Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 155 920 výsledků (0,2114 sekund)

reklama
34 fotek, 17.7.2018, 23 zobrazení | příroda
12 fotek, 5.6.2016, 21 zobrazení
51 fotek, červen 2016, 48 zobrazení | krajina, příroda, zvířata
59 fotek, 31.8.2013, 342 zobrazení | cestování, umělecké, zábava, zvířata
Sochy zvířat ze starého šrotu v Kovosteel Staré Město, Živá Voda v Modré.
30 fotek, 4.7.2012, 1 293 zobrazení | cestování, dokumenty, krajina, lidé, vesnice
ALB 222 - je ALB č.15 Expedice LZB Rumunsko – Moldávie (30.6.- 14.7.2012) aneb Rumunský fotodeník
CAMP 5 u rybníka

Je stále středa 4.7. , jen se čas trochu posunul do odpoledne. My nabaženi procházkou v průsmyku a usmýkáni našlapováním na strmých kluzkých stěnách skal v našich volných sandálech konečně sedáme do busu. Vyrážíme do cíle tohoto dne, do druhého největšího města Iasi. Zásoby potravin z domova jako čerstvý chléb a zelenina dochází, a my se hlasitě dožadujeme zastávky u nějakého stánku na dokoupení potřebného. Takový mrzký stánek se nabídl v podobě malého marketu a my jsme koupili trochu potřebného.

Projíždíme městem Piatra Neamt a blížíme se k Iasi. Musíme projet městem k jakési vesničce za městem, kde má být kamp u rybníka. Najednou šok, na kraji Iasi je velká tržnice, pomalu bychom nejraději vyhodili vše zakoupené a měnili je za nové. Něco tak velkolepého jsme absolutně nečekali. Ohromná zastřešená tržnice plná všeho od potravin, ovoce, zeleniny i mléčných výrobků v množství a kvalitě, která ani nemá srovnání v řadě míst střední Evropy.
Podrobnosti obrazem budou svěřeny podrobně v albu Iasi – příběh lidí

Do města se ještě k večeru vrátíme, nyní nás čeká nalézt kamp, v pořadí už pátý. Ve vesnici všichni vědí kde a kudy, jen autobus se nemůže prohnout úzkými uličkami. Několikanásobné couvání sem a tam přivábí snad všechny obyvatele, každý ukazuje, radí – je to bomba. Takový kolos ještě nikdy předtím neviděli. Připadáme si jako Gagarin, když se vrátil z kosmu a všichni chtěli vidět, jestli je živý.

Konečně jsme na volném prostranství u plotu, který ohrazuje svah s chatkami, dole tenisové kurty, restaurace a rybník. Je šílené horko a přidělené chatky, s typickým místním vkusem zařízené, sálají jak horko, tak smrady nevětraného a možná nemytého prostoru. Majitele kampu jsme moc nechápali, protože s možným kšeftem to s ním nic moc neudělalo. Tenisový kurt nebyl údajně jeho a od zámku neměl klíče, s pivem se také nepřetrhl a k zahradním krbům nebylo ano kus suché trávy na rožnění zakoupeného masa na stejky.

Původně jsme mysleli, že přijdeme k chatám jen s kartáčkem na zuby, ručníkem a s něčím na přespání. Ostatní výbavu že necháme v autobusu. Nakonec autobus musel zůstat mimo areál na volném prostranství a naše obava, že se najdou místí podnikavci a autobus bude ráno prázdný nás dohnala k tomu, že jsme si stejně veškerou výbavu dovlekli k sobě na dohled. Většinou jsme to naskládali na postele, místa bylo dost a nikdo z nás v nich stejně nespal. Hodili jsme svoje karimatky na terasy nebo trávu a spali jsme jak se dalo. Spíše nedalo. Ještě v 10 hodin večer je na venkovním teploměru 32 stupňů celsia. Je to nepříjemná situace, protože zítra ráno vyjíždíme do MOLDÁVIE.

Na planině nad kempem jede typický život typického rumunského venkova. Volně přístupná studna s nezbytným požehnáním svatého patrona poskytuje vodu jak pro napájení koní, které jsou na přilehlém kopci zdánlivě volné, tak pro nás či další kolemjdoucí. Při přiblížení ke koním je vidět v trávě dlouhé ocelové lano, na kterém je kruh s řetězem končící s jeho ohlávkou. K vodě ale dobytek nemůže, protože je ochráněna mříží.

Asi typický rumunský podvečer. Místní hospodář má plné ruce s poklízením dobytka na dvoře, cestou chodí mladá děvčata možná čekající na svatební příležitost, a sem tam krajánek. Krajánek je postava, která s vakem chodí krajinou a hledá třeba příležitost na práci. Třeba jen za jídlo a nocleh. Práce je tu hodně, ale peníze za ní se dávají jen těžko. Zajímavá zkušenost vidět tvrdý život zoči voči. To se u nás nenajde ani náhodou. Vzpomínáme na povalující se čekatele na podporu u nás, a máme respekt ke zdejšímu naturelu

Ještě jedna skutečnost, která přijde na rozum až po několika dnech pobytu. Fungování rodin. Tím, že prakticky asi mimo velká města neexistuje systém domovů důchodců nebo jeslí, žijí společně 3 generace a zjevně jim to vyhovuje. Staří se plně věnují drobotině, nikoho neudivuje ani nepohoršuje rozdílnost potřeb jednotlivých věkových kategorií, a přestože nemají mnoho peněz, jsou usměvaví a vstřícní. Vnímají, že máme víc peněz, ale neobtěžují domáháním se darů, nežebrají a je vidět, že znají svoji hodnotu. Začínáme přivykat pocitu, že je zde bezpečněji než v řadě míst tzv. civilizované Evropy.

