Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 464 výsledků (0,0257 sekund)

reklama
320 fotek, 5.5.2018, 57 zobrazení | kultura, lidé, události, umělecké, zábava
Orientální galashow Vyškov, 5. 5. 2018
Organizátor: Alisea, MKS Vyškov
Umělecký fotograf: Milan Kusala
53 fotek, 5.5.2018, 211 zobrazení | dokumenty, kultura, lidé, události, umělecké
Orientální show Vyškov, 5. 5. 2018
Organizátor: Libuše Alisea Rumpelová, MKS Vyškov
23 fotek, 4.12.2018, 4 zobrazení
Z pohádek Šahrazádiných, 1948.
Z tisíce a jedné noci vybral a přeložil Felix Tauer, ilustrace Václav Fiala, vydalo nakladatelství ELK Praha 1948, 1. vydání, pro členy skupiny Svět bylo vydáno jako výroční tisk roku 1948 v nákladu 50.000 výtisků. Vazba tvrdá, ilustrace, 198 stran.
Kniha je zachovalá, nese známky použití, bez papírové obálky, na začátku se vazba rozestupuje, jinak listy ve vazbě drží a jsou v pořádku, jen uprostřed je na dvou listech flek. Celkový stav viz. podrobná fota.
Prodám.
111 fotek, březen 2018, 25 zobrazení
Sme tak trochu blázni. :-) Ale blázni milujúci cestovanie, prírodu a turistiku. V piatok, 2. marca sme sa rozhodli precestovať kus Slovenska, aby sme mohli ešte pred skončením silných mrazov uzrieť jeden z najkrajších ľadopádov na Slovensku - Šikľavú skalu. Odtiaľ sme pokračovali do Slovenského raja, kde sme si vyšli na jeden z najkrajších vyhliadkových bodov tohto územia - Soviu skalu. Odtiaľ sme sa počas návratu zastavili v našich milovaných Vysokých Tatrách. Návrat domov neskoro v noci.
Sobotu sme chceli a tak trochu aj museli stráviť v našom rodnom kraji a v nedeľu ráno sme sa behom piatich minút rozhodli opäť pobaliť a opäť vyraziť do Slovenského raja, tentokrát na najnavštevovanejšiu vyhliadku v Národnom parku Slovenský raj - Tomášovský výhľad. Krásne slnečné počasie nám bolo odmenou za naše bláznovstvo a ako inak - nedalo nám to - opäť sme sa stavili aj vo Vysokých Tatrách. Salaš Dechtáre a salaš Krajinka nevynímajúc. :-)
Takže tak. Fotografií neúrekom, zážitkov ešte viac, nezabudnuteľných spomienok na tisíce... Kam nabudúce...???
41 fotek, 19.7.2018, 21 zobrazení
Začátek výletu nebyl zrovna valný: po čtyřech hodinách ve vlaku a v autobusech přijedu někam, kde jsou jen chaty a chalupy, obchod žádný, dvě restaurace mě pošlou do háje, protože „fully booked“ a nic jiného tu není. Les, les, louky, moře téměř na dosah, ale nemůžu k němu, protože jsou tady obří elektrické ohradníky. Takže nakonec svačina z domovského Aarhusu a noc jen v polospánku, protože rozespalá partička spolunocležníků „its summer yeaaah“. Ráno je mi jasné, že další noc už tady nezvládnu. Jenže ta moje proklatá umanutost, která je mi samotné někdy protivná...přeci nejedu až na tenhle konec světa, abych ho neviděla! Muzeum Tirpitz zatím znám jen z fotek, ale to, co jsem viděla, mě naprosto uchvátilo. Nějak se k němu musím dostat! Pěšky je to daleko, ale nakonec se v pangejtu dočkám a přijede jeden z těch líných busů. Všechno zapomenuto, tohle je odměna za předchozí otravnosti.
Nejdřív vidím jen hobití kopce a nory, písek a keře. Béžová, šedá, zelená, měděná a pak je konečně přede mnou: bunkr Tirpitz, který tady Němci postavili za války, ale nikdy nedostavěli. A hned vedle něj obří měděné záseky do země. Jako kry, které se za chviličku srazí. Muzeum navrhl dánský architekt Bjarke Ingels a zadání nebylo zrovna snadné: vymysli muzeum, které bude neviditelné! Takže vykutali obří jámu hned vedle bunkru a veškeré expozice jsou pod zemí, nad ní jsou jen měděné kry a na nich písek. Všechno je tu prorostlé s přírodou a naprosto přirozeně se podvoluje písku, který třeba za pár let to muzeum zasype. Obcházím ho kolem dokola a pak jdu dovnitř a nestačím se divit. Před půl hodinou otevřeli a u kasy už jsou fronty. A to je ještě nic, oproti tomu, co bude za hodinu. Jak mi říká manažerka Marie: takhle narváno je tady od loňska, kdy otevřeli, téměř neustále. Za den dva tisíce návštěvníků, hlavně Němci, Dánové nebo Holanďani. Tak se jdu podívat, co je zajímá. V expozici je téměř ticho, všichni mají u ucha audioprůvodce a poslouchají bezpočet příběhů. Žádná chronologická linka tu není, takže si můžeš vybrat cokoliv, co tě zaujme. Někdo se jde podívat na vývoj života na pobřeží, kde je jantar, někdo jde na každodenní život rybářské vesničky, která se postupně měnila v oblíbené letovisko pro malíře a někoho zajímá bunkr a jak se měnil život vojáků a život místních obyvatel. Někteří se museli vystěhovat, jiní mohli zůstat. A pak jsou tu love story: německý voják / dánská dívka. A jak je to dál? Kuk na fotky:)
118 fotek, říjen 2018, 92 zobrazení | příroda
Podzimní vandry bývají ty nejlepší, ale letos to už vypadalo, že se z časových důvodů nepojede nikam. Jenže jednou takhle v pátek jsme se sešli u táboráku, abychom společně zapili, že Milštejn už jede čtvrtý gumy. No a jak si tak sedíme u ohýnku a popíjíme, tak padlo rozhodnutí, že v pondělí ráno jedeme na pár dní do Jizerek. Pravda, s pivkem v ruce a rumem v žaludku se to plánuje líp než druhý den ráno… No, nakonec se Bobeš z práce neurval a Milhaus dorazil až v pondělí večer, ale jinak vše klaplo podle plánu a zařadil bych tento výlet mezi nejkrásnější vandry posledních let.
