Hledání: Příprava

Pro dotaz Příprava jsme našli 17 656 výsledků.
AKCE -35 % s kódem
Využijte slevu
na fotoknihy

Akce platí do 28. 9.
Kód: KnihaLeto20
Sleva 35 % na knihy
novomanzelekubisovi
9 komentářů
  • 10.7.2010
  • 71 400 zobrazení
nikoleta
6 komentářů
  • květen 2007
  • 55 213 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
korinkovi
1 komentář
  • 20.6.2009
  • 32 563 zobrazení
brnopeli
  • květen 2011
  • 24 975 zobrazení
ditazub
  • leden 2006 až červen 2009
  • 20 822 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
sonicka48
  • 4.8.2012
  • 14 252 zobrazení
luciebonbon
  • 7.10.2016
  • 13 984 zobrazení
domca2008
Ac se to nezda, je tu cerven, konec cervna, konec skolniho roku. No mazec...Mamka Verca byla v Parizi a vsichni kluci na koupalku na Slavii.. Bylo nadherne... Kvido slavil ve velkem narozky u nich na chate, moc jsme si to uzili... a hned potom jsme jeli na Food Fest na Vitkov, kde toho bylo taky hodne k videni. A pak? Pak uz jen vysvedceni, oslava v kempu a priprava na prazdninyyyyyyyy....
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • léto 2016
  • 13 045 zobrazení
jacckk
  • jaro 2008
  • 12 158 zobrazení
anitapavlenova
  • 4.9.2010
  • 10 842 zobrazení
oujezdska
2 komentáře
  • 21.9.2013
  • 10 936 zobrazení
kancek
  • duben 2018
  • 10 207 zobrazení
petruno
Pátek poslední den školy a předání vysvědčení. Vysvědčení Patrika nemá chybu, Ondra má a slíbil co zlepšovat. Jedeme se vykoupat, ale voda nemá tu správnou pohodovou teplotu. Dostávám pozvánku na výlov rybníka na Šajtavě, chtěl jsem kluky vzít s sebou , ale nedostávají od mámy povolení, opět budou běhat jen tak okolo baráku. Klukům slibuji že počkám do 19 hodin, co kdyby ....nakonec odjíždím na výlov až v osm veřer, bohužel bez kluků. Pátek večer vrcholí přípravy na sportovní výlov. Místní DJ hraje všehochuť a zábava je v plném proudu, přesto krátce po půlnoci jdu hledat místečko na spaní. Sobota ráno jak vymalovaná, sluníčko mě vytáhlo ze spacáku. Dělám si snídani a jdu do restauračky na ranní kávičku. Okouknu prezentaci a ceny. Blíží se desátá hodina, začátek závodů v rybaření, jsou vyhlášeny tři kategorie, děti, ženy a muži, pojede se dvoukolově po půl hodině chytání. Začínají děti. Chytí rybář zlatou rybku a rybka povídá:"Když mě pustíš, tak ti splním tři přání." "Ja mám jen jedno. Abys neměla kosti." Zlatou rybku nikdo nechytil , ale zábava to byla náramná. Ochutnal jsem výbornou místní kuchyň, počkál na vyhlášení a dekorování vítězů a jedu se podívat do Sopotnice na veterány. Cestou v Prorubkách malá zastávka na křtění nové hasičské stříkačky místního SDH a na louce okouknu přípravu na večerní gala show. Věnuji tomu pár záběrů a letím do Sopotnice na výstavu umu zlatých českých ručiček našich předků. Prima víkend. Ahoj. Petr
více  Zavřít popis alba 
11 komentářů
  • červen 2014
  • 9 800 zobrazení
luciemartinkohoutkovi
  • 13.12.2014
  • 9 786 zobrazení
lie1983
Konečne som po 1x prehovorila sestru na pár snímkou, cielene. Predstava moc nebola, keďže nemám skúsenosti. Trvalo to cca 10min aj s prípravou, jediná biela stena v byte v kuchyni, stienesnené podmienky...ale aj napriek tomu sa tomu teším :)
Kategorie: lidéumělecké
více  Zavřít popis alba 
56 komentářů
  • 29.8.2011
  • 9 761 zobrazení
tomx
  • 30.7.2011
  • 9 599 zobrazení
petruno
Po včerejší blátivé noční lyžovačce v západních Krkonoších dnes vyrážíme do Jizerek - paseky nad Jizerou, skiareál Pizar. http://www.pizar.cz/index.php?id=areal Modrá sjezdovka nezajímavá, kluci komentují je to moc mírný. Druhá a další jízda po červené má jiné kouzlo. Sjezdovka je i v tuto roční dobu solidně zasněžená umělým sněhem a kupodivu je ho dostatek. Na vrcholku fouká nepříjemný studený vítr, sluníčko se pokouší prokousat mraky, nemá na to, výhledy do dálky nemáme a tak si užíváme na sjezdovce. Jídla dopředu domácí příprava a zamrazená, na horách vaříme jenom přílohy. Prima sjezdové odpoledne. Skol P.O.P. http://petruno.rajce.idnes.cz/Hledani_snehu
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 3.3.2014
  • 9 391 zobrazení
ondrejhavelka
Z cestopisu Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.

