Hledání

115 547 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

folder
více  Zavřít popis alba 
  • 2.9.2017
  • 41 zobrazení
  • 0
folder
více  Zavřít popis alba 
  • 2.9.2017
  • 50 zobrazení
  • 0
marcopolo11
Pivo jest důležitou pochutinou i potravinou, pro
člověka tělesně pracujícího s mírou užívané jest bez
následků škodlivých. Byť bylo množství výživných látek
v pivě poskrovnu, jsou přece všechny obsaženy ve
formě velice příhodné...
Ottův slovník naučný, díl XIX, str. 816, Praha 1900

Právo várečné udělil 260 plzeňským občanům již Václav II. v roce 1295. Z roku 1307 pochází zmínka o pivovaru, který Wolfram Zwinilinger odkázal katedrále svatého Bartoloměje. Ve 14. století pak mohli vařit a prodávat pivo všichni měšťané. V roce 1501 je poprvé zmíněn městský pivovar. Kvalita vyráběného moku však silně kolísala a v únoru 1838 dokonce nechali radní vylít 36 sudů piva pro jeho „neschopnost požití a zdraví škodlivost“. Tato neblahá skutečnost vedla k tomu, že 2. ledna 1839 vzešlo z měšťanské schůze rozhodnutí o výstavbě pivovaru. Stavba započala 15. září téhož roku pod vedením Martina Stelzera a o tři roky později byl na světě nový Měšťanský pivovar Plzeň - a začala se psát úplně nová kapitola ve výrobě piva, které se stalo pojmem nejen u nás...
více  Zavřít popis alba 
441 komentářů
  • únor 2017
  • 572 zobrazení
  • 41
bessinka1996
Emirates (arabsky ????? ????????) je letecká společnost Spojených arabských emirátů, vlastněná emirátem Dubaj a založená v roce 1985. Jejím domovským letištěm je mezinárodní letiště v Dubaji, je to největší letecká společnost podle počtu přepravených pasažérů za rok na světě (2016).[1] Společnost provozuje také společnost Emirates SkyCargo, což byla v roce 2016 druhá největší letecká společnost podle přepravy tun nákladu.

Na konci roku 2016 Emirates provozovaly lety do 141 letišť v přibližně 80 zemích.[2] Společnost má největší flotilu letadel Boeing 777 a Airbus A380 na světě. V roce 2010 přepravila 27,4 milionu cestujících, v roce 2015 to bylo 51,8 mil., průměrné stáří letadel v roce 2016 bylo 6 let.[2] K roku 2015 měla společnost 56 725 zaměstnanců.

Společnost již od roku 2010 létá pravidelně do Prahy, v roce 2016 zavedla na lince pravidelně letoun Airbus A380.

Historie

Emirates Airlines jsou arabské aerolinie, které vznikly 25. března 1985 a zakladatelem byla vláda emirátu Dubaj, členské země Spojených arabských emirátů. Aerolinky vznikly poté, co společnost Gulf Air začala omezovat lety do Dubaje. První let společnosti Emirates odstartoval v září stejného roku z Dubaje do pákistánského Karáčí a indické Bombaje. Pravidelné lety do Evropy byly zahájeny v červnu roku 1987 z Dubaje do londýnského Gatwicku a o tři roky později začaly Emirates létat do Singapuru. Emirates mají svou základnu na Dubai International Airport (Dubajském mezinárodním letišti) na území emirátu Dubaj. V říjnu roku 2008 přesunul dopravce veškeré své operace na nově postavený terminál 3 na Dubajském mezinárodním letišti.[zdroj?] Ten byl speciálně postaven pouze pro tuto aerolinku. Emirates patří mezi členy holdingové společnosti Emirates Group, která aeroliniím poskytuje silné finanční zázemí. Díky tomu jsou Emirates nejrychleji rostoucím dopravcem v interkontinentální dopravě.[zdroj?] Za rok 2010 přepravily Emirates 27,4 miliónů cestujících.
Destinace

Emirates létají převážně na delší vzdálenosti ze svého sídla v Dubaji. Létají do 111 míst v 62 zemích.[kdy?] Emiráty nejsou pro mnoho cestujících cílovou adresou, ale přestupním bodem zejména do Asie nebo Austrálie. Emirates mají věrnostní program pro často létající cestující, nazvaný „Emirates SkyWards“. Program je využíván více než 5,72 miliony cestujícími. K dispozici jsou čtyři úrovně: Blue, Silver po dosažení 25 000 mil, Gold po dosažení 50 000 mil a IO, který je připraven pouze pro vybrané zákazníky. Emirates není členem žádné aliance leteckých společností. V roce 2000 společnost tuto možnost krátce zvažovala, ale rozhodla se zůstat samostatná. Příčina tohoto rozhodnutí byla později odhalena viceprezidentem společnosti, který uvedl: “Schopnost reagovat na situaci na trhu by byla omezena kvůli nutnému souhlasu od ostatních partnerů.”
Praha

Společnost létá do Prahy každodenně již od července 2010, kdy nasadila na linku Airbus A330-200 s kapacitou 287 míst, za první rok využilo linku přes 150 000 pasažérů a bylo přepraveno půl milionů kilogramů nákladu.[3] Po 18 měsících provozu linky, 1. ledna 2012 byl díky velké poptávce na linku nasazen letoun Boeing 777-300ER s kapacitou 364 míst. V roce 2012 společnost zaměstnávala přes 100 českých palubních průvodčích, linku využívali převážně lidé z Prahy, západních Čech či z východního Německa.[4][4]

Dne 1. května 2016 nasadila na tuto linku největší dopravní letadlo světa Airbus A380, stala se tak první leteckou společnost pravidelně provozující tento typ do Prahy, kapacita letů byla celkově navýšena o 44%.[5] Mezi roky 2010–2016 přepravila na této lince společnost více než milion cestujících.[6] Při prvním pravidelném letu A380 byl tento typ v Praze po čtvrté, nesl imatrikulaci A6-EES.[7]

