Hledání

115 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

tvujfotoportret
Vernisáž děl Petra Šiky v zámeckém kostele zámku Stránov. Navazující výstava potrvá až do konce srpna 2018

Autor se věnuje interiérové tvorbě prostorových monochromatických kompozic. Podstatou výtvarného projevu je subtilní kombinace hmotových struktur v barevně neutrálním prostředí. Vizuální kompozice vytvářejí spolu s průhledy na pozadí jednotný prostor s pozoruhodnou světelnou atmosférou.

Výtvarné objekty Petra Šiky vznikají unikátní technikou kombinace stabilizovaných provazových solitérů na pozadí základních geometrických formátů podkladu. Atraktivní prostorové řešení vyniká zvláště v kreativní kombinaci s individuálním osvětlením.
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • 1.7.2018
  • 118 zobrazení
  • 2
klubctyrlistek
V pondělí jsme se opět sešli v Pralese, tentokrát vedla naše cesta do městečka ,,Kocourkov" kde jsme společnými silami vybudovali radnici, pokusili jsme se provazy přesunout kostel blíž k městu a zahráli jsme si báječné hry.Tentokrát si děti z naší skupiny vymysleli název ,,ŠIŠKY S MÁKEM" .
Ve středu jsme podnikly velkou výpravu k potoku ve Voděradských bučinách a k jezírku, kde se kocourkovští pomocí klacku s navázaným provazem pokusili chytat ryby. Čtvrtečníí i páteční dopoledne se kocourkovští přesunuli ke struhařovskému rybníku, kde jsme si vyzkoušeli plavbu na voru a také vodní bitvu. V pátek byli kocourkovští tak vyčerpaní, že dokonce i starší občané města o poledním klidu usnuli a málem zmeškali výpravu za pokladem. Nakonec vše dopadlo dobře a poklad jsme po opravdu namáhavém hledání našli.
Celý týden jsme hráli bláznivé kocourkovské hry jako minigolf s kostkou, velký úspěch měla hra,, Hutututu" , dokonce jsme udělali velký talíř se šiškami a posypaly jsme se papírovým mákem, no prostě a zkrátka u nás v Kocourkově bylo o zábavu postaráno a v pátek se nám vůbec z lesa nechtělo.
Daniela
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2018
  • 106 zobrazení
  • 0
skalanskecesty
O adventu a o Vánocích zněly vícehlasy sousedského sboru PROVAZ u prvného rozsvěcení stromku na Vyskři, v Kacanovech, Olešnici, pak v kapli na Valdštejně, na Vánočních trzích v Turnově, a dvakrát v zaplněném kostele na Vyskři. Svou letošní "šňůru"ukončil sbor PROVAZ 25. prosince u skalanské zvoničky osmým vystoupením. Co se nás tam sešlo, podívejte - nejste tam taky?
Kategorie: události
více  Zavřít popis alba 
  • 25.12.2008
  • 62 zobrazení
  • 0
bvi
Autobus poutníků / nejvíce bylo školních dětí / z Petrovic u Karviné navštívili Sedliště, Baziliku ve Frýdku, Jana a Pavla a sv. Jakuba v Místku kvůli prohlídky betlémů. Doprovázel je jejich pan farář Jindřich Lorisz. U nás v Dobré jsem je seznámil s historií kostela, prohlédli si farní betlém, výstávku betlémků, vystoupili na půdu kostela a do věže ke zvonům...Měli také své pásmo jako soutěž pro děti. Potom byl košt kyjovského vína a po zpěvu koledy odcestovali do svých domovů...Bylo to milé společenství s krásnými zážitky pro všechny...Ať je provází Boží požehnání a ochrana Panny Marie po celý další rok 2014!
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 30.12.2013
  • 163 zobrazení
  • 0
killyskars
Dějiny kláštera a kostela jsou nerozlučně spjaty s dějinami Krnova. U středověkých měst bylo zvykem, že uvnitř hradeb bylo vymezeno místo pro klášter, ve kterém působili mniši a kněží.
Minorité, neboli Řád menších bratří, je žebravý mnišský řád založený svatým Františkem z Assisi. Jejich charakteristickým oblečením je hnědá kutna převázaná v pase bílým provazem, na kterém jsou tři uzly symbolizující a mnichům připomínající tři pravidla řádu: chudobu, poslušnost a čistotu. Minorité přišli do Krnova v druhé polovině 13. století a založili zde klášter a kostel. Církev měla velký vliv na život tehdejší společnosti. Minorité rozšiřovali mezi lidi nejen víru, ale i vzdělání.

V roce 1523 koupil krnovské a hlubčické knížectví markrabí Jiří Hohenzollern z Ansbachu. S novým vládcem přišla i nová víra. Horlivý zastánce Lutherova učení dal vyhnat z panství katolické řády německých rytířů i františkánské bratry minority. V samotném kostele bylo uskladněno obilí. Klášter byl změněn ve špitál a markraběcí mincovnu.

Do Krnova se vrátili Minorité zřejmě v roce 1650. Na památku této události dostali nejdřív svolení k výstavbě dřevěné kaple na kopci Cvilíně. Později v letech 1722-1728 vybudovali barokní mariánský poutní kostel. Krnov postihlo mnoho požárů. Největší požár v historii Krnova způsobila 1. dubna 1779 pruská vojska. Shořelo téměř celé město. Požár zničil několik cenných objektů včetně gotického kostela, kláštera Minoritů, renesanční radnice i knížecí zámek. Většina památkových budov byla přestavěna. Kostel Minoritů dostal barokní vzhled, který se zachoval do dnešního dne.

Roku 1950 byl klášter zrušen. Obnoven byl opět v roce 1989. Proto dnes můžete ve městě potkat minority. Nejstarší dochovanou částí je kaple kostela z jižní strany. Na této straně byl původně i klášter až později byl postaven ze severní strany kostela. Zřejmě po požáru, kdy kostel vyhořel.

Budova v 60. až 90. letech 20. století sloužila jako hotel Morava, čemuž odpovídají nevhodné zásahy do podoby exteriérů i interiérů budovy.

