Hledání

2 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

gamarka
(výlet za vínem), a teď "stručná" historie valtického zámku

Valtice (něm. Feldsberg) byly až do konce 1. světové války součástí Dolního Rakouska. K připojení k Československé republice došlo mírovou smlouvou uzavřenou v Saint-Germain-en-Laye nedaleko Paříže 10. září 1919. Smlouva je účinná od 9. srpna 1920, převzetí Valtic československou mocí se uskutečnilo 31. července 1920.

První známá písemná zmínka o Valticích (tehdy psaných jako Veldesperch) pochází z 10. ledna 1193. Císař Jindřich VI. tehdy listinou v bavorském Řezně potvrdil jejich směnu mezi pasovským biskupem Wolfgerem a novým nabyvatelem, Wichardem ze Seefeldu. Již před tímto datem ve Valticích stál opevněný objekt, pravděpodobně s hliněnými a dřevěnými valy a možná i zděným obytným jádrem. Noví majitelé Valtic Seefeldové patřili k předním ministeriálům rakouských vévodů a zastávali dědičně úřad vrchních stolníků (v historických pramenech je úřad pojmenováván jako maior dapifer či truksas). Wichardův syn Kadold zřejmě přestavěl valtický hrad do pozdně románské podoby, pravděpodobně právě on jej opatřil polygonální věží a učinil z hradu také místo rytířských turnajů a her. Soudíme tak i podle svědectví slavného minnesängera Ulricha von Liechtenstein, který se o valtickém rytířském klání v první půli třináctého století ve své skladbě obsáhle zmiňuje. Posledním z mužských potomků rodu Seefeldů byl Albero z Feldsbergu, souputník Přemysla Otakara II. Před Alberovou smrtí byl založen před jihozápadní branou města minoritský klášter, zničený v době husitských válek. Budovy byly později obnoveny františkány z iniciativy Jana Kapistrana, ale znovu byly vážně poškozeny nájezdem Turků roku 1529. Za časů sílící reformace byl klášter opuštěn a postupně rozebrán. Významnou úlohu v dalším období pak sehrál konvent Milosrdných bratří.

Na počátku 14. stol. nacházíme Valtice ve vlastnictví Rauhensteinů a Kuenringů, kteří záhy prodali svůj podíl Pottendorfům. Mezi roky 1387 až 1391 se podařilo rozdělené panství majetkově zcelit Liechtensteinům, v jejichž držení Valtice zůstaly až do konfiskace v roce 1945. Po bouřlivém 15. stol., plenění husitů a česko-uherských válkách za Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína, se i Valtice dočkaly za Hartmana I. z Liechtensteinu (1506-1540) obnovy a prosperity. Mohutným impulsem pro rozvoj valtického zámku byla ztráta rodového majetku v blízkém Mikulově (1560). Na hrad navázala čtyřkřídlá renesanční budova opatřená arkádovou lodžií, jejíž přibližnou podobu známe pouze z nemnohých kreseb. Část této stavby se dochovala v základech jihozápadního křídla zámku. Smíšené zdivo dosahuje mocnosti okolo dvou a půl metru. Za Karla I. z Liechtensteinu (nar. 1569, vládl v letech 1595-1627) bylo rozšířené sídlo dále opevňováno, zřejmě v souvislosti s hrozícím tureckým nebezpečím. Karel I. roku 1599 konvertoval od protestantství ke katolicismu, poté se stal nejvyšším císařovým hofmistrem a později českým místokrálem. Roku 1608 získal knížecí titul a roku 1614 titul vévody opavského. Při pobělohorských konfiskacích významně rozšířil rodové impérium. Až do jeho smrti probíhala rozsáhlá přestavba valtického zámku, na níž se ve 20. letech 17. stol. podílel i hlavní císařský architekt ve Vídni, benátský manýrista Giovanni Battista Carlone a také Giovanni Mario Filippi, s jehož jménem jsou spjaty některé stavby v rudolfinské Praze.

