Hledání: Rita

Pro dotaz Rita jsme našli 786 výsledků.

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

inana
Bílá Opava, jedna ze zdrojnic Opavy, pramení v sedle mezi Pradědem a Petrovými kameny v nadmořské výšce 1 260 m a po 13,2 km toku ústí u Vrbna pod Pradědem do Střední Opavy. Na několika kilometrech nejhořejšího úseku potok tvoří peřeje, kaskády a vodopády. Dravá voda Bílé Opavy zde vymlela hluboké a rozervané koryto s obrovskými balvany. Atraktivní podoba říčního koryta i okolních srázů je výsledkem velkého spádu a charakteru hornin, kterými si voda razí cestu; v horní části jsou to poměrně málo pevné ruly, v dolní části břidlice a pevné křemence. Koryto řeky se na mnoha místech každoročně mění, balvany se v korytě přesouvají, řítí se skalní bloky, na strmých svazích dochází na více místech každoročně ke svahovým sesuvům.
více  Zavřít popis alba 
  • 12.2.2020
  • 25 zobrazení
djambala
Od me posledni navstevy v prosinci 2019 se zoo Leipzig muze pochlubit s nekolika prirustky . Simpanzice Kesha porodila zdrave mlade , muzskeho pohlavi . Na pocest hlavniho osetrovatele Franka Schellharda (ktery odesel v prosinci 2019 do duchodu)dostal jmeno Frank .
Ve sloninci se narodil maly slon , matka je Rani.
Lvice Kigali porodila pet mladat . Okapi Zawadi porodila zdraveho syna , dostal jmeno Thabo.
Z Kopenhagenu prisla do zoo Leipzig 8 leta simpanzice Changa,zaclenila se s pomoci alfa samice Riet velmi dobre .
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • 28.1.2020
  • 26 zobrazení
barluda
holky a kluci se říti lesem z kopce a hledají olympijské kontroly
Kategorie: dětisport
více  Zavřít popis alba 
  • 25.1.2020
  • 97 zobrazení
tenjemuj
Letošní turistický rozjezd nám drhne. Nejprve viróza skolila Hanku a od ní jsem se nakazil i já. Výsledkem byl týden dlouhý výpadek. I když to ještě není stoprocentní: balím baťoh, dělám sváču a místo vody do termosky teplý čaj. A vyrážím hromadnou. Na autobusové zastávce zjišťuji, že nabitý mobil s trasou na mapách.cz si doma lenoší na dobíjecí šňůře. Ani rychlý návrat nezabrání ujetí autobusu, a tak skáču do auta a do Lysé na vlak se řítím autem. Místo k parkování získám na poslední čas, abych ještě stihl vlak. Cílem jsou Dřísy. Obec s asi tisíci obyvateli na jehož severní straně se zdvíhá Cecemínský hřbet a po 4 km spadá do městyse Všetaty, rodiště Jana Palacha. Počasí mi přálo, foukal jen studený nepříjemný vítr, ale co by člověk v lednu chtěl, že...?
více  Zavřít popis alba 
93 komentářů
  • 14.1.2020
  • 167 zobrazení
ondrejhavelka
Při delších cestách do výrazně odlišných kultur cestovatele nemine jev, kterému se říká „kulturní šok“. Probíhá v několika fázích a poutník s ním zažije euforii, ale i dezorientaci a odpor ke všemu kolem sebe. Zvládnutí kulturního šoku je přitom jedním z nezbytných předpokladů, jak si cestu užít a nechat se poznávanou kulturou obohatit nebo přímo „přepodstatnit“. Kulturních šoků jsem zažil mnoho a ne všechny jsem zvládl dokonce. Ten nejtěžší mě čekal při návratu do Čech po dvou letech pobytu v afrických a arabských kulturách: bývá označován jako zpětný kulturní šok.