Stoletá voda v r. 1997 zaplavila celý areál a napáchala obrovské škody. V roce 2000 se zde konala provinční kapitula a po ní byl zde komunitní život Minoritů obnoven. Část kláštera je využívaná jako ubytovací zařízení Betanie.
více  Zavřít popis alba 
7 komentářů
  • léto 2014
  • 73 zobrazení
  • 0
zspocinovice
Po vystoupení zpěvaček a zpěváka v kostele jsme se všichni sešli v sále KD. Konala se totiž tradiční vánoční besídka. Po úvodním přivítání nás postrašili detičky ze školky s básničkami, písničkami a také pořádným čertovským tanečkem. Bllll..... Za nimi se na pódiu objevili malí sněhuláčci z první třídy, kteří se potom vystřídali s Jirkou, jenž zahrál koledy na akordeon a po něm udělali pěkný rachot Šmoulové z druhé třídy se svými tanečky. Na besídce nechyběla ani pohádka Sněhurka a 7 trpaslíků , kterou skvěle zahráli čtvrťáci a ti poté na p´dium pustili tanečníky s vánočními čepicemi. Páni, to byly provazy a rozštěpy. Pak už jsme se těšili na představení kroužku náboženství s příběhem Andělé nade mnou bdí. Celou besídku zakončili žáci 3. a 5. ročníku s Vánočním příběhem o Bětlémě. Pro všechny to bylo určitě přijemně strávené odpoledne se svými dětmi.
více  Zavřít popis alba 
  • 18.12.2016
  • 156 zobrazení
  • 0
mhus
Neděle velikonoční 1.dubna 2018 Celý dnešní den nás provází ing Bohuslav Balcar (BOBO),začínáme na Výhledech (Bárův památník),v Hrádku u sochy Koziny a následuje prohlídka Domažlic-věž kostela,muzeum Chodska.Na závěr si vyšlápneme na Veselý kopec- kaple Sv.Vařineček.Protože jsme zdatní, tak ještě viklan a procházka kolem koupaliště v Babilonu.Sem pro nás přijede autobus a začíná fest pršet-zase to vyšlo!!
Kategorie: cestováníměsta
více  Zavřít popis alba 
  • 1.4.2018
  • 40 zobrazení
  • 2
mysticsmile
Velké parkoviště za hotelem Velen na Bělé v Boskovicích se včera po poledni začalo plnit lidmi. Ti se schovávali před horkým Sluncem pod korunami stromů. Za chvíli přijel velký autojeřáb AD20 a z nedaleké klubovny přicházelo množství hasičů v červených tričkách. Na zádech žlutý nápis Mazurie. Riziko požárů je v tomto suchém a horkém období velké, že by tedy nějaké cvičení? Ne, ne. Tentokrát je důvod tohoto cvrkotu naštěstí úplně jiný. Za několik okamžiků mělo začít tradiční stavění Máje. Je přece prvního května a tento zvyk zde na Bělé má opravdu hluboké kořeny. Ještě než celá operace začne, je trochu času si o tom něco říci.
Odkud vlastně pochází starobylý název Mazurie? Hodně vody už od té doby v říčce Bělé uplynulo. Psal se rok 1612. Tehdejší obyvatelé měli za povinnost pořádat hony na vlky ve valchovských panských lesích. Toho roku v pondělí masopustní se poddaní též vydali lovit šelmy. Švec Jan Bílek tehdy omylem sekerou zabil psa jistého sedláka, jenž tehdy jel kolem na saních k Valchovu. Ševcovský cech milého Bílka vyloučil ze svých řad. Tehdejší pán Václav Morkovský ze Zástřizel mu to odpustil, že tak učinil nesvévolně a nerad. Zabitý pes se jmenoval Mazur, proto si místní obyvatelé počali říkat Mazuráci. Zanedlouho takto pojmenovali svou čtvrť a všechny spolky. Vzdělávací, ochotnické, sportovní i hasičské. Tolik pradávný příběh.
Sbor dobrovolných hasičů Boskovice II Mazurie vznikl roku 1929 v důsledku častých povodní a požárů v údolí říčky Bělé. Vlastním nákladem postavili zbrojnici. Výstroj a nářadí dostali darem, něco zapůjčili. Vše od hasičů Boskovice I.
Stavění Májů má v lokalitě kolem říčky Bělé tradici od roku 1920, kdy tamní mládež rozhodla, že tyto akce bude pravidelně konat k uctění památných dnů osvobození a vzniku ČSR. Založili řádný Spolek Bělských mládenců. Spolek byl od samého počátku velmi aktivní. Pořádal plesy, zábavy, večírky, měl ochotnické divadlo a fotbalový klub. Podporoval chudé. Na budování domu pro osiřelé věnoval tehdy 15 000 korun a to byly tenkrát velké peníze. Stavění a kácení Májů bylo vždy velkou kulturní událostí vyhlášenou v širokém regionu. V roce 1934 přišla krize. Mladí odešli na vojnu, fotbalisté se sloučili s AC Velen Boskovice. Byl založen Mazurácký hasičský spolek a dále šířil kulturu v boskovickém předměstí Bělá. Druhá světová válka vše přerušila. Po jejím skončení se veškeré tradice obnovily. Ke stavění a kácení Máje vždy vyhrávala řízná dechovka Antonína Trapla. Tenkrát byl kmen menší a tak jej chlapi stavěli za pomocí žebříků. Až byl na místě, zazněla Mazurácká hymna. Časy to byly slavné, pořádal se původ, alegorické vozy projížděly městem, paráda se vším všudy. Přišla neslavná padesátá léta a s nimi i různé zákazy. Průvody se nekonaly, jen taneční zábavy. Až v roce 1957 se podařilo uspořádat krojovaný průvod opět. Traduje se, že tenkrát přišla průtrž mračen a krojovaní se před lijákem schovali v kostele sv. Jakuba Staršího na dolním konci náměstí a zachránili tak vzácné zapůjčené kyjovské kroje. K zábavě tenkrát hrála lidová hudba Karla Henka. Krojovaný průvod se konal ještě v letech 1958 a 1959. Půjčování rekvizit bylo nákladné a tak se slavnosti v příštích letech konaly jen se zábavou. Ale veselice to byly slavné. Předváděl se tehdy módní tanec z Ameriky – Rock And Roll. Zažilo se u toho mnoho smíchu. Pamětníci vzpomínají dodnes. Tradice Májových veselic se na Mazurii udržuje stále a to je moc dobře.
Ale rychle zpět na parkoviště, kde finišují přípravy ke zvednutí třítunového ozdobeného kmene. Ten má celých třicetpět metrů. Kdepak, to už by se žebříky zvednout nedalo. Proto pomohla moderní technika. Autojeřáb AD20 z Try Metu si s tímhle hravě poradil a za chvíli už mohutný kmen stál svisle ve čtyřmetrové díře. Byl to mistrovský koncert jeřábníka, jenž stroj s milimetrovou přesností ovládal. A pak přišla chvíle pro hasiče, kteří se chopil lopat a krumpáčů. Prostor kolem kmene obházeli kamením hlínou a vše pečlivě ušlapali. Pak jeřábník opatrně povolil lano, Máj zůstal bezpečně stát. Však to také místní hasiči mají již léta vyzkoušené. Teď již strojník mohl vyvléknout silný provaz z háku úplně. A bylo po nádherném divadle. Přihlížející se pomalu rozcházeli. Ovšem tentokrát ne ke svým domovům, ale hned vedle na výletiště, kde zábava pokračovala do pozdního večera. Místostarostka Boskovic Ing. Jaromíra Vítková zajistila pro děti skákací hrad KDU ČSL, tak bylo pořádně veselo. Pekly se makrely, točilo pivo. Zkrátka vše, co k pořádné Mazurácké veselici patří.
Je dobře, že se tyto staroslavné tradice udržují i dnes. Díky Mazurkům je symbol lásky, svobody, míru, radosti a přátelství vidět již zdaleka. Svými barevnými stuhami mává vysoká Májka kolemjdoucím na pozdrav. A večer, když se setmí, se její věnec rozzáří několika žárovkami. Mazurie byla, je a snad navždy zůstane živá pro radost nás všech.
Tak tedy nashledanou na konci měsíce při tradičním kácení Máje!
Více: http://hasici-mazurie.wz.cz/
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
11 komentářů
  • 1.5.2012
  • 368 zobrazení
  • 0
mysticsmile
Boskovický Zámecký skleník a jeho malebný park s leknínovým jezírkem přebudovaný do nynější podoby po velkém požáru roku 1829 je oblíbeným cílem nejen nedělních výletů místních obyvatel a turistů. Je to důstojné místo pro významné kulturní akce, především koncerty, přednášky a výstavy. A právě v těchto dnech jedna taková zajímavá akce probíhá.
Jedná se o prezentaci místní Základní umělecké školy, konkrétně výtvarného oboru, kterou by si žádný milovník umění neměl nechat ujít. Též proto, že dětské kresby a fantazie jsou zcela bezprostřední, nic neskrývají a o duši malého človíčka hodně vypovídají.
Galerii zámeckého skleníku jsem navštívil ve středu 9. listopadu dopoledne. To se vše připravovalo, výkresy ještě volně ležely seřazené na podlaze, něco již viselo na stěnách. Do toho se přišly zcela nečekaně podívat dětičky z mateřské školy, pracoviště Na Dolech. Hlavní organizátorka výstavy Mgr. Eva Holoušová se jich hned ujala: „Podívejte se, jak takoví prvňáčci malovali hrad. Každý si ho představoval jinak a své pocity přenesl na papír. Proto je každý výkres trochu jiný. Jsou zde k vidění též práce, jež vyjadřují fantazie dětí.“ Takto přístupně a pohotově seznámila nečekanou návštěvu s exponáty Mgr. Eva Holoušová a pokračovala: „Hodně výtvorů je věnovaných stromům a keřům.“ Do toho se vmísila jedna z učitelek a pochlubila se, že i ve školce pořádají podobné výstavky na chodbě určené rodičům. „Zde ve skleníku ukazují své práce větší děti, aby se sem mohl kdokoliv přijít podívat, co se děti za zdmi ZUŠ naučí a pak své dovednosti použijí v přírodě.“ dodala učitelka. Mezi připravenými výkresy objevila též práci prvňáčka Matěje Pokorného, ten také v minulosti školku Na Dolech absolvoval a některé děti si ho ještě pamatují. Milé setkání… „Můžete doma vyzvat rodiče, aby sem s Vámi zašli, až bude vše hotovo,“ dodala učitelka. Do rozhovoru se přidala zástupkyně spolupořadatele, jímž jsou Kulturní zařízení Boskovice Mgr. Taťána Reiblová: „Určitě přijďte i se svými maminkami, tatínky, babičkami, dědečky a sourozenci v neděli 20. listopadu v 15 hodin na pohádku Jak se krotí princezna a současně je vytáhněte sem nahoru na tuhle výstavu. Budeme moc rádi. Děkujeme za milou návštěvu,“ rozloučila se Mgr. Táňa Reiblová s nečekanými ale o to milejšími hosty, drobotinou ze školky a pedagogickým doprovodem.
Po tomhle neplánovaném, ale příjemném zdržení v instalaci zbyl ještě čas na trochu podrobnější informace z úst Mgr. Evy Holoušové: „ Můj výtvarný obor má v letošním roce 96 žáků. Společně s keramickou větví má asi 150 dětí, což je na Boskovice i docela hodně. Vyučujeme kresbu, malbu, grafiku a modelování. Děláme též výrobky z hlíny, ale zde na výstavě zastoupeny nejsou z důvodu omezeného prostoru. Každý rok provází jiný projekt. Minule to byly Boskovice mnoha tváří, letos zpracováváme všechny oblasti umění. Zde je možné zhlédnout zatím práce dvou měsíců, školní rok je teprve na začátku. Něco málo je i z dosavadního průběhu roku kalendářního. Postupně bych do projektu chtěla zapojit též hudbu, tanec,“ prozradila plán výuky Mgr. Eva Holoušová. Výstava začíná prezentací reportážních fotografií z našich vyučovacích hodin. Zejména je zajímavá část, kdy děti ztvárnily plošně hady, jak je vidí a představují si je. Pak své práce aplikovaly přímo v terénu. Vymýšlely pro ně různé skrýše v parku, měly je omotané kolem těla… Fantazii se meze nekladly, malí výtvarníci zhotovili hada i z listí. Pak se drobotina učila pracovat se svým obrysem. Tím se zbavila ostychu ze svého těla a jeho tvarů. Dále děti vyráběly papírové pejsky a pracovaly s nimi jako s živými. Vymýšlely reálné situace po městě, bylo to zajímavé a poučné i pro přihlížející kolemjdoucí. Stěžejním tématem, jenž se prolíná celou expozicí jsou stromy, jejich studie. Obrysy se promítají do černobílých obrazů na stěnách. Někdo si pod tím představuje třeba zábradlí, jiný zase motýly.
Výstava se vyznačuje svobodou projevu, každá práce zrcadlí svého tvůrce. Jeho myšlení, nálady, dětskou duši… Vzhledem k věku dětí je třeba výtvory vysoce ohodnotit. Je zde možné zhlédnout studie kamenných zdí, písma, výřezy, zvětšeniny, zátiší se židlí. Pozoruhodná je studie elipsy aplikovaná na fontánu parkoviště pod kostelem. Některé výkresy jsou inspirovány francouzským malířem a grafikem Henri Matissem (1869 – 1954), kdy děti sestavovaly kompozice květinových motivů.
Studenti na druhém stupni, tedy mladí 15 – 18 let studovali písmo, tvary znaků. Vše přenášeli do kompozice. Pak si vybrali nejzajímavější část, zvětšovali ji, pracovali s barvami, monochromatičností, kontrastem.
Na stěně u okna jsou práce mladších dětí, jedná se o fantazie návrhu kovového šperku. Jde o decentní kombinace stříbra, černé a bílé barvy. Vedle šperků je opět motiv stromů, ale výrazně abstraktní barevná kompozice s prosvítajícím Sluncem. „Málokdo si uvědomí, že se zde ve všech výtvorech odráží úsilí mnoha hodin a dní. Obrovská trpělivost dětí je v tomto věku obdivuhodná, dodala na závěr autorka výstavy Mgr. Eva Holoušová z místní základní umělecké školy.
Zde je na místě poděkovat pedagogům ZUŠ ve všech oborech její výuky, že se mladé generaci s láskou věnují a vedení Kulturních zařízení města za poskytnutí prostor k instalaci výstavy. Dětská výtvarná díla určitě stojí za zhlédnutí.
Výstava žákovských prací Výtvarného oboru ZUŠ je přístupná v době provozu budovy Zámeckého skleníku nebo po předchozí domluvě na telefonu 516453544.
Více zde: http://www.zusboskovice.cz/
http://www.kzmb.cz/
http://www.boskovice.cz/
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
  • 9.11.2011
  • 266 zobrazení
  • 0
mhus
Letošní jarní setkání turistů na Dianě, (memorial Venduly Surové), je tak trochu v duchu výročí 700 let Karla IV.Je 9.dubna 2016.Na startu dostáváme tiskopis,kam budeme vyplńovat úkoly,abychom poctivě prošli trasu,kde jsou v KV tři sochy Karla VI.Jirka Jásek,znalec historie K.Varů, nás provází a ví o každém domě, o každém kostelu, soše..něco zajímavého.Tak dnešní album je o "barákách",žádná EKŠN,žádné brodění..Hezká jarní procházka po Karlových Varech.
Kategorie: architekturaměsta
více  Zavřít popis alba 
  • 9.4.2016
  • 73 zobrazení
  • 1
bele
ALB 489 – projíždět Toskánskem a nenavštívit jedno z nejbohatších měst Toskánska, mimo jiné zásluhou výroby zlatých šperků, které jsou exportovány do celé Evropy, tak to by byla největší chyba.

