Hledání

351 369 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

royalfellow
  • 14.9.2015
  • 38 zobrazení
  • 0
pozkoc
Slapík je ze Slap.Z původně kočky se vyklubal kocour, s nalomenou horní čelist, vyraženými zoubky, hematomem na levém oku a s vředem na pravém (zřejmě po prodělané herpesviroze v kotěcím věku), vážil 2 kila a kousek, na zádech lysiny. Už byl probraný z prožitého šoku a trochu chodil.
Po prohlídce u našeho pana doktora jsme byly hned optimističtější. Na pohled nic moc, ale naštěstí je na tom lépe než vypadá.Pan doktor mu jeden zoubek musel vytrhnout, bránil mu v jídle a byl jakoby zabodnutý do tlamy.Kocourek má velkou chut k životu a velký hlad a tak baští co to jen jde.
více  Zavřít popis alba 
  • leden 2005 až únor 2017
  • 186 zobrazení
  • 0
daniska
Pokroky u Honzíka:
- 17.05.2011 byl na "pozdější" půlroční prohlídce u paní doktory a váží 8500 g, měří 71 cm (takže pro porovnání - Honzík je o 150 g lehčí a o 2 cm delší než Ondrášek v půlroce)
- 23.05.2011 zkusil první lžičku mrkvičky - nic moc, ale další dny to bylo lepší a lepší
- v tomto týdnu (21. týden) se mu prořezaly další zoubky - obě jedničky nahoře
- 29.05.2011 slyšela babička Jana s její kolegyní první slůvko "deda"
- jinak se snaží kleknout na kolínka, ale zatím to moc nejde, nakročuje i nožičkou, když se natahuje po nějaké hračce
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2011
  • 165 zobrazení
  • 0
vlasici
19.2.2009 - jsem byla u paní doktorky na pětiměsíční prohlídce
23.2.2009 - při leže na bříšku už krásně zvedám zadeček
26.2.2009 - jsem dostala první lžičku příkrmu - rýžové kaše
1.3.2009 - jsem se poprvé přetočila z bříška na záda a zvládám to na obě strany
4.3.2009 - jsem byla na 2. vyšetření v Praze Motole. Pan doktor říkal, že krevní obraz vypadá skvěle a že jsem ve stabilizovaném stavu. Maminka i tatínek mají vééélikou radost. Na další vyšetření jedeme až v červnu.
5.3.2009 - jsem dostala svou jídelní židličku a poprvé jsem v ní papala
5.3.2009 - ustavičným přetáčením a kolíbáním na bříšku se dokážu přesouvat ke vzdálené hračce
6.3.2009 - jsem dostala 1.očkování Hexavakcíny a také Prevenaru, váha 7700g,délka67cm,OHL 43cm

Váha 7480g, délka 67cm, obvod hlavičky 43cm.
více  Zavřít popis alba 
  • zima 2008/2009
  • 313 zobrazení
  • 0
capvylety
Vlakem jsme dojeli do Českého Brodu a autobusem do Tuchorazi. Přes plot jsme se chtěli podívat na Tuchorazskou tvrz, ale kde se vzal, tu se vzal majitel tvrze i rozsáhlých jabloňových sadů a pozval nás na prohlídku tvrze. Ing. František Vyšata dostal v restituci jabloňové sady, poslal syny na zkušenou do Itálie a podle italských zkušeností pěstuje kvalitní jablka a vyrábí skvělý mošt. Když se ing Vyšata dozvěděl, že developeři chtějí zastavět bývalou zámeckou zahradu u tvrze, prodal v Praze vilu a Tuchorazskou tvrz koupil. Pak už jsme pokračovali podle plánu proti proudu říčky Šembery až ke kostelu sv. Martina v polích před obcí Kozojedy. Tam se naše cesty rozešly - 10 lidí spolu s doktorem se vydalo do Vyžlovky, 10 lidí šlo na autobus do Kozojed. Vedl RNDr. Štulc, bylo nás 21, do Kozojed jsme ušli 11 km, foto Jarka
Fotky od Jirky Dědiče: https://goo.gl/photos/AmR5npnWFyS2TDzh7
Fotky od Sváti: http://svdvo.rajce.idnes.cz/Udolim_Sembery
Fotky od dany: http://sinknerova.rajce.idnes.cz/Udolim_Sembery
více  Zavřít popis alba 
8 komentářů
  • 9.6.2016
  • 139 zobrazení
  • 3
mysticsmile
V Židovském obecním domě proběhla vernisáž výstavy Naděje, na červen je plánována studentská konference Svědectvím a dialogem k porozumění.

