Hledání: Setkání 10.9.2016, 2

Pro dotaz Setkání 10.9.2016, 2 jsme našli 1 362 výsledků.
AKCE -35 % s kódem
Sleva 35 %
Využijte slevu
na naše fotodárky.
Kód: OnaDnes2020
OnaDnes2020
bele
ALB 286 - NASTAL ČAS NA ZMĚNU – VELKÝ VÝPRODEJ LEGRACE NA LÉTO :-D :-D :-D
POZOR - ČTĚTE NEJDŘÍV KOMENTÁŘ

Začíná doba květnových dnů, dovolených a dlouhých dnů v přírodě mimo počítač a možná i delší pobyt mimo Rajče. Než se tak stane, nabízím 3 okruhy pro uvolnění smíchových svalů , kde vítězí každý účastník, některý dokonce i vícekrát :-)

Všechny okruhy jsou značeny jako první, aby se to lépe pamatovalo :-) (Přání ichty)

1. OKRUH - VELKÁ RAJČATOVÁ SOUTĚŽ :-D :-D :-D
Kočka COCO uvádí 31 soutěžních příběhů kočiček s testem znalostí. Test je o ceny a vyhrává každý – Vyhodnocení soutěže a výhry jsou na posledním obrázku :-)

PŘÍBĚHY KOČIČEK
Psychiatři říkají, že KAŽDÁ ČTVRTÁ osoba má nějakou mentální poruchu. Takže pokud jste se třemi přáteli a nepozorujete nic zvláštního, tak ten blbec jste Vy

ZÁVĚR: choďte do společnosti maximálně tří lidí
Kočičky s naším psychiatrem nekamarádí a jsou schválně ošklivé, aby vám jich nebylo líto

1. OKRUH - VELKÁ RAJČATOVÁ LOUPEŽ :-D :-D :-D
Je čas na změnu v dějinách Rajčete vytvořením nejvyššího počtu komentářů u jednoho alba. Zatím je maximum 4.260 komentářů a věřím, že se to dá při dobré vůli změnit.

MOTIVACE a CENA
Každý komentář (POST) v pořadí 500 – 1.000 – 1.500 – 2.000 – 2.500 – 3.000 – 3.500 – 4.000 – 4.500 a každých dalších 500 je veden jako POST DRŽITELE, který vyhrává CENU, která mu bude přiznána a bude zveřejněna v tomto albu s věnováním.

PODMÍNKA je vzhledem k administrativní náročnosti, že si každý Držitel POSTU toto své pořadí hlídá a oznamuje mi to v komentáři u obrázku BELPOINT

POZN.: 1 - V případě získání více POSTŮ jedním držitelem se tento držitel stává jedno až více významným, a tomu bude odpovídat i přiznané a zveřejněné ocenění

POZN.: 2 – Nebudeme malicherní, když se to nepovede, ale věřím, že to společně dokážeme

1. OKRUH – SOUTĚŽ O NEJ KOMENT :-D :-D :-D
31 příběhů kočiček je námětem pro 31 nejlepších doplňujících komentářů, kde vyhodnocení a ocenění bude provedeno na samostatném albu, které bude zpracováno po letní sezoně jako BONUS ÚČASTNÍKŮM VELKÉ RAJČATOVÉ SOUTĚŽE

BELPOINT :-D :-D :-D
Asi nejen já vnímám zmatky a nepřesnosti v příslušnosti k tzv. BELEKLUBU.
Z tohoto důvodu je utvořeno okénko BELPOINT, kde se
1) hlásí držitel POSTU z Velké rajčatové loupeže
2) přihlašuje se přihlášený zájemce o členství v klubu jednoslovným komentem „ČLEN“
3) možné místo pro oznamování akcí klubu jeho členům v budoucnosti, jako například termín případného podzimního setkání apod.
4) místo diskuse, osobních zpráv a dalších dnes neupřesněných potřeb :-)
více  Zavřít popis alba 
11 466 komentářů
  • květen 2007 až únor 2014
  • 21 700 zobrazení
martoska
Po dlouhém zvažování všech pro a proti jsem se nakonec rozhodla jít za svým snem i letos... Opět ve čtyřech jsme podnikli sólo cestu tentokrát napříč Botswanou, Zimbabwe a Namíbii. Přílet i odlet jsme měli z Johannesburgu v JAR. Auto jsme si půjčili stejné jako loni a ujeli neuvěřitelných 9.259km. Letos nás přivítalo velmi příznivé počasí a dá se říct, že až na 2-3 noci, kdy jsem pro neskutečnou zimu téměř oka nezamhouřila, jsme měli počasí pohádkové. Přes den 35° vedra, v noci příjemných 20°C (až na jednu 27°C výjimku).
Tohle album je věnováno Namibii. Další nádherná země, plná vlídných, usměvavých a krásných lidí. Žije zde hodně různých afrických kmenů, mnozí z nich stále svým "primitivním" životem, i když i k těm se již dostaly moderní vymoženosti. I tak pro mne osobní setkání s nimi byl nepopsatelným zážitkem. Překrásná příroda, která se stále mění a pořád je cestou na co koukat. I zde žije nepřeberné množství zvířat, která je možno vidět i mimo NP. Navštívili jsme toho hodně. Od Caprivi výběžku, přes Epupa Falls na hranicích s Angolou, až po termální lázně v Ai-Ais, kde jsme si dopřáli relax před odjezdem zpět do JAR. Mj. jsme zde zažili nejteplejší noc (Epupa Falls), kdy v noci bylo asi 27° a nedalo se v tom ani spát a nejchladnější noc (Keetmanshoop), kdy byly snad 3° a pro velkou zimu jsem také oka nezamhouřila :) Časový postun oproti ČR -1 hod.
Navštívili / viděli jsme: africký kmen Sanů (Křováci) u Tsumkwe, Hoba meteorit u Grootfonteinu (kde jsme měli náš první a zároveň i poslední defekt), NP Etosha, africký kmen Himba u Kamanjabu, Opuwo (zde se mísí několik místních kmenů), Epupa Falls na hranicích s Angolou, skalní malby a skalní varhany u Twyfelfontein, zkamenělý les u Khorixasu, Cape Cross (největší lachtaní kolonie v Africe), Spitzkoppe, pobřeží Atlantiku u Swakopmundu, kolonii plameňáků a dunu 7 u Walvis Bay, namibijskou poušť Namib (Sossusvlei, Deadvlei, Hiddenvlei, duna 45 a Sesriem kaňon), Lüderitz, město duchů v Kolmanskopu, les aloí rozsochatých u Keetmanshoopu, Fish River Canyon (2. největší kaňon na světě) v Hobas a termální lázně v Ai-Ais.
Datum: 26. 6. - 16. 7. 2015
více  Zavřít popis alba 
5 komentářů
  • červenec 2015
  • 11 150 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
ondrejhavelka
Při delších cestách do výrazně odlišných kultur cestovatele nemine jev, kterému se říká „kulturní šok“. Probíhá v několika fázích a poutník s ním zažije euforii, ale i dezorientaci a odpor ke všemu kolem sebe. Zvládnutí kulturního šoku je přitom jedním z nezbytných předpokladů, jak si cestu užít a nechat se poznávanou kulturou obohatit nebo přímo „přepodstatnit“. Kulturních šoků jsem zažil mnoho a ne všechny jsem zvládl dokonce. Ten nejtěžší mě čekal při návratu do Čech po dvou letech pobytu v afrických a arabských kulturách: bývá označován jako zpětný kulturní šok.

Nadšení, frustrace a únik nebo přizpůsobení

Kulturní antropologové popisují čtyři základní fáze kulturního šoku: nadšení, frustraci, obrat a přizpůsobení, ovšem každý prožívá kulturní šok jinak a jednotlivé fáze se mohou významně lišit. Většinou se vystřídají tři elementární fáze, přičemž třetí má dvě rozdílné podoby: 1. nadšení, 2. odpor a 3. únik nebo naopak přizpůsobení. Ne každý si vychutná kulturní šok do konce a mnoho lidí prostě ve fázi odporu vůči jiné kultuře volí co nejrychlejší návrat domů, což je ale škoda, protože teprve po projití všech fází kulturního šoku začne cestovatel opravdu poznávat odlišnou kulturu a učit se. Setkal jsem se i s cestovateli, kteří cítili nejprve odpor, poté se částečně přizpůsobili a teprve po několika měsících se objevilo opojné nadšení. Jiným se zase vícekrát za sebou vystřídalo nadšení s odporem, aniž by se dostavilo přijetí cizí kultury; jinými slovy, stále s kulturou vnitřně bojovali a to tak neúnavně, že nedošlo k proměně cestovatele cizí kulturou.
První fáze, tedy fáze nadšení, obvykle přichází bezprostředně po kontaktu s cizí kulturou – čím je nová kultura odlišnější, tím výraznější bývá vyvolané nadšení. Cestovatel bývá v této fázi nadšen (z jeho pohledu) zvláštními zvyky, chováním lidí, otevřenými náboženskými projevy, neznámým jazykem nebo velmi odlišnou hudbou. Intenzitu první fáze prohlubuje také odlišné podnebí, často velmi rozdílná teplota vzduchu a také jiná strava. Po několika týdnech, maximálně několika měsících jsou to však tytéž skutečnosti, které cestovatele přivedou k frustraci; tytéž jevy, které původně vyvolaly nadšení, ve druhé fázi způsobí silný odpor k nové kultuře, postoj odmítnutí a někdy dokonce odsouzení jiné kultury posuzované obvykle měřítky naší domácí kultury, kterou automaticky považujeme za směrodatnou neboli „tu správnou“.

První fáze na Madagaskaru

Svůj první kulturní šok jsem zažil při své první cestě mimo Evropu – tehdy jsem cestoval na Madagaskar. Bylo mi osmnáct let a neměl jsem absolutně žádné zkušenosti. Na Madagaskaru jsem ovšem pobyl pouze měsíc, takže jsem zakusil jen omamnou první fázi, tedy čtyři krásné týdny naprostého nadšení z odlišné kultury. Připadalo mi skvělé, že na silnicích neexistují žádná pravidla silničního provozu, že lidé spí v roztrhaných hadrech na zemi, že na výpadovce za městem stojí parta vojáků s lékaři a nutí každého projíždějícího spolknout hrst léků kvůli epidemii cholery, že cestou na pobřeží řidič pětkrát spravoval kolo a třikrát měnil svíčky, že bosí černoši táhnou rikši naložené obutými černochy, že se na nás řítí cyklón, že nikomu nerozumím a mám průjem z polévky, jejíž obsah nikdy neprozradím. Z Madagaskaru jsem odletěl dříve, než jsem stihl zakusit druhou fázi kulturního šoku.

