Hledání

33 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

klt
Podle místní pověsti je založení Telče spojováno s vítězstvím moravského knížete Otty II. nad českým Břetislavem r. 1099. Na paměť bitvy prý založil vítěz kapli, později kostel a osadu, dnešní Staré Město. Historicky doložená je teprve zpráva o zeměpanském dvorci a strážní věži s kostelíkem – sídle královského správce. Toto královské zboží Telč vyplatil Karel IV. nejprve ze zástavy (1335) a později za pohraniční hrad Bánov (1339) s Jindřichem z Hradce. Tento rod zakládá novou Telč. Předpokládá se, že to byl Menhart z Hradce, který po roce 1354 postavil hrad, kostel, vodní opevnění a gotické domy po obvodu rozsáhlého tržiště. Rozvíjející se město, obdařené již od Karla IV. právem hrdelním a výročními trhy, trpělo v dalším čase požáry (1386 vyhořela celá západní polovina náměstí včetně kostela a radnice) a později husitskými bouřemi. Podle městské kroniky, založené 1359 ( a později ztracené), byla Telč – kromě hradu – dobyta 1423 husitským vojskem pak Janem Hvězdou z Vícemilic. Město se dlouho vzpamatovávalo, i když získalo v 15. století další privilegia (jarmark, vaření piva, prodej soli).
V polovině 16. století se ujímá telčského panství Zachariáš z Hradce a nastává doba rozkvětu pro hrad i město. Osvícený a bohatý velmož (též díky sňatku s Kateřinou z Valdštejna) přestavuje velkoryse gotický hrad a přistavuje renesanční zámek. Italští řemeslníci povolaní na zámek pomáhají měšťanům přestavět gotické příbytky a úhledné domy se štíty a podloubím. V té době byl také vybudován městský vodovod, nový špitál, založeny cechy, nové rybníky, nový způsob hospodaření. Zachariáš i ostatní z Hradeckého rodu umírají bez mužských potomků a tak Lucie Otilie, sestra posledního z nich, přivádí na Telč (i na Hradec) r. 1604 svého manžela Viléma Slavatu (známého místodržícího z pražské defenestrace r. 1618) a s ním nový rod.

