Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 1 142 výsledků (0,1849 sekund)

reklama
121 fotek, únor 2010, 59 zobrazení | zvířata
22 fotek, 8.2.2016, 116 zobrazení | krajina
Podmínky pro pohyb na lyžích, ať už sjezdových nebo běžkách, byly na počátku února v Orlických horách dost omezené.
39 fotek, 17.2.2016, 86 zobrazení | děti
Ve středu 17. února 2016 celá naše třída prožila projektový den ve školní knihovně. Úkolem bylo vytvořit knížku a sepsat do ní, co jsme se dověděli o autorovi, kterého si každý z nás vybral z nabízeného seznamu. Byli zde autoři básní, prózy i divadelních her od počátku národního písemnictví do 19. století. Já osobně jsem měl Vítězslava Hálka, ale byli tam i jiní, např. Komenský, Hus, Karel Havlíček Borovský apod. V pondělí 22. února budeme svou práci prezentovat před třídou. Martin Kratochvíl, VIII. A. Foto Anna Chocholová.
7 fotek, říjen 2015 až únor 2016, 23 zobrazení
V tzv. "Přestupním terminálu Třebíč" byly v létě roku 2015 (cca 1 - 2 měsíce po zprovoznění samotného "terminálu") instalovány sloupky bránící vjezdu "nepovolaných" vozidel do prostoru tohoto tzv. terminálu. Ale počátkem října (někdy mezi 3. a 6. říjnem 2015) došlo k poškození jednoho ze sloupků. Trvalo téměř čtyři měsíce (!!!), než byly sloupky opět uvedeny do provozu (k čemuž došlo někdy mezi 31. lednem a 4. únorem 2016)...
16 fotek, 2.2.2016, 37 zobrazení
Archeologové učinili významné objevy na zámku.

Národní památkový ústav v Plzni již delší dobu provádí archeologický výzkum ve vstupních prostorách zámku. Vedoucí výzkumu je Marcela Waldmannová, kterou jsem požádal o bližší informace: „ Provádíme záchranný archeologický výzkum v průjezdu hlavního vstupu do zámku. Jedná se již o třetí etapu jedné stavební akce. První etapa proběhla již na podzim roku 2014, kdy byla odkryta a vykopána tzv. „vlčí jáma“. Jako součást obranného systému hradu a zámku se nacházela za někdejším padacím mostem a byla nejméně tři metry hluboká. Od ní až na nádvoří probíhala druhá etapa výzkumu. Poslední, třetí, probíhá v současné době. Vycházelo se z toho, že v průjezdu byly v mocnosti skrývky potřebné pro novou dřevěnou podlahu veškeré starší situace odstraněny již při úpravách na konci 19. a v průběhu 20.století. O to větší bylo překvapení z nálezů z prostoru průchodu do severovýchodního parkánu, kde nyní kopeme. Z důvodu vybudování bezbariérového přístupu se zde snižuje podlaha. V této mocnosti jsme objevili důležité nálezové situace z počátků osídlení ostrožny. Jde o doklady ohrazení dřevo-hlinité zástavby dvorce z počátku 13. století či ještě starší, tedy ještě z doby před budováním kamenného gotického hradu. Z vrstev o mocnosti cca 60 cm, které překrývaly tuto nejstarší situaci, byl získán velice bohatý a důležitý soubor zlomků keramiky z průběhu celého 13. století, tedy opravdu z počátků budování biskupského hradu. Máme v ruce nejcennější nálezy, pokud pomineme vykopávky ze staršího pravěkého osídlení. Z těchto vážných důvodů se archeologický výzkum protáhl a bude ukončen v průběhu měsíce února.“ dodala na závěr M. Waldmannová.
Pak začnou stavební úpravy prostoru – vykopávky budou překryty novou podlahou. Poté již nebude nic bránit návštěvníkům zámku využívat tyto prostory.
Dvě plné přepravky vzácných nálezů,budou převezeny do Plzně k podrobnému zkoumání. Fotografie z výkopových prací a část vystavených úlomků vzácné keramiky naleznete zde.
71 fotek, 6.2.2016, 77 zobrazení | krajina, města, příroda
Východiskem jsou Hradčany nad Ploučnicí. Nad obcí se nachází Hradčanská vyhlídka. Podezřele podobné album je na:http://hanama.rajce.idnes.cz/2016-02-06_Hradcany_u_Ralska

Píšou info: Vznik obce a od roku 2006 města Ralsko se datuje od počátku roku 1992, resp. od prvních voleb v únoru 1992. Název města je odvozen z názvu předchozího územního zřízení, kterým byl Vojenský újezd Ralsko.

Město Ralsko leží na jihovýchodě okresu Česká Lípa, na území bývalého vojenského výcvikového prostoru Ralsko, opuštěného sovětskou armádou, v průměrné nadmořské výšce 331 metrů. Ralsko patří rozlohou 171 km? k obcím s největší rozlohou v Česku (po Praze, Brně a Ostravě 4. největší obec i město. Hlavním sídlem novodobé obce je bývalé město Kuřívody, po němž zdědila status města. Název Ralsko není názvem žádné sídelní části dnešního města, ale dominantního kopce a hradu, nacházejících se na hranici jednoho ze severních výběžků území města, a bývalého vojenského výcvikového prostoru.

