Hledání: První sníh - 7.12.2010

Pro dotaz První sníh - 7.12.2010 jsme našli 11 830 výsledků.

Náš tip

Objevte možnosti videa
Fotka vydá za 1 000 slov.
A co teprve video?

1ila
Bližší popis prodávané nemovitosti „ŠUMDUM“ v Záluží u Sušice č. p. 12 okr. Klatovy
Cena: 980 000,- Kč,
Zastavěná plocha parc. 24/2 …280m2, parcela + stav. parcela celkem …1150m2
Počet místností 7 + velká půda + podkrovní místnost, dvougenerační
Pěkné okolí, nádherný výhled, klid
Bližší popis a průběh rekonstrukce:
V roce 1997 jsme objekt – bývalý zájezdní hostinec koupili a začali ho pro sebe velmi důkladně, poctivě a s cílem komfortu rekonstruovat. Původní záměr byl provozovat zde penzion – proto i zcela nová elektroinstalace podle nejnovějších norem umožňuje dva samostatné elektroměry a dvě oddělené jednotky (nemusí se využít). Spodní část domu má po vstupu do chodby schodiště do patra (nové, vyrobené na míru z modřínových fošen). Vstupní chodba má stěny i strop obloženy borovicovými palubkami. U vstupu je centrální elektrorozvaděč s asi 20ti jističi.
Kotelna a topení:
Rovně se z chodby vstoupí do kotelny se dvěma boilery a s připravenou odbočkou teplovodního vytápění pro další kombinovaný boiler. V pravém rohu kotelny jsou ještě dveře do malého sklípku. Při dobrém uspořádání technického vybavení kotelny by mohla fungovat i jako malebná vinárnička s oknem do zimní zahrady. Vytápění domu je připraveno systémem ústředního teplovodního vytápění s kotlem na tuhá paliva v kombinaci s elektrokotlem.(kotle nejsou dosud instalovány). V každé místnosti jsou radiátory, které jsou projektovány podle tepelných ztrát tak, aby sami o sobě vytopily celý dům. Pro zvýšení komfortu je instalováno navíc podlahové topení (teplovodními trubkami) se samostatným okruhem, a to po celé ploše přízemí domu a nahoře v koupelně, na záchodě a přilehlé chodbičce. Podlahové topení s předimenzovanými radiátory jsou ideálním řešením i pro tepelné čerpadlo, které se dnes pořídí již za 120 000 Kč, s dotací za polovic a sníží náklady na topení až na 1 pětinu, navíc umožní poloviční sazbu za elektřinu pro celý dům.
Levá část přízemí:
Vlevo se ze vstupní chodby vstoupí do prostoru, kde byl původně sál hospody 100m2. Po rekonstrukci je zde společenská místnost (45m2) s podlahou z italské dlažby a stropem z borovicových palubek s hnědými nosnými trámy (snížení stropu) s vestavěnou vzduchotechnikou pro odsávání kouře. Odsud se vstupuje do chodbičky, která umožňuje nerušený průchod z pokojů 1,2 a 3 přes společenskou místnost ven nebo po třech žulových schůdkách do přístavby na WC či do sprchy, (event.. dílny, bazénu a sauny). Pokojíky mají plochu 17 až 20 m2, v každém je umyvadlo s teplou a studenou vodou. Pokoj č. 1 je nejkomfortnější, má na dvou stěnách celkem 3 okna a v rohu připraven odpad pro možnou sprchu. Snížený strop je obložen borovicovými palubkami a dobře isolován vatou. Pokoje a chodba vznikly z druhé poloviny sálu.

Zděná přístavba:
Přístavba byla postavena na vybudovaném septiku podél severní delší strany domu. Původně byla tato kamenná stěna ve svahu k sousedům zasypána zeminou a vlhla. Po odbagrování 2,5m širokého pásu až k základům (totéž za rohem před čelní západní štítovou stranou z ulice) byl terén odvodněn drenážními trubkami, v nezamrzající hloubce byla budova napojena na vodovodní tlakový řád a byla vytvořena kanalizace. Kamenná zeď byla postupně „ podříznuta“ a vloženou hydroizolací ze zamezilo jejímu vlhnutí. Septik, následně zkolaudovaný jako 16m3 vyvážecí žumpa má zkoušku těsnosti. Pro snížení provozních nákladů je však navíc konstruován jako septik se 3mi přepážkami, na jehož konci přepadává již nezávadná voda, takže je prakticky bezúdržbový. Pro zajištění celoživotní záruky neprosákavosti žumpy byla vybudována podél domu dvojitá betonová stěna se vzduchovou mezerou a odvětráváním. Na zakrytém septiku byla postavena přízemní přístavba obsahující dílnu s vraty na ulici, pak se projde do chodbičky, ze které jsou dveře postupně do 4 komor , využitelných jakkoli. Původní stavební záměr v projektu „pension“ jim určil účely: pánský záchod, dva dámské záchody a sprcha. V každé je zavedena teplá i studená voda, ve sprše podlahové topení. Systém teplovodního vytápění je zabudován i do stěn záchodů (trubky, které budou pod obložením dlaždicemi.
Z chodbičky přístavby se rovně pokračuje do prostoru budoucího krytého bazénu a zimní zahrady se saunou a studeným bazénkem (připraveny odpady ,isolace stěn a elektroinstalace). Vpravo se pak vstupuje zbudovaným průchodem v obvodové zdi do chodby k pokojům. Na přístavbu je zakoupena dlažba, ale obklady dosud nejsou provedeny, což umožňuje volbu dle vlastního vkusu. Střechu přístavby zhotovila odborná firma z pozinkovaného plechu vč. okapů . Nad vnitřním stropem je isolace z kuličkového polystyrenu a uvnitř vzduchotechnika, vedoucí do každé místnůstky a vyúsťující do střešního komínku s ventilátorem. Pro případ volby počítá projekt i s možností osadit na záchody již zakoupená okénka na místa stávajících skleněných luxfer. Pro prosklení bazénu je připravena střešní konstrukce a zakoupeny termodvojskla 178x119cm, z nichž dvě jsou plánována jako prosklená stěna konce bazénu se šoupačkami do zimní mini-zahrady se saunou. (sauna zatím není).
Pravá část přízemí:
Ze vstupní chodby vedou ještě dveře vpravo do velké kuchyně s jídelnou (cca 28m2) . Pro dostatečné prosvětlení místnosti bylo osazeno okno 150x180 cm v výhledem do zeleně vnitřní zahrady. Zde je připravena elektroinstalace a odpady pro dvougenerační kuchyň - pro dva 3fázové sporáky a dvě kuchyňské linky s dřezy. Dlažba na podlaze se zabudovaným podlahovým topením ještě není položena.
Celá podlaha přízemní části je nová. Štěrk, 20cm betonu(mix z betonárky), 25cm polystyrenové isolace, dilatační spáry u zdí, podlahové topení dle norem, v podlaze odpady 63mm.
Další místností – jakoby v mezipatře je samostatná malebná místnůstka s terasou (dosud bez dlažby), ke které vedou nové kamenné venkovní schody a spodní terén odděluje kamenná zídka. Na terase je venkovní sprcha s teplou i studenou vodou a kohoutek ( místo umyvadla vevnitř). Mezi plechovou střechou a vnitřním stropem z borovicových palubek je isolace kuličkovým polystyrenem. Také obvodové stěny jsou obloženy palubkami. Na terasu vedou francouzské dveře a do zeleně zahrady jsou situována dvě okna s dvojskly.
Horní část budovy – patro:
Vzhledem k tomu, že dům je ve svahu, umožňuje hlavní vstup přímo z horní zahrady. (druhý vstup je spodním vchodem po schodišti do horní chodbičky mezi koupelnou a záchodem, vlevo půda, vpravo vstup přes předsíň do universální místnosti nebo rovně ven). Shora se tedy opačně vstoupí do předsíně z níž vlevo vedou dveře do místnosti 26m2, kde je kuchyňská linka a stará kuchyňská funkční kamna s plotnou a troubou. Pod oknem je radiátor a dvě postele ( + křesla + kuch. Stůl). Proto ji nazývám universální místností.
Rovně z předsíně se po třech schůdkách vstoupí da středové chodbičky, kde vpravo je pultík s dřezem a vodou, lednice, rovně vstup na WC(dokončeno finální obložení ), vedle pak vsup na půdu a vlevo modřínové schody do podkrovní místnůstky ( též radiátor). Dál pak je vlevo z chodby vstup do stylové koupelny s vanou, sprchovým koutem, umyvadlem a pračkou se samostatným elektro přívodem . Zde dominuje moderní dlažba s dřevěnými trámy a původní zrenovovanou kamennou stěnou.
S předsíňky před koupelnou vede schodiště do spodní části budovy, případně ven.
Půda je před dokončením, bylo osazeno štítové velkoplošné eurookno s dveřmi (naplánovaný balkonek – nádherný výhled na hory a krajinu). Půda je zateplena vatou a polystyrenem viz. Foto a pod sádrokartonem je rozvedena nová elektroinstalace.
Zahrada byla upravena, nový plot včetně vysazení tůjí, velká skalka, plocha na kulatý bazén.
Kategorie: architektura
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2004 až srpen 2008
  • 1 403 zobrazení
marijika
Řez ožralý Francek, nebo také opilý Izidor, peču jen na Vánoce. Je poměrně nákladný , ale oblíbený a patří k tradičnímu cukroví u nás.

