Hledání

Betlémy a betlémáři v Třešti. Poezie, hudba, výtvarné umění – to vše bylo a je navždy poznamenáno příběhy dob dávno minulých. Biblický příběh o narození chudého dítěte v opuštěném chlévě, o solidaritě chudých, spěchajících se svými dary ve snaze pomoci tomu potřebnějšímu ,než jsou oni sami,byl vždy přístupný lidským citům a srdcím, vedl od svého vzniku řadu umělců ke ztvárnění. Také lidoví umělci inspirovaní církevním uměním přijali zvěstování o narození dítěte za vlastní pro jeho obsahovou blízkost, krásu a kouzlo. To je jeden z důvodů vzniku betlémů, jejichž lidovost spočívá právě ve vyjádření představ a názorů lidových umělců. Ve 2. polovině 19. století se začínají objevovat betlémy dřevěné, které po roce 1860 postupně zatlačovaly betlémy papírové. První dřevěné figurky se dostaly do Třeště z jiných oblastí (tyrolského typu, z Králík a pod.) a byly také pořizovány od řezbářů v Jihlavě a okolních městečkách, nejvíce od Františka Klause ze Stonařova a od rodiny Boudných z Brtnice. Prvním pravděpodobným třešťským autorem – řezbářem byl truhlář Matěj Suchý (1820 – 1909). Obdobně jako mezi průkopníky papírových betlémů se řadili soukeníci, mezi první tvůrce dřevěných figurek se řadili truhláři. Rozvoj nábytkové výroby a hlavně výroba vyřezávaného nábytku a hodinových skříní vytvořila podmínky pro vznik lidového řezbářského umění.
Truhláři, tesaři, ale nakonec i ševci a krejčí – prostě lidé s výtvarným nadáním a šikovnýma rukama se učí jeden od druhého, zpočátku se i napodobují, ale osobitou řezbou a vlastními tvůrčími nápady se začínají odlišovat, takže zkušený betlémář – znalec dnes snadno pozná autora figurek.
A tak po prvním třešťském tvůrci Suchém se objevuje celá plejáda lidových řezbářů. Významnou byla řezbářská rodina Brázdů, František Janák a jejich další pokračovatelé, jako lidový všeuměl Josef Liška, Jan Brožek, František Vrátil a další. Mezi tvůrce betlémů nutno započítat i tvůrce pastoušek, salaší, zbořenišť, stromů a měst.
Zvláštní místo mezi třešťskými betlémy zaujímal pohyblivý betlém Adolfa Bumbálka, který nejen sám vyřezal celý betlém, ale zhotovil i pohyblivý mechanismus. Betlém se od smrti tvůrce (1953) nestaví.
Základními komponenty třešťských betlémů je většinou středově umístěné zbořeniště (místo narození), město a volná krajina se stromy, drobnými stavbami selských usedlostí a salaší vytvořená podle fantazie betlémáře z pařezů a mechu. Pařezy budí dojem holých, rozeklaných romantických skal a mech zdání zelených lučin a pastvin pro pasoucí se stáda oveček. Třešťské betlémy jsou vytvářeny jako dioráma, kde se krajina pozvolna zvedá k horizontu až přejde nepozorovaně v malovanou krajinu zvanou “lončoft”. Mezi nejznámější autory malovaných krajin patří ze starší generace tvůrců Jiří Šiftař, František Růžička. Nyní některé betlémy mají až 500 figurek a mnohá díla dosahují délky až 7 metrů. Při podrobném pohledu na betlémy pozorný a vnímavý návštěvník pozná, že nejsou jen inscenací biblického příběhu, ale i obrazem života, oblečení a tužeb prostého lidu. Jsou tedy odrazem názorů jeho tvůrců, a proto kulturně historický význam betlémů je nesporný. A osud třešťských betlémů?
V 60. – 70. létech se v Třešti stavělo 30 až 35 betlémů. V sezóně 1988/89 jich bylo postaveno 23. V roce 1990 se počet betlémů znovu začal zvyšovat, takže v sezóně 1992/93 stálo v bytech obyvatel Třeště už opět více jak 30 betlémů. Některé se svojí velikostí neřadily k největším, ale všechny pocházely z třešťské, a co je podstatné, většinou i ze současné dílny třešťských autorů – lidových řezbářů. Betlémářství jako součást lidové tvořivosti je ve své podstatě kolektivní záležitostí a jen ve společenství jednotlivých tvůrců má záruku přežití. I když každý betlémář a tvůrce figurek a staveb tvoří samostatně, potřebuje porovnávat i soutěžit, zdokonalovat a učit se v kolektivní spolupráci a tím růst ve vlastní tvorbě. A ta je v třešťském případě stále zastoupena ještě dost velkým počtem betlémářů a tvořících autorů.
Lze právem tvrdit, že Třešť je ojedinělou a celostátně významnou lokalitou betlémářství v České republice a bylo by neodpustitelnou chybou chodit nevšímavě kolem a nevytěžit potřebné poznatky po kulturně historické stránce i po stránce odborného výzkumu z její vyjímečnosti. Podporovat tento úsek lidové umělecké tvořivosti a nedat mu zaniknout by mělo být povinností všech, do jejichž sféry činnosti betlémářství spadá.
Životaschopnost této krásné a ušlechtilé tradice zaručuje do budoucích let skutečnost, že v Třešti tvoří v současné době 8 – 10 lidových řezbářů – amatérů z různých profesí, jako je Josef Bílý, Jan Bukvaj, Ondřej Rešl, Alois Roháček, manželé Metoděj a Marie Roháčkovi a další. Lze tedy říci, že tradice lidového betlémářství v Třešti má ze strany betlémářů zatím všechny předpoklady a podmínky, aby nezanikla.
Každoročně po celou vánoční dobu (od 26. prosince do 2. února) jsou betlémy místních betlémářů přístupny nejširší veřejnosti. Návštěvníci města tak mohou každoročně navštívit na 20 betlémů jak v třešťských domácnostech přímo u jejich tvůrců, tak i v místní pobočce Muzea Vysočiny na náměstí v Schumpeterově domě. Všichni betlémáři rádi uvítají každého návštěvníka, využijte proto i Vy této příležitosti a prohlédněte si třešťské betlémy podrobněji.
Poměrně novou tradicí je Dřevořezání, které přesáhlo hranice nejenom města, ale i republiky. Každým rokem na začátku července se na náměstí pod největšími slunečními hodinami schází řezbáři z celé republiky i ze zahraničí a vyřezávají figurky. Každoročně tak přibývá do společného betléma více jak 20 postaviček ve velikosti 10-14 cm. Každý návštěvník má možnost si vyzkoušet vyřezávání do špalíků dřeva zapůjčenými nástroji. Setkání je doplněno kulturním programem. Tento společný betlém je vystaven v expozici Spolku přátel betlémů. V průběhu několika ročníků Dřevořezání vznikla Svatá Rodina v nadživotní velikosti, která je umístěna u Třešťského potoka v ul. Na Hrázi. Vánoce v Třešti jsou po celý rok.

