zs-klokanek
  • 23.9.2020
  • 46 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
tomkma
  • 5.11.2017
  • 45 zobrazení
fb
Kategorie: kulturaumělecké
více  Zavřít popis alba 
  • 14.4.2017
  • 17 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
ancikubahajnej
Nová elektroloď na Slezské Hartě.
Slezské muzeum,fauna a flora.
více  Zavřít popis alba 
  • 24.6.2019
  • 21 zobrazení
msolomoucka
Co všechno jsme nevěděli o pavoučcích, že nekoušou, neštípou, do pavučin chytají jen komáry a mouchy. Ví, které pavučinky lepí a které ne, proto se sám do pavučiny nepřilepí. Někteří pavoučci umí měnit svou barvu podle toho na čem se nachází. Jsou užiteční.
více  Zavřít popis alba 
  • 30.5.2018
  • 58 zobrazení
ondrejburel
Putování po bunkrech v okolí Hlučína - Darkoviček jsme uskutečnili dne 27. 4. 2013 s KČT Kopřivnice. Bylo nás sice pár, ale to nic nezměnilo na tom, že to byl pěkný výlet. Všude už kvetly třešně, hluchavky ajiné luční byliny. Vrcholem byla návštěva pěchotního srubu MO-S 19 Alej v Darkovičkách, kde je dnes muzeum ČS opevnění, které patří pod Slezské muzeum v Opavě.
Kategorie: krajinapříroda
více  Zavřít popis alba 
  • listopad 2012 až duben 2013
  • 277 zobrazení
babi90
Životopis / z wikipedie / Karla Hvížďaly

V Praze vyrůstal, maturoval a studoval Strojní fakultu na ČVUT (1963). Později studoval politické vědy v Moskvě (1967 – 1968) a němčinu a německou literaturu v SRN (1978 – 1979).

V letech 1966 – 1970 pracoval jako redaktor v časopisu Mladý svět, v období po začátku tzv. normalizace 1971 – 1974 byl redaktorem v nakladatelství Albatros. Založil a řídil edici Objektiv.[1]

V letech 1978 – 1990 byl v exilu v SRN, kde žil v Bonnu, pracoval v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem a spolupracoval jako žurnalista s rozhlasovými stanicemi RFE (Radio Svobodná Evropa), Deutschlandfunk, Deutsche Welle, BBC, psal rozhlasové hry a přispíval do exilových časopisů.

Od roku 1990 šéfreportérem (do 1992) Mladé fronty / MF Dnes a předsedou představenstva společnosti MAFRA, v roce 1993 šéfredaktorem Mladého světa, v letech 1994 až 1999 šéfredaktor a spoluvydavatel zpravodajského týdeníku Týden, který spoluzaložil.

Od roku 1999 je svobodným žurnalistou a spisovatelem. Spolupracuje mj. s deníky MF Dnes a Lidové noviny, s časopisem Xantypa, s týdeníky Respekt[2]), Reflex, Euro a dalšími periodiky. V České televizi moderoval týdenní rozhovory v pořadech Press a Přesčas, pravidelně komentuje domácí a zahraniční politické dění a také dění na mediální scéně v Českém rozhlase 6.

V 60. letech psal básně. Je autorem dvou až tří desítek knih rozhovorů (spolu s dalšími), románů, novel (Raroh, Nevěry, Výpověď), knížek pro děti (Fialoví ježci) a více než dvou desítek rozhlasových her (m.j.Rekonstrukce začínajícího básníka, Vzkaz, Veverky na tři řádky, Tři výpovědi).

Za rozhlasové hry obdržel dvě ceny v Rakousku, za Dálkový výslech Václava Havla řadu cen v zahraničí a jednu doma, za povídku Eule beim Augenarzt cenu Goethe Institutu a naposled za Rozhovory na přelomu tisíciletí (2002), obdržel Cenu Egona Erwina Kische.[3] Za rok 2007 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky. Napsal také novelu Vzkaz, která patří do žánru sci-fi.