Druhá fáze v Indii

To se mi poštěstilo hned na další cestě, kdy jsme s kamarádem cestovali stopem přes biblické kraje Středního východu do Indie. Fáze nadšení nám vydržela celé dva měsíce. Cesta po zemi do Indie a Indie samotná nás naprosto okouzlila. Milovali jsme stopování pestrobarevných, nákladem přeložených náklaďáků v Íránu a v Pákistánu, jezdících jen o málo rychleji než je rychlost chůze stoletého Inda ve sněhově bílém hábitu, kráčejícího na svůj oblíbený přeslazený čaj s mlékem. Milovali jsme hlučná arabská tržiště překřikující se s mueziny ve vysokých minaretech mešit. Milovali jsme nepopsatelně pálivé pouliční jídlo (i osolený meloun s chilli nebo osolený čaj s mlékem a chilli), po kterém jsme obvykle okamžitě stahovali kalhoty, protože pomsta je v Asii nezvykle rychlá, často doprovázená krátkodobou horečkou. O něco méně jsme ale milovali absenci toalet v Indii, a když jsme zasedli do řady roztomile se tvářících vyměšujících, neradi jsme přijímali fakt, že na Indy se při tom nikdo nedíval, ale na nás ano a ještě to mnozí zaujatě komentovali; přitom výsledek našeho počínání byl, nezávisle na barvě pleti, totožný. Milovali jsme ukřičenou hudbu, která útočila ze všech stran a výškou hlasu zpěvaček pronikala až do kostí. Milovali jsme všudypřítomné barvy, hubené řidiče rikš a tlusté bráhmany, svaté muže (hinduistické sádhu) kouřící velmi silné konopí a překrásné ženy v barevných sárích. Milovali jsme Asii a zejména Indii v její odlišnosti.
Jenže po dvou měsících nadšení se vše obrátilo. Dlouhodobé průjmy nás fyzicky vyčerpaly. Začalo nám vadit, že jídlo tolik pálí. Začalo nám vadit, že si nemůžeme v soukromí dojít na záchod. Ukřičená hudba nám začala být nesnesitelná, pomalu jedoucí náklaďáky nudné, náboženské projevy lidí nepochopitelné, žebráci nesnesitelní, vedro úmorné a do toho všeho jsme skončili v nemocnici s jakousi infekcí, která nás dostala až na samé dno. Navíc nás z nemocnice nechtěli pustit, protože – jak jsme brzy zjistili –, získávali za každý den naší hospitalizace zajímavé peníze a chtěli pochopitelně co nejvíce. Nakonec jsme si po deseti dnech museli vytrhnout kapačky ze žil a v noci z nemocnice utéct jako zločinci. Celá Indie na nás pomyslně padla a začala nám připadat odporná, nepochopitelná, přebarvená. Hledali jsme umění, mystiku, krásu a našli jsme blikající kýč, který vzhlíží k euro-americké kultuře a svým pokusem o její napodobování ji spíše velmi výstižně karikuje.
Najednou jsme si začali uvědomovat skutečnou podobu toho, co se nám zdálo okouzlující, a jako bychom vystřízlivěli probuzeni do těžké kocoviny. Nesnesitelná tíha přebarvené, převoněné, překřičené, překořeněné Indie. Druhá fáze kulturního šoku se dostavila v plné síle. Po dvou týdnech boje s druhou fází jsme totálně vyčerpaní zvolili únik, tedy návrat domů. Jenže hned několik dní po návratu jsme toho litovali.

Třetí fáze, zlom a hlubší smysl

Na své další Cestě stopem po Indii (tentokrát jsem cestoval sám) se mi podařilo druhou fázi překonat a teprve potom jsem se konečně nechával pozvolna měnit. Nasytil jsem se Indií a nechával se pomalu, střízlivě, v klidu a dobrovolně „přepodstatňovat“. Teprve tehdy jsem se začal opravdu učit, odkrývat hlubší roviny jiné kultury, které nejsou na první pohled vidět pod palbou povrchních přebarvených vjemů. Indie se konečně dostala do mého nitra a otevřela mi zcela nový horizont vnímání světa. Najednou jsem znal dvě odlišné kultury, a byl tak schopen dívat se na svět z různých kulturně podmíněných úhlů. Byl to osvobozující pocit.
Když tedy cestovatel překoná druhou fázi, dostaví se odměna a cesta dostane nový (hlubší) smysl. Cesta začne odhalovat život. Cestovatel zakouší totéž, co doposud, ale už z toho není ani euforicky nadšen, ani k tomu necítí odpor a nechuť. Prostě vše přijme tak, jak to ve skutečnosti je a začne pomalu vnímat okolní svět skrze program dané kultury. To, co mu dříve připadalo nechutné (třeba, že krásná dívka obědvající vedle vás si velmi objemně odplivne hned vedle vašeho talíře), najednou působí normálně a naopak to, co bylo normální (vysmrkat se do kapesníku a dát si jej do kapsy), je najednou nechutné – obsah přece patří kamkoli (na zem, na stůl, na lavičku, na sedačku v autobuse), jen ne do kapsy.
Ne všechny odlišnosti ale působí frustraci – například ženská nahota, běžná u některých afrických etnik, ve mně budila pouze libé pocity. Ani po mnoha měsících vizuálního studia černých ňader se nedostavila žádná frustrace a už vůbec ne odpor. Pravdou ale je, že mužská nahota, která sice není tak běžná jako ta ženská, ale cestovatel se s ní v Africe nejednou setká, ve mně frustraci vzbudila. To však nebyl kulturní šok, ale spíše překvapení, po kterém jsem cítil jistou nedostatečnost. Až ve vietnamské sauně na další cestě jsem znovu získal ztracené sebevědomí. Normální délka je zavádějící pojem – svět je barevný a různý.

Všechny fáze kulturního šoku v Africe

Jak už jsem zmínil, celou procedurou kulturního šoku jsem hned dvakrát prošel v Africe. Prvním kulturním šokem jsme s přítelkyní (dnes manželkou) prošli v subsaharské Africe, kde jsme pobývali rok. Stopem a pěšky jsme pomalu cestovali okolo celého černého kontinentu a postupně se střetávali s mnoha (z našeho pohledu) nepochopitelnými kulturami. Ze začátku jsme odlišné kultury poměřovali tou naší domáckou, kterou jsme považovali za směrodatnou. Sociologové tento přístup označují jako etnocentrismus. Postupně jsme ale přestali považovat svou rodnou kulturu za směrodatnou a pochopili jsme, že každá kultura je jiná, a každá má nezcizitelné právo na svébytnost. Žádná kultura není „ta správná“. Tomuto postoji sociologové říkají kulturní relativismus.
Po projití všech fází kulturního šoku v černé Africe jsme si další a další kultury užívali plnou měrou. Žádnou z těchto kultur jsme však nestihli pořádně přijmout, neboť jsme pomalu putovali. Proto nám leccos stále připadalo divné: nechápali jsme rytmus v hudbě, sandály na hlavě, voodoo v hlavě, mouchy v očích, překračování umírajících chudáků, sílu konopí, násilí mezi etniky nebo to, že na urostlého černocha nefunguje elektrický paralyzér.
K plnému přijetí jiné kultury a dokonalému „přepodstatnění“ u nás došlo až v Egyptě. Po roce stráveném v černé Africe jsme ze Súdánu připluli po Nilu do Egypta a okamžitě pocítili zásadní změnu kultury. Chtěli jsme se zdržet měsíc, ale nakonec to byl další rok, během něhož jsme v Egyptě pracovali, cestovali, naučili se mluvenou arabštinu a prošli všemi fázemi kulturního šoku. Po půl roce došlo k plnému přijetí kultury. Připadalo nám naprosto normální sypat odpadky z okna – něco sežerou velbloudi, něco kozy a zbytek rozfouká vítr. Připadalo nám normální, že pracovní schůzka se uskuteční asi hodinku až tři po smluveném čase setkání nebo že prodavač v obchodě spí (případně tam prostě vůbec není), a tak mu na stole necháme peníze a odcházíme s nákupem. Dokonce nás už nešokovaly skutečnosti, které nás v současnosti už opět šokují, jako byla třeba vražda ze cti, kdy otec zabil dceru (naši sousedku) za to, že se scházela s Beduínem. Postupně jsme vrostli do jiné kultury a přijali jiný program, kterým člověk čte okolní děj. To, co se evropským turistům zdálo exotické, nám připadalo normální a naopak.

Zpětný kulturní šok

Po dvou letech v afrických a arabských kulturách jsme se přes země Středního východu a Balkánu vrátili domů. Po několika dnech přišel silný zpětný (návratový) kulturní otřes. Lidé tady v obchodě nesmlouvají, což nám připadalo divné až nezdvořilé, vždyť koupit za první cenu je (z arabského pohledu) vrcholná ukázka pohrdáním druhou osobou. Týden jsme nestihli jediný dopravní prostředek, protože všechny jely (nepochopitelně, až zákeřně) na čas. Na pracovním pohovoru se okamžitě mluvilo o práci, což je v polovině světa nemožné, vždyť nejdříve se musíme poznat, pohovořit o rodině a náboženství, potom o sportu a autech a potom teprve o práci. Lidem připadalo zvláštní, že rýži s omáčkou jíme rukama a nikdy nebereme do levé ruky jídlo. Mimochodem mokrý flek na zadní straně kalhot v Egyptě mnohem rychleji schne a nevyvolává pohoršení.
Šokovala nás rychlost života, kterou jsme arabským tempem vůbec nestíhali, ale nezdálo se, že by ti zrychlení lidé kolem nás byli nějak „dál“. Český život nám připadal až německy sterilní – vlastně jsme v něm život marně hledali. Bolela nás hlava z neustále se valících zpráv, které dokola opakují totéž a kloužou jenom po povrchu, ale o to rychleji a krvavěji.
Nezbylo nám než projít všechny fáze kulturního šoku a znovu se zařadit do naší rodné kultury. Dnes už žijeme plně v programu české kultury, ale mnohé skutečnosti, které jsou nám v médiích prezentovány jako zvláštní, hloupé nebo nesprávné, stále dokážeme pochopit pohledem skrze jiný kulturní program. Pořekadlo, kolik jazyků znáš, tolikrát si člověkem, mohu potvrdit v případě, že k jinému jazyku si člověk osvojí také jinou kulturu, čím odlišnější, tím lepší.

