Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 1 531 výsledků (0,1002 sekund)

reklama
77 fotek, 19.12.2018, 69 zobrazení
6 fotek, 21.11.2017, 32 zobrazení
37 fotek, 9.10.2017, 147 zobrazení
13 fotek, 11.3.2018, 62 zobrazení
10 fotek, 25.6.2018, 17 zobrazení
77 fotek, 1.8.2017, 21 zobrazení
PERŠTEJN

Gotický hrad Pernštejn z poloviny 13. století stojí ve východním okraji Českomoravské vrchoviny, u osady Pernštejn, části městysu Nedvědice, který tvořil jeho podhradí. Stavba pánů z Pernštejna s jednoduchou bergfritovou dispozicí byla do 16. století několikrát přebudována a především rozšířena, přesto při přeměně na reprezentativní a pohodlné sídlo neztratila svou obranyschopnost, díky čemuž je Pernštejn řazen k nejvýznamnějším moravským hradům. Je památkově chráněn, v roce 1995 byl prohlášen národní kulturní památkou. Hrad je v majetku České republiky, je zpřístupněný veřejnosti a jeho správou je pověřen Národní památkový ústav.

V historických pramenech je první historická zmínka o hradu datována do konce 13. století, kdy se roku 1285 uvádí Štěpán z Pernštejna a Medlova. Byla to nepříliš rozsáhlá stavba s palácem a bergfritem, břitovou věží zvanou Barborka. Moc rodu z Pernštejna rostla a finanční možnosti též, na přelomu 15. a 16. století byla uskutečněna větší přestavba na reprezentační politické a správní centrum. Není známo, kde stavební úpravy začaly, snad byl nejdříve rozšířen palác a na jih od něj bylo vystavěno nové nádvoří. V 15. století byly dostavěny další obytné budovy a vnější hradební zeď. Na nově vybudovaném nádvoří vyrostla reprezentativní stavba s nejrozlehlejší místností na hradě nazvanou Rytířský sál. Pernštejn zakrytím věže Barborky získal výraz mohutné a pevné stavby.

Před příchodem druhé poloviny tisíciletí byly také rozšířeny hradby o účinné věže. Na Pernštejně se ale stavět nepřestalo. Sklípková klenba překlenula vstupní prostor v přízemí. Dále byla dostavěna, v blízkosti Černé brány, knihovna a několik obytných místností. Po obvodu jádra se nacházejí krakorce nejrozmanitějších tvarů nesoucí arkýře a ochozy, typické pro Pernštejn, díky čemuž mají vyšší patra větší objem a plochu než nižší podlaží. Nástěnné malby v ložnici, dětském pokoji a pokoji vychovatelky pocházejí asi z 60. let 18. století. Hradní kapli Obrácení sv. Pavla vymaloval roku 1716 František Řehoř Ignác Eckstein. Začátkem 18. století byla původní výzdoba Rytířského sálu doplněna štukovými reliéfy G. A. Corbelliniho. Hrad Pernštejn je zajímavý svým složitým stavebním vývojem a proměnou středověkého hradu v barokní moravskou zemskou pevnost, ceněné jsou také architektonické detaily a sochařská i malířská výzdoba. Hradu se také někdy říká „mramorový“ pro hojné využití místního nedvědického mramoru při jeho stavbě.

Jméno Pernštejn je nejčastěji spojováno s německým výrazem Bärenstein, v překladu „medvědí kámen“, v mineralogii také jantar. V podhradí totiž protéká říčka Nedvědička (podle medvědice - ve staročeštině nedvědice). Poněmčené názvy nejsou pro tuto dobu v českých zemích ojedinělé, byla to poměrně módní záležitost.
Největší vojenskou katastrofou Pernštejna bylo obléhání hradu Švédy v roce 1645. Tehdy přišla o svou horní část Hranolová věž. Při ostřelování přišla o své nejvyšší patro také věž nad třetí hradní bránou, které už pak nikdy nebylo zrekonstruováno. Hradu však obléhání Švédy paradoxně i prospělo, došlo k němu v údobí, kdy se do objektu již příliš neinvestovalo. Jeho odolnost prokázaná právě v roce 1645 totiž zapříčinila, že byl Pernštejn zařazen mezi udržované zemské pevnosti.

