labchester
www.emeraldmarvel.cz
CHESTER
TYLER (Caramel Love de Donawitz)
ANY (Any od Ptačího dolu)
TRAVIS (Contact with Marvel Atagora)
SCARLETT (Amazing Huntress Emerald Marvel)
více  Zavřít popis alba 
  • duben 2019
  • 39 zobrazení
tymonek
IV. LEGIONÁŘSKÝ MARŠ v oblasti bojů o Těšínsko v roce 1919 - pořádá Československá obec legionářská jednota Frýdek-Místek a Klub českých turistů Třinec.
Josef Šnejdárek (2. dubna 1875, Napajedla - 13. května 1945, Casablanca) byl český voják, armádní generál, francouzský legionář, účastník Sedmidenní války o Těšínsko a bojů na Slovensku proti Maďarské republice rad, zemský vojenský velitel v Košicích (1925-1932) a zemský vojenský velitel v Bratislavě (1932-1935).
V severní Africe sloužil velkou část života a také si tam našel svou ženu, dceru místního francouzského usedlíka Cathérine Constantien, se kterou se 4.6.1912 v Tunisku oženil. Během své kariéry prošel od hodnosti vojína až po nejvyšší hodnost armádního generála, sloužil v několika armádách, účastnil se mnohých bitev, kde byl minimálně 30krát raněn, byl nositelem mnoha vyznamenání a řádů marockých, tuniských, francouzských i československých (mezi nimi například rytířským křížem L´Ordre de la Légion d´honneur nebo Československým válečným křížem). Dne 13. 5. 1945 armádní generál Josef Šnejdárek po operaci v Casablance umírá. Jeho ostatky mohly být do rodinné hrobky v Napajedlích uloženy až po padesáti letech.
Mírové působení v armádě mu nejspíš nestačilo, během dovolené se v červnu 1896 přeplavil na Balkán a po boku turecké armády čelil útokům Řeků u Prevezzy. Tento incident však ukončil jeho působení v řadách c. a k. armády a ještě v říjnu byl na nátlak penzionován „na vlastní žádost“.
Opět zatoužil po dobrodružství a vydal se do světa. Projel severní Afriku, Rudé moře a pobřeží Guineje, kde se rozhodl vstoupit do francouzské cizinecké legie opět jako vojín (přestože byl již poručík). 24.1.1899 sloužil na belgických hranicích, kde předvedl své výborné vlastnosti a byl zařazen do elitní jednotky jízdních střelců. S tou se taky v roce 1900 dostal do boje na Sahaře, kde byl raněn. Po pěti letech v cizinecké legii, 17 taženích v jejich řadách, mnoha bojových zraněních a povýšení na četaře se rozhodl dále zůstat v řadách francouzské armády a získal francouzské občanství.
Legie je tvrdost a ležérnost. Musíš umět dobře střílet, musíš vydržet pochody, nesmíš zabít dítě, zradit kamaráda, nedodržet slovo a utéct z boje, na víc se tě nikdo neptá. Já jsem voják a rváč. Rváč a voják patří na frontu. Když fronta nejde za mnou, musím za ní.
Když roku 1914 vypukla první světová válka, působil nadporučík Šnejdárek u náhradního praporu, kde cvičil nováčky, ale brzy se přihlásil sám na frontu. Velel jedné rotě v rámci 1. marocké divize, kde sloužila také česká Rota Nazdar. 1915 byl raněn a stažen z fronty. Poté byl odeslán zpět do severní Afriky, kde cvičil nováčky. Na frontu se vrátil opět v srpnu 1917, ale již 17.11.1917 byl jmenován přiděleným důstojníkem u Národní rady československé v Paříži, kde působil jako prostředník mezi francouzskou vládou a zástupci československého odboje.
Myšlenkou samostatného Československa byl nadšen a přímo se účastnil tvorby čs. legií ve Francii i náboru čs. dobrovolníků. Po skončení války se podílel na organizaci návratu čs. legií zpět domů – do nově vzniklého Československa. Po obsazení Těšínska polskou armádou roku 1919 se Šnejdárek stal osobou, která měla Těšínsko zachránit. Srdcem byl vždy Čechem a proto nerespektoval přání Francie a s čs. armádou začal hájit zájmy své vlasti. Nejprve vyzval polského velitele Latinika k vyklizení celého obsazeného území. Po tomto ultimátu začal pochod vojsk na Těšín. Nezkušené polské vojsko se po postupu několika československých praporů začalo stahovat k Visle. Během této války pod jeho velením padlo 44 našich legionářů, ale polská armáda byla zatlačena až ke Skočovu, který podplukovník hodlal také obsadit. Jen jediný den chyběl našemu vojsku k dosáhnutí Visly a tím i obsazení těšínského knížectví. V tom mu však zabránila Dohoda (Trojdohoda – spojenectví Ruska, Francie a Velké Británie).

Roku 1919 začaly boje na jižním Slovensku, kde naši republiku napadaly četné maďarské jednotky a podplukovník Šnejdárek se svými vojenskými zkušenostmi byl vyslán jako velitel obrany. Tamní československé jednotky byly v oslabení a odolávaly přesile Maďarů, proto byla posila v podobě podplukovníka Šnejdárka velkým přínosem, hlavně kvůli demoralizaci, která panovala v řadách vojáků i důstojníků (říká se, že do zbabělých a utíkajících vojáků dokonce sám střílel). Jisté je, že z těchto demoralizovaných obranných jednotek udělal silnou a rozhodnou útočnou armádu, která zpět osvobodila Bánskou Štiavnici a zahnala původně útočné maďarské bolševiky zpět do Levic.
Levicový duch zachvátil i pražskou vojenskou posádku. Proto byl do čela Velké Prahy postaven právě Šnejdárek a energetickým postupem zavedl pořádek. V roce 1920 mu byla propůjčena generálská hodnost. Poté působil jako velitel pěší divize v Trnavě, pak pěší divize v Olomouci a roku 1924 divize košické.

V době ohrožení republiky hitlerovským Německem se opět hlásil do služby. Po Mnichovu byl postaven do čela paramilitárních Národních střeleckých gard. Po okupaci odešel do Francie. Po vypuknutí války se dobrovolně přihlásil k československému odboji. Jako vojákovi s nejvyšší hodností by mu měla být svěřena významná funkce, což mladší generace nerespektovala. Pád Francie donutil generála k odchodu do severní Afriky. Dne 13. května 1945 generál Josef Šnejdárek umírá.