zdroj: http://www.telc.eu/turista_a_volny_cas/historie

Podle barokní legendy, zaznamenané koncem 18. století Janem Pavlem Bílkem, měly počátky města sahat do poloviny srpna 1099. Tehdy moravský markrabě Otta II. založil jako výraz vděčnosti za vítězství v souboji s knížetem Břetislavem kapli Panny Marie na dnešním telčském předměstí Staré Město.
Podle současného stavu poznatků sahají skutečné počátky Telče do přelomu 12. a 13. století. Tehdy se zde nalézala slovanská osada. Na vyvýšenině nad ní měl místo zeměpanský dvorec, jemuž vévodil románský kostel s věží. V průběhu 13. století se osídlení dále rozvíjelo. Rozšířilo se i na území dnešního Náměstí Zachariáše z Hradce a staroměstského předměstí.
V květnu 1339 přešla celá lokalita z majetku Jana Lucemburského do rukou Oldřicha III. z Hradce. Tato změna byla významným impulsem dalšího rozvoje. Telč se v polovině 50. let 14. století právně konstituovala a stala se městem. Nové vrchnosti přestal vyhovovat zastaralý dvorec a proto si v severním rohu městské zástavby začala budovat gotický hrad. V jeho bezprostřední blízkosti vznikl v letech 1360 - 1370 farní chrám sv. Jakuba. Zároveň bylo postaveno nové opevnění, které sestávalo z kamenných hradeb, dvou bran a soustavy propojených rybníků. Pod hladinou rybníků zanikla původní slovanská osada, ostatní obydlí vně hradeb vytvořila základ pro budoucí telčská předměstí. Městské jádro se od té doby nacházelo uvnitř pevných hradeb. Na jeho území začaly vznikat první stavby, obklopující protáhlé tržiště, dnešní Náměstí Zachariáše z Hradce. Gotický tvar města je dodnes patrný. Dynamický rozvoj Telče roku 1386 zbrzdil požár, jemuž padl za oběť farní chrám s farou a další téměř tři desítky domů.
Následky požáru přiměly hradeckou vrchnost k vydání prvního privilegia městu, ale ani počátek 15. století do města klid nepřinesl. Během tažení Jana Hvězdy z Vícemilic na podzim 1423 byly zřejmě některé stavby poškozeny. Přesto se Telč v listopadu 1437 stala kulisou pro pobyt císaře Zikmunda Lucemburského. Teprve polovina 15. století znamenala uklidnění. Upravoval se panský hrad a svatojakubský farní chrám. Zásluhou Jindřicha IV. z Hradce je pozdně gotické umění v Telči přítomno na mnoha místech. Pozdně gotické období ukončil opět požár, který její vnitřní část postihl roku 1530. K přestavbám měšťanských domů docházelo mezi léty 1535 - 1555, zásadní impuls přinesl do města jeho nový majitel Zachariáš z Hradce. Telč i s přilehlým panstvím získal od svého staršího bratra Jáchyma rodovou úmluvou v září 1550. Brzy poté podnikl cestu do severní Itálie, odkud si přivezl zálibu v renesanční architektuře. V jejím duchu nechal přestavět a zvětšit své zámecké sídlo, které se tak stalo jedním z největších skvostů renesanční architektury v českých zemích. Do dnešních dnů si renesanční tvář uchovala řada domů stojících na náměstí, které získaly podloubí a novou podobu štítů. Telč se stala sídlem děkanství. Kromě Telče stál Zachariáš z Hradce i u renesančních přestaveb nedalekých Slavonic či loveckého zámečku Roštejn, krajinu obohatil novými rybníky.
Po vymření pánů z Hradce se majiteli Telče stali Slavatové z Chlumu a Košumberka. V jejich čele stál Vilém Slavata, který pomohl městu přečkat třicetiletou válku bez větších ztrát. Roku 1650 vymohl na císaři Ferdinandu III. nový znak pro Telč, který se používá dodnes. Manželka Vilémova syna Jáchyma Oldřicha Františka, rozená hraběnka z Meggau, po úmrtí manžela zastávala v letech 1648 - 1657 úřad hofmistryně budoucího českého krále a císaře Leopolda I. V květnu 1651 založila v Telči jezuitskou kolej, k níž brzy přibyly další budovy. Uvnitř hradeb tak vznikl rozsáhlý komplex řádových staveb. Ještě ve druhé polovině 17. století došlo k úpravám a budování. Od sklonku 17. století Telč náležela do vlastnictví nových majitelů. Poslední potomek Slavatů Jan Karel Jáchym odmítl převzít rodové dědictví. Tak získali město Lichtensteinové-Kastelkorni.
K nejvydařenějším dílům náleží barokní poutní cesta Na Dlážkách, která okolo poloviny 18. století spojila centrum města se staroměstským předměstím. V baroku doznala konečné podoby řada průčelí měšťanských domů. V 60. letech 18. století Telč získali Podstatští z Lichtensteina. Již od sklonku 18. století se Telč orientovala na rozvoj školství.
Druhá polovina 19. století dala v Telči vyniknout řadě pozoruhodných osobností. První vlaky do Telče přijely roku 1898.
V rukou Podstatských zůstala až do roku 1945. Na bohatý historický, umělecký a architektonický odkaz se snažila navázat i socialistická správa. Svou pozornost zaměřila především na historické jádro Telče, tedy zámek a domy obklopující náměstí. Roku 1970 prohlásilo Ministerstvo kultury toto území za Městskou památkovou rezervaci. Snaha uchovat svěřené dědictví patří k prioritám i v nejnovější době. Tyto aktivity podpořilo roku 1992 zařazení Telče na prestižní Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. O tři roky později byl Státní zámek prohlášen Národní kulturní památkou a telčské předměstí Staré Město, unikátní celek lidové architektury sklonku 18. a 19. století s barokním komplexem kostela Matky Boží, špitálu a kaple sv. Rocha, se v témž roce stalo památkovou zónou.

zdroj: https://www.cz-milka.net/pamatky/04-mesta-a-obce/telc/
Kategorie: architekturaměsta
více  Zavřít popis alba 
37 komentářů
  • 28.6.2013
  • 128 zobrazení
  • 12
pidilidi
Jednotlivá zastavení jsou součástí Lašské naučné stezky.

Trasa : http://www.wandermap.net/cs/route/2079756-koprivnice-bezrucova-vyhlidka-raskova-vyhlidka-sostyn/#gsc.tab=0

Přírodní park Podbeskydí, kterým větší část stezky prochází, byl vyhlášen dne 1.1.1993 na území dřívějších oblastí klidu Červený kámen a Kojetín. Přírodní park zahrnuje území Podbeskydské pahorkatiny, která se rozkládá v jihovýchodní a jihozápadní části okresu Nový Jičín, a část okresů Frýdek-Místek a Vsetín. Území má pestrou geologickou a geomorfologickou stavbu. Ta vytváří lepší předpoklady pro udržení genofondové základny většího množství organismů než samotný masív Beskyd. Neopakovatelné, malebné a krajinářsky cenné scenerie zůstaly zachovány v oblasti Štramberské vrchoviny, kam patří i oblast Kopřivnicka.