Počátky rodu pánů z Pernštejna sahají do druhé poloviny 13. století, kdy se příslušníci jedné z větví jihomoravského rodu pánů z Medlova rozhodli vybudovat na skalnaté ostrožně nad říčkou Nedvědičkou své nové sídlo - Pernštejn. Záhy pak odložili svůj původní predikát z Medlova a rod se podle svého nového sídla začal označovat z Pernštejna. Pernštejnům hrad patřil až do roku 1596, kdy jej Jan V. z Pernštejna musel prodat. Na hradě se následně vystřídalo několik majitelů. Hrad koupil Pavel Katarin z Kataru, od jeho synů získal Pernštejn koupí roku 1609 Adam Lev Licek z Rýzmburka, jehož vdova Ester Sejdlicová ze Šenfeldu si roku 1623 vzala hraběte Kryštofa Pavla z Lichtenštejn-Kastelkornu. Od Lichtenštejnů hrad koupil roku 1710 vládní rada František ze Stockhammeru, od roku 1798 byl v držení Ignáce Schröffela z Mannsberku. Jeho dcera Josefina se roku 1818 provdala za hraběte Viléma Mitrovského z Nemyšle. V držení rodu zůstal hrad do roku 1945. Protože Mitrovští neměli finanční prostředky na plánovanou romantizující přestavbu hradu, zachoval se dodnes v původní goticko-renesanční podobě.

Dne 2. října 1809 se, jako syn hospodářského správce hradu, narodil Antonín Emil Titl, český kapelník a hudební skladatel († 21. ledna 1882). Napsal mimo jiné i operu Die Burgfrau (Brno 1832) o Bílé paní pernštejnské.
V pátek 15. dubna 2005 okolo šesté hodiny začalo v bývalé sýpce (dnešním depozitáři) hořet. Jako první na místo dorazili hasiči z Nedvědice, po nich profesionální hasiči z Bystřice nad Pernštejnem a další jednotky z okolí. Povolaní hasiči byli v obtížné situaci, neboť nebylo možné se s těžkou technikou dostat na třetí nádvoří. V depozitáři bylo umístěno asi 800 předmětů, převážně obrazy a nábytek z 18. a 19. století. Cenné předměty byly vystavené v prohlídkových trasách, aby je mohli spatřit návštěvníci, proto nebyly požárem zasaženy.

Pověsti
V areálu hradu roste prastarý tis, ke kterému se pojí pověst. Ještě jako hůl jej zde před zahájením stavby Pernštejna zanechal starý pocestný, který nevěřil, že se stavitelům podaří na skále postavit hrad. Ti mu odpověděli, že nestaví z jeho víry, ale z kamene. Pocestného odpověď zarazila, zarazil svou hůl do země a prohlásil, že uvěří teprve, když se hůl zazelená. Během pokračující stavby se prý hůl ujala, zazelenala a vyrostl z ní statný tis. Od té doby se říká, že osud stromu je svázán s osudem hradu. Urve vichřice stromu větev, padne kus věže a proto byl strom odpradávna pečlivě ošetřován a chráněn. Zanikne-li tis, je s Pernštejnem konec.

O parádivé komorné a zrcadlu
Mladá dívka Eliška se neustále parádila, shlížela v zrcadle a zanedbávala své povinnosti. Když jednou chyběla na mši, všiml si toho starý mnich a šel ji hledat. Objevil ji opětovně u zrcadla. Připomněl jí, že zmeškala začátek mše, ale služka se na něj hrubě obořila. To kněze rozzlobilo natolik, že dívku proklel a ona se propadla do země. Od těch dob prý bloudí chodbami Pernštejna jako bílá paní. Zrcadlo, před kterým trávila parádivá Eliška tolik času, je od těch dob také prokleté. Která žena nebo dívka se do něj zadívá, do roka ztratí veškerou svou krásu. Existuje i jiná pověst, která říká, že bílá paní není komorná, ale šlechtična.

Bílá paní
Měla jí být (kromě komorné Elišky) kdysi statečná dcera hradního pána Žibřida (potomka uhlíře Věnavy či jeho syna Vojtěcha). Když byl hrad obléhán, rozhodl se jej hradní pán vydat bez boje. Odvážná dívka byla odhodlána plány otce zhatit, a tak ji zabil. Později se svého činu zhrozil a dal ji slavnostně pohřbít v kryptě hradní kaple. Pár dní po smutečním obřadu se chodbami začal procházet přízrak dívčí postavy. Nadobro prý zmizel až po smrti posledního potomka rodu Pernštejnů.
mezi hrady s plášťovou zdí.
30 fotek, říjen 2015, 53 zobrazení | krajina, příroda
Českolipsko a Máchův kraj