Předtím ještě v podvečer zajedeme do Iasi, ale to bude v dalším albu

Další pokračování bude – IASI příběh města
Naposledy  1 | dig
8 fotek a 1 video, 4.6.2018, 40 zobrazení
Začátkem června jsem se jela naposledy podívat na pulcožáby. Jeli jsme s MLP a Ajvi na kolech, Pěšinou, dál k rybníku. Bylo dopoledne, nikde nikdo, ticho a klid. Kachní rodinka se vyskytovala jenom jedna - na horním rybníčku, pulcožáby už byly skoro všechny pryč, v lese. První fotky pulců ve vodě jsem fotila 11.5. a dnes 5.6. už bylo pobřeží takřka pusté. Jenom na cestičce, těsně u lesa bylo velmi živo. Ta proměna je časově variabilní, záleží ve kterých místech rybníka a kdy přesně byla vajíčka nakladena.
123 fotek, 9.10.2010, 323 zobrazení
Po sedmé hodině ranní se členové rybářského spolku začali scházet k tradičnímu výlovu rybníka pod Chmelnou. Někteří ale nemohli dospat a u rybníka byli už v půl páté (-: Postupně se připravily kádě na ryby, třídička a čekalo se co z rybníka připlave do odchytového koše umístěného pod hrází. V rybníce bylo ale ještě dost vody, a tak nějakou dobu trvalo, než se ryby uráčily a naplavaly do koše.
V tu samou dobu se v Kulturním domě a v hasičárně už rozjížděl provoz výčepu a kuchyně. Začaly se péct ryby, ohřívat rybí polévka a připravovat další várka uzených ryb, které se udily už od půl čtvrté. Svou aparaturu připravovala kapela Chmelařinka a scházeli se její členové, kterých se na pódiu během dne postupně vystřídalo asi deset.
Kolem deváté hodiny už putovaly, po vylovení a vytřídění, do kádí první úlovky. Ty se potom přendaly do převozní kádě a traktorem se odvezly ke kulturáku, kde už na ně čekali zákazníci. Někteří využili poskytovaných služeb a zakoupenou rybu si nechali na místě zpracovat. V sále a výčepu bylo rušno a živo. Zaplněna byla skoro všechna místa k sezení, kterých bylo v sále a hasičárně dohromady připraveno něco ke dvěma stům. Hosté si pochutnávali na uzených a pečených rybách, které jsou díky kvalitní a čisté vodě ve které jsou pěstovány opravdu výborné. Ochutnat mohli také rybí polévku a k tomu si mohli dát ještě něco z bohatého sortimentu nápojového stánku. Pečené a uzené ryby se dostaly na každého, protože z dvou set zabitých ryb se udělá něco kolem sedmi set porcí a to už je dost velké množství k uspokojení každého zákazníka. Tomu nasvědčuje i poděkování od mnohých návštěvníků, kteří si pochvalovali rychlé obsloužení.
Před polednem se u rybníka vše sklidilo, odvezlo, umylo. Po třinácté hodině se doprodaly poslední ryby a začalo se sklízet také kolem kulturáku. V sále a výčepu se ale nekončilo, zábava jela dál a i nadále byly k dostání rybí speciality. Lidí sice oproti dopoledni ubylo, ale to nic neubralo na dobře rozjeté akci. Přijela i rybářská delegace z Boliny, kde měli v ten den také výlov, který u nich už skončil.
Veselá nálada panovala i po celý večer, všichni si dobře užívali a při Chmelařince si dosyta zatancovali a vydováděli se. Pan Vlach, který hrál s kapelou, zahrál na housle několik sólových skladeb po jejichž doznění byl od publika odměněn velikým potleskem. Ke konci ještě přijelo z jiné akce několik veselých muzikantů, kteří se velice dobře bavili (-:
LVA  1 | jnburian
30 fotek, 3.4.2016, 85 zobrazení
Slunečná neděle způsobila posun priorit od zahrádkářských aktivit k cyklovýletu na Lednicko-Valticko.
Živo bylo ale nejvíc už ve Velkých Bílovicích z důvodu akce "Ze sklepa do sklepa" - asi nějaký oblíbený dálkový turistický pochod...
Tulipánové plantáže v lednickém parku ještě nerozkvetly, tak zde převládala atmosféra hyacintová. V hájcích kolem rybníků ač bylo převážně žluto, vonělo všude po fialkách.
Slibovaná stavba železniční vlečky Českých drah do vinohradů nad Valticemi se od loňska vůbec nepohnula, zůstává zde pořád jen osamělá cisterna, zakoupená natěšenými vinaři pro velkoobjemovou distribuci svých produktů, které však namísto železničního rozvozu na vzdálená odbytiště byly nuceny návštěvníkům u vchodu na Raistnu.
Grácie si rovněž evidentně od minulé návštěvy k majetku nepomohly, stále jim zůstaly jen holé zadky...
A Janohrad je furt stejně zřícený, no alespoň se na pomezí objevila stezka pro bosé (že by se čekala krize baťových aktivit) a dokončuje se pomalu lázeňská kolonáda.
Při pohybu volnou cyklo-navigací jsem mezi Valticemi a Lednicí našel hned dvě cesty, co nikam nevedou (ta v borovém lese vypadala fakt důvěryhodně), proto jako vydatná památka na tento výlet k sicem otlačené pérdeli přibyly i ostružinovým podrostem podrápané haksny...
172 fotek a 2 videa, říjen 2015, 138 zobrazení
- Druhý říjnový víkend se ve Chmelné konala nejvýznamnější akce Rybářského spolku Chmelná. Uskutečnil se totiž výlov rybníka pod Chmelnou a rybí hody v kulturním domě „U Pitráků“. Všemu předcházely páteční přípravy, kdy se z rybníka slovilo kolem 200 ryb. Ty se připravovali na pečení, uzení, rybí polévku,…, v hasičárně, kde to vypadalo jako ve výrobně na průmyslové zpracování ryb. Mezi tím se připravil také sál v kulturním domě pro návštěvníky sobotního výlovu a upeklo se několik rybích ocasů, které se po ukončení všech příprav snědly. Sobotní prodej ryb byl u kulturního domu a pohoštění pro hosty a občerstvení se podávalo v zázemí kulturního domu a hasičárně, posezení pro návštěvníky bylo připraveno v sále kulturního domu Vzhledem k narůstajícímu nabízenému sortimentu rybích specialit se tento rok pečení ryb přesunulo z kuchyňky do hasičárny, kde je více místa a obsluha kuchyně se nemusí tísnit v malých prostorách. Nápoje a ostatní sortiment se podával v kuchyni. K poslechu, tanci a dobré pohodě hrála kapela Chmelařinka v desetičlenném složeníí. Rybí hody jsou ve Chmelné na vysoké úrovni jak v kvalitě služeb pro zákazníky, tak i připravovaných specialit. Je tu možné si zakoupit nejenom živé ryby, které si může nechat každý zákazník zabít, ale i rybí polévku, uzené a pečené ryby, rybí řízek s bramborovým salátem a k tomu si dát ještě něco z bohatého sortimentu nápojového stánku. Také je třeba ještě dodat, že kvalita ryb je dána čistotou vody, která do rybníka vtéká z lesního potoka.
464 fotek, 19.4.2013, 255 zobrazení
Místo. Centrum Kociánka, Brno