Splň si svůj sen
Kaplička ve Víchové nad Jizerou
O stavbě kaple jsem přemýšlel už dlouho. Před deseti lety jsem přivezl pražce a postavil z nich opěrnou zeď na východní straně nad potokem. Požádal jsem sousedy, kteří připravovali základy pro stavbu garáže, o zeminu. Rádi mi ji přivezli a Honzík Jonů mi ji bagrem rozhrnul a vytvořil tak rovnou plochu. Další roky jsem nechal zeminu uležet. O první stavební povolení jsem požádal stavební odbor v Jilemnici před osmi lety. Musel jsem doložit souhlas s provedením stavby od provozovatelů sítí, tj. plynařů, telekomunikace a ČEZu. Správy KRNAP a obce. Pracovnice stavebního úřadu mi však povolení nemohla vystavit, neboť církevní stavba nebyla uvedena ve stavebním zákonu ani v bodu „Ostatní“, kde byl uveden včelín, altán atd.

Čekání a příprava návrhů
Tak jsem se rozhodl, že počkám, až půjdu do důchodu a budu mít dostatek času na přípravu a promyšlení celé stavby. První návrh mi dělal kamarád Jirka Pleva na počítači pro stavební řízení. Další velice zajímavý kontakt jsem dostal od naší šéfredaktorky na ak. malíře Martina Findejse z Havlíčkova Brodu, který se věnuje opravám kaplí na Vysočině. Naše první setkání se uskutečnilo na podzim roku 2014. Prohlédl jsem si jeho realizované kaple v okolí Havlíčkova Brodu. Martin mě však upozornil, že na mou stavbu bude mít čas, až dokončí rozpracované projekty. Uběhl další rok a já jsem mu zavolal, zda se bude moci věnovat přípravě projektu na moji kapli. Stále jsem byl v pořadí, na nic jsem nespěchal, neboť do důchodu jsem měl ještě dva roky. Nechal jsem Martinovi volnou ruku. Na jaře roku 2016 mi Martin zaslal své první návrhy, které vycházely z jeho realizací na Vysočině. Během celého roku jsme návrhy upravovali, až jsme se dobrali k tomu konečnému.
V květnu 2017 jsem ukončil práci v médiích a odstěhoval jsem se na chalupu do Krkonoš. V tomto roce jsem se začal též více věnovat svému koníčku, a to vyřezávání. Od dlátkování jsem přešel k vyřezávání motorovou pilou: první motorovou pilu jsem si zakoupil na podzim 2017 po absolvování kurzu řezby motorovou pilou, který vedl vynikající a dnes nejlepší řezbář Radek Smejkal. Pro motorovou pilu jsem se přímo nadchl. Podařilo se mi postupně sehnat i kvalitní dřevo, a tak jsem mohl začít tvořit. O mé drobné výtvory byl nečekaný zájem. S některými jsem se nestihl ani „pomazlit“, a byly pryč.

Kamení na stavbu
Počátkem roku 2018 jsem začal shánět kámen na stavbu kaple. V okolí byly různé skládky kamení, které naši předkové vysbírali na polích a nyní tvořily hranice mezi jednotlivými poli nebo vyplňovaly různé příkopy, staré cesty a rokle. Ptal jsem se jejich majitelů, ale kdepak…! I když mám, nedám ani neprodám, přestože je nebudu na nic potřebovat. Jednu takovou rokli plnou kamení zarostlou křovím jsem objevil i za vrcholem kopce Chlum. Od pana starosty jsem zjistil vlastníky. Vydal jsem se za nimi a požádal je, zda by mi kamení neprodali. Nejdříve nechápali, proč na stavbu kaple, potom mi řekli, že peněz mají dost, ale kamení nedají ani neprodají. Když jsem jim řekl, ať stanoví cenu, nakonec mě odbyli slovy: Vys…te se na stavbu kaple a najděte si radši ženskou!
Další naděje přišla za měsíc. Soused mi řekl: „Mám v Kruhu hromadu kamení, kterou jsme nakonec nepoužili na stavbu domu, jeď se tam podívat.“ Vyrovnaná kupa břidlice, která tam ležela minimálně dvacet let. Výborně.
„Tak co za ni budeš chtít a kdy si ji budu moci odvézt?“
„Nic za to nechci, stejně to tady potřebujeme uklidit.“
Než jsem stačil objednat odvoz, zastavil se u mě se slovy: „Musím tě zklamat. Tu hromadu mám napůl se švagrem a ten, když se to dověděl, tak řekl, že ji bude potřebovat.“

