Hledání

48 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

dani333
více  Zavřít popis alba 
9 komentářů
  • 193 zobrazení
  • 0
mysticsmile
Löw–Beerovy vily ve Svitávce jsou symbolem židovského prvorepublikového podnikání v našem regionu. Na to vše si přišli zavzpomínat a pobesedovat nejen pamětníci ve středu 6. května 2015 do nově opraveného Židovského domu na Bílkově ulici v Boskovicích.
Do časů dávno zašlé slávy textilního průmyslu je vrátila výstava dobových fotografií a textů na několika panelech.
Vernisáž zahájila ředitelka Muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalová. Přivítala místostarostku Boskovic a členku zastupitelstva JmK Ing. Jaromíru Vítkovou, starostu městyse Svitávka Jaroslava Zoubka, místostarostku tamtéž Miroslavu Holasovou. Dále uvedla: „Přípravu výstavy řídili Mgr. Vladimír Velešík starší a syn Mgr. Vladimír Velešík mladší za vydatné pomoci PhDr. Jaroslava Bránského. Všechny též vítám mezi námi.“
Místostarostka Ing. Jaromíra Vítková: „Rodina Löw–Bérů žila i v Boskovicích na Plačkově ulici, její osudy se našeho města bezprostředně týkají. Proto je zde i výstava, jež připomíná historii staveb, tragédii odsunu židů v roce 1942 a Druhou světovou válku.“
Starosta Svitávky Jaroslav Zoubek: „Historii rodu Löw-Beerů jsme začali objevovat před třemi roky současně s opravami našich vil a otevřením vily Tugenthat v Brně. Zrodil se nápad spolupráce MAS Svitava a MAS Boskovice, z dotace jsme vytvořili tuto putovní výstavu, film, knihu a informační letáky.“ Opravy vily, kde sídlí úřad městyse, provádíme svépomocí, z dotace kraje a obecního rozpočtu.“
Poté se v sále setmělo a na velkoplošné obrazovce se začal odvíjet krátký částečně hraný dokumentární film Příběh nalezeného kufru natočený podle skutečných událostí. Vystupují v něm členové ochotnického divadla Svitávka a Dětského divadelního kroužku. Scénář vytvořili Mgr. Vladimír Velešík, Miroslava Holasová, Jaroslav Zoubek a Břetislav Petr. Děj vypráví o rodině Löw–Beerů a začíná zvídavými otázkami dětí nad nalezenými starými fotografiemi. Hovoří o jednotlivých členech rodiny, vlastnictví velké textilní továrny ve Svitávce, vztahu k Boskovicím, kde mimo jiné zřídili třetí synagogu. Zmiňuje se též o rodinné větvi z Brněnce. Popisuje, jak se rodina starala o zaměstnance. Stavěla bydlení, školku, podporovala obecné školy a spolky. Rodina se mimo jiné zabývala též výrobou cementu a zřídila jeden z největších cukrovarů v Evropě. Fritz Löw-Beer přeměnil část velké vily ve Svitávce v soukromé muzeum, kde vystavoval sbírky především čínských umělců získaných během cest svými automobily.
Část filmu je věnovaná historii Svitávky a soukenické manufaktury, z níž později díky Löw–Beerům vznikla věhlasná textilní továrna. Výhodná pozice na železniční trati z Brna do České Třebové způsobila, že obec vzkvétala a rostl počet obyvatel. Snímek hovoří o stavbě vil na počátku dvacátého století, ukazuje téměř zámecký interiér Velké vily, její technické zázemí, a okolí Malé vily. Z filmu se též můžeme dozvědět něco o unikátní brněnské vile Tugendhat, jež je zapsána v seznamu památek Unesco a dalších reprezentačních stavbách i továrnách například v Brněnci.
V roce 1938 -39 všichni členové rodiny odešli do emigrace, Alfréd Löw-Beer při utěku zahynul za doposud nevyjasněných okolností na Šumavě.
Löw–Beerovy se po druhé světové válce do Svitávky již nevrátili, ale vily tam po nich zůstaly. A tímto konstatováním film, jenž byl odměněn zasloužilým potleskem, skončil.
Mgr. Vladimír Velešík starší: „Úspěch v podnikání rodiny Löw-Beerů byl v geniálním nápadu zpracovávat staré hadry, především vojenské uniformy z dob Napoleona a z nich vyráběli levný textil. Prováděli charitativní činnost. Podporovali školy, spolky, chudinské nadace. Zaplatili výstavbu dvou nových škol v Brněnci. Orientovali se na německy mluvící země, ale ve školách platili učitele i pro německé děti povinné češtiny. V Brněnci byli též angažováni ve veřejných funkcích – obecní zastupitelé, místostarostovi, ve školském výboru atd.
Po roce 1945 byly obě svitávecká vily konfiskovány.
PhDr. Jaroslav Bránský: „Osudy Löw-Beerů jsem poznal až jako kantor. Otec mojí žačky Blažkové pracoval jako jejich osobní šofér. S několika členy rodiny jsem se setkal na zdejším židovském hřbitově, když se tam byli podívat. Jeden z nich byl kancléř švédských univerzit.“
Místostarostka Boskovic Ing. Jaromíra Vítková: „Myšlenka uspořádat výstavu v Boskovicích vznikla vloni, když jsem se zúčastnila její premiéry ve Svitávce. Löw-Beerovi žili i v našem městě na ulici Plačkově, měli úzkou vazbu na tehdejší židovskou komunitu, sdíleli jejich tragické osudy v temném období fašismu. Z toho důvodu jsme uspřádali vernisáž boskovické výstavy v předvečer oslav sedmdesátého výročí konce Druhé světové války.“
Starosta Svitávky Jaroslav Zoubek: „Nebýt Löw-Beerů, Svitávka by byla malá a nevýznamná. Stále využíváme, co po nich zůstalo. Proto je naší povinností tuto rodinu připomínat.“
Otec a syn Velešíkovi: „Na knize jsme pracovali od léta 2013 do srpna 2014. Hodně nám pomohla předchozí naše kniha o dějinách podnikání na Svitavsku, kdy jsme již některé materiály měli k dispozici. Ve Svitávce nám pomohl kronikář Pavel Krejcar a v Boskovicích PhDr. Jaroslav Bránský. Využili jsme i Moravský zemský archiv a okresní archivy Svitavy a Blansko. I nadále se tématu hodláme věnovat. V nejbližší době Löw-Beerově vile v Brně a též chceme současné poznatky rozvíjet do dalších podrobností, pokud je získáme.“
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 6.5.2015
  • 199 zobrazení
  • 1
mysticsmile
Obětovali se pro naši budoucnost…

Nově rekonstruované muzeum (bývalá německá židovská škola) v Boskovicích na Bílkově 7 svítí do dáli žlutou fasádou. V loňském roce zde bylo otevřeno židovské středisko. V horním patře jsou zajímavé dobové expozice, levé přízemí s moderní audiovizuální projekční technikou bývá centrem kulturních akcí.
Jedna taková přilákala návštěvníky ve středu 25. února. Datum nebylo vybráno náhodně, proběhla vzpomínka na události po únoru 1948, kdy se naplno rozpoutala temná vláda komunistického režimu.
Unijazz – nově zřízený pobočný spolek v Brně zde pořádal první ze série vzpomínkových událostí na dobu zcela nedávnou, jíž mnozí starší mají ještě v živé paměti.
Všechny přivítala ředitelka Muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalová: „Jsem ráda za navázání spolupráce, v Boskovicích bude probíhat cyklus besed k aktuálním tématům. Vítám zde předsedkyni spolku Ing. Barboru Oprchalovou.“
„Naše setkání se budou vztahovat k různým výročím české historie 20. století, dnes se budeme věnovat únorovým událostem 1948 a těm následujícím,“ přiblížila režijní záměr dramaturga celého projektu Petra Michálka Ing. Barbora Oprchalová a dodala: „Tématy dalších setkání bude například T. G. Masaryk, Holocaust a proces s Miladou Horákovou.“
„Děkuji Muzeu Boskovicka za spolupráci,“ pokračovala Ing. Barbora Oprchalová. „Dnes si promítneme dva dokumenty, první bude z cyklu České televize Neznámí hrdinové Ta krásná holka z vily nad řekou o Dagmar Šimkové (1929 – 1995) autorů Aleny Hynkové, Jiřího Sirotka, Čestmíra Fraňka. Prožila dětství v Písku, 1949 byla přijata na filosofickou fakultu v Praze, ve svých 23. letech byla zatčena a odsouzena k patnácti letům žaláře. Druhým krátkým filmem je dokumentární snímek o Ing. Alfrédu Plockovi. Z úst jeho vnučky uslyšíme autentické vzpomínky na jeho život ve vězení a trest smrti,“ uvedla před ztemněním promítacího sálu Ing. Barbora Prchalová a ještě citovala z článku Radky Denemarkové, jež v roce 2010 napsala pro časopis Respekt. Autorka v něm vzpomíná na roky 1948, 1968 a 1989. Zmiňuje masového vraha Stalina, komunistický útisk, léta padesátá až osmdesátá. Všímá si současné situace, kdy jak uvádí: „Společnost je nemocná, vane chlad.“
V sále se setmělo, na obrazovce se počal odvíjet příběh Dagmar Šimkové, dcery bankéře Jaroslava Šimka. Na konci druhé světové války jí tragicky zemřel otec, v roce 1952 pro buržoazní původ zatčena STB, patnáct let žalářována, její matka dostala 11 let, obě zavřené v pardubické věznici. Veškerý majetek rodiny propadl státu. Zkušenosti s poměry v komunistických věznicích sepsala do autobiografické útlé knihy „Byli jsme tam taky“, kde poukazovala na nelidské zacházení, nesnesitelné hygienické podmínky a útrapy politických vězňů. „Byli jsme jen pouhá čísla,“ uvedla. Pokusila se o útěk z vězení Želiezovce, neúspěšně. Přidali jí za to tři roky. V roce 1960 její matka amnestována, Dagmar nepropustili, až v roce 1966 po čtrnácti letech. Pracovala v sodovkárně s na dva roky obstaveným platem. Dlužila Ministerstvu vnitra za neodpracované neděle (byla silně věřící). Na jaře 1968 spoluzakládá Sdružení politických vězňů K231. V roce 1968 emigrovala do Austrálie, kde se po osmnácti letech potkala se sestrou Martou. Vystudovala tam dvě vysoké školy, zapojila se do Amnesty International. Po roce 1989 se několikrát vrátila do vlasti.
Po kratičké přestávce byl promítnut druhý dokument České televize Sny o tátovi režiséra Josefa Císařovského o zinscenovaném procesu s Ing. Alfrédem Plockem natočený především jako vzpomínky jeho matky, syna a vnučky. V padesátých letech byl jedním z nejlepších odborníků na telekomunikace. Měl propojit celou Evropu s centrálou v Praze. STB to kvalifikovala jako špionáž a velezradu. V únoru 1950 byl STB uvězněn do vyšetřovací vazby na Ruzyni. Manželka se snažila několikrát písemně žádat o propuštění u presidenta Gottwalda, jeho ženy, generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského, vše marně. Jednalo se o největší exemplárně sehraný proces s celkem pěti techniky, jenž proběhl v roce 1951. Ing. Alfréd Plocek byl 3. června téhož roku odsouzen k trestu smrti. Matka (76) se též pokusila o milost u presidentovy manželky, též nebyla vyslyšena. Ing. Alfréd Plocek byl 1951 popraven v pankrácké věznici, jeho rodina nedostala ani urnu s popelem… Jednalo se zcela prokazatelně o justiční vraždu. Ostatní dostali doživotí a tresty 15 až 20 let.
Prokurátor JUDr. Ervín Munk prohlásil v roce 1960: „Je to hanba naší historie a strany.“ Ano, je to ten samý Munk, jenž odsoudil Ing. Alfréda Plocka a mnohé další k trestu smrti. I když k procesu přiznal: „Od samého počátku jsem věděl, že je Ing. Plocek nevinný.“ A přesto jej odsoudil a zúčastnil se jeho popravy. Navíc v roce 1966 byl, snad jako výsměch lidem, vyznamenán Řádem práce. Taková byla tenkrát doba…
Motto filmu: „Nejde jen tak udělat tlustou čáru. Zlo odčinit nelze. Nepřišlo ani pokání, jež by založilo novou důvěru. A bez té nelze začít znovu. Proto nás budou stíny minulosti provázet stále dál.“

Je třeba velmi poděkovat Unijazzu a Muzeu Boskovicka za pořádání akcí k připomenutí temného období českého národa jež nesmí být nikdy zapomenuto.

