Hledání

9 283 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

zatcany
Svatý Mikuláš v žatčanském kostele Nejsvětější Trojice v pondělí 5. prosince 2016.
Na videozáznam se můžete podívat na https://www.youtube.com/watch?v=gpYd4pIzt2Q
Píseň dětské scholy "Jako laň, která touží pít z pramene": https://www.youtube.com/watch?v=_Kx9-XvRLWU
více  Zavřít popis alba 
  • 5.12.2016
  • 174 zobrazení
  • 0
radimturista
Areál nedaleko Vysokého Mýta.Tvoří ho kostel sv. Mikuláše, budova lázní a poustevna.
Na počátku 17. stol. byla nad pramenem léčivé vody nejprve zbudována kaplička a zřízena poustevna. V letech 1711 - 1719 byly vybudovány lázně s koupelnami. Na místě původní kaple byl pak v letech 1724 - 1730 postaven barokní kostel, jehož autorem je Karel Antonín Canevalle. Úpadek lázní na konci 18. stol. zapřičinil celkové chátrání všech objektů. K náročné rekonstrukci došlo v letech 1976 - 1986.Další úpravy ještě po roku 2000.
více  Zavřít popis alba 
  • 16.8.2008
  • 37 zobrazení
  • 0
zvanecek
Cestovat Lýkií a nezchladit se v kostele u hrobu Svatého Mikuláše? Nemyslitelné! Není v křesťanském světě člověka, který by důvěrně neznal toho statného fousatého dědka v červené kápi s berlou v ruce, který 6. prosince nosí hodným dětem dárky a zlobivým jakbysmet.

Mikuláš z Myry je význačný křesťanský svatý. Pověsti o jeho zázracích se v raných křesťanských dobách šířily mezi lidem a tak není divu že dostal přezdívku Mikuláš – Divotvůrce. Mezi nejpopulárnější skutky patří záchrana lodi, odsouzené k ztroskotání nebo vzkříšení chlapců, podřezaných řezníkem, kteří měli být namleti do salámu. Tyto a některé další pověsti zajistily Mikulášovi nehynoucí slávu mezi dětmi i dospělými.

Odkud se ale vzal zvyk tajného obdarovávání dětí a blízkých? Za to může skutek, který zní docela věrohodně a kterým si Mikuláš předplatil nehynoucí slávu. Rčení "Hodně muziky za málo peněz" je tu zcela na místě. Mikuláš prý obdaroval zlatými mincemi do punčochy za oknem postupně tři sestry v předvečer jejich plnoletosti. Byly chudé a neměly šanci dostat věno. Nechápu, co mu bránilo, aby je obdarovat veřejně? Nemít věno ale prakticky znamenalo nevdat se a skončit na chodníku v náručí chlípných amantů. Zprávu o tom, zda věno na nějaké nápadníky zabralo, nemám.

Tato pověst mohla dát vzniknout postavě Sinterklaase v Nizozemí a Santa Clause v anglosaském světě. Svatý Mikuláš je uctíván v katolické, anglikánské, luteránské a východní ortodoxní církvi. V dalších církvích, např. u baptistů, metodistů, reformistů, presbiteriánů, jsou po něm pojmenovávány kostely. Je patronem námořníků, obchodníků, lukostřelců, kajícníků, zlodějů, dětí, pivovarníků, zastavárníků a studentů a kdovíkoho ještě.

Když jsem procházel prostorami ortodoxního chrámu v Myře, uvědomil jsem si nesmírnou kontinuitu dějin. Jak ve třetím století, před oficiálním uznáním křesťanství, bylo původní polyteistické řecko-římské náboženství atakováno sílícím křesťanstvím. Oficiální ukončení pronásledování křesťanství nespadlo jen tak z nebe. V pozvolném procesu se jednotlivé křesťanské buňky uchycovaly do tkáně společností. Helénská Malá Asie v době Konstantina Velikého a Mikuláše z Myry takovým vhodným místem byla.

Mikuláš se narodil 15. března 270 v přístavu Patara, necelých 100 km západně od Myry. Byl jediným synem bohatých křesťanských rodičů, Epiphanese (Theophanesse) a Johanny (Nanny), pár zlatých pro tři chudé sestry si tudíž mohl dovolit. Rodiče však umřeli brzy, během nějaké epidemie. Byl vychováván strýcem, též Mikulášem, biskupem v Pataře. Strýc mu možná mohl být tajným kmotrem? Křesťané byli v té době ještě pronásledováni. Od mládí byl nábožensky založený, což církev dokládá tím, že prý důsledně dodržoval středeční a páteční půsty. Kdo ví ovšem, co bylo právě v tyto dny na jídelníčku?

V roce 305 odešlo několik kněží, včetně Mikuláše, posílit svou víru do Svaté země, konkrétně do Beit Jala poblíž Mrtvého moře. Na místě jeskyně, ve které tehdy spolu s ostatními žil, stojí dnešní ortodoxní kostel svatého Mikuláše.

Někdy kolem roku 310, za vlády císaře Galeria, byl spolu s mnoha dalšími křesťany vězněn a mučen.

Pak došlo Milánským ediktem k legalizaci křesťanské církve. V roce 317 se vrátil na trvalo do Myry, kda byl svým strýcem vysvěcen za biskupa.

V roce 325 se na žádost císaře Konstantina zúčastnil Nikajského koncilu. Hlavní agendou byla pře o božskou podstatu Krista. Biskup Arius z Alexandrie razil myšlenku, že syn Boží je synem člověka, a tudíž jeho podstata je odlišná od Božího otce, tedy samotného Boha. Císař Konstantin a Mikuláš zastávali opačný názor. Dokonce se traduje, že Mikuláš insultoval Aria. Buďto mu jenom po česku nafackoval, nebo ho po germánsku vyknokoutoval pěstí? Nevíme. V každém případě Arius se svým názorem prohrál, byl prohlášen za heretika a opustil řady církve. „Nikájské krédo“, které tehdy Mikuláš spolupodepsal, je součástí většiny křesťanských doktrín.