Hned na úvod setkání, které proběhlo v pátek 19. dubna 2013 s šesťáky a sedmáky Základní školy Merhautova v Centru Kociánka v Brně, pod kuratelou projektu BRNO A JIŽNÍ MORAVA BEZ HRANIC, jehož pořadatelem je VUT v Brně jsme si po úvodní debatě na přivítanou, ukázali jak se hraje boccia. Nikoliv však klasicky rukama, nýbrž za pomoci rampy a helmy, kterou používají vyznavači této hry, jimž zdraví nedovolí používat horní končetiny.

Pak jsme se již vydali poznávat Centrum Kociánka v celé jeho kráse. Vybudovaný rybník byl pro žáky ze ZŠ Merhautova první venkovní zastávkou. Přes přibývající kapky deště, jsme pokračovali dál směrem k hipoterapii, kde je projekt BRNO A JIŽNÍ MORAVA BEZ HRANIC velmi častým hostem. Žáci se jako vždy dozvěděli velice zajímavé informace přímo z praxe od paní ošetřovatelky Martiny. Aby nezůstalo jen u slov, přešli jsme přímo do akce. Žáci si sedli na vozíček, kterým přejeli na rampu a odtud se za přítomnosti a pomoci svých kamarádů vyskytli až v sedle, odkud je nejkrásnější výhled na onen svět.

Další zajímavou činností, do niž se žáci z "Merhautky" z vervou pustili, byla výroba bramborových placek, jenž se v ten den pekly v areálu hipoterapie. Na povedených pochutinách si také náležitě pošmákli. Krom toho jsme ve stájích, které se na pžechodnou dobu proměnili v originální kinosál zhlédli několik pohádek. Venkovu zase byla ojedinělá možnost zkusit si vymodelovat výrobek z keramiky.

Dobře nasycení a bohatší o krásné výrobky, jsme dali vale království zvířat a šinuli si to do terapeutických dílen. Naši postižení přátelé již na nás netrpělivě čekali. V naplněné místnosti bylo živo. Debatní kroužek nebral konce.

Jak vše začalo, tak také vše skončilo. Hrála se boccia. Zápasový mač, při němž panovala výborná nálada, sehráli žáci Merhautovy Základní školy proti kamarádům z terapeutických dílen.

Čokolády a medaile se našly pro všechny soutěžící. Příští týden budeme muset opět doplnit zásoby, protože nás čekají další krásná setkání. Těším se!