Židovský obecní dům v Boskovicích se ve středu 27. května 2015 opět zaplnil zájemci o historii zcela nedávnou. Vzpomínalo se na veleúspěšný projekt Naděje z let 2004 – 2005. Studenti zdejšího gymnázia shromáždili podklady a natočili vzpomínky pamětníků na holocaust za Druhé světové války.
Ještě před oficiálním zahájením vernisáže se mnozí zastavovali u devíti panelů na stěnách a živě diskutovali.
Ředitelka Muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalová všechny přivítala, jmenovitě pak ředitelku gymnázia Mgr. Alenu Svanovskou a učitelku Mgr. Danu Hrubou se Střední pedagogické školy.
Mgr. Alena Svanovská se ujala slova. Hned na úvod vyjádřila potěšení ze znovu o obnovení projektu naděje v krásných prostorách Židovského obecního domu: „Když projekt v roce 2004 vznikal, nikdo nemyslel, že bude o film a nové panely takový zájem. Za to patří díl autorům. Především Mgr. Světlaně Trefné a žákům, kteří na projektu pracovali.“
Mgr. Dagmar Hamalová: „Na úvodním panelu jsou uvedeni účastníci projektu. Byl tehdy jedním z prvních v rámci ČR, jenž se zabýval tématem holocaustu z pohledu studentů a pamětníků. Je velmi hodnotný, dlouho byl vystaven v synagoze a pro velký zájem zahraničních návštěvníků byl též přeložen do angličtiny. V rámci výstavy se uskuteční 24. června odborná konference v aule gymnázia. Její součástí bude výstava věnovaná MUDr. Leo Eitingerovi (*1912 †1996). Byl to pamětník holocaustu, pocházel z Lomnice u Tišnova. Akce se zúčastní sdružení Post Bellum, jež představí projekt Paměť národa vysílaným na pokračování Českým rozhlasem Plus každou neděli ve dvacet hodin a proběhne beseda s pamětníkem Jaroslavem Petrem z Bystrého u Poličky.“
Projekt Naděje Gymnázia Boskovice stále využívá místní základní škola a střední školy k výuce dějepisu. Mnohé z tvůrců tato badatelská práce poznamenala a nasměrovala v budoucím profesním životě.
Na 24. června 2015 připravuje Mgr. Dana Hrubá se svými studenty zajímavou interaktivní prohlídku boskovické židovské čtvrti.
„S Mgr. Jaroslavou Patlokovou připravujeme na září návštěvu pamětnice válečných událostí paní Evy Morris (*1929) s vnoučaty,“ přiblížila Mgr. Dagmar Hamalová. „Tato dáma žije v současné době v Izraeli.“
Projekt Naděje podpořil Jihomoravský kraj a Ministerstvo kultury.
V druhé části vernisáže se v sále setmělo a na velkoplošné obrazovce se počala odvíjet ukázka ze vzpomínek pamětníků, jež se podařilo natočit v rámci projektu Naděje boskovického gymnázia.
V úvodu cca třicetiminutového dokumentu vzpomínal starý pán na krásných 25 let v Boskovicích: „Mám pěkné vzpomínky na Boskovice.“ Celá reportáž byla zaměřena na vyprávění lidí, kteří v Boskovicích dlouhá léta žili, ale 15. března 1942 museli odejít s transportem Židů do Terezína a poté do nacistických koncentračních táborů a jako zázrakem útrapy v lágrech přežili.
Pamětníci hovořili o židovském hnutí v Evropě, počátcích Hitlerova vlivu, sbližování věřících různých náboženství, mnichovské zradě – kdy došlo k dohodě mezi Hitlerem a britským premiérem Neville Chamberlainem (*1869 †1940) o podstoupení československého území Říši 15. března 1939, o zákazech pro Židy – nesměli po dvacáté hodině ven, nesměli cestovat, nemohli do restaurací, bylo jim dovoleno nakupovat jen po 15. hodině, museli odevzdat jízdní kola, fotoaparáty, nedostávali potravinové lístky atd. O nuceném odchodu z Boskovic transportem do Brna 14. a 15. března 1942, pobytu v Terezíně od 1. dubna 1942, o příjezdu tří tisíc lidí do Osvětimi, třídění, útrapách v lágru – bití, mučení, odpírání spánku, o polském vyhlazovacím táboře Sobiboru, o vraždění v plynových komorách, prohlížení tělesných dutin, zda v nich nemají ukryté šperky, o zrůdných pokusech na lidech doktora Josefa Mengeleho (*1911 †1979), vzpouře vězňů v Sobiboru roku 1943, útěku, skrývání u sedláků, kteří se kvůli tomu vystavovali smrti každý den a připojení ke Svobodově armádě. Před postupující Rudou armádou se nacisté snažili zničit stopy po svých zločinech, vězňové se vydali do Německa na pochod smrti.
Citát z konce dokumentárního filmu ze vzpomínek pamětníků: „Osmého května 1945 skončila druhá světová válka. Přestalo dvanáct dlouhých let nacistického teroru. Podle odhadu zahynulo v koncentračních táborech šest milionů lidí. Po válce se jich do Boskovic z židovské komunity navrátilo jen pár.
Závěrem ředitelka Muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalová poděkovala za pozornost: „Téma je to bohužel velmi neradostné, ale film byl studenty natočen skutečně dobře. Součástí dokumentu jsou individuální rozhovory s pamětníky. Věřím, že se dalšími společnými akcemi Muzea Boskovicka, Gymnázia Boskovice a Střední pedagogické školy Boskovice podaří na tento úspěšný projekt navázat.“
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
  • 27.5.2015
  • 140 zobrazení
  • 0
jipak
Na přelomu března a dubna 2011 mě zavály služební povinnosti zase na Blízký východ, a to přímo do Betléma (Bethlehem). Vzhledem k tomu, že se Bethlehem nachází na území Palestinské samosprávy, tak jsem si moc nezpíval „Půjdem spolu do Betléma“ – ve středu před odletem vybouchla bomba na autobusovém nádraží v Jeruzalémě a protože jsem odtud měl jezdit autobusem, tak jsem z toho byl dost mimo. A proč jsem tam vlastně jel ? Jedna firma v Bethlehemu si jako první v Palestině koupila HP Indigo ws4500 a protože kolegové Izraelci nemají povoleno jezdit na palestinská území, musel jsem ten stroj jet nainstalovat já.