Nadšení, frustrace a únik nebo přizpůsobení

Kulturní antropologové popisují čtyři základní fáze kulturního šoku: nadšení, frustraci, obrat a přizpůsobení, ovšem každý prožívá kulturní šok jinak a jednotlivé fáze se mohou významně lišit. Většinou se vystřídají tři elementární fáze, přičemž třetí má dvě rozdílné podoby: 1. nadšení, 2. odpor a 3. únik nebo naopak přizpůsobení. Ne každý si vychutná kulturní šok do konce a mnoho lidí prostě ve fázi odporu vůči jiné kultuře volí co nejrychlejší návrat domů, což je ale škoda, protože teprve po projití všech fází kulturního šoku začne cestovatel opravdu poznávat odlišnou kulturu a učit se. Setkal jsem se i s cestovateli, kteří cítili nejprve odpor, poté se částečně přizpůsobili a teprve po několika měsících se objevilo opojné nadšení. Jiným se zase vícekrát za sebou vystřídalo nadšení s odporem, aniž by se dostavilo přijetí cizí kultury; jinými slovy, stále s kulturou vnitřně bojovali a to tak neúnavně, že nedošlo k proměně cestovatele cizí kulturou.
První fáze, tedy fáze nadšení, obvykle přichází bezprostředně po kontaktu s cizí kulturou – čím je nová kultura odlišnější, tím výraznější bývá vyvolané nadšení. Cestovatel bývá v této fázi nadšen (z jeho pohledu) zvláštními zvyky, chováním lidí, otevřenými náboženskými projevy, neznámým jazykem nebo velmi odlišnou hudbou. Intenzitu první fáze prohlubuje také odlišné podnebí, často velmi rozdílná teplota vzduchu a také jiná strava. Po několika týdnech, maximálně několika měsících jsou to však tytéž skutečnosti, které cestovatele přivedou k frustraci; tytéž jevy, které původně vyvolaly nadšení, ve druhé fázi způsobí silný odpor k nové kultuře, postoj odmítnutí a někdy dokonce odsouzení jiné kultury posuzované obvykle měřítky naší domácí kultury, kterou automaticky považujeme za směrodatnou neboli „tu správnou“.

První fáze na Madagaskaru

Svůj první kulturní šok jsem zažil při své první cestě mimo Evropu – tehdy jsem cestoval na Madagaskar. Bylo mi osmnáct let a neměl jsem absolutně žádné zkušenosti. Na Madagaskaru jsem ovšem pobyl pouze měsíc, takže jsem zakusil jen omamnou první fázi, tedy čtyři krásné týdny naprostého nadšení z odlišné kultury. Připadalo mi skvělé, že na silnicích neexistují žádná pravidla silničního provozu, že lidé spí v roztrhaných hadrech na zemi, že na výpadovce za městem stojí parta vojáků s lékaři a nutí každého projíždějícího spolknout hrst léků kvůli epidemii cholery, že cestou na pobřeží řidič pětkrát spravoval kolo a třikrát měnil svíčky, že bosí černoši táhnou rikši naložené obutými černochy, že se na nás řítí cyklón, že nikomu nerozumím a mám průjem z polévky, jejíž obsah nikdy neprozradím. Z Madagaskaru jsem odletěl dříve, než jsem stihl zakusit druhou fázi kulturního šoku.