Ve městě Ralsko žije v současné době necelých 1800 obyvatel v celkem 9 místních částech: Boreček, Horní Krupá, Hradčany, Hvězdov, Jabloneček, Kuřívody, Náhlov, Ploužnice, Svébořice
125 fotek, únor 2016, 590 zobrazení
Za mého mládí jsme se báli prolézat vojenský újezd Brdy. Není divu, kdo někde něco porušil, musel se smířit s tím, že ho vyhodí ze školy nebo z učňáku a jeho rodiče budou ještě popotahováni v jejich zaměstnáních. Tak jsme se v sedmdesátých letech na vandrech ve vojenských Brdech pohybovali jako nefalšovaní partyzáni. Prolezli jsme si tehdy (vojenské, velké, centrální aj. nazývané) Brdy skrznaskrz. Našli jsme paroží jelenů, různou munici a dokonce i zbytky havarovaného vojenského letadla. V osmdesátých lech už jsme se tolik nebáli a potkávali ve vojenských lesích stále více podobných dobrodruhů či zvědavců. Zlom nastal po roce 1989, kdy prezident Havel prohlašoval, že musí skončit Varšavská smlouva a NATO. Vojenské Brdy byly stále více ilegálně navštěvovány lidmi všech zájmů: trampy, turisty, houbaři, cyklisty a stále více běžkaři na lyžích. Vojáci hlídali už jen cílové plochy a v podstatě pohyb lidí po zbylém vojenském újezdu tolerovali. Jasně, že byly rozdíly „kdo“ a „koho“. Mezi vojáky a trampy panovaly dobré vztahy, takže leckterým trampům se po zrušeném vojenském újezdu stýská. Vždy jsem si říkal, jaké by to bylo, kdyby v Brdech vojáci nebyli... Od počátku roku 2016 je vojenský újezd Brdy zrušen, ale nadále v území zůstávají některé vojenské objekty a zakázané prostory. První únorový víkend 2016 jsem si tedy prošel některá místa bývalého vojenského újezdu, abych se na vlastní oči přesvědčil co se tam děje. Pár lidí jsme potkali, ale totéž už bylo dávno před zrušením újezdu. Akorát tam více jezdí složené hlídky vojenské a státní policie, které kontrolují zda lidé chodí jen po povolených cestách. To je dobře, protože my trampové tam máme svoje pěšinky a campy, kde je aspoň klid od mastňáků. Pochopitelně jsem měl foťák, takže přináším nějaké fotky z víkendu od pátku do neděle:
101 fotek, 11.9.2016, 72 zobrazení | architektura, dokumenty, lidé
mimořádně zpřístupněno pro Dny evropského dědictví 2016 - 11. 9.
Koncem 80. let 19. století bylo rozhodnuto o výstavbě Justičního paláce s vězením na Všehrdově ulici, výstavba probíhala v letech 1891 – 1897. Podnětem k tomuto záměru byla existence dvou soudů v Uherském Hradišti a požár věznice ve Františkánské ulici v roce 1891. Zároveň s realizací tohoto komplexu bylo dotvořeno Palackého náměstí výstavbu tří domů pro advokáty a výstavbou hotelu Grand.
Věznice v Uherském Hradišti je areál s pohnutou historií. V počátcích první Československé republiky zde byli izolováni dělníci usilující o lepší sociální práva. Za 2. světové války používali vězení Němci jako vazební věznici pro věznění politických vězňů před transportem do koncentračních táborů. V roce 1945 se v Justičním paláci konaly mimořádné lidové soudy, které byly zřízeny při každém krajském soudu. Souzeni byli kolaboranti a přímo na nádvoří věznice se konaly veřejné popravy oběšením. Prvního února 1949 byla provedena reforma veřejné správy. Soudní kraje měly identické území jako kraje politické. Uherské Hradiště však mělo hluboko zakořeněnou tradici krajského města, proto i když byl krajským městem Gottwaldov, byly v Uherském Hradišti zřízeny významné krajské úřady (finanční krajský úřad, krajský archiv) a také zde bylo ponecháno sídlo krajského soudu s věznicí. Pro věznici započala neslavná komunistická „grebeníčkovská“ etapa. Do hradišťského vězení byli sváženi hlavně zemědělci ze vsetínska, kteří se bránili zabavení svého majetku a byli zde při výsleších týráni způsobem, který si v ničem nezadal s vyšetřovacími metodami gestapa. Dosvědčují to svědectví těch, kteří tamní hrůzou prošli, i zápisy z úředních protokolů.
Justiční palác s vězením sloužil svému účelu až do roku 1960. V tomto roce opět proběhla reforma veřejné správy. Byl ustanoven Jihomoravský kraj s krajským městem Brno a krajské vězení bylo přestěhováno i se soudem do Brna. Vězeňský trakt je již dlouhá desetiletí opuštěný a čeká na nové využití.
57 fotek, 23.4.2011, 177 zobrazení
Historie krytu se začala psát v době 2. světové války. Doposud se nepodařilo a s velkou pravděpodobností se ani z důvodu zničení nikdy nepodaří nalézt archiválie nacistického úřadu Tiefbauamt Brünn (Hlubinný stavební úřad Brno), jenž s velkou jistotou od konce roku 1943, anebo nejpozději v následujícím roceřídil přípravné, odstřelovací a stavební práce v geologicky obtížném skalnatém terénu pod hradem a někdejší barokní pevností Špilberk, na jejichž základě byl užv polovině listopadu roku 1944 – v době prvního velkého spojeneckého náletu na Brno – brněnským německým a snad i českým občanům, německé protiletecké policii a pravděpodobně také některým složkám wehrmachtu k dispozici zřejmě ještě ne zcela dokončený protiletecký kryt.

