Hledání

26 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

farnostkaplice
  • prosinec 2014
  • 171 zobrazení
  • 0
knihovnajicin
Ve středu 10. prosince jsme v knihovně přivítali redaktora nakladatelství Albatros Petra Eliáše, který s sebou přivezl pedagoga a básníka Ondřeje Hníka, autora knih Malý pražský chodec a Malý český poutník. S oběma si přišla pobesedovat 5. třída IV. ZŠ v Jičíně s paní učitelkou Richterovou. To, že je autor v profesním životě zastáncem zážitkového přístupu ve výuce, se projevilo i u nás, navíc se beseda stala dobře vedeným dialogem. Odpovědi dětí na otázky: co by měl zvládat spisovatel, jak by měla vypadat ideální kniha pro dětského čtenáře ad. hodnotil jako skvělou inspiraci pro příručku, jak se stát dobrým spisovatelem. Podle něho by mělo být povinností spisovatele přispívat k tomu, aby byli čtenáři šťastní…
více  Zavřít popis alba 
  • 10.12.2014
  • 76 zobrazení
  • 0
mysticsmile
Sváteční předvánoční koncert v Boskovicích

Evangelický kostel v Boskovicích se v neděli 21. prosince již zcela ponořil do vánoční atmosféry. Posluchačům krásné staré hudby se zde představil soubor Nota a malý komorní orchestr místního gymnázia.
Nejprve se představil nový duchovní zdejší evangelické farnosti Mgr. Jiří Bureš. Přiblížil Českou mši vánoční Jakuba Jana Ryby (1796) a především barokní hudbu: „Zde jde především o setkání s boží nádherou. Přeji hudebníkům, aby se jejich vánoční koncert vydařil.“
Úvodem zaznělo vokální provedení vánoční písně a poté se ujala slova PhDr. Helena Janíková: Napřed latinsky a pak česky přednesla úvodní slova textu slavného díla inspirovaného starozákonním textem proroka Izariáše, jehož originál pochází z Francie šestnáctého století a pokračovala: „Na Roráty se chodilo do kostela denně po celou dobu Adventu. Přinesené svíce ozařovaly celý kostel. Dnes je zlatá, čtvrtá Neděle adventní. Na věnci hoří poslední andělská svíce. Dnes se zde setkáváme již na pátém benefičním koncertu Noty, Sboru církve evangelické za podpory občanského sdružení Jinan. Výtěžek ze vstupného půjde na aktivity studentů, na charitu českobratrské církve. Děkuji všem za dobrovolné dary.“
V první části koncertu zazněly koledy ve vokální úpravě Antonína Tučavského (*1928 †2014), jenž zesnul v září tohoto roku v Londýně. Poté skladba soudobého litevského autora Vitautase Miškinise (*1954).
PhDr. Helena Janíková všechny uvedla do Vánoc roku 1796, kdy na Štědrý den po celý den pršelo a po sněhu ani památky: „O tehdejší noci byla v kostele Povýšení svatého kříže ve starém Rožmitále poprvé provedena Česká mše vánoční – dílo rožmitálského kantora, varhaníka a hudebního skladatele Jakuba Jana Ryby. Žádné písemné doklady ani originální partitura se nedochovaly. I tak se dílo stalo brzy velmi oblíbené. Dnes uslyšíte provedení, jež vyšlo v roce 1995 v Německu. Velkou zásluhu má František Ostrý, absolvent boskovického gymnázia. Nyní se věnuje doktorandskému studiu na pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Bude hrát na varhany. Sólisté sboru jsou Ludmila Dohnálková – alt, Martin Pavlíček – tenor, Jan Šmatera – bass. Sopránový part přednese absolventka Janáčkovy akademie múzických umění Jana Tajovská Krajčovičová. Zazpívá smíšený sbor Nota za doprovodu malého komorního orchestru, diriguje Mgr. Martin Nerud. Přeji všem hezký umělecký zážitek, klidné zbývající dny Adventu a pak již krásné svátky vánoční.“
Rozezněly se tóny starobylé barokní hudby, skvělé bezchybné provedení bylo odměněno bouřlivým potleskem nadšeného publika.
Velkolepým zakončením svátečního koncertu byl sborový zpěv všech účinkujících i diváků ve stoje, při němž se chrámem nesly slova slavné koledy narodil se Kristus Pán. Závěrem se zvedl ještě jednou dlouhotrvající vřelý potlesk.
Pátý Vánoční koncert smíšeného pěveckého sboru Nota místního gymnázia a jeho malého komorního orchestru důstojně odstartoval sváteční vánoční čas a zakončení roku 2014 v Boskovicích.
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • 21.12.2014
  • 283 zobrazení
  • 0
mysticsmile
Miloslava Luňáčková: „Nejraději mám, když je útulek prázdný“

Před boskovickou starobylou radnicí z roku 1571 zněly ve čtvrtek 18. prosince 2014 koledy. Vše se chystalo již pošesté v tomto předvánočním čase k předání sbírky pro opuštěná zvířata.
V 15 hodin všechny přivítala Miloslava Luňáčková. Poděkovala dárcům a především Adéle Komárkové, která tuto pěknou tradici před šesti lety založila.
Ta připomenula těžký úděl zvířat v útulcích: „Především v období svátků jim chybí domov. ,,Tehdy jsem rozdala letáčky, občané se zapojili a tak sbírka vznikla. Loni se k nám přidaly i kočičky. Za veškerou pomoc jsem všem hodným lidem vděčná.“
Pan Petr Bílek se podělil se všemi o radostné nalezení svého šestnáctiletého psa, jenž se mu před třemi týdny ztratil a z Podolí se dostal až do Boskovic: „Utekl otevřenými vraty. Byl zvyklý jezdit autem, znal silnice a zde jej odchytila Městská policie (dále MP). Panu Bílkovi se zalesklo v očích a pokračoval: „Dostal jsem nejkrásnější vánoční dárek. Je to pes, ale pro mě člen rodiny. Strávil jsem s ním půl života. Děkuji všem za jeho záchranu.“
Miloslava Luňáčková poděkovala za práci přítomným dobrovolníkům Milanu Kužílkovi, který se v létě v zimě o zvířátka v záchytné stanici obětavě stará, paní Jitce Melicharové a paní Daně Štěrbové, správci útulku i ostatním dobrovolníkům a také MP za odchyt psů.
Jitka Melicharová: „Představuji fenku Miky, kterou máme v útulku dlouho a nikdo ji zatím nechce, ale snad se někdo hodný najde. K péči o zvířátka mě v roce 2006 přivedla moje dcera Alena. Fotografujeme je, představujeme v médiích a tím jim pomáháme najít staré i nové majitele. Sama mám doma fenku Klárinku z útulku.“
Paní Dana Štěrbová: „Vždy jsem měla ráda zvířata, k dobrovolnictví mě přivedla paní Melicharová.“
Olga Chvátalová nejen že přispěla do sbírky, ale též předvedla za doprovodu svižné hudby, co její cvičený pejsek Lerry umí a pak prozradila, jak se pejsek tancování učí: „Vše jsme trénovali pomocí hraček a pamlsků, pozitivní motivací.“
Miloslava Luňáčková vyzdvihla děti ze Základní školy ve Žďárné: „Vybrali finanční obnos a přinesli spoustu dárků. Navíc i sedm pytlů víček pro nemocnou Elišku z Blanska.“
Paní Jaromíra Šmerdová za Základní organizace Kočky Boskovice: „Jsme ve vánoční sbírce druhým rokem, přispívají boskovičtí občané, ale i přespolní, např. paní Jana Šubertová z Brna. Členové naší organizace provádí sami i ve spolupráci s MP odchyt koček a koťat na území města, mnohdy nemocných a zanedbaných zvířat. Nejtěžší je snad zajistit pak pro ně přechodný domov, než je jsou zvířata schopná odejít do nového prostředí. Město vlastní útulek ani depozitum nemá, poskytuje alespoň prostředky na kastraci venkovních koček, aby se omezil počet bezprizorních koťat nekontrolovaným množením. Proto apelujeme na všechny majitele venkovních koček, aby svá zvířata nechali kastrovat a nepodporovali tím výskyt bezprizorních nešťastných zvířat. V současné době je několik zvířat hledajících nový domov v péči sympatizantů nebo členů organizace, sehnali jsme pro ně přechodný domov v Novičí na přírodní farmě, teď tam máme stále pět koťat, které jsou ihned k odběru. Finanční prostředky na veterinární péči poskytujeme především z vlastních zdrojů, za dárečky a granule děkujeme. Pátý ročník mezinárodní výstavy koček na zimním stadionu v roce 2015 ještě není jistý, termín je stále v jednání.“
Miloslava Luňáčková závěrem milého setkání upozornila, že život se zvířetem je hodnotnější a pozvala na příští ročník sbírky. „Přeji všem krásné Vánoce, do nového roku především zdraví. Všem děkujeme za příspěvky, jsem ráda, že jste si našli čas a na chvíli se zde zastavili.“

Více: http://www.regionboskovicko.cz/cs/informacni-centra/mis-boskovice-a-ic-boskovicko.html
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
  • 18.12.2014
  • 150 zobrazení
  • 0
silesianphotographer
Městské muzeum v Boleslavci bylo založeno roku 1908 a o tři roky později bylo otevřeno pro návštěvníky. Na konci 2. světové války byly všechny sbírky rozprášeny, zbyla pouze budova. Poválečná činnost muzea byla zahájena 27. prosince 1953 výstavami připravenými tehdejším Slezským muzeem (dnes národní muzeum) ve Vratislavi. Po rekonstrukci v roce 1967 bylo otevřeno jako Muzeum keramiky. O výběru této specializace rozhodly řemeslné tradice Boleslavce – města od dávných dob proslulého výrobou velmi kvalitní kameniny.