V sobotu ráno jsem se obvyklým nočním letem přesunul do Tel Avivu, trochu se prospal a strávil odpoledne na pláži. Voda byla docela ucházející, byli jsme v ní celkem čtyři – tři děti a já. Dospělí chodili ještě v tlustých bundách, pro mě bylo jaro. V něděli jsem dojel do Rehovotu a odtud, vybavený potřebným nářadím, do Jeruzaléma. Na jedné z křižovatek už čekal dohodnutý taxikář a ten mě odvezl rovnou do Bethlehemu k zákazníkovi. Už po cestě byla vidět oddělovací zeď (Separation wall) kolem Jeruzaléma a průjezd check-pointem byl přechodem mezi dvěma světy. Když člověk stojí hned vedle 6m vysoké betonové zdi s ostnatým drátem nahoře, zcela samozřejmě se vybavují vzpomínky na dobu socialismu a Železnou oponu. Jen s tím rozdílem, že tady jsem stál střídavě na jedné i druhé straně a s tím, že tady to tak černo-bílé není. No, pak už byla celý týden hlavně práce, každý den byl stejný: ráno taxíkem z Jeruzaléma do Betléma, večer tatáž cesta ale opačně. Jezdil jsem pořád se stejným taxikářem, který vyrůstal ve východním Jeruzalémě a teď bydlí v Bethlehemu, takže jsme pokecali vždycky celou cestu – o všem možném, počínaje konfliktem, přes historii až po jeho rozvětvenou rodinu. Instalace stroje probíhala podle plánu, v pátek odpoledne byl stroj připravený k předání a já se těšil na volný víkend. Plán: sobota staré město v Jeruzalémě, neděle Bethlehem.
Sobotní výlet do starého města v Jeruzalémě jsem začal v dolech krále Šalamouna. Moc se o nich neví, protože jsou relatvině daleko od brány Jaffa, která je hlavním turistickým vchodem. O to víc se o nich točí filmy, ale reality je prostá – těžil se vnich vápenec, ze kterého se stavěly domy. Dodnes platí nařízení, že všechny nové obytné domy v Jeruzalémě musí mít vápencovou fasádu. Je to vlastně jeden důl, obrovské propojené jeskyně z vytěženého vápence. Je tam krásný chládek. Z dolů pokračuji přes trh do strého města a jeho uliček a proplétám se ke Svatému hrobu (The Holy Sepulchre), místu kde byl pohřben Ježíš. Při poslední návštěvě v únoru nám něco povídali o malé kapličce vzadu v chrámu, tak se tam chci podívat. Obcházím frontu lidí a jdu do malé místnosti, kde v rohu jsou do skály vytesány dvě pohřební komory. Lezu k nim dovnitř a vnímám to neuvěřitelné ticho, mír a lásku, která je tomhle místě neuvěřitelně koncentrovaná. Možná právě tady to bylo....
Moje další cesta vede k Západní zdi (Zeď nářků, Wailing wall) a odtud do hradu krále Davida u brány Jaffa. Mám dost času, tak jdu na prohlídku. Z vrcholku věže je výborný rozhled na celé staré město, Olivovou horu i na zbytek Jeruzaléma na okolních kopcích. Celá prohlídka mi zabere skoro 4 hodiny, protože v každé místnosti této zříceniny je část historie Izraele a Palestiny. Koukám na modely Jeruzaléma z různých období azačínám chápat jak to bylo s Golgotou (původně byla za městskými hradbami jako popraviště, ale za necelých dvěstě let už byla úplně uvnitř města), kde byla zahrada Getsemanská, že se Ježíš setkal s Herodesem v Jeruzalémě, jak asi vypadal Chrámová hora v době Druhého chrámu, no je toho fakt hodně. Když vidím mapu, na které je vyznačena cesta a vazby mezi Egyptem a Mezopotámií, je mi jasné, že přes oblast Palestiny/Izraele musel jít každý. A když by jenom šel...
Odpoledne jedu na oběd s mým šéfem, ukazují mi Izraelský parlament a pak se navečer vracím zpátky k bráně Jaffa. Jdu přes Arménskou čtvrť k Západní zdi, kupuji dárky pro rodinu (jsou asi tak za třetinovou cenu proti turistické oblasti) a zpátky do hotelu se vracím uličkami muslimské čtvrti. Ještě zahlédnu zlatou kopuli Domu kamene (Dome of the Rock), která je nadosah, ale nedostupná – přístup je pouze pro muslimy. To já nejsem a tak zůstane jen u přání někdy se tam podívat.
V neděli ráno čekám na telefon od Palestinců, kteří mě vyzvednou a vezmou an prohlídku Bethlehemu. Mám čas, tak jdu ještě jednou do starého města. Ptám se vojáků u jedné z bran na Chrámovou horu jak se tam dostat – a ono to v neděli dopoledne jde, hurá. Skoro běžím k Západní zdi, hledám správný vchod, a jsem na Hoře. Mešita Al-Aqsa není příliš nápadná, dovnitř mohu jenom nakouknout postranním okénkem a tak jdu k Domu kamene. Výzdoba na stěnách je vyrobená z mozaiky, střecha je z pravého zlata. Je tu pěkné horko, hodně turistů a tak hledám klidnější místo – nacházím pár olivovníků a koutek, kde je klid, vánek, prostě pohoda.
Odpolední cesta do Bethlehemu začíná rpůchodem přes Check-point. Když jedu taxíkem, tak stačí kontrola pohledem, ale tady je to jak na letišti. Batoh do skeneru, kontrola dokladů, dotazy ohledně účelu návštěvy, prostě hranice z doby Studené války. Palestinci mají auto hned za check-pointem a tak jedeme trochu okruhem k Chrámu narození (Nativity church). Bethlehem je postavený na kopci, respektive jeho středová část. Město se rozrůstalo směrem dolů z kopce a je propojené s dalšími dvěma městy do souměstí (Beit Jala, Beit Sahur). Poloha na kopci měla hlavně obrannou výhodu, ale možná ten důvod byl zcela prozaický – svahy kopců jsou tak prudké, že se na nich skoro nedá stavět a údolí jsou úzká a hluboká, prostě opak Evropy.
Do Chrámu narození se vchází nízkými dveřmi, přestože dříve sem bylo možné i vjet na koni. Jako v Indiana Jonesovi – vede to člověka k pokoře. Stojíme frontu na prohlídku jeskyně a Betlémské hvězdy. Když se dostaneme dovnitř, skupina Němců na odchodu začne zpívat Tichou noc v němčině, skupina Japonců za námi v Japonštině a já se přidávám v češtině. Neuskutečný zážitek. Můj průvodce mě pak bere do vedlejšího kostela a do jeho podzemí. Dostáváme se na mnohem tišší místo, kam nechodí turisté ale jenom místní. Klíčovou dírkou je vidět místnost s Betlémskou hvězdou, čili jsme ve stejné jeskyni, ale atmosféra tady je jiná. Zase ten pocit, klidu, míru a lásky...
