raka je těmito fázemi silně ovlivňován. Je to v tvém případě pravda?
No, nejnaléhavěji to cítím přes den a v noci, jinak vůbec!

Od mládí si chodím „léčit duši“ do starožitnictví. Dočetla jsem se v tvé knize Sebereflexe, že i ty máš rád staré věci a taky to máš napsané ve svém horoskopu. Čím tě fascinují?
Je pozoruhodné, jak i když čas plynul, stejně dovedli naši předkové dávat i prostým věcem každodenního života něco navíc, vztahem k materiálu, a jejich estetické cítění mě stále oslovuje. Rád se těmito věcmi obklopuji a je to pro mne můj pocit domova.

V již zmiňované knížce jsi napsal, že jsi „dítě lásky“. Já tomu věřím, protože tak působíš. Jak bys definoval slovo láska a co pro tebe znamená?
Láska je základ života a vše, co člověk dělá s onou láskou, je asi pozitivnější…

Tvé obrazy mi připadají jako z dávné doby renesance, jsou barevně záhadné a znepokojující, jsou plné tajemství, cítím z nich mávnutí andělských křídel lásky a smutku… Co nebo kdo je tvou inspirací?
Mám rád v obrazech „nechat tušit“. To malování je pro mne zpověď, která mi dovoluje víc mluvit nebo říci, co bych jinak neřekl. Taková třináctá komnata.

Andělé jsou mojí osudovou slabostí a na tvých obrazech se často vyskytují. Věříš v jejich existenci?
To víš, že jo, křídla jsou mocná.

Říká se, že „oko je do duše okno“, a oči z tvých obrazů člověka stále pozorují, fascinují. Prozradíš nám, co znamenají ty červené a bílé „kuličky“? Mě napadá, že jsou symbolem srdce, světla, lásky, života… Mýlím se?
To je pro mne asi to nejvíc, když si divák hledá a nachází „to svoje“. Ty kuličky dělám někdy v místech, kde cítím určité napětí.

Z obrazů, které jsem měla možnost vidět, mě přímo fascinuje ten, který jsi nazval V myšlenkách. Připomíná mi otisk Kristovy tváře z Turínského plátna. Věříš, že ten prastarý příběh může být pravdivý? Jsi věřící?
Jsem věřící ve slušnost, zásadovost, čestnost, a to se vší pokorou.

Namaluješ údajně za rok až sto obrazů a málokterý ti zůstane. To musíš být hodně času sám…
Víš, že lidi je na štěstí kupují, a nejen že mě to těší, ale i slušně mi to vynáší? A věříš, že jsem čím dál víc rád sám? Můžu si i tykat, když na to přijde!

Ty jsi se snad malířem už narodil, vzpomínáš rád na své dětství, na své nejdražší? Hodně tě rozmazlovali?
Maloval jsem prý už v raném dětství, oficiálně od patnácti let. Měl jsem otce, který mi spíš imponoval vším, co dělal, rád na to vzpomínám, měl jsem krásné dětství a rozmazlovaný jsem dodnes…

A umíš i ty rozmazlovat své nejbližší, jaký jsi manžel? Je umělec vůbec schopen dělat i tak prozaické věci jako třeba uvařit, uklidit? Musí ti tvoje krásná žena Jana mnoho odpouštět?
Nevařím,neuklízím! A moje žena mně to musí odpustit, a kdyby ne, tak půjdu a uklidím si tak, že žádná ženská by tak neuklidila! A jestli ji rozmazluju? To by ses musela zeptat jí!

Líbí se ti dnešní svět atomové energie, letů do vesmíru, internetu? Nemáš pocit, že technika příliš předběhla myšlení člověka a potlačuje v něm nejdůležitější ze všech citů – soucit?
Hele, ať si to dělaj, jak chtěj, taky v 21. století to asi nemůže být jinak, ale své citové stránky já nacházím jinde.

Máš nějaké netajné přání? Štve tě něco? Máš pochybnosti o smyslu života?
Všechna má přání jsou tajná a štve mě, že jsem si nenechával pro sebe obrazy z určitého období. A z určitého smyslu života mám velké obavy.

Znovu se vracím ke tvé knize, kterou jsi napsal s paní Pavlou Slancovou, a je mi jasné, že nemůžu být zdaleka tak „ftipná“ jako vy dva, ale víš, co máme my dva společného? Ty sis koupil hrob a já jsem vstoupila do spolku přátel žehu! To znamená, že také přemýšlíš o smrti, která nahání většině lidí strach. Tak jak je to s tebou?
Připraveným štěstí přeje! Mám krásný hrob, teď jsem objevil úžasnou izolaci, abych nerušil a i já měl svůj klid.

Věříš v reinkarnaci? To by byla přece jen nějaká naděje…
Tak na této otázce neustále pracuji, ale teď mám před velkou výstavou v Klementinu ke svým šedesátinám, tak až po té šedesátce ti to přesně řeknu.

Nedá se nic dělat, v určitém věku už může člověk i bilancovat. Změnil bys něco ve svém životě, kdyby to šlo?
Těch věcí je asi hodně, ale v principu asi ne.

Máš nějaké životní krédo? Vzkážeš něco svým obdivovatelům a našim čtenářům?
Mám rád krédo, že „jen činy se počítají“. A čtenářům bych vzkázal, ať to nevzdávají!

Foto : Hana Papežová galeristka ,fotografka /amatérka /, Stanislav Drozd - fotograf / foto na konci dokumentu /
66 fotek, květen 2015, 115 zobrazení
Pražský maraton 2015- jaký byl ?
HLAVNĚ PATNÁCTÝ ! Uf….už to mám za sebou jsem Gold PIM KING a dalších 15 startů bych měl mít zdarma (ne nadarmo se říká – Výhodná sleva:-)… . )
…ne ted vážně – výsledný čas 3:35:08, MŮJ ČAS: 3:33:51 ( byl jsem totiž 3x na záchodě ….no prostě klasika :-) )
Ráno jsem se překvapivě dostal včas i na focení PIM Kingů ( asi takto: bylo 8:01 , všichni – cca 50 osob už tam bylo a bohužel jsem byl poslední , kdo přišel…. ale stihl jsem to.. :-) ).
Díky tomu, že jsem byl z „mého pohledu překvapivě brzo před startem“ před šatnami , mohl jsem si užít luxusu klidného převlékání , stání ve frontě na záchod a dokonce jsem v klidu přišel do koridoru A (děkuji PIMu za tuto výhodu a velmi ji kvituji) a v klidu jsem se mohl protáhnout aniž by mi někdo strkal loket pod žebra … . Před startem jsem si poblahopřál s několika mým,i známými běžci hodně sil a úspěšný běh ( potřásl jsem si i s Romanem Šebrlem, který stál hned za mnou – netušil jsem , že je tak vysoký , a dámy opravdu je pěkný :-)…). No a vydali jsme sena tra pod zvuky Smetanovy melodie Vltava…. .
Samozřejmě všichni vyběhli jak o život, ač jsem startoval cca 4m za startovní čarou, během prvních 500m mne předběhlo cca 1.000 běžců- jen si vždycky říkám: Ty vo.e, že bych tak málo a pomalu běhal ? Co dělám špatně? Naštěstí tam byly i nějaké štafety a pak jsem si řekl hlavní motto tohoto závodu : Hlavně doběhnout, když doběhnu , tak budu rád , když to bude pod 3:30…. . Držet tempo na 5:00 min/km a je to OK.
Vybaven všemi možnými rozpisy (na náramku na 3:20 – co kdyby , že ? :-)) a fixem popsanou pravou rukou na 3:30 jsem si běžel v klidu ( v duchu jsem se smál, když na 2 km jsem běžel na 4:35 min/km, před rokem na 4:07)- říkám si: Cha, chá – to jsem si to krásně a v klidu naplánoval…. . Běželo se hezky , naštěstí jsem byl v takové duševní pohodě, že jsem se snažil ani nepočítat kolik jsem odběhl / kolik mám ještě uběhnout kilometrů, jen jsem se tak vždycky kouknul a řekl jsem si jéje , už 16 kilometr , to tam budu už jen za cca 2 hodinky , tak to je v pohodě… .
Na 17.km mě rozesmálo cca 6-leté dítě, které se hádalo v Nuslích pod !skokanským mostem“ s mamkou a říkalo : „Mami to nedám, a nedám !!!“ A já na to zavolala: „Ale to víš , že to dáš, my taky ;-) !“ . Dítě zmlklo a byl klid… .A my běželi dál … .
Na půlmaratonu jsem měl čas 1:42 a byl jsem 3 minuty před termínem na 3:30 ( a hlavně se mi běželo velmi lehce , v pohodě… . Uviděl jsem na 22.km Zdeněk Zdenek Chmel? , zamával jsem a běželi jsem na Palačák …. . Nevím ani proč, ale vždycky , když běžíme po Smíchově , okolo pivovaru,mtak mě ten běh najednou přestane motivovat – asi to je tím , že vždycky když uvidím tu rovinu přede mnou , tak už bych se na to nejraději vypr..l- ale ríkám si , už je to jen kousek…. .
A vůbec – kolikrát jsem si během všech maratonů říkal : prdím na to, půjdu pěšky, však to do toho časového limitu / čtyř- pěti hodin dojdu… . Ale pak si řekneš : nebuď línej, vzdát to můžeš vždycky…. a běž dál !
Až do 35 kilometru jsem měl náskok na výsledný čas 3:30 jednu minutu , ale pak jsem přesně pocítil to, jak je maraton spravedlivý- ano když nemáš naběhané objemy , kvalitní tréninky , nemůžeš počítat s nějakým „rekordním“ časem- a to je přesně ono. Poslední kilometry jsem bezel pomaleji , než bylo třeba a to již na 5:20-30 min/km. A to je bohužel realita, takže s vidinou sice slušného, ale z mého pohledu průměrného času jsem vběhl do Pařížské, kde jsem zahlédl Pavlína Pavlíková? a Petra Petra Novakova? (díky za povzbuzování !) . A vcelku v poklidu, bez nějakého mohutného sprintu (jako v minulých letech) jsem doběhl do cíle, kde jsem si podal ruku na pozdrav s Carlem Capalbem (rád bych mu vyjádřil jako asi již miliontý člověk dík za pořádání těchto závodů).
No a pak – to byla docela hrůza. Po klidném odchodu za cílovou vednutí všech dobrot na mě začala padat zimnice a bolesti žaludku. Byl jsem tak unavený, že jsem musel sedět v šatně asi cca půl hodiny a skoro beze slova sledoval přicházející běžce , kteří se převlékali, padali s nimi lavičky – ale ani přihlouple smát jsem se nemohl..). Pak mi jeden běžec nabídnul trochu Coca – Coly a bylo to již lepší… .
Trvalo mi asi cca hodinu, než jsem se dal do elativně slušného stavu (dá se říci až v restauraci Al Capone). Před ní jsem potkal Miloš Forrest Škorpil?, jak „opravoval“ telefon (/vtipné je , že jsem ho poznal podle nohou a bot, jak jsem koukal skoro do země …).
Co se týká času a výkonu :
Na to, že jsem byl před 9 dny (v pátek) nastydlý a měl 38,2C, pak jsem v sobotu běžel desítku a v neděli Nymburský půlmaraton, tak si mohu pískat, jak to dobře dopadlo. Takže za mě spokojenost , jen bych byl rád , kdyby se podařilo zkusit pořadatelům menších závodů zkusit skloubit termíny pro běžce, aby mohli kvalitně běžetv jak velký běh, tak i ten jejich hezký, a „domácký“… . Ale dní je jen 365 a termínovka je plná závodů, že.. .
PS: rád bych poděkoval ještě Ladislav Gášek? a Štěpánka Rošická? , Zbynek Schneider?, Zora Hrdinová? a dalším za fandění a fotografie, doufám , že nám je pošlete .
Dále bych rád poděkoval dalším kamarádům , kteří se zúčastnili naší pomaratonské party , bylo nás přes pětadvacet , moc díky !!!
A poslední věc: rád bych vyzvedl skvělý výkon Mirek Kratochvíl? , kdy ve své kategorii AMM55 běžel pod 3:30 hod. ! Gratuluji !