Dne 29. března 2017 zasáhl letoun A380 při přistávání v Praze blesk a letadlo muselo být na noc kvůli kontrole uzemněno v Praze. Na linku byl nasazen náhradní letoun A380 z linky Londýn – Dubaj. Bylo to poprvé, co se na letišti v Praze potkaly dva Airbusy A380.[8]
Codeshare dohoda
Společnost Emirates má tzv. codeshare dohodu s těmito aerolinkami:[kdy?] Air Malta, Air Mauritius, Japan Airlines, Jet Airways, Korean Air, Oman Air, Philippine Airlines, South African Airways a Thai Airways.
více  Zavřít popis alba 
  • říjen 2011 až červenec 2016
  • 79 zobrazení
  • 0
fravavra
Sedlec-Prčice žil o víkendu slavnostmi města. Na náměstí se i střílelo SEDLČANSKÝ KRAJ - článek Alice Valsová, foto František Vávra
O víkendu, 16. a 17. září, proběhly v Sedlci-Prčici slavnosti města u příležitosti 60. výročí spojení Sedlce a Prčice a 140. výročí založení SDH Sedlec. Na návštěvnosti jednotlivých akcí se výrazně podepsalo deštivé a chladné počasí, to však neubralo na atraktivitě programu. Velké pozornosti se těšil hlavně dopolední program na náměstí v Sedlci, ve kterém se představili dobrovolní i profesionální hasiči a další složky integrovaného záchranného systému. Týmy malých hasičů předvedly ukázky požárního útoku, profesionální hasiči ze Sedlčan zase provedli zásah při autonehodě včetně vystříhání zraněné osoby z havarovaného vozu a deportaci do sanitky a členové SDH Prčice zlikvidovali skutečný oheň za pomoci historické techniky. O práci kriminalistických techniků hovořil pracovník oddělení kriminalistické techniky Územního odboru Policie ČR Benešov, který přijel se zásahovým vozidlem VW Amarok, a středočeští policejní kynologové zase ukázali, jak vypadá vyšetřování oddělení K-9, tedy policejních psů. Při jejich ukázce se dokonce i střílelo. K prohlédnutí tu rovněž byl speciál Dakar Big Shock Racing Martina Macíka či historická a současná hasičská technika. Dospělí a především pak děti si také mohli za asistence hasičů vyzkoušet některé hasičské soutěže. Zájem byl rovněž o prohlídky místních škol, mateřské, základní i základní umělecké, které měly ten den dveře dokořán, právě tak jako oba místní kostely a hasičská zbrojnice SDH Sedlec. Od 13 hodin program pokračoval v zámeckém parku v Prčici, kde starostka města Miroslava Jeřábková přivítala všechny přítomné a představila vzácné hosty. Pozvání přijali například předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Jan Hamáček, bývalá ministryně školství Kateřina Valachová, poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky za Středočeský kraj Václav Zemek či náměstci hejtmanky Středočeského kraje Vít Rakušan a Ivo Šanc, kteří z pódia pronesli své zdravice. Přijeli i starostové okolních obcí a čestný občan města, pan Stanislav Rataj. Pak už pódium patřilo dětem. Žáci základních škol si spolu se svými učiteli připravili téměř dvouhodinové pásmo tance, hudby, recitace a zpěvu. Jejich výkony v deštivém odpoledni sklidily zasloužené ovace. O historii města hovořil zastupitel Antonín Podzimek, který se rovněž ujal moderování celého programu. Své nezastupitelné místo měli také členové místních spolků včelařů a myslivců, kteří si pro návštěvníky připravili ukázky své činnosti. Nechyběly ani myslivecké fanfáry včetně známého halali v podání Trubačů od Čertova břemene. Závěr odpoledne v zámeckém parku pak patřil dechovce v podání Hošna bandu.Co by to bylo za oslavy, kdyby při nich chyběl sport. Na hřišti TJ Sokol se utkali domácí borci se zkušenými hráči SK Slavie Praha. A i když se na první pohled zdálo, že stará garda, kterou tvořila samá známá jména, má nad místními amatéry navrch, výsledek utkání nakonec vyzněl lépe pro domácí tým. Sokol Sedlec-Prčice – stará garda SK Slavie Praha 2:1.O poločase zápasu se na trávníku publiku představili také domácí budoucí naděje, tým přípravky. Někteří malí fotbalisté jen nedávno vyrostli z dětských plenek, s míčem si už ale poradit uměli. K večeru začal déšť naštěstí ustávat a v areálu TJ Sokol vystřídali fotbalové fanoušky fandové rocku. Připraven byl celovečerní proud hudby, ve kterém vystoupila nejprve moravská skupina Reflexy, poté je vystřídal místní Matyas a na závěr, po ohňostroji, přišla na řadu i legendární Argema. Celé slavnosti pak byly zakončeny nedělním koncertem v kostele svatého Vavřince v Prčici, v němž v podání varhaníka Adama Viktory a sopranistky Gabriely Eibenové zazněla díla mistrů hudebního baroka a klasicismu.
více  Zavřít popis alba 
  • 16.9.2017
  • 295 zobrazení
  • 0
klt
Území Litoměřic na soutoku Labe a Ohře bylo trvale osídleno již od mladší doby kamenné v době asi 4.500 – 3.600 let před naším letopočtem. Ve 4. – 1. století před naším letopočtem se zde usídlili Keltové, kteří byli vytlačováni Germány. V 6. století území začali obývat Slované, první osady na Litoměřicku se objevily asi až v 8. století. V průběhu 9. a 10. století byl na dnešním Dómském vrchu postaven středověký hrad. Dne 31. května 993 je písemně doložena provincie litoměřická. V severozápadní části hradiště stával kostel sv. Jiří. Roku 1057 byla knížetem Spytihněvem II. založena kapitula s kostelem sv. Štěpána, který se nacházel v areálu hradu.
