Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 26 výsledků (0,0856 sekund)

reklama
31 fotek, leden 2012 až leden 2015, 318 zobrazení
85 fotek, 15.10.2016, 206 zobrazení | cestování, krajina, příroda, země
Hřeben Čerchova je svými 1042 m. n m. nejvyšším vrcholem Českého lesa.
Toto západočeské pohoří je charakteristické svou odlehlostí, řídkým osídlením a často panenskou přírodou, čemuž vděčí desítkám let izolace kvůli hraničnímu pásmu, podobně jako Novohradské hory, či část Šumavy. Vzpomínám si, jak jsem v roce 1993 šel poprvé z Halže u Tachova do hvozdů těchto hor, směr Obora, Horní Výšina a Pavlův Studenec. Za halžskou hospodou "U dubu" jsem se prakticky ihned ocitl v jiném světě. Hluboké lesy, pastviny, stará Boží muka u cesty, sem tam původní chalupa, a na cestě starý dřevorubec rusínského původu s tažným koněm. Jako bych se vrátil v čase, někam do třicátých, čtyřicátých let...
Domažlická část Českého lesa je trochu jiná, její podobu po staletí utvářeli Chodové, jejich kultura a historie.
Na Čerchov jsme vyrazili z České Kubice, krásnou hřebenovou cestou hlubokými lesy, a přes Národní přírodní rezervaci Čerchovské hvozdy..
125 fotek, srpen 2014 až prosinec 2017, 100 zobrazení
Předvánoční setkání nás - bývalých závodníků u Pechů 15.12.2016 se konalo již tradičně ve Vaškovo firmě PEMEX, stále stejná sestava (+/-), stále je o čem povídat, stále je na co vzpomínat, pokaždé báječná atmosféra. je to ryze chlapská záležitost. Vzpomínalo se na staré časy, probírala se „Ášínova“ uplynulá sezóna, … zkrátka taková klučičí záležitost. Sice to navenek vypadá jako setkání důchodců, ale jinak jsme pořád klucí. Tak zase za rok !
132 fotek, srpen 2014 až prosinec 2018, 39 zobrazení
Předvánoční setkání nás - bývalých závodníků, jezdců, spolujezdců, mechaniků, bafuňářů a ostatních příznivců ať členů či ne Autosport Klubu Plzeň se konalo již tradičně u Pechů ve Vaškovo firmě PEMEX, stále stejná sestava (+/-), stále je o čem povídat, stále je na co vzpomínat, pokaždé báječná atmosféra. je to ryze chlapská záležitost. Vzpomínalo se na staré časy, probírala se „Ášínova“ uplynulá sezóna, … zkrátka taková klučičí záležitost. Sice to navenek vypadá jako setkání důchodců, ale jinak jsme pořád klucí. Tak zase za rok !
146 fotek, prosinec 2016, 107 zobrazení
Předvánoční setkání nás - bývalých závodníků u Pechů 16.12.2016 se konalo již tradičně ve Vaškovo firmě PEMEX, stále stejná sestava (+/-), stále je o čem povídat, stále je na co vzpomínat, pokaždé báječná atmosféra. je to ryze chlapská záležitost - "bez bab". Vzpomínalo se na staré časy, probírala se „Ášínova“ uplynulá sezóna s Porsche 997 GT3, rovněž tak se hovořilo o nadcházejí s Fordem Fiesta R5, … zkrátka taková klučičí záležitost. Sice to navenek vypadá jako setkání důchodců, ale jinak jsme pořád klucí. Tak zase za rok !
15 fotek, červenec 2012 až červen 2013, 20 zobrazení | koníčky, příroda, sport, zábava, zvířata
otec: Quoniam IV
matka: JČ 744 Havárie po Havax
plemeno: český teplokrevník
barva: bělouš

datum narození: 28. květen 1993
datum úhynu: 28. srpen 2013

fotky pořízené: Nové Dvory a Haklovy Dvory (pastvina a JK České Budějovice)
fotky focené: tymon (Kristýnka)

Opět jsem byla nucena rozloučit se s Tebou, příteli….

Opět jsem byla nucena Ti říci sbohem….

Opět jsem byla nucena vidět, jak odcházíš do svobodného stáda. Tam, kde Tě už nikdo nikdy nechytí a Ty budeš navždy volná….

Když jsem Tě poznala, byla jsi hubená a psychicky zdeptaná a v očích byla vidět rezignace, proti všem lidem… Pamatuju si, jak si volala kamaráda, který odcházel a pak…. Našla jsi nejlepší kamarádku v té malé hnědé vzteklé klisně, která Tě nechtěla ani vidět, ani Tě nechtěla přijmout, možná že se bála o služku, kterou do teďka měla pro sebe…. Tehdy jsem od Vás odcházela s pocitem, že si navzájem roztrháte občanky (modré průkazy), ale ráno, jsem našla dvě největší kamarádky, které se pásly svorně bok po boku a tvářily se, jako by se znaly od narození….

Tehdy jsi dostala novou kamarádku, parťáka, osobního ochránce a hlavně opět chuť do života, postupně ses zpět naučila si vydobýt všechno, co si chtěla…. Co sis myslela, že Ti patří…. Vzpomínám, kolikrát jsme se pošťuchovali, jak jste si navzájem "kradly" krmení, jako by ta druhá měla něco lepšího.

Vzpomínám na chvíle, které jsem strávila s Tebou, vzpomínám na čas, kdy jsme chodily na procházky i na vyjížďky všechny tři spolu, jak jste spolu kolikrát blbly a závodily mezi sebou a mě nebraly v potaz, že sedím zrovna na jedné z vás a nechci letět s větrem o závod i na ty chvíle, kdy ses rozpomněla na louce, po boku Macíček a jejího valáška Corála, že se dá i vyhazovat a sázela jsi mi jednoho hrba za druhým a my si z toho dělaly srandu. Vzpomínám na ty chvíle, na ty překrásné chvíle, které nikdy nezapomenu…. A také si vzpomínám i na tu hroznou a osudnou chvíli….

…. kdy mi zazvonil telefon a já už tušila, že je něco špatně. Když jsem se dozvěděla ten hrozný verdikt, srdce mi říkalo, že to nemůže být pravda, že to je jen špatný vtip. V hlavě jsem věděla, že to je pravda a v duchu jsem sváděla krutý boj. Uvědomila jsem si poslední slova modlitby a připomněla jsem si, jak moc Tě to asi musí bolet, jak moc musíš trpět. Musela jsem rozhodnout za Tebe…. Příteli, kdyby si věděla, jak moc to rozhodnutí bolelo a stále bolí. Přesto jsem to viděla jako Tvoje vysvobození.

Měla jsi u sebe všechny ty, kteří Tě milovali a pro které jsi něco znamenala Ty. Měla jsi u sebe i tu malou hnědou a věčně věků protivnou a vzteklou a Tvoji nejlepší kamarádku, až do úplného konce…. Srdce stále pláče pro Tvou ztrátu, pro Tvůj předčasný odchod. Jen mohu pevně věřit, že jsem Ti na "stará" kolena zajistila všechno, co jsi mohla mít celý život, jen doufám, že jsi byla v mé (a nejen v mé, nesmím opomenout i na Petra, které ses také vryla do srdce) péči spokojená a šťastná. Věřím, že jsi díky Sindy i mé maličkosti získala opět svoji hrdost a důstojnost. Doufám, že jsi byla spokojená a že mě tam někde na druhé straně slyšíš…. Že víš, jak moc jsem Tě měla ráda a věřím, že také víš, že kdyby to jen trošku víc šlo, dala bych cokoliv, aby ses uzdravila…. Ale teď a v této chvíli mi nezbývá než Ti říci sbohem PŘÍTELI….
75 fotek, květen 2011 až duben 2013, 30 zobrazení | koníčky, příroda, sport, zábava, zvířata
otec: Quoniam IV
matka: JČ 744 Havárie po Havax
plemeno: český teplokrevník
barva: bělouš

datum narození: 28. květen 1993
datum úhynu: 28. srpen 2013

fotky pořízené: Nové Dvory a Haklovy Dvory (pastvina a JK České Budějovice)
fotky focené: tymon (Kristýnka)

Opět jsem byla nucena rozloučit se s Tebou, příteli….

