• {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
jozinsatan
Tož enem tak hupem: Filipohuťská slať - Nová slať - Černohorská nádrž - Černohorský potok - Modravský potok - Modrava
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2018 až srpen 2019
  • 45 zobrazení
ivkabe
Flájská hornatina je geomorfologický okrsek Loučenské hornatiny, která patří do Krušných hor.

Na sklonku léta vyrážím na krátký, dvoudenní vandřík podél toků Flájského potoka / Flöhy, Načetínského potoka, Telčského potoka a Svídnice.
Krátící se dny a chladné noci, možná letos už naposledy na cyklovandřík se stanem
více  Zavřít popis alba 
19 komentářů
  • září 2018
  • 140 zobrazení
elanus
Osada Jizerka je jednou z částí obce Kořenov v okrese Jablonec nad Nisou. Zástavba vsi je od roku 1995 chráněna jako vesnická památková rezervace.

Leží na Malé Jizerské louce mezi Vlašským a Středním jizerským hřebenem Jizerských hor ve výšce 862 m n. m., což z ní dělá nejvýše položenou osadu Jizerských hor. Osadou protéká potok Jizerka, do něj se zde vlévají Sklářský a Safírový potok. Podle potoka je osada také pojmenovaná, někdejší název Vilémova výšina z roku 1815 po synu tehdejšího majitele panství Clam-Gallase se neujal. Nedaleko osady, podél horské silnice na Smědavu, se nachází národní přírodní rezervace Rašeliniště Jizerky.

V údolí řeky Jizerky a údolí hraničního úseku Jizery se nachází takzvaná „rezervace tmy“ neboli Jizerská oblast tmavé oblohy.V Jizerce není ani veřejné osvětlení. Chráněná oblast tmavé oblohy zaujímá téměř 75 kilometrů čtverečních a spadá do ní i bývalá polská sklářská osada Orle, dnes turistické středisko. Na Jizerce by mělo být pouhýma očima vidět kolem 1000 hvězd, ve městech asi 200 a ve velkoměstech kolem 20. Na Jizerkou jezdí pozorovat oblohu astronomové z Liberce a Jablonce, avšak na jihozápadě a západě Čech jsou ještě tmavší místa.
více  Zavřít popis alba 
34 komentářů
  • 30.4.2018
  • 77 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
radejovfotky
Historie velikonočního klepání a Velikonoc v Radějově

Zdeněk Břeský (nar. 1945) zavzpomínal na velikonoční klepání velmi rád. „Začal jsem klepat v pěti letech. Stárci byli kluci, kteří chodili do 8. třídy a mládci kluci, kteří chodili do 7. třídy. Jejich výsadou bylo, že mohli používat tragače. Všichni ostatní měli klepáče nebo ruční klepadla. Táčky a klepadla si každý musel sehnat sám. Stárci a mládci se starali o to, aby ostatní udržovali pořádek a klepali. Před klepáním jsme museli vybudovat bunkry. Byly tři proudy (skupiny), jeden pro klepáče na hlavní silnici, druhý pro klepáče Dolní konec a Hoštáky, třetí Záhumní a Kopce. Každý si vybudoval bunkr, kde stárci a mládci od čtvrtka hlídali, aby jiná skupina jim bunkr nezničila. Zapálil se také oheň. Jak bydleli Světlíkovi, byl poslední barák (pak tam Petr Kašpar postavil další barák). Bunkr byl vydlabaný v břehu potoka Radějovky, takový tunel. Před ním se udělal oheň ze slámy. Bunkr z proutí měla druhá skupina a to pod Kameníkovým a Šmachovým. Skupina Kopce měla bunkr nad Světlíkovým. Klepat se začalo na Zelený čtvrtek, až zvony odletěly do Říma. V pátek ráno v 5 hodin, v poledne, v 15 hodin a večer v 18 hodin. Na Bílou sobotu se klepalo ráno v 5 hodin, v poledne a po poledni se vyklepávalo. Chodilo po trase jednotlivé skupiny.
A jak klepání probíhalo. Sešli jsme se u bunkru. Šlo se a klepalo až do Hoštáků. Po cestě bylo několik krátkých zastavení. Končili jsme u obrázku v Hoštákoch, tam jsme se pomodlili Otčenáš. Zpátky se šlo volně a neklepalo se. V bunkru jsme spávali, měli jsme tam deky.