Na korpus potřebujeme : 2 žloutky, 15 dkg másla ( hera ), 15 dkg cukru moučka, 2 lžíce kakaa, 12 dkg ořechů, 7 dkg polohrubé mouky , půl prášku do peč.a sníh ze 6 bílků.

Na ořechovou náplň potřebujeme : 20 dkg řechů, 10 dkg cukru moučky, 1 vanilkový cukr a 1 dcl rumu.

Na máslovou náplň potřebujeme : 4 žloutka, 3 lžíce kakaa, 10 dkg cukru moučky a 1 máslo.
Nejdříve si upečeme korpus, který potřeme meruňkovou marmeládou. Na ni navrstvíme ořechovou náplň, na ni máslovou náplň a nakonec polejeme čokoládovou polevou.
více  Zavřít popis alba 
25 komentářů
  • prosinec 2014
  • 693 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
hlavavla
Druhý den našeho cestování. Museli jsme vstávat tak, aby jsme v pět odjížděli. V Granadě jsme byli v 7:30 a stáli frontu, před náma bylo 12 lidí snad už od večera:) Seznámili jsme se tam s mladým párem z Japonska, který ve Španělsku trávil líbánky. Nazarijský palác byl nádherný (svým vnitřkem připomínal Chánův palác v Bachčisaraji, který jsem navštívil v srpnu). Měl jsem štěstí a viděl oba během 3 měsíců, prý jsou jediné podobné na světě! Celý komplex Alhambra dále obsahuje zahrady, část Generalife (všechny fotky jsou chronologicky seřazeny). Po Alhambře jsme sešli do Granady a prošli památky v centru (královský palác, pomník Kryštofa Kolumba postavený k 400stému výroč, Katedrálu-ta mi přišla taková chudčí, než V ostatnich městech a arabskou sýpku).

Odpoledne jsme vyjeli do pohoří Sierra Nevada, pod nejvyšší horu Molhacen. Poprvé v životě jsem byl ve výšce kolem 2700 m. n. m. A také jsme viděli první sníh, tak jsme se hned zkoulovali:D

A taky jsme viděli Fantomasovo auto:D
více  Zavřít popis alba 
  • 18.11.2007
  • 441 zobrazení
cervik-dobriv
7.den
Brzo po ránu míříme znovu překonat Atlas k jezerům. U hotelu z kanystrů dotankuji a odlehčuji zadní nosič. Před sebou máme 190 km serpentýn, šplhání a klesání. V záloze mám ještě 20 l v kanystrech, umístěných v nášlapech pro spolujezdce. V polovině cesty kluci dotankují. Já zkouším, kolik ujedu takhle naložený. 40 km před jezery mi začíná blikat rezerva a Véna do svého Bruta dolévá poslední kapky ze svých zásob. Klesání a stoupání kolem 1000 m každých 30 km tu je běžné. V jedné vesničce potkáváme španělské kolegy. 2x Can-Am a Polaris. Hledají, kde by natankovali, protože v horách mají převážně jen naftu. Benzín jim přes zimu došel a závoz nového se sem zatím nedostane. Po sedmi hodinách v sedle přijíždíme k jezerům. Než je projedeme, ještě navštívíme benzínku na doplnění pohonných hmot kousek pod jezery. Natankoval jsem 18,5 l, takže průměrná spotřeba je pod 10 l. Jsem spokojený. Vracíme se k jezerům a u nich dáváme pozdní oběd. Poté nacházíme příjemné ubytování, konečně s teplou vodou a i nám tam zatopili.

