Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 4 066 výsledků (0,1900 sekund)

reklama
9 fotek, 16.1.2015, 103 zobrazení | cestování, dokumenty, krajina, příroda, zábava
Dřevěná vyhlídková věž dosahuje výšky zhruba 8 metrů a jižně od města vyrostla v květnu roku 2002. Na krytý vyhlídkový ochoz vás dovede jen 23 schodů a je cca 5 metrů nad zemí. Přesto vás překvapí daleký rozhled na rtyňsko-svatoňovickou kotlinu, panorama Krkonoš, ale třeba i na nedaleký rtyňský kostel Jana Křtitele s dřevěnou zvonicí z roku 1544. Věž je volně přístupná po celý rok.

http://www.region-krkonose.cz/rozhledny-vyhlidky/rozhledna-rtyne-v-podkrkonosi-/
18 fotek, 17.3.2015, 136 zobrazení
Toto úterý bylo opravdu krásně. Jelikož jsem ve škole končil ve 14:45, měl jsem ještě příležitost někam vyrazit. Vypnul jsem příjem informací v angličtině a začal sumírovat možnosti. Rozumný spoj z města směr severozápad (Bakov, Bělá aj.) mi jel v 15:30. Dostal jsem opravdu skvělý nápad - sbalit bágl, dojet do Bělý a odtamtud dojít na Sodomku. Ráno pak vlakem dojet do školy. Jelikož jsem ve šrajtofli měl jenom 6 Kč (tzn. dojít vykrást bankomat) a koupit jídlo, tak jsem měl hodně málo času. Navíc kdybych vzal svůj klasický bágl na vandry tak ho nenaplnim ani z půlky. Mám ovšem jeden menší, v němž tahám věci do školy a nákup z Kauflandu. Rozhodne: když do něj narvu spacák, pojedu. A nakonec rozhodl: nenarvu. Čas utíkal a já musel rychle jednat: bez rozmyšlení sebral pidibatoh, mapy a vyrazil. Cesta: bankomat - kočkožrout (voda+jídlo) - jízdenka - nástup do vlaku 2 min. před odjezdem ...uf! Jízdenku jsem koupil do Bakova na hlavák. Kdybych chtěl dál, tak si dokoupím. Nakonec jsem si řekl, že jsem nikdy nešel podél Jizery z Bakova do MB, navíc je na nádraží nově otevřená hosopda. V 16:00 vystupuji z vlaku, poté beru za kliku... jenže! U pípy tma jak ve štole, židle obrácený na stole... no to byl slušnej podraz! (Hop Trop - Podraz) Spolu se Žížní se tedy vydávám na Zvířetice. Beru je jen jako výchozí bod. Už jsem tam byl, navíc věž byla zavřená, takže jen okouknout a pádit dál. V prvé řadě jsem nesměl jít podle značené cesty co ukazuje mapa. Přechod přes Jizeru v Josefáči je zrušený, takže se musí dojít k železničnímu mostu v Bakově a na druhou stranu. K němu jsem to vzal po louce okolo řeky, silnice k mostu je hodně frekventovaná a při nejlepším bych se srazil s cyklistou. Musím říct, že nově značená cesta je velmi pěkná, hodně příkrá a díky prameništím občas hodně mokrá. Dvě slečny, které tudy jely na kolech, měly stejnou rychlost jako já pěšky, tak jsem si alespoň při cestě pokecal. Další část byla Josefův důl - Debř - Michalovice. Musím říct, že zde jsem spoléhal na turistické značení, které bylo hodně slabé a nebýt mapy, tak bych bloudil. Spíše mám orientační nesmysl ve městech než v přírodě. Dále jsem čekal, že zde budou nějaké normální hospody. V Josefáči byla jedna a v Podlázkách taky, jenže obě měly Výplach z trubek ("G" a "Staroser"), takže opět nic. Ještě že volal kamarád, že jdou do Tetřeva (Klášter, Svijany, Rohozec), takže jsem přidal do kroku, proběhl ošklivou cestu okolo Česany a v 19:30 jsem chladil Klášterem.
Pro shrnutí: krásné počasí, focení tidlifonem (foťák musel zůstat doma), nové boty které mi sedly a nedřely a 15,9 km za 3,5 hodiny. Ještě že jsem šel!
90 fotek, srpen 2015, 27 zobrazení
Třídenní akce. První den nejdu snad příště. Druhý den jsem si vybrala trasu 15.km. Nepůjdu na Krudum- jednou v roce stačí. Bus nás veze do Podstrání a odtud pěkně po svých. Jde s námi i parta vojáků z Doupova. Ti jdou 20.km, mají sebou neúnavné pejsky. Pěkně značeno(Jára a Iva za 1*) a tak dojdu přes Milíře na Hruškovou v pohodě. Po pivíčku a kávičce pokračuji do Sokolova. Je pořádně teplo. V cíli zase pivko a na zahradu. Bylo nás kolem 107 účastníků. Markétě se narodil chlapeček Nikolas.
316 fotek, léto 2010, 202 zobrazení
sobota 30.7. 2011 - zastávka České#Budějovice: svačinka, procházka městem, výstup na Černou věž, zastávka na náměstí na zmrzku a u kašny a bludného kamene; příjezd do Hořic, ubytování, večeře, volný program, malba a poojmenovávání pokojů....

neděle 31.7. 2011 - sportovní hry, stezka odvahy po Hořicích a okolí..:-)fotky na rajčeti

pondělí 1. 8. 2011 - trénink na odpolední souboj s vedlejším táborem, pohádková cesta s průvodcem panem Ptáčkem, trpaslíky, čerty, ježibabou...->fotky na rajčeti; fotbálek a přehazka s vedlejším táborem, hry stolové i sportovní...

úterý 2. 8. 2011 - štafety, výlet Český#Krumlov...

středa 3. 8. 2011 - štafety, odpolední koupání, večerní fotbálek a táborák...

čtvrtek 4. 8. 2011 - celodenní výšlap na Kleť

pátek 5. 8. 2011 - návštěva sklárny, trénink útoku, koupání, savování trček, balení, předávání diplomů a disco..

sobota 6. 8. 2011 - dobalování, úklid, cesta domů se zastávkou v Táboře...
60 fotek, 29.3.2015, 148 zobrazení | architektura, cestování, kultura, města, zábava
Pražské věže - je turisticko badatelské putování Prahou podle mapy z roku 1885. - Letos to byl již šestý ročník :-)
Letos bylo na trase připraveno 23 kontrolních bodů - já jich dal jen 21 - jednu kapličku jsem minul a nechtěl se vracet a na Svět železnice bych potřeboval více času.
Jen pro představu trasy zde jsou průchozí kontrolní body:
1 - nádraží dráhy císaře Františka Josefa - lidově Hlavák
2 - Věžový dům U Kamenného zvonu
3 - Náprskovo muzeum
4 - Pivovar U Fleků
5 - nádraží Vyšehrad
6 - Velká jižní věž sv.Víta - ano katedrála na hradě :-)
7 - Městské muzeum - to je na Florenci
8 - Petrská zvonice
9 - Království železnic - :-(
10 - muzeum Argondie - to je kousek od Nebozízku
11 - Loreta
12 - kostel sv.Mikuláše - Vršovice
13 - kostel sv.Gabriela - snad je to ještě Smíchov
14 - dřevěná zvonička z Valašska - u letohrádku Kinských
15 - kostel sv.Michala - na Petříně
16 - kaple sv.Jezulátka - pod Petřínem :-(
17 - věž Mihulka - na hradě
18 - rozcestník U Laviček - Malostranské náměstí
19 - Bruncvík
20 - muzeum Karla Zemana
21 - Malostranská mostní věž
22 - zahrada Ztracenka - Folimanka
23 - Novoměstská radnice
No tak to jsem skoro dal - když vezmu že dvě věže sv.Vít (287) - a Novoměstská radnice (221) dají dohromady přes 500 schodů - :-) No bylo těch schodů fakt dost

Nemuselo se to navštívit uvedeném - šlo to tak jak to vyhovovalo

Fotil jsem jen asi 2/3 trasy pak začalo pršet a mě se nechtělo stále vytahovat a zandavat foťák z baťohu

Navštíveno 29.3.2015
198 fotek, 29.5.2015, 26 zobrazení
Katedrála svatého Václava (Dóm svatého Václava, metropolitní katedrála svatého Václava) se nachází na Moravě na Václavském náměstí v Olomouci. Původně je starší, jde o domovskou katedrálu Olomoucké římskokatolické arcidiecéze, která může být považována za jeden z nejkrásnějších příkladů novogotické architektury v Českých zemích. Její stavba byla zahájena kolem roku 1100 a roku 1131 byla vysvěcena. Patří mezi skvosty středoevropské středověké architektury.
Katedrála představuje výraznou dominantu města Olomouce a to především svojí hlavní věží, jejíž výška 100,65 metrů z ní činí druhou nejvyšší kostelní věž v České republice a nejvyšší novogotickou věž v České republice. V katedrále je také umístěn největší zvon na Moravě Sv. Václav.
Hned vedle dómu se nachází románský Zdíkův palác (dříve nazývaný Přemyslovský palác), s ním sousedí manýristická stavba kaple svaté Anny, v níž probíhaly volby olomouckých biskupů, a za ní kaple svaté Barbory, původně románská věž přemyslovského hradu (Bergfrit).
Krypta pod presbytářem má dvě patra. Horní patro krypty je zpřístupněné pro veřejnost. Dolní patro krypty je pro uchovávání ostatků. V kryptě jsou pohřbeni biskupové a arcibiskupové: František z Ditrichštejna, Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu a Maria Tadeáš Trauttmansdorff. V kryptě je také uloženo srdce arcibiskupa a rakouského arcivévody Rudolfa Jana.

