Hledání

8 438 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

damajer11
  • 9.7.2019
  • 32 zobrazení
  • 0
jaropet
Obec Chlum Svaté Maří (německy Maria Kulm) se nachází v západních Čechách na Sokolovsku v Karlovarském kraji na okraji Sokolovské pánve v podhůří Krušných hor. Římskokatolický kostel Nanebevzetí Panny Marie a svaté Máří Magdaleny v Chlumu Svaté Máří je poutní kostel postavený začátkem 15. století u konventu křížovníků s červenou hvězdou, kteří sem byli povoláni v roce 1383. Nachází se zde gotická soška sedící Panny Marie s Ježíškem z období tzv. krásného slohu (kolem roku 1400), nalezená podle legendy v křoví u cesty. Areál proboštství sv. Máří Magdaleny s kostelem byl vystaven v letech 1687–1728. Původním projektantem byl pravděpodobně J. B. Mathey, potom zde působil další významný barokní stavitel K. Dientzenhofer a stavbu dokončil Dientzenhoferův polír W. Braunbock.

Zdroj a bližší info: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_Nanebevzet%C3%AD_Panny_Marie_a_svat%C3%A9_Ma%C5%99%C3%AD_Magdaleny
více  Zavřít popis alba 
17 komentářů
  • 7.7.2019
  • 43 zobrazení
  • 6
sorcha-art
Dne 14. 12. 2017 se v centru Sorcha-Art pořádal třetí a poslední výtvarný kurz anděla z hmoty powertex v loňském roce pod vedením paní Magdaleny Štádlíkové.

Další naše kurzy najdete na www.sorcha-art.webnode.cz/remeslne-kurzy/.

#kurz#školení#vánoce#anděl#dekorace#powertex#sádra#advent#skulptura#socha#českebudejovice#handmade#originál#tvoření#řemeslo#tvoření#sorchaart#umění#rukodělné
více  Zavřít popis alba 
  • 11.4.2019
  • 24 zobrazení
  • 0
sberecekdech
  • 19.1.2019
  • 15 zobrazení
  • 0
slavek-m
LA představovat nemusím, takže pouze pár řádků k navštíveným místům.

La Brea Tar Pits je skupina přírodních asfaltových jezírek v Hancock parku, které vznikly průsakem olejů přes podloží během několika desítek tisíc let. Asfalt je většinou zakryt prachem, hlínou a listím, někdy také vodní hladinou. Lehčí frakce z prosáklé směsi se časem odpařují nebo jsou biodegradovány a vzniká tak asfalt. To co dnes vidíme je pouze zbytek pozůstalý po těžbě asfaltu z jezera nebo po paleontologických vykopávkách. Čas od času se v minulosti vytvořily povrchovíé vrstvy asfaltu natolik tlusté, že v nich uvízla zvířata, protože tato depozita byla často pokryta listím a prachem (masožravci a mrchožrouti zde často uvízli, protože nedokázali odolat "vůni" kořisti). Díky tomu se na tomto místě zachovalo neuvěřitelně obrovské množství dobře zachovalých koster, rostlinného materiálu, ale také pozůstatků lidského osídlení. Nejstarší nález je radiometricky datován do doby před 38 000 lety. Jeden z vykopávkových projektů "Project 23" proběhl kvůli stavbě podzemní garáže vedle tohoto komplexu v roce 2009. Z nálezů zvířat z "Project 23" můžeme jmenovat pravlky, šavlozubce, bizony, koně, zemní lenochody, želvy apod. Byl zde nalezen také téměř kompletní kostra mamuta, který dostal přezdívku Zed. V roce 1915 zde také byla nalezena kostra jediného člověka - žena z La Brea - stará přibližně 10 000 let. Její věk je odhadovám mezi 17 a 25 lety a byla nalezena s pozůstatky domácího psa. La Brea Tar Pits od svého objevení poskytly miliony fosílií z poslední doby ledové.

Večer po asfaltových jezírkách byl naplánovaný výhled na velkoměsto při západu slunce z Griffithovy observatoře nacházející se na svahu Mount Hollywood. Je odtud nádherný výhled na Los Angeles plošinu (na které je pochopitelně LA).

Další den jsme jen balili a šli se podívat do muzea, které zrovna tento víkend po dva dny hostilo dinosauří festival s vystavenou expozicí obrovského množství dinosaurů. Z muzea, stejně jako z asfaltových jezírek a jejich muzea, předkládám jen úzký výběr snímků, které ukazují jen malý průřez expozicí.
více  Zavřít popis alba 
72 komentářů
  • 28.12.2018
  • 128 zobrazení
  • 11
slavek-m
Mojave National Preserve byl založen v roce 1994 a je součástí rozsáhlého komplexu Mohavské pouště (Mojave Desert), kam patří např. také Údolí smrti či Národní park Joshua Tree. Před založením rezervace šlo o East Mojave National Scenic Area, takže i před tím šlo o chráněnou oblast. Rozloha rezervace činí 650 000 ha, což z ní dělá třetí největší v USA. Kromě pouštní a polopouštní krajiny zde nalezneme hory, sopečné sypané kužely a lávová pole, "lesy" z juk Josuha Tree, který je navíc nejhustším a největším na světě. Nalezneme zde obrovské množství přírodních zajímavostí - my navštívili jen oblast u centra pouštních studií na konci Zzyxz Rd. a duny Kelso.
více  Zavřít popis alba 
101 komentářů
  • 26.12.2018
  • 86 zobrazení
  • 12
slavek-m
Petrified Forest National Park je místo proslavené rozsáhlými nalezišti zkamenělého dřeva, které je zde možné nalézt i jako celé obrovské kmeny a všemi barvami hrající pustiny "badlands." Nadmořská výška se zde pohybuje kolem 1600 m a klima je zde větrné a suché s teplotními rozdíly během roku mezi 38°C v létě a -6°C v zimě. Naměřené rekordy jsou pak 42°C a -33°C. Přibližně třetina parku je řazena jako divočina (cca 203 km2). Kromě obrovského množství zkamenělého dřeva je park známým nalezištěm zkamenělin z období pozdního triasu (cca před 225 mil. let) v krásně barevné geologické vrstvě označované jako Chinle Formation. Nalezneme zde zkamenělé kapradiny, cykasy, ginkga a obrovské předchůdce dinosaurů - obojživelné ještěry ze skupiny Phytosauridae. Všechny vrstvy, které byly nad ní, byly po tektonickém pohybu desek erodovány a odváty či odplaveny pryč. Na některých místech tak můžeme najít pouze novější vrstvy, jako je např. vrstva Bidahochi Formation tvořená čedičovou lávou, která se vytvořila cca před 16 až 5 mil. let. Nejstarší dochované důkazy o obydlení lidmi pochází z období před cca 8000 lety. Před cca 2000 lety zde pěstovali kukuřici, stavěli domy a kreslili po skalách petroglyfy. Kvůli klimatickým změnám opustili tato místa přibližně kolem roku 1400 n.l.

