Hledání

31 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

levar
  • 189 zobrazení
  • 0
martinovotna
  • 9.11.2015
  • 14 zobrazení
  • 0
karellorenc
Stadice jsou vesnice s 221 obyvateli ležící v údolí řeky Bíliny nedaleko Trmic. Ves je součástí obce Řehlovice v okrese Ústí nad Labem. Stadice jsou rozděleny na 2 místní části Stadice a Nové Stadice. Toto místní jméno (okolo 1125 Stadici) je odvozeno příponou -ice od obecného podstatného jména "stádo".
Místo je známé především pověstí o Přemyslu Oráčovi. Podle legendy byl z pole nedaleko odtud povolán na český trůn kněžnou Libuší Přemysl Oráč ("Ten budoucí kníže váš oře se dvěma voly. Je-li vám libo, vezměte koně, řízu, plášť a přehozy a jděte tomu muži vzkaz vyřídit ode mne i lidu a přiveďte sobě knížete a mně manžela. Muž ten má jméno Přemysl. Jeho potomstvo bude vládnout této zemi na věky věkův.". Podle této pověsti Přemysl po příchodu poselstva přestal orat a lískouvou otku vetkl do země a ona hned obrostla listím. Poté otočil pluh a na něm pohostil poselstvo chlebem a sýrem. Než se vydal na cestu do Prahy, odehnal voly, kteří vstoupili do nedaleké Volské hory. S sebou pak si vzal jen lýkové střevíce a mošnu, aby tyto i dalším generacím připomínaly původ Přemyslovského rodu. Tato pověst se dočkala četných uměleckých zpracování. Přemyslovští panovníci měli svého předka, který přišel od pluhu, ve velké úctě. Nově nastolovaný panovník si prý obouval Přemyslovy lýčené střevíce a přes rameno bral jeho mošnu. Blízko Stadic pověst připomíná pomník z roku 1841, který zde nechali postavit Nosticové architektem F. Staumannem. Desky s reliéfy jsou dílem sochaře Josefa Maxe. Pomník stojí na Královském poli, které je od roku 1962 národní kulturní památkou. Rozměry Královského pole byly ve středověku základem české polní míry. Po matce Přemyslovec po otci Lucemburk Karel IV. nechal na paměť pověsti tři usedlosti ve Stadicích osvobodit od roboty a uložil jim pečovat o bájnou lísku a její oříšky odevzdávat na Hrad. Zvyk se udržel až do roku 1701, ale ještě roku 1723 při korunovaci krále Karla II (VI) byly na hodovním stole oříšky ze stadické lísky.
více  Zavřít popis alba 
  • červen 2011
  • 56 zobrazení
  • 0
brestaci
Obec Jaroslavice se nachází asi 20 km od Znojma nedaleko rakouských hranic. Vesnici dominuje na vyvýšené terase zámek, dle odborné literatury se jedná o perlu renesanční architektury v Čechách. Zámek je kulturní památkou zapsanou do červené knihy nejohroženějších památek ČR. Já jsem se k němu dostala při našem letošním putování za burčákem ( byli jsme ve vesnici ubytovaní) a svojí majestátností, ale hlavně zchátralostí mně vybídl k prozkoumání.Z mých dvou ranních návštěv jsem zachytila pár momentek stávajícího neutěšeného stavu. Od místních jsme se dozvěděli, že obec zámek prodala rakouskému lékaři, který má velký zájem dát památku do pořádku. Bohužel se řeší již mnoho let restituční spory s dědici původních vlastníků a dokud se spor nerozhodne, nikdo nechce vkládat prostředky do oprav.
více  Zavřít popis alba 
29 komentářů
  • 10.9.2016
  • 88 zobrazení
  • 8
kajdule
Mně je opravdu hezky, když si zalezu s knihou. S tou, kterou jsem si vybrala sama nebo mi ji někdo věnoval či půjčil jako doporučenou. Paradoxně nejvíc jsem začala číst kromě času na základní škole až v ve věku, kdy jsem už chodila do práce. Je to relax, knihy mám moc ráda. Jak v knihkupectvích, tak v antikvariátech. Knihy o umění, staré malé knihy z doby romantismu, kdy bylo vše tak jiné, lidé byli ušlechtilí, pokorní, vážili si jeden druhého. Já vím, bylo to těžké zase jinak... Každé období má své kouzlo. Tentokrát jsem zavítala na veletrh pracovně. Měla jsem rande s dámou, která přišla na schůzku s kufrem na kolečkách. Ptám se jí zdvořile, kam cestuje. A ona mi povídá, že takhle cestuje každým rokem na veletrh, aby mohla uvézt své zakoupené knihy. Za pár hodin jsem jí tiše záviděla. Jela jsem obtěžkána taškami do školky a jen tak tak jsem to všechno odnesla domů. Ale ty poklady, nové, staré knihy. Tolik radosti jsem si nadělila. Mám zase chvilku co číst a už si pomalu chystám kufr na příští rok...:)
více  Zavřít popis alba 
  • 12.5.2017
  • 30 zobrazení
  • 0
zsamskladnonorska2018-19
Žákyně 9. B Nikol Čermáková, účastnice tohoto nevšedního literárního počinu, napsala o svých pocitech: Ve čtvrtek 20. 9. 2018 se skupina deváťáků vydala již na 5. ročník festivalu Čtení ve vlaku. Jak asi už z názvu celé akce plyne, čtení se odehrávalo ve vlaku a to přesně na trase Praha Masarykovo nádraží – Kralupy nad Vltavou a zpět. První nám ze své knihy předčítal pan Tomáš Zmeškal, jehož kniha je složená z povídek, oproti knize, která nám byla čtena jako druhá a to od paní spisovatelky Kateřiny Dubské. Její knížka je na rozdíl od té první psaná přímo z autorčina života. A to přesněji z jejího života s nezbednou kozou Máňou a dalšími novými přírůstky do její rodiny. Mně, jakožto člověku, co má moc rád knížky, se tato celá akce i nápad moc líbily. Ale i to, co jsem slyšela od svých spolužáků, kteří přečetli knih tolik, kolik by se na prstech jedné ruky dalo spočítat, byly to vždy jen pozitivní ohlasy. Více informací o autorském čtení najdete na stránkách projektu Čtení ve vlaku. Foto Barbora Šímová.
Kategorie: děti
více  Zavřít popis alba 
  • 20.9.2018
  • 49 zobrazení
  • 0
babi90
Ostravská grafička, výtvarnice, ilustrátorka, kronikářka a průvodkyně po Vítkovicích.

Vernisáž, beseda, projekce filmu proběhla v Domě knihy Librex 6.11. v 17 hodin za účasti ganerální konzulky PR v Ostravě Anny Olszevské a mnoha přátel a obdivovatelů.Výstava obrazů a skla.

Grafička, ilustrátorka, učitelka výtvarné výchovy a estetiky na AHOL SOŠ s. r. o. v Ostravě – Vítkovicích (od 2003 do 2010). Kronikářka obce Vítkovice, členka kulturní komise a redakční rady (od 2000 do r. 2009). Podniká v reklamě, propagaci, věnuje se i publikační činnosti. Černobílé kresby nezapřou profesi kresličky ve firmě ZAM v Ostravsko-karvinském revíru, jejich náplní je však především život žen, jejich sny a touha, bolesti. Protipólem smutku jsou barevné ilustrace pro děti a kresby květin, zvířat, hmyzu pro naučné stezky. Má za sebou přes dvacet samostatných výstav v České republice a v Polsku. Její grafiky zdobí soukromé sbírky v Kanadě, Anglii, Rakousku, Polsku i na Ukrajině. Je spoluautorkou knihy Vítkovice (2002), ilustrátorkou učebnic „Příklady pro samostatnou práci žáků při odstraňování vývojových poruch učení III. a IV. ročník“ a učebnice němčiny „Sprechen Sie Deutsch“. Kalendáře „Ostravské Evy 2002“, „Kalendář Vítkovic 2007“, Vítkovice 2011 očima Lenky Kocierzové jsou tématicky zaměřené na rodné město a čtvrť. Autorská kniha veršů „Tělem psáno“ je z roku 2003. Televizní znělka „Televizní univerzita“ jejíž je autorkou běžela v České televizi v roce 1993. Videosnímek „Vítkovice – víc než fabrika“ byl promítán na festivalu TECHNÉ 2004. Vytvořila nástěnné malby v TESCU v O. – Porubě, Aqua bazénu a v ZŠ Šalounova ve Vítkovicích. Spolupracuje na projektu „7 kadlínských zastavení – Muzeum Kadlín“ na Mělnicku a na projektu „Propagace Vítkovic“, kde je autorkou Vítkovických omalovánek a Vítkovického PEXESA.
Od roku 2006 spolupracuje se sklárnou MOSER , a. s. v Karlových Varech. Práce s jejími motivy byly vystaveny ve Frankfurtu nad Mohanem, v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a na dalších výstavách této světoznámé sklárny.

Kontakty:
Tel.: 732 709 134
E-mail: lenka.kocierz@atlas.cz

Výstavy
1995 Ostrava - Hotel Metropol
1996 Ostrava - Galerie Sklep
1997 Ostrava - Galerie Sklep
1997 Rychvald - Kulturní dům
1998 Polsko - Paczków, Dom plastyka - NUT Knurów
1998 Ostrava - Galerie Ametyst
1999 Praha - Art Expo Strahov
2000 Mělnicko - Kadlín
2000 Ostrava - Galerie Ametyst
2000 Ostrava - Divadlo Petra Bezruče
2001 Polsko - Imielin, Sokolnia
2001 Polsko - Katowicw-Szopienice
2001 Ostrava - Vítkovice, Galerie ZŠ Nám. Jiřího z Poděbrad
2001 Praha - Interiér, Veletržní palác
2001 Ostrava - Nový byt a dům
2002 Praha - Baťa, Václavské náměstí
2002 Ostrava - Vítkovice, AHOL SOŠ
2003 Ostrava - KMO
2003 Ostrava - Dům knihy LIBREX
2004 Ostrava - Galerie Domova mládeže, Fr. Šrámka
2005 Polsko - Paczków
2005 Ostrava - KMO, Mar. Hory
2006 Ostrava - Vítkovice, AHOL SOŠ
2006 Ostrava - Dům kultury Poklad, TECHNÉ 2006
2007 Polsko - Zabrze, Królowa Luisa
2007 Polsko - Zabrze, Centrum Platan
2007 Praha - Pragointeriér
2007 Frankfurt nad Mohanem - vystaveno první sklo MOSER s grafikou autorky
2007 Praha - Uměleckoprůmyslové muzeum, sklo MOSER
2008 Ostrava - KMO Svinov, Přívoz, AHOL SOŠ
2009 Bratislava - MODDOM, AHOL VOŠ
2010 Bratislava. KS Vajnorská
2010 Ostrava - KMO Polanka
2010 Mělnicko - Kadlín - 10 let spolupráce
2010 Ostrava - Vítkovice, Domov Lidická
2011 Ostrava - AHOL VOŠ
2011 Ostrava - KMO Michálkovice
2011 Bratislava ART MODDOM
2012 DK Poklad, Ostrava - Poruba

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Tak to jsou data. K tomu ráda přidám něco "pod čarou".
Poprvé jsem šla se svou kůží na trh v roce 1995 v Hotelu Metropol v Ostravě. Ztrémovaná, vyčítající si odvahu vstoupit v pozdních letech na dráhu výstav. Pochvala profesora - že je za mnou mnoho práce, radost přátel, kteří podpořili, radost, že vernisáž byla velmi příjemná včetně árie z opery Turandot, kterou mí hrála Kamila Morysová a Michal Bárta. To byl začátek.
V roce 1998 jsem si do katalogu k výstavě napsala:
Narodila jsem se v polovině tohoto století a téměř k jeho konci, z různých důvodů, teprve zúročuji, co mi bylo dáno do vínku a to, co život přinesl. Od tatínkem darovaných kříd, od práce s tuší u prkna, jsem se přes četná úskalí dostala k dnešním perokresbám. Pero a tuš nejlépe vystihují co cítím, čáry tenké a tlusté jako cesty a cestičky mého života, rýhy hluboké a hlubší, které ve mně zanechávají ti, kteří mým životem procházejí. chodím po těch svých klikatých pěšinkách, čtu verše Šrámka, Hlaváčka a Galczyňského a hledám ostrovy štěstí. zvu vás tedy na malou procházku po svých obrazech a přeji vám, abyste chvíli se mnou snili o svých "šťastných ostrovech".
V té době jsem netušila, co mne čeká. Nevěděla jsem nic o báječných polských návštěvnících mých výstav a zážitcích v Paczkowie, Knurowie, Zabrzu. Nevěděla jsem, že si zamiluji malou vesničku Kadlín na Mělnicku, ani to, že si mne na jedné z výstav všimnou lidé ze světoznámé sklárny MOSER Karlovy Vary. Netušila jsem nic o knihách, které budu ilustrovat, o verších, které napíšu, o projektech, o tom, že se i počítač stane mých pomocníkem. Jen jsem denně strávila patnáct hodin prací...
A jdu, uzavírám kruhy svého života a kráčím po spirále, přes všechny překážky a těžkosti. Jdu...