Když jsem tak přemýšlel nad tím, co se říká o narození Ježíška (ve stáji nebo v chlévě, v jeskyni), tak mi tady dochází ž všechno je správně. Obydlí Palestinců byla ještě do padesátých let především v podzemí – protože za prvé ty jeskyně tam už byly (vápenec) a stačilo je lehce upravit, za druhé je v nich příjemně chladno i bez klimatizace a za třetí, žádná stavba nevyčnívá nad terén a tudíž ji nikdo neuvidí a nebude ji chtít vyloupit. Tudíž Ježíšek se narodil v jeskyni, kde část byla chlévem/stájí.
Odpoledne se ještě procházíme po okolních kopcích, ukazují mi cisterny na zachytávání dešťové vody, vinice, olivovníky a další zajímavosti. Večer lovím taxík na Check-pointu a jedu zpátky do Jeruzaléma.
Další dny jsou opět ve znamení práce, ve čtvrtek jedu ještě do Ramalláhu na kontrolu připravenosti pro instalaci dalšího stroje. Je vidět, že Bethlehem, je převážně křesťanský a Ramalláh vypadá více divoce. Potkáváme děti, kterým končí škola, projíždíme oklikou k dálnici číslo 1 od Mrtvého moře, protože fronta u check-pointu přímo do Jeruzaléma je dlouhá snad kilometr. Kolem je krajina úplně vyschlá, i když tráva a pár stromů se tady zelená. Je vidět, že život v téhle části světa je opravdu tvrdý.
V pátek ráno odlétám zpátky domů, s pocitem že jsem poznal něco dalšího a zase se o trochu přiblíž pochopení obou národů, které v téhle oblasti žijí. Pochopení, že normální lidé se dohodnou snadno, na rozdíl od politiků.
Ještě jedna vzpomínka mě provází – v neděli odpoledne, kdy jsme byli na tradičním obědě v Bethlehemu, jsem potkal pana doktora Issu Janineha a jeho paní. Studoval v Čechách a vrátil se společně se svojí ženou do Bethlehemu. A jak jsem to poznal ? Byli totiž jediní, kteří v Bethlehemu mluvili česky :-).
více  Zavřít popis alba 
  • březen 2011 až leden 2012
  • 337 zobrazení
  • 0
holovic
Naším cílem bylo zdolat Dom (4545 m n.m.) - nejvyšší horu Švýcarska, patřící do skupiny Mischabelgruppe (součást Walliských Alp). Po 19ti hodinách jízdy (s čekáním v kolonách, přestávkami na kafe a sněhovým peklem při průjezdu přes Furkapass) přijíždíme ve 2 hod. ráno do Randy, kde zbytek noci trávíme v kempu.
Následujícího rána balíme dle našeho názoru to nejnutnější, co budeme potřebovat. Batohy pěkně nakynuly (připomínají mrože) a jsou neskutečně těžké i přesto, že nakonec zavrhujeme stan i karimatky a rozhodli jsme se risknout přenocování a aklimatizaci na známé horolezecké chatě Domhütte (2940 m n. m.), kde jsou k dispozici palandy, či podlaha – záleží, kolik lidí má v danou chvíli stejnou myšlenku.
Vzájemně si pomáháme s objemnými vaky na záda a v dopoledních hodinách vyrážíme (nejprve po asfaltu) směr vytoužený cíl. Procházíme malebnou Randou (1407 m n.m.), kde snad není jediného stavení, které by oku nelahodilo, pozvolna odkládáme svršky a tím přidáváme naší bagáži ještě více na objemu a hmotnosti. (Češi jsou v těchto končinách snadno rozpoznatelní – jsme národ chudý, vše musíme tahat s sebou, abychom zbytečně neutráceli za jídlo či ubytování.
Za vesnicí ještě rychle posnídáme kalorickou bombu a stoupáme do prudkého kopce nejprve modřínovým lesem, poté střídavě sutí a ferratami. Celou dobu je stoupání prudké a výšku nabíráme až velmi rychle. Výhledy jsou stále zajímavějšími, Matterhorn (4478 m n.m.) se postupně ukazuje v celé svojí kráse. Po sedmi hodinách v samotném závěru výstupu konečně spatříme místo našeho plánovaného aklimatizačního přenocování – chatu Domhütte (2940 m n. m.). Na chvíli zapomínáme na třeskutou bolest hlavy a v závěru dokonce vtipkujeme. Na místě se dovídáme, že chata je celoročně bezplatná, tedy až na sezónu, která právě začala. Dobrou zprávou je, že palandy jsou volné, jelikož jsou zde pouze 4 Němci a párek dalších chudých Čechů si o „pár“ výškových metrů dál postavil stan.
Ujíme něco z našich mrožů, vaříme si dokonce polévku a kafe, kocháme se pohledem na vrcholy, i do hloubky údolí a záhy zalézáme do teplých spacáků s vidinou odpočinku a nabrání sil do dalšího dne, který měl začít ve 4 ráno (Němci se rozhodli vyrazit ve 3, tak nám alespoň prošlápnou stopu).
Ivana: V noci mě probudila pekelná bolest hlavy a po chvíli mi dochází, že slyším v uších a hlavě hukot vlastního tepu a pumpování krve. Snažím se uklidnit a počítat tepy za minutu, je mi neskutečně zle, na zvracení, koupu se ve vlastním potu, přestože jsem se před usnutím klepala zimou a trápí mě suchý kašel. Že by bylo bezmála 3000 m k aklimatizaci moc vysoko? S ohledem na to, z jaké „placky“ jsme předešlého dne docestovali, je to vcelku pravděpodobné. Jak je ale možné, že se to stalo mně? A proč zrovna mně? Budu muset ráno dolů? Dolů??!! Vyčítám si, že jsem jaksi zanedbala lékařskou prohlídku a nedala si do pořádku krevní obraz, který vlastně bez léků v pořádku nikdy moc nebyl. Léta trpím chudokrevností a prakticky nepřetržitě užívám železo. Od narození syna však ne a stejně dlouho jsem nebyla ani u doktora. No, ale zdravotní problémy, až na občasnou únavu žádné nemám. Vlastně naprostá hovadina, zde s fatálními následky. Budím Ondru, abych zjistila, jak se cítí on. Je vcelku v pohodě, jemu bolest hlavy polevila, snaží se mě ubezpečit, že do rána bude líp, ať se pokusím usnout. Střídavě sedím a ležím, chvílemi panikařím, chvílemi přemýšlím, co bude – napadá mě, že přesvědčím Ondru, aby se přidal k Němcům a nechal mě tady. Do rána už nezaberu, poslouchám Ondru, jak mluví ze spaní a snažím se nepoblít si spacák….