Z tisku a internetu:
Maraton vyhrál Felix Kandie, český šampión získal titul v osobním rekordu

3. 5. 2015

Od pátku bojoval vítěz Volkswagen Maratonu Praha, keňský vytrvalec Felix Kandie, s nachlazením a podle toho zvolil taktiku pro závod. Rozběhnout maraton zvolna a pak se uvidí. Ukázalo se, že šlo o taktiku vítěznou.

Vítězství mu patří za čas 2:08:32. Nejlepší ženou maratonu se stala Etiopanka Yebrgual Melese v čase 2:23:49. České mistrovské tituly patří Vítu Pavlištovi a Šárce Macháčkové. Do 21. ročníku odstartovalo deset tisíc vytrvalců a vytrvalkyň.

Mužský maraton připomínal mistrovství Afriky. Papírového favorita měl v etiopském běžci Deribe Robim, který do Prahy přijel s časem 2:06:06 z lednového závodu v Dubaji. V úvodu však tempo udával jeho krajan Hillary Kipchumba (půlmaraton v čase 1:04:00). Na 25. kilometru se na něj dotáhl Evans Chebet. Skvěle si síly rozvrhl další z Keňanů, Felix Kandie, který se ze čtvrté příčky postupně dotáhl na čelo a po metě 35. kilometru již převzal vedoucí pozici a pro vítězství si doběhl v čase 2:08:32.

„Vstoupil jsem do závodu s tím, že zkusím zaběhnout alespoň nějaký slušný čas a začnu opatrněji, v druhé polovině závodu jsem se však cítil dobře a dokázal jsem zrychlovat,“ řekl Kandie po doběhu.

Druhé místo patří Chebetovi (2:08:50), na třetí pozici proběhl cílem papírový favorit Robi (2:09:05), který se v závěru dotahoval na čelo.

V závodě žen to až do 25. kilometru vypadalo na sólo závod keňské běžkyně Janet Rono. Půlmaraton zvládla v čase 1:11:43, půlminutu ztrácela Portugalka Sara Moreira, jíž dýchala na záda skupinka etiopských běžkyň. Z nich se nakonec rekrutovala vítězka, když nejlépe se silami dokázala hospodařit Yebrgual Melese. V úseku mezi 25. a 30. kilometrem se posunula do čela a zlato vybojovala časem 2:23:49.

„Již před závodem jsem se rozhodla, že začnu pomaleji a tato taktika se v závěru ukázala správnou,“ řekla v cíli vítězka závodu.

Hongkongská závodnice Yiu Kit Ching sice doběhla jedenáctá, ale v cíli zářila štěstím. Do Prahy přijela s cílem splnit kvalifikační limit na mistrovství světa a olympijské hry. To se jí časem 2:38:24 také podařilo.

Soutěžilo se i o mistrovské tituly v maratonu. Muži se již od počátku seřadili v pořadí Jiří Homoláč, Vít Pavlišta, třetí běžel zkušený Petr Pechek. Homoláč podle slov svého trenéra Jiřího Sequenta přijel do Prahy v dobré formě s cílem držet tempo 3:12 min/km, což by odpovídalo výbornému cílovému času 2:15:00. Často však pro něj platí, že „přepálí“ první polovinu závodu. Pavlišta se na něj postupně dotáhl, na 30. kilometru již figuroval na prvním místě a udržel je až do cíle. Výrazně si posunul osobní maratonský rekord, když se cílová časomíra při jeho průběhu cílem zastavila na čase 2:17:51 (dosud 2:20:42, Praha 2012).

„Chtěl jsem to prostě zkusit, začátek jsem rozběhl na čas 2:15:00. Pak jsem však měl žaludeční problémy a postupně docházely síly,“ okomentoval svůj výkon Homoláč. Časem 2:19:37 si vyrovnal osobní rekord z maratonu ve Frankfurtu 2013.

Mezi ženami si pro domácí titul od startu běžela ostravská architektka, svěřenkyně trenérky Aleny Peterkové, Šárka Macháčková. O devět minut pokořila hranici tří hodin, v cíli jí naměřili čas 2:51:01.

„Užila jsem si to, běželo se mi výborně. Nehnala jsem se za nějakým rychlým časem, cílem bylo získat titul. Ještě se chci stále zlepšovat a poznat v maratonu hranici svých možností,“ uvedla v cíli česká šampiónka, pro niž jde o první mistrovský maratonský titul. Dlouho až třetí, v cíli však druhá z českých běžkyň, Tereza Zuzánková, připravila nakonec časem 2:55:26 o stříbro Radku Churaňovou (2:57:53).

V poli deseti tisíců startujících běžela řada zajímavých osobností. Donedávna profesionální boxer Lukáš Konečný absolvoval první maraton a zapsal si čas 3:29:36. Bývalá česká reprezentantka v atletice, mistryně světa v běhu na 800 metrů Ludmila Formanová, běžela maraton v čase 3:31:19, lékař Tomáš Šebek zachraňující životy na zahraničních misích humanitární organizace Lékaři bez hranic, dokázal 42 kilometrů a 195 metrů zvládnout za čtyři hodiny.

„Je to jako čtyřhodinová operace. To je vlastně také maraton. Musíte si naplánovat, co budete dělat v první, druhé, třetí a čtvrté hodině. Po dnešku jsem si potvrdil, že rozhodně lépe operuji, než běhám,“ usmíval se v cíli Tomáš Šebek.