8.den
Ráno máme omrzlé čtyřkolky. Vyrážíme na hřeben Atlasu. Domorodci nám říkají, že neprojedeme, ale to nás neodradí to vyzkoušet. Vždyť na ten sníh se těšíme. Cesta je hodně rozbahněná z tajícího sněhu. Úžlabiny mezi kopci jsou podmáčené velké pasti. Pokud to jde, využíváme jižní svahy, kde tolik nezapadáme. Musím demontovat vlajku, která pod nánosy létajícího bahna od zadního kola ohýbá laminátový prut až k zemi. Místy, už narážíme na první sníh. Pěkně umrzlý. Nechá se po něm přejet. První větší závěje objíždíme, kudy to jde. Na jedné rovné planině zkouším projet, ale těsně před koncem zapadám. Na řadu jde naviják. S přibývající nadmořskou výškou přituhuje. Poprvé beru lopatu do ruky a to jsem počítal, že ji využiji jen v dunách. Postupně se prokousáváme k hřebeni. Už dokonce na něj vidíme. Cesta je zařízlá do svahu. Hodně nafoukaného sněhu, ale kraj cesty je odtátý. Bohužel v jednom místě až moc a trhá se pode mnou. No nic. Jde na věc zase lopata, aby se přede mě někdo dostal, za koho se vytáhnu. Kluci jdou prozkoumat, jestli to má dal smysl. Odhazuji jako divý a najednou se čtyřkolka pohla. Začala se bokem sesouvat v podmáčeném sněhu ze svahu. Zafixuji ji za tažné navijákem od Radka a sníh, co hází dolů, přihazuji k předním kolu, aby ještě chvilku vydržela na místě, než kluci přijdou a pomůžou mi ji vyprostit. Už se vracejí s průzkumu. Zjišťuji, že když se prokousáme ještě 100 m, máme vyhráno. Nahoře sníh není. Čtyřkolku asi tak po půl hodině dostáváme zpět na cestu. Procházíme si 20 metrů koleje, aby nás drželi před sesunutím do boku. Radek to jde vyzkoušet. Po 15-ti metrech zapadá. Musíme to bohužel vzdát. Bylo by to na dlouho si proházet cestu k vrcholu. Při zpáteční cestě, už je sníh natolik rozbředlý, že při jednom přejezdu sněhového jazyka se propadám do strany, bohužel ale zase směrem ze svahu. Abych se nepřevrátil a čtyřkolka neskončila v kotrmelcích, beru za plyn a prokoušu se předkem ze svahu. Tam ale hluboko zapadám, až po přední kufr. Radek s Vanou musí překonat tento úsek jinudy, abych se za ně mohl opět zapřáhnout a vytáhnout. Přihlížející dva domorodci s lopatami v ruce, jako kdyby na to celou zimu čekali, jdou na pomoc. Pod čtyřkolkou bylo pár metrů sněhu. Tohle zapadnutí mě stálo 4 konzervy a hodinu času. Potom už jen zapadl v bahně Véna a celí zaprasení jedeme hledat ubytování. To nacházíme kousek nad soutěskou Todra.

9.den
Ráno dáváme hlavy dohromady a ještě se chceme na jeden den vrátit do Atlasu, než se od něj vzdálíme. Projedeme si soutěsku Todra a v městečku Tinerhir dotankujeme vše do plna. Paky si necháme odbahnit čtyřkolky. Poté se vracíme Todrou zpět a nad ní odbočujeme do hor. Cestáři tu odvedly kus práce, ale příroda je silnější. 45 km cesty je strženo vodou a jedeme převážně vyschlým korytem řeky, kde Radkovy znovu prasknul držák zadního nosiče, tentokrát na rámu. Aby toho nebylo málo, Vencovy se rozsvítil kontrolka řemene. Po čtyřech hodinách jízdy v kamení, začíná konečně cesta. Projíždíme soutěskou Dadés a míjíme zajímavé skalní útvary. Při jejich focení u nás zastavuje auto a z okénka se ozvalo: „ Ahoj. Co vy tady?“ Češi jsou všude :-D. Ještě si projedeme známé serpentýny nad Baumal Dades, kde pak hledáme nocleh.

10.den
Míříme do základního tábora tou neméně náročnou cestou, aby Radkovo čtyřkolka dojela, aniž by jsme museli po cestě svařovat. Tuto trasu - 240 km, jsem zvládl jako jediný na jednu nádrž. Opět fantastická spotřeba 7.5 l. Stále mě Maxík překvapuje. V kempu hned děláme základní údržbu. Máme najeto zatím 2.200 km. Radek sundává vše ze zadního nosiče. Už budeme jezdit jen v okolí jednodenky.

11.den
Na zajímavá místa v okolí vyrážíme jen s Radkem. Véna se musí podívat na řemen. Kontrolka už na něj upozorňuje 400 km.
Prohlídku začínáme polorozpadlým opevněním, které chránilo rolníky před nájezdníky a lupiči. Míjíme i nádherné oázy s nedotčenými palmami, až se dostáváme k malé přehradě, která zásobuje vodou políčka v Erfoudu a jeho okolí. Poté míříme k třem dílům. První je takzvaný šnek. Je to dílo německého architekta. Než si stačíme udělat pár fotek, už je tu berber na mopedu. Tvrdí, že má od všeho klíče a za 400 dirhámů nás provede. Usmlouváme to na polovinu. Vede nás točivými schody 20 m pod zem, kde je voda a schody pokračují dál pod hladinu. To dílo je jako malá zásobárna vody. V jeho horní části je ubytování. Chceme přejet k dalšímu dílu, ale přední kolo u mopedu je prázdné. Zručný berber během deseti minut stačil demontovat duši z kola, zalepit a vrátit zpátky, aniž by sundal přední kolo a už mizel v prachu. Druhé dílo, jsou věžovité útvary ve tvaru souhvězdí střelce. Uvnitř je zase studna. Než si to stačíme projít, už máme vařený čaj, zvaný Whisky Berber. Třetí stavba, jsou schody do nebe. Uvnitř je zase studna a místnosti na spaní. Pro dnešek už máme písku a prachu dost, takže bereme směr Tifina, kde opravuje a dělá údržbu Véna. Ten nám oznamuje, že sice řemen má, ale bez speciálního šroubu nedokáže demontovat variátor. Snad zítřejší porci v dunách Erg Chebbi vydrží.

12.den
Hola hola, písečné duny Erg Chebbi volají. Je to takové velké pískoviště 10x25 km. Některé duny prý dosahují až 200 m. Hezky prostředkem se do nich vrháme. Je poznat, že čtyřkolkám se jede bez zbytečného zatížení lépe. Zdoláváme postupně největší vrcholky jeden po druhém. Užívám si to. Pocit jistoty mi dává prodloužená verze Maxe. Ještě před obědem se zajdeme podívat na pozůstatky hutí, v jejíž okolí se těžili a do dnes primitivně těží nerostné suroviny. V přilehlém okolí jsou ruiny francouzských kasáren a přes kopec je vesnička, která připomíná Chánov. Poté bereme směr Ibrahym, kde na nás čeká tradiční berberský oběd. Podává se zeleninový talíř, tažin, skopové se švestkami, příloha rýže a opečený brambor. Na závěr nakrájené pomeranče se skořicí, jablka a čaj.
Posilněni vyrážíme ještě na jezero červených plameňáků. Tentokrát máme smůlu. Ani jeden se tu nebahnil. V podvečer projíždíme do kempu.
13.den
Jedeme navštívit opuštěný rozpadlý ksůr za řekou. Dřevěná velká brána už nejde úplně otevřít, abychom se mohli uvnitř v jeho uličkách projet jako při jeho poslední návštěvě před lety. Uvnitř už je znát zub času. Tam, kde žili movitější rodiny, jsou ještě zachovalé společenské sály s dominantními sloupy a studnou uprostřed, jinak se vše postupně mění v hromady hlíny. Ještě navštívíme město Erfoud, kde nakoupíme suvenýry a jedeme nakládat. Tím končí naše expedice Marokem. Na tachometru Maxe přibylo 2.500 km a konečný se zastavil na 5.500 km za půl roku věrné služby.
Jarda „ Červík“ Černý
více  Zavřít popis alba 
  • březen 2015
  • 368 zobrazení
cestmirkaspar
20.-23. srpna 2010

