Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 1 171 výsledků (0,0657 sekund)

reklama
213 fotek, 13.9.2014, 138 zobrazení
221 fotek, duben 2013, 145 zobrazení | cestování, dokumenty, krajina, příroda, události
Senioři Zastávka si vyrazili dál od své obce, aby si vyšlápli za pěkného počasí do krásnéné přírody. Vlakem se jelo s přestupem v Brně do Doubravice nad Svitavou, kde jsme se vydali po červené značce přes obec Obora a osadě Huť svaté Antonie k rozcestí pod Malým Chlumem. Zde jsme vyrazili na vrchol Malého Chlumu, kde je postavena dřevěná rozhledna z které je krásný pohled do všech stran. Trošku nám ještě dopolední opar kazil výhled i pořízené fotografie do široké dáli, ale i tak to byl příjemný zážitek. Stejnou cestou jsme se vraceli zpět k rozcestí, kde jsme po zelené značce šli lesem pod Velkým Chlumem, kde je v pískovcové skále vytesáno husitské trojsoší - Jan Hus, Jan Žižka, Prokop Holý v nadlidské velikosti od sochaře Stanislava Rolínka, rodáka z obce Bořitov. Mimochodem kdo jste byli v Rudce u Kunštátu, tak tam vytvořil v jeskyni Blanické rytíře a je zde k vidění pozůstatek bot z obrovské sochy T.G.Masaryka, kterou zničili fašisté za 2.světové války. Kdo neznáte Kunštát a blízkou Rudku u Kunštátu, tak tady máte tip na nádherný výlet. Od trojsoší jsme pokračovali do Bořitova a do Černé Hory, kde jsme si samozřejmě dali pivo Černá Hora. IDS JMK odtud jezdí autobus ve všední den každou 1/2 hodinu, využili jsme toho k dopravě na nádraží v Rájci Jestřebí a odtud zase vlakem s přestupem v Brně do Zastávky. Velmi dobře sestavený a zdařilý výlet, díky Honzíku.
Zde je odkaz na webové stránky, kde je popsán také životopis sochaře Stanislava Rolínka: http://www.rudka.cz/jeskyne/z-historie
27 fotek, 7.5.2017, 51 zobrazení | architektura, cestování
Roštejn - Hrad Roštejn, který se zvedá na skalnatém vrchu ve výši 677 m v romantických lesích u vsi Doupě, pochází z poloviny 14. století. Vystavěli jej asi pánové z Hradce. Měl původně osmibokou věž s břitem, postavenou na skalisku, a k ní přiléhající hradní palác. Kolem r. 1353 byl obehnán gotickým opevněním s kruhovými baštami, z nichž se dodnes zachovaly zbytky hradeb; v době válek mezi markrabaty Joštem a Prokopem bylo jeho opevnění rozšířeno. Jako sousední hrady byl asi pobořen za husitských válek. V r. 1477 však byl opraven a rozšířen hradní palác a předhradí. V r. 1536 získal Roštejn Volf Krajíř z Krajku, který jej ještě téhož roku prodal majitelům telčského panství. Nedlouho po r. 1570 Zachariáš z Hradce hrad přestavěl a zřídil zde své letní sídlo. Tehdy byl Roštejn zvýšen o jedno patro. Při přestavbě se zachovalo gotické klenutí a základy věží, především však zůstala uchována hranolová osmiboká věž, vysoká 28 m. V interiéru vznikl prostranný rytířský sál a hradní kaple. U hradu byla zřízena velká obora, která byla za švédského obléhání v r. 1643 značně poškozena. V druhé polovině 17. století byla obnovena (chovali se zde mufloni, daňci a černá zvěř), ale v r. 1902 zrušena a likvidována. V 18. století se hrad znovu upravoval. Kaple byla přebudována v barokním slohu a boční budova vyzdobena štukami. V r. 1864 jej maloval František Bohumír Zvěřina, přední český malíř–krajinář, rodák z Hrotovic (1835–1908). V r. 1915 hrad vyhořel, byl však opět restaurován – zejména po r. 1955.
78 fotek, 31.3.2018, 345 zobrazení | lidé, oslavy, události, země, moje fotozprávy
V sobotu 31. března ve 14 hodin byl zahájen v Korytech na Klatovsku vzpomínkový akt konaný při příležitosti odhalení pamětní desky palubnímu střelci 311. čs. bombardovací perutě RAF ve Velké Británii za II. světové války zdejšímu rodákovi Ladislavu Němečkovi. Za přítomnosti starosty Bezděkova Josefa Černého, představitelů této obce, zástupců rodiny, politického života, Leteckého historického klubu gen. Jana R. Irvinga Plzeň, Letců Plzeň a dalších zájmových složek. Život tohoto statečného muže přiblížil místopředseda Letců Plzeň Ladislav Vitík. Palubní střelec zahynul s celou posádkou 21. ledna 1942 při návratu z bojové akce nad Brémy ve vlnách Severního moře. S krátkým vystoupením předstoupil před přítomné senátor Jan Látka. Následně hosté položili věnce a květiny ještě k zakryté pamětní desce, kterému přihlížilo početné zastoupení místních občanů. Poté už došlo k samotnému odhalení pamětní desky na domě, kde Ladislav Němeček žil, kterého se ujali zástupci rodiny společně s Marií Patlejchovou, neteří po pilotovi RAF Matěji Patlejchovi. Program pokračoval zahráním britské a historické československé hymny. Dále se slova ujal předseda Leteckého historického klubu Plzeň Václav Toman, který poděkoval všem, kteří se podíleli na dnešním slavnostním odpoledni. V samotném závěru si přítomní poslechli skladbu Valčík na rozloučenou, aby celý program zakončil starosta obce Josef Černý
100 fotek, 14.9.2013, 215 zobrazení | moje fotozprávy
Západní zámecká zahrada v Boskovicích je většinou zadumaným místem příjemných procházek. Zejména dopoledne sem přicházejí matky s kočárky a malými dětmi, aby si v klidu užily ticho a klid zdejší přírody.
Jednu sobotu v roce však zde bývá pěkná mela. To když se koná takzvané Zámecké hemžení místního Mateřského centra. Letos už posedmé. Ze všech stran se ozývá výskání dětí, všude je plno atrakcí a soutěží. Tentokrát 14. září vzhledem ke špatnému chladnému a větrnému počasí se řada aktivit konala i uvnitř v nejvyšším patře empírového zámku.
„Vítáme Vás na sedmém ročníku benefiční akce pro Mateřské centrum. Koná se pod záštitou místostarostky Ing. Jaromíry Vítkové,“ zahájil zábavné odpoledne Jakub Oujeský. „Je to její sedmnáctá akce ve prospěch různých zařízení v našem regionu.“
Mgr. Kamil Ošlejšek poté seznámil se všemi atrakcemi a soutěžemi. „V zadním vestibulu se nachází knihkupectví známého rodáka kardinála Tomáše Špidlíka SJ,“ upozornil.
Místostarostka Ing. Jaromíra Vítková ocenila práci pořadatelů a rodičů, vyzdvihla pěkné vztahy dospělých v mateřském centru.
Před posledním číslem programu se na hlavní scéně představili partneři projektu.
Ing. Jaromíra Vítková: „Děkuji sponzorům a místostarostovi Dominiku Božkovi za podporu akce, maminkám a tatínkům z Mateřského centra za pomoc. Přijďte se zítra podívat v rámci Dnů evropského dědictví na kulturní památky.“
Místostarosta Dominik Božek: „Vítám všechny na zámku za rodinu Menzdorff - Pouilly, přeji hezký zbytek dne.“
Ing. Tomáš Leder Alps Czech, s.r.o.: "Jsem rád, že jste i přes špatné počasí přišli v hojném počtu a podpořili dobrou věc.“
Zazněl potlesk všech a děti předaly drobné dárky sponzorům. Buřinku a kašpárka na špejli.
Děti poté zavolali na jeviště hlavní hvězdu zábavného odpoledne. „Michaléééééé,“ rozléhalo se nádvořím a známý komik Michal Nesvadba vyběhl na jeviště. Smích a výskání nebraly konce. Strhující Michalovo vystoupení, do něhož se nejmenší aktivně zapojili důstojně zakončilo celý program. Ještě fotografování na památku a rychle domů. Byl nejvyšší čas, začalo se stmívat a podvečerní chlad se vplížil do nádvoří.
Místostarostka Ing. Jaromíra Vítková mi k Zámeckému hemžení upřesnila: „Akci jsme již posedmé připravili s Mgr. Martinou Oujeskou. Výtěžek slouží k podpoře občanského sdružení Mateřského centra. Aktivně se zapojují rodiče a vyvrcholením bývá vystoupení nějakého dětského umělce. Michal Nesvadba letos přitáhl velké množství diváků. Získala jsem generálního sponzora Alps Electric Czech, s.r.o. K dispozici máme zdarma nádvoří a prostory zámku díky Dominiku Božkovi a rodině Menzdorff - Pouilly.“
Závěrem se sluší ještě jednou poděkovat partnerům akce. Jsou to: Alps Electric Czech, s.r.o., Rodina Menzdorff - Pouilly, Město Boskovice, COOP Jednota Boskovice, Penam, a.s., Pivovar Černá Hora, Reklama Jarek, Steinhauser, s.r.o., Baumüller Brno, s.r.o., Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra, D - Production, s.r.o. a místní skauti.
Více: http://mcboskovice.webnode.cz/
120 fotek, červenec 2013, 140 zobrazení | cestování
Národní park Podyjí patří mezi místa, na která se rád vracím.
Nedavného zdejšího setkaní přátel se nemohla zúčastnit má přitelkyně,
tak sem jsme spolu vyrazili, až nyní. A navazali jsme tak, na lonskou
výpravu, při ktere jsme si prohlédli první polovinu národního parku.

