Hledání

2 vyhledaných výsledků
AKCE -30 % s kódem
Sleva 30 % na
fotodárky.

Bavte se s rodinou nad fotkami.
Kód: SpoluDoma
Karanténa
bele
ALB 226 - je ALB č.18 Expedice LZB Rumunsko – Moldávie (30.6.- 14.7.2012) aneb Rumunský fotodeník
MOLDÁVIE chudá nevěsta

Je čtvrtek 5. července 08,15 hod ranního času a vyrážíme do Moldávie. Opouštíme rozpálený kemp a suneme se úzkými ulicemi vesnice. Jakoby si dali neviditelný signál, v ulici, kudy jsme zpravidla projížděli, stáli za ploty nebo ve vratech místní dospělí i děti. Snad aby naposledy, a možná na hodně dlouho viděli takový kolos autobus, v jakém jsme jeli. Jaké bylo jejich zděšení a zmatek, když jsme tu ulici minuli a jeli jinudy. Ještě chvíli běželi … ale marně.
Byli jsme přece jen rychlejší. Po chvíli jízdy liduprázdnou vyprahlou krajinou je před námi celnice a hraniční přechod. Taková sklíčenost z minulosti, kdy něco podobného bylo běžné. Kdo nezažil, nepochopí. Jednání s celníky se vleče, odebrané pasy zkoumají snad podesáté a porovnávají s předloženým seznamem. Bohužel se stalo, co nikdo nechtěl, jedna kolegyně podcenila tento výlet, a přestože bylo několikrát i písemně upozorněna na takovou možnost, nechala pas doma a přes hranici ji nepustili.

Byla to krajní hloupost, která poškodila nejen ji, ale celou skupinu i prakticky celý výlet. Stálo nás to zdržení 2 hodiny na celnici, které nám potom chyběly. A nejen to. Měli jsme jet z Kišiněva dolů Moldávií k Dunajské deltě, cestou vidět asi 2 kláštery, navštívit skupinu Čechů, kteří tam trvale žijí – a místo toho jsme jeli pro ni zpět do Iasi, kam se stopem dostala na svou pěst. Bylo domluveno večer místo a čas, kde ji vyzvedneme. Nepoměrná tolerance a vstřícnost k někomu, kdo se ani potom nedokázal všem za tuto osobní chybu a nám způsobenou škodu omluvit. Nebyla ze základní party, která jezdí prakticky stále, prostě za dobrotu na žebrotu. To byla ta opakovaná noc v Iasi, kterou jsem zmiňoval v minulém albu.

Teprve okolo poledne jsme se pohli a naším cílem bylo hlavní město Kišiněv. Jen co jsme opustili celnici a byli pár kilometrů od ní, opět jsme jeli prázdnou krajinou po úzké nijak dobré silnici, tak najednou za námi maják policie. První, co nás napadlo, že se někde něco stalo a pospíchají k místu činu. Autobus uhnul, aby auto mohlo projet, a tak se i stalo. Jenže to před nás zapíchl, vyskočil jako když zatýká teroristu a lamentoval a nutil jak vedoucího zájezdu tak i oba řidiče jednoho po druhém sedat do jejich auta * ani nevím, jestli jim tam nechávali dýchat * ale ukazoval něco jako překročení rychlosti. Možná tam byla značka, ale na tak špatné a liduprázdné cestě to nikoho ani nenapadlo sledovat. Pak kápli božskou, že dostali hlášku z celnice, že tam jede parta podivných zápaďáků, tak aby nám ukázali, jak se máme chovat. NO pocit to dobrý nebyl, nakonec z toho nic nebylo a snad by si i řidičem dali panáka. To ale mohla být provokace, na kterou čekali, tak z toho nic nebylo. Do Kišiněva jsme jeli jak s plnou v kalhotech, … no prostě pomalu

Aby těch škod nebylo dost, měli jsme na zpáteční cestu rezervovaný pobyt ve vinařském sklípku s ňamkou a ochutnávkou jejich výtečných vín. Když jsme tam posléze přijeli, bylo zavřeno a nikdo tam nebyl. Ve 4 odpoledne jim skončila pracovní doba, tak proč, že jo. Naštěstí tam byl otevřený jakýsi krámek, kde se dalo koupit něco lahví na ochutnávku. Samozřejmě na slepo, protože tam to přece každý zná, tak proč chutnat. Mně osobně to víno ani moc nechutnalo, bylo hodně sladké. To ale není vizitka moldavských vín, tam je velice dobré a kvalitní. To jen ta hokynářka potřebovala prodat patoky a věděla, že se to nevrátíme reklamovat. Tak proč neprodat, když to chtějí