Mikuláš zemřel 6. prosince 343/345/353 v Myře, kde byl na 700 let pohřben.

Hrobka svatého Mikuláše byla oblíbeným poutním místem, i když později pod kontrolou Seldžuckých Turků. V roce 1087 se části ostatků zmocnili neapolští námořníci a odvezli je na Bari. Zbytek ukradli při první křižácké výpravě Benátčané a převezli je do kostela svatého Mikuláše na Lido. Mnoho dalších kostelů po světě prohlašuje vlastnictví nějaké malé části z Mikulášovy fyzické výbavy. Třeba zubu nebo nějaké malé kůstky a tak podobně. Já se kupříkladu hlásím k vlastnictví Mikulášových patálií a hodlám jim zakoupit dostatečně honosný relikviář.

Také Irové mají své ostatky sv. Mikuláše a dle pověsti je do Irska přivezli normanští křižáci.

Dle pověstí každý rok ostatky v Bari vyprodukují tekutinu s kouzelnými vlastnostmi, která voní po růžích a je nazývaná mannou nebeskou. Flaštička je z hrobu v Bari vyzdvižena každý rok 6. prosince. Zaručeně pravá voda je prodávána v blízkém krámku. Předpokládá se, že příčinou výskytu vody v hrobce je prosak z moře.

V roce 1993 byla nalezena hrobka na ostrově Gemile, poblíž Rhodosu, o které odborníci předpokládají, že to je skutečná hrobka sv. Mikuláše.

V roce 2009 Turecko využilo faktu, že Mikuláš si přál být pohřben v Myře, a oficiálně požádalo Itálii o navrácení ukradených ostatků z Bari.

Mikuláš bývá velmi vytůněná postava. Má červenou čapku nebo mitru a bílý vous. Nosí stélu, rubínový prsten, ovčácký kožich. Jezdí na saních, tažených bílým koněm. Ten se v Nizozemí jmenuje Amerigo a v Belgii „Počasí dnes žádná sláva“. Ve velké knize má zapsány veškeré dětské hříchy. V Holandsku se v jeho doprovodu začal v polovině 19. století objevovat mouřenín Zwarte Piet (Černý Petr), který se v našem prostředí zderivoval v čerta. Jeho černá tvář má 2 příčiny – zaprvé je to Maur a zadruhé leze do místností komínem plným sazí. Postupem času se role v této dvojici pozměnily. Z černého Zwarte Pieta se vyvinul multifunkční inteligentní společník, který řídí poněkud přihlouplého a senilního Santa Clause. U nás je to podobné.

Podle některých teorií má mikulášovská tradice kořeny v germánské mytologii, konkrétně v pověsti „O divokém honu boha Odina (neboli Wodana)“. Pytel se sladkostmi pro hodné děti pochází z této legendy. Zlobivé děti nebyly původně odnášeny do pekla, ale odváženy do Španělska, kde je Zwarte Piet prodával do otroctví. Také docela věrohodné.

V Nizozemí a v Holandsku se slaví v půli listopadu připlutí Sinterklaase na lodi hádejte odkud? Ze Španělska. V týdnu před šestým prosincem navštěvuje naše dvojice nemocnice, ústavy, kdyby náhodou některé zlobivce napadlo se sem ukrýt. Ačkoliv, spíše než návštěvami bych to označil jako šťáry.

V předvečer příchodu Sinterklaase se u kamen připraví punčocha a dále se do boty umístí pivo pro Zwarte Pieta, voda a mrkev pro koně Ameriga, káva pro Sinterklaase. Děti také v tento den odkládají dudlík a ráno na tom místě mají za odměnu čokoládu.

Během reformace v 17. a 18. století se hlavní důvod obdarovávání změnil z úmrtí sv. Mikuláše na narození Ježíše Krista a hlavní dárkový termín se přesunul na Štědrý večer.

Holandští přistěhovalci přinesli Sinterklaase do Ameriky, kde se rozvinul do dnešní podoby Santa Clause.

V našich krajích jsme Mikulášovu suitu navíc obohatili o anděly. Tím jsme eliminovali temné síly pekla, aby i malí notoričtí zlobilové a odmlouvači a budoucí kriminálníci měli zastání. Mikuláše jsme postavili do role arbitra mezi silami zla a dobra. Vše je tím pádem v rovnováze, nic nepřevažuje ani nevyčnívá, a tak to máme u nás v české kotlině nejraději!
více  Zavřít popis alba 
37 komentářů
  • 9.12.2015
  • 140 zobrazení
  • 8
bele
ALB 983
Asi 8 kilometrů od městečka Alberobello jsme popojeli ke kouzelnému a tichému místu LOCOROTONDO (v překladu “Kulaté místo”), které patří mezi nejkrásnější městečka Itálie. Má světový primát i ve svém jménu – žádné jiné město nemá 5 O ve svém jménu. Leží na 410 metrů vysokém pahorku a je svými stavbami ve tvaru kruhu dokonale chráněno. Navíc jeho vnitřní ulice jsou stavěny jako labyrint z důvodu obrany proti nepříteli, ale i proti větru při požárech nebo slunci kvůli stínu. Prosztě to tak postavili. Jeho předměstí je lemováno vinicemi o rozloze 1650 hektarů se spoustou zídek a staveb “trulli”, které jsou pro tuto krajinu typické

Současnou dominantou města je bazilika Chiesa Madre di San Giorgio, zasvěcený patronovi města svatému Jiří na průčelí. Leží v samém centru historického jádra, které je v současné době celé jednou velkou pěší zónou. Byl vystavěn v letech 1790–1825 na místě původních dvou menších kostelů. Neoklasicistní průčelí kostela zdobí také sochy svatých Petra a Pavla. Centrální kupole vysoká 35 metrů byla kdysi pokryta barevnými terakotovými střešními taškami. Po zásahu bleskem během obrovské bouře v roce 1841 byl kostel poničen a kupole nikdy nebyla upravena do své původní podoby.