Zkamenělý les se kdysi nacházel na superkontinentu Pangea poblíž rovníku s vlhkým subtropickým klimatem. Většina biologické hmoty byla rychle rozložena ve vodě, nebo pozřena ostatními organismy. Některé organismy (především stromy), byly pohřbeny tak rychle, že zůstaly prakticky nedotčené časem a staly se fosíliemi. Stromy spadlé do řek byly překryty sedimentem obsahujícím vulkanický popel. Podzemní voda s rozpuštěným oxidem křemičitým z popele postupně nahrazovala rostlinnou tkáň křemenem, díky čemuž se dokonale zachovala struktura dřeva. Křemen obsahuje nečistoty tvořená především oxidy železa a mědi, hořčík, uhlík a chróm. Vnější struktura a tvar permineralozovaného dřeva se dochovala až dodnes. Ostatní fosílie zde jsou kompresního typu - váha sedimentů a vrstev horniny stlačila původní tkáně do tenké vrstvy. kterou dnes známe jako fosílie. Většina zkamenělého dřeva pochází z konifer Araucarioxylon arizonicum. Na severu parku můžeme nalézt také dřevo ze stromů Woodworthia arizonica a Schilderia adamanica. Celkem se zde podařilo identifikovat nejméně devět druhů.

Jak už bylo řečeno - barvu zkamenělému dřevu dodávají nečistoty v křemeni. Jsou to např.:
červená a růžová - přítomnost hematitu (oxid železitý)
žlutá, hnědá a oranžová - přítomnost goethitu (produkt oxidace jiných minerálů železa jako je hematit, siderit, pyrit či magnetit)
zelená - čisté redukované železo, chróm, kobalt či měď
bílá - čistý křemen
černá - organický uhlík, pyrit a oxidy manganu
fialová a modrá - oxid manganičitý
více  Zavřít popis alba 
37 komentářů
  • 15.12.2018
  • 88 zobrazení
  • 10
slavek-m
V Moabu jsme se trochu zdrželi a západ slunce plánovaný v Monument valley jsem málem nestihl. Běžím z auta a rychle začínám fotit. Slunce už se stolových hor dotýkalo pouze pár minut. Tohle bylo o fous a málem ty tři hodiny na cestě sem a následně hodina a půl na ubytování v Blandigu bylo zbytečné. I proto je fotek v tomto albu jen pár.

Monument Valley (v jazyce národa Navajo Tsé Bii' Ndzisgaii, což znamená údolí skal) je oblastí na Koloradské plošině se světoznámými výhledy na pískovcové stolové hory. Nejvyšší stolová hora vystupuje 300 metrů nad okolní krajinu, která je v nadmořské výšce 1500 aý 1800 m.n.m. Výjevy z této krajiny jsou snad nejtypičtějším výjevem Divokého západu. Červenou barvu zdejší krajině (tedy pískovcům) dodávají oxidy železa, modro-šedivé pískovce jsou pak zbarveny oxidy hořčíku. Na stolových horách můžeme pozorovat tři vrstvy hornin - spodní je Organ Rock Shale břidlicová vrstva, prostřední de Chelly Sandstone pískovcová vrstva a vrchní Moenkopi Formation pískovcová vrstva - ty všechny jsou pak schované pod Shinarump Conglomerate vrstvou z tvrdého pískovce. Krajinu zde doslova modeloval vítr a voda. Teploty se zde během roku navíc značně mění - v letních měsících mohou sahat ke 40°C (42°C rekord), zatímco v zimě klesají i pod -10°C (rekord -23°C). Letní noci jsou zde příjemně osvěžující a teplota po západu slunce klesá rychle, což je dáno i nadmořskou výškou, ve které se nacházíme.
více  Zavřít popis alba 
40 komentářů
  • 2.12.2018
  • 82 zobrazení
  • 10
slavek-m
Povídání o Lassen Volcanic National Park naleznete v předchozím albu. Tady už jen krátké povídání o tomto místě.

V této oblasti stála před cca 387 000 až 590 000 lety obrovská sopka - Brokeoff Volcano (Mount Tehama), která je dnes erodovaná a připomíná jí už jen několik málo vrcholků, které kdysi byly jejími svahy a byly zachovány jen díky obsahu tvrdých lávových proudů. Pozůstatky se dnes jmenují Brokeoff Mountain, Mount Conard, Pilot Pinnacle, Mount Diller a Diamond Peak.

Poblíž údolí Little Hot Springs se nachází oblast nazývaná Bumpass Hell, což je hydrotermálně pozměněná geotermální oblast o výměře 6.5 ha s celou řadou horkých pramenů a vařících se bahenních jezírek. Bumpass Hell vznikl na zlomech kterými proudí k povrchu vulkanické teplo i přes to, že je značně shlazeno masou andesitu (vulkanická hornina). Stejný zdroj tepla vytápí i další oblasti v rámci parku - Devil's Kitchen, Boiling Springs Lake, Terminal Geyser či Sulphur Works. Bahno a jíl bývaly kdysi tvrdou skálou - kyselina sírová obsažená v horké vodě jí však postupně rozpustila.