Na zachovalé, ale bohužel nedatované fotografii z výše uvedených let, která se nachází ve fondech Archivu města Brna, je vidět rozestavěný vstup do objektu, který je zajištěn pouze velkými dřevěnými kládami, nad nimiž se nachází cedule s hornickým symbolem, dvěma zkříženými kladivy, a německým i českým nápisem s hornickým pozdravem „Glück auf!“, „Zdař Bůh!“. Nad touto cedulí se vedle provizorního dřevěného sloupu s přívodem elektřiny nachází větší cedule s označením účelu stavby a úřadu, který ji zajišťoval – Luftschutzstollenbau (Stavba štoly protiletecké ochrany) a Tiefbauamt Brünn.

Je přitom velmi pravděpodobné, že dokumentace úřadu Tiefbauamt Brünn byla ke konci války spolu s veškerou stavební agendou města za roky 1851-1945 umístěna v blízké obci Pozořice ležící na východ od Brna, kde při bojích o město na konci dubna 1945 kompletně shořela.

Bližší informace nepřinesla ani prosba o důslednou rešerši v Bundesarchivu Bundesrepublik Deutschland (Spolkovém archivu Spolkové republiky Německo), kde by se snad hypoteticky určité informace k výstavbě protileteckých krytů v Brně mohli nalézat. Zásadní otázkou tu je skutečnost, z jakých finančních zdrojů byly protiletecké kryty v Brně financovány – zda-li z protektorátních, anebo, pro větší podíl německého obyvatelstva v Brně, z německých nacistických úřadů.

Důležité východisko pro výzkum představuje dosavadní výzkumná a publikační práce badatele Aleše Svobody, jejímž výstupem jsou tři díly knihy Brněnské podzemí (Brno 2001, 2003, 2004). Autor mylně datuje počátky výstavby krytu pod Špilberkem, a to do počátku dvacátého století. Přesto se v jeho bádání nachází mnoho podstatných informací týkajících se výstavby protileteckých krytů v prostoru kopce Kraví hory, jež lze analogicky použít i při obtížném pokusu rekonstrukce stavby krytu pod Špilberkem v závěrečné fázi války.

Na základě těchto výzkumů lze předpokládat, že organizací výstavby všech protileteckých krytů v centru města byly kromě úřadu Tiefbauamt Brünn pověřeny také specializované vojenské jednotky Luftschutz (Protiletecká ochrana) a pracovní síly sdružené v instituci Technische Nothilfe (Technická nouzová pomoc). V ní byli nasazeni především čeští odborníci a hlavně studenti středních škol formou nucených prací.

Tehdejší stavební technologie spočívala na principu postupného navrtávání a odstřelování skalního masivu. V místech odstřelů se hloubily chodby, kam byly k fyzicky velmi náročné práci nasazeny možná až stovky českých studentů ročníku 1927. Jejich úkolem bylo vybudovat soustavu pravoúhlých chodeb s několika vstupy a nouzovými východy s dobrým odvětráním a systémem sociálního zázemí.

Brňané žijící v centru města se v krytech pod Špilberkem a pod Kraví horou schovávali při třech spojeneckých náletech v závěru roku 1944, počátkem dubna 1945 a při osvobozování města ke konci dubna tohoto roku. V krytu na Husově ulici se mohlo ukrývat téměř pět set osob z řad Brňanů, protiletecké policie (Luftschutz) a pravděpodobně i některých složek wehrmachtu.

Pozoruhodnou epizodu po osvobození Brna představuje využití krytu v krátké době poválečné polodemokracie. Po půl roce od ukončení války, v doběvšeobecné obnovy běžného života a také v atmosféře odklízení trosek mnoha domů, které byly ve městě zničeny, podali dva místní obchodníci s vínem žádost o pronájem prostorů v bývalém krytu na Husově ulici. Těmito muži byli třiačtyřicetiletý Hermann Löwy, jenž tuto živnost v Brně provozoval už ve třicátých letech, a jeho společník třicetišestiletý Karel Šmíd.