Nejstarším kostelem ve městě je kostel Madonna della Greca. Jeho strohou čelní fasádu zdobí velká rozeta. Nedaleko se nachází také kostel Chiesa di San Rocco, zasvěcený svatému Rochovi, dalšímu z ochránců, který město v 17. století zachránil před morem.

Bohužel jsem zde zaplatil svoji fotografickou daň za vášnivé fotky Trulli v Alberobellu – došly mi baterie v ten nejnevhodnější okamžik. Víc než okázalý svatý Jiří mne zaujal malý nenápadný kostelík San Nicola, zasvěcený svatému Mikuláši. Vznikl na počátku 16. století a zajímavé je, že se v něm každou třetí středu v měsíci konají ekumenické slavnosti pro všechna existující světová náboženství. To, co mne přitahovalo byly nádherné fresky znázorňující skutky a zázraky sv. Mikuláše. Zdržel jsem se natolik, že už jsem ve spleti uliček nenalezl svoji mateřskou skupinu, zato jsme viděli co oni ne, jak vlastně město vypadá zvenčí, bílé budovy, vinohrady a trulli domečky v okolí.
více  Zavřít popis alba 
121 komentářů
  • léto 2016
  • 113 zobrazení
  • 17
cilk
Obec Bílý Kostel se nachází v údolí Lužické Nisy nedaleko Chrastavy, severozápadně od Liberce.
Kostel svatého Mikuláše /1691/, který se nachází ve střední části obce Bílý Kostel nad Nisou, dal obci zřejmě také jméno.
více  Zavřít popis alba 
70 komentářů
  • 25.8.2016
  • 47 zobrazení
  • 10
jaropet
Kostel svatého Mikuláše, nazývaný též chrám svatého Mikuláše, je barokní kostel nacházející se v Praze na Malostranském náměstí. Chrám je někdy díky své monumentalitě a náročnému architektonickému i uměleckému zpracováním považován za umělecky nejvýznamnější barokní stavbu Prahy.

Zdroj a bližší info: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_svat%C3%A9ho_Mikul%C3%A1%C5%A1e_(Mal%C3%A1_Strana)
více  Zavřít popis alba 
13 komentářů
  • 10.6.2016
  • 64 zobrazení
  • 1
klt
rímskokatolícký kostol sv. Mikuláša v Porube,
Výstavbu tohto historického objektu môžeme zaradiť niekde na koniec 13. storočia. Ako jednoloďovú stavbu , ktorej hlavná loď s plochým dreveným stropom je oddelený od svätyne a apsidy víťazným oblúkom. Vo veži kostola a na východnej strane presbytéria sa zachovali gotické okná. V rámci obnovy kostola na začiatku 15. storočia bola na jeho interiérových stenách prevedená výmaľba. Dominantným výjavom vo svätyni je Kristus v mandorle s evanjelistami. Po stenách sú postavy apoštolov v arkádach Jeruzalemu. Nechýba tu samozrejme ani postava patróna kostola sv. Mikuláš. Na lomenom oblúku oddeľujúcom svätyňu od lode je vyobrazených desať panien – päť rozumných a päť nerozumných. Ďalej tu na stenách môžeme nájsť fresky znázorňujúce archanjela Michala odetého do dlhého bieleho kňazského rúcha. V rukách drží meč a váhy s dušou zosnulej ženy. Za anjelom stojí sv. Alžbeta Turínska, kráľovná Uhorska, ktorá podporovala baníctvo. Drevený strop lode je vymaľovaný asi v polovici 17. storočia motívom kvetov v strede s postavami evanjelistov a Salvator Mundi.
Porubský kostol je jedným z najstarších na hornej Nitre. Písomné dokumenty o ňom pochádzajú ešte z dôb posledných Arpádovcov. Prvá zmienka o kostole bola v Gelatovskej šoltéskej listine.
Pohľad na kostol zvonku pripomína malú pevnosť s ochrannými múrmi. Vedľa jarku smerom ku bráne v ochrannom múre vedie chodník, ktorý sa dodnes volá Trlica. Hovorí sa, že meno dostal podľa akejsi klady, umiestnenej pred bránou kostola, do ktorej zatvárali ženy za klebety. Okolo kostola je starý cintorín a majestátne lipy, ktoré boli v roku 1975 vyhlásené za chránený prírodný výtvor.
Kostol má románsky ráz, ale interiér nesie prvky gotiky aj renesancie. Gotiku doteraz reprezentuje základná jednoduchá dispozícia priestoru - jednoloďová stavba, v ktorej je hlavný priestor s plochým stropom oddelený od apsidy víťazným lomeným oblúkom. Svätyňa je zaklenutá valenou klenbou. Fasáda kostola je hladká na východnej strane presbytéria je zachované gotické okno s kamennou trojlistou kružbou.
Vo veži sú vymurované štyri gotické obloky. Ich zvláštnosťou je, že každé z týchto okienok má iný tvar. Veľká oprava veže bola prevedená v rokoch 1968 - 1969, pri ktorej bol eternit vymenený za šindle.
Najväčšou vzácnosťou sú fresky z prvej polovice 14.storočia, ktorými sú pokryté všetky steny kostola. Starostlivosťou národovca - farára Jozefa Kačku bol k týmto freskám v roku 1901 vyslaný Štefan Groh, profesor Krajinskej priemyselno-umeleckej školy, ktorému sa podarilo odkryť a konzervovať pôvodné fresky. Podľa neho pochádzajú z roku 1332.
Dominujúcim prvkom svätyne je postava Krista - sudcu so štyrmi evanjelistami a štyria svätí otcovia - sv. Augustín, sv. Basilej, sv. Rehor a sv. Ambróž. Na prednej stene je freska znázorňujúca Zvestovanie. Po obvode presbytéria sa vinie súvislý pás trojlistovej arkády na tenkých stĺpikoch, nad ktorou stojí dvanásť apoštolov. Na južnej stene pri triumfálnom oblúku sa k nim pripája sv. Mikuláš.
Na lomenom oblúku oddeľujúcom svätyňu od lode je vyobrazených desať panien - päť rozumných a päť nerozumných.
Zaujímavá je freska, ktorá má názov Váženie duší a nachádza sa vpravo z pohľadu vstupu do svätyne. Znázorňuje archanjela Michala odetého do dlhého bieleho kňazského rúcha. V rukách drží meč a váhy s dušou zosnulej ženy. Za anjelom stojí sv.Alžbeta Turínska, kráľovná Uhorska, ktorá podporovala baníctvo.
K ďalším pozoruhodnostiam kostola patrí kazateľnica a krstiteľnica vytesané z kameňa. Zvláštnosťou kazateľnice je, že je postavená na pravej strane pri pohľade od oltára.
Okrem stien je vymaľovaný i drevený vodorovný strop na kostolnej lodi zdobený maľbou ružičiek a hlavami anjelov z roku 1658. V strede stropu sú vyobrazené postavy evanjelistov a Salvator mundi.
Porubský kostol bol v roku 1963 vyhlásený za kultúrnu pamiatku. V roku 1990 boli fresky v Porubskom kostole v rámci stredovekej nástennej maľby na Slovensku vyhlásené za národnú kultúrnu pamiatku. Od roku 1997 sa tu uskutočňovali reštaurátorské práce, ktoré boli ukončené v roku 2009.