Opět jsem byla nucena Ti říci sbohem….

Opět jsem byla nucena vidět, jak odcházíš do svobodného stáda. Tam, kde Tě už nikdo nikdy nechytí a Ty budeš navždy volná….

Když jsem Tě poznala, byla jsi hubená a psychicky zdeptaná a v očích byla vidět rezignace, proti všem lidem… Pamatuju si, jak si volala kamaráda, který odcházel a pak…. Našla jsi nejlepší kamarádku v té malé hnědé vzteklé klisně, která Tě nechtěla ani vidět, ani Tě nechtěla přijmout, možná že se bála o služku, kterou do teďka měla pro sebe…. Tehdy jsem od Vás odcházela s pocitem, že si navzájem roztrháte občanky (modré průkazy), ale ráno, jsem našla dvě největší kamarádky, které se pásly svorně bok po boku a tvářily se, jako by se znaly od narození….

Tehdy jsi dostala novou kamarádku, parťáka, osobního ochránce a hlavně opět chuť do života, postupně ses zpět naučila si vydobýt všechno, co si chtěla…. Co sis myslela, že Ti patří…. Vzpomínám, kolikrát jsme se pošťuchovali, jak jste si navzájem "kradly" krmení, jako by ta druhá měla něco lepšího.

Vzpomínám na chvíle, které jsem strávila s Tebou, vzpomínám na čas, kdy jsme chodily na procházky i na vyjížďky všechny tři spolu, jak jste spolu kolikrát blbly a závodily mezi sebou a mě nebraly v potaz, že sedím zrovna na jedné z vás a nechci letět s větrem o závod i na ty chvíle, kdy ses rozpomněla na louce, po boku Macíček a jejího valáška Corála, že se dá i vyhazovat a sázela jsi mi jednoho hrba za druhým a my si z toho dělaly srandu. Vzpomínám na ty chvíle, na ty překrásné chvíle, které nikdy nezapomenu…. A také si vzpomínám i na tu hroznou a osudnou chvíli….

…. kdy mi zazvonil telefon a já už tušila, že je něco špatně. Když jsem se dozvěděla ten hrozný verdikt, srdce mi říkalo, že to nemůže být pravda, že to je jen špatný vtip. V hlavě jsem věděla, že to je pravda a v duchu jsem sváděla krutý boj. Uvědomila jsem si poslední slova modlitby a připomněla jsem si, jak moc Tě to asi musí bolet, jak moc musíš trpět. Musela jsem rozhodnout za Tebe…. Příteli, kdyby si věděla, jak moc to rozhodnutí bolelo a stále bolí. Přesto jsem to viděla jako Tvoje vysvobození.

Měla jsi u sebe všechny ty, kteří Tě milovali a pro které jsi něco znamenala Ty. Měla jsi u sebe i tu malou hnědou a věčně věků protivnou a vzteklou a Tvoji nejlepší kamarádku, až do úplného konce…. Srdce stále pláče pro Tvou ztrátu, pro Tvůj předčasný odchod. Jen mohu pevně věřit, že jsem Ti na "stará" kolena zajistila všechno, co jsi mohla mít celý život, jen doufám, že jsi byla v mé (a nejen v mé, nesmím opomenout i na Petra, které ses také vryla do srdce) péči spokojená a šťastná. Věřím, že jsi díky Sindy i mé maličkosti získala opět svoji hrdost a důstojnost. Doufám, že jsi byla spokojená a že mě tam někde na druhé straně slyšíš…. Že víš, jak moc jsem Tě měla ráda a věřím, že také víš, že kdyby to jen trošku víc šlo, dala bych cokoliv, aby ses uzdravila…. Ale teď a v této chvíli mi nezbývá než Ti říci sbohem PŘÍTELI….
110 fotek, září 2017, 311 zobrazení
TENTO VÍKEND PROBĚHL JIŽ 8 POTLACH STARÝCH BARDŮ. POTLACH SE KONAL NA OSADĚ RATOV.I PŘES NEPŘÍZEŇ POČASÍ SE NA POTLACHU SEŠLO ASI OKOLO 80 KAMARÁDŮ. SOBOTNÍ SOUTĚŽE PROBĚHLI V POHODĚ. I POČASÍ SE NA ČAS UMOUDŘILO. SOUTĚŽ KAUFLAND BYLA PERFEKTNÍ. JEDNALO SE O NÁKUP PŘI SLEVÁCH ZBOŽÍ.NO ZÁBAVA NA VYSOKÉ ÚROVNI. I CELKOVĚ TO BYLO POHODOVÉ TAK ŽE I PŘES TO ŠPATNÉ POČASÍ SE OHEŇ ZAPSAL DO PODVĚDOMÍ ŽE SE NA NĚJ BUDE HODNĚ VZPOMÍNAT
128 fotek a 6 videí, srpen 2017, 109 zobrazení
Další nádherný ročník festivalu u přehrady Bystřička. Velké množství báječných kapel, neuvěřitelné horko a letos dokonce tři scény. Nebylo v lidských silách vidět a slyšet vše, což byla obrovská škoda. Scény jsou však od sebe docela vzdálené a přebíhání je fyzicky, ale i časově náročné. Ve stejný čas tak hrálo najednou více kapel a bylo těžké se rozhodnout kam zaběhnout dříve. Užili jsme si však nádherný víkend na který budeme dlouho vzpomínat. Děkujeme pořadatelům, že vše tak úžasně zvládali. Další fotky na https://www.zonerama.com/Album/3506288 a https://www.zonerama.com/Album/3511646 Boža
126 fotek, březen 2015, 231 zobrazení
Ahol- střední odborná škola v Ostravě - Vítkovicích uspořádala výstavu výtvarnici Lence Kocierzové Na vodu psáno tuší.Vernisáž proběhla 5.3.2015 za účasti mnoha příznivců jejího úžasného umění.
Děkujeme , Leničko, Jsi skvělá a zasloužíš si " titul" neobyčejná žena. Blahopřejeme.

Z wikipedie :

Lenka Kocierzová (* 23. srpna 1950 Ostrava-Vítkovice) je malířka, grafička, ilustrátorka, učitelka, bývalá vítkovická a nynější moravsko-ostravská kronikářka. Specializuje se především na svou rodnou čtvrť, kterou hojně propaguje. Jako malířka působí od roku 1995. Mezi její nejznámější obrazy patří "Evy", tzn. portréty s vyobrazením města nebo jeho části na klobouku.

Život

Lenka Kocierzová se narodila 23. srpna 1950 v Ostravě-Vítkovicích. Malířkou se chtěla stát již od dětství. Navštěvovala lidovou školu umění v Kounicově ulici v Moravské Ostravě. Po absolvování Střední všeobecně vzdělávací školy v Ostravě-Zábřehu nastoupila studium na ostravské Pedagogické fakultě, studium ale z rodinných důvodů nedokončila. Později vystudovala dálkově obor propagační výtvarnictví na Střední průmyslové škole stavební v Ostravě. V současné době pracuje jako grafička, výtvarnice, ilustrátorka, kronikářka a průvodkyně Vítkovicemi.] Svá díla vystavovala v České republice a v Polsku, má za sebou již na 40 výstav. Ilustruje učebnice a dětské knihy. V letech 2003–2010 pracovala jako učitelka výtvarné výchovy a estetiky na AHOL SOŠ s.r.o. v Ostravě-Vítkovicích. Byla též kronikářkou obce Vítkovice (v letech 1997–2013) a členkou kulturní komise Moravské Ostravy-Přívozu.