HRAD ŠOSTÝN (pův. názvem Schornstein) byl založen koncem 13. století (vystavěn kolem roku 1290) hrabětem Jindřichem z Hückeswagenu.

Ve vstupní části do hradu stála nad dřevěným přístupovým mostem v poslední části padacím štíhlá válcová věž. V průměru měla necelých šest a půl metru. Bylo z ní vidět na věž štramberského hradu, nejbližšího strategického bodu v rámci soustavy (řetězce) opevněných sídel strážců Moravské brány. Spolu s docela malým dvorkem a strážnicí pro posádku byla vysloveně obrannou částí. Do zřejmě věžové brány s propadlištěm, zčásti vytesané do skály, se přicházelo po druhém mostě s propadlištěm. Hned za bránou bylo obytné stavení a nevelký dvůr. V jižní části nádvoří stálo jádro hradu, nyní nejlépe zachovaná část. Vnitřní hrad obepínal příkop a mohutný val, na jihu, na západě a na východě zdvojený nezbytnou palisádou. Než se příchozí dostal až sem, musel zřejmě zdolat ještě dva opevněné pahorky. Zatímco hrady Hukvaldy a Starý Jičín stojí na osamělých kopcích, Šostýn vyrostl ve stínu Pískovny, v poměrně nevýhodné poloze. To mohlo být v dobách vyspělejší dobývací techniky důvodem jeho ztečení a zboření. Studna na hradě asi nikdy nebyla a vodu jeho obyvatelé brali zřejmě z cisterny. Podle zvyku se do ní sváděla soustavou dřevěných okapů ze střech, protože jí na hradech bývalo spíše méně než více.

Hrad náležel olomouckému biskupství, které jej často udělovalo v léno světským feudálům. K nejznámějším správcům hradu patřil olomoucký biskup Mikuláš z Rýzmburka (kolem roku 1389), který si hrad oblíbil a často na něm pobýval. Hrad byl obléhán r. 1404 polským vojskem a někdy brzy po roce 1420 byl dobyt biskupským vojskem, které vypálený a pobořený hrad předalo zákonnému majiteli. Ten však již hrad neopravil. Hrad byl natrvalo opuštěn a chátral. V polovině 19. století za vlastnictví zemanského rodu Rašků byly jeho nadzemní části strženy a materiál použit na výstavbu továrny na hliněné zboží. V roce 1945 přešel hrad do státního majetku.

Zajímavé dějiny má hrad od počátku 20. století. S jeho soustavným výzkumem začal v roce 1935 místní vlastivědný pracovník Emil Hanzelka. Ve 30. letech byly odkryty základy jádra hradu, byla provedena konzervace odkrytých zdí. Od konce 30. let do konce let 80. sloužil hrad jen výletníkům a vandalům. Od roku 1988 se v lokalitě provádí záchranný archeologický výzkum spojený se záchovnou údržbou vykopaných zbytků zdí a hradeb. Četné archeologické nálezy (např. Šostýnská Venuše) jsou vystaveny v expozici muzea Fojtství.

Na nejvyšším místě zříceniny hradu Šostýna se nachází Žižkova lípa. Byla pojmenována v roce 1933 Klubem československých turistů. Nazvána tak byla podle posledních držitelů hradu Šostýna, kteří příslušeli k moravské husitské šlechtě. Její stáří je asi 200-250 let.

Ve zříceninách hradu, v hromadách suti a v puklinách ve skále jsou důležitá zimoviště obojživelníků a plazů.