zdroj: http://pksoliwarski.blog.pravda.sk/2016/04/03/potulky-xxviii-kostol-sv-michala-v-porube/

http://panoramy.sme.sk/panorama/2075/poruba-kostol-sv-mikulasa-narodna-kulturna-pamiatka-interier-kostola-svatyna/?pr=2085&p=2086

http://porubakostol.webnode.sk/stredoveke-nastenne-malby/
více  Zavřít popis alba 
135 komentářů
  • 13.9.2016
  • 177 zobrazení
  • 15
klt
Ochtiná (nem. Achten, maď. Martonháza, Ochtina) je obec na Slovensku v okrese Rožňava. V obci stojí románsko-gotický kostolík z 13. storočia s hodnotnými freskami zo 14. storočia.
Neďaleko obce sa nachádza Ochtinská aragonitová jaskyňa, zaradená v zozname Svetového dedičstva UNESCO.
Ochtinský kostol s pôvodným patrocíniom sv. Mikuláša patrí medzi najstaršie a najzaujímavejšie dominanty gemerského vidieka. Názov obce odvodený s veľkou pravdepodobnosťou od staronemeckého výrazu pre číslovku osem: „ocht“ je dôkazom osídlenia tejto lokality nemeckými „hosťami“ v 2. polovici 13. storočia. Podľa historických prameňov pôvodných osem nemeckých rodín tu založilo prosperujúcu osadu na báze ťažby železnej rudy nachádzajúcej sa v blízkom vrchu Hrádok. Dispozícia kostola a jeho veža s dvomi radmi združených románskych okien však poukazujú na staršie sídlisko, ktoré mohlo byť zničené počas tatárskeho vpádu, lebo v listine Bélu IV. z roku 1243, ktorou daruje za verné služby Detrikovi a Filipovi Bebekovcom veľkú časť územia v údolí rieky Slanej, sa nespomína. V roku 1318 sa Ochtiná už spomína ako majetok štítnickej vetvy Bebekovcov, ktorí zaiste podporili aj výstavbu tunajšieho kostola a neskôr aj jeho výmaľbu. Gotický kostol postavený na mieste zničenej románskej stavby, z ktorej sa zachovala len veža, bol jednoloďový, s polygonálne zakončeným presbytériom so sakristiou na severnej strane. Okolo polovice 14. stor. bol vymaľovaný figurálnymi nástennými maľbami freskovou technikou. Začiatkom 16. storočia bol pomerne malý priestor kostola rozšírený o severnú bočnú loď zaklenutú hviezdicovou klenbou. V prvej tretine 17. stor., kedy bol kostol už evanjelický, dochádza k zabieleniu stredovekých nástenných malieb a v priebehu 18. stor. k novému zastropeniu lode pruskými klenbami. V roku 1894 objavil maľby v presbytériu István Groh, ktorý ich v rokoch 1901 - 1907 odkryl a reštauroval. V roku 1976 boli vo vrchole víťazného oblúka zo strany lode v rozsahu sond odkryté maľby s hlavami bradatých svätcov a anjelov z výjavu Posledného súdu (J. Josefík, M. Togner, L. Székely). Gotické nástenné maľby pokrývajú celý vnútorný plášť presbytéria a fragmentárne sú zachované v povalovom priestore v pokračovaní steny víťazného oblúka zo strany lode. Na severnej stene hlavnej lode, ktorá bola otvorená dvomi širokými arkádami do pristavanej bočnej lode, sa nástenné maľby nezachovali, oproti na južnej stene lode vidno len niekoľko fragmentov mladšej renesančnej ornamentiky, pod ktorou možno predpokladať súvislejšiu vrstvu starších malieb.Maľby v presbytériu zobrazujúce christologický cyklus, sú rozdelené do troch pásov nad sebou. Na severnej stene pod klenbou začína mariánska časť cyklu úvodným výjavom Zvestovanie Panne Márii, pokračuje Návštevou Márie u Alžbety a Narodením Krista umiestneným nad výjavom Poslednej večere (rovnako ako v prípade Koceľoviec kvôli symbolike božieho vtelenia). Príchod a poklona troch kráľov sú umiestnené do dvoch výsekov klenby záveru presbytéria. Nasleduje Obetovanie v chráme, Dvanásťročný Ježiš v chráme a slávnostné Korunovanie Panny Márie s dvojicou anjelov v krásnych dlhých rúchach hrajúcich na hudobné nástroje.