České rozhovory ve světě, Index, Kolín nad Rýnem 1981
Vzkaz, sci-fi novela (antiutopie) napsaná 1973, vydáno v Itálii 1981, v ČR roku 1993 jako součást knihy novel Nevěry.
Václav Havel: Dálkový výslech – Rozhovor s Karlem Hvížďalou, Index, Kolín nad Rýnem / Londýn 1986
Václav Havel: Fernverhör – Ein Gespräch mit Karel Hvížďala, Rowohlt, 1987, 1990, 1991, ISBN 3-498-02882-0, ISBN 3-499-12859-4
a překlady do dalších jazyků, po listopadu 1989 několik vydání v ČSFR a ČR (mj. Melantrich, 1989, Academia, 1999, Torst, 1999), ISBN 80-200-0801-2
Karol Efraim Sidon: Když umřít, tak v Jeruzalémě (rozhovory s Karlem Hvížďalou a Viktorem Vondrou), Mladá fronta, 1997, ISBN 80-204-0592-5
Václav Bělohradský: Myslet zeleň světa – Rozhovor s Karlem Hvížďalou, Mladá fronta, 1991, ISBN 80-204-0239-X
Karel Jan Schwarzenberg, Karel Hvížďala: Knížecí život – Rozhovor s Karlem Hvížďalou, Mladá fronta, 1997 / Paseka, 2002, ISBN 80-204-0673-5 / ISBN 80-7185-485-9, Portál 2008 a 9, ISBN 978-80-7367-459-5
Dialogy (rozhovory z 80. let, V. Bělohradský, P. Král, J. Němec, J. Gruša, L. Vaculík, R. Preisner, A. Brousek, S. Richterová, K. Chvatík, J. Vladislav, J. Kolář, Z. Vašíček, P. Šrut), Torst, 1997, ISBN 80-7215-020-0
Rozhovory na přelomu tisíciletí (Jacques Rupnik, Dušan Třeštík, Ján Mlynárik, Karol Sidon, Milan Nakonečný, Michal Anděl, Karel Schwarzenberg, Ivan Douda, Antonín Klimek, Jaromír Štětina, Jiří Gruša), Dokořán, Jaroslava Jiskrová - Máj, 2002, ISBN 80-86569-27-6
Karel Hvížďala, Karol Efraim Sidon: Červená kráva – Rozhovory s Karlem Hvížďalou, Dokořán, Jaroslava Jiskrová - Máj, 2002, ISBN 80-86569-30-6
Moc a nemoc médií – Rozhovory a eseje (rozhovory, eseje, přednášky a články), Dokořán, Jaroslava Jiskrová - Máj, 2003, 2005, ISBN 80-86569-70-5, 80-86643-07-7
Karel Hvížďala, Karol Efraim Sidon: 7 slov – Rozhovory s Karlem Hvížďalou, Dokořán, Jaroslava Jiskrová - Máj, 2004, ISBN 80-86569-82-9, 80-86643-09-3
Karel Hvížďala, Adriena Šimotová: Stopy Adrieny Šimotové – Tři dialogy s prologem a epilogem, Dokořán, Jaroslava Jiskrová - Máj, 2005, ISBN 80-7363-013-3, 80-86643-11-5
Jak myslet média – Eseje, přednášky, články a rozhovory 2004–2005 (rozhovory, eseje, přednášky a články), Dokořán, Jaroslava Jiskrová - Máj, 2005, ISBN 80-7363-047-8, 80-86643-14-X
Václav Havel: Prosím stručně – Rozhovor s Karlem Hvížďalou, poznámky, dokumenty, Gallery, 2006 (pokračování „knižního rozhovoru“ s Karlem Hvížďalou), ISBN 80-86990-00-1
Karel Hvížďala "Restaurování slov. Eseje a texty o médiích." Portál, ISBN 978-80-7367-374-1
Karel Hvížďala, Jiří Gruša: Grušova hlídka na Rýnu (Rozhovory z let 1983–2011), Mladá fronta, 2011, ISBN 978-80-204-2590-4

Životopis / z wikipedie / Viktora Koláře

Narodil se v Ostravě v roce 1941 v rodině vedoucího fotoateliéru a prodejny s fotografickými potřebami, což byla jedna z důležitých skutečností, která ho přivedla k fotografování.[5][6]

Studoval Fotografický institut v Ostravě, v roce 1964 zahájil svoji pedagogickou dráhu na základní škole v Ostravě a absolvoval svou první autorskou výstavu. V roce 1968 odešel do Kanady[7], kde pracoval jako pomocník při těžbě molybdenu a v niklových hutích v Manitobě.[1] Poté se dostal do fotografických laboratoří v Torontu. Díky uměleckým stipendiím nasnímal soubory zachycující nákupní centra v Montrealu, kde také posléze uspořádal v Optical Gallery výstavu. V roce 1973 se však přes Paříž a Londýn vrátil zpět do Ostravy, která se v té době nacházela v hluboké normalizaci.[8] Byl proto vyslýchán policií[1] a následně pracoval jako dělník v Nové Huti (tehdy Klementa Gottwalda) a poté v letech 1975–1984 jako jevištní technik Divadla Petra Bezruče. Také se oženil s jevištní výtvarnicí Martou Roszkopfovou. Především se ale dále ve svém volném čase zabýval fotografováním a toto období se dá bez nadsázky nazvat jeho vrcholným. Teprve od roku 1985 se mohl opět věnovat fotografii ve svobodném povolání. V roce 1991 získal cenu Nadace Mother Jones v San Francisku.[9] V roce 1994 začal vyučovat fotografický dokument na FAMU v Praze, kde se v roce 2000 habilitoval na docenta.[9] Ve spolupráci s básníkem Jaroslavem Žilou vydal knihu Ostrava – obležené město. Ostravský magistrát však s jejím vyzněním a obsahem nesouhlasil, a proto byla kniha stažena.

