Hledání

8 922 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

moravsky-pohar
Toto jsou fotografie pro MP, tzn. nejsou zde téměř vůbec jednotlivé káry. Pokud chcete určitého jezdce nebo cokoliv z tohoto výběru, pište na birel@volny.cz
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2015
  • 675 zobrazení
  • 0
tygr-53
Konečné výsledky právě ukončeného XL. Kynžvartského poháru 2015.

Putovní pohár získal oddíl SHK Velká nad Veličkou.

Individuálně byly oceněny tyto házenkářky:

(1) KATEGORIE MINI:
NEJLEPŠÍ HRÁČKA
TJ Sokol Lázně Kynžvart 11 Kapusniaková Šárka
NEJLEPŠÍ BRANKÁŘKA
LOKO CHEB 1 Kulhánková Kateřina
NEJLEPŠÍ STŘELKYNĚ
SOKOL PÍSEK 9 Nosková Nela 39
NEJTRESTANĚJŠÍ HRÁČKA
SOKOL PÍSEK 6 Hosnedlová Adéla 12

(2) KATEGORIE MLADŠÍ ŽÁKYNĚ:
NEJLEPŠÍ HRÁČKA
Ústí nad Labem 6 Pokorná Adéla
NEJLEPŠÍ BRANKÁŘKA
Velká nad veličkou 1 Hess Marie Viktorie
NEJLEPŠÍ STŘELKYNĚ
DHK PARDUBICE 3 Voženílková Michaela 32
NEJTRESTANĚJŠÍ HRÁČKA
SOKOL VRŠOVICE 5 Tichá Karolína 22

(3) KATEGORIE STARŠÍ ŽÁKYNĚ
NEJLEPŠÍ HRÁČKA
HK HODONÍN 8 Smetková Valerie
NEJLEPŠÍ BRANKÁŘKA
SHK Velká nad Veličkou 1 Adéla Hřebejková
NEJLEPŠÍ STŘELKYNĚ
HK HODONÍN 8 Smetková Valerie 65
NEJTRESTANĚJŠÍ HRÁČKA
HC CHeLK 10 Čabradová Michaela 14

Ocenění za znalosti historie a současnosti házené spojené s výstavou "Století házené" získal oddíl:
(1) KATEGORIE MLADŠÍ ŽÁKYNĚ: Háje Praha
(2) KATEGORIE STARŠÍ ŽÁKYNĚ: HK Hodonín

Cena pro nejhlasitějšího trenéra byla udělena Michalu Horákovi z Sokol Písek.
více  Zavřít popis alba 
13 komentářů
  • 7.6.2015
  • 908 zobrazení
  • 2
fotbalpisek
U 15 - FC PÍSEK VS. FC ROKYCANY 7:0 (4:0)
V 1 kole nadstavbové části české ligy žáků jsme přivítali soupeře z Rokycan. Nástup do utkání se nám povedl parádní , když v 1´se prosadil krásnou střelou Matěj Volf a v 7 ´ Tesař. Hosté byli evidentně rychlou dvoubrankovou ztrátou velmi zaskočeni. V 18´se po rohu Sejka prosadil hlavou Pařízek a zvýšil na 3:0. Ve 30´ unikl Pařízek nahrál Kurčíkovi a ten se nemýlil 4:0. po změně stran domácí pokračovali v nastaveném trendu a v 38´se prosadil Kurčík 5:0,ve 41´Pařízek 6:0,ve 47´Gažík 7:0. vstřelení hatricku nebylo souzeno Pařízkovi, který neproměnil pokutový kop za sražení Maršaly. Za dnešní výkon si kluci zasloužili pochvalu.
Kategorie: sport
více  Zavřít popis alba 
  • 2.4.2015
  • 141 zobrazení
  • 1
levne-knihy
- Pejsci
- Korely
- Křečci
- Hroznýš královský
- Atd.

V případě zájmu pište do zpráv na fb - https://www.f??acebook.com/?p?etra.mala.5?64??fref=ts, nebo email - petra.mala.7@??seznam.cz
více  Zavřít popis alba 
  • srpen až září 2015
  • 140 zobrazení
  • 0
meteor2003
Krásné stříbro! Na velmi dobře obsazeném turnaji, jehož se zúčastnilo mj. 8 týmů, které hrají žákovskou ligu, naši kluci obstáli na výbornou.
Turnaj na Zličíně (2003, 7+1, zápas 20 min.). Sestava: David - Beny, Roman, Jabi, Sinki, Víťa, Vašek Suchý, Pláča, MartinS, Honza, Míša, Maty.
Základní skupina: AFK Podolí 2:1, MAS Táborsko 3:2, Kladno 2:0, Aritma 2:1, Zličín 2:0. Semifinále: Písek 4:2. Finále: Motorlet 0:2.
Pořadí turnaje: 1. Motorlet, 2. Meteor, 3. Písek, 4. MAS Táborsko, 5. Sparta 04, 6. AFK Podolí, 7. Kladno I, 8. Aritma, 9. FC Zličín, 10. Rokycany, 11. ČAFC, 12. Kladno II
Bilance: 6-0-1, skóre 15:8, G: Maty 8 (nejlepší střelec turnaje), Honza 7
více  Zavřít popis alba 
  • 14.6.2015
  • 155 zobrazení
  • 0
datavideomedia
Tak Zátopkův Zlatý Týden- 10. km- dráha- 40:45, 17.misto z 64 a 3.místo v kategorii (40- 44 let) , příští týden při slavnostním vyhlášení bude placka !

Co se týká teploty : bylo max 27- 29 stupňů, ale docela příjemně , jen občas foukal slabší vítr. Na závodě jsem potkal vícero kamarádů a Milan mě upozornil , že na závod dorazil bývalý předseda slovenské vlády pan Mikuláš Dzurinda. A tak ho napadlo : "Hele, vždyť bychom si mohli udělat pěknou fotku ne ?".
A pak jsme si s Mikym zavzpomínali, jak jsem s ním běžel v 2013 Košický maraton , on nám vyprávěl o svém starším panu trenérovi, který ho doprovází , prostě fajn atmosféra ... .
O závodu : z počátku jsem běžel na 3:45/km, pak jsem držel do 5 km tempo 4:00-4:03/km - na šestém jsem trochu "zlemplovatěl" na 4:13... . Celkově jsem po závodu velmi spokojený , 6 sekund od mého max. z roku 2012 a viděl jsem tam ještě rezervy, otázka , jak velké...
Emotikona wink

Tak v pátek na 5 km a v pondělí půlmaraton

... .
PS: pro představu: Mikuláš Dzurinda běžel 10km za 43:37.... v jeho věku super !
Jirka Zelinka- 88 let (!) 10km za 1:55hod. .... .

Tak mám za sebou druhý závod Zátopkova Zlatého týdne - závod na 5 km .
A.... JE TO TAM !!!!
5 KM: 19:37:01 min, celkově z 94 lidí 21.místo, v kategorii opět bronz a OSOBNÍ REKORD !
Hujá , hujá

Děkuji zároveň za pochavlu od Zdenek Chmel, že jsem běžel fakt dobře a "prý velmi lehce a prý jsem byl jako kdybych skoro plul " (já vím , sebechvála smrdí, ale kdo by mě doma pochválil , že... .)
Jěště si myslím , že tam jsou určité rezervy, ale v tom teple jsem spokojený .
No a v pondělí půlmaraton.... ale ten nepojedeme naplno , neb za týden nás čeká Miřejovický půlmaraton a to je "důležitější" závod !

PS 1: dovolil jsem si za "odměnu " se vyfotit s hlavním rozhodčím závodu , na památku... .

PS 2: zároveň bych chtěl poděkovat Vlastimil Šroubek za organizaci a kdyby jste někdo měl zájem zkusit maraton/ půlmaraton, či soutěž družstev máte šanci se ještě přihlásit ! viz: https://www.zlaty-tyden.cz/

Poslední závod Zátopkova Zlatého týdne - maraton/ půlmaraton, případně desítka nebo štafeta... .
Výsledek : půlmaraton: 21.095km- 1:38:13 (OT), 1.37:01 (RT), 7.misto z (?) lidí a 2.místo v kategorii (40- 44 let) .
Celkově po sérii 3 závodů: 3.místo v kategorii (40- 44 let) .
Juchů !
A jak závod probíhal ?
Začátek nám zpestřilo setkání s paní Zátopkovou a naší nejlepší běžkyní paní Jarmilou Kratochvílovou, který "vyzpovídával" pan Rydl.. .
Jelikož nás bylo mnoho a nestíhalo se s registracemi, startovalo se později , cca 45 min později , než původně mělo... .
Teplota byla cca 22 stupňů C... .
Na počátku , když se nás sešlo cca 180- 200 lidí na startu jsem měl předsevzetí, že poběžím určitě pomalu, tak aby to byl pro mě velmi kvalitní trénink a zároveň nebyl příiš unavený na středeční závod VŠ ligy (10km) a hlavně na Miřejovický půlmaraton , který je v sobotu... . Cíl byl jasný : běžet tak cca 1:40.. .
Navíc to pro mě byla nová zkušenost: ve Stromovce jsem neběžel závod nikdy dále než 8 km a nyní jsem měl běžet vlastně 5 okruhů po 4,2km- a okruhy jsem ještě nikdy "netočil" - stejná trať , no- byl jsem zvědavý.. ..
Proto jsem taky šel na "pohodu" úplně dozadu startovního pole, abych se nepltl rychlejším a taky abych zbytečně moc nezrychloval... . Vybíhal jsem cca 12 sekund po startu , baych se na nikoho netlačil , v klidu...No - stejně jsem ale nějak začal lidi předbíhat.... .
To jsem ale netušil , co nás ještě čeká... .
Zhruba na v polovině druhého kola to začalo- zatáhlo se , a začalo pršet- napřed lehce, pak přišla vichřice a bouřka... .No bylo to vtipné - měl jsem na očích sluneční brýle a ty mi spíš pomáhali od toho, abych neměl písek a vodu v očích, jednu chvíli jsem si připadal trochu jako jeden nevidomý běžec s doprovodem- byli jsem na to chvilku stejně... . Pak mi vítr z hrudi urval startovní číslo - vtipné bylo, že dyž odletělo a já koukal kam , tak slyším cca 25m za mnou : "Hele, máš tady číslo !" - ale že by ho ten běžec sebral, to ne…tak jsem se pro něj vrátil a strčil polorozpadlé číslo do kalhot… . :-)
Ještě byl "dobrý poznatek",když jsem zjistil , že vlastně nepotřebuji žádnou vodu, neb mi celou dobu běhou bouřky tekla do pusy sama :-)
Po cca půlhodině to naštěstí přestalo a začalo zase svítit pořádně sluníčko, dokonce to vypadalo, že snad uschneme, včetně bot…. .
Díky tomu, že jsem běželi 5 kol (maratonci 10), tak jsem potkával spoustu známých : Zdenek Chmel, Satanhammer Acs, Eliška Anna Kubičková, mirek Mirek Hasal, Pavel Koloc a další a další... .
Závěr / poslední kolo jsem si pěkně užil (zastavil jsem se na občerstvovačce, skočil na záchod ;-) ) a pak hurá do cíle !
Po maratonu vyhlašování, kdy se celkový vítězové všech závodů dostali "ke slovu" v cca v 22 hod. se mi podařilo získat : brýle a hlavně startovné ZDARMA NA PŘÍŠTÍ ROK !
Rád bych poděkoval Miloš Forrest Škorpil a Lence Šibravové za povzbuzování během závodu ! ( pzn: Miloši, šel jsem se za Tebou po doběhu pak kouknout, ale už jsem měl smůlu.. )
PS: Obdivuhodný je hlavně výkon 88-letého Jiřího Zelinky - běžel maraton za 7:55 hod.. .
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2015
  • 91 zobrazení
  • 0
mysticsmile
Dny evropského dědictví v Boskovicích