Armádní generál Josef Šnejdárek má na Těšínsku pomníček
V předvečer státního svátku, 94. výročí vzniku samostatného československého státu, byl 27. října 2012 slavnostně odhalen pomníček legionáři, skvělému vojevůdci a vlastenci armádnímu generálovi Josefu Šnejdárkovi na vrcholu hory Polední v katastru Bystřice nad Olší. V základech je umístěn valoun s platinovou konkrecí, který byl dovezen z Jihoafrické republiky jako připomínka toho, že Josef Šnejdárek zemřel v Africe daleko od domova. Na godulském pískovci je umístěn portrét gen. Josefa Šnejdárka a nápis. Přes nepřízeň počasí se uskutečnil důstojný akt odhalení pomníčku zhotoveného z bloku godulského pískovce karpatského typu, vážícího přes tunu, který má připomínat současným i budoucím generacím tuto významnou osobnost, která se zasloužila o Československo. Proti vztyčení tohoto obelisku ostře protestoval Josef Szymeczek, předseda Kongresu Poláků v České republice, který označil Šnejdárka za „symbol pokoření polského národa“. Vedle pomníčku byly položeny základy budoucí mohyly a každý, kdo toto místo navštíví, zde může položit kámen na důkaz úcty všem vojákům Československé armády, kteří pod velením generála Josefa Šnejdárka v bojích o hranice Československé republiky na Těšínsku padli. Nezapomeneme!
více  Zavřít popis alba 
  • 30.7.2016
  • 2 440 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
hanh
Kategorie: lidéumělecké
více  Zavřít popis alba 
  • 1 835 zobrazení
sobulfoto
  • 17.4.2011
  • 1 223 zobrazení
hanh
Kategorie: lidéumělecké
více  Zavřít popis alba 
  • 1 028 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
hanh
Kategorie: lidéumělecké
více  Zavřít popis alba 
  • 981 zobrazení
verunkah
Dnes mi konečně zapózovala kamarádka Jitka Korbelová, za skvělé pózy jí patří velký dík, v případě zájmu o ni mě stačí kontaktovat :D Focení probíhalo za opravdu silného větru a stále se ztrácejícího slunce, focení nebylo nijak naplánované, to bude až za pár týdnů :)
Kategorie: lidé
více  Zavřít popis alba 
  • 21.4.2010
  • 875 zobrazení
anetahnykova
Po licentaci hřebců v hřebčíně Viklan Kadov jsem vyrazila směr Zofi se Soňou, to víte už sem tam ,,dlouho" nebyla a zastesklo se mi po koníkách :-) Nejdříve jsme vyrazili na vyjížďku já se Soňou a Kačkou. Vyfasovala jsem opět mojí oblíbenou mladici -kříženku Delain. Po návratu z vyjíž´dky vyrazila ještě Soňa projet koníky na jízdárnu, jelikož druhý den čekali Lauru a Sonnyho hobby závody v parkuru :-) a třetí koník na kterém Soňa jezdí na jízdárně je ještě nezkušená Giza :-) na závěr parádního dne jsem udělala haflingům Goza (klisna) a Sonny (valach) pár portrétů, když byla tak nádherně modrá obloha. V albu je ještě pár momentek koukajících koníků ve výběhu, když na vteřinu se odtrhli od balíku a podívali se :D fotografie jsou chráněny autorským zákonem! kontakt: elejsa@seznam.cz web: www.hnykovaaneta.webnode.cz
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • 8.4.2010
  • 800 zobrazení
anetahnykova
Do JK Equiedenu Měšice jsem jela fotit soukromou kobylku haflinga Leny, a jak se tak většinou stává stalo se i tady našlo se zájemců o fotgrafie více, když už mne tam viděli s fotoaparátem operovat. A tak jsem zvěčnila když čas dovolil trénink děvčat, která zde mají buď své koně, pronajaté koně nebo jezdí na koních patřící JK. Na závěr alba ještě pár portrétů místní kobylky a poníka :-) fotografie jsou chráněny autorským zákonem! kontakt na autorku: elejsa@seznam.cz web: www.anetahnykova.weebly.com
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • 23.4.2010
  • 718 zobrazení
makamaka
  • 4.4.2016
  • 610 zobrazení
mysticsmile
Nastalo krásné jarní nedělní odpoledne, zámecký skleník zalitý odpoledním sluncem. Galerie plná lidí. A do toho všeho se linou z akordeonů tóny nádherné známé irské balady „Dobrodružství s Bohem panem“. Možná teď mnozí zapátrají v paměti a vzpomenou, že tuto píseň nazpívala naše přední populární zpěvačka Marta Kubišová již v roce 1969.
„Dobré odpoledne, podmanivá melodie v podání manželů Martiny a Jiřího Gužíkových otevřela dnešní vernisáž fotografií pana Ivo Filipa, kterého tímto mezi námi vítám,“ zahájila v neděli 25. března malou slavnost zástupkyně ředitele Kulturních zařízení města Mgr. Taťána Reiblová. „Věřím, že se Vám jeho výstava snímků bude líbit. O úvodní slovo teď požádám výtvarnici paní Irmu Charvátovou, která již od devadesátých let skvěle připravuje výstavy v Boskovicích. Též pan Ivo Filip zde není nováčkem. V roce 1994 přímo zde v zámeckém skleníku měl výstavu, kterou též s paní Charvátovou připravil.“
„Pan Ivo Filip je autor, jehož už Boskovice měly příležitost dvakrát vidět,“ převzala slovo paní Irma Charvátová. „Je známý i zde v širším okolí. V roce 1983 vystavoval v Blansku, 1984 zde v Boskovicích a za deset let zde podruhé. Pochází z Brna, kde měl řadu tématických výstav. Například Fotokrajina v Technickém muzeu, Žena 86 a Sudkovské dny v Domě umění nebo i samostatně v Paláci šlechtičen. Zabývá se tématy žena a krajina. Jde o věčné náměty, která autor chápe po svém, ale někdy se shodne i s podobně se vyjadřujícími umělci. Věčná je též černobílá fotografie jíž používá, protože je výtvarnější. Barva přebíra vizuální působení a potlačuje obsah snímku. Černobílá fotografie slaví návrat. Barevná digitální fotografie je sice jednodušší, rychlejší, ale umělecky to není ono. Ivo Filip se zabývá doplňkovými úpravami černobílých snímků, vyzkoušel i následné kolorování anilinovými barvami. V tom jej inspirovaly práce z českého meziválečného období. Ivo Filip se fotografem vyučil. Tuto zálibu získal po svém otci. Navštěvoval Lidovou školu umění, po vyučení vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu - třídu výstavnictví, aranžérství. V tomto výtvarném oboru tvořilo fotografování největší část práce. Fotografii se pak věnoval a věnuje doposud a to zejména technické a reklamní, černobílé i barevné včetně práce s diapozitivy. Vedle tohoto profesního zaměření si našel čas i na fotografické zpracování vlastních témat. Se spolužákem získali „ateliér“. Byl to vlhký byt vyřazený z bytového fondu s mapami na zdech, v němž vznikaly zejména figurální snímky a akty. Nabízí se srovnání s proslulou zdí Jana Saudka. Krása lidského těla vyniká v konfrontaci s oprýskanými starými zdmi, setřenou malbou, nostalgií zašlých časů, prázdných prostor, kterým dívčí přítomnost dává nový význam a smysl. Filipovy fotografie z cyklu Hamburk odkazují na melancholické procházky básníka Ivana Blatného (1919 – 1990), možná i ke starším malbám Roberta Hliněnského (1908 – 1979), kterým také učarovala temná poezie brněnských dělnických předměstí. Osada Hamburk už neexistuje. Jejími obyvateli byli němečtí zaměstnanci líšeňské továrny, kteří se po vybombardování německého města Hamburgu přestěhovali do Brna a okolí. Postupně zabydlovali rodinné domky, které jim továrna postavila. Po skončení války, když byli Němci odsunuti, domky převzalo město a přidělovalo je potřebným z vybombardovaných částí města. Zejména ze Židenic. V osmdesátých letech minulého století domky vykoupilo město, aby ustoupily nové panelákové výstavbě sídliště Vinohrady. Filipovy fotografie tak upomínají na zaniklý svět osady Hamburk. Jejich smysl je nejen umělecký, ale mají i obrovskou dokumentární hodnotu. S tématem krajiny souvisí i další velké téma – stromy. Jako symbol krajinné stability, trvání v čase, jenž nám spěchá. Stromy jako solitery i jako les. Portréty jednotlivých stromů i jejich společenství. Filipův objektiv hledí do jejich korun, sleduje pohyb ve větru, kmeny v růstu a větvení. Všímá si detailů. Tvar koruny, vrásčitost kmene, léta na pařezech. Tónování pak dodává snímkům zádumčivou nostalgickou atmosféru. Filipovu figurální tvorbu zastupují především dívčí akty. Jsou zakomponovány do prostředí, architektury jako součást příběhu, který neznáme, ale můžeme si jej domýšlet. Filipem zobrazené akty mají stejný význam jako prostředí v němž se nacházejí. Není zde důraz na lidské tělo jako takové. Spíš navozují atmosféru děje, který kdysi začal a zatím neskončil. Za minulého režimu byl Filip nařčen bývalou STB z fotografování pornografie. Dnes má štěstí, že jeho práce je i koníčkem. Je skutečný profesionál, ví si rady s technickými i výtvarnými problémy fotografie a může tvořit bez omezení. Stále fotografuje na tradiční filmový negativ, jenž pak skenuje do počítače a pomocí programů upravuje. Moderní technika mu nahrazuje práci v temné komoře pod zvětšovacím přístrojem. Digitálně fotografuje také, ale jen málo pro potřebu dokumentu nebo komerční práce. „Přejme mu tedy, aby ho fotografování nepřestalo bavit a my abychom měli možnost sledovat jeho vývoj na příštích výstavách,“ zakončila představení umělce výtvarnice Irma Charvátová.
Poté se znovu na chvíli rozezněly akordeony manželů Gužíkových. Mgr. Taťána Reiblová předala všem protagonistům květinové dary a pozvala přítomné k prohlídce výstavy a malému občerstvení.
„S fotografováním jsme začínali na legendárních těžkých strojích Pentacon SIX 6x6,“ prozradil mi Ivo Filip, když se mi podařilo jej na chvíli získat jen pro sebe ke krátkému rozhovoru. „Byl to středoformátový nenáročný aparát osazený objektivem Carl Ceiss Jena vyráběný kdysi v Drážďanech (1966 – 1992), tehdejší NDR. Nyní používám japonský profesionální stroj Mamiya 67 6x4,5. Tenkrát bylo tónování černobílých snímků horší, tónovač nesměl stékat, nedalo se vracet. Pokažený snímek se musel vyvolat z negativu znovu. Tónovali jsme nejčastěji sépiově hnědou, červenou, občas modrou. Reklamní práce jsme prezentovali přes Český fond výtvarných umělců – Dílo. Některé snímky jsem posílal i do novin Rovnost a Svobodné slovo. Jako externista jsem působil i v tehdejší Československé televizi Brno. Fotografoval jsem propagační materiály z natáčení různých dokumentárních pořadů. Před revolucí jsem pracoval na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity a Potravinoprojektu. Po roce 1989 jsem opustil stálé zaměstnání a stal se drobným podnikatelem. Živil jsem se převážně na veletrzích, fotografoval pro lékaře, architekty. Digitální éru jsem příliš neprožíval. Vybavit studio bylo finančně i technicky náročné. Proto jsem obor opustil a začal se kromě svých projektů věnovat výstavám v Moravské galerii Brno, kde jsem měl stálé zaměstnání. Výstava zde na galerii Zámeckého skleníku prezentuje průřez mojí tvorbou od sedmdesátých let minulého století. Můžete si prohlédnout akty, přírodu, architekturu a výtvarný dokument. Ke každému snímku mám uschovaný originální negativ. Techniku klasické černobílé tónované fotografie jsem neopustil. Pracuji s materiály Ilford a Foma. K aparátu Mamiya 67 6x4,5 jsem přidal Pentax K 1000 na běžný kinofilm. Mám několik výměnných objektivů. Negativy vyvolávám sám v tanku. Starou technologií mokrého procesu, který přetrvává dodnes. Hotový negativ pak skenerem převedu do počítače, zde v programech upravím a nechám tisknout speciálními inkoustovými tiskárnami na křídový hlazený papír nebo plátno. Pak lze laminovat proti otěru a ohmatání. Pro účely výstav není třeba, snímky se vkládají do stojanů mezi skla. Nyní plánuji fotografování starých Vinohrad a více se chci věnovat krajině.“ Prozradil plány na závěr brněnský fotograf Ivo Filip. Přejme tedy umělci mnoho tvůrčích úspěchů, inspirace a sil.