V pondělí 15. Října jsme se ještě za tmy sešli na roztockém nádraží. Bedy nařídil batohy naplnit Plzní, jelikož jedeme v totální mimosezonu a ještě začátkem týdne, takže bude všude všechno zavřený, to je přeci jasný. Ve Starém Městě pod Smrkem, kde jsme vystoupili z vlaku, nás hned pár kiláčků za městem čekala první hospůdka, kterou teda nečekal fakt nikdo. Na kraji lesa na nás vykouklo útulné posezení, které mělo otevřeno v pondělí v 10 ráno a příjemná servírečka nám ohřála polívku a měla i lahvovou Plzeň. To jsme pěkně posnídali. Čas letí a před námi, či spíše nad námi, je hora Smrk. Pan pomocný učitel ve výslužbě, řečený též Drdle (mimochodem tohle přízvisko jsem mu před drahně lety přidělil já) si musel na pomoc vzít berličku z klacku vyrobenou, jelikož to už také není žádný mladík, ale spíše fotbalista ve výslužbě, což mu zkušený Bedy věštil již před lety. Krásnou přírodou stoupáme výš a výš a pod námi se začínají rozprostírat úžasná panorámata. Lehce po poledni dobýváme nejvyšší vrchol tohoto pohoří. Pleškové z batohu přišlo vhod, ale ukrutná vichřice nás nenechala dlouho vysedávat. Odpoledne nás čekalo ještě pár skalních vyhlídek a pak už jsme podél potůčku slezli až do Hejnic, kde na nás čekal čerstvý čtyřicátník. V sedm večer jsme konečně otevřeli dveře hospody a dali si kus žvance a pivo. V nohách 30km a v hlavě spousta krásných zážitků. Kolem půlnoci jsme už chrněli nad městem u lesíka. Byla krásná a teplá letní noc.
Ráno jsme vstali ještě před východem slunce, čeká nás dlouhý pochod. Připadám si jako nejmladší z celé party, konečně. Není mi nic a mám sbaleno jako první. Bedna si ošetřuje do krve rozedřená třísla, bývalý fotbalista do sebe láduje dvojitou dávku brufenu a Milštejn je starej sám o sobě, tím jsem vlastně začínal tento elaborát. V ranním oparu se vysoko nad námi z mlhy vynořuje Frýdlantské cimbuří, skalní hřeben, který je naším dnešním cílem. Kolem vodopádu Černého potoka stoupáme a stoupáme, chvílema spíš lezeme, ale nakonec tam dolezeme. Vítr je stále dost silný, ale rozhledy do kraje jsou úchvatné. Vůbec jsem netušil, že mají Jizerky takhle krásné vrcholy a skály. Přes polední kameny pokračujeme dál po hřebínku a kocháme se podzimní přírodou a hlavně neuvěřitelným počasím. V druhé půlce října, tisíc metrů nad mořem a my se potíme v tričku a kraťasech. Odpoledne nám přišla vhod restaurace na Smědavě, gulášek a nějaké to pivko. Během poobědního karbanu jsme zaslechli servírku, kterážto povídala, že večer na Jizerce hraje živá muzika. Bylo nám do divný, takhle při úterku, ale šli jsme tam. Když jsme přicházeli k naší staré známé Pešákovně, tak si zrovna nějaký muzikantík vybaloval z auta kytaru. Dali jsme se do řeči, a ačkoliv se jednalo o soukromou akci, tak nás dovnitř pustili a opět jsme tu strávili krásný večer, stejně jako před lety. Z kamen vonělo dřevo a moc příjemný pan domácí nám nosil jednu Plzeň za druhou, tedy když zrovna nehrál na basu. Dovolil nám přespat hned za chatou a ráno nám ještě slíbil snídani.
Tak dnes tedy rozhodně teplá noc nebyla. Jizerka je zimou vyhlášená, takže nás ranní přímrazek ani nepřekvapil, dalo se to vydržet, zvláště když hned po probuzení stačilo dojít zpátky do hospůdky na míchaná vajíčka, čajíček a rumíček. To by se Bobešoj líbilo. Po snídani už špacírujeme k Protržené přehradě, jejíž tragédie se odehrála před více než sto lety. Světe div se, tady, uprostřed divočiny je kiosek, který je v mimosezoně sice bez obsluhy, ale přesto si tu můžete zakoupit veškeré občerstvení a peníze hodit do pokladničky, která není ani přidělaná a dokonce je i volně otevíratelná, aby si mohl unavený pocestný rozměnit peníze. Dobrý kraj, dobří lidé. Se skoro 70ti km v nohách slejzáme do Josefova Dolu, kde si dáváme jen rychlé pivko a polívku v bufetu u nádraží a pak už nás vláček veze domů. Letos nás čeká už jen vánoční vandřík do Drhlen a na únor Milča plánuje expedici na běžkách do Orlických hor, na což Ovál i Drdle odpověděli, že pokud nebude sníh, tak pojedou. To je partička…
90 fotek, 8.12.2018, 33 zobrazení | cestování, krajina, kultura, příroda, zvířata
Máme za sebou dva dny na Safari Tsavo East v Keni a hromada fotek bez příběhu nedokáže dobře vykreslit, co všechno jsme zažili. Náš trip začal ještě před východem slunce kdy nás před hotelem čekal řidič Baboo se svým Land Cruiserem v safari úpravě se zvedací střechou. K autu a řidiči se dostanu ještě později. Vyjeli jsme od hotelu a vydali se směrem safari a měli jsme tak možnost vidět probouzející se městečko Malindi a jeho okolí. Kdo by čekal, že budou ještě všichni spát, tak by se dost mýlil, protože jak vyjde v Africe slunce, všechno začíná žít. Najednou kolem nás byly tisíce stánků se vším možným, od uhlí, klacků až po potraviny všeho druhu, autoservisy připomínající spíš naše vrakoviště atd. Provoz co jsme při naší cestě viděli by se dal přirovnat k páteční Praze ve čtyři odpoledne. Motorky, tuktuky, náklaďáky ověšený vším možným a pravidla, ty tady žádný neexistujou, jede se do první krve. Cestou na safari jsme měli malou zastávku, kde jsme čekali na další skupinku a řešili první defekt, v Africe celkem běžná věc. Stáli jsme na parkovišti před obchodem prodávajícím od slepic, přes suvenýry nebo jen Coca Colu a Oreo. Berou tady i eura nebo platební karty :-)