Díky vám všem. Michael Svoboda
149 fotek, duben 2018, 21 zobrazení
Dýmem výfukovým zamlženej svět, uprostřed šňůry vozů pomaloučku vpřed. Tenhle úryvek písničky Stromy od Wabiho Daňka mi poslední dubnový pátek proběhl hlavou několikrát, když jsem popojížděla v koloně na D1. Poslední dubnová sobota už tradičně patří Karlštejnské tlapičce, dalšímu z pochodů pořádaných KČT Trilobit Barrandov. Letos jsem ale tlapičku vyměnila za pochod v Třebíči. Nikdy jsem v Třebíči nebyla, tak aspoň poznám něco nového. Je to o trochu dál než Karlštejn, zhruba o 200 kilometrů, a tak by byl nesmysl, abych tam jela na otočku. Nejdřív jsem trochu váhala, ale po pečlivém přečtení propozic jsem zjistila, že je možnost ubytování přímo v klubovně místních turistů. Paráda, plán na celý víkend byl hned jasný. Většina D1 je opět rozkopaná, proto jsem páteční odpoledne trávila převážně v kolonách. Ale po pravdě řečeno, čekala jsem to mnohem horší. Místo ubytování jsem našla dobře, vřelé uvítání od pořadatelů bylo velmi milé. V sobotu byl start v klubovně, tak tu bylo živo od časného rána. Samí milí lidé, dokonce i některé známé tváře. Není divu, že jsem ze startu nepospíchala. Vzhledem k aktuálnímu zdravotnímu stavu jsem zvolila trasu 15 km. Ta vedla přes dvě rozhledny. První byla rozhledna na Kostelíčku, která vznikla z bývalého věžového vodojemu (Vaňkův vodojem)a je z ní nádherný výhled na Třebíč. Součástí je expozice zaměřená na vodárenství a je zde možnost shlédnout krátké dokumenty o historii a současnosti třebíčského vodohospodářství. Druhou rozhlednou, přes kterou trasa vedla, byl Pekelný kopec. Cesta sem fakt pekelná byla, vedla mezi poli a loukami, sluníčko pálilo. Rozhledna vypadala velmi zajímavě už z dálky. Bližší pohled odhalil, že má dřevěné schodiště. Hurá, jdu nahoru. Ale těsně pod vrcholem náhle zrada. Poslední úsek schodiště byl „drátěný“ a vyhlídková plošina zrovna tak. Ale když už jsem až tady, tak to přece dám. Cestou dolů jsem si ale vyhodila koleno, opět na pravé noze. Ale nezbývá než dojít do cíle. To prostě jít musí. A taky že to šlo, teda pokud se pajdání dá říkat chůze. V cíli byla výborná gulášovka, pak ještě chvíli posedět a hurá zpátky do klubovny. Ale byla jsem tam moc brzo, tak padlo rozhodnutá projít si ještě trochu město. První zastávkou se stala kavárna v židovské čtvrti. Pak už jen prošmejdím čtvrť, vylezu krásnou pěšinkou k židovskému hřbitovu a cestou se kochám výhledem na Třebíč v podvečerním světle. Hřbitov už byl zavřený, ale to nevadí, aspoň přes branku se nahlédnout dalo. Pokračuju po hrázi Vodovodního rybníka a Týnským údolím až k rybníku Baba. Týnské údolí nabízí úchvatný podvečerní výhled na židovský hřbitov. Tím končí sobotní courání po Třebíči a okolí. Na neděli mi zbyla návštěva zámku, samozřejmě včetně prohlídky interiérů. Podařilo se mi nahlédnout i do baziliky sv. Prokopa, kde právě začínala bohoslužba. Velmi mě zaujal hlavní vchod s nádherným portálem. Následovalo náměstí s mnoha zajímavými domy a sochou sv. Cyrila a Metoděje. Nemohla jsem si nechat ujít ani výhled z městské věže u kostela sv. Martina. Třebíč jsem navštívila poprvé, ale troufám si tvrdit, že určitě ne naposledy. Je to krásné město s jedinečnou atmosférou a já se sem budu ráda vracet. Hodinky ukazují poledne a mě už čeká návrat domů. Že by se mi chtělo, to se zrovna říct nedá. Představa kolon na dálnici mě děsí, pojedu tedy mimo dálnici a spojím to se zastávkami k plnění záznamníku Havlíček. Jaký jiný, když jsem na Vysočině. První zastávkou se stal Batelov. Bustu na náměstí jsem našla snadno a rychle. Pak přišla na řadu příjemná procházka na Vršek s cílem najít Velký kámen s pamětní deskou a nešlo vynechat ani Kalvárii. V lese byl krásný stín a já vůbec nespěchala zpátky do rozpáleného auta. Poslední zastávkou bylo město Počátky. Důvodem byla pamětní deska na staré poště, kde se Karel Havlíček Borovský zastavil cestou do Brixenu. Podařilo se mi navštívit i zdejší muzeum. Ochotná průvodkyně mě provedla celou expozicí, ačkoliv jsem přišla v době, kdy mělo muzeum zavírat. Cesta domů včetně zastávek mi nakonec trvala 8,5 hodiny. Byl to nádherný a na zážitky bohatý, ale krátký víkend.
116 fotek, červen 2018, 95 zobrazení
Tentokráte jsme jely na kolovanou za Blankou do Trutnova. Galina, Danka a Hanka jedním autem a Blanka č. 1 a Vlasta druhým autem. Vyjely jsme ve čtvrtek ráno, po cestě jsme se zastavily u zámku Kuks a odpoledne jsme přijely do Trutnova, kde nás už čekala Blanka č. 2. V pátek jsme se vydaly na na cyklojízdu z Trutnova přes Petříkovice do městečka Chelmsko Slaskie. Tam jsme navštívily skanzen - krásné domky řemeslníků s obchůdky. Dále jsme pokračovaly Sudeckou Drogou sw.Jakuba na Glazy Krasnoludków (Trpasličí skály), které jsme si prošly. Pak jsme dojely do Krzeszówa ke Kláštěru (Křesobor). Do kláštera nás nepustily, tak jsme si prohlédly okolí a vydaly se zpět do Trutnova (cca 64 km). V sobotu jsme se vydaly na krátkou vyjížďku z Trutnova přes Sklenářovice - projely se krátce Zlatou cestou do Antonínova údolí kouknout na místní koupaliště a přes Mladé Buky zpět do Trutnova. Dále jsme se projely kolem Pekla přes Vlčice a kolem rybníků Dolce zase zpátky do Trutnova k Blance na kávičku. A tam jsme se dozvěděly o chystaném překvapení na večer. Šly jsme do města na Cirk Uff - Mezinárodní festival nového cirkusu (představení Fauna). A bylo to úžasné !!! Až se nám tajil dech nad výkony herců akrobatů doprovázených živou hudbou. V neděli jsme se rozloučily s Blankou a jely opět na zámek Kuks, který nás tak uchvátil - prošly jsme si bylinkovou zahrádku a nakoupily dárečky v místním bylinkovém obchůdku. Počasí nám vyšlo na výbornou a už se těšíme na další společné setkání. Veliké poděkování patří Blance "Trutnovské" za pohostinnost a ubytování a za dáreček - vstupenky do cirkusu.
14 fotek, léto 2015, 47 zobrazení
Změny klimatu si začínají hrát s přírodou 8/2015

Mírná zima, chudá na sníh a jarní měsíce skoupé na dešťové srážky, to jsou hlavní příčiny nedostatku zásob spodních vod. Menší řeky a potoky přicházejí o vodu a v posledních letech opakovaně vysychají. V těchto vodách se nachází spousta vodních živočichů plně závislých na vodě. Týká se to také menších řek a potoků v našem regionu. Před pár dny mě kontaktovalo několik mladých lidí, že objevili na jednom vysychajícím potoce velké množství škeblí, které se snažily dostat se ze štěrku do bahenních tůní, kde ještě zůstaly zbytky vody a kde přežívají zároveň malé rybky a ostatní vodní živočichové. Přenesli je do těchto míst, aby byly chráněné před sluncem. Nad potokem je velký rybník, z kterého díky suchu nepřitéká do potoka žádná voda. Pokusili se zjistit, komu rybník patří a zda by nešlo trochu vody upouštět a tak pomoci živočichům v potoce, než bude vody zase dostatek. Za několik dní jsem se na místo vrátil. Plán s rybníkem se povedl, potokem protéká malé množství , tak se část vodních živočichů zachrání.
Nafocené škeble jsem poslal panu Vladislavu Menšíkovi z Horšovského Týna,který působí pod Stráží ochrany přírody a krajiny Krajského úřadu Plzeňského kraje. Podle fotografií se jedná o třídu mlžů/Bivalvia / - Škeble rybničná/Anodonta cygnea/. Je známá po celé Evropě a také u nás. Nacházíme ji ve stojatých vodách řek a různých potůčků. Délka bývá 170-260 mm. Jedná se o obojetníka. Klade až 400 000 vajíček za rok. Vajíčka produkuje v zimě, ta zůstanou několik měsíců v jejích žábrách. Vylíhlé larvy se přichytí na kůži ryb. Po vývoji se usadí na dně v bahně. Dospělci se živí mikroorganismy. Škeble rybničná je přísně chráněná.
Tam, kde jsou škeble, bývá v tomto biotopu i rak říční, také vzácný a chráněný.Ani osud škeblí v Horšovském Týně nebyl občanům lhostejný.Ve zdejším vyschlém potoce v Zámeckém parku bylo zachráněno přes 500 škeblí i přes to, že část poničila divoká prasata a některé nepřežili urputná vedra. Text a foto :Jaroslav Čedík
137 fotek, leden 2008 až září 2012, 171 zobrazení
ZASE jedna podařená akcička za námi. Jezdíme pořád dál. Jezdíme pořád ve více lidech. A zažíváme nové neuvěřitelnosti, které stmelují bandu, upevňují přátelství a zůstávají ve vzpomínkách navždy. Tak jako už kdysi táhli čundráci o víkendech krajem, aby našli svou cestu z města, nejdřív po kolejích táhli bosí a pak spali pod celtou ve skalách vprostřed zašuměných lesů, kde ohníček zahříval všechny společně a bez rozdílu.... tak to jsme sice trochu uhnuli, i když ne moc ...