Vítkovice, místo mého dětství
Bezstarostné dětství ve Vítkovicích, pod komíny a růžovým nebem při vylévání strusky a při odpichu byla nekrásnější léta mého života. Po krutém a rychlém vystěhování, kdy se linie mé lásky k rodnému místu přerušila, si mne přitáhly zpět a ke kronikářské činnosti. A opět mne genius loci tohoto místa pohltil.
Když jsem zjistila, že se dokážu vrátit do dětských let a ještě to i nakreslit, začala vznikat série obrázků z dětství. V kulisách budov z režného zdiva jsme žili krásný dětský svět, zvláštní, ale náš. Neexistoval plot, který bychom nepřelezli, strom, na který jsme nevylezli, zahrada, kde bychom neochutnali kudlačky či hrušky. Zvláštní vítkovická mluva, jedinečná v celé Ostravě, hry na raubky, na čapačku, na krvavého dědka se snažím zachytit nejen obrazově.
Mimo sérii obrazů jsem realizovala Vítkovické omalovánky, Vítkovické pexeso, hrnek s grafikou

Vzdělání
1984-1986 Střední průmyslová škola stavební, studijní obor – reklamní grafika (design)
Věnuje se i výzdobě interiérů, výtvarnému zpracování reklamních a propagačních materiálů a dalších předmětů užitého umění.

Jste, Leničko, úžasná, obdivuhodná žena,která má " dar z nebes ". Děkujeme za krásný, nezapomenutelný zážitek a budu se těšit na setkání s Vámi v Galerii G v Ostravě - Zábřehu v příštím roce / asi v říjnu 2013 /
více  Zavřít popis alba 
  • leden až listopad 2003
  • 194 zobrazení
  • 0
trempoviny
Jedním ze zdrojů vzniku našeho trampingu bylo literární dílo německého spisovatele Karla Maye, jehož knihy byly překládány do češtiny od roku 1888. Karel May osobně nemusel navštívit Nový Svět, protože už v 19. století docházelo do Evropy nesmírné množství zpráv o indiánech, zálesácích, zlatokopech, osadnících putujících na Západ i o událostech v Osmanské říši či Arabii. Různé lidské osudy shromáždil pod jinými jmény do rozsáhlé dobrodružné literatury. Takže romantické o dobrodružné příběhy hrdinů Karla Maye nás v českých překladech provázejí již 125 roků. Výstava v Náprstkově muzeu zapadá do stálé expozice o indiánech, která má, dle mého názoru, vynikající úroveň. Bohužel mně došla baterie ve foťáku. Vojta Náprstek poznal osobně dobře Ameriku za desetiletou dobu své emigrace (1848 - 1858) z Rakouské monarchie. Následná Náprstkova propagace Ameriky formovala český národ k touze po volnosti, svobodě, samostanosti, demokracii a národnímu obrození, což bylo završeno vznikem trampského hnutí a první trampskou osadou vzniklou již před vyhlášením samostanosti ČSR v roce 1918.
více  Zavřít popis alba 
  • 8.5.2013
  • 453 zobrazení
  • 0
sophieschoice
Zdenička Stiasná se narodila 12. prosince 1924 v Rajhradě. Pochází z židovské rodiny, která žila před válkou v Rajhradě. Zdenička odjela v roce 1939 do Dánska, v roce 1941 se dostala do Palestiny (dnešního Izraele), přijala jméno Judit.

Poprvé jsem jí napsala v roce 2012 e-mail a čekala. „Vážená paní Judit“. Velice rychle se z našeho povídání na dálku stal rituál. Já jí, ona mně. Píšeme si příběhy o jejím dětství v Rajhradě, o mém dětství v Praze. Píšeme si napřeskáčku o tom, co se děje dnes a co se dělo před osmdesáti lety. A zdá se mi, že máme společného mnohem víc než podobné jméno.

Vloni, v říjnu, vyšla moje kniha "Přátelství navzdory Hitlerovi", kde je celá jedna kapitola věnovaná Judit. Moc se těšila, že přijede na křest knihy a pak pojede se synem do Rajhradu, aby mu poprvé ukázala své rodné město. Nakonec ze zdravotních důvodů nemohla přijet a do Rajhradu se vypravil alespoň její syn s manželkou. Když se vrátil do Izraele, přivezl své mamince dárek: stala se čestnou občankou Rajhradu.

Minulý týden jsem se vypravila do Izraele, na oslavu 90. narozenin paní Judit. Její rodina jí zorganizovala úžasnou oslavu a pak nám Judit vyprávěla o svém životě. Pamatuje si tolik zajímavých historek a dodnes mluví bezchybnou češtinou. A nikdy nezapomene na své rodné město, na Rajhrad.

Podívejte se na její životní příběh v této fotogalerii.

Text: Judita Matyášová
Snímky: z archivu paní Judit, archiv J. Matyášové, Jan Jindra
Pokud máte nějaký tip nebo vzkaz pro Judit, napište mi: j.matyasova@gmail.com, ráda předám

Zde je reportáž, kterou jsme o Judit natočili: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1181680258-tyden-v-regionech-brno/312281381891215-tyden-v-regionech/titulky#t=0m11s
A zde o knize: https://www.kosmas.cz/knihy/186931/pratelstvi-navzdory-hitlerovi/
více  Zavřít popis alba 
  • leden 2009 až prosinec 2014
  • 117 zobrazení
  • 0
spisovatelejih
Text František Tylšar / Foto Lenka Tylšarová a Petr Pulc

Téměř na den po roce, dne 15. října 2015, se prostory vládního salonku na pražském Hlavním nádraží opět zaplnily autory, jejichž texty voní dálkou odpočítávanou čárkami pražců. Sešli se, aby provedli slavnostní výpravu knihy Literáti na trati II na dráhu vedoucí všemi zastávkami čtenářského světa.

A že jich nebylo málo! Z osmnácti jmen, která se objevila v první knize, je jejich počet letos více než dvojnásobný. Najdeme mezi nimi ostřílené autory, pyšnící se řadou vydaných knih, stejně jako takové, kteří publikují poprvé. Všichni však mají jedno společné. Jak říká podtitul knihy, jsou železničáři profesí či srdcem.

Moderování se ujal „otec projektu“ František Tylšar. Krátce, ale výstižně, představil všech čtyřicet plus jednoho autora. Poté omluvil ty, kteří se nemohli zúčastnit, a vyřídil přítomným jejich pozdravy.

Následovala ochutnávka z knihy. Jedna z autorek - Jitka Dolejšová přečetla svoji pohádku O staničním rozhlase. Bouřlivý potlesk jen potvrdil vysokou profesionalitu textu i přednesu. Neméně kvalitní byla i ukázka autorského čtení poezie v podání Martina Vídenského.

O vhodný hudební doprovod mezi jednotlivými částmi se postarala parta Řehečského kvarteta. Jejich staropražské písničky přesně zapadly do historických prostor salonku i do nálady posluchačů.

Role kmotra knihy se ujal Václav Rubeš, šéfredaktor časopisu Železničář. Jako bývalý výpravčí a jeden ze spoluautorů je osobou více než povolanou. Dříve, než zvednul symbolickou výpravku v podobě šumivého vína, zavzpomínal na to, jak se před dvěma roky setkal s Františkem Tylšarem, který se mu svěřil, že by rád vytvořil knihu, jejíž autoři by byli z prostředí železnice. I o tom, jak byl mile překvapen, když rok nato byla kniha na světě. Letošní nárůst počtu autorů, při udržení podstaty projektu, už považuje téměř za zázrak. Popřál knize i autorům, aby nezůstali u čísla dva, protože i trojka je hezká číslice.
Šumivý proud pokřtil knihu a nastal čas na dotazy, diskusi s autory i zábavu. Přítomní byli ujištěni, že další pokračování bude. Kromě toho se rodí i plány na prestižní publikaci určenou k propagaci železnice a národního dopravce, ale to je zatím pouze ve fázi nápadu.

Zbývající čas využil každý po svém. Největší zájem byl o podpisy autorů a diskusi s nimi. Velký úspěch též slavily písničky Řehečského kvarteta. Někdo jen poslouchal, někdo si zazpíval a dva z autorů se na chvíli stali hostujícími sólisty. Martin Měkuta jako zpěvák a Karel Bartoň se svojí flétnou jako aktivní muzikant. Čas utekl jako voda a mnohým se nechtělo domů.
A mně nezbývá než poděkovat autorům a jejich rodinám, bez jejichž podpory bychom se neobešli, hostům, muzikantům i národnímu dopravci, který zajistil propůjčení slavnostních prostor.

Za rok na shledanou.

František Tylšar
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 15.10.2015
  • 225 zobrazení
  • 2
yao
Žáci 4. a 5. ročníku navštívili v úterý 19. 3. 2019 knihovnu, kde je přivítala novinářka Českého rozhlasu Radiožurnál paní Michaela Vetešková a připravila pro ně „Dílnu malého novináře“. Po milém přijetí paní knihovnice Daniely Bártkové jsme se usadili a hned se pustili do „práce“. Paní Vetešková, mimo jiné rodačka ze Vsetína, představila dětem někdy nelehkou práci novináře a zároveň prezentovala svou knihu reportážních pohádek „Jak maminka vyprávěla o 20. století“, které mapují dějiny českého národa. Jednu pohádku si společně přečetli a na základě informací z ní sestavovali rozhovor novináře a respondenta.

Mgr. Eva Orságová

Karolína Klímová, 5.tř.
„Moc se mi beseda líbila a děkuji paní novinářce, že za námi přišla. Moc mě mrzí, že to někteří kazili a dělali si legraci, mně se to moc líbilo. A kdo ví? Třeba taky jednou budu novinářkou. Z besedy jsem si odnesla spoustu zajímavých informací, tak vyberu jen ty nejdůležitější: novinář by měl být zvědavý, trochu dotěrný, ale taky by měl umět dobře vyslýchat a naslouchat; článek by měl být vždy jen pravdivý, nikdy ho nepsat bez svolení dotyčného, o kterém chci psát, měl by být o věcech, co zlepší svět a měl by být napsaný chytlavě; fotky ke článkům vždy jen pravdivé a také chytlavé.
více  Zavřít popis alba 
  • 15.11.2015
  • 53 zobrazení
  • 0
lotranda
Lotrandy-tvoreni.bloger.cz
Reklama
zaloz blog, ziskej penize
REGISTROVAT BLOG
O mně
Profil

Pletení košíků a dekorací je pro mě nejen příjemnou relaxací,ale dnes už i obrovskou závislostí....
Zobrazit celý profil
Hledání

Kategorie
Úvod (1) Výrobky na prodej (1) Leden 2013 (10) Únor 2013 (13) Kontakty (1) Kačenka (4) Návody (6) Jmenuji se Chip (3) Rok 2012 (226) rok 2011 (257) Rok 2010 (104) Rok 2009 (3)
Přihlášení
Přihlášen: Lotrandy-tvoreni.bloger.cz

AdministraceOdhlásit
RSS zdroje
Články blogu Co to je RSS?
Období
2013 (23)2012 (233)2011 (258)2010 (111)2009 (4)
Odkazy
Svadba nejstaršího syna Martina
Fotogalerie
AKCE,SETKÁNÍ S RODINOU A ZNÁMÝMI (57) APROPO (3) CHIPY (1) JINÉ TVOŘENÍ (1) MAJÁK (1) ŘÁHOLEC (4) ROK 2013 (1) RŮZNÉ (4) VÝROBKY NA PRODEJ (31) (všechny) (103)
Poslední fotka
69
69
návštěvní kniha2011
19297 Návštěvní kniha