Základy
Kde byla pravda, nevím. To už jsem ale s kamarádem začal vyměřovat. A kdo vykope základy a udělá základovou desku? Zkusil jsem místní stavební firmu, která byla ochotna zemní práce včetně základové desky zrealizovat. Požádal jsem je o rozpočet. Při pohledu na kalkulaci se mi podlomila kolena: cena 41 600 Kč + 20 % DPH. Počítal jsem tak maximálně s polovičkou! Když vykolíkovaný prostor uviděl soused Eda, povídá: „Co to tady je za opičárnu? Takhle to nejde!“
Přijel, zapálil si cigaretu a začal vyměřovat správnou polohu a velikost. Natloukl obvodní kolíky a lavičky. Na další lať popsal výšky. Nastal nový problém, a sice sehnat bagr. Ptal jsem se různě, ale nikdo neměl čas. Po třech týdnech zasáhl Eda a bagr sehnal. Za hodinu byla díra hotova. Vykopal jsem rýhu pro drenáž a položil husí krk. Druhý den mi přivezli makadam, kterým jsem zasypal díru do výše třiceti centimetrů. Další vrstvu tvořila drť, která se uválcovala, položili jsme kari sítě a zalili dvaceticentimetrovou vrstvou betonu. Základová deska byla hotova a mohla tvrdnout. Odjel jsem na cyklopouť do rakouského Mariazellu a po návratu jsem začal shánět kámen na stavbu. Podařilo se mi jej nakonec získat z vybagrovaného potoku Cedron. Přivezli mi dvě desetitunové tatry kamene. Když to uviděl kameník Pepa Kuba, nevěděl, co má říci. Čekal krásné rovné placáky, ze kterých byl zvyklý stavět zídky. Ale i tak se pustil do práce. Každý den postavil asi dvacet centimetrů výšky v délce dvou metrů. Tak jsem uvažoval, zda to do zimy postavíme. Panovala velká vedra, přes třicet stupňů, a odpolední slunce nám dávalo zabrat. Vybíral jsem Pepovi z hromady vhodné kameny, čistil je vapkou, míchal beton a byl mu k ruce. Po skončení každodenní práce jsem ještě jezdil pro vodu, neboť studánka byla vyschlá. Navečer jsem ještě jezdil pro písek a čistil kramlí spáry. Kdo to nezažil, neuvěří. Utahaní jsme s Pepou byli jako koně…
S přibývající výškou zdí bylo potřeba dalších pomocníků. Kamarádů mám hodně, ale jak se jedná o práci, tak většinou nemají čas. Přesto mi přijel nezištně pomoci na tři dny kamarád Martin z Prahy a později i kamarád Přemek ze Znojma, neboť bylo potřeba připravit a obsluhovat kladkostroj, kterým se vytahovaly kbelíky s kamením a beton. Tak jak docházelo vhodné kamení, jezdil jsem vybírat kameny na skládku do Vrchlabí. Musím poděkovat kamarádovi Pavlu Tzyznovi, který, jak mohl, přistavil vozík a kameny dovezl. Když bylo třeba, vozil jsem je i sám v plastové bedně v autě, aby měl Pepa z čeho stavět. Přemýšleli jsme, jak postavit klenby nad okny. Udělali jsme vnější a vnitřní šablonu s obloukem z polystyrenu, překryli ji kari sítí a tvrdým kartonem a uprostřed podepřeli. První oblouk vydržel a tak jsme postavili i další klenby. Martin se přijel na stavbu podívat a řešili jsme za pochodu další detaily. I když jsme měli někdy odlišné názory na provedení, vždy se nám podařilo nalézt nejlepší řešení.