Nechyběli ani takzvaní sběrači maratonských čárek. Pro Petra Hrčka byla Praha 454. dokončeným maratonem. Nejstarším účastníkem maratonu byl jedenaosmdesátiletý Jiří Přidal z Pardubic.
35 fotek, 28.12.2014, 84 zobrazení
Jo- tak jsme běželi Teplický půlmaraton, poslední to běh v tomto roce.... .
Teda - bylo to HOOOOOOOODNĚ ZAJÍMAVÉ... .
Na cestu jsem se vydali s Julií Roznosovou s tím, že poběžíme na pohodu, tak abychom si to pěkně užili. Pro měl to měl být spíš původně kvalitní trénink a jak psal pořadatel: něco mezi městským během a crossem- tak , aby si každý "přišel na své". No dle mého skutečnost byla úplně jiná... .
Startovalo se ve 12.hod v centru Teplic – už když jsme ráno vyjížděli z Prahy bylo cca – 5oC, v Teplicích ale už bylo – 8oC... . No – vyšli jsme z auta a opravdu se mi běžet moc nechtělo- už jenom procházka k vyzvednutí čísel mě trochu „nahlodala“, že jsem se na to měl asi vypadnout, ale říkám si: „Co Tě nezabije , to Tě posílí….“.
Když jsem uviděl pořadatele stát ve stáncích (s vědomím, že tam jsou určitě minimálně hodinu), tak jsem si řekl, že nejsem přece baba a půjde to. Trochu mě překvapilo, že při převzetí startovního čísla jsem nedostal „sichrhajcky“, prý už je neměli a že si číslo brát nemusím, stačí jen čip…. . No za startovné za 170,-Kč co chceš – říkám si, na to se nejezdí…. . To jsem ale netušil, co nás čeká… .
Před startem jsem se potkal z Gábinkou Hejtíkovou a zahlédl jsem i Báru Ovci… . Napřed měli běžet půlmaratonisti s desítkařema a potom běžci se psy. Pan pořadatel nám před startem vysvětlil „kritická místa a kudy běžet“ a …byl start.
Byl bych rád, kdybych ten běh, doběhl cca okolo 2 hodin- to jsem bral jako rozumné tempo- neb jsem poslední měsíc běhal minimálně a kopce/ cross nejsou mým koníčkem. Hned úvodem mi uteklo skoro polovina závodníků a i Julie (která původně chtěla běžet se mnou) mi zmizela z očí… . No co- poběžím sám , s nikým známým , říkal jsem si . Tra měla být značená červeno-bílými fáborky tak proč ne (?).
No a pak to začalo – například při seběhu na cca 3,5km mne předběhl pán se psem a říkám si- jo ten běží rychle- jenže – dole jsem seběhli a fáborek nikde, bežci nikde… . On naštvaný , já tak docela v klidu (ještě ?) říkám- zkusíme vyběhnout nahoru – jestli nebyla někde odbočka… . Tak jsem se vrátil nahoru a vidím v dáli – cca 50m v lese fáborek… .Zavolal jsem na něj a se vrátí . On mě poté za chvilku doběhl a nadával: to už je podruhé , co jsem nenašel cestu- už mám 1,5km zaběhnuto a že se na to může vys..t… .Mě tato „chybka „ stála cca 400m ale z kopce/do kopce . Nedělal jsem si nějakou šanci na lepší umístění, ale zamrzelo to – hlavně když jsem pak viděl , že další lidé běželi také dolů- tak jsem je odklonil správným směrem… .
Na cca 6 km bylo první občerstvení s teplým čajem a předávka štafet… .Uviděl jsem před sebou kopec s hrádkem a vzpomněl jsem si , jak jsem asi tady byl před 6- 7 lety a jen tak opravdu na pohodu jsem tady šel na ten hrad a nemohl jsem pochopit, jak ho může někdo vybíhat… .Ted jsem tam taky běžel…. ?. Nicméně jsem po cca kilometru přešel v rychlou chůzi neb mi to přišlo efektivnější… .Stále jsem se míjel s jedním pánem, který měl batůžek z PIM maratonu z roku 1997 (stejně jako já – nechápu, že mu ještě vydržel…). Doprovázela ho jeho paní na kole , která to v daném terénu kolikrát měla horší než on(byl tam občas led , prudší sestupy, díry apod.)- no moc jsem ji nezáviděl… . Po vyběhnutí na hrádek nás čekal seběh dolů- no prostě to ZNAČENÍ STÁLO ÚPLNĚ ZA HO…O. Vtipné bylo například přebíhání silnic, kdy jste třeba běželi mezi baráky – zastavili jste, koukali, zda někdo náhodou neběží před Vámi, pak jste hleděli do dáli, zda neuvidíte šipku (prostě skvělá bojovka…). Na 10.km byla paní u podběhu mostem (asi čekala na „svého“ závodníka s teplým čajem) a ptám se : „Kudy paní ?“. Ona: před mostem doprava. Přitom šipka byla pod most – tak jsem nejistě běžel pod most a tam hledal (opakuji hledal, kam dál… .) . Už jsem z toho byl dost nervozní , navíc lidé za mnou byli „rozesety“ na cca 3-3,5km. Pak jsem vyběhnul do kopce k vodojemu a zde maxi široká křižovatka (skoro jak na letadla, zcela vážně a bez provozu…) a zde žádný fáborek nic…. . Hledal jsem cca půl minuty, kam dál – najednou v dáli , cca 300-400m vidím někoho běžet – tak jsem běžel za ním domnívaje se , že běžím správně…..a naštěstí jo…?. Cestou jsem se s paní na kole stačili pobavit jaké má kolo, že je nové , s jakou výbavou a jak je štastná z dobré koupi (koupila Canyon a prý ho posílají v krabici , sestavené ale je levnější…je fakt, že osazení Shimano a bez označení ve mně vzbuzovalo pochybnosti o typu, ale bylo pěkné ?). Vyběhli jsme na krásnou planinu , kde mimo mrazu byl i silný vítr – vzpomněl jsem, si na bitvu o Stalingrad a hned jsem ji řekl, že jsem nečekal , že budu mít hrob u Teplic . Snažil jsem si zlepšit náladu tím, že jsem alespon něco fotil… . Když jsme vyběhli k majáčku (Gábinka tomu říkala myslím letiště), tak jsem při běhu fotil a slyším paní: „tak tohle asi nesjedu…“ .Koukám a …. slušnej sjezd po zadku – jen jsem si říkal , že by bylo zajímavé , kdyby tady bylo trochu více sněhu, a někomu by se tady něco stalo- nikdo zde nebyl, tak by ho asi našli ani zemědělci na jaře… .
Díky ale skvělému „panoramatu“ jsem aspon viděl, kam dále běžíme – byli jsme na cca16.km a někdo v dáli již šel- vypadalo to vtipně- jako když mraveneček jde do hnízda a plazí se… . Naštěstí ze studené planiny ( kdy mě několikrát začaly slzet samy oči, ale fakt to nebylo dojetím…?) jsme seběhli do lesa a vyběhli cca na 19.km na kraji Teplic , ale ouha – opět značení na trati „poněkud“ chybělo… . Opět hledání, zaběhl jsem do špatné ulice. Vzpomínal jsem si na své kamarády, které jsem lákal s sebou , že už bychom asi kamarády nebyli…. . Nebo by nás to potom utužilo…tedy ten kdo by doběhl… .
Pak jsem poznal park , kde jsme vybíhali a dle hodinek mi chyběl cca 1.200m do cíle- ale : kam dál ? OPĚT CHYBĚLO ZNAČENÍ…. .Paní na kole se vydala opět na kole dopředu (vyslal ji pán s batůžkem, který už toho měl taky docela dost a už se mu opravdu nechtělo běžet ještě jednou po značce z minulého okruhu 21km ?)–nic nenašla- pak mne napadlo, že se to jen obíhá (ještě , že jsem si prohlédl předem itinerář ) a odbočili jsme do prostoru k cíli / startu . Tam mi šla naproti již úplně modro/červená Julie a z kamenným výrazem zmrzlého člověka mi řekla: „už bude cíl…“.
Cíl. Bez emocí. Nasranost na „skvělý organizační počin“ v podobě značení trasy vyprchal , jako teplo z mého těla – na druhou stranu ocenuji servis lidí na občerstvovačkách. Byli v tom mrazu stateční a svoje si také protrpěli!
Po doběhu mne v cíli vítala Gábina, která vyhrála ženy za skvělých 1:42 (Julie měla problémy ze zimy a větru a byla ráda , že dokončila a doběhla prý těsně přede mnou, cca 2:08). Já běžel i s přestávkami na focení, hledání a zaběhnutí se ?, cca 2:08 také…. .
Vyhodnocení : trochu mě zarazilo, že pro vítězku závodu neměli ani cenu – tedy mimo diplomu (navíc její čas by byl velmi slušný i mezi muži) . Cenu pro vítěze canicrossu byli tyčinky pro psy- Gábi vtipně glosovala: „A my nic nedostaneme? “.
Pán odpověděl: „Mámer jen pro psy a toho máme dost“.
G: „OK, vezmu pro psy, mám tři i malamuta ?“ . Tak dostala alespo pro pejsky… .
Po doběhu následovala bílá klobáska s chlebem a pak jsme se šli rozehřát s Julií do termálních koupelí Beethoven (kde jsme výrazně snížili věkový průměr rekreantů…). Pak obědo-večeře a hajdy dom!
A co k závodu: stručně to vystihla Julie: ten kdo doběhl, zvítězil už jen tím , že se nevzdal ukrutné změ a větru … .A moje douška: snad se páni pořadatelé příště poučí s vyznačením tras, aby to nebylo tak zoufalé… . Jinak trasa těžší, ale fajn !
1343 fotek, březen až květen 2010, 1 007 zobrazení
Volání Sahary

Čtyřkolka rovná se dobrodružství. Můžete ho zažít hned za humny, někdo za ním jezdí do Rumunska, jiný na Ukrajinu, ale jestli je někde skutečný čtyřkolkářský ráj, tak je to v Maroku, konkrétně v písku Erg Chebbi. Do těchhle obrovských písečných dun jezdí celé výpravy čtyřkolkářů, někteří s cestovkou, jiní, jako třeba Jarda Černý, v partě na vlastní pěst.

Text: Jiří Nývlt
Foto: J. Černý

Technika
Jarda Černý byl v Maroku už po druhé. Už podruhé při přípravách na cestu strávil asi tak 4x víc času, než samotnou expedicí – hledáním na Googlu, na Google maps, zanášení údajů do GPS. A už podruhé si na cestu opět vybral čtyřkolku TGB Blade 550 IRS SE. Nedá na ní dopustit, a ví velmi dobře proč. Do Maroka se vypravilo sedm Čechů a osm Slováků, takže celkem 15 čtyřkolek. Mezi nimi Arctic Cat 700 H1, dvě Yamahy Grizzly, čtyři Outlandery, jeden Kingquad a další, ale Jardovi se osvědčila nepřetechnizovaná, spolehlivá TGB Blade 550 IRS. Měl cestou nejmíň technických problémů, vlastně jenom jediný, upadla mu espézetka, ale jak on sám přiznává, je to hodně o stylu jízdy. Kromě toho na Bladu ale také například vůbec nebylo nutné vyztužovat zavazadlové rámy, jak to museli udělat kolegové na ostatních čtyřkolkách. A ještě jednu dobrou vlastnost u Blada objevil – přední i zadní rámy jsou natolik široké, že přesahují přes blatníky, a to je moc šikovné, protože když se se čtyřkolkou složíte na bok, tak se TGB Blade opře o tenhle rám a o kola, takže blatníkům a řídítkům se nic nestane. A taky máte kam dát náklad. Pokud je u čtyřkolky rám malý, pak taky máte málo místa pro bagáž. A že v Maroku měli pěkně naložíno: pitnou vodu na několik dní, 60 litrů benzínu (kromě plné palivové nádrže), jídlo, stany, Jarda navíc stoleček se židličkou a dokonce i pár lyží, o tom ale bude řeč později.

Tam a zase zpátky
Trajektem trvá cesta z Janova do Maroka dva dny, a protože se posádka už nudí, tak si zpestřila plavbu formou mimořádné události. Zčistajasna začaly po celém trajektu ječet sirény, hoří, volali jedni, potápíme se, křičeli jiní. Stevardi a celá posádka už v záchranných vestách, a přesně v okamžiku, kdy se nervově labilnější pasažéři chystali naskákat do vody, tak nám řekli, že nás všechny dostali, že to bylo jen cvičení. Asi se takhle posádka baví.
Jinak čtyřkolkování v Maroku samozřejmě není z nejlevnějších. Takováhle měsíční akcička vás vyjde na cca 35 000 peněz. Jen samotná doprava tam a zpět (pokud jste dva až tři v autě) vás vyjde skoro na dvacku a trvá osm dní, čtyři dny tam a čtyři zpět. A tak do Maroka jezdí lidi, co nemají velké problémy s penězi. Jeden z letošní partičky si například v Barceloně vystoupil, že do Maroka přiletí později, na čtyři hodiny si odletěl na Kanárské ostrovy vykoupat se na pláži, pak si ještě odskočil do Rakouska něco si vyřídit, a pak zase letěl zpátky...