Druhá fáze v Indii

To se mi poštěstilo hned na další cestě, kdy jsme s kamarádem cestovali stopem přes biblické kraje Středního východu do Indie. Fáze nadšení nám vydržela celé dva měsíce. Cesta po zemi do Indie a Indie samotná nás naprosto okouzlila. Milovali jsme stopování pestrobarevných, nákladem přeložených náklaďáků v Íránu a v Pákistánu, jezdících jen o málo rychleji než je rychlost chůze stoletého Inda ve sněhově bílém hábitu, kráčejícího na svůj oblíbený přeslazený čaj s mlékem. Milovali jsme hlučná arabská tržiště překřikující se s mueziny ve vysokých minaretech mešit. Milovali jsme nepopsatelně pálivé pouliční jídlo (i osolený meloun s chilli nebo osolený čaj s mlékem a chilli), po kterém jsme obvykle okamžitě stahovali kalhoty, protože pomsta je v Asii nezvykle rychlá, často doprovázená krátkodobou horečkou. O něco méně jsme ale milovali absenci toalet v Indii, a když jsme zasedli do řady roztomile se tvářících vyměšujících, neradi jsme přijímali fakt, že na Indy se při tom nikdo nedíval, ale na nás ano a ještě to mnozí zaujatě komentovali; přitom výsledek našeho počínání byl, nezávisle na barvě pleti, totožný. Milovali jsme ukřičenou hudbu, která útočila ze všech stran a výškou hlasu zpěvaček pronikala až do kostí. Milovali jsme všudypřítomné barvy, hubené řidiče rikš a tlusté bráhmany, svaté muže (hinduistické sádhu) kouřící velmi silné konopí a překrásné ženy v barevných sárích. Milovali jsme Asii a zejména Indii v její odlišnosti.
Jenže po dvou měsících nadšení se vše obrátilo. Dlouhodobé průjmy nás fyzicky vyčerpaly. Začalo nám vadit, že jídlo tolik pálí. Začalo nám vadit, že si nemůžeme v soukromí dojít na záchod. Ukřičená hudba nám začala být nesnesitelná, pomalu jedoucí náklaďáky nudné, náboženské projevy lidí nepochopitelné, žebráci nesnesitelní, vedro úmorné a do toho všeho jsme skončili v nemocnici s jakousi infekcí, která nás dostala až na samé dno. Navíc nás z nemocnice nechtěli pustit, protože – jak jsme brzy zjistili –, získávali za každý den naší hospitalizace zajímavé peníze a chtěli pochopitelně co nejvíce. Nakonec jsme si po deseti dnech museli vytrhnout kapačky ze žil a v noci z nemocnice utéct jako zločinci. Celá Indie na nás pomyslně padla a začala nám připadat odporná, nepochopitelná, přebarvená. Hledali jsme umění, mystiku, krásu a našli jsme blikající kýč, který vzhlíží k euro-americké kultuře a svým pokusem o její napodobování ji spíše velmi výstižně karikuje.
Najednou jsme si začali uvědomovat skutečnou podobu toho, co se nám zdálo okouzlující, a jako bychom vystřízlivěli probuzeni do těžké kocoviny. Nesnesitelná tíha přebarvené, převoněné, překřičené, překořeněné Indie. Druhá fáze kulturního šoku se dostavila v plné síle. Po dvou týdnech boje s druhou fází jsme totálně vyčerpaní zvolili únik, tedy návrat domů. Jenže hned několik dní po návratu jsme toho litovali.

Třetí fáze, zlom a hlubší smysl

Na své další Cestě stopem po Indii (tentokrát jsem cestoval sám) se mi podařilo druhou fázi překonat a teprve potom jsem se konečně nechával pozvolna měnit. Nasytil jsem se Indií a nechával se pomalu, střízlivě, v klidu a dobrovolně „přepodstatňovat“. Teprve tehdy jsem se začal opravdu učit, odkrývat hlubší roviny jiné kultury, které nejsou na první pohled vidět pod palbou povrchních přebarvených vjemů. Indie se konečně dostala do mého nitra a otevřela mi zcela nový horizont vnímání světa. Najednou jsem znal dvě odlišné kultury, a byl tak schopen dívat se na svět z různých kulturně podmíněných úhlů. Byl to osvobozující pocit.
Když tedy cestovatel překoná druhou fázi, dostaví se odměna a cesta dostane nový (hlubší) smysl. Cesta začne odhalovat život. Cestovatel zakouší totéž, co doposud, ale už z toho není ani euforicky nadšen, ani k tomu necítí odpor a nechuť. Prostě vše přijme tak, jak to ve skutečnosti je a začne pomalu vnímat okolní svět skrze program dané kultury. To, co mu dříve připadalo nechutné (třeba, že krásná dívka obědvající vedle vás si velmi objemně odplivne hned vedle vašeho talíře), najednou působí normálně a naopak to, co bylo normální (vysmrkat se do kapesníku a dát si jej do kapsy), je najednou nechutné – obsah přece patří kamkoli (na zem, na stůl, na lavičku, na sedačku v autobuse), jen ne do kapsy.
Ne všechny odlišnosti ale působí frustraci – například ženská nahota, běžná u některých afrických etnik, ve mně budila pouze libé pocity. Ani po mnoha měsících vizuálního studia černých ňader se nedostavila žádná frustrace a už vůbec ne odpor. Pravdou ale je, že mužská nahota, která sice není tak běžná jako ta ženská, ale cestovatel se s ní v Africe nejednou setká, ve mně frustraci vzbudila. To však nebyl kulturní šok, ale spíše překvapení, po kterém jsem cítil jistou nedostatečnost. Až ve vietnamské sauně na další cestě jsem znovu získal ztracené sebevědomí. Normální délka je zavádějící pojem – svět je barevný a různý.