Jejich podnikání bylo velmi úspěšné, zaměstnávali přibližně deset lidí a zásobovali moravskými, maďarskými a francouzskými víny nejen Brno ale i krkonošské hotely. Na jejich velkoobchod byla uvalena národní správa už dva dny po „Vítězném únoru“, 27. února 1948.

Poté převzala objekt Československá lidová armáda. Ta tyto prostory v naprostém utajení přebudovala na protiatomový bunkr, který nesl krycí označení „10-Z“. Objekt byl prioritně určen pro místní komunistickou nomenklaturu, místní velení Civilní obrany s kapacitou až pětset osob. Prostory byly dozděny cihelnou vyzdívkou, štoly byly prodlouženy a patrně také rozšířeny dalšími spojovacími chodbami. Úprava vstupu měla eliminovat účinky tlakových vln, celý prostor byl vybaven tehdy dostupnými technologiemi, které jsou dodnes zachovány v unikátním stavu.

Celková délka chodeb včetně nouzových východů tu dosahuje téměř 600 metrů, nejdelší střední štola zasahuje pod špilberský kopec od úrovně Husovy ulice do vzdálenosti 126 metrů a kryt má 65 místností na 1.500 metrech čtverečních. Na konci nejdelší chodby byl zřízen vodní rezervoár o objemu 50 m3. Pozoruhodné technické památky z padesátých let tu představují zvláště 60kW škodovácký generátor elektřiny, systém filtrace vzduchu a spojovací ústředna. Uvedení do provozu objektu „10-Z“ se uskutečnilo v roce 1959 a kromě několika cvičných poplachů nebyl nikdy využit.

Objekt předala Armáda České republiky v roce 1993 Magistrátu města Brna. Protiatomový kryt postupně chátral, přestal být pravidelně větrán, proti nezvaným návštěvníkům byly zabezpečeny jeho vstupy. V roce 2014 podepsal magistrát smlouvu o využití krytu s obecně prospěšnou společností, která připravuje zpřístupnění 10-Z. Hlavním smyslem projektu je učinit z původně vojenského prostoru místo setkávání a interaktivní expozici.

PhDr. Miroslav Jeřábek, Ph.D.
97 fotek, 18.1.2016, 48 zobrazení
Galerie výtvarného umění v Ostravě (GVUO), příspěvková organizace Moravskoslezského kraje, v rámci letošního 90. výročí od založení Domu umění připravila výstavu Sto děl z GVUO. Výstavu v úterý 19. ledna zahájil ředitel GVUO Jiří Jůza spolu s náměstkem hejtmana MSK Slavomírem Recmanem.

Galerie výtvarného umění v Ostravě byla založena v roce 1952 jako Krajská galerie. Od svého počátku sídlí v Domě umění na Jurečkově ulici, který byl otevřen 13. května 1926 Spolkem pro vystavění a udržování výstavního pavilonu v Moravské Ostravě. Budova ostravského Domu umění je památkově chráněna od roku 1958.

Galerie výtvarného umění v Ostravě pečuje o konvolut evropského umění, českého umění 19. a 20. století a soubor kresby a grafiky, které dohromady čítají přes dvacet tisíc uměleckých artefaktů. Galerie vystavuje své umělecké kolekce právě v budově Domu umění, který spravuje. Sbírky Galerie umění jsou natolik kvalitní a rozsáhlé, že ji řadí k pětici nejvýznamnější galerií v České republice.

Expozice výstavy Sto děl z Galerie výtvarného umění v Ostravě představí stovku uměleckých děl ze sbírek GVUO v průřezu staletí. Vedle sebe tak návštěvníci uvidí mistry evropského umění 15. a 16. století. Prezentovány zde jsou kresby malby, i objekty. K vidění jsou příklady evropského umění v rozmezí 16., 17., 18. a 20. století a rovněž české umění 19. a 20. století.

Výstavu pak uzavírají artefakty umělců, kteří zastupují české umění 60., 70. i 80. let 20. století, a umělecká generace 90. let 20. století. Součástí výstavy budou také akvizice z loňského roku, mezi něž patří například Daniel Balabán a Hugo Dematrini.

„V době vzniku měla galerie 122 děl, již za Aloise Sprušila narostl počet akvizic na 2100 položek. V současné době se jedná o téměř 20 000 položek. Dům umění zůstal svými prostorovými možnostmi nezměněn. Lze jen doufat, že sté výročí Domu umění již proběhne v nových prostorách, které umožní představit celou část mimořádné sbírkové kolekce GVUO,” konstatoval ředitel GVUO Jiří Jůza a kurátor výstavy.

Další kurátoři výstavy: Renata Skřebská, Gabriela Pelikánová, Jan Kudrna. Texty: Jiří Jůza, Renata Skřebská. Grafické řešení: Concept, Jiří Šigut. Vzdělávací programy: Marcela Pelikánová, Jana Sedláková. Překlady, propagace, PR: Kateřina Mertha.