Architektonický popis hradu
Pro vlastní hradní stavbu bylo využito dvou samostatných pahorkovitých útvarů. Za součást hradního jádra můžeme považovat i v pořadí třetí pahorek, jelikož se nachází ještě v prostoru vymezeném vnějším opevněním. Palácová část hradu je od druhého pahorku oddělena nehlubokým, ve skále vytesaným příkopem o šířce 8-10 m. Jádro je obehnáno dvojnásobnými schodovitě klesajícími příkopy a valy na nejvíce ohrožených stranách východní, severní a jižní části. Západní svahy klesají velice strmě k bezejmennému přítoku Kopřivničky, takže další valové či hradební opevnění zde bylo zbytečné. Na druhém severním pahorku byla vedle další drobné zástavby prokázána přítomnost válcové útočištné věže bergfritu o celkovém průměru 6,3 m. Objekt nalézající se jihozápadně od věže byla nejspíše budova strážnice se sídlem vojenské posádky hradu. Šostýn byl hradem střední velikosti a za svého poměrně krátkého trvání (cca 150 let) byl velmi dobře vybaven. Někdy okolo roku 1420 byl však dobyt, vypálen a opuštěn. Poslední ránu mu ale zasadilo v polovině 19. století násilné rozbourání všech hradních zdí za účelem získání materiálu pro stavbu kopřivnické továrny na hliněné zboží, tzv. kachlovky.

Hradní palác
Nejdůležitější stavbou hradu byl původně dvouprostorový palác, který je situován na nejlépe chráněném místě celého hradu. Zdi paláce obrácené do vnitřní zástavby mají sílu cca 3 m. Palác měl sloužit i jako případné poslední útočiště obránců a na svou dobu byl velice dobře vybaven. Jak potvrdily archeologické nálezy, měl nejméně jednu místnost vytápěnou kamny z komorových kachlí. Ve druhé severozápadní sklepní místnosti pod palácem byl nalezen velký počet zdobených dlaždic s reliéfem dubového listu, z čehož lze usuzovat, že se nad touto sklepní místností nacházel nejspíše rytířský sál, jehož podlahu zdobila výše uvedená dlažba. Palácové sklepy měly pouze hliněnou podlahu provedenou jako výmaz původního skalnatého podloží a sloužily zejména jako zásobárny potravin a vína.

Šostýnský bergfrit
Šostýn se řadí k hradům tzv. bergfritového typu. Bergfrit je útočištná nejčastěji okrouhlá hlavní věž, která v případě potřeby mohla poskytnout obyvatelům hradu poslední útočiště a být zcela samostatně bráněna. Proto v úrovni přízemí neobsahovala žádné otvory. Její temné přízemí mohlo být využito jako vězení („hladomorna“) nebo skladovací prostor. V dobách míru nebyl bergfrit obýván a proto také ani jeho interiéry se k tomuto účelu nevybavovaly. Na Moravě se první bergfrity objevují již před polovinou 13. století a mezi hrady tohoto typu lze z okolí Šostýna zařadit ještě hrad Hukvaldy, Starý Jičín a Štramberk, jehož válcový bergfrit známá „Trúba“ je dnes hojně navštěvovanou turistickou atrakcí. Hrady Hukvaldy, Šostýn, Štramberk a Starý Jičín, které byly strážními hrady v oblasti Podbeskydí, vykazují určitou příbuznost a leží téměř dokonale na jedné přímé linii.

Archeologické bádání na Šostýně
Jako jeden z prvních se historicko-stavební stránkou hradu začal zabývat ve dvacátých letech 20. století Gustav Stumpf a po něm také Rudolf Příhoda. Práce byly značně ztíženy tím, že zbytky hradu byly zasypané vrstvou suti.

„Zlatou dobou“ bádání byla třicátá léta, kdy se hrad dočkal větších vykopávek zejména díky zdejšímu rodákovi Emilu Hanzelkovi, který založil tzv. „ Šostýnský kroužek“. Mezi zajímavé nálezy z této doby lze zařadit například kamnové kachle, dlaždice z pálené hlíny s reliéfem listu, 2 pražské groše Václava II. a v neposlední řadě sošku ženy zvanou Šostýnská Venuše. Řadu nalezeneckých věcí lze dnes shlédnout v expozici muzea Fojtství v Kopřivnici.

V roce 1987 byly na hradě obnoveny restaurátorské práce a zároveň probíhal stavebně-historický průzkum celého hradního areálu, při kterém byly odkryty další dosud neznámé části hradu. Tyto práce byly dokončeny na konci devadesátých let 20. století a také díky nim se z Šostýna stala významná historická lokalita.