Bazilika Navštívení Panny Marie je poutní barokní kostel v areálu premostrátského proboštství na Svatém Kopečku u Olomouce.
Kostel byl vybudován v letech 1669–1679. Za autora projektu je obvykle pokládán Giovanni Pietro Tencalla. Nový kostel vysvětil 1. října 1679 olomoucký biskup Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu. Brzy po vysvěcení kostela zde každoročně putovalo více než 50 000 poutníků a jejich počet stále rostl. Kolem roku 1700 se počet poutníků pohyboval mezi 120–130 000 ročně. Spolu s růstem počtu poutníků rost i počet kněží, kteří zde působili z jednoho (v roce 1672) na dvacet (v roce 1700). Na počátku 18. století se v kostele každoročně odsloužilo více než 6000 mší.
V roce 1732 proběhly v bazilice v rychlém sledu za sebou dvě velké barokní slavnosti. Nejdříve, 8. září, proběhla jubilejní slavnost na připomínku 100 let od vzniku poutního místa. Slavnosti se účastnil i sekavský (a později olomoucký) biskup Jakub Arnošt z Lichtenštejna-Kastelkornu. Večer po skončení bohoslužeb byl před Svatým Kopečkem inscenován „oheň kunstovný“. Po celý oktáv mířily do baziliky procesí z celé Moravy, přičemž např. jen v procesí z Uničova dorazilo kolem 5000 poutníků.

Ještě větší nádhery dosáhla následující slavnost korunovační. O korunovaci milostného reliéfu se četnými přímluvami v Římě přičinil olomoucký biskup Wolfgang Hannibal von Schrattenbach. Na rozdíl od předchozí korunovace Madony svatohorské i následující korunovace Madony svatotomášské uhradila zhotovení korunek Vatikánská kapitula ze Sforzovy nadace. Korunky z Říma na Moravu přivezl sám kardinál Schrattenbach a předal je hradišťskému opatovi Norbertu Umlauffovi, který je 18. září přivezl na Svatý Kopeček. Večer před korunovací byl slavnostně vyzdoben Svatý Kopeček i cesta k němu, celá Olomouc i blízký klášter Hradisko. Samotná korunovace se odehrála 21. září.Obě zmiňované slavnosti navštívilo dohromady asi 100 000 poutníků. V té době byly z Říma získány pro chrám i ostatky 14. papeže prvomučedníka římského svatého Viktora a umístěny v prosklené rakvi na pravém pilíři chrámové klenby (nyní jsou ostatky sv. Viktora součástí monumentálního sousedního barokního jižního oltáře).
77 fotek, 14.2.2015, 259 zobrazení | architektura, cestování, krajina, příroda
JÁ NIKDY NECHCI DOHOTOVEN BÝT
mne krása neuzavřená jak osud láká.
Mít mezi řádky nový, skrytý cit.
Chrám nedokončený víc k nebi jásá.
Tím vzácnější, že nikdo po letech
se bez trestu jej nesmí tknout svou rukou.
A na nedokončených věžích, pilastrech
hnout nelze křehkým snem neb krutou mukou.
Chci býti neuzavřen, neskončen,
být stále nad dílem, jít stále v dlouhé pouti.
A stále začínat jak noc a den.
Být vlnou na moři a stále plouti, plouti…´
Antonín Sova.
Nejvyšší vrchol Pacovské pahorkatiny Stražiště (744 m n. m.) leží asi 7 km severně od Pacova. Výrazný vrch je pokryt rozsáhlým lesním komplexem. Pod vrcholkem je minerální pramen s údajnými léčivými účinky. Při něm byla postavena kaple sv. Jana Křtitele, která byla v minulých dobách známým poutním místem. Na vrcholku stojí televizní vysílač. U úpatí Stražiště se ve středověku těžilo v místě zvaném V Hutích stříbro a bývala tu i sklárna - odtud název lokality. Vrcholek je zpřístupněný zelenou turistickou značkou z Pacova (asi 8 km) nebo z Lukavce (asi 4 km). Motoristé mohou dojet po silnici spojující Pacov s Lukavcem až 1 km pod vrchol. Od myslivny při silnici vede lesní cesta k vrcholu.
349 fotek a 14 videí, září 2014 až květen 2015, 78 zobrazení | architektura, lidé, města
jméno a heslo tvoří jméno a příjmení našeho nejlepšího hokejisty (malým písmem, bez diakritiky) - vysvětlení na konci popisu u alba "06_";
Cesta mikrobusem z hotelu Janggakdo do paláce Kumsusan (Slunce), v němž se nachází patrně nejbizarnější prostor nejen v Severní Koreji, ale možná celého světa – mauzoleum s balzamovanými těly Kim Ir-sena a Kim Čong-ila. V průvodci přirovnali Leninovo moskevské mauzoleum vedle tohoto ke krabici od bot... V mauzoleu nebyla šance cokoli vyfotit (vše „podezřelé“ se odevzdávalo v šatně u vstupu), tak jsem do alba vložil alespoň video z i-dnes.cz, kde se klaní Kim Čong-un sochám svých předků v jednom ze sálů paláce (palác byl postaven v 70. letech 20. století jako prezidentský pro Kim Ir-sena). Těla vůdců leží v prostoru za portréty (viz např. společné foto před palácem).
Následují fotky Pchjongjangu (vč. rodiště Kim Ir-sena v Mangjongdae na jižním kraji města), převážně z předního sedadla mikrobusu i z několika procházek.
Videa:
1) po mostě Janggak (Yanggak) přes řeku Taedong (z hotelu na ostrově Janggakdo).
2) Interiér paláce Kumsusan (Slunce) (zdroj: i-dnes.cz).
3) Po ulici Paipa (Pipa) na cestě od paláce Kumsusan (Slunce) podél (úzkorozchodné) tramvajové tratě směrem k věži Nesmrtelnosti.
4) Po mostě Janggak/Yanggak přes řeku Taedong (do hotelu na ostrově Janggakdo).
5) Mangjongdae (Mangyongdae) na jihozápadě Pchjongjangu (rodiště Kim Ir-Sena): hrající keř.
6) Ulice Samuel (za mostem přes ostrovy na řece Potong): na konci odbočujeme vlevo ke stanici metra Puhung.
7) až 12) Metro, trasa 1 „Čolimá“ (Cholima):
7) až 10) stanice metra Puhung (Revitalizace/Rehabilitace),
7) +8) jízda po eskalátoru do podzemí podbarvená reprodukovanou hudbou,
9) pohled ze schodů na nástupiště na odjíždějící a stojící metro,
10) na nástupišti: přijíždějící a odjíždějící metro,
11) ve voze metra mezi stanicemi Puhung (Revitalizace/Rehabilitace) a Jonggwang (Yonggwang) (Sláva): většinou pohled na podlahu, na konci při příjezdu do stanice průhled oknem a hraje hudba,
12) stanice metra Jonggwang (Yonggwang) (Sláva): za chůze podchodem (hraje hudba, protijdoucí lidé).
13) Blikající policistka u muže opravujícího semafor na křižovatce.
14) Průjezd tunelem.
168 fotek, 10.5.2015, 158 zobrazení
Víkendovka v Juře se známou dvojko Plecháčem (Kubou) a jeho Bárou. V druhé Oktávce ze Slovenska jeli Zdeněk Janáček a Slováci Marie s Markem. Jeli jsme v sobotu ráno, i když jsem byl zprvu hodně skeptický stran počasí, když nás vzbudilo klapání kapen o střešní sklo. Telefonoval jsem Plecháčovi a snažil se ho otrávit, at odložíme odjezd na večer :-D ale on se nedal a vyškubnul nás z pelechu do auta. Hurá do Mc. Donalda na hranice na kafe a dortík.
Slováci to vzali mimo dálnici, protože je to baví, a tak jsme se setkali na hranicích. Jedeme na Waisenstein, kde si většina lidí poprvé sáhne na jurské vápno. Průběžně jsme zaléváni jarním deštěm, ale nám to nevadí, protože se můžeme schovat pod převis a zároveň lézt. Plecháč hází jednu masku za druhou a náležitě si tak užívá zdejší dach!
K večeru se přesouváme směrem na Gossweinstein, na louku u lesa kde stavíme stany a rozděláváme oheň, hrajeme na kytáru, pijeme víno, pečeme klobásky a krkovičku na grilu.
V noci trochu pršelo a Zdenda hrdině spal pod šírem přikrytý pytlem. Dopoledne jedeme na oblasti u Gossweinsteinu, kdy předpokládám dobré lezecké příležitosti pro všechny. Bohůžel nejlehčí krásně odjištěné cesty byznadějně okupují skopčáci. Terezka si všimne, že jde dokonce o stejnou bandů, která nás nepustila do cest na Weisensteinu. Jsem z nich dost naštvanej. Nicméně i tak si tu všichni celkem dobře zalezli. Hlavně Marek se hodně pochlapil v jedné osmě s boulderovým startem a morálovým koncem.
Delší vhodnou oblastí se zdají být Schlossebergwand. Není to daleko. Zastavujeme u rozkvetlé louky a jdeme k lesu. Přicházíme hned do horní těžké oblasti. Je tu jeden udatnej pár lezců z naší země a radí nám libovou 8-. Holky dávají jednu šestku za druhou, moc jim to jde. Já si zkoušim pěknou devítku Hohspannung, ale nedaří se mi vymyslet klíčový krok do hrany. Jistím Plecháče, který drží urputné maskovací tempo. Po dostatečném vyhecování se pouští do riskantního odlezu od presa asi 3 m do převisu a místo cvakání hází tlamu. Já ho v letu stačím dobrat, ale jeho pád se mi nepodaří v zápětí dostatečně stlumit a tak si dává ukrutnou šlehu do pat. Myslíme si, že je má asi zlomené. Naštěstí ne.
Přesouváme se ještě do nižších pater této oblasti a slovenská dvojka leze jako první na poměrně vysokou věž. Za nimi razí Plecháč a Bára. Já se pouštím do hranové 5+ ale po cvaknutí 1. presa se rozhodujeme, že bude lepší jít si lehnout na louku do pampelišek :-) Nakazíme tou myšlenkou i ostatní a ti za námi zanedlouho taky doráží z temného lesa. Je už pozdní odpoledne a tak jedeme směrem domů. Zastavujeme ještě na německém Mekáči na něco do žalůdku za odměnu a za naší veleudatnost všech zúčastněných ;-)
138 fotek, 25.3.2015, 131 zobrazení
Vycházka do Ostravy - radniční vyhlídková věž,procházka Komenského sady k Památníku osvobození,cesta po Sokolské třídě do Ostravy .