Dnes

25. 2. 2013
Zataženo

5/9°C

3/-1°C

Více počasí
BlueBoard.cz
Pondělí, 25. 2. 2013, svátek má Liliana blueboard.cz
Moje statistiky
Nejčtenější za měsíc Nejčtenější celkem
Upravit
29.3.2012-Návštěva Péti se Štěpánkem
Fotogalerie | AKCE,SETKÁNÍ S RODINOU A ZNÁMÝMI | 29.3.2012-Návštěva Péti se Štěpánkem

Po dlouhé době jsme se zase viděli s Péťou a konečně i na živo s malým štěpánkem.Je to moc šikovný a čiperný klučina.To má určitě po mamince.Nejdřív se chvilinku styděl ale naštěstí mu to dlouho nevydrželo a s Katkou byli moc hodní.My jsme měly s Péťou čas si poklábosit a probrat všechno možné od bydlení až po vaření jak to mezi námi holkami bývá.Štěpánek měl radost z košíku se zajícem a určitě s ním půjde na koledu.Domluvili jsme se,že musíme brzy setkání zopakovat a už se na něj těšíme.
Kategorie: rodina-přátelé
více  Zavřít popis alba 
  • 25.2.2013
  • 141 zobrazení
  • 0
emikes
NOC S PEJSKEM A KOČIČKOU
Eva Mikešková
Bystřice pod Hostýnem/ Městská knihovna v Bystřici pod Hostýnem se opět připojila k celostátní akci Noc s Andersenem. Po celé republice a v mnoha evropských státech si v určený den připomenou pohádkáře Hanse Christiana Andersena a oslaví dětského čtenáře.
Tyto akce mají společnou myšlenku – přivést děti zpět ke čtení knih. Leitmotivem letošního pohádkového nocování byly příběhy z knihy Povídání o pejskovi a kočičce Josefa Čapka, 180. výročí vzniku pohádky. „Moc mě těší, že by pejsek a kočička mohli být na pohlednici k Noci s Andersenem... Přespání dětí v knihovnách s četbou, hrami a soutěžemi mi připadá a vždycky připadalo jako moc báječná myšlenka, " sdělila vnučka Josefa Čapka Kateřina Dostálová.
Bystřické knihovnice vymyslí pokaždé úchvatnou noční výpravu za dobrodružstvím. Ještě než se děti uloží přímo v dětském oddělení mezi regály ke spánku, vyrazí do zámku, kde je čeká kouzelná cesta do pohádky. Nejprve setkání s pejskem a kočičkou v útulku pro opuštěná zvířata a pak opravdová Kočička, která hledá svého Pejska. A k tomu potřebuje pomoc dětí. „Mně se nejvíce líbilo, jak jsme sušili a schovávali prádlo,“ popsala splněné úkoly osmiletá Eliška Winklerová. Úplně nejlepší ale bylo, že se pejsek s Kočičkou v zámku na konec setkali a dokonce s dětmi oslavili narozeniny pořádnou hostinou.
více  Zavřít popis alba 
  • 23.3.2018
  • 305 zobrazení
  • 0
ajtaajta
Kavárna Café Altstadt kavárníka Ondřeje Kobzy ve Vodičkově ulici, je to onen dobrý člověk, který rozesel po Praze pianina, kde si může zahrát kdo chce, co chce. Teď totéž dělá se šachovými stolky. Celkově se snaží duchovně i duševně povznést obyvatelstvo prosté i méně prosté, za což mu budiž vyslovena chvála větší než malá.
Ta kavárna se údajně jmenuje po německu proto, že je to provedeno podle berlínského vzoru. Obrozenci by z toho samozřejmě velkou radost neměli, ale doba pokročila a dnes to vadí méně.
Na dvoře piana dvě, tři další v chodbě. Podle sdělení obsluhy jsou tam na jakési mezistanici, budou poslány dál na "štace".
V souvislosti s šachovými stolky mně napadají asociace na Rusko, kde se šachy hodně hrávaly po ulicích. Zábavy bylo celkově dost málo, tak co lidem zbývalo než si zahrát šachy nebo číst knihy.
To ovšem mělo efekt vcelku dobrý, mozkové závity se namáhaly jistě víc než při nějakých telenovelách. Jedna německá přítelkyně, která pobývala v Rusku delší dobu, celou situaci trefně vystihla tak, že prohlásila, že v Rusku - Sovětském svazu chybělo to "společensky organizované rozptylování" - "gesellschaflich organisierte Ablenkung". O tom, co z toho plynulo a neplynulo, by bylo možno určitě napsat nejméně 10, ale i 100 stran.
Dneska toho rozptylování mají jistě dost a dost tak jako jinde na světě.
více  Zavřít popis alba 
  • září 2014 až srpen 2016
  • 24 zobrazení
  • 0
trempoviny
Zajisté si mnozí z vás všimli, že Trempoviny.rajče nejsou jen dokumentární seriály fotografií s trampskou tématikou, ale jsou trochu stručným pokračováním občasného investigativního časopisu Trempoviny, založeného v roce 1993. Takže, občas se zde objeví i rozsáhlejší texty. Tentokrát jsem se vypravil po stopách Vontů – chlapců, které proslavil ve svém literárním díle spisovatel Jaroslav Foglar. Totiž, věhlasné postavy a skutky z knih J. Foglara skutečně existovaly, ale pod jinými jmény a v jiném místě, což spisovatel nikdy neprozradil. Odjakživa si čtenáři jeho knih lámali hlavy, kde bylo území Vontů, Rychlých šípů a dalších kladných či záporných postav. Komiksy, filmová a televizní zpracování i fantazie čtenářů naznačovaly, že Stínadla byla někde u Řásnovky v pražské čtvrti Na Františku. Je logické, že tam mezi sebou „válčily“ party místních kluků, protože tak tomu bývalo všude po republice v městských čtvrtích i mezi vesnicemi. Avšak, tam Vontové nebyli. Tak, kde skuteční Foglarovi hrdinové žili ? Dovedla mně k tomu náhoda. Zúčastnil jsem se jedné letošní Mikulášské v Praze 7, kde se sešlo mj. několik lidí ve věku téměř devadesát roků. V průběhu akce mně zazvonil mobil a po ukončení hovoru jsem se okolí (tak trochu pyšně) omlouval, že mě volala Foglarova praneteř. Náhle nastalo oživení, když se nejstarší muži hlásili k tomu, že se s Foglarem - Jestřábem osobně znali od útlého mládí. Díky jejich následnému vyprávění jsem pochopil následující: Foglar nezačal chodit ve svých cca 30-ti letech někam na Řásnovku, aby tam pozoroval, jak si hrají nějací neznámí kluci a pak o nich napsal knihy. Foglar přesně popsal své vrstevníky a mladší generaci s kterými vyrůstal. Foglar byl totiž obklopen Vonty. A Vontové byli Letenští kluci, Leteňáci a později tzv. Letenská šlechta. Party těchto kluků pocházely z Bubenče, který byl samostatným městem od roku 1904, než byl připojen v roce 1921 ku Praze, a ze sousedních původně spojených vsí Holešovice-Bubny, které byly součástí Prahy již od roku 1884. Letná je náhorní plošina, kde od konce 19.století do 30-tých let 20.století probíhala mohutná výstavba blokových činžáků na území Holešovic-Buben a Bubenče. Do jednoho takového domu v ulici Nad Královskou oborou (Královská obora = nyní Stromovka) se nastěhoval Jaroslav Foglar počátkem dvacátých let minulého století ve svých cca 15 letech věku. Místní obyvatelé o sobě neříkali, že jsou Bubenečáci nebo Bubeňáci a Holešovičtí, ale každý chtěl být hrdý Leteňák. A kluci z každé party se pochopitelně snažili, aby byli nejvlivnějšími Leteňáky. Pro dobrodružství si kluci nemohli přát lepší místo, protože blokové domy měly dvory zaplněny dílnami a sklady mnoha živnostníků – zámečníků, mechaniků, elektrikářů, truhlářů atd., kteří občas zkrachovali a objekty byly po nějakou dobu opuštěné. Na Letné byly různé sklepy starých vinic, tajemné okolí kostelů sv. Vavřince a v Bubenči sv. Gottharda, železniční tunel Buštěhradské dráhy, stará Rudolfova štola, sáňkovalo se na prudkých svazích Stromovky v místě Na Kolíkách, koupalo se v Malé Říčce a skákalo z mostu do Trojského průplavu, kluci obeplouvali Letnou po Vltavě na ledových krách atd. atd. O takových dobrodružstvích by se nějakým klukům ze Řásnovky ani nesnilo. Vontové žili na Letné daleko dobrodružněji, než v literárním díle. Z mnoha Leteňáků se stali trampové. Asi nejznámějším z nich je Gustav Zenker, který zahynul pod dávkou z německého kulometu v ulici Nad Královskou oborou v květnu 1945 při útoku českých vlastenců na sídlo gestapa. Po G.Zenkerovi se jmenuje trampská osadní chata v Údolí Oddechu a v tamní osadě se pořádá každoročně jeho memoriál. Foglar, coby zastánce ortodoxního skautingu a puritán, neměl bujaré a svobodomyslné trampy rád. Možná právě proto se o trampské Letné nikdy nezmiňoval. A ještě závěrem - jak přišel Foglar na název Stínadla ? Jednoduše, jmenovala se tak část Ledče nad Sázavou, kudy cestoval na skautské tábory do Sluneční zátoky. Takže, ani nějaká Stínadla na Řásnovce nebyla. Nakonec tedy přináším fotky z míst, které letenští Vontové zajisté dobře znali a pro svá skutečná dobrodružství využívali. Asi je i dnešní mladí Leteňáci také využívají (podle trochu jiných malůvek na zdech):
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • 9.12.2012
  • 2 643 zobrazení
  • 6
brestaci
Jeden z mých vytoužených cílů llondýnské jarní návštěvy bylo poznání pouličního umění - street artu. Londýnský street art je fenomén východního Londýna části East Endu a čtvrti Shoreditch. Jsou to čtvrti Llondýna, které se vždy označovaly jako chudinské nebo přistěhovatelské. Všehochuť přítomnosti různých národností se pozná především z názvů obchůdků a restaurací, bufetů. Na tržnicích jsou nabídky asijské, bengálské, etiopsk, indické kuchyně ( velmi chutné a levné).Je to čtvrt s nedělními trhy víceméně "blešáky", na kterých se dá koupit od starýxh foťáků po staré boty, ale i designové doplňky či staré kvalitní obrazy nebo knihy. Street art tady má velkou tradici a prezentují se zde umělcí, kteří mají jméno po celém světě. Asi nejtypičtějším zástupcem jsou výtvory fenoména. Banksyho.Umělce, který nikdy neprozradil svou identitu, vytváří svá díla po celém světě a vždy tam, kde je potřeba projevit nesouhlas s politickým děním, s válečnými konflikty. A to bývá často námětem těchto děl, na něco upozornit, projevit nesouhlas, kritiku.Toto umění není jenom obyčejné sgraffiti - spray, ale i nálepky, sochy. Jedná se o drobná dílka, ale také o velkoplošné malby na fasádádh domů. Toto umění je vsazené do veřejného prostoru, často zdobí zašlé, oprýskané fasády domů, je dostupné pro kohokoliv a kdykoliv. Neustále se mění, díla se ztrácejí při bourání nebo opravách domů, vyblednou nebo jsou přemalovávány, ale i ničeny.Umělci jak londýnští, tak cizinci, si velmi považují, pokud mohou nějaké dílo street artu vytvořit právě zde v Londýně.To nám potvrdil Paul, mladý umělec z Rakouska, které jsme sledovaly při jeho tvorbě. Cesta za tímto uměním byla velmi objevná, napínavá a nevšední. Samozřejmě, že na podrobné objevování nebylo dostatek času. Pomohly mně vygooglované a namapované lokality. Ale tady bylo poznat, jak se malby v lokalitách mění. Banksyho jsem nenašla, ale některé další například Stika, Roa, Eine, ty si myslím, že se podařili. Tak dole pár fotoúlovků, tentokrát kulturních.
Kategorie: cestováníkultura
více  Zavřít popis alba 
27 komentářů
  • 13.3.2016
  • 88 zobrazení
  • 6
jankov
Na divnou věc se právě koukám. Prázdný tábor? To je možné jen během služby vidět. Škoda že to vždy brzy končí… I když, máme vaše děti a sami moc dobře víte jak to myslím. Naše současné děti teď chybí vám stejně tak, jako nám když tábor skončí… Dnešní den začal deštěm, takže jsem, což děti mrzí, odvolal rozcvičku a dopoledne se všechny oddíly k mému údivu rozutekly pod střechy. Z velitelského srubu ke mně doléhá ozvěna staré jídelny, kde se mladší princezny a panoši zvládnout umění tance snaží, zatím co oddíly kněžny Naděždy ze svatého Edenu a Krutoříze z Hněvína partičku na místě zvaném kinosál hrají. Petromila z Květinového knížectví a nejmenší oddíl zvědů knížete Andrewa XIV. z hor, z mého zorného pole se ztratili, pak objevili a zase ztratili. Oddíly nejstarších dopoledne v nové jídelně tráví, čím ale nezjistím, měl bych nohy od mokré trávy. Chvalme ale déšť jež vyhnal vosy z našeho území,déšť, díky kterému, se i táborový oheň opět objeví.
Je odpoledne, služební oddíl mi tady ze svých chatek již hodinu a půl vysílá vysílačkou vtipy. O jeden se podělím: Proč je před kinem sedmnáct blondýn? Protože vstup je od osmnácti. A teď zpět k reportu, jako první musím pochválit oddíl číslo šest pod vedením Anny von Kunigunde z Řepákova, kteří se učili na staré jídelně dělat palačinky, jednu spálenou dostal i vedoucí dne. Počasí se nám hodně lepší a sluníčko se na nás ze srandy taky kouknulo. Držte nám palce, ať máme zítra tu odloženou olympiádu, já zatím dopíšu tuhle srandu, vezmu svůj oddíl připravit večeři a službu předám.
Jestli vás ani takhle dlouhý report neodradí tak vám přeji hezký den a loučí se Pasimil Mocrád kníže z Černých Lesů milovník plesů a hodokvsu.
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • 18.8.2015
  • 807 zobrazení
  • 2
babi90
Postřehy z příjemného prostředí " mezi námi dámami " v našem oblíbeném pořadu Dámy, na kafíčko s Vlaďkou.

