Hledání

12 092 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

coloraaa
Počasí: +17°C, slunečno, bezvětří.
I na Facebooku.
https://www.facebook.com/groups/T.O.Rosomak/
více  Zavřít popis alba 
  • 4.3.2017
  • 246 zobrazení
  • 6
fotim
Z Nové Vsi na rozhlednu v Českém Středohoří
více  Zavřít popis alba 
  • podzim 2008
  • 57 zobrazení
  • 0
tenjemuj
Procházka labským údolím až pod hrad Střekov, výstup na něho a střekovská vyhlídka s rozhlednou jsou místa, která jsme si chtěli opět zhlédnout. Počasí nádherné, jarní. Návrat k autu do Brné byl přes Vysoký Ostrý a pak už jen sestup kolem Výřích skal Průčelskou roklí dolů
více  Zavřít popis alba 
56 komentářů
  • 7.4.2018
  • 89 zobrazení
  • 11
otisdavis
Byl jsem pozván na setkání na Vysoký Ostrý - rozhledna nad Ústím nad Labem. Akci pořádal Přírodovědný klub Sever UL jako každoroční setkání v tuto dobu. Šel jsem tam sólo z Novosedlického nám. na Střekově, prudkým kopcem přes Novou Ves až nahoru po zelené TZ. Část skalních tam přespávala již od pátku a pokračovali až do neděle. Moc hezké setkání včetně manželek, dětí, vnoučat a psů. Občerstvení byla pěkná míchanice, špekáčky počínaje, přes pivo, víno až k ostrým nápojům, aby to souznělo s názvem vrcholku "Vysoký Ostrý". Když budou nohy sloužit, příští rok se zase zúčastním.
více  Zavřít popis alba 
116 komentářů
  • 20.4.2013
  • 134 zobrazení
  • 0
vojtak20
Dne 7.8.2011 jsem navštívil nově postavenou rozhlednu Ostrá horka v jižní části Soběšic na kopci Ostrá horka s nadmořskou výškou 405m. Rozhledna je 19m vysoká a na její vrchol vede 90 schodů.
více  Zavřít popis alba 
  • 7.8.2011
  • 35 zobrazení
  • 0
jirkaul
Nedělní ranní procházka na Vysoký Ostrý,odpolední bruslení na jezeře Chmelař v Úštěku,zastavení u Víťovo rozhledny u Náčkovic,úterní západ Slunce nad Krušnými horami..
více  Zavřít popis alba 
  • únor 2018
  • 322 zobrazení
  • 4
motobaworak
24.5.2015 Na Vysočině přestalo pršet až pozdě odpoledne,plánovaná vyjížďka padla,tak alespoň "dobít baterky"krátkým výletem na další rozhlednu v okolí...
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • 24.5.2015
  • 74 zobrazení
  • 1
laer
Trasa výletu: Střekov - Střekov hrad - Nová Ves - Vysoký Ostrý - Sedlo - Malečov - Němčí - Kukla - Pohoří - Esöva vyhlídka - Ski areál Malečov - Tašov - Čeřeniště - Varhošť - Sebuzín
Délka výletu: 24 km
Počasí: až na pár drobných dešťových přeháněk ucházející
Více k rozhledně: http://ustecky.denik.cz/zpravy_region/nova-rozhledna-vznikne-v-malecove-20140111.html
Kategorie: krajina
více  Zavřít popis alba 
  • 15.2.2014
  • 183 zobrazení
  • 0
kolostelecaci
SENDRAŽ - nejlepsi rozhledna siroko daleko ^^^
více  Zavřít popis alba 
  • 20.6.2010
  • 93 zobrazení
  • 0
takjo
Trasa: Sebuzín - modrá TZ - Kostelní sedlo - neznačeně - NS Hlinná-Kamýk - žlutá TZ - Hlinná - zelená TZ - Kundratice - sedlo pod Varhoštěm - žlutá TZ - Varhošť, rozhledna - sedlo pod Varhoštěm - modrá TZ - Pod Homolkou - červená TZ - Čeřeniště - Němčí - Trpasličí kameny - Sedlo - Pod Vysokým Ostrým - zelená TZ - Nová Ves - neznačeně - Horní Střekov
Délka výletu: 24 km
Převýšení: 951 m
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • 16.12.2017
  • 146 zobrazení
  • 1
tlachal
1. den: Přelouč - Jankovice - Semtěš - Podhořany - Ronov nad Doubravou - Třemošnice - Běstvina - Jeřišno - Maleč - Libice nad Doubavou - Chotěboř - Bílek - Sobínov - Ždírec nad Doubravou - Krucemburk - Hluboká - Radostín - Velké Dářko - Polnička (82,5 km; 1097 výšk. m.)

2. den: Polnička - Račín - Vepřová - Havlíčkova Borová - Žižkovo Pole - Žižkova mohyla - Přibyslav - Brzkov - Polná - Hrbov - Nížkov - rozhledna Rosička - Matějov - Matějovský rybník a rybník Babín - Ždár nad Sázavou - Polnička (68 km; 1008 výšk. m.)

3. den: Polnička - Ždár nad Sázavou - po ČTZ do Březí nad Oslavou - Ostrov nad Oslavou - Obyčtov - Ostrov nad Oslavou - Radostín nad Oslavou - Netín - Olší nad Oslavou - Mostiště - Velké Meziříčí - vlakem zpět do Ždáru nad Sázavou - Polnička (54 km; 508 výšk.m.)

4. den: Polnička - Ždár nad Sázavou - vlakem do Bystřice nad Pernštejnem - Karasín - sjezd k přehradě Vír - cyklostezkou podél přehrady k hrázi - Vír - Švařec - Štěpanov nad Svratkou - Ujčov - cyklostezkou podél Svratky do Nedvězí - hrad Pernštejn - Nedvězí - Černvír - Doubravník - Nedvězí - vlakem do Ždáru nad Sázavou - Polnička (62 km; 757 výšk. m.)

5. den: Polnička - Ždár nad Sázavou - vlakem do Nového Města na Moravě - hotel SKI a Harusův kopec - Maršovice - Medlov - Sykovec - Tři Studně - Fryšava pod Žákovou horou - Kadov - Krátká - Snéžné - Kuklík - Koníkov a Metodka - Kuklík - Kadov - Děvět skal - Herálec - Cikháj a Tisůvka - Světnov - Polnička (79 km; 1494 výšk.m.)