Na počátku 13. století se hradiště začalo přeměňovat v město. První zmínka o Litoměřicích pochází z roku 1228. Roku 1233 se v Litoměřicích usadil řád františkánů a o šest let později také dominikáni. K roku 1257 jsou navíc připomínáni křížovníci s červenou hvězdou. Ve 2. polovině 13. století již byly stavěny kamenné gotické domy. V roce 1298 byla při farním kostele zřízena škola. Litoměřice v tomto století získaly řadu výsad a privilegií, jakými se pyšnila pouze Praha.
Roku 1325 bylo potvrzeno mílové právo, které zajišťovalo monopol na řemeslnou výrobu v okruhu jedné české míle. Dne 7. května 1359 český král Karel IV. daroval měšťanům vrch Radobýl s okolními pozemky za účelem zřízení vinohradů. Každý desátý sud přitom musel být odevzdán králi.
Na vánoce roku 1419 bylo ve městě zatčeno mnoho přívrženců kalicha, kteří byli uvězněni ve věži u Michalské brány a 30. května následujícího roku byli utopeni v Labi. V roce 1421 obléhal město Jan Žižka z Trocnova a kvůli této hrozbě se 29. května 1421 Litoměřice připojily k pražskému svazu husitských měst. Žižka si pak nad Třebušínem postavil hrad Kalich. Roku 1427 se Litoměřice odklonily od Prahy a připojily se k radikálnímu městskému svazu Lounsko-žateckému. Odpor tohoto svazu byl zlomen až roku 1435. Na konci 15. století se objevily snahy o snížení vlivu a moci královských měst.
V letech 1502 – 1503 proběhly kvůli válečným hrozbám rozsáhlé opravy a modernizace opevnění. Staré gotické hradby byly doplněny o vnější parkánovou zeď se zaoblenými dělovými baštami. V letech 1508 – 1509 byla opevněna také některá předměstí. K dalším úpravám opevnění došlo roku 1513. Roku 1537 město postihl požár, který dal městu novou radnici. V roce 1549 byla se souhlasem panovníka založena latinská kolej. Roku 1577 se v Litoměřicích konala první známá pitva v českých zemích.
Po defenestraci habsburských místodržících 24. května 1618 se město připojilo k odboji a připravovalo se na válku. Po bitvě na Bílé hoře však muselo město opustit přes 200 nekatolických rodin. Za třicetileté války vojska využívala město jako zdroj proviantu a po válce zůstalo z původních 494 domů obyvatelných pouze 194. Ve 2. polovině 17. století se zdejší obyvatelstvo začalo poněmčovat. Barokní rozvoj města přinesl také zřízení biskupství na Dómském vrchu. Zdejší katedrála byla vysvěcena roku 1681.
Války o dědictví, které sváděla císařovna Marie Terezie, přiváděly do města vojska a učinily konec rozvoji města. Poté se město začalo měnit ve stylu klasicismu.
Rozmáhající se město se nemohlo vejít do středověkých hradeb, proto byla roku 1831 zbořena Mostecká městská brána a roku 1839 Michalská a Nová. Došlo také k bourání částí hradeb. V letech 1852 – 1853 byla opravena Stará radnice, ve které začal sídlit krajský soud. V letech 1858 – 1859 byl přestavěn most přes Labe. V roce 1863 byla zbořena městská brána nazvaná Dlouhá. I přes rozvoj města byl v Litoměřicích roku 1868 zrušen krajský úřad. V roce 1872 bylo zřízeno plynové osvětlení ulic a rok 1874 přivedl do Litoměřic železnici. V témže roce bylo zřízeno Muzeum průmyslového spolu. Roku 1897 byla zahájena stavba Severočeské transverzální dráhy a mezi novým nádražím a historickým městským jádrem byly postaveny nové vilové čtvrti.
Roku 1908 začala v Litoměřicích působit dvě vojenská velitelství, která ovládala sever a východ Čech a 1. světová válka přinesla do města také národnostní útlak. Po jejím skončení došlo k výstavbě nových domů, rozvoji školství a zřízení nových úřadů. Mnichovský diktát z 29. září 1938 přinutil města ke kapitulaci. Ve dnech 1. – 9. října téhož roku město opustilo přes 5.000 obyvatel české národnosti a v pondělí 10. října město obsadily nacistické jednotky. Dne 8. května 1945 se s velitelem nacistické posádky pokusili čeští odbojáři vyjednat kapitulaci. Došlo však k přestřelce. Přesto krátce po půlnoci z 8. na 9. května nacisté město opustili a 10. května ráno vstoupily do města sovětské jednotky. Již o necelý měsíc později byly přejmenovány ulice a konal se zápis dětí do českých škol. Dne 11. června 1945 byl vypraven první transport k odsunu Němců, který skončil až 29. října následujícího roku.
K nejcennějším památkám města patří hradby, které se dochovaly v délce asi 1,8 kilometru a také dvě bašty. V té, která slouží jako sídlo CHKO České Stře-dohoří bývalo vězení a mučírna a ve druhé, kde se dnes nachází restaurace Bašta, se nacházela vězeňská kaple. Na Mírovém náměstí stojí četné domy z doby renesance – například radnice, dům Kalich nebo Černý orel, a barokní dům U Pěti panen. Na Dómském pahorku se dochoval areál barokní katedrály sv. Štěpána. K dalším církevním památkám patří původně gotický kostel Všech svatých v rohu náměstí v jehož sousedství stojí gotická městská věž, barokní kostel Zvěstování Panny Marie nebo minoritský kostel sv. Jakuba. Dalším svatostánkem je kostel sv. Ludmily nebo na předměstí Zásada stojící kostel sv. Vojtěcha.