Pašiová časť cyklu začína na severnej stene presbytéria v strednom páse monumentálnou kompozíciou s množstvom postáv Príchod Ježiša do Jeruzalema. Nasledujúca Posledná večera, jedna z najpôsobivejších ochtinských fresiek, zaujme nielen svojou farebnosťou, ale aj určitou intimitou príbehu, ktorá vrcholí v nasledujúcom výjave Modlitba v Getsemanskej záhrade. Na stenách polygónu presbytéria je zobrazená skupina farizejov, Petrova obrana a Judášov bozk. Do ostenia východného okna umiestnil maliar sprievodný výjav Peter zapiera Krista s postavou slúžky, ukazujúcej prstom na Petra. Na južnej stene v strednom páse nasledujú dobre zachované výjavy Kristus pred Herodesom, Kristus pred Kaifášom a pri víťaznom oblúku pravdepodobne Pilátovo umývanie rúk výrazne poškodené sekundárne vysekaným oknom. Cyklus pokračuje na severnej stene presbytéria v dolnom páse výjavmi Bičovanie Krista, Korunovanie tŕním, Nesenie kríža a vrcholí monumentálnou scénou Kalvárie s tromi krížmi a so skupinou troch Márií a sv. Jánom pod Ukrižovaným Ježišom. V ľavom hornom rohu výjavu je zaujímavý detail: anjel zostupujúci z nebies vyťahuje z úst jedného z ukrižovaných lotrov dušu v podobe nahého človiečika. Rímskych vojakov pod krížom maliar zobrazil v stredovekom brnení s kopijami a štítom označeným hlavou draka (symbol nepriateľa kresťanstva). Na záverovej stene polygónu presbytéria je pôsobivá kompozícia Snímanie z kríža, pod východným oknom symbolický Kristus Trpiteľ (Imago Pietatis), nasleduje Pieta alebo Oplakávanie Krista, pod južným oknom postavy dvoch svätých biskupov, Ukladanie do hrobu a Zmŕtvychvstanie Krista so spiacimi rímskymi vojakmi, ktorí majú na sebe stredoveké šupinkové brnenie. Postava Krista v záverečnom monumentálnom výjave Kristus s krížom v predpeklí pred tlamou Leviatana, odkiaľ vyslobodzuje zástup hriešnikov, je z väčšej časti zničená sekundárne vysekaným oknom. V špaletách okien sú ešte postavy apoštolov a svätcov, v záklenku južného okna anjel s dvomi korunami v rukách symbolizujúci dvoch kráľov nebies: Krista a Pannu Máriu. V záklenku rozetového okna záveru presbytéria je v kruhovom medailóne archaické zobrazenie Najsvätejšej Trojice v podobe jednej hlavy s tromi tvárami (obdobné stvárnenie poznáme len z kostola sv. Ducha v Žehre na Spiši a z kostola Najsvätejšej Trojice v gemerskom Rákoši). Na ľavej strane víťazného oblúka zo strany presbytéria maliar zopakoval postavy rímskych vojakov, na pravej strane postavy apoštolov a troch Márií z výjavu Ukrižovania.
Dolný pás výzdoby presbytéria tvorí iluzívny sokel s kazetami s diamantovým vzorom symbolizujúcim múry nebeského Jeruzalema. Na klenbe sú fragmentárne zachované symboly štyroch evanjelistov, postavy cirkevných otcov a anjelov hrajúcich na hudobné nástroje. V špalete víťazného oblúka sú namaľované polpostavy prorokov s nápisovými páskami v kvadrilóboch, na víťaznom oblúku zo strany lode monumentálne poňatý Posledný súd s vrcholovou postavou Krista Pantokratora v dúhovej mandorle, v strednom páse na obidvoch stranách trúbiaci anjeli nad zástupmi hriešnikov, v spodnom páse na ľavej strane mŕtvi vstávajú z otvorených hrobov, maľba na pravej strane bola zničená osadením barokovej kazateľnice.
Autora ochtinských malieb môžeme stotožniť s maliarom, ktorý vymaľoval aj koceľovské presbytérium. V Ochtinej však upustil od prísnej lineárnosti a výrazných kontúr a v zobrazení jednotlivých postáv uplatňuje vo veľkej miere modeláciu tvarov tónovou maľbou. Postavy sú živšie, gestá výraznejšie a záhyby odevov mäkšie ako je to v prípade koceľovských malieb.
Kvalitu maliara ochtinských malieb počas výskumu v 1976 - 1977 zhodnotili prof. Milan Togner a akad. mal. Jiří Josefík, ktorí mu prisúdili prívlastok Majster ochtinského presbytéria. Svojím vysoko profesionálnym výtvarným prejavom, naratívnosťou a monumentalitou patria práce tohto maliara v Ochtinej a v blízkych Koceľovciach k maliarsky i umelecky najvyzretejšiemu smeru gemerskej nástennej maľby.