Ve 4 ráno kvičí budík z mobilu, Němci jsou už hodinu na cestě a já vsedě se zavřenýma očima poslouchám Ondru, že je třeba pokusit se s tím bojovat. Navrstvím na sebe oblečení nevím jak, nechám si na ramena navléknout lano, Ondra nese odlehčený batoh s výbavou, vodou a trochou jídla..
Když docházíme k ledovci Festigletscher, je už docela světlo. Nandáme mačky a pokračujeme do sedla Festijoch (3723 m n.m.). Míjíme několik puklin, mačky sedí na firnu jako přibité, jde to dobře, až na moji výškovou nemoc.
Vleču se 50 metrů za Ondrou, je mi stále stejně zle, nicméně tělesná schránka je naprosto fit. Ani nohy mě nebolí, jen té hlavy kdyby nebylo!!! Vyzvracela jsem i vodu, kterou jsem se do sebe snažila povinně dostat a šourala se hlemýždím tempem dál. Došla jsem Ondru – cca hodinu před námi pozorujeme 4 Němce, jak pomalu postupují nahoru hřebenem Festigrad. Opakovaně slyším zvonečky a hlava se točí tak, že několikrát padám na zem – jsem troska a zvonečky jsou halucinace, musím dolů – jediná pomoc při výškové nemoci. Chvíli společně uvažujeme, že Ondra dojde k vrcholovému kříži sólo, což ale není ani rozumné, ani bezpečné a nechat mě samotnou sestupovat k Domhütte „se zvonečky“ v hlavě se mu taky nechce. Polykám jednu hořkou slzu za druhou, naposled se otáčím k vrcholu, který se zdá být nadosah a jsem sama na sebe neskutečně nas….(fotek odtud je vzhledem k mojí indispozici zoufale málo - fotil Ondra - ale co máme, stojí zato :-)
Po krátkém odpočinku na Domhütte zahajujeme šestihodinový sestup, který se zdál být ale nekonečným (mínus cca 2200 m) a boty už pořádně tlačily. V Randě chladíme přismahlé ksichty u četných korýtek s proudící ledovou vodou, úplně cizí lidi nás zdraví, usmívají se, či dokonce zastavují na kus řeči.
V kempu nacházíme náš kus domova, vaříme polévku a kafe, pojídáme co se dá a po sprše a odpočinku za tmy opouštíme kemp, posouváme se o cca 100 km dál, kde trávíme noc. Po snídani vyjíždíme směr Bern zpátky k domovu a dětem.
Závěr: Musíme se sem vrátit :)
Kategorie: sport
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2013 až červen 2015
  • 324 zobrazení
  • 1
photojs
photojs@seznam.cz Sedíme na zahrádce rodinného domku a kolem nás vesele pobíhá desetiletá fenka čínského naháče. Střídavě se snaží vyloudit kousek vynikající bábovky a mezitím odbíhá zaštěkat k vrátkům na kolemjdoucí. Rodina Velínských, to jsou manželé Naďa a Jiří, dcera Zuzana a psi. Pokud napíši, že psi jsou opravdu členy této rodiny, následující vyprávění je toho důkazem. Flér se po těžkém úrazu dostalo péče opravdu rodinné a maximální. Jak se vše sběhlo mi popsal Jiří, který byl v době nehody se psy sám doma.
Jiří: „Šel jsem k brance vyzvednout poštu. Oba psi samozřejmě se mnou. Po chodníku přicházel majitel dvou stafordů. Naši psi si své území chrání a mají zvyk strkat čumáky do prostoru pod brankou. Majitel stafordů přišel blíž a pouze stačil říci „ahoj holky“. Všeobecný štěkot vystřídalo náhlé zlověstné ticho. Najednou vidím, že Flér mizí pod brankou. Staford jí zvenku chytil za čumák a táhnul ven. Flér zůstala zaklíněná pod vraty. Stále bylo hrobové ticho. Majitel stafordů otřeseně konstatoval že „to bude chtít veterináře.“ Odnesl jsem Flér do koupelny, najednou byla všude samá krev. Zvláštní je, že celý incident se odehrál bez naříkání, kňučení, vrčení. Naprosté a zlověstné ticho. V koupelně jsem zjistil, že horní část psího nosu je ukousnutá, odlomená.“ Volal jsem manželce, aby přijela na pomoc…byl jsem v šoku, jednu chvíli mě dokonce napadlo, že budu muset zkrátit fence utrpení a zastřelit ji“
Naďa: „Zabalila jsem Flér do deky a utíkala na nejbližší veterinární ošetřovnu. Tam ale zjistili, že jde o velmi rozsáhlé zranění, které může řešit jen specializované pracoviště. Zavolali mi záchrannou službu na přepravu zvířat. Za pár minut přijela paní Janků. Já ve stresu zmatkovala. Myslím si, že každý majitel psa by měl mít v mobilu číslo psí záchranky. Za několik minut jsme byli v ordinaci veterinární kliniky AA-Vet. Službu konající lékař zavolal MVDr.Gbelce. Ten si vyžádal pět minut na rozhodnutí, co dál. Byla to pro mě věčnost. Nakonec Flér dostala šanci. Po dvou dnech čekání jsme si jeli pro psa. Flérka nás uvítala vrtěním ocasu a radostným chroptěním. Po třech týdnech následovala další operace.
Zuzana: „Co říci o následné péči? Tři lidé ve službě 24 hodin denně. Rozpis podávání léků, to byl papír formátu A4 popsaný z obou stran. Troje kapky do očí, troje léky, komplikované speciální krmení injekční stříkačkou.
Jiří: „Za mlada jsem zlobil, ale nikdy jsem neklečel tolik, jako teď při krmení Flérky.
Zuzana: „Třeba po každém krmení se nos musel čistit, vypláchnout šalvějí, namazat. Měli jsme veliký tác a tam byly léky jen pro Flér. Každé oko se kapalo jinými kapkami a v jinou dobu. Následkem úrazu přestalo jedno oko mrkat. Šetrným masírováním a nahříváním se nám podařilo oko rozmrkat, což bylo považováno za menší zázrak…“
Naďa: „Péče o Flér byla opravdu náročná. Budík i mobily pípaly po dvou hodinách kvůli podávání léků, velmi časté byly návštěvy na veterině. Padla na to naše dovolená. Věřili jsme ale, že vše bude zase dobré a tak jsme se všichni hodně snažili. I pan doktor s námi měl velikou trpělivost. Nebyli jsme si jistí, zda vše děláme dobře a tak jsme se ptali na jednu věc třeba i třikrát.“
Zuzana: „Až v době, kdy bylo vše za námi, jsme vlastně ocenili přístup MVDr.Gbelce nejen ke Flérce, ale také k nám, jako majitelům psa. Takový majitel psa po úrazu je vlastně ve stresu a během rekonvalescence dost „nepoužitelný…“