Zdroj : informační tabule, http://www.lasska-brana.cz/cz/lasska-brana/bezrucova-vyhlidka-subjekt838.html
více  Zavřít popis alba 
117 komentářů
  • 22.10.2012
  • 255 zobrazení
  • 1
klt
Ve 12. století existovala u brodu přes Ohři osada Luna. Počátkem 13. století vystupuje na několika listinách Jan z Loun. V polovině 13. století došlo k založení města východně od původní osady, na dvou dopravních tepnách – řece Ohři a Zemské cestě z Prahy. Osada Luna nezanikla, ale stalo se z ní Žatecké předměstí. Založení města bylo nejspíše dílem kolonistů ze Saska. V literatuře je uváděno založení města roku 1253. Toto datum však nemá žádné historické opodstatnění. Rozloha Loun uvnitř hradeb byla 10,5 hektaru. Tím se Louny řadily k nejmenším ze 32 královských měst. Zároveň s městem byl založen u Pražské brány dominikánský klášter. Byl v něm kostel Panny Marie a kaple sv. Barbory. Až z roku 1295 máme první zmínku o Lounech jako konstituovaném městě.
Po smrti posledního přemyslovce Václava III. rozbil roku 1306 u Loun tábor římský král Albrecht Rakouský. Vedl do Čech vojenskou výpravu na podporu královské kandidatury svého syna Rudolfa. Není známo, zda do Loun vstoupil. Z období vlády Jana Lucemburského, z roku 1317, pochází nejstarší listina zachovaná v lounském archivu. Král v ní městu odpouští placení berně na 6 let s tím, že z ušetřených peněz mají opravit hradby. Roku 1325 musel Jan Lucemburský potvrdit Lounům některé výsady, protože středověcí obyvatelé Loun svá privilegia ztratili. Před rokem 1331 založil zdejší rychtář Fricek Bér na třetím a nejmenším předměstí Benátkách druhý klášter pro magdalenitky. V polovině 14. století byla správa města v rukou asi dvaceti starousedlých německých rodin. Ale už tehdy se zde nacházela Česká ulice. Její poloha vypovídá o tom, že němečtí zakladatelé města obsadili rynk. Na prahu husitských válek už byly Louny české. Před rokem 1349 postily Louny dva velké požáry. Obraz zkázy zapůsobil ještě roku 1350 na Karla IV. Ten městu odpustil na 5 let placení berní a pozastavil splátky dluhů. Roku 1352 Karel IV. udělil Lounům právo vybírat ungelt ze soli. Roku 1397 přešly Louny pod míšeňskou správu, protože Karel IV. nedodržel slib, který dal roku 1317 míšeňskému markraběti. Slíbil, že svou dceru Annu dá jeho nejstaršímu synovi za manželku a zástavou za nedodržení slibu byly Louny a Most. Roku 1398 byla Lounům povolena stavba radnice a byl stanoven začátek každoročního sedmidenního jarmarku.
Počátkem 15. století byly Louny zasaženy reformním náboženským hnutím. Po smrti Václava IV. v srpnu 1419 začala v Lounech husitská revoluce. Byly zničeny oba kláštery. Na jaře roku 1420 se husité rozhodli pomoci Praze, která byla obležena Zikmundem. Až v březnu roku 1421 se Louny staly husitskými. Pramenů lounského původu k husitské době se zachovalo málo, pouze městská kniha z let 1418 – 1442 a listina z roku 1427. Krutost tehdejší doby očekávala vyrovnání účtů s městskou radou, většina konšelů z let 1418 – 1420 však byla v úřadě ještě ve 2. polovině 20. let. Beze stopy v pramenech zmizeli vůdci žatecko-lounského vojska z pražského tažení a také kněz Petr Špička. Naopak ještě roku 1422 v Lounech působil katolický farář Mařík. Za husitských válek se Louny zmocnily 26 vesnic patřících vesměs zničeným okolním klášterům. Od jejich obyvatel začaly vybírat dávky. Od krále Zikmunda se očekávalo, že toto počínání zlegalizuje. Zikmund to při svém pobytu v Lounech přislíbil, ale k vydání majestátu již nedošlo, protože krátce poté zemřel. Roku 1452 bylo rozhodnuto o správcovství Jiřího z Poděbrad a o vrácení statků královské koruně. Po pozemkové revizi roku 1454 Lounům zůstaly jen vesnice bývalého kláštera magdalenek a vesnice, na něž mělo město zápis – Blšany, Březno, Dobroměřice, Malnice, Nečichy, Raná a Smolnice.
Od založení až do 16. století se Louny řídily magdeburským městským právem. Po husitských válkách však byly Louny spíše posíleny. Bylo možné financovat i různé stavby. Roku 1561 byla postavena nová škola. Od roku 1576 zdobily lounské náměstí honosná kašna. A roku 1587 byl dokončen kamenný most přes záplavové území směrem k Dobroměřicím. O pouhé 3 roky později byla postavena mohutná dvoupatrová dělová bašta v sousedství Pražské brány. V průběhu 16. století však Louny postihly nejméně tři morové epidemie. Při té poslední roku 1582 zemřelo údajně asi 2.000 lidí. V letech 1585 – 1587 byl kvůli častým záplavám postaven kamenný most se šesti oblouky.