Smyslem naší expedice bylo poznat místo spojené například s Petrarkou, nebo jít po stopách Guido Monaca - autora notového záznamu, který se v tomto městě narodil kolem roku 991. Tak staré máme noty, jak je známe dnes :-)

Pochází odsud i další významná osobnost – filmový režisér Roberto Benigni, který do kulis města zasadil známý a krásný film ***La Vita e Bella *** (Život je krásný) s dalším Guidem v Arezzu - ( Italský číšník Guido přichází v roce 1939 do velkého města, potkává svoji lásku Doru, mají svatbu a malého synka. Koncem války je jako Žid odvlečen spolu s ním do koncentračního tábora, kde předstírá, že vše je jenom hra ....) - určitě si vzpomínáte. Náměstí bylo zrovna v opravě, ale scénu jsem si docela dobře vybavil.

Dalším, a asi největším uměleckým pokladem města jsou fresky v bazilice sv. Františka z Assisi od Piera della Francesca, nebo socha CHIMÉRY

Těch zastavení bylo víc, a je to spíš na osobní povídání. Každá fotka by mohla mít svůj půlhodinový příběh – takové je to město. jen namátkou Svatý Donatus – patron Arezza - původem z dnešního Turecka dostal vzdělání v Římě. V době pronásledován?í císařem Diokleciánem utekl z Říma do Arezza, kde se stal v roce 346 druhým biskupem. V kostele Santa Maria della Pieve je jeho relikvie.
V současnosti se stává patronem právníků, kteří v Arezzu pořádají každoročně sympozia

Co musí být úžasná záležitost je každoroční středověkou slavnost (Giostra del Saracino), kdy celé město, všichni obyvatelé , jsou v dobových krojích. Jak to probíhá ? Z fotek je patrné, že náměstí je do kopce. Zástupci čtyř hlavních městských částí tu soutěží mezi sebou. V krojích, na koních a s dřevcem v rukou jedou do vrchu, kde stojí „Saracenský král“ s terčem v jedné, a se souborem koulí na provazech v druhé ruce. Po zásahu terče se král roztočí a kouĺe mohou zranit jezdce nebo ho případně shodit ze sedla. Hodnotí se čas a úspěšnost
více  Zavřít popis alba 
266 komentářů
  • březen 2006 až březen 2014
  • 3 010 zobrazení
  • 4
bele
ALB 1210

Při návštěvě Olomouce si pozorný návštěvník brzo všimne, že jedna postava svatých jej provází skoro na každém kroku. Je to diecezní partron Olomouce sv. Jan Sarkander. Je v Dómu sv.Václava, v kostele sv. Mořice, na sloupu Nejsvětější Trojice, a má dokonce i svoji malou kapli vystavěnou nad místem jeho utrpení. Před Sarkandrovou kaplí se nachází bronzová fontána Pramen živé vody sv. Jana Sarkandra, je vysoká 6,2 m. Voda je přiváděna ze studny ze sklepení Sarkandrovy kaple. Vytvořil ji akademický sochař Otmar Oliva, instalována byla v dubnu 2007 a 6. května téhož roku byla fontána slavnostně odhalena a posvěcena.