Masiv Monte Disgrazia se vypíná vysoko nad údolím Valtelino v severní Lombardii a bezprostředně se dotýká švýcarské hranice. Je to nejvyšší kopec divokého Bergellu, i když svým charakterem tak nějak do Bergellu snad ani nepatří. Na rozdíl od klasických bergellských bizardních žulových stěn jsou úbočí Disgrazie ještě pokryty poměrně rozsáhlými ledovci a kary. Vše ostatní tento kopec převyšuje v okolí o dobrých 300 metrů a tak není divu, že je odevšad vidět. Disgrazia je prostě výzva. Vzpomínám na rok 1997, kdy jsem vedl zájezd na Berninu pro CK Turistika a hory a můj pomocný průvodce, zkušený Jarda Volný, tehdy při pohledu na Disgrazii s obdivem komentoval: „ … to je TA Disgrazie … “. Od té doby kolem tohoto kopce chodím a obdivuji jeho krásné tvary a mlsně slintám ...
Až tentokrát, když jsme již po několikáté odložili výstup na Grossglockner, obrátili se moje plány na Disgrazii. Normální cesta by měla být PD+, to bychom mohli dát i s nováčky: naším Víťou a Kláry klukem Mariánem, který letos začal teprve s horami laškovat. Alespoň uvidí, zač je toho loket.
Takto ve třech vyrážíme ve čtvrtek na večer, předpověď je ideální a to je pro zamýšlenou oblast klíčové. Asi hodinu po půlnoci odbočíme kousek za městečkem Zernez z hlavní silnice a noc dospíme na karimatkách vedle auta na klidné lesní cestě. V noci nás jen vyděsí „UFO“ – to když bezprostředně kolem projede regionální vlak – ustlali jsme si v té tmě přímo vedle tunelu. Za padající ranní rosy vyháním kluky z tepla spacáků a brzy dojedeme na sedlo Maloja. Balíme jídlo, stan, vaření a lezení maximálně na 4 dny.
Plán prvního dne by měl být jen „taková turistika“ do bivaku KIMA pod kopec. První sedlo Muretto zvládáme ještě ve svižném tempu. Přecházíme na italskou stranu a záhy se nám poprvé představí naše hora. Vychutnávám si překvapené, ale asi i nadšené pohledy mladíků. Severní stěna je krásně zvýrazněna mohutnými ledovci a smělé ostré hřebeny vytahují siluetu hory do krásných tvarů.
Patrně v euforii z očekávaného dobrodružství se necháme zlákat odbočkou natřenou nevýrazně červenou barvou na kameni – „Ref del Grande Camerini“. „Jo, jdeme do toho!“. Cesta je navíc i značena – to bude báječná zkratka! Asi po 20 minutách strávených broděním potoka a hledáním další značky nás cesta dovede pod vysypaný skalní práh nalevo od malého vodopádu. Směr dobrý, ALE… Lehké lezení, ALE s batohem na zádech. Možná by to šlo zajistit, ALE lano máme v batohu. Nabírám výšku, ALE nepříjemný terén nekončí. Chytám za madlo, ALE kámen velikosti pytle cementu (teď už zaplaťpánbůh dělají jen 30 kg) mi zůstává v ruce, lépe řečeno na prsou a odtahuje mi od skály. „Bacha , házím to dolů“ a kritickou chvíli mám za sebou. Balvany s rachotem určují nabranou výšku – no pěkně bychom se proletěli. Dost, otáčíme to! V exponovaném místě vytahujeme konečně lano a opatrně slézáme. Naše „zkratka“ má ale pokračování kolem padajícího potůčku prudkým stoupáním po drnech. Asi po hodině dolézáme k jakémusi kamennému bivaku pod kamenem. Hned za ním opět ztrácíme značení a mylně se vydáváme nahoru do takového skalního ramene, za nímž nás čeká nepříjemné ujištění, že jdeme blbě, náš dnešní cíl je v nedohlednu a že to celé byla blbost jít tudy a nereálné na bivak Kima za jediný den z Maloji dorazit. Jsem dost odrovnaný, kluci vaří polévku, potom chvíli odpočíváme. Trochu mi to pomohlo. Slézáme do údolí. Za další hodinu narazíme na rozcestník „A.Monte Rosso Sup.“ a odbočku na sedlo Passo del Forno. Asi po půl hodině stojíme u rozpadlé kamenné salaše a cesta na chatu Ref. Del Grande Camerini je již jasná. Schyluje se ale již k večeru a dnešní turistická procházka nás již moc nebaví. Naštěstí je stále celkem hezky. Přecházíme ve stoupání několik potůčků stékajících ze svahů Cima di Vazzeda a u jedné kaskády nalézáme celkem vhodný rovnější plácek pro stan. Shazujeme nepříjemné krysy ze zad a po těle se rázem rozlila pohoda. Kouzelný večer s výhledem na Disgrázii trávíme v poloze ležící kolem hučícího vařiče. Kluci ještě postaví stan, chvíli plácáme karty. Z hluboké doliny Val Malenco se začíná vytahovat mlha. Přibývající oblačnost, tma a chlad nás zaženou do malého stanu. Usínáme s monotónním klapotem kapek večerní přeháňky. Někdy v noci se přesouvám z přeplněného stanu ven, je po dešti a příjemný vzduch. Natahuji se na karimatku před stan do teplého spacáku a pro jistotu se přikryji rozloženým pončem. Dorůstající měsíc se odvalí někam za hřeben a hvězdy nad hlavou přibývají. Ráno je kouzelné. Nechvátáme, dnes stejně jen dorazíme včerejší rest – přes chatu Del Grande Camerini do sedla Passo di Mello a na bivak Kima. Užíváme si pohody teplých paprsků a osvěžující koupele. Za hodinu dorazíme dopoledne na malou chatu. Potkáme již pár časných turistů. Příjemná chatařka nám poradí cestu: „Vloni přes sedlo Mello k nám přišla jedna rodina, prý jsou tam i nějaké řetězy.“ Po osvěžující coca-cole jsme začali sestupovat po příjemné stezce do doliny. Kolem poledne začalo turistů přibývat. Asi po hodině a půl jsme slezli k ledovcovému potoku, za kterým byl rozcestník na naše sedlo Mello společně se sedlem Sissone. I vydali jsme se naivně po staré boční ledovcové moréně opět vzhůru. Cesta tentokrát značená nebyla nebo jsme značku ztratili hned u rozcestníku, nicméně asi po 20 minutách jsme dolezli na konec morény a dál byl již jen sypký terén čerstvých morén lemovaný hladkými skalami. Tak tudy to asi nepůjde. Tak zpět dolů až na dno pod rozcestník! Po nepříjemném terénu slezeme téměř až pod morény. Na poslední z nich nacházím červenou tečku. A další pokračuje správným směrem k sedlu. Super! Tak alespoň něco. Terén morény není nic moc, musíme jít hodně opatrně a koukat na každý krok. V horní části rychle nabíráme výšku a lezeme po ohlazených skalních plotnách se zajímavými geologickými poruchami. Nacházíme i starou plechovku, tak asi jdeme dobře. Červené tečky nás dovedou spolehlivě až k ledovci, který lemuje hřeben. Po ledovci již na mačkách lehce dolézáme pod sedlo. Před námi je asi 100 metrů vysoká hradba krásné bergellské žuly. Nacházíme i řetěz, který určuje směr výstupu do sedla a který se na pár místech hodí. Většinou ale postupujeme opatrně po svém jištění. Obrovské volné skalní bloky nahánějí hrůzu. Lezení do sedla je lehké, tak za II, jak píše průvodce EE=per escursionisti esperti. V sedle se dočkáme překvapení, že i na druhou stranu je to kupodivu z kopce, naštěstí ale jen krátce. Potkáváme jednoho chlapíka z Německa, je dost grogy, bude spát zde na bivaku Odello-Grandori http://www.paesidivaltellina.it/rifugiebivacchi.htm a zítra se možná potkáme na vrcholu. Suťovými poli slézáme asi hodinu do údolí, kde se již objevuje na staré moréně náš bivak Kima. Docházíme kolem 19:00 a to měl být odpočinkový den! Na chatce je již jedna dvojice a další ještě po nás přibude. Ale místa je dost, je zde 12 pohodlných lůžek, společný vařič, kamínka, nádobí a spoustou jídla za drobný příspěvek do kasičky. My vaříme na zápraží až do posledních paprsků slunce nad hřebenem Bergellu a odháníme dotěrné ovce.