Po výměně kola a připojení se zbytku skupiny v podobě dalšího Land Cruisera se vydáváme směr krokodýlí farma, která je téměř součástí safari. Tam nás čeká přivítání od masajských bojovníků, fotíme si krokodýly a snídáme. Cesta připomíná spíš tankodrom, ale kdo by čekal dálnici, byl by na omylu. Teď už zbývá jen pár kilometrů a čeká nás národní park Tsavo East. Náš šofér Baboo je profesionál a jeden z nejdéle sloužících řidičů přímo na safari. Ještě než vjíždíme do parku vstupní bránou sjíždíme z cesty, ozvývá se vysílačka a jdeme do akce. Podařilo se nám narazit na skupinku gepardů chystající se na lov. Po chvilce nahánění vidíme přímo lov a máme možnost fotit a natáčet gepardy i zblízka. Průvodkyně žasne, je tu jen dva měsíce a tohle ještě nezažila.

Po přivítání s gepardy jedeme přímo do parku a potkáváme celou řadu zvířat, zebry, slony, antilopy a další. Celou dobu jedeme v autě se zvednutou střechou, koukáme na všechny strany a kolikrát nevidíme vůbec nic-jenom trávu, stromy, písek nebo hlínu. Baboo brzdí vždy v ten nejlepší moment a říká "lions on the right side". Je téměř neuvěřitelný, jak dokáže dávat pozor na cestu, volat mobilem, komunikovat přes vysílačku a ještě nás upozorňovat na zvířata, kterých by si málokdo všimnul.

Dopoledne bylo poměrně náročný a tak se stahujeme do hotelu přímo v srdci Safari, teplota stoupá ke 40ti stupňům a nás čeká oběd. Kolem hotelu pobíhají opice, hyeny a hromada dalších zvířat.

Po obědě nás čeká ještě další výlet v rámci parku, potkáváme žirafy, několik stád slonů a dalších. Všechno je tak blízko jak jen to jde. Fotíme, natáčíme, ale první co letí batohu je telefon, protože ta krása kterou máme kolem sebe, se ničím jiným než pořádným foťákem zachytit nedá.

Zajíždíme ke stádu slonů, fotíme je zblízka, dokonce se nám podařilo vyfotit i sloní mládě ale musíme se rychle dekovat pryč, protože si nás všiml jeho tatínek a jde nám ukázat kdo je králem safari. Není to lev, ale pan otec slon, na fotkách ho poznáte :-)

V Africe se brzo stmívá takže při západu slunce zajíždíme do hotelu, večeříme, dobíjíme kameru a foťák a letíme spát. Žádný chlastání, vstává se brzo, protože safari je nejkrásnější spolu s východem slunce.

Průvodkyně je celkem na nervy, co nám zítra ukáže, zatím jsme viděli víc než ona za dvě měsíce. Ráno vyrážíme, potkáváme žirafy, supy a hromadu dalšího. Zbývá nám už snad jen hroch. Projet safari, dojet k řece a čekat, jestli se ukáže. V noci byla šílená bouřka, auto má kolikrát problém vůbec jet, ale nakonec se podaří. U hippo pointu potkáváme v řece několik hrochů, natáčíme a fotíme a jsme spokojení. Čas se krátí, povolenka do parku platí jen 24 hodin a my se musíme za chvíli ztratit. Viděli jsme toho hodně, ale kdyby tady člověk strávil rok, bylo by to málo.