Velká zasedací místnost Městského úřadu v Boskovicích se v pondělí 7. září zaplnila zájemci o památky. V rámci Dnů evropského dědictví si místostarostka, zastupitelka JMK a členka Sdružení historických sídel Ing. Jaromíra Vítková pozvala odborníka přes tuto problematiku - předsedu Poslaneckého klubu KDU ČSL Mgr. Jiřího Miholu, Ph. D. Besedě byla přítomna též referentka regionálního rozvoje Ing. Aneta Sedláčková a ředitelka muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalová.
Akci zahájila Ing. Jaromíra Vítková: „Dny evropského dědictví se u nás začaly slavit na základě zkušeností z Evropské unie. Mají přivést k péči o kulturní dědictví a památky organizace k tomu určené i běžné občany. Zapojila se Sdružení historických sídel Čech a Moravy. Též v Boskovicích byly přístupné významné památky a nyní probíhají doprovodné akce. Jejich součástí je i tato beseda.“
Ing. Jaromíra Vítková připomenula čtvrtek 10. září 2015, kdy proběhne beseda s paní Evou Morris – poslední žijící židovská občanka Boskovic. Přežila koncentrační tábor, před deseti lety zde byla, studenti gymnázia pořádali výstavu, natočili film. Nyní se sem vrací.
Ing. Jaromíra Vítková pokračovala: „Vítám Jiřího Miholu – pedagoga, historika. Povypráví o národních kulturních památkách.“
Úvodem jsme zůstali v Boskovicích. Ing. Jaromíra Vítková nás provedla starobylým městem: „Městská památková zóna v Boskovicích byla vyhlášena roku 1990. Majitelé nemovitostí tam musejí dodržovat požadavky památkářů. V roce 1993 vznikl program Obnova Židovské čtvrti, Program regenerace. Nyní je v platnosti regulační plán Městské památkové zóny. Určuje výšku staveb, druh oken, střechy atd.“
Ing. Jaromíra Vítková vše provázela názornou prezentací, na mapce ukazovala jednotlivá místa. Připomenula institut Památkové komise, jež se též vyjadřuje k záměrům města. Poslední slovo má Orgán památkové péče ( státní správa). Památková zóna v Boskovicích zahrnuje Masarykovo náměstí, Židovskou čtvrt, kopec se zámkem a hradem a velkou část zeleně. Památky jsou zapsané v seznamu ministerstva kultury. Mimo zónu je Evangelický kostel, kostel Všech svatých, kaple na Bělé, židovský hřbitov, socha Svatého Rocha na ulici Bílkově.
Ing. Jaromíra Vítková promítla přehled kulturních památek, jež se opravují díky Programu regenerace ministerstva kultury. Z něj jde 50% potřebné částky, druhou polovinu musí hradit žadatel sám. Právnické a fyzické osoby mohu navíc dostat od města 10%, pak hradí zbylých 40%.
Na opravu Synagogy maior, jež byla po válce využívaná jako skladiště, přispěla též Židovská obec z programu Deset hvězd dvěma miliony korun. Dále se z tohoto programu opravila bývalá židovská škola na Bílkově 7. Dnes je v ní bohatá expozice a multifunkční sál. Farní kostel Svatého Jakuba – byly opraveny dlažby z rozpočtu JMK, v roce 2007 opravena opěrná zeď. Byly opraveny též objekty ve vlastnictví soukromníků na ulici Plačkově 1999 – 2001. Zborovská 5 – patří městu, postupné opravy (střecha). Radnice – dominanta města, nyní se z Programu regenerace obnovuje fasáda, v roce 2010 byla z tohoto programu zpřístupněna věž vybudováním schodiště a výměnou starého hodinového stroje. V zasedací místnosti radnice byla obnovena výmalba. Především strop byl v havarijním stavu, obnoven jako replika. Z Programu regenerace opravena též Galerie Otakara Kubína, socha Svatého Rocha 1996, její sokl 2010. Socha Panny Marie na náměstí je replika, originál stojí v chodbě radnice kvůli povětrnostním vlivům. Kaple Panny Marie na ulici Dukelské opravena 1998. Kašny na náměstí a U Koupadel – zde zpracovaná studie celého prostoru, po získání cca 10 milionů korun bude oprava provedena. Kašna na Hradní ulici – chrlič je podle původní předlohy v Brně opravena v roce 2009 a 2010.
Ing. Jaromíra Vítková si povzdechla: „Některé věci by bylo nutné již opravit znovu, lidé si dochovaných památek neváží a ničí je.“
Kostelík Všech Svatých – původní hřbitov kolem přeměněn na park, lidé tam nechávají nepořádek a nectí nic. Zámecký skleník – opraven včetně opěrné zdi za cca 26 milionů, přídlažba 800 tisíc korun, Masné krámy – dnes jsou tam garáže, v roce 2014 opraveny schody, nyní připravujeme projekt obnovy celé památky. Bohužel, jsou v ní transformátory a vrata musí být speciální, jedna za cca 200 tisíc korun. Vybudování např. stylového obchůdku problematické, není tam kanalizace, vodovod. Hrad – není města, obrovská zřícenina. Zámek – z Programu regenerace opravena dlažba v Salla terreně. Rezidence – od roku 1996 vlastnictví města. Obnoveny kamenné prvky, výměna oken, fasáda, schodiště. Letos se věnovalo 120 tisíc korun na opravu tamního sklepa, nyní je tam výstava starých fotografií města. Jízdárna a Panský dvůr – z Programu regenerace opraveny fasády.
Ing. Jaromíra Vítková závěrem svého příspěvku upřesnila: „Od roku 1995 do 2014 včetně se z programu regenerace opravily památky za 32 milionů korun, podíl Ministerstva kultury je 16 milionů korun.“
Mgr. Jiří Mihola, Ph D. pokračoval: „Jsem dvacet let učitel, hodně jsem cestoval, byl jsem průvodce. V roce 2001 jsem vyhrál celostátní soutěž průvodců. Rád fotografuji a z mých snímků je i následující prezentace. Dnešní téma jsou Národní kulturní památky České republiky. Naše dějiny jsou přes tisíc let staré. Tehdy se příliš neuvažovalo zachovat něco pro další generace. Proto je tolik zřícenin hradů. Více se dochovaly zámky, jsou mladší. V devatenáctém století vznik prvních muzejí – 1814 Slezské muzeum Opava, 1817 Moravské zemské muzeum Brno, 1818 Národní muzeum. Vznik památkové péče současně s Československou republikou. Kategorie Národní kulturní památky vznikla v roce 1962 vyhlášením prvních 33 hradů, zámků a technických památek (koněspřežka České Budějovice – Linec). Tehdy se trochu opomíjely církevní stavby. Vyzdvihoval se například rodný dům Klementa Gottwalda, Antonína Zápotockého – dle dobové ideologie.“
Po roce 1989 byly mnohé poplatné době vyškrtnuty. 2008 bylo přidáno dalších 29, o rok později 38.
Mgr. Jiří Mihola, Ph. D. ukázal v prezentaci významné památky. Uvedl, že na našem území jich je překvapivě hodně a v relativně v dobrém stavu včetně interiérů. Mezi lidmi jsou nejpopulárnější památky z devatenáctého století. Dnes máme cca 300 památek. Jsou nerovnoměrně rozložené, ale v každém koutu republiky nějaké jsou.
„Sám jsem jich navštívil asi tři čtvrtiny z celkového počtu,“ pokračoval Mgr. Jiří Mihola. „Pravé Korunovační klenoty jsem neviděl,“ dodal s úsměvem.
Z pečlivě setříděné prezentace dle kategorií jsme mohli zhlédnout seznam památek Unesco, jež tam byly zařazeny v roce 1972. K vidění byly snímky z Prahy, Českého Krumlova, Telče, Žďáru nad Sázavou. „Kdysi dávno byly kvůli obraně kopce holé, vysazovat stromy a parky se začalo až v devatenáctém století,“ upozornil Mgr. Jiří Mihola a pokračoval: „Z klášterů se po jejich zrušení za Josefa II staly továrny.“
Na plátně se postupně objevovala další místa. Nejhezčí hrady, zámky, kláštery, kostely, poutní místa, hraniční opevnění, hamry, bývalé kulturní památky a movité památky, jež Mgr. Mihola doprovázel poutavým vyprávěním o jejich historii. Neopomenul nám blízký Arcibiskupský zámek Kroměříž, Litomyšlský zámek s kaplí, vodní hrad Švihov, kde se točily Tři oříšky, Břevnovský klášter, Santiniho stavby – kostel ve Křtinách včetně původního návrhu, Zelená Hora, Stará Boleslav – vzácná kopie Palladia, Tvrz Dobrošov u Náchoda, vodní hamr Dobřív, nejstarší kamenný most v Písku, vysilač Ještěd, papírna Velké Losiny, Fulnek - Jan Amos Komenský – Bratrská modlitebna, Husinec s muzeem u Prachatic, hora Říp s románskou rotundou Svatého Jiří, Lidice - pomník dětských obětí války, Javoříčko – vypálené fašisty, Ležáky, světnička Bohuslava Martinů v Poličce na věži kostela Svatého Jakuba, Babiččino údolí, Památník Ostravské operace mezi Ostravou a Opavou Hrabí – typický socialistický monument s muzeem, Dědice – rodný dům Klementa Gottwalda, Moravské zemské desky ze 14. století, oltář v adamovském kostele, Relikviář Svatého Maura na zámku Bečov, Svatováclavské klenoty. U každé památky stručně nastínil historii, vzácné relikvie a turistické zajímavosti. Doporučil všem jejich osobní návštěvu.
Místostarostka a zastupitelka JMK Ing. Jaromíra Vítková poděkovala Mgr. Jiřímu Miholovi za vynikající přednášku ke Dnům Evropského dědictví a pro média dodala: „Ve dnech 7. až 13 září 2015 probíhají u nás a v celé EU Dny evropského dědictví. Mají za cíl přiblížit široké veřejnosti památky i běžně nepřístupné. V rámci doprovodného programu proběhla na MěÚ v Boskovicích beseda s Mgr. Jiřím Miholou, jenž nás seznámil s národními kulturními památkami. Já jsem si připravila prezentaci, jak Město Boskovice pečuje o památkovou zónu. Ukázala jsem, jak památky vypadaly před opravou a jejich nynější podobu. Od roku 1996 město získává dotace z Programu regenerace a tak se podařilo opravit památky za cca 32 milionů korun. Tento trend je velmi dobrý zejména pro zachování památek budoucím generacím.“
Mgr. Jiří Mihola, Ph. D.: „Představil jsem zde své autenticky pořízené snímky, navštívil jsem asi tři čtvrtiny všech památek. Posluchačům jsem předal turistické zkušenosti a doporučil všem podívat se na tato místa. Mnohé země světa nám mohou závidět hustotu a zachovalost památek. Rád fotografuji, nedovedu si představit přednášku i ve škole bez obrázků. Kvůli počasí musím některé místo navštívit i několikrát, než se pěkný snímek podaří. Například na zámku v Opočně jsem byl patnáctkrát a stále se tam rád vracím. Při každé další návštěvě objevím něco nového,“ pokračoval s úsměvem Mgr. Jiří Mihola . „V interiérech mám občas s focením problém, musím přesvědčit kastelány, že snímky pořizuji jen pro přednáškové účely. Chápu, že focení nevidí rádi, pak toho může někdo zneužít ke krádežím vzácných děl.“