Ráno trochu zaspíme a tak vyrážíme k vrcholu až v 7:00. Nad chatou krátce po moréně nahoru pod sutě a potom traversem přes plotny a suť pod zbytky ledovce, který patrně ještě nedávno souvisle vyplňoval celou oblast sedla Cecilia. Dnes již musíme přelézat 2 skalní pásy, které rozdělují naši ledovcovou ranní túru, kde ztrácíme brýle a za pár vteřin padá dolů na ledovec i Marianova hůlka. No nic, sebereme ji cestou zpět. Do sedla Cecilia docházíme asi kolem 9:30, chvíli odpočineme a dál již pokračujeme uklidněni vyšlapanou stopou pod sedlo Sella di Pioda. Z vrcholu se již vrací první partička. Nepotřebné hole zanecháváme na konci sněhu a nalézáme do úbočí hřebene. První úsek není nic pěkného, dost volných šutrů a mokrý sníh. Asi po 15 minutách ale vylézáme konečně na hřeben. Před námi se klikatí pěkná linie s řadou skalních hrotů. Severní úbočí hory padá do tisícimetrové hloubky. Dochází za námi i náš včerejší německý souputník ze sedla Mello. Ráno se zapráskl v nástupu na západní hřeben Monte Pioda a tak vyrazil za námi přes sedlo Cecilia.

Je krásné počasí, viditelnost na západ a sever cca 200 km, jih a východ jsou ukryty kupovitou oblačností. Přelézáme hezké věžičky, místy sněhové výšvihy, jdeme stále v mačkách. Za dvě hodiny – chvíli před polednem, jsme na vrcholu. Brzy je tu tlačenice, dalo si tu sraz asi 10-15 lidí. Lehce pojíme. Sestup se trochu vleče, před námi jde trojice starších borců a jsou hodně opatrní, takže dost pomalí. My ale máme času dost, vychutnáváme si krásný den. Zpáteční cesta v rozbředlém sněhu ledovce již není nic příjemného a ani bezpečného. Pod námi se ukrývají bezedné trhliny. Do prázdného bivaku Kima se vrátíme po 16:00, vaříme a odpočíváme. Jak asi bude zítra? Předpověď již není nejlepší a včerejší večerní ciry na obloze zvěstují blížící se frontu.

Ráno nás budí nařízený mobil v 5:00 hod. Venku jsou vidět hvězdy, ale také i trochu oblačnosti. Uklidíme pohostinný bivak a kolem 6:00 vyrážíme po balvanech značenou Sentiero Roma. Stále slídím po nějaké značce, která by nás dovedla pod vrchol Monte Sissone, ale nic. Tak začneme intuitivně monotónně stoupat kamenným mořem směr sněhové pole pod JV hřebenem hory. Nic zábavného, ale bez větších problémů, jen nutno dávat pozor na volné balvany. Bez problémů a jištění dolezeme na JV hřeben v nejnižším místě. Před sebou máme ježatý hřeben plný volných skalních bloků. Klíčové budou malé výšvihy, které jsou na nějakých geologických poruchách, protože se i barevně odlišují od převládající šedé žuly. První zrzavou věžičku máme přímo nad sebou. Záhy se přesvědčíme, že tato zdánlivě volná hromada kamenů celkem drží pohromadě, nesmí se ale moc pokoušet. Opatrně vybírám madla a průběžně postupujeme všichni tři po hřebenu. Horní třetina hřebene je na pohled asi nejtěžší, „bílá věž“ se nepříjemně staví do cesty, ale realita je nakonec jednoduchá. Odhaduji lezení na II.UIAA. Na vrcholu Monte Sissone vlezeme do oblačnosti, tak se tu příliš nezdržujeme a sestupujeme krátce na švýcarskou stranu k ledovci, kde jíme a bereme mačky. Je kolem 10:00 a k autu to máme již jen z kopce. 1500 výškových metrů a cca 13 km.