* 23. 7. 1955, Prostějov

Básník a překladatel,kulturní publicista, vtipný moderátor a glosátor, nakladatel.
Narodil se v rodině Zdeňka Šmoldase (* 1924), historika českého dělnického hnutí a autora publikací o dějinách čs. letectví. Základní školu a gymnázium (maturita 1974) navštěvoval v Olomouci, na FF UK studoval češtinu a angličtinu. Absolvoval 1979 prací Sociální aspekty díla Jaroslava Havlíčka (PhDr. 1980 na základě přepracované diplomové práce). Od září téhož roku (s přerušením vojenské služby 1979–1980) pracoval v nakladatelství Čs. spisovatel, kde byl postupně redaktorem klasické literatury, redaktorem poezie, od roku 1990 vedoucím propagačního a odbytového oddělení a posléze náměstkem ředitele pro výrobu a obchod. Na sklonku roku 1993 se stal ředitelem nakladatelství Columbus, od roku 1997 byl společníkem nakladatelství Apsida a překladatelem ve svobodném povolání. Spolupracuje s rozhlasem (Radio Impuls) a televizí, vystupuje zvláště v zábavných a diskusních pořadech (mj. Dementi, TV Prima); s Českou televizí spolupracoval na programech To je ta čeština a Knižní svět.

Publikuje od roku 1981. V 80. letech postupně přispíval (literární publicistikou, verši, ojediněle prózou) do Nových knih, O knihách a autorech, Listů Klubu přátel poezie, Večerní Prahy, Literárního měsíčníku, Tvorby (Kmene) aj. Po roce 1989 sporadicky publikoval v Iniciálách, Tvaru, Hostu, Literárních novinách a Lettre internationale. – Standardně užívá šifry šm a u příspěvků psaných společně s Ladislavem Vereckým šifry veš.

Po časopisecky publikovaných verších se Šmoldas od poloviny 80. let knižně představil dvěma soubory textů v almanaších nezavedené tvorby (Zvláštní znamení, Klíčení) a opožděnou prvotinou Zimní srst. Volně v ní navázal na předmětnost macharovsko-gellnerovského typu i poetiku Františka Halase, přitom však dosáhl svébytného a z hlediska generačních souvislostí samorostlého básnického postoje. Ve své poezii, vedené úpornou snahou o stručnost vyjádření a psané v klasicky vázaných formách, leč s častými, záměrně skřípavými asonancemi, se Šmoldas opírá o zcela konkrétní, věcně zřené situace, těžené ze sféry každodennosti i přírodního dění. Se stísněnou jízlivostí a v ostrém kontrastu k hrubínovské představě „nesmírného krásného života“ v nich odhaluje šeď, nehybnost a banalitu jako projev celkové životní nivelizace 80. let, pohlcující nakonec nitro člověka, ale i tragiku lidského bytí. Od počátku 90. let se věnuje výhradně překládání (z angličtiny), nakladatelské činnosti a práci v médiích.

BIBLIOGRAFIE

Poezie a publicistika:
Zimní srst (BB 1988); Volební Dementi aneb Co nám politici za čtyři roky dali, to jim teď s díky vracíme (2006, s M. Komárkem a L. Vereckým).
Překlady: D. Mitana: Konec hry (1987) + V tramvaji (1988, in D. M., Lampa s růžovým stínidlem); Karibský maják (antologie angl. poezie Karibské oblasti, 1987, s dalšími); S. J. Gould: Pandin palec (1988, s L. Vereckým); Ostrovy plovoucí k severu (antologie současné poezie Britských ostrovů, 1989, s dalšími); C. S. Gardner: Batman (literární přepis filmového scénáře, 1991); P. D. Jamesová: Černá věž (1992); A. Stanway: Průvodce milenců. Umění lépe milovat (1993); K. Amis: U Zeleného muže (1993) + Mně se tu líbí (2001); R. Gordon: Podivuhodné dějiny sexu (1998); A. MacLean: Větrná bouře z Navarone (1998) + Děla z Navarone (1998); H. McCall: Mezopotamské mýty (1998); J. Randles: Život po smrti (1998); L. Burn: Řecké mýty (1999); K. O. Morgan: Dějiny Británie (1999, s dalšími); M. Roberts: Muž, který naslouchá koním (1999); E. A. Thompson: Hunové (1999); J. Susann: Stroj lásky (2000); G. Hart: Egyptské mýty (2001); J. Nielsen: V ledovém zajetí (2001); M. Roberts: Plachý hoch (2001); A. Myrer: Tygr vyčkává (2002); S. Rees: Nevěstinec na vlnách (2002); G. Hancock: Zrcadlo nebes (2003, s V. Šedou); M. Spark: Záhadný případ lorda Lucana (2003); B. Rogerson: Prorok Muhammad (2004).

Renesanční osobnost, kterého neposlouchají slepice, nežerou kuny, ale kterého posloucháme a žereme my se stal hostem pořadu Vlaďky Dohnalové Dámy, na kafíčko 20.10.2011v DK AKORD v Ostravě.
více  Zavřít popis alba 
  • říjen 2002
  • 193 zobrazení
  • 0
sbor-selskych-jizd-jzt
VIDEO Z MČ PRAHA 1
https://www.youtube.com/watch?v=T7fEX5mMY24&feature=player_embedded
---------------------------------------------------------------------------------------------------
Svatováclavské duchovní zastavení zahájili moravští poutníci, kteří celé odpoledne putovali Prahou. Přinesli kopii Palladia země české, kovového reliéfu Panny Marie, který svatý Metoděj údajně při křtu věnoval svaté Ludmile. Její vnuk Václav tento obraz zdědil po její smrti. Čeští katolíci mu připisují ochrannou moc.

Arcibiskup Duka po svém projevu položil kytici s trikolórou k soše svatého Václava. Pak před zaplněnou horní část Václavského náměstí přijel Sbor Selských jízd, šest dívek na koních doprovázených praporečníky. Společně vyslechli národní hymnu a program akce, kterou pořádalo Sdružení přátel Václavského náměstí společně s Prahou 1 a Arcibiskupstvím pražským, uzavřel Svatováclavský chorál.
Autor: ČTK

--------------------------------------------------------------
Program:
SVATOVÁCLAVSKÉ DUCHOVNÍ ZASTAVENÍ

27.9.2014 - Václavské nám. - 17:00 hod.

16:58 moderátor vybídne přítomné k zaujmutí místa, ztišení a uvede do následného programu

17:00 Jiří Ignác Linek – INTRÁDY /ŽESŤOVÝ KVARTET/ cca 2:30 hrají Tubicines camerales, umělecký ved. Josef Zámečník

17:05 uvedení do programu, přivítání O. arcibiskupa a přítomných, důvod konání
duchovního zastavení, modlitba (V. Kelnar) cca 2:00

17:07 Antonio Caldara – ALLELUJA (Pražský katedrální sbor + žestě) cca 2:00

17:09 ZAMYŠLENÍ I. (kupř. proč je sv. Václav ochráncem České země)
(P. Savio Řičica OP) 3:00

17:12 Náš milý svatý Václave /píseň/ - Pražský katedrální sbor + žestě cca 2:30

17:15 ZAMYŠLENÍ II. (kupř. sv. Václav – vzor knížete a světce)
(P. A. Dabrowski OFM) 3:00

17:18 Henry Purcell – Hudba pro žestě cca 3:00

17:22 Vystoupení Jana Wolfa (KDÚ-ČSL): Kým je pro mě sv. Václav? 3:00

17:25 Vystoupení Stanislava Polčáka (poslanec evropského parlamentu): Jak vnímám svatého Václava? 3:00

17:28 Vystoupení Jany Plamínkové (starostka MČ Slivenec): Proč je svatý Václav tak významný? 3:00

17:31 Adam Michna z Otradovic – O sv. Václavu, patronu a dědici českém
(Pražský katedrální sbor + žestě, řídí Josef Kšica) cca 2:30

17:34 Vystoupení starosty Prahy 1 - Ing. Oldřich Lomecký cca 5:00

17:39 O. kardinál D. Duka: oslovení přítomných, položení kytice k soše sv. Václava cca 3:00
17:42 Adam Michna z Otradovic – Druhá o sv. Václavovi cca 2:00
(Pražský katedrální sbor + žestě)

17:44 přímluvy recitované (6x) se zpívanou odpovědí lidu
(úvod O. arcibiskup, prosby M. Denková, Z. Mrňáková, J. Novák) cca 4:00
(odpovědi Pražský katedrální sbor + žestě)

17:48 výzva O. arcibiskupa k modlitbě Páně, modlitba Otče náš...,
přání přítomným Pražanům, závěrečné požehnání cca 3:00
17:51 sbor Selské jízdy (SJ) na koních přijede k tribuně u sv. Václava z Wilsonovy ulice (s 2 prapory, jeden ze Štěkně, druhý z Nechanic) – 6 jezdců a každý má u sebe pěšáka v kroji SJ k vedení koně, na začátku a na konci 2 strážníci Městské policie na koních.
Jezdce provází znělka SJ, a to tak dlouho, dokud jezdci nebudou na svých finálních pozicích. Vpravo od pódia tři jezdci, vlevo tři jezdci SSJ Nechanice. Praporečníci jako první stojí těsně u tribuny.
Pražský katedrální sbor hraje Znělku Selské jízdy cca 5:00

17:56 k tribuně předjede starosta sboru Nechanice a podá hlášení:
Vaše Eminence, pane kardinále! Sbory Selských jízd ze Štěkně a Nechanic nastoupili na slavnost připomínky sv. Václava, knížete českého.
O. kardinál: Selským jízdám ZDAR Sbor SJ odpoví: ZDAR
Následuje recitace básně Modlitba koně – Anita Maroušková cca 3:00
17:59 jednatel SSJ František Sáček - zdravice SJ - verbální rozvinutí hesla Věrni půdě, věrni sobě, věrni vlasti, 3:00
18:02 pan Kardinál Duka připne pamětní stuhy na Sborové prapory. 2:00
18:04 zpěv státní hymny (všichni) 3:00

18:07 starosta sboru Nechanice zavelí:
SELSKÁ JÍZDO VPŘED, ODJEZD ! 1:00

18:08 SVATOVÁCLAVSKÝ CHORÁL - všechny sloky /8/ cca 7:00
Zpěv zahajuje zpěvák sboru, zpívají všichni + Pražský katedrální sbor + žestě
Potom SJ odjíždí zpět Opletalovou ulicí zpět do ulice Washingtonové

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Tisk letáčků s textem Svatováclavského chorálu – organizátoři
• Rozdávání letáčků – dobrovolníci Týnské farnosti
• Zajištění květiny pro O. kardinála – sekretariát arcibiskupa
• Květinová výzdoba pódia – organizátoři ve spolupráci s Týnskou farností
• Zajištění laviček pro účastníky – organizátoři
• Stan pro zázemí aktérů (s nápoji) – organizátoři
sestavil: Vladimír Kelnar, Týnská farnost
_______________________________________________________________________________________
Modlitba koně

Nasyť mě pane, napoj mě a dej mi čistou, prostornou stáj,
když skončena je denní práce.