Tato oblast získala své jméno po Kendall Vanhook Bumpassovi, kovboji a průzkumníkovi, který v této oblasti žil kolem roku 1860. Během jedné prohlídky se pod Bumpassem prolomila tenká krusta a on zapadl do vařícího bahna. Noha byla vážně popálena a nakonec musela být amputována. Na jeho počest dostala tato oblast jméno Bumpass Hell. Stejné nebezpečí čeká na každého, kdo by opustil bezpečí povalového chodníku.
více  Zavřít popis alba 
100 komentářů
  • 15.11.2018
  • 91 zobrazení
  • 15
slavek-m
Lassen Volcanic National Park se rozkládá kolem hory Lassen Peak, což je největší sopečný dóm na světě a zároveň nejjižnější část Kaskádového pohoří. Celá oblast národního parku je vulkanicky aktivní - obsahuje bahenní jezírka, fumaroly a termální prameny. Někdy je přezdíván malým Yellowstonem. Důvodem je subdukce desky Gorda se Severoamerickou deskou. Zajímavostí je také fakt, že park je jedna z mála oblastí na světě, kde se nacházejí všechny typy vulkánů - sopečné dómy, štítové vulkány, kónické vulkány (sypané kužely) i stratovulkány!

Původní obyvatelé Ameriky věděli, že Lassen peak je plný ohně a vody a mysleli, že jednoho dne vybuchne. V období mezi 1914 a 1921 došlo k sérii erupcí s výrony lávy a velkým množstvím popele. Naštěstí díky varování nikdo nezahynul. Hlavní erupce nastala 22 května 1915 a zničila blízké okolí. Popel dosáhl vzdálenosti 450 km východně od hory. Lassen Peak a Mt.St.Helens jsou jediné dvě sopky, které na kontinentální části USA vybuchly během 20. století. Výbuch Lassen Peaku byl velmi dobře fotograficky a filmově zdokumentován. Nejznámější a nejdůležitější snímky pořídil Benjamin Franklin Loomis. Deset let po výbuchu Lassen Peak (v letech 1925 až 1931) byla postavena 47 km dlouhá hlavní silnice. Poblíž Lassen Peak stoupá silnice až do 2594 m n.m., což z ní dělá nejvýše položenou silnici v Kaskádovém pohoří a poblíž jezera Helen dosahuje mohutnost sněhu až 12 m. Sníh v některých oblastech zůstává až do července.

Hlavní částí dne byl výlet po zajímavé části Lassen Volcanic National Park v okolí sypaného kužele (Cinder Cone) v severovýchodní části parku. Stezka je přístupná od parkoviště u jezera Butte a v jejím okolí je vidět celá řada zajímavých vulkanických charakteristik. Sypaný kužel který se jmenuje zcela stejně (Cinder cone; vystupuje 230 m nad okolní krajinu) byl zformován kolem roku 1650 a jeho výbuch dal vzniknout okolním krásám krajiny - lávový tok (Fantastic lava beds), samotný kónický vulkán, kopce popele plného barevných oxidů (Painted Dunes) a širého okolí. Lávové pole přehradilo říčky a díky tomu vzniklo nejprve jezero Snag na jihu a později průsakem vody skrze lávové pole z prvního jezera také jezero Butte na severu. Stáří Cinder Cone se díky jeho vzhledu a vzhledu Fantastic Lava Beds dlouhou dobu odhadovalo jen na několik desetiletí, později cca na 200 let. Opravdové stáří bylo zjištěno až radioanalýzou v nedávné době.