Výstava je též prodejní. Po dohodě s autorem lze některé snímky zakoupit. Je možné domluvit i formát.
Prezentace opravdu stojí za shlédnutí. Ukazuje, že černobílá fotografie není mrtvá a stále má i dnešnímu náročnému divákovi co říci. Říkalo se, že digitál klasickou techniku úplně zničí. Naštěstí tomu tak není, díky umělcům jako je Ivo Filip, kteří ji nezavrhli, můžeme dnes obdivovat citlivou krásu černé, bílé a jemného tónování. Výstavu připravila Kulturní zařízení města Boskovice a potrvá do 22. dubna.
Více: www.kzmb.cz
http://www.filifoto.cz/
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
  • 25.3.2012
  • 601 zobrazení
anetahnykova
Koníci z Němčic jsou nejspíše přivolávači špatného počasí, pokaždé když už jsme byli s majitelkou Evičkou domluvené na focení v ten den ráno se spustil slejvák až nyní nám konečně přálo a tak jsem vyrazila dopoledne směr Němčice. Koníci si dobrovolně oběhli parkrát výběh a pak už jsme je na pohybovky nechali bejt jelikož vládlo opravdu letní počasí. Jen si z nás dělali srandu protže kozlovat a blbnout to se jim chtělo buď proti slunku nebo ještě lépe v té nejvzdálenější části výběhu a než tam člověk došel měl po srandě :-) v albu můžete vidět anglického plnokrevníka Prince, frískou kobylu Karin s jejím synem hřebcem Dorianem (žlutá ohlávka :-)) Pokus s Princem nafotit něco na černém pozadí nevyšel protže se mu na určeném místě vůbec nechtělo stát. Krom portrétů jsme ještě nafotili koníky v boku v postoji aby měli nové super fotky na cedulky u boxu :-) fotografie jsou chráněny autorským zákonem. kontakt na autorku: elejsa@seznam.cz web: www.anetahnykova.weebly.com
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • 22.4.2010
  • 582 zobrazení
hanh
Kategorie: lidéumělecké
více  Zavřít popis alba 
  • 554 zobrazení
mysticsmile
Malá vesnice Chrudichromy asi tři kilometry severozápadně od Boskovic má asi 180 obyvatel. Rozprostírá se na úpatí kopce Habří směrem do údolí řeky Svitavy. Její střední nadmořská výška je kolem 340 metrů. První písemná zmínka o obci je z roku 1386. Dle dochovaných pramenů zde v dávné minulosti žili lidé chudí a chromí, podle toho asi získala obec jméno. Vesnice náleží do mikroregionu Svitava. V letech 1976 – 1992 patřily Chrudichromy pod Boskovice, nyní jsou opět samostatné.
V obci začalo počátkem roku působit velmi aktivní občanské sdružení Chrudichromský šípek pod vedením Ivy Unčovské a Ing. Radomíry Měkutové. Jeho cílem je pořádání kulturně společenských akcí. Poprvé se sdružení představilo velmi zdařilou výstavou dobových fotografií Chrudichromy v proměnách času. Konala se v dubnu letošního roku a měla velký ohlas nejen mezi místními. Jen slavnostního zahájení se tehdy zúčastnilo více než sto lidí. Záštitu převzal senátor Parlamentu ČR Ing. Stanislav Juránek. Vernisáže se osobně zúčastnila místostarostka Boskovic Ing. Jaromíra Vítková a ředitelka Muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalová.
Dámy z vedení Chrudichromského šípku byly povzbuzeny úspěchem první akce a z jejich chuti do další činnosti vznikl mimo jiné Sousedský jarmark, kde se představili provozovatelé lidových řemesel a dva výtvarníci. Ten proběhl minulou sobotu 15. září. Bohužel termín nebyl vybrán příliš šťastně, velké množství lidí se vydalo do Kunštátu, kde se současně konal jubilejní dvacátý Hrnčířský jarmark a také počasí nebylo zrovna nejlepší. Na druhé straně zdejší akce byla srdečnější a taková domácká. V Kunštátě už je to jen o penězích a pro snoby.
„Dobré odpoledne, vítáme vás všechny na Sousedském jarmarku v Chrudichromech,“ zahájila společenské setkání Ing. Radomíra Měkutová. „Zdravíme všechny prodejce, kteří přijali naše pozvání a vydali se do chrudichromských neznámých končin. Přinesli k nám širokou nabídku zboží. Věříme, že si každý vybere. Oceňujeme též odvahu našich místních obyvatelek, které nesou kůži na trh a nabízí Vám výtvory domácí kuchyně. V přísálí kulturního domu zve k občerstvení pan David Svoboda a místní Sokolové čepují burčák. O reprodukovanou hudbu se stará paní Dana Svobodová. Děti se mohou vyřádit ve skákacím hradě, o jehož zapůjčení se zasadila místostarostka Boskovic Ing. Jaromíra Vítková. V malé dílně si děti mohou pod vedením Barbory Palánové vyrobit štěrchátka nebo papírové korálky. O úvodní kulturní vystoupení jsme požádaly národopisný soubor Borověnka při Domě dětí a mládeže v Boskovicích. Pod vedením Aleny Stloukalové a Anny Faltýnkové si nejmenší nastudovali a předvedou pásmo Jarmark. Jde o pomyslnou prezentaci výrobků, jež se na jarmarcích tradičně prodávají. Ve čtrnáct hodin začne zápas improvizovaného divadla LÍ.SK.I/Y/ (Líga boSKovické Improvizace) na motivy televizního pořadu Partička. Jedná se o spojení boskovických skautů a členů Literárně – dramatického oboru Základní umělecké školy Boskovice. Zde Vás žádáme o spolupráci, abyste na lístečky napsali dvouslovná témata, jež chcete od herců ztvárnit.“
A pak už na pomyslné jeviště nastoupila drobotina z Borověnky a předvedla tance znázorňující starodávné profese. Třeba tkalce, krejčího, kováře, perníkáře, kominíka a cibulářku. Vystoupení dětí je vždy roztomilé a soubor sklidil bouřlivý potlesk. „Borověnku můžete znovu vidět hned příští týden v neděli 23. září na Husích slavnostech v Boskovicích,“ poděkovala za vystoupení Ing. Radomíra Měkutová.
Též uvnitř kulturního domu to hučelo jako v úle. V hlavním sále bylo několik stánků lidových řemesel a též zde postávalo hodně přihlížejících. V levém rohu proti vstupním dveřím měl vystaveny hezké obrázky z Boskovic a okolí aranžér a výtvarník pan Jaroslav Henzl: „Mám tu obraz souboru písní a tanců až z Prostějova,“ začal mi představovat své výtvory. Zabývám se uhly, pastely a olejomalbou na papír a plátno. Dle fotografií jsem zhotovil portréty známých umělců. Třeba Josefa Abraháma, Jana Wericha, Oldřicha Nového a další. Průběh svou tvorbou mám zachycen i v útlé publikaci,“ vzal do ruky na stole ležící knihu, spíše takový katalog. Otevřel jej a zavzpomínal: „S malováním jsem začal už jako dítě. Tenkrát jsem absolvoval ve Znojmě sedm ročníků tamní Lidové školy umění. Pocházím z jihu, ale dlouhá léta žiji v Boskovicích. Vzorem mi jsou staří mistři realismu, například Rembrandt (1606 – 1669). Dle velikosti a techniky pracuji na obrazech od několika hodin (tužkokresby) až třeba do šedesáti hodin (velká olejová plátna).
Zde jsme zajímavou debatu přerušili, protože jarmark přišla pozdravit místostarostka Boskovic Ing. Jaromíra Vítková: „Pěkné odpoledne, zdravím Vás. Jsem ráda, že se počasí drží. Přeji Vašemu jarmarku vše dobré. Byla jsem pozdravit za město i jubilejní dvacátý ročník Hrnčířského jarmarku v Kunštátě. Mohu však říct, že je to tam již moc velké, akce ztrácí přátelský duch. Tady připravil Chrudichromský šípek jarmark prostý, ale srdečný. Já si toho velmi vážím, není jednoduché takovou věc zorganizovat. Děkuji za pozornost a skvělou práci Chrudichromskému šípku.“
Jarmark navštívila během dne i ředitelka Muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalová.
Trenérka souboru Paní Michaela Vymazalová pak zahájila improvizační představení divadelní skupiny LÍ.SK.I(Y): „Naše divadlo se odehrává formou pomyslného hokejového zápasu. Já budu rozhodčí, na kytaru vše doprovodí Petr Vymazal. Je nás trochu méně než obvykle, hodně účinkujících odešlo na vysoké školy, ale i tak to zvládneme. Nejprve uvidíte improvizační rozcvičku. V druhé části představení budeme pohotově reagovat na různá divácká témata a Vy pak můžete pomocí kartiček hlasovat pro modré nebo červené družstvo. Vtipné představení plné skvělých nápadů a humorných situací, kdy obecenstvo téměř neustále propukalo v divoký smích pak zakončila opět Michaela Vymazalová: „Děkujeme za pozornost. Můžete nás opět vidět 30. září na farním dnu v Boskovicích a pak 27. října na malém festivalu Sami sobě v Zámeckém skleníku. Do té doby nashledanou, za celý tým přeji krásný zbytek odpoledne.“
Prostranstvím se opět rozezněla reprodukovaná hudba, diváci se rozprchli ke stánkům a občerstvení, děti se rozběhly vydovádět ke skákacímu hradu. Já jsem se šel ještě jednou podívat do sálu kulturního domu.
V rohu pod jevištěm vystavovala své háčkované výrobky a především zajímavé obrazy ekonomka Marie Furchová z Lipovce: „V únoru příštího roku budu mít autorskou výstavu v Blansku, tamtéž připravuji výtvarné dílny pro dospělé, chystám ilustrace nové pohádkové knížky pro děti. Maluji asi patnáct let. Za tu dobu jsem se naučila enkaustiku (horký vosk), začínala jsem s olejem papíře a později na plátně. Ráda pracuji též s akrylovými barvami, které rychle schnou. Krajiny jsou výtvorem mé fantazie. Velkou inspirací je pro mě moje dvouletá dcerka, která už též experimentuje s barevnými pastelkami a malými štětci. Asi je po mě,“ usmála se sympatická žena. „Občas vystavuji v galerii Carson Plzeň. Do svých obrazů se snažím vnášet vlastní tvůrčí originalitu, vzory snad ani nemám. Chci být svá.“
Příjemné odpoledne mezi dobrosrdečnými prostými lidmi v Chrudichromech se pomalu nachýlilo. I počasí jako by připomínalo, že je čas skončit. Ochladilo se, zvedl se nepříjemný studený vítr. Prodejci pomalu začali skládat své stánky. Tak ještě několik snímků u skákacího hradu a pak jsem šlápnul do pedálů kola. Ještě jsem se zastavil u opravené zvonice přebudované z trafiky roku 1953 a pak se již vydal do prudkého kopce směrem k Boskovicím.
Cestou domů mi stále zněla v uších slova místostarostky Ing. Jaromíry Vítkové, se kterými naplno souhlasím. „V Kunštátě to sice bylo větší, ale vůbec ne sousedské.“ Nashledanou v Chrudichromech na druhém ročníku jarmarku v roce 2013.
Více: http://chrudichromy.svazeksvitava.cz/index.php?nid=442&lid=cs&oid=1447
http://chrudichromy.svazeksvitava.cz/index.php?nid=442&lid=cs&oid=2793817
více  Zavřít popis alba 
  • duben až září 2012
  • 456 zobrazení
babi90
Vernisáž fotografií profesora J.Štreita v Galerii Gong - Dolní oblast Vítkovic 9.4.2013