Na minutu přesně opouštíme park a ve skoro 40ti stupních se vydáváme na cestu do hotelu. Auto funguje, ale všichni už umírají. Naštěstí bazén a studený pivo nás rychle regeneruje a můžeme v klidu a v pohodlí pohovky vstřebávat všechny zážitky.

Pokud se někdy budete rozhodovat, kam jet na dovolenou, dejte si do hledáčku Afriku, kde je možnost safari. Tohle co máme za sebou, byl jeden z nejsilnějších zážitků v životě
52 fotek, srpen 2018, 40 zobrazení
Podlehl jsem lákání Kuby Turka na lezení vícedélky na vápenci v rakouském Gesause. Krom toho jsem byl zvědav na ty kopce, o kterých v Humanitě kolují všelijaké povídačky. Do akce se přidávájí další lidé, takže nakonec v pátek za úmorného vedra vyrážíme ve dvou autech na jih. Kuba s Hankou a Jonášem, já s Pedrem v jeho autě. Večer po deváté necháváme turkovic ford s věcma na spaní nad vesničkou Johnsbach, kam zítra odpoledne/večer sestoupíme. Poté přejíždíme dolů k řece Enns a na parkovišti pod Haindlkarhütte necháváme pedrovu škodovku. I zde je vcelku vedro a to nás čeká ještě cca 500 výškových metrů na Haindlkarhütte. Dupeme do kopce a v jedenáct jsme tam. Chatař trošku kroutí hlavou, že žádnou rezervaci od nás nemá, že jsem měli zavolat... Ale nakonec nás nechá přespat, chata moc plná není, v lagru spí pár lidí. Dáváme pivko a hajdy na kutě, budíček bude v 4:30.

Kuba, Hanka a Jonáš vyrážejí na cestu Schmitt&Co, za 4-. Je to 36 délková cesta s převýšením 680 metrů (od nástupu po vrchol cesty). Většina délek je za 1-2, devět délek kolem 3 a čtyři délky za 4-. Dle topa čas od chaty k nástupu 2:20, cesta 5:30, sestup 3:20.
Pedro a já jsme se rozhodli lézt cestu Jahn - Zimmer, za 3+. Je to 28 déková cesta s převýšením 500 metrů (od nástupu po vrchol cesty). Šestnáct délek je kolem 3, zbytek za 2. Dle topa čas od chaty k nástupu 2:30, cesta 6, sestup 3 hodiny.

Pro JahnaZimmra jsem se rozhodli proto, že nám přišla více obtížnostně vyvážená. Také lepší, když je v cestě míň lezců kvůli padajícímu kamení. Již v autě jsem se dohodli, že nesmíme v lezení otálet, přeci je to od chaty nahoru přes tisíc metrů, tak abychom to stihli nějak rozumně. Takže lehké délky bez jištění a ty těžší, to se uvidí na místě.