2070 km
Ale nebudeme tu mluvit pořád jenom zprostředkovaně, dejme slovo samotnému Jardovi:
Přistání v Tangere i marocká celnice byly bez problémů, dokonce i když si jeden z nás zapomněl doma pas. Vystavili nám bez problémů náhradní doklad, tady si holt turistů váží. Cestou do nitra Maroka jsme se ještě zastavili v ruinách římského města Volubilis, ale pak už jsme dorazili do našeho výchozího bodu v Erfoudu v regionu Souss-Massa-Daraâ, který někdy bývá nazýváno „Brána Sahary“. Vyložili jsme čtyřkolky z plaťáků, natankovali (litr naturalu vyjde v přepočtu na cca 27 korun), a kolem poledne hurá na naší první třídenní výpravu směr hory a koryta řek.

První třídenka – hory
Hory to byly pěkné, třítisícové a jmenovaly se Atlas. V noci sice zima, ráno čtyřkolky zamrzlé jinovatkou, jinak ale přes den okolo 20 stupňů, takže hodně příjemně.
Do výšky tři tisíce metrů jsme jeli ve skupinkách po dvou, po třech, abychom si vzájemně neprášili. Riziko ztracení bylo prakticky nulové, protože každý měl buď mapu nebo GPS, a kdo neměl ani to ani ono, držel se někoho, kdo jí měl. Místy jsme projížděli sněhovými poli, křižovali jsme vádí, vyprahlá koryta vyschlých řek, jednou jsme přenocovali u překrásného jezera Imil Chel v berberském stanu. Noc v něm byla příjemná, jen jsme museli hlídat čtyřkolky. Ne že by je někdo chtěl ukrást, ale místní dětičky, budoucnost naší země, andílkové zlatí, by možná mohly některé nepřišroubované věci odnést a zužitkovat po svém. A tak jsme se pro všechny případy střídali v hlídání po hodině. V horách nás překvapilo, jak rychle tu teď vznikají nové cesty. Buldozery se zakusují do kamení, a kudy posledně nemohl prolézt ani kamzík, tam je dneska štěrková nebo šotolinová cesta.
Taky tu dostali dobrý nápad, jak ušetřit asfalt při tamním malém provozu – vyasfaltovaný je jen jeden pruh, vlevo a vpravo kolem je široká štěrková krajnice na vyhýbání. Auta se vyhýbají po krajnicích, a pak si zase jede každé dál po asfaltu.

Lidi
Marocký lid si přivydělává focením s turisty Kromě toho, když už už chcete spoušť zmáčknout, tak se všichni otočí zády, protože se stydí před objektivem cizího fotoaparátu.
Na cestu do Maroka si musíte vzít spoustu dárků – propisek, kšiltovek, bonbónů a tak podobně. Zastavíte-li nejen ve vesnici, ale i v naprosto pusté samotě, odnikud se k vám začnou stahovat, snad vylézají ze země, děti. Když jim nic nedáte, jsou schopní po vás ještě házet šutry, tak jim raději něco dáte, jenže to vás zase skoro snědí za živa a nezbavíte se jich leda za zlatý tele. Jenže těch telat byste museli s sebou vozit strašně moc, tak si vyberte. Já jsem jel v bonbónech a čepicích, což byl celkem úspěch, přičemž vůbec největší zájem byl o kšiltovku s nápisem „Klíšťová encefalitida“.
Někteří Maročané v horách stále ještě žijí v jeskynních, ona v nich nakonec dost dobře funguje přirozená klimatizace, ale někdy je tohle bydlení docela drsné. Například jedna taková jeskyně, ještě teď na to musím myslet, jak přímo u vchodu si shromažďovali velbloudí trus se kterým v zimě topí.
Ale taky umí být Maročané ochotní.Potřebovali jsme se dostat přes koryto řeky kde po obou březích měli políčka.Sami nás naváděli.Z horní planiny dolů k políčkům a přes hluboký a ouzký zavlažovací knál který se stal pastí.Přední kola zpadli do něj a čumák se zapíchl do protějšího břehu.Domorodci, pomáhali, co to šlo, za chvíli celí mokří, jen abychom my byli suchý.Odměnu samozřejmě dostali.Tomu nejstaršímu jsme dali bombony pro děti,nějakou tu cigaretku s pivem pro ty starší.
Druhájednodenka – Erg Chebbi
Erg Chebbi, to je ten ráj. Sem se jezdí trénovat na Dakar, tady se mimochodem v roce 1999 natáčel i film Mumie. Tyhle fascinující obří duny jsou neskutečně nádherné, jedny z nejhezčích na planetě, ale musíte v nich umět jezdit. Je to nádhera i adrenalin, ale jeden z největších adrenalinů je místní jídlo. Základem je skopové, pak také kuřecí, zelenina, samozřejmě kus-kus, ovoce. My měli štěstí. Jídlo tu bylo tak dobrý a dokonce to ani nikdo z nás neodnesl zrychlenou peristaltikou střev.

Třetí třídenka - Sahara
Po nádheře Erg Chebbi jsme na Saharu vyrazili jen ve dvou. Ostatní zastávali názor, že „písek jako písek“ a proč se teda trmácet takovou dálku na Saharu. Pro mě osobně ale měla největší poušť světa mimořádnou přitažlivost, už proto, že jsem se na ní minule chystal ale dal sem přednost písečným plážím u Atlantiku a letos nás za to potrestala.Proti bylo tentokrát počasí. Sahara nás prachsprostě vyhnala. Měli jsme naplánováno projet Saharou asi třista kilometrů, k tomu den cesty tam, den cesty zpátky, ale jak jsme se k Sahaře blížili, potkávali jsme čím dál víc vzdušných vírů, takových malých tornád, které ohlašovaly blížící se bouři. Pak začalo foukat bez přestání, nejdřív příjemně, pak nepříjemně, pak ještě daleko víc a pak už to dál nešlo a výlet se změnil normální úprk před bouří. Prach a písek všude, jako byste projížděli pískovačkou. Mokrý šátek kolem huby, ale za chvíli stejně nešlo dýchat, nárazový vítr foukal tak, že jsme nedokázali jet přímo, jak to s námi cloumalo, bílá tma všude kolem nás, míjeli jsme mrtvý dobytek s bílými, pískem vyfoukanými kostmi do běla, ale nejvíc jsme zírali odnikud se vyloupnuvšího na místního motorkáře, který v té bouři jel proti nám, pohodář, jel sice rovně, ale v asi tak padesátistupňovém náklonu opřen o boři.

Do země cedrů
Jeden z dalších výletů směřoval do nejrozsáhlejších marockých cedrových lesů. Mohutné velikány všechny očíslované, dokonce jsme našli cedr číslo jedna, otce všech cedrů. Stál úplně stranou, asi 60 kilometrů od vjezdu do rezervace. Bylo to tam hezký, u těch cedrů, až na to trní, vlastně celé rozsáhlé pole plné trnitých keřů s asi třícentimetrovými ostny, kam nás dostaly místní opičky – makakové, a které jsme museli zdolat. Průpichy jsme nejdřív opravovali knotama, ale protože trnů bylo stále víc, tak jsme nakonec šoupli do pneumatik Slime.
Při kempování na divoko nemusíte mít strach ze zvířat a havěti, ale základem je, kvůli lidem a dětem zvláště, zakempovat až skoro za tmy a někde v místech, odkud vás nikdo neuvidí.
Jinak v Maroku je hodně kempů, ale v téhle roční době jsou úplně prázdné, a spousta z nich je přímo opuštěných.

Lyžování
A nakonec vám povím, proč jsem si z Čech vezl ty lyže – chtěl jsem si konečně zkusit lyžování v dunách. A jak jistě uznáte, půjčovat si lyží v Maroku jsme nechtěl.Nebylo tolik času. Vybrali jsme si jednu pěknou, větrem dobře zrolbovanou dunu, jenže ten písek měl hrozný odpor. Takže ze všeho nejdřív jsme ho museli rozjezdit a pak už to šlo. Kluci nám z vrcholku hodili lano, navijákem nás vytáhli nahoru a pak zase davaj dolů.
Maroko nás ale lyžařsky dostalo ještě jednou. Představte si, o dva dny později jsme se přesvědčili o opaku.V Cedrech jsme totiž narazili na regulérní sjezdovku se vším všudy. Přes léto samozřejmě mimo provoz, ale jinak červená sjezdovka ve výšce 2000 metrů, s délkou asi 800 metrů. Na ní klasická poma poháněná diezlem , rolba, půjčovna lyží a dokonce tři sněžný skútry.Výška sněhu tm dosahuje 3 m Už tam schází snad jen McDonald…

Expedice Maroko Trophy 2010 v číslech:

Počet dní: 21
101 fotek a 1 video, květen 2012, 739 zobrazení
Vernisáž fotografií Ing. Oldřicha Výleta skončila v dobrém čase, měl jsem tedy možnost se přesunout do židovské části města k Vážné studni. A proč ještě v nedělní podvečer, když většina občanů odpočívá a využívá poslední chvíle volného víkendu? Tentokrát si hodně lidí válení na kanapi u televize odepřelo a přišli i s dětmi na poslední Jinou procházku pořádanou Občanským sdružením Výlet. Kdo jsou lidé z této organizace? Výstižně jejich práci vyjadřuje motto na jejich internetové stránce: Občanské sdružení Výlet, sídlící v Praze, vzniklo v srpnu 2011. Naším cílem je vytváření umělecky zaměřených komunitních projektů oživujících místa ve městech či v krajině za účelem prozkoumání, oslavení a ozvláštnění těchto míst a života v nich. A kdo do židovského města přišel, nelitoval. Děvčata za pomoci dobrovolníků měla připravena pro děti i dospělé opravdu pestrý program, při němž jsme hrou poznávali život tehdejších židovských obyvatel, jejich zvyky, dny všední i sváteční. Zažilo se přitom hodně smíchu a humorných situací. Vše začalo v jedné z garáží, kde v dávných časech sídlily takzvané Masné krámy. „Dobré odpoledne, vážení přátelé,“ zazněl do dětského štěbetání hlas vousatého elegána v klobouku a s deštníkem. „Já Vás vítám na této Jiné procházce a chtěl bych Vás požádat, abyste se zde v našem módním salónu na tu výpravu zkrášlili.“ Zde si hlavně děti mohly obléknout různé dobové kostýmy a rekvizity. „Bude to jiná netradiční procházka, tak se můžete ozdobit i něčím na sebe. Podívejte se, co by se Vám líbilo,“ okomentovala dění Věra Hutarová a jala se s dětmi vybírat. Hned potom se mohli všichni podívat přes zídku vedle místního Antikvariátu pana Petra Krále, jak kdysi vypadal židovský dvorek. A kdo nechtěl po žebříku, prošel tam tmavou chodbou. I já jsem zvolil snazší cestu. Tedy ne, že bych se bál na žebřík, ale s technikou by to moc dobře nešlo. U kulatého stolku seděli hazardní hráči, popíjeli pivo a karty jen šustily. I děti si mohly vyzkoušet, zda je obehrají. Tedy bez piva. A pak už se za hudebního doprovodu klarinetu brněnského jazzmana Radima Hanouska celá výprava hnula z prudkého kopce dolů k Vážné studni. „Je nás moc a tak se rozdělíme na dvě skupiny,“ zavelel Jakub Oujeský. „Jedna skupina půjde za mým barevným deštníkem,“ druhá se bude držet tety, židovské pradlenky, tedy Mgr. Blanky Lhotákové.“ Naše skupina pak sešla schody do uličky U templu, kde se nacházela pomyslná prádelna a šňůry na věšení. „Zde mám koš s prádlem, některé hodně naškrobené,“ zašpásovala za všeobecného smíchu pradlenka. „Vy si můžete namalovat a vystřihnout též nějaké kousky a pak je pověsit.“ Děti pak vymýšlely třeba ponožky, rukavice, čepice, šály, ubrousky, utěrky. Až bylo vše pověšeno, přešli jsme jen pár metrů k nejstaršímu domu v židovském městě. „Nacházíme se před vstupem do Mikve,“ Jakub Oujeský ukázal deštníkem do sklepního otvoru. „Je to rituální očistná židovská lázeň, do roku 2005 se o ní nevědělo. Objevena byla náhodou při úklidu sklepa. A jdeme dovnitř.“ Zde si mohli všichni vyzkoušet ozvěnu vznikající při přelévání vody. My dospělí jsme ihned poznali, že echo je vytvářeno uměle pomocí zvukového zařízení s mikrofonem, ale dětem jsme to pochopitelně neprozradili, abychom jim nezkazili radost. Venku opět zavelel Jakub Oujeský: „Utvoříme hada a budeme živou vodou zalévat květinovou zahrádku tady za rohem. Vodu je třeba řádně okysličit a to zajistíme přeléváním mezi nádobami. A můžeme začít. Prosím o hudbu, abychom chytili rytmus.“ Až bylo vše řádně zalito, pokračovali jsme za zvuků klarinetu Radima Hanouska, jenž tentokrát zahrál známou Karavanu kolem synagogy maior doprava nahoru. „Zde procházíme přes dlažbu zvanou kočičí hlavy, část je původní,“ ozval se opět průvodce Jakub Oujeský. „A tady stojíme před domem číslo šest na Plačkově ulici. Půjdeme chodbou do tmavého sklepa, v úplné tmě uvidíte hru světel. Takže se pohybujte velmi opatrně.“ Procházeli jsme zšeřelou, mně důvěrně známou chodbou, kde viselo na stěnách cosi a bylo to očím návštěvníků zatím pečlivě zakryté. Jen málokdo věděl oč jde. Já ano a ještě se k tomu úplně na konci reportáže vrátím. Jen uprostřed zkrášlovala holou zeď nádherná snad nástěnka zhotovená z čela postele. Ta zakrytá nebyla, ale zatím byla prázdná. Ve sklepě byla opravdu úplná tma a protože ještě neumím u fotoaparátu zapnout pomocné světlo, musel jsem ostřit na svíčky. Ale naštěstí z obrázků přece jen něco vyšlo. Tmu opět rozřízl hlas Jakuba Oujeského s něčím, co znělo jako pohádka: „Byl jednou jeden domeček, v něm stoleček, u něj stará skleněná váza. Na podleze starý oprýskaný plechový kbelík. Na druhé straně místnosti byl plechový hrnec s velkým uchem, takže vše slyšel. Byl to takový drbnahrnek. Vedle něj stál pytel starých brambor a velká číše na víno. Pak jakási police se sáčky od svačiny, rozbitá mísa a stará almara. Muž, jenž dům koupil, byl již bez peněz a rozhodoval se, co z těch věcí prodat nejdřív. A protože nebyl moc chytrý, nechá si teď od Vás poradit. Co je zde nejméně důležité.“ Nakonec se všichni shodli, aby prodal sáčky od svačiny, číši na víno a hrnek, pak almaru, mísu. „Pytel brambor si necháme a nyní můžeme pokračovat ven druhou stranou přes garáž. Alkoholici sem,“ zavelel se smíchem Jakub Oujeský, neboť majitel starobylého domu číslo šest Ing. Miloš Pachl rozléval něco ostřejšího na povzbuzení k další cestě. Některým se pak z garáže moc nechtělo, ale museli jsme pokračovat do Traplovy ulice, kde je na plotě farní zahrady dochován tyčový úchyt řetězu, jenž v dávných dobách odděloval křesťanské město od židovského. „A na připomenutí teď podlezeme nebo překročíme tento provaz a pokračujeme na náměstíčko U Koupadel,“ řídil pochod Jakub Oujeský. „Je neděle, já sem chodím z prádelny na vycházku a vidím, že se v parku něco děje,“ ozvala se opět Mgr. Blanka Lhotáková. „Já jsem zeměměřič,“ informoval elegantně oblečený mladík Jan Kafka. „Projektujeme zde opravy starých domů v židovské čtvrti, které byly zničeny v padesátých letech. Rekonstrukce bude náročná, protože se domy musí celé znovu postavit. Pomocí kolíků, pásek a palice zaměříme půdorysy i vnitřní uspořádání staveb. Kdo se zapojí do práce, může si pak dát za odměnu buchty.“ Samozřejmě pro děti to byla vítaná atrakce a ochotně se zatloukání kolíků ujaly. „A teď se nacházíme u domu, kde bydlí lidé, je třeba se chovat tiše. Nahoře v patře nás čeká malé divadelní představení na motivy povídky ruského prozaika a dramatika Antona Pavloviče Čechova (1860 – 1904) Život v otázkách a zvoláních,“ prozradil Jakub. Výkony amatérských herců byly odměněny zaslouženým potleskem. „Děkujeme Vám za pozornost a protože jsme na úplném závěru loučím se s Vámi a přeji hezký zbytek svátečního dne,“ zakončil celé putování proti proudu času průvodce programem Jakub Oujeský.
„Kolegyni napadlo udělat to trochu jinak,“ vyzpovídal jsem na závěr Mgr. Blanku Lhotákovou. „Zvolili jsme formu hromadné prohlídky která se vždy na významném místě zastaví a lidé mohou společně něco vytvořit nebo se na něčem podílet. Vždy se to vztahovalo k danému místu, jeho historii nebo jeho atmosféře. Významně nám pomohli herci z místních divadel Krok, Lísky a naši přátelé z Žeravic, Brna Olomouce, Prahy. Nás hlavních organizátorů bylo šest. Prohlídka trvala necelé dvě hodiny a proběhla celkem čtyřikrát. V sobotu 12. května se zúčastnilo 2x20 a dnes v neděli 13. května 2x40 lidí. Získali jsme grant z Agentury mládež, což je evropský zdroj a pak nám nezištně půjčovali nemovitosti naši kamarádi Petr Král, firma Kindermann a Ing. Miloš Pachl. Všem zainteresovaným děkujeme!“
Jak jsem slíbil, vrátím se k růžovému domu číslo šest na Plačkové ulici. Zmínil jsem, že na chodbě bylo něco zakrytého zrakům diváků na zdech. Vysvětlení je zcela prozaické. Jde o právě instalovanou a ještě nedokončenou výstavku vzácných historických fotografií židovského města. Majitel domu Ing. Miloš Pachl ji zde ve spolupráci s ředitelkou Muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalovou připravuje jako stálou expozici pro radost a připomenutí dávných časů všem. Otevřena bude v sobotu 19. května slavnostní vernisáží. Výtěžek z dobrovolného vstupného bude věnovat na rozvoj Centra denních služeb Emanuel a dětského domova Hodonín u Kunštátu. Podrobnosti: http://www.boskovice.cz/nova-minigalerie-v-zidovske-ctvrti.info?id=7432 Na tomto místě je třeba upřímně poděkovat Ing. Miloši Pachlovi za ušlechtilý nápad, kdy spojil snahu o rozvoj židovského města s dobročinnou akcí. Přejeme, aby mu vše vyšlo dle jeho představ.
Více: http://vyletos.blogspot.com/
www.boskovice.cz
64 fotek, květen 2015, 75 zobrazení
Přátelé, kamarádi,
byl jsem nařčen z toho, že popis naší cesty mi moc trvá.. Toto se samozřejmě zakládá na pravdě a tak zase trochu popojedem.. ?
Minule, pokud si to ještě vůbec někdo pamatuje, jsme usínali na Slovensku, kousek od maďarských hranic. Ráno už tradičně snídáme - baštíme míchané vajíčka od spišských slepic a pomalu vyrážíme směr Šahy, kudy se chystáme vpadnout do Uher. Plán pro dnešní den je takový, že Maďarsko moc nemusíme ?, takže se ho budeme snažit nějak přefrčet směrem na Srbsko. Samozřejmě nemáme nic proti čabajkám a jiným pochutinám, které tato země nabízí. Nekonečné lány kukuřice, zpestřené občasným větrolamem a polorozpadlou samotou nám ale nepřipadají zrovna jako vzor malebné krajiny, a o co divněji ta země vypadá, o to hůř se tady domluvíte. Na začátek to ještě ujde. Projedeme na dlouhou dobu pár posledních kopečků, které jsou na severu kolem slovenské hranice, a celkem rychle jsme v Budapešti. V polední špičce si to šinu přímo do centra, a protože posádka, včetně navigátorky tvrdě spí, tak jedu instinktivně a snažím se jakž takž udržovat směr na jih. Mapu Uherska stejně nemáme. Uprostřed centra se navigátorka budí a prý: "Jéé, tady je hezky" a "dívej jaké krásné kavárničky!".. No jo, jenže jsme v Maďarsku.. Abyste rozuměli - vždycky když jsme v Maďarsku, tak je tu hrozně horko a to bohužel platí i dnes, na začátku května, takže řešíme co se psama v autě, a tak.. Rozhoduje to Jóňa, který ignoruje maminčinu zálibu v kavárenském povalečství a spokojeně si chrní, tudíž se dál prodíráme centrem a obdivujeme architekturu a celkově pohodou atmosféru, která tu panuje. Někdy se sem budem muset vrátit na jiný druh zájezdu.
Jede se dál. Úspěšně se vyhýbám všem nástrahám, jak nás dostat na dálnicu a za cca hodinku jsme z paprikové metropole venku.
Stačí jeden standardní železniční přejezd a nejmladší člen posádky je vzhůru. "Neotočíme to zpátky do kavárny?" "Ne!" :-)
Čeká nás něco přes 200km kukuřičného pekla, a tak to chcu mět rychle za sebou, což v našem pojetí znamená do večera. Joňas má navíc dnes asi svůj den, a hned co se probudil, tak prudí. Chvilku to vydržíme, pak pomůže medvídek Pú, ale netrvá dlouho a radši zastavíme u pravé maďarské Csárdy na jídlo. Podle plného parkoviště to vypadá, že jídlo bude stát za to a taky že jo. Nabaštili jsme se fakt parádně, jenom malý prúda měl na to jiný názor a dělal trošku bugr. No nic, strávíme teda hodinku na dětském hřišti před csárdou a zdá se, že zase bude chvilku klid. Uvědomujeme si, že zítra dorazíme do Srbska ke kamarádům Stane a Stevovy a bylo by dobré jim zavolat. V dědince po cestě nacházíme telefonní budku, naházíme do ní těch pár forintů, co nám vrátili v csárdě při placení eurama a z hovoru se dozvídáme, že Stana ve firmě, do které jsem se dovolal už nepracuje a nové číslo na ní nemají. Ze dvou čísel, co jsem na ní měl, jsem si opsal to špatné :-) Nedá se nic dělat, uděláme jim překvapení. Mrkneme ještě na svatbu, která jde okolo, a už uháníme naší osmdesátkou dál, směr Szeged, kde k večeru hledáme místo na spaní. Objevíme olympijský kanál (ani si nepamatuju, kdy byla v Uhersku olympiáda) a na něho volně navazující velký rybník, u kterého nadvakrát parkujeme. Nadvakrát proto, že jsem si při manévrování nevšiml vyhozené rybí zdechliny, pěkně jsem si přímo na ní předním kolem zarejdoval, a to aroma, které nastalo, bylo k neudýchání. Posunem se teda ještě o pár metrů dál a bydlíme. Je to tu o moc lepší, když teda nečucháme k přednímu kolu. První co po celodenním vedru potřebujeme je vletět do vody. Hned jak tam jsme, připluje od vedle pro změnu asi třičtvrtěmetrová zdechlina.. No pohoda, hlavně, že jsme ju nepřejeli :-) Po koupeli uvaříme jídlo, překopeme wagen na variantu spaní a protože je ještě světlo a komárů na sezení u auta moc, jdeme se projít. Dvanáct metrů od auta za keřem narážíme na cedulu, která nás pobavila:
- Zákaz parkování (hlavně na mrtvých rybách)
- Zákaz koupání
- Zákaz kempování
- Zákaz rozdělávat oheň
- Zákaz odhazování odpadků (netýká se mrtvých ryb)
Cedula vypadá omšele, tak si říkáme, že je tu od dob maďarské olympiády a pokračujem ve špacíru. Asi po půl hodince to otáčíme, protože kukuřice a rákosí jsme viděli dost. Proti nám jedou celkem svižně dvě auta a zastavují u nás. Po šesti minutách, když sedne prach, vidíme dva strýce rybáře, kteří nám ukazují nějaké odznaky a zdraví nás mezinárodním slovem "problém". Jak došli na to, že zrovna nám patří to modré auto nevím. Nejspíš jsme nevypadali jako Szegedští rybáři. Svojí brilantní maďarštinou se jim snažím vysvětlit, že jen přespíme a ráno zmizíme, ale zřejmě chlapi nerozumí balatonskému dialektu.. Zůstáváme nepochopeni a strýcové čekají, až to spakujem a odjedem.
Tak.. je skoro tma a my jedem na neplánovanou prohlídku Szegedu. Navrhuju ještě stavit se někde na pravý segedín, ale úplně moc si za tím nestojím, bo nervozita lehce stoupá. No nic, zkusíme někam popojet směrem na Srbsko a uvidíme. Kousek za Segedínem odbočka doprava a na ní dole tabulka SRB..Ha, směr máme dobrý! Projíždíme ještě dvě dědiny, je už úplná tma, a přijíždíme na Uhersko-Srbskou hranici. Už podle silnice to vypadá na lokální přechod, ale že místo závory narazíme na židli uprostřed cesty, to jsme nečekali :-) Z budky vyjde ospalý pohraničník a jen potvrzuje, co jsme si mysleli - přechod je zavřený a otvírá se v 7 ráno. No dobrá tedy. Točíme to a za druhým nejbližším křovím šup do pole (hádejte jakého? :-) ), a tentokrát už opravdu bydlíme. V noci nás přijede pro jistotu zkontrolovat policie a Scheila přivázaná k tažnému málem popojede s celým autem, jak je vítá.
Ráno klasika, snídaně, přestavba na mód jízda a znovu na celnicu. Židle je tentokrát na straně, tak hurá. Maďaři v klidu a tak popojíždíme k srbské budce. Pohraničník s přízvukem Zadara Volaniče ukazuje na zadní dveře a říká "Ótvor". O.K. tedy, otvírám a Scheila se hrne ven.. "Dobry zátvor!!" :-) Tím končí naše pohraniční kontrola a Balkán čeká.
Zase tak moc se toho nezměnilo.. Krajina stejná placka, všude pole kukuřice a kolem potoků rákosí. Něco je tu ale přece jinak - množství traktorů roste geometrickou řadou a máme pocit, že je jich tu víc, než aut. Jsme v Banátu, což je oblast, kterou známe hlavně ve spojení s Rumunskem a českými vesnicemi, kam odešli naši krajané v polovině 19. století. Nicméně Banát se rozpíná i na území Maďarska a Srbska.
Stana a Steva bydlí ve vesnici Banatski Dvor a to je to jediné, co víme :-) Když tam dorazíme, musíme se dvakrát zeptat a přesně na poledne (v neděli) ťukáme na okno.. Surpráááájs :-) Nevím jak by se lidi u nás tvářili na nečekanou návštěvu, která vás přepadne na nedělní oběd, ale jsme na Balkáně a tady není nic problém. Přivítání je vřelé, oběd stejně není, protože Steva je na pastvě s krávama a vařit se mělo až večer. Ale je tu parádně - všude plno hospodářských zvířat, což oceňuje hlavně Jóňa, který pobíhá po celém dvoře a nadšeně vykřikuje: "koko, chrochro, bů, gaga" a tak dále. Na zahrádce roste plno výborné zeleniny a taky se z ní hned začne vařit, aby cestovatelé snad neumřeli hlady. Stana je bývalá dispečerka kamionové dopravy (odtud jí znám), která sekla s tímto stresovým povoláním a odešla za svým přítelem Stevou do jeho vesnice kde žijí zemědělským životem. Stevova rodina má kromě jiného zvířectva asi 50 krav, tak práce okolo takového hospodářství je víc než dost. Mimochodem oba jsou vysokoškoláci. Odpoledne trávíme vařením z domácích čerstvých surovin a kecáním o životě u nás a u nich. Na první pohled je to "chudší" kraj, ale lidi jsou usměvaví a přátelští, což zná každý, kdo někdy Balkán navštívil.
K večeru vyrážíme naproti Stevovi, který ještě s jedním kolegou žene dom stádo pro celou dědinu. Výjev, kdy Joňas nadšeně utíká prostředkem cesty, vstříc stopadesátihlavému stádu hovězího pobavil všecky přihlížející, kteří čekali na svoje krávy, aj nás :-)
Večer nás čekal gastrozážitek v podobě asi sedmi chodů místních dobrot. Pro nás netradiční byla třeba Sarma, což je směs masa a rýže zabalená v zelném listu. Různé omáčky, domácí sýry, slanina a samozřejmě rakija. Jedním slovem MŇAM!!
Do noci jsme seděli a povídali si o všem možném, jako bychom se znali odjakživa. Vyslechli jsme si mimo jiné zúčastněný pohled na balkánskou válku, kterou Steva coby voják základní služby zažil. Už jenom to, jak jeho usměvavá tvář při vyprávění zvážněla, nám napovědělo, jak těžké to pro mladého kluka muselo být.
Druhý den dopoledne po opět skvělé snídani jsme se pomalu pobalili, poděkovali kamarádům za vřelé přijetí a pohoštění, dostali jsme od nich doporučení, co stojí ještě v Srbsku za vidění a vyrazili za dalším dobrodružstvím..
Pokračování příště..
189 fotek, červenec 2015, 285 zobrazení | cestování
1.den
Slunce pálí jak ďas už před sedmou ranní, kdy se na roztockém nádraží potkávám s Bedym. Hned v Pace si kupujeme v kiosku, u naší kamarádky Lenky, pár ledově vychlazených plzínek na cestu. Čeká nás týden úmorných veder. Teplota ve stínu se šplhá až na 38st. a já si dost dobře neumím představit, jak to přežijeme. Ve vlaku do Pardubic padlo rozhodnutí, že si striktně a bez výjimek zakazujeme pití kořalky a zároveň se budeme snažit pít a podporovat produkci regionálních pivovarů. Což se také stalo a v cílové stanici Čížov si dáváme speciál ze znojemského pivovaru – Hostan 11. První (na žízeň) chutná, druhé neublíží, třetí se už nedá dopít. Takže se zvedáme a vandrování právě začíná. Podél zbytků pohraničních zátarasů jdeme až do vesnice Lukov, kde nacházíme skvělou krčmu s Prazdrojem. Hasíme žízeň a pomalu se začíná smrákat. Vzhledem k tomu, že mám dnes svátek, tak zcela mimo hru poruším zákaz a objednám 2 x Tullamore Dew. Jeden panák ještě nikoho nezabil. Dost vysedávání ještě nás čeká cesta na Nový hrádek, který je vzdálen cca 5km. Do petky si bereme nějaké to plzeňské, aby bylo u ohýnku co popíjet. Pan Oválný si pochvaluje, že se mu konečně splnil sen a jdeme na hrad skoro celou cestu z kopce. Tato zřícenina se totiž nachází na skalním ostrohu nad řekou Dyjí a cesta od Lukova vede skutečně dolů. Na hradě bohužel zjišťujeme, že ačkoliv se jedná o zříceninu, tak je prohlídka možná pouze s průvodcem a večer se hrad zavírá. Ohýnek se tedy nekoná a my si rozestýláme pod širákem v obranné věži. Spolu s několika tisíci komáry vypijeme teplé pivko a jdeme chrnět. Teda jak kdo…