Mluv se mnou, neboť tvůj hlas mi nahrazuje otěže.

Budeš-li ke mně laskavý, budu ti sloužit s radostí
a najdeš místo v mém srdci.

Netrhej otěžemi, nesahej po biči,
dej mi čas, abych pochopil tvůj záměr
a nebij mne, když ti nerozumím.

Neměj mě za nepozorného, když nesplním tvou vůli,
možná, že sedlo nebo podkovy nejsou v pořádku.

Neuvazuj mě příliš krátce.
Nestříhej mi ocas,
je totiž mou jedinou zbraní proti mouchám a komárům.

Až poznáš, že se mé dny krátí, že ti již nebudu moci sloužit,
můj milovaný pane,
nenech mě, prosím, hladovět a mrznout a neprodávej mě.
Buď tak dobrotivý a připrav mi rychlou a milosrdnou smrt.

Bůh se ti odmění zde i na věčnosti.

Amen
více  Zavřít popis alba 
  • září 2014
  • 266 zobrazení
  • 3
photojs
https://youtu.be/Uc6ONbtdL8w?t=7
http://www.psisalonadylatre.com/
https://www.psisrst.com/
Rozhovor - Svět psů 12/2017
Text a foto: Jan Šimeček Krása na zakázku...Majitelku jednoho z pražských psích salonů, Adélu Trepákovou, jsem potkal na soutěži Vyšehradský voříšek. Její salon patří mezi podporovatele - sponzory této milé akce a sama Adéla byla členkou trojice rozhodčích s nelehkým úkolem vybrat vítězné pejsky. Kromě toho dokáže o své práci se psy také zajímavě vyprávět....

Nedlouho po té jsem se proto vydal do moderně zařízeného psího salonu. Samozřejmě s fotoaparátem, ale také kvůli vyprávění a pro odpovědi na otázky…

Váš vztah ke zvířatům byl viditelný a jasný při prvním setkání na voříškiádě. A netýká se jen psů...
Již od malička miluji koně, také jsem vedle nich vyrůstala. Původně jsem chtěla být koňskou veterinářkou. Jeden veterinář mi však na praxi při střední veterinární škole sdělil, že jsem na práci s koňmi moc drobná. Tak jsem hledala jiné uplatnění a našla jsem zalíbení v péči o psy. Je to poslání a točí se kolem toho i mé sny. Samosebou plánuji do budoucna bílého andaluzana a k němu bílého buď pudla nebo samojeda:-)

Jak lze vlastně správně česky nazvat činnost, kterou provozujete?
Všeobecně známý název je střihačka psů. Často se setkávám i s vtipnější formou oslovení a to psí kadeřnice. Vznikají i novotvary jako psí stylistka, což má rádoby přinést této práci více osobitosti. Groomer je název přejatý ze zahraničí a třeba v Anglii či Americe se střihači nazývají groomery, u nás se jim tak také někdy říká,i když moc česky to nezní.

Většina čtenářů Světa psů nejspíš četla veselé knihy Jamese Heriotta o tom, co vše by se zvěrolékaři stát neměl. Zatím marně čekám na nějaký podobný literární počin z prostředí psích salonů…
Copak o to, veselých historek je spousta. Každý měsíc mi je například chystá přináší duo labradora a buldoka, pro které jezdím autem. Při přepravě psů z auta do salonu se mi kolemjdoucí smějí, jak mě i buldoka táhne za sebou labrador - já jsem moc hubená a buldok spí i za chůze...
Labrador je takové šídlo, které nezůstane chvilku v klidu. Jednou jsem přemýšlela jak ho uklidnit, jelikož je vážně roztěkaný. Tak jsem našla hračky po mé první čivavě. A byl pokoj. Labrador si v klidu kousal gumové prasátko. Ve vaně prasátko nesmělo chybět. Bohužel prasátko a další tři hračky jeho návštěvu nepřežily. Už jen jejich pravidelné návštěvy by stály za natočení a sestříhání do grotesky.
Také se někdy stává, že pánečci někdy zapomenou na svého pejska a my je potom musíme obvolávat, že u nás mají psa. Ale při tom nám zase tak moc do smíchu nebývá.

Mohou u vás majitelé vašich psích klientů být přítomni u stříhání?
Pánečci u nás mohou zůstávat, někteří zůstávají pravidelně, někteří chtějí zůstat jen na první návštěvu, aby si ověřili naše chování k jejich miláčkům. Mně osobně povídání s klienty nevadí, ale trochu mě to zdržuje od práce. Takže z hodinového stříhání se stává dvouhodinové.
Někteří pejsci si také velice vymýšlí a v přítomnosti pánečka jsou nesnesitelní, kvičí a snaží se kousat. Po odchodu pána se pes uklidí, jak mávnutím kouzelného proutku.

Jaké služby vlastně takový psí salon nabízí?
Nabízíme klasické stříhání psů, trimování ale i výstavní úpravu určitých plemen psů. Náš salon se zaměřuje také napomoc při dermatologických problémech jako jsou seborea či alopecie aj. Někdy není zapotřebí dávat psovi horem dolem léčiva a kortikoidy, ale pouze navodit přirozené pH a podpořit imunitní systém.
Je možné se s námi domluvit i na balíčkování srsti (ochrana dlouhé srsti před zacucháním a polámáním, především výstavních psů, nejčastěji jorkširů ), nicméně balíčkování srsti většinou klienty učí chovatel, který se danému plemeni věnuje. Chovatel má také větší praxi při rozhodován, í jakému vrhu štěňat jaká kosmetika vyhovuje. Má to v “merku” , jelikož majitelé více komunikují s chovatele než se salonem. Radíme i s výběrem kosmetiky, ale spolupracujeme jen s úzkým výběrem dodavatelů kosmetiky, kterou jsme si vyzkoušeli na svých psech, anebo jsme viděli účinky této kosmetiky.

Před časem jsem se dopustil novinářského aprílového žertíku…1.dubna vyšla reportáž z fiktivního tetovacího studia, kde se provádí tetování psů. Vše bylo doplněno snímky psů – naháčů, divoce ozdobených neškodnými dětskými tetovacími obtisky. Vylekalo mě, kolik přátel vzalo reportáž vážně a začal jsem se obávat, že by takový salon nakonec mohl kdesi vzniknout. Moje obavy se bohužel nyní ukázaly jako oprávněn. Kde jsou tedy hranice, kam by se v psím salonu nemělo zajít? Jaký máte názor na barvení srsti pastelovými barvami, lakování drápků? Doba už je taková, že čím větší šílenost a trend člověk přinese na trh, tím zajímavější je. Upřímně si myslím, že tyto trendy nebudou mít dlouhou životnost. Ať už je to lakování drápků, či, jak říkáte tetování. Tetovat psy a vytvářet různé bláznivé koncepty nepřináší milovníkům psů, podle mne, nic obohacujícího. Je to spíše způsob, jak lidi ohromit a upozornit na sebe.
Barvení mně osobně tolik nevadí, ikdyž u nás v salonu stavíme především na přirozené a nutné péči pro psy, kteří žijí ve velkoměstě. Psi samotní to podle mě nijak neřeší a nevadí jim to, samosebou pokud nemají čupřinu visící přes oči obarvenou na červeno.

Jaká jsou nejčastější přání majitelů psů ve vašem salonu? Existuje nějaký katalog střihů? A jak moc se tyto střihy blíží, či naopak odlišují od standardů plemene?
Všeobecný katalog střihů existuje jen v podobě střihů dle standardů plemen, výstavní psy samosebou musíme upravovat podle nich. U těchostatních však už je na majiteli psa, jaký střih si vybere. V salonech většinou “letí” klasické střihy, všechno na knírače nebo pudla. Nás však dost často navštěvují také zákazníci, kteří si přejí tak trochu jiný střih. Snažíme se s každým střihem vymazlit tak, aby splňoval požadavky majitelů psů. Nynější trendy v podobě asijských střihů, kdy pes více připomíná roztomilé štěně, se od standardních střihů plemene dost liší, ale jestliže pes nechodí na výstavy, nikomu a ničemu to nevadí.

Nemělo by být úkolem chovatelů některých plemen, aby upozornili zájemce o štěně na budoucí náročnou péči o srst? Tedy, že zájemce o štěně afgána či amerického kokra by měl předem vědět, že bude česat a česat - nebo pravidelně a často chodit utrácet peníze do psího salonu?
Myslím, že v dnešní době je jen velmi málo chovatelů, kteří budou budoucího majitele psa “odrazovat” od plemene, které chovají. Šli by sami proti sobě... Z vlastní zkušenosti vím, že chovatelé sice majitele o způsobu péče o srst nějak informují, ale ne dost důrazně a názorně. Majitelé to pak často v praxi neumí řešit včas, nevědí zkrátka, jak na to, takže i když informace mají, nedokážou je převést do praxe,. Není to tak snadné, vždyť každý pes má jinou srst, jinou povahu a reakce.

Lze v psím salonu požadovat špičkovou výstavní úpravu, nebo je lépe se svěřit do rukou zkušeného chovatele a vystavovatele daného plemene? Umím si představit, že pes na výstavě z mnoha různých důvodů neuspěje, tedy nezvítězí a naštvaný zákazník k vám přijde reklamovat.

Určitě je možné vyhledat salon, který vám upraví psa na výstavu. Mnoho majitelů salonů jsou přímo chovatelé, takže je pro ně výstavní úprava běžná. Některé salony ale tvrdí, že dokážou upravovat všechna plemena včetně výstavních střihů, což je hloupost. V tomto případě by si majitelé psa, kteří vyhledávají svůj budoucí salon, měli dát pozor, někde bude asi problém. Náš salon se soustředí na výstavní úpravu teriérů a retrívrů, jelikož s těmito plemeny máme největší zkušenosti. Dovolíme si odmítnout výstavní úpravu některých plemen, se kterými takřka nepracujeme.

Jak vlastně vybrat dobrý psí salon? Co by měl zájemce hledat a čeho se naopak vyvarovat?
Jak jsem již říkala, je třeba dát si pozor na podivné nabídky, které nedávají smysl. Např.: Stříháme všechna plemena i do výstavních střihů. Jeden člověk nepojme informace o střihu 150 různých plemen psů. Dále pozor na extrémně levné ceny střihů! Člověk, který si za svou práci nenechá dobře zaplatit, většinou práci odbude, jelikož bere stříhání jen jako přivýdělek a ne jako kvalitní a dobrou práci.
Také lhostejnost ohledně úpravy… Každý profesionál ví, že vykoupaný a vyfénovaný pes od profesionála vypadá po celkové péči daleko lépe než vykoupaný a učesaný z domova. Pokud vám střihačka při objednání pudla či bišona řekne: “ Vykoupejte si ho doma, bude to rychlejší”, podle mého názoru je takové střihačce naprosto jedno, jak pes odchází ze salonu a jde jí pouze o výdělek.