Z centra města klesneme k řece, k uzké lávce střežené místním hejkalem.
Pak ale, musíme prudce stoupat na Kraví horu. Zde se zastavime na vyhlidce
ve Špalkové vinici. Projedem Konicemi, Popicemi už se blížíme k dalšímu
proslulému vyhlídkovému místu, Sealsfieldově kameni, kde prý sedával
stejnojmenný spisovatel (zdejší rodák vlat. jménem Karel Anton Post).
Opouštíme les a jsme na volných pláních Starých vinic.I zde je hezký rozhled,
ale i rozbitá cesta. To jsme už před lávkou, volně zavěšenou nad řekou Dyjí.
Posvačime u jezu, v miste jednoho z bývalých mlynů, kterých zde bývalo velké množství.

Obnova sil je potřeba, nebot nás čeká náročné stoupaní kolem slavné
vinice Šobes. Zde se zastavíme na malou ochutnávku z místních hroznů.
A opět stoupáme, kola tlačíme. Takzvanou signalkou jedeme k obci
Podmolí, zde parkujeme na tekuté občerstvení, s výhledem na vodníka i
na černé prasátko Bobíka. Zanedlouho se zvedne prach za našimi
terénními plášti,k Andělskému mlýnu. Od něj odbočujeme k Královu stolci,
prý zde polský král Jan III. Sobieski shlížel do údolí na svou brodící
armádu. My zde potkáváme jen trojici amazonek na byciklech. To už ale
spěcháme. Přes louky a zahradky, vjíždíme na hlavní silnici, jenž nás
rychle přivádí opět do královského města Znojma. Rychle centrem k
nádraží. Jsme zde 10 minut, před odjezdem našeho expresu k domovu.

(9 - 20h, 40km, Miloš + Petra, také tiskem Břeclavský deník).
20 fotek, 2.4.2010, 138 zobrazení | děti, kultura, lidé, zábava
První i druhý dubnový den se opět po půl roce otevřely brány holešovského zámku milovníkům historie, ale samozřejmě nejen jim.
Zrovna na Apríla připadlo oficiální zahájení prohlídkové sezóny historické dominanty Holešova za účasti pozvaných hostů. „Pro pozvané z řad představitelů města, politických osobností, vedoucích různých holešovských organizací či škol a samozřejmě významných rodáků našeho kulturního života byl zámek otevřen 1. dubna a široké veřejnosti jsme připravili tři prohlídky o den později,“ objasnil dvojí zahájení Jaroslav Radecki, správce zámku.
Součástí zhruba hodinu a půl trvajícího pořadu ve čtvrtek dopoledne pro pozvanou společnost bylo vystoupení historických tanců Yocheved z Třebíče, jevištní dialog dvou herců Mětského divadla ve Zlíně, ukázky z operních árií, módní přehlídka historického spodního prádla a v neposlední řadě vystoupení holešovského komorního tělesa Corda Magico.
Den poté se již brány zámku otevřely veřejnosti. „Na podzim jsme první prohlídkovou sezónu znovuopraveného zámku ukončili třemi nočními prohlídkami okořeněnými živými obrazy, které sklidili velký úspěch. V započaté tradici míníme pokračovat vždy na jaře a na podzim, tedy při zahájení i ukončení naší zámecké sezóny,“ prozradil Naší adrese ředitel Městského kulturního střediska v Holešově Pavel Chmelík.
Návštěvníci mohli vidět příslušníky Wehrmachtu, kousek Cyrana z Bergeracu v podání zlínského herce Rostislava Marka, historický tanec prezentovaný třebíčským tanečním souborem, antickou atudu Divadla 6. května, alchimistické čarování Jiřího Kuhla, stylové vystoupení skupiny historické šermu, herce Černého divadla ze zdejšího volnočasového střediska TyMy, pobavili se při divadelní hře Vladimíry Dvořákové Don Šain a zasnili se při renesančních skladbách holešovského Kouzelného srdce alias Corda Magico.
„Já jsem se na podzimní prohlídku s živými obrazy nebyla podívat, takže jsem byla velmi zvědavá, co si pod tím pojmem mám představit. Musím říct, že jsem byla nad očekávání spokojena a za půl roku si tuto akci určitě nenechám ujít,“ pochválila nápad pořadatelů návštěvnice Věra Ondruchová.
148 fotek, červenec 2010, 228 zobrazení | děti, kultura, lidé, zábava
Neuvěřitelnou šest set padesátku – tolik svíček by museli Jankovičtí sfouknout na pomyslném narozeninovém dortu své obce. Jen málokterá vesnice v regionu se může pochlubit tak rozsáhlou historií, takže se zastupitelé rozhodli oslavy výročí vzniku pojmout ve velkém stylu. „Každý si přišel na své. Od těch nejmladších, pro které jsme přichystali kolotoče, přes zábavu, až po nejstarší u dechovky,“ shrnul ve stručnosti program slavností místostarosta Miroslav Darebník. A jako správný lokální patriot povyprávěl o svých vztazích k rodné obci. „Bezesporu je to významné výročí, já tady žiji od narození a asi bych se těžko z Jankovic stěhoval pryč. Žije se tu dobře, protože je tu taková družná atmosféra. My jako obec tu pořádáme kulturní a sportovní akce, neboť lidé se rádi scházejí při různých příležitostech, zkrátka a dobře lidé se tu dokážou skvěle bavit,“ popsal náturu místních jejich místostarosta.