#cestování, #Afrika, #kultura, #kulturní šok, #Ondřej Havelka (cestovatel), #domorodá nahota, #umělecká fotografie, #dokument, #nahé ženy, #černobílá fotografie, #zábava
více  Zavřít popis alba 
50 komentářů
  • říjen 2008 až říjen 2019
  • 7 010 zobrazení
coloraaa
Dnes jsem se šel podívat na zničený nejpamátnější Brdský kemp ''Zlaté dno''. Připadá mi to jako by to někdo udělal naschvál. Začali totiž kácet přesně těmi stromy u mohyly a jeli podél potoka dolů po pravé straně. Vlevo od potoka se toho ani nedotkli. Co to musí být za lakotné lidi že nenechali alespoň ty tři stromy u mohyly. Bohužel to je obraz dnešní doby. Nikdo si ničeho neváží a vše dovedou jen zničit a ukrást. Bratr okrade bratra, manželka manžela, podnikatelé se okrádají a vraždí navzájem. Soudy, policie, exekutoři a kdo ví kdo další si jen hrají do vlastní kapsy. Boháči vše podplatí a chudí lidé jsou na tom čím dál tím hůře. Ani komančové si nedovolili při Brdské čistce zničit tento památný kemp. Až novodobá hrabata se s tím nepárají a ničí co se dá. Toto není poslední zničený kemp na Brdech. Už je připraveno a vyznačeno kácení směrem k Manitobě neboli Bobrovna. Pár stromů pokáceli i u Samotáře a možná tu budou pokračovat.
ČÍM JE NÁM ZLATÉ DNO ?
Nejmilejším campem na Brdech, na který si zajdeme tábořit během roku několikrát. A pak ještě něčím víc. Každoročně, začátkem měsíce růží, stává se putovním místem, kam chodíme uctít památku kamarádů, kteří v minulé válce bojovali proti fašismu za svobodu své vlasti. Zde pod stromem a upomínkami, kterých jsou už celé desítky, se sejdeme s kamarády z celé republiky, s nimiž se mnohdy nevidíme celý rok. Mladí, starší i nejstarší, všechno se promísí do kamarádské pohody. Po pietní vzpomínce se táboří, jeden druhému poví, co je u nich na osadě nebo v partě nového. A hlavně se hodně zpívá a hraje. Různé soubory kamarádů se předvedou s písněmi, které nacvičily, přejde se na staré písně. Se známou melodií se vrací i dny mládí. Stane se i to, že vás popadne do náručí kamarád, kterého jste neviděli bezmála třicet let a rysy zprvu vzdálené se rozjasní a vyvstane podoba milé tváře z dávných let. Nikde není duch kamarádství tak markantní jako zde, pod lesními velikány na tradičním campu ZLATÉ DNO. Všem je najednou tak nějak pěkně, uvědomují si, jaká je to vzácnost mít dobré a milé kamarády, se kterými je dobře být. To krásné vědomí nám dává setkání v lesích a vracíme se odtud vždy s hezkou vzpomínkou na jeden z výjimečných dnů, na které se nezapomíná. Pavla Brochesová (v Obraně Lidu)
ZLATÉ DNO
Je to jeden z nejstarších a nejpamátnějších kempů na Brdech. Zde můžete uctít památku trempů, padlých za svobodu a lidská práva v letech 1939-1945. Můžete zde zavzpomínat na první trempy a především na zakladatele Brdské zimní armády Jerryho Packarda. Součástí tohoto pietního místa je kamenná mohyla, na kterou kladou kamarádi další a další kameny.
Jerry Packard, občanským jménem Jaroslav Krsek se narodil 12.1.1909 v jugoslávském Mostaru. Na jaře roku 1929 založil Jerry Packard spolu s Dawem, Johnym, Svenny Krupičkou a Vencou Kuncem tábořiště Dice Camp, později přejmenovaný na Zlaté dno. Jaroslav Krsek alias Jerry Packard vstoupil za války do odboje a organizoval útoky proti nacistům. Dne 28. ledna 1943 byl Jaroslav Krsek převezen gestapem do koncentračního tábora Osvětim (Birgenau), kde 21.2.1943 zemřel, byl utýrán nacisty ale své kamarády nezradil!!! Podobný osud stihl i jeho kamaráda Ladislava Brožka zvaného Broches. Jaroslav Krsek-Packard, Ladislav Brožek-Broches, Vilda Jakš, Jiří Pešek-Píďa, jsou jen skromným výčtem dlouhé řady trampů, kteří obětovali své mladé životy za svobodu národa. Pro mnohé trempy se stalo Zlaté dno odbojem proti totalitám. Vždyť třeba účast na tryznách v sedmdesátých letech byla určitým hrdinstvím. Zlaté Dno je přeslavný trempský kemp. Každoročně se zde koná vzpomínkový oheň. Desítky placek, řemínků, kamenů a všech možných camrátek zde visí na třech vzrostlých smrcích.
Slova sherifa jedné známé osady zní: „Brdskej tramping je nezničitelnej!“
Počasí: +13,5°C, slunečno, bezvětří.
http://coloraaa.rajce.idnes.cz/Nove_Zlate_Dno
http://coloraaa.rajce.idnes.cz/Brdy_-_Kemp_Zlate_dno_a_Samotar
Bohužel kemp Zlaté dno byl hamižným člověkem zničen a rabování Brdských lesů pokračuje!!!
http://www.trampsky-magazin.cz/blog/legendarni-brdsky-camp-zlate-dno-byl-znicen-213.html
http://www.brdskelisty.cz/fotogalerie/dice-camp-vykacen-harvestorem/dice-camp-vykacen-harvestorem-3781.html
http://ic.mestodobris.cz/10-tramping-v-brdech/d-465652
http://cholinsky.blog.cz/1402/konec-zlateho-dna
http://www.trampsky-magazin.cz/blog/kdo-byl-general-jerry-packard-214.html
http://www.czech-press.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=1464:brdy-zem-nikoho-sp-1646141863&catid=1624:2002-11&Itemid=148
http://www.youtube.com/watch?v=BD4KMRttSs4#t=91
Začátek 35 minuta...
http://tn.nova.cz/zpravy/tv-archiv/televizni-noviny/televizni-noviny-br-tn-3-3-2.html
http://www.trampsky-magazin.cz/blog/trampske-setkani-a-uklid-na-zlatem-dnu-218.html
http://www.trampsky-magazin.cz/blog/dohoda-o-budoucnosti-zlateho-dna-225.html
více  Zavřít popis alba 
19 komentářů
  • 27.2.2014
  • 3 827 zobrazení
ondrejhavelka
Náboženské vystřízlivění – úprk nebo prohloubení zájmu

Jakmile cestovatel vystřízliví z fáze okouzlení, dojde na druhou fázi, která má dvě naprosto odlišné podoby: 1. prohlédnutí náboženského nesmyslu a únik, nebo 2. racionálnější střízlivé nahlédnutí skutečně smysluplné duchovní cesty. V Indii (a nejen tam) jsem potkal nespočet cestovatelů, kteří byli okouzleni a obrazně se vznášeli v oblacích užívaje si své okouzlení, aby za několik týdnů obrazně spadli na zem a věřte, že v Indii na zemi to pěkné není: kromě nepředstavitelné špíny a zápachu tam leží také beznozí žebráci, v bídě umírající nejrůzněji postižení lidé a psi, které byste si po méně než deseti pivech rozhodně nepohladili. Na duchovní zemi je to podobné.
Cestovatelé, kteří metaforicky řečeno spadli duchovně zpátky na zem a natloukli si nos, často uraženi opouští Indii a míří dál nebo raději domů. Jejich vzpomínky na Indii jsou potom nepříliš lichotivé, což je škoda, protože Indie je neuvěřitelná, fascinující a za tyto prožitky sama nemůže.
Na indickém subkontinentu jsem ale potkal také několik poutníků, kteří po fázi okouzlení vystřízlivěli, zjistili, že jejich okouzlení mělo racionální a skutečný základ a začali danou duchovní cestu dále promýšlet, prohlubovat a žít. Potkal jsem třicetiletého Holanďana, který byl už deset let v těžko dostupném vysoko postaveném buddhistickém klášteře a musím říci, že dlouhé večerní konverzace s ním byly mimořádně obohacující. Zprvu ze mě vůbec neměl radost, protože jsem byl po dvou letech první cestovatel, který k „zapomenutému“ klášteru vystoupil a to z jeho pohledu indikovalo novou vlnu hlučných a otravných turistů. Když zjistil, že cestuji sám a nikdo za mnou nejde, byl viditelně rád. Ten člověk zkrátka dobrovolně, střízlivě a uvědoměle opustil „náš svět“ a usadil se ve světě, který je jeho „branou do nebe“, podobně jako německý jogín, kterého jsem potkal v momentě, kdy se mu Indové spěchající do práce klaněli na ulici, po níž v klidu procházel směrem ke svému klášteru.
V jižní Indii jsem zase potkal skvělého poutníka z Ghany, který našel svého učitele a studoval u něho svoji náboženskou cestu už sedmým rokem: hinduistický učitel pro něho navrhl cestu skrze hru na hudební nástroje – ghanský poutník byl totiž mimořádně muzikální a učitel vycítil, že nejvíce duchovně roste, když dostane do ruky nový, neznámý hudební nástroj a sám se na něj učí hrát; jakmile si hru osvojí, nástroj odkládá a dostane další. Když jsme spolu trávili nějaký čas, měl v ruce jakousi dutou keramickou kouli se dvěma nestejnými otvory a pokoušel se k ní najít „hudební klíč“. Ve všech náboženstvích, které jsem měl na cestách možnost nahlédnout, byli inspirativní jedinci, to byli ti, kteří šli z náboženského okouzlení druhou popsanou cestou.

Náboženské znechucení – obětování lidí, synkretické hybridy i ponižování

Náboženské znechucení přichází jednak jako výše popsaná druhá fáze okouzlení, nebo rovnou při prvním kontaktu s cizí religiózní skutečností. Jde o religiózní zážitky, které cestovatel prostě nestráví: jsou to sousta, která není s to spolknout a ani se o to nesnaží. Pro mě jsou to všechny obřady, kde dochází k ponižování druhého, kde se trápí a zabíjejí zvířata nebo (dříve) dokonce lidé. Kultické obětování lidí provozovaly kultury po celém světě (Aztékové, Keltové, Germáni, Indové...) a některé kultury k němu přidávaly i rituální kanibalismus (zejména v Africe a v Oceánii). Příznačným rysem např. aztéckého náboženského kultu bylo vyřezávání srdcí kněžími lidským obětem zaživa. Kultické obětování lidí nebylo nic neobvyklého a není to tak dávno, kdy podobné praktiky provozovali také staří Slované.