Džbán s plastickou dekorací, Bolesławiec, zač.17. století.
Předpokládá se, že počátky boleslaveckého hrnčířství sahají přinejmenším do doby založení města, i ačkoli první písemné zmínky pocházejí až z roku 1380. První údaj o existenci hrnčířského cechu se vztahuje k roku 1511, i když toto společenstvo muselo vzniknout už mnohem dříve. Díky archeologickému výzkumu prováděnému na boleslaveckých předměstích se podařilo objevit místo jedné z pěti městských hrnčíren. Odkryty byly téměř 2 m hluboké jámy s odpadem po výrobě, vyplněné vrstvami keramiky, pocházející z časového úseku od konce 15. století do poloviny 17. století. Mezi nalezenými kusy byly objeveny nejstarší známé vzorky zdejší keramiky. nejčastěji to jsou nádoby se širokým okrajem, točené na hrnčířském kruhu (tehdy se užíval dřevěný kruh s nožním pohonem) a vypálené v oxidační atmosféře. Jedna skupina těchto výrobků je neglazovaná, druhá je glazovaná uvnitř, a to v barvách žluté, olivové a zelené. Předměty byly vypalované v kupolových dvoukomorových pecích se spodním ohřevem, pro každý výpal znovu stavěných z cihel. V 16. století se podařilo zvýšit teplotu výpalu a výsledkem tohoto zlepšení bylo tenkostěnné nádobí s vnější glazurou. Boleslavecká keramika byla zpočátku zdobena rýhováním, rádlováním nebo vytlačováním otočným razítkem. V 17. století se objevují nádoby s plastickým zdobením a motivy religiózními, rostlinnými, medailony, s hlavičkami putti a rozetami; škála glazur se rozšířila o kobaltovou modř. Pro dosažení větší trvanlivosti výrobků byly jejich dna a výlevky opatřeny cínovým kováním, z téhož materiálu byla zhotovena i víčka nádob.

Archeologické vykopávky mezi ulicemi Piaskowa a Mała v Boleslavci, červenec 2007
Ve druhé polovině 17. století se objevily nové typy nádob: lahve a džbány tvaru melounu s žebrovanými břichy, pokryté přírodní hladkou a pololesklou, hnědou nebo zelenou glazurou z místní hlinky. na konci 18. století byl sortiment boleslavecké keramiky rozšířen kromě jiného o konvice na čaj, kávu a konvičky na mléko, džbánečky a krabičky. také se rozšířila nová technika zdobení, kdy se hladká hnědá glazura pokladla vystouplými ozdobami z bílé hlinky. Zobrazeny byly motivy rostlinné, heraldické, religiózní nebo figurální.

Žebrované džbány (tzv. melouny), s cínovým kováním, hnědá glazura, 1. pol. 18. století
Tento druh dekorace v produkci převažoval až do konce 19. století, třebaže i v té době se objevily pokusy zavést jiné vzory. V době klasicismu vratislavský profesor Carl Bach navrhl pro boleslavecké výrobce řadu nádob v „etruském” stylu, ovšem pouze jediný z hrnčířů, Johann Gotthard mladší, je po jistý čas vyráběl. V první polovině 19. století si na své konto připsala velký úspěch dílna Johanna Gottlieba Altmanna. ten uskutečnil průlom v technologii výroby tím, že k výrobě užil ušlechtilou kameninovou hmotu, která se za vysoké teploty vypálila do běla; také použil fluoritovou glazuru. Nádoby, jejichž některé prvky (nožičky, ouška) byly lisovány ve formě, byly zdobeny figurálními plastickými motivy s antikizujícím stylu a tématy, čerpanými ze vzorníku Carla Friedricha Schinkla. Boleslavecká kamenina se vzhledem i vlastnostmi přiblížila porcelánu.

Váza, kamenina zdobená technikou střikového nánosu za užití šablony, dílna J. Paul & Sohn, Boleslavec, 30. léta 20. století
Na konci 19. století se v Boleslavci objevuje zdobení razítky, které se stalo symbolem současné zdejší produkce. Na bílý podklad jsou pomocí razítek nanášeny opakující se motivy složené z puntíků, růžic či geometrických tvarů. Postupem času se ornamenty stávaly stále složitějšími (např. paví oka, hvězdičky, květy), rozšířena byla také barevná škála – kromě kobaltové modři se užívala také chromová zeleň nebo odstíny hnědé. Dalším předělem v rozvoji produkce boleslavecké kameniny bylo otevření Královské odborné keramické školy v roce 1897. Pod vedením dr. Wilhelma Pukalla z Berlína, a později Eduarda Berdela, započalo odborné vzdělávání budoucích keramiků, a to jak v technologii výroby, tak i v oblasti umělecko-estetické. Tradiční hrnčířský kruh byl nahrazen odléváním do forem, objevily se nové – často přímo avantgardní – tvary, techniky a vzory zdobení. Kromě zušlechtěné přírodní glazury se zlacením se experimentovalo s glazurami roztékavými, krystalickými a zrcadlovými, galvanizováním, intarzováním sklovinami, s matnými glazurami. Byla užívána technika střikového nánosu za použití rozprašovače a šablony. Štětečkem byly malovány geometrické a abstraktní dekory. Tehdy se také rozšířila praxe signování zboží výrobci, a to otiskem značky nebo razítka na spodní stranu výrobku. Část zdejších výrobců s radostí přivítala spolupráci se školou. Nevyužívali pouze na ní vytvořené formy a dekory, ale obohacovali se také odbornými znalostmi a zkušenostmi přednášejících. Firmy se rychle rozvíjely a jejich výrobky, vystavované a sbírající ocenění na mnohých výstavách, veletrzích a soutěžích, se staly exkluzivním zbožím, vysoce ceněným prakticky na celém světě. Nezřídka to byly malé série a autorské originály, nesoucí znaky uměleckých děl. Výrobky dílen Roberta Burdacka, Huga a Ernsta Reiholdových, Julia Paula, Carla a Edwina Wernerových, spojující řemeslné tradice s novodobým kánonem krásy a funkčnosti, se staly osobitou vizitkou města Boleslavce – významného střediska výroby kameniny.

Mísa, kamenina zdobená razítky, dílna Julius Paul & Sohn, Boleslavec, kolem r. 1920
Znovuoživení výroby v keramičkách po 2. sv. válce bylo obtížné a trvalo dlouho. První továrna rozeběhla výrobu díky iniciativě keramika-umělce, profesora krakovské Szkoły Sztuk Zdobniczych (Škola dekoračních umění) T. Szafrana. Spolupráce s vratislavskou PWSSP (dnes Akademia Sztuk Pięknych /ASP/) umožnila udržet vysokou uměleckou i technologickou úroveň výroby. Mezi nejzasloužilejší boleslavecké návrháře keramiky patří I. Zdrzałka, A. Szurmińska-Krępowa, A. Różańska, B. Wolanin, J. Bany-Kozłowska, W. Matus. Kromě vytvoření mnoha nových originálních dekorů a forem tito umělci často využívali i tradiční vzory.