My to vzali na kolech. I když nejdříve taky vlakem a to z Ústí nad Labem do Roudnice. Odjezd z nádraží byl dramatický. Jeli jsme ve složení: Martin, Michal, Petr, Zbyněk. Abecedně řazeno,nikoliv pořadí toho jak jsme postupně dorazili na nádraží, kam jsme se sjeli na poslední chvíli. Do odjezdu pár minut, kola s plnou bagáží pod schodištěm nově zrekonstruovaného nádražní haly, kde nejezdily výtahy, s vlakem co už "houkal" k odjezdu.. první horká chvilka hned na úvod. Naštěstí nehledě na bolavá kolena či tříselnou kýlu jsme dokázali vynést a naskládat 4 kola s plnou bagáží do vagónu, kde se vzápětí našlo volné sezení i pro nás. Než jsme stihli rozbalit karty... byli jsme v Roudnici.

Po krátké prohlídce šikmého dlážděného náměstí v centru a projíždce po mostě s výhledem na řeku i Roudnický Zámek, se přesouváme pod něj na nábřeží směrem na Račický kanál, kde právě probíhá souboj veslic válečných Vikingů, bohatě barevně zdobených. Prostředí lákalo k prvnímu pivku, ale dálka před námi slibovala víc.

Kolem kukuřičného pole, projíždíme přes Štětí, kde jsme úspěšně minuli všechny pumpy, které jak se později ukázalo, budou mít jistý strategický význam dojezdu jednoho z členů. Jedna pumpa přece jen objevena... ale neměli vzduch. Zatímco Petr marně hledal kompresor, co by mu do pneu natlačil trochu tlaku... Zbyněk mezitím do sebe natlačil už asi třetí řízek. Postupně jsme všichni dotlačili kola až do kopce na Chcebuz a zkoukli jak tam filmaři rozmlátili už rozmlácenou scenérii starého statku, kde se natáčel film Lidice. Zbytky ohořelých staveb už asi nikdo neopraví... vesnice je na tu dekoraci pyšná.

Zbyněk sežral další řízek... a to už jsem dostali hlad všichni, takže jsem udělali zastávku hned za vískou u nějaké bývalé Kovárny, kterou obývala překvapená rodinka z toho, ce se jí to kolem baráku usídlilo za žrouty na kolech. A domorodci překvapení jistě byli i pak co jsme odjeli. A to jsme jim tam nenechali ani drobek smetí. Mementem po nás ale zůstala zanechaná dlažební kostka, kterou Zbyněk urputně celou dobu táhnul v zavazadle, jako rodnou hlroudu po tom, co ji vyrval v Ústí z chodníku, aby si s ní podepřel brašny, který mu padaly z nosiče. Petr mu pomohl to vyřešit, řízkem už ho za to ale Zbyněk odměnit nemohl, už do sebe nacpal poslední. A nacpaní jsem byli všichnni. Bylo akorát na čase něčím to spláchnout a tak jsme vyrazili najít hospodu.

Za pár stovek metrů jsem nalezli jakousi domorodou maketu rádoby hospody, ale riskli jsem to o kus dál. Přes různé polní cestičky, jsem se dodrncali až do vesničky Pavlíčky, kde jsem zapadli do útulného soukromého vinného sklípku, kde se pro nás už chladily Svijany. Michal neodolal dorazit se po předchozí svačince utopencem. V příjemném chládku by se sedělo snadno, ale Doksy čekaly.

Po cestě kolem ohradníků s koníkama a chaloupek v různých vesničkách (jednu z nich si Zbyněk oblíbil kvůli jménu) jsem roztahaní dojeli do Doks a doplnili zásoby. Ty jsme předtím nakoupili, na radu jakési paní z parčíku, ve vietnamské večerce v jednom městečku Dubá, protože údajně nic blíž není. Tak jsme tam nakoupili a vyjeli... vzápětí hned za rohem se vynořil místní dům potravin - sámoška. Než jsme stihli babku radilku proklít, přišli jsme na to že byl fakt zavřenej. Ale ten okamžik překvapení stál za to.