Více: www.boskovice.cz
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
  • 7.9.2015
  • 156 zobrazení
  • 0
ladicek41
Rozsáhlý systém křivolakých štol a sálků na jižním okraji prosecké plošiny, zvaný Močálka.

Je to charakteristický důlní díl v Proseckých skalách. Jedná se o torzo nepoměrně delšího podzemního labyrintu. Současná délka přístupných chodeb je asi 500 m, ale celkový rozsah proseckého podzemí mohl dosahovat 5-7 km. Předmětem těžby byl bílý, kaolinický, rozpadavý pískovec peruckých vrstev. Těžba probíhala ručně, pískovec bylo možné vylamovat špičákem. Počátky těžby jsou písemně zachyceny až koncem 18. století a těžba pokračovala ještě v první polovině 20. století.Největší rozmach těžby byl v 19.století, kdy se písek používal na štuky, výrobu pískových mýdel a na posypávání prkenných podlah.

Jedinečnost Močálky a v menší míře některých dalších podzemních prostor na Proseku spočívá v tom, že dělník si při těžbě vybíral nejměkčí partie, tj. hlavně ta místa, kde podél tektonických puklin docházelo k zátekům vody. Tím vlastně exhumoval přírodní stav. Výsledný tvar chodeb se podobá spíš jeskyni než umělé těžbě a také jej můžeme považovat za jakýsi iniciální tvar pískovcových skalních měst. Zatímco např. na Kokořínsku jsou nejměkčí partie erodovány působením přirozených faktorů, tak v podzemí Proseka se k podobnému „kvádrovému“ rozpadu pískovcového masivu dostáváme díky lidské činnosti.

Močálka je největším a nejzachovalejším zdejším systémem. Od roku 2001 je uzavřena a probíhají zde průzkumné práce, které snad budou ukončeny zpřístupněním této památky veřejnosti
více  Zavřít popis alba 
  • březen 2015
  • 314 zobrazení
  • 1
datavideomedia
Budějický "tropický půlmaraton"....Výsledný čas: 1:35:08.
Celkově 117. místo z 2.500 lidí, doběhlo 2.097... .
Jaké to bylo ? Inu horké , tropické... .
Teplota 30 stupňů...
Jak jsem se původně těšil, že bych rád zaútočil na čas pod 1:30...už tři dny předem jsem pochopil , že v 32 stupňovém teplíčku asi "opravdu nebude prostor" na zlepšení osobáku... .
Jak jsem se ale dočetl , nebylo v 19.hodin už 32 , ale jen cca 28 Celsia :-).

A jak vůbec probíhal den ?
No po pravdě- ráno brzy jsem vstal s tím ,že jsem slíbil malému Eňovi, že s ním půjdu v Praze na Dvě míle s úsměvem- závod , který oba (ano píšu OBA , NE POUZE JÁ :-)... ) máme moc rádi- ráno sice brzy vstáváme ale odměnou pro nás je krásný ranní park Stromovka, hezký a perfektně připravený závod , sportík a SAMOZŘEJMĚ LÍVANCE :-)... .
Ač byl tzv. "můj týden" (tzn. že mám v péči Éňu ), před časem si jej vyžádala jeho máma s tím , že jej chce nicméně až v pátek jsem zjistil, že Enricův program prý naplní babička (kterou má mladej moc rád). Nabídl jsem se, že můžu babičku vzít s sebou jak na naše pravidelné plavání, tak i na ranní běh (aby viděla, jak její vnuk krásně skáče do vody šipky a umí plavat + jak mu jde i běh). Babi odmítla, ale dohodli jsme se, že ráno v 8. hod. bude Éňa připraven a pojedu s ním na závod. Chtěl jsem udělat "legrácku , aby to měl mladej i s humorem :-)" a tak jsem si připravil s sebou velkou paruku.. . Bohužel ráno přišla babi s Éňou s tím, že Enrico "pokašlává a prý nikam nepůjde". Přišlo mi to líto, i on byl smutný, moc se na závody těšil... .No nic, tak jsem tedy vyrazil sám... .

Dvě míle proběhly v pohodovém tempu , běžel jsem na "pohodu" 3,2km za 14:00... . Jediný problém ? "Trošku je v té paruce horko"... . Na závodě jsem se potkal s Katkou Kratinovou a Alešem Hudcem+ našimi starými známými... .

No a po spořádání 4 lívanců (bylo moc dobré a díky organizátoři !) jsem vyrazil s Ondřejem Zítkem a jeho maminkou jejich krásným červeným Káčkem do Budějic. Cesta probíhala (až do Benešova) v pohodě , zde se opět projevila "česká slabost " - neumění se zapojovat do zipu, takže s banální situace se vytvořila cca 3km fronta... .Dále cesta plynule v pohoidě, dokonce jsme stihli kafíčko.. .

V Budějovicích už na mě čekala squadrra ve složení : Martin, Natálie, Pája, Monča a Jirka. Děvčřatům se podařilo sehnat SUPER UBYTOVÁNÍ za pár korun a HLAVNĚ KOUSEK OD STARTU - poprvé jsem se nemusel honit na start, měl jsem ho cca 120m od pokoje ;-)... .
Po dobrém společném obědě, jsme si šli vyzvednout čísla a pak byl "individuální program" - já s Ondrou jsem se šel projít po mém milovaném městě a do cukrárny na pohár, kam mě brala Simona Schneiderová a Lenka Schneiderová. Ostatní členové šli na pokoj- děvčata do postele a hoši koukali na frmol na náměstí z našich oken ... .

Blížil se start, teplota přes 30 stupňů a moc lidí pobíhat venku moc vidět nebylo ... .Napadlo mě si zajít na tejpy , byl čas , nikdo nikde , proč toho nevyužít (zpětně si tak říkám, zda mi pomohli , ale vím , že mi určitě neuškodili).

Vlastní závod ?
Nic jsem si od toho nesliboval, ač mne trochu mrzelo, že se nepoběží na super časy... .Ale už jsem dostatečně (doufám ) rozumný :-), že se kvůli tomu nezblázním, abych kvůli času o jednu až dvě minuty lepší , nezblázním , asi ten závod stejně nevyhraji , že :-)... .
Řekl jsem si : budu rád za 1:35, a aby to moc nebolelo.. .
Běžel jsem z koridoru A, krásné místo to napohled... .
CCA 3sekundy před startem jsem "objevil" ve VIP zoně fotící Zoru Hrdinovou, fotící tým sklárny A je to a ...START !

Po po prvních čtyřech kilometrech to vypadalo velmi dobře, stále to vypadalo na 1:30 ale pak jsem si začal říkat : "Vole , nespěchej, klídek ! " a radši jsem trochu zpomalil... . V hlavě se mi to pořád mlelo...chuť běžet rychle byla ale rozum brzdil... .
(ještě taková technická: pár lidí mi říkalo, že jim chyběla voda hlavně na začátku závodu...)
Nicméně mě "zchladil" 7- 8.km. - hned za závorami následovalo táhlé stoupání , sakra ... . Na desátem kilometru jsem se rozloučil s dobrým časem ( měl jsem již skluz cca 2 minuty na 42:40, viz čas na 1:30hod.).
Nicméně jsem již byl "vyklidněný a smířený :-) "a jak se běželo PĚKNĚ !
Řekl jsem si: uvidíme, jak to půjde a zkusím od 16km zrychlit ...No a ono...to šlo ...:-)

Od 17.km jsem si to opravdu užíval, a když jsem viěl, že jsem na 17 a vidím jak na 20km běží ještě dámy ze špičky, říkám si : "Hele, to zas nebude tak špatný výsledek !"
Poslední 2 kilometry díky euforii diváků- ty mě v Budějkách baví nejvíce (s dětmi si tleskáte, lidi fandí ostošet...)jsem běžel ve slušném tempu, poslední kilometr 3:56 :-)... .
A hlavně : stihl jsem konečně celé vyhlášení vítězů ! :-) ne jenom Čechy...:-)
Po doběhu masáž a dobré pivko a pěkný hudební a taneční zážitek s doprovodné skupiny v zázemí !