zdroj: https://sk.wikipedia.org/wiki/Ochtin%C3%A1

http://oz-goticka-cesta.webnode.sk/news/stredoveky-gemer/
více  Zavřít popis alba 
92 komentářů
  • 14.9.2016
  • 127 zobrazení
  • 12
maltereza
https://youtu.be/q6nPj7annlk
Kostel sv. Vojtěcha na Dolním náměstí v Opavě (bývalý jezuitský kostel) uchovává obraz Panny Marie, Matky milosrdenství přezdívaný Opavská madona. Monumentální jednolodní stavba byla postavená v letech 1675 až 1681 na místě malého gotického kostela, který byl založen před rokem 1350 a v 16. století byl zasvěcen sv. Jiří. Je chráněn jako kulturní památka České republiky.
Kostel je stavebně zakomponován do areálu jezuitské koleje (původně z let 1631–1642 přestavěné v letech 1711–1723), ve které se nacházelo např. i gymnázium, Slezský zemský sněm (od roku 1853), a ve které nyní sídlí Zemský archiv v Opavě. Po obou stranách lodi se nacházejí průchozí boční kaple. V roce 1945 při osvobozování Opavy kostel vyhořel a byla zničena velká část stropních fresek a hlavní oltář. Obraz opavské Panny Marie se těšil velké úctě Opavanů, kteří zejména v těžkých dobách prosili o její přímluvu. Počátkem 18. století dosahoval počet poutníků až 100 000 ročně. Hlavní pouť se konala vždy v sobotu po slavnosti Nanebevstoupení Páně.Podle zprávy z roku 1732 byly hlavy Panny Marie a Ježíška na obraze ozdobeny zlatými korunami s drahými kameny. Celý obraz pak byl pokrytý stříbrným a zlatem vykládaným plechem. Všechny ozdoby obrazu, ale i oltáře a kaple, kde byl umístěn, pocházely ze zlatých a stříbrných záslibných darů a peněz, které věřící věnovali s vděčností za prokázané milosti. Před obrazem se konaly pobožnosti a v první polovině 18. století se v kostele sloužilo i více než 4000 mší svatých ročně.S rostoucí úctou lidu k obrazu rozhodli se opavští jezuité požádat olomouckého biskupa Wolfganga Schrattenbacha, aby byl obraz prohlášen za milostný. Z rozhodnutí kardinála Schrattenbacha byla ustavena komise pod vedením olomouckého kanovníka Františka Gianniniho. Jejími dalšími členy byli kralický děkan Antonín Dreser, opavský děkan Jiří Urban, hlučínský děkan Liborius Manka, lékař opavského vévodství Dr. Jan Josef Piskurek, opavský městský lékař Dr. Jan František Frühauf, a ranhojiči Mikuláš Flügge a Ondřej Jan Piskurek. Výsledkem vyšetřování bylo, že 6. června 1734 byl obraz slavnostně prohlášen za milostný. Po tomto prohlášení úcta k obrazu dále rostla.Původní obraz tzv. Opavské Madony se nedochoval. Zničen byl při požáru kostela při osvobozovaní města v květnu 1945. Při obnově kostela byla pořízena kopie původního obrazu Panny Marie.
Kategorie: architektura
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • září 2015 až listopad 2016
  • 369 zobrazení
  • 1
50plus
V neděli 25. 9. 2016 nás čekal slunečný den a klidný výlet bez hltání kilometrů. V šesti jsme jeli vlakem do Kolína, kde byl plánovaný start. Cesta vedla zpevněnými turistickými cestami a asfaltkami přes Polepy, Pašinku, Ratboř a Suchdol k rozhledně Vysoká, kde byla první pauza na historii, pohledy do krajiny a svačinku. Přes Miskovice a Bylany jsme se dostali do historické Kutné Hory, která byla obsazena turisty, stejně jako restaurace. My jsme zamířili do rychlého občerstvení, v kterém ale obsluhovala slovy jen jedna - číšnice, kuchařka a pokladní - v jedné osobě. Chudák "holka pro všechno". Ale guláš a kuřecí pannini byly dobré, i když jsme se načekali. V cukrárně jsme pokračovali sladkostmi a kafíčkem a po krátkém odpočinku jsme odjeli směrem k empírovému zámku Kačina. Tam bylo hezky. V Záboří nad Labem jsme obdivovali portál kostela z 12. století s mnoha reliéfy: zvířata, lidi, rostliny, a pak se rozdělili na dvě skupiny. Jedna se rozhodla jet ještě nějaké kilometry navíc, než bylo plánováno a my ostatní jsme pokračovali po žluté přes Svatý Mikuláš a Svatou Kateřinu do Starého Kolína a odtud po asfaltu na nádraží v Kolíně. Bylo to krásných 55 kilometrů v přírodě a v počasí jako malovaném.
Dáša
více  Zavřít popis alba 
  • 25.9.2016
  • 90 zobrazení
  • 0
pakli
Staroměstské náměstí, slangově dnes Staromák, dříve také Velké náměstí nebo Veliké náměstí, od 13. století Staré tržiště, od 14. století Rynk či Staroměstský rynk, v 18. století nejčastěji Staroměstský plac, Velké Staroměstské náměstí či znovu Velké náměstí, ve druhé polovině 19. století až do roku 1895 už pouze Velké či Veliké náměstí) je náměstí v Praze v centru Starého Města a historického jádra velkoměsta vůbec. Rozkládá se na ploše více než 9000 m?. Prochází tudy královská cesta.
Staroměstské náměstí obklopují pozoruhodné historické stavby, například Staroměstská radnice s orlojem, Týnský chrám, husitský kostel svatého Mikuláše na Starém Městě, palác Kinských, dům „U Kamenného zvonu“ a další. Uprostřed Staroměstského náměstí stojí pomník mistra Jana Husa. Ve sklepeních domů, jež náměstí lemují, můžeme najít románské a gotické základy. Na nich stojí renesanční, barokní a rokokové domy.

Vyšehrad je historické hradiště a pevnost na skále nad pravým břehem řeky Vltavy ve čtvrti Vyšehrad v Praze. Váže se k němu řada pověstí z počátků českých dějin. Podle pověsti ho založil bájný kníže Krok. Vznikl jako knížecí hradiště ve druhé polovině 10. století. Koncem 11. století tady sídlil první český král Vratislav II. Při kostele sv. Petra a Pavla byla zřízena vyšehradská kapitula. Roku 1420 hrad vypálili husité, později se stal pevností, střežící od jihu Prahu, rozsáhle barokně přebudovanou v polovině 17. století.
Od 15. do 19. století byl Vyšehrad s podhradím též samosprávným městem, do roku 1848 podřízeným vyšehradské kapitule a připojeným k Praze roku 1883. V téže době došlo k přetvoření hřbitova při kostele sv. Petra a Pavla na pohřebiště zasloužilých českých osobností se Slavínem. Roku 1904 byl vyšehradskou skálou proražen tunel, který otevřel pravobřežní komunikaci Prahy s jižním okolím. Od roku 1962 je sadově upravený vyšehradský areál národní kulturní památkou.
více  Zavřít popis alba 
  • 3.2.2016
  • 22 zobrazení
  • 0
biblos
O Znojmě mi zůstala v povědomí jen rotunda, ani kolega z týmu, co tam bydlí, se nikdy nevyjadřoval v nějakých superlativech o svém městě. O to víc mne překvapilo a určitě tam někdy zajedu na déle, než jen na pár hodin. Tolik historie a památek na tak malém kousku země ... za tak krátký čas to nešlo vidět vše, takže je to spíše znojemská ochutnávka ... Na fotografiích je Kostel sv. Mikuláše a jeho okolí, Kaple svatého Václava (nazývaná také Svatováclavská kaple, ale jen její horní část, která je zasvěcena sv. Anně a sv. Kateřině a fotografie krajiny, kterou je možné vidět z ochozu u horní části. Dále pak něco z cesty k již zmiňované rotundě svaté Kateřiny, znojemský hrad (zámek) a pivovar v jehož areálu rotunda a hrad jsou.
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 15.8.2016
  • 60 zobrazení
  • 1
simontimingeriu
Poloha