Na Velký pátek, když se ráno doklepalo a pomodlilo u obrázku, tak se sešlo do potoka a všichni se do půl těla svlékli a umyli v potoku.
Vyklepávali jsme v sobotu odpoledne. Měli jsme koše a šlo se dům od domu a klepalo se. A málokdy se stalo, že by někdo neotevřel. Pak se šlo zpátky přes dědinu. U Světlíků pod návratím se vyklepaná výslužka rozdělovala. Stárci sečetli účast jednotlivých klepáčů. A podle toho podělili jednotlivé klepáče. Klepáči byli ještě rozdělení do různých kategorií podle stáří. Když jsem v pěti letech poprvé klepal, tak jsem jedno klepání vynechal a stárci Jenda Č. a Hary T. mi za celé klepání dali jedno vajíčko a 0,50 haléřů. V té době jsem si umínil, že až budu stárkovat, budu spravedlivý.“
Jan Hlupík (nar. 1927) uvádí. „Nejdříve jsem klepal ručním klepadlem, až sem byl starší, tak teprve sem měl táčky. V Radějově chodily klepat čtyři skupiny, jedna parta kolem dvaceti dětí. Než se začalo klepat, pokleklo se u kříža u kostela, pomodlil sa Otčenáš. Obyčajně skupinu vedl nejstarší (stárek). Na Bílú sobotu sa vyklepávalo. Darované vajíčka sa rozdělily a doma sa spotřebovaly.“
Marie Hrachovská (nar. 1934) vzpomíná na velikonoční období. „Na Zelený čtvrtek sa zavázaly zvony, ty od té doby nesměly zvonit. Děcka začaly chodit klepat. Zvony se rozvazovaly až na Bílú sobotu. Na Velký pátek sa moselo ráno omývat potoční vodú nebo přímo na potoku. V potoku sa umývali aj klepáči. Nesmělo sa hýbat se zemí. V tento den byl velký půst a proběhlo jednodenní nasycení. Na Bílou sobotu (Na vzkříšení) jsme dělávali nádivku (rohlíky, uzené maso, vajíčka, nať petrželí), která sa mohla jest (jíst) až po vzkříšení. Na Hod Boží velikonoční (Velikonoční neděle) sa do uzélka vzalo vajíčko a pečivo a nechalo sa při mši posvětit. Vajíčka sa barvily v sobotu a v nedělu sa vzaly posvětit do kostela. Barvilo sa v cibulovém listí a v cigorce. Velikonoční pondělí bylo ve znamení šlaháčů. Mládenci chodili skoro ráno, aby chytili ženské ještě v posteli. Měli u sebe korbáče (upletený celý z vrbového prútí) nebo rajštoky (jeden prut olúpaného vrbového prútka, dole upletené držadlo- rukojeť z dalšího vrbového prútí). Někteří chodili samostatně, jiní zase v partách. Děvčice oplacaly v úterý ráno.“
Marie Kotková (nar. 1931) si vzpomněla na průběh těchto událostí. „Na Zelený čtvrtek sa vařilo něco zeleného. Po večerní mši začalo klepání chlapců. Na Velký pátek byl velký půst. Byla jen zasmažená polévka a šlížky. Hned ráno sa chodilo umývat do potoka, bylo nás tam plno. Pak jsme šli na pobožnost Křížové cesty. Na Bílou sobotu klepáči vyklepávali, večer sa šlo do kostela. Na Velikonoční nedělu sa světily pokrmy – vajíčka, buchty a pak sa s tím podělila celá rodina. Pekly se také koláče, ovečky, mazance, kterým se na povrchu vyryl dřevem kříž. Barvily sa vajíčka v cibulových šupkách nebo silném čaji. Na Velikonoční pondělí chlapci chodili šlahat, chodili brzo ráno, pak byla mša. V úterý ráno děvčice chodily šlahat chlapců.“