Kdo udělá vazbu?
Nakonec mě začalo bolet zápěstí a doktor mi předepsal ortézu. Práci jsme na týden přerušili, Pepa vzal manželku do lázní a já jsem mezitím volal panu Pacholíkovi, tesaři, který mi slíbil udělat vazbu. „Kdepak, pane Milický, my máme tolik práce ve Špindlu, že to do Vánoc nestihneme.“ Sliby chyby. A tak jsem zase obvolával tesaře, všichni mě odkazovali na příští rok. A já jsem potřeboval kapli zastřešit, aby do ní nepršelo a nesněžilo. A zase zasáhl ten můj kamarád tam nahoře. V sobotu odpoledne, když jsem vypil kávu, vzal kramli do ruky a šel čistit spáry v klenbách, seděl před kaplí pán na skútru a telefonoval. Když domluvil, povídá, co že to bude. Kaple, odpověděl jsem mu a nabídl panáčka slivovice z placatky. Velice mu chutnala, a jak by ne, vždyť je to naše víchovská. Po druhém panáčku povídá:
„A nemohli bychom si tykat, vždyť jsme skoro stejně staří. Já jsem Vláďa.“
„A já Míra.“
Po třetím panáčku slivovice mě napadla myšlenka, zeptat se ho, jestli nezná nějakého tesaře:
„Vláďo, kdybys znal nějakého tesaře, tak si před něho kleknu a budu ho prosit, aby mi udělal vazbu a zastřešení ještě letos.“
Dal mi ruku na rameno a povídá: „Míro, nepros, já ti tu vazbu udělám. A zadarmo.“
To jsem nečekal. Hned v pondělí po práci jsem zajel nahoru ke Skálom na pilu. A tak majiteli pily, kterého znám ještě z létání a tykáme si, povídám: „Láďo, potřebuji na kapli dvě pozednice, dlouhé 45 centimetrů a pět krovů.“
„Míro, já mám tolik práce, že nevím co dřív. Nech to na jaro.“
Byl jsem neodbytný, a nakonec získal příslib, že mi to do čtrnácti dní nařeže. S Pepou jsme zabetonovali věnec a nechali jej zatvrdnout. Střecha se směrem k oltáři snižuje o půl metru a rozšiřuje o půl metru tak, že bude vypadat trochu jako kýl lodi. Přivezené pozednice Láďa ohobloval, vyzdvihli jsme je na věnec a Láďa si zaměřil jednu výšku na jednom kraji, druhou výšku na druhém kraji, jednu výšku na začátku a druhou výšku na konci a povídá, že si ty trámy odveze k sobě na louku a krovy nařeže. Mezitím jsme s Pepou dozdili čelní stěnu s elipsovitým otvorem pro zvon. V sobotu odpoledne mi volal Láďa, ať mu přijedu pomoct řezat krovy, že mu to jde pomalu. Sedl jsem do auta a v kraťasech a v triku jedu na Roudnici k Láďovi. Tam foukal vítr a bylo podstatně chladněji než u nás dole. Do večera se nám podařilo krovy nařezat, spasovat, očíslovat a rozložit. V neděli jsem chtěl jet do kostela, když mi zavolal Láďa: „Míro, za chvíli s Pavlíkem přivezeme krovy a hned vazbu postavíme.“ Skutečně, za hodinu byly krovy postaveny a všechno pasovalo na milimetr. Prkna jsem měl přislíbena od Romana Fishera z jeho firmy ve Vrchlabí, kde s Pavlem vyřezáváme. V pondělí Láďa přijel s přívěsem a dojeli jsme pro prkna. Vašek od Akátů je z jedné strany ohobloval a vyřízl pero a drážku. Po večerech jsem je natíral. Počasí se začalo kabonit a v pondělí Láďa s Pavlíkem pokryli střechu prkny a navrch přicvakali plachtu. V úterý dopoledne jsem nasadil provizorní žlaby a za hodinu začalo do měsíci opět vydatně pršet. Zase jsem říkal, že to bylo vše načasované na minuty. Ale ty nervy… Kdo to nezažil, neuvěří.