2.den
Zabiju Bedyho! Já DEBIL úplně zapomněl na to, že Oválňák musí zásadně ležet na dosah ruky, aby ho bylo možno během noci mlátit a kopat. Nebo je třeba mít vedle sebe alespoň pořádnou zásobu šišek či kamenů. Já neměl ani jedno, takže celou noc jsem poslouchal stádo medvědů… V deset ráno jsme se konečně dočkali prohlídky úžasného hradu, ale kiosek nikde. Bedy nadává jako špaček, že prej kterej vůl postavil hrad pod kopcem, že jít z hradu do kopce je horší než na hrad. Volátka jsme si schladili až v krčmě u Rybníka. Cestou jsme narazili na několik ještěrek, které v těchto krajích dorůstají skoro do velikosti chameleona. Přes vyprahlé a nekonečné vinohrady, kde jsou pouze stánky s vínem, se konečně dostáváme dolů k Dyji a okamžitě do ní skáčeme. Za chvíli od Znojma přichází opozdilec Bobeš a už jsme kompletní. V podvečer dojedeme do Hnanic, odkud chceme zítra pokračovat do Rakouska. Zkoušíme místní krčmu na návsi, ale Hostan se nechá vydržet fakt jen půl hodiny, takže se přesouváme spravit si chuť do hotelu. Zde dochází ke změně plánu, jelikož v Rakousku by nás čekal téměř 30km pochod bez noclehu a to se v tomhle počasí nedá. Ještě večer se tedy vracíme k Dyji, kde nocujeme v turistickém přístřechu.