Dílo

Obrazy

Lenka Kocierzová je autorkou mnoha obrazů a aktů. Jedněmi z nejznámějších jsou například Carmen nebo Večernice. Kreslí četné motivy Vítkovic i jiných měst, jako Luhačovice či Kadlín, které si také zamilovala. Její nákresy byly použity také na projektu Propagace Vítkovic nebo sklu od Moser.

Evy

Nejznámějšími jejími obrazy jsou ale již zmíněné Evy, ženy s městy na klobouku. První byla Eva Malostranská, po ní Staroměstská a Evy ostravských čtvrtí, po nich také mělnické, Karlovarská i Salzburská. U některých měst se Evy jmenují také jinak, jako Bratislavská Mária nebo polská Vládkyně Packowa.

Sklo

Se sklárnou Moser spolupracuje Lenka Kocierzová od roku 2006 Na sklo se dostaly kromě dvou Ev také Carmen, motivy Vítkovic a Prahy či obraz Z jednoho kořene. Vytvořila ale také několik motivů bez svých kreseb, mezi něž patří svícen Olymp i mísa Věštírna.

Propagace Vítkovic

Propagace Vítkovic začala, když se Lenka Kocierzová vrátila do rodných Vítkovic. Po začátku své kronikářské práce si vyjevila své dětsví a začala kreslit své vzpomínky. Vznikly četné obrazy tehdejšího života s kulisami Vítkovic. Dostala se tak od dětských her přes trhy a obchody až po svou svatbu.

Dům U Šraněk

Projekt začal roku 2012. Vedle domu U Šraněk byl kdysi přejezd se závorami neboli šraňkami. Toto "muzeum" ukazovalo jak historii Vítkovic a je samé, tak nostalgii starých časů. Zároveň bylo ideálním místem pro výstavy. Konaly se zde také schůzky dětí i seniorů. Malé posezení připomíná dnes již neexistující kavárnu Industrial.

Haló Ostrava! :

Střípky životní cesty výtvarnice Lenky Kocierzové

Při čtení webových stránek Lenky Kocierzové (http://kocierzova.cz/) – výtvarnice, jež je zároveň kronikářkou městského obvodu Ostrava-Vítkovice, dále průvodkyní po této části našeho města a ,,duší“ různorodé činnosti vítkovického společenského centra Domu u šraněk, čtenáře možná jako mne napadne, že je to žena, pro kterou odpočinkem jsou její práce a koníčky, takže ani nemá kdy všímat si, kolik času už uteklo od doby, kdy ji maminka vozila v kočárku ulicemi kolem vysokých pecí nebo dolu Jeremenko.
Má vůbec paní Lenka čas na odpočinek?
,,Nemám. Dvacet let jsem nebyla na dovolené delší než tři až čtyři dny,“ prozradila mi nedávno v Domě u šraněk, když se snažila soustředit na náš rozhovor a rychle se zbavit nečekaných povinností. Byla jsem ráda, že posléze mohla pokračovat: ,,Ke krátkému odpočinku obvykle uteču do malé polské vesnice, kde mám rodinu, někdy do Karlových Varů, nebo do Kadlína na Mělnicku. To je vesnička se sto třiceti obyvateli, kde se o mne výborně stará starostova rodina. Tam jezdím odpočívat, ale obvykle při práci, která mě baví. S tamním starostou Zdeňkem Šestákem jsme už realizovali mnoho společných nápadů. On umí potřebné zorganizovat, sehnat peníze… Výsledkem je Muzeum venkova, k němuž patří například naučná stezka, expozice polních plodin, staré selské techniky a kovářská. Důležité také je, že se nám podařilo vytvořit aktivní ovzduší, nadchnout pro věc obyvatele, hodně mladých lidí, a že obec naším nadšením ,kvete‘.“
Myslím, že Kadlín a Lenka by byl velký námět na samostatný článek. Čtenářům tohoto rozhovoru však místo něj doporučuji brouzdání na webových stránkách zmíněné obce! Teď půjde o jiný střípek ze životního příběhu výtvarnice.
Kdy Lenka Kocierzová pochopila, že ji baví kreslení a malování a že se jednou vydá na cestu výtvarnice?
,,Od čtyř let jsem říkala, že chci být malířkou. Malovala jsem hodně pro sebe, ve školním věku jsem vyhrála nějaké soutěže. V šedesátých letech jsem navštěvovala lidovou školu umění, která tehdy byla na Kounicově ulici v Moravské Ostravě. Pak se moje tužba trochu posunula směrem k architektuře, po studiu na Střední všeobecně vzdělávací škole v Ostravě-Zábřehu jsem se na chvilku ocitla na ostravské Pedagogické fakultě, obor matematika a výtvarná výchova.“
Cesta za soustavnou výtvarnou činností se později Lence zkomplikovala. Na mnoho let. Vdala se, přerušila studium, vychovávala dvě dcerky, a kvůli mateřským a jiným starostem se později těžce dostávala k naplňování svého dětského snu. ,,Nakonec se mi podařilo se dvěma malými dětmi a při večerním studiu dokončit obor propagační výtvarnictví na Střední průmyslové škole stavební v Ostravě. Po mnohaleté práci kresličky jsem pak několik let pracovala v propagaci Závodu automatizace a mechanizace OKD (později název AM, který byl pak sloučen s Báňskými strojírnami), tedy i hornická tematika je součástí mého života. K soustavné vlastní výtvarné činnosti jsem se ale dostala až po roce 1989.“

Konečně!!! Lenčiny dcerky odrostly, ona se rozvedla, ale v uplynulých dvaceti třech letech mohla mít pocit, že žije plněji, protože dává ze sebe maximum toho, co umí. Nyní o ní mnozí vědí, že je úspěšnou grafičkou, ilustrátorkou knih (jazykových učebnic aj.), zabývá se i malbou, a že od roku 2006 spolupracuje se sklárnou MOSER, a. s., v Karlových Varech. Skleněné objekty, na nichž jsou provedeny její výtvarné návrhy, byly vystaveny např. ve Frankfurtu nad Mohanem, v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a na dalších výstavách této světoznámé sklárny. (V Ostravě jsme je nedávno viděli v Domě knihy Librex.)
,,Spolupráce se slavnou sklárnou vznikla vlastně náhodou,“ vzpomíná výtvarnice. ,,Soubor mých perokreseb vystavovaných v Praze zaujal člověka, který je nabídl v domovské firmě. Ale až po několika letech se ozval telefon s nabídkou spolupráce. Do dneška bylo realizováno 25 mých motivů. Některé zdobí pivní džbánky, jiné whiskovky, další jsou na exkluzívních vázách. Dodnes je pro mne spolupráce s touto sklárnou sváteční záležitostí, a vnímám, že zasáhnout jako žena-výtvarnice do uměleckého sklářství je v mém životě jedinečnou příležitostí ukázat, že ve světě zkušených a světoznámých sklářů má místo i žena z Ostravy.“
Paní Lenka má za sebou přes čtyřicet výstav – v České republice, na Slovensku a v Polsku. Její grafiky byly zahrnuty do soukromých sbírek v Kanadě, Anglii, Rakousku, Polsku i v Ukrajině. Vytvořila nástěnné malby v provozovně TESCO v O.-Porubě, Aqua bazénu a v ZŠ Šalounova ve Vítkovicích.