z wikipedie:

info@ostrava.cz

Ostrava (polsky Ostrawa, německy Ostrau) je statutární a krajské město na rozhraní Slezska a Moravy na severovýchodě České republiky, poblíž hranice s Polskem. Ostrava je počtem obyvatel a rozlohou třetí největší město v České republice, druhé největší město na Moravě a největší město v českém Slezsku. Ostrava je rovněž významným univerzitním a průmyslovým městem.

Ostrava leží na soutoku Lučiny, Odry, Opavy a Ostravice v geomorfologickém celku Ostravská pánev. Délka místních komunikací činí 828 km. Město o rozloze 214 km2 tvoří celkem 23 městských obvodů, ve kterých žije asi 300 tisíc obyvatel. Hustota zalidnění je 1 500 obyvatel na km2.[5] Ostrava, sídlo Moravskoslezského kraje i okresu Ostrava-město, je třetím největším městem Česka. Ostravská aglomerace, tvořená obcemi Ostrava, Bohumín, Doubrava, Havířov, Karviná, Orlová, Petřvald a Rychvald,[6] má téměř 500 tisíc obyvatel[ a je tedy po pražské aglomeraci druhou největší v republice. Širší metropolitní oblast Ostravy pak v roce 2009 čítala (podle Eurostatu) 1,1 milionu obyvatel. Ostravsko je také součástí hornoslezské metropolitní oblasti o populaci 5,3 milionu obyvatel.

Sídlem magistrátu je Nová radnice. Ve městě sídlí též biskup ostravsko-opavské diecéze v budově biskupství na Kostelním náměstí u kostela svatého Václava. Na území Ostravy se nachází čtyři městské památkové zóny. V Ostravě se taktéž nachází Generální konzulát Polské republiky.

Tento článek pojednává o statutárním městě. Další významy jsou uvedeny v článku Ostrava (rozcestník).
statutární město Ostrava Logo města
Ostrava, pohled z Nové radnice 2.jpg
Ostrava – znak
znak

kraj (NUTS 3): Moravskoslezský (CZ080)
okres (NUTS 4): Ostrava-město (CZ0806)
historická země: Slezsko + Morava
katastrální výměra: 214,23 km2
počet obyvatel: 295 653 (bydlících dle ČSÚ)
304 357 (evidovaných dle MV) (1. 1. 2014[1][2])
rozpočtové výdaje: 7031 mil. Kč (2013[3])
zeměp. souřadnice: 49°50'8” s. š., 18°17'34” v. d.
nadmořská výška: 208–334 m
PSČ: 702 00
zákl. sídelní jednotky: 265
části obce: 37
městské části / obvody: 23
katastrální území: 39
adresa magistrátu: Magistrát města Ostravy
Prokešovo náměstí 8
729 30 Ostrava

info@ostrava.cz

www.ostrava.cz

Ostrava (polsky Ostrawa, německy Ostrau) je statutární a krajské město na rozhraní Slezska a Moravy na severovýchodě České republiky, poblíž hranice s Polskem. Ostrava je počtem obyvatel a rozlohou třetí největší město v České republice, druhé největší město na Moravě a největší město v českém Slezsku. Ostrava je rovněž významným univerzitním a průmyslovým městem.

Ostrava leží na soutoku Lučiny, Odry, Opavy a Ostravice v geomorfologickém celku Ostravská pánev. Délka místních komunikací činí 828 km. Město o rozloze 214 km2 tvoří celkem 23 městských obvodů, ve kterých žije asi 300 tisíc obyvatel.[1] Hu

Znak a logo

Městský znak je blasonován: V modrém štítě na zeleném trávníku stříbrný kůň v poskoku se zlatým sedlem a červenou pokrývkou, provázený vlevo nahoře zlatou růží se zelenými kališními lístky a červeným semeníkem. Kůň ve znaku nemá uzdu. O původu znaku nejsou žádné zaručené informace. Jistě se ví jen to, že jeho nejstarší vyobrazení je na pečeti z roku 1426, barevný znak je doložen až v roce 1728. Kůň bývá vykládán jako symbol tranzitní polohy města nebo jako figura z erbu prvního fojta v Moravské Ostravě, zlatá růže zřejmě pochází z rodového erbu olomouckého biskupa Stanislava Thurza (k této verzi se současná historická literatura přiklání nejvíce). Dle jiné teorie udělil biskup Ostravským koně do znaku za pomoc Hukvaldským; jejich pomoc byla tak rychlá, že nepřátelé nestihli svým koním dát ani uzdu. Lze se také setkat s pověstí, podle které Ostravští vypustili během obléhání města koně bez uzdy branou, čím zmátli obléhající natolik, že se tito dali na útěk.[10]

Na zasedání zastupitelstva 24. září 2008 bylo schváleno a poprvé veřejně představeno nové logo města Ostravy, jehož autorem je Studio Najbrt. Logo se skládá ze světlemodrých písmen OSTRAVA doprovázených třemi vykřičníky v tmavomodré barvě.[11]
Historie

Související informace naleznete také v článku Dějiny Ostravy.

První zmínka o Slezské Ostravě pochází z roku 1229, kdy je zmiňována jako osada, zatímco Moravská Ostrava je zmiňována v roce 1267 a mluví se o ni jako o městečku.

Původně malá osada vznikla nad řekou Ostrá (dnes Ostravice), která jí dala jméno a dodnes ji dělí na dvě základní části, Moravskou Ostravu a Slezskou Ostravu. Poloha na zemské hranici v místě, kudy procházela jantarová stezka,[12][13] vedla ve středověku k rozvoji města; po třicetileté válce, kdy byla v rozmezí let 1621-1645 obsazena Švédy, však význam Ostravy upadl. V roce 1763 bylo ve slezské části Ostravy objeveno bohaté ložisko kvalitního černého uhlí, což předznamenalo výraznou proměnu města. V roce 1828 založil majitel panství, olomoucký arcibiskup Rudolf Jan, hutě nazvané po něm Rudolfovy. Později tyto hutě přešly do majetku rodiny Rothschildů a získaly název Vítkovice. Staly se jádrem rozsáhlého průmyslového rozmachu města, jehož odrazem byla i (ve druhé pol. 20. století) přezdívka města: ocelové srdce republiky. Po 2. Světové válce, kdy byla Ostrava osvobozena Rudou armádou, zde došlo k největšímu stavebnímu rozmachu v obytné výstavbě, nejprve menší zástavba jen na území Poruby (dnešní památkově chráněné domy v Sorele), později masívní urbanizace méně kvalitních budov v Porubě i na Jihu za účelem vylidnění a následné likvidace centra (kvůli těžbě).