3.den
Krásná cesta údolím Dyje až do Znojma. Ovšem 12km bez zastávky zničí i tažnýho koně. Těsně před Znojmem vidí oko mé na druhém břehu vodácký kiosek. Byl sem jediný, kdo ho vidí, takže se možná jednalo jen o fata morgánu z vedra, ale já si to stejně šel prověřit. Byl tam !!! Teda ten kiosek. V něm dvě pohledné servírky a vůně z udírny se linula celým údolím. Přečkali jsme zde parné poledne, vykoupali se v řece (spolu se dvěma užovkama) a pak nás čekal výstup na znojemské hradby. Ještě dole nás potkal vyhlídkový minivláček, který snad dobrovolně zastavil mimo zastávku, pančto viděl pana Oválného, který vypadal, že se nadechuje naposledy v životě. Mašinfíra se Bedyho zeptal, jestli nechceme někam hodit a stručná odpověď z posledních sil - „na kopec…“ mluvila za vše. Nahoře po nás nechtěl ani zaplatit, zřejmě to byla dostatečná cirkusová ukázka pro rakouské pasažery. Prohlídka hradeb, vyhlídkové věže a krásného podzemí, kde byl konečně chládek, nás vyčerpala natolik, že jsme museli jít svlažit svoje tlamy do restaurace. Ještě večer jsme se busem přemístili opět do Čížova (kde jsme začínali), a odtud jsme došli až k samotné hranici, kde byl vyhlídnut přístřech s vyhlídkou do Rakouska. Ten byl ovšem obsazen a tak nás čekala ne zrovna příjemná noc v listnatém lese plném kousavé havěti.

4.den
Po ránu jsme přešli čáru a šli se podívat do Hardeggu na hrad. Prohlídka nic moc, ale vše nám vynahradila místní hospůdka u Dyje, kde pracoval krásný český personál. Odpoledne jsme se prospali na břehu řeky a v pozdním odpoledni jsme opět překročili hranici zpět do Čech. Odpočinek u řeky musel být kompenzován 15km pochodem až na Vranov. Cestou skalní vyhlídky a panorámata, takže nám cesta krásně utekla. Na kraji Vranova jsme ještě stihli dát utopence a Hostana v zahradní hospůdce a pak už naše těla lehla v nedalekém přístřešku a nechala se okusovat hmyzem dotěrným.

5.den
Vranov nad Dyjí je krásné městečko. K obídku fazole v kovbojské restauraci a pak prohlídka zámku a návštěva několika řopíků. Občas nějaké cestovní pivko a už jsme na hrázi Vranovské přehrady. V kempu si zaplatíme pobyt ve stanu a na otázku slečny recepční - „jak velký máte stan?“ Bedy obratně odpověděl: „úplně malinkatej, ani nebude vidět“. Bohužel bez ubytovacích náramků bychom se nedostali ani do sprch, což už bylo víc než nutné. Večer pár Plzní, a když byl v kempu konečně klid, tak jsme lehli pod širák. Do rána spadlo pár kapek, ale nic velkého.

6.den
Takhle mizerný míchaný vajíčka jsem snad ještě nikdy neměl, ale snědl jsem je, páč byly drahý. Po snídani jdeme do přístavu a necháme se doplavit až do kempu pod Bítovem. Plavba byla krásná, ale hned po vystoupení z lodi začalo pršet a pršelo víc a víc. Zavelel jsem tedy „limonádový ústup“ a šli jsme do hospůdky v kempu na malinovku. Malinovku neměli, ale měli výborně vychlazenou lahvovou Plzeň. Déšť nás zdržel i přes oběd, ale pak už se zvedáme a jdeme svižným krokem na hrad Cornštejn. Prohlídka už byla opět v dešti, ale hradní kiosek nám posloužil jako úkryt na celé odpoledne. S deštěm se i citelně ochladilo, takže čajíček s rumíčkem přišel velice vhod (to bylo teprve druhé porušení naší přísahy a v čaji se to navíc ani nepočítá). Večer jsme se přemístili do krásné restaurace Rumburak, kde jsme mastili karban skoro do půlnoci. Spali jsme na vyhlídce nad hradem Bítov.

7.den
Probuzení se s pohledem na hrad, který ozařuje vycházející slunko, co víc si přát. Bohužel sil, peněz i čistých spoďárů není nikdy dost a nám už začíná docházet vše. Krátká čumenda na Bítově, kde chtějí 70kč za vstup na nádvoří, a vracíme se zpět k Rumburakovi na obídek a na prohlídku rozhledny. V poledne nám z bítovského náměstí odjíždí autobus a vše pomalu končí. Nicméně jsme prošli a viděli téměř vše, co bylo v plánu. Krokoměr ukazuje 120km a naše spokojenost je dokonalá. Teda krom toho, že nás Bobeš celý týden obíral v kartách!
328 fotek, září 2016, 151 zobrazení | cestování
Den první 15.9.2016:
15:30 hod. jsme vyrazili směr Morava co nejblíže k hranicím se Slovenskem
Cesta byla super, počasí nám přálo, teplota místy dosahovala až neuvěřitelných 30°C
Během cesty pár momentíků, jak třeba na přechodu týpek zabrzdil až se mu začoudilo z podkol bez zjevné reakce na to, že za ním je 5 strojů moto.
Nebo jak dostat pěkně vypasenou mouchu přímo na pysk, fakt to štíplo ?
Ve Znojmě řešíme ubytování – hle ono je vinobraní hmm….. ale pozor Milan volá Štěpánce
Ubytování zajištěno!!!!, díky podpoře Štěpánky (přítelkyně od Milana) v penzionu MORAVIA cena za noc krásných 270Kč
Letíme do sprch, tedy do dvou sprch kde se míjíme s polsko ukrajinskou národností, ale to je v poho hlavně když se můžeme omýt.
Vylezáme ze sprchy, usměv ve tváři nám roztahuje týpek, který mizí ve sprcháči v ponožkách i trenclích asi se rád sprchuje ve spodním prádle ?
K večeři byla plnohodnotná PIZZA, pivko a zhodnocení první trasy. Hurá spát.

Přepeře
Jičín
Havlíčkův Brod
Jihlava
Znojmo - najeto 256km

Den druhý 16.9.2016:

Ráno pod mrakem, ale počasí akorát tak na jízdu dál. Naposledy jsem se rozloučili, Simon si zajistil zapomenutý ručník aby se měl do čeho otřít :D
- Vyrážíme směr hranice Slovensko, první zastávka na čerpací stanici kde s radostí snídáme párek v rohlíku a kávu.
Další zastávka Břeclav, teplota opět dosahuje 30°C a začíná nám být opravdu velké teplo. Zastavujeme na oběd před samotným překročením hranic.
Poslední tankování, promazání řetězů, Simon dává k dispozici sprej REPSOL tak snad někomu nepadně řetěz?
- Vyrážíme na hranice se Slovenskem. Cesta je super, sluníčko pálí a jemný vítr nám ulevuje od horka v Corrdurách.
Na první čerpací stanici na Slovensku Simon vyndal tlumiče výfuku (nějak si stěžuje na spotřebu :D) kdo asi pojede za ním, nebude to moc řvát….
Cesta je skvělá až na první problém s navigací Simona kdy nás cesta vede mimo a končíme v dědině kdesi na kopci a cesta už nikam nevede. Otáčíme stroje a jedeme zpět….
Zastavujeme v Prievidzi další káva a nějaká sváča. Slovensko jupíí :)
Hurá směr Ružomberok teplota vzduchu je super všichni se nechávají provětrat teplým větrem.
První velká zrada, v pohodové jízdě směr Poprad na nás cosi za jízdy gestiguluje Hodas a ukazuje na zadní kolo Hugovi Afriky --- bože co to je?!, ono mu šmajdá kolo ---
Všichni zastavujeme stroje u krajnice v místě kde se dá uhnout ze silnice a aspoň trochu schovat motorky z toho průletu ostatních vozidel. Všichni se seběhneme u stroje a analyzujeme
závadu. Při zvednutí Hondy a kontroly kola zjištujeme to nejhorší – Afrika Twin 2016 z půjčovny má vysypané ložisko ) KATASTROFA. Hugo volá půjčovnu a assistenci.
Milan vyrazil zjistit nejbližší opravnu kterou jsme potkali po cestě. Hugo nám dává info, že je to v pr….. Milan se vrací a hlásí, že je to taky v pr….. a ted co ?!
Opět se volá do půjčovny dostáváme zelenou at pokračujeme s motorkou dál všichni se na sebe podíváme :o tak tohle bude jízda :DD
Vyrážíme s vysypaným ložiskem na Hondě směr Poprad – dohoda jízda max. 80km a sledujeme zadní kolo Hogovi motorky. Jízda se snad ani nedá popsat to byly zvuky jako v kovošrotu.
Míjíme krásná místa již skoro v Tatrách, vše je super jedeme, ale tu idylku pořád něco ruší….. aha musíme zastavit a opět nutno promazat lozisko heh… teda co z něj zbylo aby se mohlo jet dál.
Za Hugem je cítit spálenina :D asi si po cestě smažil řízky…. ? Ale pořad jedeme a to je úspěch.
KONEČNĚ nacházíme smluvené ubytování v Nové lesné, opět pomohla Štěpánka a zajistila nám luxusní místo, přijíždíme do rodinného domku u Jury č.p 216 za skvělých 14 EUR. Noc
Byli jsme přivítáni a hned nám bylo sděleno, že ranajky budou a večeře taky včt. píva. Všichni se běží ubytovat do krásných pokojů, vysprchovat a hurá na baštu.
Večeře byla výborná plněný vepřový řízek s bramborem a zeleninkou, pivko Steiger 12° přišlo vážně k chuti a cena 1EURO je fakt super…. Tak že šup tam s ním.
Celý večer je téma AFRIKA TWIN 2016 a její padlé ložisko, Hugo nám sděluje, že je to opět v háji. Jediné pozitivum je, že se můžeme pokusit o opravu. Neleníme a zvedáme se od stolu.
Potřebujeme přeci vědět co je to za ložisko a zdali ho vůbec seženeme tam vysoko v horách ? Po urputném zápolení (Milan už dává asi 300 ránu kladívkem které pamatuje Husáka v plenách)
abychom dostali ven vnější část zalisovaného ložiska v náboji kola. Ale máme úspěch, část ložiska je venku a můžeme konečně porovnat zdali je stejné s ložiskem z druhé strany – ANO jééééé!
Jura nám poradil, že v Popradu je prodejna LMK Poprad, zabývající se ložiskama a guferama. Je to jasné domluvené ráno se jede pro ND. Dobrou noc

Břeclav
Prievidza
Martin
Ružomberok
Vysoké tatry
Nová lesná – najeto 482 km

Den třetí 17.9.2016:
7:30 ráno vyráží Milan a Míra směr Poprad pro ND, my kontrolujeme a hlídáme snídani :D Kluci se vrací, ložiska SKF v hodnotě pár EURO máme. Milan a Mirek natlačili snídani, teda co zbylo :DD
Během několika pár minut máme ložisko a kolo dané dohromady, nasazujeme…. Všichni máme radost a především Hugo, rychle zabalit a vyrážíme. 9:00hod. začalo krápat
9:30 než jsme stačili udělat foto a dobalit začalo pršet no to snad néé… no co naplat, máme přeci všichni nové nepromoky ? Jediný kdo machruje je Simon prej je to v poho.
10:00 vyráží první Milan a Simon k čerpací stanici v Tatrách, po ujetí cca 2km rychlá zastávka, Simon zjistil, že bez nepromoku to prostě nepůjde :)
Všichni navlečení v nepromoku, moto dotankované vyrážíme v dešti směr Dukelský průsmyk. Během cesty jsme několikráte usoudili, že již není nepromok potřeba, ale po ujetí cca 3km opět rychle zastavit a šup
do pláštěnky. Měl jsem pocit jako bych byl ve filmu s Funesem (Četník ze ST.P. – hláška Fugasi ty ponožky Vám pořad nejdou), ale aspoň máme řádnou průpravu, dokonce jsme to stíhali i do minuty :D
Stará Lubovina, počasí nám začíná přát svlékáme nepromok a hurá užívat kilometry bez pláštěnky, letíme směr Dukelský průsmyk
V Bardějově zastavujeme a fotíme Hodase u jeho srdcové záležitosti firma KAMAX Slovakie (vypadá jako by byl majitelem, akorát pan vrátný se lekl co to přijelo za bandu ?) ale po vysvětlení vše OK
Pokračujeme dál směr Svidik a pak D. průsmyk
Už z dálky vidíme co si každej kluk přeje vidět z blízka, dva tanky proti sobě a ve velmi dobrém stavu (zatím je nikdo nerozkradl asi i díky velkým svárům ?), jsme tu, fotíme jak o život – Tygr a ruský tank mají své kouzlo.
Musíme všichni nahoru. Je to bomba… Bohužel další zjištěná závada, Simon zjištuje poruchu na řidítkách své Aprillie (upadnutí šroubu v nástavci) zajištuje zdrhovací páskou snad to bude OK.
Vyrážíme směr Údolí smrti, projíždíme pastvama plný pasoucích se krav a po ujetí prvních 2km již vidíme ve stepi rozeseté tanky.
Simon uhýbá asi se chce podívat blíže, ale pozor co se děje…. Simonova moto se kácí k zemi, Hodas sahá pro foták, ale nestíhá. Simon bejčí mašinu zpět na kola.
Co to má s řídítky, ale nééé tak s tímhle už asi nikam nepojedeme. Zjištěno utržení šroubu který fixuje nástavec řídítek. Simon málem omdlel.
Milan s Hugem vyrážejí hledat v údolí smrti autoservis ? Mirek jede nafotit aspoň pár fotek dál do údolí zlomených řídítek…..
Asi za deset minut se vrací Milan a veze imbusové klíče a nějaký šroub, po chvilce zjištujeme, že tady to prostě neopravíme. Kurtujeme řídítka a pomalu přejíždíme
kam si do servisu v údolí smrti ?
Pomocnou ruku jsme dostali v malém servisu u Józefa, demontujeme a opravujeme, po cca hodině opravy můžeme žhavit a letět dál…. Děkujeme loučíme a fotíme.
Mirek nasadil směr a tempo jedeme směr HAVAJ (ale na Slovensku) cesta je vice jak super, kluci si to užívají. U krajnic míjíme asi třetího zdejšího domorodce s košíkem
plných hub, ale máme strach zastavit přeci jenom se držíme rad (v těchto končinách moc nezastavovat) latíme dál, v příkopu je torzo Felicie na střeše a pár postav tam cosi demontuje ?
Nezastavujeme a jen sledujeme zdejší krajinu, příbytky z palet a jiného materiálu ve stráních nejsou k přehlédnutí, tak zde je skutečně vidět jak daleko na východě Slovenska už jsme.
Projíždíme další a další serpentýny zdejší silnice a zastavujeme až v Humenném. Dáváme kávu a hodnotíme jízdu po krajině. Míra je spokojen, ale chtěl by ještě dál na východ, bohužel
čas nás tlačí a už nyní víme, že bude spát u Jury v Nové Lesné. Směrujeme stroje na cestu zpět. Před Prešovem zastavujeme a natahujeme nepromoky a ted jedem směr Poprad po D1
Cesta už je těžší je tma a prší, ale 3km tunel nám zase zpestřil jízdu.
Jsme zpět všichni ukládáme věci na pokoje a vyrážíme na pivko do zdejší Koliby, probíráme den a pak hurá spát…. Zítra jedeme domů a máme před sebou partu kilometrů.

Spišská Bělá
Stará Ljubovna
Bardejov
Svidnik
Dukelský průsmyk
Medzilaborce
Humenné
Vranov nad Toplou
Hanušovice
Prešov
Poprad
Nová Lesná – najeto 397km

Den čtvrtý 18.9.2016:

7:30hod. vstáváme a balíme věci (původně jsme chtěli vstát v 6:00hod. ale to nikdo nedal :D) vše chystáme na motorky venku je krásně od rána sluníčko.
8:00hod. vyrážíme směr domů přes Vysoké Tatry, Štrbské Pleso a děláme hodně fotek.
V Rožumberku zastavujeme a dohadujeme další plán cesty, odjíždíme ještě pár zastavek hlavně nakoupit Gorbačiky a sýry a pak směr Čechy
Ne úplně dobře zvolená cesta po D1 kdy máme všichni probrněné zadky zastavujeme v Olomouci, diskutujeme jak dál. Hugo musí vrátit moto a tak odjíždí směr PHA
My pokračujeme v krasojízdě a směrujeme to na Bruntál. Cesta je super, užíváme každou zatáčku. Simon trochu změnil styl jízdy asi měl něco v tom kachním stehýnku…
Už docela citíme ty kilometry, ale nikdo z nás vlastně ani neví kolik jsme to vlsatně dneska dali.
Naposledy se na pumpě loučíme a v Turnově se dělíme a pak už každý sám domů. Až doma jsme zjistil, že zpáteční cesta byla ze všech nejdelší krásných 615km +-20km

Vysoké Tatry
Štrbské Pleso
Rožumberok
Olomouc
Štenberk
Bruntál
Šumperk
Lanškroun
Jablonné nad Orlicí
Žamberk
Hradec Králové
Hořice
Jičín
Přepeře - najeto 615km

Celkem Slovensko 1750km
42 fotek a 1 video, 14.5.2018, 59 zobrazení | kultura
V pondělí byla vernisáží zahájena výstava Kdy, když ne teď?, obrazů Věry Leininger, galerií českých synagog. V Libeňské Synagoze zazpívala Veronika Matoušková za doprovodu Vlastislava Matouška a Kateřiny Vozické skladbu Via Prophetiae (V. Matoušek/starozákonní texty Isaiah a Jeremiah) .
Malá ukázka - https://www.youtube.com/watch?v=79MVyOTTdl8&feature=share
140 fotek, leden 2017, 31 zobrazení
Zimní radovánky na Lipně
68 fotek, 14.5.2018, 37 zobrazení | kultura
V podvečer, po vernisáži kamarádky Věry L., následoval koncert k němým filmům v prostoru temné libeňské synagogy plné kouře, výbuchů a svérázné hudby. (Tak úplně to Nikon - nebo já - nebral, foto jen pro dokumentaci atmosféry.)
3 fotky, 26.9.2009, 212 zobrazení
28 fotek, leden 2008 až duben 2009, 72 zobrazení

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.

Partneři

Visa Mastercard Maestro American Express Visa Electron