K dostání online: https://www.bux.cz/afrika/cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou-1?searchToken=a248af3e-6b1f-4ca2-84e6-9228ee968d32

Audio verze knihy: https://www.youtube.com/watch?v=0htWrgiSf5o

Starší žena, patrně jedna z náčelníkových manželek, nás zve k sobě do chýše. Důvěra nás moc těší a rádi pozvání přijímáme. Vstupujeme do kruhového prostoru. Než oči přivyknou tmě v chýši, vnímáme jen zápach, který je velmi silný. Okamžitě zjišťujeme, že Masajové žijí v chýších spolu se svým dobytkem. Očima už pomalu rozeznáváme obrysy postav. Jsou tady dvě ženy s maličkým, sotva týdenním dítětem a čtyři kozy se dvěma kůzlaty. Zvířata mají vyhrazenou pravou část chýše a od lidí je odděluje malá dřevěná ohrádka. Zápach je celkem nesnesitelný, ale byla by urážka teď z chýše odejít, a proto se ze všech sil snažíme vydržet.
Oči už přivykly šeru. Začínáme rozeznávat jednoduchou výzdobu, místa na spaní a ostatní zařízení chýše. Žije se tady velmi skromně. Za námi vstupuje dovnitř také mladá dívka, která
mluví anglicky. Teprve nyní se ptáme na její jméno. Jmenuje se Wougunte. Má úspěšně za sebou základní školu a nyní studuje ve městě Arusha střední školu. Odtud pramení její dobrá znalost cizího jazyka. Wougunte nám představuje malé miminko. Narodilo se před pěti dny. Je to holčička. Dali jí jméno Utu, po matce, která bohužel zemřela při porodu. Wougunte se tváří jako by to bylo běžné, bez větších emocí. Nám se z toho ale sevřelo srdce.

Tady u Masajů přichází děti na svět doma v chýších. Co zvládne porodní bába, to je řešitelné, ostatní je záležitost bohů. Masajové vnímají smrt jako přirozenou součást života. Ostatně lidé nežijí příliš dlouho. Průměrná délka života je tady 56 let. Toho se ale většina lidí nedožije. Když se zamýšlím nad délkou života, zjišťuji tady v Africe, že je to pojem velmi diskutabilní. Například my na své cestě prožijeme za týden mnohem víc než doma za měsíc. Nebojím se říci, že za měsíc cesty se
posuneme daleko dál než za šedivý rok strávený pracovním životem v Čechách. Někdy je prostě jeden nabitý rok více než dvacet jednotvárných let splývajících v jedno mlhavé neurčito. Kolik času v Evropě
věnujeme práci, která nás nebaví a neděláme ji rádi? Osm hodin denně? Nebo více? Kolik času unaveně pročekáme na dopravní prostředky, v zácpách, ve frontách. Kolik času setrvačně pročekáme na povýšení, na dovolenou, na zvednutí mzdy, na lepší časy?
Trpíme nespavostí a zíráme do nočního stropu. Bereme léky na tlak a na nervy, abychom čekali na nové auto nebo na dobu, kdy konečně splatíme hypotéky. Je to lépe prožitých osmdesát let než masajských padesát?

Wougunte se odmlčela. Přichází náčelník. Je oblečen stejně jako ostatní muži. Není ani největší, ani nejsilnější, ani nejstarší. Je to sympatický usměvavý chlapík.
Náčelník nám radostně tiskne ruce na znamení přátelství a zve nás k ohni, kde se připravuje jídlo. Dva
mladé chlapce zatím někam posílá. K našemu velkému překvapení za pár vteřin chlapci táhnou krávu
a jeden z nich v ruce svírá velkou dýku. Vypadá to, že kráva kvůli naší návštěvě dnes předčasně ukončí svou pozemskou pouť. To jsme nechtěli.