Při příležitosti výstavy byla vydána stejnojmenná publikace v češtině i angličtině. V publikaci jsou k vystavovaným sto dílům doprovodné texty, které připravili: Petr Beránek, Jiří Jůza, Gabriela Pelikánová a Renata Skřebská. Výstavní katalogy jsou v prodeji na pokladně Domu umění v české verzi za 160 Kč a v anglické verzi za 600 Kč.

Komentované prohlídky výstavy se uskuteční vždy ve středu: 27. ledna, 3., 10., 17. a 24. února, 2., 9. a 16. března v 16.30 hodin v Domě umění.

/ přejato ze Seznam.cz, J.Zajíce Vaše zprávy /

Foto : Hana Papežová - Kolářová
50 fotek, 15.7.2015, 83 zobrazení | architektura, cestování, dokumenty, koníčky, ostatní
ALB851 Zámek Častolovice se nachází v městysu Častolovice v okresu Rychnov nad Kněžnou.
Tvrz
Počátky šlechtického sídla v místech dnešního zámku sahají do období kolem poloviny 13. století, kdy nejspíše Častolov, pocházející z rodu Ronovců založil tvrz, vystavěnou pravděpodobně v místech dnešního kostela sv. Víta v lokalitě Na Skalce, která nesla právě jeho jméno. S jistotou je jako majitel Častolovic doložen k roku 1342 Půta nejstarší z rozrodu Drslaviců, který používal predikátu z Častolovic. Jeho sídlo se již nacházelo v místech dnešního zámku. Půtovská tvrz byla postavena v močálech na dřevěných pilotech. Tehdy na jeho žádost Jan Lucemburský udělil vsi Častolovice privilegia městečka. Na tvrzi se později vystřídali Půtovi potomci. Pánové z Častolovic zastávali významné funkce u dvora českých králů z rodu Lucemburků. Půta nejstarší (+ 1397) působil ve funkci hejtmana braniborského, lucemburského a lužického. Jeho syn Půta mladší příseděl u zemského soudu a poslední majitel Častolovic z tohoto rodu Půta III. nejmladší se účastnil čáslavského sněmu a sloužil králi Zikmundovi. Po Půtově smrti v roce 1435 spravovala jeho statky v době nezletilosti Půtových dcer jeho matka Anna kněžna Osvětimská (+1454), která Častolovice v roce 1440 prodala Hynku Krušinovi z Lichtenburka. Ten je v roce 1454 prodává zemskému správci Jiřímu z Poděbrad a Kunštátu. Tak se Častolovice stávají součástí litického panství. Po Jiřího smrti byly Častolovice v držení jeho syna Jindřicha, knížete Minsterberského, který panství v roce 1495 prodal za 25000 kop grošů mocnému Vilému z Pernštejna, nejvyššímu hofmistru království českého. Tak byly Častolovice přičleněny k pernštejnskému panství Potštejn. Po Vilémovi byli jeho držiteli jeho synové Vojtěch a Jan a posléze Janův syn Jaroslav. Ten pro svoje finanční problémy Častolovice prodal v roce 1556 rýnskému kurfiřtovi Arnoštovi. Ten v rámci postupného rozprodávání svého majetku Častolovice zapsal za dluh 4796 kop grošů Jindřichu z Regeru. Ten zřejmě provedl částečnou úpravu za pánů z Kunštátu a Pernštejnů zpustlé tvrze. V roce 1570 ale Častolovice pro dluh 6100 kop grošů postupuje královskému prokurátorovi Albrechtu Bryknarovi z Brukštejna. Ani v jeho držení, ale nezůstávají příliš dlouho, jelikož již o pět let později je Albrecht prodává císaři Maxmiliánovi II., díky opoždění zápisu do desk zemských jsou Častolovice opět pro dluh 18500 kop grošů postoupeny roku 1577 Rudolfu II. Na krátký čas se tak stávají komorním panstvím. Ale téhož roku je od komory kupují bratři Jan, Jiří a Vilém z Oppersdorfu za 11500 kop grošů. Postupně se podíly dostávají do rukou syna Jiřího z Oppersdorfu Friedricha (Bedřicha), který se po smrti posledního z výše jmenovaných bratří, Viléma roku 1588 stává jediným majitelem Častolovic.
Zámek
Jelikož toto dědictví jistě nesplňovalo standardy bydlení pozdně renesančního šlechtice, zahájil Friedrich z Oppersdorfu stavbu renesančního zámku. Jednalo se o čtyřkřídlou stavbu kolem téměř čtvercového nádvoří s patrovým panským křídlem a protějším přízemním hospodářským zázemím. Po smrti Oty z Oppersdorfu (syna Friedricha z Oppersdrofu a Magdalény z Donína, jejichž erby jsou na zámku umístěny nad průchodem do zámeckého parku) roku 1646 se stal do roku 1658 poručníkem jeho nezletilých dětí na Častolovicích František Karel Libštejnský z Kolowrat. Po dosažení zletilosti a bratrově smrti se Častolovic ujal Otův syn Jan Václav, po jehož smrti v roce 1676 byla poručnicí nad panstvím za nezletilé syny určena jeho žena Anna Eleonora rozená z Kolowrat. V roce 1682 si její synové Jan Václav, Jan Josef a Jan Eusebius Rudolf statky po otci rozdělili. Častolovice připadly toho času ještě nezletilému Janu Rudolfovi. O dva roky později padlo rozhodnutí statky prodat. Tak byly Častolovice Janem Václavem a Janem Josefem v zastoupení jejich nezletilého bratra v roce 1684 prodány Tomáši Černínu z Chudenic. Od něj po deseti letech panství kupuje nejvyšší purkrabí pražský Oldřich Adolf Vratislav, říšský hrabě ze Šternberka. Od roku 1694 již Častolovice z držení toho starého českého panského rodu nevyšly. Roku 1701 vytvořil Adolf Vratislav ze svých panství Zásmuky a Častolovice tzv. fideikomis (tedy nedělitelné, nezcizitelné rodinné panství). V roce 1942, poté co se Leopold Sternberg přihlásil společně s dalšími představiteli české šlechty otevřeně k české národnosti, byl zámek zabrán Němci. Po válce se sem rodina Sternbergů vrátila, manželka Leopolda Sternberga Cecilie Reventlow - Criminil zde provedla některé úpravy a opravy, po únorovém převratu roku 1948 se rodina rozhodla emigrovat do USA a na Jamajku. Zámek se stal majetkem státu, v jehož držení zůstal až do roku 1992, kdy byl v rámci restitucí navrácen původním majitelům, tedy rodině Sternbergů. V současnosti je zámek v majetku Franzisky Diany Sternbergové - Phipps.
Text převzat z Wikipedie:
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Castolovice_%28z%C3%A1mek%29
94 fotek, 4.9.2016, 90 zobrazení
Veletržní palác
Klenot české funkcionalistické architektury, původně určený pro konání veletrhů, je sídlem Národní galerie v Praze od roku 1976. Palác byl postaven v letech 1925 až 1928 podle návrhu architektů Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla – v té době jako největší stavba svého druhu na světě. Tehdy sloužil společnosti Pražské vzorkové veletrhy, po druhé světové válce se pak stal palác sídlem několika společností zabývajících se zahraničním obchodem. Do historie budovy se výrazně zapsal 14. srpen 1974, kdy byla téměř zničena obrovským požárem, jehož likvidace trvala až do 20. srpna. V roce 1976 bylo rozhodnuto o jeho rekonstrukci, která trvala velmi dlouho – kompletní oprava budovy byla dokončena až v 90. letech.