Výlet do príhraničných miest Štúrovo (Slovensko) a Ostrihom (Maďarsko) oddelených od seba riekou Dunaj a spojených mostom Márie Valérie.

01.09.2019 Házenkářské naděje – mladší žactvo

Prázdniny končí a vše se pomalu schyluje k začátku nové sezóny a k postupu našich /malých/ miniházenkářů do vyšší soutěže velké házené 6+1. Po 2 týdenní tréninkové přípravě a jednom týdnu sportovně příměstského tábora se naši sportovci účastnili domácího turnaje Házenkářských nadějí. Turnaj pořádal náš klub TJ Sokol Horka nad Moravou. Do naší vesničky přijela zvučná házenkářská družstva, která se také chtěla herně poměřit se všemi družstvy a připravit se tak na novou sezónu 2019/2020. Byly to týmy DHK Zora Olomouc A, TJ Holešov, Pepino SKP Frýdek Místek, TJ Cement Hranice, SK HFP Prostějov a Fatra Napajedla.
Do turnaje jsme vstoupili vítězně a hned v prvním utkání jsme porazili družstvo Prostějova 9:1. V našich dalších utkáních jsme opět bodovali a porazili tak dobře hrající tým Napajedel 8:4. Překvapivé a další vítězství nad družstvem Zora Olomouc A bylo výsledkem herní disciplinovanosti všech hráčů a síly družstva jako celku. V dalším utkání jsme dále porazili hráče TJ Cementu Hranice 10:1 a čekal nás zatím neporažený tým Pepino SKP Frýdek Místek. Bohužel jsme s tímto družstvem měli problémy prosadit se přes jejich obranu větších a herně a technicky zdatnějších a vyspělejších hráčů. I přesto jsme soupeři nedali nic zadarmo a rvali se o každý míč až do konce. Prohra 4:11 vypadala sice hrozivě, ale na hřišti jsme podali v každém poločase stejný výkon. To svědčí o tom, že jsme udělali maximum pro to, abychom nezklamali. V posledním utkání a v přímém boji o konečné krásné druhé místo na turnaji jsme svedli boj s týmem TJ Holešov. Toto družstvo předvádělo na turnaji velmi dobrou práci jak v obraně, tak i v útoku a v celkovém hodnocení byl v tomto boji favorit. Ale jak dobře víme, naše družstvo má v sobě něco, čemu se říká... “srdíčko“. Již od začátku jsme nikoho nenechali na pochybách, že tento zápas nebude mít favorit pod svou taktovkou. Naši VŠICHNI hráči podali tak fantastický výkon, že divácká kulisa nás svou bouřlivou podporou hnala k vítězství a k překvapení na tomto turnaji. V poslední minutě utkání, kdy jsme vedli již 10:8, soupeř z posledních sil chtěl ještě tento výsledek změnit, ale ani poslední střelou, kdy soupeřův nejlepší hráč střelou z dálky neuspěl proti našemu skvěle chytajícímu brankáři Martinu Ruslerovi, jsme se mohli radovat z vítězství a z celkového 2. místa na turnaji ze sedmi družstev. Trenéři byli tak nadšeni ze hry všech hráčů, že po gratulaci na hříšti bouřlivým potleskem od diváků a rodičů, předstoupili před hráče a hráčky a poklonili se všem za tento skvělý výkon v tomto utkání a i k celkovému druhému místu na turnaji.