Po rozsáhlém útlumu hutního a chemického průmyslu v kombinaci se zavíráním dolů (na území města se od 30. června 1994 netěží) a rozsáhlými investicemi do nápravy škod na životním prostředí se Ostrava výrazně pročistila. Více na důrazu nabírá strojírenská aktivita a další obory. Zároveň se stává výchozím bodem pro turistické regiony Jeseníky a Beskydy. Vedle stovky hektarů rekultivovaných ploch má město celou řadu původních přírodních lokalit, z nichž je celá řada udržovaných jako chráněná území. Jedná se např. o oblasti Polanský les a Polanská niva, které jsou součástí chráněné krajinné oblasti Poodří. K přírodním raritám na území města patří také bludné balvany ze švédské žuly (původem ze Skandinávie). Dalším unikátem je halda Ema.
Významné historické události v datech
Ostrava v roce 1728, tehdy Moravská Ostrava.

1229: zmíněna ves (Slezská) Ostrawa v listině papeže Řehoře IX.
1267 (29. listopadu): zmíněna osada (Moravská) Ostrava v závěti olomouckého biskupa Bruna (1205?–1281)
před 1279: povýšení Moravské Ostravy na město, první písemné doklady o kostele svatého Václava
1297: poprvé se písemně připomíná slezskoostravský knížecí hrad
1763: objev uhlí (údolí Burňa)
1828: založení železáren (Rudolfova huť, pozdější Vítkovické železárny)
1889: dokončena stavba kostela Božského Spasitele
1919: založeno Národní divadlo moravskoslezské
1922: založen SK Slezská Ostrava
1924 (29. ledna): vzniká Velká Ostrava
1928: založen SSK Vítkovice
1930: postavena Nová radnice
1941 (1. července): pokračování integračního procesu města – připojení 8 slezských a 4 moravských obcí k Moravské Ostravě
1946 (28. června): Moravská Ostrava se výnosem ministerstva vnitra číslo 1522/1946 Ú. l. I přejmenovává na Ostravu, později potvrzeno vyhláškou číslo 123/1947 Sb.
1953: založena Vyšší hudebně pedagogická škola v Ostravě, od roku 1959 konzervatoř, roku 1996 propůjčen název Janáčkova konzervatoř
1954: vznik Janáčkovy filharmonie Ostrava z rozhlasového orchestru
1955: ostravské studio Československé televize vstupuje do vysílání jako druhé televizní studio na území Československa (i dnešního Česka)
1959: vznik Pedagogického institutu, ze kterého se v roce 1964 stává samostatná Pedagogická fakulta, od roku 1991 Ostravská univerzita; otevřeno letiště Ostrava-Mošnov
1996: vznik ostravsko-opavské diecéze bulou Ad Christifidelium spirituali
1997: stopadesátiletá povodeň na Odře, Opavě a Ostravici, zaplavena většina níže položených částí Ostravy
2000: vznik Ostravského (od roku 2001 Moravskoslezského) kraje se sídlem v Ostravě
2007: okres Ostrava-město rozšířen o některé okolní obce

Další podrobnosti o městě viz wikipedie.

Vedoucí: Danuše Hanáková

Foto: Hana Papežová
98 fotek, duben 2009, 255 zobrazení | architektura, cestování, města
Polička byla založena jako královské město českým králem Přemyslem Otakarem II. v roce 1265. Lokaci provedl Konrád z Limberka (Cunradus de Lewendorf/Conrad von Lewendorf), který sem přivedl osadníky ze severního Německa. Město prosperovalo díky cestě vedoucí ze středních Čech do moravských center a uděleným právům (mílovému, várečnému a hrdelnímu). Jeho původní zástavba byla až na kostel a 4 městské brány dřevěná. V roce 1305 je Polička již zmiňována jako věnné město českých královen. Ve druhé polovině 14. století bylo město vydlážděno, byly stavěny kamenné domy a městské hradby. Opevnění města bylo na vnější straně vysoké 10 m a obsahovalo nově i 19 bašt. Jádro 2,5 m široké hlavní hradby bylo z litého opukového zdiva, které obklopoval tvrdý kámen. Hradby doplňovala předsunutá parkánová zeď a vodní příkop.
Během vlády Jiřího z Poděbrad posílilo město svoji obranu barbakány pro ochranu 4 bran a dalším vodním příkopem. Polička se těšila přízni králů z rodu Jagellonců. V roce 1547 byla však aktivní v odboji proti Ferdinandu I. Habsburskému, za což byla tvrdě potrestána. Byla jí pozastavena práva, zkonfiskován nemovitý majetek a uložena pokuta. Za další peníze muselo město statky za 12 let odkoupit zpět. V roce 1567 byl prováděn v královských městech soupis domů. V Poličce jich tehdy bylo 200. Do města po celé 16. století pronikala renesance, která se projevila např. v kostele sv. Michala. Jeho stavbu řídil od roku 1576 stavitel italského původu Ambrož Vlach. Vnějšek kostela byl sice gotizující, ale vnitřek již plně renesanční. Zároveň s kostelem byla na hřbitově vystavěna též hranolová zvonice.

zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Poli%C4%8Dka

Jméno pozemku "Na políčkách" se objevuje již ve výčtu míst, jejichž správou pověřil král Vladislav II. roku 1167 klášter litomyšlských premonstrátů. 27. září 1265 byla českým králem Přemyslem Otakarem II. vydána zakládací listina města. Město bylo vybudováno k ochraně Trstenické stezky jako královské věnné město.
Za vlády Karla IV., ve 2. polovině 14. století, bylo vybudováno mohutné kamenné opevnění města (vlevo). Souvislý hradební pás je dlouhý 1.220 metrů a obklopuje celé historické jádro města. Hradby mají úctyhodnou šířku 2 až 2,25 metru, jsou až 8 metrů vysoké, zpevněné 19 půlválcovými do města otevřenými baštami. Jedná se o nejzachovalejší hradby ve střední Evropě. Za Jiříka z Poděbrad byly hradby posíleny a doplnily je předsunuté barbakány.
Od 60. let 14. století užívalo město svůj současný znak, který byl však oficiálně městu přidělen až Vratislavem II. Jagellonským roku 1478.
O 1. polovině 18. století se říká, že je to "Zlatý věk poličského měšťanstva". V této době bylo město barokně přestavěno. Jiří Pacák obohatil v letech 1727 - 1731 poličské náměstí dvěma sousošími na kašnách - sv. Michaela a sv. Jiří, skulpturou sv. Jana Nepomuckého a hlavně skupinou sloupů Neposkvrněného početí Panny Marie. Původní gotickou věž obklopila v letech 1739 - 1744 novostavba barokní radnice (vpravo), která je dílem architekta F. M. Kaňky. Dvěma patry v severozápadním rohu prochází kaple sv. Františka Xaverského vysvěcená roku 1751. Z let 1727 - 1731 pochází Mariánský morový sloup na náměstí. Je barokním dílem J. Pacáka.
Ze 70. let 18. století pochází hřbitovní pozdně barokní kostnice. Vysvětil ji biskup Leopold Hay, blízký přítel Josefa Dobrovského i císaře Josefa II.
Od 19. století měla v městě židovská komunita modlitebnu v patricijském domě na náměstí a budovu Zidduk hadin v novoorientálním slohu spojenou se hřbitovem za městem.
Roku 1845 postihl celé město ničivý požár. V letech 1853 - 1865 obnovil František Schmoranz podle plánů A. Vlacha v romantizujícím novogotickém slohu vážně poškozený děkanský chrám sv. Jakuba Většího. Město bylo dlouhé roky opravováno, zpravidla v pozdně klasicistním stylu.
Počátkem 20. století se v Poličce konala rozsáhlá secesní výstavba. Byla postavena budova sokolovny, učitelského ústavu, gymnázia, vznikl tzv. Vaníčkův dům s reliéfem Husova upálení ve štítě od V. Amorta, ve 20. letech Masarykovy školy, Tylův dům a ve 30. letech kostel Českobratrské církve evangelické.
Za 2. světové války se téměř všichni členové židovské komunity stali obětí holokaustu. Od 40. let 20. století se v Poličce pořádají koncertní pásma Dny Bohuslava Martinů a výstavy Východočeského uměleckého salonu.
Od roku 1994 je v radnici veřejnosti přístupná stálá expozice Městské galerie. Roku 1995 byla Polička vyhlášena městskou památkovou zónou a stala se členem sdružení měst "Česká inspirace". Velmi atraktivní je jistě procházka po rekonstruované části hradeb.

zdroj: https://www.cz-milka.net/pamatky/04-mesta-a-obce/policka/
84 fotek, 16.2.2015, 386 zobrazení | architektura, cestování, města, ostatní
Město Klatovy založil kolem roku 1260 český král Přemysl Otakar II. na důležité obchodní stezce vedoucí z Čech do bavorského Podunají. Nové sídlo mělo dodnes dobře patrný šachovnicový půdorys s velkým čtvercovým náměstím a důmyslným systémem městského opevnění. První období rozkvětu zažívá královské město již ve 14. stol., kdy mu čeští panovníci udělili celou řadu privilegií. Teprve 16. stol. je však dobou opravdového rozkvětu. Tehdy se řadily Klatovy díky pěstování chmele mezi nejbohatší česká města.