Rituální zabíjení jako prolomený výhled za smrt

Religionisté nacházejí v obětování lidí zvláště elementární existenciální zážitek, kdy umírající jistým způsobem bral s sebou na cestu do smrti a za ní i přítomné „diváky“, a nabídl jim tak prožitek sebe-oproštění a konfrontace s věčností. Pohled na obětovaného člověka mohl přihlížejícím existenciálně otřást a vrhnout nové světlo na žebříček hodnot tohoto světa. Z mého subjektivního pohledu sousto nestravitelné nejen u člověka, ale i u zvířete.
Náboženské znechucení může přijít naráz v podobě silného šoku, nebo pozvolna při delším pronikání k podstatě daného náboženství nebo jeho vnějších projevů. Například křesťan, který se cítí dobře v křesťanské mystice s niterným vztahem k Bohu, kdesi v ústraní bude jistě rád pobývat v jednom z veřejnosti nepřístupných klášterů na vrcholcích skal v řecké Meteoře, ale jistě by byl znechucen kýčovitou galashow při návštěvě papeže nebo letničnímu šílenství evangelikálních veleakcí, kde huláká a křičí tisíce lidí v oblecích, aby za pár chvil v euforii „přispěli na dobrou věc“ do pečlivě nachystaných kasiček. Taková přehlídka může způsobit náboženský šok až znechucení i lidem jiné, popřípadě žádné víry.
Hloubavý zbožný muslim bude asi znechucen teroristy, kteří své vyšinuté zájmy falešně zaštiťují jeho vyznávaným kultem (zatímco v reálu často žijí velmi sekulárně a naplno si užívají hedónistických „dobrot ateismu“), a rozhodně tím „svému“ náboženství škodí, nemluvě o hrůzách, které při tom napáchají. Pokud se potom muslimové od těchto vyšinutých islamistů hlasitě nedistancují, způsobí teroristické útoky ve jménu islámu samozřejmě silné náboženské znechucení a nutno dodat více než legitimní. A to je velká škoda, neboť po procestování většiny muslimských zemí světa musím jednoznačně říci, že lidé tam ke mně byli velmi pohostinní a naprosto bratrsky mě jako křesťana respektovali a přijímali. Nutno doplnit, že muslimské obce často vystoupily s odsouzením terorismu, ovšem pro média nebývá tato zpráva příliš lákavá, žurnalistickou hantýrkou: není „sexy“.
Ve mně působí náboženské znechucení rovněž taková náboženství, která prosazují přísnou (nedotknutelnou) nesvobodnou hierarchii, kde výše postavený zneužívá svého postavení a ponižuje či využívá níže postaveného nebo jinověrce. Přesně takto nemá (!) vypadat křesťanství, i když tomu tak bohužel často bylo a někdy také stále je, což dnes moudře kritizuje papež František, který toto moderní farizejství v katolické církvi nazývá klerikalismem, po mém soudu často zcela právem a více než výstižně. Poutník by měl být ostražitý také při setkání s náboženstvím, které je silně nacionalisticky laděno: tam, kde se svět dělí ostrým řezem na „my a oni“, tam je často – váchovsky řečeno – skupina „oni“ vnímána jako méněcenná, což mezináboženskému dialogu nejen neprospěje, ale v podstatě jej znemožní.

Synkretické hybridy: ode všeho trochu a vodku na to

Cestovatelé bývají duchovně otřeseni, někdy až znechuceni synkretickými náboženskými kulty, které z jejich pohledu hloupě nebo velmi nešikovně kombinují více náboženství, jako například karibské voodoo s prvky křesťanství, jehož kněze/šamana v noci opravdu nechcete potkat v opuštěné uličce; středoafrický islám s prvky šamanismu, jehož vyznavači byste z bezpečnostních důvodů neměli tvrdit, že Bůh neexistuje a šaman je šarlatán; ruský buddhismus s prvky pravoslaví a vodkou nameteným lámou dovádějícím s balalajkou; New Age s lidmi, kteří věří všemu, jen ne tomu, co má nějakou spojitost s křesťanstvím; scientologie zaštítěná hollywoodskými hvězdami se svým ponižováním a manipulací vlastních věřících nebo třeba transpersonální psychologie, která je směsicí mystiky, parapsychologie, šamanismu, orientálních nauk a duchovních prožitků založených na halucinogenech. Náboženská tolerance a mezináboženský dialog by asi neměl končit lacinou syntézou všeho, ale být skutečným vztahem dvou či více entit, které vzájemný vztah obohatí (třeba i potvrzením vlastní identity), ale nerozpustí v druhém nebo dokonce ve všech. Po náboženském znechucení většinou přichází absolutní ztráta zájmu o dané náboženství, případně subjektivní odsouzení a explicitní záporné hodnocení tohoto kultu.
Náboženské okouzlení i znechucení v jednom
Některé náboženské kulty samozřejmě způsobí jednomu okouzlení a druhému znechucení. Když židé někdy ve 13. stol. př. n. l. přišli do Kanaánu (země zaslíbené), setkali se v souvislosti s Baálovým kultem s tzv. sákrální prostitucí, kdy bohoslužba probíhala formou sexu s kněžkou/prostitutkou. Kněží a proroci byli tímto kultem silně znechuceni, ale jak už to bývá, prostí lidé byli často naopak okouzleni a využívali všech lákadel Baálova kultu. Hierarchie a prostý věřící lid často nesdílel úplně stejná východiska. Není tomu tak (zejména, ale nejenom) v oblasti sexuální etiky v různých náboženstvích i dnes? Podívejme se do historie. Skutečně to kněžím přivodilo náboženské znechucení? Není na čase nalít si čistého vína a vyndat hlavu z písku?

Zpětný náboženský šok

Po dlouhých cestách se poutník může setkat se zpětným náboženským šokem při návratu k domácímu kultu, ať už je jakýkoli. Z mého ryze subjektivního pohledu vždy po návratu narazím na jakýsi sterilní chlad v našich kostelích. Cítím vždy striktní liturgickou disciplínu a slýchám v kázání, co se nesmí a co je špatně, což například v kostelích jižní Evropy prakticky neuslyšíte, o Africe a Latinské Americe ani nemluvě. Na druhé straně ještě sterilnější a lidsky chladnější bohoslužby jsem zažil v severní Evropě. Často se u nás nadává na politické poměry, což do kostela nepatří (!), nedostatek peněz, nedostatek kněží, nedostatek všeho... Kritika proradných podnikatelů mě jako podnikatele příliš nenadchne, odkládání vlastní racionality u vstupu do kostela nebo kritika odlišnosti, když někdo nepasuje do českých měřítek také ne, kritika českých inspirativních křesťanských myslitelů už vůbec ne, ale jsou farnosti, kde se kněží touto povrchností díky Bohu nezabývají a vlijí mi do žil opět trochu života. Česká upjatost (i přetvářka, která je však ve všech náboženstvích) a důraz na nedělní masové mše, kde se často chodíme spíše „ukázat“ a odškrtnout si účast, není, přiznávám, můj šálek kávy, ale to je skutečně jen můj silně jednostranný poutnický pohled. Vždy mi nějaký čas trvá, než doma opět objevím to podstatné, ale zatím se tak pokaždé stalo. A když je nejhůř, zajedu si na mši do jednoho z pražských středověkých skvostů, ponořím se do fascinující české historie a náboženské chmury se rychle rozpustí.
Závěrem nutno zopakovat, že všechny popsané otřesy, okouzlení i znechucení, souhrnně náboženské šoky byly nahlíženy z mého (silně omezeného) a jednostranného pohledu. Všechny náboženské šoky pro mě byly (s odstupem času) plodné a nabídly mi učinit další krok na cestě. Podobně jako kulturní šok, také náboženský šok může skončit pozitivní změnou kurzu a výsledným „přepodstatněním“, tedy proměnou poutníka.

#náboženství, #šok, #cestování, #rituál, #nahota, #fotografie, #lidé, #buddhismus, #hinduismus, #zasvěcení, #Indie, #Afrika, #víra, #umění, #akt, #akty, #nahá Afrika, #Ondřej Havelka (cestovatel), #otřes, #okouzlení, #dovolená, #travel, #traveling, #travelphotography, #naked, #nude native tribes
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2008 až leden 2020
  • 3 045 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
coloraaa
Tak potlach je již minulostí, ať žije příští potlach v Austrálii.
Celosvětové potlachy se konají pod heslem Trampi sobě. Vznikly z kamarádství a z myšlenky sejít se jednou za pět let u společného ohně, ať bydlíš kdekoliv na světě. Jde o nezapomenutelná setkání kamarádů, kteří se neviděli řadu let a dnes už většině z nich zdobí skráně stříbro moudrosti. Posvátné ohně celosvětových potlachů už vzplály v Kanadě, USA, Austrálii i v Evropě. Jde o výjimečný fenomén, který bude mít tradici 33 let. S myšlenkou pořádání celosvětových potlachů přišel kamarád Wimpy. V Torontu byl hnacím motorem trampů a vymyslel různé čundry pro kamarády. Do Kanady emigroval v roce 1967. Hlavni myšlenka pořádání Celosvětových potlachů byla, aby se kamarádi roztroušení po emigraci do všech koutů světa jednou za 5 let sešli u společného ohně.
Osadu Kamarádi Staré Řeky vzorně reprezentovali kamarádi Baron s manželkou a Wimpi.
Výsledky soutěží: Zpěv jednotlivců: 1. Karas – Hadinec 2. Sosnik – Tisnov 3. Monte – Maslovice 4. Wimpy – Kamarádi Staré Řeky 5. Marcela – Praha
Zpěv dvojic: 1. Romana a Lenka Brno – 100Mile House B. C. 2. Beda a Ivetka Modra Kotva 3. Hurdisaci Brno 4. Baron a Wimpy Kamarádi Staré Řeky 5. Monte a Majda Maslovice.
Skupiny: 1. Spojené osady tišnovské, 2. Máslovické drnkačky (Máslovice), 3. Kamarádi Staré řeky (Beroun), 4. Hadinec (Orlické hory), 5. Expedice Teslin –Yukon (uskupení, které vzniklo na místě - Brno, Kanada, Rakousko).
Díky kamarádi. Foto Vladimír Suna, Naftak a Ludekorion.
9.Celosvětový potlach bude v roce 2014 pravděpodobně v březnu.
Tak tedy na shledanou na 9. Celosvětovém potlachu v Austrálii.
http://potlachkanada.com/
Článek a fotky kamaráda Barona je zde:
http://www.kamaradistarereky.cz/view.php?nazevclanku=8-svetovy-potlach-na-bush-river&cisloclanku=2011080001
Zapálení ohně na potlachu.
http://naftak.rajce.idnes.cz/USA_Oregonske_pobrezi%2CCalifornia-Redwoods_a_Seqoiapark/#MVI_1644.jpg
Moc pěkné fotky z Kanady a USA:
http://ludekorion.rajce.idnes.cz/8.Celosvetovy_potlach_Bush_River%2C_Canada_18.6.2011/
http://sosnik.rajce.idnes.cz/8._celosvetovy_potlach_2011_Kanada_B.C/
http://naftak.rajce.idnes.cz/USA_-Kanada_8_celosvetovy_potlach_v_Kanade_na_Bush_River_fotil_Mira_Diego
http://jirmanakj.rajce.idnes.cz/8_Celosvetovy_Potlach%2C_Bush_River%2C_8th_World_meeting_Czech_TRAMPS/
http://drnkacky.rajce.idnes.cz/Kanada_12.6.2011_-_12.7.2011%2C_8._celosvetovy_trampsky_potlach_a_jine/
http://fotoalbum.web.de/gast/stan.peschel/Svetovy_potlach_2011
https://www.facebook.com/media/set/?set=a.1922111706168.2107279.1643360008&l=b93bb286dd&type=1
http://bobifarma.rajce.idnes.cz/USA_-_Canada_-_svet._potlach_-_2011_foto_Caribu_-_3.cast/
http://trutnovinky.cz/index.php?gid=29708
http://www.stream.cz/video_world/cGdXzQIvLFE
http://www.youtube.com/watch?v=lpZ7UydlJz4
http://www.youtube.com/watch?v=dcGN8Ny88Do
http://www.youtube.com/watch?v=1OGzajsTqyk
http://www.youtube.com/watch?v=eFwcPX2yo-s
http://www.ahojahoj.szm.com/ahoj_info_Jun2011PripravyKanada.htm
http://www.musicopen.cz/index.php/tramping/886-britska-kolumbie-kanada-manitou-byl-naklonn
http://www.musicopen.cz/index.php/tramping/877-jaky-byl-osmy-svtovy-potlach
http://www.mvideoclips.ru/view.php?video=4yytZIUQxJw&feature=youtube_gdata_player&title=8.+Celosvetovy+Potlach+Vlajka
http://www.trampnet.sk/potlachy/bush_river/bush_river.htm
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • červen až srpen 2011
  • 2 680 zobrazení
bele
ALB 341 - NECKYÁDA 2013 Oskořínek je uvedena v šesti albech