Pavlína Martinková (nar. 1929) v rozhovoru uvedla. „V postní dobu před Velikonocemi jsme se každý den doma modlili všichni dohromady růženec. Když někdo přišel na návštěvu, tak se musel k modlícím taky přidat. Ve čtvrtek se dělala polévka kyselica, možná se dělala už na škaredú středu. Chodili také klepáči. Na Velký pátek jsme se chodili umývat do potoka. Chodila jsem tam se stařenků. Na Bílou sobotu se pekly koláče (syrné, makové, trnkové). Byly trošku menší než dlaň, kynuté bábovky, někdo barvil vajíčka, jiní až v nedělu, v cibulovém listí nebo barvami zakoupenými u Grošů nebo ve Spolku. Chlapci v nedělu pletli malé korbáče. Pacholci měli upletený velký korbáč na ramena. Každá děvčica jim při šlahání naň přivázala mašličky.“
Marie Vítková (nar. 1926) zavzpomínala na svoje dětství v období Velikonoc. „Na škaredú středu sa podsypávalo. Pacholci chodili po dědině s košem, v kterém měli plevy a dvě syrové vajíčka. Do koša házali děvčice, které odchytili vénku. Nechali ju v koši, žeprej sa vyléhnú kuřata. Chytali jen svobodné děvčice. Na Zelený čtvrtek a Velký pátek jsme moseli dodržovat půst. Ve čtvrtek sa pékla turkyňová buchta s trnkama. Na Velký pátek hned, jak sme sa obudili, mamička s tatíčkem aj s nama šli do potoka. Tam jsme si umývali nohy a s nama tam byla celá dědina. Říkalo sa takové říkání. Teče voděnka čistá, umyj nohy Pána Krista. Ale žádné zdržování, bylo tam zima. Na Velký pátek sme jedli onom jednú a to suchý chleba s vodú. Pak sa sedělo doma a modlilo sa. V kostele potom byla pobožnost Křížové cesty. O hledání pokladů na Velký pátek moja mamička vykládala, že kdo hledal poklad, musí opustit místo, než kohút 12 krát zakokrhá, jinak tam zostane celý rok.“
více  Zavřít popis alba 
  • 31.3.2018
  • 190 zobrazení
radejovfotky
Historie velikonočního klepání a Velikonoc v Radějově

Zdeněk Břeský (nar. 1945) zavzpomínal na velikonoční klepání velmi rád. „Začal jsem klepat v pěti letech. Stárci byli kluci, kteří chodili do 8. třídy a mládci kluci, kteří chodili do 7. třídy. Jejich výsadou bylo, že mohli používat tragače. Všichni ostatní měli klepáče nebo ruční klepadla. Táčky a klepadla si každý musel sehnat sám. Stárci a mládci se starali o to, aby ostatní udržovali pořádek a klepali. Před klepáním jsme museli vybudovat bunkry. Byly tři proudy (skupiny), jeden pro klepáče na hlavní silnici, druhý pro klepáče Dolní konec a Hoštáky, třetí Záhumní a Kopce. Každý si vybudoval bunkr, kde stárci a mládci od čtvrtka hlídali, aby jiná skupina jim bunkr nezničila. Zapálil se také oheň. Jak bydleli Světlíkovi, byl poslední barák (pak tam Petr Kašpar postavil další barák). Bunkr byl vydlabaný v břehu potoka Radějovky, takový tunel. Před ním se udělal oheň ze slámy. Bunkr z proutí měla druhá skupina a to pod Kameníkovým a Šmachovým. Skupina Kopce měla bunkr nad Světlíkovým. Klepat se začalo na Zelený čtvrtek, až zvony odletěly do Říma. V pátek ráno v 5 hodin, v poledne, v 15 hodin a večer v 18 hodin. Na Bílou sobotu se klepalo ráno v 5 hodin, v poledne a po poledni se vyklepávalo. Chodilo po trase jednotlivé skupiny.
A jak klepání probíhalo. Sešli jsme se u bunkru. Šlo se a klepalo až do Hoštáků. Po cestě bylo několik krátkých zastavení. Končili jsme u obrázku v Hoštákoch, tam jsme se pomodlili Otčenáš. Zpátky se šlo volně a neklepalo se. V bunkru jsme spávali, měli jsme tam deky.
Na Velký pátek, když se ráno doklepalo a pomodlilo u obrázku, tak se sešlo do potoka a všichni se do půl těla svlékli a umyli v potoku.