Prof. Mgr. Jindřich Štreit (* 5. září 1946 Vsetín) je český dokumentární fotograf a pedagog. Zaměřuje se na dokumentování života na venkově a obyvatele českých vesnic. Ženatý od roku 1971, manželka Agnes, dcera Monika.

Životopis / wikipedie /

Dětství strávil na Valašsku. V roce 1956 se s rodiči a sourozenci přestěhoval do podhůří Jeseníků do obce Těchanov. Vystudoval gymnázium v Rýmařově, kde v roce 1963 maturoval a jako další studium si zvolil na pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, obor výtvarná výchova, kde v roce 1967 složil státní zkoušky. První impulz k fotografování dostal od otce. K dalšímu fotografování se dostal díky prof. Janu Bukovianovi, se kterým se setkal v době vysokoškolských studií.

Již za doby studií se zúčastnil řady fakultních výstav a soutěží a svoji závěrečnou zkoušku navíc ukončil i svojí první samostatnou výstavou. Po ukončení vysokoškolských studií začal vyučovat na základní škole v Rýmařově a o rok později se stal i jejím ředitelem. Svoji pedagogickou činnost obohatil i veřejně prospěšnou činností v Sovinci, kde od roku 1974 vedl galerii a od roku 1998 vedl galerii v Bruntále.

Od roku 1972 se cíleně věnoval fotografování života na vesnici, fotografování portrétů a fotografování romského života. V letech 1974-1977 absolvoval Školu výtvarné fotografie, pro závěrečnou práci zvolil téma divadelního zákulisí.

V roce 1982 se zúčastnil nepovolené výstavy neoficiálních výtvarných umělců. Tajnou policií byl vzat do vazby a následně byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 10 měsíců s podmíněným odkladem na dva roky za údajné hanobení republiky a jejího představitele. Zároveň mu byly státní policií zabaveny negativy, pozitivy i fotografické přístroje a byl mu vysloven zákaz vykonávání fotografické činnosti. Po propuštění z vězení se již nesměl vrátit ke své učitelské profesi, začal pracovat jako dispečer Státního statku Rýžoviště.

Po sametové revoluci v listopadu 1989 se stal zaměstnancem muzea v Bruntále a od roku 1994 je fotografem „na volné noze“.

V roce 2009 získal profesuru na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Vyučoval dokumentární fotografii na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze, kde v roce 2000 habilitoval a stal se docentem pro obor fotografie. Vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě.[3]

Od roku 1991 pracuje na dokumentárních projektech ve Francii, Anglii, Brazílii, Moldávii, Rakousku, Německu, Japonsku, Číně, Maďarsku, Rusku (Burjatsko, Krasnodarský kraj, Ingušsko, Čečensko), ale také v České republice (Ženská věznice, Břevnovský klášter, Lidé olomouckého okresu, Lidé Mikulovska, Cesta ke svobodě, Lidé Třineckých železáren, Mezi námi, Za oponou, Spolu, Cesty života, Lidé mého kraje – Bruntálsko, Ocelový svět, Tichá nemoc, Vítkovice, Hledat anděla, Lidé Vítkovska). Na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity se podílí na vedení několika studentských projektů (Lidé Hlučínska, Náš svět, Zlín a jeho lidé, Dobrovolně, Opava na prahu 3. tisíciletí, Dopravní podnik Olomouc).

Doc. Jindřich Štreit každé léto organizuje výstavní expozice na hradě Sovinec. Je členem Sdružení Q Brno, Spolku olomouckých výtvarníků, Aktivu volné fotografie při Pražském domě fotografie a Umělecké besedy v Praze. Realizoval na 950 autorských výstav, je autorem 29 publikací. Je zastoupen v nejvýznamnějších sbírkách a bylo o něm natočeno několik filmů.

V roce 2006 mu bylo uděleno ocenění Medaile Za zásluhy I. třídy při příležitosti státního svátku vzniku samostatného Československa.

Jindřich Štreit byl 13. února 2007 hostem televizní talk show Krásný ztráty Michala Prokopa.[4] Dne 18. září 2009 byl prezidentem Václavem Klausem jmenován profesorem pro obor volné a užité umění.[5]
„ Umění fotografie se podobá hraní na housle. Musíte denně cvičit, abyste dosáhli virtuozity, a pokud svůj nástroj odložíte a vracíte se k němu jen někdy, ztrácí se jiskra. Je to jako trénink vrcholového sportovce.[6] “
— Jindřich Štreit

wikipedie :

Dolní oblast Vítkovice (konkrétně důl Hlubina a vysoké pece a koksovna Vítkovických železáren) je národní kulturní památka[1] nacházející se poblíž centra Ostravy ve Vítkovicích. Zahrnuje rozsáhlý průmyslový areál Vítkovických železáren s unikátním souborem industriální architektury. Souboru tří na sebe navazujících celků – černouhelného dolu, koksovny a vysokopecního provozu – se také říká „Ostravské Hradčany“.[2] Oblast je zapsána v seznamu Evropského kulturního dědictví a aspiruje na zapsání do seznamu světového dědictví UNESCO.[3]

Historie

Severní část Dolní oblasti
Prvotní podnět k založení Vítkovických železáren vzešel 9. prosince 1828 od olomouckého arcibiskupa Rudolfa. Provoz Rudolfovy huti byl pak zahájen v polovině září roku 1830. O rok později zde vznikla koksovna. První vysoká pec na koks byla zapálena v roce 1836, druhá o dva roky později. V roce 1852 byl v blízkosti huti založen důl Hlubina. Postupem času bylo v provozu šest vysokých pecí, které byly postupně odstavovány až do 27. září 1998, kdy byl proveden poslední odpich.[4]

Pojmenování Ostravské Hradčany je překvapivě staršího data, než se lidé domnívají. Vzniklo již za dob první republiky, kdy byla v oběhu poštovní známka s motivem pražských Hradčan a nápisem „Československo – Hradčany“. Spolu s ní byla vydána také známka s panoramatem Vítkovic a nápisem „Československo – Mor. Ostrava“. Lidová tvořivost pak vykonala své a vzniklo označení Ostravské Hradčany.[5]

[editovat] Současnost

Jižní část Dolní oblasti
Po ukončení výroby železa se diskutovalo, co s bývalým průmyslovým areálem. Myšlenku jeho zbourání převážil názor revitalizace objektu a jeho zachování jako technické památky pro budoucí generace. V červnu 2002 byla nařízením vlády Dolní oblast Vítkovic prohlášena národní kulturní památkou. V prosinci 2008 se pak jako jedna ze čtyř českých památek dostala na vznikající seznam Evropského kulturního dědictví. Památkáři rovněž vyvíjejí úsilí o zapsání oblasti na seznam světového dědictví UNESCO, tato snaha však zatím nebyla úspěšná.[3]

V září 2009 získal projekt na oživení a nové využití vysokých pecí a dalších památkově chráněných objektů půlmiliardovou dotaci z prostředků Evropské unie a České republiky. Zájmové sdružení právnických osob, které ji obdrží, by nejcennější části Dolní oblasti mělo obnovit nejpozději do roku 2013.[6]

Galerie Multifunkční auly GONG, Dolní Vítkovice

Galerie Multifunkční auly GONG, Dolní Vítkovice se nachází v přízemí této unikátní stavby a slouží k vystavování nejrůznějších výstav.

Její jedinečnost tkví hlavně v možnosti vystavovat velkorozměrové objekty.

Galerie je přístupná široké veřejnosti každý den vždy od 10:00 do 18:00 hodin.

V současné době probíhá v galerii výstava fotografií uznávaného autora Jindřicha Štreita "Vítkovice".

Výstava potrvá od 10. dubna do 5. června 2013.

Výstava Jindřicha Štreita - Vítkovice

Zveme Vás na první výstavu pořádanou sdružením TROJHALÍ KAROLINA

Výstava fotografií uznávaného autora Jindřicha Štreita "Vítkovice" potrvá od 10. dubna do 5. června 2013 v galerii Multifunkční auly GONG.

Záštitu převzal rektor Slezské univerzity v Opavě prof. PhDr.Rudolf Žáček, Dr., na výstavě spolupracuje i Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity

Cena vstupného je:

Základní vstupné - dospělá osoba - 50,- Kč
Děti, studenti, osoby nad 65 let - 20,- Kč
Rodinné vstupné (2 dospělí + 1 - 2 děti) - 90,- Kč

Projekt regenerace a oživení technických památek v Dolní oblasti Vítkovic získal významné ocenění. V rámci pátého ročníku prestižní soutěže o evropskou destinaci nejvyšší kvality – EDEN 2011 převzali zástupci sdružení Dolní oblast Vítkovice Cenu ředitele CzechTourism za unikátní projekt k rozvoji národní technické památky a Evropského kulturního dědictví, které spravují a rozvíjejí. Toto ocenění porota udělila vzhledem k vysoké kvalitě přihlášek jako speciální cenu.

Foto: Hana Papežová,Pavel Mára / posláno od J.Štreita pro dokumentaci - 28 fotografií před videem /

Rozhovor s prof.J.Štreitem v I.dnes.cz :

Za vyvrcholení své práce považuje slavný fotograf Jindřich Štreit svou současnou výstavu v bývalém plynojemu Gong. Ostravu poznal hlavně v 80. letech, barevné kouře plné síry jej fascinovaly. Viděl tu mima Marcela Marceaua a založil Galerii Opera.

Dva roky chodil slavný fotograf Jindřich Štreit po všech provozech v Dolní oblasti Vítkovice, až vytvořil velkou knihu - monografii Vítkovice 2008. Nyní byla v bývalém plynojemu Gong zahájena výstava těchto fotografií.

Na Štreitových fotografiích je zachycen provoz Vítkovic, většinou na nočních směnách, kdy se fotograf cítil být méně ruše

Do současnosti realizoval přes tisíc výstav. Vyhlášenou formou neoficiální kultury se staly v osmdesátých letech jeho vernisáže výstav děl českých a slovenských umělců na Sovinci, ve kterých se svou ženou Agnes pokračují až do současnosti.

Od roku 1990 část své práce soustavně věnuje podpoře humanitární a charitativní činnosti. Za svoje fotografie získal řadu domácích i mezinárodních ocenění.