Všechny fáze kulturního šoku v Africe

Jak už jsem zmínil, celou procedurou kulturního šoku jsem hned dvakrát prošel v Africe. Prvním kulturním šokem jsme s přítelkyní (dnes manželkou) prošli v subsaharské Africe, kde jsme pobývali rok. Stopem a pěšky jsme pomalu cestovali okolo celého černého kontinentu a postupně se střetávali s mnoha (z našeho pohledu) nepochopitelnými kulturami. Ze začátku jsme odlišné kultury poměřovali tou naší domáckou, kterou jsme považovali za směrodatnou. Sociologové tento přístup označují jako etnocentrismus. Postupně jsme ale přestali považovat svou rodnou kulturu za směrodatnou a pochopili jsme, že každá kultura je jiná, a každá má nezcizitelné právo na svébytnost. Žádná kultura není „ta správná“. Tomuto postoji sociologové říkají kulturní relativismus.
Po projití všech fází kulturního šoku v černé Africe jsme si další a další kultury užívali plnou měrou. Žádnou z těchto kultur jsme však nestihli pořádně přijmout, neboť jsme pomalu putovali. Proto nám leccos stále připadalo divné: nechápali jsme rytmus v hudbě, sandály na hlavě, voodoo v hlavě, mouchy v očích, překračování umírajících chudáků, sílu konopí, násilí mezi etniky nebo to, že na urostlého černocha nefunguje elektrický paralyzér.
K plnému přijetí jiné kultury a dokonalému „přepodstatnění“ u nás došlo až v Egyptě. Po roce stráveném v černé Africe jsme ze Súdánu připluli po Nilu do Egypta a okamžitě pocítili zásadní změnu kultury. Chtěli jsme se zdržet měsíc, ale nakonec to byl další rok, během něhož jsme v Egyptě pracovali, cestovali, naučili se mluvenou arabštinu a prošli všemi fázemi kulturního šoku. Po půl roce došlo k plnému přijetí kultury. Připadalo nám naprosto normální sypat odpadky z okna – něco sežerou velbloudi, něco kozy a zbytek rozfouká vítr. Připadalo nám normální, že pracovní schůzka se uskuteční asi hodinku až tři po smluveném čase setkání nebo že prodavač v obchodě spí (případně tam prostě vůbec není), a tak mu na stole necháme peníze a odcházíme s nákupem. Dokonce nás už nešokovaly skutečnosti, které nás v současnosti už opět šokují, jako byla třeba vražda ze cti, kdy otec zabil dceru (naši sousedku) za to, že se scházela s Beduínem. Postupně jsme vrostli do jiné kultury a přijali jiný program, kterým člověk čte okolní děj. To, co se evropským turistům zdálo exotické, nám připadalo normální a naopak.

Zpětný kulturní šok

Po dvou letech v afrických a arabských kulturách jsme se přes země Středního východu a Balkánu vrátili domů. Po několika dnech přišel silný zpětný (návratový) kulturní otřes. Lidé tady v obchodě nesmlouvají, což nám připadalo divné až nezdvořilé, vždyť koupit za první cenu je (z arabského pohledu) vrcholná ukázka pohrdáním druhou osobou. Týden jsme nestihli jediný dopravní prostředek, protože všechny jely (nepochopitelně, až zákeřně) na čas. Na pracovním pohovoru se okamžitě mluvilo o práci, což je v polovině světa nemožné, vždyť nejdříve se musíme poznat, pohovořit o rodině a náboženství, potom o sportu a autech a potom teprve o práci. Lidem připadalo zvláštní, že rýži s omáčkou jíme rukama a nikdy nebereme do levé ruky jídlo. Mimochodem mokrý flek na zadní straně kalhot v Egyptě mnohem rychleji schne a nevyvolává pohoršení.
Šokovala nás rychlost života, kterou jsme arabským tempem vůbec nestíhali, ale nezdálo se, že by ti zrychlení lidé kolem nás byli nějak „dál“. Český život nám připadal až německy sterilní – vlastně jsme v něm život marně hledali. Bolela nás hlava z neustále se valících zpráv, které dokola opakují totéž a kloužou jenom po povrchu, ale o to rychleji a krvavěji.
Nezbylo nám než projít všechny fáze kulturního šoku a znovu se zařadit do naší rodné kultury. Dnes už žijeme plně v programu české kultury, ale mnohé skutečnosti, které jsou nám v médiích prezentovány jako zvláštní, hloupé nebo nesprávné, stále dokážeme pochopit pohledem skrze jiný kulturní program. Pořekadlo, kolik jazyků znáš, tolikrát si člověkem, mohu potvrdit v případě, že k jinému jazyku si člověk osvojí také jinou kulturu, čím odlišnější, tím lepší.