Hrnec, béžová keramika, Boleslavec, 15.-16. století
V současné době na území města a okresu působí – kromě dvou velkých podniků Ceramika Artystyczna a Zakłady Ceramiczne Bolesławiec – ještě řada dalších soukromých výrobců. Nabízejí široký sortiment výrobků od keramických plastik přes stolní nádobí a užitkovou kameninu až po stavební keramiku. Tyto výrobky – stejně dnes jako před lety – nacházejí své kupce a uživatele na celém světě. Od roku 1963 jsou v Boleslavci každoročně pořádány Mezinárodní keramické a sochařské plenéry (Międzynarodowe Plenery Ceramiczno-Rzeźbiarskie), kterých se společně zúčastňují jak uznávaní umělci, tak i talentovaní mladí tvůrci z různých zemí světa.
více  Zavřít popis alba 
  • 12.9.2014
  • 154 zobrazení
  • 0
toulavej68
Jan Blažej Santini Aichel, jak zní jeho celé jméno se narodil 3. února 1677 pražskému kameníkovi italského původu Santinu Aichelovi, a už v poměrně mladém věku se, přes svůj handicap (byl částečně ochrnutý) stává jedním z nejvýznamnějších architektů u nás. Podařilo se mu spojit dohromady dva nezaměnitelné architektonické slohy a stal se symbolem nového, převratného stylu pod názvem barokní gotika. Santiniho rukopis poznáme na mnoha stavbách v celých Čechách, ať už to jsou významné klášterní objekty (Kladruby, Plasy, Mariánská Týnice), hospodářské usedlosti či venkovské kostelíky. Zemřel po těžké nemoci ve svých šestačtyřiceti letech 7. prosince 1723, a je pohřben na dávno zrušeném hřbitově v Praze na Malé Straně, takže přesné místo jeho hrobu už dnes neznáme.
Kladrubský klášter je bývalý benediktinský klášter, a nachází v části Kladrub u Stříbra, zvané Pozorka, v tachovském okrese, nad mělkým údolím říčky Úhlavky. Byl založen českým knížetem Vladislavem I. roku 1115, který je tu i pohřben. Fungoval až do roku 1785, kdy byl výnosem císaře Josefa II. zrušen.
Po zrušení se, už v bývalém klášteře střídala spousta jiných aktivit, byl tu vojenský lazaret, pivovar, a naposledy sloužil státnímu statku. Od konce osmdesátých let prochází celkovou rekonstrukcí, a stal se Národní kulturní památkou.
Uvnitř jsem bohužel nefotografoval, protože příplatek 200,- Kč za fotoaparát (!) byl pro mě neakceptovatelný..
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 7.9.2014
  • 163 zobrazení
  • 4
mysticsmile
Horní chodba Muzea Boskovicka ožila ve čtvrtek 4. prosince 2014 čilým ruchem. O dávných dobách osídlení okolí Boskovic si přišli vyměnit své zkušenosti nejlepší archeologické kapacity. A mnoho zájemců z řad laické veřejnosti.
Proběhlo představení nové knihy – třetího svazku Vlastivědy Boskovicka, jež se touto problematikou podrobně zaobírá.
Všechny pozdravila ředitelka Muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalová: „Vítám místostarostku Boskovic a členku zastupitelstva JMK Ing. Jaromíru Vítkovou (KDU-ČSL), autory Doc. PhDr. Eduarda Droberjara, Ph.D., Doc. PhDr. Martina Olivu, Ph.D., D.Sc., PhDr. Rudolfa Procházku, CSc., PhDr. Antonína Štrofa, CSc., zástupce Univerzity Palackého Olomouc, Moravského zemského muzea, muzea Litomyšl a muzea Vysoké Mýto.“
Ing. Jaromíra Vítková pohovořila o všech třech svazcích Vlastivědy. „Další plán Redakční rady je zmapování období středověku a novověku,“ pokračovala místostarostka. „Děkuji autorům, Redakční radě, pracovníkům Muzea Boskovicka, že se vydání třetího svazku stihlo před Vánocemi. Kniha může být vhodný dárek pod stromeček.“
Archeoložka Muzea Boskovicka Mgr. Zuzana Jarůšková představila právě vyšlou publikaci. Jsou v ní veškerá data, fakta a souvislosti. „Kniha obsahuje podrobnou analýzu lokalit a nálezů,“ pokračovala a závěrem podrobně uvedla všechny autory a jejich odbornou specializaci při vzniku díla.
Dlouholetý spolupracovník Muzea Boskovicka PhDr. Antonín Štrof na úvod svého vystoupení za všeobecného veselí zašpásoval: „Po celonárodní kalamitě dnes poprvé vyšlo Slunce a též Vlastivěda Boskovicka.“ Tím prolomil oficiality a další beseda se rázem stala zcela neformální. Připomenul práci Mgr. Zuzany Jarůškové, jež v publikaci podrobně zpracovala mladší a pozdní dobu kamennou, Mgr. Romana Malacha, Mgr. Petra Vitámváse a všech, kteří se podíleli na redakční činnosti. Uvedl, že Boskovická brázda je významnou oblastí dávného osídlení a tvoří spojovací článek mezi nalezišti českými, moravskými a podunajskými. „Archeolog PhDr. David Vích se zasloužil o úspěšnou spolupráci s detektoráři i v našem regionu a získal zásadní doklady o významu tohoto území,“ pokračoval PhDr. Antonín Štrof. „Věřím, že se kniha bude líbit a přinese nové poznatky o historii naší země,“ zakončil.
Ředitelka Muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalová ukázala pro srovnání původní publikaci Pravěk Boskovska PhDr. J. Skutila. „Jsem ráda, že archeologická činnost se našemu muzeu daří díky Mgr. Zuzaně Jarůškové, Mgr. Romanu Malachovi a PhDr. Antonínu Štrofovi, CSc. Děkuji všem za vznik této publikace, též obcím, které na vydání knihy přispěly - Jevíčku, Knínicím, Černé Hoře, Svitávce, Bořitovu, Skalici nad Svitavou a Sudicím. Též je skvělá spolupráce s Jihomoravským krajem díky místostarostce Ing. Jaromíře Vítkové.“ Mgr. Dagmar Hamalová pozvala k prohlídce velmi působivé nové expozice, kde jsou snímky z výzkumů, nalezené exponáty a dobové předměty. „Vlastivědě Boskovicka přejeme, ať se dobře prodává,“ dodala závěrem.

Více: www.muzeumboskovice.cz
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
  • 4.12.2014
  • 274 zobrazení
  • 0
vimka
Malebné historické městečko Mariazell leží v oblasti severních vápencových Alp, u hranic rakouských spolkových zemí Štýrsko (Steiermark) a Dolní Rakousko (Niederösterreich), asi 130 km jihozápadně od Vídně, v nadmořské výšce 868 m.

Mariazell je nejvýznamnější poutní místo v Rakousko a patří zároveň k nejvýznamnějším poutním místům ve střední Evropě.

Samotné město je skutečně maličké. Tvoří ho jen pár ulic a hlavní náměstí, jemuž dominuje poutní bazilika s velice zajímavým a zvláštním průčelím – mezi barokními věžemi s kupolemi stojí ještě gotická věž.

Podle legendy o vzniku poutního místa Mariazell poslal v roce 1157 opat Otker z benediktinského kláštera St. Lambrechta mnicha jménem Magnus do tohoto regionu, který tehdy byl ve vlastnictví kláštera. Mnichovou úlohou bylo poskytnout duchovní péči a podporu zdejším lidem. Opat mu dovolil, aby si na dlouhou cestu vzal s sebou nevelkou, jen 48 cm vysokou sošku Panny Marie, vyřezanou z lipového dřeva. Večer 21. prosince mu však téměř před cílem spadla do cesty obrovská skála, která mu nedovolovala pokračovat v jeho pouti, a tak se Magnus obrátil s modlitbou o pomoc na Boží Matku. Najednou se skála rozlomila a mnich tak mohl pokračovat dál. Po příchodu do cíle Magnus postavil sochu na pařez, nad nímž postavil přístřešek, který sloužil jako kaple a zároveň i jeho příbytek. Po „Marii v cele", jež se brzy stala centrem duchovního života a zanedlouho i cílem poutníků, je pojmenováno i samotné městečko Mariazell.

Na vánočních trzích byla cítit silná duchovní atmosféra, kterou jsem snad ještě na žádných vánočních trzích takto nepocítila.