Díky Kolářovu unikátnímu souboru fotografií z Ostravy mohou ti, kteří v tomto regionu nežijí, hluboko nahlížet do života obyčejných lidí a vidět život takový, jaký zde doopravdy je. Bez nadsázky zobrazuje konfrontaci místních obyvatel s každodenní realitou, která často není příliš radostná. Z autorových fotografií je cítit jeho láska k rodnému městu a lidem.
Samostatné výstavy

1964 - Fotografie Viktora Koláře. Černá louka, Ostrava.
1973 - Viktor Kolar's Czech Eye. Optica Gallery, Montreal.
1976 - Člověk mezi lidmi. Fotochema, Ostrava.
1978 - Ostrava. Fotochema, Ostrava.
1981 - Ostrava - fotografie 1968-1980. Dům umění města Brna, Brno.
1981 - Novosvětská setkání. Galerie pod Podloubím, Olomouc.
1981 - Ostrava. Malá výstavní síň, Liberec.
1981 - Novosvětská setkání. Galéria F, Banská Bystrica.
1981 - Ostrava. Ústav makromolekulární chemie ČSAV, Praha.
1981 - Novosvětská setkání. Fotochema, Ostrava.
1981 - Ostrava. Canon Gallery, Amsterdam.
1981 - Viktor Kolář. Fotografijos Galeria, Kaunas.
1981 - Viktor Kolář - fotografie. Muzeum Stillonu, Gorzów.
1987 - Viktor Kolář - fotografie. Realistické divadlo, Praha.
1988 - 13 let. Galerie 4, Cheb.
1991 - Viktor Kolář. Pražský dům fotografie, Praha.
1991 - Viktor Kolář. Robert Koch Gallery, San Francisco.
1991 - Viktor Kolář - Schwarzes Ostrava. Palais Jalta, Frankfurt am Main.
1992 - Baník Ostrava. Museum Hoesch, Dortmund.
1993 - Nevinné oko. Městské muzeum, Ostrava.
1993 - Baník Ostrava. Rheinisches Industriemuseum, Engelskirchen.
1994 - Viktor Kolář. Slovenský rozhlas, Bratislava.
1995 - Viktor Kolář - 40 fotografií. Americké kulturní a obchodní centrum, Praha.
1996 - Kolářovy ostravské fotografie. Dům umění města Brna, Brno.
1996 - Viktor Kolář. Slezské muzeum, Opava.
1996 - Viktor Kolář. Toldkammeret, Elsinor.
1996 - Viktor Kolář - fotografie. Biennale of International Photography, Skopelos.
1997 - Viktor Kolář - Ostrava. The Photographic Center, Athens.
1997 - Viktor Kolář (1967-77). Galerie Václava Špály, Praha.
1998 - Viktor Kolář - fotografie. Musée de l'Élysée, Lausanne.
1999 - Viktor Kolář. České centrum, Berlin.
1999 - Viktor Kolář. Ostrava 1963-1999. Galerie výtvarného umění v Ostravě, Ostrava.
2002 - Viktor Kolář Photographs - Czech Photography II. Leica Gallery, New York City.
2002 - Malá Strana (Praha) photographs of Viktor Kolář. Blue Sky Gallery, Portland, Oregon.
2003 - Naostro (50 fotografií Viktora Koláře 1989-2003). Muzeum Boskovicka, Boskovice.
2007 - Viktor Kolar Photographs. Museum - The World of Glass, St. Helens, UK.
2008 - Město budoucnosti. Galerie u Rytíře, Liberec.
2009 - Retrospektywa/Retrospective of VK. Gallery A. Starmach, Kraków.