Za Karlova syna Karla Eusebia (1627-1684) barokní přestavba sídla pokračovala, nejprve pod vedením Giovanniho Giacoma Tencally, který byl odvolán krátce po zřícení klenby nového farního kostela, a poté brněnského stavitele Ondřeje Erny a jeho syna Jana Křtitele. Jejich dílem byly například stavby kolem prvního nádvoří. Syn knížete Karla Eusebia, zcestovalý diplomat a šedá eminence vídeňského dvora Jan Adam Ondřej (1662-1712) barokní podobu zámku dále rozvinul. Na stavbě tenkrát pracovali další dva stavitelé z dynastie Tencallů a řada brněnských a olomouckých řemeslníků. Roku 1712 se vlády ujímá kníže Anton Florian (1656-1721), sebevědomý španělský grand, nejvyšší hofmistr a podkoní císaře Karla VI., a zahajuje další fázi přestavby valtické rezidence řízenou architektem Antonem Johannem Ospelem (1677-1756). Nejprve, patrně z reprezentačních důvodů nejvyššího císařova podkoního, byly přestavěny budovy související s chovem koní: nejdříve zimní jízdárna (1713-1715), navázala španělská konírna a kočárovny. Symetricky v protilehlém křídle vznikaly od roku 1716 hospodářské a správní prostory a sklepení pro zpracování a uchovávání vína. Ušlechtilé portály v předzámčí dokládají um knížecího sochaře Franze Bienera (1682-1742) a pozornosti návštěvníků by neměly uniknout ani jeho dřevěné sloupy ke kójím koníren, které dnes tvoří vzácnou a unikátní výzdobu zámeckého informačního turistického centra. Roku 1715 bylo strženo horní patro paláce a prostory byly modernizovány a adaptovány, patrně do roku 1720. Do budovy byl přitom přiveden nový vodovod. Nejvýznamnější urbanistickou Ospelovou stopou je nově koncipovaná „triumfální cesta“. Hlavní vstup do zámku měl nadále vést příčnou osou, rezidenční branou z náměstí, dokončenou v klasicizujícím stylu roku 1724. Kníže Josef Johann Adam (1690-1732) nepokračoval ve velkolepém reprezentačním otcově projektu, soustředil se spíše na privátní část, upravil zejména interiéry. V jeho službách působil mimo jiných významný italský dekoratér Antonio Beduzzi (1675-1735), jehož dílo zůstalo ve Valticích zachováno zejména v dekoraci vnitřního nádvoří, fasád, interiérů a skvostné kapli s vzácnými varhanami vídeňského mistra Walthera. Za knížete Josefa Václava (1696-1772) byla přestavba zámku dokončena (stalo se tak v letech 1744-1745). Tento diplomat (zastupoval monarchii v Berlíně a Paříži) a vojenský stratég (je pokládán za otce moderního rakouského dělostřelectva) jmenoval svým novým dvorním architektem Antona Erhorta Martinelliho (1684-1747), který dokončil interiéry i vnější fasády. V té době byl zbořen starý hrad a na jeho místě vznikl park. Tehdy vrcholila i vojenská kariéra knížete Josefa Václava: jako polní maršál zvítězil roku 1746 v bitvě u Piacenzy a pomohl tak Marii Terezii obhájit ohrožené dědictví. Do Valtic pak přijížděl kníže hlavně v létě odpočívat, reprezentační funkce postupně převzaly vídeňské rezidence rodu na Bankgasse a v Rossau. V letech 1788-1790, za knížete Aloise I. Josefa (1759-1805), bylo u levého předzámeckého traktu přistavěno divadlo. Roku 1805, pravděpodobně za přispění architekta Josefa Hardmutha, byl v jižním křídle přeměněn velký dvoupodlažní sál na řadu menších komnat. Výstavba sítě staveb lednicko-valtického areálu v prvních desetiletích 19. století už areál valtického zámku nezasáhla, ale slavná zámecká enfiláda již tenkrát sloužila jako turistický cíl (návštěvníci si ji mohou prohlédnout v hlavním okruhu dodnes). Lednicko-valtický areál, jak se zachoval do dnešních dnů, vznikl za vlády knížete Jana I. Josefa (1760-1836), který se proslavil nejen jako valtický investor, ale také jako polní maršál a velitel jezdectva za napoleonských válek. Z této doby pochází část výzdoby sálů, obložení stěn z umělého mramoru i brokátových tapet. Za knížete Jana II. (1840-1929) a jeho architekta Karla Weinbrennera vznikla po úpravě parku naproti vykoupené a zbourané Barvířské ulice tzv. sala terrena, která byla díky své neobarokní dokonalosti po dlouhá léta historiky umění chybně antedatována a připisována slavnému baroknímu staviteli Fischerovi z Erlachu.
Na konci 2. světové války byl zámek zdevastován ruskými zajatci, kteří zde očekávali na repatriaci. Jako zrádce je po příchodu Rudé armády postříleli. Po válce byla rozkradena a zničena část mobiliáře a v polovině roku 1947 byl ve východním předzámeckém křídle zřízen ženský tábor nucených prací. Vězněné ženy pracovaly převážně ve statcích a vinných sklepech. Celý zámek na dohled od „železné opony“ byl v době komunistické totalitní moci trvale devastován a nepatřičně využíván jako prostor pro výrobu, dílny a dopravu. Řada skladů a provozů byla v hlavní budově, v jízdárně byla zřízena sušárna tabáku a v roce 1964 bylo zdemolováno divadlo a vzniklo v něm parkoviště traktorů.
Postupná obnova zámku začala v průběhu sedmdesátých let minulého století a pokračuje dodnes. Řada prostor musí být ještě opravena a zpřístupněna veřejnosti. V roce 2014-2015 došlo díky fondům EU a úsilí Národního památkového ústavu k velkorysé obnově jízdárny a v původních historických obvodových zdech byla vystavěna prostorová replika pozdně barokního (klasicistního) divadla. V roce 2016 se veřejnosti poprvé představují privátní komnaty lichtenštejnských princezen v prvním patře zámku, v nichž je vystavována unikátní sbírka rodinných divadel z majetku Moravského zemského muzea.