Vyklepávali jsme v sobotu odpoledne. Měli jsme koše a šlo se dům od domu a klepalo se. A málokdy se stalo, že by někdo neotevřel. Pak se šlo zpátky přes dědinu. U Světlíků pod návratím se vyklepaná výslužka rozdělovala. Stárci sečetli účast jednotlivých klepáčů. A podle toho podělili jednotlivé klepáče. Klepáči byli ještě rozdělení do různých kategorií podle stáří. Když jsem v pěti letech poprvé klepal, tak jsem jedno klepání vynechal a stárci Jenda Č. a Hary T. mi za celé klepání dali jedno vajíčko a 0,50 haléřů. V té době jsem si umínil, že až budu stárkovat, budu spravedlivý.“
Jan Hlupík (nar. 1927) uvádí. „Nejdříve jsem klepal ručním klepadlem, až sem byl starší, tak teprve sem měl táčky. V Radějově chodily klepat čtyři skupiny, jedna parta kolem dvaceti dětí. Než se začalo klepat, pokleklo se u kříža u kostela, pomodlil sa Otčenáš. Obyčajně skupinu vedl nejstarší (stárek). Na Bílú sobotu sa vyklepávalo. Darované vajíčka sa rozdělily a doma sa spotřebovaly.“
Marie Hrachovská (nar. 1934) vzpomíná na velikonoční období. „Na Zelený čtvrtek sa zavázaly zvony, ty od té doby nesměly zvonit. Děcka začaly chodit klepat. Zvony se rozvazovaly až na Bílú sobotu. Na Velký pátek sa moselo ráno omývat potoční vodú nebo přímo na potoku. V potoku sa umývali aj klepáči. Nesmělo sa hýbat se zemí. V tento den byl velký půst a proběhlo jednodenní nasycení. Na Bílou sobotu (Na vzkříšení) jsme dělávali nádivku (rohlíky, uzené maso, vajíčka, nať petrželí), která sa mohla jest (jíst) až po vzkříšení. Na Hod Boží velikonoční (Velikonoční neděle) sa do uzélka vzalo vajíčko a pečivo a nechalo sa při mši posvětit. Vajíčka sa barvily v sobotu a v nedělu sa vzaly posvětit do kostela. Barvilo sa v cibulovém listí a v cigorce. Velikonoční pondělí bylo ve znamení šlaháčů. Mládenci chodili skoro ráno, aby chytili ženské ještě v posteli. Měli u sebe korbáče (upletený celý z vrbového prútí) nebo rajštoky (jeden prut olúpaného vrbového prútka, dole upletené držadlo- rukojeť z dalšího vrbového prútí). Někteří chodili samostatně, jiní zase v partách. Děvčice oplacaly v úterý ráno.“
Marie Kotková (nar. 1931) si vzpomněla na průběh těchto událostí. „Na Zelený čtvrtek sa vařilo něco zeleného. Po večerní mši začalo klepání chlapců. Na Velký pátek byl velký půst. Byla jen zasmažená polévka a šlížky. Hned ráno sa chodilo umývat do potoka, bylo nás tam plno. Pak jsme šli na pobožnost Křížové cesty. Na Bílou sobotu klepáči vyklepávali, večer sa šlo do kostela. Na Velikonoční nedělu sa světily pokrmy – vajíčka, buchty a pak sa s tím podělila celá rodina. Pekly se také koláče, ovečky, mazance, kterým se na povrchu vyryl dřevem kříž. Barvily sa vajíčka v cibulových šupkách nebo silném čaji. Na Velikonoční pondělí chlapci chodili šlahat, chodili brzo ráno, pak byla mša. V úterý ráno děvčice chodily šlahat chlapců.“