Vybrané publikace

D. Mrázková: Viktor Kolář, Profil, Ostrava 1986
Viktor Kolář: Baník Ostrava, Ex posé, Berlín 1986
Viktor Kolář: Malá Strana, Kocher & Kocher, Praha 1993
V. Kolář; J.Žila: Ostrava - obležené město, SFINGA, Ostrava 1995. ISBN 80-7188-016-7
J. Cieslar: Viktor Kolář, TORST, Praha 2002. ISBN 80-7215-159-2

Foto : Hana Papežová - Kolářová
více  Zavřít popis alba 
  • leden až září 2014
  • 121 zobrazení
babi90
Cituji z Ostrava !!! Muzeum citer

Ojedinělá sbírka o jediném hudebním nástroji - citeře

Citery mají v českých zemích překvapivě bohatou tradici, o které dnes nikdo skoro nic neví. Přitom koncem 19. století byly citery v naší tehdy smíšené společnosti rozšířeny asi tak, jako jsou dnes kytary. Navíc hra na citeru patřila k obecnému bontonu. Nikoho tehdy nenapadlo spojovat je s nějakým etnikem. S rozpadem Rakousko-Uherska a se vznikem Československa se ale české etnikum pod vlivem národnostních emocí náhle a nečekaně citer zřeklo. Německé etnikum u nás nemělo důvod se citer odříkat, hrálo na ně dále, a proto se po druhé světové válce citery staly pro české etnikum podruhé negativním symbolem, tentokráte sudetoněmecké zrady a všech válečných útrap. Tak tento nástroj u nás nezaslouženě upadl do naprostého zapomenutí a vydědění.

Expozice obsahuje jedinečnou kolekci citerových nástrojů, vyrobených v českých zemích. Současně je prezentována příslušná faktografie, ilustrující historii užití tohoto nástroje u nás. Cílem expozice je připomenout a doložit téměř zapomenutou a přitom velmi bohatou minulost výroby i užití citer v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Muzeum citer

Masarykovo náměstí 20
702 00 Ostrava 1
tel.: +420 596 113 096

Exkurze seniorů Klubu seniorů CHS Gabriel v Ostravě - Zábřehu 21.3.2013

Dále cituji : Jiří Kleňha - akordová kladívková citera

Kladívková akordová citera
Fischer´s Mandolinette - Fischer´s Lieblings Klänge
a něco o akordových citerách vůbec

NEXT

Kone předminulého a počátek minulého století byla doba, kdy lidé ještě neznali rozhlas a televizi a neměli dnešní gramofony, magnetofony a CD přehrávače s dokonalými Hi-Fi nahrávkami hudby špičkové kvality. Kdo měl rád hudbu, musel si ji jít někam poslechnout, nebo si pozvat muzikanty (když na to měl) a nebo se naučit hrát na nějaký hudební nástroj, aby si mohl zahrát sám. Lidé si tehdy ve svém denním životě mnohem více než dnes zpívali a večery bez rozhlasu a televize si zpříjemňovali domácím muzicírováním.

Protože ne každý má to pravé hudební nadání, snažili se lidé vymýšlet různé hudební nástroje, na které by mohl pro potěšení zvládnout hru snadno a rychle i člověk bez většího hudebního nadání, vzdělání a bez dlouhého náročného učení. K takovým nástrojům patří i tzv. akordová ("americká") citera, u níž na rozdíl od náročné klasické citery, stačí správně nastavit pod strunami melodické čísti papír s "lidovými notami" - puntíky pod strunami, na které se má drnknout, spojenými čarou, na jejímž počátku je šipka označující "směr jízdy" a označenými čísly doprovodních akordů. Tyto citery se vyráběly v různých velikostech, různém provedení (jednoduché či s harfovým sloupkem) a různém stupni dokonalosti (jednoduché nebo zdvojené struny melodické čísti, úplná stupnice v rozsahu dvou oktáv se všemi půltóny pro děti, různým počtem strun v jednotlivých akordech). Základní typ této akordové citery se v jednoduchém provedení v Německu vyrábí dodnes.

Technické zdokonalení tohoto základního typu, kladívková akordová citera, Fischeręs Mandolinette - Fischeręs Lieblings Klänge Ges. gesch. 333 239 (mandolineta se nazývá proto, že rychle se opakujícími údery kladívek na ocelových pružinách může napodobit mandolínu) je nástroj německé výroby z období před 1. světovou válkou. Nástroje tohoto typu se vyráběly v různých provedeních; jako malý klavírek (Piano Harp) s klávesovou mechanikou z bílých a černých kláves, nebo dokonce jako kombinace levé akordové části s miniaturním harmoniem pro pravou ruku, napojeným na šlapací pedálovou "vzduchotechniku". Při hře na tuto šlapací citeru se pravou rukou hrála melodie, levou rukou doprovod a zároveň se nohou šlapal pedál měchu harmonia. U klavírků typu Piano Harp byla mechanická část s klaviaturou řešena jako volně snímatelné "přídavné zařízení" k základní akordové citeře. Aby klaviatura po citeře neklouzala, byla opatřena dvěma kovovými kolíčky, jimiž se na citeru nasazovala. V případě potřeby se klaviatura sejmula a na citeru se mohlo hrát prsty podle podložených not.