#cestování, #Afrika, #kultura, #kulturní šok, #Ondřej Havelka (cestovatel), #domorodá nahota, #umělecká fotografie, #dokument, #nahé ženy, #černobílá fotografie, #zábava
více  Zavřít popis alba 
50 komentářů
  • 29.12.2019
  • 5 740 zobrazení
drpaveljan
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • 24.11.2019
  • 14 zobrazení
darkzin
Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek

zhlédnuté kapely:
Van Canto, Masterplan, Lordi, Korpiklaani, Kamelot, Infected Rain, In Extremo, Helloween, Gloryhammer, Menhir, Nervosa, Nocturnal Rites, Turisas, The New Roses, Silent Stream Of Godless Elegy, Salamandra, Powerwolf, Perseus, Pefr Jam, Orden Ogan, Gate Crasher, G.O.C., Forrest Jump, Avatar, Autobus, As They Rise, Arkona (Аркона), Arch Enemy, April Weeps, Annihilator, Amorphis, Bloodbound, Dalriada, Destruction, Flowerwhile, Eagleheart, Dragony, Dr. Living Dead!, Doro, Doga, Dirkschneider, Diolegacy, Alkehol

report: https://www.darkzin.cz/festivaly/masters-of-rock-2018-vol-16-/
Kategorie: kulturaudálosti
více  Zavřít popis alba 
  • 10.11.2019
  • 17 zobrazení
mantiska
...Bez UV filtru sa vonku foti na rit!
více  Zavřít popis alba 
  • 10.11.2019
  • 16 zobrazení
obecvinarice
Stejně jako v uplynulých letech došlo i letos na vinařickou podzimní expedici do Krkonoš.
Základní tábor celé expedice byl již tradičně v útulné chalupě v Harrachově.
Páteční večer patří „bojové poradě“ a plánům na sobotu. Letošním cílem byl zvolen pramen Labe.
V sobotu časně ráno se všichni členové výpravy posilnili vynikajícím pečivem z nedalekého pekařství pana Břetislava Vokřinka a vyrazili do prvního výškového tábora v Horních Mísečkách (1 000 m. n. m.) - nejvýše položené horské osadě v Krkonoších, odkud výprava pokračovala do druhého výškového tábora na Zlatém návrší u Vrbatovy boudy (1411 m. n. m.).
Počasí bylo velmi přívětivé a na hřebeni Krkonoš bylo příjemně. Postupně jsme tak odkládali zimní čepice, rukavice, mikiny i bundy.
Cestou jsme narazili na Pančavský vodopád – s výškou 148 m se jedná o nejvyšší vodopád v ČR. Voda se řítí v několika stupních skalnatým srázem z hrany Pančavské louky na dno Labského dolu. Bohužel pro naši výpravu je z turistické stezky (Bucharovy cesty) viditelný jen první, nejhořejší stupeň, ostatní stupně jsou alespoň slyšitelné. Název vodopádu pochází z německého výrazu pantschen – šplouchat. Pančava je prvním významnějším přítokem Labe z pravé strany.
Kousek od vodopádu je tzv. Ambrožova vyhlídka, ze které je hezký výhled na Labský důl, Kozí hřbety, Kotel a Lysou horu. Nic pro návštěvníky, kterým vadí výšky.
Cestou jsme minuli úctyhodnou Labskou boudu a pokračovali po upravené cestě až k prameni Labe, který má podobu kamenné studny s přítokem a odtokem vody. Jedná se o symbolické prameniště, neboť skutečný pramen vyvěrá o několik desítek metrů dál, v rašeliništi na Labské louce v nadmořské výšce 1386,3 m. n. m., a je z důvodu ochrany přírody návštěvníkům nepřístupný.
Na místě je dvojice pamětních desek věnovaných významnému propagátorovi české turistiky v Krkonoších, učiteli Janu Bucharovi. První k jeho 70. narozeninám mu věnoval v roce 1929 Klub československých turistů. Druhá vznikla u příležitosti jeho stého výročí.