6. den: Polnička - Račín - Vepřová - Havlíčkova Borová - Slavětín - Oudolov - Jitkov - Chotěboř - Nová Ves u Chotěboře - Maleč - Jeřišno - Běstvina - Třemošnice - Ronov nad Doubravou - Podhořany - Semtěš - Jankovice - Přelouč (80 km; 736 výšk. m)

Celkově 425,5 km a nastoupáno 5600 výšk. m)
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2015
  • 135 zobrazení
  • 1
zvanecek
Souostroví Brijuni čítá patnáct ostrovů. Leží nedaleko Puly, ale nejrychleji se na ně dostanete z Fažany. Od římských dob zosobňuje luxus pro horní společenská patra. Běžnému člověku je dodnes obtížné se sem podívat. Když už se mu to nakrásně podaří, tak mu stejně místní správa dá najevo, že je tu nevítaný element.
Koncem 18. století koupil souostroví tehdejší rakouský magnát a ředitel Vítkovických železáren, pan Kuppelweiser, a proměnil ho v luxusní lázeňské letovisko pro evropskou honoraci. Ani jugoslávští komunisté nestáli o to, aby sem proudily lidové masy. V roce 1947 opanoval jeden z ostrovů sám Nejvyšší Soudruh Tito a nechal si tu vystavět letní prezidentskou rezidenci. Situaci moc kupodivu nezlepšil ani rok 1983, kdy bylo souostroví vyhlášeno chorvatským národním parkem. V současné době se noví investoři snaží na Velkém ostrově obnovit zašlou slávu Kuppelweiserova impéria. Restaurují původní hotely a opět chystají otevřít resort pro zámožnou evropskou klientelu. Pro potěchu boháčů zde byla založena zoologická zahrada, golfová hřiště a botanický park.
Že by běžní turisté opět ostrouhali? Už to tak vypadá, že jo. Aby po ostrově nikdo nekontrolovaně necoural, tak správa parku vymyslela řešení. Milé turisty naloží do malovláčku a proveze je po položené koleji. Samozřejmě, že pouze po malé části Velkého ostrova a je jistota, že se nikdo z vytyčené trasy neodchýlí ani o milimetr. Jak se ale vypořádat s malými jachtami, které by chtěli u ostrova zakotvit? Kotvení u Velkého ostrova je mimo přístav zakázané a poplatky v přístavu pekelně vysoké. Výletní a soukromé lodě přistávají pouze u Malého ostrova.
Před chvilkou jsme se s Tóri nalodili spolu s dalšími deseti pasažéry na malou výletní bárku ve Fažaně. V uctivé vzdálenosti jsme obkroužili opuštěné břehy Velkého ostrova. Za celou dobu plavby jsem neviděl na plážích živou duši. Sem tam nad koruny stromů vyčuhuje vojenská hláska nebo se nad pobřežními útesy tyčí maják. Poté jsme zamířili k Malému ostrovu, kde budeme moci na několik hodin vystoupit na břeh. Před vstupem nás jednotlivě evidují a odpočítávají. Musí být jistota, že kdo přijel, taky odjede. Že se tu večer nikdo nezapomene ani neukryje. Konspirativně přemýšlím, proč to dělají? Třeba soudruh Tito stále žije, oni ho tu vězní a pouštějí ho ven až za soumraku? Kráčím po přístavním molu a konspiruji dále. Maně si vybavuji scény z dvou kultovních filmů. "Ostrov doktora Moreaua" a "Jurský park". Proč právě tyto dva filmy? Především se odehrávaly na ostrovech, kde není běžný turista vítaným hostem. Po setmění se tam dějí věci a cesta zpět není samozřejmostí. Ponořen do těchto chmurných představ vstupuji na kamenný břeh Malého ostrova. "Ostrovy doktora Kuppelweisera aneb Bri-Jurský národní park", napadá mě parafráze názvů obou výše zmíněných filmů a lehce mě při tom zamrazí v zádech.
Poté se rozhlédnu kolem a užasnu. Jé, tady je krásně! Kolem Malého ostrova šplouchají tmavomodré vlny, nad hlavami poletuje několik racků, větřík příjemně povívá kolem, z blízké restaurace voní ryby, odněkud zahýká osel. Tady si teď budeme užívat tři krásné koupácké hodiny, než nás loď odveze zpět do bezpečí na pevninu :)
více  Zavřít popis alba 
130 komentářů
  • 14.7.2015
  • 386 zobrazení
  • 9
thomas211
FRANTIŠEK NEPIL BYL ČESKÝ SPISOVATEL
*10. února 1929 Hýskov – 8. září 1995 Praha
Po maturitě na obchodní akademii (1948) se stal propagačním referentem. V této době pracoval i jako textař. Od roku 1969 pracoval v redakci vysílání pro děti a mládež v Československém rozhlase. Dlouhá léta působil jako autor a osobitý vypravěč minifejetonů. Od roku 1972 byl spisovatelem na volné noze.
Děd je kopec na severozápadě města Beroun ve Středočeském kraji, mezi městem Beroun a vesnicí Zdejcina, místní částí Berouna. Jde o táhlý hřeben, který se táhne od východu k západu. Ve východní části kopce, kousek pod hřebenem a také nedaleko nad městem, ve výšce 340 m n. m., se nachází kaple sv. Panny Marie z 18. století. V její blízkosti je studánka s prý léčivou vodou. Ke kapličce vedla kdysi křížová cesta, která dnes již neexistuje. Nad kapličkou, kde začíná hřeben, ve výšce cca 400 m n. m. a 180 m nad náměstím Berouna, je malá část hřebenu holá, bezlesá, porostlá trávou. Zde jsou dnes postaveny vysílače – televizní vykrývač a vysílače mobilních operátorů. Z tohoto místa je krásný výhled na Beroun a okolí. Jinak je skoro celý hřeben kopce porostlý smíšeným lesem. Po hřebenu vede pohodlná turistická cesta lesem. Cesta je bez větších stoupání či klesání. V nejvyšším místě, na mírné vyvýšenině ve výšce 492 m n. m. (dříve se uvádělo 472 m n. m.) stojí rozhledna.