Budím se ješte před budíčkem, hlavou se honí myšlenky na očekávaným, nedají hlavě ani tělu odpočinout... Přesouvám se z lagru k báglům, snídám, dobaluji. Ostatní už také vylezli, jdem ven. Z pramene nabíráme vodu a koukáme na stěnu trčící před náma. Hmm, teď ještě ztotožnit foto z topa s realitou... Dupeme s Pedrem po pěšině, Turci se šinou za námi. Už jsme u rozcestníku. Cesta je pěkně značená, rychle stoupáme po suti, přelézáme skalky a rokle. Našli jsem první borhák, měl by to být nástup. Perdo ještě kontroluje, zda nástup není o rokli vedle, neb jsme tu za dvě hoďky, nikoliv za dvě a půl... Ale metry nad mořem sedí, takto bude ono. Je to tady, tady to je. Starej Klaus Hoi to prý leze solo bez jištění za tři hodky...
Naházíme na sebe sedáky, přilby, lezačky na karabinu - zatím polezem v pohorách. I lana jsme nechali v báglu. Vyrážíme nahoru, cesta je vyznačená červeným značením, takže orientace úplně v pohodě. Vápenec má spousty chytů, je drsný, leze se po něm krásně. Přichází první trojková délka, ale bez problémů jí překonáváme. Valíme nahoru, už jsme asi v desáté délce. Pedro jde teď na prvním a bez problémů dáváme další délky za tři. Expozice se zvětšuje, cítíme, že začíná pracovat hlava. Jsme v délce zvané fuga, je to pěkná spára a takový větší výšvih. Ale zase nepřichází větší problém, pokračujeme dál solo. Dole na nástupu vidíme lezeckou trojku, postupují nějak pomalu, asi lezou s jištěním. Dolézáme pod klíčovou délku za tři plus. Traverz doleva pod převisem, nic na nohy, ale na ruce krásný, velký madla. Ale expozice je už zatraceně vzdušná, ten traverz je na vrcholu hodně kolmý plotny. Rozhodujeme se pro průběžné jištění, Pedro jde na prvním, všude je ale naskobováno, kdo to má po cestě vyndavat.... Chytím se madel, dva přehmaty a opět krásný stupy na pohory a hurá nahoru. U štandu balím lano na sebe, co kdyby po cestě bylo ještě potřeba. Na další polici je vrcholovka, zapisujeme se. Pedro kouká na hodinky a řiká, že neví, co budem dělat odpoledne, neb jsme za polovinou cesty a je 9 hodin. S poznámkou, že pivo čeká na Hesshutte a že není čas otálet se chytáme skály. Jdu na prvním. Přichází orientačně náročnější terén, ale pokaždé, když už jsem doufal, že jsem zakufroval ve směru, jsem někde opodál našle červený puntík... Tak zase nic, valíme dál nahoru.
"Hele, mne nebaví to lano táhnou kolem krku, dám ho do báglu. Koukni do topa, zda tam je ještě něco" povídám. Pedro roztahuje propocené papíry z kapsy u kalhot. "Ty vole Radime, už to asi zbalíme všechno, máme sice ještě 5 délek před sebou, z toho jednu trojku, ale to je tenhle komínokout, ten vypadá dost zadara...". Lano v báglu, ruce ve skále, kout byl fakt zadara. Stěna se pokládá, olizují nás paprsky slunce dosud schovaného za hřebenem Hochtoru. Je vidět kříž a lidé. Jsme na hřebenu, na vrchol nám zbývá nějakých 80 výškových metrů. Stojíme u kříže, je dest hodin. Dali jsme to za tři hoďky jako starej Klaus...
Povalujeme se u kříže, Pedro dohání spánkový deficit z noci. V dálce na hřebenu u Festkoglu vidíme postavičky. To by mohli být Turci. Možná... Píšeme jim sms, ale je tu špatný signál, zpráva neodešla. Zvedáme se a valíme po hřebenu a dolů do hutte na pivko. Cest je lehká ferrata, ale vše jde lézt krásně po skále. Zde vápence jsou pěkně zkrasověný, škrapy a ústí děr, kam se podíváš. V ceste je vcelku dost lidí. Za dvě hoďky jsme na hutte, pivko a sušení propocených věcí. Slunce pálí, i zde je přes dvacet stupnů a lidí o to víc.
Valíme krasovým údolím přes pastviny, sestup začíná být vcelku monotóní. Na chvíli sedáme v polostínu modřínů, svačíme, lehký šlofík. Co pak Turci, už také sestupují? Telefon bez signálu mlčí. Žádná zpráva. Dupeme z kopce, teplo je čím dál tím vlezlejší. Cesta nás ve čtyči odpoledne vyplivne přímo u turkovic forda. Ještě že máme u sebe druhé jejich klíče! Větráme auto, plechovkové birelly už leží v potoce pod kamenem. Ve stínu lip pozorujeme cvrkot v horské vesničce. Je skoro pět, birelly zchladili naše útroby a i telefon se probral. Kuba volá a slavnostně oznamuje, že už jim zbývá poslední dékla na vrchol! To je teda vrchol! Co tam tak dlouho dělaj? S Pedrem nevěřícně licitujeme o možnostech tak velkého zdržení. Počítáme, za jak dlouho dorazí sem k nám. Devátá večer. Hmm, tak to tě pic. Sedáme do auta a jedeme dolů k druhému autu. Přesedáme a jedeme do Admontu do cukrárny na kafe. Projdeme se po centru městečka. Vracíme se na parkoviště k fordu, jdeme sevykoupat do Ennže. Koupel byla velmi příjemná. Je devět a od Turků přichází zpráva, že už slanili z hřebenu! Přepočítáváme čas jejich návratu na parkoviště v Johnsbachu. To tam budou tak před jedenáctou! Přejíždíme autama do Johnsbachu, forda necháváme na parkovišti. S myšlenkama na spánek a případnou záchranou akci v sestupu zbloudivším lezcům odjíždíme hledat místo k ulehnutí. Loučka u řeky nedaleko Admontu za balíky sena, toť ideální útulna pro naše znavená těla. Rachotící vlak údolím v deset večer bylo to poslední, co jsem registroval z tohoto zážitky nabytého dne.
Ráno za svítání jsme vstali a s pohledem na hřeben Hochtoru jsme zbalili sakypaky. V mobilu zpráva, Turci dorazili k autu v půl dvanácté... Ok, vyrážíme domů hned teď, než bude vedro a pojedou všichni (turci).
A co Turci? Prý jistili skoro všechny délky, na vrcholu cesty zjistli, že k sestupu musejí kus po hřebenu, který je kolem 2, takže jej jistili také, poté trošku hledali místa k slanění... No prostě si to užili. Podrobnosti (pikantní) jistě brzo na horydoly.cz...o)).
192 fotek, červen 2018, 121 zobrazení
Po stopách dávných civilizací – Německo
Jak už název napovídá, mám rád historii míst, která navštěvuji a tak pojmu i můj cestopis.
Kufry už jsou sbalené, v levém stan, spacák, karimatka a polštář. V pravém vařič, jídlo a nějaké drobnosti. Vrchní kufr zůstává volný na přilbu a bundu, tankvak veze fotoaparát a pár sušenek. Ráno jsem zajel do obchodu pro čerstvé pečivo a vajíčkovou pomazánku. Tu jsem spolu s bagetou snídal na odpočívadle nedaleko v Německu, kde jsem potkal dřevěného chlapíka, aniž bych tušil, že se ještě uvidíme. Cesta, tak jako ostatně v celém Německu, probíhala svižným tempem, brzy jsem dorazil k prvnímu cíli.
Ač nepřináší žádné udivující pohledy, jeskyně Ilsenhöhle (3) v Ranisu je jedním z nejdůležitějších míst středověké a paleolitické Evropy. V ložiskách jeskyně se nachází lidské dědictví, přechod od neandrtálského člověka k modernímu, zhruba 40 000 let staré. Kromě mnoha kostí zvířat, jako jsou medvědi a nosorožci, byly nalezeny kamenné nástroje a zbraně neandrtálského a moderního člověka. Jeskyně má velkou předsíň, z které vedou dvě prudce se zužující chodby. Přijíždím na křižovatku a dozvídám se, že cesta k parkovišti přímo u hradu, kam mě vede navigace, je obdařena zákazem vjezdu. Parkoviště po mé pravici, přímo pod hradem, je placená a já zatím nemám žádné drobné do automatu, tak se vydávám na parkoviště mezi domy, které jsem měl v záloze. Neplacená, leč ku mé smůle postavené na šikmé ploše, kde bylo zaparkovat nemyslitelné. Ztrácím zábrany a stavím motorku na soukromé parkoviště u přilehlého domku doufaje, že exkurzi dokončím před příjezdem odtahovky. Vyšlapávám schody a po chvilce se přede mnou otevírá bájná jeskyně. Přemítám, jak to tu asi vypadalo před výstavbou domů a hradu, který na jeskyni stojí, a jak tu lidé asi žili v dobách dávno minulých. Přesto, že hrad není mým cílem, v rychlosti proběhnu i jej a už nasedám na motorku, která zůstala na svém (něčím) místě.
GPS: N 50°39.75460', E 11°33.90188'
GPS parkování: N 50°39.73113', E 11°33.88328'
Cestou jsem měl první zastávku na pumpě (4), vše proběhlo bez problému, jen po zaplacení jsem si v rychlosti nedokázal vzpomenout, jak se německy rozloučit, paní pumpařce muselo postačit vlídné pokynutí hlavou. Auf wiendersehen! Blesklo mi při odchodu hlavou, přesto že já jsem byl obdarován milým tschüs.
Druhý cíl, ruiny Cyriakus (5), i přes výlet do polí nenacházím. Doma se dozvídám, že mě navigace navedla o 2 kilometry dál na velmi podobné místo. Třeba někdy příště. Po cestě mě přepadne hlad, pokukuji po nenápadném místě a zastavuji na polní cestě (6) vedoucí k malému letišti, schované za alejí stromů. Vytahuji vařič, ešus, konzervu a za pět minut mám ohřáté jídlo. Baštím, startuji, odjíždím a cesta mě vede k třetímu cíli.
GPS: N 51°3.81372', E 11°41.67415'