Chlapci pokládají zvíře na bok. Jeden z nich přikládá dýku ke krční tepně a slabě řízne. Z místa okamžitě vytéká krev, ale ne v takovém proudu, jaký bych čekal. Druhý chlapec zatím přiložil pod tepnu nádobu a vytékající krev chytá. Za pár desítek sekund vše končí. Chlapec s dýkou tlačí na naříznuté místo a čeká, dokud se krev nezastaví. Mezi tím už je nádoba s čerstvou krví před námi a náčelník usměvavě kyne, abychom se napili. Byla by velká urážka odmítnout tento projev úcty a důvěry. Na druhou stranu je velmi nebezpečné pít v Africe krev. Co teď? Kdyby na mě nehledělo dvacet párů masajských očí, asi bych si troufl odmítnout, ale takto? V hlavě se mi mísí myšlenky na všemožné nemoci s myšlenkami na nebetyčnou urážku Masajů, kterou si rozhodně nepřeji. Ostré slunce mi pálí za krk. Potím se.
„Tak už se napij,“ říká najednou Míša. Nerozhodné váhy se přiklonily na stranu přijetí masajské nabídky. Beru mísu opatrně do ruky a naklápím si k obličeji nepříjemně vonící krev. Téměř jsem se nenapil. Jen jsem si teatrálně namočil rty, aby to vypadalo, a významně jsem pomlaskal a pokýval hlavou. Náčelník spokojeně ukázal na Míšu. Ta udělala podobné gesto jako já a poslala mísu s krví dál. Muži ji postupně vyprázdnili. Poslední doušek patřil náčelníkovi.

Wougunte nám překládá náčelníkova slova a doplňuje, že se nám dostalo velké cti. Nikdy
prý neviděla, že by náčelník takto uctil bělocha. Vlastně prý ve vesnici nikdy ani žádný běloch nebyl.
Ptáme se náčelníka, jestli si můžeme ve vesnici postavit stan a pár dní tady pobýt. Náčelník souhlasí
a je viditelně zvědav, co dva běloši předvedou. A není sám. Celá vesnice se sbíhá, aby sledovala, jak stavíme svůj jednoduchý malý příbytek. Pozorné jsou hlavně ženy, protože stavbu chýší tady mají na starost právě ony. Když náš stan během dvou minut stojí, asi to považují za zázrak. Obcházejí ho kolem dokola a nedůvěřivě se ho dotýkají. Nabízíme všem, aby si vlezli dovnitř. Jediná Wougunte se odhodlává a zalézá si do stanu. Hned zase vylézá s neurčitým, rozpačitě vykuleným výrazem ve tváři. Další Masajové naší nabídky raději nevyužívají.

Další den pozorujeme, jak to chodí u Masajů. Brzy ráno odcházejí všichni muži kromě náčelníka s dobytkem na pastvu. Ve vesnici zůstávají jen ženy. Nedlouho po odchodu mužů se z chýší vytrácejí malí Masajové ve školních stejnokrojích. Je to velmi zvláštní pohled. Toto bychom v domorodé vesnici opravdu nečekali. Tanzanská vláda nařídila všem obyvatelům bez výjimky povinnou školní docházku. Nařízení samozřejmě dolehlo i na Masaje. Wougunte nám už včera potvrdila, že policie dodržování školní docházky někdy kontroluje. Děti odešly pěšky do nejbližší školy. Půjdou hodinu a půl a vrátí se odpoledne. Ve vesnici zůstaly pouze ženy. Ty se starají o nejmenší
děti, připravují jídlo, opravují chýše... V průběhu dne vládne pomalá, líná,
nudná atmosféra. Tak jako u všech domorodých kmenů, které jsme měli možnost navštívit.

Ve stejném rytmu proběhly tři dny. Přišel čas rozloučit se s Masaji a pokračovat v cestě. Díky nim budeme na Tanzanii nahlížet v lepším světle. Než sbalíme stan, jdeme za náčelníkem, abychom se rozloučili. Ten ale nechce o odchodu ani slyšet a volá Wougunte, aby nám překládala. Dozvídáme se, že zítra vypukne dlouho očekávaný obřad obřízek mladých chlapců a my smíme zůstat a být u toho. To je samozřejmě nabídka, se kterou nelze než souhlasit.
Celý dnešní den je ve znamení příprav. Deset mladých chlapců podstoupí bolestivý rituál. Přihlížet bude asi stovka Masajů, kteří dorazí i z okolních vesnic. Ženy pečlivě uklízejí chýše a zametají celou vesnici. Muži zatím odešli za vesnici, kde je zabíjačka. Zvali mě s sebou, ale já tyto věci nevyhledávám. Celý den pokuřujeme tabák, popíjíme bílý čaj a sledujeme rušné přípravy na zítřejší obřad emuratta. Večer je velmi klidný. Vše je hotovo a každý šel brzo spát.