Dalšími kapitolami v oblasti akordových citer by mohly být akordové smyčcové citery typu Violin Harfe, na kterých se levou rukou drnkaly akordy a melodie se na pravé části hrála smyčcem, dále citery aeolského typu Aeol-Harfen-Zither s různým počtem (většinou 5) rozložených akordů a manuálové autoharfy, s různým počtem dřevěných manuálů a nalepenými plstěnými tlumítky strun, nehodících se pro daný akord (tento poslední typ se v moderním provedení vyrábí dodnes).

Podobně jako základní akordové citery, i mechanické kladívkové typy se vyráběly v různém provedení, různých velikostech a různém stupni dokonalosti. Vyráběly se typy, které měly v melodické části jen tóny základní stupnice bez půltónů, typy, které měly jen některé půltóny a nejdokonalejší typy, které měly základní stupnici se všemi půltóny. Tomu odpovídal i počet rozložených akordů pro doprovod (4-6 i více). Melodická část má u většiny nástrojů tohoto typu rozsah dvou oktáv. I pro tyto kladívkové citery existovaly "lidové noty", papírky s písničkami, podle nichž bylo možné hrát písničky bez znalosti not, podle čísel a zakroužkovaných čísel označujících jednotlivé tóny a půltóny.

Později (Paul Riessner, 1919) byl tento nástroj ještě dále technicky zdokonalován tak, že hrál na děrnou pásku; stačilo točit klikou a měnit děrné pásky s písničkami. Nástroj tohoto typu, Zither "TRIOLA", se vyráběl v období 1920-1925.

Časy se mění a od dob rozkvětu těchto nástrojů se změnilo hodně. Lidé mají méně volného času, méně si zpívají nebo si nezpívají vůbec a někdejší domácí muzicírování nahrazuje kvalitní reprodukovaná hudba. Změnil se i charakter populární hudby a staré lidové písně, které dříve znal prakticky každý, se stále více stávají záležitostí skupin, zabývajících se lidovými písněmi a folklorem. A tak v současné době stále se zrychlujícícho životního tempa většina těchto technických vynálezů prakticky upadla v zapomnění. Jsou vystavovány jako muzejní exponáty, ale prakticky nikdo již na ně nehraje. Maximálně jsou předmětem zájmu hudebních fanoušků a sběratelů kuriosit.

Asi největším problémem, který značnou měrou přispěl k zániku těchto nástrojů, je problém neustálého ladění velkého počtu strun, protože svůj charakteristický jasný a čistý zvuk má jen tehdy, je-li s maximální pečlivostí dokonale naladěný.

Co vlastně víme o citeře?

Loňského roku se uskutečnil na Janáčkově konzervatoři v Ostravě seminář a koncert Vídeňského citerového kvarteta, jehož vedoucí je paní Hannelore Laister. Organizátorem akce byl Ostravský citerový klub Radegast. Na koncertě zazněla komorní díla od DallÁbaca (sonáta op.l, č.4), G.F.Händla (Sarabanda), W.A.Mozarta (Menuet ze symfonie g moll), F.G.Knotzingera (Pocta J.S.Bachovi) a J.Strausse (melodie z operety Netopýr). Soudobá podoba citery je relativně mladá (cca 150 - 180 let) a proto tato díla zazněla v transkripcích od renomovaných autorů F.G.Knotzingera a H.Prölla. Z novodobější produkce vídeňských citerových komponistů zazněla díla od již zmíněného F.G.Knotzingera (1908 -1993) a Gerta Lasta (nar.1921). Závěr koncertu byl věnován moderním soudobým skladbám a variacím (Led Zeppelin) a to v sólovém podání mladého, dokonce českého citeristy Michala Müllera, žáka paní Hannelore Laister na vídeňské konzervatoři.

Koncert měl vynikající uměleckou úroveň a přesvědčivě ukázal studentům i profesorům Janáčkovy konzervatoře možnosti tohoto nástroje. Změny dynamiky, rytmu, barevnosti tónů byly na uvedených skladbách velmi dobře prezentovány. Příbuznost s kytarou, která je zřejmá již ze shodného názvoslovného základu je dána obdobným typem hmatníku s melodickými strunami (a tím i obdobným způsobem a obdobnými možnostmi tvorby tónů - trylky, tremola, přírazy, staccata, odtrhy, legata, glissanda, obaly, flažolety přirozené i umělé, vibráta atd.). S klavírem má citera společný způsob psaní not ve dvou osnovách (v houslovém klíči melodické struny levé ruky a v basovém klíči doprovodné struny volné). Systém uspořádání doprovodných strun samozřejmě umožňuje hru v libovolné tónině. Celkový rozsah tónů je značný, cca 6 až 6,5 oktávy (cca 3 oktávy na doprovodných strunách a 4 oktávy na melodických strunách - s částečným vzájemným přesahem).