Rozhledna Děd je postavená z kamene a je vysoká 12 m. Byla vybudována koncem 19. století a je celoročně přístupná zdarma. Dnes je do značné míry zastíněna vzrostlými stromy a tak je výhled značně omezen. Dříve, když byly stromy menší, z ní prý bylo vidět třeba i horu Říp a za výjimečné viditelnosti dokonce prý i Alpy. Přístup k rozhledně je, kromě zmíněné cesty po hřebenu od Berouna, také z městské části Beroun-Zdejcina a od obce Zahořany. Pod jižní stranou kopce je město Beroun, jehož dominantu Děd tvoří. Na opačné straně Dědu, tedy pod severním svahem je Talichovo údolí – kde žil světoznámý dirigent Václav Talich. Z druhé strany tohoto malebného údolí je asi o 100 m nižší vrch Ostrý.

Geomorfologicky náleží do celku Křivoklátská vrchovina, podcelku Zbirožská vrchovina, okrsku Hudlická vrchovina a podokrsku Brdatky část Drabovská.
Kategorie: krajinapříroda
více  Zavřít popis alba 
  • 27.4.2013
  • 62 zobrazení
  • 0
ruleta
turistik říká: Ostrovské skály. Nacházejí se u obce Ostrov u státní hranice ČR a SRN. Přibližně 20 metrů vysoké skalní věže z tvrdého pískovce jsou přitažlivým terénem pro horolezce i turisty. Skalní městečko je přístupné z Ostrova a jeho jižní částí prochází červená turistické trasa, po které se dostanete kolem rozhledny Děčínský Sněžník až do Děčína, vzdáleného cca 15 km východně. Jihozápadně asi 1 km od Ostrovských skal leží soubor skal zvaný Volské kameny a odtud je to cca 1km na známé Tiské stěny (zpoplatněný vstup). Pokud Vám zbydou síly můžete pokračovat severiozápadně, kde ve vzdálenosti cca 1,5 km naleznete Rájecké stěny.
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 14.4.2012
  • 151 zobrazení
  • 0
tuzr
4. den desetidenního PUTOVÁNÍ ZA POZNÁNÍM VLASTI, organizovaném KČT Frenštát p.R. pro pěší a cykloturisty. Na trase bylo mnoho dalekých výhledů na České středohoří, Krušné hory, Dokeskou pahorkatinu a množství krásných roubenek. Z Litoměřic jsme vyjeli ostře na sever do kopců na Miřejovice, Hlinná, Kundratice, rozhlednu Varhošť 639 m, na Rýdeč, Tašov, Proboštov, Horní Zálezly, Byňov, Velké Březno s pivovarem, podél Labe na Malé Březno, Těchlovice, Přední Lhota a opět prudce do kopců kolem skály-hradu Vrabinec, Rychnov, Příbram, Verneřice, od Mukařova na Víťovu rozhlednu, Náčkovice, Dolní Šebířov, Klínky, Lovečkovice, kolem Levína, přes Dolní Vysoké, Habřinu, do města Úštěk. Prohlédli jsme si město s židovskou synagogou, hradby, náměstí se štítovými domy a podloubím, kostel sv.Petra a Pavla, Ptačí domky, zahlédli jsme jezero Chmelař a kalvárii Ostré s 3 kaplemi. Pak jsme jeli na na Zimoř, Trnobrany,Chobolice, Soběnice s vesnickou památkovou zónou, Dolní Nezly, Býčkovice, zámek Ploskovice s parkem a přes Maškovice, do Litoměřic.
více  Zavřít popis alba 
63 komentářů
  • 22.7.2013
  • 324 zobrazení
  • 0
vkcs
O tom, že se pustím do premiérového ročníku vrchařské koruny Českého středohoří, jsem měl od začátku jasno. Jako malý jsem trávíval své prázdniny nedaleko Peruce a Stradonic, a kopečky jako Hazmburk, Raná či Milešovka mi byly velice blízké.
Nicméně k první vyjížďce jsem se dostal až ve druhé polovině letošního srpna.

Vyjížďka č.1, 19.8.2018
První vrcholy jsem zdolal vlastně tak jakoby „náhodou“. Jejich dosažení bylo jakýmsi vedlejším produktem plánovaného cyklovýletu z Prahy do Loun. Začátek trasy byl pro mě rutinní, stezku z Prahy podél Vltavy přes Klecany, Řež, Kralupy, Nelahozeves, a po silnici pak dále přes Ouholice a Straškov téměř pod Říp jsem jel už tolikrát.. Rovina a nuda.. Dále jsem pokračoval po silnici přes Mšené lázně do Stradonic, a pak už směr Louny. V tomto městě jsem jednak navštívil pivovar Lounský žejdlík, samozřejmě místní náměstí, ochutnal jsem pramen Luna, ale především jsem zavítal k obřímu modelu jízdního kola u pivovaru Zichovec. No a co dál? Zde, po více než 100km jízdy začala vrchařská pasáž. Nejprve mě čekal výšlap na rozhlednu Červený vrch. Nízký a krátký, ale pekelně strmý úvod. Ale nic to nebylo oproti dalšímu kopci, Oblíku. Bylo něco po 14h, parné srpnové odpoledne, a já se začal sápat po klikaté cestičce na tento 509m vysoký vrchol. Dal mi pořádně zabrat, ale výhled byl dokonalý. Mimo jiné jsem pohlížel na nedalekou Ranou, následující cíl. A dostat se nahoru mi vzalo opět plno sil, ale odměnou byl opět překrásný výhled. První vrchol VKČS byl v kapse. Původně jsem měl v plánu zdolat i na Milou, ale to jsem vzdal, začínal jsem mít pořádnou krizi, ozývaly se nohy, které nebezpečně tuhly. V parném odpoledni mě spasila hospoda v Bělušicích, kde do mě prakticky na ex zahučel litr ledové Kofoly a nalil mi potřebnou energii do žil. Na Číčov jsem se tak dostal poměrně bez problémů, jen jsem nevěděl, s čím se vlastně vyfotit, vrcholová cedule žádná. Ale výhled opět pěkný. Druhý vrchol zdolán, a já si řekl že pro tento den toho bylo až až a začal jsem myslet na „navrátila“. Ale rozhodně jsem to neměl ještě kousek. Čekala mě cesta přes Lovosice a do Litoměřic, kde jsem si v místním minipivovaru Labuť chvíli odpočinul u výborného pivečka. A pak ještě asi 20km do Roudnice, kde jsem už sedl na vlak do Prahy. Byl to dlouhý den, na tachometru mi svítilo 180km…
Vzdálenost: 180km, převýšení: 2 291m, povinné vrcholy: 2 (Raná, Číčov), bonusové vrcholy: Červený vrch, Oblík

Následně jsem VKČS na delší dobu přerušil a věnoval se jiným cyklo výletům, v září jsem pak na 10 dní vyrazil do Jeseníků, kde jsem si vyjezdil i zdejší vrchařskou korunu. K té Středohořské jsem se vrátil po dlouhé odmlce až v poslední zářiový den..