V Doksech, jsme tedy na náměstí jen doplnili jen lahve s pitím. Petky s pivem. Martymu se asi zdálo, že málo pění, tak jí cestou párkrát hodil z nosiče, jinak se tam vlastně nic zvláštního nestalo. Tedy vlastně jen taková drobnost po setkání s jedním kolegou domorodým cyklistou, co nám při hledání místa k zakempování v místním lesíku u rybníka, poradil tutovou cestu k bezva místu. Bylo jen potřeba dostat se podle něj určeným směrem... přes asfaltku. Byli jsme ovšem v lese... Po hodinovém motání se v lesním bludišti, které sestávalo z nekonečných kolmých odboček a písečných cestiček, které už už vypadaly, že budou končit hledanou asfaltkou, jsme se za pomoci GPS navigace, dedukce, instinktu a domorodcových slov v paměti, dopracovali ... doprostřed bažin. Jako vojáci ve Vietnamu, jsme se proplétali džunglí, obtěžkáni plnou polní naloženou na velocipédech, jejichž úzké pneu se zařezávaly do měkké bažinaté půdy, která pod nohama v podloží stále více řídla, zatímco okolní les, traviny a houštiny stále více houstly. Čas se najednou neuveřitelně zrychlil, slunce hnalo za obzor a komáři se ženili... naše bojové nadšení dosahovalo vrcholu... už jsme prostě nemohli dál.. dál už to nešlo... no fakt ne... nebyla tam totiž už cesta a tak jsme se naštěstí vrátili. Živí. Z této situace vznikla poze jedna fotka, protože navzdory podmínkám, bylo potřeba tento zážitek zdokumentovat alepoň jedním snímkem... kdybychom nepřežili. Ale přežili jsme .. i když to byl Saigon.

Za tmy jsme po nekonečné cca 10km "projížďce" hadovitou asfaltkou dorazily na Hradčany. Nikoli v Praze, ale v Ralsku. První strategický bod k ukotvení jsme zaujali kde jinde, než v místní hospodě. Brzo, po pár půllitrech jsme objevili, že je plná dobrých lidí...a nejen hospoda, ale celá ves. Naprosto neznámé bandě čtyř cyklistů nejdříve radili uchýlit se na noc někam za ves, ale po postupném sblížení jsme dostali nabídku k přenocování dokonce i pod stříškou u hospůdky. Volba padla ale na možnot tam, kde v chráněné krajině se zákazem dělat ohýnek, pálejí místní čarodejnice.... totiž na centrálním travnatém plácku pro děti. Tam bylo ohniště, dřevo, bytelný zahradní nábytek k sezení i stolování...a dokonce i malý altánek. A hned bylo kde grilovat. Hostinský nám zdarma poskytl kelímek horčice (děkujeme) ... místní krásky nám zdarma poskytly možnost si píchnout (děkujeme) buřty na jejich vidlice k rožnění (viz foto, kde někteří opalují buřty ...a Márty jen tu vidličku). Hezky jsme se najedli, napili, vyspali po tom, co jsem poseděli dlouho u ohně u tiché hudby linoucí se jako MP3 z MIchalova telefonu položeného v těsné blízkosti žhavých uhlíků, které probleskovaly tmou a postupně zhasínaly stejně, jako postupně zhášely naše čelovky... Ráno bylo PRÁZDNÉ ohniště, petflašky od piv... a zadní duše Petrova cyklooře. Po dohuštění, nezbytné dokumentaci, navrácení pícháků (děkujeme) opouštíme vesničku plnou dobrých lidí. Děkujeme a rádi se vrátíme.

Bývalým vojenským prostorem Ralska, kde nenní nic než les a fialová kleč podél cest, se dostáváme postupně přes pár vesniček, krásnou cyklostezkou z Provodína podél rybníka, který je tak zarostlý, že to vypadá jak cesta podél louky, až do Zahrádek. Tam poblíž místního zámku, v malebném centru vísky, převlíkáme ranní teplejší oděv do letní odlehčené pohody... jeden krátí kalhoty, další odkládá nafouklou bundu... a následuje malebná historická zámecká alejka kolem rybníka s labutěma, až do Holan.

V Holanech, den po předchozích slavnostech ještě vonělo grilované sele i když už ho nebylo. Dali jsme alespoň česnečku a samozřejmě pivko. Svijany opravdu chutnaly. Čekání na to až z nás vyprchají, jsme vyplnili pokecem s místními a focením okolního exteriéru..i interieru, který jsme postupně navštívili bez toho, abychom se pak vrátili ke stolu, kde jsme předtím seděli. Takže nic nebránilo tomu, abysme opět pak naskákali na kola a vyrazili. Ujeli jsme pár desítek metrů a v minutě jsem byli bleskem zpátky. NE že by nám tam tak chutnalo. Ne že by jsme se nemohli odtrhnout od Svijan, nebo místní atmosféry. Hnali jsme se k našemu stolu proto, že na něm ležela naše hromádka mobilů, peněženek atd. Scéna jak z filmu. Martin: "Já nemám mobil!" Petr: "Já peněženku!" Michal: "Já všechno!" Zbyněk: "... eee?" Z Holan jsme málem odjeli oholený. Takhle rychle jsme se nikdy do žádné hospody nevrátili !

S několika zastávkami na dohuštění ucházející pneu, doplnění zásob kukuřice a odlehčení od přebytečncýh tekutin dorážíme přes vesničky kolem luk,chmelnic sjezdem z kopce na Kravaře do vyhlášené restaurace U Doušů. Tam doplňujeme nezbytné ztracené tekutiny. Márty a Zbyněk neodolají a cpou se borůvkovejma knedlíkama. Všichni zapíjíme pivem... a to máme před sebou samé kopce.

Po dosažení Úštěku si už ani nic nedáváme. Zdravíme místního stánkaře Jirku, který je ale zaneprázdněn grilováním selete, hosty a švagrem. Vykonáme společné foto a razíme do Lovečkovic.Cesta je nekonečná, Petr s poloprázdným zadním kolem přesto dorazí na kopec dřív než Michal. Kde ten je? Neodbočil a střihnul to nějakým polem, kterého si kus namotal do řetězu. Přesto se shledáváme na dalším rozcestí, kde ho Petr zachytává na poslední chvíli. Dlouhý táhlý a krásný sjezd do Března tím pádem můžeme frčet zase společně. Poslední pivko dáváme u Dubu ve Velkém Březně, odkud půlka (Zbyněk -Michal) frčí domů po cyklocestě a půlka (Martin - Petr) přes přívoz.