Ráno nás budí nevšední ruch. Ve vesnici už jsou desítky Masajů z okolních vesnic, a to teprve vychází slunce. Ohně už hoří, maso se porcuje, vyšňořené ženy dokončují poslední přípravy a mladé dívky nazdobené těmi nejkrásnějšími masajskými šperky pokukují po mladých bojovnících. Po rychlé snídani odcházíme trochu stranou, abychom masajský rituál příliš nerušili svou přítomností. Asi hodinu po východu slunce vylézá z jedné z chýší desítka chlapců v černých oděvech s pomalovanými obličeji. Jsou mezi nimi i dva Sikóliové, které jsme potkali před návštěvou vesnice. Ve tvářích chlapců je vidět strach a stud, ale také hrdost a odhodlání. Každý pohled prozrazuje jinou emoci, které se v chlapcích rychle mísí. Jeden z Masajů, patrně kněz, pronáší rituální řeč. Dva stařešinové si zatím chystají své náčiní. Placatý kámen, jednu žiletku a hadřík. Chlapci se seřadili před stařešiny. Náčelník utišuje přihlížející a vybízí prvního chlapce jménem. Chlapec přistupuje ke stařešinům a svléká se do naha. Nervozita a stud na chvilku vítězí v jeho očích, potom se ale podívá na bojovníky, kteří ho nabádají k odvaze a v jeho tváři zaplane statečnost a odhodlání. Ženy a dívky vykukují přes ramena mužů, kteří svou hradbou zabraňují pohledu na nahého chlapce. Náčelník dává znamení. Chlapec přistupuje ke stařešinům. Pokládá penis na placatý kámen a hledí do nebe. Jeden ze stařešinů chytá jeho penis za předkožku a natahuje. V tu chvíli druhý stařešina seká žiletkou a předkožka zůstává v ruce. Chlapec sebou sotva znatelně trhnul. Stařešina mu podává hadřík a jeden z bojovníků odvádí chlapce do chýše, kde bude omyt a ošetřen. Lidé jásají.

Více v knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • říjen 2008 až prosinec 2017
  • 9 628 zobrazení
vodkamizi
album jedné z nejmladších českých podvodnic,která během loňského roku okradla nejen svoji rodinu a přátele ale teké jiné důvěřivé lidi o více než 12.000.000 Kč (dvanáct milionů korun českých) tato zrůda se nyní před věřiteli ukrývá v blízkosti Plzně kde pracuje jako barmanka a stále ve svých podvodech pokračuje...Vyhledává kontakt s lidmy,se kterými navazuje známost jen z důvodu aby z nich vylákala další peníze!!!!momentálně je proti ní vedeno několik vyšetřování...stále své dluhy neplatí a stále všem jen lže a krade dál...POZOR na ni!!!okradla i děti z Pionýrského tábora,když spronevěřila peníze jejich rodičů...(39.000 Kč)!!!!!!tato zrůda je schopná čehokoliv!!!pro bližší informace kontaktujte 607 944994 nebo mail tatra.bnp@seznam.cz ... rádi vám poskytneme veškeré informace o této ženě,která propadla hazardu...POZOR!!!POZOR!!! za tuto osobu která okradla x lidí nyní zastrašuje někdo z jejího okolí asi další z mnoha mužů ke kterým se nastěhuje a pak je připraví o všechno...takže nyní asi nový nápadník a posílá anonymní sms z čísla 732516613 ... pokud víte o koho jde prosím informujte mě děkuji :-)

17.listopadu 2013
!opět nové aktuální informace....slečna Lízalová je v pátraní Německé POLICIe pro trestný čin OBOHACOVÁNÍ ....takže když v česku je spravedlnost úplatná a dosavadní vyšetřování bylo vedeno,tak jak všichni vidíme....Lízalka si vesele chodí na svobodě....tak tentokrát snad opravdu skončí za mřížemi...a už NIKDO nepomůže!!!
No a je evidentní že ani léčbu v Černovicích asi nedokončí nebo už má možná povolené EXTRA vycházky...jelikož byla za posledních 14 dní několikrát spatřena v některých z Brněnských ,,pakzlů´´... co dodat?...NIC!!! KU*VY mají štěstí!!!!