Infomace o městě: http://www.klatovynet.cz/icklatovy/user/prospekty_cz/Vitejte_v_Klatovech_800x210_CJab.pdf

Město Klatovy leží v Plzeňském kraji a je hlavním městem okresu Klatovy.
Oblast Klatov byla osídlena již v pravěku, v době bronzové. Ve 3. století před naším letopočtem území zřejmě obývali Keltové.
Ve 2. polovině 12. století vznikla u obchodní stezky slovanská trhová osada Klatova. V té době také byla zbudována románská rotunda sv. Jiří se hřbitovem. Rotunda byla později přestavěna na kostel sv. Vojtěcha.
Na jih od trhové osady založil okolo roku 1260 Přemysl Otakar II. u obchodní stezky královské město Klatovy. Trhovou osadu vlastnil Soběhrd z rodu Drslaviců, kterému byla zabavena a stala se součástí města. Během 13. století byl postaven gotický děkanský kostel. Byla zahájena výstavba městských hradeb a příkopů. Hradby byly dvojité a obklopené příkopem. Jejich součástí bylo mnoho hranatých a okrouhlých bašt. Již ve 13. století existovaly osady, které dnes tvoří klatovská předměstí. Král Václav II. povolil Klatovům razit mince a jeho nástupce Jan Lucemburský přidal mnohá další práva.
Roku 1331 byl postaven na Hůrce kostel sv. Anny. Král Karel IV. udělil městu další práva.
Na počátku 15. století zdejší obyvatelé popravili dominikánského mnicha, za což roku 1414 uvalil na město papež Jan XXIII. klatbu. V roce 1419 proběhla vzpoura lidu proti církvi. Stoupenci husitů tehdy pobořili dominikánský klášter. V 15. století za husitských válek byly Klatovy centrem husitství. Po bitvě u Lipan zůstali klatovští na straně Jiřího z Poděbrad.
Na počátku 16. století byly Klatovy jedním z nejvýznamnějších českých měst. Roku 1547 byl některým obyvatelům města za účast na protihabsburském povstání zabaven majetek. V letech 1547 – 1557 proběhla výstavba Černé věže. Ve 2. polovině 16. století byla postavena renesanční budova radnice. V průběhu 16. století vznikl v Klatovech židovský hřbitov.
Třicetiletá válka přinesla obléhání města vojsky a několik požárů. Pro město znamenala velký úpadek. Roku 1620 se Klatovy musely vzdát císařskému vojevůdci Marradasovi, který město obléhal. Za to Klatovy postihla konfiskace majetku. V roce 1636 přišli do Klatov jezuité. Roku 1648 bylo město zničeno švédskými vojsky. V roce 1655 byla zahájena výstavba jezuitské řádové koleje se seminářem a o rok později byl u náměstí postaven barokní kostel s katakombami. Podle pověsti začal 8. července 1685 krvácet obraz Panny Marie a nemocní, kteří ho viděli, se uzdravili. V roce 1686 byla postavena kaple Zjevení Panny Marie. Do Klatov pak přicházelo mnoho poutníků a díky tomu město vzkvétalo.
V roce 1751 se Klatovy staly krajským městem. Roku 1773 byla zrušena jezuitská kolej. Roku 1783 byl kostel sv. Vojtěcha zničen výbuchem střelného prachu, který byl v jeho kryptě skladován. V roce 1786 došlo ke zrušení dominikánského kláštera. V průběhu 18. století proběhla barokní přestavba kostela sv. Anny na Hůrce, kostela sv. Martina na Hůrce a hřbitovního kostela sv. Michala.
V roce 1812 bylo založeno latinské gymnázium. V 1. polovině 19. století začaly vznikat ve městě první manufaktury. Rozvíjel se především textilní průmysl, později také kožedělný a strojní. Roku 1849 proběhlo přerozdělení celého území Čech, Klatovy ztratily statut krajského města a staly se městem okresním. Od roku 1866 se na latinském gymnáziu vyučovalo česky. Roku 1870 byla Černá věž poškozena vichřicí, která shodila střechu. V 70. a 80. letech 19. století proběhla výstavba železniční trati. První vlak do Klatov přijel v roce 1876. V 19. století byla postavena židovská synagoga a také byl zrušen kostel sv. Anny na Hůrce. Pomalu začal chátrat, ale koncem 19. století byl přebudován na rozhlednu.
Roku 1945 bylo při bombardování města zničeno železniční nádraží. Nové bylo postaveno až v roce 1959.
Centrum města tvoří velké náměstí. Na náměstí se nachází dům č.p. 149, takzvaná Barokní lékárna, který se také nazývá Panský. Je zapsán na seznamu kulturních památek Unesco. Před radnicí je v dlažbě označeno místo, kam dopadla roku 1870 báň Černé věže, kterou shodila vichřice.
Na severu a východě města jsou dochovány zbytky městského opevnění. V Komenského sadech a na Střelnici je dochována okrouhlá bašta. Za děkanským kostelem se nachází čtverhranná bašta, která sloužila jako kostnice.
Z dalších památek jmenujme židovský hřbitov a synagogu, kapli Zjevení Panny Marie, kostel sv. Anny na Hůrce, kostel sv. Martina na Hůrce nebo hřbitovní kostel sv. Michala.

zdroj: https://www.cz-milka.net/pamatky/04-mesta-a-obce/klatovy/
72 fotek, 29.12.2014, 105 zobrazení | architektura, cestování, města, zábava
Řezno (německy Regensburg, latinsky Castra Regina, Reginum, novolatinsky a v dalších románských jazycích Ratisbona, francouzsky Ratisbonne) je bavorské město na Dunaji. Město má postavení městského okresu (Kreisfreie Stadt), zároveň je to správní středisko bavorského vládního obvodu Horní Falc a zemského okresu Řezno. Nacházelo se zde centrum diecéze, do které České země spadaly před vyhlášením pražského biskupství (973). Keltské sídlo, které se zde nacházelo před vznikem germánského města, se nazývalo Radasbona nebo Ratispona.[1]
Historické centrum města je od roku 2006 zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO.
Historie
Řezno bylo jedním z nejstarších německých městských sídlišť v Německu a ve 12. – 13. století největším a nejbohatším městem v jižním Německu.
Již ve starověku zde existovalo keltské středisko s názvem Radasbona, který se později přeměnil na Ratisbona. Kolem roku 70 tu Římané založili vojenský tábor pro kohortu, který císař Marcus Aurelius roku 179 rozšířil na tábor pro legii s názvem Castra Regina („pevnost na řece Regen“). Ve 4. století bylo toto opevněné místo zničeno Germány.
Počátkem 6. století se na troskách římského tábora usídlili Agilolfingové, vévodové utvářejícího se kmene Bavorů, kteří v 7. století přijali křesťanství. V roce 739 zde sv. Bonifác ustanovil biskupství a vzniklo říšské opatství nad hrobem sv. Jimrama. Roku 788 ukončil vládu Agilolfingů Karel Veliký a Řezno se stalo jedním ze sídelních rezidencí Karlovců, později sídelním městem vládců východofranské říše.
Ve 12. a 13. století dosáhlo Řezno vrcholného rozkvětu. Rozšiřovalo své obchodní vazby, spojení bylo přes Brennerský průsmyk navázáno mimo jiné s Benátkami. Ve městě byl ve 12. století postaven první kamenný most, jehož architekt postavil mimo jiné Juditin most v Praze. Pro Prahu představovalo Řezno bránu na západ. Město se postupně osvobozovalo z moci bavorských vévodů i řezenských biskupů, až se v roce 1245 stalo svobodným říšským městem. Ve 14. století je však zastínily tehdy se rychle rozvíjející Augšpurk a Norimberk. Roku 1542 přijala městská rada dočasně luterské vyznání.
V letech 1663 – 1802 se Řezno stalo stálým sídlem říšského sněmu, který představoval jakýsi předstupeň německého parlamentu. V roce 1803 ztratilo status svobodného města a jako světské knížectví připadlo mohučskému arcibiskupovi Theodoru Karlovi von Dahlberg. Roku 1809 bylo dobyto Francouzi a roku 1810 připadlo Bavorsku.
Vztahy k českým zemím
Trojjazyčná pamětní deska připomíná slovy fuldských letopisů křest v roce 845.
Řezno jako jedno z center franské, resp. východofranské říše mělo pro sousední Čechy význam již v 9. století. Roku 845 do něj přišlo 14 blíže neznámých českých knížat, aby zde společně se svými družiníky přijali křest. Izolovaný akt je významný tím, že 14 velmožů jednalo společně a současně nezávisle na velkomoravském Mojmírovi I. orientovanému na Pasov. Událost připomíná pamětní deska na kostele sv. Jana.
Největší význam mělo Řezno v počátku budování českého státu, kdy Čechy spadaly pod správu řezenské diecéze. Bylo tomu od konce 9. století, kdy po smrti největšího velkomoravského panovníka, Svatopluka I., se pozvedá moc Přemyslovců a počíná christianizace Čech (budování kostelů na hradištích). Za knížete Václava se změnila politická orientace českého státu na Sasko, ale církevní příslušnost k řezenskému biskupství zůstala zachována. Roku 973 bylo v Praze přes odpor řezenské kapituly, ale se souhlasem biskupa Wolfganga založeno vlastní biskupství.
Řezno nadále zůstávalo významným městem na obchodní stezce a blízkým říšským městem. V roce 1158 zde byl korunován Vladislav II. na druhého českého krále. Po vzoru nedávno tam postaveného Kamenného mostu nechal pak Vladislav v Praze postavit most Juditin. V řezenském mostě bývá hledán vzor i dalších středověkých mostů v Čechách, v Písku, v Roudnici nad Labem a Karlova mostu, který nahradil Juditin.
Významné stavby