Závěrem ?
Škoda jen toho horka, byl jsem dobře připravený ale jsem spokojený , je to zkušenost , zase mě to posunulo trochu dále . Mezi námi : kdo by šel běhat do skoro třiceti stupňů , že ? ....:-)

..aa zítra s Ěňou vyrážíme na Memoriál Josefa Odložila....:-)

aaa a co "tisk" ?
V tropických podmínkách zvítězilo keňské duo Abraham Cheroben a Rose Chelimo

7. 6. 2015

Favorité závodu Abraham Cheroben a Rose Chelimo suverénně ovládli Mattoni 1/2Maraton České Budějovice.

Držitel pátého nejrychlejšího půlmaratonského času všech dob Abraham Cheroben zvítězil v čase 1:01:24, Rose Chelimo vyhrála již čtvrtý půlmaraton v řadě a do cíle doběhla za 1:12:01. Útokům na rekord závodu nakonec zabránily vysoké teploty, které ještě v sedm hodin večer na startu dosahovaly 27 stupňů. Pro vítězství mezi českými muži si doběhl Jiří Homoláč, mezi ženami překvapila Valérie Soukupová.

Abraham Cheroben nerad sám udává tempo na čele závodu, čemuž odpovídal i mezičas na pátém kilometru 14:36, svou sílu však ukázal, když se vytvořila skupina čtyř běžců, která míjela označení desátého kilometru v čase 29:19. Rychlejší tempo se snažil udávat Chesari Jacob, zatímco vítěz nedávného rotterdamského maratonu Abera Kuma se držel v pozadí spolu s Benjaminem Ngandu.

Se zrychlujícím se tempem navyšoval i Cheroben svůj náskok. Pátnáctý kilometr protínal v čase 43:40, více než půl minuty před Benjaminem Ngandu a Abrahamem Kumou. Do cíle na náměstí Přemysla Otakara II. dobíhal s velkorysým předstihem jedné a půl minuty před Benjaminem Ngandu. Abera Kuma v závěru zpomalil a skončil třetí.

Abraham Cheroben je muž mála slov a stručně shrnul i svůj výkon: „Byl to velmi náročný závod, ale když jsem se trhnul od soupeřů, věřil jsem, že vyhraji.”

Cesta Rose Chelimo do Česka nebyla jednoduchá. Kvůli potížím s vízy dorazila do Českých Budějovic až dnes. Přesto podala v horkém počasí vynikající výkon a doběhla si pro vítězství. Celý závod se držela ve vedení a svůj náskok na Violu Jelagat postupně navyšovala. V cíli byla za 1:12:01, Viole Jelagat nakonec nadělila více než dvě minuty. Mattoni 1/2Maraton České Budějovice byl po lisabonském půlmaratonu jejím už čtvrtým vítězstvím na této trati v řadě. Ke svému osobnímu rekordu 1:08:22 se zdaleka nepřiblížila, mohlo za to především velké horko. „V takových podmínkách je obtížné běžet sama na čele závodu. Po čtyřech vítězných půlmaratonech si dám asi pár týdnů volna. Chtěla bych se připravit na příští rok na maraton,” uvádí vítězka. Třetí místo na stupních vítězů obsadila Etiopanka Mame Feyisa. Nejlepší Evropankou se stala britská běžkyně Susan Partridge, která skončila v celkovém pořadí pátá.

Čeští muži si pořadí Homoláč, Pechek, Míč udrželi od pátého kilometru až do cíle závodu. Jiří Homoláč protnul cílovou pásku v čase 1:10:58. Za svým osobním rekordem zaostal o více než tři minuty, vzhledem k náročným klimatickým podmínkám však byl se svým výkonem v cíli spokojen. „Dneska to bylo těžké, ale diváci mi hrozně pomohli. Byli úžasní,” pochvaluje si podporu budějovických fanoušků český vítěz Mattoni 1/2Maratonu České Budějovice a zároveň nejlepší Evropan závodu.

Zatímco výsledky českých mužů odpovídaly papírovým předpokladům, první místo české ženy bylo velkým překvapením. Nejrychleji byla v cíli Valérie Soukupová, běžkyně, která se do této chvíle věnovala spíše kratším běhům na dráze do 10 000 m. „Vypadá to, že půlmaraton mi svědčí více,” usmívá se vítězka. “Trasa se mi moc líbila, hlavně proto, že ubylo partií s dlažebními kostkami. Nevyhovují mi pouze ostré otočky, ale ta byla jen jedna na třetím kilometru,” pochvalovala si trasu běžkyně pocházející z Písku. Druhou příčku obsadila zkušená atletka Radka Churaňová, třetí doběhla čerstvá mistryně ČR v maratonu Šárka Macháčková.

Výsledky

Muži:

1. Abraham Cheroben – Keňa – 1:01:24

2. Benjamin Ngandu – Keňa – 1:02:57

3. Abera Kuma – Ethiopie – 1:04:17

4. Festus Talam – Keňa – 1:05:42

5. Thomas Lokomwa – Keňa – 1;06:07

6. Ayele Abshero – Ethiopie – 1:06:10

------

10. Jiří Homoláč - ČR - 1:10:58

11. Petr Pechek - ČR - 1:11:35

12. Robert Míč - ČR - 1:14:24

Ženy:

1. Rose Chelimo – Keňa – 1:12:01

2. Viola Jelagat – Keňa – 1:14:38

3. Mame Feyisa – Ethiopie – 1:15:03

4. Marta Lema – Ethiopie – 1:16:58

5. Susan Partridge – Velká Británie – 1:18:03

-------

7. Valérie Soukupová - ČR - 1:23:31

8. Radka Churaňová - ČR - 1:24:12

9. Šárka Macháčková - ČR - 1:27:40

Kompletní výsledky na www.runczech.com.
více  Zavřít popis alba 
  • červen 2015
  • 587 zobrazení
  • 0
cervik-dobriv
S Accessem 2500km Marokem

Do Maroka vyrážím už po čtvrté. Připravil jsem si zbrusu nové trasy a nebude to jen ježdění kolem základního tábora v dunách Erg Chebbi. V plánu máme nejen navštívit Saharu a Atlas, ale i vzdálené vodopády nebo horská jezera…
V jednu hodinu 28.2.2015 vyrážíme ve složení : Radek- Yamaha Grizzly 700i, Václav - Kawasaki Brute Force 750 a já s Accessem Max 750i LT. Hned za hranicemi padá sníh. Naštěstí obavy z přejezdu Brenneru byly zbytečné. K trajektu přijíždíme v 16 hodin a hned mizíme v jeho obrovských útrobách. V 18:00 hod. se vyplouvá. Po 48 hod plutí jsme v Maroku. Dvě hodiny strávíme vyloděním a vyřízením dokumentů na celnici, pak najíždíme za branami na dálnici. Noční přesun do základního tábora Tifina v Erfoudu, kam dorážíme dopoledne v 10 hod.
Bez odpočinku natěšeni na zážitky se připravujeme na desetidenní okruh. Po čtyřech hodinách vyrážíme směr Sahara. Hned za městem Risani mizíme mezi pahorky v prachu. Jindy suchá místa tu překrásně kvetou. V řečišti protéká místy voda a zase mizí v písku. Užíváme si prvních písečných přesypů. Potkáváme zdivočelé muly. Hledám místo na oběd, někde v blízkosti vody na koupání. Břehy jsou zrádné, plné bahna - skořepina na něm je zrádná. Nechce se mi hned první den být od bahna a vyprošťovat z něj čtyřkolku. Po chvíli nacházím pevné dno s průzračně čistou vodou. To je ono. Jenže Radek a Véna nikde. Ani je neslyším. Vyjíždím na nejvyšší dunu v okolí a v hustém porostu vidím vyčnívat vlajku. Jedu za nimi. První problém. Radkovy se vytrhl zadní nosič, i s kufrem a kanystry leží na zemi za ním. Drží na dvou ohnutých slabých vzpěrách. Sundaváme co jde a vracíme nosič zpět do původního tvaru. Kurtami zafixujeme nosič. Co teď? Jet dál nebo se vrátit? K nejbližší vesnici to máme 20 km vzduchem přes pahorky. Zpět do z. tábora to po svých stopách máme 65 km, ale to by jsme přes členitý terén nedojeli. Sázím na jistotu a jedeme do kempu Tifina, kde nám ochotně pomohou najít nějakou dílnu, ve které vyztužíme rám nosiče. Hledám jinou cestu, pokud možno co nejpříjemnější. Po 40 km jsme na asfaltové silnici. Nosič zatím drží. V sedm jsme v kempu. Po pěti hodinách jízdy máme za sebou 160 km. Před půlnocí opraveno a připraveno ráno vyrazit směr Sahara.
Pozměňuji plán trasy. Dnes to bude převážně o rychlosti bez použití asfaltu. U první benzínky dotankujeme vše do plna. Radek nedočkavě bere zelenou pistoli a tankuje. Berber rozhazuje rukama a cosi haleká. Jediné co jsem pochopil - je to nafta! To ten den začíná. Naštěstí začal plnit kanystry, tak je pohroma zažehnána. Při placení nás ještě obere o pár dirhámů. Asi spropitné :-D. Hurá do terénu. Je sucho a hodně to práší. Naše rozestupy jsou i kilometrové, ale stále na dohled. Dostáváme se na rovné pláně, kde už jedeme vedle sebe. Rychlost kolísá mezi 80-ti až 100 km/h, podle hrubosti podkladu. Občas i naše přeložené mašiny se odlepí od země. Svižné svezení po dvou hodinách pustou krajinou, bez jediného stromu, ukončujeme pod hustým porostem zeleně v řečišti, kde si dáme občerstvení. Jemné rovné písečné dno poskytuje komfortní odpočinkové svezení, ale stále ve středu. Klesající voda vymlela i menší strouhy zařízlé i metr do dna koryta. Po 20-ti km opouštíme řečiště, které jde jiným směrem, než potřebujeme. Dostáváme se do zemědělské oblasti. Vodu tu čerpají z hlubin. Snad sto let staré čerpadlo poháněné ještě starším motorem, který je krmený z propanbutanové lahve. Prostě skvost do muzea tu stále plní svou funkci. Posledních 50 km je nekonečných. Dostali jsme se na širokou cestu, připravenou zřejmě několik let na asfaltový povrch. Monotónní jízda nás unavuje. Pár km před Zagorou zastavujeme, aby jsme ulevili ztuhlému palci. Zjišťuji, že mám naprasklý držák nosiče. 5mm silná pasovina praskla u oka, kudy prochází šroub. Jak na zavolanou přijíždí žlutý Defender a zastavuje u nás. Byl to majitel největšího servisu v Zagoře. Ochotně nám poskytuje služby. Po půl hodině držák zavařen a ukazuje nám své obchůdky už ze sedla mopedu. Doporučuje nám krásný stylový hotýlek. Nejdříve chtěli za noc se snídaní 900 dirhámů, ale po chvilce smlouvání jsme na třetině.