Mariazell jsou zároveň i horské klimatické lázně a nad městečkem se rozprostírá oblíbené lyžařské středisko, pro svoji dostupnost v posledních letech navštěvované stále více i lyžaři ze Slovenska a z Čech.
více  Zavřít popis alba 
203 komentářů
  • 29.11.2014
  • 464 zobrazení
  • 15
jirka-suchomel
Na konečné stanici "Špejchar", na tramvajové a autobusové točně se nachází trošku nenápadný a zapomenutý pomník "Kolonka". Jednalo se o studentskou kolej, vystavěnou v roce 1920. Jednalo se o soubor dřevěných budov v kubistickém stylu. Bydleli v ní převážně studenti z chudších rodin.V prosinci roku 1929 vypukl v areálu požár a jeden pavilon vyhořel. O deset let později, 17. listopadu 1939 byly studenti z kolejí násilně vyhnáni nacistickými jednotkami SS. Během války našli v Kolonce útočiště právě německé oddíly, které ji využívaly jako ubytovnu. Po ukončení II. světové války se studenti do kolejí opět navrátili. Koleje zde fungovaly až do roku 1979, kdy bylo na jejím místě vybudováno autobusové nádraží a točna tramvaje.
Pískovcový pomník postavili bývalí studenti, pro které se Kolonka stala druhým domovem.
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 15.8.2014
  • 101 zobrazení
  • 0
markab60
V sobotu 6. prosince jsme se u nás viděli se svými vnoučátky, Honzovou dcerou Janičkou a manželem Přemkem. Vnučka Karolínka chodí do 1. třídy, dobře se učí, má samé jedničky a dělá nám radost. Náš úplně nejmladší vnouček Davídek je stále usměvavý spokojený chlapeček, vždy pozitivně naladěný.
Kategorie: rodina-přátelé
více  Zavřít popis alba 
  • 6.12.2014
  • 226 zobrazení
  • 0
jackal001
Linec (německy Linz) je hlavní město rakouské spolkové země Horní Rakousy. S 189 500 obyvateli (údaj k 31. prosinci 2008) je i největším městem Horních Rakous a po Vídni a Štýrském Hradci třetím největším v celém Rakousku. Leží na Dunaji a rozkládá se na ploše 95,98 km2. Linec je statutárním městem a taktéž okresem.
Antika
Pro zajištění přechodu přes Dunaj založili Římané v polovině 1. století pevnost Lentia, která byla ve 2. století v době markomanských válek zvětšena. V pozdějších letech byla několikrát zničena Germány. První oficiální zmínky o Lentii jsou z roku 410. Město přežilo stěhování národů a udrželo si trvalé osídlení.
Středověk
V období raného středověku se stal Linec důležitější po rozšíření Bavorského vévodství směrem na východ. Roku 799 se poprvé oficiálně objevuje německý název města „Linze". Během vlády Karlovců plnilo město funkci trhu a celnice. Do roku 1210 spadal Linec pod bavorské vévody.
Za Babenberků se Linec vyvinul na město, roku 1240 obdrželo město městského soudce a pečeť. Linecké mýto bylo významným zdrojem peněz rakouských vévodů, což vedlo k velkému rozvoji města. Roku 1335 zde byl uzavřen zisk Korutan Habsburky. Roku 1230 bylo založeno nové náměstí.
Od konce 13. století byl Linec sídlem zemského hejtmana. Fridrich III. si zvolil Linec jako rezidenci a město se stalo v letech 1489 až 1493 centrem Svaté říše římské po dobytí Vídně Matyášem Korvínem.
více  Zavřít popis alba 
  • 16.6.2014
  • 47 zobrazení
  • 1
sachklubtabor
6. prosince vyrážíme do Světlé. Krásná klubovna a výborné zázemí na Zimním stadionu. Takto by to mělo vypadat v každé šachové klubovně. Áčko by se mělo pokusit o plný bodový zisk, Béčko zkusí urvat alespoň bodík se Světlou, jde jak o čelo tabulky tak i dolní patro, kde to hrozí sestupem.
A jak to dopadlo ? - Áčko získalo plný počet bodů, zvláště s Humpolcem se vítězství cení. Béčko bohužel narazilo na silnější soupeře a stále se proto pohybuje na hraně udržení.
více  Zavřít popis alba 
  • 5.12.2014
  • 28 zobrazení
  • 0
sophieschoice
Zdenička Stiasná se narodila 12. prosince 1924 v Rajhradě. Pochází z židovské rodiny, která žila před válkou v Rajhradě. Zdenička odjela v roce 1939 do Dánska, v roce 1941 se dostala do Palestiny (dnešního Izraele), přijala jméno Judit.

Poprvé jsem jí napsala v roce 2012 e-mail a čekala. „Vážená paní Judit“. Velice rychle se z našeho povídání na dálku stal rituál. Já jí, ona mně. Píšeme si příběhy o jejím dětství v Rajhradě, o mém dětství v Praze. Píšeme si napřeskáčku o tom, co se děje dnes a co se dělo před osmdesáti lety. A zdá se mi, že máme společného mnohem víc než podobné jméno.

Vloni, v říjnu, vyšla moje kniha "Přátelství navzdory Hitlerovi", kde je celá jedna kapitola věnovaná Judit. Moc se těšila, že přijede na křest knihy a pak pojede se synem do Rajhradu, aby mu poprvé ukázala své rodné město. Nakonec ze zdravotních důvodů nemohla přijet a do Rajhradu se vypravil alespoň její syn s manželkou. Když se vrátil do Izraele, přivezl své mamince dárek: stala se čestnou občankou Rajhradu.

Minulý týden jsem se vypravila do Izraele, na oslavu 90. narozenin paní Judit. Její rodina jí zorganizovala úžasnou oslavu a pak nám Judit vyprávěla o svém životě. Pamatuje si tolik zajímavých historek a dodnes mluví bezchybnou češtinou. A nikdy nezapomene na své rodné město, na Rajhrad.

Podívejte se na její životní příběh v této fotogalerii.

Text: Judita Matyášová
Snímky: z archivu paní Judit, archiv J. Matyášové, Jan Jindra
Pokud máte nějaký tip nebo vzkaz pro Judit, napište mi: j.matyasova@gmail.com, ráda předám

Zde je reportáž, kterou jsme o Judit natočili: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1181680258-tyden-v-regionech-brno/312281381891215-tyden-v-regionech/titulky#t=0m11s
A zde o knize: https://www.kosmas.cz/knihy/186931/pratelstvi-navzdory-hitlerovi/
více  Zavřít popis alba 
  • leden 2009 až prosinec 2014
  • 117 zobrazení
  • 0
bujesilak
Bývalý trenér plzeňské Viktorky Pavel Vrba si u stadionu ve Štruncových sadech 1. října 2014 vysadil svojí vlastní vrbu. Jednu už dostal 5. prosince 2013 jako netradiční dárek k 50. narozeninám (*6.12.1963). Tehdy se stal patronem již vzrostlé vrby ve Chvojkových lomech (park Přátelství) v Plzni na Slovanech.
více  Zavřít popis alba 
  • říjen 2014
  • 57 zobrazení
  • 0
musina
Přátelé, kamarádi, country rodino,

Máme za sebou třináctý ročník našeho charitativního koncertu ve stylu country a bluegrass music a nutno podotknout, že ačkoliv se někteří z nás pořadatelů trochu obávali, jestli ta třináctka nepřinese nějakou smůlu – nestalo se tak. Spíš naopak… Vše dopadlo dobře, respektive – výborně a jsem přesvědčen, že všechny diváky, celou naši početnou ústeckou country rodinu, která se v sále Národního domu v prosinci 2013 sešla – naplnil pocit radosti a štěstí….

Z vlastních zkušeností vím, že jen v naprosto ojedinělých případech si nás štěstí najde samo. Většinou to je tak, že když si ho přejete potkat, musíte mu jít svižným tempem vstříc a někdy se nám ta cesta za štěstím - zdá být nekonečnou….

Podobné to bylo s angažováním jedné z nejlepších bluegrassových skupin v ČR - skupiny BLACK JACK, která posbírala i významná ocenění v zahraničí. Je to neuvěřitelné, ale nějakých jedenáct let jsme usilovali o to, aby se na našem koncertu takto skupina mohla představit. Asi dvakrát to již bylo i domluvené, a pak, na poslední chvíli z toho sešlo… Museli jsme si počkat až na rok 2013, kdy to s účastí této skupiny definitivně vyšlo a jistě mi potvrdíte, že jejich vystoupení - to stálo za to čekání. Nakonec toto DVD – kde máte možnost BLACK JACK vidět a slyšet – je toho důkazem.

Naším druhým významným hostem byla – dnes již trampská legenda – skupina NÁPLAVA. S Jirkou a Renatou Lankašovými, respektive Náplavou - se znám dlouho. Asi od roku 1988, kdy jsem se s nimi tuším potkal prvně. Za ty roky se Náplavě narodilo hodně pěkných písniček, které si našly cestu nejen k srdcím diváků, ale i na CD, která Náplava natočila. Mnohé z těchto písní zazněly i na našem koncertu, některé z nich si diváci s Náplavou i zazpívali a věřte, pro muzikanta není hezčího pohledu, než když si s ním divák zpívá… Takový moment – to je zkrátka nádhera a současně důkaz, že písničky a hudbu vůbec – k životu potřebujeme. Potřebujeme mít možnost písničky nejen poslouchat, ale potřebujeme mít možnost je také tvořit, abychom mohli spolu a vzájemně – sdílet a dále mezi sebou šířit - emoce. Dokud tohle budeme umět – zůstaneme opravdovými lidmi, a to považuji za velmi důležité….

Víte, za poslední rok či dva, mne několikrát přepadla úzkost z toho, že naše bytí a počínání je v současné době nepřiměřeně opanováno, stále více se rozpínajícím fenoménem virtuálního světa. Takového, kde je mnoho anonymního, neskutečného, falešného a kde absentují základní emoční atributy lidství….Cítím, že takový svět – je nám nebezpečný, a proto musíme dělat cokoliv, aby nás takový svět - nadobro neovládl.…

Jsem rád, že naše třináctileté charitativní úsilí – není virtuální, že je stoprocentně skutečné. Vidím za tímto úsilím tváře konkrétních lidí, kteří chtějí spolu hovořit, potkávat se, radovat se, kteří stojí o vzájemné pohledy do očí, kteří chtějí a umí v sobě zachovat a snad i rozvíjet – podstatu lidství.

Přátelé, přeji vám krásné Vánoce 2013 a těším se na vás spolu se skupinou BLUE EYES v prosinci l.p. 2014, při čtrnáctém dílu našeho společného charitativního koncertu…..