Více: http://totalita.cz/vysvetlivky/o_simkovad.php
http://www.vscr.cz/generalni-reditelstvi-19/informacni-servis/aktuality-220/dokumentarni-film-sny-o-tatovi-7133
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 25.2.2015
  • 292 zobrazení
  • 0
mysticsmile
Archiv vizuální historie Přeživší Shoah – v ČR Centrum Malach. Beseda 21. května 2015

Další povídání o Holocaustu v rámci oslav sedmdesátého výročí konce Druhé světové války se uskutečnilo minulý týden v boskovickém Židovském obecním domě na Bílkově ulici 7.
Ve čtvrtek 21. května 2015 přišla besedovat Zuzana Prudilová z Židovské obce Brno především o svých zážitcích z natáčení filmových dokumentů s pamětníky tehdejších událostí a o Centru Malach.
Všechny přivítala předsedkyně spolku Unijazz Brno Ing. Barbora Oprchalová.
Zuzana Prudilová na úvod pochválila velkou účast mladých lidí na besedě a hned začala komentovat připravenou prezentaci. Z prvního snímku jsme se dozvěděli, že na území tehdejšího Československa žilo 375 tisíc Židů z toho v českých zemích 125 tisíc, na Slovensku 140 tisíc a na Podkarpatské Rusi 110 tisíc Židů. Během holocaustu jich jen z našeho území zahynulo 277 tisíc, z Čecha Moravy 80 tisíc. Celkově v Evropě zahynulo 5 milionů 754 tisíc židovských občanů.
V Boskovicích žilo v roce 1941 378 Židů, přicházeli uprchlíci ve snaze přežít. 15. března 1942 bylo do Brna odesláno 458 židů a pak transportováni do Terezína, Osvětimi a dalších koncentračních táborů. Válku přežilo asi šedesát boskovických Židů, dosud žijící jsou v zahraničí.
V Brně žilo před válkou 11 102 židovských obyvatel, 10 tisíc bylo deportováno do lágrů, po válce se jich vrátilo asi sedm set.
Zuzana Prudilová poté okomentovala vznik Archivu vizuální historie, u jehož kořenů stály světoznámé osobnosti Oskar Schindler (*1908 †1974) a Steven Spielberg (*1946).
Německý kontroverzní obchodník Oskar Schindler se narodil ve Svitavách, zachránil 1200 židovských vězňů. V Jeruzalémě získal titul Spravedlivý mezi národy. V roce 1962 tam zasadil strom v Aleji spravedlivých. V Jeruzalémě je pochován. Australský spisovatel Thomas Keneally (*1935) sbíral příběhy zachráněných lidí a vydal je v knize Schindlerova archa. Dílo bylo přeloženo do mnoha jazyků a stalo se slavným. Podle knihy natočil režisér židovské národnosti Steven Spielberg film Schindlerův seznam (1993) ověnčený sedmi Oskary. Získané peníze vložil do založení nadace Přeživší Shoah (1993), jež nejprve v USA, poté po celém světě natáčela vzpomínky pamětníků. Též v ČR. „Zúčastnila jsem se v Praze s dalšími osmdesáti týdenního školení o systému filmování,“ uvedla Zuzana Prudilová. „Točilo se na půlhodinové kazety Betacam, bez inzertů v domácím prostředí, záznam se nesměl v průběhu zastavit. Délka rozhovoru nebyla omezena. Nahrávky jsme odesílali do Los Angeles kde se později digitálně zpracovávaly. Měla jsem na starosti oblast Střední a Severní Moravy, každý den jsme byli někde jinde a natočili 34 rozhovorů. Dva roky jsem bydlela v autě,“ pokračovala s úsměvem v poutavém vyprávění Zuzana Prudilová.
V roce 2001 byl souhrn nahrávek pracovně nazvaný Prolomené ticho povolený pro veřejné publikování zpracován pěti režiséry, každý měl z nich sestavit dle svého umu hodinový dokument. Pracoval na tom i Vojtěch Jasný (*1925) a svůj výtvor nazval Peklo na zemi. Pořad byl vysílán 19. listopadu 2001 na ČT2.
V roce 2006 začali na zpracování materiálů spolupracovat studenti univerzity z Jižní Kalifornie v Los Angeles. Vytvářeli seznamy jmen, občas se jim podařilo najít příbuzenské vztahy a spojit válkou rozdělené rodiny.
Na webu nadace Survivors of the Shoah - Visual History Foundation je uvedeno, že rozhovorů je 52 tisíc v 53 světových jazycích.
V Praze na Matematicko-Fyzikální fakultě vzniklo v roce 2010 Centrum Malach, jež umožňuje pomocí speciálního počítačového připojení přístup ke všem natočeným dokumentům. Využívají knihovníci, učitelé, studenti.
„V mém případě se nestalo, aby někdo odmítnul rozhovor,“ reagovala Zuzana Prudilová na dotaz z publika. „Často jsem od zpovídaných získala další kontakty. Na Moravě jsme pracovali ve třech dvojicích (redaktor, kamera) v Čechách bylo dvojic asi sedm. Jednalo se o natáčení velmi emotivních vzpomínek, poznala jsem množství úžasných lidí. Vzhledem k jejich věku jich nyní bohužel každým dnem ubývá a mnozí jsou již po smrti.“
V druhé části besedy se na velkoplošné obrazovce rozvinula ukázka rozhovoru Zuzany Prudilové s jejím dnes již nežijícím strýcem z Uherského Brodu natočený 19. srpna 1996 Vzpomínal v něm na život před válkou, provoz tehdejší židovské domácnosti, velkou zahradu u domu se studánkou, v němž se košér umývalo nádobí. Pohovořil o transportu do Terezína a život v koncentračním táboře. „Po příjezdu do Terezína byl celý náš transport umístěn na několik dní do podzemí. Lidé nad šedesát let v Terezíně zůstali, ostatní asi tisíc lidí pokračovali 31. ledna 1943 do Osvětimi. Přijeli jsme tam v podvečer 2. února 1943. Hned jsme prošli selekcí, nemocné a neschopné práce zavezli na vozech přímo do plynových komor. Včetně mé matky (52) a mladší sestry. Starší sestra spáchala po třech týdnech sebevraždu elektrickým proudem na plotě lágru.“ Tolik tedy ukázka z jednoho reportážního rozhovoru.
Pod dojmem z filmového úryvku se v sále rozhostilo hrobové ticho. Zuzana Prudilová besedu ukončila: „V případě zájmu se někdy můžeme k ukázkám vrátit. Děkuji všem za účast, jsem ráda, že jsem zde s Vámi mohla být. Jen upřesním, že celosvětový projekt natáčení již skončil, stále však probíhá zpracování dat a ještě asi deset let se na tom pracovat bude.“

Více: http://ufal.mff.cuni.cz/cvhm/
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
  • 21.5.2015
  • 131 zobrazení
  • 1
barborawinklerova
Roberta Rohála jsem začala registrovat před nějakými třemi lety, když v křesle redaktora holešovského zpravodaje vystřídal spolu s Františkem Sovadinou Rudolfa Seiferta. O pár měsíců později se mi do rukou dostala publikace „Vzlety a pády holešovské hraběnky Barbory Wrbnové“ a tu jsem přečetla jedním dechem. Díky mé práci externí redaktorky Naší adresy převážně v oblasti kultury není snad týdne, abychom se někde nesetkali. Příjemný, usměvavý, výřečný, vstřícný, se smyslem pro humor a téměř vždy s fotoaparátem – to je z mého pohledu Robert Rohál. A tak při příležitosti křestu jeho poslední knihy „Osobnosti, kterým tleskal nejen Holešov“ vznikl i tento článek. Tato útlá knížka, kterou jsem mimochodem přelouskala za jednu jedninou noc, mi je sympatická hlavně díky tomu, že je v ní mezi jinými popsán i osud Evičky Miláčkové, s kterou jsem měla tu čest se nejednou setkat a ještě větší potěšení o ní napsat.

Novinařina se mu stala osudná
Jak sám říká, tak ho „písmenka a obrázky“ živí od sametové revoluce. Po maturitě na střední ekonomické škole pracoval takřka deset let na holešovském zámku, neminula ho ani dělnická profese, v jeho případě rok strávený v pekárně. Novinařině se věnuje již dvacet let. Po působení v redakcích ve Zlíně a Praze zakotvil nakonec ve svém rodném městě jako redaktor čtrnáctidenníku Holešovsko. „Ono to má něco do sebe být rodině nablízku a do práce to mít deset minut pěší chůze. Prahy jsem se nabažil dostatečně, zkusil si i několikadenní byvakování před domy celebrit co by redaktor Blesku, ale to opravdu nebylo nic pro mě,“ zavzpomínal na dobu nedávno minulou Rohál. „A navíc jsme Holešovák jak poleno, prostě patriot, který na svou rodnou hroudu nedá dopustit,“ uzavřel toto téma Rohál. I když se tomu nechce věřit, tak padesát svíček na dortu sfoukl již loni, je téměř třicet let ženatý se sympatickou trafikantkou Jaruškou, má sedmadvacetiletého syna, který pracuje v Praze jako novinář, a sedmnáctiletou dceru, studentku střední školy.

Píše a fotí pro radost svou i ostatních
Během posledních dvanácti let mu vyšla – především u pražského nakladatelství Petrklíč – řada knížek. Soustřeďuje se na osobnosti z oblasti divadla, filmu a populární hudby, je autorem několika monografií (Karel Gott, Helena Vondráčková, Jiří Korn, Laďka Kozderková a Karel Svoboda). A jak se zdá, nejen blyštivý svět hvězd českého showbiznisu Roberta Rohála zajímá. Poté co se vrátil do svého rodiště, soustředil svou pozornost i na mikroregion Holešovska a jeho osobnosti. Pro edici Knihovnička Holešovska napsal již zmíněné „Vzlety a pády holešovské hraběnky Barbory Wrbnové“, jako editor se podílel na publikaci soustřeďující historické pohlednice Holešova Ing. Leopolda Lišky a nejčerstvější, teprve pár dní na pultech obchodů se hřející, „Osobnosti, kterým tleskal nejen Holešov“.
Vedle psaní je jeho velkou vášní fotografování. „Nejdříve jsem začal fotit pro noviny, posléze pro radost svou i ostatních,“ dodává se smíchem. Před deseti lety nastoupil do jedněch velkých novin, vyfasoval foťák a musel fotit. Denně dvě fotky do vydání. A protože noviny vycházely sedmkrát do týdne, tak si sami spočítejte, kolik jich muselo být! V tomto případě šlo ale spíš o reportážní fotky. Avšak postupně se z toho stal jeho velký koníček - hlavně, když si začal fotit sám pro sebe. Dnes má za sebou asi deset výstav, a to nejen v Holešově, ale také v Brně nebo Praze. O svých fotografiích ale mluví nerad, nerad je rozebírá. „Ať si na ně udělá názor každý sám…“ je v tomto případě neoblomný.

Osobnosti, kterým tleskal nejen Holešov
Jeho poslední publikace je o lidech, kteří se buď v Holešově přímo narodili, anebo tu prožili dětství či mládí a kteří se uplatnili v uměleckých sférách, ať už u divadla nebo filmu. Mravenčí práce v tomto případě přinesla kýžené ovoce, na světlo světa se dostaly skutečnosti, které do té doby veřejnosti známé nebyly. A o kterých osobnostech je řeč? Již zmíněná herečka a dabérka Eva Miláčková, režisér Petr Tuček, herec a spisovatel Jiří Zapletal, dlouholetý člen opery Národního divadla Praha František Křupala, někdejší členka Divadla bratří Mrštíků Brno Alena Růžičková, filmová a televizní herečka a jinak dlouholetá členka Realistického divadla Praha Ema Skálová a herec, dramatik, spisovatel a malíř Jiří Sehnal, který je také znám pod pseudonymem Jethtro Spencer McIntosh. O jejich životě i díle je tahle šedesátistránková publikace, která navíc skýtá i docela zajímavý fotografický materiál. „Chtěl bych touto cestou poděkovat pamětníkům, kteří mi pomohli nejen svými vzpomínkami, ale i s dnes již archivními fotografiemi,“ uzavřel toto téma.

Včera holešovská zákoutí, zítra andělé
Jaro si právě předávalo žezlo s létem, když se malá holešovská vinárna U Chytílků změnila ve vernisáž se stovkou hostů. Dorazili všichni jeho přátelé, kolegové i obdivovatelé a jeho žena Jarka to trefně komentovala slovy: „Tví Holešované Ti přece jenom rozumějí...“ Výstavu tehdy postavil na fotkách rodného Holešova. „Šlo mi o to ukázat či připomenout taková ta poetičtější zákoutí, která se dají „vychytat“ třeba v zámeckém parku,“ vysvětlil. Pár týdnů předtím Robert Rohál spolu se svými přáteli Nelly Billovou a Jiřím Lošťákem již pošesté prezentoval svou tvorbu na výstavě Kresby světlem, která patří tradičně v Holešově k nejnavštěvovanějším.
Robert Rohál se ale ukolíbat svými dosavadními úspěchy rozhodně nenechá, jedna výstava končí a druhá je za dveřmi. A je to výstava přímo andělská. „Právě pracuji na sérii fotografií o andělech, tak jak je vidím já. Vernisáž této výstavy se uskuteční na podzim v překrásné galerii Blanky Hrubé na Hukvaldech,“ poodhalil své nejčersvější plány Rohál. A proč zrovna andělé? „V životě jsem jich pár potkal - a tak jsem si řekl, že je zkusím i nafotit,“ usmál se. Na jeho nových fotkách to jsou ale jeho oblíbení modelové a modelky, které stylizoval – samozřejmě i s nezbytnými křídly - za anděly. K pózování se nechal přemluvit třeba zpěvák skupiny Motus Peter Lupo Majkrič.