Porta praetoria – římská brána z dob Marka Aurélia (179)
Kamenný most (Steinerne Brücke) z let 1135–1146 je nejstarším dochovaným a dodnes používaným mostem na sever od Alp, který se stal vzorem dalších mostů v Evropě (Londýn, Avignon) i v Čechách (Juditin most). Přes něj vedoucí obchodní cesta byla zdrojem bohatství města.
Katedrála sv. Petra (Dom St. Peter) je dominantou města; představuje jedno z hlavních děl bavorské gotiky (2. polovina 13. století – 1525, věže 1859 – 1869).
Římská věž (Römerturm), postavená kolem roku 1200, představuje pozůstatek vévodského dvorce Wittelsbachů, který vznikl na místě původní vévodské falce Agilolfingů, později využívané východofranskými králi a císaři.
Stará kaple (Alte Kapelle), původně hradní kaple falce, dnes románská loď ze druhé poloviny 12. století s vnitřní rokokovou úpravou (1747).
Bazilika svatého Jimrama (Basilika St. Emmeram) – z 8. století, o tisíc let později přestavěná v barokním slohu
Zámek Thurn-Taxisů (Thurn und Taxis Schloß), původně klášter sv. Jimrama, byl během 19. století přestavěn knížaty Thurn-Taxis na zámecké sídlo, které dodnes obývají (prohlídka možná).
kostel svatého Jana (Stiftskirche St. Johann) vedle katedrály, na kostele je pamětní deska připomínající křest 14 českých knížat v roce 845.
273 fotek, říjen 2015, 426 zobrazení | cestování, krajina, města, příroda, země
Na Tenerife jsme vyrazily s kamarádkou Irenou s CK Poznání se zájezdem Španělsko, Kanárské ostrovy - Tenerife a La Gomera.

1. den, přílet k večeru (v letadle jsme dostaly oběd a svačinu, vždy při jídle byly turbulence, přesto, jsme nenechaly ani drobeček) a úžasná večeře v rámci polopenze (ty byly mimochodem úžasné vždy, takové večeře a snídaně také znamenaly v závěru těžší letadlo :.)), pro lepší trávení jsme podnikly večerní procházku podél moře (slunce zapadá v tomto období ve 20.00 hod.). Večer až do noci probíhalo v hotelu finále soutěže krásy Mrs. Europe 2015 a tak celým hotelovým komplexem zněly rytmy samby.

2. den, zahradou Casina Taoro, zahradou Aquatic a po pláži PLAYA JARDÍN se subtropickou zahradou tentokrát ve dne (hned ráno za rozbřesku a večer po procházce městem). Měly jsme štěstí a oceán byl celé první 4 dny naprosto klidný a ke mně, ne moc dobrému plavci přívětivý a navíc příjemně teplý, což pro nás obě bylo překvapením. V té době vládla kalima, tedy vanul horký vítr ze Sahary a nebyla úplně dobrá viditelnost (např El Teide byl zahalený a vše mělo nádech do oranžova), ale ve chvíli, kdy tento stav pominul, klidné moře se stalo bouřlivým a už mě plavat nenechalo. Odpolední procházka PUERTEm DE LA CRUZ s průvodkyní a ostatními účastníky.

3. den, vydáváme se s účastníky zájezdu na celodenní výlet do NP LAS CAŇADAS s nejvyšším vrcholem Španělska PICO DEL TEIDE (3 718 m). Bohužel lanovka kvůli větru nejezdila a viditelnost byla stejně mizivá. Pokračovali jsme tedy autobusem kaňonem v gigantických monumentálních skalách LOS GIGANTES, půvabnou horskou vesničkou MASCA, kde Irena poprvé ochutnala slavnou kanárskou Baraquito (tedy kávu s kondenzovaným mlékem, mléčnou pěnou, skořicí, citrónem a likérem 43), prohlédli si lávou zničené město GARACHICO, podívali se k 650-750 letému dračinci v Icodu de los Vinos, kde jsme si také zakoupili úžasné kozí sýry jako dárky z dovolené.
A hlavně naučili se, že není problém přivolat ještěrky a to kdykoli, stačí jako když důchodci krmí holuby, vrhnout pár drobků do blízkého okolí, které se zdálo být prázdným a v tu ránu bylo objektů k fotografování habaděj, jen byli zase hned pryč, ta rychlost s jakou uchopí drobek a zmizí se snad ani změřit nedá:.))

4. den, dopoledne jsme si s Irenou zakoupily trekingovou túru Mascou a odpoledne uskutečnily i s průvodkyní polodenní výlet místní dopravou (poprvé jsme použily slevovou kartu BONO via) do krásného koloniálního města LA OROTAVA. Procházka historickým centrem kolem radnice, kostelů, zahrad, návštěva katedrály a slavných „balkónových domů“ byla moc hezká. Město patří k nejpůvabnějším na Tenerife a k jednomu z nejvíce „kanárských“ míst na ostrově. Zpět jsme už razily po vlastní ose a nechaly se odvézt autobusem k Botanické zahradě v Puertu de la Cruz, ta mi přišla krásná ve své přirozenosti.

5. den, celodenní výlet na poloostrov ANAGA do města LA LAGUNA (UNESCO), původního hlavního města ostrova, s dochovanou středověkou architekturou, někdo si vylezl na věž, my se s Irenou rozhodly, že máme měst dost a do Santa Cruz a na pláž Teresita nepojedeme, ale že zůstaneme v Cruz del Carmen a uděláme si výlet po svém. I když se průvodkyně bála nechat nás svému osudu, nenechaly jsme se přesvědčit a udělaly si příjemnou procházku vavřínovými lesy po Cestách smyslů. Delší výlet nepřipadal v úvahu, čekali nás v autopůjčovně, kde jsme si den předtím zaplatily 30 Eury na den malé autíčko Pandu.

6. den, vyrážíme autem (řídila Irena), jen samy dvě do národního parku za El Teidem, od brzkého rána je krásně zřetelný bez mráčků a doufáme tedy, že lanovka bude jezdit, nejela, prošly jsme si tedy trasu č. 3 kolem Roques de García, počasí bylo nádherné a už po cestě jsme viděly, že je lanovka v provozu, tu hodinku jsme si počkaly ve frontě, ale stálo to za to. Bolela mě sice hlava z výškových rozdílů, ale pohledy na šlehačku a Starouška jsou nezapomenutelné. Ostatní se účastnili výletu na Gomeru.

7. den, nejnáročnější túra našeho pobytu, Masca. Bylo nás jen devět Čechů z našeho zájezdu (ostatní byli na katamaránu podívat se po velrybách nebo v Loro Parku), zbytek se skládal ze skupinky Rusů, Němců, Angličanů a vedly nás dvě na Tenerife žijící Španělky, komunikující naprosto perfektně jak anglicky tak německy. Vykládaly při přestávkách, nechaly nás ochutnat gofio a hlídaly své stádečko pečlivě. Měly s sebou vysílačky, každému zkontrolovaly obuv, teplé oblečení a množství pití s tím, že náhlá změna počasí může nebezpečně ohrozit naše životy prudkou záplavou barranca a my budeme muset přečkat nějaké hodiny bez možnosti úniku. V ústí rokle nás čekala lodička, na ní bohatý oběd, někdo si zaplaval na širém moři (já ne, do moře by mě na volném moři nikdo nedostal, Irena si zaplavčila) a hlavně, viděli jsme delfíny, 3 skutečné živé skákající delfíny, fakt zážitek, nádhera.