Jan Moucha a skupina BLUE EYES
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 3.12.2014
  • 108 zobrazení
  • 1
kostely
Římskokatolický kostel sv. Martina z Tours v Třebíči se 75 metrů vysokou městskou věží se nachází na Martinském náměstí ve Vnitřním Městě. Byl založen někdy kolem poloviny 13. století opatem Martinem, během 14. století se kostel stal farním.V roce 1502 nechal Vilém z Pernštejna přestavět kostel a z této doby existují dveře u sakristie, klenby, chodby a další věci. V roce 1628 byl kostel získán Adamem z Valdštejna, dosadil po nějaké době, kdy kostelu vládli protestanti, katolického faráře. Byly opraveny varhany, zřízeny boční oltáře a byla postavena fara. Po roce 1707 byly uskutečněny barokní úpravy, zvětšena boční kaple sv. Anny a sv. Josefa a za dalších devět let byl sržen kůr a kostel byl propojen s městskou věží. V roce 1905 byla okna nahrazena kovovými a proraženy světlíky. Věž při kostele stála původně samostatně, součástí kostela se stala až při stavebních úpravách v roce 1716. Věž je 75 m vysoká a ochoz se nachází ve výšce 35 m. věž prošla několika opravami a úpravami. Nejvíce utrpěla při požáru v první polovině 19. století, kdy se zřítila část nad ochozem. Další velké změny proběhly po roce 1905 s elektrifikací 120V. V roce 1926 proběhla další velká oprava, byly instalovány ochranné sítě do oken, byla opravena střecha kostela i fary. V roce 1954 byly převedeny elektrické rozvody na 220V. V roce 1967 proběhla oprava fasády na celém kostele, další opravy fasády v letech 1995-1996. V roce 2001 byly opraveny schody ke vchodu kostela, v roce 2011 proběhly opravy fary. Foceno 31. prosince 2013. GPS 49.2148178N, 15.8801219E, mapa https://mapy.cz/s/vCxQ
více  Zavřít popis alba 
  • 31.12.2013
  • 36 zobrazení
  • 0
klt
Nejstarší historie města je spojena se Zlatou stezkou, která tudy procházela. Z konce 11. století pravděpodobně pochází románské základy kostela sv. Petra a Pavla. První písemné zprávy o Starých Prachaticích pochází ze 2. poloviny 12. století. Tehdy obec kníže Vratislav I. daroval vyšehradské kapitule. Dnešní Prachatice začaly vznikat okolo poloviny 13. století.
Jižně od osady bylo po roce 1310 založeno vyšehradským proboštem městečko. Bylo vybudované kolem velkého náměstí. Téměř současně se založením městečka byla započata stavba kostela sv. Jakuba. Od samého počátku bylo městečko velmi bohaté. Již roku 1323 udělil probošt vyšehradské kapituly Jan městečku různá práva. Především Prachatice měly právo vybírat mýtné na Zlaté stezce. K právům konání trhů přibylo roku 1382 právo solného skladu. V roce 1399 stejné privilegium obdržel také bavorský Pasov a tím byla určena Zlatá stezka. Všechno zboží přivážené z Bavorska muselo projít Prachaticemi a ty stále bohatly.
Před husitskými válkami byly městské domy především dřevěné. Město mělo pouze valové opevnění s palisádami, ale již stály obě brány – Dolní (Píseckou) a Horní (Pasovskou). Rozvoj města byl zastaven až husitskými válkami. K prvnímu, ale neúspěšnému, dobývání došlo již koncem dubna 1420. Při dalším dobývání dne 12. listopadu téhož roku však husité město opravdu dobyli a zcela vyplenili. Později uznali obyvatelé Prachatic za krále Zikmunda Lucemburského a v polovině prosince 1436 se Prachatice staly královským městem. Zikmund postupně obnovil všechna privilegia, ale již o rok později bylo město zastaveno Janu Smilovi z Kremže. Ten byl roku 1439 zajat Oldřichem z Rožmberka a v roce 1447 byl popraven. Město se tak stalo majetkem Oldřicha. Krátce poté získali město Rabštejnové a roku 1493 ho koupil Jan z Roupova.
Od roku 1501 byli majiteli Prachatic Rožmberkové. Za jejich vlády nastal největší rozvoj města. Roku 1507 postihl město velký požár a poté bylo ve městě postaveno mnoho renesančních domů. Část náměstí byla zastavěna dlouhým blokem domů. Až roku 1513 byla zcela dokončena vleklá stavba kostela sv. Jakuba. Kolem roku 1520 bylo město obehnáno druhou, přesunutou linií hradeb s půlválcovitými dělovými baštami. V roce 1569 daroval Vilém z Rožmberka městu starou tvrz a na jejím místě byla v následujících dvou letech postavena radnice.
Rožmberkové drželi Prachatice s malými přestávkami až do roku 1601, kdy je Petr Vok prodal císaři Rudolfovi II. Tehdy se město podruhé stalo královským. Roku 1620 obyvatelé města přislíbili věrnost králi Fridrichu Falckému a město bylo poté obléháno. K dobytí města došlo až po půl roce. Po bitvě na Bílé hoře navíc město ztratilo všechna privilegia a dostalo se do držení Eggenberků. Roku 1641 se u bran města zastavili Švédové. V roce 1647 navíc bylo město postiženo morovou epidemií. V roce 1706 byl v Prachaticích zrušen výnosný solný sklad. Postupně také klesal význam Zlaté stezky a Prachatice již definitivně ztratily svou slávu.
Roku 1832 postihl město rozsáhlý požár. Přesto nedošlo k výraznějším stavebním úpravám města a to si tak do dnešních dní zachovalo sou renesanční tvář.
Prachatice patří k nejlépe zachovalým městům v naší republice. Historické jádro si dodnes uchovalo svou renesanční podobu – renesanční domy uzavřené městskými hradbami. Proto bylo roku 1981 město vyhlášeno Městskou památkovou rezervací.
Město se pochopitelně může pyšnit velkým množstvím historických památek. Dominantu města tvoří gotický děkanský kostel sv. Jakuba (vpravo). Pochází ze 2. poloviny 14. století a je nepochybně nejcennější památkou města. Svou současnou podobu získal v 16. století. Až roku 1832 byla dokončena jižní věž kostela, severní zůstává nedokončená.
Ve 2. polovině 14. století začaly vznikat hradby. Tehdy se jednalo o valy s dřevěnými sruby. V 1. polovině 15. století byly postaveny hradby kamenné, které byly v 16. století rozšířeny o druhý pás hradeb. Jejich součástí byly také dvě brány. Brána Dolní se nazývala Písecká (vlevo). Roku 1493 byla přestavěna. Nachází se v ní vyobrazení rožmberského jezdce z roku 1569. Druhá brána se nazývá Horní nebo také Pasovká. Tato brána byla v polovině 19. století snesena.
Z let 1570 – 1571 pochází budova staré radnice s čp. 1. Autorem této renesanční budovy byl neznámý rožmberkský stavitel. Na průčelí se nachází původní malby.
Budova Nové radnice čp. 2 – 4 byla postavena v novorenesančním slohu ve 2. polovině 19. století. Má fasádu zdobenou obrazy provedené technikou chioroscuro.
K dalším významným památkám patří celá řada domů. Na Velkém náměstí se kromě zmiňovaných radnic nachází také tzv. Knížecí dům čp. 9. Dům čp. 29 má sgrafitové průčelí a atiku. Jedná se o literátskou školu. Dům čp. 41 je tzv. Rumpálův dům. Má barevné sgrafity znázorňující bitevní vřavu. Dům čp. 44 má původní sklepy, kde se v současnosti nachází čajovna, čp. 45 je bývalá solnice. Nachází se zde zbytky renesančních maleb z let 1572 – 1611. Renesanční Husův dům čp. 71 má sgrafity, atiku a interiéry se síťovou klenbou. Na Kostelním náměstí se nachází domy s čp. 28 a 29. Zaujmou jejich štíty s cimbuřím a sgrafitová výzdoba. Mezi Velkým a Kostelním náměstím se nachází Sitrův dům. V tomto domě čp. 13 sídlí Prachatické okresní muzeum. Jeho expozice jsou zaměřeny na historii města a okolí, zdejší minerály a šumavské sklo. Dalším zajímavým domem je čp. 178. V tomto domě se nachází Muzeum krajky. Tzv. Bozkovský dům čp. 184 má na fasádě rožmberského jezdce.