Dům bývalé Dělnické úrazové pojišťovny z paláce YMCA
Úrazová pojišťovna dělnická pro Čechy. Státní plánovací komise. Úřad městské části Prahy 7. Finanční úřad pro městské části Praha 6 a Praha 7. A Česká konsolidační agentura. Všechny tyto instituce se vystřídaly v monumentální a monumentalistické budově o více než sedmi stech místností nedaleko Strossmayerova náměstí. Tři posledně jmenované úřady sdílí kanceláře v současnosti společně, vlastníkem objektu je však právě Česká konsolidační agentura.
Průčelí paláce, obracející se směrem k Vltavě, zdobí alegorické sochy Josefa Mařatky nad hlavním vchodem. Postavy představují, stylově, pracovníky v dělnických profesích. Umělecky nejvýznačnější je nárožní část objektu obracející se k tramvajové zastávce Nábřeží kpt. Jaroše. Je tu uplatněno vertikální členění fasády s výraznými okny a výtvarnými prvky, včetně pamětní tabulky.
I interiéry byly náležitě vybaveny, stěny jsou obloženy leštěným mramorem a žulou, z venku vápencem. Železobetonovou budovu navrhl význačný český architekt té doby ing. Arch. Jaroslav Rössler, žák Jana Kotěry. Postavena byla v letech 1926–1929.
Vstupní hala z pohledu od hlavního vchodu
Páternoster je tady situován naproti hlavnímu vchodu z nábřeží, tedy symetricky v samém centru budovy. Informace o původním výtahu bohužel nemám k dispozici, důležité však je, že dnešní páternoster je ze vzhledového hlediska částečnou kopií původního zařízení. Vyrobila ho firma Kone v roce 1996.