ALB 1 - Neckyáda 2013 Oskořínek - 1.místo AUTO - 2.místo SANTA - 3. místo GRIPEN
https://bele.rajce.idnes.cz/NECKYADA_2013_-_Oskorinek

ALB 2 - Kolojízda - nejpomalejší vyhrává
https://bele.rajce.idnes.cz/Kolojizda

ALB 3 -Trakaření - nejrychlejší vyhrává
https://bele.rajce.idnes.cz/Trakareni

ALB 4 - První a poslední Oskořínská pomoc- tady vyhráváme všichni :-)
https://bele.rajce.idnes.cz/Prvni_a_posledni_Oskorinska_pomoc

ALB 5 - Souboj Titánů - vyhrává poslední
https://bele.rajce.idnes.cz/Souboj_TITANU

ALB 6 - Emoce sobotní pouti - zasloužená pohoda
https://bele.rajce.idnes.cz/EMOCE_SOBOTNI_POUTI

Snad si každý najde to svoje :-)

Pouť o víkendu 13.-14.7.2013 se předháněla v programu, který zejména v sobotu dával tušit nabité odpoledne. Ohrozit ho mohla jen soutěž hasičů, ale to my místní vidíme, že DOMA JE DOMA. Plakátů s nabídkou všeho možného jako stříhání psů nebo dovoz suchého uhlí si nikdo nevšímá.Ráno jsem si zajel na kole na obhlídku terénu a jen prázdná lahev svědčila o tom, že se tu v noci usilovně pracovalo :-)

Zašel jsem také na pouťové atrakce, které jen svědčily o tom, že je doba jinde. Tytam jsou fronty na kolotoč, houpačky nabo střelnici z dětství, zmrzlinář z Bobnic s dřevěnou bednou s ledem, který tvoříl krásné růže ze zmrzliny obyčejnou lžící a ještě se u toho usmíval pod vysokou papírovou čepicí. Jo jo, dětství bylo trochu jinak :-)