Světlo při západu slunce jsem chtěl zachytit u jezera Manzanita s pohledem na Lassen Peak. Jezero vzniklo cca před 300 lety přehrazením tohoto místa kamennou lavinou (nazývaná Chaos Jumbles) ze severozápadních svahů Chaos Crags (skupinka vulkanických dómů; jeden z nich zkolaboval během výbuchu před 70 lety).
více  Zavřít popis alba 
96 komentářů
  • 15.11.2018
  • 94 zobrazení
  • 13
suchdolanka
Poslední vystoupení "Na Zámecké " v roce 2017
Kategorie: kultura
více  Zavřít popis alba 
  • 12.11.2018
  • 16 zobrazení
  • 0
slavek-m
Crater Lake je středobodem stejnojmenného národního parku na jihu Oregonu. Dle mého jedno z nejkrásnějších a nejmagičtějších míst, které jsme mohli během našeho cestování vidět. Crater lake je zatopená kaldera vzniklá výbuchem a zhroucením stratovulkánou Mt. Mazma (cca 3 700 m n.m.) přibližně před 7700 lety. Voda v jezeře je čistě srážkového původu - do ani z jezera neteče žádný potok ani řeka. Samotné jezero je velmi hluboké - jeho největší hloubka je 594 m, což je činní nejhlubším jezerem Spojených států (po kanadském Great Slave Lake druhý v Severní Americe). Celosvětově je 9. v žebříčku maximální hloubky a 3. v žebříčku průměrné hloubky (350 m; z tohoto hlediska nejhlubší na západní polokouli). Pokud bychom brali fakt, že dno jezera musí být v nadmořské výšce, pak by bylo na prvním místě, protože Bajkal a Tanganika mají dno ležící pod úrovní moře. V jezeře plave kmen nazývaný "Old Man of the Lake" - kmen, který plave vertikálně ve vodě déle než sto let. Nízká teplota zpomalila rozklad. Jezero má dva ostrovy. Malý kamenný sloup (pozůstatek magmatické žíly) u jižního břehu se nazývá Phantom Ship. Velký ostrov u západního pobřeží pak Wizard Island - jde o sypaný kužel (anglicky cinder cone). Rozměry jezera jsou přibližně 8 na 9,7 km. Okraj kaldery má nadmořskou výšku mezi 2100 a 2400 metry nad mořem a její celková hloubka by měla být 1219 m, což znamená, že břehy jsou místy přes 600 m vysoké.
Díky faktu, že do jezera voda nepřitéká, je tedy pouze srážkového původu, patří voda v něm k nejčistším na světě. Viditelnost do hloubky je někdy 20-30 m (naměřený rekord v roce 1997 byl 53,3 m; jiný zdroj uvádí rekord 41 m z roku 1994)! Díky relativně vyššímu množství rozpuštěných látek, je voda zásaditější a má vyšší vodivost; pH se pohybuje mezi 7 a 8.
Stratovulkán Mt.Mazama je stejně jako Mt.Rainier a Mt.St.Helens z předchozích alb součástí pacifického kruhu ohně - soustavy celé řady stratovulkánů. Hora byla formována po 400 000 let především z vulkanických hornin jako je andesit, dacit a rhyodacit. Po té se během masivního výbuchu (největší v oblasti Kaskádového vulkanického oblouku) před cca 7700 zhroutila do kaldery. Její původní vrchol se snížil o cca 1 600 m. Během tohoto výbuchu bylo vyvrženo asi 50 kubických kilometrů horniny rhyodacitu! Od té doby byly všechny následné menší výbuchy pouze uvnitř kaldery. Poslední výbuch v kaldeře zformoval Wizard Island. Časem kaldera zchladla a vyplnila se vodou díky srážkám ve formě sněhu a deště. Předpokládá se, že trvalo 720 let, než se jezero zaplnilo vodou do dnešního stavu.
Klima v okolí Kráterového jezera je spíše subalpínského charakteru (také co čekat ve výšce téměř dvou a půl kilometru) se vzácným suchým létem, které je tedy mírné díky Severo-tichomořské výši. Na druhou stranu, zimy jsou tu kruté a ledové díky silnému vlivu Aleutské níže, se mohutnými sněhovými "srážkami" dosahující až 12,83 m za rok. Maximální sněhová pokrývka tak dosahuje až 3,5 m a většinou nerozmrzne až do půlky července. Rekordy z hlediska sněhu padly v zimě 1949/50 kdy spadlo 22,48 m a v zimě 1981/82 kdy byla maximální sněhová pokrývka 4,88 m. Silný mráz je někdy přítomen i v letních měsících (včetně sněhových srážek). Letní teploty, co se týče rekordních naměřených hodnot, byly 38°C a -8°C, celkem slušný rozptyl.
více  Zavřít popis alba 
80 komentářů
  • 8.11.2018
  • 129 zobrazení
  • 15
slavek-m
Po Rainieru jsme se vydali směrem k Portlandu. Cestou jsme se zastavili mrknout na krásné Panther Creek Falls. Jde o 40 m vysoký vodopád tekoucí po mechem obrostlé skále v několika stroužkách. Najít začátek stezky k němu nebylo snadné, nakonec se nám to po nějakém tom hledání povedlo. Dále byly v plánu rokle v okolí města Portland ústící svými říčkami do řeky Columbia. Problém byl, že celé údolí Columbia River bylo kousek od Portlandu v plamenech...tedy i všechny plánované nádherné rokle! Změna plánu - navečer jsme se podívali do Portlandských japonských zahrad a se soumrakem ještě zaběhli hned vedle do rozária a další den jsme vzali jako odpočinkový - nakoupit, zajít do prádelny vyprat a užít si jeden den bez šmajdání. Japonské zahrady v Portlandu byly otevřené veřejnosti v roce 1967 (práce na výstavbě a výsadbě začaly 1963). Tato japonská zahrada byla v roce 2013 vyhlášená Journal of Japanese Gardening nejkrásnější v Severní Americe a Nobuo Matsunaga v roce 1988 prohlásil, že jde o nejkrásnější japonskou zahradu mimo Japonsko. Rozárium (International Rose Test Garden) je od japonských zahrad vlastně jen přes silnici. Tato velkolepá sbírka růží obsahuje více než 10 000 růží - od miniatur po velké keře - cca jde o 650 kultivarů. V roce 1915 Jesse A. Currey, president Portland's Rose Society přesvědčil městské představitele k vybudování rozária jako útočiště pro evropské růže, protože se bál, že by svět mohl během první světové války o některé kultivary nadobro přijít. Tento nápad byl schválen v roce 1917 a začátkem roku 1918 byli z Anglie a Irska posílány první exempláře (v tu samou dobu také začal import růží z LA, Washingtonu a východního pobřeží USA). Současná plocha rozária je 4.5 akru(18 000 m2).
více  Zavřít popis alba 
25 komentářů
  • 8.10.2018
  • 62 zobrazení
  • 10
beruskyskolka
ILUSTRAČNÍ FOTKA ODĚLUJÍCÍ NOVÝ ŠKOLNÍ ROK
více  Zavřít popis alba 
  • 24.9.2018
  • 10 zobrazení
  • 0
slavek-m
O Mt.Rainieru byl popisek předchozího alba, takže tady se jen ve stručnosti zmíním o zvířatech v tomto albu.