V euforii scházíme po exponovaném sněhovém hřebínku do sedla Passo Sissone. Hluboko pod námi se na švýcarské straně plazí ledovec Forno, oblačnost bohužel ořezává pohled na bizardní věže hřebene Torrone, na italské straně si můžeme ještě naposled prohlédnout severní úbočí Monte Disgrazie a horní část doliny Val Malenco. Uprostřed ledovce narážíme na starou stopu, která nás dovede na terasu pod západním hřebenem Cima Rosso. Rychle ztrácíme metry, ale spád ledovce narůstá a příjemný firn se mění místy na vodní led. Ještě nemáme vyhráno! Zbývá posledních asi 200 výškových metrů na údolní část ledovce Forno. Přesuneme se na pravou stranu, kde pokračuje ledovec ještě sněhovými splazy do oblasti skalního zlomu. Od skalní stěny k nám občas přilétnou kamenné pozdravy. Na konci sněhu sundáme mačky a zkoumáme možnost dalšího sestupu mezi hladkými plotnami, které tady zůstaly po odchodu ledovce. Stále se cpeme doprava, kde je terén schůdnější, kolem malého vodního koryta. Zbývá posledních asi 50 výškových metrů. Nahlížím do hladkých kolmých mokrých ploten. Tudy to asi nepůjde. Vpravo začíná čerstvý suťový splaz, kterým stále něco padá. Moc se mi tam nechce. Opatrně se nasuneme těšně pod pevnou skálu a po horním okraji suťové rokliny se přesuneme vpravo do trochu stabilnějšího terénu, kterým již celkem bezpečně sestoupíme na dno ledovce. „Jsme z toho pro tentokrát venku, pánové!“ Na velkém placatém ledovcovém hřibu si dáváme oběd. Je asi hodina po poledni. Den ale ještě nekončí, batohy těžknou, nohy odmítají poslušnost a ledovec je dlouhý. Příjemným osvěžením bude přestávka u ledovcové brány, která tady na Fornu je nyní opravdu velkolepá. Potkáme i první turisty, kteří táhnou na pivko na chatu Forno. Dál klopýtáme již značenou turistickou stezkou a vůbec nás to již nebaví. U jezera Cavloc nás cola trochu postaví na nohy a poslední hodinku pochodu tak již nějak přežijeme. V sedle Maloja natáčí švýcarská televize, nejsou tu ale kvůli nám, u auta nás pobaví jeden místní starousedlík, který nám radí jít zapít úspěšný výstup někam do hotelů ve Svatém Mořici, ale my s povděkem vdechneme naši plechovku gambáče, trochu pojíme a před šestou sedáme do auta směr domov, čeká nás ještě 7 hodin jízdy a ráno musíme do práce.
Kategorie: cestovánísport
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2010
  • 247 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
partacihvozdna
V dubnu jsme zažili jeden z vrcholů letošní parťácké sezóny – MS v Para hokeji v Ostravě. Ale popořadě …
Ověnčeni vlajkami a s národními dresy v batozích odjíždíme autobusem ze Hvozdné směrem na Ostravu. Po krátké přestávce na občerstvení parkujeme na výstavišti Černá louka, odkud vyrážíme na naučnou stezku Slezská Ostrava. Je na ní 12 zastavení, kde jsme se leccos o Ostravě dozvěděli. Nejvyšším bodem je halda Ema. Po jeho dosažení se nám otevřel pohled na Ostravu, hlavně na oblast Dolních Vítkovic. Samotná Halda Ema vznikla navážení zbytků po vytěžení uhlí – tzv. Hlušiny. V dřívějších dobách zde lidé vybírali zbytky uhlí a topili si s nimi a také ji využívali lidé bez příbytku, protože samotná Halda stále uvnitř doutná a teploty tam dosahují až 1500°C. Proto se také na povrchu nikdy nedrží sníh a často je vidět i stoupající dým. My to štěstí neměli, ale čichem bylo jasně cítit uhlí a dým.
Před hokejovým zápasem nám ještě dali vedoucí volno v OC Karolína, kde jsme měli možnost nakoupit si suvenýry a něco malého za škraň. A pak to již přišlo!
Před halou jsme si oblékli národní dresy, namalovali vlajky na tváře a zahalili se do českých praporů. V hale jsme se stali součástí více než 7 tisícového davu (kapacita haly je 7 700 diváků), který hnal naše hokejisty za vítězstvím proti národnímu týmu Japonska. 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8 !!!!!!!!!! Tolikrát jsme zvedli ruce nad hlavu a zařvali „góóóól!“ Porazili jsme Japonce 8:0 a vykročili vstříc postupu do čtvrtfinále. Dvěma góly a třemi asistencemi se na vítězství podílel i náš kamarád ze Hvozdné Zdeňa Hábl, který nám na toto utkání poskytl volné vstupenky. Děkujeme!!
Pokřik „Hoši děkujem, hoši děkujem“, vyhlášení nejlepších hráčů utkání a na závěr „Kde domov můj …“. Nádhera. Nasedáme do autobusu a před příjezdem domů už jen unavené: „ŠUPY DUPY DOMŮ HUPY“.
více  Zavřít popis alba 
  • duben 2019
  • 172 zobrazení
turistika-st
Dnešní tůra vedla z Jasénky od Zemánků přes Javořinu zpět na Vsetín. Počasí nám přálo bylo okolo 0 st. Před Vsetínem na nás dokonce vykouklo sluníčko. Pod nohama byl většinou sníh. Celkem nás bylo 28. 7 se od nás oddělilo již u Zemánků a tito šli s Boženkou kratší trasou na Vsetín.
Foto: Pavel R.
více  Zavřít popis alba 
5 komentářů
  • 7.12.2017
  • 111 zobrazení
zdehor
Ráno v 7 hodin nás odjelo 12 do Horních Míseček.
Pohádkové počasí, opalovací sluníčko, modrá obloha, perfektní sníh , cca -2 st., prostě parádda, užili jsme si běžky i sjezdovky a v16 hodin jeli domů
více  Zavřít popis alba 
  • 21.3.2009
  • 117 zobrazení
trampskalaci
Do šestého dne jsem se probudil v 6:30 uprostřed deštných lesů v kempu Cottonwood. Ještě s bráchou říkáme, že nám ani nepřijde, jako bychom byli v USA, ale jen na vandru. Začíná svítat. Oheň ze včera ještě žhne. Tak jsem ho rozfoukal a přidal čerstvý mech a klacíky. I dnes bude čínská polévka. Beru foťák a dělám fotky. Vycházející slunce dělá nádhernou atmosféru v deštném lese. Veškerý mechy na stromech září až zlátnou. Začínáme balit, ještě brácha nadepisuje pohledy a vyrážíme kolem 8. hodiny. Projíždíme lesem a scenérie které si budu dlouho pamatovat. Jako bych byl ve filmu S. Spielbergra a to Jurském parku. Opravdu les dokáže zavést do různých fantasií. Zdejší deštné lesy patří k nejdeštivější oblasti celého světa. Respektive se jedná o nejdeštivější místo v USA. Roční úhrn srážek čítá 12 - 14 stop což je kolem 4 metrů. Jedeme k řece Hoh. Kde se nachází Hoh Rainforest. Jsme na místě kde sídlí indiánské osady, které se nazývají Hohové. Toto území vytvořil ledovec před tisíci lety. Vyrážíme populární stezkou Cesta mechů Hall of Mosses. Zde opravdu můžeme vnímat neobyčejný ekosystém lesa. Jsou zde stromy které dorůstají výšky 95 metrů a průměrem 7 metrů. První s čím se shledávám jsou stromy nesmírně obalené mechem, který ze stromů visí dolů. Nejdominantnější se nachází na lávce přes říčku Hoh. Kde mech visí metr dolů. Potom