8. den, dopoledne jsme strávily u moře, pak Irena odletěla, celé odpoledne jsem prospala :.), po večeři jsem šla na procházku a bylo mi divně, byla jsem sama.

9. den jsem vyrazila na výlet v Orotavském údolí, Camino de la Orilla del Monte, okružní trasou z Caldery, krásný a voňavý výlet zase v úplně jiném složení lesa, který jsem snad měla jen sama pro sebe :.). Odtud jsem jela busem na zastávku El Rincón, 1 stanici bohužel přejela (řidiči, když člověk nezazvoní, tak stanicí projedou, jenže když to tam neznáte, jak máte vědět, že máte zazvonit, stanice bohužel nehlásí :.))
(změna - v roce 2016 již má většina autobusů nainstalované ukazatele stanic)
a vracela se (díky tomu jsem zase vyfotila nádhernou divokou trávu) a zamířila strmě dolů za nejkrásnější pláží, kterou jsem zatím viděla, El Bollullo. Bylo víc než 28 °C a já věděla, že ta horší cesta mě teprve čeká. Bohužel mi zastavilo s nabídkou svezení auto jen směrem dolů, když jsem se drápala nahoru, nikoho to nenapadlo :.).

10. den, odpočinek, cesta k vyhlídce k hotelu Maritim a podél pobřeží, nakrmit ještěrky a fotit a fotit a fotit.

11. den, Anaga, Cruz del Carmen k Punta del Hidalgo přes Chinamadu, když jsem vystoupila v Cruz, pršelo, pršelo ještě tak 10 min a pak už jen mizely mlžné záclony a já s díky tomu někomu, možná tam nahoře, byla vděčná té nádheře. Nejdříve ty zvukové vjemy tekoucí vody v pralese a pak ta modrající se obloha a výhledy, které člověku lámou srdce. Za celých 10 km trasy jsem potkala jen několik lidiček jdoucích či běžících v protisměru (běhat do kopce, vyběhnout si 1000ku je prý teď moderní). Několik lidí projevilo starost, že jdu sama.

12. den, výlet do Candelarie, ti Guančové museli být pěkní mužští :.)), úžasná zmrzlina.

13. den, Caldera - Chimiche, super výlet, ovšem vyhnala mě z lesa pohádková nebo spíš hororová mlha, byla jako živá, požírající a ochlazující a děsivá. Díky tomu jsem zjistila, že navigační systém a mapy v mém tabletu jsou super a určitě jen díky nim jsem unikla :.)). Vydala jsem se tedy do Orotavy a znovu prošla město. Doufala jsem, že pořídím nějaké dárky, ale žádné oříšky mě po cestě do nosu necvrnkly.

14. den, Národní park a No. 2 Arenas Negras, pokrytá sopečným prachem žlutošedé barvy jsem navštívila Centrum pro návštěvníky, fotila zase ještěrky a potkala Čechy :.), Jediná možnost návratu z parku, když nepočítám stopování, je autobusem v 16.00, v tu dobu už je pěkně cítit pokles teploty, byla jsem zachumlaná ve všech vrstvách včetně pletených rukavic a stejně mi na větru bylo chladno.

15. den, hledání pošty, její nalezení - zavřeno, sakryš, odhlásit se z hotelu (pohledy poslány, ovšem z 5 jich dorazily adresátům 2, nefunguje tenerifská nebo ta česká, no možná spíš ta španělská (z Finska dorazily pohledy po 5 měsících, tak třeba po roce? mě to nepřekvapí), pak zbytek hodin u moře, zbylé drobné na Červený kříž a zpět pro batožinu a adiós Tenerife, za rok se vrátím :.)) takže vlastě Hasta Luego!
138 fotek, 25.7.2015, 187 zobrazení
Vzhledem k časnému odjezdu parníku z Prahy (v 7 hodin) jsme vyjížděli po půl šesté z Osečan. Stahovala se mračna a těsně jsme ujeli bouřce. Ta nás však dohnala, když jsme přecházeli Jiráskův most. Vyplouvali jsme za slušného deště, namačkaní pod střechou parníku. Postupně se vyčasilo, oteplilo, cestující sundavali igelity a sušili se na sluníčku.
Cesta parníkem trvala 6 hodin, které však uběhly celkem rychle a stále bylo na co se koukat.
Jak parník, tak plavební kanály a zdymadla jsou zajímavými a důmyslnými díly našich předků.

V Mělníku jsme se vydali na zámek. Po prohlídce jsme zašli do restaurace U Císaře, kde jsme se občerstvili a dali si kávu a také přečkali další liják.
No a pak najít vlakové nádraží a vlakem do Všetat, kde jsme přestoupili na osobní vlak do Prahy.

Z Hlavního nádraží v Praze jsme došli pěšky k Jiráskovu mostu, kde stálo naše auto.

Viděli jsme další kout naší krásné země.

Několik údajů z internetu o technických památkách:

Kolesový parník Vltava
Kolesový parník Vltava je jedním z posledních dvou velkých kolesových parníků (druhým je parník Vyšehrad), které jsou v Čechách v provozu. Parník Vltava provozuje Pražská paroplavební společnost, a.s. Nyní se využívá především k výletním a vyhlídkovým plavbám po Vltavě.
Parník Vltava funguje od roku 1940, kdy Pražská paroplavební společnost renovovala svoji lodní flotilu. Po druhé světové válce bylo parníků celkem 17, postupně však chátraly a byly vyřazovány z provozu. V současnosti jsou v provozu pouze dva z nich – Vyšehrad a Vltava.
Kolesový parník Vltava patří spíše k menším parníkům. Musel být kratší a užší, aby snadno a bezpečně proplouval plavebními komorami na nejvytíženější trati Praha – Štěchovice, pro kterou byl původně určen. Z důvodu četných nízkých mostů neměl ani vyhlídkovou palubu. Vyroben byl v loděnici PRAGA v Praze – Libni pod vedením hlavního konstruktéra, Ing. Benbenka. Nový parník Vltava byl nakonec po několika zdrženích spuštěn na vodu 27. 8. 1940. Jeho cena se vyšplhala na 2,7 milionů.
Během 2. světové války, podobně jako řada jiných lodí, i parník Vltava musel plout pod německým názvem Moldau I., i nadále se však plavil po své obvyklé trase do Štěchovic. Na této trati fungoval až do roku 1990, kdy byl jako poslední provozuschopný parník po nehodě odstaven. V březnu až srpnu roku 1991 bylo plavidlo částečně opraveno a znovu uvedeno do provozu jako restaurační loď. Další, a prozatím poslední, rekonstrukce proběhla v roce 2007, kdy byl vzhledem k narůstající historické hodnotě parník kompletně restaurován, aby se co nejvíce přiblížil své původní podobě z roku 1940.V roce 2013 jej Ministerstvo kultury prohlásilo za kulturní památku České republiky.
Parník Vltava měří 53 metrů na délku a 5,1 metrů na šířku. Výkon parního stroje je 112,5 kW (150 k). Celková kapacita lodi je až 250 míst, z toho je 100 krytých míst k sezení. Rychlost plavidla na klidné vodě asi 16,5 km/h. Parník má vlastní restauraci, bar, vinárnu i částečně krytou vyhlídkovou palubu.

Laterální plavební kanál Mělník - Vraňany
Laterální plavební kanál Mělník–Vraňany je plavební vodní kanál mezi Vraňany a Mělníkem v okrese Mělník ve Středočeském kraji v České republice. Jeho účelem je umožnit velkým říčním lodím plout po klidné hladině a vyhnout se nebezpečnému proudu v posledních peřejích na Vltavě před soutokem s Labem. Kanál je 10,1 km dlouhý.
Kanál se stavěl v letech 1902-1905 a kromě samotného prokopání a vyzdění kanálu byl současně postaven Vraňanský jez s vorovou propustí, u které kanál začíná. Přes kanál bylo počátkem 20. století vybudováno osm mostů a především dvoukomorové zdymadlo u Hořína, které překonává více než osmimetrový rozdíl hladin. Zdymadlo Hořín je technická památka.