Všichni na hřišti podali skvělý výkon, který byl podtržen opět výbornou obranou a druhou
nejlepší na turnaji. V šesti utkáních jsme obdrželi jen 27 branek, což je
4,5 branky za 16minut hry…výborně HORKA !!!!!!!!

Velkou gratulaci zaslouží i všichni diváci a rodiče, kteří připravili na tomto turnaji skvělou sportovní kulisu.

Konečné pořadí:

PEPINO SKP FRÝDEK MÍSTEK 69:20 12
TJ SOKOL HORKA NAD MORAVOU 48:27 10
TJ HOLEŠOV 47:35 8
DHK ZORA OLOMOUC A 36:39 6
FATRA NAPAJEDLA 45:45 4
TJ CEMENT HRANICE 24:55 2
SK HFP PROSTĚJOV 18:58 0

Sestava: Spáčil Václav, Skřivánek Šimon, Sobek Tomáš, Hanáček Matěj, Šrot Damián,
Vánská Nikola, Hrachovinová Sára, Vánský Radim, Drozd Jakub, Drozdová Klára, Rusler Lukáš, Niessner Matyáš, brankář: Rusler Martin.

Jak se bude jmenovat nové hlavní nádraží v Brně, které má vyrůst u řeky Svratky na jih od stávajícího nádraží, měli lidé možnost navrhovat během uplynulých čtyř měsíců. Z postupujících deseti názvů nyní vybrali vítěze. Ve finálovém kole zvítězil návrh Brno-Šalingrad. Na druhém místě skončil název Brno – Hlavní nádraží a na třetím Nádraží Járy Cimrmana.

Do finálového hlasování se během října zapojilo celkem 1 864 lidí. Hlasovali online nebo prostřednictvím tištěných hlasovacích lístků. Vítězný název Brno-Šalingrad (který získal 838 hlasů) se mezi tipy, jak by se mělo nové nádraží jmenovat, objevil vícekrát a hned v několika variantách. Jako první jej ovšem prostřednictvím webu www.nasnovejnadr.cz zadal Jaromír Boleslav, který je tedy autorem vítězného názvu. „Chtěl jsem, aby bylo Brno něčím speciální, a pokud by město pojmenovalo nové nádraží Brno-Šalingrad, tak si myslím, že by to bylo víc než speciální. Slovo šalina je pro Brno specifické, vzniklo někdy kolem roku 1900, kdy v Brně část obyvatel hovořila německy a část česky a bylo třeba se dorozumět. Německé slovo Elektrische Linie si Brňané počeštili na slovo ‚šalina‘ a používáme ho dodnes,“ říká k volbě svého návrhu Boleslav. ( z brněnských novin - 29. říjen 2018)

Byli jsme se kouknout na Diny, jak říká malý, sam dino, tady dino, jen to 3D jsme ještě nebyli. Snad jak bude Adam větší.