Určitě to nebyl typický obrázek země. Pokud jsme napsal do titulku chudá nevěsta, tak to nebylo hodnocení ekonomiky země, ani kupní síly obyvatel. Moldávie toho má hodně – má svobodu. Kvůli tomu s ní sousedé nemluví a země to setsakramentsky poznává. Když se podíváte na mapu, tak po těch převratech a rozlukách se SSSR v posledních letech zůstala Moldávie jako ostrůvek v poušti. V roce 1994 se uskutečnilo referendum, ve kterém většina obyvatelstva odmítla spojení s Rumunskem, avšak největším problémem současného Moldavska je Podněstří - oblast východního břehu řeky Dněstr s převahou rusky mluvícího obyvatelstva. Podněstří bylo součástí SSSR již od 20. let 20. Století. V roce 1990 jako Podněsterská moldavská republika vyhlásilo nezávislost na Moldavské republice a tato nezávislost Podněsterské republiky značně destabilizuje celý region, není mezinárodně uznávána. Moldávie tak ztratila přístup k moři a teď okolí jen čeká, až zem vyhladoví a vrátí se do lůna Svazu nebo jinam? Kdoví. Je to spekulace, ale při pohledu na zemědělství, koneckonců i na to vinařství a o průmyslu ani nemluvě – tak za zem nemá budoucnost. Je opravdu chudá nevěsta, protože tím, že má i málo vody, tak ani nemá na barevný kroj spletený z její přírody. Je tu chudá šedá a hladová myš a jediné, co může nabídnout, je vzdát se své svobody. Rád bych se mýlil, ale ten průjezd touto zemí prakticky jinou odpověď nenabízel.

Paradox, protože tam nic nefunguje, tak se tam ani nekrade. Taky řešení

Další pokračování bude KIŠINĚV bohatý ženich
více  Zavřít popis alba 
357 komentářů
  • červenec až listopad 2012
  • 5 244 zobrazení
bele
ALB 225 - je ALB č.17 Expedice LZB Rumunsko – Moldávie (30.6.- 14.7.2012) aneb Rumunský fotodeník
IASI příběh lidí

Příběh první - Začal po příjezdu do Iasi a zastávce u tržnice. S mojí milou jsem se dohodli, že nákupy obstarává tentokrát ona sama s mojí plnou důvěrou a já se moc omlouvám, ale musím udělat super fotoreportáž z prostředí exotické tržnice plné nádherných a neopakovatelných příležitostí k focení. Překvapila mne klidná samozřejmost prodejců nabídnout k ochutnání, neobtěžovat, neurážet, nepokřikovat. Vzpomněl jsem si na podobnou tržnici v Římě, kde se člověk domlouval pouze řečí s uřvanou a nafoukanou prodejkyní nebo dokonce ještě v horším případě s prodejcem. Italsky. Jak jinak. Oni přece jiný jazyk nepotřebují a ty se nauč všechny fíky po jejich… Tady to bylo nečekaně jiné kafe. Fotil jsem docela opatrně, abych nedostal po čuni, ale potom na mne volali a chtěli sami vyfotit. Bylo škoda, že si ty svoje nemůžou prohlédnou, internet je pro leckoho jen informace, že něco takového existuje. Svoji fotomisi jsem ale nedokončil, resp. dobrovolně ukončil. Asi po 10 minutám jsem svoji milou vyhledal a společně jsme vybírali, ochutnávali, nakupovali – prostě bylo by věčný hřích si to labužnické nebe z čerstvého ovoce, zeleniny, sýrů a nevím čeho ještě, neužít

Příběh druhý – ještě během mého focení jsem si všiml ve frontě na umytí zeleniny malé a trochu ušmudlané dívky. Udělal jsem dva snímky … a najednou za sebou slyším DJA ČEVO? … stál tam obrovitý chlap ve vytahaném námořnickém tričku, jaké nosily ruské výsadkové jednotky prvního nasazení. Pupek měl dvakrát větší než já, o půl těla vyšší a jeho pohled byl v té otázce nekompromisní. Nebyl zlý, ani nebezpečný, jen se ptal. Proběhlo mi hlavou několik podobných postav, které znám třeba z Kladna, ale nikdo z nich se mi takto přímo neptal. Asi to byl otec té dívky, nebo jen někdo, kdo odradí případné úchyly… No čekal jsem nejhorší … Myslím, že mi zachránilo několik věcí. V prvé řadě klid a úsměv – s tím mám dobré zkušenosti na začátek. Potom to, že jsem se s ním bavil po jeho, tj. plynule rusky a vysvětlil mu důvody, ukázal snímky, pochválil jeho starost. Nevím kde see ve mně ta ruština najednou vzala, použil jsem ji před několika desítkami let naposledy. Dále také to – jen domýšlím – že jsem byl Čech. Hned mne zval na panáka, ale k tomu naštěstí nedošlo a on se naštěstí neurazil. Měl jsem z té malé zkušenosti velkou radost ?