zdroj: https://www.cz-milka.net/pamatky/04-mesta-a-obce/litomerice/
Kategorie: města
více  Zavřít popis alba 
42 komentářů
  • červen 2004 až prosinec 2016
  • 274 zobrazení
  • 7
lotusesprit
Základna PVOS na Jistevníku - "Klondajk" - V roce 1981 se v lesích východně od vrchu Jistevník začal ozývat hluk stavební činnosti. Na ploše více než 100 hektarů zde začala vznikat ve své době nejmodernější základna protivzdušné obrany státu (dále PVOS), určená k obraně proti všem druhům letadlových sil uvažovaného protivníka (jehož tehdy představovala Severoatlantická aliance), zejména však proti strategickým bombardérům nesoucím střely s plochou dráhou letu. Coby ceněný strategický prostředek nebyla jen běžnou součástí pohotovostního systému PVOS, čímž se odlišovala od ostatních útvarů 71. protiletadlové raketové brigády někdejší Československé lidové armády, do jejíž sestavy jinak organizačně náležela. Správný název útvaru zněl VÚ 5180 - Protiletadlová raketová skupina VEGA Dobříš, ale mezi vojáky zde sloužícími i širší veřejností se spíše vžil poetický název „Klondajk“, včetně uvedeného fonetického přepisu. Břemeno výstavby leželo na bedrech vojenských stavebních útvarů, které na budování základny pracovaly v počtu převyšujícím 1000 mužů. Přes vysoký počet pracovních sil se výstavba základny, probíhající v letech 1981 – 1985, potýkala neustále se zpožděními. Byla způsobena jak technickými potížemi (dodaná stavební dokumentace se mírně lišila od skutečně dodané technologie, popisovala starší verzi kompletu), tak i nízkou produktivitou práce, ta byla dána drsnými podmínkami, v nichž vojáci budující Klondajk žili. Na výstavbě základny se podíleli také civilní dodavatelé, neboť některé technologicky náročnější práce byly nad síly vojáků pod vedením vojenských stavbyvedoucích. Na staveništi se tak ocitly kromě klasické vojenské techniky i moderní stavební stroje, zčásti zahraniční provenience. Ukázkou práce civilních společností jsou tři obří rampy pro radiolokátory, na nichž je vyšší kvalita zpracování dobře vidět. Na podzim roku 1985 se navzdory všem protivenstvím stavba blížila ke svému konci. Silným podnětem k horečnému třísměnnému finiši stavebních prací byla skutečnost, že na nádraží v Jincích stála celé týdny na vagonech technologie, dopravená sem po železnici z tehdejšího SSSR. Zářijová kolaudace za účasti ministra národní obrany gen. Václavíka byla sice trochu předčasná, protože na ubytovacích částech základny se stále pracovalo, ale na konci září již pracovní čety opravdu vystřídali specialisté a tahače přivážející technické vybavení. Výzbroj základny se během let obměňovala, ovšem tu prvotní a zároveň zdaleka nejúčinnější tvořily tři komplety S-200 VE „Vega-E“. Každý z nich měl k dispozici odpalovací rampy pro šest řízených protiletadlových střel země-vzduch. Na rozdíl od většiny dalších prostředků PVO v Československu byla tato palebná postavení zcela stacionární. S maximálním účinným dostřelem 240 km a výškovým dostupem až 40 km se jednalo o moderní a zničující zbraň, určenou k ničení vzdušných cílů protivníka. Raketa neničila cíl primárně přímým zásahem, ale explozí v jeho blízkosti. Technicky zůstala základna PVOS na Klondajku aktivní až do roku 2001, ale již v předcházejících letech lze nalézt několik zlomových momentů, které vlastně předznamenávaly její konec. Politolog by za konec Klondajku označil nejspíš již listopadové události v roce 1989, protože všichni protivníci připadající reálně v úvahu ztratili ze dne na den status nepřítele „tábora socialismu a míru“ a záhy se stali dokonce spojenci v Severoatlantické alianci. Další provozování základen skupiny VEGA se tak náhle jevilo jako neekonomické a s ohledem na aktuální situaci ne nezbytně nutné. Tuto určitou bezradnost velmi dobře demonstrovala změna ve výzbroji, která přišla na řadu v roce 1994. Komplety dalekého dosahu S-200 byly nahrazeny sice osvědčenými, ale staršími a především méně výkonnými (střední dosah) raketami země-vzduch S-75 Volchov, které měly armády někdejšího východního bloku ve výzbroji již od počátku 60. let minulého století, a pak také o něco modernějšími komplety S-125 Něva, vyrobenými na přelomu 70. a 80. let. S-125 je systémem krátkého dosahu, tedy značně odlišný typ rakety od původní varianty výzbroje. Systémy S-200 a S-125 by se měly v podstatě doplňovat, první z nich je strategickým prostředkem, druhý pak určen pro bodovou obranu konkrétní lokality. Samotný Klondajk byl v době své slávy skutečně hájen okolními základnami S-75 a S-125, náležejícími k obrannému prstenci PVO, obepínajícímu Prahu. V organizační rovině znamenalo přezbrojení úplný zánik původního útvaru VEGA a osídlení areálu na Jistevníku dvěma útvary novými, 1. a 2. PLRS Dobříš, přičemž mírně obměněnou zkratku je třeba číst jako „protiletadlová raketová skupina“. Prvně jmenovaný útvar byl vybaven Volchovy, druhý Něvami. V roce 1997 byl útvar používající již opravdu staré Volchovy přezbrojen rovněž na systém S-125 Něva.Nasazení Něvy vzhledem k jejím citovaným vlastnostem ukazovalo na to, že cílem změny je spíše udržet existenci tohoto typu vojska za podstatně nižších finančních nákladů ve srovnání s původní výzbrojí S-200, byť i za cenu toho, že se útvar stane „jen“ jedním z článků protivzdušné obrany Prahy. Toto přezbrojení by bylo tedy možné označit za konec Klondajku z hlediska strategického. Definitivní tečku za aktivní historií Klondajku znamenal podzim roku 2001, kdy byly zbývající komplety Něva odvezeny k delaborování a armáda opustila základnu nadobro.