Rezidenční funkce a ambice majitelů vytvořily v průběhu staletí mohutné sídlo, které poskytovalo dostatek prostoru pro knížecí dvůr a zároveň vyjadřovalo prestiž knížat z Liechtensteinu, jednoho z nejmocnějších rodů v podunajském prostoru. Celý zámecký areál včetně krajiny a staveb v okolí je natolik významnou památkou, že byl v roce 1996 zapsán do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
více  Zavřít popis alba 
  • 22.10.2016
  • 48 zobrazení
  • 0
gamarka
(dovolená 2016) a teď o zámku Lednice

Státní zámek Lednice je od roku 1945 majetkem státu, je spravován Ministerstvem kultury ČR prostřednictvím Národního památkového ústavu Praha, územní odborné pracoviště v Kroměříži. Zámek patří k nejnavštěvovanějším památkám v naší republice. Novogotická přestavba v 19. století z něj vytvořila romantické sídlo obklopené jedním z největších evropských parků (téměř 200 ha), ve kterém návštěvník najde palmový skleník, benátskou kašnu, římský akvadukt, čínský pavilon, minaret a umělou zříceninu Janův hrad. Díky unikátnímu propojení stavebních památek s okolní člověkem formovanou přírodou byl v roce 1996 celý lednicko-valtický areál zapsán do seznamu světového dědictví UNESCO.

První historická zpráva o této lokalitě pochází až z roku 1222. Již tehdy zde patrně stála gotická tvrz s dvorcem, kterou r. 1249 český král Václav I. propůjčil rakouskému šlechtici Sigfriedu Sirotkovi.

Koncem 13. století se držiteli celé Lednice a nedalekého Mikulova stali Liechtensteini, původem ze Štýrska, kteří postupně získali pozemkový majetek na obou stranách moravsko-rakouské hranice. Příslušníci rodu se nejčastěji uplatňovali ve vojenských službách, v renesanci pak v hospodářském podnikání. Od druhé poloviny 15.století se pak příslušníci rodu uplatňují i v nevyšších zemských úřadech. Zásadní změna postavení rodu na Moravě však nastala až za bratrů Karla, Maxmiliána a Gundakara z Liechtensteina. Karel a Maxmilián si výhodnými sňatky zabezpečili velké bohatství starého moravského rodu Černohorských z Boskovic. Bratři byli zpočátku, tak jako jejich otec a děd, protestanty-luterány, ale záhy přestoupili na katolickou víru a připravili si tak vhodnou půdu pro další politickou činnost. To se týkalo zejména Karla, který působil na dvoře císaře Rudolfa II., v roce 1604 se stal zemským hejtmanem na Moravě a v roce 1608 byl pozdějším králem Matyášem II. povýšen do knížecího stavu a uděleno mu opavské knížectví.

Za stavovského povstání stál na straně Habsburků, účastnil se i bitvy na Bílé hoře. Po porážce stavovského povstání v roce 1620 systematickým skupováním konfiskovaných majetků některých účastníků odboje se Liechtensteini stávají nejbohatším rodem na Moravě a ve svém postavení vystřídali Žerotíny. Obrovský půdní fond jim přinášel velké zisky a umožnil jim i velkolepé stavební podnikání zde v Lednici.