Pavlína Martinková (nar. 1929) v rozhovoru uvedla. „V postní dobu před Velikonocemi jsme se každý den doma modlili všichni dohromady růženec. Když někdo přišel na návštěvu, tak se musel k modlícím taky přidat. Ve čtvrtek se dělala polévka kyselica, možná se dělala už na škaredú středu. Chodili také klepáči. Na Velký pátek jsme se chodili umývat do potoka. Chodila jsem tam se stařenků. Na Bílou sobotu se pekly koláče (syrné, makové, trnkové). Byly trošku menší než dlaň, kynuté bábovky, někdo barvil vajíčka, jiní až v nedělu, v cibulovém listí nebo barvami zakoupenými u Grošů nebo ve Spolku. Chlapci v nedělu pletli malé korbáče. Pacholci měli upletený velký korbáč na ramena. Každá děvčica jim při šlahání naň přivázala mašličky.“
Marie Vítková (nar. 1926) zavzpomínala na svoje dětství v období Velikonoc. „Na škaredú středu sa podsypávalo. Pacholci chodili po dědině s košem, v kterém měli plevy a dvě syrové vajíčka. Do koša házali děvčice, které odchytili vénku. Nechali ju v koši, žeprej sa vyléhnú kuřata. Chytali jen svobodné děvčice. Na Zelený čtvrtek a Velký pátek jsme moseli dodržovat půst. Ve čtvrtek sa pékla turkyňová buchta s trnkama. Na Velký pátek hned, jak sme sa obudili, mamička s tatíčkem aj s nama šli do potoka. Tam jsme si umývali nohy a s nama tam byla celá dědina. Říkalo sa takové říkání. Teče voděnka čistá, umyj nohy Pána Krista. Ale žádné zdržování, bylo tam zima. Na Velký pátek sme jedli onom jednú a to suchý chleba s vodú. Pak sa sedělo doma a modlilo sa. V kostele potom byla pobožnost Křížové cesty. O hledání pokladů na Velký pátek moja mamička vykládala, že kdo hledal poklad, musí opustit místo, než kohút 12 krát zakokrhá, jinak tam zostane celý rok.“
více  Zavřít popis alba 
  • březen 2018
  • 207 zobrazení
radejovfotky
Historie velikonočního klepání a Velikonoc v Radějově

Zdeněk Břeský (nar. 1945) zavzpomínal na velikonoční klepání velmi rád. „Začal jsem klepat v pěti letech. Stárci byli kluci, kteří chodili do 8. třídy a mládci kluci, kteří chodili do 7. třídy. Jejich výsadou bylo, že mohli používat tragače. Všichni ostatní měli klepáče nebo ruční klepadla. Táčky a klepadla si každý musel sehnat sám. Stárci a mládci se starali o to, aby ostatní udržovali pořádek a klepali. Před klepáním jsme museli vybudovat bunkry. Byly tři proudy (skupiny), jeden pro klepáče na hlavní silnici, druhý pro klepáče Dolní konec a Hoštáky, třetí Záhumní a Kopce. Každý si vybudoval bunkr, kde stárci a mládci od čtvrtka hlídali, aby jiná skupina jim bunkr nezničila. Zapálil se také oheň. Jak bydleli Světlíkovi, byl poslední barák (pak tam Petr Kašpar postavil další barák). Bunkr byl vydlabaný v břehu potoka Radějovky, takový tunel. Před ním se udělal oheň ze slámy. Bunkr z proutí měla druhá skupina a to pod Kameníkovým a Šmachovým. Skupina Kopce měla bunkr nad Světlíkovým. Klepat se začalo na Zelený čtvrtek, až zvony odletěly do Říma. V pátek ráno v 5 hodin, v poledne, v 15 hodin a večer v 18 hodin. Na Bílou sobotu se klepalo ráno v 5 hodin, v poledne a po poledni se vyklepávalo. Chodilo po trase jednotlivé skupiny.
A jak klepání probíhalo. Sešli jsme se u bunkru. Šlo se a klepalo až do Hoštáků. Po cestě bylo několik krátkých zastavení. Končili jsme u obrázku v Hoštákoch, tam jsme se pomodlili Otčenáš. Zpátky se šlo volně a neklepalo se. V bunkru jsme spávali, měli jsme tam deky.
Na Velký pátek, když se ráno doklepalo a pomodlilo u obrázku, tak se sešlo do potoka a všichni se do půl těla svlékli a umyli v potoku.