Relax je potřeba
Odpočívá takový činorodý člověk vůbec? „To víte, že ano. Miluji hudbu, film a divadlo. Ve všech těchto sférách dávám přednost prověřené klasice,“ dodal se smíchem. Zatímco na jevišti má rád Shakespeara stejně jako hry Tennessee Williamse, na DVD si teď užívá především starou francouzskou romantickou klasiku s Jeanem Maraisem, anebo filmové přepisy Anny Kareniny či Dámy s kaméliemi. V hudbě poslouchá plejádu žánrů - od Leoše Janáčka přes černošský soul až po Jaromíra Nohavicu. Ale vyloženou slabost má pro tvorbu zlínské skupiny AG Flek – prostě patriot se v něm nezapře. Potěší ho i hlas Heleny Vondráčkové či Báry Basikové. Z nových pop hlasů ho prý oslovil ten, který patří Martinu Chodúrovi. Jinak se rád vrací do jižních Čech, zvláště pak do kraje kolem Stráže nad Nežárkou, kde žila jeho další velká láska Ema Destinnová.

Napsali o něm:
Karel Bartošek: „Přirozenost ve výrazu, absence umělého aranžování, určitá syrovost fotografií opět odkazuje k nejlepším tradicím české umělecké fotografie, založeným už v padesátých a šedesátých letech minulého století. Portrétovaní – vesměs přátelé fotografa - jsou ve své přirozenosti krásní a estetika těchto fotografií má velkou hloubku reálného života.“
Jiný kritik Břetislav Matyáš napsal o portrétech Roberta Rohála: „Byly ke spatření fotografie naturalistické, s minimálním aranžmá tvůrce, vystihující zcela očividně duši daných objektů, nic tu není vyumělkováno, je to příjemné až k pohlazení. Rozhodně se nedá popřít i vypravěčský talent autora se smyslem pro něhu, náznak, poetičnost i erotiku.“
Kategorie: lidé
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • duben 2005 až srpen 2010
  • 599 zobrazení
  • 1
vendy123456
Pohádkové knihy nás vrátily do dětství

30.12.2014 - Vytvořil: Mikešková Eva

V šestých třídách se v literatuře bavíme o pohádkách. Měli jsme do školy přinést naši nejoblíbenější pohádkovou knížku a taky napsat, proč ji máme nejraději, jak jsme k ní přišli. Co na tom, že knížka už je ohmataná nebo dokonce počmáraná. Výstava pohádkových knížek nás, žáky i učitele, vtáhla zpátky do dětských let.

A nejkouzelnější vyprávění o knize? Přečtěte si ho sami ….

„Rád bych vám povyprávěl o své oblíbené knížce z doby, kdy moje maminka čekala mého brášku Ferdíka.

Byly mi tehdy čtyři roky a dostali jsme tehdy od tety magnetky na ledničku s obrázky Ferdy Mravence, Brouka Pytlíka a Berušky. S Mařenkou, mojí mladší sestrou, jsme si s nimi pořád hráli. Maminku napadlo číst nám pohádky Ferdy Mravence. Příběhy, které napsal Ondřej Sekora, se nám tak moc líbily, že jsem si pořád přáli, aby se mamince s tatínkem narodil malý Ferda Mravenec.

Přání se nám splnilo. Do naší rodiny se narodil chlapeček, malý jako mraveneček. Je to můj bráška Ferdinand, můj velký kamarád.“

Antonín Horák 6.A
více  Zavřít popis alba 
  • 3.11.2014
  • 28 zobrazení
  • 0
mikina1234
Pohádkové knihy nás vrátily do dětství

30.12.2014 - Vytvořil: Mikešková Eva

V šestých třídách se v literatuře bavíme o pohádkách. Měli jsme do školy přinést naši nejoblíbenější pohádkovou knížku a taky napsat, proč ji máme nejraději, jak jsme k ní přišli. Co na tom, že knížka už je ohmataná nebo dokonce počmáraná. Výstava pohádkových knížek nás, žáky i učitele, vtáhla zpátky do dětských let.

A nejkouzelnější vyprávění o knize? Přečtěte si ho sami ….

„Rád bych vám povyprávěl o své oblíbené knížce z doby, kdy moje maminka čekala mého brášku Ferdíka.

Byly mi tehdy čtyři roky a dostali jsme tehdy od tety magnetky na ledničku s obrázky Ferdy Mravence, Brouka Pytlíka a Berušky. S Mařenkou, mojí mladší sestrou, jsme si s nimi pořád hráli. Maminku napadlo číst nám pohádky Ferdy Mravence. Příběhy, které napsal Ondřej Sekora, se nám tak moc líbily, že jsem si pořád přáli, aby se mamince s tatínkem narodil malý Ferda Mravenec.

Přání se nám splnilo. Do naší rodiny se narodil chlapeček, malý jako mraveneček. Je to můj bráška Ferdinand, můj velký kamarád.“

Antonín Horák 6.A
více  Zavřít popis alba 
  • listopad 2014 až srpen 2015
  • 25 zobrazení
  • 0
pampeliska
Našla jsem je! Tady jsou fotky, které jsem pořídila 31.7.2010 na výletě s rodinou na Mariinu skálu nad Jetřichovicemi a k Dolskému mlýnu. Vkládám je narychlo jako reakci na fotky od "pisarik01". Na jeho fotkách postrádám pár detailů, které jsem v údolí řeky Kamenice viděla a nafotila tenkrát já. Není to však tím, že by si pan Petr nevšiml krásného mlýnského kola - to kolo (a nejen to) týden po naší návštěvě - 7.8.2010 - vzala při povodni voda. Tento kraj mi učaroval a moc ráda se tam vracím, ale vždy budu mít pocit strachu, jestli si nějaký živel, voda či oheň, nevezme do říše zapomnění další kousek toho, co tento kousek země zrodil, či lidé v potu tváře vytvořili. Pro ty, kteří by se o mlýně chtěli dozvědět víc - letos na jaře vyšla kniha "Osud má jméno Dolský mlýn" od paní Natalie Belisové.
více  Zavřít popis alba 
74 komentářů
  • 31.7.2010
  • 169 zobrazení
  • 0
monikash
I toto úterý pokračoval cyklus přednášek Mgr. Táni Klementové o židech, tentokrát na téma Biblické dějiny židů. Návštěvníci se se dozvěděli o vzniku židovského národa, které se datuje zhruba do 3. tisíciletí před naším letopočtem do oblasti Malé Asie, tehdejšího Babylonie a Egypta. Přednášející nezůstala jen u období 1. a 2. Betlémského chrámu, který byl zničen v roce 70 n.l., ale pokračovala do doby příchodu židů do Španělska, odkud se v důsledku potírání judaismu a násilném pokřesťanštění vystěhovalo 200.000 židovských rodin do Portugalska, Východní Evropy, Anglie, Turecka a Izraele. Vysvětlila také rozdíly mezi judaismem, křesťanstvím a muslimy. Přestože jsou tato náboženství monoteistická a vycházejí ze Starého zákona, tak v průběhu dějin došlo k jejich odtržení. Také pokračovala ve vyprávění o tóře, talmudu, o rabínech a jejich působení v židovské komunitě. Svoji přednášku oživila několika knihami o Starém zákoně a židech v době před naším letopočtem.
Poslední přednáška z tohoto cyklu proběhne opět v Obecním židovském domě a to dne 18. 12., tentokrát na téma Chanuka, židovské svátky.
více  Zavřít popis alba 
  • 28.11.2018
  • 51 zobrazení
  • 0
babi90
Beseda a autogramiáda 30.5.2013 v Domě knihy Librex v Ostravě za účasti autora.

Milan Uhde (* 28. července 1936, Brno) je český spisovatel, dramatik, scénárista a politik. Za vlády komunistů byl významným představitelem disentu a po sametové revoluci v letech 1990–1992 působil jako ministr kultury české vlády a od vzniku samostatné republiky v roce 1993 byl 1. předsedou Poslanecké sněmovny České republiky, od ledna až do února roku 1993 na základě čl. 66 Ústavy také vykonával vymezené funkce prezidenta republiky. Z titulu své funkce kontrasignoval Ústavu České republiky.

Životopis

Narodil se ve smíšené právnické rodině, jeho matka byla židovka.[2] Za druhé světové války se snažila s tichým souhlasem svých rodičů získat dokumenty o nežidovském původu, přesto ale byla vystavena rasovému pronásledování. Milan Uhde ve svých pamětech popisuje jako jeden ze silných zážitků svého dětství, jak je vyháněn s matkou z obchodu, protože židé směli nakupovat jen v určené hodiny.[3]

Vzdělání získal v Brně: chodil zde do obecné školy, roku 1953 maturoval na gymnáziu v Králově Poli a v roce 1958 absolvoval Filosofickou fakultu Masarykovy univerzity (později Jana Evangelisty Purkyně, dnes opět Masarykova univerzita), obor čeština a ruština. V 50. letech 20. století byl členem Československého svazu mládeže a vnitřně souhlasil s komunistickým režimem. Za zlom považuje rok 1956, kdy v důsledku událostí v Maďarsku ztratil komunistické přesvědčení a nebyl mu pak ani nabídnut vstup do KSČ.[3] Pracoval jako redaktor významného brněnského měsíčníku pro literaturu, umění a kritiku Host do domu (vycházel 1954–1970) a zároveň působil jako externí učitel na Janáčkově akademii múzických umění (1967 – 1971). V roce 1971 dosáhl titulu doktora filosofie.

Po zákazu časopisu se stává spisovatelem z povolání, ale roku 1972 se po zveřejnění článku v Rudém právu dostal na seznam zakázaných spisovatelů a jeho tvorba se nesměla publikovat až do sametové revoluce v roce 1989. Jeho knihy byly odstraněny z veřejných knihoven a bylo mu bráněno ve výkonu jakéhokoliv výdělečného povolání. Psal pod jmény jiných divadelní hry (nejčastěji pro Divadlo na provázku), publikoval v samizdatu, spolupracoval se zahraničními divadly a rozhlasovými a televizními stanicemi.

Podepsal Chartu 77, v roce 1988 se stal i signatářem Hnutí za občanskou svobodu. V roce 1989 založil spolu s jinými disidenty nakladatelství Atlantis a stal se jeho šéfredaktorem. Následující rok po něm tuto pozici převzala jeho manželka, aby se mohl plně věnovat politické kariéře.

V roce 1990 se stal po Milanovi Lukešovi druhým polistopadovým ministrem kultury. V roce 1992 se na JAMU habilitoval jako docent. Ve vládě působil původně za Občanské fórum (v roce 1990 zasedal v Kolegiu Občanského fóra), později přešel do ODS.[4] V období od 6. června 1992 do 6. června 1996 byl za ODS nejprve poslancem České národní rady (volební obvod Jihomoravský kraj) a po jejím přejmenování v souvislosti s rozdělením státu 1. ledna 1993 poslancem Poslanecké sněmovny. Ve stejném období byl od 29. června 1992 zvolen předsedou České národní rady a od 1. 1. 1993 se stal předsedou Poslanecké sněmovny.[5][6][7][8] V první den České republiky 1. ledna 1993 přednesl známý projev končící slovy „…Česká republiko, dobrý den!“.

Od roku 1996 se dostával mezi skupinu politiků ODS kritickou vůči některým názorům a postojům předsedy strany Václava Klause. Na kongresu ODS v prosinci 1996 přednesl polemický projev, v němž konstatoval, že ODS se zpronevěřuje svému programu a že opustila slušného občana. Zároveň označil volební slogan z voleb roku 1996 Dokázali jsme, že to dokážeme za nabubřelý a odpudivý. Zároveň ale zpětně (v rozhovoru z roku 2008) konstatoval, že Václav Klaus byl otevřený kritice a nebyl mstivý a že část vnitrostranické opozice se tehdy rozhodla pro „cestu kabinetního pokusu o odstranění Václava Klause z politiky“.[3]

Ve volebním období, od 1. června 1996 do 19. června 1998, byl rovněž zvolen do Poslanecké sněmovny, od 16. července 1996 do 9. června 1997 předsedal poslaneckému klubu ODS.[8] Po pádu koaliční vlády ODS se díky svému kritickému postoji ocitl mezi těmi, kteří byli vyzváni k odchodu ze strany, přestoupil tedy do poslaneckého klubu Unie svobody, jehož členem byl od 20. ledna 1998 do konce zkráceného volebního období. Byl iniciátorem několika poslaneckých návrhů zákonů, z nichž byl schválen pouze jeho Návrh novely zákona o mimosoudních rehabilitacích (78/1998 Sb.), který inicioval spolu s Jiřím Karasem. Zákon se snažil zrovnoprávnit nucené práce příslušníků vojenských báňských oddílů s nucenými pracemi příslušníků PTP.