Vinařská obec Perná leží v západní části CHKO Pálava asi 6 km severně od Mikulova.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1305, kdy poslední Přemyslovec Václav III. Obec daroval Orlibu Hendíkovi. V roce 1323 pak Jakub, probošt kláštera kounického, slibuje, že opatří bohoslužbu v kapli svatého Mikuláše. V témže roce, kdy již obec patří k panství mikulovskému, je dle důležité listiny vydané králem Janem Lucemburským nazývána 'Pergen'. Ves od počátku a také až do konce r. 1948 mikulovskému k panství.
Mezi architektonické skvosty jižní Moravy patří farní kostel svatého Mikuláše pocházejí z let 1510-1583. Kromě kostela je památkově chráněna také budova fary z 18. století a tři plastiky na návsi: socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1738, sousoší Nejsvětější Trojice z r. 1865 a empírová kašna z r. 1902. Severozápadně od obce jsou zbytky někdejší kaple sv. Antonína Paduánského vystavěné v roce 1652.
Perenské víno z Purgmanické hory bylo známé daleko široko. Významným okamžikem byl vznik Šlechtitelské stanice vinařské v roce 1946, která se postupně stala významným centrem vinohradnického výzkumu. Prvním významným úspěchem v rámci celé republiky bylo vyšlechtění odrůdy PÁLAVA v roce 1979, další odrůda AURELIUS byla přiznána v roce 1983.
Perná leží na úpatí Pavlovských vrchů a do jejího katastru zasahují národní přírodní rezervace Děvín a národní přírodní rezervace Tabulová. V rezervacích jsou zastoupeny všechny významné stepní a lesní biotopy Pavlovských vrchů a vyskytují se v nich četné chráněné druhy rostlin a živočichů. Na úpatí vrchu Obora se rozkládají i zajímavá stepní lada.
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2010 až duben 2014
  • 377 zobrazení
  • 0
bele
ALB 886
Klášter Morača srbské pravoslavné církve je vybudovaný v údolí řeky Morači u třicetimetrového vodopádu Svetigora. Byl založen ve 13. století, přesněji roku 1252 Stefanem, synem tehdejšího krále Vukana Nemanjiće. Toto je dodnes připomenuto historickým nadpisem, který je umístěný nad západním portálem. Celý komplex sestává z kostela Uspenja Bogorodice (Nanebevzetí Panny Marie), a menšího kostela sv. Nikoly(sv.Mikuláše) Další budovy v areál poskytují zázemí mnichům ale i ubytování poutníkům

Nádherná výzdoba jeho kostela , zejména fresky a ikony, patří k nejvýznamnějším středověkým uměleckým památkám na území Černé Hory. Nejstarší z těchto děl pochází z doby založení kláštera, většinu vytvořili mistři 16. a 17. století při revitalizaci kláštera po zničení Osmany v 16. století

Ikonostas a fresky se uchovaly i v kostelíku svatého Mikuláše, který stojí opodál a který je údajně ještě starší.

K tomuto místu mám osobní vztah, který je spojený s tragickým koncem mého kamaráda Vladimíra. Černou Horu miloval a dal nám ji poznat takovou, jaká už nyní není. Díky moc :-)
více  Zavřít popis alba 
95 komentářů
  • červen 2015
  • 136 zobrazení
  • 13
rybicka30
Obec Perná se nachází v okrese Břeclav, kraj Jihomoravský. Je vzdálená přibližně 6 kilometrů od města Mikulov. Žije zde přibližně 760 obyvatel. Obec leží na úpatí Pavlovských vrchů. Větší část katastru je součástí chráněné krajinné oblasti Pálava a zasahuje do něj i národní přírodní rezervace Děvín a Tabulová Hora.
Bohaté archeologické nálezy v této oblasti dokládají přítomnost člověka již v pravěku. Byly zde nalezeny hroby unětické kultury a také kosterní pozůstatky kultury laténské. S příchodem X. římské legie r. 276-282 n.l. sem byla přivezena vinná réva a následně v této oblasti pěstována.
Blízkost bohatého Mikulova, ale i rozvinuté vinařství, které z Perné činilo bohatou ves, sem vždy lákaly armády. Vinice, které před válkou zabíraly 1/3 poddanské půdy, byly zpola zpustlé, neboť na nich neměl kdo pracovat.
Po vzniku republiky byl vsi stanoven úřední název Perná s německou variantou Bergen. Od osvobození v r. 1945 nese ves úřední název Perná. Noví osídlenci sem přišli do r. 1946 v počtu 159 rodin. Nejvíce bylo Valachů z obce Halenkov, dále z Kyjovska a Podivína. V r. 1950 zde bylo napočítáno 776 obyvatel oproti předválečnému stavu z r. 1930, kdy zde žilo 1031 občanů.
Dne 23.4.1945 byla obec pod sovětskou správou, kterou vedl sovětský důstojník Ukrajinského frontu maršála Malinovského – velitel oddílu, toho času ležícího s vojskem v Perné. Sovětská správa trvala do 10.11.1945 a pod jejich velením byly dány do provozu obecní podniky, tj. zásobování obyvatelstva, komunikace, vodovod a obecní správa. 8.5. začaly též české bohoslužby, které se konaly před německými. V měsících květnu až do října 1945 bylo německé obyvatelstvo odsunuto do Rakouska a Německa. V této době přichází ze všech koutů Moravy nejvíc obyvatel : ze Vsetínska (Halenkov), Moravští Slováci z Hodonínska, a z Brna. Od 30. let 20.stol. neustále počet obyvatel v Perné klesal.
Během r. 1992 byla opravena pravá a levá klentnická Boží muka u Spálené hospody a u Dolních Dunajovic. Socha sv. Floriána byla přemístěna ze zahrady Komprsů před hasičskou zbrojnici.