3.den
Probuzení v nádherném hotelu s překrásnou zahradou. Po snídani hledáme benzínku, zakreslená v GPS neexistovala, byl to bod v pustině. Začalo hodinové hledání ropy. Museli jsme se vrátit do Zagory. Před Saharou, 20 km od hranic s Alžírem, je policejní kontrola, kde kontrolovali a zapisovali pasy. Potom už nás čekala pustina zvaná Sahara. V dálce vidíme první duny. Zkoušíme, co naše stroje, těžce naložené zvládnou. Písek je jemný a ani po návětrné straně není utáhlý. Zdoláváme malé 20-ti metrové duny. Pomaličku se rozjíždíme. Po hodině tréninku přichází první karambol. Radek nezvládl otočení ve svahu a nedobrovolně opouští svůj stroj, který v kotrmelcích pod ním mizí. Co šlo, očesal. Zrcátka, plexy štít i držáky na vodu. Posbíráme, co půjde ještě použít a vyrážíme značka hotel. V dotyčném místě nic takového zase není. Jen rozpadlé ruiny, kam pastevci zaženou na noc svá stáda. Další bod kousek od nás je zdroj vody. Ten tam sice byl, ale obehnán zdí a uvnitř políčka. Začíná zapadat slunce. Míříme do dun, kde jsou značeny kempy. Ty už tam po tmě nacházíme, jsou zde berberské stany a hlavně voda. Sprchy tu už několik let nefungují. Na mytí dostáváme kýbl. Vytahuji svou mobilní sprchu a berbeři se nestačí divit, jak jsme vybaveni. Venca jim ukazuje, jak se chytá do lasa. Je totiž šampion rodeových disciplín ČR roku 2011. Oni na oplátku berou bubínky, barely a spustí svou hudební produkci.

4.den
Brzo ráno nás probouzí prudký vítr. To, co nás čekalo venku, jsem už nechtěl zažít. Řádila tam písečná bouře. Než jsme stačili opravit Radkovy plexy štít americkou páskou, už nám berbeři přinášejí snídani. Bouře neustává a podle domorodců, jen tak nepřestane. V plánu jsme měli průjezd velkým dunovým polem, což je v tomhle nereálné, proto ho budeme po kraji kopírovat. Sice je to delší, ale za to bezpečnější. Postupně se proplétáme mezi hromádkami písku, až se pomaličku začínáme od nich vzdalovat. Vítr sice neustává, zato je větší viditelnost. Odjíždíme k osamocené stolové hoře, kterou máme v plánu objet. Za ní, už je vzduch o poznání čistší. V dálce vidím rychle jedoucí nákladní automobil. Uhýbám mu z cesty, aby mě nezasypal prachem. Beru do ruky foťák a snažím se ho vyfotit. Prožene se kolem a najednou se driftem otáčí a jede ke mě. Vyskočili dva vojáci a berou mi z ruky foťák. Pochopil jsem, o co jde, tak než mi ho stačili zničit, mažu před nimi fotky, které jsem zrovna pořídil. Omluvil jsem se, že jsem netušil, že jde o vojenské vozidlo. Naskočili do kabiny a pelášili dál. Konečně se přibližujeme k městečku Foum – Zguid, kde budeme moci dotankovat hladového Bruta. Před městem je závora a zase vojáci. Kontrolují pasy a vyptávají se, odkud jedeme a kam míříme. Ve městečku si dáváme oběd a všichni se připojujeme k místní Wi-Fi. Potom už nás čeká průjezd kaňonem, který ještě nikdo neprojel. Domorodci nechápavě pozorují, kam to míříme. Stoupáme proti proudu kamenitou cestou, která pomalu zarůstá. Ta končila v poslední vesnici. Rozhodujeme se pokračovat korytem řeky, až kam to půjde. Tma nás dostihla a jsme nuceni se utábořit. Za zpěvu žab usínám.
5.den
V 7 ráno mě probudila zima. Pouhých 5 stupňů. Jdu najít dřevo na oheň. Kromě palem a rákosí tu nic neroste, ale na ohřátí to postačí. Balíme a razíme dál soutěskou. Obtížnost terénu stoupá. Mění se to v trialovou jízdu. Sesedáme z kolek a jdeme hledat, kudy dál. Domorodec tvrdí, že tu chodí, ale tak maximálně s naloženým oslem. Dáme ještě koupel v horské bystřině a obracíme zpět k první odbočce naším směrem. Ačkoli jsme neprojeli, tak tenhle průzkum za to stál. Potkáváme novou pevnost a kolem nezvykle spoustu nových kamionů. Po přiblížení zjišťujeme, že jsou to částečně kulisy. Natáčí se zde historický film. Pro tyto účely do této oblasti udělali novou cestu, které chyběl už jen asfaltový koberec. Betonové plochy, které jsme potkali uprostřed pustiny, slouží jako heliport. Pasoucí se velká stáda v okolí sloužili také k těmto účelům. Venca už zase somruje benzín. Jeho žíznivý Brut je zase na suchu. Nedaleko od filmařů, je městečko, kde dotankujeme opět vše co máme a jedeme směr Atlas. Šplháme až do 2.200 m.n.m., kde jsou zbytky sněhu. Majestátné vrcholky se tu tyčí až do 3.800 m.n.m. Už se stmívá a hotel značený v mapě nikde. Ochotný domorodec nám dává vizitku dalšího hotelu po cestě, ke kterému se dostáváme, až po 45 km za hluboké tmy. Majitel už nás vyhlížel u cesty. Nevím, jestli se tomu dá říci hotel, ale čisté matrace na zemi a teplou sprchu tu mají. K večeři se podává polévka, Tažin se skopovým a pomeranče. Teplota tu nepřesahuje 10 stupňů. Jdeme se zavrtat do dek.