Jan Sarkandr se narodil 20.12.1576 ve Skočově v Těšínském Slezsku (Polsko). Měl celkem bohatou cestu během svého kněžského poslání a zapletl se i do tehdejší politiky. Morava se v květnu 1619 připojila ke stavovskému povstání a všichni jezuité byli vypovězeni ze země, Sarkandr zůstal v Holešově sám jen s hrstkou katolíků. Rozhodl se putovat do Čenstochové, aby načerpal duchovní posilu, avšak po svém návratu byl zajat a odveden do vězení v Olomouci. Vyslýchán byl celkem čtyřikrát, třikrát za použití útrpného práva - skřipce. Ani brutální mučení nepřinutilo Jana k přiznání. Zmučeného a popáleného jej odnesli zpět do vězení, kde se jej ujali olomoučtí katolíci, kteří mu poskytli léky, jídlo a pití- zemřel o čtyři týdny později, 17.3.1620. Je zajímavé poznat jeho osud a pochopit, co pro Olomouc znamená

Beatifikační proces byl zahájen již v roce 1715. Blahoslaven byl až 3.11.1859 v Římě papežem Piem IX. a svatořečen až 21.5.1995 v Olomouci Janem Pavlem II. Bylo zajímavé, že po tak dlouhé době bylo jeho svatořečení doprovázeno protesty evangelické církve. Neznám pozadí sporu a nepřísluší mi toto komentovat, jen vím, že zde používám hlášku z oblíbeného filmu ... * To neřeš. Nepátrej *
více  Zavřít popis alba 
53 komentářů
  • loni v létě
  • 96 zobrazení
  • 11
skautlipovec
Souboj šlechtických rodů – hra, kterou vymyslela „rada starších“ k zahájení nového skautského roku pro členy skautského oddílu, ale i pro nováčky.
V lese za kostelem, v neděli 19. září, něco po druhé hodině začala veliká bitva o vládu na Moravě. Přenesli jsme se do 14. stol, kdy na Moravě převládaly nepokoje. Každá z družin představovala jeden šlechtický rod, který se snažil ukořistit pro sebe co největší část území a zároveň okrást svoje sousedy. Šlechtické rody podnikaly bojové výpravy, ale zároveň musely i bránit svoji tvrz a svůj majetek. Bitvy to nebyli jednoduché, protože létaly i kulky. Kulky byly naštěstí jen papírové, což je asi důsledek toho, že v zápalu boje, který v lese probíhal, nebyl naštěstí nikdo zraněn. Utrpělo pouze EGO vedoucích, kteří si naivně mysleli, že v 6-ti přetáhnou provazem 18 zúčastněných šlechticů a šlechtičen.
více  Zavřít popis alba 
  • 19.9.2010
  • 61 zobrazení
  • 0
farnostbph
V sobotu ráno 6.května vyrazila pouť rodin z farnosti Bystřice pod Hostýnem do Oldřichovic. Nejprve vlakem do Napajedel a poté pěšky do Oldřichovic. Krátce po poledni poutníky přivítaly zvony při vstupu do obce a za chvíli i P. Miroslav Jáně u kostela. Po mši svaté se společně modlili litanie k patronce kostela i rodin sv. Zdislavě. Po posile ducha následovala posila těla – oběd. Na závěr se poutníci společně s otcem vyfotili na památku před kostelem a s přáním otce Miroslava "Ať Pán ochraňuje kroky poutníků na všech cestách a přímluva Matky Boží Svatohostýnské i Paní Zdislavy za poutníky i rodiny celé bystřické farnosti je stále provází!" se pouť rodin vydala na cestu zpět do Napajedel a odtud vlakem do Bystřice.
více  Zavřít popis alba 
  • 6.5.2017
  • 165 zobrazení
  • 0
moukovi
Počasí není moc příznivé a tak na nádraží nás je jen 12 statečných. V Chebu nás čeká jedna statečná. Z autobusu vystupujeme v Podhradí a jdeme na plánovanou prohlídku Kostela Dobrého pastýře.Milý průvodce nás čeká a už jsme se dozvěděli o historii a současnosti této památky. Pak jsem si prohédli celý areál hradu Neuburg.Pak pokračujeme plánovanou trasou přes Kopaniny, Doubravu, kde si dáváme oběd a přečkáváme déšť, který nás provází po celé 15 km trase. Pokračujeme kolem přehrady, kde nás pronásleduje roztomilé psí štěně (ale máme strach). V Dolních Pasekách ochutnáme minerální železitou vodu.Posléze se rozdělujeme část jde už do Aše a část pokračuje k rozhledně Háje.Tady se pěkně rozpršelo, takže výhled z rozhledny byl zastřený. Stihli jsme navštívit i infocentrum. Na zastávce jsme zase celá skupina statečných pohromadě. Autobusem jedeme do Chebu a u pivečka a grogu čekáme na vlak. I přes uplakané počasí se výlet vydařil. Trasa byla moc pěkná.
více  Zavřít popis alba 
  • 23.6.2018
  • 20 zobrazení
  • 0
defenger
Tak zas vyrazili "otísáci" na výlet.V hodině mezi psem a vlkem,v5h ráno.Svištíme evropskými dalnicemi na východ,po 4.hodinách jsme vBudapešti.Zde nás vítá déšt,nepřijemné kapky nás provází celý den.Po uvodní okružní jizdě centrem,parkujeme na Gellertově vrchu.Je zde skvělé panorama metropole,projdeme kolem Citadelli,mohutné pevnosti z19.století.Zamáváme Soše svobody a sestupujeme do centra města.Navštívime Národní muzeum,Královský Sandorfský palác,Matyášův kostel(v lešení zahalený),až k Rybářs.baštám.Po nábřeží přijdeme k slavnému Řetězovému mostu (1849)ten spojuje obě(kdysi samostatné)části města.Naproti máme Greshemský palác mineme budovu Akademii věd.Procházíme uličky centra,k Bazilice Sv.Štěpána.Oddechneme si v kavárně Kávéház.Další cestu nám zpestřují kordony policistů (v zasahové zbroji).Jsme u Opery,ale i nedaleko ambasady USA. Cestou zpět jdeme přes Alžbětin most.Do kopce,kol vodopádu,sochy Sv.Gellerta,biskupa.Na vrcholu:park, káva, bus a domů.20h,2*280km.TISK Břec.deník 14.10.
více  Zavřít popis alba 
  • 5.10.2008
  • 219 zobrazení
  • 0
strediskoleknin
Legenda: Jmenuji se Václav II. Kdysi dávno můj bratr Boleslav zatoužil po síle a moci. K tomu potřeboval dvě věci, můj trůn a můj Svatováclavský poklad. Na velké slavnosti, kterou pořádal, se mě pokusil otrávit. Na neštěstí tu sklenici s otráveným vínem vypil můj sluha, který téměř okamžitě zemřel. V ten moment jsem věděl, že není něco v pořádku a na můj povel vojáci ukryli poklad nedaleko odsud v Kostelci u Heřmanova Městce.
Boleslav byl zaslepený touhou po moci a síle a tak mě začal pronásledovat. Když jsem šel další den do kostela k pravidelné modlitbě, zkřížil mi Boleslav cestu. Když jsem mu odmítl prozradit místo ukrytí pokladu, probodl mě svou dýkou.
Od té doby se snaží získat můj Svatováclavský poklad a ani jeho vlastní smrt ho nezastavila. Z celého srdce Vás žádám, abyste poklad vyhledali dříve, než jeho duch. K pokladu vede cesta pouze jednou do roka a to na den mého svátku, což je právě dnes.
Musím pochválit ty, co před týdnem nalezli důležité věci pro hledání mého pokladu a to lano, sirky, batoh, kompas, provaz a mapu, nejsem si jist, zda všechny tyto pomůcky upotřebíte na dnešní cestě, ale v každém případě je pečlivě ochraňujte ve svém skautském Vigvamu. Ještě Vás upozorním na to, že poklad se nenalézá pouze na jednom místě, z důvodů jeho bezpečnosti.
A teď už se prosím nezdržujte a vydejte se na cestu, která bude dlouhá a obtížná. Ať Bůh stojí při Vás přátelé.
více  Zavřít popis alba 
  • 28.9.2011
  • 293 zobrazení
  • 0
kajdule
Také vás při cestách na nová místa provází ten opojně slastný pocit? Mě ano…