Kde výtvarnice především hledá inspiraci pro svou tvorbu?
,,Moje obrazy jsou vlastně koláže. Skládají se z viděného a poznaného, z pocitů, citů mých i jiných lidí. Inspiruje mě duše člověka, a hlavně žen. Jedním z mých velkých témat je Praha. Její architektura, historie, kultura, do nich si ale promítám příběhy lidí. To vše poskládané v jednotlivých kresbách, v poslední době i v akrylových malbách, na obrázku vytvoří specifický odraz reality, myšlenek, snění a citů. Stejné je to i s mým druhým velkým tematickým okruhem – Ostravou. Tu mám ztvárněnou například v kalendáři Ostravské Evy 2002.“

Ostrava je přítomná i v dalších kalendářích – Vítkovice 2007, Vítkovice 2011 očima Lenky Kocierzové nebo v jejích Vítkovických omalovánkách či Vítkovickém PEXESU.
,,Když jsem zjistila, že se dokážu vrátit do dětských let, a ještě to i nakreslit, začala vznikat série obrázků z dětství. V kulisách budov z režného zdiva jsme žili krásný dětský svět, zvláštní, ale náš. Neexistoval plot, který bychom nepřelezli, strom, na který jsme nevylezli, zahrada, kde bychom neochutnali kudlačky či hrušky. Zvláštní vítkovická mluva, jedinečná v celé Ostravě, hry na raubky, na čapačku, na krvavého dědka – to vše a jiné se také snažím zachytit, a nejen obrazově.“Už bylo zmíněno, že paní Lenka ilustrovala učebnice, ke školákům měla velmi blízko i jinak, v době, kdy byla po několik let učitelkou výtvarné výchovy a estetiky na AHOL SOŠ, s. r. o., v Ostravě-Vítkovicích.
,,Na svoje působení v AHOLu ráda vzpomínám,“ přiznala se mi v Domě u šraněk. ,,Děti jsou studnice čistoty a mi se kupodivu dařilo je otevírat, například, když jsme organizovali nezapomenutelné módní přehlídky.“
Nedávno se za studenty vrátila. Do poloviny února 2013 pobyla ve škole prostřednictvím výstavy nazvané Melodie mé duše, kde prezentovala své grafické práce a volnou tvorbu.
Lenka Kocierzová je přímo gejzír nápadů a činností. Musím ještě aspoň dodat, že také píše verše. Její první básnická sbírka je z roku 2003, vyšla pod názvem Tělem psáno .
Část rozhovoru s Evou Kotarbovou pro Haló Ostrava !- duben 2013

Foto: Hana Papežová - Kolářová galeristka Galerie G v CHSG
23 fotek, květen 2011 až červenec 2013, 58 zobrazení | koníčky, příroda, sport, zábava, zvířata
otec: Quoniam IV
matka: JČ 744 Havárie po Havax
plemeno: český teplokrevník
barva: bělouš

datum narození: 28. květen 1993
datum úhynu: 28. srpen 2013

fotky pořízené: Nové Dvory a Haklovy Dvory (pastvina a JK České Budějovice)
fotky focené: tymony (KRISTÝNKA) a Klára Bachová

Opět jsem byla nucena rozloučit se s Tebou, příteli….

Opět jsem byla nucena Ti říci sbohem….

Opět jsem byla nucena vidět, jak odcházíš do svobodného stáda. Tam, kde Tě už nikdo nikdy nechytí a Ty budeš navždy volná….

Když jsem Tě poznala, byla jsi hubená a psychicky zdeptaná a v očích byla vidět rezignace, proti všem lidem… Pamatuju si, jak si volala kamaráda, který odcházel a pak…. Našla jsi nejlepší kamarádku v té malé hnědé vzteklé klisně, která Tě nechtěla ani vidět, ani Tě nechtěla přijmout, možná že se bála o služku, kterou do teďka měla pro sebe…. Tehdy jsem od Vás odcházela s pocitem, že si navzájem roztrháte občanky (modré průkazy), ale ráno, jsem našla dvě největší kamarádky, které se pásly svorně bok po boku a tvářily se, jako by se znaly od narození….

Tehdy jsi dostala novou kamarádku, parťáka, osobního ochránce a hlavně opět chuť do života, postupně ses zpět naučila si vydobýt všechno, co si chtěla…. Co sis myslela, že Ti patří…. Vzpomínám, kolikrát jsme se pošťuchovali, jak jste si navzájem "kradly" krmení, jako by ta druhá měla něco lepšího.

Vzpomínám na chvíle, které jsem strávila s Tebou, vzpomínám na čas, kdy jsme chodily na procházky i na vyjížďky všechny tři spolu, jak jste spolu kolikrát blbly a závodily mezi sebou a mě nebraly v potaz, že sedím zrovna na jedné z vás a nechci letět s větrem o závod i na ty chvíle, kdy ses rozpomněla na louce, po boku Macíček a jejího valáška Corála, že se dá i vyhazovat a sázela jsi mi jednoho hrba za druhým a my si z toho dělaly srandu. Vzpomínám na ty chvíle, na ty překrásné chvíle, které nikdy nezapomenu…. A také si vzpomínám i na tu hroznou a osudnou chvíli….

…. kdy mi zazvonil telefon a já už tušila, že je něco špatně. Když jsem se dozvěděla ten hrozný verdikt, srdce mi říkalo, že to nemůže být pravda, že to je jen špatný vtip. V hlavě jsem věděla, že to je pravda a v duchu jsem sváděla krutý boj. Uvědomila jsem si poslední slova modlitby a připomněla jsem si, jak moc Tě to asi musí bolet, jak moc musíš trpět. Musela jsem rozhodnout za Tebe…. Příteli, kdyby si věděla, jak moc to rozhodnutí bolelo a stále bolí. Přesto jsem to viděla jako Tvoje vysvobození.

Měla jsi u sebe všechny ty, kteří Tě milovali a pro které jsi něco znamenala Ty. Měla jsi u sebe i tu malou hnědou a věčně věků protivnou a vzteklou a Tvoji nejlepší kamarádku, až do úplného konce…. Srdce stále pláče pro Tvou ztrátu, pro Tvůj předčasný odchod. Jen mohu pevně věřit, že jsem Ti na "stará" kolena zajistila všechno, co jsi mohla mít celý život, jen doufám, že jsi byla v mé (a nejen v mé, nesmím opomenout i na Petru, které ses také vryla do srdce) péči spokojená a šťastná. Věřím, že jsi díky Sindy i mé maličkosti získala opět svoji hrdost a důstojnost. Doufám, že jsi byla spokojená a že mě tam někde na druhé straně slyšíš…. Že víš, jak moc jsem Tě měla ráda a věřím, že také víš, že kdyby to jen trošku víc šlo, dala bych cokoliv, aby ses uzdravila…. Ale teď a v této chvíli mi nezbývá než Ti říci sbohem PŘÍTELI….
46 fotek, srpen 2012 až červenec 2013, 15 zobrazení | koníčky, příroda, sport, zábava, zvířata
otec: Quoniam IV
matka: JČ 744 Havárie po Havax
plemeno: český teplokrevník
barva: bělouš

datum narození: 28. květen 1993
datum úhynu: 28. srpen 2013

fotky pořízené: Haklovy Dvory (pastvina a JK České Budějovice)
fotky focené: Jana Procházková a Milan Žák

Opět jsem byla nucena rozloučit se s Tebou, příteli….

Opět jsem byla nucena Ti říci sbohem….

Opět jsem byla nucena vidět, jak odcházíš do svobodného stáda. Tam, kde Tě už nikdo nikdy nechytí a Ty budeš navždy volná….