Přitažlivá rockerka a místní muzikanti
První, páteční, díl oslav byl určen především pro mladé rockové fanoušky. V nově zrekonstruovaném Hájíčku hrála příchozím oblíbená regionální kapela Press, která na hudební scéně působí již dvaadvacet let. „Jako hosta, když už slavíme takové významné výročí, jsme pozvali skupinu Nightwish revival ze severní Moravy,“ objasnil volbu této kvalitní rockové kapely Miroslav Darebník. V kulturním areálu pod vzrostlými košatými stromy se sešly víc jak tři stovky posluchačů, kterým tento styl hudby přirostl k srdci. Skoro všechny lavičky byly obsazené, ale jakmile na pódium nakráčela atraktivní zpěvačka Jana Kopidolová z Nightwish, v publiku, především v jeho mužské části, to pochvalně zahučelo a hned se většina odebrala k jevišti. „Minulý týden jsem byl ve Všetulích na Archa Cupu, tam se mi líbilo moc. Ale tady je to mnohem lepší. A ta zpěvačka, to je pěkná holka,“ zhodnotil vystoupení Nightwish Jaroslav Hradílek z Bystřice pod Hostýnem. „Dělám fyzickou práci a tak si chci o víkendu zablbnout, zatrsat a zakřepčit, tak snad mě příští týden manželka zase někam pustí,“ vtipkoval návštěvník z Bystřice.
V sobotu se oproti rockovému pátku v nedaleké hospodě U kolejí sešli pamětníci. „Byla to vzpomínková akce místních muzikantů a kapel, které tu hrály v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech. Při osvětové besedě při obci v Jankovicích působily kapely s různými názvy – Broučci, Crystal, Studio 6. Ti bývalí členové, místní muzikanti, kteří už mnohdy ani nejsou místní, už jsou přespolní, tu v sobotu od čtyř odpoledne muzicírovali vyloženě spíš pro ty starší,“ nechal se slyšet místostarosta Darebník.

V neděli oslavy vygradovaly
Poslední den oslav byl ve znamení vzpomínek, setkání, ale i lidové zábavy. Sjezd občanů a rodáků, výstava kronik, obsáhlých fotoalb afotografií zapůjčených od místních patriotů, mše svatá, vystoupení Valašského kroužku a návštěva spousty českých umělců a politiků v podání populárního imitátora Václava Faltuse. Na taneční parket v podvečer vyzvala všechny návštěvníky, a že jich nebylo málo, jedna z nejpopulárnějších dechových hudeb na Moravě - Miločanka a její host - lidový vypravěč Jožka Černý z Hodonína, který svým vtipem a šarmem vyplňoval jednotlivé přestávky.
Jankovickým přálo počasí po všechny tři dny oslav a jak řekl Václav Faltus: "Ještě minimálně jednou tolik let přeji Jankovicím." A Naše adresa se k tomuto přání připojuje.
123 fotek, 14.6.2012, 123 zobrazení | cestování
Motorest SAM Olomouc Nemilany
Parčík s balvanem , z čela reliéf sv. Kryštofa, patrona poutníků, na boku je vytesán nápis, ukončení úseku dálnice v r 2004.

Zábřeh
Město ležící na severozápadě Moravy na řece Moravská Sázava. Osada Zábřeh vznikla na levém břehu řeky Moravská Sázava, její hlavní funkcí bylo chránit brod přes řeku. První zmínka o Zábřehu se nachází na listině brněnského zemského sněmu z roku 1254. V roce 1278 byl Zábřeh už městem Období jeho největšího rozmachu a rozvoje je spojováno s panským rodem Tunklů. Nejznámějšího z rodu, Jiřího staršího Tunkla, jenž proslul jako zakladatel rybníků, dnes připomíná jediný zachovalý rybník - Oborník.. v polovině 19. století, kdy se Zábřeh stal díky nové železniční trati z Olomouce do Prahy důležitým obchodně-průmyslovým a přepravním centrem. Je znám také jako rodné město polárního cestovatele, dobrodruha a spisovatele Jana Eskymo Welzla.

Socha Eskymo Welzla od od Stanislava Lacha z r. 1998. Je umístěna před opraveným vlakovým nádražím.

Řeka Moravská Sázava
Kolem řeky přes Wolkerovy sady dojdeme k Evangelickému kostelu.

Neobvyklý, ale krásný kostel Církve československé husitské, zvaný též evangelický, vznikl v letech 1902 až 1903.
Jeho stavbu iniciovali členové významné podnikatelské rodiny – bratři Otto a Hermann Brassovi. V roce 1896 byl položen základní kámen, stavba byla dokončena v roce 1903 podle plánů stavitele Karla Ilgnera a je provedena ve stylu novogotiky z tmavě pálených cihel v kombinaci s krémově tónovaným štukovým rámováním. Půdorys kostela má tvar kříže a kromě vlastního sakrálního prostoru je v něm umístěna i fara a byt pro rodinu kněze.
Pokračujeme ulicí Na hrázi kolem rybníka Oborník Cesta je vlasně alej plná krásných lip.V dálce přes vodu je vidět vojenskou nemocnici, která nikdy nesloužila svému účelu.

Rybník Oborník Zábřeh
Jediný dnes dochovaný zábřežský rybník z dob slavných Tunklů. Oborník neboli Zámecký rybník vznikl jako řada dalších koncem 15. století. V dnešní době je to příjemné místo k odpočinku a relaxaci

Zámecký pivovar, dnes už jenom sladovna.

Hrad a zámek
Původně tvrz, později hrad a od 16. století renesančně přestavěný zámek v Zábřeze. Od 18. století je obohacen o barokní křídlo.
Pozdněgotickou přestavbu dnes připomíná pískovcový reliéf s rodovým erbem Tunklů a letopočtem 1478 umístěný v průjezdu zámku.
Hrad vystavěný na místě původní tvrze byl v 16. století renesančně přestavěný na zámek a o d 18. století obohacen o barokní křídlo.V minulosti se stal útočištěm významných šlechtických rodů - Šternberků, Kravařů, Tunklů, Boskoviců nebo Lichtenštejnů, dnes je sídlem městského úřadu. Nejznámější rod Tunklu hrad upravil v pozdně gotickém slohu. Z té doby pochází deska vytesana z maletínského pískovce, s bohatými ornamenty, se znakem Tunklů a nápisem: 1478 Georgius Tunkl Senior de brniczko et in zabrzeh. Je umístěna v průjezdu zámku.