Příběh třetí - když jsme šli do Metropolitní katedrály a i cestou zpět jsme si všimli staré paní, která seděla u cesty a čile komunikovala s kolemjdoucími. S místními, kteří ji znali, zastavili se a povídali. Na první pohled žebračka, a zkušenost je taková – žádný oční kontakt, aby nebyly problémy. Nejde o to dát či nedat, ale někdy je to potom horší. Nezapomenu zkušenost se žebráky ze Sofie v Bulharsku nebo u Alhambry ve Španělsku – to je ale jiný příběh. Nicmíně při cestě zpět nám to nedalo, a dali jsme jí příspěvek. Dala se ihned do řeči, že děkuje a že ona také něco dává, že nechce nic zadarmo. Dala nám obrázek sv. patronky a svoje požehnání. Povídala toho víc, ale to je víc do nějaké knížky než k fotkám. To co z ní vyzařovalo, byla veliká osobní důstojnost, žádné poníženě prosím a děkuji uctivě a ruku a nohu líbám … Na ten milý úsměv a lidskou sounáležitost nezapomenu

Příběh čtvrtý – v Metropolitní katedrále jsem sledoval zástup lidí ve frontě na požehnání. Stranou stál mladý kněz, připravený vykonat potřebné jak informačně tak duchovně. Bylo to jako i na jiných místech v Rumunsku jaksi samozřejmě, nezištně. Opět jsem srovnával tu naši vyspělou úroveň, jak jsem ji na některých místech poznal v Belgii, Francii, Rakousku, Německu, Itálii, Česku … Jsme holt v něčem dál a peníze mají i pro kněží u nás tu hodnotu byznysu.
Ten den už mi to v Rumunsku nepřekvapilo

Příběh pátý – ten večer jsme měli pro sebe, tak jsme ochutnali místní hamu papu, pivko vínko, sladko – bylo nám dobře. To jsme netušili, že tu budeme i druhý den, protože jsme se museli z Moldávie vrátit zpět (bude vysvětleno v dalším albu). Druhý den je nyní důležitější. Přijeli jsme před půlnocí a měli jsme asi 2 hodiny na to, aby se řidiči mohli trochu vyspat na noční přejezd k Dunajské deltě. Řada lidí otráveně sedla na čekačku na lavičku a trpěla ty dvě hodiny do odjezdu tímto způsobem. Několik nás se ale vrátilo do nočního života na náměstí. Zastavili jsme u nějakého nočního baru, který měl volný přístup do náměstí. Výborná hudba, výborný zpěv, výborný zábava, dokonce nebyl nikdo na mol opilý. Zůstali jsme na kraji, vlnili se do rytmu a užívali hudbu. Lidé uvnitř nás zvali, dělali u sebe místo u stolu, nečekaně příjemné. No nic, čas byl naším pánem a tak jsme dál zůstávali dál u vchodu. Vtom přišel takový mladý muž a přinesl nám pivo. Chtěli jsme zaplatit a on že jsme jeho hosté a host nemůže stát bez pití, když je součástí zábavy. Bylo nám to trochu nepříjemné a chtěli jsme alespoň v rozhovoru pochopit, jak se věci mají. Byl to majitel toho klubu, a když se dobral odkud že to vlastně jsme, tak se v něm probudili vzpomínky na to dobré co od nás v dětství znal – a to byl seriál ARABELA. Začal jmenovat všechny postavičky, mluvil jejich příběhy a nakonec nám představil svoji manželku, které říkal také Arabela. Na rozloučenou nám dal průvodce Rumunskem (pro mne bohužel francouzsky) a krásnou výpravnou knihu o městě Iasi (naštěstí v angl. jazyce).

Zvali jsme ho do Prahy, ale říkal, že tak bohatý ještě není. Nevím jak to myslel, a jak bohatě musí v Praze jako turista žít, ale jeho sen to při našem odchodu evidentně zůstal. Cestou přes noční náměstí provoněného marijánkou, hašišem a nevím čím ještě jsme jen prosvištěli. Odmítli jsme veselé, a věřím, že i upřímné, pozvání na šíšu … nemůžeme přece !!! … spěcháme do Moldávie.

Když tak zpětně prohlížím fotky lidí z celé cesty Rumunskem, tak si uvědomuji, že snad jsme nepotkali neupravené, tlusté a ošklivé ženy (aj i muže). Krásu nejen tělesnou mají jaksi v popisu práce. Vždy byly načesané a v bezva oblečení. To, že jsme to čekali jinak, byl náš hluboký a hloupý předsudek.
Takže La Revedere (tj. nashledanou) ?

Další pokračování bude MOLDÁVIE chudá nevěsta
více  Zavřít popis alba 
182 komentářů
  • 5.7.2012
  • 1 556 zobrazení