Místo doplňuje impozantní kamenná zídka s mozaikovými erby měst, kterými řeka protéká na své pouti k Severnímu moři. V roce 2006 byla k prameni instalována dřevořezba Alegorie vody, socha ve tvaru ženského těla.
U mozaikových erbů měst se celá výprava vyfotila a vrátila se k Labské boudě, kde se znavení členové expedice posilnili na náročný návrat do druhého výškového tábora.
Dominantou Zlatého návrší, našeho druhého výškového tábora, je mohyla stojící nad Vrbatovou boudou, připomínající tragickou smrt lyžařského závodníka Bohumila Hanče a jeho přítele Václava Vrbaty. Oba zde zemřeli ve vánici během lyžařského závodu na 50 km dne 24. března 1913. Na paměť této tragické události zde v roce 1925 vybudovali členové spolku SKI Jilemnice a Ski klubu Hradec Králové kamennou mohylu. Na památku obou sportovců je 24. březen slaven jako Den Horské služby.
Na motivy tragického příběhu natočil v roce 1956 režisér Čeněk Duba film Synové hor.
Vrbatova bouda byla realizována podle návrhu architekta Vladimíra Šíra v akci Z a byla otevřena v roce 1964.
Od Vrbatovy boudy sestoupila vinařická expedice zpět do prvního výškového tábora v Horních Mísečkách.
Po návratu do Harrachova se někteří členové věnovali relaxaci v chalupě, jiní dali přednost adrenalinu na bobové dráze.
Členové expedice by rádi poprosili vedení obce o projednání obecního erbu a vlajky, kterou by mohli vztyčit na svých expedičních výpravách ;-)
více  Zavřít popis alba 
  • 21.10.2019
  • 143 zobrazení
jaroslavburda
Krytohlav hedvábitý (Cryptocephalus sericeus) - Více než 65 druhů zahrnuje rod Cryptocephalus z čeledi mandelinkovití (Chrysomelidae). S variabilně zbarvenými jedinci se setkáváme na slunných svazích, loukách i při okrajích lesa či polních cestách. Od nížin až do hor, ve kterých vystupuje až do výšek okolo 1.500 metrů nad mořem. Osobně se nejčastěji setkávám s leskle kovově zelenými, zlatými, zlatozelenými krytohlavy na žlutě kvetoucích pampeliškách, jestřábnících a podobných rostlinách z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae). Vzácněji se vyskytují modří nebo purpurově fialoví brouci. Krytohlav hedvábitý patří mezi největší druh rodu, 7-8 mm velký. V případě vyrušení a nebo ohrožení se krytohlav staví mrtvým a padá k zemi.

O krytonoscích hezky píše profesor Josef Klika ve své knize Brouci (1873). Zde však uveden ještě pod nyní již nepoužívaným českým názvem krytohlavec hedbávitolesklý. "Tykadla 11členná, niťovitá; hlava do štítu zcela vtažená, s čelem kolmým a očima velikýma, ledvinovitě vykrojenýma; štít téměř 2kráte tak široký jak dlouhý, v předu zúžený, na předním pokraji vykrojený, na zadním pokraji naproti štítku poněkud rozšířený, podél i popříč vyklenutý; krovky krátce válcovité, řiti nepokrývající, každá na konci sama o sobě zaokrouhlená; přední kyčle širokou rovnou deskou předního kroužku prsního od sebe oddělené; zadní holeně bez přívěskův; na posledním kroužku břišním jest jamka, kteráž bývá u samiček hlubší a větší než u samečkův. Na keřích a kvetoucích zelinách.

Krytohlavec hedbávitolesklý - Zlatově zelený, fialově modrý neb červcový, hedbávitě lesklý, tykadla černá; štít hrubě a hustě tečkovaný, před štítkem dvěma malými vtlačenými vyhlubinami opatřený, s postranním pokrajem až za střed prohnutým; krovky hrubě vráskovitě tečkované, se setřenými hrubými rýhami podélnými. Na lukách všude obecný."