Motorku parkuji na malém parkovišti ve vsi a začínám, horkem doprovázený, strmý výstup k jeskyním v útesu skály nazývaných Höhlenburg buchfart (7). Jeskyně byly dle dostupných informací obývané od doby kamenné až do středověku. Kolem roku 1200 byly jeskyně doupraveny, ale nikdy už nebyly moc využívány. Při dosažení úrovně jeskyní se mě pokouší zastavit kovový plot s nápisem zakazující vstup. Značně vyšlapaná cestička kolem plotu mě přesvědčuje, že se to tu moc neřeší a vydávám se vstříc dobrodružství, které opravdu přijde. Uzoučká cestička posetá bodavými rostlinami, z jedné strany skála, z druhé hluboký sráz kam až oko dohlédne, občas doplněný nevelkým otvorem, tak dlouho lidem sloužícím. Ne moc příjemná turistika, ale já si to užívám. Když vidím lano, ne v zrovna zánovním stavu, visící z výšky asi čtyř metrů, a dvakrát za něj škubnu, mám jasno. Stane se ze mě Indiana Jones! Po zdolání provazu mě čekala nejzachovalejší, zazděná jeskyně s terasou a výhledem do okolí. Pár fotek, slaňování a klidný pochod k motorce doplňuje škleb v mém obličeji.
GPS: N 50°55.38145', E 11°19.71760'
GPS parkování: N 50°55.28160', E 11°19.98055'
Pokračuji k benzinové stanici (8), kde mě čeká nepříjemné překvapení. Samoobslužná pumpa přijímající jen karty. Díky offline mapám v mobilu nacházím normální pumpu (9) na dalším sjezdu, tankuji, startuji a blížím se čtvrtému cíli.
Monstrózní pískovcové bloky Lange Steine (10), z nichž největší má 13,6 metrů na délku a váží přibližně 155 tun, mě udivili, jak jen je to možné. Byla objevena rytina z neolitu, kterou se mi však přes množství moderních rytin nepodařilo odhalit, dále jsou vidět klínové prohlubně po obvodu dvou bloků vytvořené za účelem část bloku oddělit. Stále nemůžu uvěřit tomu, že bloky vytvořila příroda. Údajně se jí to povedlo za přičinění magmatu. Nicméně dle všeho se jiná teorie ani moc nehledala. Komu by se chtělo vysvětlovat, jak pravěcí lidé pohybovali takto těžkými břemeny. Parkuji na malém přírodním parkovišti kousek od bloků, mimochodem velice vhodném k rozložení stanu, nejdřív chvíli bloudím, ale při příchodu jsem ohromen, opravdu obrovské! Koukám, prohlížím, fotím a zkouším sebou nechat proudit mýtickou energii. Bohužel, díky mé skepsi, jsem vůči těmto věcem imunní. Stan nerozkládám, je něco po šesté, takže ještě čtyři hodiny světla.
GPS: N 50°44.72975', E 9°41.71612'
GPS parkování: N 50°44.73865', E 9°41.74953'