Vyjížďka č.2, 30.9.2018
Září se v poslední den rozloučilo takřka letním počasím, takže jsem měl o to víc chuti konečně zas zdolat pár kopečků ve Středohoří. Pocitově tento den shledávám jako nejtěžší vyjížďku v rámci VKČS. Ráno jsem si dokonce přivstal na vlak natolik, že jsem už byl v 8h v Lovosicích a mohl jsem vyrážet. A úvod to byl hodně ostrý, od Labe se vyšvihnout na vrchol Lovoše. Trvalo mi to asi hodinu, většinu cesty na vrchol jsem kolo vedl. Ale výhled byl dokonalý, Lovoš je podle mě kopec s jedním z nejhezčích výhledů u nás. Mám ho i radši než ten z vyšší Milešovky. Bylo 9 ráno, sluníčko svítilo, a dole se v mlžném oparu probouzely Lovosice i polabská „placka“. Následně mě čekal stejně tak prudký sjezd, a v ranním lese jsem skoro zalitoval, že nemám dlouhé rukavice, celkem by se snesly. Kopcovitou krajinou mě čekal výšlap na zříceninu hradu Košťálov, opět s krásnými výhledy na okolní krajinu. A pak nadešel strašák, Solanská hora, jelikož na ní nevede žádná značená cesta a já se bál pátrání, abych hledáním vrcholu neztratil moc času. Ale nakonec s pomocí map v telefonu vše klaplo. Na vrcholu jsem si chvíli odpočinul a nad svačinou jsem se rozhlížel po okolí. A dalším cílem byla Hradišťanská louka. Cesta na ní se mi nijak zvláště nelíbila, ale samotné místo bylo jak z pohádky, téměř horská loučka s břízou uprostřed, a nikde nikdo, parádní relax. Čekal mě sjezd do Štěpánova, a v nadcházejících kopcích se začaly ozývat nohy, kterým se už nechtělo pokračovat. Nicméně dojel jsem do Milešova, a čekala mě královna Milešovka. Vyjel jsem kam se dalo, ale přiznám se, že většinu cesty jsem po červené značce kolo vedl. Na cestě i vrcholu byl provoz, plno lidu, někteří na mě nechápavě hleděli co tam dělám s kolem. Hlavně pak na vrcholu, někteří se mě ptali, jestli jsem to nahoru vyjel, případně jestli se chystám sjíždět dolů. V obou případech byla odpověď ne. Na vrcholu jsem pohlížel na nedaleký Lovoš, kterým jsem začínal ráno. Než jsem seběhl dolů z Milešovky, bylo 16h. Tudíž 8 hodin od ranního startu, a já měl najeto asi jen 45km. No ale jakých! Teď mě čekala svižnější silniční část, z Velemína přes Lovosice, Terezín, Roudnici nad Labem a do Kralup nad Vltavou. To abych alespoň něco najel. Tady jsem už ale sedl na vlak směr Praha.
Vzdálenost: 107km, převýšení: 2 485m, povinné vrcholy: 5 (Lovoš, Košťálov, Solanská hora, Hradišťanská louka, Milešovka)

A opět následovala několikatýdenní odmlka. Závěr října se blížil, a já si říkal, že to takhle téměř v polovině přece nevzdám. Klíčový byl víkend 20.-21.10.2018…

Vyjížďka č.3, 20.10.2018
Stejně jako u druhé vyjížďky, jsem i tento den nasedl na ranní vlak z Prahy a v 8h jsem už začal šlapat v Lovosicích do pedálů. Úvod byl zahřívací, po rovině podél Labe, asi 14km do Dolních Zálezlů. Ale zde se začalo hned dost prudce stoupat směr Moravany. Zahřívacím prvním bodem byla vyhlídka Skalky, moc pěkné místo, s výhledem na zákrutu řeky Labe. V údolí se akorát rozpouštěla ranní mlha. Pokračoval jsem přes Stebno a Milbohov, a dojel jsem až na Větruši nad Ústím nad Labem. Tady jsem byl poprvé, konečně, vždycky na ní jen koukám od řeky. Sjel jsem dolů do Ústí, a opět se kousek přiblížil po rovině po silnici, tentokrát do Neštěmic. Odtud mě čekalo další stoupání od řeky přes Ryjice na zříceninu hradu Blansko. Následující pasáž byla hodně nahoru a dolu, a vzala mi plno sil, takže na dalším vrcholu, Javorském vrchu, jsem usedl na lavičku, a snědl jsem svůj svačino oběd. Hezky už bylo vidět do Děčína, zdál se tak blízko, ovšem mě ještě na cestě čekalo několik kopcovitých překážek. Nejprve jsem sjel dolů do Jílového, a odtud mě čekal výšlap na Děčínský Sněžník. Ten jsem si opět zařadil jako bonus, ale podívat se sem jsem plánoval už tak dlouho, že jsem dnes prostě musel. A stálo to za to! Dole pod kopcem krásně žloutly listnaté lesy, letošní podzim je vážně dokonalý! Parádní byla také občerstvovna pod rozhlednou, vůbec jsem nepočítal, že by mohlo mít něco koncem října otevřeno. Chvíli jsem si sedl do tepla na dvě velké Kofoly a koukal do mapy co dál. Ze Sněžníku mě čekal snad 15km sjezd na Děčínské nábřeží, při němž jsem ztratil přes 550 výškových metrů. Ale brzo mě čekalo další stoupání, nejprve na rozhlednu Velký Chlum, na kterou teda vedla z Děčína po červené hodně mizerná cesta, a pak už po silnici přes Březiny a Dobrnou k rozhledně Sokolí vrch, která už ale měla zavřeno. Bylo krátce po 17h. Sjel jsem tedy do Děčína a vyběhl jsem ještě alespoň na Kvádrberk, a vychutnal si tu nádherný západ slunce. Za tmy jsem pak už jen dojel na vlakové nádraží a zamířil do Prahy.
Vzdálenost: 94km, převýšení: 2 661m, povinné vrcholy: 5 (Skalky, Blansko, Javorský vrch, Velký Chlum, Sokolí vrch), bonusové vrcholy: Děčínský Sněžník, Kvádrberk