Co je ale úplně nové je to, že se tu lidé umí bavit sami a nečekají na umělce z Prahy (či odjinud), a zájem diváků tomu napovídal. Také je pravda, že počasí přálo a setkání se sousedy, na které není jinak čas, bylo velice příjemné a díky všem za to |:-)
více  Zavřít popis alba 
225 komentářů
  • 13.7.2013
  • 2 399 zobrazení
joewalk
Utkání 7.kola EHL v němž do Českobudějovické Budvar arény zavítalo Kladno v čele s legendou Jaromírem Jágrem a hvězdami nabitým prvním útokem.Utkání skončilo 2:6 pro hosty.
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 30.9.2012
  • 2 333 zobrazení
bvi
Každý den byl program velmi zajímavý. Začínali jsme na letovisku Brela - 9 hodin odstaven autobus. Dojeli jsme do Medžugorje / Bosna a Hercegovina / a ubytování jsme byli: www.camp-medjugorje.com. Fotky jdou za sebou den po dni: vodopády Kravica, návštěva narkomanů v Cenacolo / www.campo-della-vita.org /, hrad Kanaďana Patrika a jeho ženy Nancy, Majčino selo - sirotci z války / www.mothersvillage.org /, Podbrdo, letovisko Gradac, Križevac, letovisko Drvenik - odstaven autobus na 9 hodin - plavba lodí na ostrov Hvar. Prašivá je na : www.ado.cz/poutni/. Můj mail : fuzbor@volny.cz. V pátek 24.9.2010 bude setkání poutníků v Dobré v kostele svatého Jiří: v 17 hodin adorace, v 17.45 hodin mše svatá za srpnové poutníky, občerstvení...-:) káva, čaj a jiné tekutiny budou zajištěny, něco na zub přineste i pro své přátelé... Všichni jste srdečně zváni...http://pastorace.cz/kalendar, www.taize.fr, http://www.kloster-marienthal.de, www.medjugorje.hr. 12 fotek vyfotil pan Bronislav Goryl. Podívej se na nové album fotek pana Bronislava Goryla: http://grino1006.rajce.net/Medjugorje-2010. Posledních 12 fotek je od pana Bronislava ze setkání po Medžugorii v kostele v Dobré ze mše svaté. Do alba byly přidány 2 fotky Mgr. Tomáše Gongola ze setkání v hradu Patrika.
více  Zavřít popis alba 
  • 15.8.2010
  • 2 366 zobrazení
veru99
13. 1. Narození Karolínky
16. 1. Kája (návštěva v porodnici)
30. 1. Zase Kája
6. 2. Kája a večer na Kladně
13. 3. Sobota třináctého v Auto Da Fé
20. 3. Zábava v Žilině
3. 4. Narozeninová party na Velké Dobré
10. 4. Orientální večírek Bellydancers v Selátku
16. 4. Jarní sraz základky
17. 4. Taneční seminář s Katkou Krejčovou
24. 4. Kája
1. 5. První máj
17. 5. Květnový festival orientálního tance
23. 5. Na kole
30. 5. Setkání v Praze
9. 6. Orientální večírek v kladenském kulturáku
24. 6. - 3. 7. Chorvatsko - Drače
4. 7. Večer v hospodě
5. 7. S Kájou u babiček
10. 7. V hospodě
11. 7. Kájík
6.-7. 8. Mácháč
14. 8. Retrooslava u Veru
4. 9. Kája
5. 9. Dny města Kladna
10. 9. Zábava Lhota
11. 9. Návštěva u Léni
18. 9. Mariánská pouť v Žehrovicích
24. 9. Kájík
25. 9. Karlštejnské vinobraní
3. 10. Hlídači
11. 10. V Praze
17. 10. Oslava v Krušovicích
28.-31.10. Taneční víkend na Troskách
31.10. Labyrintárium a zámek Loučeň
19. 11. Orient Connection
20. 11. Zábava v Tuchlovicích
3. 12. Karolínka
11. 12. Disco Relax
13. 12. Hezké pondělí
15. 12. Taneční večírek v divadle Lampion
21.12. Svátky vánoční
24. 12. Štědrý večer
25. 12. Zábava Bratronice
31. 12. Silvestr
více  Zavřít popis alba 
  • leden 2007 až leden 2013
  • 2 417 zobrazení
coloraaa
Už je to tady! 16.3. 2014 se konal již 9. celosvětový trempský potlach. Tentokrát v Brown Mountains v Austrálii. Je to již třetí mezinárodní potlach v Austrálii. Slavnostní oheň byl zapálen v 19.00 hodin. Putovní potlachovou vlajku vytáhl na stožár nejstarší tremp potlachu kamarád Ray, který letos oslaví 100 let. Gratuluji. Potlachu se zúčastnilo něco kolem 400 kamarádů z Austrálie, Čech, Slovenska , Německa, Švýcarska, Francie, Nového Zélandu, Kanady a USA. Slavnostní oheň zapálil za Australské trempy kamarád Tom, za Americké kamarádka Elza , za Kanadské kamarád Fonny a za Evropské kamarád Pablo sherif T.O.Baske ze Slovenska.
Dne 15.3.2014 v předvečer celosvětového potlachu byl na Bombala River zapálen vzpomínkový oheň za kamarády, kteří již nejsou mezi námi. Oheň zapálila kamarádka Květka, manželka Mikina, který zemřel minulý rok a byl vynikajícím hudebníkem S.T.O. Tramptária ze Sydney.
Celosvětové potlachy se konají pod heslem Trampi sobě. Vznikly z kamarádství a z myšlenky sejít se jednou za pět let u společného ohně, ať bydlíš kdekoliv na světě. Jde o nezapomenutelná setkání kamarádů, kteří se neviděli řadu let a dnes už většině z nich zdobí skráně stříbro moudrosti. Posvátné ohně celosvětových potlachů už vzplály v Kanadě, USA, Austrálii i v Evropě. Jde o výjimečný fenomén, který bude mít tradici 33 let. S myšlenkou pořádání celosvětových potlachů přišel kamarád Wimpy. V Torontu byl hnacím motorem trampů a vymyslel různé čundry pro kamarády. Do Kanady emigroval v roce 1967. Hlavni myšlenka pořádání Celosvětových potlachů byla, aby se kamarádi roztroušení po emigraci do všech koutů světa jednou za 5 let sešli u společného ohně.
O dělání desátého potlachu mají zájem opět Farář s Fífou a bylo by to na jejich pozemku v Texasu. Co se týče termínu, tak přišel návrh, aby byl za čtyři roky, to je v roce 2018. Tím pádem by se potlach dostal opět do synchronizace s rokem 1968 a byl by na padesáté výročí okupace Československa. S velkou pravděpodobností by to byl potlach poslední. Zajímavostí je okolnost, že už neexistuje ani Česko - slovensko, ani Sovětský Svaz. Všechno je ale ve stadiu plánování a zatím není nic rozhodnuto.
Osadu Kamarádi Staré Řeky vzorně reprezentovali kamarádi Baron s manželkou.
A tady je celý seznam mezinárodních trempských potlachů po světě.
1978 - 1. světový potlach - Whitehorse Yukon Kanada.
1983 - 2. světový potlach - Snowy River Nový Wales Austrálie.
1988 - 3. světový potlach - Siebenbrunnen Švýcarsko.
1993 - 4. světový potlach - Colorado USA.
1998 - 5. světový potlach - Bush River British Columbia Kanada.
2001 - 6. světový potlach - Paddys River Dam Austrálie.
2006 - 7. světový potlach - Fort Adamson Texas USA.
2011 - 8. světový potlach - British Columbia Kanada.
2014 - 9. světový potlach - Brown Mountains Austrálie.
2018 -10. světový potlach - Fort Adamson Texas USA??????????
Zatím není nic konečného rozhodnuto, takže se možná bude v tradici mezinárodních trempských potlachů pokračovat. To ale ukáže čas.
Foto: frod - Božena Vaculík, Julo Chudik, Jiří Švehla, Vodička Václav a klonanistyria.
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • prosinec 2013 až březen 2014
  • 1 723 zobrazení
misa2612
27 dětí z nedašovské farnosti prožilo pravěký týden, kdy nechybělo setkání s pračlověky, mamuty ani jízda na kouňoutech :-) ale hlavně to byl týden plný srandy, deště a bláta :-) velikánské díííky dětem i vedoucím, jste prostě borci :-)
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2011
  • 1 593 zobrazení
mysticsmile
Jedním z významných míst boskovické kultury je i galerie pojmenovaná po světoznámém malíři, místním rodákovi, Otakaru Kubínovi (1883 – 1969). Zájemci o literaturu, výtvarné a hudební umění ji najdou v prostorách starobylé radnice přebudované do nynější podoby roku 1567. Od loňského roku slouží její typická čtyřboká věž vysoká 42 metrů jako turistická rozhledna. Radnice tvoří z velké dálky viditelnou dominantu horního konce Masarykova náměstí.
A právě sem směřovaly kroky milovníků především fotografického umění. Ano, i mačkat spoušť dnes již převážně digitálního přístroje, kde za nás téměř vše obstará chytrá elektronika není zase tak jednoduché, jak by se laikovi zdálo. Dobrý snímek vyžaduje bystré oko a také talent. Kdo si myslí, že jen drahý aparát je zárukou úspěchu, ten se hluboce mýlí. I s obyčejným malým kompaktem za pár stokorun lze pořídit kvalitní cenné snímky, pokud fotograf má cit pro věc. Kdo se chce hlouběji zabývat touto činností, většinou si po čase pořídí dražší přístroj – zrcadlovku – jejíž možnosti jsou přece jen mnohem větší.
O svých kvalitách a zároveň cestovatelských úspěších nás v sobotu 12. listopadu 2011 přijela z hlavního města Prahy přesvědčit sympatická dlouhovlasá mladá dáma paní Markéta Kratochvílová.
Majitel galerie pan Josef Bařinka všechny přivítal slovy: „Jsem rád, že jste se sešli v tak hojném počtu. V rámci vernisáže na úvod zahraje Kristýna Sedláková klavírní skladby Bachovy a Chopinovy.“
„Poprvé jsem se s Markétou setkal v roce 1998, když mě s manželem Martinem pozvali na výpravu za poznáním,“ zahájil svůj krátký projev Ing. Pavel Kysilka CSc. Uvedl, že atraktivní pohledná blondýna Martina je tělem i duší cestovatelkou. Začínala jako horolezkyně, pak se přeorientovala na cestování. Oblíbila si Himaláje, kde pořídila velké množství snímků. Některé jsou k vidění na této výstavě. Návštěvám vzdálených krajů se věnuje patnáct let. Vždy je skvěle připravená a jde tam za jistým cílem. Především za pro nás exotickou kulturou drsné horské krajiny. Její snímky ukazují přítomnost člověka, vyjadřují jeho pocity. Markéta fotografuje pět let, je samouk a přesto i profesionálové obdivují její práce zejména se světlem. Je třeba si uvědomit, že fotografovat tamní obyvatele je problém. Cizincům nedůvěřují a málokdy se chovají přirozeně. „V Ladakhu, malé vesnici čtyři a půl tisíce metrů nad mořem jsem měl možnost nejlépe poznat Markétu při práci,“ pokračoval Ing. Pavel Kysilka. „Vysokohorská vesnice se zpřístupní na čtyři měsíce turistům. Říká se tomu otevření sněhové opony od června do září. Od října do května lidé nevycházejí z prostých kamenných obydlí. Přes zimu tam v jedné místnosti bydlí i s dobytkem, aby se zahřáli. Nemají lékaře, neznají televizi, rádio, auto, letadlo a cokoliv z moderní doby. Navštěvují se mezi sebou, vyprávějí mýty a legendy, které si po generace předávají. My jsme tam strávili několik dní a když jsme pak odcházeli, uvědomili jsme si, že za pár týdnů se sněhová opona uzavře a ti veselí smějící se lidé tam zůstanou odkázáni sami na sebe celých dlouhých osm měsíců v krutých podmínkách. Teprve po návratu domů jsme zjistili obrovskou cenu fotografií Markéty, které se podařilo autenticky atmosféru vesnice zachytit. Já jsem velký fanda Markéty a rád jsem její výstavu v nádherné galerii Otakara Kubína uvedl. Tím spíš, že jsem boskovický rodák, studoval jsem zde v letech 1973 – 1977 místní gymnázium,“ dodal na závěr Ing. Pavel Kysilka CSc.
Pak ještě zahráli manželé Irena a Vojtěch Havlovi, jež v letních měsících pobývají v Praze, v zimě pak v Boskovicích. Na violoncello a klavír přednesli meditační skladby inspirované indickou lidovou a duchovní hudbou.
„Jsem ráda za možnost vystavovat v krásném městě Boskovice, v nádherné galerii Otakara Kubína. Dostalo se mi zde vřelého přijetí, za což upřímně děkuji,“ zněla úvodní slova Markéty Kratochvílové, když se mi podařilo ji na chvíli získat jen pro sebe. „Snímky vznikaly v průběhu posledních pěti let. Jsou z indického Himaláje, Nepálu, Ománu, portréty lidí z vysokohorské osady Ladakhu. Fotografie vznikaly zcela bezprostředně a pro zveřejnění se rozhoduji s odstupem několika let, kdy se zhodnotí jejich kvalita. Samozřejmě zjistím, že pro výstavu se hodí jen některé. Obrázky osob vyjadřují stav přirozený při prvním setkání. Zásadně nefotím, pokud je to dotyčnému nepříjemné, nebo to nechce.“ Markéta dále uvedla, že s Ing. Pavlem Kysilkou byli společně na dvou cestách. Výpravy do oblastí Himaláje a Tibetu jsou tak trochu i humanitární i když neorganizovaně. Vždy s sebou vezou hračky pro děti, oblečení, léky. „Fotografuji výhradně digitálně. Koho zajímá technika, tak jsem počáteční snímky dělala první zrcadlovkou Olympus a nyní používám Nikon 700,“ upřesnila na závěr našeho krátkého rozhovoru autorka výstavy Markéta Kratochvílová.
Ještě dodám, že manžel Markéty je PhDr. Martin Kratochvíl, známý to jazzový skladatel, scénárista, režisér dokumentárních filmů, v sedmdesátých letech zakladatel známé hudební formace JazzQ. Externě spolupracuje s Českým rozhlasem, občas uvádí populární Mikrofórum na stanici Praha 2.
Sluší se doplnit, že na instalaci výstavy spolupracoval MgA. Jiří Macht, vynikající profesionální fotograf a cestovatel.
Kolekci skvělých zajímavých snímků Markéty Kratochvílové je možné zhlédnout do čtvrtého prosince.
Více: www.boskovice.cz
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
  • 12.11.2011
  • 1 707 zobrazení
amallka
Tradiční setkání u Procházků,jen nebyl foťák.Tak alespoň pár z telefonu na památku
více  Zavřít popis alba 
  • 25.12.2014
  • 1 623 zobrazení
klobucan
V neděli 7.dubna uspořádal DDM Valašské Klobouky ve spolupráci se souborem Klobučan v kulturním domě Klobučan ve Valašských Kloboukách od 10 do 15 hod soutěžní setkání dětských folklorních souborů.

Tyto soutěže probíhají jednou za dva roky. Soubory zde prezentují svoji činnost, tvoří nové choreografie. Děti, rodiče a vedoucí souborů mohou sledovat vývoj vlastního souboru a folklorního dění v regionu. Soubory jsou hodnoceny podle celkového dojmu s ohledem na nápaditost, regionální „čistotu“ předváděného folklorního materiálu, krojové vybavení, choreografii, estetický projev, přirozenost, tanečnost, zpěvnost, hudební doprovod. Z oblastních kol postupují soubory na regionální soutěž s postupem do národní přehlídky.

Soutěž ve Valašských Kloboukách byla určena souborům jižního a středního Valašska a Luhačovského Zálesí. V nedělním programu se představilo 19 skupin: Klobučánek (3skupiny), Slavičánek, Malé Zálesí Luhačovice, Valášek Horní Lideč (3 skupiny), Malá Jasénka a Vsacánek Vsetín, Leluja Provodov a Řetechov, Maryjánek (2) a Trnečka Zlín (2), Vizovjánek (3). Porota vybrala 9 souborů, které společně s dalšími finalisty z oblastního kola ve Frenštátě pod Radhoštěm budou účinkovat v regionální přehlídce v sobotu 27.dubna v Rožnově pod Radhoštěm.

Po ukončení programu proběhla beseda s porotou ve složení Libuše a Jiří Perůtkovi, Hana Sluštíková, Lucie Uhlíková (Zlín) a Pavel Tomeček (Vsetín). Porota ocenila práci vedoucích souborů a popřála jim hodně sil při výchově dětí k tradiční lidové kultuře. Soubory byly pochváleny za práci s folklorním materiálem (zvyky, hry, písně, tance), nápaditá pásma a krojové vybavení. Zároveň porota upozornila na potřebu pohybové výchovy a s ní spojené držení těla, pěveckou i dramatickou průpravu. Také muzikanti mohli podiskutovat o způsobu doprovázení dětí různého věku, stylu a tempu tanců.

Postupující soubory :
Slavičánek Dyž sem chodil do školy, Valášek Cibulenka ,Klobučánek První pastva, Malá Jasénka Husaři,husaři, Leluja Provodov Mařena, Maryjánek Všude dobře, doma nejlépe, Vsacánek Tetka, Vizovjánek V kuchyni, Trnečka Až sa budu vdávat.