se cesta line nahoru podél mohutných stromů. Kolem jsou další stromy plné mechu. Pro některé by to mohlo být až strašidelné. Dojdeme k první síni. Zde je rozvětvený strom a u něj si člověk může opravdu pustit fantasii na špacír. Za ním dojdeme k druhé síni. Zde je mnohem více stromů. Je to velmi impozantní. Po dalších několikastech metrech procházíme třetí síní stromů, zde jsme opravdu nejblíže. Není zde žádné hrazení a můžeme si tak prohlídnout tento skvost opravdu zblízka. Mě osobně překvapilo, jak ty mechy jsou krásně suché. Což nás překvapilo předešlý večer, kdy krásně větve tímto mechem hořely. Teď už se pomalu vracíme zpět. Celá stezka je naučná, tak člověk může sledovat, jak některé věci vznikli. Takhle naučné stezky jsou takřka v každém parku. Zde jsme viděli i strom napadený nějakou bakterií či houbou a jak úplně změní strukturu a barvu dřeva. Strom byl rudý v barvách pálených cihel. Navracíme se zpět na cestu odkud jsme přišli. U parkoviště je možnost zavítat do návštěvnického centra. Odsud jedme k město Port Angels. Než k němu přijedeme, tak přejíždíme přes malebné jezero Lake Cerscent. Oficiálně je druhé nejhlubší ve státě Washington 190 metrů, ale jeho hloubka není dodnes přesně známá (neoficiálně přes 300 metrů). Délka jezera je 19 km. Odsud je to asi 30 km do Port Angels. Odkud se místní silnící dostaneme do třetí části národního parku Olympic a to na Hurricane Ridge. Což je horská část. Je tomu 27 km jízdou po Hurricane Ridge Road v horském prostředí, než se dostaneme k chatě návštěvnického centra. Zdeší panoramatický výhled je úchvatný. Zdejší hory mi připomínalo Alpská pohoří na jejichž vrcholcích se nachází sníh. Přitom je to tak neuvěřitelné, že jen 30km odsud se nachází oceán. Někteří by mohli říct záliv. Návštěvnické centrum je zde jako veliká chata, kde si můžete odpočinout a v přízemí je velký suvenýr shop. Kde jsem se shledal s první indiánkou, která zde prodávala. Mohu za sebe říci, že rozpoznat ji od asiatky je těžké. Nečekal jsem, že by si mohli být tak podobní. Hurricane Ridge má několik turistických tras. Velice oblíbenou trasou je výstup na Hurricane Hill 1757 m. n. m. trasa dlouhá 2,6 km (jedna cesta). Přejíždíme na parkovišti k Hurricane Hill. Po cestě k němu jsme oněměli, když se před námi objevila laň. Takřka na dosah ruky. Bylo to něco úžasného. Máme opravdu nádherné počasí. Začátek výstupu je mírný a po levé ruce se nám naskýtají neobyčejné pohledy na pohoří Hurricane Ridge. Převýšení této cesty má 215 metrů. Cesta k vrcholu je dlážděná, takže se nechá jít opravdu na pohodičku. Po cestě znovu potkáváme laň. Úžasné opět není plachá. Jsem od ní na 2 metry možná ani to ne. Je to pro mě veliký zážitek, protože vím že u nás toto nikdy nezažiju. Od sedla pod Hurricane Hill začíná takové malé peklo. Tady to pěkně stoupá. I počasí se lehce horší. Jde sem mrak. Ale asi za 30 minut jsme nahoře. Pohled je úchvatný. Panoramatický pohled 360° a nejzajímavější je pohled do Kanady na ostrov Vancouver Island s hlavním městem Britské Kolumbie a to Victroia s cca 80 000 obyvateli. Bohužel výhled jsme tak čistý neměli, ale přesto jsem mohl Victorii vidět. Vracíme se zpět a po párstech metrech narážíme na laní skupinku i s mladýma. Opět jsme od nich na dosah ruky a v dálce jsou ještě vidět marmoti (švišť). Další skupinku laní jsme potkali ještě asi půl kilometru od parkoviště. Ten pocit z tohohle parku byl opravdu veliký. Který park se může pyšnit třemi přírodními úkazy. Jako je pobřežní část, deštné lesy a hory. Zde si návštěvník musí přijít na své. Odsud se už přesouváme do kempu. Ještě nás dnes čeká 300 km cesty. Přejíždíme přes hlavní město státu Washington a to město Olympia, které má něco málo přes 50 000 obyvatel. Městem jsme jen projížděli a nebylo nijak významné. Alespoň se tak nezdálo. Zde jsme si nakoupili potraviny do kempu a taky symbolicky pivko Rainier, podle stejnojmenné sopky pod kterou přespíme a na kterou se chystáme následující den. Kolem 19 hodiny se dostáváme k jezeru Alder Lake. Zde přespíme. Jdu pro dřevo do lesa v tom na mě začne hulákat ženská z vedlejšího camp situ. Jestli něco nepotřebuji. Otočil jsem se zády a šel do lesa. Sotva jsme donosili dřevo, tak přijela zdejší zásahovka na SUV. Brácha, který stavěl stan řekl: „Sakra ty jsou rychlý.“ A spustili, že na nás je hláška, že shromažďujeme dřevo. Naštěstí jsme ho měli za keřem a bylo už přítmí. Byli jsme ponaučeni, ale i tak se zastavili u sousedů, ti dostali vynadáno za falešné obvinění. My jsme hned pochopili, čeho jsou američani schopní. Všechny nás to vytočilo až člověk přemýšlel, jak by jí to oplatil. Nakonec jsme uvařili fazole s mletým masem. Dopili jsme Rainiery a spát jsme šli kolem půlnoci.
více  Zavřít popis alba 
  • září 2015 až září 2016
  • 93 zobrazení
yga
Pátek 6. 12. a sobota 7. 12. - sluníčko a sníh. Co víc k tomu dodat? Snad jenom to, že i když v pátek slunko svítilo, teplo nebylo, neboť už fučel studený větr - Xaverův prstíček.
Poznámka - upozorňuji slabé povahy, že devátá fotka je drastická (:o)).
Kategorie: krajina
více  Zavřít popis alba 
30 komentářů
  • 7.12.2013
  • 79 zobrazení
lucifousek
koníci; I. vyjížďka s Monthym ve sněhu
více  Zavřít popis alba 
  • 7.12.2012
  • 77 zobrazení
riguna
Dnešni vycházka byla spíše o tom co naší turisté vydrží.Nešlo o zlo-vůlí Standy,ale počasí nám připravilo opravdu "hnusné" počasí.Déšť,sníh,vítr a do toho všeho i rozmoklý terén .Dostavilo se nás 12 osob a snažili jsme se všechny tyto nástrahy zdolat.Pro ulehčení jsme zvolili i jiný cíl,blíže zastávce busu.Cíle dosáhlo 9 osob.Ovšem je nutno vyzdvihnout všechny,kteří na vycházku vyrazili.Do hospůdky 777 jsme dorazili promočení,ale v teploučku i při čajíčku,grogu a svařáčku jsme se již jen smáli tomu co jsme zakusili.Ušli jsme něco málo přes 7 km a doufám,že to nikdo neodstoná.V sobotu je zájezd.J.
více  Zavřít popis alba 
  • 1.12.2016
  • 70 zobrazení
vkcs
Všech 20 předepsaných vrcholů VK Českého středohoří 2019 jsem zdolal na
horském kole o prodlouženém víkendu od 22.11.2019 do 24.11.2019. Některé
vrcholy jsem navštívil z časových důvodů již za snížené viditelnosti, tak
dokládám i doplňující fotografie. Moje trasa na kole je případně uložena v
aplikaci strava (Stanislav Koubík). Při výšlapu na vrcholy jsem využil
navigaci na mobilu se zadáním trasy pro horské kolo. Na vrcholu Jedlová jsem