zdroj: https://www.cz-milka.net/pamatky/04-mesta-a-obce/prachatice/
více  Zavřít popis alba 
140 komentářů
  • 13.9.2014
  • 161 zobrazení
  • 11
kostely
Bazilika sv. Prokopa v Třebíči vznikla v první polovině 13. století jako součást benediktinského kláštera, který v roce 1101 založili Litold Znojemský a Oldřich Brněnský. Je postavena v unikátním přechodném románsko-gotickém slohu. Katastrofou pro město a klášterní hrad bylo obléhání uherskými vojsky Matyáše Korvína v roce 1468. Klášter byl značně poškozen a bazilika vypálena. Klášter byl odebrán církvi, mniši byli vyhnáni a bazilika sloužila až do poloviny 18. století světským potřebám. V Bazilice zřídili pivovar a později i konírnu, zámeckou kuchyni a prádelnu. Do původního stavu uvedli kostel až Valdštejnové, po rekonstrukci arch. Kaňky na začátku 17. století. Opravdovými skvosty baziliky jsou např. bohatě zdobený hlavní vchod zvaný Rajská brána (Porta paradisi), kruhová okna v apsidě, zachované fresky v severní tzv. Opatské kapli nebo rozsáhlá trojlodní krypta. Bazilika měla původně pouze jednu věž, která byla v polovině 18. století nahrazena věžemi dvěma. Velké kouzlo má bazilika o Vánocích, kdy je zde vystaven betlém, jesličky a další sakrální umění... Jako součást objektu „kláštera s kostelem sv. Prokopa“ se bazilika stala roku 2002 národní kulturní památkou a o rok později v roce 2003 se společně s židovskou čtvrtí a hřbitovem se dostala na Seznam světového dědictví UNESCO. Více informací v odkaze. Foceno 31. prosince 2013. GPS 49.2168911N, 15.8735308E, mapa https://mapy.cz/s/1cTQ1
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • 31.12.2013
  • 46 zobrazení
  • 0
druzinaliptal
Tak už to prozradíme...v minulých dnech jsme si kromě obvyklých prosincových radovánek dopřáli také trošku zkoumání. Hledali jsme odpovědi například na otázku, jak velký je tučňák císařský, který obývá Jižní pól, nebo kudy se vlastně za těmi tučňáky cestuje a jak to tam vypadá, http://polar.sci.muni.cz/cs/fotogalerie#prehed...a proč vyrábíme cedulky se jménem Liptál a navíc s číslem, které někteří z nás ani neumí přečíst. Oslovil nás totiž člen vědecké expedice Masarykovy univerzity v Brně, liptálský rodák pan Gerža, jestli bychom mu nepomohli vyrobit směrovou tabulku, aby každý, kdo výzkumnou stanici Johanna Gregora Mendela na ostrově Jamese Rosse navštíví, věděl, kterým směrem k nám, na Valašsko. O expedici více zde: http://www.veda.muni.cz/veda-a-vyzkum/5478-nadacni-fond-podpori-vyzkum-v-antarktide#.VJRaRF4Ag
Děkujeme paní Janě Vráblíkové za všechny aktuální informace o pohybu vybraných cedulek, které se od dnešního odpoledne staly slavnými cestovatelkami a jsme moc zvědaví, která nakonec bude tučňákům představena. Ta kovová určitě a o keramické modrotiskové rozhoduje hlas většiny členů expedice. Šťastnou cestu všem a na jaře se těšíme na setkání s vyprávěním a fotografiemi!!! PP.
více  Zavřít popis alba 
14 komentářů
  • prosinec 2014
  • 258 zobrazení
  • 0
klt
Blízký brod přes řeku Dyji, přes který procházela obchodní stezka, tuto lokalitu přímo předurčoval pro brzké osídlení. Proto již v období velkomoravském se na ostrohu nad brodem rozkládalo jedno z největších velkomoravských hradišť (Hradiště sv. Hypolita), které brod chránilo. Hradiště vystřídal v přemyslovské době před rokem 1037 hrad, vybudovaný knížetem Břetislavem I jehož součástí farní kostelem a rotundou Panny Marie. V roce 1055 zde vzniklo údělné přemyslovské knížectví, kde vládli přemyslovská knížata z moravské větve a v roce 1190 zde založil znojemský kníže Konrád II. Ota premonstrátský klášter v Louce. Vsi v podhradí byly ohrazeny a králem Přemyslem Otakarem I. byly v roce 1226 povýšeny na královské město. Do města byli přizváni němečtí kolonisté a svoji obec zde brzy založili i Židé. Město se rozvíjelo, bohatlo a získalo řadu privilegií. V náboženských válkách v 15. století zůstalo město katolické a prokrálovské. Smrtí Zikmunda Lucemburského zde v roce 1437 vymřela dynastie Lucemburků.
Původní hrad na skalním ostrohu nad údolím poté byl v letech 1710–1721 přestavěn na barokní zámek, dnes je v jeho útrobách expozice Jihomoravského muzea. V areálu hradu se nachází hradní rotunda sv. Kateřiny z 12. století se zachovanými románskými nástěnnými malbami z roku 1134 zobrazující přemyslovskou rodovou pověst a podobizny vládnoucích přemyslovských knížat a králů a rovněž podobizny moravských údělných knížat. Městské hradby jsou jedním z nejlépe zachovalých městských obranných systémů. Jejich součástí je i Horní brána a Vlkova věž. Radniční věž je považována za symbol města Znojma. Znojemské podzemí je budováno ve čtyřech patrech pod sebou a má cca 30 km chodeb. Pamětihodný je Loucký klášter, kde je obrazová galerie, bednářské a vinařské muzeum, prodejna vín a řada dalších zajímavostí. Na historii židovské obce upomíná nejstarší moravský židovský náhrobek z roku 1334. V městské památkové rezervaci je zachována řada gotických, renesančních i barokních měšťanských domů. Se sakrálních staveb by návštěvníci Znojma neměli opomenout Minoritský klášter, kde se nacházejí expozice Jihomoravského muzea a gotický kostel sv. Mikuláše.

zdroj: http://www.mesta.atlasceska.cz/znojmo/

Území města bylo osídleno již v prehistorii. V období velkomoravském se na protějším ostrohu rozkládalo jedno z největších velkomoravských hradišť. V 11. století založil kníže Břetislav na skalnatém ostrohu nad řekou Dyjí hrad. Město Znojmo vzniklo na skalnatém ostrohu nad řekou Dyjí v podhradí slavného Břetislavova hradu. Nejstarší zmínka o něm je z roku 1046. Bylo budováno podle dlouhodobého plánu jako vojenská pevnost se třemi hlavními branami a opevněním, hlavním náměstím a komunikacemi. Teprve, když bylo roku 1226 listinou krále Přemysla Otakara I. povýšeno na královské město, došlo ke sloučení čtyř tržních osad a tak by dán základ k úspěšnému rozvoji nejvýznamnějšího města při jižní hranici Moravy. Historický rozvoj vrcholil ve 14. století rozšířením počtu kamenných budov, dlážděním ulic, město mělo vodovod i dva špitály. Tím se tehdy mohlo pochlubit málokteré město. Za třicetileté války obléhali Znojmo Švédové. Těm muselo být vyplaceno velké výpalné. Roku 1628 zde bylo na sněmu moravských stavů vyhlášeno Obnovené zřízení zemské pro Moravu. Koncem 17. století postihla město morová epidemie, která si vyžádala téměř 800 obětí. Znojmo zasáhly i napoleonské války, poprvé roku 1805, kdy tudy prošli Rusové a Francouzi před bitvou u Slavkova, podruhé roku 1809, kdy se v blízkosti Znojma odehrála bitva mezi rakouskými a francouzskými vojsky. V 19. století se ve Znojmě rozvíjel průmysl, hlavně keramický, díky blízkému nalezišti kaolínu. Dále také průmysl potravinářský, rozšířilo se vinařství a ovocnářství. Pěstování okurek na Znojemsku sahá až do 16. století. Po první světové válce se Znojmo v prosinci 1918 začlenilo do nově vzniklého československého státu. Roku 1938 bylo Znojmo připojeno k Velkoněmecké říši, po roce 1945 se opět stalo součástí osvobozeného Československa. Roku 1971 bylo historické jádro města prohlášeno městskou památkovou rezervací.
K měšťanským domům patřily i podzemní prostory. Pod tímto pojmem je zahrnován systém ražení štol, tvořící původně nižší úrovně sklepů obytných domů. Byly původně zásobárnami na skladování potravin. Středověké Znojmo mělo plochu asi 35 až 40 hektarů. Podzemí bylo budováno po celé ploše. Počátek budování spadá do přelomu 14. a 15. století. Při stavbě podzemí bylo odtěženo okolo 50 až 55 tisíc m3 skály. Dodnes nebylo zjištěno, kam byl vytěžený materiál ukládán, ale větší kusy byly pravděpodobně používány při budování městských hradeb. S růstem hospodářské síly bylo nutno sklepy rozšiřovat, což nešlo jinak, než hloubením dalších pater nebo pronikáním pod ulice a náměstí. Později došlo k propojování chodeb, možná nechtěnému, možná záměrnému. Ještě v 19. století byly hloubeny chodby, zřejmě již z hospodářských důvodů. Délka podzemí dosahuje téměř třiceti kilometrů. Tolik bylo naměřeno pod historickým jádrem. Chodby ovšem vedou i daleko mimo ně. Chodby ústí do prostorných sálů, vedou k hlubokým studnám s vodou tak čirou, že bychom si jí ani nevšimli. Velmi nápaditě byla vymyšlena cirkulace podzemních vod i důmyslná odvodňovací štola, tzv. jezuitský vodovod. Voda z podzemí zásobovala město i v nejhorších časech. Důmyslné větrací šachty zde udržují naprosto svěží vzduch. Podzemí má tři patra. Nejnižší je asi šestnáct metrů pod povrchem, nejvyšší o sobě dávalo ještě v nedávné minulosti nepříjemně vědět - tu se propadl povoz s koňmi, tu automobil, jindy zmizela dokonce kotelna základní školy. Havarijní stav si vynutil opravy, které probíhaly ještě mnoho let po zpřístupnění podzemí roku 1961. Zajímavostí je dvoulodní sál po bývalou budovou radnice zaklenutý lomovým kamenem do středních pilířů. Dnes tvoří Znojemské podzemí unikátní historickou památku v rámci celé střední Evropy.
Přímo z podzemí je možno vystoupit na vyhlídkovou věž (vpravo), která byla postavena roku 1260. Při požáru roku 1444 vyhořela a celá, včetně věže, spadla. Proto byla později věž řešena samostatně. Byla postavena v letech 1445 - 1448 Mikulášem ze Sedlešovic v pozdně gotickém slohu. Základy stavby jsou až 3 metry hluboké. Výška věže i s kopulí je 79,88 metru. Většina nosných trámů je původní, přes 500 let stará. Věž byla mnohokrát v historii opravována a pozvolna měnila svůj vzhled.
Zajímavá pověst se váže k roku 1645, kdy město dobyli Švédové a nazvali ho "městem duchů". Měšťané byli ukryti pod zemí a topili si v krbech napojených na komíny paláců. Občas vylezli na povrch, aby skolili nějakého okupanta. Švédové byli z vylidněného města s kouřícími komíny a vraždícími nočními stíny tak vyděšeni, že město spěšně opustili.