Obrátil jsem se na MVDr.Petra Gbelce z kliniky AA-Vet s prosbou o pohled odborníka, který poraněnou Flér léčil. Ten mi celý, nepříliš obvyklý případ popsal takto:

„Poranění vzniklo 26.2.09 – došlo k odtržení kůže z tváře od okraje dásně horní čelisti až nad oční jamky. To znamená, že celá tvář byla obnažená na kost. Dále došlo ke zničení nosní přepážky a vytržení části nosní sliznice směrem ven, odtržení tvářových nervů, které vystupují z lebeční dutiny přes otvor na úrovni špičáků, přetržení slinovodů a vytržení horních řezáků.“

Jakou roli při stanovení prognózy a dalšího postupu léčby hrály osobnosti majitelů poraněného psa a prostředí, ve kterém tento pes žije? Dalo by se vyjádřit např. v procentech, jakou naději měla fenka na další kvalitní život?

„Osobnost majitelky a osobnost Flérky hrály naprosto stěžejní roli v mém rozhodování. Kdybych obě neznal a nevěděl, že dokáží „zabojovat“ a že mě věří, nikdy bych do zákroku nešel. Na začátku jsem paní Velínské řekl, že jde svým způsobem o pokus, a aby to vyšlo, musí mít Flérka i notný kus štěstí. Zranění na první pohled vypadalo jako neslučitelné se životem a já jsem majitelce rozhodně nemohl slíbit, že to dobře dopadne. Šance byly spíše jen v několika málo procentech (a opět jsme u toho, že bez majitelčiny péče a vůle Flérky by to nikdy nedopadlo – kloubouk dolů před nimi).“