Svůj přestup do Unie svobody hodnotil zpětně jako chybu („Ocitl jsem se ve straně, kde mě nechtěli. Kdyby byli přede mnou odhalili, že jejich hlavním cílem je poslat Klause do politického důchodu, byl bych řval jako tygr.“).[3] Již na jaře jaře 1998 napsal analýzu Jednadvacet záznamů o pravicové havárii, v níž se kriticky vyjadřuje o nově vzniklé Unii svobody.[9][10] V roce 1998 opustil aktivní politiku a stal se opět spisovatelem z povolání. Vydává pro nakladatelství Atlantis ve sbornících své dřívější práce, ale neváhá ani zahajovat nové projekty.

S postupem času se zdá, že se jeho názory opět sbližují s názory ODS. Lituje toho, že problémy ODS otevřeně nekritizoval už dřív, ale ozval se až v době, kdy se neřešeny rozrostly do takové šíře, že se jejich kritika stala nástrojem jiných snah než jen snahy o nápravu věcí (jeho dopis Václavu Klausovi k 60. narozeninám[11]) V názoru na události v ČT v roce 2000 se postavil na stranu ODS proti vzbouřencům.[12] V roce 2002 byl za ODS navržen a stal se místopředsedou Rady Českého rozhlasu.

Žije v Brně, od roku 1963 je jeho manželkou Jitka Uhdeová, v současné době jednatelka a ředitelka nakladatelství Atlantis. Má dvě děti: Michala (podnikatel) a Janu (pracuje v nakladatelství Atlantis). V roce 2011 byl zvolen 12 hlasy z 15 do čela Rady České televize (dvouleté volební období).
Dílo
Milan Uhde předčítá z časopisu Host do domu v brněnském klubu Desert 13. prosince 2009.

Jde o autora povídek, divadelních a rozhlasových her, scénářů a sbírek poezie.
Přehled děl

Do bitev půjde před řadami - báseň oslavující Klementa Gottwalda (1953)
Lidé z přízemí (1962)
Komedie s Lotem (1963) – rozhlasová hra
Hrách na stěnu (1964) – krátké povídky z každodenního života
Král Vávra (premiéra 1964 v divadle Večerní Brno) – satirická divadelní politická hra, variace na téma Krále Lávry ukazuje strojový svět odcizený lidem, kde trio vládců řídí zemskou poloosu. Hra je tvořena 10 obrazy, obsahuje 9 písní, balad, blues romancí a jednu mezihru. Autor zde navazuje na K. H. Borovského
Svědkové (1965) – původní absurdní rozhlasová hra, ukazuje bezmocnost lidí proti zlovůli policie.
Souhvězdí Panny (1965) – filmový scénář podle své povídky Ošetřovna, příběh o lásce a kamarádství z prostředí vojenského letiště. Film byl natočen téhož roku
Výběrčí (1966) – absurdní rozhlasové drama, dočkalo se i divadelního zpracování
Děvka z města Théby (1967 otištěna v květnovém čísle Divadla 18, téhož roku uvedena v Národním divadle) – původní divadelní hra, satirická variace na antické téma Antigony. Kritika hru strhala [1]
Obloha samej cvok (1967) – sbírka textů písní pro brněnské Divadlo X
Záhadná věž v B. (1967) – sbírka historických mystifikací
Ten, který přichází (1968) – rozhlasová hra
Parta (1969) – rozhlasová hra
Šach-mat, Vaše Výsosti (1969)
Vraždění ve Veracruz (1970)
Hra na holuba (1974) – původní divadelní hra, vyšla v samizdatu
Balada pro banditu (1975) – muzikálová adaptace divadelní hry na téma Olbrachtova Nikola Šuhaje Loupežníka, kterou napsal pod jménem Zdeňka Pospíšila pro Divadlo na provázku. Podle této hry vznikl v roce 1978 i stejnojmenný film režiséra Vladimíra Síse
Profesionální žena (1975) – scénář dramatizace na námět Vladimíra Párala, kterou napsal pod jménem Zdeňka Pospíšila
Zubařovo pokušení (1976) – rozhlasová hra, vyšla v samizdatu
Pohádka máje (1976, uvedeno pod názvem Poslední leč) – adaptace Mrštíkovy divadelní hry, napsal ji pod jménem Zdeňka Pospíšila, ten však v roce 1980 emigroval a spolupráci s Uhdem prozradil
Hodina obrany (1977) – televizní hra
Pán plamínků (1977) – původní televizní hra, vyšla v samizdatu. Motivem byly skutečné osudy některých disidentů, na kterých byla zločinně zneužita psychiatrie
Jitřenka naší slávy (1977) – rozhlasová hra o životě Boženě Němcové
Modrý anděl (1979) – původní rozhlasová hra, která byla zpracována i pro divadlo: monolog udavačky, která, zahrávaje si s životy druhých, srovnává svou situaci s údělem anděla spravedlnosti, zatíženého odpovědností za osud lidstva
Velice tiché Ave (1981) – autobiografická retrospektivní rozhlasová hra. Vyšla v samizdatu, později se dočkala i divadelního zpracování
Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl (1986, uvedena 1990) – divadelní hra, vyšla v samizdatu: životopisná parodie o Karlu Marxovi, vedoucí k divákově deziluzi
O divadle (vycházel 1986–9) – sborník, vycházel v samizdatu. Uhde zde byl spoluautorem spolu s Josefem Topolem a Václavem Havlem
Prodaný a prodaná (1987) – divadelní inscenace ztvárňuje osud Karla Sabiny, konflikt jednotlivce, politické moci a společnosti. Napsal pro Divadlo na provázku pod jmény Petr Oslzlý a Peter Scherhaufer
Česká republiko, dobrý den (Atlantis 1995) – projevy z období své činnosti ve vyšší politice, vybraných 50 článků pro Denní Telegraf a rozhovory, které vyvolaly čtenářský ohlas
Desítka her (Atlantis 1995) – sborník deseti nejdůležitějších divadelních, rozhlasových a televizních textů (Král-Vávra, Svědkové, Výběrčí, Parta, Zubařovo pokušení, Pán plamínků, Hodina obrany, Modrý anděl, Velice tiché Ave a Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl)
Balada pro banditu a jiné hry na zapřenou (Atlantis 2001) – sborník 10 titulů vydaných většinou pod cizími jmény aj.
více  Zavřít popis alba 
  • leden až květen 2013
  • 180 zobrazení
  • 0
lotranda
Bydlíme v malé vesničce střediskové jménem Sobčice.která leží 8,5 km od Hořic v úrodné planině na pravém břehu řeky Javorky, 5km jihozápadně od hřebenu Chlumu. Obcí vede silnice vedoucí z Podhorního Újezdu do Chomutic.
Obec leží v nadmořské výšce 252 m na výměře 365 ha. Žije v ní 282 trvale přihlášených obyvatel. Stojí v ní 128 domů, trvale obydlených je 79, dalších asi 45 domů slouží k rekreaci. Jen několik domků je neobydlených. Díky chalupářům jsou zachovány původní roubené chalupy se zdobenými lomenicemi a upravenými zahrádkami.

V obci je obecí úřad, mateřská škola (ředitelkou je paní Blanka Horníková tel. 493 691 461), obchod s potravinami a pohostinství. Obec má plynofikaci a kanalizaci bez čističky odpadních vod.

V obci není pošta ani zdravotní středisko. Obec nemá veřejný vodovod.

Školou povinní žáci dojíždějí do ZŠ v Chomuticích nebo v Ostroměři.

Sobčický zámek stojí v blízkosti kostela. Na stejném místě kdysi stávala tvrz. Z roku 1373 známe jméno zemana – Vaňek ze Sobčic. Z roku 1408 – Martin ze Sobčic, jinak z Popovic. Václav ze Sobčic ten zpečetil roku 1415 Stížní list českých pánů do Kostnice.

Zámek je vystavěn v raně barokním stylu. Jednotlivé přestavby a úpravy probíhaly v letech

1572 – z tvrze se stává kamenný dům
1584 – opravy po požáru
1611 – další stavební úpravy
1630 až 1634 – upraven pro potřeby Kartuziánů

Zámek před rekontrukcí Majitelé se střídali – rodina Dohalských vlastnila Sobčice od roku 1585 až do roku 1624, kdy zámek odkoupil Albrecht z Valdštejna. Statek Sobčice ale nadále nechal „lénem“ Dohalským. Po Valdštejnově smrti odkoupil roku 1665 statky Sobčice a Podhorní Újezd Aledius Mikšič, převor Kartuziánského kláštera ve Valdicích.

Zámek byl v letech 1737 až 1739 znovu stavebně upravován pro potřeby mnichů. Ti pobývali na zámečku od roku 1665 až do zrušení klášterů v lednu 1781.

Sobčice - zámek Po zrušení kláštera ve Valdicích byl sobčický statek roku 1782 předán náboženskému fondu a spolu se statkem v Chotči spravován správcem, přičemž dvůr poplužní Sobčice byl roku 1784 enfitentisován (rozparcelován). Od toho času již rolníci byli za určitý roční plat z roboty propuštěni.

Roku 1824 byl statek prodán Ferdinandovi knížeti z Trauttmansdorfu. Ten ho připojil k panství kumburskému a tak vše zůstalo až do roku 1945.

V dalších letech přešel majetek do majetku Národního pozemkového fondu a od 16.11.1950 budovu zámečku spravovala obec, respektive MNV Sobčice. Budova byla využívána k bydlení nájemníků. V letech 1980 až 1990 byla budova využívána jako galerie. Stálou expozici zde měl malíř pan Karel Šlengr. Budova potřebovala velkou opravu a proto bylo v devadesátých letech zastupiteli OÚ rozhodnuto objekt prodat. Prodej se uskutečnil a nový majitel pan Jan Tomášek do konce století budovu generálně opravil a využíval k rekreaci. Od roku 2004 je zámeček v majetku firmy „Zámeček
Další památkou je Kostel sv. Prokopa

Nejstarší zpráva o kostele v Sobčicích je z roku 1369 v rejstříku papežských desátků, kdy se ze zdejšího kostela platilo každé pololetí 12 grošů. Kostel patřil k Bydžovskému děkanátu (Nový Bydžov). Podací právo – schvalovat nové faráře(plebány), měl hradecký arcijáhen. Kostel sv. Prokopa – stavba vznikla na místě starého kostela v letech 1761-1777. Za působení kartuziánského prebáta Červinky a chomutického faráře Jana Chmelíka. Nejdříve bylo vystavěno kněžiště a hlavní loď, v dalších letech pak klenutí a celá stavba byla zastřešena a omítnuta. Vnitřní výzdoba byla dokončena a 2.září 1770 byl kostel vysvěcen. Teprve potom byla přistavěna dvoupatrová věž vysoká 19m. V prvním patře jsou varhany a ve druhém patře je zvonice. Kdysi se zvonilo čtyřmi zvony, dnes máme ve věži zvony dva. Zdivo je z lomového kamene omítnuté hladkou omítkou. Stavba celého kostela trvala 16 let.

Kostel sv. Prokopa v zimě Kolem kostela býval hřbitov. Dnes je zde jen několik náhrobních kamenů zazděných do obvodové zdi. Jeden z nich nese zbytek nápisu „Letha Panie 1628…“, na druhé desce je zobrazen rytíř v brnění, který klečí před křížem. „…unrzel urozený Pan Jan starssy z Rokytníka…“. Reliéf třetí desky zpodobňuje ženskou postavu před křížem s nápisem „…Barbora z Wostromierze…“. Kostel v Sobčicích byl filiálním již ve 14. století. Z dalšího dokumentu je zřejmé, že roce 1675 byl pod správou hořického a potom chomutického faráře. Dnes patří do hořické farnosti. Bohoslužby se v něm nekonají.

Požár kostela sv. Prokopa Kostel byl několikrát opravován. Při poslední opravě v roce 1994 se při sváření ručiček na ciferníku vzňala střecha kostela a během jednoho odpoledne byla několikaletá práce znehodnocena. Prohořelo veškeré zařízení ve věži. Zvony žárem pukly. Byla to nepěkná podívaná. Dalších deset roků trvalo, než OÚ za pomoci církve a dotací z kraje dokázal novou opravu kostela uzavřít žehnáním nových zvonů. Zvony vysvětil pan biskup Josef Kajnek z Hradce Králové.

Od roku 2009 je kostel sv. Prokopa a hřbitov majetkem obce Sobčice.
Sochy a sousoší

Jsou pozůstatkem prací našich předků. Mnozí z našich dědů a pradědů byli významní kameníci a sochaři. Práce v lomech v Podhorním Újezdě a Vojicích zajišťovala obživu mnoha rodinám. Sochy rozmístěné při cestách z obce jsou situovány tak, že tvoří symbolický kříž a svým pohledem směřují ke kostelu.