Již v 16. století patrně Hartmann II. z Liechtensteina, nechal zbořit zdejší středověkou vodní tvrz a nahradil ji renesančním zámkem. Na sklonku 17.století byla i tato stavba zbořena a vybudováno zde barokní sídlo s rozlehlou architektonicky řešenou zahradou a monumentální jízdárnou, podle návrhu Jana Bernarda Fischera z Erlachu, která se jen v málo pozměněné podobě uchovala dodnes.

Po polovině 18. stol. byl zámek opět upravován stavebně a roku 1815 byly odstraněny jeho přední trakty, které byly součástí barokního zámku.

Dnešní vzhled pochází tedy z let 1846-1858, kdy kníže Alois II. z Liechteinsteina usoudil, že Vídeň je pro pořádání letních slavností nevhodná a nechal Lednici přebudovat na reprezentační letní sídlo v duchu anglické gotiky. Pro pořádání velkolepých setkání evropské šlechty sloužily reprezentační sály v přízemí (dnes I. prohlídkový okruh), které jsou vybaveny vyřezávanými stropy, dřevěným obložením stěn a vybraným mobiliářem. V 1. patře zámku pak můžete navštívit soukromé pokoje Liechtensteinů. Ve 2. patře pak pokoje dětí a jejich guvernantek, spolu s muzeem loutek Milana Knížáka.

Stavby Lednicko-valtického areálu: LVA se rozkládá na ploše téměř 100 km2

Zámek Valtice
V 11. století majetek passovské šlechty, potom pánu ze Seveldu a Feldsbergu. Ve 13. století rozděleny mezi pány z Kuenringu, Pottendorfu a Rauhensteinu. V roce 1395 získává Valtice Johann z Liechtensteinu. Hrad zbudovaný dřívějšími majiteli, později přestavěný na renesanční zámek, je upraven v barokním slohu. Z tohoto období, z roku 1680, pochází také morový sloup. Tento objekt je jednou z nejmonumentálnějších staveb ranného baroka na Moravě. Podle projektu významných architektů Martinelliho, Erny a Tencally zde stavební úpravy pokračovaly až do roku 1730. Parkové plochy s rozmanitými stavbami spojují okázalá sídla ve Valticích a Lednici do jednoho harmonického celku. Rovněž interiéry zámku jsou svým bohatým barokním vybavením dokladem životního stylu své doby. V pozoruhodném kostele z let 1631 - 1671 je nad oltářem umístěn Rubensův obraz "Nejsvatější trojice" a další z Rubensovy dílny. Město Valtice má výhodnou polohu na samých hranicích mezi Moravou a Rakouskem. Dodnes se zachovala část městského opevnění. Je zde i staletá vinařská tradice, každoročně se pořádají v zámeckých jízdárnách vinné trhy.

Apollonův chrám: nad Mlýnským rybníkem je výraznou dominantou chrám boha slunce. Pochází z roku 1817 a je dílem architekta Josefa Kornhäusela. Tato stavba, podobně jako řada dalších, vznikla díky mimořádnému citu Jana I. z Liechtensteinu, pro tuto zdánlivě málo atraktivní krajinu. Ve středu terasy nesené dórskými sloupy, je půlkruhový výklenek, v němž je zajímavý reliéf zpodobňující boha Apollona na slunečním voze. Výtvarná výzdoba je doplněna sochami symbolizujícími čtvero ročních období.

Hraniční zámeček: byl postaven rovněž za knížete Jana I. z Liechtensteina v roce 1827 na bývalé hranici mezi Moravou a Rakouskem. Byl zbudován na močálovité půdě, která musela být nejdříve zpevněna dřevěnými piloty a rošty, na které pak byly položeny základy objektu. Horní část tvoří tři oddělené sály s možnými příchody i příjezdy z obou stran po vyvýšených terasách. Za pozornost stojí zejména prostřední - velký zrcadlový sál, z kterého je možné vystoupit na terasu, odkud je zajímavá vyhlídka na Hlohovecký rybník a blízké okolí.

Belvedér: zámeček v těsné blízkosti Bezručovy aleje u Valtic byl zbudován podle plánů architekta Josefa Kornhäusela jež realizoval správce panství Frank. Ve voliérách u zámečku budilo zaslouženou pozornost návštěvníků množství pávů, perliček a zlatých bažantů.