Kašna na nádvoří zámku
Z je také jednoduchá kašna na nádvoří zámku. Je vytesána z jednoho kusu malenínského pískovce a sloužila jako zdroj vody pro zábřežský hrad, který neměl obvyklou hradní studnu.
Maletínský pískovec
V okolí obce Maletín bylo v minulosti vyhlášené těžební místo na kvalitní pískovec. . Po celé Moravě jsou sochařská díla, které kameníci vytvořili z maletínského pískovce. Je z něj vytesána i památka UNESCO, sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci.
Maletínský pískovec šířil věhlas i v oblasti paleontologie. Při jeho těžbě byly nalezeny krásné rostlinné zkameněliny rostlin a živočichů.
Charakteristickým znakem maletínského pískovce je výskyt drobných pyritových konkrecí, které zvětrávají v limonit. Jejich velikkost kolísá mezi1-5 cm, bývaly označovány kameníky jako broky.

Morový sloup z roku 1713
Mariánský morový sloup na Masarykově náměstí pochází z roku 1713. Nechal jej postavit zdejší sládek Karel Josef Počta jako poděkování za to, že se mor, který tehdy řádil v okolí, zastavil před branami města..
Vlastní sloup je uzavřen ve čtvercové zahrádce, jejíž nároží zdobí sochy čtyř světců – svatého Jana Nepomuckého, sv. Rocha, sv. Šebestiána a sv. Floriána. Sloupu dominuje socha Panny Marie stojící na půlměsíci

Kamenná kašna na Masarykově máměstí je z roku 1829.
Kruhovou kašnu zdobí ženská figura, která z nádobky lije vodu. Na přední straně pilíře sochy je umístěn městský znak.
Původně gotický panský dům Tunklů z Brníčka , upraven v klasicistním slohu. Jako radnice sloužila budova do roku 1991, dnes zde sídlí Galerie Tunklův dvorec.

Kostel sv Bartoloměje
Jednolodní barokní kostel , největší kostel v Zábřeze, postaven v roce 1754 na místě, kde stával nejméně od r. 1350 původní kostel sv. Bartoloměje.

Dům Pod Podloubím Zábřeh
Renesanční dům s mázhauzem a původními gotickými sklepy dnes patří k nejzachovalejším a nejvýstavnějším měšťanským domům v Zábřeze. . Byl to dům výsadní, právovárečný. Jeho majiteli bývali významní zábřežští měšťané, mimo jiné i Burian Vizovský, jehož dcera Magdalena se roku 1618 provdala za Jana Amose Komenského..
V současné době je dům Pod Podloubím sídlem městského muzea.
Stálá expozice je věnovánía historii města a okolí.. Zajímavými exponáty jsou výtisk Bible kralické a faksimile Aretinovy mapy z roku 1623, vzácné památky zachycující rozsah zábřežského panství. Velká pozornost je věnována také cechům a řemeslům.
Muzeum v Zábřehu vlastní sbírku asi 750 grafických listů Václava Hollara. Tato kolekce je druhým nejrozsáhlejším souborem jeho díla v České republice třetím na světě.
Další svetový autor: Rudolf Kremlička – Skupina vojáku c.k.armády
Je tu expozice nejslavnějšího rodáka, polárního cestovatele, dobrodruha a spisovatele Jana Eskymo Welzla.
Právě probíhala výstava textilního umění

Tvrz v Nemili u Zábřeha
Zvenku skoro obyčejné venkovské stavení , po vstupu ojedinělá kulturní památka.
Původně středověká, renesančně přestavěná, tvrz dokládá typ obydlí šlechty na přelomu 16. a 17. století. Roku 1620 ji nechal přestavět v renesančním slohu vladyka rytíř Kryštof starší Huberck z Belnsdorfu, který působil jako regent statků u dvora tehdejšího majitele zábřežského panství Ladislava Velena z Žerotína.
Původní tvrz byla patrová se čtyřmi křídly, které tvořily uzavřený dvůr. Ten zachycuje Aretinova mapa zroku1623. Do současnosti se zachovala dnes už přízemní hlavní obytná budova tvrze. V 19. století byla tvrz přestavěna na hospodářskou usedlost. Současná rekonstrukce odstranit nevhodné zásahy z minulosti a navrátit jí původní ráz.
Památka se pyšní zachovalými interiéry. Dodnes se zachovala z původního čtvercového a poplužního dvora hlavní budova, kdysi patrová, dnes jen přízemní. Zachována zůstala černá kuchyně s křížovým stropem, panské pokoje s klašterními,valenými,křížovými a plackovými klenbami, panský pokoj s bohatě malovanou a štukovanou klenbou i s výklenkem pro prevét. Rekonstrukcí prochází bývalý rytířský sál, je odkrývana původní dlažba, zajímavostí je otisk kozí nožky v dlaždici. Dochovalo se také venkovní ostění oken a dveří z kvalitniho maletínského pískovce,
Památka je druhou zpřístupněnou tvrzí na Olomoucku. Ta první je Vodní tvrz v Jeseníku. Našly se tu zajímavé archeologické nálezy. Nejvýznamnější z nich představuje "diamantový palcát" ze začátku 13. stol. Stal se součástí výstavy o králi Janu Lucemburském. S Tvrzí se loučíme pohledem na krásnou kamennou studnu u cesty.