Když jsem Tě poznala, byla jsi hubená a psychicky zdeptaná a v očích byla vidět rezignace, proti všem lidem… Pamatuju si, jak si volala kamaráda, který odcházel a pak…. Našla jsi nejlepší kamarádku v té malé hnědé vzteklé klisně, která Tě nechtěla ani vidět, ani Tě nechtěla přijmout, možná že se bála o služku, kterou do teďka měla pro sebe…. Tehdy jsem od Vás odcházela s pocitem, že si navzájem roztrháte občanky (modré průkazy), ale ráno, jsem našla dvě největší kamarádky, které se pásly svorně bok po boku a tvářily se, jako by se znaly od narození….

Tehdy jsi dostala novou kamarádku, parťáka, osobního ochránce a hlavně opět chuť do života, postupně ses zpět naučila si vydobýt všechno, co si chtěla…. Co sis myslela, že Ti patří…. Vzpomínám, kolikrát jsme se pošťuchovali, jak jste si navzájem "kradly" krmení, jako by ta druhá měla něco lepšího.

Vzpomínám na chvíle, které jsem strávila s Tebou, vzpomínám na čas, kdy jsme chodily na procházky i na vyjížďky všechny tři spolu, jak jste spolu kolikrát blbly a závodily mezi sebou a mě nebraly v potaz, že sedím zrovna na jedné z vás a nechci letět s větrem o závod i na ty chvíle, kdy ses rozpomněla na louce, po boku Macíček a jejího valáška Corála, že se dá i vyhazovat a sázela jsi mi jednoho hrba za druhým a my si z toho dělaly srandu. Vzpomínám na ty chvíle, na ty překrásné chvíle, které nikdy nezapomenu…. A také si vzpomínám i na tu hroznou a osudnou chvíli….

…. kdy mi zazvonil telefon a já už tušila, že je něco špatně. Když jsem se dozvěděla ten hrozný verdikt, srdce mi říkalo, že to nemůže být pravda, že to je jen špatný vtip. V hlavě jsem věděla, že to je pravda a v duchu jsem sváděla krutý boj. Uvědomila jsem si poslední slova modlitby a připomněla jsem si, jak moc Tě to asi musí bolet, jak moc musíš trpět. Musela jsem rozhodnout za Tebe…. Příteli, kdyby si věděla, jak moc to rozhodnutí bolelo a stále bolí. Přesto jsem to viděla jako Tvoje vysvobození.

Měla jsi u sebe všechny ty, kteří Tě milovali a pro které jsi něco znamenala Ty. Měla jsi u sebe i tu malou hnědou a věčně věků protivnou a vzteklou a Tvoji nejlepší kamarádku, až do úplného konce…. Srdce stále pláče pro Tvou ztrátu, pro Tvůj předčasný odchod. Jen mohu pevně věřit, že jsem Ti na "stará" kolena zajistila všechno, co jsi mohla mít celý život, jen doufám, že jsi byla v mé (a nejen v mé, nesmím opomenout i na Petra, které ses také vryla do srdce) péči spokojená a šťastná. Věřím, že jsi díky Sindy i mé maličkosti získala opět svoji hrdost a důstojnost. Doufám, že jsi byla spokojená a že mě tam někde na druhé straně slyšíš…. Že víš, jak moc jsem Tě měla ráda a věřím, že také víš, že kdyby to jen trošku víc šlo, dala bych cokoliv, aby ses uzdravila…. Ale teď a v této chvíli mi nezbývá než Ti říci sbohem PŘÍTELI….
15 fotek, březen až srpen 2013, 15 zobrazení | koníčky, příroda, sport, zábava, zvířata
otec: Quoniam IV
matka: JČ 744 Havárie po Havax
plemeno: český teplokrevník
barva: bělouš

datum narození: 28. květen 1993
datum úhynu: 28. srpen 2013

fotky pořízené: Nové Dvory a Haklovy Dvory (pastvina a JK České Budějovice)
fotky focené: tymon (Kristýnka)

Opět jsem byla nucena rozloučit se s Tebou, příteli….

Opět jsem byla nucena Ti říci sbohem….

Opět jsem byla nucena vidět, jak odcházíš do svobodného stáda. Tam, kde Tě už nikdo nikdy nechytí a Ty budeš navždy volná….

Když jsem Tě poznala, byla jsi hubená a psychicky zdeptaná a v očích byla vidět rezignace, proti všem lidem… Pamatuju si, jak si volala kamaráda, který odcházel a pak…. Našla jsi nejlepší kamarádku v té malé hnědé vzteklé klisně, která Tě nechtěla ani vidět, ani Tě nechtěla přijmout, možná že se bála o služku, kterou do teďka měla pro sebe…. Tehdy jsem od Vás odcházela s pocitem, že si navzájem roztrháte občanky (modré průkazy), ale ráno, jsem našla dvě největší kamarádky, které se pásly svorně bok po boku a tvářily se, jako by se znaly od narození….

Tehdy jsi dostala novou kamarádku, parťáka, osobního ochránce a hlavně opět chuť do života, postupně ses zpět naučila si vydobýt všechno, co si chtěla…. Co sis myslela, že Ti patří…. Vzpomínám, kolikrát jsme se pošťuchovali, jak jste si navzájem "kradly" krmení, jako by ta druhá měla něco lepšího.

Vzpomínám na chvíle, které jsem strávila s Tebou, vzpomínám na čas, kdy jsme chodily na procházky i na vyjížďky všechny tři spolu, jak jste spolu kolikrát blbly a závodily mezi sebou a mě nebraly v potaz, že sedím zrovna na jedné z vás a nechci letět s větrem o závod i na ty chvíle, kdy ses rozpomněla na louce, po boku Macíček a jejího valáška Corála, že se dá i vyhazovat a sázela jsi mi jednoho hrba za druhým a my si z toho dělaly srandu. Vzpomínám na ty chvíle, na ty překrásné chvíle, které nikdy nezapomenu…. A také si vzpomínám i na tu hroznou a osudnou chvíli….

…. kdy mi zazvonil telefon a já už tušila, že je něco špatně. Když jsem se dozvěděla ten hrozný verdikt, srdce mi říkalo, že to nemůže být pravda, že to je jen špatný vtip. V hlavě jsem věděla, že to je pravda a v duchu jsem sváděla krutý boj. Uvědomila jsem si poslední slova modlitby a připomněla jsem si, jak moc Tě to asi musí bolet, jak moc musíš trpět. Musela jsem rozhodnout za Tebe…. Příteli, kdyby si věděla, jak moc to rozhodnutí bolelo a stále bolí. Přesto jsem to viděla jako Tvoje vysvobození.