Areál byl rozdělen do tří úseků. Úsek „A“ je možné považovat ve stručnosti za kasárna. Obsahoval kromě obytných budov také sklady, kuchyni s jídelnou, štáb, kinosál, kotelnu a psinec. Úsek „B“, nacházející se na jihozápadním okraji areálu, byl především autoparkem logistiky (tedy nikoliv bojových vozidel) a to poměrně rozsáhlým. Nechyběla ani požární stanice. Úsek „C“, obehnaný betonovou zdí. Zahrnoval tři palebná postavení pro 17., 18. a 19. PLRO a celou řadu podpůrných budov a zařízení. Z nich daleko nejnápadnější jsou tři gigantické rampy, připomínající trochu pasoucí se veleještěry, které sloužily jako pevná postavení techniky tří radiolokačních baterií (každá z nich příslušela jednomu palebnému oddílu). Dále se zde logicky nacházel sklad raket, plnící stanice pro kapalné složky raketového paliva, klasická stanice PHM a další autopark, tentokrát určený pro bojovou techniku. V případě Klondajku pak byly do technického oddílu integrovány také servisní pracoviště pro opravu a seřizování raket a chemické laboratoře, tedy objekty, které jsou v případě jiných systémů PVO obecně často zřizovány odděleně, mimo základnu.