Za okny léčebny je nádherný, i když studený podzim. Tady v horách je to jaksi mnohem studenější, ale mnohem snesitelnější než pod horami v některém ze vzdálenějších měst. Zlatožlutý buk, žlutozelená bříza a tmavozelený smrk střídavě vyplňují náš pohled z okna 6. patra, pokoje č. 2. Chodba je plná pobíhajících dětí, které se tu za doprovodu svých maminek, tatínků, babiček či dědečků zotavují z nemoci nebo z úrazu. Léčebna si žije svým životem, měla bych k naší návštěvě několik málo štiplavých připomínek, na druhou stranu mám mnoho kladných zážitků a kdyby nebylo mnoha dětí s kašlem a rýmou, což je bohužel pro toto období typické, a nepotkávaly se v herně, na chodbě I v jídelně, bylo by všechno mnohem příjemnější…. Vzpomínám na všechny děti I rodiče na našem patře, na milou sestru, na šikovné terapeuty, na vstřícné paní učitelky, na naše každodenní přemísťování mezi patry 1-6 v čase od 6.45 do 14.30. Na ranní brzké vstávání začínající probuzením chodbu čistícím strojem a vléváním čaje do ohromné kovové termosky. Na paní v kuchyni, která nemá ráda děti, respektive jejich slabiny a dle mého na toto místo nepatří, vzpomínám na nejmilejší tetu Romču z pokoje č. 6 a na jejího Radímka, se kterými jsme trávili, dalo by se říci, veškerý volný čas. Na usměvavé blondýnky Renatu a její holčičku Julinku, která nás rozveselovala svým tancem a zpěvem za doprovodu oblíbených hitu na Ipadu. Na milý obchůdek plný dobré nálady nahoře nad kostelem. Před očima mám úsměvy maminek, kterým jistojistě nemůže být každou chvíli do smíchu. A přitom jsou úžasné. Klobouk dolů… Vzpomínám na moudrou babičku malé Connie, na rozhovory v kuchyňce, ve sprchách, I ve výtahu. Na lahodnou horkou čokoládu v kavárně Kolonáda, na mé toulky s kočárkem cestou necestou, pod nádhernými buky. Na procházky městem, které je malebné, ale jeho lázeňská sláva je ta tam. Na nekonečná povídání s maminkami a jejich dětmi, ostré slunce a nádherný podzim všude kol dokola. Na báječnou pizzu a kávu v útulné pizzerii Anděl v Peci. Dovezla jsem si domů spoustu krásných vzpomínek a fotografií z překrásného okolí Janských lázní. Péťo, děkuji Ti za tipy typu Rýchory, Albeřice, Dolní a Horní Lysečiny… Pobyt v léčebně byl zajímavou a nezapomenutelnou zkušeností. Mé děti byly šťastné a já s nimi. Do Krkonoš se chci brzy vrátit a rovnou někam hodně nahoru. Až na vrcholky hor…
více  Zavřít popis alba 
  • podzim 2013
  • 105 zobrazení
  • 0
zebrykladno
Účastníci: (dokonce 2) Aničky, Natýsek, Karenka, Lenka, Jana, Anežka, Alžbětka, Rozárka, Sabča, Klárka, a Iveta (potom částečně i Leontýnka) ?
V pátek 29. 1. jsme se všichni sešli na autobusové zastávce v Brandýsku. Ze zastávky jsme potom jeli autobusem do Prahy na stanici Veleslavín. Tam jsme nastoupili do metra a tím jsme jeli přibližně 30min až na Černý most. Jelikož bylo metro dost přeplněné, tak to moc příjemná cesta nebyla. Ale potom nám to autobus Student Agency spolehlivě vynahradil ?. Než jsme do něho nastoupili, tak jsme tam naložili krosny a zavazadla. A když jsme si všichni sedli, tak nás obešla paní a zeptala se, co si dáme k pití (kafe, čaj nebo čokoládu) a rozdala nám sluchátka. Tenhle autobus byl trochu jiný než normální, protože měl asi 2 televize vzadu a 2 vepředu, neměl televizi na každé sedačce. Když jsme dorazili do Liberce, tak jsme šli do menšího kopce a dorazili do krásného červeného kostela. Protože náš oddíl měl hodně malých dětí, tak jsme na rozdíl od těch, co spali v tělocvičně, spali v kostele. V sobotu jsme se rozdělili do družstev a hráli hry a soutěže. Byla i hra, ve které jsme měli hledat papírky, plnit úkoly a otázky, a podle mapy, se dostat zpátky do kostela. Většina z našeho oddílu byla ve družstvu s Ivetou, ale já s Aničkou jsme byly ve družstvu s vedoucím Jirkou. Hru jsme sice nevyhráli a došli jsme asi 4min po časovém limitu. Ale i tak jsme si to moc užili. Po hře jsme si dali večeři a šli jsme do bazénu do Babylonu. V bazénu to bylo úžasné. Nejlepší byla laserová show. Nikdy jsem na žádné podobné show nebyla a mooooc se mi to líbilo. Dále tam byla spoustu tobogánů, provaz, různé houpačky, a takové podzemí, které mělo spoustu uliček a jedna vedla k vířivce. (já jsem do toho bazénu jít nejdříve neměla, ale pak mi jedna holčička půjčila plavky a byla jsem hrozně ráda, že jsem šla). Když jsme šli z bazénu, tak začalo pršet. Ale naštěstí pro nás Pupík přijel autobusem (protože je řidičem městského autobusu) a odvezl nás zpět. Jenom mě hrozně mrzí, že s námi nemohla jít i Anička. ? Když jsme přijeli, tak jsme si jenom zalezli do spacáků, a usnuli…Ráno jsme se nasnídali a byla aukce (která měla být večer, ale trvá dlouho a myslím, že bychom tam všichni usnuli.) V aukci jsme dražili sladkosti, ovoce(dokonce i ananas a pomelo), dále tam byly třeba tkaničky atd.. Potom jsme museli aukci přerušit, protože bychom nestihli hru. Hra byla s mimoni, šlo o to, najít padouchy, kteří byli kolem kostela.
U každého jsme museli zodpovědět nějakou otázku. Tato hra byla taková pozvánka na další akci, na kterou já bohužel nemůžu, protože se mi kryje s lyžákem ve škole. Po této hře jsme se vrátili k aukci. A potom jsme měli oběd a zabalili jsme si. Pak jsme už museli jít, abychom nezmeškali autobus. Rozloučili jsme se, a cestou se šli ještě podívat na krásný ledopád. Domů jsme jeli zase Student Agency. Když jsme se dočkali jeho příjezdu, tak jsme naložili zavazadla a sedli si. Tento autobus už byl normální, takže měl na každé sedačce jednu televizku. Paní v tomto autobuse byla trochu příjemnější než ta minulá. Opět nám nabídla čokoládu a nějaké nápoje. Potom jsme jeli zase metrem a autobusem. Anička protože bydlí blízko, tak vystoupila na dřívější zastávce než ostatní. Na zastávce už na nás čekali rodiče.
Vločička a celkově celý víkend se mi moc líbil. Jenom je škoda, že to byla Vločička 20. Takže byla poslední… :-( :-( :-(. Ale prý bude nějaký Mamut a bude to něco podobného jako Vločička. Jsem moc ráda, že jsem jela a že jsme si to všichni takhle užili.
více  Zavřít popis alba 
  • leden 2016
  • 119 zobrazení
  • 0
jipak
Na přelomu března a dubna 2011 mě zavály služební povinnosti zase na Blízký východ, a to přímo do Betléma (Bethlehem). Vzhledem k tomu, že se Bethlehem nachází na území Palestinské samosprávy, tak jsem si moc nezpíval „Půjdem spolu do Betléma“ – ve středu před odletem vybouchla bomba na autobusovém nádraží v Jeruzalémě a protože jsem odtud měl jezdit autobusem, tak jsem z toho byl dost mimo. A proč jsem tam vlastně jel ? Jedna firma v Bethlehemu si jako první v Palestině koupila HP Indigo ws4500 a protože kolegové Izraelci nemají povoleno jezdit na palestinská území, musel jsem ten stroj jet nainstalovat já.