Sysel zlatopruhý (Spermophilus saturatus, Cascade Golden-mantled Ground Squirrel) má areál rozšíření od Britské Kolumbie v Kanadě po Washington v USA - tedy severozápad Severní Ameriky. Je největší z podrodu Callospermophilus - tedy větší než S. madensis a S. lateralis - délka těla je až 28 cm. Tento syslík se rodí jako ektotermní organismus (je tedy z velké části závislý na teplu z okolí) a endotermii si vytváří během růstu. Syslové se na zemi pohybují dvěma způsoby - během (necelá 4 %) a chůzí (téměř 27 % stráveného času) - a jsou schopní nachodit až 5 km za den (1,5 km chůzí a 3,3 km během). K tomu potřebují spálit mnoho energie :-)

Čipmank tmavý (Tamias townsendii - v americké literatuře uváděn jako Neotamias townsendii, Townsend's chipmunk) je zemní veverka s obdobným areálem rozšíření jako již zmíněný sysel - jen si přidává k areálu ještě Oregon. V podmínkách, jako panují na Mt.Rainieru, tento čipmank přezimuje - v jiných částech areálu bez tuhých zim má aktivitu během celého roku. Čipmankové jsou všežravci, takže kromě rostlinné stravy nepohrdne hmyzem, ale ani ptačími vejci. Hlavní letní stravou jsou však bobule - borůvky, libavka a ostružiny (ostružiník nutkajský); na podzim pak jedí především žaludy, borůvky, semena javorů, bodláků, trav, stromů a kořínky rostlin.

Jelenec černoocasý (Odocileus hemionus subsp. columbianus, Black-tailed deer) je blízce příbuzný jelenci běloocasému (viz. alba z Buffala) a jde o poddruh jelence ušatého (Odocoileus hemionus, mule deer). Areál rozšíření je na západ Severní Ameriky od Severní Kalifornie až po pobřeží Britské Kolumbie, kde se setkává s dalším poddruhem, jelencem pobřežním (Odocoileus hemionus sitkensis, Sitka deer). Oba poddruhy žijí především na okrajích lesa, protože lesy samotné postrádají dostatek travin a křovin v podrostu. Na druhou stranu, zcela otevřená krajina zase postrádá místa, kde se mohou schovat. Zajímavostí je, že tento druh je schopen spásat i jedovatec Toxicodendron diversilobum (western poison oak), který je jinak velmi dráždivý a vyvolává po styku nepříjemné alergické vyrážky. U citlivých jedinců dokonce s tvorbou špatně se hojících velkých puchýřů. Jelenec černoocasý je aktivní nejvíce za soumraku a svítání, kdy jsme ho také potkali.
více  Zavřít popis alba 
55 komentářů
  • 10.9.2018
  • 98 zobrazení
  • 12
slavek-m
Hoh Rainforest je jeden z největších zástupců deštného pralesa mírného pásu na území USA. Nachází se u řeky Hoh na Olympijském poloostrově, kde je součástí Olympijského národního parku v nadmořských výškách 120 až 760 m. Údolí řeky Hoh bylo vytvořeno ledovci před tisíci lety a většina lesů zde byla v minulém století vytěžena. Dnes zůstala jen některá místa s původními pralesy. Nejbližším velkým městem je Seattle, kde jsou roční srážky cca 900 mm, naproti tomu, v Hoh pralese jich za rok spadne cca 4300 mm! Neustále přítomné mlhy k dešti přidávají ekvivalent dalších 762 mm... Takže je tu mokro, a díky tomu zde mohly vzniknout jedny z nejbujnějších deštných lesů na světě. To je dáno i faktem, že tyto pralesy leží na západních svazích Olympijských hor, o které se vyprší většina bouří přicházejících z Tichomoří. Nejčastějšími stromy zde jsou smrk sitka a jedlovec západní. Nádherně mechem obrostlé jsou však také javory velkolisté... Většina fotek tu je manuálně skládána z několika expozicí - fotit v tmavém lese často proti prosvítající obloze se jinak nedá :-)
více  Zavřít popis alba 
39 komentářů
  • 3.8.2018
  • 68 zobrazení
  • 9
slavek-m
Stratovulkán horu St.Helens (často nesprávně nazývaná Hora Sv.Heleny) zná asi každý. Pojmenované není po svaté Heleně, nýbrž po britské diplomatovi Alleyne Fitzherberta, 1st Baron St. Helens - přítel objevitele hory George Vancouvera, který mj. pojmenoval i další stratovulkány v okolí - Mt.Adams a Mr.Rainier. Hora má i jiná jména - v řeči kmene Cowlitz je to Lawetlat'la a Loowit pro indiány Klickitat. Hota St.Helens se nachází na jihu státu Washington a jde o aktivní stratovulkán (také tzv. navrstvená sopka). Pro stratovulkány je typický kuželovitý tvar vzniklý periodickým ukládáním lávy a pyroklastických hornin vzniklých střídáním výlevné a explozivní fáze sopečné činnosti. Mt.St.Helens se nachází v Kaskádovém pohoří a je součástí 160 aktivních sopek patřících do tzv. Pacifického kruhu ohně resp. jeho části Kaskádový vulkanický oblouk. Vznik tohoto pásu vulkánu je následkem styku dvou hlavních tektonických desek - Pacifické a Severoamerické, mezi kterými se zde nachází ještě nestabilní deska Juan de Fuca. Hlavní kužel vulkánu St.Helens byl zničen při výbuchu Pliniovského typu 18. května 1980. Tento typ exploze je nejničivějším typem sopečné erupce pojmenovaná Pliniusem mladším při erupci Vesuvu v roce 79. Pro Pliniovský typ erupce je charakteristický sloup kouře sahající do horních vrstev atmosféry (až do stratosféry), obrovským množstvím materiálu vyvrženého explozí (objem je větší než kapacita kráteru a dochází k jeho ničení a tvorbě kaldery) a občasným výskytem pyroklastických proudů.