Kostel v Lednici: je dnes nedílnou součástí lednického zámku. Tato sakrální budova v minulosti několikrát změnila místo. Podle dobových dokladů byla na území Lednice v první polovině 15. stol. zaznamenána jako kamenná stavba , kterou v roce 1425 vyplenili husité. Na základě povolení papeže Inocence VIII. byl během necelých pěti let zbudován kostel, dokončený roku 1495. V roce 1579, jak praví kamenná děkovná deska, byl přestavěn, rozšířen a zveleben. Historie této stavby však pokračuje. V roce 1731 byl dokončen kostel nový, v pozdně barokním slohu, a to v místě kde stojí dnes. Poslední novogotická přestavba zámku ovlivnila i tuto část. V letech 1848 - 1851 dostává svoji současnou podobu. Menší úpravy pokračovaly v roce 1856, kdy do zdí chrámové lodi, která nebyla nijak výtvarně zdobena, umístili František a Adolf Angelerovi 14 basreliéfů křížové cesty. Mistrovské dílo sochaře Kliebra s Kristem na kříži, které bylo dříve dominantním prvkem hlavního oltáře přemísťuje architekt do chrámové lodi. Novy oltář obohatil svými obrazy František Ittenbach. Doslova filigránskou řezbu, převážně v dubovém dřevě, provedla patrně vídeňská firma Karla Leistlera. Je zde umístěn také gotický reliéf "Smrt panny Marie". Rekonstrukce kostela byla dokončena v roce 1858.

Židovská obec měla v Lednici synagogu a hřbitov. Tato obec násilně zanikla v roce 1939 a její synagoga byla za okupace zbořena. Památkově chráněný hřbitov byl počátkem sedmdesátých let přeměněn v travnatou plochu.

Maurský dům: v maurském slohu přestavěný architektem Wingelmullerem, sloužil částečně jako parní lázně a současně jako technické zázemí pro zavlažovací systém parku. Zde umístěná turbína vyráběla elektřinu pro zámek a část obce. Byla jako jedna z nejstarších zachovaných zařízení tohoto druhu na našem území předána Technickému muzeu v Brně. Čerpadla zavlažující parkové plochy stále plní svoji funkci a jejich prostřednictvím získávají užitkovou vodu rovněž další podniky. Stavba, ale hlavně funkce s ní spojena, měla doslova dramatický průběh. Předcházelo ji dílo budované Václavem Josefem, prováděné stavitelem Breguinem. Již po dvanácti letech byly nutné nákladné opravy a v zápětí byla tato čerpací stanice zrušena jako nepraktická. Nový projekt byl přijat v roce 1785 a téhož roku započala jeho realizace.

Jubilejní kašna: na náměstí byla postavena v roce 1898 u příležitosti čtyřiceti let vlády knížete Jana II. Po 2. světové válce byla znehodnocena odstraněním mramorových desek a položením asfaltového koberce kolem ní, takže nyní je pod původní úrovní náměstí. Stavební zásahy v okolí způsobily, že voda z kašny již neteče.

Randez-vous: jak název tohoto saletu mezi Lednicí a Valticemi napovídá, scházeli se zde účastníci honů. Stavba byla symbolicky věnována bohyni lovu Dianě, o čemž svědčí latinské nápisy na průčelí. Inspiračním prvkem, podobně jako u pařížského Vítězného oblouku, se staly triumfální oblouky římské. Randez-vous stojí v oboře, která byla dříve obklopena 3 km dlouhou zdí. Podle Hardtmuthových plánů toto dílo realizoval architekt Josef Kornhäusel v létech 1810 - 1813. Výzdobu tvoří reliéfy znázorňující dramatické scény z lovů.

Reistna: na vyvýšenině u Valtic, známé také jako Homole, zbudoval v létech 1811 - 1817 architekt Hardtmuth na objednávku knížete Jana I. Josefa památník otci a bratřím. Galerie kolosálních dimenzí spočívá na 24 korinstkých sloupech. Z její terasy se dá doslova vychutnat pohled na otvírající se panorama širokého okolí. Po plebiscitu v roce 1920 bylo Valticko včetně Reistny připojeno k Československu. Od konce čtyřicátých let do roku 1990 byla nepřístupná veřejnosti.

Lednické rybníky: rybníky, jak je známe dnes mezi Lednicí, Valticemi a Mikulovem, byly zakládány již od 15. století. Půvab rybníku Mlýnského je umocněn stavbou Apollonova chrámu na návrší. Prostřednímu rybníku dominuje skromná, ale pro ornitology významná stavba Rybničního zámečku a na terénních vyvýšeninách pak impozantně působící chrám Tří grácií a Nový dvůr. Tyto stav
více  Zavřít popis alba 
  • 5.10.2016
  • 89 zobrazení
  • 0
reklama