Sousoší Rafaela Sousoší Rafaela, anděla strážce s malým Tobiáškem pochází z poloviny 18. století a je nejvzácnějším sousoším u nás. Pomáhá pocestným v nouzi a drží nad nimi stráž. Nedávno opravený sv. Jan Nepomucký, patron mlynářů, lodníků a zpovědníků, byl vytvořen kolem roku 1714. Je umístěn u památní lípy blízko kostela. Obě sochy jsou s největší pravděpodobností z dílen sochařů okolo Matyáše Bernarda Brauna.

Panna Marie, ochránkyně všech lidí, stojí u dnes již neexistující cesty, tzv. „umrlčí cesty“, kterou využívali ostroměřští občané, když vyprovázeli své mrtvé na hřbitov do Sobčic.

Další rozcestí polních cest zdobí sousoší sv. Judy Tadeáše s andílkem. Socha byla vytvořena kolem roku 1761.

Svatého Vojtěcha, biskupa a zemského patrona, najdeme u cesty do Podhorního Újezdu. Jde o mohutnou sochu, která byla zhotovena v pozdně barokním období kolem roku 1760.

Svatý Linhart je umístěn u cesty směrem na Kabáty. Jde o svatého, který ochraňuje zajatce, zámečníky, sedláky,čeledíny a dobytek.

Boží muka jsou dnes v polích. Byla postavena nákladem místního sedláka Václava Maťátky. Kříž je také v polích a je v místech, kam byli pohřbíváni nebožtíci při morové epidemii.

Na památku všem 26 padlým vojínům z I. světové války je sousoší z roku 1920.
více  Zavřít popis alba 
  • leden 2005 až září 2011
  • 278 zobrazení
  • 0
mysticsmile
Nevlídné sychravé sobotní dopoledne. Počasí jako by ani nerespektovalo nástup jara. Do otevřených vrat radnice se trousí první účastníci zahájení turistické sezóny kteří přišli na Sedmimílové boty aneb Hravé jarní putování pro celou rodinu. Zpočátku to vypadalo, že pořadatelé z Městského informačního střediska a Města Boskovice budou hrát přesilovku ale přece jen se začala tvořit u stolku registrace fronta rodičů s dětmi, pro něž byla akce uspořádaná především.
„Dobrý den chci Vás co nejsrdečněji přivítat,“ zahájil dopolední akci referent kultury, sportu a cestovního ruchu Města Boskovice Ing. Milan Severa. „Nebudu v tomto nevlídném počasí zdržovat předávám hned slovo místostarostce Ing. Jaromíře Vítkové. „Dobré dopoledne milé děti a vážení rodiče, zdravím všechny. Mrzí mě že nevyšlo počasí ale dnešní akce je pěkná a náladu nám chladno s deštěm jistě nepokazí. K otevření turistické sezóny chci říct, že ji zahajujeme den před pochodem do Černé Hory. Letos se akce odehrává stylově a to ve znamení Památkové zóny města. Turistům zde v Boskovicích máme co nabídnout – Arboretum Šmelcovna, Kulturní zařízení města, Westernové městečko a vzácné historické stavební památky. V poslední době mám v základních školách besedy na téma Obnova památkové zóny. Je třeba, aby děti o kulturním a stavitelském dědictví města něco věděly a dovedly si toho i patřičně vážit. Nyní předám slovo ženám, které se dnešní akci velmi zasloužily. Jsou to po mé pravici paní učitelka Mgr. Jarmila Přikrylová ze Střední pedagogické školy Boskovice a pak Mgr. Dana Hrubá z Občanského sdružení Intera. „Já bych Vás ráda přivítala jménem Občanského sdružení Intera, které iniciovalo tuto akci pro děti. Snažíme se o to, aby již naši nejmenší se seznámili s historií Boskovic a touto zábavnou formou jim město přibližujeme. Velmi děkujeme za spolupráci místní Střední pedagogické škole a předávám slovo paní učitelce Mgr. Jarmile Přikrylové: „Naše děvčata Vás zde budou provázet po celé trase putování Sedmimílové boty. I když máme špatné počasí doufám, že si to užijete a bude se Vám výšlap líbit. Děkujeme za účast.“ Mgr. Dana Hrubá pak ještě dodala: „Zde u pana radního a pana písaře si vyzvedněte mapy. Budete podle nich pokračovat po trase, kde na jednotlivých stanovištích narazíte na děvčata v historických kostýmech a zde budete plnit zajímavé úkoly nebo odpovídat na záludné otázky.“ Po splnění Vám průvodkyně prozradí písmeno. Pokud na posledním zastavení vytvoříte správné heslo, získáte sladkou, veselou a vtipnou odměnu.“ Závěrečné slovo si vzala opět místostarostka města Ing. Jaromíra Vítková: „Než se všichni zapíšete, já si dovolím ještě několik drobných informací. Od ledna probíhají oslavy 790 let první písemné zmínky o Boskovicích. V rámci těchto oslav proběhla řada akcí a další připravujeme. Na všechny Vás srdečně zveme. Mezi nejbližší patří divadelní představení 19. dubna, RH Faktor v Sokolovně a v květnu se můžete těšit na další pořady.“
A pak jsme se již všichni vydali do nevlídného počasí na cestu poznání. Občas nás bičovaly mokré sněhové vločky a silný vítr, nikoho to však neodradilo. První zastávka byla na západní straně mohutného chrámu sv. Jakuba Staršího, o němž je první písemný doklad z roku 1346. Zde si děti mohly navléknout korálky. Následoval zápis prozrazeného písmena do mapky a opatrně strmým schodištěm na Traplovu ulici, pak naproti Synagogy do starodávné židovské rituální lázně Mikve ve sklepě nejstaršího domu židovské čtvrti. Díky tomu, že byl zděný odolal velkému požáru v roce 1823. Zde bylo úkolem, spočítat hořící svíce na typickém židovském podstavci. Pal se ještě něco dozvědět o historii lázně a honem k Rezidenci postavené v roce 1729 rodem Ditrichsteinů. Zde na děti čekalo v levé přízemní místnosti Muzea Boskovicka malování na plátno jako symbolická vzpomínka malíře Otakara Kubína (1883 – 1969). V parku před Zámeckým skleníkem pod korunou jinanu dvoulaločného si děti mohly vyzkoušet slalom s vozíkem a květináčem, či jízdu na modelu traktoru. Asi proto že skleník - původně panský ovčín - vyhořel, byl opraven a sloužil od roku 1829 jako zámecká oranžérie. Pod dávno zaniklou Baštou někdy z jedenáctého století se drobotina náramně bavila při tanci kolem pomyslného ohniště, kde jim dvě děvčata v kostýmu pračlověka klepala kameny do rytmu. Což si pak mohly děti též vyzkoušet. Strmým stoupáním do nadmořské výšky 451 metrů ke zřícenině hradu z poloviny 13. století se všichni zahřáli. Zde na loučce byly pro děti připraveny obrázky ptáků, druhy musely uhodnout a mohly si učesat knížete Maxmiliána. Šlo o výjev z dávné pověsti o Velenovi. Však Boskovice mají od té doby ve znaku sedmizubý hřeben. Kdo měl žízeň, prošel starobylou bránou do hradu a dostal horký čaj, dospělí něco ostřejšího. Nejmenší si mohli pohrát na pískovišti. A zase stejnou cestou zpět, tentokrát jen z kopce k empírovému zámku. Hned u brány čekal na děti poslední úkol. Nazout sedmimílové boty a projít krátkou trasou. Byl to symbol zahájení turistické sezóny 2012. A pak již zbýval jen kousek do zámku, kde hned nalevo u vchodu vítaly všechny dvě sličné princezny. Kostýmy jim opravdu slušely všichni se s nimi chtěli fotografovat. Ve vnitřním nádvoří zámku vybízel k vyřádění drobotiny skákací hrad v zadní zahradě čekala Ing. Jitka Slámková z Jezdeckého sdruženi o.s. se dvěma hodnými koníky. Ti děcka trpělivě vozili sem a zase tam po písečných cestách zahrady. A protože nejkrásnější pohled na svět je z hřbetu koně, bylo zájemců o svezení víc než dost. V jedné z místností zámku byla tvořivá dílna Blanky Matuškové, kde též probíhala soutěž ve zpěvu karaoke a vystoupila Adéla Luňáčková se svými dvěma psy. Ti pro potěšení všech předvedli roztodivné figury, skoky a ukázali že dovedou na povel i rázně zaštěkat.
Blížila se třináctá hodina, děti i dospělí se pomalu rozcházeli ke svým domovům. I já jsem musel zámek opustit, čekala mě další reportáž v Arboretu Šmelcovna.
Vrátíme se asi o hodinu zpět, kdy jsem ještě před odchodem z budovy radnice na trasu pochodu trochu vyzpovídal místostarostku Boskovic Ing. Jaromíru Vítkovou: „Již tradičně zahajujeme turistickou sezónu a to první neděli v dubnu kdy se setkávají turisté Boskovicka Blanenska v Pivovaru Černá Hora. V Boskovicích jsme si k tomu přidali akci, jež se původně jmenovala Vítání jara vždy před odchodem turistů do Černé hory. Letos poprvé probíhá místní akce již v sobotu. Je určena především dětem aby se seznámily s místními kulturními památkami. Vytvořili jsme trasu pochodu zakončenou v prostorách empírového zámku. Nad akcí má letos záštitu místostarosta Dominik Božek, já ji řídím z pohledu ochrany kulturních památek. Při besedách s dětmi ze základní školy a seniory v Městské správě sociálních služeb Boskovice vidím velký zájem o tuto problematiku. Je třeba zdůrazňovat, že si musíme stavitelského a kulturního dědictví vážit, udržovat jej v co nejlepším stavu pro naše další generace.“
I přes velmi nevlídné předjarní počasí se nakonec zúčastnilo přes sto dětí s rodiči což je vzhledem k povětrnostní situaci velký úspěch.
Zde je třeba poděkovat všem zainteresovaným z Města Boskovice MIS, KZMB, Muzeu Boskovicka, Střední pedagogické škole a rodině Menzdorff-Pouilly za to že se věnují dětem a vzbuzují v nich lásku k přírodě památkám i celému našemu krásnému regionu.
Více: www.boskovice.cz
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • duben 2012
  • 442 zobrazení
  • 0
bele
ALB 1052
Cílen naší návštěvy Kladna byl nečekaně důl Mayrau ve Vinařicích. Už 123 roků trvání, jistoty dřiny i jistoty práce pro tisíce rodin, a neskutečných 34 164 323 tun vytěženého uhlí. Od října 1877 do konce roku 1994 se na dole Mayrau vytěžilo celkem opravdu 34 milionů tun! Jan Uváček, autor knihy 120 let dolu Mayrau, spočítal, že vlak, který by všechno to "černé zlato" chtěl uvézt, by musel být dlouhý z Prahy až na Nový Zéland. Málokdo také tuší, že k tomu, aby mohlo být tolik uhlí vyrváno z hlubin, bylo zapotřebí vyrazit desítky kilometrů překopů v hlušině a možná stovky kilometrů chodeb ve sloji.

Pro mne návštěva znamenala i další poznání
1) Co je ŠVARTNA, o které zpívá ve své písni Podobenství o náramcích Robert Křestan
https://www.youtube.com/watch?v=9SP25lhoj_c
Evropskou proslulost získala kounovská švartna – od onoho Kounova mezi Kladnem a Rakovníkem, co hostí také známé Kounovské kamenné řady

2) Co je Torkretování
3) Na vlastní oči jsem viděl POLAROGRAF
4) Na vlastní oči jsem viděl TACHOGRAF – světový vynález dnes běžně používaný spatřil světlo světa právě na dole Mayrau
5) Na kusu černého uhlí starého 300 milionů let jsem si porovnal zprávu o nálezu sarkofágu s mumií starou 800 milionů let
https://www.youtube.com/watch?v=V9VMiyVQUXQ

6) Podrobnější komentáře jsou k dosažení ještě na albu
http://daniel-cino.rajce.idnes.cz/Cesticka_k_Majrovce_uslapana

ještě přípomínka na http://bele.rajce.idnes.cz/Pastelkove_peklo_na_podzimnim_rajceni_2015

Byl to zážitek :-)
více  Zavřít popis alba 
120 komentářů
  • únor 2017
  • 174 zobrazení
  • 15
mysticsmile
„Shromáždit materiály a připravit výstavu nám trvalo patnáct let“