Erupce Mt.St.Helens 18. května 1980 zničila 400 výškových metrů sopky - magma se hromadilo pod severním svahem sopky až do chvíle, kdy došlo k sesuvu celé této části vulkánu. V tu chvíli přestal působit litostatický tlak na nahromaděné plyny a ty vytvořily explozivní erupci trhající magma a okolní horniny za následné tvorby kaldery podkovovitého tvaru. Vzhledem k tomu, že k erupci došlo na jaře došlo k tání obrovského množství ledu a sněhu pokrývajícího horu. Vzniklé bahno se sutí se hnalo krajinou rychlostí 75m/s a dosáhlo vzdálenosti 25km. Údolí kolem hory se díky tomu zvedlo o téměř 200 m. Rozpad sopky měl za následek tvorbu pyroklastických proudů (přehřáté plyny a popel o teplotě 700°C (obecně 100-1000°C) ženoucí se ze svahu sopky rychlostí 150-700 km/h. Pyroklastické proudy jsou jedním z nejničivějších projevů sopečné činnosti - byly jím např. pohřbeny Pompeje. Laviny sopečného materiálu, proudy bahna, spady a pyroklastické proudy zničily přibližně 600 km2 lesů. Erupci nepřežilo 57 lidí, jedněmi z nich byli vulkanolog David A. Johnston (po něm je pojmenovaná observatoř u St.Helens), prof. Antonín Svoboda a fotograf Reid T. Blackburn. Ekologická katastrofa tohoto rozsahu však přinesla důležité poznatky o obnově ekosystému po něm. Většina míst je veřejnosti nepřístupná - jen na některá místa se dá dostat po turistických trasách - Loowit Trail obkružující horu v nadmořské výšce 1200-1500 m.
více  Zavřít popis alba 
82 komentářů
  • 1.8.2018
  • 113 zobrazení
  • 14
watejitsu
V pátek 24. listopadu 2017 se uskutečnilo slavnostní otevření nových prostor Světa bojových umění na ulici Tlapákova 17A v Ostravě – Hrabůvce. Pozvaní byli zástupci Statutárního města Ostrava a Městského obvodu Ostrava – Jih a vybraní členové, kteří se významně podílejí na rozvoji Českého svazu Wa-te jitsu dó a bojových umění.
Na slavnostním otevření Světa bojových umění jsme přivítali náměstka primátora Statutárního města Ostravy Ing. Vladimíra Cigánka a radního Městského obvodu Ostrava-Jih Ing. Otakara Šimíka. Mezi další významné hosty patřili Ing. Trojek, p. Valášek. Na programu byla krátká ukázka bojového umění – karate v podání Bc. Lucie Nápravníkové 4. Dan, několikanásobná mistryně Evropy a světa ve formách a Veroniky Nováčkové, aktivní závodnice, 3. místo na světovém poháru WSF, kobudo předvedl Lukáš Bravenec (forma s Bó – okinawská tyč) a sestava taichi s vějířem v provedení Ing. Jany Riplové, 7. Dan, viceprezidentky Českého svazu Wa-te jitsu, několikanásobné mistryně Evropy a světa v hardstyle a kobudo a Jany Kotáskové. Poté následovala prohlídka prostor a bohaté pohoštění. Slavnostním otevřením provázel a o činnosti a úspěších Českého svazu Wa-te jitsu dó všechny přítomné informoval Jan Vasilenko, 10. Dan, prezident svazu, rovněž několikanásobný mistr Evropy a světa v hardstyle a kobudo.
Český svaz Wa-te jitsu dó svoji činnost v oblasti bojových umění rozvíjí v Moravskoslezském kraji od roku 1989 a působí v obvodu O.-Jih a O. - Vítkovice.
více  Zavřít popis alba 
  • 30.7.2018
  • 56 zobrazení
  • 0
slavek-m
Na pořadu dne na konci měsíce byla návštěva pralesů tvořených nejvyššími stromy na světě - sekvojemi vždyzelenými, Sequoia sempervirens (anglicky nazývanými Coastal Redwood nebo California Redwood), což je stálezelený jehličnatý strom dosahující výšky až 116 m a stáří až 2200 let. Podobně jako u sekvojovce obrovského či metasekvoje čínské jde o jediného zástupce rodu. Jejich příbuzní rostli především v pravěku. Současným nejvyšším stromem je Hyperion s výškou 115.92 metru a byl objeven v roce 2006 v odlehlé části Redwood National and State Parks v Kalifornii. Jeho věk je odhadován na 600-800 let. Předpokládá se, že poškození vytvořené datly na horní partii zabránilo stromu být ještě vyšší. Průměr kmene sekvojí může přesáhnout 6,5 m. Borka je obdobně jako u sekvojovců tlustá (až 120 cm) a odolná požárům - barva je od šedohnědé až po červenohnědou. Červenooranžová barva kmenů na některých mých fotkách je však dána především barvou slunečních paprsků svítících občas skrze dým z požárů, které v tu dobu panovaly po celém západním pobřeží od jihu Kalifornie, přes Oregon až na sever státu Washington. Jehlice jsou pouze maximálně 2 cm dlouhé a malé jsou i šištice - až 3 cm.