Doma po dvou dnech a 130 Km Paráda. Počasí vyšlo a nálada taky. Víc takových výletů. Víc takových akcí. Víc takových cykloparťáků. A víc kompresorů na vzduch po cestě... když náhodou duše tlakem strádá. Ale duše v pneu se dofoukne, nebo vymění...a ty naše člověčí tímhle výletem rozhodně nestrádali vůbec. Naopak. Bylo to super. A to je to, proč to děláme.
324 fotek, září 2018, 172 zobrazení
Chřiby 2018
Chřiby, pohoří ležící na východě naší vlasti. Jeho kopce do výšky moc nenarostli, ale o to hezčí a zajímavější přírodu a zákoutí skrývá. Tato oblast se nám stala hostitelem na poslední zářijový víkend. V tento čas, kdy ještě sluníčko hřeje a příroda hraje všemi barvami, se konal náš podzimní výlet do Osvětiman.
Vše začalo klasicky ve čtvrtek odpoledne naloděním proviantu a osob do autobusu. A jelikož jsou Chřiby od nás skoro za humny, tak nám cesta nevzala ani hodinu a půl. Ubytování bylo na první pohled útulné a na klidném místě stranou od vesnice. Děti se rozdělili na pokoje a jako vždy ten nejrychlejší zabral nejlepší postel. Po zabydlení jsme pojedli a posilnili se každý ze svých zásob. První večer mají všichni energie na rozdávání a tak jsme vyrazili na večerní procházku k nedaleké nádrži. Jen Ještěrky zvolili klidnější program na chatě. Chůze ztemnělou krajinou nás zklidnila a připravila na spánek a tak se nám celou noc krásně spinkalo.
V pátek, stejně jako každé výletové ráno, si musí určení vedoucí přivstat a pomoct se snídaní. A prostě vše nachystat tak, aby ráno proběhlo hladce a bez komplikací a my mohli co nejdříve vyrazit za dobrodružstvím. Autobus nás dopravil na kopec Buchlov, na jehož vrcholku se majestátně tyčil stejnojmenný hrad. Absolvovali jsme prohlídku po nádvořích a hradním paláci, posvačili a vyrazili směr Osvětimany. Chřiby jsou protkány sítí mnoha turistických tras a tak si každá družinka upravila trasu dle svých sil. Nejzdatnější došli až ke zřícenině hradu Cimburk. Do setmění si mohli zájemci zahrát pár her za chatou a večer proběhl program z dílny vedoucích proložený zpěvem táborových písní.
V sobotu se postup obrátil. Tentokrát jsme vyrazili pěšky z chaty a v cíli našeho putování nás měl vyzvednout autobus. Cestu jsme si krátili hrami a asi největší atrakcí bylo „kachní“ jezírko u zámečku Smraďavka. Cílem byl zámek Buchlovice, kam nás zavedla zelená a žlutá trasa. Po prohlídce zámku jsme strávili ještě nějaký čas v zámecké zahradě a každý si zde našel své. Výstava květin, prohlídka zvířat v záchranné stanici, posezení v čokoládovně, procházka parkem nebo se jen tak vyvalit na sluníčku někde na lavičce či trávníku. Času bylo dost a tak většina z nás stihla vše. Zpět na chatu nás odvezl slibovaný autobus. Po příjezdu byl ihned nástup do jídelny na pozdní oběd. Večer opět pár her a písní a šup do hajan.
Poslední ráno nás tahalo z postelí krásné sluníčko. Čekal nás ještě poslední výlet tak jsme si rychle zabalili a vyjeli autobusem do Velehradu na expozici Živá voda. Toto místo je známé hlavně podvodním tunelem, jenž nabízí pohled na rybník z rybí perspektivy. Zajímavá byla i výstava i životě kolem vody a expozice nejrůznějších plazů a pavouků. S blížícím se obědem nabrali věci rychlý spád. Zpět na chatu na oběd, dobalit poslední věci, trošku poklidit a vše naložit do autobusu. Naší poslední zastávkou byl aquapark Uherské Hradiště. Hodina a půl blbnutí ve vodě na tobogánech utekla rychleji než voda. V autobuse jsme vyfasovali chutné tousty a jablíčko a spokojeni s plnými pusami jsme se blížili zpět k domovu.
Petr Tesař
69 fotek, 18.8.2012, 375 zobrazení | moje fotozprávy
Obyčejné sobotní dopoledne 18. srpna. Obloha bez mráčku signalizovala další horký den. U obchodního domu na autobusovém nádraží se před devátou hodinou začali sjíždět cyklisté a scházet celé rodiny i s dětmi. Tentokrát však nejdou na víkendový nákup, ale zapisují se u prezentace na osmý ročník Pochodu pátera Ševčíka organizovaného Orlem jednotou Boskovice. Byly stanoveny čtyři trasy. Dvě pěší a dvě na kole. Já jsem kvůli fotodokumentaci zvolil nejkratší cestu po svých s místním Mateřským centrem i když jsem s sebou vedl jízdní kolo. Nevěděl jsem, že se lze zpět vrátit autobusovou linkou v 13.44 a pěšky by se mně do Boskovic už nechtělo. Trasa měřila jen asi čtyři kilometry, aby i malí caparti došli do cíle v Sudickém dvoře. Cesta vedla podél železniční tratě směr Knínice, pak přes přejezd polní cestou k místu zvanému Otylka. Zde se nachází malá bíle omítnutá kaple v takové oáze mezi stromy. Bylo tam opravdu příjemné posezení chráněné před nemilosrdnými paprsky srpnového Slunce. Jenže bylo neobvyklé sucho a tak pramen pod kapličkou vyschnul, z trubky nevyšla ani kapka. Dle záznamu z boskovické kroniky 1731 má prý voda blahodárné účinky na lidský zrak. Proto byla také kaplička zasvěcena svaté Otýlii. Jenže živá voda nikde. Pouze slabounký potůček vedoucí mezi poli napájel malé špinavé jezírko pod kaplí. Prohlédli jsme si tedy alespoň přes uzamčenou mříž krásný do modra laděný obraz patronky svaté Otýlie od výtvarnice Jany Hejlové. Celá kaple je opravená a to díky prostředkům Města Boskovice, krajského úřadu a rodiny Chlupovy, které pole kolem památky patří. Rekonstrukce byla obtížná v tom, že pod budovou se nachází metr hluboké prameniště. Bylo třeba se tedy vypořádat i s vlhkostí, což se nakonec za použití moderních technologií stavební firmě povedlo. Místostarostka Boskovic Ing. Jaromíra Vítková věří, že se zdejší lokalita opět stane vyhledávaným místem odpočinku a rozjímání. Turisté si mohou o dávné historii místa přečíst na vkusně zhotovené a přehledně upravené informační tabuli.