Postřelmov
hrobka Bukůvků z Bukůvky s mumiemi

Mezi Zábřehem a Šumperkem je unikátní památka. Vedle farního kostela sv. Matouše zde stojí hrobka šlechtického rodu Bukůvků. Postavil ji v roce 1592 Zikmund Bukůvka z Bukůvky. Prostá stavba v renesančním stylu centrálního čtvercového půdorysu je zakončená římsou a stanovou stříškou. Portál je bohatě zdobený tesanými reliéfy a kovanou mříží. Pod podlahou najdeme kryptu s valenou klenbou, ve které jsou umístěny čtyři rakve s mumiemi. Zikmunda z Bokůvky, který zemřel v roce 1612, jeho manželky Barbory Okrouhlické z Kněžic, synovce Bernarda, zemřelého v roce 1631 a neznámé dívky, snad dcery Zikmundovy.
Mumie jsou v republice unikátem, podobné se nacházejí v Klatovech a Brně. Původně byly v postřelmovské hrobce ostatky šesti lidí, ze dvou těl ale zbyly pouze kosterní pozůstatky. Díky přirozené cirkulaci vzduchu se další čtyři těla přirozeně vysušila. V osmdesátých letech 20. století byly mumie Bukůvků poprvé chemicky ošetřeny. Po nešťastných stavebních úpravách při kterých byla ve sklepeních zazděná původní větrací okna se mumifikovaná těla vlivem změněného klimatu začala rozpadat. Ošetřili je odborníci z pražského ústavu soudního lékařství, kteří je zbavili plísní s karcinogenními účinky. Restaurátorské práce pak hrobce vrátily původní podobu. V hrobce je nutné stálé mikroklima. Na stav hroby i uložených pozůstatků pravidelně dohlížejí odborníci.
178 fotek a 27 videí, 5.7.2014, 248 zobrazení
– V sobotu 26. července 2014 se SDH Chmelná zúčastnil soutěže v požárních útocích konané u příležitosti 100. výročí založení Sboru dobrovolných hasičů v Dubějovicích spojená se srazem rodáků Dubějovic. Soutěži předcházelo v dopoledních hodinách v centru obce před hasičskou zbrojnicí projevy několika řečníků, slavnostní mše svatá, požehnání techniky a vyznamenání členů SDH Dubějovice. Poté následoval slavnostní průvod obcí až na sportoviště za doprovodu kapely.
Odpoledne se pak vedle dubějovického sportovního areálu konala samotná soutěž. Na tu se sjelo sedmnáct družstev mužů a deset družstev žen. Za SDH Chmelná soutěžily 2 týmy - Chmelná muži a Chmelná ženy. Družstvo žen, nebo spíše holek bylo převážně sestaveno ze závodnic, jejichž mámy jezdily po soutěžích v polovině 90. let, takže chmelenské ženy se po bezmála dvaceti letech opět ukázaly na závodní dráze. V roce 2000 sice za SDH Chmelná jednou ženy soutěžili, ale družstvo bylo až na jednu soutěžící sestaveno z děvčat z Miřetic a Malovid. Bylo to na I. ročníku soutěže O pohár obce Chmelná, která se konala v Miřeticích 12. 8. 2000.
Po zahajovacím nástupu a poradě velitelů začala samotná soutěž. Nejprve ale ještě domácí provedli ukázku hašení jejich koňskou stříkačkou a děti předvedli požární útok. Jelikož obě kategorie, muži i ženy, běžely na 2B, byla startovní listina smíšená. Střídavě tedy mohli své oko potěšit muži pohledem na krásné hasičky i ženy pohledem na chrabré hasiče.
Startovní pořadí bylo podle podání přihlášky, takže jako první vyběhli na trať domácí Dubějovice „A“, kteří předvedli čas 16:31 vteřin. Chmelenská družstva podala přihlášku 15 minut před zahájením, což ve startovní listině znamenalo 21. a 25. pořadí z celkových 27. Mezitím bylo možné vidět jak povedené požární útoky, tak i ty nepovedené a byli i takové, při kterých se diváci zasmáli. Když dokončili Rataje „B“, nastoupila na přípravu plata chmelenská děvčata, která si zvolila celkem originální jednotnou ústroj, celé v černém. Byla to jejich první soutěž, a tak každý netrpělivě čekal, jak holky svůj úkol zvládnou a ony samotné chtěli co nejlépe zúročit více jak měsíční snažení na trénincích. Hned na začátku jim startér ještě dopřál několik minut čekání před odstartováním, protože nefungovala startovací pistole, nakonec byl radši útok odstartován ručně, plácnutím rukou. Děvčata si vedla dobře, každé se povedlo svou pozici provést na jedničku a divákům tak předvést výborný vstup do soutěžní kariéry. Časoměřiči u terčů se se stříknutými kanystry naměřili 24:04 vteřin, což bylo na poprvé vynikající výsledek.
Po ukončení pokusu chmelenských holek se musely rychle smotat a připravit hadice pro pokus chmelenských mužů, kteří šli chvíli po nich. Než odsoutěžili zdislavičtí muži, bylo vše nachystané a šlo se připravovat na základnu. Tentokrát už startovací pistole byla v pořádku a my šli na start. Startér musel startovat dvakrát, protože jsme jednou ulili start. Po úspěšném rozeběhnutí všichni naplno zabrali a do útoku dali všechno. Konečná časomíra ukázala zatím druhý nejlepší čas 17:78 vteřin. Jelikož se v týdnu zranil pravý proudař, Jirka Foller ml. čp. 37, šel místo něj zkušený borec ze Sedmpán, Vladislav Filip ml. Startovalo se sice startovací pistolí a čas byl měřen stopkami, což nezaručuje přesné výsledky, ale shodný čas nám byl naměřen i na soutěži v Mnichovicích 21. 7. 2014, kde měření probíhalo obdobně. V Dubějovicích byly ale vzhledem k velkému stoupání od startovní čáry k platu podmínky o trochu náročnější.
Protože to pro holky byla první soutěž, prošli si všechny křtem v kádi a dobrovolně do ní naskákaly (-:
Při závěrečném nástupu byly vyhlášeny výsledky, umístění jednotlivých družstev a pořadatelé také poděkovali všem za účast. Nutno podotknout, že se celá akce velmi zdařila a to nejen po stránce pěkného počasí, ale i po stránce organizační. Po celý den a v průběhu soutěže hrála ve sportovním areálu kapela Fontána live a na závodišti reprodukovaná hudba. Návrat do Chmelné s druhým místem mužů a třetím místem žen byl zakončen hlasitým příjezdem oslavnými kolečky kolem parku na návsi. Po uklizení věcí se provedlo zhodnocení a někteří shlédli záznamy z celého dne. Chmelenští hasiči ve svém okolí opět předvedli, že se s nimi na soutěžním poli musí počítat na předních pozicích a pokud nadšení a dovednosti i u děvčat porostou, bude to nejen pro sbor, ale i pro obec určitě přínosné.
104 fotek, 10.5.2014, 426 zobrazení
"Čas letí jako spřežení, nad kterým práská bič..." Potvrzuji. Ještě nedávno jsem cupitala do školy s taškou na zádech - těsně kolem hřbitovního plotu - to z obav, že na mě z protější zahrady vybafne dědek Sajtlů. Bavilo ho strašit děti, že je zavře do chlívku ke koze. Vidím to jako včera - a najednou - je ze mě pamětník! Nic s tím nenadělám, jen ta paměť už není zrovna v kondici.
Třeba i vám pomohou mé vzpomínky otevřít vrátka do dětství. Vždyť dětství je poklad, který v sobě neseme celý život - tedy pokud je to dětství šťastné. A já ho opravdu měla. Narodila jsem se u Homolků - v domě svých prarodičů - a do stejného domu se celý život ráda vracím. Jen z oken už nejsou vidět malebné kopečky a věže chvaletického a zdechovického kostela. Zmizely cesty k nim, pole a louky, vyrostla elektrárna a betonová zeď u trati. Zmizela i cestička podél trati, od přejezdu u Šveců až na řečanské nádraží, po které každou chvíli někdo odcházel či se vracel domů.
Vesnice nám dětem skýtala rozmanité příležitosti ke společným hrám a rozvoji tělesné zdatnosti. Vždyť zdolat skokem roznožmo dlouhou řadu silničních patníků, udělat výmyk na zábradlí u Haizelů, přejít desítky metrů po kolejnici na vlečce, uběhnout stovku po pražcích, sjet ve stoje klouzačku na kopečku u Vránů, nebo vylézt do korun stromů v třešňovce - to už chce notnou dávku síly a mrštnosti, kterou dnešní dítě u televize a počítače těžko získá. A v zimních měsících jsme chodily cvičit do Sokola - v hospodském sále nás proháněla paní Prášilová a kovářka. Až o pár let později jsem se dozvěděla, že měla také občanské jméno - Marie Turnovská. Snad proto, že sami děti neměli, s námi měli obrovskou trpělivost. Pozorovat kováře při práci jsme dokázaly dlouhé hodiny - obdivovaly jsme sílu a fortel, čichaly vůni výhně a záviděly špinavé ruce i oblečení, za které ho nikdo nekáral.
Zdatnost a vojenskou disciplínu na nás požadoval i velitel hasičů Bohuslav Šíf. Když jsme konečně dostaly odznak a šedivou lodičku na hlavu, byly jsme štěstím v sedmém nebi. Spanilé jízdy historickým autem na závody mladých hasičů patřily k nezapomenutelným zážitkům. Radost z medailí bývala obrovská! Místní hasiči pořádali i vyhlášené plesy, na kterých se vždycky zpívalo „Co jste hasiči, co jste dělali, že jste nám ten pivovárek shořet nechali...“. Trnaváci si bohužel nechali zbořit hospodu u Zitů, která měla stejný genius loci, jako hospody z povídek Bohumila Hrabala.