Vyjížďka č.4, 21.10.2018
Hned druhý den ráno jsem se vlakem vydal pokračovat tam, kde jsem v sobotu skončil – tedy do Děčína. Dnes mě čekaly ty nejvzdálenější body od domova, především vyhlídka Češka. Ale od začátku. Ráno byla v Děčíně pěkná mlha, a pěkně dlouho jí trvalo, než se přes den rozplynula. Zamířil jsem nejprve do Benešova nad Ploučnicí, a odtud na Markvartice. Cesta na vrchol rozhledny Triangl byla trochu hledání, především v závěrečné části. Z vrcholu jsem si cestu zkrátil polem, a dokonce i přes kravský výběh, abych se dostal do Kerhartic. Odtud už jsem pokračoval po silnici, zato pořádně do kopce do Kamenického Šenova a na vyhlídku Češka. Zde jsem byl už letos v dubnu, byla totiž i jedním z vrcholů vrchařské koruny severu. Dnes jsem se tu příliš nezdržel a po vyfocení se jsem sjel zpět k Panské skále, kde jsem usedl na lavičku a dal si jídlo. Pak jsem pokračoval do Žandova, chvíli nahoru, chvíli dolu, ale pak už jen nahoru na rozhlednu Strážný vrch. Bohužel byla zrovna nepřístupná kvůli opravě. Po modré značce jsem přes Valkeřice vyšlápl na nedalekou rozhlednu Kohout, ta sice přístupná byla, ale zas je už poměrně obklopená vzrostlými stromy a není toho z ní moc vidět. Po silnici jsem pak pokračoval směrem na Verneřice a udělal jsem si dobrovolnou zajížďku k vysílači Buková hora, kde jsem se i porozhlédl z Humboldtovy vyhlídky. Nelitoval jsem. Po návratu do Verneřic mě čekal dnešní pátý vrchol, rozhledna Náčkovice, kde jsem dal rychlou odpolední sváču cca v 17h. A pak přišlo peklo, takový profil jsem absolutně nepředvídal. Úsek od rozhledny přes Homole u Panny, Proboštov, Horní Zálezly a Malečov, stále nahoru a dolu, ale takový krpály! Začínala být tma i zima, a nohy už toho měly hodně dost. Tahle pasáž mi vážně utkvěla v hlavě, krize. Z Malečova jsem se po zelené vydal na Vysoký Ostrý, ale fotil jsem se tu před 19h, za totální tmy, dole byly vidět jen světýlka rozsvíceného města Ústí nad Labem. Mrzelo mě to, musí to být určitě krásný výhled odtud, ale tak někdy příště. Čekal mě už jen strmý sešup za tmy do Ústí na nádraží, a vlakem šup do Prahy. Dle počtu vrcholů a převýšení nejnáročnější etapa.
Vzdálenost: 117km, převýšení: 2 872m, povinné vrcholy: 6 (Triangl, Češka, Strážný vrch, Kohout, Náčkovice, Vysoký Ostrý), bonusové vrcholy: Buková hora/Humboldtova vyhlídka

Vyjížďka č.5, 31.10.2018
Zbývaly mi poslední dva vrcholy koruny, Hradiště a Varhošť, oba poblíž Litoměřic, takže bylo fajn, že už mě nečekalo žádné velké přemisťování. Využil jsem nenadálého krásného počasí, vzal si den volna v práci, a rozhodl se korunu dorazit v poslední říjnový den. Vlakem jsem dojel z Prahy do Roudnice nad Labem, a odtud jsem krátce před 10h vyjížděl. Úvodních necelých 20km bylo na pohodu a kopírovalo po rovince tok Labe, ostatně tuhle část Labské stezky do Litoměřic znám moc dobře. Z Litoměřic mě ale čekal poměrně ostrý výšlap přes Mentaurov na vrchol Hradiště. Od tohoto vrcholku jsem moc nečekal, o to víc mě příjemně překvapil, protože výhled byl nádherný. Na Říp, Radobýl, Hazmburk, ale i Lovoš, Milešovku, a další kopečky. Bylo vtipné říkat si na tomhle jsem byl, na tom taky, … Po žluté jsem seběhl do obce Hlinná, a to už jsem mířil na poslední vrchol co mi zbýval, na Varhošť. Jen cesta na sedlo byla náročná, a pak ještě po žluté značce k rozhledně. Dnes mi to do kopce moc nejelo, nohy ztuhlé jak z kamene. Ale výhled z rozhledny byl parádní, překvapilo mě, že bylo vidět už i na Ústí nad Labem. Hotovo, pomyslel jsem si, 20 vrcholů zdoláno! Můj den ale ještě nekončil, bylo krásně, a tak jsem pokračoval ještě dál přes Kamýk na Kalvárii a vyhlídku Tři kříže, tam mě to teda také uchvátilo. A pak přes Žernoseky a Michalovice, a vyšlápl jsem si ještě na Radobýl, ten už znám z loňského září, takže jsem věděl na co se těšit. Z Radobýlu jsem sjel opět do Litoměřic, a díky posunu času mi zbývala už asi jen hodina a půl světla. Po stezce 2A jsem pokračoval přes Terezín do Roudnice, a odtud už za tmy po silnici přes Rovné, Ctiněves, Mlčechvosty, Ouholice, a Nelahozeves do Kralup na vlak do Prahy, tak jako při návratu u vyjížďky č.2.
Vzdálenost: 100km, převýšení: 1 654m, povinné vrcholy: 2 (Hradiště, Varhošť), bonusové vrcholy: Kalvárie/Tři kříže, Radobýl

Shrnuto, celkově jsem najel 598km a nastoupal téměř 12 000 výškových metrů. Tahle koruna hodně bolela, a můžu směle říct, že je obtížnostně srovnatelná s těmi horskými (které jsem letos absolvoval v Beskydech, Jeseníkách, nebo Jizerkách+Krkonoších). Kopce jsou ve Středohoří sice nevysoké, ale strmé, a vzhledem k okolní rovinaté krajině člověka hodně potrápí. Na druhé straně na prakticky každém z nich zůstanete okouzleni, jakým vás odmění výhledem.
V rámci letošního ročníku jsem poznal plno krásných nových míst, o kterých jsem dosud vůbec nevěděl, nebo na které jsem se chystal, a tohle mě alespoň rozhoupalo podívat se na ně. Kromě Lovoše, Milešovky a Češky jsem byl na zbývajících 17 vrcholech úplně poprvé. Byl to parádní souboj s kopcovitou přírodou a moc jsem si ho užil, ke všemu mě ve všech vyjížďkách provázelo krásné počasí. Jsem zvědavý, jaké vrcholy budou zařazeny v příštím ročníku, a moc se těším!
Přeji hodně zdaru,
s přátelským pozdravem