Foto : Lucie Martináková a Barbora Olivová
více  Zavřít popis alba 
  • 9.4.2013
  • 1 576 zobrazení
vutvbrne-festival
Místo konání: plavecký a rekreační areál Kraví hora Brno

pod záštitou Romana Onderky, primátora statutárního města Brna, Mgr. Michala Haška, hejtmana JMK a za podpory prof. Ing. Karla Raise, CSc., MBA, rektora VUT v Brně a Mgr. Libora Š'tástky, starosty MČ Brno-střed

25. září 2009 se ve Sportovním a rekreačním areálu Kraví hora konal 3. ročník tradičního sportovního a společenského setkání velké rodiny 150 dětí z dětských domovů, handicapovaných dětí a 100 dospělých z řad vrcholových sportovců, politiků, policistů, hasičů, záchranářů, partnerů atd. s názvem „SETKÁNÍ BEZ HRANIC PLAVECKÁ SHOW PRO DĚTI Z DĚTSKÝCH DOMOVŮ, HANDICAPOVANÉ I ZDRAVÉ DĚTI A DOSPĚLÉ“.

Při slavnostním zahájení předvedl v exhibici svoje umění mistr světa z roku 2008 v Kung Fu Jiří Hauska. Děti se mohly přesvědčit velmi zblízka, že bojové umění není o agresivitě, ale o vnitřním soustředění a ovládání sama sebe.

Všichni účastníci vytvořili 15 kombinovaných týmů dětí z dětských domovů,
handicapovaných dětí a dospělých a týmy společně soutěžily nejen
v plaveckých disciplínách jednotlivců a štafet, ale hlavně při 3 sportovních i
vědomostních hrách v bazéně i mimo bazén.

Štafetu na lehátkách vyhrály děti z dětského domova Jemnice časem 2:03,10 sec. a klasickou plaveckou štafetu 4x25 metrů volný způsob děti z dětského domova Dagmar časem 1:22,00 sec..

Speciální soutěž, u které se nejvíce dali dohromady děti s dospělými, byla beze sporu hra zvaná Tajenka. Podstata hry spočívala ve vylovení míčků různé barvy z vody, které měli na starosti dva členové týmu. Všichni ostatní, tedy děti a dospělí, čekali na břehu a po odevzdání vyloveného míčku mohli otevřít otázky příslušné barvy a vrhnout se do luštění tajenky. Bouřlivou atmosféru střídalo usilovné přemýšlení. Bylo zajímavé sledovat, jakou taktiku děti a dospělí společně zvolili. V této hře nakonec zvítězil dětský domov ze Strážnice, který jako první vyluštil motto akce. „Jeden za všechny, všichni za jednoho.“

Na závěr tohoto Setkání bez hranic plavali dospělí štafetu 4x50 metrů volný způsob za dětský domov, se kterým prožili celý den. Tím také za děti bojovali o velmi hodnotné ceny – možnost návštěvy dětí z dětských domovů právě u těchto dospěláků-partnerů.
Toto je velmi důležitá součást celého projektu – pravidelná a dlouhodobá práce s těmito dětmi. Děti si svojí výhry-návštěvy a společně strávených dnů u partnerů váží a těší se, protože se při této akci s námi dospělými setkávají v plavkách u bazénu a mají nás možnost poznat úplně jinak, než v běžném životě. A ať už je zkušenost těchto dětí s dospělými jakákoliv, je důležité, že po takovýchto setkáních dětí vědí, že je spousta dospělých, kterým na dětech z dětských domovů a handicapovaných dětech záleží, stojí za nimi a podporují je.

Tato akce proběhla také při příležitosti oslav 80. výročí otevření Dětského
domova Dagmar.

Pořadatelem byl Evropský projekt CZECH SPORTS FESTIVAL BRNA A JMK zastoupen ACP OLYMP BRNO a DĚTSKÝ DOMOV DAGMAR ve spolupráci s AGENTUROU ENTITY PRODUCTION s.r.o., SPORTOVNÍM A REKREAČNÍM AREÁLEM KRAVÍ HORA, BISKUPSKÝM GYMNÁZIEM BRNO a SK KOCIÁNKA BRNO .