Výstavní prostory Muzea Boskovicka ožily v pondělí 2. února 2015 novou velmi zajímavou výstavou. Ta nás vrací o celé století zpět do doby Velké války mezi italské uprchlíky na našem území.
Vernisáž zahájila tamní ředitelka Mgr. Dagmar Hamalová: „Zdravím všechny u příležitosti otevření putovní výstavy Italští uprchlíci na Blanensku a Boskovicku v letech 1915 – 1919.“ Poté představila hosty. Místostarostku Boskovic a zastupitelku JmK Ing. Jaromíru Vítkovou, poslance Parlamentu a předsedu Poslaneckého klubu KDU-ČSL a pedagoga Mgr. Jiřího Miholu, PhD. Autory výstavy - badatelku historie a též zastupitelku JmK Ivanu Bojdovou, spoluautorku doprovodné publikace Evu Šebkovou a Karla Šebka.
Výstavu uvedla Ing. Jaromíra Vítková, připomněla, že: „Kniha představuje dosud nezveřejněná fakta o První světové válce, jsou v ní zajímavé postřehy z regionu Boskovicka, okresu Blansko a Jižní Moravy.“ Poděkovala autorům za umístění výstavy v Boskovicích.
Karel Šebek seznámil s historií vzniku výstavy a doprovodné publikace: „Myšlenka vznikla před časem po vydání malé brožury na toto téma, jež se setkala u odborné i laické veřejnosti s velkým ohlasem. Oslovili jsme města a obce i díky jejich finanční pomoci jsme mohli plán realizovat.“ Poděkoval sponzorům, především hejtmanovi JmK Michalu Haškovi, Reprocentru Blansko za tisk knihy. „Materiály jsme získali z obecních a školních kronik, Státního archivu Blansko, Moravského zemského archivu Brno a Městské knihovny Blansko.“
Karel Šebek pak připomenul, že spoustu materiálů přinesli i sami občané. „Pokud i Vy doma něco najdete, budeme za to rádi,“ zakončil.
Ivana Bojdová připomenula vznik a historii Velké války, jež začala sarajevským atentátem 28. června 1914: „Do konfliktu se postupně zapojila řada států, USA vstoupily v roce 1917, Brazílie v roce 1918. Mezi Itálií a Rakousko-Uherskem hořel spor kvůli Balkánu. Vláda Rakouska-Uherska se snažila své obyvatelstvo Italy z jižních svahů Alp, Chorvaty, lidé z Haliče a Bukoviny přemístit mimo místa bojů. Italové byli odsunuti do táborů na jih Čech a Moravy, též do hejtmanství Boskovicko. Zmínky jsou v archivech Uherskohradišťska, Zlínska, Vyškovska, Znojemska, Žďáru. Uprchlíci (ženy, děti a starci) zde našli zaměstnání, chodili do zdejších škol. Kniha může být zajímavá i pro Vás, najdete v ní své předky.“
Eva Šebková přednesla několik citátů z knihy. Začátek konfliktu, jak zasáhla vojna do života prostých lidí: „Od května 1915 se zavedly bezmasé dny a potravinové lístky. Do této složité doby počali přicházet uprchlíci. Celé rodiny, o něž se museli domácí starat. Všechny spojila touha přežít válečnou dobu.“
Karel Šebek přečetl úryvek z bořitovské kroniky: „Přijelo pět rodin z Tyrol. Děti chodily do školy v Rájci, kde působila italská učitelka, též vystěhovalec. Učily se česky, brzy je nebylo rozeznat o dětí domácích.“
Mgr. Dagmar Hamalová: „Výstava vznikla díky nadšení, má velký význam pro region. Díky ní obce spojily síly a svorně přispěly k její realizaci.“
Mgr. Jiří Mihola, PhD. pohovořil o Velké válce: „Ve většině obcí stojí jako tiché memento památníky a pomníky padlým. Nikdo tehdy netušil, že sarajevský atentát vyústí v čtyřletý světový konflikt.“
Mgr. Jiří Mihola, PhD. dále připomenul použití chemických zbraní hromadného ničení, bojových plynů a pokračoval: „Místostarostka Ing. Jaromíra Vítková na tyto věci pamatuje a díky ní vedení Boskovic výstavu podporuje. V učebnicích dějepisu regionální události chybí. Proto je třeba ocenit práci všech badatelů, kteří tato témata studují a předávají veřejnosti například formou výstav a publikací. Na italské uprchlíky dnes vzpomínáme v dobrém. Dokázali se přizpůsobit. Jejich působení na našem území je významnou kapitolou našich dějin.“
V závěru se Mgr. Jiří Mihola, PhD. dotknul současné neklidné politické situace ve světě: „Je třeba připomínat běsnění válek a jejich nesmyslnost. Vždy na to doplatí především nevinné obyvatelstvo.“
Dotknul se osudů českých legionářů za Velké války, připomenu hrdinství prostých lidí, například kongregaci Sester Františkánek třetího řádu, jež ošetřovaly válečné raněné.
Mgr. Dagmar Hamalová upozornila na připravované besedy k tématu Velké války, poděkovala všem za účast a pozvala k prohlídce panelů v arkádové chodbě.
Pozoruhodná výstava Italští uprchlíci na Blanensku a Boskovicku bude otevřena do 1. března 2015.

Více: http://muzeum.boskovice.cz
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 3.2.2015
  • 237 zobrazení
  • 0
babi90
Motto: Začít zítra, znamená nikdy !

Nebezpečný svět kalorií - nová publikace

R. Doleček, L. Středa, K. Cajthamlová - Nebezpečný svět kalorií
30.10. v 17:00
beseda, autogramiáda
Beseda a autogramiáda s autory populární knihy, kteří se podívali hlouběji do světa nebezpečných kalorií. Populace tloustne, přibývá obézních dětí. Pokud chcete zdravě hubnout, inspirujte se.

Ojedinělá publikace tří význačných lékařů, kteří se podívali hlouběji do světa nebezpečných kalorií. Fakta totiž nelžou: obezita je na prahu světové epidemie. Proto nám ukážou, jak funguje naše tělo, jaký je vztah hormonů a obezity, co je hlad, chuť k jídlu a sytost, získáte jedinečný přehled o typech redukčních diet s jídelníčky a recepty, budete vědět, kdy začít hubnout a kdy přestat, nebo jak ovlivňují současný životní styl rodina, média, reklama...

Kateřina Cajthamlová, Leoš Středa a Rajko Doleček besedovali nad knihou Nebezpečný svět kalorií

Knihu Nebezpečný svět kalorií Doc. MUDr. Rajko Dolečka, DrSc. vydalo nakladatelství Olympia v Edici Sport a zdraví jako své první vydání v roce 1977. Kniha se dožila pěti vydání v celkovém nákladu přes 200 tisíc výtisků. V ostravském Domě knihy prezentovali knihu stejného názvu další autoři s novými pohledy.

Foto: Hana Papežová

Článek od uživatele Josef Zajíc/ seznam.cz-vaše zprávy /

Knihu Nebezpečný svět kalorií Doc. MUDr. Rajko Dolečka, DrSc. vydalo nakladatelství Olympia v Edici Sport a zdraví jako své první vydání v roce 1977. Kniha se dožila pěti vydání v celkovém nákladu přes 200 tisíc výtisků. V ostravském Domě knihy prezentovali knihu stejného názvu další autoři s novými pohledy.

Manažerka marketingu Domu knihy Knihcentra.cz Mgr. Veronika Jahnová představila divákům ve středu 30. října autory zcela nové knihy Nebezpečný svět kalorií, nad kterou se sešli hned tři významní dietologové, endokrinologové a lékaři zabývající se zdravou výživou lidí.

Prof. MUDr. Rajko Doleček, DrSc. napsal 215 titulů odborných a populárně naučných knih o správné výživě lidí. V paměti starších diváků tehdejší Československé televize je nezapomenutelný seriál stejného názvu Nebezpečný svět kalorii.

"Knihu Nebezpečný svět kalorií, kterou spolu dnes s MUDr. Kateřinou Cajthamlovou a Doc. MUDr. Leošem Středou prezentujeme je v něčem úplně jiná," uvedl Rajko Doleček. "V mé části jsou nové poznatky - například, že obezita může být velmi nespravedlivá. Zajímavé je, že v Česku důraznou osvětou, televizními a rozhlasovými pořady, seriály v časopisech a novinách jsou lidé seznámeni se správnou výživou, ale bohužel ji v praxi nevyužívají. Je statisticky dokázáno, že obézních lidí u nás i ve světě stále přibývá," konstatoval profesor Doleček.

Ve své kapitole docent MUDr. Leoš Středa, který o problematice napsal deset knih, každé jídlo a potravinu a převádí na kalorie a jouly. MUDr. Kateřina Cajthamlová naopak ve své části knihy vede obézního klienta za ručičku od začátků až dokonce, aby ho zbavila jídelních zlozvyků.

Kateřina Cajthamlová mj. konstatovala: "Obezita je nemoc. Těch nemocí, se kterými lékařská věda bojuje, je velká spousta. Pacienti se děli na ty, kteří mají nějakou náchylnost k obezitě a něco dělají. Někteří mají také náchylnost, nejsou si toho vědomi a nic nedělají a někteří žádnou náchylnost nemají a jsou si toho vědomi a "furt" něco dělají. Řekla bych, že v medicíně není frustrujícího nic a nám všem třem, kteří se problematice celá léta věnujeme, vlastně nechybí důvěra v to, že alespoň část lidí uslyší, co se jim snažíme říct."

V průběhu besedy všichni tři autoři vysvětlili své záměry, které jejich kapitoly obsahují, a podrobně odpovídali na odborné i veselé dotazy z pléna zcela zaplněného sálku Domu knihy v Ostravě.

V závěru besedy, jak již bývá zvykem, proběhla autogramiáda a autoři dále odpovídali na již osobní otázky jednotlivců.

Děkujeme za příjemný podvečer a těšíme se na příští setkání.
více  Zavřít popis alba 
  • leden až říjen 2013
  • 69 zobrazení
  • 0
mysticsmile
Židovská Jižní Morava – druhý díl