zdroj: https://www.cz-milka.net/pamatky/04-mesta-a-obce/znojmo/
Kategorie: města
více  Zavřít popis alba 
20 komentářů
  • 24.5.2007
  • 168 zobrazení
  • 5
pasaart
Pražák a byl jsem prvně v Krčském, respektive Kunratickém lese. A objevil jsem tam zříceninu hradu krále Václava. Musím tam někdy za lepšího počasí.

Nový hrad u Kunratic (někdy také jako Nový hrádek, německy Wenzelsburg, v minulosti často nesprávně Wenzelstein, mezi sportovci a místními pak jen Hrádek) je zřícenina královského gotického hradu ležící v Kunratickém lese na lesnaté ostrožně obtékané Kunratickým potokem. Nachází se v pražské městské části Kunratice. Stavbu hradu nařídil král Václav IV. roku 1411 a již z roku 1412 existují záznamy o králově pobytu na hradě. Roku 1419 zde král zemřel a roku 1421 po dobytí a následném vypálení pražským husitským vojskem zanikl rovněž Nový hrad.

Nový hrad byl tvořen dvěma paláci a hranolovou věží se dvěma vstupními bránami. Neopevněné předhradí bylo od hradu odděleno další hradbou s příkopem.

Hrad neměl dlouhého trvání, nejdůležitější skutečností z jeho historie byla smrt Václava IV. 16. srpna 1419. Zemřel zde na infarkt a podle dobových kronik se „skácel k zemi s řevem takřka lvím“. V polovině prosince 1420 byl hrad obležen Pražany (husitským vojskem). 27. ledna 1421 byl definitivně dobyt a zdevastovaný zapálen.
Žádný panovník už neprojevil zájem ho obnovit. Zbytky kamenných zdí byly později částečně rozebrány na okolní stavby. Od roku 1735 do konce 18. století však byla ve zřícenině kaple sv. Jana Nepomuckého. Na konci 19. století byl hrad srovnán se zemí do úrovně sklepů, protože zdi byly nestabilní a nebezpečné pro děti, které si sem chodily hrát. V místě bývaly také lomy na břidlici.
Dodnes se zachovaly jen skromné zbytky zdí obdélného paláce a věže. V předhradí jsou stále patrné zbytky husitských valů z doby obléhání hradu. Zříceniny hradu jsou celoročně volně přístupné po modré turistické značce. V roce 2012 až 2013 proběhla rozsáhlá sanace zachovaných zbytků hradu. Byly vykáceny stromy, které narušovaly zdivo. Zdivo bylo částečně doplněno a staticky zajištěno. Byl postaven nový dřevěný most přes šíjový příkop. Práce byly dokončeny v září 2013.
Kategorie: architektura
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • 22.3.2014
  • 59 zobrazení
  • 0
biblos
Greenwichskou observatoř jsme z časových důvodů nestihli navštívit, tak je vyfocena jen z dálky, tak sem zkopíruji alespoň popis, čím je zajímavá ...

Královská greenwichská observatoř (anglicky původně Royal Greenwich Observatory) byla zřízena roku 1675 králem Karlem II. V té době byl také zřízen úřad královského astronoma, aby řídil práci observatoře a podporu navigace. Nachází se na kopci v Greenwich Parku v londýnském obvodu Greenwich.

Flamsteed House, původní část observatoře byl navržen sirem Christopherem Wrenem a byl první účelovou stavbou pro určenou pro vědecký výzkum v Velké Británii. Byl určen pro astronomický vědecký výzkum vedený Johnem Flamsteedem a později se stal i sídlem přesného měření času a Námořního úřadu Jejího Veličenstva.

Britští astronomové používali observatoř pro svá měření dlouhou dobu. Budovou vedly čtyři poledníky. Základem pro měření zeměpisné polohy byl nultý poledník ustanovený roku 1851 a přijatý na mezinárodní konferenci roku 1884. Původně byla jeho poloha vyznačena na dvoře observatoře mosazným páskem, později nahrazen páskem z nerezové oceli a od 16. prosince 1999 silným zeleným laserovým paprskem osvětlujícím londýnské noční nebe.

Greenwichský hlavní čas (Greenwich Mean Time) byl jedno období založen na měření času v této observatoři. Později byl nahrazen Coordinated Universal Time. Pohyb časového balónu (time ball – viz obrázek) každodenně označuje přesný čas jedné hodiny odpolední – tento mechanismus instaloval roku 1833 královský astronom John Pond.

V současné době se v budově nachází muzeum astronomických a navigačních přístrojů, mezi jinými ceněný chronometr Johna Harrisona.

Album končí fotkami z Eurotunelu, za sebe - příště raději trajektem a to klaustrofóbií netrpím ... :)

UTC (anglicky Coordinated Universal Time, francouzsky Temps Universel Coordonné; koordinovaný světový čas) je základem systému občanského času, jednotlivá časová pásma jsou definována svými odchylkami od UTC. UTC je jako základ systému měření času nástupcem GMT (Greenwich Mean Time – greenwichský střední čas) a v neformálním vyjadřování je s ním někdy zaměňován. Na rozdíl od GMT, který udává čas platný v časovém pásmu základního poledníku, který je založen na rotaci Země, je UTC založen na atomových hodinách, tzn. je na rotaci Země nezávislý (pominou-li se vlivy dilatace času). Z hlediska relativity se jedná o souřadnicový čas, protože je odvozen od času TAI. Mezinárodní atomový čas (TAI, temps atomique international) je souřadnicový čas definovaný pomocí atomových hodin. Údaje z více než 200 atomových hodin relativisticky přepočítává z vlastního času hodin na rotující geoid a (od 1. 1. 1977) také na střední hladinu moře (kvůli započtení gravitační dilatace času), vzájemně porovnává a středuje. Jeho plynutí tak není závislé ani na periodě rotace Země ani na výšce umístění atomových hodin, jako u lokálního měření atomového času. Tento čas představuje v současné době nejpřesnější dosažitelnou časovou stupnici.

Rozdíl mezi TAI a UTC se stále mění a doposud zvětšuje. Změna probíhá skokem. V roce 2009 byl rozdíl přesně 34 sekundy, od 30.6.2012 již 35 sekund, na konci června 2014 je stále 35 s. Rozdíl, anglicky zvaný leap seconds - přestupné sekundy, je způsoben vkládáním přestupných sekund pro korekci UTC. Hodnoty rozdílu a jeho historii lze nalézt v BIPM na zvláštní stránce věnované aktuální hodntě přestupných sekund, odkud je přebírá např. NIST do dokumentu NIST Time Scale Data Archive. Archiv je aktualizován měsíčně.
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2014
  • 79 zobrazení
  • 0
mysticsmile
Oslavit vznik samostatné ČSR v Boskovicích měly možnost i děti díky akci místní TJ Rytmus. Ta pro ně na úterý 28. října 2014 připravila vycházku letní přírodou zakončenou u táboráku před zříceninou středověkého hradu. Oheň již praskal a spoře osvětloval blízké polorozbořené zdi bývalých stájí, zatímco věž hradu majestátně se tyčící do výšky ještě oranžově žhnula v paprscích zapadajícího Slunce. Do toho přicházeli první účastníci pochodu a počali opékat uzeniny. Všem chutnalo. Pochopitelně, v přírodě a navíc po zdolaném výstupu strmou cestou z údolí do výšky 451 metrů nad mořem vyhládlo.
Více přímo z místa předsedkyně Tělovýchovné jednoty Rytmus Věra Opatřilová: „Podle údajů od startu na Náměstí 9. května se do této doby zaregistrovalo 220 dětí. Včetně rodičů přišlo na 500 lidí. Letošní vycházku jsme nazvali Cesta za zvířátky z Madagaskaru. Po cestě na děti čekalo pět úkolů, u každého byly vždy dvě pořadatelky převlečené jako známá zvířátka. Přímo u hradu dostaly děti lampiony, které po setměni rozsvítíme a všichni společně sejdeme ztemnělou lesní cestou dolů do města. TJ Rytmus tímto netradičně připomíná důležitost historických událostí před 96ti lety. Máme zde i malou diskotéku, kde pohádkové postavičky král, tučňák a žirafa předtančují. Děti zde dostaly též svítící náramky na ručičky, podle mě je to velmi zdařilá akce.“
Věra Opatřilová poděkovala sponzorovi a dalším: „Podpořila nás Všeobecná zdravotní pojišťovna, jež s námi trvale spolupracuje, děkuji dvaceti cvičitelkám a cvičitelům, kteří obětovali pro radost dětí svůj volný čas.“
Nakonec předsedkyně TJ Rytmus Věra Opatřilová připomenula další letošní připravované akce nejen pro děti: „V listopadu připravujeme cvičení pro seniory, kde si budou moci vyzkoušet pohybové aktivity, počátkem prosince bude velký Čertovský karneval na školičce pro děti. Ještě chystáme Advent pro těhotné zaměřený na budoucí maminky, jež se potom k nám stále vracejí i se svými dětmi.“
Zbývá poděkovat a vyjádřit obdiv všem z TJ Rytmus, že každoročně v tento čas myslí na děti a vždy jim připraví něco nového a zábavného.