Ohlas mezi pedagogickým sborem na uvedený koncert byl velmi pozitivní, ale dalo by se to vyjádřit také takto: „to co bylo vyposlechnuto je úplně jiný nástroj, než jak je popisován v encyklopedických publikacích. Jak je to možné?

Chce-li se nezasvěcený seznámit blíže s tímto nástrojem, má k tomu poměrně málo příležitostí a informací. Pokud neshlédl některou z výstav citer („Citera v Čechách“ v Chebu roku 1988, „Citera můj instrument“ v Havířově a Frýdku-Místku roku l995 a „Citera v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“ v Praze na Hradčanech roku 1996), nebo pokud nesehnal málo rozšířenou monografii na toto téma (Folprecht Jan:Citera v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 1996) či nezalistoval v některém z článků Doc. Dr. L. Kunze (např.:Návrat citerové hry v Českých zemích, Sb.IV OKS Příbram, 1989) nezbývá než se obrátit do knih věnovaných encyklopedickému přehledu hudebních nástrojů, nebo přímo do encyklopedií. Leč co se tam lze dočíst?

Stručný slovník věcný (Jakub Malý, Praha 1875, díl II) zachází až do antického bájesloví o Amfionovi a zdůrazňuje materiál strun (což není podstatou nástroje). Ottův slovník naučný (Praha 1882, 5. sv.) poněkud mate čtenáře tím, že popisuje částečně provedení vývojově předcházející (tj. kobzu, resp. šajtholt). Soudobý ilustrovaný encyklopedický slovník (Academia, Praha 1982) citeře věnuje jen pár řádků, ale alespoň tím nic nezkresluje.

V knize Antonína Modra „Hudební nástroje“, která se dočkala od r.1938 do r.1997 již osmého vydání, je věnován citeře krátký odstavec, zakončený větou:“ ... Citera má jasný a příjemný, ale jednotvárný tón. Je dobrým lidovým nástrojem..
více  Zavřít popis alba 
  • březen 2013
  • 613 zobrazení
mysticsmile
Dny evropského dědictví v Boskovicích