Jako by radní tušili, že se blíží děsivý konflikt, který na dlouhou dobu otřese celou střední Evropu – třicetiletá válka. Roku 1606 totiž byla provedena celková rekonstrukce hradeb. 3. listopadu 1620 dorazil před Louny Albrecht z Valdštejna. Zapálil obě předměstí a předložil městu požadavek okamžité kapitulace. Dobře opevněné a vyzbrojené město se po poradě celé obce den nato vzdalo. Hned roku 1621 byly konfiskovány všechny vesnice. Roku 1623 je získal do zástavy Volf Ilburk z Vřesovic. Císař v roce 1627 uznal právo Loun na konfiskované zboží, ale Vřesovec odmítl majetek vydat. Po jeho smrti vesnice získali jeho věřitelé. Teprve roku 1684 se Louny domohly svého majetku zpět.
Období v letech 1650 – 1850 lze nazvat lounskými temnými staletími a mnoho historických záznamů se nezachovalo. Válka znamenala katastrofu. Louny sloužily jako ubytovací a zásobovací prostor pro vojenské velitele. Před válkou bylo v Lounech 329 domů, roku 1654 jich bylo jen 190. Rapidně klesl počet obyvatel i jejich životní úroveň. Město se topilo v dluzích a místo domů si měšťané prodávali spáleniště. Začal postupný zánik lounského vinařství a zmizelo předměstí Benátky. V roce 1650 pomohla ke zkáze města cholera a roku 1680 zasáhla město další morová epidemie. Město se po válce pomalu vzpamatovávalo, ale nikdy nedosáhlo významu, jaký mělo v době husitské. Louny se staly městem na národnostní hranici, zůstaly výhradně české. Roku 1787 je uváděno v Lounech již 298 domů. V letech 1814 – 1816 se stavěla silnice do Lipska. Pole mezi Louny a Dobronicemi byla často vystavena záplavám a byla snaha komunikaci udržet sjízdnou. Na místě původního mostu byl postaven nový. Má 40 oblouků a je dodnes významnou technickou památkou. V roce 1826 byla postavena budova radnice. Roku 1828 údajně žilo v Lounech 2.070 obyvatel. Městská škola měla tři třídy po šedesáti žácích. Ve městě působil jeden lékař, dva ranhojiči a dvě porodní báby. V roce 1846 bydlelo ve 333 domech 2380 obyvatel. O dění v roce 1848 víme jen, že obec zakoupila 80 pušek. Mnohem dramatičtější byl požár, který 6. září 1849 vypukl v domě čp. 68 v dnešní Hilbertově ulici. Živelná pohroma si vyžádala krutou daň v podobě 35 vyhořelých domů.
V polovině 19. století byl v Lounech hrazený střed uvnitř dvojité gotické hradby s parkánem, zbytky bašt, dvěma branami a nepříliš zřetelným příkopem jižním předpolí tohoto opevnění. Západně od této lucemburské a vladislavské dispozice se za Žateckou bránou rozprostírala nejstarší část zástavby, zvaná Žatecké (Velké) předměstí. Na protilehlé straně opevněného jádra města pak byla východní skupina domů za Pražskou bránou. Nazývala se Pražské (Malé) předměstí. Započalo se s opravami špatného dláždění ulic. Také byly obnoveny týdenní a výroční trhy. Bohužel však došlo roku 1861 i ke zbourání pozdně gotické Pražské brány, protože bylo potřeba uvolnit parcelu pro novostavbu Dívčích obecných a měšťanských škol. Město sice získalo potřebný vzdělávací ústav, ale přišlo o pozoruhodnou stavební památku. A brána nebyla zdaleka jediná, různým novým stavbám „muselo“ ustoupit i mnoho historických budov. V letech 1881 – 1899 stál v čele radnice zemský advokát Petr P. Hilbert. Za jeho působení vznikla Okresní hospodářská záložna, Občanská záložna, Městská veřejná nemocnice, Okresní nemocenská pojišťovna. Rozvíjela se činnost Sboru dobrovolných hasičů, byl zřízen nový vodovod, obnoveny veřejné vanové lázně, zavedeno pravidelné čištění ulic, veřejné osvětlení a mnoho dalšího. Na několika místech ustoupily jižní hradby vytyčování nových ulic pro stavbu činžovních domů. 80. a 90. léta 19. století byla pro město obdobím, které přineslo většinu z toho, co dodnes tvoří zázemí města.
27. 10. 1918 proběhla schůze, při které byla obnovena činnost předválečných spolků a vznikly i nové. V dalších letech byla založena Obchodní akademie a Masarykovo loutkové divadlo, bylo otevřeno nové kino, zřízen hotel Union, vznikla Obecná hudební škola, byl založen sirotčinec a začala také fungovat městská doprava. 30. léta opět přinesla bídu. Továrny propouštěly dělníky a rostla nezaměstnanost. Katastrofou byla 2. světová válka. Hranice Sudet zasahovala až k Lounům. Obyvatelé ze zabraného území utíkali do Loun, které byly přecpány lidmi. Od okupantů bylo město osvobozeno 8. 5. 1945.
Přes všechny historické peripetie zůstala v Lounech zachována řada historicky cenných památek. Nejvýznamnější je dochovaná městská fortifikace se Žateckou branou a také pozdně gotický chrám sv. Mikuláše.