Vyklepávali jsme v sobotu odpoledne. Měli jsme koše a šlo se dům od domu a klepalo se. A málokdy se stalo, že by někdo neotevřel. Pak se šlo zpátky přes dědinu. U Světlíků pod návratím se vyklepaná výslužka rozdělovala. Stárci sečetli účast jednotlivých klepáčů. A podle toho podělili jednotlivé klepáče. Klepáči byli ještě rozdělení do různých kategorií podle stáří. Když jsem v pěti letech poprvé klepal, tak jsem jedno klepání vynechal a stárci Jenda Č. a Hary T. mi za celé klepání dali jedno vajíčko a 0,50 haléřů. V té době jsem si umínil, že až budu stárkovat, budu spravedlivý.“
Jan Hlupík (nar. 1927) uvádí. „Nejdříve jsem klepal ručním klepadlem, až sem byl starší, tak teprve sem měl táčky. V Radějově chodily klepat čtyři skupiny, jedna parta kolem dvaceti dětí. Než se začalo klepat, pokleklo se u kříža u kostela, pomodlil sa Otčenáš. Obyčajně skupinu vedl nejstarší (stárek). Na Bílú sobotu sa vyklepávalo. Darované vajíčka sa rozdělily a doma sa spotřebovaly.“
Marie Hrachovská (nar. 1934) vzpomíná na velikonoční období. „Na Zelený čtvrtek sa zavázaly zvony, ty od té doby nesměly zvonit. Děcka začaly chodit klepat. Zvony se rozvazovaly až na Bílú sobotu. Na Velký pátek sa moselo ráno omývat potoční vodú nebo přímo na potoku. V potoku sa umývali aj klepáči. Nesmělo sa hýbat se zemí. V tento den byl velký půst a proběhlo jednodenní nasycení. Na Bílou sobotu (Na vzkříšení) jsme dělávali nádivku (rohlíky, uzené maso, vajíčka, nať petrželí), která sa mohla jest (jíst) až po vzkříšení. Na Hod Boží velikonoční (Velikonoční neděle) sa do uzélka vzalo vajíčko a pečivo a nechalo sa při mši posvětit. Vajíčka sa barvily v sobotu a v nedělu sa vzaly posvětit do kostela. Barvilo sa v cibulovém listí a v cigorce. Velikonoční pondělí bylo ve znamení šlaháčů. Mládenci chodili skoro ráno, aby chytili ženské ještě v posteli. Měli u sebe korbáče (upletený celý z vrbového prútí) nebo rajštoky (jeden prut olúpaného vrbového prútka, dole upletené držadlo- rukojeť z dalšího vrbového prútí). Někteří chodili samostatně, jiní zase v partách. Děvčice oplacaly v úterý ráno.“
Marie Kotková (nar. 1931) si vzpomněla na průběh těchto událostí. „Na Zelený čtvrtek sa vařilo něco zeleného. Po večerní mši začalo klepání chlapců. Na Velký pátek byl velký půst. Byla jen zasmažená polévka a šlížky. Hned ráno sa chodilo umývat do potoka, bylo nás tam plno. Pak jsme šli na pobožnost Křížové cesty. Na Bílou sobotu klepáči vyklepávali, večer sa šlo do kostela. Na Velikonoční nedělu sa světily pokrmy – vajíčka, buchty a pak sa s tím podělila celá rodina. Pekly se také koláče, ovečky, mazance, kterým se na povrchu vyryl dřevem kříž. Barvily sa vajíčka v cibulových šupkách nebo silném čaji. Na Velikonoční pondělí chlapci chodili šlahat, chodili brzo ráno, pak byla mša. V úterý ráno děvčice chodily šlahat chlapců.“
Pavlína Martinková (nar. 1929) v rozhovoru uvedla. „V postní dobu před Velikonocemi jsme se každý den doma modlili všichni dohromady růženec. Když někdo přišel na návštěvu, tak se musel k modlícím taky přidat. Ve čtvrtek se dělala polévka kyselica, možná se dělala už na škaredú středu. Chodili také klepáči. Na Velký pátek jsme se chodili umývat do potoka. Chodila jsem tam se stařenků. Na Bílou sobotu se pekly koláče (syrné, makové, trnkové). Byly trošku menší než dlaň, kynuté bábovky, někdo barvil vajíčka, jiní až v nedělu, v cibulovém listí nebo barvami zakoupenými u Grošů nebo ve Spolku. Chlapci v nedělu pletli malé korbáče. Pacholci měli upletený velký korbáč na ramena. Každá děvčica jim při šlahání naň přivázala mašličky.“