Jste vzděláním veterinární technička, proč tedy nejste v ordinaci, ale raději v psím salonu?
Na veterině jsem pracovala jako sestra, ale touha po uskutečnění mého snu byla silnější. Nemluvě otom, že finanční ohodnocení sestry na veterině je někdy až k smíchu…
I když veterinářů, kteří se snaží šířit osvětu, je již celkem hodně, málokdo dokáže majitelům skutečně systematicky vysvětlit, jak a proč by měli pečovat o srst svých psů . V ordinaci na to není čas ani prostor,což měmrzelo.
I proto jsme odstartovali jsme projekt „Psí srst“, díky kterému lidé mohou dostat informace jak pečovat o různé typy srsti či o různá plemena psů. Vše zatím formou různých seminářů a školení. Zahájili jsme i spolupráci s útulky, které mají často mix plemen a budoucí majitelé netuší, jak voříšky upravovat. A tímto se zase dostáváme na začátek našeho článku, proč jsem vlastně byla pozvána na Vyšehradského Voříška...
photojs@seznam.cz
Kategorie: zvířata
více  Zavřít popis alba 
  • 16.8.2017
  • 212 zobrazení
  • 0
yao
V pátek 1. dubna 2016 se žáci 4. ročníku zúčastnili mezinárodně konané akce Noc s Andersenem 2016 k podpoře dětského čtení. Již 16. ročník společné pohádkové Noci s Andersenem probíhal na mnoha místech Čech, Moravy, Slovenska, Polska, Slovinska, Ukrajiny. Měli jsme velkou radost, když nás paní Dana Bártková z Městské knihovny oslovila, abychom se pohádkové noci zúčastnili. Od té chvíle se děti velice těšily a nemohly se dočkat, až bude pátek 1. dubna. Ani je nenapadlo, že by to mohl být apríl. Tématem letošního pohádkového nocování bylo 180. výročí napsání pohádky Malá mořská víla. Navíc si děti mohly u snídaně ráno 2. dubna připomenout výročí narození dánského pohádkáře Hanse Christiana Andersena, jehož pohádky dávají křídla mnoha generacím dětí.
Noc je plná překvapení, čtení je naše potěšení.
Karolinka je náš domov, od učení máme pohov,
s knížkou se dnes zabavíme a s Andersenem přespíme.
Konečně nastal den D. Děti se sešly vybavené spacáky, polštářky a plyšáky, karimatkami a něčím dobrým od maminky ve čtyři hodiny u školy, aby mohly v noci naslouchat čtení pohádek a zažít tolik očekávané dobrodružství. Hned na začátku je potěšilo milé překvapení, že si spolu s nimi přišla užít pohádkovou noc i paní starostka Marie Chovanečková. Děti si daly svou výbavu do třídy, kde spaly a vyšly plné očekávání vstříc připravenému programu. Nejdříve jsme navštívili Ranč na Paluchu, kde se dozvěděly mnoho zajímavého o koních a westernu, moc se jim líbilo, že mohly koně krmit a samozřejmě je hladily a hladily… Po návratu do školy si připravily svá místečka na spaní a následovala společná příprava zasloužené večeře. Chvílemi se tousty nestačily „vyrábět“, tak všem chutnalo! Po večeři za námi přišla paní Pavla Dujková se psím kamarádem Benžim, který je speciálně vedený a cvičený pro metodu léčby nemocných, starých, handicapovaných lidí/dětí (canisterapie). S Benžim se dětem moc líbilo, a tak se toto setkání protáhlo až do pozdních hodin. Plni očekávání jsme se uhnízdili u petrolejové lampy kolem paní knihovnice a společně s ní jsme si četli a dozvěděli se spoustu zajímavostí o H. CH. Andersenovi, děti odpovídaly také na předem připravené otázky. Dalším bodem programu byla tolik očekávaná stezka odvahy. Děti mile překvapily, jak byly statečné a taky ukázněné. Tak se jim to „bání se“ líbilo, že za odměnu mohly jít ještě další trasu. Na závěr jsme se společně dívali na očekávaný film Nekonečný příběh. Hodně statečných se dívalo až do konce…a pak už následovalo opravdu velmi pozdní d o b r o u n o c!
Všichni jsme si pohádkovou noc moc užili a bylo nám spolu super! Snad někdy příště… Děkujeme za hezkou organizaci paní knihovnici Danielce a paní starostce Marušce, že se k nám přidala a zajistila nám výborné frgály na snídani. Díky patří i maminkám, že nám také přidaly něco dobrého na zub. Děti byly moc spokojené a to je naše největší odměna.
Na závěr bychom chtěli poděkovat všem, kteří se akce zúčastnili. Paní učitelce Evičce Orságové, panu řediteli Petru Šrámkovi, který nám dal k dispozici prostory ve škole, paní starostce Chovanečkové a Městskému úřadu Karolinka za finanční podporu. Těšíme se na příští rok, další Noc s Andersenem se uskuteční 31. března 2017!
Fotogalerie z akce bude umístěna na webových stránkách základní školy www.zskarolinka.cz, naší knihovny www.karolinka.knihovna./info, a města www.karolinka.cz

Eva Orságová, Daniela Bártková

Naše noc s Andersenem
Matěj Čírtek: Mně se líbilo, když do místnosti přišla paní s Benžim. Líbilo se mi, když jsme byli na ranči. Taky bylo dobré, když paní učitelka dělala tousty.
Barunka Lexová: Spaní ve škole se mi moc líbilo a bylo zábavné. Nejvís se mi líbila stezka odvahy. Noc s Andersenem byla velmi poučná a dozvěděla jsem se něco víc o panu Andersenovi. Líbila se mi i pohádka Malá mořská víla.
Natálka Starová: Pohádková noc se mi hodně líbila. Dozvěděla jsem se o H. Ch. Andersenovi něco nového. Líbí se mi jeho pohádky, třeba Malá mořská víla, Sněhová královna, Holčička se sirkami a Ošklivé kachňátko. Mám jeho knihu i doma.
Klárka Václavíková: Společná akce Noc s Andersenem se mně opravdu moc líbila. Příjemným zpestřením byl i pejsek Benži, který nám ukázal, co se všechno naučil. Napínavá byla taky noční stezka odvahy. Velice ráda bych si někdy podobnou akci zase zopakovala, určitě máme všichni na co vzpomínat.
Jirka Paška: V pátek 1. 4. se naše třída zúčastnila akce Noc s Andersenem. Program mě velmi zaujal, a proto jsem očekával velké dobrodružství. Hned po zahájení jsme se vydali se spolužáky a s paní učitelkou, paní knihovnicí a paní starostkou na nedaleký Ranč Pod Paluchem. Tam jsme poznali, jak se provádí drezura koní. Po večeři následovalo představení se psem Benžim, který pomáhá zdravotně postiženým lidem. Pak nás čekalo zajímavé čtení a rozhovor s panem Andersenem. V noci jsme podstoupili stezku odvahy, při které jsem se i trochu bál. V 6:00 ráno nás probudil poplach, a to byla asi nejméně očekávaná tečka naší akce. Poplach byl zakončen rozcvičkou v tělocvičně. Byl to večer plný zábavy a legrace, ale také jsme se dozvěděli něco nového.
Všem ostatním dětem se pohádková noc také velice líbila. Zajímavá pro ně byla návštěva paní Pavly Dujkové s pejskem Benžim. Další věc, která děti zaujala, byl rozhovor s panem Andersenem, do kterého se s nadšením zapojily. K našemu překvapení děti pozorně poslouchaly a měly zájem dovědět se nové poznatky z jeho života. Také poslech pohádky Malá mořská víla, kterou jim vyprávěla Libuška Šafránková a následně sledování filmu Nekonečný příběh je moc potěšilo. Velký zážitek měly děti při noční stezce odvahy, při které se jim ukázala ve své noční podobě. Ke spokojenosti dětí přispěla také večeře v podobě toustů, děvčata dokonce umyla i nádobí. Spousta dětí donesla taky různé buchty z domova, takže jsme hladem opravdu ale opravdu netrpěli. Na snídani si děti pochutnaly na vynikajících hruškových a tvarohových frgálech. Ranní poplach děti trošku překvapil, ze spacáku se jim po probdělé noci nechtělo, ale na rozcvičku v tělocvičně všichni s úsměvem vzpomínají. Společným přáním všech je si tuto pohádkovou noc zopakovat.
více  Zavřít popis alba 
  • duben 2016
  • 270 zobrazení
  • 0
emikes
BYSTŘIČANÉ PŘIVÍTALI SVÉHO JAPONCE
Eva Mikešková

Bystřice pod Hostýnem / Vyprodáno! Talkshow Hvězdy, jak je neznáte, sledoval zaplněný Klub Sušil s přátelskými úsměvy. Bystřické publikum pozdravila celebrita, která si na hvězdu nehraje.
Známý podnikatel, kterého tu láskyplně oslovují Tomio, si získal sympatie celého sálu.Vzpomínal na dětství strávené v Bystřici pod Hostýnem jako na nejkrásnější období svého života. „Rád jsem chodil do mléčného baru na náměstí, kde jsem si kupoval smaženku a k tomu pil koktejl. Taky vzpomínám, jak jsme pořádali cyklistické závody na Hostýn, předjet autobus, který jel krokem, nebyl problém,“ vybavil si jako malý kluk.
Okamurovy memoáry doplňoval Roman Vojtek v roli zpěváka a mírně upovídaný moderátor Václav Kosík. „Mně by úplně stačil Tomio. Já ho sleduju, v televizi, rádiu, moc pěkně vyprávěl,“ zhodnotila pořad spokojená divačka. Mluvčí Asociace cestovních kanceláří prozradil pikantní zážitky z cest. Rozpovídal se i o negativních životních zkušenostech. „Rozhodl jsem dokázat, že nejsem horší, jen jiný. Začal jsem na sobě pracovat a od té doby jsem se s rasistickými předsudky nesetkal.“
Při autogramiádě knihy Český sen se dostalo na každého, kdo si chtěl s Tomiem potřást rukou. Neoficiální rozhovory a přátelská slova s Bystřičany potvrdily, že slavný Okamura je stále jedním z nich.

TOMIO OKAMURA - MUŽ, KTERÝ MÁ V BYSTŘICI HROB
Eva Mikešková
Bystřice pod Hostýnem / Bystřičané přivítali svého Japonce. V pořadu Hvězdy, jak je neznáte vystoupil podnikatel moravsko – japonského původu, který se tady cítí jako doma.

Odezva diváků v sále byla srdečná, lidé Vás vzali za svého…

Ano, vnímal jsem po celou dobu představení, že mě berou jako jednoho ze svých. Jako člověka, který tu má kořeny. Bylo to jedno z nejlepších talkshow. Cítím se tady jako doma a vážím si toho, že lidé nezapomněli.
Na Bystřici pod Hostýnem nedáte dopustit, uvádíte ji jako místo svého původu…

Pravda je, že z Bystřice pochází celá moje rodina z moravské strany, všichni od maminky.
S Bystřicí mám spojeno celé své dětství. Trávil jsem zde každé letní prázdniny už od svých šesti let na strýčkově chatě, která stojí v místní části Lázně. Znám tady každý kout. Bystřice je mým nejoblíbenějším místem v České republice. Snažím se toto malé městečko propagovat, zmíním se o něm v každém rozhovoru.

Žijí tu ještě Vaši příbuzní?
Maminka pochází ze šesti dětí. Celá starší generace Bystřičanů zná mého strýčka Holíka, který tu pracoval jako praktický lékař. Rodina je tu skutečně zakořeněna. Maminka se sice narodila v Dačicích, ale žila tam jen dva roky. Dnes bydlí v Praze. Všichni příbuzní z maminčiny strany se vrací do Bystřice pod Hostýnem, do rodinného hrobu.

Můžete objasnit, jak japonský doktor z tokijské univerzity poznal blondýnu z Moravy?
Můj bystřický dědeček si dopisoval s lidmi z celého světa. Jednou se mu do ruky dostala adresa patnáctiletého Japonce. Podstrčil jí své tehdy šestnáctileté dceři, že by mu mohla napsat ona. Jenže moji maminku nějaký Japonec vůbec nezajímal, dědeček ji musel neustále urgovat, aby konečně odepsala. Takhle si dopisovali asi devět let, než se uviděli.

Seznámení Vašich rodičů připomíná červenou knihovnu…
No, při prvním setkání ale jiskra nepřeskočila. Tatínek zůstal studovat v západním Německu, což se ukázalo jako cílené. Při dobývání maminky se musela projevit japonská vlastnost, určitá neodbytnost a trpělivá práce. Tatínek šel na to přes rodiče, vozil jim dárky. Babička s dědečkem z Bystřice pak začaly mamince domlouvat, postupně zpracoval i její sourozence.

A byla svatba?
V roce 1966, to maminka poprvé v životě vycestovala, a rovnou do Japonska. Já jsem se narodil už v Tokiu.

Která země je Vašemu srdci bližší?
U mě je to jednoduché, je mi osmatřicet let, z toho jsem dvacet osm let prožil v Čechách, v Japonsku jsem žil všeho všudy deset let. Po tatínkovi mám sice japonské jméno, ale on je z poloviny Japonec a z poloviny Korejec. Moravské krve ve mně koluje nejvíc.Vždy jsem se cítil jako Moravák, bez ohledu na svou vizáž.