Stmívá se. Vysoký černovlasý muž v bělavém plášti s červenou podšívkou stojí na travou porostlé hradbě a hledí do kraje, který se ukládá ke spánku. Z tmavých údolí vychází chlad a vůně tlejícího listí. Měsíc pluje po hladině rybníka. Opodál kotví pískovcový koráb se zříceninou hradu Jestřebí. V dálce lze tušit val hraničních hor. Zadumaný Karel Hynek Mácha zvolna sestupuje z Bezdězu. V nocležné hospodě mu vyprávějí místní pověsti. Ráno vyráží dál. Na kamenitých a prašných cestách, uprostřed hradních zřícenin, v tmavých lesích se rodí Máj " první česká romantická báseň, jejíž "děj se koná u města Hiršberg (Doksy) mezi horami, na nichž hrady Bezděz, Pernštejn (Starý Berštejn), Houska a v dálce Roll (Ralsko) k východu, západu, poledni a půlnoci okazují".
Střední a jižní část Českolipska je dnes nazývána Máchovým krajem. Právem. Český romantický básník Karel Hynek Mácha prošel tento kraj křížem krážem. Na prašných cestách mohl potkávat látkami a sklem napěchované vozy formanů a v útulných hospůdkách se seznamovat s místními pověstmi. Časy se však mění. Z Hiršberského rybníka se stalo turisticky vyhledávané Máchovo jezero, vozy formanů nahradily nákladní automobily a útulnou hospůdku musíme na svých výletech dlouze hledat. Ale přes všechno, co nová doba do tohoto kraje přinesla, je tu stále krásně. Rybníky a jezera, písek a borovice... Zeměpisně je Českolipsko oním správným českým severem, severočeským pohraničím, krajem, jímž proniká část Českého středohoří a od severu chrání Lužické hory. Centrum Českolipska je vyplněno rozsáhlými plochami rybníků, které s okolní divukrásnou přírodou byly za první republiky turisty nazývány severočeskou Riviérou. Romantika v tvářnosti kraje se tu stále snoubí s romantikou skal a hradních zřícenin, jichž tu dějiny nakupily 64, množství na tak malé ploše nevídané. Celé Českolipsko pokrývají lesy " na horách jehličnaté a smíšené, v podhůří bory a v dolinách a na vyvřelinách překrásné bučiny. Vždyť turistika tu přímo kvete. Co tedy zhlédnout dříve" Přírodu či kulturně historické památky" A kde začít" Je toho tolik. Nezáleží na tom, kam se vydáme ny výlet; všude nalezneme mnoho turisticky zajímavého.
65 fotek, květen 2011 až srpen 2012, 332 zobrazení | moje fotozprávy
Vlahý nebo spíše horký letní podvečer v úterý 21. srpna. Dolní část Masarykova náměstí v Boskovicích na Blanensku před mohutným chrámem sv. Jakuba Staršího z roku 1348 se začalo plnit lidmi s turistickým vybavením. Na zádech batohy, mnozí měli v rukou dnes velmi moderní trekingové hole. Na prostranství stály též dva větší osobní automobily s přívěsy. Co se dělo?
Historické město Boskovice bylo druhou zastávkou dvanácté pěší pouti společnosti cyrilometodějské na staroslavný moravský Velehrad. Přišli sem poutníci jednoho z osmi takzvaného severozápadního proudu, jenž vyšel v pondělí 20. srpna po poledni o 13. hodině z Vítochova u Bystřice nad Pernštejnem, kde je unikátní kamenný kostel svatého Michaela z roku 1238. Poutníky vede Jáhen Ladislav Kinc z Prosetína. Trasu tvoří Radešínská Svratka, Vítochov, Vír, Olešnice, Letovice, Boskovice, Ruprechtov, Milonice, Boršice a cílové místo Velehrad. První noc věřící strávili v Olešnici na Moravě a nyní se objevili v Boskovicích. Proč právě zde? Přišli uctít památku člověka světového významu, jenž se zde 17. prosince 1919 narodil, v roce 1938 maturoval na zdejším gymnáziu a poslední roky svého života strávil v Římě po boku papeže Jana Pavla II. Byl to významný jezuitský kněz, profesor římských univerzit a vědec zabývající se východními duchovními proudy. Zemřel ve věku nedožitých 91 let v Římě 16. dubna 2010.