Slunce stoupalo výš, bylo třeba pomalu jít dál. Vzali jsme to přes sklizené pole, kde některé do nohou nesnesitelně bodalo strniště, ale všichni vydrželi. Však Sudický dvůr se zanedlouho vynořil na obzoru za mírným stoupáním a v dopoledním oparu zářil svou novou fasádou již zdaleka. Do cíle zbýval asi jeden kilometr, což jsme všichni brzy zvládli. Po krátkém oddychu vedly naše první kroky k malému rybníčku vlevo, kde pan Rostislav Čapka proháněl po hladině model parníku. Motor tiše předl a stroj poslouchal na slovo. Tedy přesněji na každý pohyb pákových ovladačů vysílače dálkového řízení. Najednou se ozval bzukot a po vodě se velkou rychlostí začal prohánět žlutý člun ve tvaru šípu. Zanechal za sebou vodní tříšť a občas dokonce udělal i několik kotrmelců. To když modelář Viktor Dvořák zařadil plný chod a jeho žlutý ďábel klouzal asi sedmdesátikilometrovou rychlostí. „Však motor musí mít vodní chlazení, jinak by shořel. Ten prcek má totiž asi kilowattu výkonu a teplo se musí srážet“ pravil, když mě nechal nahlédnout do útrob modelu. Též motor parníku pana Čapky byl tak horký, že se na něj nedalo po delší době provozu sáhnout. „Ale tady není vodní chlazení nutné, jen jednou mi kdysi vyhořela kabeláž,“ svěřil se při výměně prázdného olověného gelového akumulátoru za nabitý. „To se kdysi stalo na rybníce Lasákova mlýna a pak jsem neovladatelnou loď musel dostat ke břehu na udici,“ smál se.
Po přehlídce modelářských dovedností jsme se odebrali na nádvoří restauračního komplexu, kde probíhaly soutěže pro děti odměněné pamlsky. Všemu dění vévodil skákací hrad, který zajistila místostrarostka Boskovic ing. Jaromíra Vítková. Zatímco páni rodičové odpočívali při dobrém pivu ve stínu altánu, děti dováděly a prostranstvím se neslo jejich veselé výskání.
Každá příjemná akce jednou skončí. Přiblížil se čas příjezdu autobusu, Sudický dvůr pomalu osiřel. Ale jen na chvíli, přijela jakási svatba. My jsme vyfoukli a sbalili skákací hrad, odvázali upoutávky a vše uložili na přívěsný vozík automobilu. Na poslední chvíli se mi podařilo vyzpovídat starostu Orla jednoty Boskovice Ing. Jaroslava Vítka: „ Letošní ročník Pochodu pátera Ševčíka byl osmý v pořadí. Tentokrát jsme se na akci podíleli společně s Mateřským centrem, jež zde pořádá pro děti zábavné akce a soutěže. Přivezli jsme skákací hrad. Tentokrát byl náš z KDU ČSL obsazený. Proto jsme získali jiný z Černé Hory, ale museli uhradit nájem. Kvůli neplánovanému vydání finančních prostředků jsme tentokrát trasu pochodu zkrátili a cíl byl v prostorách Sudického dvora. Dříve se vždy končilo na Vískách. Páter Vincenc Ševčík (1862 – 1921) byl na přelomu devatenáctého a dvacátého století poslancem Říšského parlamentu a po vzniku samostatné ČSR v říjnu 1918 pak senátor za Lidovou stranu. Podílel se na založení gymnázia v Boskovicích, sloužil zde jako kaplan, pak byl farářem na Vískách a děkanem v Černé Hoře. Je čestným občanem Boskovic. Celou sobotní akci pořádal Orel jednota Boskovice s župou Krekovou. Janez Evangelist Krek (1865 – 1917) byl slovinský křesťansko socialistický politik, kněz, novinář a spisovatel. Byl též poslancem Říšského parlamentu. Spolupracoval s Mons. Janem Šrámkem (1870 – 1956), zakladatelem Orla a Československé strany lidové. Trasa pochodu kolem kaple svaté Otýlie vznikla v době oprav stavby před osmi lety, kdy místostarostka Ing. Jaromíra Vítková zajistila dotaci z města, něco dal Jihomoravský kraj a zbytek byl zajištěn sponzorsky. Letos se nám nabídl Rostislav Čapka vedoucí modelářského kroužku Domu dětí a mládeže s ukázkou modelů lodí.“ Do debaty se vmísila příchozí Ing. Jaromíra Vítková: „Byla jsem na valné hromadě mateřského centra a dohodli jsme se, že jejich tradiční vycházku k Otylce tentokrát začlení do Pochodu pátera Ševčíka. Pěší trasa Mateřského centra kolem kaple svaté Otýlie určená rodinám s dětmi měřila čtyři kilometry. Další desetikilometrová pro zdatnější vedla přes Westernové městečko po cyklostezce na Pastvisko a Sudický dvůr. Cyklotrasa 28 km dlouhá vedla na Pohoru, do Cetkovic a přes Vanovice sem na Sudický dvůr. Skákací hrad jsem sponzorovala za KDU já sama.“
Vzhledem k počasí se akce opět vydařila. Díky organizacím Orel jednota Boskovice a Mateřskému centru lidé netrávili sobotní den válením na kanapi u televize a počítačů, ale mohli vyrazit vstříc čerstvému vzduchu, přírodě a též něco udělat pro své zdraví.
Více: http://www.orelboskovice.cz/
http://mcboskovice.webnode.cz/
4 fotky, 2.12.2017, 34 zobrazení
28 fotek, 20.12.2014, 161 zobrazení | děti, města, širokoúhlé, zvířata
Kolem Vltavy bylo včera opravdu živo, děti i dospělí vyšli v ten předvánoční čas ven a labutě i rackové se radovali. Tož jenom pár obrázků z tohoto příjemného dne.

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.

Partneři

Visa Mastercard Maestro American Express Visa Electron