http://www.brdskelisty.cz/vojenstvi/zakladna-pvos-na-jistevniku-klondajk.html
více  Zavřít popis alba 
  • prosinec 2017
  • 1 527 zobrazení
  • 4
klt
V době Karla IV. konečně litoměřický hrad vstupuje i do písemných pramenů. 7. května 1359 vydává císař v Praze Litoměřickým listinu. V ní císař povoluje kmetům a konšelům města Litoměřic, aby na hoře zvané Radobýl a na okolních stráních zakládali vinohrady. Tyto stráně mají rozměřit a část z nich rozdat či prodat. Kdo na nich založí vinohrad, má být na deset let osvobozen od všech berní, šosů, desátků a jiných poplatků, po uplynutí deseti let má odvádět na litoměřický hrad každý desátý sud vína jako desátek s vlastním povozem, kdykoliv ho o to požádá purkrabí nebo jeho zřízenci atd. V této listině nazývá hrad „vnser haus zu Leutmericz“ („naším domem v Litoměřicích“). Ještě téhož roku imperátor zavítal v září do Litoměřic a svou návštěvu zopakoval v prosinci 1369.
Zatímco tyto zmínky pramenů jsou ohledně litoměřického hradu značně neurčité, tak zajímavějším je německy koncipovaný list Karlova syna Václava IV., vystavený v Praze 2. května 1387. V něm tento český a římský král dává bratřím Kunatu Kaplířovi ze Sulevic, svému mincmistru a radovi a jeho bratřím Janu a Jiřímu i jejich dědicům v léno hrad v Litoměřicích se všemi právy a požitky a vyhrazuje si, aby byl jemu a budoucím českým králům otevřen. Z této listiny se rovněž dovídáme, že tamní hrad byl zchátralý, Sulevičtí mají na své náklady opravit opevnění, palác a stavení [hradu] v Litoměřicích („vestung, hausung und wonung zu Luthomericz“) a rovněž je tu zmínka i o hradním příkopu („graben“). To však již hrad pomalu přestával sloužit svému účelu. Jak již víme, tak sice ještě Václav IV. pověřil bratry Kaplíře ze Sulevic, aby jej opravili, ale zároveň městu postoupil hospodářský dvůr, který hradu poskytoval zázemí. Vladislav II. Jagellonský (1471-1516) potom postoupil městu celý hrad, aby jej využívalo podle svých potřeb , s tím ovšem, že vytvoří prostor, kde může být skladováno víno z královských vinic. Vladislavova listina byla vydána 11. listopadu 1499 a stav, v jakém se hrad nacházel, jasně vyjadřují slova, že král Litoměřicím podstupuje „v témž městě zámek [=hrad] náš pustý“ a na jiném místě dokumentu „ten hrad pustý k jich obecní potřebě“. V letech 1505-1513 Litoměřičtí radikálně přestavěli městské opevnění a nejspíše tehdy byl hrad definitivně začleněn do městského opevnění.
Prostory hradu pak sloužily ke skladovacím účelům a poté i jako pivovar; hrad tak byl „degradován“ jen na hospodářský dvůr, náležející k dvoru v Keblicích (ten byl centrem správy litoměřických venkovských statků od 13. století). Během novověku byly hradní budovy v horším případě zcela demolovány, v lepším přestavovány. Velmi jim uškodil nejen zub času, ale i ohnivý kohout, který hrad navštívil dvakráte, a to 11. ledna 1665 a 4. března 1685. Stopy těchto požárů byly v paláci vidět až do současného zaomítnutí zdiva. Město pak opravilo jen hospodářské budovy, palác zůstal v ruinách. Poslední velké úpravy pocházejí z doby klasicismu, kdy byl velký palác adaptován pro účely pivovaru. Ponecháváme přitom stranou obě poslední úpravy, z nichž zejména ta ze závěru komunistického období zanechala na tváři hradu nesmazatelné jizvy. Pravdou ovšem je, že právě tehdy byla nově vybudována vysoká střecha paláce, která se stala nepřehlédnutelným prvkem siluety města s nepochybnými vysokými estetickými měřítky.
Od 15. století hrad přestal sloužit svému původnímu účelu. Král Václav IV. postoupil hospodářský dvůr, který hradu poskytoval zázemí, městu a Vladislav II. Jagellonský (1471-1516) potom listinou z 11. listopadu 1499 Litoměřickým postoupil hrad celý, s podmínkou, že zde může být skladováno víno z královských vinic.
Později byly prostory hradu využívány už jen ke skladovacím a výrobním účelům, jež zřejmě hradní palác zachránily před celkovým zánikem. V 17. století bylo zejména sklepení hradu či jeho areálu, jenž sloužil jako poplužní dvůr, využíváno ke skladování vína, jak to alespoň vyplývá ze soupisu škod po třicetileté válce. Tak například v písemnostech z roku 1659 se uvádí, že v roce 1631 bylo „z hradu obecního“ vzato 80 sudů vína pro saského kurfiřta. Co nepoškodila třicetiletá válka, to poničily dva požáry ve dnech 11. ledna 1665 a 4. března 1685.
Nová etapa existence hradu přišla ve 2. polovině 18. století, a to v souvislosti s havarijním stavem pivovaru v Pokraticích, jenž patřil městu a byl spravován hospodářským dvorem v Keblicích. Tam mělo město Litoměřice, jako vlastník řady pozemků i vesnic ve svém okolí, centrum správy venkovských statků již od 13. století. Stav pivovaru v Pokraticích vyvolal potřebu hledat jiné řešení a volba padla na adaptaci prostor někdejšího královského hradu. V hradním paláci pak byla v období od října 1786 do prosince 1787 zřízena sladovna, v sousední přístavbě od západu pak varna a skladovací prostory (špýchar, v 70. letech 20. století také hasiči). Prostory pro potřeby pivovaru byly postupně upravovány téměř do konce 19. století. Hradní areál sloužil zřejmě jako sladovna či sklad sladu ještě ve 30. letech 20. století.Zde je nutno poznamenat, že v Litoměřicích byly pivovary dva. Jeden patřil městu (obci) a stál v Pokraticích, druhý měšťanům s právem vařit pivo, kteří kolem roku 1720 vytvořili společnost „právovárečné měšťanstvo“ a začali vařit pivo společně. Za tím účelem v domovním bloku jižně od hradu vznikl a dodnes se nachází areál měšťanského pivovaru (Tyršovo náměstí) se sladovnou (dnes restaurace Budvarka). Nástupcem městského pivovaru se v roce 1860 stal nově vzniklý akciový Labskozámecký pivovar (později Mrazírny), jemuž město v roce 1858 pronajalo licenci k vaření piva. Následně (r. 1862) město pronajalo sladovnu a varnu v hradním areálu měšťanskému pivovaru. Později se zde vystřídalo několik jiných nájemců. Po druhé světové válce nastala doba hledání nového využití hradu. Počátkem 50. let bylo uvažováno o zřízení pionýrského domu a od konce 60. let – po ustoupení od výstavby v Jiráskových sadech – pak o vybudování kulturního domu. V palácové budově měly být situovány hlavní prostory a na místě pivovarské varny (špýchar, později hasičská zbrojnice) měl být postaven objekt s provozním zázemím.
Zpracováním projektu byl pověřen Státní ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů (SÚRPMO) v Praze a v roce 1971 byl proveden průlomový stavebně historický průzkum, doplněný v roce 1983. Jejich autor PhDr. Ing. Jan Muk rozpoznal do té doby přehlížené hodnoty hradního paláce a odkryl též hradní kapli, jež byla skrytá pod klasicistními úpravami. Zpracoval také kresebnou rekonstrukci hradní kaple, vstupního portálu, hlavních průčelí atd. Navrhl také novou střechu paláce, jejíž tvar vychází z analogií gotických staveb v Čechách i na Slovensku. Podle tohoto návrhu byl také vypracován projekt a v roce 1987 byla střecha provedena firmou Armabeton Praha.
V té době také probíhalo též statické zajištění objektu, spočívající zejména v tehdy celostátně módní injektáži jinak silných zdí cementovou maltou, nastříkávání některých kleneb betonem a housenkovým spárováním historického zdiva. To byl vlastně první z kroků, jenž zahájil nenávratné zahlazování historických stop. Na jaře 1971 také byla snesena sedlová polovalbová střecha a nahrazena nízkou provizorní střechou z ocelových příhradových nosníků.Pro využití hradu jako kulturního domu bylo zpracováno několik variant. Obrat nastal na přelomu 70. a 80. let, kdy investorství převzal od města tehdejší odbor kultury Okresního národního výboru v Litoměřicích. Prioritou se stala výstavba nového kulturního domu na místě někdejší varny a špýcharu. Projekt vypracoval Stavoprojekt Liberec (Ing. arch. Švancar), přičemž vlastnímu hradu byla ponechána vedlejší role. Stavba kulturního domu byla dokončena v roce 1991. Aby hrad tvořil „důstojnou kulisu“ k novostavbě kulturního domu, bylo přikročeno ke „kultivaci“ fasád, což byl další, nikoli však poslední, krok v zahlazování historických stop. Například některá původní gotická ostění byla nahrazena novými pískovcovými, jiná byla zakryta celoplošnou omítkou. Současně byla vybourána část klasicistních konstrukcí v interiéru. Nicméně díky solidní střeše byl hrad připraven přečkat bez dalších zásahů několik desetiletí. Na počátku 90. let 20. století přichází Galerie výtvarných umění v Litoměřicích s myšlenkou využití hradu k výstavním účelům. Mělo zde být vytvořeno pracovní, vzdělávací a setkávací středisko pro výtvarné umělce Euroregionu Labe/Elbe a regionální galerie moderního umění. Studie z r.1995 řešila také odbourání části čp. 267 zvaný „Hrádek“, tak aby bylo odhaleno celé jižní průčelí hradu, avšak další stupně projektových příprav již tuto problematiku neřešily. Další etapy projektu probíhaly v letech 1997 – 2000, kdy byl zpracován projekt a vydáno stavební povolení. Projektovou dokumentaci mezinárodního výtvarného centra, k jehož realizaci z ekonomických důvodů nakonec nedošlo, zpracovával Projektový ateliér Ing. arch. Antošová, Ing. arch. Jarkovský – SÚRPMO Litoměřice.
Město Litoměřice připravilo v roce 2006 jako vlastník areálu hradu projekt jeho využití jako multifunkčního centra se zaměřením na prezentaci historie a současnosti českého vinařství a posílení turistického ruchu v regionu. V této souvislosti zde v roce 2007 provedli nový stavebně historický průzkum PhDr. František Gabriel s Mgr. Ivanem Peřinou, kteří doplnili starší poznatky J. Muka o nová pozorování v paláci a zcela nově zhodnotili přilehlou budovu čp. 68. Z jejich podnětu bylo provedeno i fotogrammetrické zaměření vnitřních stěn paláce a jeho jižního průčelí (Ing. P. Hlavenka s Ing. J. Vidmanem).