Koncem října 1995 se opravovala fasáda na kostele svatého Mikuláše. V květnu 1999 byla restaurována socha sv. Mikuláše na průčelí kostela a dále proběhla rekonstrukce střechy na věži. Byla také zahájena rekonstrukce bývalého kláštera, čímž vznikl nový obecní úřad, ordinace lékaře, obřadní síň a byt.

Obec je zaměřena už od pradávna na vinařství. V r. 1946 zde vznikla šlechtitelská stanice, která se postupně stala významným centrem vinohradnického výzkumu. Prvním významným úspěchem v rámci celé republiky bylo vyšlechtění odrůdy Pálava r. 1977, další odrůda Aurelius byla uznána v roce 1983.

V r. 1992 Byl postaven sklep novošlechtění a máčírna na očka. Dne 23.5.1993 v kulturním domě proběhla „Výstava vín místních vinařů“ spojená s degustací. Perenský košt se stává tradicí pro znalce vína. Tradiční je také místní říjnové Vinobraní s bohatou tombolou.
více  Zavřít popis alba 
40 komentářů
  • 17.6.2016
  • 73 zobrazení
  • 5
biblos
Jeden z našich poznávacích výletů nás zavedl do Českých Budějovic, přijížděli jsme v den, kdy lilo jako při průtrži mračen, oblohu rozsvěcovaly blesky a hrom nám posílal své hřmotné uvítání. Než jsme se ubytovali a navečeřeli, tak naštěstí bouřka ustoupila a tak jsme si mohli trochu protáhnout údy, nakonec se protáhla i naše noční procházka až za půlnoc, naštěstí je hotel Filip i na takové návraty připraven a host vybaven. :)

Pohybovali jsme se hlavně kolem centrálního náměstí, pak to vzali trochu k vodě kolem muzea a divadla zpět na Lannovu (dříve maršála Malinovského) třídu. Na záběrech je Náměstí Přemysla Otakara II. s barokní Samsonovou kašnou a radnicí postavenou mezi lety 1727-1730, gotická katedrála svatého Mikuláše a Černá věž, Masné krámy, uličky v okolí náměstí, Komplex Biskupského gymnázia a kostel Svaté rodiny, Jihočeské divadlo a také sousoší Spěchající manažeři, které je před školou J. A. Komenského.

Zajímavá je historie jména tohoto malebného města:

Jméno města se odvíjí od staré osady Budivojovice. V průběhu věků výslovnost a transkripce jména mírně kolísala (v jihočeském nářečí se říká Budějce), přídomek České se začal objevovat v průběhu husitských válek, původně stejnou měrou v češtině i němčině (Böhmisch Budweis) a v čistě územním smyslu. Od poloviny 18. století, kdy kulminovalo národnostní pnutí a název začal být brán i z národnostního pohledu, však došlo k diferenciaci: zatímco čeština dále používala České Budějovice, u Němců převážilo jméno bez přídomku (záměna nehrozila, Moravské Budějovice jsou německy Budwitz). Tento stav už přetrval navzdory tomu, že v roce 1920 československé úřady za oficiální jméno města vyhlásily České Budějovice a Böhmisch Budweis v němčině. Za protektorátu bylo oficiální jméno naopak pouze Budweis v němčině a Budějovice v češtině. Latinský název města je Budvicium.
více  Zavřít popis alba 
  • 26.7.2016
  • 24 zobrazení
  • 1
rybicka30
Lazise je obec v provincii Verona v italském regionu Veneto. Nachází se cca 120 kilometrů severozápadně od Benátek a asi 20 kilometrů severozápadně od Verony. Leží na východním břehu Gardského jezera. Lazise zahrnuje oblasti Cola a Pacengo. Lazise sousedí s těmito obcemi: Bardolino, Bussolengo, Castelnuovo del Garda, Padenghe sul Garda, Pastrengo, Peschiera del Garda a Sirmione.
Jeho název se odvozuje z latinského lacus, což znamená vesnici u jezera. Lazise byla ve skutečnosti původně skupina domů na pilotech nad vodou. Mezi lety 888 a 961, v době vlády Berengara II. a jeho syna město podléhalo přímo panovníkovi, tj. bylo to svobodné město, které nepodléhalo žádné feudální vrchnosti. V roce 961 do Itálie vtrhla německá vojska, která sestoupila do údolí Adige, aby se utábořilo na březích Gardského jezera.
V roce 983 císař Svaté říše římské Ota I. Veliký udělil Lazise právo privilegia postavit si opevnění a práva trhová. Ve 13. a 14. století bylo městečko okupováno rodem Scaligerů z Verony, kteří postavili hrad a hradbami kolem města. V roce 1405 přešlo pod vládu Benátek, která trvala až do dobytí severní Itálie Napoleonem. Po Vídeňském kongrese v roce 1815 přešlo pod rakouskou nadvládu, která trvala až do roku 1866, kdy se stalo součástí Itálie.
Nachází se tu středověký kostel sv. Mikuláše. Je vyzdobený freskami školy Giotto z 12. století.
V 16. století zde byla postavena celnice ke kontrole obchodu na jezeře.
více  Zavřít popis alba 
31 komentářů
  • 28.10.2016
  • 206 zobrazení
  • 5
reklama