6.den
Za rozbřesku sjíždíme z Atlasu směr vodopády Ouzoun Cascades . Jediná cesta v okolí přes hřeben je místy zasypána kamením a tajícím sněhem. Burácející voda v řekách tu není už průzračná, ale zakalená, jak po cestě bere co jí přijde do cesty. Je to tu jak na houpačce. Pořád nahoru a dolů. Pohled z vrcholků do údolí, jak se kroutí cesta, je nádherný. K vodopádům přijíždíme odpoledne. Hned na parkovišti se nás ujme místní berber s 10-ti metrový šátkem namotaným na hlavě, který nás dovede do hotelu, potom nás protáhne vodopády a doporučí restauraci . Sám si sedne před ní a čeká, než se najíme. Poté nás odvede zpátky k hotelu, kde teče jen studená :-( Po setmění majitel a jeho kamarádi zapomínají na korán. Vytahují tvrdý alkohol a balí si hašiš. Jsou přátelští a na tento večer navazujeme družbu.
více  Zavřít popis alba 
  • zima 2014/2015
  • 333 zobrazení
  • 0
datavideomedia
20. září 2015- 5.hod.
Probouzím se jak po 2-denní šichtě a mám běžet maraton…. .
Celý týden mě bolela levá achillovka, ale tajně jsem doufal, že když „budu hodný“ a nebudu ji zatěžovat a dám ji pohov, odvděčí se mi na závod bezbolestným průběhem- kdyby mě viděl Martin Šimák, řekl by mi: „vidíš Éňo, to je z toho , jak se neprotahuješ… ;-).
Otevírám dveře našeho luxusního bydlení a kdo to je proti mně ?
Vychází ze dvou pokojů Etiopská špička běžců a běžkyň , popřejemi si s úsměvy „Pěkný běh a hodně štěstí“ , vyfotíme se u výtahu a jedeme dolů, do recepce. Ve velkém zasedacím sálu se rozcvičují části elitních běžců, taky tam je nejměkčí koberec, co znám…. .
Možná nejvíc mě mrzelo, že nebudu mít tu dobrou ranní snídani v našem krásném hotelu, se všemi dobrotami, co mám rád… .na recepci na mě čekal balíček s vodou, jogurtem, houstičkami… .Taková malá ozdravovna….. Škoda. Tak dobrá snídaně bude v pondělí… .
Z psychického pláče gurmána mě na recepci dostala naše skupinka, Zoran a Roberto (ano další italský bratr ? ) zaveleli: „ jdeme !“ – a my vyrazili do ranních ulic Pekingu… .
No počasí- to je taky povídání na dlouho- v krátkosti : předchozí dny byly velmi teplé 29 stupńů, ale jasno, dnes ráno bylo cca 25 stupňů, ale takové „divné zataženo“. Zprvu jsem to uvítal , i moji kolegové, ale trochu mě zneklidňovalo, že to nebe je trochu dožluta (že by smog , nebo písek z pouště ? ?). Nicméně to chránilo před sluncem.
Odcházeje z hotelu se naše skupinka (z části tvořená běžci, těšící se na skvělý zážitek, pak ospalcemi jako já ;-)… .) začala přemísťovat k metru. Peking se probouzel. Na ulicích postávali party dělníků, kteří čekali na své stavbyvedoucí, aby mohli pracovat, pojízdná bistra na kolech n(ano takový ten zmrzlinářský vozík, jak jej známe) pekli palačinky a začínal den. Den pro všechny čínské maratonce nejdůležitější v tomto roce… . Je škoda, že se závod z původního termínu 18.10. přeložil na 20..září, na druhou stranu- co dělat,když podle „zlých jazyků“ měla zrovna Komunistická strany Číny sjezd, že…. .
A tak jsme šli na metro a opět , všude samé kontroly, i na přestupech , bezpečnostní rámy, zavazadla… .To samé i na Náměstí nebeského klidu…. . To vše (i když se to nezdá ) Ti z malého výletu na půl hodinu udělalo proces na hodinku a čtvrt… .
Jsme tady . Náměstí nebeského klidu. Všude spoustu běžců. Dnes zde běží 32.000 lidí, v Praze běřží maraton 6.000 lidí ???
Jste na největším náměstí na světě – 1 km čtvereční, na náměstí neslavném z roku 1989…. .Čím jste blíže startu a našemu přepychovému koridoru A, tím jse stres běžců ale i pořadatelů větší a větší…. .Ubývají i záchody…spíš se řeší záchody pro muže, pro holky nic moč.. . Pak se u koridoru D náhle zužuje průchod z cca 15m na 2m. Je to masakr, žena ne žena, všichni se tlačí, malé ženy pláčou- docela chápu ty ušlapané lidi při těch masových akcích..fakt se nedá moc dělat… . Ještě , že jsme VIP návštěva a jsme rychlí…. . Došli jsme do koridoru A- 15 minut před startem… .Lidi stojí před pojízdnou maringotkou a čekají na záchod, všude samé kontroly… . A mě se chce na záchod- asi ten 1,5gram C bylo hodně ?… . Potřebuji také na malou, policie ne policie , ploty ne ploty přelézám s Radkem Steklým vše a čůrám na památník velkého Ma-a… .Prase, rozumím, ale přece neumřu, ne ???
Přichází start-přesně v 7:30 hod místního času (našeho 1:30 SEČ). Achillovka je trochu bolestivá, ale v „rámci možností OK“, , spousty lidí, dvě široké startovní brány a,…… není čas: BĚŽÍME !
DOHODLI JSME SE S RADKEM STEKLÝM , ŽE POBĚŽÍME SPOLU – VŠICHNI VESMĚS MĚLI SVÉ PLÁNY, SNY, CÍLE
Dohodli jsme se s Radkem Steklým, že poběžíme spolu- všichni vesměs měli své plány, sny a cíle… .Můj cíl byl jasný a s Radkem s tím jsem přišel i k Radkovi, takže:
Doběhnout
Zkusit čas pod čtyři hodiny, pak okolo 3:30….a pak se uvidí, když to bude lepší… .
Radek chtěl běžet tak cca 3:30- 3:35hod. , já jsem to taky tak předpokládal, nicméně jsem mu řekl, že to nebudu v rámci zdravotního stavu příliš hrotit a uvidím , jak to půjde… .kdyžtak , že se opustíme… .
Vyběhli jsem – trochu pomalu na dlouhou šesti (osmi) proudou třídu (podotýkám v jednom směru) , okolo mauzolea velkého Maa a spousta běžců okolo Tebe. Prý běželo přes 32.000 lidí, my v čele. Mimochodem - co se týká tzv. „peacemakerů“- netušil jsem , jak budou značeni a na druhou stranu to pro mě nebylo podstatné…. . Na cca 3 km nás předběhnul první vodič na 3:30, přišlo mi , že běží docela rychle ale… budiž…. . třeba zpomalí… . Již na druhém kilometru jsem pocítil , že bych si docela rád došel na malou, Radek solidárně řekl, že počká- jo záchody , to byl zážitek: hlavně způsob řešení…. . Čekal jsem nějaké Toi-Toiky , ale pak jsem si říkal: kolik těch záchodů vlastně vůbec bude . A byly hooodně zajímavé – opravdu: běželi jste okolo osvěžovací nebo po 5 km občerstvovací stanice – vše bylo myslím velmi slušně zorganizované, celá tato „area“ byla dlouhá cca 150-200m. Mohli jste ochutnat banány, ionťák , vodu, cukr/sůl na křeče.. . No a většinou na konci na Vás čekal….. .mikrobus… FAKT . Doběhli jste k mikrobusu , vystoupali jste po schodech dovnitř a vykonali potřebu, zajímavé řešení… .
Na záchodě jsem se zastavil ještě na 5 a pak na 10.km- trochu jsem s tím znejistěl Radka, který si myslel, že 3:30-35 by nemusel stíhat… .Tak jsem se spolu po mém 3 (!) čůrání na 10kilometru rozloučili a každý běžel za sebe. Sraz jsme si dali v cíli, u Ptačího hnízda… .
Vůbec byla to zajímavá trasa: po startu jste běželi po široké třídě, cca 8,5km rovně a pak jste zatočili doprava…? . Pak následovalo několik nadjezdů, nájezdů na dálnici k letišti či kam, ale stále velmi široká silnice.
No- jak to vypadalo se mnou ? tak nic zas tak závratného – myslím, co se týká kvality jsem fakt neběžel- 10 km jsem měl mezičas cca 47: 10 a aniž bych řešil nějaký výsledný čas , tak jsem si řekl sám pro sebe: „Chlapče, dneska to nebude o nějakém super, času, pomalu zapomeň na 3:30 a DOBĚHNI TO A HLAVNĚ SI TEN MARATON UŽIJ !“
Dle toho jsem se začal dále řídit… . Půlmaraton jsem měl myslí 1:47, ale moc mě to nezajímalo (akorát jsem si říkal, jaká jsem „lemra“,když týden předtím běžím půlku v Ústí za 1:29 a nyný skoro o 20 minut pomaleji…. . No nic , to je život, nehroť to… .:-)
Diváci a prostředí okolo.
No- co k tomu říci…. Všude spousta lidí… . Skoro mě to připadalo , jak jsme kdysi v osmdesátých letech jako děti na základce jeli přes celou Prahu vítat našeho „bratra a soudruha Kim-Ir- Sena“. Tak tady všichni „stylově ukázněně“ stáli u koridorů (kde každých deset metrů stál z jedné strany voják, z druhé strany policista, oba s kamennými tvářemi) a „potichu fandili“ … .Odvážnější volalli : Tajo, Tajo !!!! jak jsme potom zjišťovali s mými souputníci, “tajo“ znamenalo něco jako přidej, dáš to , běž !
Pár lidí si s Tebou i pláclo, ale moc jich nebylo. Nejsou to takový Italové, co Ti fanaticky fandí celou cestu, i kdybys byl poslední…. .
A jací jsou vlastně čínští běžci?
…no… z mého pohledu…. Podobní nám, někdo lepší, někdo horší ? trošku možná chaotičtější než Češi, nicméně – a to se mi moc líbilo: JSOU ZAPÁLENÍ PRO VĚC ! A ŘEKL BYCH SKORO PRO VŠECHNO : PRO PRÁCI, ZÁBAVU, SPORT.. .
Co bylo zajímavého na trati ?
Třeba nám fandili čínské roztleskávačky , v krásných bílých úborech a to hned na několika místech , potkal jsem několik bosých běžců , kteří krásně probíhali celou trať , ale nejbrutálněkjší bylo, když jsem na cca 30 kilometru uslyšel za sebou hrozný hluk rádoby „reprodukované hudby“. Nevěřili by jste očím- předběhnul mě chlap s tranzistorákem za pasem . Normální retro tranzistorák, co nosili frájové v 70.letech v České republice a „honili frajerky“. To mě tak nakoplo, protože vedle toho hluku se fakt nedalo běžet, že jsem zrychlil… .
Ještě na 32 km jsem si říkal- víš co? Prdím na to a dojdu to , je to jen posledních deset kiláčků a už mě to fakt nebaví (stále nemohu pochopit takové ty sběrače maratonů, co běhají ročně 10 a více maratonů… . ). Fyzicky jsem na to byl dobře, achillovka bolela konstantně celý týden, ale byl jsem línej . Časový posun, málo odpočinku, mnoho práce z domova a starostí o syna, 28 stupňů, to vše se podpisovalo na daném výsledku… . Ale snažil jsem se z toho psychicky vybruslit a najít pozitiva ? : hele doběhneš, dostaneš pěknou medaili a MÁŠ UŽ TENHLE ROK KLID OD BĚHÁNÍ ! ?
…ALE BĚŽEL JSEM DÁL… . Pak si totiž řekneš: „Ty vo.e , to půjdeš hodinu a půl pěšky do cíle ??? To se na to můžu vys..t“ Na 35.km jsem se kouknul na čas a vidím, že bych to asi i mohl stihnout do cíle pod 4 hodiny , tak jsem si řekl: zaber , teď ta achillovka určitě vydrží ! a vydržela ?. Poslední 3 kilometry , kdy už jsme byli u Olympijského stadionu vedle Ptačího hnízda jsem běžel již za cca 4:30- 4:40.
Euforický poslední km- vyběhneš na pláň , všude spousty diváků a tady už se nikdo nebojí fandit, všichni se perfektně baví a vidím cíl – jo, je to tam 3:59:44.. .Stihnul jsem to… .
Procházím koridory , dostávám cca čtvrtkilovou krásnou medaili (je moc pěkná a tu nikomu nedám ;-) ), dostávám další věci… .Vše perfektně zorganizované !
V místě , ke nás čekají naše baťohy, tak se setkávám s naší „českou delegací“ většina z nás už doběhlo, nejlepší mužský čas máme 2:52, ženský má Zuzana Hofová 3:33:44 ( navíc v tento den slaví 30. Narozeniny, hezký dárek, ne ?).
Sedám a postupně lehám na prohřátý asfalt a odpočívám…. Mám to už za sebou, mám to už za sebou… . A teď už bude klid, pohoda, maximálně nějaký trénink a ČT Author Cup na kole a pak se uvidí… .
Přichází k nám Čínská televize a prosí nás o rozhovor… . Ještě , že neumím pořádně anglicky…. Odchytává jednoho z nás , my jej sleduje, uculujeme se a máme blbé poznámky… . Konečně se potkávám s Radkem- chlapec doběhl za 3:37, ztrátu se mnou už nedohnal ?… .
Pomalu odcházíme a hledáme nejbližší zastávku metra …. .Jo – prý je to kousek , tak 1,5km… .Achilovka začíná bolet, jde se mi blbě , už se těším, až budeme na pokoji a pak POHODA !
Na zítra mám slíbený celodenní pohodový výlet na Čínskou zeď…. . Už se těším !
více  Zavřít popis alba 
  • podzim 2015
  • 116 zobrazení
  • 0
milenakolar
POREČ
Poreč (italsky Parenzo, německy Parentium) je chorvatské město v na západním pobřeží Istrie, 68 km západně od Rijeky a 50 km jižně od Terstu. V roce 2011 v městské oblasti Poreč žilo okolo 16 700 obyvatel, v samotném městě asi 12 000.
Poreč je největší a nejnavštěvovanější středisko cestovního ruchu na celém jadranském přímoří, má též největší ubytovací kapacitu. Mírné podnebí, bohatá vegetace, především borové porosty. Součástí Poreče je 400 m vzdálený ostrůvek Sveti Nikola s ubytovacími zařízeními (má pravidelné a časté spojení čluny z městského nábřeží). K mimořádně cenným historickým památkám Poreče patří Eufraziova bazilika, zapsaná v roce 1997 do seznamu světového kulturního dědictví organizace UNESCO.
Porečská hotelová aglomerace vyrostla na pobřeží severně a jižně od starého města na velice členitém pobřeží. Jsou to od severu k jihu tato jednotlivá letoviska: Lanterna, Solaris, Červar-Porat, Ulika, Materada, Špadići, Pical. Další leží na jih od Poreče: Brulo, Plava laguna, Zelena laguna, Bijela uvala. Vegetace je všude velmi bohatá, krásné borové lesy dosahují většinou až k moři. Dopravu mezi letovisky obstarává po pobřeží autovláček, který vyjíždí z nám. Svobody (Trg Slobode) a stojí cca 10 kun. Časté je též autobusové spojení z Poreče do jednotlivých částí aglomerace a až do Vrsaru.