Týmy dospělých, které celý den s dětmi soutěžily a plavaly štafetu 4x50 m:
Statutární město Brno, Jihomoravský kraj, městská část Brno-střed, Krajské ředitelství PČR JMK, Hasičský záchranný sbor JMK, Městská policie Brno, Institut dopravní výchovy Armády ČR Vyškov, Vyšší policejní škola MV Brno, VUT Brno, Automotodrom, RWE, VZP, Autonova Brno, Národní divadlo Brno, HC Kometa Brno, 1. FC Brno, agentura Entity, Biskupské gymnázium Brno, Kociánka Brno, KPSP Kometa Brno, ZOO Brno, BTS, ACP Olymp Brno, Míčánek motorsport, gymnázium Tř. Kapitána Jaroše a další.
více  Zavřít popis alba 
  • 25.9.2009
  • 1 592 zobrazení
sifra
Setkání seniorů u příležitosti MDŽ
V prostorách kulturního domu v Hodonicích se konalo v sobotu 7.3.2015, u příležitosti Mezinárodního dne žen, setkání seniorů z Hodonic, Tasovic a Krhovic. Za přítomnosti starostů všech tří obcí vystoupili se svým programem děti MŠ Krhovice, pěvecký sbor SOUSEDÉ Z HODONIC a pěvecký sbor MUŽÁCI Z TASOVIC. Program svým vystoupením obohatili také HODONIČTÍ VERBÍŘI. Další část programu obstaralo hudební uskupení DUO CARMEN, které hrálo k tanci a poslechu
ROSTA LATTNER
FOTO JAROSLAV KUBÍK http://www.hodonice.cz/fotogalerie/2015-2/nggallery/fotogalerie-2015/2015-03-07_mdz_seniori
více  Zavřít popis alba 
  • zima 2014/2015
  • 1 527 zobrazení
evizna
Klisny, mladí koně a především první setkání s hřebcem Varadar :)
Kategorie: zvířata
více  Zavřít popis alba 
  • 1 507 zobrazení
hanahgedeon
setkání Robinsonův ostrov 2 v Praze U Zlatého stromu
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 5.4.2018
  • 1 529 zobrazení
kesyl-foto
Omlouvám se všem přátelům na rajčeti, že jsem se na chvíli odmlčel. Můj čas a myšlenky v té době úplně pohltila starost o naši nemocnou dceru. Nyní, když jí Cháron převezl na druhý břeh řeky Styx, se pokusím, i když poznamenám na duší, vrátit k tvorbě alb na rajčeti. Když se o svou bolest a smutek s Vámi podělím, bude snad návrat snažší. Loučili jsme se s našim zlatíčkem krátkým proslovem, jejím curriculum vitae, které Vám dávám k nahlédnutí.
Světlo tohoto světa spatřila v den, kdy všichni lidé vzhlédali k obloze, bylo to 2. března 1978. Ten den kroužil kolem Země náš první kosmonaut, ale pro nás to byl den kdy se nám narodila naše malá hvězdička Ninočka. Třetí dcera do naší rodiny. Vyrůstala v širším rodinném kruhu, společně s prarodiči. Zvláště babička Marie měla pro ni slabost a snažila se v ní zaset semínka vztahu k lidové písni a krojům, ale jí spíš lákal sport a příroda. Naši předkové se po celé generace věnovali zemědělství a zřejmě v ní zanechaly nějaké vlohy, že jí nečinilo potíž se dobře vcítit do všeho živého. Ze selského vztahu k životu pochází i naše životní filozofie, že nejdřív se musí zasít, aby se mohlo sklízet, že početná a soudržná rodina je předpoklad spokojeného života.
Ninka tak prožívala štastné dětsví v prostředí kde se střídala práce, koníčky a zábava. Na zahrádce, ale i na dvorku kde byla skalka, voliéry s bažanty a králíky, bylo vždy dost práce pro všechny členy rodiny a děti se do všeho zapojovaly. Ninuška si v době kdy chodila na střední školu vzala na starost celý chov králíků a ještě loni plánovala, že si pořídí chov králíků i v Němčanech. Společně jsme se věnovali fotografování a hlavně výletům do přírody. V létě pod širák a v zimě na běžky.
Po maturitě absolvovala jazykový kurz v Brně a při cestě vlakem došlo k osudovému setkání dvou mladých lidí. Najednou jen zářila, příčinou byl Petr, její první a veliká láska. Život se jí rozběhl velkým tempem. Pět let uteklo rychle a už tu byla promoce na vysoké škole. Poctivý a zodpovědný vztah ke každé činnosti tak brzy čerstvé inženýrce ekonomie pomohl získat dobrou práci. Devátý červen 2006 byl den, kdy Nina a Petr vstoupili do manželství. Zase se svět rozběhl rychleji. Vytvořili si svůj domov, přivedli na svět tři děti, Vojtu, Elišku a Matěje. Každému po narození zasadili strom a dům obklopili kvetoucí zahradou. Pod Ninoččinou péčí skalky jen zářily spoustou květů, ale i užitková část zahrady přinášela ovoce. Nevím kde se v té křehké ženě bralo tolik energie - děti, dům, zahrada, ale i ostatním lidem vycházela vždy vstříct a pomáhala, kde bylo třeba. Rodině a dětem věnovala veškerý svůj čas a sílu. Nepolevila, ani když ji osud přinesl do cesty těžkou nemoc, nikdy neklesala na mysli. Na slova, aby trochu zvolnila, odpovídala: To nic, to se spraví. Věřila v dobro a lásku a vše co dělala bylo s otevřeným srdcem, v pravdě.
Asi za těch svých 37 let rozdala kolem sebe tolik energie a životní síly, že jí nakonec scházely v zápase o vlastní život. Věřím, že část té energie zůstane v každém z nás, kdo ji znal a nedovolí tak na naši Ninušku zapomenout.
Kategorie: doma
více  Zavřít popis alba 
15 komentářů
  • červen 2006 až únor 2015
  • 1 409 zobrazení
mysticsmile
Obec Skalice nad Svitavou leží asi sedmnáct kilometrů severně od Blanska, pět kilometrů jihozápadně od Boskovicka na řece Svitavě v nadmořské výšce kolem 320 metrů. Má něco přes šest stovek obyvatel. Prochází jí důležitý železniční koridor z Brna do České Třebové. Není součástí Boskovic, ale odehrála se tam významná sportovní událost, jež se dotýká celého regionu. Proto je následující reportáž právě z této vesnice.
O minulé sobotě 4. srpna 2012 zde probíhaly oslavy šedesáti let místní kopané. A to přímo stylově – dvěma fotbalovými zápasy. K prvnímu utkání ve 14 hodin nastoupili místní starší páni nad 35 let proti seniorům z Boskovic. Vyvrcholením programu pak bylo střetnutí současného mužstva TJ Sokol Skalice – účastník III. třídy s celkem Internacionálů České republiky. V sestavě hostů nastoupili ostřílení borci zvučných jmen. Fiala, Drulák, a další.
Zábavnému programu přihlížel starosta Boskovic Ing. Jaroslav Dohnálek s chotí a starosta Skalice nad Svitavou Ing. Richard Černý taktéž s manželkou.
„Krásné sportovní sobotní odpoledne a pro náš skalický fotbal též slavnostní den,“ zahájil setkání pan Milan Veselý. „Máme šedesát roků fotbalu ve Skalici nad Svitavou. Vítejte všichni na našem stadionu. K prvnímu utkání na 2x35 minut nastoupí hosté z Boskovic v této sestavě: V bráně Trmač, pak Kotrhonz, Neubauer, Petr Ševčík, Josef Kužel, Karel Černý, Daněk, Petr Martinek, Tušla, Papoušek, Zelený, Pokorný, Zvejška. Tým Skalice má na trávníku tyto borce: Zdeněk Sekanina, Jaroslav Alexa, Ing. Petr Havelka, Petr Švancara, Jaroslav Fojt, Jan Fojt, Petr Bednář, Leoš Plch, Jaroslav Dvořák, Jan Neužil, Jiří Fadrný, Roman Černohlávek, Josef Meluzín. Toto velmi zajímavé utkání řídí hlavní rozhodčí pan Barák z Brna, na čarách Milan Strya a Hanáček oba z Boskovic.
Průběh utkání zhodnotil brankář domácích Zdeněk Sekanina: „Hrálo se za mírnější převahy domácího týmu, který nastoupil v nejsilnější sestavě. Základ tvořili hráči, jež v roce 2000 vybojovali postup do 1. B třídy. Boskovice přijely v mírně slabší sestavě. I když boskovičtí se ujali v prvním poločase vedení, domácí průběh hry otočili a po první půli byl výsledek 3:1. Na začátku druhé části hry se boskovickým podařilo zavěsit gól a trochu zdramatizovat hru. Skaličtí dali brzy na to čtvrtý gól a hned pátý. Boskovičtí na to odpověděli brankou na 5:3. Skalice dala další gól. Hosté pak znovu snížili a domácím se povedlo skóre zvýšit v poslední minutě na celkový stav 7:4.
Přiblížila se šestnáctá hodina a s ní i vrchol oslav šedesáti let fotbalu ve Skalici nad Svitavou: Hovoří opět Milan Veselý: „Dobré odpoledne, vítejte ve Skalici nad Svitavou při oslavách šedesátého výročí místního fotbalu. K druhému utkání jsme pozvali soupeře atraktivního, tým internacionálů České republiky. Vítejte zde! Dovolte mi, abych jednotlivé hráče v červených dresech představil. Můžeme se těšit na fotbalové hvězdy pod vedením trenéra a manažéra Štěpána Philippa. Jsou to: Fotbalista roku 1995 Radek Drulák, Jan Fiala z Dukly Praha, Jiří Fiala, obránce Jiří Jeslínek, Robert Kafka z Brna, brankář Vladimír Macho, Tibor Mičinec, Miroslav Mlejnek, Jiří Ondra, Václav Samek – mistr Evropy 1976, třikrát mistr ligy s Duklou Praha, František Štambacher – mistr Evropy 1976 z Jugoslávie, vítěz Olympijských her 1980 v Moskvě, třetí místo na mistrovství Evropy v Itálii, František Veselý – Slávista. Tolik k sestavě. Hraje se opět 2x35 minut z důvodu tropického vedra. Dívejte se na skvělý sváteční fotbal. Bavte se sportem.“
V době konání druhého poločasu exhibičního utkání proběhlo vylosování cen podle čísel vstupenek, jež věnovali sponzoři. Tahu z osudí si užily nejvíce děti, pro které to byla atrakce.
Průběh slavnostního ukázkového utkání okomentoval opět Zdeněk Sekanina: „Internacionálové se ujali hned na začátku střetnutí vedení brankou Tibora Mičince na 1:0. Následoval gól Radka Druláka. Na 3:0 dával Jan Fiala, za domácí snížil František Stejskal. Do konce prvního poločasu stihnul zvýšit na 4:1 opět Radek Drulák. Ve druhé půli upravil na 5:1 hostující František Veselý. Z penalty na 5:2 snížil domácí Jan Marek. Penaltu hostů pak s přehledem proměnil Radek Drulák na 2:6. Nádskok na 2:7 zvýšil Fiala, na 3:7 snížil domácí Meluzín. O konečný stav 3:8 se postaral svou čtvrtou brankou opět Radek Drulák. Skaličtí hráli v sestavě pro III. třídu doplněné o bývalé fotbalisty Jakuba Tenoru a Josefa Meluzína.
Fotbalová utkání skončila, nastal čas na nostalgické ohlédnutí do dob minulých, staré zašlé slávy skalického fotbalu. Zasvěceně hovořil dlouholetý činovník klubu pan Milan Veselý: „Mám 67 roků, hodně si pamatuji,“ začal s humorem své vzpomínky. „Začátky skalického fotbalu jsou nerozlučně spjaty se třemi jmény Cháma, Holý a Zvěřina. Tito pánové svépomocí začali stavět kabiny, které mám za zády. Tito tři muži byli první u zahájení činnosti fotbalu ve Skalici. Tehdejší mužstvo byla směska hráčů, většinou nádražáci. Namátkou Skácel, Navara, Kovář, Pačinek, Zkoumal, Přibyl, Žitník. Bohužel málo se jich dožilo dnešní slavnosti. Na světě je pan Kovář, pan Žitník, pan Fiala a Josef Kovář ze Svitávky. To byly roky 1952 – 1960. Pak začal fotbal vzkvétat. Přišel boskovský Luboš Kovář, který do hry vnesl moderní tréninkové metody. V roce 1965 se skalickým podařilo postoupit do okresního přeboru. V osmdesátých letech došlo k velkému rozkvětu našeho sportovního areálu. Na jeho zvelebování pracovali místní občané opět svépomocí pod vedením obětavého předsedy místního národního výboru Bohumila Navrátila a Jaroslava Čuřika. Tehdy jsme postavili společenské výletiště s tanečním parketem. Hráli jsme okresní přebor nepřetržitě, v roce 2000 jsme postoupili do první třídy krajské soutěže. Za přispění starostky Evy Zouharové proběhla rekonstrukce kabin, opravili jsme hrací plochu, kterou nám závidí snad celý okres. Konala se zde finále důležitých soutěží přípravek, dorostenců. Hostovalo zde družstvo Minervy Boskovice, jež tenkrát hrálo 1. A třídu. Nemohou zapomenout na náš krásný trávník, vzpomínají dodnes. Později se ve Skalici objevili velmi dobří hráči schopní kopat krajskou soutěž. V historii to byla snad stovka borců, kteří zde působili. Úmyslně nejmenuji nikoho, jistě bych na mnohé zapomněl. Po zdařilých pěti letech v 1. B třídě jsme spadli do okresního přeboru třetí třídy, kde jsme dodnes. Myslím, že se za šedesát let udělalo ve Skalici nad Svitavou hodně práce. Dovolím si dvě jména. O tento krásný areál se snad třicet roků staral Zdeněk Sekanina starší. Byl u veškerého zvelebování hřiště, kabin, parketu a všeho kolem. Nyní předává zkušenosti svým synům. Je to především Zdeněk Sekanina mladší, který je právem pyšný na nádherný přírodní trávník a nikdo mu na něj nesmí sáhnout. Vážení spoluobčané, příznivci fotbalu. Budeme rádi za Vaši přízeň v dalších letech, abychom se zde na našem krásném stadionu rádi potkávali. Přeji vám všem hodně zdraví, mějte se rádi a choďte sem povzbuzovat náš fotbal. Děkuji všem.“ Tolik tedy ohlédnutí pana Milana Veselého za časy dávno minulými.
Sportovní klání skončila, hrací plocha osiřela, jen několik malých dětí, snad budoucích nadějí skalického fotbalu, obsadilo prostor před jednou z branek a snažili se po vzoru dospělých zavěsit gól. Diváci, jichž se sešlo na 350, zůstali při dobrém pivečku, vzpomínkách a družné zábavě,jaká se vidí dnes snad jen na vesnicích mezi prostými dobrosrdečnými lidmi. Musím říct, že tak krásný sportovní areál, jaký je ve Skalici, se vidí jen zřídka. Snad je to i tím, že je zasazený do nádherné přírodní scenérie potoka Úmoří. Ovšem perfektní stav hřiště je zásluhou především místních obětavců, mezi něž patří všichni minulí i současní činovníci místního fotbalu pod současným vedením Zdeňka Sekaniny mladšího.
Na závěr je třeba poděkovat sponzorům, bez nichž by se taková akce je těžko uskutečnila. Jsou to: Obecní úřad Skalice nad Svitavou, PMP Kovo, s.r.o., Jednota COOP Boskovice - prodejna Skalice, Nádraží bufet Skalice, Auto - Komplet servis Viktor Andrlík, Krmiva Skalice - Libor Dvořák, JUDr. Radim Chalupa, Ph.D, Zapa beton a.s., Bambas Elektroodpady s.r.o. Skalice, Střechy Tomáš Odehnal, Truhlářství Vašíček, Komfort a.s. Brno, Baumüller Brno, s.r.o. Skalice.
Krátký film s červenou šipkou je snímek na konci alba. Kliknutím se záznam spustí.
Více: http://skalice.svazeksvitava.cz/index.php?nid=447&lid=cs&oid=1526
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2012
  • 1 374 zobrazení
baribaribari
  • 20.9.2012
  • 1 260 zobrazení
suchovrsice
Krásné setkání při vzpomínkách na téměř neznámého malíře a spisovatele který část svého života pobýval v Suchovršicích.
Hájek-Hvězdínský, František malíř a literát, narozen v r. 1900 v Rosicích nad Labem - zemř.
1980 v Karlových Varech. Ve 20. letech žil v Praze, založil společnost Život, redigoval časopis Cíl života, zabýval se filosofií, spiritismem, okultismem, ...
Literárně působil především v letech 1920-1930.
Vlastním jménem byl Hájek, František, v pozdější době používal též jm. Hájek-Malý František, obrazy podepisoval jako Franta Malý.
Vzpomínky na malou vísku pod horami, na dřevěný kostelík, na M.K. v Suchovršicích (asi první láska Mařenka), na nešťastnoiu lásku, které matka dívky nepřála, v jedné z básní je věnování p. Karlu Pleskačovi ze Suchovršic, 12. 10. 1917 je datována báseň Umírající dítě, 24. 2. 1918 báseň Matička truchlí. Možná měl 2 dcery - Haničku a Stellu, možná brzy ovdověl.
Jeden z jeho obrazů visí na obecním úřadě v obci.
více  Zavřít popis alba 
  • 10.4.2010
  • 1 146 zobrazení
Reklama