Historie Obecního Domu
Roku 1903 proběhla architektonická soutěž, v níž byly odměněny tři návrhy: architektů Dryáka, Pospíšila a Balšánka. Největším úskalím pro architekty bylo zadání. Měli navrhnout stavbu honosnou a reprezentativní, ale nákladem pokud možno malým. Nelze se divit, že za této situace se ani ve druhém kole nepodařilo vybrat vítěze. Městská rada se nakonec 14. srpna 1903 usnesla, že zpracováním projektu budou pověřeni architekti prof. Antonín Balšánek, který uspěl v prvním kole, a Osvald Polívka, původně odmítající se soutěže zúčastnit. Skutečný podíl obou autorů na projektu není zcela zřejmý, ale již současníky udivovala vzájemná spolupráce obou. Na jejich práci dohlížela speciální devítičlenná komise, do které byl povolán také vládní rada profesor Josef Schulz a architekti Jiří Stibral a Václav Roštlapil.
Definitivní projekt včetně rozpočtu ve výši tří milionů korun byl po různých průtazích schválen 10. 12. 1904. Tato částka nebyla ve své době zrovna malá, ale přesto panovalo obecné přesvědčení, kterému dal čas za pravdu, že ani ta nebude stačit. Skutečnost ovšem předčila i odhady největších pesimistů. Na výstavbu Obecního domu nakonec padl více než dvojnásobek, přes šest milionů korun.
Čtení dobových pramenů odhaluje, že tehdejší veřejné zakázky obestírala stejná mračna pochybností a podezření na korupci a protekci, jak je známe i dnes. Zakázky - stejně jako v našich časech - nedostávaly nejlevnější nabídky nejzkušenějších společností, ale firmy přátel představitelů města. Nelítostné diskuse a následné pomluvy provázely také zadání každé části monumentální výzdoby. K největším střetům docházelo zejména mezi představiteli tehdy nejsilnějších a nejvlivnějších výtvarných spolků, Jednoty a Mánesu. Z pohledu uměleckého odkazu berme zavděk, že uplatnění nakonec našli vynikající mistři z obou táborů. Z malířů je nutno jmenovat alespoň Mikoláše Alše, Václava Jansu, Alfonse Muchu, Jakuba Obrovského, Jana Preislera, Josefa Weniga, Karla Špillara, Maxe Švabinského, Josefa Ullmana, Františka Ženíška. Ze sochařů zmiňme například Josefa Mařatku, Josefa Václava Myslbeka, Karla Nováka, Ladislava Šalouna, Františka Uprku, Bohumila Kafku a Čeňka Vosmíka.
Některé části domu byly zprovozněny již v letech 1909-1911, celý objekt byl slavnostně otevřen pro veřejnost 5. ledna 1912. Náklady na budovu byly tak obrovské, že město muselo od začátku většinu budovy pronajímat, což sebou neslo opět řadu spekulací a podezření. Dobový tisk se k tomu stavěl typicky česky s notnou dávkou humoru a ironické nadsázky. Přes určité obtíže a občasné spory se podařilo udržet Obecní dům v chodu a ziskovém provozu i během 1. světové války.
Obecní dům — jedna z nejlepších staveb pražské secese — byl přijímán již v době výstavby s velkými rozpaky a kritizován, neboť v době svého vzniku byl některými architekty jeho sloh považován za formálně zastaralý. Odstup téměř jednoho století nám umožňuje odložit dobové emoce a hodnotit tuto stavbu jako jedinečné harmonické spojení architektonických a výtvarných stylů konce 19. a začátku 20. století. Neobaroko, neorenesance, západní i orientální vlivy se zde prolínají s českou secesí. Dojem z budovy umocňuje rozpětí dekorativních stylů, paleta použitých materiálů i kvalita uměleckořemeslných prací.
Pozornost budil už v době otevření Obecní dům i svým unikátním technickým zázemím, které bylo v té době malou senzací a obdiv vzbuzuje i dnes. Málokdo třeba tuší, že budova je dodnes chlazena unikátním mechanismem přímo vodou ze dvou hlubokých studní. Budova byla vybavena ústředním topením a větráním, rozvodem užitkové a pitné vody, odsávačem prachu, chlazením sklepů, výrobníkem ledu, elektrickými i hydraulickými zdvižemi, parní prádelnou a sušárnou, umývárnou lahví, trafostanicí, akumulátorovou stanicí, potrubní poštou a sítí domácích telefonů.
Od Tříkrálové deklarace po Sametovou revoluci
Konec Evropu devastujícího konfliktu se nezadržitelně blíží. Starý kontinent, vyčerpaný a zdecimovaný nejstrašnějším válečným konfliktem všech dob, čeká i politické zemětřesení. Píše se leden 1918 a velká impéria prožívají poslední dny své existence. V Rusku se moci chopili bolševici, v Litevském Terstu probíhají mírová jednání. Poprvé zde zaznívají věty o sebeurčení národů - zejména těch ovládaných Rakousko-uherskou monarchií. Reakce z Čech na sebe nenechá dlouho čekat. Čeští poslanci Vídeňské říšské rady a zemských sněmů historických zemí Českého království se 6. ledna scházejí v Grégrově sále Obecního domu. Odtud vysílají do světa prohlášení, které se do dějin zapíše jako Tříkrálová deklarace. Poprvé zde oficiálně od národních politických špiček zaznívají jednoznačně formulované požadavky na uznání vzniku svrchovaného, plnoprávného, demokratického a sociálně spravedlivého československého státu.
O tři měsíce později je Obecní dům svědkem další významné historické události. 13. dubna 1918 Alois Jirásek ve Smetanově síni přečetl Přísahu národů. Po jeho podpisu Deklarace českých spisovatelů z roku 1917 je to další státotvorný počin jedné z našich nejvýznamnějších osobností. Znovu a jasně formuluje požadavky na samostatnost Československa.
V Obecním domě byl také založen tzv. Národní výbor, který připravoval všechny nezbytné kroky ke zřízení samostatné republiky. Jeho představitelé plnili v prvních dnech po 28. říjnu 1918 i funkci prozatímní vlády. V Obecním domě rakouská vojenská moc složila kapitulaci do rukou právě Národního výboru. „Muži října“ a Obecní dům se v roce 1918 spojili a stanuli tak na počátku naší státnosti.
Právě portréty tzv. mužů 28. října Soukupa, Rašína, Švehly, Stříbrného a Šrobára zdobí v Obecním domě desku s plaketami a textem:
"Touto místností kráčely dějiny, zde očekávaje zhroucení Rakouska a připravujíce české osvobození, zasedal Národní výbor. Zde v den triumfu dne 28. října 1918 ujal se vlády České země, zde naplnilo se slovo Komenského: „Vláda věcí tvých se k tobě navrátí, lide český.“
Meziválečné období se stalo pro Obecní dům zlatou érou. Nebylo významné události, která by se zde nekonala. Každý spolek či organizace si pokládaly za čest mít svá setkání právě zde. Plesová sezóna zastínila do té doby nejvyhledávanější prostory ve zbytku Prahy a koncerty předních hudebníků své doby vyprodávaly sály Obecního domu na měsíce dopředu. V jediném týdnu se zde vystřídaly akce církevní, turistické, výtvarné, politické, sportovní, divadelní, hudební, zemědělské, obchodní… a tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. Obecní dům bezezbytku plnil, co mu bylo dáno do vínku. Stal se plně multifunkčním celospolečenským kulturním střediskem národa.
Po 2. světové válce význam Obecního domu postupně upadá. Po únoru 1948 je ústup někdejší pýchy národního uvědomění zcela zřetelný. Sice zde stále probíhají nejrůznější politicko ideologická střetnutí a oslavy režimu, ale jeho chátrající prostory se již soudruhům nejevily jako dostatečně reprezentativní. Představy mocných o adekvátním prostoru pro megalomanské režimní akce se o mnoho let později zhmotní do podoby Paláce kultury.
Pod svícnem ovšem bývá často největší tma. Pod její rouškou přímo před očima režimu vzniká 3. června roku 1987 v tzv. Slováckém salónku Obecního domu umělecká výtvarná skupina Tvrdohlaví vedená Václavem Marhoulem.
Do centra historických událostí se Obecní dům vrátil v roce 1989. Mezi 26. listopadem a 7. prosincem se postupně v Červeném a Orientálním salonku a v Cukrárně Obecního domů uskutečnila tři z devíti klíčových jednání mezi delegacemi Občanského fóra vedeného Václavem Havlem a delegacemi poslední komunistické vlády v čele s premiérem Ladislavem Adamcem. Televizní záběry režimem pronásledovaného disidenta, který si podává ruku s nejmocnějšími muži komunistické vlády, obletěly svět. Československo znovu získalo svobodu a Obecní dům byl opět kulisou velkého dějinného zlomu.
202 fotek a 1 video, únor 2015, 265 zobrazení
Obora a lovecká chata Počátka