V sobotu ráno jsem se obvyklým nočním letem přesunul do Tel Avivu, trochu se prospal a strávil odpoledne na pláži. Voda byla docela ucházející, byli jsme v ní celkem čtyři – tři děti a já. Dospělí chodili ještě v tlustých bundách, pro mě bylo jaro. V něděli jsem dojel do Rehovotu a odtud, vybavený potřebným nářadím, do Jeruzaléma. Na jedné z křižovatek už čekal dohodnutý taxikář a ten mě odvezl rovnou do Bethlehemu k zákazníkovi. Už po cestě byla vidět oddělovací zeď (Separation wall) kolem Jeruzaléma a průjezd check-pointem byl přechodem mezi dvěma světy. Když člověk stojí hned vedle 6m vysoké betonové zdi s ostnatým drátem nahoře, zcela samozřejmě se vybavují vzpomínky na dobu socialismu a Železnou oponu. Jen s tím rozdílem, že tady jsem stál střídavě na jedné i druhé straně a s tím, že tady to tak černo-bílé není. No, pak už byla celý týden hlavně práce, každý den byl stejný: ráno taxíkem z Jeruzaléma do Betléma, večer tatáž cesta ale opačně. Jezdil jsem pořád se stejným taxikářem, který vyrůstal ve východním Jeruzalémě a teď bydlí v Bethlehemu, takže jsme pokecali vždycky celou cestu – o všem možném, počínaje konfliktem, přes historii až po jeho rozvětvenou rodinu. Instalace stroje probíhala podle plánu, v pátek odpoledne byl stroj připravený k předání a já se těšil na volný víkend. Plán: sobota staré město v Jeruzalémě, neděle Bethlehem.
Sobotní výlet do starého města v Jeruzalémě jsem začal v dolech krále Šalamouna. Moc se o nich neví, protože jsou relatvině daleko od brány Jaffa, která je hlavním turistickým vchodem. O to víc se o nich točí filmy, ale reality je prostá – těžil se vnich vápenec, ze kterého se stavěly domy. Dodnes platí nařízení, že všechny nové obytné domy v Jeruzalémě musí mít vápencovou fasádu. Je to vlastně jeden důl, obrovské propojené jeskyně z vytěženého vápence. Je tam krásný chládek. Z dolů pokračuji přes trh do strého města a jeho uliček a proplétám se ke Svatému hrobu (The Holy Sepulchre), místu kde byl pohřben Ježíš. Při poslední návštěvě v únoru nám něco povídali o malé kapličce vzadu v chrámu, tak se tam chci podívat. Obcházím frontu lidí a jdu do malé místnosti, kde v rohu jsou do skály vytesány dvě pohřební komory. Lezu k nim dovnitř a vnímám to neuvěřitelné ticho, mír a lásku, která je tomhle místě neuvěřitelně koncentrovaná. Možná právě tady to bylo....
Moje další cesta vede k Západní zdi (Zeď nářků, Wailing wall) a odtud do hradu krále Davida u brány Jaffa. Mám dost času, tak jdu na prohlídku. Z vrcholku věže je výborný rozhled na celé staré město, Olivovou horu i na zbytek Jeruzaléma na okolních kopcích. Celá prohlídka mi zabere skoro 4 hodiny, protože v každé místnosti této zříceniny je část historie Izraele a Palestiny. Koukám na modely Jeruzaléma z různých období azačínám chápat jak to bylo s Golgotou (původně byla za městskými hradbami jako popraviště, ale za necelých dvěstě let už byla úplně uvnitř města), kde byla zahrada Getsemanská, že se Ježíš setkal s Herodesem v Jeruzalémě, jak asi vypadal Chrámová hora v době Druhého chrámu, no je toho fakt hodně. Když vidím mapu, na které je vyznačena cesta a vazby mezi Egyptem a Mezopotámií, je mi jasné, že přes oblast Palestiny/Izraele musel jít každý. A když by jenom šel...
Odpoledne jedu na oběd s mým šéfem, ukazují mi Izraelský parlament a pak se navečer vracím zpátky k bráně Jaffa. Jdu přes Arménskou čtvrť k Západní zdi, kupuji dárky pro rodinu (jsou asi tak za třetinovou cenu proti turistické oblasti) a zpátky do hotelu se vracím uličkami muslimské čtvrti. Ještě zahlédnu zlatou kopuli Domu kamene (Dome of the Rock), která je nadosah, ale nedostupná – přístup je pouze pro muslimy. To já nejsem a tak zůstane jen u přání někdy se tam podívat.
V neděli ráno čekám na telefon od Palestinců, kteří mě vyzvednou a vezmou an prohlídku Bethlehemu. Mám čas, tak jdu ještě jednou do starého města. Ptám se vojáků u jedné z bran na Chrámovou horu jak se tam dostat – a ono to v neděli dopoledne jde, hurá. Skoro běžím k Západní zdi, hledám správný vchod, a jsem na Hoře. Mešita Al-Aqsa není příliš nápadná, dovnitř mohu jenom nakouknout postranním okénkem a tak jdu k Domu kamene. Výzdoba na stěnách je vyrobená z mozaiky, střecha je z pravého zlata. Je tu pěkné horko, hodně turistů a tak hledám klidnější místo – nacházím pár olivovníků a koutek, kde je klid, vánek, prostě pohoda.
Odpolední cesta do Bethlehemu začíná rpůchodem přes Check-point. Když jedu taxíkem, tak stačí kontrola pohledem, ale tady je to jak na letišti. Batoh do skeneru, kontrola dokladů, dotazy ohledně účelu návštěvy, prostě hranice z doby Studené války. Palestinci mají auto hned za check-pointem a tak jedeme trochu okruhem k Chrámu narození (Nativity church). Bethlehem je postavený na kopci, respektive jeho středová část. Město se rozrůstalo směrem dolů z kopce a je propojené s dalšími dvěma městy do souměstí (Beit Jala, Beit Sahur). Poloha na kopci měla hlavně obrannou výhodu, ale možná ten důvod byl zcela prozaický – svahy kopců jsou tak prudké, že se na nich skoro nedá stavět a údolí jsou úzká a hluboká, prostě opak Evropy.
Do Chrámu narození se vchází nízkými dveřmi, přestože dříve sem bylo možné i vjet na koni. Jako v Indiana Jonesovi – vede to člověka k pokoře. Stojíme frontu na prohlídku jeskyně a Betlémské hvězdy. Když se dostaneme dovnitř, skupina Němců na odchodu začne zpívat Tichou noc v němčině, skupina Japonců za námi v Japonštině a já se přidávám v češtině. Neuskutečný zážitek. Můj průvodce mě pak bere do vedlejšího kostela a do jeho podzemí. Dostáváme se na mnohem tišší místo, kam nechodí turisté ale jenom místní. Klíčovou dírkou je vidět místnost s Betlémskou hvězdou, čili jsme ve stejné jeskyni, ale atmosféra tady je jiná. Zase ten pocit, klidu, míru a lásky...
Když jsem tak přemýšlel nad tím, co se říká o narození Ježíška (ve stáji nebo v chlévě, v jeskyni), tak mi tady dochází ž všechno je správně. Obydlí Palestinců byla ještě do padesátých let především v podzemí – protože za prvé ty jeskyně tam už byly (vápenec) a stačilo je lehce upravit, za druhé je v nich příjemně chladno i bez klimatizace a za třetí, žádná stavba nevyčnívá nad terén a tudíž ji nikdo neuvidí a nebude ji chtít vyloupit. Tudíž Ježíšek se narodil v jeskyni, kde část byla chlévem/stájí.
Odpoledne se ještě procházíme po okolních kopcích, ukazují mi cisterny na zachytávání dešťové vody, vinice, olivovníky a další zajímavosti. Večer lovím taxík na Check-pointu a jedu zpátky do Jeruzaléma.
Další dny jsou opět ve znamení práce, ve čtvrtek jedu ještě do Ramalláhu na kontrolu připravenosti pro instalaci dalšího stroje. Je vidět, že Bethlehem, je převážně křesťanský a Ramalláh vypadá více divoce. Potkáváme děti, kterým končí škola, projíždíme oklikou k dálnici číslo 1 od Mrtvého moře, protože fronta u check-pointu přímo do Jeruzaléma je dlouhá snad kilometr. Kolem je krajina úplně vyschlá, i když tráva a pár stromů se tady zelená. Je vidět, že život v téhle části světa je opravdu tvrdý.
V pátek ráno odlétám zpátky domů, s pocitem že jsem poznal něco dalšího a zase se o trochu přiblíž pochopení obou národů, které v téhle oblasti žijí. Pochopení, že normální lidé se dohodnou snadno, na rozdíl od politiků.
Ještě jedna vzpomínka mě provází – v neděli odpoledne, kdy jsme byli na tradičním obědě v Bethlehemu, jsem potkal pana doktora Issu Janineha a jeho paní. Studoval v Čechách a vrátil se společně se svojí ženou do Bethlehemu. A jak jsem to poznal ? Byli totiž jediní, kteří v Bethlehemu mluvili česky :-).
více  Zavřít popis alba 
  • březen 2011 až leden 2012
  • 337 zobrazení
  • 0
khborovsky
Jarko Dvořák Šumavský ( 5.4.1887 Strakonice 8.9.1964)
video na: https://www.y?outube.com/wa?tch?v=_hDR4Vw?cGMw