UMAG
Na místě dnešního Umagu existovala římská osada Umacus. Od 13. století patřilo město Benátské republice, od konce 18. století se dostal postupně pod rakouskou a italskou nadvládu a roku 1953 přešel pod Jugoslávii.
Město má historické centrum. Je známé díky ATP turnaji mužů Croatia Open Umag, který se zde hraje vždy v červenci již od roku 1990.

Staré město s přístavem, významné přímořské lázeňské středisko v severní části západoistrijského přímoří, 7 km jižně od Savudrije, 5 tis. obyv. Umag je střediskem rozlehlé spádové oblasti, k níž patří místa od Kanegry na severu až po Puntu v Umagu. Nevelké staré jádro leží na poloostrůvku mezi dvěma mělkými zálivy, severní je upraven na přístav, na jehož konci je jachtařská marina.
Nová část Umagu se rozrostla na přilehlé pevnině oběma směry, částečně i do vnitrozemí. Některé průmyslové objekty znečišťující ovzduší byly postupně zlikvidovány. Umag má velmi úrodné okolí, hlavní plodina vinná réva. Díky okolním mělčinám dobré podmínky pro rybolov (závod na zpracování ryb). Největší vinné sklepy v Istrii. Turistická aglomerace Umag zahrnuje letoviska: Punta, Stella Maris (je nejpěknější, v centru je pěkný tenisový stadión, turnaje ATC Croatia Open, známá tenisová škola někdejší tenisové hvězdy N. Piliće se 40 antukovými kurty; široká umělá pláž - oblázky, písek), Katoro a Polynesia, spadá sem i Savudrija a Kanegra. Všechna letoviska jsou v borových lesích, hojnost další vegetace. Celá turistická aglomerace je velmi pěkně parkově upravena. Jednotlivá střediska aglomerace nabízejí bohatý a rušný společenský život (především Punta a Stella Maris). V aglomeraci Umag je i zařízení pro léčbu mořskou vodou - talasoterapii.
Umag sahá svou historií až do římských dob, kdy zdejší bohatá osada nesla jméno Sipar Humacum. Na lokalitách Sipar, Katoro a Muntarol byly odkryty pozůstatky venkovských vil, usedlostí, pevnosti apod., které jsou základem projektu archeologického parku Sepomaia (viz článek: V Umagu vzniká "Archeologický park Sepomaia"). V dalších staletích ohrožovaly obyvatelstvo nájezdy pirátů. Když byla osada v 9. století zničena, lidé našli útočiště v dnešním opevněném Umagu. Panství terstských biskupů vystřídala od 13. stol. na 500 let Benátská republika, kterou pak na více než 100 let nahradilo Rakousko, po něm po první světové válce Itálie. Součástí Chorvatska se Umag stal až r. 1953 (chorvatské svazové republiky v rámci Jugoslávie), od té doby zůstal již chorvatský. Staré městečko nemá významnější stavební památky, dochovaly se zbytky hradebních zdí a věží, které jsou nyní pěkně obnoveny. Barokní kostel z 18. stol. Městečko je však zajímavé svou dochovanou středověkou urbanistickou strukturou (úzké křivolaké uličky, náměstíčka, staré domy) a polohou. V městské věži je lapidárium. V městečku je galerie "Dante" Marina Cettina (současní výtvarní umělci).

Krápníková jeskyně Baredine Jama
Baredine – dobře utajená jeskyně
Mezi Porečí a Vižinadou, v oblasti pro niž je typické pěstování vína, narazíte na malou osadu Nova Vag-Gediči. Asi kilometr odtud leží stranou od hlavní silnice labyrint krápníkových jeskyní Baredine Jama (dobře značeno „Baredine“). Jeskyně lze navštívit pouze s průvodcem, prohlídka, která trvá asi 40 minut, vás zavede do pěti jeskyní s bizarními krápníkovými útvary, pitoreskními přírodními sochami a podzemním jezerem. Žijí tu vzácná zvířata – macaráti jeskynní (bezbarví slepí mloci s typickými hubenými končetinami). Celková hloubka jeskyně činí 150 m, ještě o 65 m níže leží podzemní krasové jezero, je zde stálá teplota 14°C.
Pokud cestujete zvlněným krasovým územím, je i laikovi jasné, že v okolí budou nějaké ty „díry“. Istrijská jeskyně Baredine se však takové specifikaci vymyká a v tom spočívá jedna z jejích zvláštností. Leží totiž v rovině, kde široko daleko je nejvyšším bodem leda tak nějaký balvan a nebo kupka sena. Baredine přitom představuje náramný jeskynní skvost. Nenabízí sice tak rozsáhlý podzemní labyrint jako třeba Moravský kras a nebo proslulé jeskyně ve Slovinsku (Postojna, Skočjanske jamy), ale není o nic méně krásná a krom toho se může pochlubit i jednou zvláštností: v podzemním jezírku, kam nikdy neproniknou sluneční paprsky, žije prazvláštní obojživelník z rodu mloků – proteus anguinus.
Jeskyně Baredine leží nedaleko obce Nova Ves východně od světoznámého istrijského letoviska Poreč. Okolí bylo odjakživa zemědělským krajem, kde se pěstovala zejména vinná réva a olivy. Zřejmě i proto neušla existence podzemních prostor pozornosti zdejších obyvatel, kteří ji podle archeologických nálezů hrnčířské keramiky zjevně obývali už od počátků zdejšího osídlení.

Moderní historie jeskyně sahá do počátků 20. století, kdy zde jeskyňáři z Terstu provedli první sestupy do hloubky 80 m. Další výzkum zahájili v roce 1973 členové porečského speleologického klubu Proteus. Postupně objevovaly další podzemní prostory s nádhernou krápníkovou výzdobou, díky čemuž byla jeskyně vyhlášena v roce 1986 přírodní památkou. Současně byly objeveny další zbytky staré keramiky, která je dnes vystavena v prostorách pokladny a restaurace. Začátkem 90. let minulého století bylo zahájeno čištění jeskyně a v květnu 1995 byla oficiálně zpřístupněna pro turisty.Podzemní svět jeskyně Baredine patří mezi skutečné skvosty svého druhu a je s podivem, že i když byla jeskyně v minulosti obývána, dochovalo se v ní do dnešních dnů množství stalagmitů a stalaktitů jedinečných tvarů, dokumentujících trpělivou a dlouhodobou činnost vody. K nejzajímavějším patří například až 10 m dlouhé „záclony“, realistická socha Madonny nebo pastýřky Milky, krápníková variace na šikmou věž v Pise a nebo sněhulák – světlonoš, který se stal ochrannou známkou a symbolem jeskyně Baredine.

Jeskyně je hluboká 132 m a teplota uvnitř se stabilně pohybuje na úrovni 14oC. Třísetmetrový vyhlídkový okruh v délce 40 minut prochází pěti sály a končí u jezírka přibližně v hloubce 60 m. Zbývající metry do dosud změřené hloubky představuje 66 m hluboká průrva, zakončena dalším podzemními jezery o hloubce až 30 m..
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2005 až červenec 2015
  • 1 743 zobrazení
  • 1
cervik-dobriv
Ukrajina 2015

Podzim už je krásně barevný a tak je čas se provětrat. 9. října večer vyrážíme směr Ukrajina v kombinovaném složení čtyřkolky a motorky. Lukáš a Aleš na KTM ADVENTURE 950, David s 250kou a Tomáš s 450kou. No a čtyřkolky: nový člen Tomáš s Access Max 750 a Ondra se Suzuki Kinquad . Maty se Suzuki LTZ, který s ní jel už letos Albánii a já s Vladi testujeme v plném zatížení TGB Blade 1000. Výhodou cesty je, že najedeme na dálnici, která nás dovede až na ukrajinskou hranici. Potom už jen 150 km a jsme na hotelu. Celkem 1100 km, které se nechají zvládnout za 15 hodin. Hodinku si odpočineme na hranicích než nás zapíší. :-D Na Ukrajině nás překvapují nezvykle opravené cesty. Dokonce i místy nový asfalt. Odpoledne dorážíme na místo. Dáme pozdní oběd a nadrženi hned vyrážíme na malou projížďku okolím. Je po dešti a v okolí je pěkné bahýnko. Kluci na motorkách sebou pěkně plácají a některé výjezdy dávají s obtížemi na několikátý pokus. Dobrá rozcvička před ostrými kilometry co nás čekají.

2. den. Směr Koločava po hřebenech jsem ještě celou nikdy neprojel. Počasí bylo vždycky proti nám a i teď už od rána prší. Bereme na sebe pláštěnky a vyrážíme. Po cestě tankujeme. Benzín tu stojí 24 Kč. Za městečkem Dubová odbočuje do kopců. Brodíme říčku a šplháme na hřeben. Alešovi po pádu zlobí motorka, tak se vrací na základnu. Byla to jen svíčka. Po hodině a půl výjezdu jsme na hřebeni. Tady už neprší. Déšť se změnil v krupici, která nás s větrem bičuje. Vše je tu pokryté ledem a dokonce i my. Helmy rozmrazujeme u výfuků a čekáme, až se sem vyškrábe poslední motorka. Před sebou máme po hřebeni ještě 50 km a 500 výškových metrů, kde bude ještě větší mráz a led. Hustá mlha, tak že by se dala krájet, mě nutí to vzdát. Viditelnost sotva 10 metrů. Jedno špatné odbočení a už se nenajdeme. GPS s trasou mám jen já. Po cestě zpět míjíme srub, kam se jdeme na chvilku schovat. Rozdělávam oheň v kamnech a vyndáváme zásoby jídla pro případ nouze. Vítr neustává a nikomu se nechce z vyhřátého srubu, ale musíme. Na hotel přijíždíme už za tmy.