Petr Holička, Praha, 33let
více  Zavřít popis alba 
  • 17.11.2018
  • 81 zobrazení
  • 0
vkcs
O Vrchařských korunách jsem prvně slyšel někdy loni na podzim, kdy už bylo z mého pohledu pozdě se aktivně zapojit. Sám bydlím v Praze, tak byla jasná volba splnit si Pražskou vrchařskou korunu. A protože rodiče bydlí v severních Čechách, rozhodl jsem se, že v rámci dovolené absolvuji i Vrchařskou korunu Českého středohoří.

Plán byl vyrazit na lehko, zásoby mít sebou v dresu, případně nakoupit cestou. Dopředu jsem si vytipoval trasy a vrcholy, které by se daly objet za den - na začátku to byly tři trasy, ale čím víc jsem to zvažoval, tím víc tras přibývalo :) V sobotu jsem si jako předkrm dal pražské vrcholky a od neděle se jelo naostro.

Den 1 - neděle 19.8.
Na rozjezd plánovaná krátká a lehká etapa. Délku mi bohužel zhatil nejezdící přívoz ve Velkém Březně, náročnost samo České středohoří - takové rampy jsem opravdu nečekal :D Nakonec ale plán splněn a navštívil jsem Velký Chlum, Sokolí vrch, Javorský vrch a Blansko. Celkem 69 km a 1750 metrů převýšení.

Den 2 - pondělí 20.8.
Nakonec královská etapa co do délky i nastoupaných metrů. Ráno jsem vyjel rovnou od Labe směrem Lovečkovice. Když jsem po hodině stálého stoupání dorazil k první rozhledně, očekával jsem, že nic horšího mě už nečeká - omyl. Po dalších dvou rozhlednách následovalo stoupání po bývalé železnici - šest kilometrů rovnoměrného kopce, který se tváří jako rovina, ale ve skutečnosti je to jen jiná forma pekla :D Navšíveny Náčkovice, Strážný vrch, Kohout, Češka a Triangl. Celkem 109 km a 1920 metrů převýšení.

Den 3 - úterý 21.8.
Naplánovaný servis kola - zlobící kotoučovka na předním kole srovnána, vidlice nastavena na trvalé otevření a drobné seštelování. Původně v plánu byly i nějaké vrcholy, ale ráno jsem je přesunul na pátek a naordinoval si volný den :) Celkem 26 km a 290 metrů převýšení.

Den 4 - středa 22.8.
Hned ráno jsem musel využít naspořené síly a zasprintovat si do Ústí na vlak směr Břvany u Mostu. Tady byl znát rozdíl charakteru krajiny, když tu jsou spíš jednotlivé kopce než celá pohoří. V průběhu mi začal selhávat časový odhad - dojezd byl skoro o dvě hodiny později. Což se asi nedá svést na nucenou půlhodinovou přestávku pro nabití telefonu u Žernoseckého přívozu :D Navštívena Raná, Číčov, Hradišťanská louka, Solanská hora a Košťálov. I s ranní časovkou celkem 97 km a 1720 metrů převýšení.

Den 5 - čtvrtek 23.8.
Ten den se nohy vůbec nechtěly rozjet a navíc stoupání nad Větruši. Už jsem měl po první zastávce, když se mi v cestě objevilo stádo krav. Nedalo se nic dělat a hledala se alternativní cesta. Navštíveny Skalky, Milešovka a Lovoš. Celkem 86 km a 1810 metrů převýšení.

Den 6 - pátek 24.8.
Poslední den. Už jen tři poslední vrcholy. Ale i ty dokážou bolet. Každé stoupání bylo snad dvakrát delší a třikrát prudší než na mapě. Nakonec se i ty zvládly a na posledním vrcholu už byla jen úleva a radost :) Navštíveno Hradiště, Varhošť a Vysoký Ostrý. Celkem 57 km a 1230 metrů.

Sice celkově Everest nepadl, ale mám trochu podezření, že mi Strava v mobilu lehce podměřovala :) Každopádně moc děkuji za vypsání vrchařské koruny v tomto krásném kraji. Všechny vrcholy jsem až nahoru nedal, ale alespoň vím, kde pracovat pro příště. A co se týká srovnání s Pražskou vrchařskou korunou, tak v Českém středohoří je vše o dost blíž k sobě, ale kopce jsou mnohem ostřejší a terén náročnější.