zdroj: https://www.cz-milka.net/pamatky/04-mesta-a-obce/louny/
Kategorie: města
více  Zavřít popis alba 
8 komentářů
  • listopad 2012
  • 146 zobrazení
  • 3
coloraaa
1.3.1957 se ve Zbirohu z nejasných příčin zřítil letoun MiG-15 bis, s trupovým označením OL-12, v.č. 530750. Pilotoval ho † npor. Václav Bílek z 15. leteckého stíhacího pluku v Žatci, který bohužel při této tragické nehodě zahynul. Popis havárie: v oblaku pád do vývrtky, nízké vybrání a následoval náraz do stodoly. Dle vyprávění očitého svědka přilétaly z jihu 2 Migy-15. Jeden z nich zjevně zaostával a nad Zbirohem se pohyboval s již zřejmě porouchaným motorem. Motor slyšitelně vynechával, vydával rány a černý kouř. Pilot se pravděpodobně snažil přeletět nad domy na náměstí a přistát na poli za městem. Náhle se však dostal do vývrtky a následně do ploché spirály. Vzhledem k nedostatečné výšce vrazil do stodoly a proletěl dovnitř. Po nárazu letoun okamžitě neexplodoval, lidé se snažili pilota dostat ven z kabiny. Kabina však byla zevnitř zajištěna a nešla otevřít. Pilot nejevil známky života. Po chvíli začalo letadlo hořet i s pilotem v uzamčené kabině. Bohužel neměl žádnou šanci na přežití. Stodola kompletně lehla popelem. Několik hodin po havárii dorazila na místo armáda. Z letadla vymontovali kanon, ostatky pilota zabalili do plachty a odvezli. Vrak byl později odvezen neznámo kam. Na zahradě v místě dopadu dnes již nic nestojí. Stodola byla odstraněna. Dnes jsem se byl podívat na parcele kam MIG - 15 spadl.
Počasí: +23°C, slunečno, bezvětří.
http://cs.wikipedia.org/wiki/MiG-15
A teď dopis od paní která byla svědkem této tragické události:
Zdravím ze Zbiroha, často prohlížím tvoje stránky - pěkné. Jsem přímou pamětnicí leteckého neštěstí 1.3.1957 ve Zbiroze. V té době mi bylo necelých 13 let. Opravdu se tak stalo dvě stodoly nad naší stodolou. Stodola, kde se neštěstí stalo patřila rodině Fišerových. Den před neštěstím byla stodola plná ženských, pracovnic JZD, které tam pracovaly - zřejmě čistily obilí.V době, kdy se to stalo jsme už byly doma ze školy (muselo to být odpoledne). Byla jsem s kamarádkami u nás na dvoře. Kolik letělo Migů pochopitelně nevím, ale najednou bylo nad námi úplně nízko letadlo se strašným hlukem přelétlo a vzápětí se ozvala strašná rána. Na tomhle bychom se shodly všechny, které jsme to zažily. Nevím, kdo by se odvážil z místních lidí v tu chvíli vlézt do spadlé stodoly? V zápětí hned začaly vybuchovat střely - byly to rány jedna za druhou. Vyšlehly plameny a stodolu pohltily. Utekly jsme nahoru na pavlač ve dvoře, která byla za chvíli celá rozpálená. Polévali jsme jí všichni vodou, aby od toho žáru také nechytla. Střelba trvala hodně dlouho. Určitě se k tomu nemohl nikdo přiblížit. Pochopitelně jsem se později zajímala, kdo vlastně se tady zřítil. Informace jsem objevila ve vlastním archívu ing. Emila Padiora VÚA Praha- archiv Odtud ze Zbiroha pocházel ještě letec pplk Miloslav Hobl , bývalý velitel pluku v Žatci, který se rovněž zřítil, "15" mu byla také osudnou. Na následky po havárii druhý den zemřel. Zdena B