"Určitě je to moje největší výstava. Ne do počtu vystavených fotografií, ale co se týká prostoru a velikých fotografií. Když jsem měl retrospektivu, tak tam bylo kolem 160 fotografií, tady jich je kolem 120, ale nebyly tak velké," vysvětluje.

"Je to tu nádherné a je úžasné mít takový prostor jenom sám pro sebe. Jako by to architekt Gongu Josef Pleskot dělal pro moje fotky," směje se fotograf.

Ostravu jsem nefotil. Skvěle to udělal Viktor Kolář

A má Štreit nějaké fotografie z té doby? "Ne, já jsem to nefotografoval, protože všechno fotil Viktor Kolář.

Video A.Čaply na konci fotografií .
více  Zavřít popis alba 
  • duben 2012 až duben 2013
  • 412 zobrazení
astroiva
Ve středu 30. dubna jsem vyrazila na kurz od IDIFu - Portrét v přirozeném prostředí. Měli jsme k dispozici modelku a fotili jsme jak v exteriéru tak v interiéru. Opět se projevila má reportážní povaha, takže mimo modelky zde najdete fotografie účastníků kurzu i dětí na hřišti.
více  Zavřít popis alba 
  • 1.5.2008
  • 394 zobrazení
babi90
Ahol- střední odborná škola v Ostravě - Vítkovicích uspořádala výstavu výtvarnici Lence Kocierzové Na vodu psáno tuší.Vernisáž proběhla 5.3.2015 za účasti mnoha příznivců jejího úžasného umění.
Děkujeme , Leničko, Jsi skvělá a zasloužíš si " titul" neobyčejná žena. Blahopřejeme.

Z wikipedie :

Lenka Kocierzová (* 23. srpna 1950 Ostrava-Vítkovice) je malířka, grafička, ilustrátorka, učitelka, bývalá vítkovická a nynější moravsko-ostravská kronikářka. Specializuje se především na svou rodnou čtvrť, kterou hojně propaguje. Jako malířka působí od roku 1995. Mezi její nejznámější obrazy patří "Evy", tzn. portréty s vyobrazením města nebo jeho části na klobouku.

Život

Lenka Kocierzová se narodila 23. srpna 1950 v Ostravě-Vítkovicích. Malířkou se chtěla stát již od dětství. Navštěvovala lidovou školu umění v Kounicově ulici v Moravské Ostravě. Po absolvování Střední všeobecně vzdělávací školy v Ostravě-Zábřehu nastoupila studium na ostravské Pedagogické fakultě, studium ale z rodinných důvodů nedokončila. Později vystudovala dálkově obor propagační výtvarnictví na Střední průmyslové škole stavební v Ostravě. V současné době pracuje jako grafička, výtvarnice, ilustrátorka, kronikářka a průvodkyně Vítkovicemi.] Svá díla vystavovala v České republice a v Polsku, má za sebou již na 40 výstav. Ilustruje učebnice a dětské knihy. V letech 2003–2010 pracovala jako učitelka výtvarné výchovy a estetiky na AHOL SOŠ s.r.o. v Ostravě-Vítkovicích. Byla též kronikářkou obce Vítkovice (v letech 1997–2013) a členkou kulturní komise Moravské Ostravy-Přívozu.

Dílo

Obrazy

Lenka Kocierzová je autorkou mnoha obrazů a aktů. Jedněmi z nejznámějších jsou například Carmen nebo Večernice. Kreslí četné motivy Vítkovic i jiných měst, jako Luhačovice či Kadlín, které si také zamilovala. Její nákresy byly použity také na projektu Propagace Vítkovic nebo sklu od Moser.

Evy

Nejznámějšími jejími obrazy jsou ale již zmíněné Evy, ženy s městy na klobouku. První byla Eva Malostranská, po ní Staroměstská a Evy ostravských čtvrtí, po nich také mělnické, Karlovarská i Salzburská. U některých měst se Evy jmenují také jinak, jako Bratislavská Mária nebo polská Vládkyně Packowa.

Sklo

Se sklárnou Moser spolupracuje Lenka Kocierzová od roku 2006 Na sklo se dostaly kromě dvou Ev také Carmen, motivy Vítkovic a Prahy či obraz Z jednoho kořene. Vytvořila ale také několik motivů bez svých kreseb, mezi něž patří svícen Olymp i mísa Věštírna.

Propagace Vítkovic

Propagace Vítkovic začala, když se Lenka Kocierzová vrátila do rodných Vítkovic. Po začátku své kronikářské práce si vyjevila své dětsví a začala kreslit své vzpomínky. Vznikly četné obrazy tehdejšího života s kulisami Vítkovic. Dostala se tak od dětských her přes trhy a obchody až po svou svatbu.

Dům U Šraněk

Projekt začal roku 2012. Vedle domu U Šraněk byl kdysi přejezd se závorami neboli šraňkami. Toto "muzeum" ukazovalo jak historii Vítkovic a je samé, tak nostalgii starých časů. Zároveň bylo ideálním místem pro výstavy. Konaly se zde také schůzky dětí i seniorů. Malé posezení připomíná dnes již neexistující kavárnu Industrial.

Haló Ostrava! :

Střípky životní cesty výtvarnice Lenky Kocierzové

Při čtení webových stránek Lenky Kocierzové (http://kocierzova.cz/) – výtvarnice, jež je zároveň kronikářkou městského obvodu Ostrava-Vítkovice, dále průvodkyní po této části našeho města a ,,duší“ různorodé činnosti vítkovického společenského centra Domu u šraněk, čtenáře možná jako mne napadne, že je to žena, pro kterou odpočinkem jsou její práce a koníčky, takže ani nemá kdy všímat si, kolik času už uteklo od doby, kdy ji maminka vozila v kočárku ulicemi kolem vysokých pecí nebo dolu Jeremenko.
Má vůbec paní Lenka čas na odpočinek?
,,Nemám. Dvacet let jsem nebyla na dovolené delší než tři až čtyři dny,“ prozradila mi nedávno v Domě u šraněk, když se snažila soustředit na náš rozhovor a rychle se zbavit nečekaných povinností. Byla jsem ráda, že posléze mohla pokračovat: ,,Ke krátkému odpočinku obvykle uteču do malé polské vesnice, kde mám rodinu, někdy do Karlových Varů, nebo do Kadlína na Mělnicku. To je vesnička se sto třiceti obyvateli, kde se o mne výborně stará starostova rodina. Tam jezdím odpočívat, ale obvykle při práci, která mě baví. S tamním starostou Zdeňkem Šestákem jsme už realizovali mnoho společných nápadů. On umí potřebné zorganizovat, sehnat peníze… Výsledkem je Muzeum venkova, k němuž patří například naučná stezka, expozice polních plodin, staré selské techniky a kovářská. Důležité také je, že se nám podařilo vytvořit aktivní ovzduší, nadchnout pro věc obyvatele, hodně mladých lidí, a že obec naším nadšením ,kvete‘.“
Myslím, že Kadlín a Lenka by byl velký námět na samostatný článek. Čtenářům tohoto rozhovoru však místo něj doporučuji brouzdání na webových stránkách zmíněné obce! Teď půjde o jiný střípek ze životního příběhu výtvarnice.
Kdy Lenka Kocierzová pochopila, že ji baví kreslení a malování a že se jednou vydá na cestu výtvarnice?
,,Od čtyř let jsem říkala, že chci být malířkou. Malovala jsem hodně pro sebe, ve školním věku jsem vyhrála nějaké soutěže. V šedesátých letech jsem navštěvovala lidovou školu umění, která tehdy byla na Kounicově ulici v Moravské Ostravě. Pak se moje tužba trochu posunula směrem k architektuře, po studiu na Střední všeobecně vzdělávací škole v Ostravě-Zábřehu jsem se na chvilku ocitla na ostravské Pedagogické fakultě, obor matematika a výtvarná výchova.“
Cesta za soustavnou výtvarnou činností se později Lence zkomplikovala. Na mnoho let. Vdala se, přerušila studium, vychovávala dvě dcerky, a kvůli mateřským a jiným starostem se později těžce dostávala k naplňování svého dětského snu. ,,Nakonec se mi podařilo se dvěma malými dětmi a při večerním studiu dokončit obor propagační výtvarnictví na Střední průmyslové škole stavební v Ostravě. Po mnohaleté práci kresličky jsem pak několik let pracovala v propagaci Závodu automatizace a mechanizace OKD (později název AM, který byl pak sloučen s Báňskými strojírnami), tedy i hornická tematika je součástí mého života. K soustavné vlastní výtvarné činnosti jsem se ale dostala až po roce 1989.“

Konečně!!! Lenčiny dcerky odrostly, ona se rozvedla, ale v uplynulých dvaceti třech letech mohla mít pocit, že žije plněji, protože dává ze sebe maximum toho, co umí. Nyní o ní mnozí vědí, že je úspěšnou grafičkou, ilustrátorkou knih (jazykových učebnic aj.), zabývá se i malbou, a že od roku 2006 spolupracuje se sklárnou MOSER, a. s., v Karlových Varech. Skleněné objekty, na nichž jsou provedeny její výtvarné návrhy, byly vystaveny např. ve Frankfurtu nad Mohanem, v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a na dalších výstavách této světoznámé sklárny. (V Ostravě jsme je nedávno viděli v Domě knihy Librex.)
,,Spolupráce se slavnou sklárnou vznikla vlastně náhodou,“ vzpomíná výtvarnice. ,,Soubor mých perokreseb vystavovaných v Praze zaujal člověka, který je nabídl v domovské firmě. Ale až po několika letech se ozval telefon s nabídkou spolupráce. Do dneška bylo realizováno 25 mých motivů. Některé zdobí pivní džbánky, jiné whiskovky, další jsou na exkluzívních vázách. Dodnes je pro mne spolupráce s touto sklárnou sváteční záležitostí, a vnímám, že zasáhnout jako žena-výtvarnice do uměleckého sklářství je v mém životě jedinečnou příležitostí ukázat, že ve světě zkušených a světoznámých sklářů má místo i žena z Ostravy.“
Paní Lenka má za sebou přes čtyřicet výstav – v České republice, na Slovensku a v Polsku. Její grafiky byly zahrnuty do soukromých sbírek v Kanadě, Anglii, Rakousku, Polsku i v Ukrajině. Vytvořila nástěnné malby v provozovně TESCO v O.-Porubě, Aqua bazénu a v ZŠ Šalounova ve Vítkovicích.