sestavil: Ing. Miroslav Šobr 2015

Obliba a turistický zájem o Šumavu se datuje od prvních románů Karla Klostermanna, kdy návštěvníci podlehli kouzlu relativně nedotčené, romantické a divoké přírody. Josef Váchal je ukázkovým příkladem. Pokud Klostermanna nazýváme „spisovatelem Šumavy“, Váchalovi patří určitě přívlastek „malíř Šumavy“. Ovšem dělí se o něj ještě s jedním umělcem a grafikem. Sice méně známým, ale zato ryze „naším domácím“, strakonickým rodákem Jaroslavem Dvořákem, v kulturních luzích a hájích mnohem známějším jako Jarko Dvořák Šumavský.
Narodil se v domě, který strakoničtí znají jako „U Bečvářů“, mezi Velkým a Malým (Palackého) náměstím. Pamětní deska zde bohužel zatím chybí. Všestranně hudebně i výtvarně nadaný mladík se malířskému řemeslu nebo spíše umění, učil na soukromé malířské škole Václava Jansy, spolupracovníka Mikoláše Alše. Ve Strakonicích si otevřel vlastní malířskou školu (1924) a na celé řadě obrazů zachytil staré město na soutoku Otavy a Volyňky, s dominantou hradního Rumpálu.
Stále více jej očarovával rodný kraj. Pod vlivem díla K. Klostermanna, do roku 1923 trávícího podzim života v blízkém štěkeňském zámku, si nejen doplnil jméno o „Šumavský“, ale vytvořil v polovině 30. let rozsáhlý cyklus Kudy chodil Karel Klostermann. Více než 300 olejů, akvarelů a perokreseb zmapovalo Šumavu, částečně i Podlesí a zájemcům se představilo na velké výstavě ve strakonické Bílé růži (1939). Součástí byl i portrét K.Klostermanna. Samotné šumavské Podlesí, Strakonice, Písek a Volyně, přiblížila další výstava o dva roky později.
Dvořákovy „domácí“ malby, kam patří i cyklus kreseb Strakonické okolí, lept kostela Svaté Markéty, čtyřmetrové plátno Průmyslové Strakonice, Pohled ze střechy strakonické nemocnice a další, zůstávají dokumentem doby, zachycujícím řadu již zmizelých míst. Kdo ještě pamatuje mlýn u pěti kol, židovskou synagogu nebo staré Podskalí? Samotné Strakonice se během uplynulých osmdesáti let výrazně změnily. Z hlediska zachování památek a rázovitého koloritu průmyslového poddanského města, si nebudeme nalhávat, že k lepšímu. Dílo Jarka Dvořáka Šumavského bohužel ukazuje, v kontextu dnešního turistického zájmu, jaká místa si místní, v rámci všech možných „lepších zítřků“, nechali nenávratně „proklouznout mezi prsty“. Rodný domek F.L. Čelakovského, synagoga, Dubovec, Ostrov, Oskořínka na Podskalí…
Malířův odkaz stále žije... Jaké bylo překvapení pracovníků strakonického muzea, vlastnícího řadu malířových děl, když v létě 2011 rozmotali tyč s „něčím“, nalezenou řemeslníky při opravách krovu hradní půdy. Zachovalá opona s motivem Švandy dudáka, obklopeného vílami a trpaslíky, rozměrů 3,50 metru x 2,7 metru byla totiž zapomenutým dílem právě Jarka Dvořáka Šumavského. Namaloval ji v roce 1930 pro loutkovou scénu strakonického Sokola, jehož byl sám členem. Po celkové rekonstrukci je počítáno s jejím umístěním do nově budované expozice loutkářství strakonického Muzea středního Pootaví.
Ilustrační tvorba Jarko Dvořáka Šumavského, především perokresby, provází také nejvýznamnější nadregionální odborné publikace. O archeologii od Bedřicha Dubského, z historie Volyňska archiváře Františka Teplého nebo jedinečné dílo hudebníka a folkloristy Karla Weise, Český jih a Šumava v písni. V letošním roce, 70. let od konce druhé světové války je silně aktuální jeho perokresba z 6. května roku 1945, Američané osvobozují Strakonice před bestialitou Německa. Jarko Dvořák zachycuje americký tank a vojenský džíp na Velkém náměstí před budovou bývalé radnice, vítané zástupy lidí a samozřejmě strakonickým dudákem a dívkou s květy. Jak se tehdy vše zdálo jasné a krásné. Vraždící nepřítel byl zničen a konečně přijde vytoužený klid a mír…
Jarko Dvořák Šumavský, malíř Pošumaví a Šumavy, našel svůj klid a mír při hřbitovní zdi strakonického hřbitova u kostela Svatého Václava. Místem narození i smrti je „nejstrakoničtějším“ malířem. Stále inspirujícím a ukazujícím, že ne všechno staré je špatné, že je třeba vážit si historie a přemýšlet vlastní hlavou. Což je v dnešní době, zcela ovládané filtrovanými informacemi „nezávislých“ sdělovacích prostředků, stále těžší a těžší… Ale stále to ještě jde…
více  Zavřít popis alba 
  • prosinec 2008 až duben 2017
  • 139 zobrazení
  • 1
suof
PO TÉ, CO JSEM NEMOHL O VÍKENDU VYRAZIT JSEM SI VZAL DOVOLENOU A VYRAZIL OPĚT DO MAŠTALÍ. BYL JSEM TAM S KAMARÁDY PŘED SILVESTREM, ALE TO JSOU KRÁTKÉ DNY A MOC TOHO ČLOVĚK NEVIDÍ. V PONDĚLÍ DOJÍŽDÍM VLAKEM DO PUSTÉ KAMENICE, VYSTUPUJI A NEJKRATŠÍ CESTOU PO SILNICI A POLEM PŘICHÁZÍM KE KROUNCE V OTRADOVĚ. PODÉL TOKU JDU PŘÍJEMNOU CESTOU DO KUTŘÍNA. HOSPODA ZAVŘENÁ. OTVÍRACÍ DOBA NIKDE. JDU DÁLE DO ÚDOLÍ A PODÉL KAMENITÉHO TOKU DO AŽ PŘEDHRADÍ.NAHLÉDNU DO HRADU A HLEDÁM RESTAURACI V PANSKÉM DVOŘE. KONEČNĚ USEDÁM POD SLUNEČNÍK S OROSENOU SKLENICÍ JEDENÁCTKY.NEJMÉNĚ HODINKU POSEDÍM A DOMNĚLOU ZKRATKOU NA MAPĚ JDU UŽ JEN PODLE AZIMUTU POLEM BEZ NÁZNAKU CESTY PŘÍMO K RYBNÍČKU. ODTUD UŽ JDU OPĚT PO ZNAČCE DO ÚDOLÍ KROUNKY. VE STÍNU STROMŮ SE JDE PŘÍJEMNĚ. PŘED DOLY SE POOHLÉDÁM PO FLEKU NA PŘESPÁNÍ. PŘEKVAPIVĚ POZEMKY OZNAČENÉ JAKO SOUKROMÉ. NIC TU NEMAJÍ. JEN OHNIŠTĚ, KADIBUDKA, NÁZNAK OHRAZENÍ. POKRAČUJI DÁL. FLEK NACHÁZÍM NA SOUTOKU NOVOHRADKY A KROUNKY. UŽ SE STMÍVÁ. DO PAROMA, BATERKA VYBITÁ. VYTAHUJI TYČKU CHEMICKÉHO SVĚTLA. OBČAS JI NOSÍM UŽ TŘI ROKY. MÍSTO NA ULEHNUTÍ SE TĚŽCE HLEDÁ V TOMHLE VLHKÉM LUHU, ALE PŘECE JSEM NAŠEL. KOUPÁNÍ V KROUCE TAKY PŘIŠLO VHOD. I VEČEŘI UVAŘÍM.