Zdymadlo Hořín
Zdymadlo Hořín kanál rozděluje na horní a dolní část. Horní část kanálu má šířku 18 až 36 m, délku přes 6 km a hloubku 2,4 až 3 m. Po jeho délce jsou rozmístěna čtyři obratiště. Na začátku kanálu jsou 20 m široká vrata pro jeho uzavření v případě velké vody. Provoz v kanálu je jednosměrný a je řízen světelnou signalizací s výhybnou v Lužci nad Vltavou. Dolní plavební kanál v úseku Hořín - Mělník má šířku 18 až 40 m a minimální hloubku 2,5 m.
Tento laterální plavební kanál spolu s plavebními komorami umožnil splavnit Vltavu u jejího ústí do Labe. Horní část je příležitostně využívána pro závody ve veslování na dlouhé trati. Na Vraňanském jezu byla v letech 2004 - 2006 vybudována malá vodní elektrárna s vodorovně umístěnou Kaplanovou turbínou a špičkovým instalovaným výkonem 2,75 MW.

Zdymadlo Štvanice
Zdymadlo Štvanice je vodní stupeň na Vltavě u ostrova Štvanice, v zákrutu Vltavy severně od centra Prahy, pod vrchem Letná, na říčním kilometru 50,69. Sestává z Helmovského jezu na levém rameni Vltavy a soustavy plavebních komor v levé části pravého ramene; v pravé části pravého ramene se nachází bezejmenný pohyblivý jez a pod ním byl vybudován sportovní kanál Štvanice pro vodní slalom (na karlínské straně). Jde o jedno ze čtyř pražských zdymadel, předchází mu zdymadlo Modřany (řkm 62,21) a zdymadlo Smíchov (řkm 53,80), následuje zdymadlo Podbaba-Troja (řkm 43,50). Současnou podobu zdymadlo získalo v letech 1907–1912, rekonstruováno bylo ve 40. letech a v 80. letech 20. století.

Vodní elektrárna Štvanice
Secesní novoklasicistní budova elektrárny Štvanice (Holešovice č. p. 1340) s kupolovitou věží pochází z let 1912–1913, navrhl ji architekt Alois Dlabač a postavila firma Kapsa a Müller.
Na západní straně budově dominuje čtyřhranná pětiposchoďová věž o výšce 22 m s půdorysem 7,5 × 7,5 m. Její poslední patro je Kruhové, řešené na způsob altánu, střecha je kopulovitá se špicí výšky 8 m.
Elektrárna Štvanice byla vybavena třemi Kaplanovými turbínami o výkonu 1,89 MW, celkem tedy 5,67 MW. Výkon elektrárny tedy zhruba odpovídá příkonu veškerého pražského veřejného osvětlení.

Zdymadlo Klecany
Stavbu soustavy zdymadel na Vltavě a Labi řídila „Komise pro kanalisování Vltavy a Labe v Čechách“, ustavená roku 1896. V rámci této akce bylo vybudováno podle generelního plánu z roku 1893 firmou Lanna 11 zdymadel mezi Prahou a Saskem, dimenzovaných pro plavební hloubku 2,10 metru a lodi o nosnosti 1000 tun. Zdymadlo Klecany bylo od července 1897 do roku 1898 prvním z vodních děl vybudovaných v rámci činnosti této komise. Jez byl vyzkoušen 19. února 1899. Výstavbu financovala ze dvou třetin rakouská vláda a z jedné třetiny české místodržitelství.
Namísto původních dvou ostrovů mezi Roztoky a Klecanami byl vytvořen jeden ostrov. Byl zasypán náhon a odtokový kanál u tzv. Moldavského mlýna (pozdější penicilinka, dnes VUAB Pharma) a zrušen tak jeho pohon, byl vybudován nový přístav pro osobní i nákladní dopravu a upraveny stávající přívozy.
V roce 1977 došlo k havárii levého a částečně středního jezového pole, což urychlilo připravovanou rekonstrukci. Tu dokončila polská firma Budimex v roce 1981. V roce 1985 byla dobudována malá vodní elektrárna s vybavením od ČKD Blansko. V letech 1999–2001 byla vybudována nová malá elektrárna.
Při povodni v roce 2002 dosáhla hladina u Klecan úrovně 184,38 m n. m. (9,37 metru nad normální hladinou 175,00 m n. m.) a celé vodní dílo značně poškodila.

Zdymadlo Troja-Podbaba
Zdymadlo Troja-Podbaba je vodní stupeň na Vltavě v severní části Prahy, plavební komora na říčním kilometru 43,50 a jez na řkm 45,58. Sestává z Trojského jezu na pravém rameni, tříkilometrového plavebního kanálu při levém břehu (vlevo od Císařského ostrova) a podbabských plavebních komor u konce plavebního kanálu. Je po proudu posledním ze čtyř pražských zdymadel, předchází mu zdymadlo Štvanice (řkm 50,69), následuje zdymadlo Klecany-Roztoky.
Zdymadlo bylo postaveno firmou Lanna v letech 1899–1902 v rámci projektu splavnění Vltavy mezi Prahou a Mělníkem, který iniciovala Průmyslová jednota v Praze. Výstavba plavebního kanálu změnila obrys Císařského ostrova, původní meandrující rameno bylo zaslepeno a přeměněno v parkové jezírko Malá říčka. Původní hradlový jez měl tři pole o šířce po asi 38 metrech.
Při povodni v červenci 1954, kdy hladina stoupla o 2,26 metrů nad normální stav, nebyl jez včas vyhrazen a došlo k jeho poškození. K podobné události došlo znovu v roce 1965.] V roce 1972 byly hradlové uzávěry nahrazeny dutými ocelovými klapkami, hradící klapkové těleso se hydraulickými válci zdvihá nebo spouští podle průtoku v řece tak, aby hladina nad jezem zůstávala na stejné úrovni.
20. července 1974 jez poškodily čtyři utržené nákladní čluny.
V letech 1974–1979 prošlo zdymadlo rekonstrukcí. V roce 2009 byla vybudována malá vodní elektrárna přímoproudá Kaplanova turbína s hltností 2 x 40 m3/s, a výkonem 2 x 1090 kW.
Po rekonstrukci má od roku 1998 plavební komora nový velín, který navrhli architekti Eduard Schleger a Lukáš Liesler. Při rekonstrukci plavebních komor v roce 1996 byly zřízeny dvě vodní elektrárny v bočních zdech větší komory.

Zdymadlo Smíchov
Zdymadlo Smíchov je vodní stupeň na Vltavě v centrální části Prahy, na říčním kilometru 53,80. Sestává ze dvou historicky podstatně starších jezů, Šítkovského a Staroměstského, a soustavy plavebních komor. Je jedním ze čtyř pražských zdymadel. Současnou podobu získalo zdymadlo Smíchov v letech 1911–1922,[1] kdy byly firmou Lanna podle projektu F. Sandra vybudovány plavební komory; přitom byla odstraněna část Petržilkovského ostrova.
Plavební komora Smíchov se nachází při levém břehu řeky, na území Smíchova pod Petržilkovským ostrovem, po levé straně Dětského ostrova a pravé straně Janáčkova nábřeží. Je tvořena čtverými po sobě následujícími vraty. Od špice Dětského ostrova pak pokračuje zdí oddělený kanál po území Malé Strany pod mostem Legií až ke Staroměstskému jezu u Muzea Kampa (Sovovy mlýny). Z horní části kanálu je štolou pod úpatím Janáčkova a Malostranského nábřeží svedena voda do ramene Vltavy Čertovka.
Plavební komora Mánes pro plavbu do prostoru mezi oběma jezy se nachází při pravé straně Šítkovského jezu, při levé straně začátku Slovanského ostrova.
36 fotek, srpen 2011 až srpen 2018, 46 zobrazení | architektura, města
#věž
Gotickorenesanční Černá věž je dominantou Českých Budějovic.
72 m vysoká městská zvonice má 9 pater. Na vyhlídkový ochoz vede 225 schodů.
Ve zvonovén patře je šest zvonů : Bumerin,Oktáva,Umíráček,Stříbrný,Marie,Budvar.
35 fotek, srpen 2018, 39 zobrazení | architektura, města
#věž
Jedna z nejhezčích historických věží s krásnými výhledy.
36 fotek, únor 1991 až listopad 2017, 23 zobrazení | architektura, města
Litovelská radniční věž z 16.stol.je nejvyšší v povodí Moravy. Výška věžě je 65,4 m. Ochoz a komůrka hlásného
je ve výšce 33,5 m. Rekontrukce byla dokončena r. 2014 #
#Litovel, #věž
29 fotek, srpen až září 2018, 47 zobrazení | architektura, cestování, města
#Litomyšl,#věž
Červená věž je poslední dochovaná stavba z opevnění tzv. Nového města v Litomyšli.
Byla postavena z lámané červené opuky kolem r. 1490. Nyní je v areálu Fakulty restaurování,
při obnově r.1993-1998 byla věž zastřešena.
39 fotek, 17.10.2017, 25 zobrazení
V rámci měsíce rozhleden byla mimořádně otevřena těžní věž na dole František v Horní Suché. Slovo dalo slovo a tak jsme na 17.10.2017 objednali vstup. Celkem nás bylo 8 +3 děti.

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.

Partneři

Visa Mastercard Maestro American Express Visa Electron