Život na vesnici znamenal pro každé dítě automaticky řadu pracovních povinností - nanosit uhlí, naštípat třísky, zalít a okopat zahradu (těch konví, co jsme musely napumpovat u studně), dojít i v mrazu ke studni pro pitnou vodu na vaření a na mytí, v sobotu vyčistit celé rodině boty... A když se šlo na pole sázet či vybírat brambory, měli jsme s bráchou své malé košíky. Nejhezčí a voňavou prací bylo sušení sena - spolu se skřivánkem se nad loukou nesl vícehlasý zpěv lidových písní - tenkrát si při práci ještě lidi zpívali. Rodiče v nás tak přirozeně pěstovali pracovní návyky, které dnes většině mladých a nezaměstnaných chybí.
I autorita vesnického učitele byla absolutní - dostat rákoskou, od pana řídícího Jana Kuchaře, bylo výjimečné, ale po zásluze. Doma si nikdy nikdo nestěžoval - riskoval by totiž repete. Tenkrát nás vychovávali a kárali za prohřešky i sousedé. Jednou jsem si nevšimla paní Jelínkové na zahradě - hlasitě mě pozdravila a pak už jsem ji nikdy nepřehlédla a zdravila zdaleka. Škola a vesnice žily spolu - na školní poznávací výlety po celé zemi se jezdili poučit i rodiče. Autobusem při návratu vždycky burácelo „Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu...“.
Možná městského člověka napadne, že vesnické dítě nemá přístup ke kultuře. Možnosti jsme měly určitě mnohem menší, ale právě proto možná intenzivnější. Třeba mé první setkání se skutečnou knihovnou na faře, kde jsem se houpala v thonetovém křesle pana faráře a snila o všech tajemstvích, která ty obrovské hřbety knih ukrývaly, možná způsobilo, že jsem se naučila číst rok před školou. A pak už bylo samozřejmé, že jsem pravidelně chodila do místní knihovny a stala se pilnou čtenářkou. Je skvělé, že knihovna stále funguje a Jarmila Žíčařová byla a je její neodmyslitelnou součástí - klobouk dolů!
Malířské umění jsem začala poznávat nejprve v ilustracích dětských knih, později na hradech a zámcích, které jsme na školních výletech navštěvovaly. A v nedalekém domě Fořtových jsem obdivovala obrovské olejomalby - portréty Heleny a Pavly se signaturou významného trnáveckého rodáka, akademického malíře Bohuslava Bláhy. Letos jsem obrazy po letech viděla znovu - nechápu to, ale stejně jako kopec u Vránů se podivuhodně zmenšily. Z toho plyne poučení pro rodiče malých dětí: pro děti je všechno ohromné - i očekávání, i radost, zklamání, nepochopení, osamělost, stesk a strach.
Největší obdiv jsem ale chovala ke každému, kdo uměl hrát na hudební nástroj. Jak já záviděla všem, kteří měli doma klavír! S otevřenou pusou jsem pozorovala v kostele varhaníka pana Prášila - jeho velké upracované ruce, žluté od nikotinu, zahrály každou píseň. Dodnes mi je tajemstvím, kde a kdo ho učil znát noty a hrát na varhany. O mé hudební vzdělání se nějaký čas pokoušel pan učitel František Jelínek, který bydlel v domě dnešního obecního úřadu. Asi neměl dostatek pedagogického talentu, protože na housle umím hrát stejně jako Hurvínek.
Pokaždé, když někdo ve vesnici a okolí zemřel, chodila jsem s maminkou na zkoušky zpěváků k Hladíkům. Strašně jsem toužila fouknout si do stříbrné ladičky, jejíž sametové tóny mě fascinovaly. A když z futrálu sbormistr vytáhl obřadně housle a zahrál dvojhlasně píseň „Blíž tobě Bože můj“, běhal mi mráz po zádech. Jak já tenkrát milovala pohřby! To mysteriózní divadlo ozvláštněné kostelními zvony, dechovou kapelou, tklivým zpěvem a společnou modlitbou, kde každý účastník měl svou roli a celá vesnice se ponořila do černého. Dnes jsme rození i umírání přesunuli mimo domov, smuteční obřad se musí stihnout za půl hodiny a děti na pohřby nechodí. Ve snaze neubližovat, jim ubližujeme mnohem víc...
Opravdu pociťuji vděčnost osudu, že jsem se narodila do rodiny, kde Desatero bylo základním vodítkem chování i výchovy. Že jsem se narodila v době, kdy ještě lidé ctili zlaté pravidlo: "Co nechceš, aby ti druzí činili, nečiň ty jim." Naši předkové nepotřebovali občanský zákoník, ani městskou policii. Dobré sousedské vztahy si pěstovali jako vzácnou květinku, protože bez vzájemné sousedské pomoci to na vesnici prostě nešlo.
Pak přišla změna. Komunisti vyhnali lidi z kostelů a žádný jiný duchovní rozměr lidského bytí jim nenabídli. Ukradli a zdevastovali majetek schopným a pracovitým - tahle ulice by mohla vyprávět. Naučili lidi lhát, krást, podvádět a závidět - nesmrtelná teta se zabydlela v mnoha srdcích.
A dnes? Skromnost, zdvořilost a pokora zřejmě emigrovaly. Máme všechno, o čem se našim předkům v padesátých letech ani nesnilo. Nedělní cestu do kostela jsme vyměnili za návštěvu obchoďáků, auto má každá rodina nejméně jedno, popelnice jsou plné vyhozeného jídla, kde kdo běhá s náhradními díly v těle, u zubaře nás ošetří bez bolesti, záchranka přiletí vrtulníkem, nadávat můžeme beztrestně - a stále jsme nespokojení. Na Ukrajině by s námi určitě rádi měnili...
Obrátím list, protože chci vzpomenout na další osobnosti Trnávky. Bezesporu k nim patří majestátní postava pana faráře Gustava Adolfa Molnára. Na jeho nekonečná kázání vzpomínal i kladrubský rodák profesor Zdeněk Matějček. Možná si právě říkáte, že mu v délce projevu zdatně konkuruji. Ale třeba nevíte, že to byl také básník a textař, a že obohatil evangelický zpěvník o mnoho krásných písní.
Významnou osobností byl také profesor Jaroslav Skokan - autor "Dějin Trnávky, Řečan nad Labem a Labětína" a autor "Dějin dolování železné rudy na Chvaleticku". Aktivně se podílel na veřejném životě a dlouhá léta zastával funkci obecního kronikáře. A mnoho zajímavých fotografií do kroniky dodal i dvorní fotograf Ladislav Raichman. Jedinečnou pokračovatelkou profesora Skokana byla řadu let vždy usměvavá Líba Tichá – taky vzpomínáte?
Slečnu Olgu Skokanovou znali žáci a studenti v širokém okolí. Své znalosti z němčiny, angličtiny, francouzštiny a ruštiny se s nekonečnou trpělivostí snažila předat všem zájemcům. V mém případě to byla snaha marná. V šedesátých letech rozjela lidový kurz ruštiny, do kterého se přihlásily dokonce i naše matky - v naivní představě, že nám se světovým jazykem budou později pomáhat.
A rozhodně nemůžu nevzpomenout Václava Svobodu. Nebyl to pokrevní strejda - oslovení strejdo a teto patřilo všem sousedům a přátelům našich rodičů a prarodičů. Tak strejda Véna byl někdo, jako František Křižík. Elektriku v domě opravoval snad každému. Měl první telefon, televizi, elektrický zvonek a dálkové otevírání branky. Uměl vyrobit elektrickou pračku v dobách, kdy naše matky praly ještě na valše, a opravil všechno, z čeho visela elektrická šňůra. Měl první fotoaparát i kameru, a hlavně dobré srdce a věčný úsměv na tváři. Byl jedním z prvních majitelů auta a často nahrazoval sanitku. Ochotně odvážel trnávecké rodičky do porodnice - i mě vezl dvakrát.
Dosud jsem mluvila o osobnostech mého dětství. Ráda bych zmínila i současné osobnosti, které mají své kořeny v Trnávce a na které bychom mohli být snad taky hrdí - jen se bojím, že já o všech nevím. Znám profesora pražské vysoké školy, znám bývalého ředitele gymnázia, znám prvoligového plochodrážního jezdce a mistryni republiky v triatlonu. A přestože v Čechách je spisovatelem každý, kdo napsal třeba jen kuchařku, může se i Trnávka chlubit hned třemi spisovatelkami. Tituly jejich knížek nemají sice takovou publicitu jako bestseller "Největší Čech", ale zase se za svá díla nemusí stydět. A jak se všichni jmenují? Tak to už je úkol pro domácí AZ kvíz.
Ale opravdovou hrdost pociťuji nad skutečností, že se v tak malé vesnici našlo hned několik rodin, které otevřely svou náruč a své srdce opuštěným dětem. Nezištná láska a péče je největší dar, který člověk člověku m
64 fotek, 22.8.2015, 107 zobrazení
Počátky feudálního sídla v Holešově sahají až do středověku. Lze tak soudit ze záznamů z r. 1245, kde je zmíněn biskupský leník Hugo z Holešova, který patrně sídlil na holešovské tvrzi. Až do husitských válek se na tomto panství vystřídalo několik osob, pravděpodobně v příbuzenské posloupnosti. V době husitských válek byla tvrz zničena. Po husitských válkách dali Šternberkové vybudovat tvrz novou, ze které se v suterénu a přízemí dnešního zámku částečně dochovala její západní část, z níž je však patrno pouze několik detailů. Tvrz byla s největší pravděpodobností obehnána vodním příkopem.