Sekvoje vždyzelená se vyskytuje pouzde na západním pobřeží USA - státy Kalifornie a Oregon. Nenalezneme ji tedy pouze v námi navštíveném parku, ale např. také ve známých místech jako je Humboldt Redwoods State Park, Muir Woods National Monument, Big Basin Redwoods State Park, Montgomery Woods State Natural Reserve či Oregon Redwoods. Bohužel, kdysy nekonečné pralesy sekvojí byly těžařským průmyslem od poloviny 19. stolení zredukovány pouze na zlomek původní rozlohy - méně než 4 procenta přetrvala dodnes! Díky vodě, větru a požárům však tyto pralesy přetrvávají a budou snad přetrvávat další milénia. Naše lesy jsou staré jen desítky a výjimečně stovky let - zde koloběh života běží stovky až tisíce let bez zásahu člověka. Je až neuvěřitelné, že obdobně jako sekvojovce i někteří zdejší velikáni zde rostly už v době, kdy Aztékové a Mayové vládli stření a jižní Americe a kdy Marco Polo cestoval Asií. Někteří prastaří exempláři pamatují zánik Římské říše a počátky středověku v Evropě. Kromě prastarých sekvojí zde ale můžete najít mnohem více života - schovaného v nižších patrech lesa. Na jaře tu rozkvétají květy a nad hlavami vám kvetou pěnišníky. Vlhký vzduch od Tichého oceánu přináší životodárnou vláhu a dovoluje vzniku pralesů mírného pásu (na ty se ještě podíváme pořádně o pár dní později). Občasné požáry zde však hrají důležitou roli. Čistí podrost a dovolují klíčit a růst mladým semenáčkům. Tlustá kůra sekvojovců obsahuje mnoho nehořlavých tříslovin a navíc obsahuje velmi málo vznětlivých pryskyřic - dokonalá ochrana. Někdy však plamen opakovaně vyhlodá proužek skrze prasklinu v kůře, a hniloba pak začne užírat tvrdé dřevo uvnitř. Vykotlané stromy však i nadále po desetiletí a možná i déle stojí desítky metrů nad zem, protože živá vrstva pod kůrou zůstane nedotknutá. Na jednom akru půdy zde může stát 8 až 10 velikánů. V jejich stínu pak rostou další rostliny - kompetice je tu obrovská. Nové sekvoje mohou vyrůst pouze pokud některý z obrů spadne na zem a vytvéří tak díru kterou pronikne na zem sluneční světlo...
více  Zavřít popis alba 
57 komentářů
  • 21.7.2018
  • 96 zobrazení
  • 10
slavek-m
Golden Gate Bridge v San Franciscu je asi nejznámější most, který je v provozu od roku 1937. Nezastavit se u něho po cestě dále po pobřeží, zvláště, když naše cesta vede přes něj, by asi byla chyba. Je dlouhý 2,7 km a do poloviny šedesátých let šlo o nejdelší visutý most na světě. Vzdálenost mezi pilíři je téměř 1,3 km. Obě nosná lana mají průměr 92 cm, každý pilíř nese 95 kt váhy a výška věží je 227,4 m nad mořem.
více  Zavřít popis alba 
38 komentářů
  • 17.7.2018
  • 93 zobrazení
  • 7
slavek-m
Jezero Mono má současně rozlohu něco přes 2000 km2 a maximální hloubku asi 48 m (průměrná je pak 17 m). Hladina jezera je položená v nadmořské výšce asi 1944 m. Proč píšu asi? Protože hladina jezera se mění - kdysi jezero dosahovalo mnohem dále (hladina byla vyšší, tudíž i plocha a hloubka). Díky poklesu hladiny dnes můžeme obdivovat nádherné vápencové věžovité útvary, které byly jinak dříve pod vodou (na druhou stranu po odtoku vody přestaly útvary růst a začaly erodovat vlivem podnebí, vegetace a návštěvnosti). Salinita se také s časem měnila - v roce 1941 dosahovala cca 50g solí/l v osmdesátých letech ale téměř 100 g/l. Před patnácti lety byla naměřena hodnota 78 g/l a očekává se, že během 20 let klesne na cca 69 g/l, jak se voda do jezera postupně doplní. S tím však také pod hladinou opět zmizí ony nádherné sloupy. Pokles hladiny o cca 12 m v minulém století byl způsoben odvodem vody z přítoků Mono basin (především stavba akvaduktu v roce 1941), kdy odpar začal převyšovat přítok vody. Dnes je snaha vodu navrátit nazpět, čímž časem dojde k obnově původní hladiny a rozlohy jezera. Důsledkem toho však bude zatopení již zmiňovaných sloupů. A jak tyto ikonické sloupcovité útvary vznikly? Vyvěrající čerstvá voda s vysokým obsahem vápníku se míchala s vodou v jezeře bohatou na uhličitany a prostou chemickou reakcí tak vznikaly uhličitany vápenaté - vápenec. Postupem dlouhé doby (stáří věží se odhaduje na 200 až 900 let v mnou navštívené oblasti - jinde se však vyskytují pozůstatky tufů starých cca 13 000 let) se tak kolem těchto podvodních pramenů zformovaly tzv. podvodní tufy. Jezero patří mezi nejstarší v Severní Americe - jeho stáří se odhaduje na 700 000 let. Je položené v Mono Basin ve stínu Sierra Nevady a okolních sopek odkud se do jezera po celou dobu jeho existence smývaly soly a minerály. Největšího růstu jezera došlo na konci poslední doby ledové. V té době mělo jezero údajně rozlohu neuvěřitelných téměř 900 000 km2.

Voda je v jezeře 2,5 krát slanější než voda mořská a 100 krát zásaditější. Nechutná tedy slaně, ale spíše hořce. V tomto mixu dokáží přežít trvale jen tři organismy, endemický druh žábronožky, mouchy vyskytující se na slaných jezerech a řasy. Místní indiáni dokonce kukly zdejších mušek sbíraly a přidávali je jako ochucovadlo do jídel - odtud se nese i původní indiánský název "Mono" jezera je označení pro tyto mouchy a jezero tedy v překladu znamená vlastně "Muší jezero". A opravdu - na okrajích vody u břehu jsem měl možnost vidět černá hejna much plujících na hladině. Jedinci patří pravděpodobně druhu Ephydra hians a tráví většinu života pod vodou jako larvy a kukla, ale i dospělci se umí potápět aby se krmili na řasách a kladly vajíčka. Vzduch si s sebou nesou podobně jako jiný hmyz zachycený jako vrstvička mezi chlupy na těle. Endemický druh žábronožky Artemia monica nežije nikde jinde než v jezeře Mono a živí se stejně jako muší larvy řasami rostoucími v jezeře. Jedinci, které jsem fotil nepřežijí zimu, a tak se další generace rodí z přezimujících vajíček hned, jak přijde na jaře oteplení. Dospělci jsou navíc důležitou potravou pro místní ptáky.
více  Zavřít popis alba 
176 komentářů
  • 27.6.2018
  • 190 zobrazení
  • 21
slavek-m
První zastávkou na západním pobřeží byl Národní park Sequoia na svazích jižní Sierra Nevady, který byl po Yellowstonu druhým založeným NP v USA (1890) s rozlohou 1 635 km2. Hlavní atrakcí zdejšího NP jsou lesy sekvojovců obrovských, včetně stromu Generál Sherman (což je vůbec nejmohutnější nejen strom světa, ale živý organismus vůbec), kterého nalezneme v Giant Forest. Tam nelezeme pět z deseti nejmohutnějších stromů na světě (objem dřeva). Parky Sequoia & Kings Canyon National Parks nám ukazují krajinu jižní Sierra Nevady před příchodem evropských osadníků.