Více: www.tjrytmus.cz
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
  • 28.10.2014
  • 152 zobrazení
  • 0
straansky
Sněžka - 1602 m n.m. - nejvyšší hora v Krkonoších a v České republice. Je to vyhledávaný výletní cíl a rozhledový bod ve východní části Krkonoš na česko-polské hranici a díky své výšce poskytuje neomezený panoramatický výhled do daleké krajiny. Skalnatý holý vrchol má rozlohu 30 akrů, na severní polské straně spadají srázy do údolí Lomničky, na jižní české do Obřího dolu. K západu klesá skalnatý hřbet na vrcholovou planinu Úpské rašeliniště, povlovnější východní přechází v Obří hřeben. K jihovýchodu vybíhá ze Sněžky rozsocha Růžové hory, Pěnkavčího vrchu a Červeného vrchu. Název Sněžka pochází z 19. století, je odvozeno od pojmenování Sněžná - jako sněhem pokrytá. První český název byl Pahrbek Sněžný, pak Sněžovka, od roku 1823 pak definitivně Sněžka. První historicky zaznamenaný výstup na Sněžku uskutečnil roku 1456 neznámý Benátčan, který v horách hledal drahé kamení. Sněžka v minulosti bývala především poutním místem. Na vrcholu Sněžky je nyní Polská bouda s meteorologickou stanicí, konečná stanice lanovky z Pece pod Sněžkou, rotundová kaple sv. Vavřince, základová deska z dnes již zbourané České boudy, Česká poštovna (ta původní byla založena roku 1872) a nedaleko ní stojící kamenný trigonometrický obelisk. Ještě donedávna stála na polské straně dřevěná budova meteorologické stanice z roku 1900, stavba vysoká 18 metrů byla jištěna proti silným poryvům větru ocelovými kotevními lany. V roce 1990 byla rozebrána a snesena do údolí.Nejstarší stavbu na Sněžce je 14 metrů vysoká kaple sv. Vavřince a najdeme ji na polské straně vrcholu. O jeji výstavbu se zasloužil slezský šlechtic Kryštof Leopold Schaffgotsch (*1623), kterému patřily pozemky na severních svazích Krkonoš. Rozlehlé rodové panství bylo ale zkonfiskováno poté, co se jeho otec Hans Ulrich postavil císaři a jako vzbouřenec byl v roce 1635 v Řezně sťat. Císař mu majetek zabral, ale jeho syn byl později omilostněn a část panství získal zpět. Kapli na Sněžce začal Kryštof Leopold stavět na popud cisterciáků z Krzeszówa jako výraz díků za to, že mu byly pozemky vráceny. První práce začaly v roce 1653, ale dalšímu pokračování zabránili lesníci hraběte Černína, který si na Sněžku činil nárok. O pozemky na Sněžce se šlechtici dohadovali jedenáct let, než je soud přiřkl Schaffgotschovi. Práce na kapli hrabě obnovil v roce 1664 a trvaly dalších 17 let. Nová kaple byla vysvěcena 10. srpna 1681. Od té doby se na vrcholu Sněžky pětkrát do roka konaly bohoslužby a účastnily se jich stovky poutníků. V josefské době rušení klášterů - po roce 1810 - byla uzavřena i kaple sv. Vavřince, zpustla a až do roku 1850 fungovala jako příležitostná hospoda a přístřešek. Roku 1854 se dočkala nového vysvěcení. V dalších letech ji několikrát poškodil požár, vždy však byla obnovena. Naposledy byla kaple opravena v roce 1999. Objekt byl zpevněn a zateplen, uvnitř byl instalován nový oltář a restaurovány nástěnné malby. V posledních několika letech se na vrcholu Sněžky 10. srpna na svatého Vavřince scházejí polští a čeští duchovní, horalé a poutníci, aby se zúčastnili mše za horské záchranáře a vůdce.

Základy Polské, dříve Slezské boudy byly položeny v roce 1850. Stavitelem byl Bedřich Sommer, hostinský z boudy u Sněžných jam. V roce 1857 bouda vyhořela, obnovena byla o pět let později a její budova sloužila veřejnosti až do výstavby nového horského hotelu, který byl dán do užívání roku 1976. V objektu je i meteorologická stanice.

Nejníže položenou stavbou na české straně Sněžky je horní stanice původní sedačkové lanovky z Pece pod Sněžkou (1590 m n.m.). Lanovka byla postavena jako oběžná dvouúseková s dvoumístnými odpojitelnými sedačkami. Za hodinu přepravila 250 osob při dopravní rychlosti 2,5 m/s. Ze stanice Pec pod Sněžkou (890 m n.m.) byla doba jízdy na Růžovou horu (1354 m n.m.) 11 minut, délka úseku 1560 m. Úsek z Růžové hory dále na Sněžku měřil 1967 m a jízda trvala 13,5 min. Lanovka byla vyrobena firmou Transporta Chrudim v licenci švýcarské firmy Von Roll. Práce byly zahájeny v roce 1946 odlesněním trasy 1. úseku Pec pod Sněžkou - Růžová hora, navážením potřebného materiálu a postavením pomocné dopravní lanovky. Vlastní stavba a montáž lanové dráhy probíhala v letech 1947 a 1948. Provoz na 1. úseku Pec p. Sněžkou - Růžová hora byl zahájen dne 15. ledna 1949 a současně probíhalo dokončování 2. úseku na Sněžku. Zde byl zkušební provoz zahájen 10. listopadu 1949 a trvalý pak 1. července 1950. V letech 1962-63 provedena Transportou Chrudim rekonstrukci tratě, při které byly některé podpěry sníženy, přidány, nebo naopak odstraněny. Od zahájení provozu v roce 1949 do konce roku 1998 bylo ze stanice Pec pod Sněžkou vypraveno celkem 9 677 940 a na Sněžku vyvezeno 6 011 003 cestujících.

Výstavba nové lanové dráhy byla oficiálně zahájena 22. září 2011, náklady byly předpokládány ve výši 300 milionů Kč, z toho dvě třetiny hrazené z evropských fondů. Nová lanovka měla být zprovozněna na jaře 2014. Jedná se o dvouúsekovou osobní visutou jednolanovou dráhu oběžného systému typu GD4 s odpojitelnými čtyřmístnými kabinkami od italské firmy LEITNER A.G.Konečné náklady dosáhly částky 311 milionů korun, z nichž necelých 80 milionů korun zaplatí město Pec pod Sněžkou, zbytek je financován z fondů Evropské unie. Stavitelem byla trutnovská firma BAK.

Po ukončení provozu spodního úseku v září 2012 došlo během následujících týdnů k odstranění původní dolní dráhy a demolici stanice Růžová hora. Do konce roku byly také osazeny nové podpěry. V létě 2013 již byla technologie obou stanic téměř dokončená, do září bylo nataženo dopravní lano. Dne 9. října 2013 proběhly první zkušební jízdy kabinek, v listopadu byly absolvovány zátěžové zkoušky a 20. prosince 2013 byl dolní úsek lanové dráhy slavnostně zprovozněn.

Provoz na původním horním úseku byl ukončen dříve, již v květnu 2012. Během léta byla dráha odstraněna a zdemolována byla i stanice na Sněžce. Na podzim byla zahájena montáž nové horní stanice. V létě 2013 byly osazeny příhradové podpěry (s designem původních podpěr), během října bylo osazeno dopravní lano. První zkušební jízda proběhla 11. listopadu, následovaly zátěžové zkoušky. Celá dráha z Pece na Sněžku byla dokončena ještě v roce 2013, nicméně ke schválení horního úseku Drážním úřadem došlo na začátku roku 2014, zprovozněn byl 22. února toho roku.

Poslední stavbou na české straně Sněžky byla Česká bouda, která byla postavena v roce 1868 a sloužila turistům do května roku 1990. Uzavřená Česká bouda zchátrala a na podzim roku 2004 ji její poslední majitel (Správa Krkonošského národního parku) zlikvidoval.
více  Zavřít popis alba 
31 komentářů
  • červen 2014
  • 178 zobrazení
  • 1
reklama