V první polovině 16. století byla tvrz zvýšena o druhé patro. Z tohoto období se zřejmě dochovala půdorysná stopa, respektovaná pozdějšími přestavbami v jižní části zámku. O této pozdně gotické přestavbě však již nesvědčí žádné architektonické detaily. Do roku 1574 byla pozdně gotická tvrz přestavěna na renesanční zámek. Třicetiletá válka zapříčinila přelom ve stavební historii zámku, kdy na jejím konci po roce 1643 byl zámek Švédy vypleněn a vypálen. V takovém stavu jej r. 1651 koupil vlivný Jan hrabě z Rottalu, který si u vídeňského architekta Filiberta Lucheseho objednal jeho přestavbu.

Jan z Rottalu koupil celé holešovské panství, také lenní domy v Holešově, biskupské manství Kurovice a Třebětice 17. prosince 1650 a do zemských desek byl kup zapsán 13. dubna 1651. Holešovské panství si zvolil za své rodné sídlo. Z ruiny lobkovického zámku, vydrancovaného a vypáleného Švédy r. 1643 a 1645 si hodlal vybudovat honosné sídlo, které mělo reprezentovat jeho společenské i hmotné postavení v moravské zemi v hodnostech císařského tajného rady moravského tribunálu, správce všeho sirotčího jmění a nejvyššího zemského soudce na Moravě. Za veškerý majetek získaný tímto kupem zaplatil hrabě Rottal celkem 252 087 zlatých, 56 krejcarů a 1 denár. Podle návrhu Lucheseho byla zahájena radikální přestavba. Od roku 1655 byla na místě původního zámku budována v duchu raného baroka nová stavba. Hlavní práce byly pravděpodobně dokončeny před r. 1674, kdy již hrabě z Rottalu na zámku bydlel. Podle Lucheseho návrhu vznikla tradiční čtyřkřídlá kolem vnitřního dvora uzavřená dispozice s polygonními nárožními věžemi. K výzdobě interiérů piana nobile a výzdoby sala terreny povolal hrabě z Rottalu malíře Cavalliho, jehož práce v sale terreně byly pravděpodobně později přemalovány. Druhé patro zámku však zůstalo nedokončené, otevřené přímo do krovu. K zámku příslušela i okrasná zahrada se vzrostlými alejemi a oranžerií, ovocný sad a v něm kuchyňská zahrada.

Na raně barokní stavební akce navázal ve vrcholném a pozdním baroku další hrabě z Rottalu, František Antonín (1717 - 1762). Za jeho éry panoval na zámku čilý kulturní i stavební ruch. Ještě před rokem 1750 dal upravit interiéry ve druhém patře vstupního křídla, starší vstupy do místností nahradil enfiládou, nechal provést nástěnné figurální malby. Ve velkém slavnostním sále severního křídla nechal zřídit zámecké divadlo. Tradici divadelních, operních a hudebních produkcí obnovil ve druhé polovině 19. století Rudolf Eugen Wrbna (1846 - 1883). Později sál sloužil až do konce feudální éry jako zimní zahrada. Zámecká kaple s hodnotným oltářem se sochami sv. Jana Nepomuckého s sv. Jana Sarkandra pochází patrně z dílny sochaře Bohumíra Fritsche. Byla vybudována dodatečně Fr. A. Rottalem kolem poloviny 18. století vybouráním klenby mezi 1. a 2. patrem jižního křídla. Vnější podoba zámku se s několika změnami dochovala dodnes, pouze barevnost fasád byla odlišná, provedená ve světlých barvách, které celou rozsáhlou budovu opticky odlehčovaly. Přechod pozdního baroka v klasicismus ovlivnil jen úpravy interiérů druhého patra ve východním křídle, jehož pokoje byly taktéž propojeny enfiládou. Iluzivní malby v některých místnostech provedl bystřický malíř Jan Sviták. Na přelomu 18. a 19. století tím byly interiéry druhého patra konečně dohotoveny.