Sekvojovec obrovský (Sequoiadendron giganteum; anglicky Giant Sequoia) je nejmohutnější druh stromu na Zemi a zároveň jediný zástupce rodu - ostatní druhy existovali na Zemi především v období křídy, druhohor. Sekvojovce byly objeveny až v roce 1841. Jeho vzácnost byla naštěstí velmi brzy důvodem ochrany, a tak byl tento druh ušetřen těžbě dřeva. Velmi zajímavá je příjemně měkká borka dosahující mocnosti až půl metru. Kůra sekvojovců má velký význam - obsahuje mnoho třísloviny (ty také dodávají příjemnou rezavě hnědou barvu), které chrání před požárem. Sekvojovec obrovský se vyskytuje jen na jihu pohoří Sierra Nevada v nadmořských výškách mezi 1500 a 2500 m. n. m. Své prvenství tento druh nedrží ani ve výšce (tu mají sekvoje vždyzelené, na které se podíváme později) ani ve věku (tu zase drží borovice osinatá resp. smrk ztepilý - viz. jedinec Old Tjikko), ale ve své mohutnosti - objem a váha dřeva, kterou jednotlivé stromy mají. Vět obrovských jedinců i tak dosahuje 2000-3000 let a jejich výška je do 100 m. Nejstarší stromy však nebývají mezi těmi nejvyššími, protože jim z neznámých důvodů často odumírají vrcholky (neschopnost čerpat vodu? zásah bleskem?). Pokud by jim špičky zůstaly, určitě by byly nejen nejmohutnější, ale také nejvyšší na světě. Díky tomu přenechali toto prvenství sekvoji vždyzelené na druhé straně Kalifornie a na jihu Oregonu. Vůbec nejmohutnějším současným jedincem je pravděpodobně Generál Sherman s váhou mokrého dřeva přesahující 2100 tun. Je téměř neuvěřitelné, že tento 2300-2700 let starý obr vyrostl ze semene velkého jako špendlíková hlavička... Před 80 lety však existovala sekvoje vždyzelená The Crannell Creek Giant, která byla o cca 15-20% mohutnější, než Generál Sherman, a byla pokácená v polovině 40. let minulého století. Ještě před tím existovala jiná sekvoje - Lindsey Creek French Tree - která byla ještě mohutnější s váhou přibližně 3300 tun a objemem cca 2550 m3 a výškou pravděpodobně 119 m. Oba tito velikáni tedy nebyli sekvojovce, jako Generál Sherman, ale sekvoje. Neplést si tyto dva druhy :-)

Lidé se v Kalifornii snaží krotit požáry hezkou řádku let jakožto všeničící živel. Opak je však pravdou. Pravidelné požáry, které se konkrétně v Národním parku Sequoia opakovaly přibližně jednou za 5-15 let, mají nezastupitelnou roli. Zamezení požárů vedlo k několika problémům: Sekvojovce se přestaly rozmnožovat. Jejich semena totiž potřebují projít ohněm, aby vyklíčila, popel který pohnojí zem a oheň navíc vyčistí zem od konkurence. Dalším velkým problémem jsou ohněm nezničené velké jedle a borovice. Požáry sekvojovcům nevadí - jejich speciální kůra je před ohněm chrání, jenže hořící dospělé jedle a borovice hoří plamenem mnohem teplejším než křoví a odumřelý rostlinný materiál na zemi. Tento horký plamen je už schopen prohořet skrze kůru sekvojovců nechávající za sebou černé jizvy.

Po obdivování sekvojovců jsme se vydali shlédnout západ na ikonickém místě v Yosemitském národním parku. Bohužel jsme se u stromů zdrželi o něco déle a na místo jsme dorazili pár minut po západu, kdy slunce mizelo i ze špiček kopců. Toto jsme si však zopakovali ještě jednou o dva týdny později.
více  Zavřít popis alba 
129 komentářů
  • 23.6.2018
  • 301 zobrazení
  • 12
slavek-m
Toto album bude jen o několika fotkách z cesty k první zastávce na západním pobřeží - takové překlenutí. Půjde jen o dokumentační cvaky často mobilem a/nebo z auta. :-)

Ač jsem po předchozí zkušenosti s Niagarskými vodopády z Kanadské strany z roku 2013 rozhodně neměl nutkání je vidět znovu - zastavil jsem se u nich, protože po okruhu na východním pobřeží jsme měli den volna před odletem na pobřeží západní. Vodopádny fajn, okolí už moc ne. Udělal jsem jen pár dokumentačních cvaků i proto, že počasí nepřálo. Ač bylo teplo a slunečno - celá obloha byla zatažená tenkou oblačností - oparem (pravděopdobně Cirrostratus nebulosus) s občasnými kumuly.

Následuje ranní nasednutí na let z Buffala do Minneapolis s hezkým výhledem na Niagarské vodopády z ptačí perspektivy. Fotky z letu z Minneapolis do LA bohužel nemám - seděli jsme uprostřed letadla a na nádherné scenérie s kaňony a horami jsme koukali jen z povzdálí. V LA bylo celkem příjemné podnebí s větrem foukajícím od moře. Jakmile jsme ale překročili první hory, vítr ustal a teplota rapidně stoupla na spalujících 42°C.
více  Zavřít popis alba 
77 komentářů
  • 19.6.2018
  • 109 zobrazení
  • 10
reklama