Přednáškový sál Židovského obecního domu Bílkova 7 v Boskovicích se ve čtvrtek 27. dubna 2017 zaplnil zájemci o významné židovské osobnosti. Město Boskovice, Muzeum regionu Boskovicka a SeniorPoint připravil druhé pokračování přednášek Mezigeneračního centra.
Akci zahájila Marcela Veselá z Odboru školství. Přivítala místostarostku Mgr. Dagmar Hamalovou a stručně představila program setkání.
Daniela Meluzínová připomenula význam Mezigeneračního centra, jehož úkolem je především navázání komunikace mezi mladými a staršími lidmi. Pohovořila o úloze spirituality a meditace v dnešní uspěchané době.
Mgr. Dana Hrubá představila disciplínu Arteterapie – léčba uměním a dle zájmu možnost otevření kurzu od září tohoto roku. Na snímcích ukázala praktické využití. Jedná se o vyjádření pocitů malbou, literaturou – psaní deníku, hudbou. Ergoterapie – cvičení základních návyků, vytváření užitečných předmětů i pro zdravé lidi. „Pomocí Arteterapie se člověk čistí,“ pokračovala Mgr. Dana Hrubá.
Historie Arteterapie začíná v 18. století, rozvoj až ve čtyřicátých letech dvacátého století, u nás až po roce 1990. Jsou dva základní proudy. Vlastní tvůrčí činnost a působení umění.
Základní metody Arteterapie: Animace, Koncentrace, omalovánky, restrukturalizace, transformace, rekonstrukce, modelování – vhodné pro zrakové postižení. Působení barev.
Libuše Skořepová vyjádřila potěšení ze vzrůstajícího zájmu mladých posluchačů a hned přešla k tématu. Představila knihu Ing. Arch. Jaroslava Klenovského (*1954) o synagogách v regionu (je tam i boskovická). Připomenula návštěvu potomků tří slavných podnikatelských židovských rodin v Boskovicích (asi stovka lidí) 23. 5. 2017, jež se uskuteční v rámci festivalu Mítink Brno (začíná 19. 5 2017).
Rabín Richard Feder (*1875 †1970) – patřil k nejvýznamnějším osobnostem poválečného Brna. Za druhé světové války poskytoval rabínské služby v Terezíně, po válce byl duchovní oporou přeživších v Brně. Získal čestné občanství města. Po smrti dostal řád T. G. Masaryka.
Rodina Placzkova – pocházela z Přerova. Abraham Placek (*1799 †1884) působil nejprve v Hranicích, pak v Boskovicích. Tím se do Boskovic přenesl z Mikulova Moravský zemský rabinát.
Syn Baruch Jakob Placek (*1834 †1922) pokračoval po stopách otce v Brně.
Georg Placek (*1905 †1955) – významný fyzik, v USA pracoval na vývoji atomové bomby.
Kafé Placek v Brně – kdysi tam byl obchod s textilem, Placzkovi vlastnili jiný obchodní dům – Petrov.
Marie von Ebner-Eschenbach (*1830 †1916) – nejvýznamnější rakouská spisovatelka druhé poloviny 19. století. Psala německy o Moravě, žila ve Vídni.
Heinrich Landesmann, pseudonym Hieronymus Lorm (*1821 †1902) – rakouský hluchoslepý básník, narodil se v Mikulově, působil ve Vídni v Německu. Byl filosof, novinář… Sestavil dotykovou abecedu.
Rodina Löw-Beer – jejich továrny v Brně dodnes stojí, na rodokmenu spolupracoval i PhDr. Jaroslav Bránský (*1928) – historik a badatel z Boskovic.
Libuše Skořepová ukázala snímky židovských továren v Brně – Čechyňská, Cejl.
Kniha Brnox (2016) – ocenění Magnesia Litera. Jedná se o průvodce vyloučenou lokalitou v Brně.
V průběhu krátké přestávky si účastníci besedy prohlédli literaturu, mohli si rozebrat tištěné brožury – průvodce.
Na konec setkání si připravila Daniela Meluzínová chvilku s meditací tentokrát na téma pozornost, mysl , tělo, emoce. Opět se odkázala na knihu Ticho promlouvá německého filosofa a duchovního učitele Egharda Toleho (*1948). Zdůraznila, že podstatou meditace je správné dýchání, poloha libovolná. Lze ji provádět ve stoje, sedě nebo v leže.
„Nejdůležitější být uvolněný,“ pokračovala Daniela Meluzínová, „oči pokud možno zavřené, uvědomění těla.“
Libuše Skořepová závěrem poděkovala za podporu i mediální, kdy se termíny setkání objevují ve Zpravodaji města. „Doufám, že příště přijdou i další, kteří se o naše přednášky zajímají.“
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • 27.4.2017
  • 182 zobrazení
  • 1
rehacek
Jára Novotný vydal opět krásnou knížku plnou fotografií, tentokrát o Táboře......
S Járou Novotným jsem se seznámil ještě v době, když byl zámečníkem v Kovosvitu. Potkali jsme se náhodou v autobuse a dali se do řeči. Dozvěděl jsem se od něj, že prošel mnoha etapami života - rád maloval, byl bubeníkem několika v kapelách, byl u zrodu sezimoústeckého divadelního souboru, psal do týdeníku Palcát, podnikových novin Kovosvitu a hlavně fotil. Pořád se pral s cenzurou (právě jej nechtěli pustit na Západ k převzetí ceny za fotografie), měl problémy s mocenským zřízením, dokonce za focení se dostal do vazby i vězení. Hovoří se o něm jako o fotografovi světového formátu, vždyť dostal přes 200 cen a ocenění, ale osobně se mohl účastnit jejich převzetí až po sametové revoluci. Do té doby byl v nemilosti. Jeho osud mi trochu připomíná osudy členů naší rodiny, navíc je narozen ve stejný den, ne rok, jako můj taťka. Jsem rád, že jsme přátelé. Dodnes, i když jej mnohdy zdraví moc neposlouchá, je stále plný energie a zápalu, a tak jej bez fotoaparátu téměř nepotkáte. Je s ním doslova srostlý.
Byl jsem hodně rád, když jsem ve své poště našel pozvánku na křest jeho další, už sedmé, knížky pod titulem Tábor, která je doslova prošpikovaná jeho nádhernými fotografiemi našeho historického města. Křtil ji v pátek 31. srpna 2012 od 17 hodin v Gotickém sále radnice. Ten byl fakt našlapán jeho kamarády, známými, příznivci a obdivovateli. Byl jsem rád, že jsem byl u tohoto křtu. A i když mě Jára přivítal slovy: “Ahoj, jak se máš, co děláš a kde máš foťák?” Připadal jsem si jako znovuzrozený, pohlazený po duši. Jak jinak mě mohl přivítat? Prohodili jsme spolu jen pár slov, protože jsem jej pak nechal hladovějícím po jeho autogramu. Přiznávám, že jsem tentokrát neměl sebou svého velkého mazlíka Nikona, ale jeho brášku, kapesního prcka, protože jsem potřeboval Járovu aktuální fotečku jen pro tyto stránky. Další ránu mi uštědřila Jarka Vosátková - babička Jarka, která mě přivítala také prazvláštním způsobem: “Ahoj Riki, ty ještě žiješ, já tě už dlouho neviděla, nikdo nevěděl, co s tebou je…” Podobné přivítání jsem prožíval také u dalších milovníků Járových fotografií. Měli pravdu, protože jsem se skoro dva roky, kromě Bambi 2011 a 2012, nezúčastnil žádné větší kulturní akce. Budu muset jít hodně do sebe, najít si čas i na takováto krásná setkání.
Publikace obsahuje 150 fotografií s doprovodnými texty, které jsou svým sarkastickým nádechem zcela vlastní. Snažil se dát své knížce určitý kulturně historický nádech, příběh, aby se jeho dílo odlišovalo od běžných publikací pro podporu cestovního ruchu. Šlo mu o příběh města od Mistra Jana Husa až po současnost.
A jak je už u publikační činnosti Járy Novotného tradicí, tak mecenášem knihy se stal opět senátor a starosta města Chýnova Pavel Eybert.
Kategorie: oslavy
více  Zavřít popis alba 
  • 31.8.2011
  • 96 zobrazení
  • 1
bele
ALB 669
O knihaři Rajmanovi z Rožďalovic se podrobně rozepisuje Dani ve svém albu
http://daniel-cino.rajce.idnes.cz/Knihy_v_Rozdalovicich
a nemělo by smysl tu rozepisovat co je jinde dokonale uvedeno :-)

Byla to NAŠE společná návštěva, a tak možná přinesu jen trochu jiných pohledů a připomenutí a zdůraznění jeho kamarádů. Z významných to byl Mikoláš Aleš, který mu i nakreslil Ex libris, které měl Rajman i pohotově ve štočku.

Další kamarád byl Max Švabinský s manželkou Ellou,který i několik obrazů s námětem Rožďalovic namaloval. Jeho žena Ella se s rodinou Rajmanů i dále stýkala a je navštěvovala, bylo zajímavé vidět i privátní rodinné albumko, ze kterého mám i několik fotek...... Z dalších kamarádů to byla třeba rodina Kinských.

Z kamarádů, které nemohl přímo potkat lze uvést Jiřího Melantricha (Rožďalovského) z Aventina. Jeho původní jméno je Jiří Černý, a v Rožďalovicích se asi v roce 1511 narodil (zemřel 19.11.1580 v Praze). Je známý jako významný český renesanční tiskař a nakladatel. Příjmení Melantrich začal používat při studiu řečtiny (melantrich znamená černý). Jeho životní pouť je dlouhá a bohatá. Roku 1557 mu byl udělen šlechtický titul a erb, a přidal si ke jménu doplněk z Aventina jako symbolický odkaz k Římskému Aventinu, na němž stávala první veřejně přístupná knihovna

Nechci zde psát o životě Melantricha, jen chci vypíchnout, že kdyby se potkali, určitě by přátelé byli :-)

Pro mne byla nová informace, že tiskař a vydavatel, jakým třeba Melantrich byl, tiskl a vydával volné listy,, a knihař byl tím, kdo z nich dělal a vázal knihy. S tímto odkazem byli Rajman a Melantrich nejlepší kamarádi :-)
více  Zavřít popis alba 
67 komentářů
  • 24.8.2014
  • 147 zobrazení
  • 11
polinkova
Zoo Praha ve spolupráci s Přírodovědeckou fakultou Univerzity Karlovy pozvala do Prahy legendární primatoložku a ochránkyni zvířat Dr. Jane Goodall, která se v současné době věnuje především ochraně přírody a její propagaci prostřednictvím mezinárodní nadace Roots and Shoots. Pražskou zoo si Jane Goodallprohlédla v neděli 11. prosince v doprovodu ředitele Miroslava Bobka, zoologického náměstka Jaroslava Šimka a kurátorů. Nejvíce ji zaujal Pavilon goril a jeho obyvatelé. Seznámila se také s projektem Toulavý autobus včetně souvisejících aktivit zoo zaměřených na ochranu přírody ve střední Africe. Ocenila však i další expozice, například Pavilon velemloků.

Jane Goodall nejvíce zaujal Pavilon goril a jeho obyvatelé. Foto: Václav Šilha, Zoo Praha

Na pondělí 12. prosince připravila Zoo Praha přednášku Jane Goodall v Brožíkově sále Staroměstské radnice. Účastníci přivítali vzácného hosta potleskem vstoje. Všichni se zaujetím a netajeným obdivem i dojetím naslouchali slovům této noblesní dámy. Po ukončení přednášky vyzvala Jane Goodall přítomné k besedě a zodpověděla všechny individuální dotazy, které jí posluchači položili. V závěru večera proběhla autogramiáda a na podpisy knih a fotografií této fascinující, vzácné osobnosti čekali snad všichni.
Druhá návštěva Zoo Praha přivedla v úterý 13. prosince Jane Goodall opět do Pavilonu goril, kde byl připraven tým České televize s populárním moderátorem a hercem Markem Ebenem. Za účasti rodiny goril, která se v pozadí věnovala krmení a enrichmentu, byl s Jane Goodall natočen další díl série rozhovorů „Na plovárně“, jednoho z nejpopulárnějších pořadů České televize. O termínu jeho vysílání budeme včas informovat. Velmi si vážíme času, který nám Jane Goodall věnovala a máme radost, že se jí Zoo Praha i naše aktivity na ochranu zvířat a přírody líbí. Dovolujeme si jí i celému jejímu týmu, který jí doprovázel, touto cestou poděkovat.
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 15.12.2016
  • 100 zobrazení
  • 11
rover
ALB735 - další album ze zachráněného disku. Ve většině prostor se dalo fotit jen bez bleskua někde ani to ne. Jsem si vědom toho, že ne všechny fotky jsou kvalitní, ale je to pro mne dokument unikátní výstavy, která se hned tak opakovat nebude.
Výstavní projekt Baroko na Havlíčkobrodsku vznikl ve spolupráci Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě, Moravského zemského archivu v Brně - Státního okresního archivu Havlíčkův Brod a Muzea Vysočiny Havlíčkův Brod. Výstava si klade za cíl seznámit širokou veřejnost s kulturním a společenským fenoménem baroka v Havlíčkově Brodě a okolí. Tento ojedinělý počin vůbec poprvé představí veřejnosti řadu dosud nevystavených a nepublikovaných exponátů vysoké umělecké i historické hodnoty, z let 1620 – 1780, mající stěžejní význam pro pochopení regionální historie a dalšího vývoje regionální architektury a výtvarného umění.
Výstava probíhala v prostorách Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě, Muzea Vysočiny Havlíčkův Brod a v bývalém augustiniánském kostele sv. Rodiny spravovaném Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, byla rozdělena na část věnovanou městu Německému (Havlíčkovu) Brodu a okolnímu prostoru členěnému podle hranic někdejších panství. V oddílu věnovaném městu byly vystaveny exponáty zastupující jednotlivé oblasti věnované historii města v daném období, církevním objednávkám zejména pak v souvislosti s osobností děkana Jana Křtitele Seidla, augustiniánskému klášteru a gymnáziu, cechům a řemeslům, barokní hudbě reprezentované Janem Václavem Stamicem a v neposlední řadě německobrodskému rodákovi, spisovateli a historikovi Janu Františku Beckovskému. V části věnované venkovu bylo vybráno několik panství (Polná – Přibyslav, Úsobí, Plandry, Šlapanov a Úhrov), jejichž majitelé pocházeli jak z řad vysoké šlechty (knížata z Dietrichsteina), tak také drobných šlechticů (Dobřenský, Zebo, Göldlin z Tiefenau). Obě tyto skupiny se v rámci reprezentace snažily podporovat svůj sociální status zaměstnáváním špičkových umělců, jejichž díla budou vystavena.
K vidění bylo bezmála 150 exponátů od 20 zapůjčitelů. Návštěvníci si mohli prohlédnout obrazy, plastiky, archeologické památky, mapy, plány, veduty, pečeti, typáře, hudebniny, knižní vazby, bohoslužebné náčiní, cechovní památky, fotografie významných architektonických památek a další dokumenty. Mezi nejvýznamnější exponáty vystavené na výstavě patřily v nedávné době objevené obrazy jednoho z předních malířů rakouského baroka první poloviny 18. století Michaela Angela Unterbergera, dále dvě dosud neznámé veduty Havlíčkova Brodu nebo rozměrná kolorovaná mapa polensko – přibyslavského panství (320 x 150 cm).
V rámci výstavy byl veřejnosti zpřístupněn augustiniánský kostel sv. Rodiny a děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie. K výstavě byl připraven bohatý doprovodný program zahrnující přednášky, komentované prohlídky, animační programy pro školy atd.
Nedílnou součástí výstavního projektu bylo vydání obsáhlého katalogu, který vedle zpracovaných katalogových hesel věnovaných nejvýznamnějším předmětům zastoupeným na výstavě, obsahuje dílčí studie přinášející řadu nových a dosud nepublikovaných poznatků k fenoménu baroka na Havlíčkobrodsku.
Výstava i publikace si kladly za cíl podnítit zájem o barokní kulturu v našem regionu nejen u odborné veřejnosti, pro niž může být výstava chápána jako jeden z prvních impulzů k dalšímu bádání, ale zejména u obyvatel Havlíčkova Brodu – barokního města na pomezí Čech a Moravy.
Recenze výstavy:
http://www.artalk.cz/2014/07/03/maximum-mozneho-o-barokni-vystave-na-havlickobrodsku/
více  Zavřít popis alba 
14 komentářů
  • červen 2014 až březen 2015
  • 198 zobrazení
  • 7
mysticsmile
Letos si celá Evropa připomíná útrapy první světové války, jež začala 28. července 1914 před sto lety zavražděním následníka rakousko-uherského trůnu Františka d‘Este a trvala čtyři roky do 11. listopadu 1918.
Malý sál kina Panorama v Boskovicích se ve středu 24. září 2014 zaplnil do posledního místa, aby si členové Klubu přátel Boskovic a místní občané připomenuli tuto významnou událost v dějinách nazývanou též Velká válka.
Akci zahájila Jarmila Winklerová: „Tehdy bojovalo více jak sedmdesát milionů vojáků, téměř devět milionů jich padlo. Na frontách bojovalo přes jeden milion českých mužů, což připomínají pamětní desky a pomníčky po celé republice.“
Jarmila Winklerová pak přiblížila výstavku ve vestibulu kina. “Uvidíte dobové tisky, oblečení, publikace, materiály o rodině arcivévody Ferdinanda, informace z války.“
Jaroslava Kovaříková začala známou větou: „Tak nám zabili Ferdinanda“ z knihy Jaroslava Haška Dobrý voják Švejk. Poté pohovořila o válečných útrapách, tragicky poznamenaných rodinách, významných bitvách, zákopové válce. Dále uvedla: „Dvacátého druhého dubna 1915 použili poprvé Němci bojový plyn.“ Hovořila o bojích na moři, použití ponorek. „Patnáctého září nasadili Američané do bojů tanky,“ pokračovala. Revoluce v Rusku 1917 dala moc do rukou bolševikům, zanikla východní fronta. Druhého července 1917 proběhla bitva u Zborova – úspěšné vystoupení československých legií. Třetího března 1918 podepsalo Rusko mír a vzdalo se Finska, pobaltských států, části Polska, Ukrajiny Západního Běloruska a Zakavkazska. Jedenáctého listopadu 1918 podepsána smlouva o příměří Dohody s Německem – válka skončila.
Jaroslava Kovaříková ještě připomenula všeobecnou mobilizaci 2. srpna 1914 vyhlášenou císařem Františkem Josefem Prvním jako dekret „Mým národům“, nasazení tanků, letadel, ponorek, použití chemických zbraní. Dotkla se důsledků pro obyvatelstvo, kdy museli pro válečné účely odevzdat koně, vozy a dobytek. Sužoval je nedostatek potravin, padlo 150 tisíc obyvatel českých zemí. Do roku 1989 byla památka padlých za první světové války účelově vymazaná z paměti národa a to tak pečlivě, že dnes již většina společnosti nezná historii a pozadí vzniku našeho státu. „Všem našim dědům a pradědům – čest jejich památce. A pro nás, vnuky a pravnuky je povinností uchovat vzpomínky na jejich statečnost ve válce, o kterou žádný z nich nestál. Zachovat vzpomínky pro naše děti a budoucí generace. Alespoň to,“ zakončila Jaroslava Kovaříková.
Deník italského legionáře Josefa Dudka ze Sychotína, jenž byl učitelem v Kunštátě, Olešnici a v roce 1933 i na měšťance v Boskovicích, zakopaný v roce 1939 před fašisty na zahradě představila Mgr. Eva Čadová. Autor popisoval život na vesnici po začátku války, svůj nástup k osmému pluku do Brna, polní mši v Kroměříži na Vánoce 1914, nový odvod o svatodušních svátcích 1915, cestu vlakem ze Skalice dobytčím vozem do Tyrol, vojenskou přípravu, důstojnickou školu v Innsbrucku, odjezd do pole na Tři krále 1916, cestu na ruské bojiště, pobyt se zlomenou lýtkovou kostí v polní nemocnici, zážitky z italské fronty 1916, druhé působení na ruské frontě, návrat do Itálie a konečně cesta domů 19. prosince 1918. Budějovice, Veselí, Mezimostí, Jihlava, Brno. Všude vítání slavnostními projevy. „Dvacátého čtvrtého prosince dostávám dovolenou na doléčení. Jedu nejbližším vlakem do Skalice, pak kočárem s panem Staníčkem do Sychotína. Za tmy pěšky k rodičům do Petrova. Po čtyřech letech jsem zase doma s rodinou. Chybí jen bratr Jeník. Zahynul v Rusku,“ zakončila působivou citaci z deníku Josefa Dudka Mgr. Eva Čadová.
Mgr. Eliška Pokorná poslala dokola několik dobových zažloutlých snímků a vzpomněla svých šest prastrýčků, kteří museli do války. „Nedovedu si představit pocity matky, které šest synů odejde neznámo kam,“ uvedla. „Ale naštěstí se všichni vrátili.“
Se vzpomínkami a fotografiemi se přidali i někteří další. Třeba Eva Oldřichová hovořila o pomníku ve Svitávce a hrobě manželova předka v Polsku.
Ředitelka Muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalová pochválila velmi pěkně vedenou kroniku rodiny Oldřichovy od roku 1600.
Jarmila Winklerová připomenula letošní vzpomínkovou akci na rok 1914 ve Světlé a pietní akt u pamětní desky jedenácti padlých místních obyvatel. „Díky tamní paní Krajíčkové jsme získali některé exponáty pro naši výstavku - klobouky, slunečníky. Noviny Jiskra jsme objednali přímo na Konopišti.“
Paní Liba Válková přidala zážitky svého otce z vyhlášení republiky 1918.
Pan Dušan Plevač pohovořil o osudech svého otce na ruské a italské frontě, poslal kolovat několik snímků.
Zajímavou a poučnou besedu plnou vzpomínek zakončili její účastníci prohlídkou neméně zajímavé výstavky dobových dokumentů oděvů a doplňků v předsálí kina Panorama.
Škoda, že se podobné besedy nekonají na školách, první světová válka byla neprávem opomíjena a dnešní děti o ní toho mnoho nevědí.