Poslední závažnější stavební změny spadají do období pozdního klasicismu, tj. do poloviny 19. století. V této době bylo zavedeno zahradní rameno vodního příkopu a v souvislosti s tímto faktem byly zvětšeny a zaklenuty okenní otvory sala terreny, byla vybudována nová dominanta vstupního průčelí se znakem Bruntálských z Wrbna, nových majitelů zámku, a změněna barevnost fasád. Další novodobé dílčí změny a zásahy v zámecké budově lze označit většinou za znehodnocující. Za zmínku stojí provedení secesních iluzivních maleb na stěnách některých místností druhého patra. V roce 1910 byl zámek postižen požárem, který poškodil střechu a snad místnosti ve druhém patře. Objekt byl provizorně zastřešen a poté byla vystavěna dosavadní mansardová střecha v předcházejícím tvaru. K zestátnění zámku došlo v roce 1948.

Holešovský zámek je volně stojící čtyřkřídlá dvoupatrová dvoutraktová budova s mansardovou střechou, která obestupuje obdélníkové nádvoří. Z nároží jsou vysunuty šestiboké věžice převyšující budovu o jedno patro. Zámek obklopuje hluboký vodní příkop překlenutý dvěma mosty. Z příkopu se zvedá šikmá podnož stavby ukončená masivním kamenným podvalkem.

Světnice v přízemí jsou zaklenuty valeně s různě uspořádanými výsečemi. V severním křídle u průjezdu do zahrady je umístěna sala terrena, zaklenutá neckovou klenbou s výsečemi. Na její ploše se nachází bohatá štuková výzdoba se zrcadly vyplněnými malovanými výjevy z Ovidiových Proměn, postavami bohyň a múz s individualizovanými rysy (snad náznakové portréty Rottalů). Ústřední kompozice představuje postavu řeckého boha Dia.

Z chodby v západním koutě nádvoří vede vstup na zalamované hlavní schodiště do patra (schodiště pro služebnictvo na protilehlé straně). Z něj je přístupný sál v severozápadním křídle budovy, zabírající také druhé patro. Stěny sálu člení meziokenní podložené pilastry, v horní části překryté poloplastickými hermovkami. Světnice v 1. patře mají neckové a valené klenby s výsečemi, plochu mnohých zdobí štukované rámy vymezující zrcadla s malovanými scénami z Proměn, výjevy z Trojské války a z řecké mytologie. Antická tématika se vyskytuje také ve 2. patře zámku na značně setřených malbách z 18. století. Výmalbu tzv. modrého salonu v zahradním křídle, jehož stěny pokrývá grisailová iluzivní architektura, signoval autor: John(ann) Switak Pinx(it) 1797 13. Juni.

Holešovský zámek představuje reprezentativní venkovské feudální sídlo mající kořeny ve středověku. Konstrukčně a hmotově byl zformován po polovině 17. století pod vlivem raného baroka. Svým rozsahem a slohovou čistotou dochovaných konstrukcí, dispozice i výzdoby interiérů se řadí mezi nejvýznamnější doklady rané barokní zámecké architektury v českých zemích.

Mezi přednosti zámku se řadí jeho dominantní poloha v zámeckém parku, uplatňující se částečně i v dálkových pohledech. Budova zámku pak upoutá uměřenou klasicizující tektonikou barokních fasád. Samotný park, který dobou svého vzniku koresponduje se vznikem raně barokního zámku, je jedním z nejvýznamnějších dokladů užití principů tvorby francouzských zahrad na Moravě.

Plošné a hmotové výměry:
zámek - obestavěný prostor 88 248 m3, park 130 000 m2 (asi 2 300 okrasných a 1000 ovocných stromů), obora 260 000 m2.

Majitelé a stavebníci

Nový holešovský pán Jan hrabě z Rottalu byl jedním z nejbohatších a nejmocnějších feudálů na Moravě. Roku 1650 byl jmenován pro mimořádné zásluhy císařským tajným radou, ale vlastnil i další vysoké tituly: vrchní válečný komisař, nejvyšší zemský sudí moravský i biskupského manského soudu, nejvyšší správce sirotčího jmění, předseda královského tribunálu a zemský hejtman moravský. Měl již za sebou kruté potlačení valašských rebelií a v duchu doby jednal tvrdě s poddaným lidem. Takže se mu dostalo přízviska "zlý Rottál". Údajně také zneužíval své funkce k obohacení. Jan Rottal udržoval nejužší styky s vídeňským dvorem a měl blízko k různým umělcům. Ve Vídni si vybral projektanta nového zámku, významného císařského architekta italského původu Filiberta Lucheseho, malíře H. Cavalliho i zdatné štukatéry. Přes problémy se stavbou v části nového zámku J. Rottal se svou druhou manželkou Annou Marií z Lobkovic již bydlel. Projevil se také jako úspěšný podnikatel a aby se mohl plně věnovat konsolidaci majetku, vzdal se r. 1655 většiny náročných funkcí. Některé dokončovací práce v interiérech prvního patra byly prováděny za jeho dědiců. Prvním byl jeho bratranec Jan Kryštof z Rottalu (1674 - 1699), který ustanovil svým dědicem syna Jana Zikmunda (1699 - 1717). Na raně barokní stavební akci navázal ve vrcholném a pozdním baroku jeho syn, umění milovný a vzdělaný feudál František Antonín hrabě z Rottalu (1717 - 1762). Dal upravit interiéry a také vystavěl kostely na Hostýně, v Bystřici p. H., Mysločovicích, založil v Holešově klášter trinitářů a přestavěl pro ně kostel sv. Anny. K farnímu kostelu v Holešově přistavěl Černou kapli, pod níž dal zbudovat rodinnou hrobku. Do svých služeb získal mnohé umělce: B. Fritsch, T. Šturm, O. Zahner, J. J. Schauberger, K. Palko aj. za F. A. Rottala panoval v zámku čilý hudební a divadelní ruch. S holešovskou zámeckou kapelou se asi stýkal i rodák F. X. Richter (1709 - 1789).

Roku 1814 nastupují sňatkem s dědičkou panství do Holešova Wrbnové - Eugen Wrbna (1846 - 1883). Jeho povoláním byl úřad vrchního císařského komořího a intendanta vídeňské dvorní opery. Obnovil dřívější hudební a divadelní tradici. Ten odkázal své panství synovci Rudolfu Kristianovi (1883 - 1925) z větve uherských hrabat Wrbnů. Tento znamenitý houslista měl velkou vášeň i v koních. Byl dvakrát ženat, poprvé s hraběnkou Choryňskou, podruhé s Elvírou, princeznou bavorskou z rodu Wittelsbachů. S ní měl syny Rudolfa a Alfonse a dceru Isabelu. Posledním majitelem panství byl Rudolf Vrbna. Za manželku pojal Barboru Wiedermannovou, která zámek i zdědila.
48 fotek, 25.8.2018, 98 zobrazení
rodáci  0 | rybza
153 fotek, 18.7.2015, 84 zobrazení
192 fotek, 27.6.2009, 223 zobrazení
54 fotek, srpen 2011 až prosinec 2012, 127 zobrazení
220 fotek, 30.5.2009, 170 zobrazení | oslavy
124 fotek, 31.5.2009, 111 zobrazení
250 fotek, 23.5.2015, 37 zobrazení

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.

Partneři

Visa Mastercard Maestro American Express Visa Electron