Kde výtvarnice především hledá inspiraci pro svou tvorbu?
,,Moje obrazy jsou vlastně koláže. Skládají se z viděného a poznaného, z pocitů, citů mých i jiných lidí. Inspiruje mě duše člověka, a hlavně žen. Jedním z mých velkých témat je Praha. Její architektura, historie, kultura, do nich si ale promítám příběhy lidí. To vše poskládané v jednotlivých kresbách, v poslední době i v akrylových malbách, na obrázku vytvoří specifický odraz reality, myšlenek, snění a citů. Stejné je to i s mým druhým velkým tematickým okruhem – Ostravou. Tu mám ztvárněnou například v kalendáři Ostravské Evy 2002.“

Ostrava je přítomná i v dalších kalendářích – Vítkovice 2007, Vítkovice 2011 očima Lenky Kocierzové nebo v jejích Vítkovických omalovánkách či Vítkovickém PEXESU.
,,Když jsem zjistila, že se dokážu vrátit do dětských let, a ještě to i nakreslit, začala vznikat série obrázků z dětství. V kulisách budov z režného zdiva jsme žili krásný dětský svět, zvláštní, ale náš. Neexistoval plot, který bychom nepřelezli, strom, na který jsme nevylezli, zahrada, kde bychom neochutnali kudlačky či hrušky. Zvláštní vítkovická mluva, jedinečná v celé Ostravě, hry na raubky, na čapačku, na krvavého dědka – to vše a jiné se také snažím zachytit, a nejen obrazově.“Už bylo zmíněno, že paní Lenka ilustrovala učebnice, ke školákům měla velmi blízko i jinak, v době, kdy byla po několik let učitelkou výtvarné výchovy a estetiky na AHOL SOŠ, s. r. o., v Ostravě-Vítkovicích.
,,Na svoje působení v AHOLu ráda vzpomínám,“ přiznala se mi v Domě u šraněk. ,,Děti jsou studnice čistoty a mi se kupodivu dařilo je otevírat, například, když jsme organizovali nezapomenutelné módní přehlídky.“
Nedávno se za studenty vrátila. Do poloviny února 2013 pobyla ve škole prostřednictvím výstavy nazvané Melodie mé duše, kde prezentovala své grafické práce a volnou tvorbu.
Lenka Kocierzová je přímo gejzír nápadů a činností. Musím ještě aspoň dodat, že také píše verše. Její první básnická sbírka je z roku 2003, vyšla pod názvem Tělem psáno .
Část rozhovoru s Evou Kotarbovou pro Haló Ostrava !- duben 2013

Foto: Hana Papežová - Kolářová galeristka Galerie G v CHSG
více  Zavřít popis alba 
  • březen 2015
  • 348 zobrazení
babi90
Beseda s výstavou Mgr.Ludvíka Klegy / rodinné fotografie / proběhla v Domě u šraněk 11.11.2013 a shlédli jsme i video-film L.Klegy o Vítkovicích z r. 2008.

Životopis (biografie): / z filmové databáze .cz/

Ludvík Klega se narodil 19. dubna 1950 v Ostravě - Vítkovicích, Československu. Je synem skladatele a rozhlasového pracovníka Miroslava Klegy (1926-1993).

Do studia Československé televize Ostrava nastoupil v 18 letech (v roce 1968) jako asistent produkce, poté byl v letech 1971-1981 asistentem režie. V roce 1981 absolvoval FAMU a stal se režisérem.

Do roku 1992 byl v ČST kmenovým režisérem, hlavně publicistických pořadů a dkumentů. I když odešel na volnou nohu, Českou televizí Ostrava spolupracuje externě.

V 70. letech jako asistent režie často pracoval s kameramanem .....zobrazit více

Režie:
2011 minih98757 Když Valach maloval – portrét akademického malíře Jiljí Hartingera Když Valach maloval – portrét akademického malíře Jiljí Hartingera [61] n
2009 minih108779 Vodácká putování s Lukášem Pollertem Vodácká putování s Lukášem Pollertem [59] n
2007 minih69188 Vodácká putování - Kamenice Vodácká putování - Kamenice [57] n
minih69190 Vodácká putování - Ohře Vodácká putování - Ohře [57] n
minih57318 Vodácká putování - Sázava Vodácká putování - Sázava [57] n
minih57319 Vodácká putování - Vavřinecký potok Vodácká putování - Vavřinecký potok [57] n
minih69191 Vodácká putování - Vltava Vodácká putování - Vltava [57] n
2005 minih73565minih73565 Zapomenuté výpravy Zapomenuté výpravy [TV seriál] n
Autor námětu:
2011 minih98757 Když Valach maloval – portrét akademického malíře Jiljí Hartingera Když Valach maloval – portrét akademického malíře Jiljí Hartingera [61] n
2009 minih108779 Vodácká putování s Lukášem Pollertem Vodácká putování s Lukášem Pollertem [59] n
Scenárista:
2011 minih98757 Když Valach maloval – portrét akademického malíře Jiljí Hartingera Když Valach maloval – portrét akademického malíře Jiljí Hartingera [61] n
Dramaturgie:
2011 minih98757 Když Valach maloval – portrét akademického malíře Jiljí Hartingera Když Valach maloval – portrét akademického malíře Jiljí Hartingera [61] n
Asistent režie:
1978 minih114368 Od zmizelého diplomata k jiným vesmírům Od zmizelého diplomata k jiným vesmírům [TV cyklus] [28] n
Autor komentáře:
2011 minih98757 Když Valach maloval – portrét akademického malíře Jiljí Hartingera Když Valach maloval – portrét akademického malíře Jiljí Hartingera [61] n
Producent:
2011 minih98757 Když Valach maloval – portrét akademického malíře Jiljí Hartingera Když Valach maloval – portrét akademického malíře Jiljí Hartingera [6
2009 minih108779 Vodácká putování s Lukášem Pollertem Vodácká putování s Lukášem Pollertem [59]

Děkujeme Leničko a pane Hercíku, bylo to příjemné odpoledne mezi skvělými lidmi.
více  Zavřít popis alba 
  • leden až srpen 2013
  • 256 zobrazení
kire640
Veletržní palác
Klenot české funkcionalistické architektury, původně určený pro konání veletrhů, je sídlem Národní galerie v Praze od roku 1976. Palác byl postaven v letech 1925 až 1928 podle návrhu architektů Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla – v té době jako největší stavba svého druhu na světě. Tehdy sloužil společnosti Pražské vzorkové veletrhy, po druhé světové válce se pak stal palác sídlem několika společností zabývajících se zahraničním obchodem. Do historie budovy se výrazně zapsal 14. srpen 1974, kdy byla téměř zničena obrovským požárem, jehož likvidace trvala až do 20. srpna. V roce 1976 bylo rozhodnuto o jeho rekonstrukci, která trvala velmi dlouho – kompletní oprava budovy byla dokončena až v 90. letech.

Dům bývalé Dělnické úrazové pojišťovny z paláce YMCA
Úrazová pojišťovna dělnická pro Čechy. Státní plánovací komise. Úřad městské části Prahy 7. Finanční úřad pro městské části Praha 6 a Praha 7. A Česká konsolidační agentura. Všechny tyto instituce se vystřídaly v monumentální a monumentalistické budově o více než sedmi stech místností nedaleko Strossmayerova náměstí. Tři posledně jmenované úřady sdílí kanceláře v současnosti společně, vlastníkem objektu je však právě Česká konsolidační agentura.
Průčelí paláce, obracející se směrem k Vltavě, zdobí alegorické sochy Josefa Mařatky nad hlavním vchodem. Postavy představují, stylově, pracovníky v dělnických profesích. Umělecky nejvýznačnější je nárožní část objektu obracející se k tramvajové zastávce Nábřeží kpt. Jaroše. Je tu uplatněno vertikální členění fasády s výraznými okny a výtvarnými prvky, včetně pamětní tabulky.
I interiéry byly náležitě vybaveny, stěny jsou obloženy leštěným mramorem a žulou, z venku vápencem. Železobetonovou budovu navrhl význačný český architekt té doby ing. Arch. Jaroslav Rössler, žák Jana Kotěry. Postavena byla v letech 1926–1929.
Vstupní hala z pohledu od hlavního vchodu
Páternoster je tady situován naproti hlavnímu vchodu z nábřeží, tedy symetricky v samém centru budovy. Informace o původním výtahu bohužel nemám k dispozici, důležité však je, že dnešní páternoster je ze vzhledového hlediska částečnou kopií původního zařízení. Vyrobila ho firma Kone v roce 1996.