Velká zasedací místnost Městského úřadu v Boskovicích se v pondělí 7. září zaplnila zájemci o památky. V rámci Dnů evropského dědictví si místostarostka, zastupitelka JMK a členka Sdružení historických sídel Ing. Jaromíra Vítková pozvala odborníka přes tuto problematiku - předsedu Poslaneckého klubu KDU ČSL Mgr. Jiřího Miholu, Ph. D. Besedě byla přítomna též referentka regionálního rozvoje Ing. Aneta Sedláčková a ředitelka muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalová.
Akci zahájila Ing. Jaromíra Vítková: „Dny evropského dědictví se u nás začaly slavit na základě zkušeností z Evropské unie. Mají přivést k péči o kulturní dědictví a památky organizace k tomu určené i běžné občany. Zapojila se Sdružení historických sídel Čech a Moravy. Též v Boskovicích byly přístupné významné památky a nyní probíhají doprovodné akce. Jejich součástí je i tato beseda.“
Ing. Jaromíra Vítková připomenula čtvrtek 10. září 2015, kdy proběhne beseda s paní Evou Morris – poslední žijící židovská občanka Boskovic. Přežila koncentrační tábor, před deseti lety zde byla, studenti gymnázia pořádali výstavu, natočili film. Nyní se sem vrací.
Ing. Jaromíra Vítková pokračovala: „Vítám Jiřího Miholu – pedagoga, historika. Povypráví o národních kulturních památkách.“
Úvodem jsme zůstali v Boskovicích. Ing. Jaromíra Vítková nás provedla starobylým městem: „Městská památková zóna v Boskovicích byla vyhlášena roku 1990. Majitelé nemovitostí tam musejí dodržovat požadavky památkářů. V roce 1993 vznikl program Obnova Židovské čtvrti, Program regenerace. Nyní je v platnosti regulační plán Městské památkové zóny. Určuje výšku staveb, druh oken, střechy atd.“
Ing. Jaromíra Vítková vše provázela názornou prezentací, na mapce ukazovala jednotlivá místa. Připomenula institut Památkové komise, jež se též vyjadřuje k záměrům města. Poslední slovo má Orgán památkové péče ( státní správa). Památková zóna v Boskovicích zahrnuje Masarykovo náměstí, Židovskou čtvrt, kopec se zámkem a hradem a velkou část zeleně. Památky jsou zapsané v seznamu ministerstva kultury. Mimo zónu je Evangelický kostel, kostel Všech svatých, kaple na Bělé, židovský hřbitov, socha Svatého Rocha na ulici Bílkově.
Ing. Jaromíra Vítková promítla přehled kulturních památek, jež se opravují díky Programu regenerace ministerstva kultury. Z něj jde 50% potřebné částky, druhou polovinu musí hradit žadatel sám. Právnické a fyzické osoby mohu navíc dostat od města 10%, pak hradí zbylých 40%.
Na opravu Synagogy maior, jež byla po válce využívaná jako skladiště, přispěla též Židovská obec z programu Deset hvězd dvěma miliony korun. Dále se z tohoto programu opravila bývalá židovská škola na Bílkově 7. Dnes je v ní bohatá expozice a multifunkční sál. Farní kostel Svatého Jakuba – byly opraveny dlažby z rozpočtu JMK, v roce 2007 opravena opěrná zeď. Byly opraveny též objekty ve vlastnictví soukromníků na ulici Plačkově 1999 – 2001. Zborovská 5 – patří městu, postupné opravy (střecha). Radnice – dominanta města, nyní se z Programu regenerace obnovuje fasáda, v roce 2010 byla z tohoto programu zpřístupněna věž vybudováním schodiště a výměnou starého hodinového stroje. V zasedací místnosti radnice byla obnovena výmalba. Především strop byl v havarijním stavu, obnoven jako replika. Z Programu regenerace opravena též Galerie Otakara Kubína, socha Svatého Rocha 1996, její sokl 2010. Socha Panny Marie na náměstí je replika, originál stojí v chodbě radnice kvůli povětrnostním vlivům. Kaple Panny Marie na ulici Dukelské opravena 1998. Kašny na náměstí a U Koupadel – zde zpracovaná studie celého prostoru, po získání cca 10 milionů korun bude oprava provedena. Kašna na Hradní ulici – chrlič je podle původní předlohy v Brně opravena v roce 2009 a 2010.
Ing. Jaromíra Vítková si povzdechla: „Některé věci by bylo nutné již opravit znovu, lidé si dochovaných památek neváží a ničí je.“
Kostelík Všech Svatých – původní hřbitov kolem přeměněn na park, lidé tam nechávají nepořádek a nectí nic. Zámecký skleník – opraven včetně opěrné zdi za cca 26 milionů, přídlažba 800 tisíc korun, Masné krámy – dnes jsou tam garáže, v roce 2014 opraveny schody, nyní připravujeme projekt obnovy celé památky. Bohužel, jsou v ní transformátory a vrata musí být speciální, jedna za cca 200 tisíc korun. Vybudování např. stylového obchůdku problematické, není tam kanalizace, vodovod. Hrad – není města, obrovská zřícenina. Zámek – z Programu regenerace opravena dlažba v Salla terreně. Rezidence – od roku 1996 vlastnictví města. Obnoveny kamenné prvky, výměna oken, fasáda, schodiště. Letos se věnovalo 120 tisíc korun na opravu tamního sklepa, nyní je tam výstava starých fotografií města. Jízdárna a Panský dvůr – z Programu regenerace opraveny fasády.
Ing. Jaromíra Vítková závěrem svého příspěvku upřesnila: „Od roku 1995 do 2014 včetně se z programu regenerace opravily památky za 32 milionů korun, podíl Ministerstva kultury je 16 milionů korun.“