Ještě jednou veliké díky pořadatelům a snad se někdy na kole potkáme osobně :)
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2018
  • 30 zobrazení
  • 0
7evulka
KVĚTNOVÁ ETAPA: LHOTA U OLEŠNICE - HORNÍ POŘÍČÍ 13,95 km
Ani v této etapě, která je 13,95 km dlouhá, si neužijme mnoho značených a bude potřebné se na ni připravit. Během cesty opustíme oblast Hornosvratecké vrchoviny a přesuneme se do oblasti přírodního parku „Okolí Křetínky“. Od startu u autobusové zastávky pokračujeme po silnici asi 500 m. V místě, kde se silnice dotkne Tresenský potok, přeběhneme mostík a budeme pokračovat kolem potoka. Po chvíli přejde cesta na druhou stranu údolí. Stále po kraji údolí míjíme vpravo PP Lhotské jalovce a stěny. Po chvíli se údolí zavře a my ještě asi 300 metrů budeme pokračovat proti proudu. Na druhém břehu potoka uvidíme cestu. Ti pozorní uvidí i lávku a přes ní budeme pokračovat. Po levé ruce potok, míjíme studánku Pod Tresným až narazíme na rozcestník Velké Tresné. Kousek dál po zelené se dostaneme k dalšímu rozcestníku Nad Lamberkem. Zde přetneme červenou značku a rovně po neznačené cestě budeme pokračovat kolem zámečku Lamberk až na silnici, vedoucí z Olešnice do Jimramova. Jen pro upřesnění. Zdislava, známá postava historie, nemá s tímto místem nic společného. Ale nacházíme se nejblíže místu, které se nazývá Trojmezí a stýkají se zde tři kraje: Jihomoravský, Pardubický a Vysočina. Nešlo jinak, takže odbočíme vpravo a nejlépe kolem silnice pokračujeme směr Olešnice. Po 150 m odbočíme po přeběhnutí silnice vlevo. Opět překonáme nyní už potůček Hodonínka a kolem motokrosu se napojíme na silnici vedoucí do Kněževsi odbočením vlevo. Pozor! U autobusové zastávky neodbočujte na rozcestí vlevo směr Trpín. Naše cesta je značena jako cyklotrasa 5086. V těchto místech se nám otevírají pěkné výhledy na vysočinu a Svojanovsko. Proběhneme Kněževes, na chvíli se napojíme na zelenou a stále po cyklotrase pokračujeme směr Jobova Lhota. Vesnička, o které málokdo ví, že vůbec existuje, natož, že patří do našeho okresu. Snad jen cyklisté a cykloturisté si dobře pamatují stoupání od Hutí. Na dolním konci u samostatné garáže odbočíme vpravo. Cesta nás vede ke hraně lesa. Po krátkém seběhu překonáme dva potůčky a hned za druhým se napojíme vpravo na cestu, která stoupá údolím. Vyběhneme z lesa a blížíme se k Veselce. Nad námi se objeví fotovoltaická elektrárna. V místě, kde stoupání na chvíli ustane, se napojíme na další cestu a odbočíme vpravo, až doběhneme na silnici. Odbočíme vlevo a hned ji opustíme. Pro ty, co si chtějí udělat krátkou odbočku, upozorňujeme, že mohou po silnici asi po 700 m dojít na rozhlednu Zelenkův kopec s pěknými výhledy. Budeme sbíhat do vesnice Veselka, na vidličce vlevo. Ještě se místní silnička ostře stáčí vpravo k vodní nádrži. Dále už budeme pokračovat po cestě, která kopíruje potůček, který z nádrže vytéká. Z lesa vyběhneme v Horním Poříčí. Ve vesnici stále z kopce až doběhneme na hlavní silnici. Zde odbočíme vlevo. Asi po 200 m na křižovatce místních cest je vpravo kříž a to je cíl květnové etapy.

Souřadnice: start: 49.5429161N, 16.3909714E
cíl: 49.5888106N, 16.4758097E

Pro Ty, kteří na cestě nechtějí být sami, je stanoven termín společného startu ze Lhoty u Olešnice na neděli 22.5.2016 v 10:30 hodin.