Majitelé fenky mi prozradili, že bylo třeba dvou operačních zákroků. Mohl by jste prosím krátce popsat oba operační zákroky?

„První zákrok byla z nouze ctnost – bylo nutno přiložit zbylou kůži (skalp) tam kam patří, vyčistit rány a důkladně zjistit rozsah poškození, což nebylo vzhledem k rozsahu možné jen z „normální“ prohlídky. Při tomto zákroku jsme tedy začistili okraje odtržené kůže, odstranili zbytky sliznice, zubů … a přilepili speciálním tkáňovým lepidlem kůži k horní čelisti, okraje sliznice tváře přišili ke zbytkům dásně na úrovni zubů horní čelisti a rány zadrénovali.
Postupně došlo ke vytahování „skalpu“ směrem nahoru (scvrkával se) a obnažování nosní dutiny. Poškození tvářových nervů vedlo zároveň k zhoršení stavu rohovek (původně jsem Flérku léčil pro chronický zánět rohovky a spojivek). Proto jsme 30.3. přistoupili k druhé operaci, při které jsme provedli záplatu rohovkového vředu spojivkovým štěpem a opětovné začištění okrajů kůže a její přišití ke kostěnému podkladu nozder a k dásni.“

Byl již někde takový operační výkon proveden? Mohl jste se držet zavedených a vyzkoušených postupů?

