Vydali jsme se podruhé na kolech s brašnami na týdenní putování. V minulém roce, kdy jsme takto podobně vyjeli poprvé, se to osvědčilo, rozhodli jsme se pokračovat v dobrodružství a jízdách tímto způsobem. Trasa vybrána z Břeclavi po tzv. Greenways směr Praha. Jelo se od soboty do soboty, celkem 8 dní a jelo nás 6 lidí. Jeli jsme poprvé s Maruš a Zdeňkem Husákovými, zato nejel Čongr Mirek Fitzek. On pracuje jako školník, měl volno ke konci prázdnin, zatímco Maruška pracovala jako uklizečka ve škole a ta tam naopak potřebovala být ke konci léta. Maruš s Bidlem jezdili párkrát před námi s Jardou Ptákusem z Bělé a s Monikou. Společně byli zvyklí na jiný styl ježdění, jiné zásady, my to měli od loňska rozjeté a domluvené v jiném duchu. Takže se tu střetli dvě skupiny s odlišným názorem. My prosazovali pohodlnější cestování se zamluveným ubytováním, chtěli jsme vždy skončit v takovou dobu, abychom se včas ubytovali, osprchovali a zašli na nějakou večeři a následně poseděli a odměnili se po sportovním výkonu. Zamluvené ubytování znamenalo nevozit sebou na kole spacák a stan aj. věci k tomu potřebné. Maruš s Bidlem jeli na pohodu, kde se jim líbilo, tam zastavili, prohlédli zajímavosti míst, poseděli, nikam nespěchali, plán neměli. Většinou dojížděli kilometry až večer či v noci, pak se někde upíchli, jedno kde, postavili stan, usnuli a ráno pokračovali. Je patrné, že toto muselo vyústit v rozkol. Takže jsme vyjeli bez zamluveného ubytování, trasa byla stanovena, ale jednotlivé etapy a místa ne, zkusili jsme to podle Husajnů. Znamenalo to, že nám na kole přibyly stany a spacáky a vydali jsme se vstříc neznámým zážitkům. Začínali jsme v Břeclavi. Byli jsme úplní zelenáči. Jeli jsme vlakem v civilu a kola jsme si nechali přivézt do Břeclavi synovcem Tomášem od Bidlounů. Na první fotce se u nádraží převlékáme do cyklodresů, připravujeme kola. Cesta rychlíkem byla skvělá, mohlo se ještě kouřit v jídelním voze, tam jsme společně seděli, pili kafe a pivo a pozorovali ubíhající krajinu, před sebou nové zážitky, jaké budou? Z Břeclavi jsme se vydali do Lednice do kempu Apollo. Jirka podvodně vylákal na provozní chatičky, přestože bylo plno, ubytovali jsme se. Byla sobotní zábava v kempu, hrálo se a my tancovali a pařili. Na druhý den jsme vyjeli z Lednice po rakouské příhraniční, cesta, která míjí Mikulov a pokračuje jako bývalá signálka podle rakouské hranice ke Znojmu. K večeru jsme dorazili do Jaroslavic. V motorestu jsme dostali typ na ubytování. Nebylo špatné, jakýsi starší apartmán, ale ráno jsme zjistili, že plynová karma nemá komín ven ale dovnitř do koupelny. V hospodě při snídani (turecká káva a tatranka) jsem si posteskla, že jsme v kraji vinných sklepů a žádný jsme nenavštívili. Dostalo se nám typu, na koho se obrátit. Takže jsme šli hned ráno do vinného sklepa k jakémusi Pepovi. Ten se nás ujal, pohostil, ochutnali jsme vína a popili víno a bartáčkovic loňskou (meruňkovici) a pak opilí jak zákon káže se vydali na cestu. Pepa to již znal a tak nás vyprovodil na pěšinu, po které nám nehrozilo žádné nebezpečí. Dojeli jsme již střízlíví do Šatova, pozdně poobědvali a s plnými žaludky se vydali přes Dyji na Šobes. Tam ochutnávka vín, opět veselo a pak stále jen do kopce. Pozdě večer asi v 22 h jsme dorazili do obce Lesná, před Vranovem. Bylo již plno, tak jsme si postavili stany v přilehlém kempu. Bylo dost pozdě, chladno a vítr. Což by se dalo, ale jet na kole po tmě když není vidět, stavět stany potmě a tak pozdě, no a už tu byl konflikt.
Další etapa vedla z Lesné do Slavonic. Jeli jsme přes Vranovskou přehradu, překvapilo nás, jak uprostřed léta je obrovský kemp zcela prázdný. Všichni u moře. Do Slavonic jsme také dorazili poměrně pozdě, je to tam samý a pořádný kopec už od Vranova. Měli jsme štěstí, Maruš sehnala Greenway ubytovnu pro cyklisty, ale jen tak tak, majitel nám přenechal vlastní ubytování. Slavonice byly krásné, nikdy jsem o nich neslyšela, pak se dozvěděla, že byly lehce zakázané vzhledem k blízkosti rakouské hranice. A odtud Českou Kanadou do Třeboně to byla náročná ale nejrásnější cesta. V Třeboni starý známý kemp, večerní dýchánek a pokračujeme do dalšího dne. Třeboň - Tábor. Jedeme Veselí, Soběslav, Košice, k Táboru, ale nevíme kde budeme spát, je již dost pozdě. Za Kozím hrádkem konečně kemp, honem ubytovat, rychle umýt a pozdní večeři. Přiznávám, že jsme se s Maruškou velmi pohádaly. Neměli jsme omylem povlečenou chatku, Maruš mi přinesla prádlo a chtěla abych to udělala hned. Já jsem chtěla jít se najíst, protože už jsem nemohla a jít si prádlo vyměnit až poté. A bylo to. Kemp byl pěkný, u Knižecího rybníka. Předposlední den, od Tábora do Olbramovic. Jedeme přes Českou Sibiř a Votice. V Olbramovicích spravuje kamarádka Líba hospodu a penzion, víme, že bude o nás postaráno. Ale cesta z Miličína přes Křížovou cestu k Voticím, to byl takový kopec, že se kolo klopilo dolů. V Olbramovicích rozlučka, výborné ubytování, jídlo a pití. V sobotu poslední den opět na kolech a jedeme do Benešova na nádraží. Cestou se ještě Husákům rozbilo kolo, ale nějak to dopadlo, už nepamatuji. A rychlíkem zpět do Prahy. Měřila jsem vzdálenosti, mohlo to být celkem tak 350 km, za 8 dní a o 11 let mladší než v r 2016 kdy to vše vytahuji ze vzpomínek. Ale jsou tam uložené, hluboko, nezapomenutelně, protože to byla velká cesta, dobrodružství, zážitky, ať dobré nebo špatné, stále si je připomínáme, tolik jsme toho viděli, poznali, zažili. Všem díky, i Tobě Maruško.