Uvádíme jednu z možností jak se dostat na start a pak domů:
vlakem do Skalice odtud autobus Skalice: 8:55 - Lhota: 10:11hoda zpět Horní Poříčí 13:19 - Letovice 13:49 hod dále vlakem.
Další autobus do Letovic jede z Horního Poříčí v 15:19 hodin a pak „Brňák“ v 18:22 hod. (přes Letovice a Černou Ho
Dnešní trasa Kolem okresu Blansko vedla z Lhoty u Olešnice přes Lamberk, Kněževes, Jobovu Lhotu, Veselku do Horního Poříčí. Velké poděkování Oldovi, že tuto akci vymyslel. Zapadlé vesničky na konci okresu nás všechny okouzlily. Umocnilo to krásné počasí a dobrá parta lidí, která se sešla na startu. Už se těšíme na další etapu. Zakončení z Horního Poříčí autobusem do Letovic-Cukrárna-pak Sebranice- obídek a pivko-zasloužené. Krásný den.
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2016
  • 67 zobrazení
  • 0
trampskalaci
Vstávám v 6:30 a brácha ještě spí. Umývám nádobí a jdu rozdělat oheň. Je ještě žhavý po večeru, tak na roštu dělám párky. Oproti včerejšku je tu opravdu zima. Po ránu jen 7°C. Možná to dělá výškový rozdíl. Dnes spíme ve výšce 600 m n. m. a včera to bylo jen 250 m n. m. Možná i to, že jsme severněji a nedaleko Crater Laku, který má až 2400 m n. m. Každopádně nám zmizel chleba beze stopy. Odjíždíme v 8 ráno. Z kempu Joseph Steward je to jen 45 mil na Crater Lake. Zastavujeme u typický starý čerpací stanice. Starý stojan a obchůdek, kde najdu pomalu všechno, jak jsem psal v našem třetím dni. Jsem před bránou národního parku a zde stojí taková malá buňka. V Redwoodu jsme tímto neprojeli. Zde se platí vstupné. Tomuhle jsme se již pak nikde nevyhnuli. Zde se platí vstupné do parku 10$ za osobu nebo 20$ za auto na týden. Ale ceny byli jak kde. Ještě je možnost si koupit roční vlezný America the Beautiful – Annual Pass, tedy Annual Pass který vyjde na 80$ a je vždy spolu s ním u téhle buňky vždy předkládat i cestovní pas. O aktuálnosti ceny pasu můžete na webových stránkách National Park Service www.nps.gov/planyourvisit/passes.htm Zde Martin zakoupil roční pass. Vjíždíme tedy do Národního parku, který leží vysoko v pohoří Cascade Range. Zastavujeme u návštěvnického centra, kde nakupujeme suvenýry a je zde malá pošta, tak nakupujeme i poštovní známky do Evropy. Poštovní známky se nechají koupit pouze na poště za 1,15$a nebo potom na místech označený poštou – Post Office, ale zde můžete čekat příplatek. Nás na takovémhle místě vyšli na 1,30$. Každopádně je lepší se ptát a třeba se usměje štěstí. Jedeme dál a stoupáme do výšky 2164 m n. m. do Rim Village. Ta se nachází na jihozápadním okraji kaldery. Vesnička je tak hlavní oblastí pro turistické služby. Rim Village vznikala v letech 1927 – 1932 a to tím, že se vytvořili první silnice sem a stavěli se budovy v rustikálním stylu, které jsou zde do dnes. Zima zde trvá 8 měsíců v roce a v průměru zde napadne 13,5 metru sněhu. Přičemž přístup do vesnice je celoroční. Impozantní stavbou je Crater Lake Lodge, která leží na východním konci Rim Village, kde jsme nechávali auto a opravdu stojí za prohlídku! Jedná se o první postavenou budovu v letech 1909 – 1915 následně rozšířenou v roce 1922. V 90. letech minulého století došlo k rekonstrukci a dodnes má tak nádech z 20. let minulého století. Před 400 000 lety, kdy opakované erupce a vyvěrající láva se hromadila a dala vzniknout hoře Mazama 3658 m n.m. Crater Lake vzniknul před 7700 lety, kdy hora Mazama vybouchla a vytvořila tak kráter. S následkem dalších let, kdy byla komora po magmatu vyprázdněná, tak pod tíhou vody, prachu a plynů se kaldera propadla do dnešní podoby. Kaldera byla po tisíciletí naplňována dešťovou vodou a dala tak vzniknout jezeru. Během plnění vodou vznikal i ostrov Wizard, který vyčnívá nad hladinu jezera. Nejedná se o vyhaslou sopku, tak se jednoho dne může stát, že se hora probudí k životu. Faktem je, že voda v jezeře nezamrzá. Jelikož kráter nemá žádný přítok, tak vodu čerpá ze z odtávajícího sněhu a dešťů. Průměrná hloubka jezera 350 metrů a v nejhlubším místě dosahuje 594 metrů, což z něj činí nejhlubší jezero na území USA. Potom 2. Nejhlubší jezero v severní americe a 9. Nejhlubší jezero na světě. Již v roce 1853 bylo jezero nalezeno třemi zlatokopy a pojmenováno Deep Blue Lake, ale díky vysoké nadmořské výšce byl tento nález zapomenut. Až v roce 1885 jej poprvé navštívil William Gladstone Steel přezdívaný Otec Crater Lake. Který se zasloužil o jedinečnosti jezera a prosazováním jeho ochrany, což se mu povedlo, kdy v roce 1902 president T. Roosevelt podepsal a tím prohlásil Crater Lake šestým národním parkem v USA. Vycházíme z parkoviště na Garfield Peak 2455 m n. m. Už odsud je parádní výhled na jezero a ostrov Wizard. Cesta je dlouhá necelé 3km, ale s převýšením přes 300 metrů je to středně náročná cesta, která trvá přes hodinu. Stoupáme po kaldeře a máme tak jezero neustále po levé straně. A na pravé straně mám výhled na pohoří Cascade Range. Též vidím úplně dolů odkud jsme přijeli a musím říct, že jsme opravdu vysoko. Poprvé se shledáváme s čipmánkama. Jsou to opravdu roztomilé veverky, ale koušou. I když máme počasí parádní, tak v téhle výšce se nedá říct, že by bylo úplně teplo. Dostáváme se tak nahoru a zde je opravdu parádní výhled na celý Crater Lake a vychutnat si jeho délku 9,7km a šíři 8km s rozlohou 53km2. Zde jsme se setkali se dvouma němcema. Což se ukázalo, jako normální jev. S asiatama jsou nečastějším národem, které jsme potkávali. Při sestupu jsem se potkal s jednou američankou a ani jeden z nás nevěděl, jak se vyhneme na cestě a dělali jsme tak stejné pohyby a ona rozesmátým hlasem jestli si nezatancujeme. Jejich optimismus a hůmor se mi líbí, ale o americkém lidu napíšu v 9. dni naší cesty. Dolů jsem sešel za 45 minut. Odsud přejíždíme na druhou vyhlídku The Watchman. Která je naproti ostrovu Wizard. Přijíždíme na parkoviště ve výšce 2300 m n. m. a jdeme na horu The Watchman 2442 m n. m. Délka trasy nahoru je necelých 1,5km. Obchází se kopec ze zadu, takže tu krásu opravdu člověk může spatřit až na poslední chvíli a to na samém vrcholu kde trasa končí vedle historické požární rozhledně postavené v roce 1932. Stoupání je zde stejně strmé jako na Garfield Peaku. Odsud mi přijde pohled na jezero snad ještě lepší než z Garfield Peaku. Jezero jak na dlani a uprostřed mám najednou Wizard Island. Výhoda Crater Laku je, že není ještě tak známý veřejnosti, tak zde nepotkáte tolik turistů, jako na jiných vyhlášených místech. Odsud odjíždíme na sever. Poprvé poznávám, jak vypadá skutečný silniční klín. Což je, že vidím před rovnou silnici a nevidím na její konec. Jedeme krajem plného lesa. Je to neuvěřitelné. Vidím i pozůstatek lávy po vybuchlé sopce. Hodně se zamýšlím nad krajinou, kterou projíždím. Nad americkým lesním hospodářstvím. To co tu vidím u nás není. Jako by to tu bylo všechno vedený formou pralesa a samoobnovy. Protože to co vidím, jsou popadané stromy, staré několik desetiletí a není vidět, žádná snaha o tom, tyto padlé stromy těžit. A je tohle vidět na nepředstavitelné ploše lesa. Stejně tak vidím, jak zde trpí na požáry. Cestou vidím neskutečné množství zhořelého lesa. U nás by toto bylo označováno za národní katastrofu, ale tady to berou asi jako normální proces. O to víc mě překvapuje, jak je požár pro les prospěšný. Obnova je až neuvěřitelná. Sice nevím, jak rychlá, ale opravdu neuvěřitelná. Mezi stojícími ohořelými pahýly je najednou hustý mladý les. Nikdy jsem si nevšiml, že by zde trpěli na kůrovce. To kolikrát vede k myšlenkám, jak ochránit naše chráněné území. V USA vypadá, že i požáry jsou pro lesy prospěšné. Teď už se dostáváme k přehradě Detroit Lake. Zde je vidět, jak jsou léta suchá. Protože přehrada není plná a jsou vidět pařezy poražených stromů, když se přehrada stavila v roce 1953. Opravdu je vidět velký úbytek vody. Voda z Detroit Laku slouží pro hlavní město Salem a též jako zavlažovací v okolí. Proto je úbytek vody, tak markantní. Zde u přehrady se nachází stejnojmenný kemp, kde náš dnešní den končí. Kemp je plný, protože američanům začíná víkend.
více  Zavřít popis alba 
  • září 2016
  • 88 zobrazení
  • 1
foticz
více  Zavřít popis alba 
  • únor až duben 2017
  • 35 zobrazení
  • 1
foticz
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • duben až listopad 2017
  • 37 zobrazení
  • 5
foticz
více  Zavřít popis alba 
8 komentářů
  • 6.4.2013
  • 54 zobrazení
  • 3
reklama