Měla jsi u sebe všechny ty, kteří Tě milovali a pro které jsi něco znamenala Ty. Měla jsi u sebe i tu malou hnědou a věčně věků protivnou a vzteklou a Tvoji nejlepší kamarádku, až do úplného konce…. Srdce stále pláče pro Tvou ztrátu, pro Tvůj předčasný odchod. Jen mohu pevně věřit, že jsem Ti na "stará" kolena zajistila všechno, co jsi mohla mít celý život, jen doufám, že jsi byla v mé (a nejen v mé, nesmím opomenout i na Petra, které ses také vryla do srdce) péči spokojená a šťastná. Věřím, že jsi díky Sindy i mé maličkosti získala opět svoji hrdost a důstojnost. Doufám, že jsi byla spokojená a že mě tam někde na druhé straně slyšíš…. Že víš, jak moc jsem Tě měla ráda a věřím, že také víš, že kdyby to jen trošku víc šlo, dala bych cokoliv, aby ses uzdravila…. Ale teď a v této chvíli mi nezbývá než Ti říci sbohem PŘÍTELI….
46 fotek a 1 video, zima 2011/2012, 404 zobrazení | moje fotozprávy
„Celý život jsem nikde nebyla, tenkrát byl život těžký, jen samá práce tak jsem nemohla. A teď na stáří se mi díky projektu Cestománie otevřel celý Svět.“ Tato slova zazněla z úst seniorky Berty Mikuláškové. Přistihnul jsem ji na MotoMedu, právě když ujížděla první pomyslné kilometry trasy.
Možná je čtenář z tohoto úvodu poněkud zmatený, tak tedy pěkně od začátku. "Nápad na projekt Cestománie byl poměrně jednoduchý,“ sdělila mi zdravotní sestra a současně aktivizační pracovnice Romana Kuželová. „Naši klienti chodí do tělocvičny rehabilitovat na mechanoterapii. K tomu používají MotoMed. Jde o vylepšený rotoped, jaký známe z mnohých domácností. A při cvičení vždy snili, kam jedou a též o tom vyprávěli. Nás tedy napadlo, že sestavíme mapu cest. Přitom budeme s klienty vzpomínat, trénovat paměť a třeba i trochu soutěžit. Samozřejmě tyhle jízdy probíhají za přísného dohledu naší paní doktorky MUDr. Hany Dvořáčkové, která sama doporučí tréninkovou zátěž a počet ujetých kilometrů. Vše budeme zapisovat každému jednotlivě do indexu, abychom měli přehled o cestě, jakou každý z klientů za časový úsek urazil. Jednou za měsíc se všichni sejdeme, pomyslně navštívíme nějakou zemi a budeme si o ní povídat. Probereme historii, zvyklosti, hudbu, osobnosti a vše, co danou zemi charakterizuje.“ Projekt Cestománie vznikl na počátku měsíce a vydatně nám v tom pomáhají studentky VOŠ Sociální práce v České Třebové Lucie Kolínská a Radka Zavadilová. Ty se ujaly výroby vlajek, mapy a v součinnosti s klienty celou akci materiálně připravují. Chystají různé kvízy, soutěže. „Klienti tímto mohou pomyslně cestovat ve svých myšlenkách, vybavují si vzpomínky. Též ji to velmi ulehčuje přechod z rodinného prostředí sem k nám,“ přidala se do debaty vedoucí úseku přímé obslužné péče Miroslava Čopáková. „A právě ve spolupráci s rodinou vidím velký přínos. Navíc nám celý měsíc velmi pomáhají studenti z místní pedagogické školy.“
„Já bych Vás všechny chtěla moc pozdravit na startu dlouhodobého projektu. Vítám mezi námi též studenty Střední pedagogické školy Boskovice včetně pana profesora. Máme s nimi již letité dobré zkušenosti. Během půlroční praxe nám pomohou s projekty. A právě dnes jeden takový startuje. Nazvali jsme jej Fittour těla a duše, dnes zahajujeme jeho část nazvanou Cestománie. Též mezi námi vítám MUDr. Hanu Dvořáčkovou, jež nám tu pomyslnou dlouhou cestu dnes odstartuje. A vítám též všechny Vás klienty a těším se na cestování po Evropě. Budeme se vzdělávat, bavit. Přeji nám všem, abychom z toho měli velkou radost,“ uzavřela svůj vstup Miroslava Čopáková. Aktivizační pracovnice Romana Kuželová pak všechny seznámila se vznikem, organizací a průběhem celé akce. „Vše začalo na již zmíněném MotoMedu, kdy některé klientky v myšlenkách jezdily na Kořenec, jiné zase do Brna,“ sdělila všem za všeobecného smíchu. Táňa Podloucká ukázala trasu na velmi hezky nakreslené mapě doplněné obrázky hlavních měst. „Trasa má celkem 12285 kilometrů a pojedeme ji celý rok.“ Pokračovala Romana Kuželová. „Startujeme z Boskovic a první dnešní zastávka je v Praze. Pak pojedeme celý měsíc na Slovensko a když se zde sejdeme, povíme si něco o krajině, prohlédneme materiály, budeme trénovat paměť, vzpomeneme historii, populární osobnosti, jídla a mnoho dalších věcí. Každý měsíc se dostaneme do jiné země. Na konci roku doputujeme až do egyptské Káhiry, kde trasa končí. Líbí se Vám ta trasa?“ Odpovědí klientů bylo nadšené ano, děkujeme a velký potlesk!
Závěrečné slovo si vzala MUDr. Hana Dvořáčková: „Já Vám chci popřát šťastnou cestu, hodně zdraví a rychle ujetou trasu.“ Paní doktorka poté u dveří přestřihla pásku a tím pomyslně Cestománii otevřela. „Našemu putování třikrát zdar, zdar, zdar“, zaznělo sborově klubovnou. „Ať se Vám dobře cestuje, vítězi budete všichni,“ uzavřela slavnostní část Miroslava Čopáková.
Táňa Podloucká pak začala vyprávění o České republice. „Přestože naše zemička je úplně maličká, skrývá v sobě mnoho krás.“ Probrala postupně vše, co si my mladší pamatujeme z hodin zeměpisu ve škole, z výuky dějepisu a češtiny. Zavzpomínala na Velkou Moravu, Rakousko-Uhersko, obě světové války, Únor 1948, vznik ČSSR, sametovou revoluci a pád komunismu 1989. Představila státní symboly – vlajku, znak, hymnu. Vzpomenula významné osobnosti – Karla IV. Probrala horstva, nížiny, řeky, rybníky, národnosti a menšiny, politické představitele, presidenta. Stavbu a historii Národního divadla, významné herce, filmovou tvorbu, hudební dílo, skladatele. Vyprávění o kultuře doprovodila ukázka ze Slovanských tanců Antonína Dvořáka. Vědce a lékaře zastupuje Otto Wichterle z nedalekého Prostějova - vynálezce kontaktních čoček. Vyjmenovala jídla typická pro českou kuchyni. „Kvíz, který máte před sebou obsahuje téměř všechny otázky, co jsme dnes probrali. Vzpomeňte též na místa, kde jste se narodili a máte je rádi. Na vyplnění máte celý měsíc, bude to pro Vás jistě snadné. Tak teď zamíříme na Slovensko, pak do vzdálených zemí a my všichni se těšíme, až se nám z daleké cesty zase vrátíte sem k nám,“ ukončila výklad perfektně připravená Táňa Podloucká. Bylo to velmi zajímavé i já jsem si osvěžil své znalosti a dozvěděl se i něco nové. „A teď si Vás ještě trochu vyzkouším,“ převzala slovní štafetu Romana Kuželová. „Která místa naší vlasti se Vám vybavují?“ Klienti pak jmenovali spoustu měst, obcí, oblastí, kde se narodili a která jsou spojená s jejich mládím. S údivem jsme zjistili, že senioři pocházejí téměř ze všech koutů republiky. Důstojnou tečkou za prvním setkáním v rámci Cestománie byl opět úryvek ze Slovanských tanců. Klientům se ze společnosti ani moc nechtělo a odcházeli plni cestovatelských dojmů, ač jen pomyslných.
Zbývá vyjádřit velký obdiv všem pracovníkům MSSS v Boskovicích. Jak se o klienty starají, dokáží vyplnit jejich volný čas vzděláním a zábavou. Za jejich skvělé nápady a záslužnou práci jim patří poděkování nás všech.
Více: www.mssboskovice.cz
www.boskovice.cz
110 fotek, srpen 2017, 51 zobrazení
Další cyklovýlet byl za mládím, do míst, kde jsem trávil prázdniny, studium na střední škole a vojnu. Většinou to byly vzpomínky příjemné, až na vojnu. Na to období nerad vzpomínám a když jsem ta místa teď procházel, tak mi šel mráz po zádech, jak mi tam bylo nepříjemno. Jako malý kluk jsem si nikdy nehrál na vojáky a zbraně mě nikdy nezajímaly.
Za to období studií bylo fajn. To asi pro každého je nádherný čas. Učení jsme moc nedali, ale zato zábavy bylo moc. Já jsem patřil do party, kde se hodně sportovalo. Reprezentoval jsem školu ve fotbale, hokeji a atletice. Za Hořice jsem hrál fotbal i hokej. Na intru nás hlídal vychovatel, který byl starý mládenec a na intru bydlel. Měl tam jednu místnost a v ní hroznej bordel. A každý úterý a čtvrtek chodil zpívat do místního sboru. Po zpívání vždy šel do hospody a vracel se kolem půlnoci, A to jsme si na intru řádně užili. A když jsme si chtěli udělat mejdan na intru mimo úterý nebo čtvrtek, tak jsme vychovateli u oběda řekli, že na intru byla kontrola a že chtěli vidět jeho místnost. A to se vždycky vrátil pozdě v noci.
Stejně příjemné vzpomínky mám i na Prahu. Na prázdniny jsem tam jezdil už jako hodně malý kluk. Babička nás brávala na různé zajímavosti. Viděl jsem místo, kde spáchali atentát na Heidricha. Viděl jsem i ten kostel, kde obléhali atentátníky. Viděl jsem okno ze kterého údajně skočil Masaryk. Byl jsem i na Vyšehradě podívat se odkud skočil Šemík, navštívili jsme hroby významných osobností. Několikrát jsme prošli Pražský hrad se Zlatou uličkou, Zámecké schody a Petřín včetně bludiště, hvězdárny a restaurace Nebozízek. Nezapomenutelné byly výlety parníkem, se kterým jsme jezdili jsme až do Štěchovic. Navštěvovali jsme museum a technické museum, často jsme zašli do Dětského domu na polárkový dort, do Bílé labutě jsme se chodili dívat na vláčky, na modelovou železnici. Vzpomínám i na kamaráda Romana, s jehož tátou kamarádil můj táta. Děda s babičkou měli ve Střešovicích domek v nouzové kolonii. Byly to domky o dvou až třech místnostech, bez vody a kanalizace, se suchým záchodem. To nám ale nevadilo, prožívali jsme tam krásné prázdniny. Děda měl pár koní a provozoval povoznictví. Dost často jsme s bráchou s ním jeli na kšeft. Sem tam jsme něco pomohli a vydělali si i nějakou tu korunu. Vzpomínám jak jsme jezdili s koňmi po Václavském náměstí. Dnes za to platí turisté obrovské částky. Děda nám ukazoval, jak koně umí sami zastavit na červenou a sami se rozejdou na zelenou. No nevím jestli to koně opravdu uměli, nebo jestli jim děda dával nějaký tajný pokyn, ale tehdy jsem věřil, že to koně umí. Rád jsem měl chvíle, když jsme celá rodina přijeli do Prahy a večer dospělí hráli žolíky. A vyprávěli a vzpomínali. Často se opakovali dvě historky. Jak byli v cirkuse. To už naši rodiče byli spolu. Nějakej cirkusák tam ohnul traverzu a vyzval obecenstvo, aby to taky zkusilo. Tak táta se přihlásil a udělal mu tam z tý traverzy osmičku. A druhá historka, jak se na Václaváku splašili nějaké dámě na dvojkolce koně a upalovali s ní náměstím dolů. Táta nelenil, ty koně doběhl, chytil za uzdu a uklidnil je.
No byl to krásný cyklovýlet a většinou krásné vzpomínky. Celkem jsem ujel 434 km.
81 fotek, 23.8.2015, 257 zobrazení | moje fotozprávy
Zkrácený filmový záznam představení je 8 - 22 hodin zde: www.ustream.tv/channel/boskovice