Marie Vítková (nar. 1926) zavzpomínala na svoje dětství v období Velikonoc. „Na škaredú středu sa podsypávalo. Pacholci chodili po dědině s košem, v kterém měli plevy a dvě syrové vajíčka. Do koša házali děvčice, které odchytili vénku. Nechali ju v koši, žeprej sa vyléhnú kuřata. Chytali jen svobodné děvčice. Na Zelený čtvrtek a Velký pátek jsme moseli dodržovat půst. Ve čtvrtek sa pékla turkyňová buchta s trnkama. Na Velký pátek hned, jak sme sa obudili, mamička s tatíčkem aj s nama šli do potoka. Tam jsme si umývali nohy a s nama tam byla celá dědina. Říkalo sa takové říkání. Teče voděnka čistá, umyj nohy Pána Krista. Ale žádné zdržování, bylo tam zima. Na Velký pátek sme jedli onom jednú a to suchý chleba s vodú. Pak sa sedělo doma a modlilo sa. V kostele potom byla pobožnost Křížové cesty. O hledání pokladů na Velký pátek moja mamička vykládala, že kdo hledal poklad, musí opustit místo, než kohút 12 krát zakokrhá, jinak tam zostane celý rok.“
více  Zavřít popis alba 
  • březen 2018
  • 165 zobrazení
jindroval
Kategorie: krajinapříroda
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • minulou středu
  • 15 zobrazení
havran74
  • únor až duben
  • 8 zobrazení
vlastavr
  • letos v březnu
  • 5 zobrazení
tomzalesak
V dubnu zde najdeme spoustu kytiček a hlavně Bledule jarní
více  Zavřít popis alba 
  • minulou neděli
  • 28 zobrazení
kelimek13
  • včera
  • 23 zobrazení
zdenavo
Moje oblíbená lokalita s bledulí jarní, jezdím sem již řadu let a nepřestávají mne okouzlovat úžasné meandry potoka, pěkný lužní les a samozřejmě ta bílá záplava. Nejvíc se jich nalézá v dolní partii u obce Vinné. Rostou zde i jiné rostliny, téměř všechny, co právě kvetly, jsou ve fotogalerii.
více  Zavřít popis alba 
  • 3.4.2021
  • 17 zobrazení
sujapuml
více  Zavřít popis alba 
  • 4.4.2021
  • 67 zobrazení
agsynerko
  • 10.3.2021
  • 12 zobrazení
seriftofp
Jarní příroda mne vylákala do luk, údolí potoků a k Berounce.
Kategorie: příroda
více  Zavřít popis alba 
5 komentářů
  • 21.3.2021
  • 133 zobrazení
tombadrock
  • 26.2.2021
  • 24 zobrazení
ok2qa
Kategorie: příroda
více  Zavřít popis alba 
  • 21.3.2021
  • 40 zobrazení
johnland1
Kategorie: zábava
více  Zavřít popis alba 
  • 20.2.2021
  • 19 zobrazení
rubinca
příroda
více  Zavřít popis alba 
  • 31.3.2021
  • 5 zobrazení
hlinecan
Vyrazil jsem na svém kole Rock Machine Blizz 70-29 z Poličky přes Bořiny, kde jsem si vyfotil vystavený tank. Dále jsem pokračoval na nejvyšší bod trasy 620m a přes Korouhev, kde jsem obdivoval krásu místního kostela sv. Petra a Pavla a polodřevěnou zvonici. Dále pěkným údolím Korouhveského potoka a dále okolo Bílého potoka jsem stále z kopce dojel až do Lačnova. Zde jsem se zastavil u místní pili. Zde je hranice okresu Svitavy a zároveň zde začíná kraj Vysočina, protože opodál hlídkovala policie raději jsem to otočil a přes Sádek se vrátil do Poličky. V Sádku na kopci se pyšní kostel Největější Trojice. Vysvěcen byl 18. 1. léta Páně 1714. Trasa 21,5km.

#příroda#turistika#vysočina#polička#cyklistika#bike#rockmachine
více  Zavřít popis alba 
5 komentářů
  • 28.3.2021
  • 58 zobrazení
agsynerko
  • 12.2.2021
  • 10 zobrazení
sangri-la
Množstvím rozhodně nemůžou konkurovat hektarům svých kolegyň mezi Písty a Budyní. Nebo lánům těch v údolí Pekla. Zato mají tahle půvabná svoření asi hudební sluch. Snad proto si vybraly břehy potoka, aby se mohly ve dne v noci nechat laskat jeho bublavou melodií.
Kategorie: příroda
více  Zavřít popis alba 
  • 24.3.2021
  • 30 zobrazení
medved73
  • minulou středu
  • 46 zobrazení
milja
..do klášterce n.o. ...
více  Zavřít popis alba 
  • letos v březnu
  • 27 zobrazení
miirdas
3 komentáře
  • 27.2.2021
  • 43 zobrazení
Reklama