Dnes jsem sháněla další informace. V době havárie mu prý bylo asi 24 let. Informace mám od Vládi Hahna, jejich rodina sousedila zahradami s rodinou Fišerových, kam letoun spadl. Dnes jsem s ním měla delší rozhovor a naše vzpomínky se shodují. Zvláště v tom,že letoun začal po dopadu hořet okamžitě a určitě k němu nikdo nemohl. Vrak letadla prý byl odvezen ještě téže noci. Dlouho prý měli v rodině dopis od maminky mrtvého Václava Bílka. Ten prý ale asi nenajde ale fotku prý má určitě. Po havárii prý přijela matka s nevěstou V Bílka. Byly prý určitě ve strašném šoku. Maminka prý se ptala, jestli když ho vyprostili z vraku měl vlasy. Byl prý celý ohořelý. Tohle já nevím. My jsme nikam nesměly. Dotyčný známý prý kdysi před mnoha léty četl zápis v místní kronice.
Já mockrát děkuji paní Bradnové a panu Hahnovi za informace a pomoc při pátrání okolností neštěstí a zaslání fotek.
-------------------------------------------------------------------------------------
Havárie letadel v roce 1957. Koukám že těch Migů-15 padalo nějak moc.
-------------------------------------------------------------------------------------
1.3.1957 havaroval MiG-15bis 15.slp letectva ČSLA. Zahynul pilot npor. Václav Bílek.
12.3.1957 havaroval MiG-15bis 17.slp letectva ČSLA. Zahynul pilot npor. František Vyvadil.
13.3.1957 se srazily dva MiG-15 letectva ČSLA. Při druhém letu pilot Hyka omdlel a ve výšce 5 500 m se srazil s druhým MiGem. Překryt kabiny se rozbil a proudící vzduch Hyku probudil. Příčinou bylo zdravotně závadné máslo podávané ke snídani. Místy se rozložilo na kyselinu mléčnou, působící na organismus jako slabý jed. Ve styku s kyslíkem se kvasinky množily rychleji, až pilot omdlel.
23.4.1957 havaroval MiG-15bis 11.slp letectva ČSLA. Zahynul pilot kpt. Karol Frič.
3.5.1957 havaroval MiG-15bis 47.pzlp letectva ČSLA. Zahynul pilot npor. František Hudák.
16.5.1957 havaroval MiG-15 1.letky 20.slp letectva ČSLA u obce Březejc u Velkého Meziříčí. Při průzkumném letu zahynul pilot por. Ladislav Klimek.
5.7.1957 havaroval MiG-15bis 47.pzlp letectva ČSLA. Zahynul pilot npor. Milan Alušic.
19.7.1957 havaroval MiG-15UTI 1.slp letectva ČSLA. Zahynuli piloti kpt. Vladimír Tomčík a kpt. Drahoslav Pácl.
24.7.1957 havaroval MiG-15 2.lšp letectva ČSLA. Zahynul pilot kpt. František Šenkýř.
24.7.1957 havaroval MiG-15 2.lšp letectva ČSLA. Zahynul pilot npor. Jiří Dolejš.
24.9.1957 havaroval MiG-15 LU letectva ČSLA. Zahynul pilot mjr. Josef Zbořil.
30.9.1957 havaroval MiG-15bis 16.slp letectva ČSLA. Zahynul pilot mjr. Rudolf Janda.
30.9.1957 havaroval MiG-15bis 15.slp letectva ČSLA. Zahynul pilot npor. Radoslav Schrömer.
8.11.1957 havaroval Iljušin Il-14 (OK-LCE) ČSA na letišti Praha-Ruzyně. Letoun byl poškozen při přistání. Příčinou byla námraza.
I na Facebooku.
https://www.facebook.com/groups/T.O.Rosomak/
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • březen 2012 až červen 2014
  • 1 647 zobrazení
  • 4
reklama