Obora Počátka je situována v Hanušovické pahorkatině s výhledem na Hrubý Jeseník, Rychlebské hory a masiv Kralického Sněžníku. Obora i samotná lovecká chata Počátka svou polohou i povahou předurčují nevšední zážitky jak lovcům, profesionálním fotografům tak obyčejným rekreantům, kteří k nám jezdí uniknout ruchu měst a každodennímu stresu. http://www.oborapocatka.cz/

+ OSLAVA NAROZENINY MONČA & PETRA
44 fotek, 16.6.2012, 35 zobrazení
126 fotek, říjen 2012, 186 zobrazení | dokumenty, příroda, rodina-přátelé, události, zvířata
http://www.lesyruda.cz/pocatka.php 12. 13. 14. října 2012 + Žofka ++ SUN** :-) ...

Lovecká chata Počátka vznikla rekonstrukcí bývalé hájovny v roce 1991. Chata se nachází v malebném prostředí Hanušovické pahorkatiny, v predhůří Jeseníků. Chata je součástí stejnojmenné obory s chovem zvěře jelení, dančí a mufloní.
139 fotek, 16.1.2010, 33 zobrazení
77 fotek, 12.9.2009, 132 zobrazení
69 fotek, duben 2015, 97 zobrazení
90 fotek, 18.3.2014, 69 zobrazení
Cyklovýlet po silničkách a cestách Raškovské Boudy k oboře Počátka a dále k hanušovicím. Více na:
http://thomuv.blog.cz/1403/pres-raskovskou-boudu-k-obore-pocatka

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.

Partneři

Visa Mastercard Maestro American Express Visa Electron