Vinnetou nesmí zemřít!

Westernové městečko Boskovice leží v krásném prostředí staré pískovny východně nad městem v lokalitě zvané Doubravy. Díky Lubošovi Jerrymu Procházkovi a partě nadšenců před časem ožil tento přes čtyřicet let zapomenutý kout nádherné téměř nedotčené přírody. Dnes je toto místo vyhledávané a hojně navštěvované především dětmi, jež zde mají možnost mnoha vyžití. Střední generace zde zase vzpomíná na zašlou slávu starých filmových westernů, kde se to hemžilo koňmi, jezdci v dobových kostýmech a stylovými stavbami z konce devatenáctého století, jež byly tenkrát na Divokém Západě běžné. Toto vše lze v areálu boskovického Westernu zažít. Příchozím se zde zastaví čas. Na chvíli mohou zapomenout na moderní technologie, stres a spěch současné doby. Vymoženosti moderní civilizace zde jaksi vidět nejsou a to je moc dobře. Ano, takto to kdysi vypadalo na nekonečných amerických prériích, kdy jezdci v prachu písku krotili svá stáda divokých koní a všichni žili v souladu s drsnou nespoutanou přírodou.
V sobotu 22. a neděli 23. srpna 2015 sem směřovali především pamětníci let šedesátých minulého století, kdy světová kina vyprodávaly slavné filmy Karla Maye (*1842 †1912) o statečném Vinnetouovi, pevném přátelství mezi rudými a bílými, lásce a bohužel i zradě, jež byla krutá a zaplacena mnoha zbytečně zmařenými životy.
Amatérské divadlo z Prahy Horních Počernic nazvané „Právě začínáme“ přivezlo s sebou vzpomínky na dávné doby, kdy chlapské slovo něco znamenalo a přátelství mezi muži s různou barvou pleti se uzavíralo krví.
V neděli před jedenáctou hodinou předstoupil na prostranství před dřevěný stylový Saloon jednatel Western Parku Luboš Jerry Procházka: „Zvu všechny na představení, jež se bude odehrávat v údolí Faty Morgany na dně starého pískovcového lomu. Pojďte si zavzpomínat na to, co dávali v kině, když jsme byli malí.“
Více k projektu divadelní herec představitel Inču – Čuny (Dobré Slunce) občanským jménem MUDr. Jiří Rohlíček: „Přijeli jsme z Prahy do Boskovic se souborem Právě začínáme s představením Vinnetou Pokrevní bratrství. Je to sestřih všech tří dílů Vinnetou I, Vinnetou – Rudý gentlemann a Poslední výstřel. Projekt se zrodil před třemi lety, když jsem se potkal s režisérem Filipem Minaříkem. Od roku 2006 jezdím do Chorvatska na místa, kde se filmy natáčely a točíme totéž znovu. Toto nás inspirovalo k nastudování divadelní hry. Předvádíme ji v kamenném divadle v kombinaci s hraným filmem, pak na přírodní scéně v Horních Počernicích a Strážovicích, kde má náš režisér koně.“
Luboš Jerry Procházka pak otevřel stylové dřevěné lítačky a pravil: „Račte vstoupit.“
Husím pochodem jsme sestoupili do hlediště přírodního amfiteátru, kde se začal odvíjet dávný příběh o životních osudech Indiánů v neustálém boji s bandou proradných dobyvatelů jejich území: „Znáte ho všichni – Vinetou – ušlechtilý syn náčelníka kmene Apačů. Byl přítelem a ochráncem všech utiskovaných a neúprosným bojovníkem proti bezpráví. Dnes to zní jako pohádka, co ještě před stoletím bylo skutečností.“
Před zraky diváků se odvíjely dávné příběhy Vinnetoua, Old Shatterhanda, jejich přátel a bohužel i nepřátel. Tak jak to mnozí znají z legendárních filmů, z nichž první natočil v roce 1963 režisér Harald Reinl (*1908 †1986) podle stejnojmenné literární předlohy Karla Maye. Občas se diváci i zasmáli. Třeba když dobrosrdečný legrační stopař Sam Hawkens zkoušel pušku a svou nešikovností omylem prostřílel sudy s rumem. „Pověste toho chlapa, než nás tady všechny zabije,“ zvolal kdosi.
Na konci představení však všem ztuhnul úsměv na tváři i nějaká ta slzička ukápla. To když zákeřnou střelou těžce zraněny Vinnetou umíral v náručí svého bratra Old Shatterhanda: „Vinnetou slyší, jak ho z dálky volá zvon, Vinnetouova duše musí jít, Vinnetou je připraven. Sbohem můj věrný, můj…“
Údolím se rozezněly známé tóny podmanivé hudby Martina Böttchera (*1927). Mráz běhal po zádech a do toho všeho se nesla památná slova Old Shatterhanda: „Odešel odkaz náčelníka Apačů stejně tak, jako náčelník sám. Jeho národ se nestal velikým, protože se velikým ani stát nesměl. V našich srdcích zůstane stále žít Vinnetou – náčelník Apačů a poselství dobra, jež předával celým generacím. Vinnetou nesmí zemřít!“
Vřelý potlesk publika doprovázel závěrečnou děkovačku všech protagonistů nádherného téměř pohádkového příběhu. Před nastoupenými herci defilovali a kynuli divákům představitelé Vinnetoua ( Filip Minařík) a Old Shatterhanda (Jiří Rohlíček ml.) v sedle svých koní. A když všichni odešli ze scény, rozhostilo se mezi odcházejícími diváky hrobové ticho. Děkujeme za krásný zážitek!
Režisér inscenace a představitel Vinnetoua v jedné osobě sympatický Filip Minařík se po představení svěřil: „My jsme parta nadšenců, já jsem členem velkého divadelního souboru mnoha kategorií herců Právě začínáme v Horních Počernicích. Za přispění rodiny Rohlíčkovy a mojí jsme sepsali hru Pokrevní bratrství a tím oslavili padesáté výročí od natočení slavných filmů a též vzpomenuli letošní úmrtí slavného herce – představitele Vinnetoua Pierre Brice (*1929 †2015). Druhým rokem se tím bavíme a hostujeme po oblastech českých a moravských. Mou zálibou jsou koně a drezůra, proto jsem zvířata zapojil do hry. Nakonec, jaké by to byly Máyovky bez koní,“ pokračoval Filip Minařík a v jeho očích žhnuly plamínky lásky ke kumštu. Na kamenné scéně kombinujeme divadlo s filmovou projekcí, vzniká tím originální dílo. Dnes jsme představení odehráli podesáté, je to hodně náročné. Velká scéna, hodně herců. Občas hrajeme i kratší skeče na různých oslavách a společenských událostech. Na příští rok chystáme něco nového, zatím neprozradím,“ zamrkal šibalsky Filip Minařík. „Divadlo není naše hlavní práce, zkoušeli jsme ve volném čase asi tři čtvrtě roku jednou týdně,“ zakončil a z jeho výrazu byl vidět, že Indiáni, koně a divadlo jsou jeho celoživotní vášní.