Vydávám se dál. Na dálnici mi spadne pár kapek deště na hledí, šlapu tomu na krk, co mi kufry dovolí, takže nějakých 145/h. Pár zatáček a přede mnou se objevuje téměř stojící kolona. Po deseti minutách a patnácti ujetých metrech jsem se začínal bát, že místo ke spaní budu hledat za tmy. V tu chvíli mě míjí německý motorkář na BMW s babou a taktéž s kufry, sic ne tak širokými, jako jsou ty moje. Když to dá on, tak já taky! Abych řekl pravdu, bál jsem se mnohem víc, než při lezení po laně v Höhlenburgu. Jedno škrábnutí a mám vyděláno. Po dvou kilometrech děsu se přede mnou otevírá prázdná dálnice, ani jsem si nevšiml, kvůli čemu kolona vznikla.
Včas dorážím k třetímu cíli. Pradávné svatyni, obrovskému pramenu Rhumequelle (12). Silně azurové jezírko je vlastně obrovský chrlič vody s průměrným průtokem 2000l/s, ve špičce až 6000l/s. Lidé již před šesti tisící lety vhazovali předměty do vody. Našli se pazourky, keramika, bronzové a železné předměty, meče a sekery. Místo je naprosto okouzlující, není divu, že přitahovalo lidi od pradávna. Kachny si užívají jednoduchý lov v průhledných jezírkách kolem a hned vedle mě se v mírném proudu vlní pstruh, kterého se mi díky špatnému světlu nedaří vyfotit. Je čas hledat nocování. Stanování na divoko je v celém Německu zakázané, dovoleno je pouze spaní pod širákem ve spacáku. To ale není můj případ. Odbočuji na lesní cestu neoznačenou zákazem vjezdu a po pár stech metrech nacházím vhodný kousek půdy (13) přesně na jeden stan. Vytahuji dosud nepoužitý stan, rozbaluji, převracím, přetáčím, rozepínám a zapínám. Po dvaceti minutách se uchyluji k návodu a za deset minut už stan stojí. Sžírán hmyzem, místo teplé stravy z vařiče, rozhodl jsem se pro sklenici párků v bezpečí stanu. Po naplnění žaludku vytahuji zápisník a vzpomínám na dojmy z výletu, usínám. V noci se probouzím a slyším, že už i les šel spát. Naprosté ticho, občas doplněné hučením, silně připomínající odpouštění přebytečných par uhelné elektrárny v době nízkého odběru. Ráno se probouzím vyspalý tak dobře, jak jen člověk po první letošní noci ve stanu může být. Rychle balím, než přijedou lesáci. Vyrážím na nedalekou benzínku (11), kde musím ještě deset minut čekat, než zapnou stojany. Ale mít čest být první tankující a úsměv pohledné pumpařky za to stáli.
GPS: N 51°35.38517', E 10°18.61210'
GPS parkování: N 51°35.46615', E 10°18.59735'
GPS nocování: N 51°36.21112', E 10°19.07307'
Šestý cíl, další pramen, využívaný lidmi po dlouhé věky, se nazývá Apenteichquelle (14). První nález, bronzová jehla sloužící pravděpodobně k rituálním účelům, byla nalezena při zemních pracích roku 1950. Pochází zhruba z roku 800-700 př. n .l., stejně jako bronzová spona s jantarovým korálkem. Že by pravěká móda? Pokud to ale mám vzít od nálezu nejstaršího, musím začít pazourkem (2200 př. n. l.), dále se našli tři bronzové náramky (1500-1200 př. n. l.) a kamenná sekera (1250-750 př. n l.). Do současné podoby bylo místo vystavěno roku 1220. Podobizna znázorňuje Hermanna von Winzenburga. Je to úchvatné místo, opět průzračná voda se valí asi z osmi pramenů, stéká do přilehlého rybníčku, který dále pokračuje do chovného rybníku. Teď už mi pstruh neuteče! Chvíli se za současného pojídaní bebéček kochám, lovím ryby a pokračuji dál.
GPS: N 51°56.69777', E 9°56.50587'
GPS parkování: N 51°56.67215', E 9°56.51225'

Zastávkou hned na otočku se stal menhir Glockenstein (15) v obci Einum, stojící přímo u světelné křižovatky. Opracovaný, 1,8m vysoký kámen je spojovaný s křesťanstvím, rytina na vrchu by měla být pozůstatek kulatého kříže. Pod ní se však nacházejí tři důlky, tzv. cup marks. Lidmi vytvořené “umění“ sahající až do pravěku. Po celém Německu se hojně vyskytují. Naproti přes silnici pohledná motorkářka prodává jahody, jaká idylka. Škoda, že neumím německy. Pohled z blízka (na menhir), dvě fotky a vyrážím.
GPS: N 52°9.66715', E 10°0.69940'
GPS parkování: N 52°9.70427', E 10°0.68458'

Parkuji u kraje silnice pár desítek metrů vzdálené od mého dalšího cíle. Klusfelsen (16) je pískovcová skála ve městě Goslar. Vystupuje jako téměř 20 metrů vysoké a 50 metrů dlouhé skalní žebro z téměř plochého okolí. Pískovec pochází ze spodní křídy, tvořen, spolu se začátkem vymírání ryboještěrů, asi 110 milionů let v mělkém moři. V roce 1167 byla v přírodní jeskyni vytvořena křesťanská kaple. Po opuštění nedalekého kláštera v roce 1500 byla kaple sotva používána k náboženským účelům. Skalní komory byly používány jako obydlí chudými lidmi. Na začátku 19. Století byla kaple zrekonstruována, vytesány schody a lavičky. Nicméně domnělé cup marks ukazují na přítomnost lidí v pravěku. Bylo by logické, že toto místo přitahovalo lidi odpradávna. Přesto jsem žádné informace o archeologických vykopávkách nezjistil. Je to neuvěřitelný pohled, příroda prostě dělá divy. Však ještě uvidím.
GPS: N 51°54.65895', E 10°26.64673'
GPS parkování: N 51°54.65200', E 10°26.58783'