Mgr. Jiří Mihola, Ph D. pokračoval: „Jsem dvacet let učitel, hodně jsem cestoval, byl jsem průvodce. V roce 2001 jsem vyhrál celostátní soutěž průvodců. Rád fotografuji a z mých snímků je i následující prezentace. Dnešní téma jsou Národní kulturní památky České republiky. Naše dějiny jsou přes tisíc let staré. Tehdy se příliš neuvažovalo zachovat něco pro další generace. Proto je tolik zřícenin hradů. Více se dochovaly zámky, jsou mladší. V devatenáctém století vznik prvních muzejí – 1814 Slezské muzeum Opava, 1817 Moravské zemské muzeum Brno, 1818 Národní muzeum. Vznik památkové péče současně s Československou republikou. Kategorie Národní kulturní památky vznikla v roce 1962 vyhlášením prvních 33 hradů, zámků a technických památek (koněspřežka České Budějovice – Linec). Tehdy se trochu opomíjely církevní stavby. Vyzdvihoval se například rodný dům Klementa Gottwalda, Antonína Zápotockého – dle dobové ideologie.“
Po roce 1989 byly mnohé poplatné době vyškrtnuty. 2008 bylo přidáno dalších 29, o rok později 38.
Mgr. Jiří Mihola, Ph. D. ukázal v prezentaci významné památky. Uvedl, že na našem území jich je překvapivě hodně a v relativně v dobrém stavu včetně interiérů. Mezi lidmi jsou nejpopulárnější památky z devatenáctého století. Dnes máme cca 300 památek. Jsou nerovnoměrně rozložené, ale v každém koutu republiky nějaké jsou.
„Sám jsem jich navštívil asi tři čtvrtiny z celkového počtu,“ pokračoval Mgr. Jiří Mihola. „Pravé Korunovační klenoty jsem neviděl,“ dodal s úsměvem.
Z pečlivě setříděné prezentace dle kategorií jsme mohli zhlédnout seznam památek Unesco, jež tam byly zařazeny v roce 1972. K vidění byly snímky z Prahy, Českého Krumlova, Telče, Žďáru nad Sázavou. „Kdysi dávno byly kvůli obraně kopce holé, vysazovat stromy a parky se začalo až v devatenáctém století,“ upozornil Mgr. Jiří Mihola a pokračoval: „Z klášterů se po jejich zrušení za Josefa II staly továrny.“
Na plátně se postupně objevovala další místa. Nejhezčí hrady, zámky, kláštery, kostely, poutní místa, hraniční opevnění, hamry, bývalé kulturní památky a movité památky, jež Mgr. Mihola doprovázel poutavým vyprávěním o jejich historii. Neopomenul nám blízký Arcibiskupský zámek Kroměříž, Litomyšlský zámek s kaplí, vodní hrad Švihov, kde se točily Tři oříšky, Břevnovský klášter, Santiniho stavby – kostel ve Křtinách včetně původního návrhu, Zelená Hora, Stará Boleslav – vzácná kopie Palladia, Tvrz Dobrošov u Náchoda, vodní hamr Dobřív, nejstarší kamenný most v Písku, vysilač Ještěd, papírna Velké Losiny, Fulnek - Jan Amos Komenský – Bratrská modlitebna, Husinec s muzeem u Prachatic, hora Říp s románskou rotundou Svatého Jiří, Lidice - pomník dětských obětí války, Javoříčko – vypálené fašisty, Ležáky, světnička Bohuslava Martinů v Poličce na věži kostela Svatého Jakuba, Babiččino údolí, Památník Ostravské operace mezi Ostravou a Opavou Hrabí – typický socialistický monument s muzeem, Dědice – rodný dům Klementa Gottwalda, Moravské zemské desky ze 14. století, oltář v adamovském kostele, Relikviář Svatého Maura na zámku Bečov, Svatováclavské klenoty. U každé památky stručně nastínil historii, vzácné relikvie a turistické zajímavosti. Doporučil všem jejich osobní návštěvu.
Místostarostka a zastupitelka JMK Ing. Jaromíra Vítková poděkovala Mgr. Jiřímu Miholovi za vynikající přednášku ke Dnům Evropského dědictví a pro média dodala: „Ve dnech 7. až 13 září 2015 probíhají u nás a v celé EU Dny evropského dědictví. Mají za cíl přiblížit široké veřejnosti památky i běžně nepřístupné. V rámci doprovodného programu proběhla na MěÚ v Boskovicích beseda s Mgr. Jiřím Miholou, jenž nás seznámil s národními kulturními památkami. Já jsem si připravila prezentaci, jak Město Boskovice pečuje o památkovou zónu. Ukázala jsem, jak památky vypadaly před opravou a jejich nynější podobu. Od roku 1996 město získává dotace z Programu regenerace a tak se podařilo opravit památky za cca 32 milionů korun. Tento trend je velmi dobrý zejména pro zachování památek budoucím generacím.“
Mgr. Jiří Mihola, Ph. D.: „Představil jsem zde své autenticky pořízené snímky, navštívil jsem asi tři čtvrtiny všech památek. Posluchačům jsem předal turistické zkušenosti a doporučil všem podívat se na tato místa. Mnohé země světa nám mohou závidět hustotu a zachovalost památek. Rád fotografuji, nedovedu si představit přednášku i ve škole bez obrázků. Kvůli počasí musím některé místo navštívit i několikrát, než se pěkný snímek podaří. Například na zámku v Opočně jsem byl patnáctkrát a stále se tam rád vracím. Při každé další návštěvě objevím něco nového,“ pokračoval s úsměvem Mgr. Jiří Mihola . „V interiérech mám občas s focením problém, musím přesvědčit kastelány, že snímky pořizuji jen pro přednáškové účely. Chápu, že focení nevidí rádi, pak toho může někdo zneužít ke krádežím vzácných děl.“

Více: www.boskovice.cz
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
  • 7.9.2015
  • 263 zobrazení
Reklama