28.listopadu 2013
...a opět NOVINKY !!! Milá Ivanka již není na léčení,nejspíše už bylo příliš nápadné, že více času než v odmašťovně trávila v Brněnských putikách a hernách a tak byla vyhozena...jak překvapivé...

Jejího případu ujali nový vyšetřovatelé a tak je snad naděje,že brzy bude po zásluhách odměněna...

a něco k pousmání..nebo spíše k politování...dnes mě telefonovala jedna osoba z jejího nejbližšího rodiného okruhu s tím,že jim odposlouchám telefony ,protože všechno co zde píši si ta osoba sděluje s Ivankou pouze přes telefon..BOHUŽEL nemám takové kontakty abych mohl odposlouchávat prevíty typu Lízalová...a lidi z jejího okolí...

Nicméně mě tento telefonát potěšil,protože aspoň vím ,že vy lidé kteří mě informuje o výskytu této podvodnice a tom co komu kde zase provedla máte pravdivé informace a ty snad pomohou všem co mají její potrestání v rukou....

...a pak nepomůžou ani vyhrůžky a pláč té osoby která mě stále napadá...a která také něco slibovala a nakonec nic nedodržela...

8.ledna 2014
...včera jsem v Brně procházel obchodním centrem Vaňkovka a koho nepotkám Ivana Lízalová osobně...vysmátá jak ,,lečo´´ a s naprostým klidem odpoví na pozdrav...slušně vychovaná holčička..chodí si jako by NIKOHO neokradla a vesele si bydlí v Brně a údajně zase pracuje...bůh ví na čem...ale určitě to bude stát za to...
z léčebny tedy odešla, sází dál...další člověk ,který jí věřil přišel díky ní o střechu nad hlavou a Ivanka si z toho NIC nedělá...stojí za ní přeci její maminka a ta nevychovala žádnou zlodějku ,to my jsme Ti zlí...my chceme Ivance ubližovat a chceme jejich rodinu ožebračit.... co k tomu dodat?...snad jen to že velmi brzo Ivana bude nemile překvapena a bude umístněna tam odkud nebude moci na svoji žádost odejít a kde jí bude znemožněno okrádat další lidi!!!!!
více  Zavřít popis alba 
12 komentářů
  • únor až červen 2013
  • 9 008 zobrazení
langerovipp
Svatba - příprava
více  Zavřít popis alba 
  • 12.9.2009
  • 8 729 zobrazení
hillbilly
Austrálie je snad s Antarktidou poslední světadíl, kde jsou stále ohromné prostory země neobydlené a bez lidí. Netknutá příroda, tedy divočina v tom pravém slova smyslu. U klokanů to jsou nedozírné pouště, které mě už v letech sedmdesátých učarovaly. Patřím mezi ty šílence kterým se nesmírně líbí v lůně netknuté přírody, tedy v divočině, kde je možno potkat jiného člověka ani ne jednou za měsíc, spíš jednou za rok.
Do pouští se stále rád vracím, cítím se tam v osamění v lůně přírody a daleko od lidí prostě doma.
Koncem let sedmdesátých v minulém století jsem objevil, že zde mám přes tuto úchylku spřízněnou duši a co navíc je to ženská. Robyn Davidson, o které teď budu povídat. Robyn studovala japonštinu a japonskou kulturu na univerzitě v Brisbane. V roce 1974, když jí bylo 25 let, se tohoto studia vzdala, přestěhovala se do Alice Springs a zde se začala připravovat na svůj sen, přejít pěšky pouštěmi ze středu Austrálie na její západní pobřeží k Indickému oceánu. 2835 km nehostinnou krajinou, kde nejsou cesty, žádné vymoženosti civilizace, vody velice poskrovnu, po dlouhé měsíce žádné spojení s lidmi, zato však přebytek rudého písku. Veškeré informace mám z jejího deníku, který si tehdy vedla. Navíc, v době této expedice nebyly satelitní telefony a GPSky a tak jeden musel spoléhat jen na sebe a svoje umění se orientovat pomocí mapy a kompasu. Jen čas od času, zhruba jednou za měsíc, doletěl a s Robyn se setkal Rick Smolan, 24 letý fotograf časopisu National Geographic, od kterého jsou všechny fotky.
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2013 až leden 2018
  • 8 919 zobrazení
Reklama