Více místostarostka Boskovic Ing. Jaromíra Vítková: „V lednu jsem projednávala s Mons. P. Janem Peňázem ve Křtinách spolupráci na projektu Duchovní dědictví Boskovicka. Tenkrát mi připomenul konání dvanácté pouti na Velehrad a zda by bylo možno průvod oficiálně v Boskovicích přivítat. Ve spolupráci s Orlem jednotou Boskovice (ta v rámci své činnosti mimo jiné pořádá zájezdy, výstavy a setkání k výročí osobností) , Maticí velehradskou a Mons. P. Janem Peňázem ze Křtin jsme připravili projekt, získali jsme dotaci z grantového systému města na výstavu k úmrtí Tomáše kardinála Špidlíka, ta se uskuteční letos v říjnu a na zhotovení korouhve. Námět navrhla Mgr. Martina Oujeská. Z jedné strany je na žlutém podkladu nápis Město Boskovice a znak města, jímž je dle dávné pověsti sedmizubý hřeben. Vše je doplněno siluetami kostela svatého Jakuba Staršího a staroslavné Baziliky velehradské. Druhá strana má stejný barevný podklad a dominuje jí kardinálský znak, český a latinský nápis Z celého srdce, dole faximile podpisu Tomáše kardinála Špidlíka. Po obvodu obou stran korouhve je modlitba Ignáce z Lovoly (Španěl, jenž se stal zakladatelem řádu Jezuitů). Korouhev nám nový místní kaplan, jenž v Boskovicích pracuje od prvního srpna, Mgr. Martin Kohoutek dnes požehnal. Orel jednota Boskovice bude relikvii používat při významných událostech, vzpomínkových akcí na Tomáše kardinála Špidlíka a na výstavách v Muzeu Boskovicka.. Poutníkům, jichž je asi kolem stovky, jsme pak připravili malé pohoštění a místní farníci si některé rozebrali na noc domů. Ostatní věřící přespali na faře.“
Druhý den ve středu 22. hned časně ráno proběhly v kostele ranní modlitby, chvály a hned potom se průvod poutníků za sborového zpěvu, modliteb a přímluv vydal od chrámu svatého Jakuba Staršího přes Masarykovo náměstí na Bělou, které se lidově říká Mazurie. Zde se uskutečnila krátká zastávka u bíle omítnutého domu s číslem 10/836, kde se Tomáš kardinál Špidlík na počátku minulého století narodil. Opět se ujala slova místostarostka Boskovic Ing. Jaromíra Vítková: „Milí poutníci, tady je slíbená zastávka u rodného domku Tomáše kardinála Špidlíka. „Představuji Vám PhDr. Helenu Janíkovou, která je praneteří kardinála Špidlíka a prosím ji o několik slov.“ „Drazí přátelé, vážení poutníci, milé děti. Krásné dobré ráno všem. Dovolím si Vás přivítat na místě, jež je mému srdci velmi drahé. Jedná se o rodný dům Tomáše kardinála Špidlíka. Pamatuji ještě na svou prababičku, jak tu žila a obětavě se starala o svého invalidního manžela, tři děti a vedla celé hospodářství. Nikdy neztrácela duchovní sílu a optimismus. Dobré vlastnosti po ní nejmladší syn Tomšík podědil. Podařilo se jí navštívit v Římě milovaného syna a do konce života na tyto vzácné chvíle vzpomínala. Přeji Vám krásné putování, spoustu úžasných prožitků. Až budete v cíli cesty na Velehradě u sarkofágu, kde odpočívá Tomáš kardinál Špidlík, vězte, že budu v myšlenkách s Vámi. Klidnou cestu a šťastný návrat do Vašich domovů.“ Poté si všichni svorně zazpívali a za modliteb Růžence se pomalu vydali na další pochod dávnou poutní cestou po „staré valchovské“ vzhůru do kopců Drahanské vrchoviny. Čekaly je další kilometry krásnou lesnatou krajinou do Mariánského poutního místa Sloup v Moravském krasu, jehož historie se píše již 250 let. Po krátkém odpočinku pokračovali do Ruprechtova ke kostelu svatého Václava z roku 1946, kde pro ně druhá etapa procesí skončila.
Do velehradského cíle dorazí poutníci ze všech osmi proudů v sobotu 25. srpna dopoledne. Duchovní téma letošního ročníku je „Devět plodů Ducha svatého.“ V 10.30 proběhne uvnitř velehradské baziliky obnova zasvěcení a o hodinu později bude následovat mše svatá sloužená biskupem Vojtěchem Cikrlem.
Více: http://www.jaromiravitkova.cz/
41 fotek, 1.6.2017, 46 zobrazení
20 fotek, 16.12.2016, 39 zobrazení
22 fotek, 3.11.2015, 97 zobrazení
9 fotek, 3.2.2016, 115 zobrazení
90 fotek, duben 2012 až březen 2017, 286 zobrazení
30 fotek, 1.11.2016, 51 zobrazení
33 fotek, 19.2.2016, 77 zobrazení
33 fotek, 17.2.2016, 38 zobrazení
5 fotek, 16.9.2015, 8 zobrazení
6 fotek, 5.11.2013, 170 zobrazení

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.

Partneři

Visa Mastercard Maestro American Express Visa Electron