„Před druhou operací jsem proserfoval odborné weby a vyhledávače odborných článků - hledal jsem články týkající se orofaciální chirurgie. Našel jsme jen pár odkazů – žádný článek ale nepopisoval traumatické poranění takového rozsahu (obecně se týkaly terapie nádorů v oblasti nozder). Před první operací jsem prošel „jen“ knihy v naší knihovně – navíc nebyl čas. V prvním případě tedy šlo o čistou improvizaci – i použití tkáňového lepidla v takovém rozsahu není běžné (ani jeho použití nebylo nakonec tak efektivní, jak jsem si původně představoval). Ve druhém už šlo o naplánovanou akci, kde jsem věděl čeho a jak chci dosáhnout a mohl jsem využít své chirurgické znalosti i zkušenost. Tvrdit, že jde o první takový zákrok bych si ale přesto netroufal. Znovu musím připomenout majitele a Flérku a jejich vůli – já jsem zákrokem jen vytvořil podmínky pro hojení a jejich péče zařídila zbytek. A věřte, že to není falešná skromnost z mé strany, ale reálné zhodnocení celého poúrazového vývoje.“

Nastaly během léčby a rekonvalescence nějaké závažnější komplikace?

„Skalpování poškodilo nervy, které ovládají víčka a Flérka nebyla schopná mrkat – to vedlo následně k osychání oka a už tak poškozená rohovka dostala pořádně zabrat. Vytvořily se rohovkové vředy, které hrozily prasknutím oka. Žádné další zásadnější komplikace se vlastně vůbec neobjevily.“

Každého čtenáře určitě napadne, jak dalece finančně je taková léčba náročná? Dalo by se např. toto léčení hradit z komerční zdravotní pojistky zvířete, kterou nabízí jedna z pojišťoven?

„Náročná je. A nemyslím jen finančně, ale hlavně psychicky a časově pro majitele. Flérka vyžadovala trvalou péči po několik týdnů, což bylo možné jen díky spolupráci celé rodiny. U pojištěného pejska by jistě pojišťovna minimálně část nákladů uhradila.“

...Fenka Flér Modrý květ se 25.11.2017 dožila nádherných 18 let...!

Text a foto Jan Šimeček
Kategorie: zvířata
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2009 až listopad 2017
  • 251 zobrazení
  • 0
kba-cz
Noční vlci uctili památku padlých rudoarmějců v Ořechově - Brně - Pozořicích
#noční#vlci#na#berlin#cesty#vítězství#ořechov#brno#pozořice
více  Zavřít popis alba 
  • 5.5.2017
  • 76 zobrazení
  • 1
msformana
třída Pejsek a kočička listopad 2014
více  Zavřít popis alba 
  • listopad 2014
  • 117 zobrazení
  • 0
mojeskolka1
  • 31.3.2009
  • 387 zobrazení
  • 0
radrac
3.3. 2014
více  Zavřít popis alba 
  • březen 2013
  • 100 zobrazení
  • 0
katerinabrezinova71
Činnosti v koutcích s možností volby - badatelský koutek: přečerpání krve, ateliér: jaká je sádra? zoubková hra, Hledání písmen z vrškové abecedy, Léky dáváme pinzetou podle počtu do lahviček, Třídění zubních kartáčků a zubních past, Uchopovování léků pinzetou a dávání do zkumavek, Hrání v nemocnici. Jak mohu pomoci zraněnému chlapčkovi či holčičce ? Čištění zoubků dentální nití - vlna a stavebnice. Učitel v roli- chirurg a jeho vybavení. Poslech srdíčka stetoskopem, výroba kartáčků na zuby, hra na chirurgy- zašívání rány. Také jsme se podívali do ordinace paní dentální hygienistky.
více  Zavřít popis alba 
  • zima 2018/2019
  • 24 zobrazení
  • 0
mstman
Kategorie: děti
více  Zavřít popis alba 
  • 4.3.2011
  • 273 zobrazení
  • 0
zrzouni
Jiří operuje panďuláka
Kategorie: děti
více  Zavřít popis alba 
  • 8.2.2008
  • 230 zobrazení
  • 0
skolka-blanar
  • 12.9.2013
  • 136 zobrazení
  • 0
slunce11
  • září 2011
  • 127 zobrazení
  • 0
obecdarkovice
Ve středu 5.1.2011 jsme společně navštívili kostel v Darkovicích, prohlédli si Betlém a zazpívali Ježíškovi koledy.
více  Zavřít popis alba 
  • 5.1.2011
  • 79 zobrazení
  • 0
kamoskyodkoni
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • 12.5.2012
  • 58 zobrazení
  • 1
reklama