RÁNO OPĚT SLUNEČNÉ, PO SNÍDANI BALÍM VĚCI POLEZENÉ OD SLIMÁKŮ. PO KILOMETRU SU NA KOŠUMBERKU. ČEKÁM JAKO PRVNÍ NÁVŠTĚVNÍK NA PROHLÍDKU. PROVÁZÍ SAMA KASTELÁNKA. PO PROHLÍDCE SE VYDÁVÁM DO LUŽE. KOUPÍM BATERIE DO ČELOVKY A NĚCO K SNĚDKU. V ROZSÁHLÉM AREÁLU PARKOVÉ ÚPRAVY POSVAČÍM. PO TÉ SE VYDÁVÁM KOLEM NEPŘEHLÉDNUTELNÉHO KOSTELA K SILNICI A JDU PO NÍ AŽ K PALETÍNSKÉ KAPLIČCE. ZDE OPĚT VCHÁZÍM NA LESNÍ CESTU. JE DOCELA PAŘÁK. ZA BÍLÝM KONĚM SCHÁZÍ CESTA DO ÚDOLÍ NOVOHRADKY A ZDE NA KRAJI LESA VE RVASICÍCH ULÉHÁM DO TRÁVY K ODPOČINKU. PAK UŽ MĚ ČERVENÁ ZNAČKA VEDE DO DOLAN. ZDE ODBOČUJI K DOLANSKÉMU POTOKU, KTERÝ VYÚSŤUJE Z PIVNICKÉ ROKLE. KORYTO JE STÁLE SUŠŠÍ, ZAŘEZÁVÁ SE VÍCE DO TERÉNU AŽ OBNAŽUJE PÍSKOVCOVOU SKÁLU VYMLETOU ZA SNAD TISÍCE LET VODOU. JE ZDE O POZNÁNÍ CHLADNĚJI, JAKO V PIVNICI. ODTUD ZŘEJMĚ NÁZEV ROKLE. VODA VYTVOŘILA NADHERNÉ SCENÉRIE KAŇONU. SU NADŠENÝ. ROKLE SE ROZDVOJUJE. VYDÁVÁM SE UŽŠÍM ZÁŘEZEM. SKALNÍ SCHOD OBTÍŽNĚ PŘEKONÁVÁM AŽ PO SHOZENÍ BATOHU. ZÁŘEZ JE TAK ÚZKÝ, ŽE SE MI ZDÁ, ŽE NEPROJDU. TO SE STALO PRAVDOU, ALE PRO TO, ŽE LE ZDE VYSOKÝ SCHOD NAVÍC ZAVALENÝ DŘEVEM. VRACÍM SE. POKRAČUJI ŠIROKÝM KAŇONEM. TAKÉ SE POSTUPNĚ ZUŽUJE A NENÍ TAK HLUBOKÝ. DÁLE UŽ NEJSOU ODKRYTÉ ANI SKÁLY A ROKLE JE STÁLE MĚLČÍ. VYCHÁZÍM V POLI. OKOLO ŽÁDNÁ CESTA, JEN SAMÁ ŘEPKA, NAŠTĚSTÉ JEDNOU PROJETÁ, ZAK SE PRODÍRÁM ZABOŘEN JEN NAD KOLENA. OKOLO JE ŘEPKA PO PRSA. PO NĚKOLIKA STECH METRECH SU NA POLNÍ CESTĚ DO ZDERAZI. SEJDU DO ÚDOLÍ A VCHÁZÍM PO ŽLUTÉ DO LESA. SU V BORU. KONEČNĚ HOSPODA. NA KRYTÉ TERASE POPÍJÍM S MÍSTNÍMI. K VEČERU SE VYDÁVÁM PO ČERVENÉ OKOLO KOLUMBOVA VEJCE A KAZATELNY KE KUPADLŮM. VYUŽÍVÁM OHNIŠTĚ K PŘÍPRAVĚ VEČEŘE A KOUPU SE V LAGUNĚ PŘÍZNAČNÉHO JMÉNA. SE SETMĚNÍM ZAPADNU DO LESA A ULÉHÁM K SPÁNKU.
DOBŘE JSEM SE VYSPAL. OPĚT PĚKNÉ RÁNO. Z NEVYSOKÉHO SMRČÍ UŽ VIDÍM SBĚRAČE BORŮVEK. VYRÁŽÍM PO ČERVENÉ ZPĚT PŘES BOR DO SKAL. ZDE UŽ NEJDU PO ZNAČKÁCH ALE PŘÍMO POD SKALAMI SE PRODÍRÁM MÍSTY SOTVA ZNATELNOU PĚŠINOU. POŘÁD SE JE NA CO DÍVAT. SCHÁZÍM PO ÚBOČÍ DO ÚDOLÍ. ZASTAVUJI SE NA VERANDĚ U TOULOVCE. PO OSVĚŽENÍ A ODPOČINKU. JDU ZASE JINOU CESTOU, PO ŽLUTÉ K VOLETÍNSKÉ STUDÁNCE A DÁLE AŽ NA SILNICI. KOUSEK PO SILNICI A ZPĚT DO LESA PO CYKLISTICKÉ ZNAČCE. OBČAS ODBOČÍM DO LESA SI SEDNOUT MEZI BORŮVČÍ. JE DOCELA HORKO, ODPOČINEK JE POTŘEBA. MEZI SKÁLY SE ZASE DOSTÁVÁM NĚKDE U OSLÍ CHODBY. VEČER NABERU VODU U STUDÁNKY A NACHÁZÍM CAMP. ROZDĚLÁVÁM OHEŇ. PO VEČEŘI POSLOUCHÁM LES, SÝČKA, SRNCE, JINAK OPRAVDOVÉ TICHO.
DALŠÍ DEN SCHÁZÍM DO ÚDOLÍ K POTOKU. PO CHVÍLI ZASE VYSTOUPÁM POD SKALNÍ ŘÍMSU PODÉL MODRÉ ZNAČKY. OPĚT SE PRODÍRÁM POD SKALAMI A PŘEVISY. PAK VYSTOUPÍM NA ŘÍMSU NA MODROU A PAK OPĚT DO ÚDOLÍ NEZNAČENOU CESTOU DO PROSEČE. MUSÍM NAKOUPIT. PAK SE UVIDÍ, V PROSEČI NA NÁMĚSTÍ SE ROZHODUJI KAM DÁLE. VIDÍM ZDE POČÁTEK PLANETÁRNÍ STEZKY. VYRÁŽÍM PO NÍ MEZI PASTVINAMI . CHCI DOJÍT K TEREZČINĚ ROZHLEDNĚ. PO SATURNA JDU BEZ PROBLÉMŮ. PAK TROCHU KUFRUJI. PŘICHÁZÍM DO MARINIC K DŘEVĚNÉ ZVONICI. ZORIENTUJI SE A PŘES LOUKU JDU ZASE NA STEZKU. V LESE SE MI ZDÁ. ŽE CYKLOSTEZKA K ROZHLEDNĚ JDE ZBYTEČNĚ OBLOUKEM. MĚNÍM SMĚR DO LESA. VYJDU NA CESTU A VIDÍM, ŽE JSEM TO PŘEHNAL. MUSÍM OBEJÍT MLADÉ SMRČÍ AŽ NA SILNICI A PO NÍ SE VRÁTIT K ROZHLEDNĚ. UŽ SU V PASEKÁCH, ALE STÁLE JI NEVIDÍM. MUSÍM SE ZEPTAT. KONEČNĚ SU NA MÍSTĚ. ŠLAPU PO SCHODECH NA VYHLÍDKOVOU PLOŠINU. VÝHLED NENÍ NIJAK DALEKÝ. HLAVNĚ K PROSEČ A LESY S UKRYTÝMI MAŠTALEMI.SEJDU S ROZHLEDNY A JDU PO SILNICI OPĚT ZPĚT A JAK JE TO MOŽNÉ ODBOČUJI DO LESA. JDU DO BORU. ZDE ZAPADNU DO MOTORESTU. CENY CELKEM SLUŠNÉ, PIVO I KOFOLA PO 20 KČ.KOLEM ŠETÉ VEČERNÍ JE SLYŠET BOUŘKA. PŘICHÁZÍ KRÁTKÁ PŘEHÁŇKA. SPÁT JDU DO LESA KE KOUPALIŠTI. PŘÍJEMNÉ PŘEKVAPENÍ JE, ŽE TO NENÍ KLASICKÉ OPLOCENÉ KOUPALIŠTĚ, ALE SPÍŠE VYBETONOVANÁ A VYDLÁŽDĚNÁ VEŘEJNĚ PŘÍSTUPNÁ NÁDRŽ. PO PŘEHÁŇCE ANI NOHA. SHAZUJI PROPOCENÉ SVRŠKY A JDU SI ZAPLAVAT. PAK JDU PODÉL POTOKA PŘILEHLÝM LESEM HLOUBĚJI MEZI STROMY. S OHNĚM SU OPATRNÝ. ANI PŘEHÁŇKA LES NESVLAŽILA. HNED PO VEČEŘI ZALÉVÁM OHNIŠTĚ VODOU A UŽ PO TMĚ ULÉHÁM. V NOCI SLYŠÍM AŽ SEM HUČENÍ KAMIONŮ ZE SILNICE ASI KILOMETR VZDÁLENÉ.
RÁNO BALÍM ZAHRABU VČEREJŠÍ OHNIŠTĚ A OHEŇ ROZDĚLÁVÁM V KAMENITÉM KORYTĚ POTŮČKU, JE TO NEJBEZPEČNĚJŠÍ. PO SNÍDANI JDU K NÁDRAŽÍ. SLYŠÍM VLAK SMĚREM K SVITAVÁM, TAK TEN UŽ NESTIHNU. ŠKODA, ŽE JSEM SE NEPODÍVAL VŠRA NA JIZDNÍ ŘÁD. NA NÁDRAŽÍ ZJIŠŤUJI, ŽE DALŠÍ VLAK JEDEAŽ ZA DVĚ HODINY. JDU TEDY PĚŠKY AŽ NA DALŠÍ ZASTÁVKU. ROZHODUJI SE, ŽE DO LANŠKROUNA UŽ NEPOJEDU A CESTU OKOLO MORAVSKÉ SÁZAVY NECHÁM NA JINDY. TŘEBA NA OHEŇ DRSNEJCH DĚDKŮ. ODJÍŽDÍM DOMŮ.DRUHÝ DEN ČTU NA NETU SMUTNOU ZPRÁVU. ŠERIF DRSNEJCH DĚDKŮ ZEMŘEL. VĚDĚT TO VČERA, TAK NA TU BŘEZINKU PŘECE JEDU , NA SMUTEČNÍ OHEŇ ZA MEDVĚDA.
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • červenec 2014
  • 400 zobrazení
  • 3
taborprelouc
  • 30.7.2008
  • 296 zobrazení
  • 0
reklama