zdroj: http://www.hradlitomerice.cz/historie/
více  Zavřít popis alba 
185 komentářů
  • jaro 2011
  • 121 zobrazení
  • 16
gamarka
(výlet za vínem), a teď "stručná" historie valtického zámku

Valtice (něm. Feldsberg) byly až do konce 1. světové války součástí Dolního Rakouska. K připojení k Československé republice došlo mírovou smlouvou uzavřenou v Saint-Germain-en-Laye nedaleko Paříže 10. září 1919. Smlouva je účinná od 9. srpna 1920, převzetí Valtic československou mocí se uskutečnilo 31. července 1920.

První známá písemná zmínka o Valticích (tehdy psaných jako Veldesperch) pochází z 10. ledna 1193. Císař Jindřich VI. tehdy listinou v bavorském Řezně potvrdil jejich směnu mezi pasovským biskupem Wolfgerem a novým nabyvatelem, Wichardem ze Seefeldu. Již před tímto datem ve Valticích stál opevněný objekt, pravděpodobně s hliněnými a dřevěnými valy a možná i zděným obytným jádrem. Noví majitelé Valtic Seefeldové patřili k předním ministeriálům rakouských vévodů a zastávali dědičně úřad vrchních stolníků (v historických pramenech je úřad pojmenováván jako maior dapifer či truksas). Wichardův syn Kadold zřejmě přestavěl valtický hrad do pozdně románské podoby, pravděpodobně právě on jej opatřil polygonální věží a učinil z hradu také místo rytířských turnajů a her. Soudíme tak i podle svědectví slavného minnesängera Ulricha von Liechtenstein, který se o valtickém rytířském klání v první půli třináctého století ve své skladbě obsáhle zmiňuje. Posledním z mužských potomků rodu Seefeldů byl Albero z Feldsbergu, souputník Přemysla Otakara II. Před Alberovou smrtí byl založen před jihozápadní branou města minoritský klášter, zničený v době husitských válek. Budovy byly později obnoveny františkány z iniciativy Jana Kapistrana, ale znovu byly vážně poškozeny nájezdem Turků roku 1529. Za časů sílící reformace byl klášter opuštěn a postupně rozebrán. Významnou úlohu v dalším období pak sehrál konvent Milosrdných bratří.

Na počátku 14. stol. nacházíme Valtice ve vlastnictví Rauhensteinů a Kuenringů, kteří záhy prodali svůj podíl Pottendorfům. Mezi roky 1387 až 1391 se podařilo rozdělené panství majetkově zcelit Liechtensteinům, v jejichž držení Valtice zůstaly až do konfiskace v roce 1945. Po bouřlivém 15. stol., plenění husitů a česko-uherských válkách za Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína, se i Valtice dočkaly za Hartmana I. z Liechtensteinu (1506-1540) obnovy a prosperity. Mohutným impulsem pro rozvoj valtického zámku byla ztráta rodového majetku v blízkém Mikulově (1560). Na hrad navázala čtyřkřídlá renesanční budova opatřená arkádovou lodžií, jejíž přibližnou podobu známe pouze z nemnohých kreseb. Část této stavby se dochovala v základech jihozápadního křídla zámku. Smíšené zdivo dosahuje mocnosti okolo dvou a půl metru. Za Karla I. z Liechtensteinu (nar. 1569, vládl v letech 1595-1627) bylo rozšířené sídlo dále opevňováno, zřejmě v souvislosti s hrozícím tureckým nebezpečím. Karel I. roku 1599 konvertoval od protestantství ke katolicismu, poté se stal nejvyšším císařovým hofmistrem a později českým místokrálem. Roku 1608 získal knížecí titul a roku 1614 titul vévody opavského. Při pobělohorských konfiskacích významně rozšířil rodové impérium. Až do jeho smrti probíhala rozsáhlá přestavba valtického zámku, na níž se ve 20. letech 17. stol. podílel i hlavní císařský architekt ve Vídni, benátský manýrista Giovanni Battista Carlone a také Giovanni Mario Filippi, s jehož jménem jsou spjaty některé stavby v rudolfinské Praze.