Historie Obecního Domu
Roku 1903 proběhla architektonická soutěž, v níž byly odměněny tři návrhy: architektů Dryáka, Pospíšila a Balšánka. Největším úskalím pro architekty bylo zadání. Měli navrhnout stavbu honosnou a reprezentativní, ale nákladem pokud možno malým. Nelze se divit, že za této situace se ani ve druhém kole nepodařilo vybrat vítěze. Městská rada se nakonec 14. srpna 1903 usnesla, že zpracováním projektu budou pověřeni architekti prof. Antonín Balšánek, který uspěl v prvním kole, a Osvald Polívka, původně odmítající se soutěže zúčastnit. Skutečný podíl obou autorů na projektu není zcela zřejmý, ale již současníky udivovala vzájemná spolupráce obou. Na jejich práci dohlížela speciální devítičlenná komise, do které byl povolán také vládní rada profesor Josef Schulz a architekti Jiří Stibral a Václav Roštlapil.
Definitivní projekt včetně rozpočtu ve výši tří milionů korun byl po různých průtazích schválen 10. 12. 1904. Tato částka nebyla ve své době zrovna malá, ale přesto panovalo obecné přesvědčení, kterému dal čas za pravdu, že ani ta nebude stačit. Skutečnost ovšem předčila i odhady největších pesimistů. Na výstavbu Obecního domu nakonec padl více než dvojnásobek, přes šest milionů korun.
Čtení dobových pramenů odhaluje, že tehdejší veřejné zakázky obestírala stejná mračna pochybností a podezření na korupci a protekci, jak je známe i dnes. Zakázky - stejně jako v našich časech - nedostávaly nejlevnější nabídky nejzkušenějších společností, ale firmy přátel představitelů města. Nelítostné diskuse a následné pomluvy provázely také zadání každé části monumentální výzdoby. K největším střetům docházelo zejména mezi představiteli tehdy nejsilnějších a nejvlivnějších výtvarných spolků, Jednoty a Mánesu. Z pohledu uměleckého odkazu berme zavděk, že uplatnění nakonec našli vynikající mistři z obou táborů. Z malířů je nutno jmenovat alespoň Mikoláše Alše, Václava Jansu, Alfonse Muchu, Jakuba Obrovského, Jana Preislera, Josefa Weniga, Karla Špillara, Maxe Švabinského, Josefa Ullmana, Františka Ženíška. Ze sochařů zmiňme například Josefa Mařatku, Josefa Václava Myslbeka, Karla Nováka, Ladislava Šalouna, Františka Uprku, Bohumila Kafku a Čeňka Vosmíka.
Některé části domu byly zprovozněny již v letech 1909-1911, celý objekt byl slavnostně otevřen pro veřejnost 5. ledna 1912. Náklady na budovu byly tak obrovské, že město muselo od začátku většinu budovy pronajímat, což sebou neslo opět řadu spekulací a podezření. Dobový tisk se k tomu stavěl typicky česky s notnou dávkou humoru a ironické nadsázky. Přes určité obtíže a občasné spory se podařilo udržet Obecní dům v chodu a ziskovém provozu i během 1. světové války.
Obecní dům — jedna z nejlepších staveb pražské secese — byl přijímán již v době výstavby s velkými rozpaky a kritizován, neboť v době svého vzniku byl některými architekty jeho sloh považován za formálně zastaralý. Odstup téměř jednoho století nám umožňuje odložit dobové emoce a hodnotit tuto stavbu jako jedinečné harmonické spojení architektonických a výtvarných stylů konce 19. a začátku 20. století. Neobaroko, neorenesance, západní i orientální vlivy se zde prolínají s českou secesí. Dojem z budovy umocňuje rozpětí dekorativních stylů, paleta použitých materiálů i kvalita uměleckořemeslných prací.
Pozornost budil už v době otevření Obecní dům i svým unikátním technickým zázemím, které bylo v té době malou senzací a obdiv vzbuzuje i dnes. Málokdo třeba tuší, že budova je dodnes chlazena unikátním mechanismem přímo vodou ze dvou hlubokých studní. Budova byla vybavena ústředním topením a větráním, rozvodem užitkové a pitné vody, odsávačem prachu, chlazením sklepů, výrobníkem ledu, elektrickými i hydraulickými zdvižemi, parní prádelnou a sušárnou, umývárnou lahví, trafostanicí, akumulátorovou stanicí, potrubní poštou a sítí domácích telefonů.
Od Tříkrálové deklarace po Sametovou revoluci
Konec Evropu devastujícího konfliktu se nezadržitelně blíží. Starý kontinent, vyčerpaný a zdecimovaný nejstrašnějším válečným konfliktem všech dob, čeká i politické zemětřesení. Píše se leden 1918 a velká impéria prožívají poslední dny své existence. V Rusku se moci chopili bolševici, v Litevském Terstu probíhají mírová jednání. Poprvé zde zaznívají věty o sebeurčení národů - zejména těch ovládaných Rakousko-uherskou monarchií. Reakce z Čech na sebe nenechá dlouho čekat. Čeští poslanci Vídeňské říšské rady a zemských sněmů historických zemí Českého království se 6. ledna scházejí v Grégrově sále Obecního domu. Odtud vysílají do světa prohlášení, které se do dějin zapíše jako Tříkrálová deklarace. Poprvé zde oficiálně od národních politických špiček zaznívají jednoznačně formulované požadavky na uznání vzniku svrchovaného, plnoprávného, demokratického a sociálně spravedlivého československého státu.
O tři měsíce později je Obecní dům svědkem další významné historické události. 13. dubna 1918 Alois Jirásek ve Smetanově síni přečetl Přísahu národů. Po jeho podpisu Deklarace českých spisovatelů z roku 1917 je to další státotvorný počin jedné z našich nejvýznamnějších osobností. Znovu a jasně formuluje požadavky na samostatnost Československa.
V Obecním domě byl také založen tzv. Národní výbor, který připravoval všechny nezbytné kroky ke zřízení samostatné republiky. Jeho představitelé plnili v prvních dnech po 28. říjnu 1918 i funkci prozatímní vlády. V Obecním domě rakouská vojenská moc složila kapitulaci do rukou právě Národního výboru. „Muži října“ a Obecní dům se v roce 1918 spojili a stanuli tak na počátku naší státnosti.
Právě portréty tzv. mužů 28. října Soukupa, Rašína, Švehly, Stříbrného a Šrobára zdobí v Obecním domě desku s plaketami a textem:
"Touto místností kráčely dějiny, zde očekávaje zhroucení Rakouska a připravujíce české osvobození, zasedal Národní výbor. Zde v den triumfu dne 28. října 1918 ujal se vlády České země, zde naplnilo se slovo Komenského: „Vláda věcí tvých se k tobě navrátí, lide český.“
Meziválečné období se stalo pro Obecní dům zlatou érou. Nebylo významné události, která by se zde nekonala. Každý spolek či organizace si pokládaly za čest mít svá setkání právě zde. Plesová sezóna zastínila do té doby nejvyhledávanější prostory ve zbytku Prahy a koncerty předních hudebníků své doby vyprodávaly sály Obecního domu na měsíce dopředu. V jediném týdnu se zde vystřídaly akce církevní, turistické, výtvarné, politické, sportovní, divadelní, hudební, zemědělské, obchodní… a tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. Obecní dům bezezbytku plnil, co mu bylo dáno do vínku. Stal se plně multifunkčním celospolečenským kulturním střediskem národa.
Po 2. světové válce význam Obecního domu postupně upadá. Po únoru 1948 je ústup někdejší pýchy národního uvědomění zcela zřetelný. Sice zde stále probíhají nejrůznější politicko ideologická střetnutí a oslavy režimu, ale jeho chátrající prostory se již soudruhům nejevily jako dostatečně reprezentativní. Představy mocných o adekvátním prostoru pro megalomanské režimní akce se o mnoho let později zhmotní do podoby Paláce kultury.
Pod svícnem ovšem bývá často největší tma. Pod její rouškou přímo před očima režimu vzniká 3. června roku 1987 v tzv. Slováckém salónku Obecního domu umělecká výtvarná skupina Tvrdohlaví vedená Václavem Marhoulem.
Do centra historických událostí se Obecní dům vrátil v roce 1989. Mezi 26. listopadem a 7. prosincem se postupně v Červeném a Orientálním salonku a v Cukrárně Obecního domů uskutečnila tři z devíti klíčových jednání mezi delegacemi Občanského fóra vedeného Václavem Havlem a delegacemi poslední komunistické vlády v čele s premiérem Ladislavem Adamcem. Televizní záběry režimem pronásledovaného disidenta, který si podává ruku s nejmocnějšími muži komunistické vlády, obletěly svět. Československo znovu získalo svobodu a Obecní dům byl opět kulisou velkého dějinného zlomu.
více  Zavřít popis alba 
  • 4.9.2016
  • 248 zobrazení
daniel-cino
ALB 506 - Druhá část - tedy druhé album je složeno z Leonardových vynálezů a průkopnických objevů

A navíc si můžete přečíst Leonardův životopis ve zkratkách a heslech"

Konec 14. století
Období renesance. Doba velkých kulturních změn a úspěchů znamenají přelom mezi středověkou a raně novověkou Evropou. Italská renesance vznikla v Toskánsku kolem měst Florencie a Siena – svého vrcholu dosáhla na konci 15.století.

15. dubna 1452
Leonardo da Vinci se narodil v části malého italského města Vinci, která se nazývá Anchiano, nedaleko Florence.
Byl nemanželským synem 25letého Piera di Vinci, který tehdy působil jako notář a Cateriny, mladé venkovanky.

1453
Osmanští Turci ovládlo Konstantinopoli, což znamená zánik tisíc let staré Byzantské říše. Francouzi získali zpět Bordeaux a skončila stoletá válka mezi Anglií a Francií.

1469
Leonardo se přestěhoval do Florencie, kde vládl Lorenzo Medicejský, zvaný il Magnifico. L. byl učněm Verrocchia a svým uměním brzy předstihl svého mistra.
Narodil se Niccoló di Bernardo dei Machiavelli – italský diplomat, politický filozof, hudebník, básník a dramatik

1472
Leonardo se stal členem sdružení florentských malířů

1472 – 1475
Leonardo dokončil obraz Zvěstování, který vystavuje galerie Uffizi ve Florencii.
Druhou verzi obrazu, která je rovněž připisována Leonardovi, vystavuje muzeum Louvre v Paříži

1475
V Caprese poblíž toskánského města Arezzo se narodil Michelangelo, který se časem stává Leonardovým soupeřem.
William Caxton vytiskl první tištěnou knihu v angličtině

1476
Florentský soud uznal Leonarda a další tři muže nevinnými ve věci sodomie.
Od této doby do roku 1478 nemáme záznamy o jeho práci ani pobytu.

1481 – 1482
Mniši ze San Donato a Scopeto si objednali u Leonarda obraz Klanění tří králů, avšak Leonardo brzy odešel do Milána a dílo zůstalo nedokončené.
Leonardo poslal vévodovi Ludovicovi Sforzovi, vládci Milána, dopis, kde popisuje mnohé zázračné a různé věci, které dokáže na poli techniky, a informuje vévodu, že umí rovněž malovat.

1483
Bartolomeo Scorlione a bratrstvo Neposkvrněného početí Panny Marie si objednali u Leonarda obraz, který je jedním z jeho nejznámějších uměleckých děl – Madona ve skalách.
Obraz nyní vystavuje Muzeum Louvre v Paříži.
Anglickým králem se stává Richard III.

1485
Leonardova oblast působnosti se rozšířila o architekturu, vojenské inženýrství a strategii, studium mechanismu létání, divadelní produkci a hudbu.
Jindřich Tudor porazil Richarda III. Jako Jindřich VII. přijal královskou korunu, ukončil válku růží a založil tudorovskou dynastii v Anglii.