Připadáte si jiný?
Jsem hrdý, že jsem Čech, ať mě tak lidi berou nebo ne. Pro můj odlišný vzhled se mi vysmívali, nadávali mi do Číňanů, Vietnamců. Nejsem horší, jsem jen jiný!Všude jinde se mi posmívali, jen tady mi říkali, že mám hezké povidlové oči. V Bystřici jsem se vždy cítil nejlépe na celém světě.

Vaše dětství asi nebyla procházka růžovým sadem ?
Tatínek byl stále v práci, maminka neuměla japonsky, jako blondýnku ji pořád okukovali. Obklopená jen dětmi tam nikoho neznala. Tehdy psychicky onemocněla a musela se dlouhodobě hospitalizovat v Československu, nás děti vzala s sebou. Staršího bratra se ujala babička s dědečkem a o mě a mladšího bratra se neměl kdo starat. Skončili jsem v dětském domově. Člověk si zvykne, že maminka vám dá pusu na dobrou nos a ráno vás probudí, ale najednou jsem nevěděl, jestli se maminka vrátí a kdy. Nemohli mě navštěvovat ani příbuzní, mimochodem stále přetrvává ta obludná praxe, že jsou děti umisťováni daleko od domova.
Starší kluci mě tam šikanovali.Tehdy jsem byl nešťastný, ale z dnešního pohledu to byla jedna z mých největších životních zkušeností, bez kterých bych nebyl, kde jsem . Uvědomil jsem si, že se musím spoléhat jen na sebe, nečekat s nataženou rukou. Začal jsem usilovně pracovat, plánovat a věřit, že to jednou přijde.

Jste úspěšným podnikatelem, jakým se řídíte heslem?
Závist zdržuje! Říkejme si více dobrý den, děkuji a na shledanou a bude nám na světě lépe.
více  Zavřít popis alba 
  • 27.4.2011
  • 687 zobrazení
  • 0
mysticsmile
Malá obec Chrudichromy se nalézá na úpatí kopce Habří v malebné krajině kolem řeky Svitavy asi tři kilometry severozápadně od Boskovic, v nadmořské výšce 316 – 370 metrů. Jindy poklidná víska se sto devadesáti obyvateli ožila minulou jarní sobotu 22. dubna malou slavností.
„Dobré odpoledne, dámy a pánové, vážení hosté, milí spoluobčané,“ předstoupila před shromážděný dav ve velkém sále místního kulturního domu Ing. Radomíra Měkutová. „Srdečně Vás vítáme na historicky první výstavě fotografií Chrudichrom. Vítám mezi námi vzácnou návštěvu místostarostku Boskovic Ing. Jaromíru Vítkovou a ředitelku Muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalovou. A právě díky tomuto muzeu jsme získali krásné výstavní vitríny. Paní ředitelka a její kolegové nám velmi pomohli materiály, radami a informacemi. Vítám též zastupitele naší obce v čele se starostkou paní Jarmilou Tajovskou. Rádi mezi námi vidíme i rodáky a bývalé spoluobčany, kteří už zde nebydlí, ale nezapomněli na nás. Těší nás, že se výstava stala příležitostí, abychom se sešli v širokém kruhu sousedů, známých, přátel, hostů a příznivců Chrudichrom. Na úvod pár slov o vzniku výstavy. V posledních letech jsme s Ivou občas obcházeli vesnici a fotili, co nás napadlo. Kapličku, obchod, lípy u křížku a bolševníky v Janových dolech. Všímali jsme si, jak se mění tvář obce a okolí. Tam zmizela hasičská nádrž, tady přibyly nové domy, tam zanikla cesta. Škoda, že jsme nefotili taky lidi. Mnohé z nich už dnes nemůžeme potkat a pozdravit. Naopak shledáváme nové tváře a všichni se vzájemně míjíme převážně sedíce v autech. Nejen proto nás napadlo uspořádat výstavu fotografií a připomenout si, jak se dřív žilo, co se událo, kde býval hostinec pana Fialy, kde škola, kdo hrál ochotnické divadlo. Výstavu jsme nazvali Chrudichromy v proměnách času. S přípravami jsme začali před rokem, kdy jsme Vás oslovili a společně hledali vhodné snímky. Díky Vaší ochotě se nám sešlo velké množství fotografií a dokumentů. Omlouváme se, že jsme pro tuto výstavu mohli použít jen malý zlomek. Zaměřili jsme se hlavně na první polovinu dvacátého století. Na Vaše novější fotografie se dostane příště. U každého snímku najdete kdo jej zapůjčil, co na něm je a pokud to šlo, i kdy fotografie vznikla. Chtěli bychom poděkovat všem, kteří nám věnovali svůj čas, zapůjčili fotografie a kroniky. Děkujeme také sponzorům za materiální a finanční podporu. Hlavním partnerem je Obec Chrudichromy, svaly při stěhování vitrín zapojili členové Sokola, místní hospodyňky se podílely na přípravě vynikajícího občerstvení. Další dobrovolníci pomáhají tady kolem a je řada dalších, kteří pomohli se skládáním mozaiky výstavy, jíž jsme o Vás a pro Vás společně vytvořili. Děkujeme moc všem. Možná se ptáte, proč nám přípravy zabraly celý rok. Nás na začátku též nenapadlo, kolik si to vyžádá času a úsilí. Studium materiálů, fotografií, dokumentů, popisování, zjišťování stáří, to je běh na dlouhou trať. Založili jsme kvůli tomu Občanské sdružení. Chtěli bychom Vás dnes přesvědčit, že naše úsilí nebylo marné. Záštitu nad výstavou převzal senátor Parlamentu ČR Ing. Stanislav Juránek. Je to čestná pocta a znamení, že patron nad akcí převzal ochranu a svým jménem se zaručuje za její zdárný průběh. Pan senátor nemohl osobně přijet. Zaslal nám zdravici kterou nám nyní přednese místostarostka Boskovic Ing. Jaromíra Vítková.
„Dobré odpoledne, dámy a pánové. Nejprve bych chtěla poděkovat za pozvání a vyjádřit za město Boskovice obdiv nad touto výstavou, jež je prvním počinem u Vás a jak krásnou atmosféru jste zde dokázali dnes vytvořit. A nyní splním milou povinnost, přednesu zdravici od pana senátora a náměstka hejtmana Jihomoravského kraje. Po jejím přečtení zazněl sálem bouřlivý potlesk přítomných. Místostarostka Boskovic Ing. Jaromíra Vítková k tomu dodala: „ Já se mezi Vámi cítím jako domácí, protože Chrudichromy a Boskovice jsou blízcí sousedé. Mně velmi těší, že se ohlížíte do minulosti ke kořenům. U nás v Boskovicích se o to též snažíme. V současné době slavíme 790 let od první písemné zmínky o Boskovicích. Ráda bych Vás pozvala na některý z programů konaných právě k tomuto výročí.. Přijďte na besedy, výstavy nebo koncerty, termíny najdete na našich webových stránkách. Děkuji Vám a přeji pěkné odpoledne.“
„A teď se dostáváme ke kulturní části. Vítáme mezi námi pana Zdeňka Kotoučka a slečnu Kristýnu Sedlákovou. Pan Kotouček je syn řídícího učitele Josefa Kotoučka, který působil zde na chrudichromské škole v letech 1952 až 1968. A protože krásně hraje na housle, požádali jsme jej o krátký hudební vstup. Slečna Sedláková ho doprovodí na elektrický klavír. Zahrají nám dvě skladby. Nejprve Memory z muzikálu Cats a druhou Gavotu, jíž složil Francois – Joseph Gossec.“ Skvělá interpretace byla opět odměněna dlouhotrvajícím potleskem.
„Děkujeme za krásný hudební zážitek,“ pokračovala Ing. Radomíra Měkutová.“ A nyní již k obsahu výstavy. První dva panely ukazují historii obce, národopisné slavnosti, letecké snímky, dobové pohlednice. Dále uvidíte významné osobnosti. V Chrudichromech se narodil legionář z první světové války Antonín Doležel, spisovatel a politik František Loubal, duchovní František Kovář, František Doležel, Jan Kovář nebo Bohumil Chladil. Zde jsme se tak zamotali do rodokmenů, že to bylo občas i obtížné rozluštit,“ zašpásovala za všeobecného smíchu moderátorka. „Na dalším panelu jsou křížky a zvonice. Zde se dozvíte mnoho zajímavých čísel. Další stojan jsme věnovali druhé světové válce. Ukazuje výstavbu dálnice kolem Chrudichrom, totální nasazení na práce v Říši. Šestý panel je věnován škole a ochotnickému divadlu. Další zastavení je rodinný život, křest, první přijímání, svatba. Rekrutům jsme věnovali hned tři snímky. Další panel ukazuje dobové zemědělství. Zde vidíte, že se místní obyvatelé živili převážně prací na poli a chovem dobytka. Další stojany patří Sokolům, Orlům, hasičům a myslivcům. Dětem je určen panel nazvaný Na dvorku. Nejmenší zde uvidí domácí zvířata. A pak si mohou zkusit omalovánky. Pro zpestření je venku čeká skákací hrad, jenž zapůjčila organizace KDU ČSL. Poslední tři panely přestavují historii Chrudichrom, archeologické výzkumy v katastru obce. Nálezy pozůstatků osídlení sahají až do doby kamenné. Pak zde uvidíte snímky z roku 1931. Představují tehdejší náves, pastoušku a jeden z obytných domů. Kontrastem je současný snímek vsi, jenž jsme zde pro porovnání umístili. Poslední panel vzpomíná na události z obecní kroniky, je zde dopis od pana senátora a prameny k výstavě. Na stole můžete prolistovat hasičskou kroniku, knihu sjezdu rodáků, pokladní zápis o novém budování místní zvonice a báječné knihy pro hospodyňky. První obecní kronika se bohužel nedochovala. Shořela při velkém požáru v roce 1910. Po náročné cestě výstavou přijde vhod malé občerstvení, jež připravily a napekly naše obětavé ženy. Při odchodu pak můžete zanechat Vaše připomínky, náměty a postřehy v Pamětní knize. Posledním překvapením jsou omalovánky z Chrudichrom pro malé i velké. Najdete v nich obrázky z historie inspirované konkrétními místa y postavami. Vidíte, že výstava toho nabízí hodně, na své si přijde každý. Tímto považujeme výstavu za zahájenou a přejeme skvělý kulturní zážitek.“
Pro pořadatele nastala chvíle volna, čehož jsem využil a vyzpovídal paní Ivu Unčovskou: „Bydlím v Chrudichromech od narození a moje kamarádka Ing. Radomíra Měkutová taktéž. Prožívaly jsme zde dětství, mládí, běhaly kolem dědiny, sbíraly šípky. Začalo to tím, že jsme si pořídily digitální fotoaparáty a fotily Chrudichromy ve všech ročních obdobích. Objevovaly jsme dávno zapomenutá místa. Byl to pro nás balzám na duši v dnešním hektickém uspěchaném světě. Přicházejí noví mladí, kteří zde stavějí a starousedlíků ubývá. Obraz babiček s konvičkami, jak jdou blátivou cestou do místní jednoty pro mléko je již dávno ztracen v propadlišti dějin. Dnes se lidé znají jen podle značky auta, běžný sousedský život se jaksi nekoná. Proto jsme si řekli, že s tím musíme něco udělat. Začaly jsme shromažďovat dobové fotografie a přišly na nápad uspořádat výstavu Chrudichromy v proměnách času. Místní zastupitelstvo nadšeně souhlasilo. Pro nás tímto začala mravenčí práce sbírání snímků od lidí, skenování, popisování, dělení, studium kronik obce, hasičů, Sokolů, knihy o znovu vybudování zvonice. Jely jsme do blanenského archivu, kde jsou úžasné školské kroniky, zápisy o divadlech, výsadbě dětského sadu... Sešlo se asi tisíc fotografií od zhruba od roku 1910 – 1970 a vyvstala otázka co dál. Založily jsme Občanské sdružení Chrudichromský šípek. Okolo obce totiž rostou šípkové keře, jež na podzim ke koloritu Chrudichrom neodmyslitelně patří. Protože dnes se vše točí kolem peněz, musely jsme také nějaké sehnat. Obrátily jsme se na Obecní úřad. A tak jsme dnes zde i s naší výstavou. Velmi nám pomohl bývalý starosta pan Josef Kovář, který si pamatoval kdo ke komu v rodinách patří. A nyní přiložil i ruku k dílu při montáži výstavy. Letos chceme ještě uspořádat na podzim lidový jarmark, kde by své výrobky a výpěstky prezentovali především naši občané. A potom ještě tématickou přednášku. Jsem velmi ráda, jak k přípravě výstavy naši místní přistoupili. Hospodyňky Marie Doleželová, Dana Svobodová, Ludmila Kovářová, Věra Vrajová a Ludmila Oujezdská zcela nezištně a zadarmo napekly obrovské množství koláčů, udělaly chlebíčky, obložené mísy a další občerstvení. David Svoboda se postaral o uzeniny. A takto by to mělo vždy na vesnici vypadat,“ řekla na závěr Iva Unčovská a dodala: „Držte nám pěsti.“
Já jen připomenu, že výstava přináší nám boskovickým měšťákům velké obohacení. A především jsme strávili příjemné sobotní odpoledne mezi pohostinnými, prostými, dobrosrdečnými lidmi, kde se nehraje falešně a kteří to s kulturním, společenským a sportovním rozvojem své malebné obce myslí vážně.
Více: http://chrudichromy.svazeksvitava.cz/index.php?nid=442&lid=cs&oid=1447
www.boskovice.cz – zde najdete i plné znění zdravice senátora a náměstka hejtmana Jihomoravského kraje Ing. Stanislava Juránka.
více  Zavřít popis alba 
  • 22.4.2012
  • 711 zobrazení
  • 0
pcupr
Podkarpatská Rus 2.-11.9.2011