pročesal lesík a nejzajímavější je na fotce asi krmelec.
Původně jsem letošní vrchařské koruny ukončil již v říjnu, ale nakonec jsem
se rozhodl ještě jednu zdolat. Volba padla na krásné kopce Českého
středohoří, kde zatím nebyl sníh. Jednotlivé vrcholy nejsou moc daleko od
sebe, ale o to více je náročnější jejich výšlap na kole. Někde je i dost
namáhavé se tam dostat pěšky a kolo dotlačit na vrchol. Cesty v terénu byly
v listopadu náročné. Kolo se bořilo v bahně a nabalenou mazlavou hlínu
nebylo možné z kola rozumně dostat.
Nejhorší příhoda mě potkala koncem prvního dne při sjezdu po tmě z vrcholu
Radobýl, kde jsem v jednom místě píchnul obě duše najednou. Do cíle to bylo
ještě 12 km a teď to mazlavý bláto. Obě duše jsem zalepil, ale pak i
pumpička přestala být funkční a s podhuštěným kolem nešlo dále pokračovat.
Následovala pěší trasa z kopce do Litoměřic, kde mě zachránil kompresor u
čerpací stanice.
Z mého pohledu byl náročný výstup po kamenech na Srdov po tmě s čelovkou a s

kolem na rameni - připomínalo mi to terénem závěrečný výstup v Tatrách na
Rysy. Nejtěžší byl ale vrchol Vysoký Ostrý, kde jsem bohužel na navigaci
zvolil krátkou pěší trasu s prudkým stoupáním po hřebenu na vrchol. Místy
jsem po tmě s čelovkou musel kolo rvát i po skále. I jedno přední světlo mi
tam nenávratně spadlo - naštěstí zbyly ještě 3. Po přejezdu vrcholu jsem
však zjistil, že z druhé strany je dostupnost vrcholu podstatně lepší.
Jinak dobrou viditelnost na většině kopců omezovala mlhovina a mraky. Na
osmnácti místech jsem byl poprvé. Děkuji pořadateli za zajímavé a dobře
zvolené vrcholy. Škoda jen, že už byly dny velice krátké.

Najeto celkem na horském kole 296 km, nastoupáno 6571 m

1.- etapa (6 vrcholů) - start Lovosice v cca 13 hod., směr vrcholy v pořadí
Lovoš, Holý vrch, Oltářík, Čičov, Srdov, Radobýl a dojezd v noci na základnu

Lovosice - najeto 96,9 km, nastoupáno 1715 m

2.- etapa (7 vrcholů) - start Děčín, směr vrcholy v pořadí Františkův mlýn,
Triangl, Panská skála, Hrad Ostrý, Zvonkový kámen, Buková hora, Jedlová a
dojezd na základnu Děčín - najeto 135 km, nastoupáno 2669 m

3.- etapa (7 vrcholů) - start Děčín, směr vrcholy v pořadí Chmelník, Skrytín

a dojezd do Děčína, odpoledne start Lovosice, směr vrcholy v pořadí Pařez,
Milešovka, Mlynářův kámen, Vysoký Ostrý, Varhošť a cíl Lovosice - najeto
102,9 km, nastoupáno 2838 m

S pozdravem
Stanislav Koubík
více  Zavřít popis alba 
  • 1.12.2019
  • 70 zobrazení
azbin
  • 7.12.2019
  • 18 zobrazení
fotojindra
Kategorie: lidé
více  Zavřít popis alba 
21 komentářů
  • jaro 2013
  • 48 888 zobrazení
hhhonza
94 komentářů
  • 17.9.2013
  • 23 723 zobrazení
tondatana
Jsme podruhé spolu u Mumlavských vodopádů...Je děsně vedro a ta voda láká..Kamenná plata jsou krásně vyhřátá..Jenže voda je fakt ledová,teče z hor,tam teprve taje poslední sníh..Tak jsme si našli odlehlé místo a chtěli se koupat nazí..Dokonce jsme si našli přírodní tobogán z kamenů,vymletých proudem řeky.Chvíli jsme se vozili a koupali,než přišel starší manželský pár.Museli jsme se obléct do plavek..Trvalo jim hodinu,než tam vlezli..My jsme se vykoupali,nafotili spoustu krásných fotek a šli jsme dál..
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 10.6.2014
  • 23 365 zobrazení
ladja77
N ě m ý _ f i l m
Střechy si osedlal dým a cválá nedělí. Sníh zasypává jizvy po rýči pluhu i úderech zvonu
a tiše pohřbívá blátivé stopy okolo prázdného kostela. Jak je dnes daleko k vítání jara !
Hra vázne, kra ke kře v řece pevně lne, krá nezakopne o skřivánčí trylek a všechny ty vločky všechny ty saze připomínají němý film, letité škrábance a maková zrníčka v hemživé šedi. Obrázky jsou však v pohybu, a kdosi za kopcem úporně točí klikou. text autora „U m b r a t i c a“ z webu http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=484136
více  Zavřít popis alba 
34 komentářů
  • 9.1.2018
  • 21 261 zobrazení
gaaabinka
SLečna Beladová,Matušková a Blažková, sami doma - na giirlZZ párty, se šli vyblbnout ven na první sníh :D jahoooooowww
více  Zavřít popis alba 
  • 23.11.2008
  • 12 828 zobrazení
haivik
8 komentářů
  • 9.3.2016
  • 11 957 zobrazení
bele
ALB 681
Když se řekne *A*, má se říct i *B*
Když jsem uvedl Roberta Vano, sluší se uvést i Tona Stano. Musím přiznat, že TONO STANO je fotograf mojí krevní skupiny, mám k jeho pojetí fotografie hodně blízko, a mám i dva velké formáty roky, roky ve své kanceláři. A pořád nezevšedněly :-)

Byl jsem na jeho výstavě v minulém roce v galerii Leica, protože Leica je jeho patronem a sponzorem. Galerie je to mrňavá, fotek bylo pár, umluvil jsem slečnu biletářku, že si tam něco nafotím. Bylo to ale samý odraz ve sklech a já si myslel, že už toto album ani nebudu dělat.

Aniž bych chtěl snižovat tvorbu Roberta, chtěl jsem jako souputníka přiblížit i jeho kolegu. A taky abych si uklidil trochu v archivu :-)

Tono známý srdcař BW poprvé ofiko zkusil experimenty s barvou, a toto byla jeho první výstava jeho hledání. Výstava se i proto jmenovala MY COLOURS
více  Zavřít popis alba 
46 komentářů
  • 13.6.2013
  • 6 358 zobrazení
sieberovi
Prosincové fotečky jsou již ve znamení vánoc, Vendulka již má skoro 6 kg a 63 cm, napadnul snih, takže jsme si užívali, děti navštívil Mikuláš, pekli jsme perníčky, Filípek měl vánoční besídku ve školce.
No a pak už tu byly Vánoce - zdobili jsme stromeček doma i zvířátkům, honili jsme kapra ve vaně, a pak už tu byl Ježíšek.
Kategorie: děti
více  Zavřít popis alba 
  • prosinec 2010
  • 6 140 zobrazení
Reklama