1490
Leonardo dokončil ve službách Ludovica Sforzy, vévody milánského, Dámu s hranostajem. Obraz byl namalován olejem na plátně a představuje portrét Cecílie Galleriny, vévodovy mladé milenky, která s ním byla v té době těhotná.
Malba olejem byla v Itálii relativně novou technikou, byla představena v 70. letech 15. století.

1492
Leonardo dokončil hliněný model ohromné jezdecké sochy pro Ludovica Sforzu a chystal se ji odlít do bronzu. Model byl zničen francouzskými vojáky, kteří jej po obsazení Milána použili jako cvičný cíl.
Kolumbus objevil Nový svět, Španělsko vytlačilo po 800 letech Maury z Evropy a vyhnalo Židy.

1495
Leonardo zahájil práce na Poslední večeři v milánském klášteře Santa Maria delle Grazie. Dílo bylo dokončeno v roce 1498.

1499
Ludvík XII. Francouzský obsadil Milán.
Leonardo opustil město a vrátil se do Florencie.

1501 – 1504
Michelangelo vytvořil sochu Davida.

1502
Leonardo se na vyzvání Cesareho Borgii stal vojenským architektem a technikem.
Kryštof Kolumbus odplul ze španělského Cadizu na svou čtvrtou a poslední výpravu do Nového světa.

1503
Pomocí techniky „sfumato“ začal Leonardo pracovat na svém díle Mona Lisa, které zůstává po jeho smrti nedokončené. Rovněž začal vytvářet skicu pro Bitvu u Anghiari.

1504
Leonardo obdržel za Bitvu u Anghiari první měsíční platbu ve výši 15 zlatých florentinů. Počátkem roku se stal konzultantem při výběru nejvhodnějšího místa pro vystavení Michelangelova Davida.
9. července zemřel Leonardův otec a zanechal deset synů a dvě dcery.

1506
Mezitím v Miláně úřady nařídily, že má být Leonardo požádán, aby dokončil do dvou let Madonu ve skalách výměnou za 200 lir.
Papež Julius II. Položil základní kámen nové baziliky sv. Petra.

1508
Leonardo obdržel svou druhou a poslední platbu ve výši 100 lir za Madonu ve skalách a půjčil svému učni Salaiovi 13 mincí zvaných scudo na pořízení věna pro sestru. Michelangelova socha Davida byla vztyčena ve Florencii a Michelangelo začal s prací na stropě Sixtinské kaple.

1513
V budově florentské radnice byla vztyčena zábrana, která měla chránit nedokončenou Bitvu u Anghiari.
V září opustil Leonardo, společně se Salaiem, Milán a vrátil se do Florencie.

1516
Leonardo přijal pozvání Františka I. A přestěhoval se do Francie.
Narodila se budoucí anglická královna Marie I.

1519
Leonardo utrpěl v roce 1517 mozkovou mrtvici a dne 2. května 1519 zemřel ve francouzském Clos Lucé.
Podle legendy byl po Leonardově boku král František I. A držel jeho hlavu v náručí. Leonardo byl pohřben v kapli sv. Huberta na zámku Amboise.
více  Zavřít popis alba 
101 komentářů
  • 24.8.2015
  • 232 zobrazení
babi90
Slavnostní vernisáž oceněných snímků fotosoutěže MŮJ SVĚT, pořádané Charitou Opava pro zaměstnance, dobrovolníky a klienty Charit z celé České republiky, proběhla v pondělí 24. března v 17 hodin v Historické budově Slezského zemského muzea v Opavě. Výherci zde převzali diplomy a ceny z rukou předsedy odborné komise prof. Jindřicha Štreita.
Na tři desítky nově oceněných fotografií z letošního v pořadí šestého ročníku této prestižní charitní fotosoutěže vybírala ze tří set přihlášených snímků porota, kterou kromě fotografa Jindřicha Štreita tvoří jeho kolega z Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity Jiří Siostrzonek a Zdeněk Kovářík, regionál­ní manažer firmy ASEKOL. Tato neziskově hospodařící společnost, která je partnerem soutěže již druhým rokem, se zabývá zpětným odběrem elektroodpadu a patří mezi důležité zadavatelé práce pro Charitu Opava. Autoři soutěžili v kategoriích s názvy „Portrét“ a „Život kolem nás“, k nimž letos poprvé přibyla kategorie s názvem „Jak to vidím já“ pro klienty Charit. Mezi oceněnými jsou zástupci devíti Charit z celé České republiky, náš region zastupují dobrovolník Charity Opava Martin Žídek či ředitel Charity Hlučín Lukáš Volný.
Na vernisáži vystoupilo úspěšné flétnové kvarteto ZUŠ Hradce nad Moravicí, které se loni ve složení Klára Cihlářová, Anna Hrudová, Lenka Kopfová a Monika Halfarová stalo absolutním vítězem celostátní soutěže ZUŠ v komorní hře v Liberci. Fotografie budou v Historické budově SZM k vidění do 14. dubna, výstavu můžete navštívit díky vstřícnosti Slezského zemského muzea zdarma.

Naděje, blízkost sociální práce a umění, vůle a ochota spolupodílet se ve spojení mnoha institucí na pomoci bližnímu… O tom všem se hovořilo na vernisáži oceněných snímků 6. ročníku fotosoutěže MŮJ SVĚT, pořádané Charitou Opava a firmou ASEKOL pro zaměstnance, dobrovolníky a klienty Charit z celé České republiky. Ve velmi slavnostním duchu a za účasti skoro stovky přítomných proběhla v pondělí 24. března v historické budově Slezského zemského muzea v Opavě.

Výherci převzali diplomy i ocenění z rukou členů komise Jindřicha Štreita a Jiřího Siostrzonka z Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě a Zdeňka Kováříka z firmy ASEKOL, která je nejen partnerem soutěže, ale také velmi důležitým zadavatelem práce pro opavskou Charitu. Moderování vernisáže se premiérově a hned výborně zhostil zástupce ředitele Charity Opava Tomáš Schaffartzik a o průvodní slovo se postarali postupně charitní radní Ivo Mludek, ředitel Slezského zemského muzea v Opavě A. Šimčík a především pak členové odborné komise Jindřich Štreit spolu s Jiřím Siostrzonkem. Ti také spolu se manažerem ASEKOLU Zdenkem Kováříkem předávali vítězům ceny a památeční diplomy. Všechny přítomné nadchlo vystoupení flétnového kvarteta ve složení Klára Cihlářová, Anna Hrudová, Lenka Kopfová a Monika Halfarová.

Za dobu trvání soutěže se již v Opavě sešlo více než 1.600 fotografií, letos komise vybírala ze tří stovek snímků. Fotografie budou v Historické budově SZM k vidění do 14. dubna, výstavu můžete navštívit díky vstřícnosti a ochotě ředitele Slezského zemského muzea A. Šimčíka zdarma.

Oceněné fotografie v jednotlivých kategoriích:
Kategorie PORTRÉT: 1. místo Alena Růžičková (Farní Charita Milevsko), 2. místo Adam Knoflíček (Charita Kaplice), 3. místo Nikola Rožnovská (Oblastní Charita Uherské Hradiště).
Kategorie ŽIVOT KOLEM NÁS: 1. místo Lukáš Volný (Charita Hlučín), 2. místo Hana Papežová-Kolářová (Charita Ostrava), 3. místo Iva Kučerová (Oblastní Charita Uherské Hradiště).
Kategorie JAK TO VIDÍM JÁ: 1. místo Antonín Poláček (Charita Nový Jičín), 2. místo Martin Žídek (Charita Opava), 3. místo Tereza Gulová. (Charita České Budějovice).

Blahopřejeme!

Cenu za první místo v nové kategorii pro klienty Charit Jak to vidím já převzal
z rukou manažera společnosti ASEKOL Zdenka Kováříka Antonín Poláček z Charity Nový Jičín.

Vernisáž je v Opavě k vidění do 14. dubna, vstup je zdarma.
Poté bude putovat po městech celé České republice, první zastávkou je Ostrava.

Vystoupení flétnového kvarteta ve složení Klára Cihlářová, Anna Hrudová,
Lenka Kopfová a Monika Halfarová ze ZUŠ v Hradci nad Moravicí bylo doslova strhující.

Závěrečný potlesk organizátorů patřil všem účastníkům: zleva T. Schaffartzik, J. Siostrzonek,
J. Štreit, A. Šimčík, Z. Kovářík a I. Mludek. Těšíme se NA VIDĚNOU zase za rok!
Závěrečný potlesk organizátorů patřil všem účastníkům: zleva T. Schaffartzik, J. Siostrzonek,
J. Štreit, A. Šimčík, Z. Kovářík a I. Mludek. Těšíme se NA VIDĚNOU zase za rok!

/ z webu www.charitaopava.cz /

Děkuji všem , kteří fotosoutěž připravovali, skvělá atmosféra, příprava akce, bylo to " pohlazení po duši.".Již se těšíme na další ročník soutěže v roce 2015.

Foto: Hana Papežová Charita Ostrava
více  Zavřít popis alba 
  • leden 2013 až listopad 2014
  • 224 zobrazení
dcbl
6. dubna 2017 zahájil pomocný biskup brněnský Mons. Pavel Konzbul v kostele sv. Jakuba v Brně výstavu deseti portrétů odpůrců nacismu Svědkové lidskosti. Výstava, jejímž pořadatelem je Sdružení Ackermann-Gemeinde, putuje po České republice v rámci Česko-německého kulturního jara 2017.
Am 6. April 2017 eröffnete der Brünner Weihbischof Mons. Pavel Konzbul in der Brünner Jakobskirche die Ausstellung Zeugen der Menschlichkeit mit zehn Portraits von Gegnern des Nazismus. Die Ausstellung wurde von der Ackermann-Gemeinde ausgerichtet und soll im Rahmen des Tschechisch-Deutschen Kulturfrühlings 2017 an verschiedenen Orten der Tschechischen Republik gezeigt werden.
Foto Karel Pažourek, Übersetzung Dr. Robert Bek
Kategorie: lidéudálosti
více  Zavřít popis alba 
  • 6.4.2017
  • 221 zobrazení
Reklama