Více: www.klub-pratel-boskovic.cz
https://soundcloud.com/k11343756/beseda-s-vystavkou-ke-stemu-vyroci-zahajeni-prvni-svetove-valky-kino-panorama-boskovice-24-zari-2014
https://soundcloud.com/k11343756/beseda-klubu-pratel-boskovic-ke-stemu-vyroci-zahajeni-prvni-svetove-valky
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 25.9.2014
  • 249 zobrazení
  • 0
lenuska9
V životě potkáváme hodně lidí. Jen několik z nich ale bývá výjimečných. Dnes už vím, že známá věta o nahraditelnosti každého zkrátka neplatí vždycky. Jsou lidé nenahraditelní. Pro děti to bývají rodiče, ale i mimo rodinu potkáváme pro nás velmi důležité lidi. Osobnosti, které obohatí náš život tak, že si neumíme představit, že bychom je třeba vůbec nepotkali. Mezi takové osobnosti patřila paní Věna Hrdličková. Znala jsem ji 35 let. Celé ty roky nás, lidi "potrefené" bonsajistikou a zahradním uměním, provázela světem japonské a čínské kultury, zahrad, bonsají. Nejprve se svým manželem Zdeňkem Hrdličkou (zemřel v r. 1999), a poté sama pořádala přednášky, vyprávěla příběhy, psala knihy, ochotně nám předávala zkušenosti. A my jsme je velmi dychtivě přijímali. V přítomnosti paní Věny vždy vyzařoval klid, životní moudrost a noblesa. Proto jsme byli šťastní, když se účastnila vernisáží a donedávna zahajovala většinu bonsajistických výstav v Praze, v dalších městech ČR i Slovenska. Ale život bývá nemilosrdný. Paní Věna už nikdy výstavu nezahájí, neuslyšíme její laskavý hlas. Paní Doc. PhDr. Věnceslava Hrdličková, CSc. 20. ledna 2016 zemřela. Bude nám navždy chybět...
Kategorie: lidé
více  Zavřít popis alba 
  • duben 2007 až leden 2016
  • 510 zobrazení
  • 0
knihovna-jince
Do této mezinárodní akce se zapojilo více jak 95 tisíc dětí a dospělých, nocovalo se na více jak 1 600 registrovaných místech - knihovnách, školách, družinách, domech dětí a dětských domovů – z různých koutů světa.
Naší další Noci s Andersenem 2018 z 23. - 24. 3. se zúčastnilo 17 dětí, 1 knihovnice Zuzka, 1 učitelka Lenka, 1 dobrovolnice – maminka Petra. Jelikož většina dětí přijela vlakem z Příbrami již po 17 hodině, po seznámení se mezi sebou i s programem nocování a připravením spacích místeček, jsme se pořádně na nadcházející činnosti posilnili. Mašličkové těstoviny na několik způsobů připravila Lenka a všem moc a moc chutnali. Po té již nic nebránilo věnovat se hrdinům knihy Josefa Čapka: Povídání o pejskovi a kočičce, která vznikla v roce 1928, ale i ostatním zvířátkům, které jsme si pěkně rozdělili podle toho, kde žijí, na čem žijí, nebo v čem žijí. Večer v knihovně pokračoval různými soutěžemi, kvízy, hádankami, doplňovačkami atd. Nikomu se spát moc nechtělo, ale v časných ranních hodinách následujícího dne konečně nastal i trošku klid na přípravu účastnických průkazů a spousty drobných dárečků pro všechny nocležníky. Po bohaté snídani (sladké překvapení připravila Petra), chleby namazala Lenka se Zuzkou (šunka, sýr, marmeláda) jsme je dětem předali. A protože ve Společenském centru následovala další akce, tentokráte určena všem, kteří se chtěli přijít inspirovat pro nadcházející velikonoční čas nebo nakoupit různé výrobky místních šikovných holek „zlatooček“, další 2 hodiny do odjezdu vlaku vyplnila Lenka výtvarnou dílničkou také tematicky zaměřenou na Velikonoce. Děti společně vypisovaly pohlednici z Noci s Andersenem pro své blízké kamarády a rodinu. Již nyní se těšíme na podzimní nocování, které proběhne v rámci Týdne knihoven začátkem října 2018.
více  Zavřít popis alba 
  • únor až duben 2018
  • 67 zobrazení
  • 0
emikes
CLAY-EVA VOLÁ LONDÝN
Eva Mikešková
Bystřice pod Hostýnem / K letošnímu 75. výročí seskoku skupiny Clay a začátku jejího odbojového působení vystoupilo v Bystřici pod Hostýnem břeclavské ochotnické divadlo Bod s divadelní hrou CLAY-EVA VOLÁ LONDÝN. Divadelnímu představení dokumentárního typu v komorním prostředí zámecké konírny se dostaly ovace ve stoje.
„Jde o příběh obyvatel protektorátu, kteří denně zažívali tvrdého chleba nacistické krutovlády a pod hrozbou trestu smrti neváhali být nápomocni jak při plnění úkolů spojených se zpravodajskou činností, tak poskytnutí úkrytu samotným parašutistům,“ uvádí hru scénář Michala Šefara.
Téma odboje během 2. světové války oslovilo nejen herce, ale i diváky. Břeclavští mají blízko k jednomu z hrdinů, který pocházel z nedalekého Lanžhota. Bystřičanům zas leží v srdci osud statečných rodin, které parašutistům pomáhaly. „Město Bystřice pod Hostýnem si velmi váží odkazu těchto statečných hrdinů. Udržovalo kontakt s žijícími členy skupiny a později s jejími rodinnými příslušníky, cení si hrdinství bystřické občanky Bohunky Zicháčkové a její rodiny, kteří poskytovali parašutistům zázemí i pomoc,“ pronesl starosta Zdeněk Pánek.
Formu divadelního dokumentu si soubor zvolil z důvodu užšího přiblížení problematiky děje, zejména pro případné mladší publikum. Ve hře se objevily čtené pasáže čerpající z knihy „Clay Eva volá Londýn,“ které se střídaly s činoherním ztvárněním vybraných momentů, jež prožívali členové výsadku a jejich spolupracovníci v neutěšených časech druhé světové války. „Tato hra je poděkováním nás, kteří tuto dobu neprožili, ale jsme si plně vědomi, že bez odvážného přispění k osvobození naší vlasti výsadkem Clay a jejich spolupracovníků bychom možná nestudovali na školách v českém jazyce, neprožívali vítězství českých sportovců na mezinárodních hrách a neobdivovali přínos české vědy přinášející užitek globálního významu,“ uvedl režisér Lubor Schmidt.
Při premiéře byla na souboru znát lehká nervozita. Hercům se však podařilo na minimalistické scéně předvést vlastenectví, netrpělivost českých vojáků v Anglii, snahu obyčejných lidí něco udělat, jejich touhu po svobodě a odvahu nevzdávat se. Svůj umělecký prožitek přenesli na publikum, představení vyvolalo silně emotivní dojem. Obzvláště dojat byl Antonín Bartoš ml., syn velitele skupiny, který byl po roce 1948 donucen i se svou rodinou za dramatických okolností opustit svou vlast, za niž bojoval. Na premiéru divadla přicestoval do Bystřice pod Hostýnem z USA: „Všem bych chtěl poděkovat, že jste na toto představení přišli. Nebylo určitě lehké vtěsnat tolik osob a událostí do scénáře, vám se to povedlo. Prožíváme tento příběh spolu s vámi znovu,“ pochválil soubor potomek hrdiny.
více  Zavřít popis alba 
  • 13.4.2019
  • 194 zobrazení
  • 0
reklama