3. den. Stále prší. Motorkáři jdou opravovat své stroje, tak vyrážíme na bádání nových míst. Šplháme na vrchol Pecka, kde nás čeká opět hustá mlha. Za ním se spouštíme kamenitou cestou připomínající spíše dno řeky. Obroušené kulaté kameny, které se pod koly čtyřkolek dávají do pohybu. Využívám motorovou brzdu. Silný dvouvál brzdí tak, že není třeba brzdit. Ba naopak. Občas přidávám plyn, abych nejel šnečím tempem a nebrzdil kluky za mnou, ale pokud to necháte jen na motoru, víc jak 8 km/h se nerozjede a to je sjezd opravdu prudký. V údolí nás v dubovém lese čeká bahno. Terén je tu rozmanitý. Kromě písku snad všechno. Na hřebeni odbočuji z trasy co znám na novou. Prudký sjezd v husté mlze podporován deštěm, nevypadá moc bezpečně, tak to raději odkládám na jindy. Hřebenovou cestou potkáváme odbočku, kterou se po pastvinách spouštíme do zalesněného údolí. Bohužel končí u jednoho srázu. Hodiny neúprosně letí a už není času se někde zdržovat. Valíme zpět. Prudký výjezd Milan se sportkou dává až na druhý pokus.
Jeho galusky a absence předního náhonu ho sice v něčem limitují, ale jeho odhodlání a šikovnost ho na vrchol dostane. Přijíždíme k výjezdu v kamení. Mám obavy o kluky s krátkými čtyřkolkami. Stačí jedno nakopnutí, prohrábnutí a máme velký problém, ale kluci jsou šikovní a přistupují k tomu zodpovědně. Ví, že by se s čtyřkolkou mohli rozloučit a nedej bože stát se úraz. Jsme sice do 20 km od civilizace, ale pomoc se sem nedostane. Ještě opláchneme od bahna čtyřkolky i sebe v řece a opět za tmy dorážíme na hotel.

4. den vyrážíme opět na Kolčavu, ale tentokrát údolím. 30 km po silnici, kde je díra vedle díry. Některé jsou tak hluboké, že by jste tam nechali i kolo. Tady dostali čtyřkolky na prdel víc, než v terénu. Nejhorší byly ostré hrany asfaltu. Pomalu se to nedalo jet jen přidat plyn a proletět. Na konci projíždíme německou vesnici a jako poslední vesničku Konsomolsk. Tam odbočuje podle map červeně značná cesta, kterou už před 20-ti lety strhla voda a do dnes ji neopravili. Cesta teď vede potokem, což nám vůbec nevadí. Dokonce ji i vyčistili od padlých stromů. Naposledy jsme to tu s Tomem prořezávali a nakonec jsme museli za pomoci navijáku ven z potoka na břeh a kličkovat lesem. Tím jsem strašil motorkáře. :-D V potoce zkouším, co výdrží zadní diferák. Děravou cestu zvládal a dokonce i v potoce jsem nepotřeboval ho zavírat, natož přidat 4x4. Teď už jen překonat hřeben, kde už to nepodceňuji, dávám 4x4 a jsme nad Koločavou. Brodíme se tu stádem ovcí a bahnitým úvozem kloužeme do údolí. V četnické stanici nás už vítají. V kamnech se přikládá a sušíme co se dá. Ptám se hostinského, kudy se dá dostat na hřeben, že by jsme zpátky jeli po něm. Prý po červené turistické přes most řekou do kopců. Chvilku se zdržíme pomoci klukům motorkářů zdolat panelový vodopád. Za ním už výjezd rozmočeným hliněným úvozem s hlubokými kolejemi. Pomalu se škrábu bahnem až do míst, kde se nechá vyjet na pastvinu. Bál jsem se o lemy blatníků, že je tam nechám, ale vydržely a moc bahna na nás nepustily. Tam čekáme na ostatní. Přijíždí jen Tomáš s Ondrou. Ostatní se sem nevyškrábou. Jen David na svém „pinckovi“, jak říká své 250ce přijíždí od jinud. Chce nám předvést, jak se jezdí po zadním, ale oslík se mu splašil a končí na zádech a „pincek“ se od něj po zadním vzdaluje. Čas se nám krátí a do tmy jen dvě hodiny. Vracíme se na trasu, kterou znám. Luky s Alešem to berou oklikou po rozbité silnici a my přes hřeben a potokem rovnou na hotel, kde se všichni v pořádku v sauně scházíme.

5. den. Sluníčko nás tahá z postelí. Na to jsme čekali, abychom mohli dát velký 200 km okruh po hřebenech na střed Evropy a zpět. Doplníme zásoby jídla, dotankujeme nádrže i kanystry a vyrážíme na hřebeny. Vybírám nejsnazší cestu na vrchol Apecka z městečka Dubová. Hned po pár kilometrech má Aleš defekt na motorce. Rozborka, sborka. Duše za pár minut vyměněna. Zřejmě chlapci doma poctivě trénovali. Cestou potkáváme neidentifikovatelný silniční motocykl čínské výroby, obložen matracemi. Jezdí sem už sedmým rokem sbírat jahody. Na vrcholu uděláme pár fotek a frčíme dál. Několika kilometrový sjezd v kamení máme natrénovaný a i kluci na motorkách to bez pádů zvládají. Teď už návrat pro ně je nemožný. Těžké motorky by se už nahoru nevyškrábaly. V dubovém lese nás čekalo krásné bahýnko. Pastviny byly promočené a nad 1500 už umrzlé. V jednom výjezdu se nechám unést silným motorem a na půl plynu letím šedesátkou. V trávě schovaný hrb nás zvedá do vzduchu tak, že mi Vladí málem přeskočila zadní kufr. Začíná i místy sníh. Zapřáhám za sebe sportku a výjezdy po sněhu mu pomáhám zdolat. Posledních 100 výškových metrů, už se zahrabu i já. V prudkém výjezdu Bladeho neotočím. Buď scouvat nebo se pokusit rozjet a otočit se na vrcholu. To je výzva. Až s uzávěrkou se mi podařilo rozjet a vyhrabat na vrchol 1760 m.n.m. Dál už se jako celá parta nedostaneme. Vracíme se zpátky k motorkám pod kopec a jdeme bádat cestu kudy zpět. V dálce vidím po pastvině cestičku. Není čas na omyl. Za dvě hodiny je tma. Chvilku jedeme lesem, chvilku po pastvinách. Stále po hřebeni. Tráva, listí, hluboké louže plné bahna, tím vším se brodíme. Za soumraku se dostáváme na zpevněnou cestu, která nás dovede k hotelu. Krásných náročných 180 km. :-)

6. den. Druhý pokus se dostat tam, kam jsme chtěli včera. Tentokrát jedeme po prašných nebo kamenitých zpevněných cestách přes několik hřebenů a vesnic. Pěkné svižné svezení a moc to ani nepráší, tak jedeme kolka na kolce. Diferák mě do driftu moc nepustí, ale zato jedu zatáčky krásně plynule a čistě. Nad Kobyljeckou Polanou dáváme malou pauzu. Začínají se honit mraky. V dálce je vidět déšť. Nikdo z nás se nechce oblékat do pláštěnek. Spouštíme se strání do Kosovské Polany a z ní šplháme už přes poslední hřeben. Kdysi tu byl asfalt. Místy ještě pozůstatky jsou. Začíná krápat. Zastavuji a zavírám zadní diferenciál. Šlapeme mašinkám ještě víc na plyn a potřebuji si zatáčky otevřít. Do kopce doslova letíme. Kapkám se ale nevyhneme. Hřeben je dosti vysoký a mraky za ním zůstávají. Pod námi je už Rachyv, 15-ti kilometrový sjezd a jsem na hlavní cestě do Rachyva, ale mi se dáváme opačným směrem na střed, kde už na nás čeká dobová teplá restaurace. Napucnuti dobrým jídlem vyrážíme ještě prozkoumat solná jezera a propadliny v městečku Solotvina. Hlubinné doly se místy propadly a v místech propadlin vznikly jezírka. Sůl z dolů se do nich dostala a tak je začali využívat k léčivým koupelím. Dokonce tu vyrostli lázně a ty slanou vodu berou z vrtů. Těžební budovy tu jsou zchátralé a propadlin je tu k vidění víc než dost. Tma nás zase dohání a na hotel přijíždíme za sucha.

7. den je odpočinkový před cestou domů. Ráno jedeme na místní trhy. Dá se tam koupit cokoli. Od pračky, počítač až po prase, krávu či drůbež. Nic mi do oka nepadlo jen jeden stařec prodával obří vlašské ořechy, tak je zkusím doma zasadit. Teď už jen umýt a naložit čtyřkolky a motorky. Blade mě velice příjemně překvapil. Nevěřil jsem, že bude takhle dobře fungovat zadní diferenciál v terénu. Najeli jsme celkem 750 km z toho 300 km hlavně za deště a sněhu na 4x4. Silný dvouválec jsem za celou dobu nepoužil na plný plyn. Nebyl na to prostor a na rozmočených pastvinách nedokázaly pneumatiky přenést výkon motoru. Volil bych hrubší vzorek, ale ten zase nebude příjemný na silnicích, kde dosahuje TGB bez problémů podle GPS i přes 120 km/h. Průměrnou spotřebou jsem měl 13,5 l. Při rychlejší jízdě přes rozmlácené silnice se podvozek choval velice klidně a byl skvěle ovladatelný. V prašném období je skřele přístupný vzduchový filtr k dennímu čištění. Jediné, co jsem postrádal, byl posilovač řízení. V Čechách mi nescházel, ale když sjíždíte hodinu z kopce na mokrém podkladu, či v kamení na 4x4 opřen o řidítka a motor ukrutně brzdí, spolujezdec opřen ještě o vás, tak bych jim
více  Zavřít popis alba 
  • podzim 2015
  • 233 zobrazení
  • 1
evaget
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • 3.7.2018
  • 19 zobrazení
  • 0
elinda92
  • říjen 2012
  • 48 zobrazení
  • 0
sharyc
  • 29.5.2018
  • 41 zobrazení
  • 0
mejla350
  • 4.3.2017
  • 20 zobrazení
  • 0
nyonkaa
  • 28.10.2016
  • 32 zobrazení
  • 0
danielkart
  • srpen 2016
  • 12 zobrazení
  • 0
harrylbc
Turnaj Písek
Kategorie: sport
více  Zavřít popis alba 
  • 28.3.2015
  • 56 zobrazení
  • 0
salamandrus
  • 12.7.2014
  • 63 zobrazení
  • 0
viverka
  • duben 2014
  • 87 zobrazení
  • 0
tom60105
  • 11.3.2014
  • 65 zobrazení
  • 0
veldo
  • 10.11.2012
  • 40 zobrazení
  • 0
reklama