Cestou dál jsem se v rychlosti stavil na pumpě (17) a dorazil k dalšímu cíli. Vytipované parkoviště se ukázalo nevhodné, vydal jsem se tedy podle ukazatele na vedlejší cestu a ta mě dovadla na malé, naprosto ideální parkoviště hned u parku Klusberge (18), útočiště dvou skalních útvarů z mého seznamu. Po chvíli chůze krásnou přírodou docházím k prvnímu cíli. Fünffingerfelsen, skalní útvar skládající se ze 4 stojících bloků pískovce u sebe a jednoho bloku asi deset metrů vzdáleného, může připomínat ruku vztyčenou k nebi, od čehož si také získal svůj název. Úžasná podívaná. Objat dlaní, spatřil jsem druhý cíl. Mnohem úchvatnější Klusfelsen. Asi 88 mil. Let starý pískovcový hřeben, ve kterém jsou vyhloubené jeskyně. Díky nálezům byl prokázán výskyt lidí již v mladší době kamenné. První písemná zmínka o jeskyních přichází z roku 1070, kdy klášter spravující Klusfelsen dává povolení k vybudování poustevny. No prostě paráda. To se snad ani jinak nedá popsat. Dopadá na mě dech historie a já si užívám každou jeskyňku, každá kámen, každý vryp. Tato skalní vila si získává mé srdce a prozatímní první místo, co německých zajímavostí se týče, přestože většina jeskyněk je nepřístupná díky hrozícímu nebezpečí zavalení. Po úžasném zážitku nasedám na motorku a pokračuji vstříc poslední neuvěřitelné podívané.
GPS Fünffingerfelsen: N 51°52.02245', E 11°3.98148'
GPS Klusfelsen: N 51°51.98847', E 11°4.14402'
GPS parkování: N 51°52.12422', E 11°3.37992'

A něco takového jsem opravdu ještě neviděl. Až 20 metrů vysoká skalní stěna z tvrdého pískovce, mírně nakloněná jihozápadně, budí dojem, že už měla dávno spadnout. Archeologické nálezy na Teufelsmaueru (19) ukazují stopy staré doby kamenné, kultury lineární keramiky a doby bronzové. Našla se ruční sekera a nejeden pazourek. Prokázalo se, že v historii byla stěna používaná k těžbě kamene a od roku 1833 je pod ochranou. Očarován atmosférou pokukoval jsem po stopách pradávných lidí, kromě zajímavé prohlubně s dvěma hlubokými důlky jsem nic nenacházel. A pak to přišlo. Sto procentě autentická rytina mamuta z doby plastové, není pochyb! S úsměvem na rtech vydal jsem se k motorce, abych mohl pokračovat k mému poslednímu cíli.
GPS: N 51°45.47872', E 11°4.95802'
GPS parkování: N 51°45.66757', E 11°4.89365'

Loučím se s Německem poslední zastávkou, hrobkou, jejíž stáří se odhaduje na 1400 let. Bohužel, žádné nalezené předměty se nedochovali. Großsteingrab bei Grimschleben patří do skupiny dolmenů, což se dá volně přeložit jako kamenný stůl. Všeobecně sloužili k pohřebním účelům a nacházejí se po celém světě. Tento se považuje za nejjižnější megalitickou skupinu ve východní části střední Evropy. Hrob je dost zarostlý zelení a velká část se stále skrývá podzemí. Existují dvě teorie, komu hrob patřil. Za prvé by majitelem mohl být předek rodiny Wettiner, či za druhé rytíř Ihring, který byl jmenován posledním durynským králem Irmenfriedem. Zde toho už není moc co dodat, s vidinou pohodlné postele nasedám na motorku a skrz poslední benzínku peláším domů, jak rychle je to jen možné. A tímto se loučím nejen s Německem, ale i s Vámi, milí čtenáři. Auf wiendersehen!

GPS: N 51°49.63957', E 11°47.42312'
GPS parkování: N 51°49.65745', E 11°47.46145'
29 fotek, 16.7.2016, 100 zobrazení
40 fotek, 9.5.2015, 169 zobrazení | dokumenty, kultura, události, umělecké, zábava
Tisíc a jedna noc "Secret of Pyramid" - Orientální show Vyškov 2015
Organizátor: Alisea a MKS Vyškov
339 fotek, 6.5.2017, 68 zobrazení
Orientální galashow Vyškov, 6. 5. 2017
Organizátor: Alisea, MKS Vyškov
Umělecký fotograf: Milan Kusala
48 fotek, 5.12.2015, 40 zobrazení
126 fotek, září 2012, 124 zobrazení
67 fotek, 6.5.2017, 173 zobrazení | dokumenty, kultura, lidé, události, umělecké
Orientální show Vyškov, 6. 5. 2017
Organizátor: Libuše Alisea Rumpelová, MKS Vyškov
133 fotek, červenec 2015, 60 zobrazení
471 fotek, srpen 2013, 226 zobrazení
86 fotek, 23.4.2011, 159 zobrazení
24 fotek, únor 2011, 155 zobrazení | zvířata
tisíc se jich sem nevešlo,všechny nejdou vyfotit,tak ještě trochu něco jiného
266 fotek, 8.5.2015, 107 zobrazení

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.

Partneři

Visa Mastercard Maestro American Express Visa Electron