Ačkoliv se vyskytuje převážně na hvězdnicovitých květinách, fotografie jsem pořídil na kusu dřeva z důvodu povětrnostních podmínek, kdy nebylo prakticky možné fotografovat.

Jablonec nad Nisou, zahrada
Mapovací čtverec: 5257
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka (foceno z ruky)

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
6 komentářů
  • 21.7.2019
  • 60 zobrazení
ma-ria
  • 19.6.2019
  • 54 zobrazení
utulek-tachov
  • 17.6.2019
  • 67 zobrazení
ritameggy
  • 20.5.2019
  • 4 zobrazení
ritameggy
  • 20.5.2019
  • 7 zobrazení
coloraaa
Včera jsem přišel z práce a večeřím. Najednou slyším houkačky, tak kouknu z okna a dvě auta hasičů z Jinec se řítí na Příbram. Za 10 minut další houkačky a dvě auta hasičů z Ohrazenice se opět řítí na Příbram a aby toho nebylo málo tak vyjeli i hasiči z Čenkova ale jeli opačným směrem na Jince. Říkám si co se to dnes děje ??? V práci od jednoho hasiče jsem se dozvěděl že hořelo přímo u trampského hřbitova na Slonovci. Tak jsem se tam dnes zašel podívat.
Počasí: +25°C slunečno, skoro bezvětří.
I na Facebooku.
https://www.facebook.com/groups/T.O.Rosomak/
více  Zavřít popis alba 
  • 25.4.2019
  • 313 zobrazení
hajenas
Počátky sázavského kláštera jsou spjaty s osobou sv. Prokopa, který zemřel v r. 1053. Kníže Oldřich roku 1032 založil na ostrohu v ohybu řeky Sázavy nový klášter, do něhož byl jako opat uveden právě Prokop. Základem klášterní komunity, která se řídila řeholí sv. Benedikta, se stala skupina, kterou kolem sebe Prokop shromáždil již dlouho předtím. Liturgie v novém klášteře probíhala ve staroslověnštině a klášter se brzy stal centrem staroslověnské kultury u nás. Nejstarší podoba kláštera není známa, protože budovy i kostel byly dřevěné. Rozkvět Sázavy pokračoval i za vlády knížete Břetislava I. Jeho syn Spytihněv II. však sázavské mnichy roku 1055 vypudil .Mniši byli povoláni zpět r. 1061 knížetem Vratislavem. V této době byl postaven kamenný konventní chrám vysvěcený pražským biskupem Kosmou roku 1095. V r. 1097 byli mniši definitivně vyhnáni a klášter sloužil latinskému ritu. Další přestavby kláštera a chrámu následovaly za gotiky a baroka. Klášter byl zrušen za Josefa II.
více  Zavřít popis alba 
129 komentářů
  • 15.4.2019
  • 170 zobrazení
113kus
Kostel nanebevzetí Panny Marie - Cisterciácké optaství Vyšší Brod, mše v tradičním římském ritu, foceno pro Člověk a víra
více  Zavřít popis alba 
  • 15.3.2019
  • 41 zobrazení
marcistka
  • 7.3.2019
  • 34 zobrazení
tuzr
Teplo posledních dnů způsobilo, že roztály spousty sněhu a půda byla podmáčená. Vedoucí turistů TJKČT Ostrava-Poruba proto změnila původní trasu výletu a šli po cyklostezkách z Hradce n.M. podél řeky Moravice do Opavy. Chtěl jsem si projít alespoň první polovinu plánované trasy po vrších Hanuše, Štěrk a přidal jsem se ke dvojici našich turistek se stejným zámyslem. Odskočil jsem si jen na vrch Horka u Benkovic a do osady Vendelín a skončili jsme v obci Štáblovice s pěkným kostelem, zámkem a Zámeckou restaurací, které získaly 1.místo v anketě Svatební místo roku 2018. Autorem úvodních fotek s písmenem za číslem je Rita N.
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 18.2.2019
  • 113 zobrazení
ritameggy
  • 12.2.2019
  • 58 zobrazení
ritameggy
  • 12.2.2019
  • 17 zobrazení
ritameggy
  • 12.2.2019
  • 12 zobrazení
voriskov
  • 9.2.2019
  • 11 zobrazení
Reklama