Kdysi, tak před třiceti lety, na Lomničáku mi ukazoval kámoš, zde pracující, nějaké kopce na obzoru a řekl to je Hoverla, nejvyšší kopec Ukrajiny, to je třista kilometrů daleko. Něco přes dva tisíce metrů. V zimě roku 1984 jsme uskutečnili skialpový přechod hřebene Rodney v Rumunsku. Po začátku v mlze a vichřici, se vyjasnilo a z hřebene jsme viděli , za pásmem Maramureše , už v tehdejším SSSR, mohutné zasněžené kopce, prý že Hoverla a Pietrosz(Pietrosul).
V mé knihovně jsou nějaké knihy od Luise Trenkera z třicátých let a v nich foto pojmenované“ Pietroš v Huculských Alpách“. A další s chlapíkem v pumpkách na lyžích s nápisem „Na Pietrosulu“
Pietroszů nebo Pietrosulů je na tomto konci Karpat několik. Je na Rodney a na Calimani. Možná ještě další. Nějak mě splynuly, Hoverla ne. Postupem doby jsem si dal dohromady , že Trenker mluvil o Pietroszi , který je vedle Hoverly a můj zájem o tuto část Karpat se zvyšoval.
Dlouho to nějak nevycházelo. Práce, horolezci sem moc nechtějí , na lezení tu nic není.
Vyšlo to až letos . Využil jsem zájezdu Klubu českých turistů Hodonín , který organizoval Jura Michenka( a hned napíšu , že dobře), s p. Paškem. Ještě se přidal Kolda a tak jsme 2.září odjeli autobusem na Ukrajinu.
S turisty si rozumím víc než s těmi moderními sportovními lezci, jaksi mají většinou větší přehled o horách a o přírodě, historii, než ti co jsou omezeni klapkami sportovního lezení na očích a uších.
Jako handicap jsem u sebe viděl to , že jsem před odjezdem neměl čas si prostudovat nic o historii tohoto konce Evropy, zvaného u nás Podkarpatská Rus, a na Ukrajině Zakarpatská Ukrajina. No něco jsem znal z dřívějška a s tím jsem musel vystačit.
Po dvacetihodinové jízdě autobusem jsme přes Chust dorazili do Jasině, kdysi nejvýchodnějšího místa Československa. Někteří zcela určitě slyšeli prvorepublikové heslo „Od Jasině do Aše, republika je naše“. Ubytování bylo v turbáze Edelvajs. Původně to byl hotel „Budapešť“ , vybudovaný maďarskou armádou po okupaci Podkarpatské Rusi v r. 1939. Na zdejší poměry bylo ubytování v pohodě.
Mým plánem bylo jít cca na tři dny na hřeben černohorské poloniny , v jejím hřebenu je i Hoverla(2061m.n.m.). Kolda mě ovšem zpracoval, abychom ze začátku šli s ostatními.
Takže druhý den jsme vyrazili na nejvyšší kopec Svidovské poloniny Bliznici Vycházeli jsme z dědiny Kvasy. Ještě v dědině nás dopadl strážce „zapovedniku“(rezervace) a museli jsme zaplatit vstupné do národního parku – 20 hřiven na osobu.
Nejsem zvyklý chodit ve velké grupě. Ale během první hodiny chůze se rozpadla na skupinu rychlejší A, pomalejší B , vlky běžce(asi AA) a těch co byli chvilku tam i tam. Čelo skupiny od posledních dělilo něco přes hodinu. Tak mě napadlo co by se dělo, kdyby se někomu něco stalo, nebo změnílo počasí. Z Kvasů na Bliznici (1781m.nm.) je převýšení cca 1200m, což je poměrně dost. Nakonec , ale na vrchol dorazili všichni, i ti co si po cestě ovazovali kolena, a tvrdili , že už nebudou kouřit. A některým jsem ani nestačil. Trochu nepříjemně mě zaskočila maďarská mapa, její autoři měli ve vrcholech Bliznice zmatek a měli zde dokonce o vrchol více. I při další činnosti se mapa ukazovala jako nepříliš přesná . No, Maďaři.
Sestup byl do vznikajícího lyžařského centra Dragobrat, kde je několik desítek v létě , opuštěných penzionů a jedna otevřená hospoda. Odtud nás odvezl objednaný „gruzovik“ GAZ 66 za zpěvu písní do Jasině. Jízda gruzovikem by byla kapitola sama pro sebe a mluvila by o dobré kvalitě stroje, zkušenosti řidiče Váni, mizerné , ale zde normální , kvalitě cesty.
Druhý den byla v plánu Hoverla. Autobus nás zavezl přes Jablonické sedlo, pod východní svahy Karpat a přes Vorochtu na turbázu Zarosljak. Opět se platilo 20 hr za člověka. Všichni šli hned směrem na Hoverlu. S Koldou jsme to měli naplánované na dva dny. Šli jsme podle hřebene na jih pod vrchol Turkul k Nesamovytym ozerúm(plesům) , na hlavní hřeben a směrem na Hoverlu, kde jsme byli asi v 18.00 večer. Po cestě nás provázeli hraniční patníky bývalé čs.- polské hranice.
Pod vrcholem Turkul byly zbytky palebných postavení, zřejmě z první světové války, kdy zde probíhala frontová linie mezi rakouskou a ruskou armádou.
V roce 1914, na podzim, 8.carská armáda gen. Brusilova udělala průlom, vytlačila honvédy gen. Pfalzer Baltina, dostala se do Jasině, a údolím řeky Tisy až Sighetu Marmatie. Před zimou ovšem Rakušáci , naopak vytlačili Rusy a opevnili se na horských hřebenech. Poté se fronta ještě několikrát převalila přes tyto hřebeny hor. Což se opakovalo o třicet let později, kdy se zde Rudá armáda pod velením gen. Grečka probíjela přes Karpaty.
Tábořili jsme pod Hoverlou, kousek nad sedlem Sedlovina. Večer jsme udělali ohník proti medvědům. Jako obyčejně na horských hřebenech je problém s vodou. I když je kolem Hoverly a Pietrosze značeno v mapě spousta pramenů, byl kolem nich takový binec, že velkou důvěru ve mně nevyvolávaly. Pod Hoverlou je ale dokonce bivakovací chatka.
Druhý den ráno nás vzbudilo hřmění, vstali jsme ještě za tmy, něco pojedli, sbalili se a u Sedloviny našli pramen vody, kde jsme povařili. Směrem pod Pietrosz odtud vede vrstevnicová cesta tzv.: Stará rakouská vojenská silnice, kterou postavili rakouští sapéři za I. svět. války pro zásobování jednotek na horském hřebeni. Spojuje přes horské sedla Kvasy s Lazesčinou. Po této cestě, jsme došli pod Pietrosz, na který se nám podařilo vystoupit ještě před deštěm. Nahoře je větrem poničená kaplička a ohnutý kříž z nějakých nekvalitních ocelových profilů. Už většinou za deště jsme sestupovali směrem na Jasiňu, což bylo cca 17km. Ze začátku po horských loukách, pak ovčích a dřevařských stezkách a přes huculské samoty. Po cestě jsme objevili zbytky zákopů a bunkrů Arpádovy línie, na které se Maďaři v r.1945 chtěli bránit Rudé armádě. Do Jasině jsme došli za hustého deště. První co bylo , že jsme si dali po vodce a pivu, což pro dva vyšlo na cca 50kč. No, neber to. Poté jsme zašli na Edelvajsu na večeři. Což byla zase nějaká huculská specialita. Doma jez co máš , venku co ti dají.
Další den jsem odpočíval. Tak jsem si již za slunečného počasí prošel bunkry nad Jasiní a podíval se na celodřevěnou Strukivskou cerkev. Spousta lidí zde mluví česky nebo slovensky, tak jsem občas s někým zapředl hovor.
Příští den, ve čtvrtek, jsme jeli ještě jednou na Pietrosz. Vyjeli jsme Gruzovikem, který řídil opět šofér Váňa, pod nám již známé sedlo pod Pietroszem. Jeli jsme po staré vojenské cestě z Lazesčiny. Něco takového jsem na autě ještě nejel. GAZ měl náhon na všechny čtyři kola a některé serpentiny musel točit na třikrát, ale zejména byla cesta strmá a rozbitá těžbou dřeva. Poslední, kdo ji dávali dohromady, byli snad českoslovenští ženisti před II.svět. válkou.
Na Pietroszu bylo opět špatně, dost fučelo. Viditelnost mizerná. Sestoupili jsme cestou na Kvasy. Chvílemi,v závěru , dost pršelo. Organizace klapala a čekal nás zde autobus.
V pátek byl jen autobusový zájezd do Jaremči, kde působil Oleksa Dovbuš – zbojník a při zpáteční cestě zastávka na Jablonickém průsmyku, kde se za první i druhé světové války hodně bojovalo.
V sobotu jsme už odjížděli domů. Jelo se přes Koločavu, kde působil, další zbojník Nikola Šuhaj , kterého popsal ve své knize Ivan Olbracht. Nikola Šuhaj, jeho bratr Jura , má zde na hřbitově hrob. Dost mě mrzelo , že jsem nenašel hroby českých četníků, které Šuhaj zastřelil. Až doma jsem se dočetl, že jsou za školou. To je ta špatná příprava před odjezdem. Zaujal mě památník a muzeum sovětským vojáků padlým zejména v Afghanistánu a Čečensku, s transportérem BRMD. Bohužel muzeum bylo zamčené , tak jsem tam nakukoval jen přes vchodové mříže
Večer nás čekal ještě jeden nepříjemný zážitek a to neschopnost maďarských celníků a policajtů , ale co by jeden mohl chtít po maďarském policajtovi. V neděli ráno jsme byli doma.
Když to shrnu. Byl jsem spokojený. Organizace zájezdu byla velmi dobrá, program a ubytování optimální. Pro nás je na Ukrajině levně, dost lidí zde mluví česky a sami se k vám hlásí. Občas se někde v hospodě objevuje takový ten ruský nezájem, ale hned vedle je to jinak. Vodka je tu lepší a levnější než u nás. Holky chodí na vysokých podpatcích po rozbité šotolinové silnici. Být ševcem, tak tu musím mít plno kšeftů.
Některým i podstatně starším turistům jsem skoro nestačil. Trochu mě, ale, zarazilo, že nepočítají s možností problémů v horách. Rozptýlenost celé skupiny mě zarážela. Lékárničky, svetr navíc, to se nevedlo. V září v horách může klidně sněžit. Zato na každém vršku štamprla , to byla pozitivní věc. Orientace- kdo neumí s mapou, může tu mít problémy. Kolda měl GPS v mobilu, není to špatná věc.
Negativní zážitek – maďarský celník, ale ten už nemůže zkazit celkový dojem.

Pavel
více  Zavřít popis alba 
  • září 2010 až září 2011
  • 171 zobrazení
  • 0
reklama