Za Karlova syna Karla Eusebia (1627-1684) barokní přestavba sídla pokračovala, nejprve pod vedením Giovanniho Giacoma Tencally, který byl odvolán krátce po zřícení klenby nového farního kostela, a poté brněnského stavitele Ondřeje Erny a jeho syna Jana Křtitele. Jejich dílem byly například stavby kolem prvního nádvoří. Syn knížete Karla Eusebia, zcestovalý diplomat a šedá eminence vídeňského dvora Jan Adam Ondřej (1662-1712) barokní podobu zámku dále rozvinul. Na stavbě tenkrát pracovali další dva stavitelé z dynastie Tencallů a řada brněnských a olomouckých řemeslníků. Roku 1712 se vlády ujímá kníže Anton Florian (1656-1721), sebevědomý španělský grand, nejvyšší hofmistr a podkoní císaře Karla VI., a zahajuje další fázi přestavby valtické rezidence řízenou architektem Antonem Johannem Ospelem (1677-1756). Nejprve, patrně z reprezentačních důvodů nejvyššího císařova podkoního, byly přestavěny budovy související s chovem koní: nejdříve zimní jízdárna (1713-1715), navázala španělská konírna a kočárovny. Symetricky v protilehlém křídle vznikaly od roku 1716 hospodářské a správní prostory a sklepení pro zpracování a uchovávání vína. Ušlechtilé portály v předzámčí dokládají um knížecího sochaře Franze Bienera (1682-1742) a pozornosti návštěvníků by neměly uniknout ani jeho dřevěné sloupy ke kójím koníren, které dnes tvoří vzácnou a unikátní výzdobu zámeckého informačního turistického centra. Roku 1715 bylo strženo horní patro paláce a prostory byly modernizovány a adaptovány, patrně do roku 1720. Do budovy byl přitom přiveden nový vodovod. Nejvýznamnější urbanistickou Ospelovou stopou je nově koncipovaná „triumfální cesta“. Hlavní vstup do zámku měl nadále vést příčnou osou, rezidenční branou z náměstí, dokončenou v klasicizujícím stylu roku 1724. Kníže Josef Johann Adam (1690-1732) nepokračoval ve velkolepém reprezentačním otcově projektu, soustředil se spíše na privátní část, upravil zejména interiéry. V jeho službách působil mimo jiných významný italský dekoratér Antonio Beduzzi (1675-1735), jehož dílo zůstalo ve Valticích zachováno zejména v dekoraci vnitřního nádvoří, fasád, interiérů a skvostné kapli s vzácnými varhanami vídeňského mistra Walthera. Za knížete Josefa Václava (1696-1772) byla přestavba zámku dokončena (stalo se tak v letech 1744-1745). Tento diplomat (zastupoval monarchii v Berlíně a Paříži) a vojenský stratég (je pokládán za otce moderního rakouského dělostřelectva) jmenoval svým novým dvorním architektem Antona Erhorta Martinelliho (1684-1747), který dokončil interiéry i vnější fasády. V té době byl zbořen starý hrad a na jeho místě vznikl park. Tehdy vrcholila i vojenská kariéra knížete Josefa Václava: jako polní maršál zvítězil roku 1746 v bitvě u Piacenzy a pomohl tak Marii Terezii obhájit ohrožené dědictví. Do Valtic pak přijížděl kníže hlavně v létě odpočívat, reprezentační funkce postupně převzaly vídeňské rezidence rodu na Bankgasse a v Rossau. V letech 1788-1790, za knížete Aloise I. Josefa (1759-1805), bylo u levého předzámeckého traktu přistavěno divadlo. Roku 1805, pravděpodobně za přispění architekta Josefa Hardmutha, byl v jižním křídle přeměněn velký dvoupodlažní sál na řadu menších komnat. Výstavba sítě staveb lednicko-valtického areálu v prvních desetiletích 19. století už areál valtického zámku nezasáhla, ale slavná zámecká enfiláda již tenkrát sloužila jako turistický cíl (návštěvníci si ji mohou prohlédnout v hlavním okruhu dodnes). Lednicko-valtický areál, jak se zachoval do dnešních dnů, vznikl za vlády knížete Jana I. Josefa (1760-1836), který se proslavil nejen jako valtický investor, ale také jako polní maršál a velitel jezdectva za napoleonských válek. Z této doby pochází část výzdoby sálů, obložení stěn z umělého mramoru i brokátových tapet. Za knížete Jana II. (1840-1929) a jeho architekta Karla Weinbrennera vznikla po úpravě parku naproti vykoupené a zbourané Barvířské ulice tzv. sala terrena, která byla díky své neobarokní dokonalosti po dlouhá léta historiky umění chybně antedatována a připisována slavnému baroknímu staviteli Fischerovi z Erlachu.
Na konci 2. světové války byl zámek zdevastován ruskými zajatci, kteří zde očekávali na repatriaci. Jako zrádce je po příchodu Rudé armády postříleli. Po válce byla rozkradena a zničena část mobiliáře a v polovině roku 1947 byl ve východním předzámeckém křídle zřízen ženský tábor nucených prací. Vězněné ženy pracovaly převážně ve statcích a vinných sklepech. Celý zámek na dohled od „železné opony“ byl v době komunistické totalitní moci trvale devastován a nepatřičně využíván jako prostor pro výrobu, dílny a dopravu. Řada skladů a provozů byla v hlavní budově, v jízdárně byla zřízena sušárna tabáku a v roce 1964 bylo zdemolováno divadlo a vzniklo v něm parkoviště traktorů.
Postupná obnova zámku začala v průběhu sedmdesátých let minulého století a pokračuje dodnes. Řada prostor musí být ještě opravena a zpřístupněna veřejnosti. V roce 2014-2015 došlo díky fondům EU a úsilí Národního památkového ústavu k velkorysé obnově jízdárny a v původních historických obvodových zdech byla vystavěna prostorová replika pozdně barokního (klasicistního) divadla. V roce 2016 se veřejnosti poprvé představují privátní komnaty lichtenštejnských princezen v prvním patře zámku, v nichž je vystavována unikátní sbírka rodinných divadel z majetku Moravského zemského muzea.

Rezidenční funkce a ambice majitelů vytvořily v průběhu staletí mohutné sídlo, které poskytovalo dostatek prostoru pro knížecí dvůr a zároveň vyjadřovalo prestiž knížat z Liechtensteinu, jednoho z nejmocnějších rodů v podunajském prostoru. Celý zámecký areál včetně krajiny a staveb v okolí je natolik významnou památkou, že byl v roce 1996 zapsán do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
více  Zavřít popis alba 
  • 22.10.2016
  • 44 zobrazení
  • 0
kacenkaslivkova
Kateřina Slivková
Czech Republic, Praha
říjen 2017
neupraveno
#KateřinaSlivková#cestování#Praha
více  Zavřít popis alba 
  • 14.10.2017
  • 34 zobrazení
  • 0
vojtechbojda
více  Zavřít popis alba 
  • 5.5.2019
  • 32 zobrazení
  • 0
lorrie
více  Zavřít popis alba 
6 komentářů
  • 4.8.2018
  • 56 zobrazení
  • 1
martula74
  • 11.5.2019
  • 13 zobrazení
  • 0
lovehorseracing
více  Zavřít popis alba 
  • 21.4.2019
  • 31 zobrazení
  • 0
andulin009
více  Zavřít popis alba 
  • 2.3.2019
  • 34 zobrazení
  • 0
jiripol45
Hokejové kartičky OFS ze série 2013/14. Na fotkách tým Sparta Praha. #OFS#HockeyCards#HokejoveKarty#Sparta#Praha
více  Zavřít popis alba 
  • 19.4.2019
  • 5 zobrazení
  • 0
jiripol45
Hokejové kartičky OFS ze série 2013/14. Na fotkách tým Slavia Praha. #OFS#HockeyCards#HokejoveKarty#Slavia#Praha
více  Zavřít popis alba 
  • 19.4.2019
  • 3 zobrazení
  • 0
antipop
  • leden 2003 až duben 2019
  • 98 zobrazení
  • 0
zuzi-foto
  • 1.5.2018
  • 73 zobrazení
  • 0
zuzi-foto
  • 20.5.2018
  • 18 zobrazení
  • 0
zuzi-foto
více  Zavřít popis alba 
  • 24.5.2018
  • 20 zobrazení
  • 0
reklama