Více: http://www.westernove-mestecko.cz/
135 fotek, 22.4.2012, 700 zobrazení
Malá obec Chrudichromy se nalézá na úpatí kopce Habří v malebné krajině kolem řeky Svitavy asi tři kilometry severozápadně od Boskovic, v nadmořské výšce 316 – 370 metrů. Jindy poklidná víska se sto devadesáti obyvateli ožila minulou jarní sobotu 22. dubna malou slavností.
„Dobré odpoledne, dámy a pánové, vážení hosté, milí spoluobčané,“ předstoupila před shromážděný dav ve velkém sále místního kulturního domu Ing. Radomíra Měkutová. „Srdečně Vás vítáme na historicky první výstavě fotografií Chrudichrom. Vítám mezi námi vzácnou návštěvu místostarostku Boskovic Ing. Jaromíru Vítkovou a ředitelku Muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalovou. A právě díky tomuto muzeu jsme získali krásné výstavní vitríny. Paní ředitelka a její kolegové nám velmi pomohli materiály, radami a informacemi. Vítám též zastupitele naší obce v čele se starostkou paní Jarmilou Tajovskou. Rádi mezi námi vidíme i rodáky a bývalé spoluobčany, kteří už zde nebydlí, ale nezapomněli na nás. Těší nás, že se výstava stala příležitostí, abychom se sešli v širokém kruhu sousedů, známých, přátel, hostů a příznivců Chrudichrom. Na úvod pár slov o vzniku výstavy. V posledních letech jsme s Ivou občas obcházeli vesnici a fotili, co nás napadlo. Kapličku, obchod, lípy u křížku a bolševníky v Janových dolech. Všímali jsme si, jak se mění tvář obce a okolí. Tam zmizela hasičská nádrž, tady přibyly nové domy, tam zanikla cesta. Škoda, že jsme nefotili taky lidi. Mnohé z nich už dnes nemůžeme potkat a pozdravit. Naopak shledáváme nové tváře a všichni se vzájemně míjíme převážně sedíce v autech. Nejen proto nás napadlo uspořádat výstavu fotografií a připomenout si, jak se dřív žilo, co se událo, kde býval hostinec pana Fialy, kde škola, kdo hrál ochotnické divadlo. Výstavu jsme nazvali Chrudichromy v proměnách času. S přípravami jsme začali před rokem, kdy jsme Vás oslovili a společně hledali vhodné snímky. Díky Vaší ochotě se nám sešlo velké množství fotografií a dokumentů. Omlouváme se, že jsme pro tuto výstavu mohli použít jen malý zlomek. Zaměřili jsme se hlavně na první polovinu dvacátého století. Na Vaše novější fotografie se dostane příště. U každého snímku najdete kdo jej zapůjčil, co na něm je a pokud to šlo, i kdy fotografie vznikla. Chtěli bychom poděkovat všem, kteří nám věnovali svůj čas, zapůjčili fotografie a kroniky. Děkujeme také sponzorům za materiální a finanční podporu. Hlavním partnerem je Obec Chrudichromy, svaly při stěhování vitrín zapojili členové Sokola, místní hospodyňky se podílely na přípravě vynikajícího občerstvení. Další dobrovolníci pomáhají tady kolem a je řada dalších, kteří pomohli se skládáním mozaiky výstavy, jíž jsme o Vás a pro Vás společně vytvořili. Děkujeme moc všem. Možná se ptáte, proč nám přípravy zabraly celý rok. Nás na začátku též nenapadlo, kolik si to vyžádá času a úsilí. Studium materiálů, fotografií, dokumentů, popisování, zjišťování stáří, to je běh na dlouhou trať. Založili jsme kvůli tomu Občanské sdružení. Chtěli bychom Vás dnes přesvědčit, že naše úsilí nebylo marné. Záštitu nad výstavou převzal senátor Parlamentu ČR Ing. Stanislav Juránek. Je to čestná pocta a znamení, že patron nad akcí převzal ochranu a svým jménem se zaručuje za její zdárný průběh. Pan senátor nemohl osobně přijet. Zaslal nám zdravici kterou nám nyní přednese místostarostka Boskovic Ing. Jaromíra Vítková.
„Dobré odpoledne, dámy a pánové. Nejprve bych chtěla poděkovat za pozvání a vyjádřit za město Boskovice obdiv nad touto výstavou, jež je prvním počinem u Vás a jak krásnou atmosféru jste zde dokázali dnes vytvořit. A nyní splním milou povinnost, přednesu zdravici od pana senátora a náměstka hejtmana Jihomoravského kraje. Po jejím přečtení zazněl sálem bouřlivý potlesk přítomných. Místostarostka Boskovic Ing. Jaromíra Vítková k tomu dodala: „ Já se mezi Vámi cítím jako domácí, protože Chrudichromy a Boskovice jsou blízcí sousedé. Mně velmi těší, že se ohlížíte do minulosti ke kořenům. U nás v Boskovicích se o to též snažíme. V současné době slavíme 790 let od první písemné zmínky o Boskovicích. Ráda bych Vás pozvala na některý z programů konaných právě k tomuto výročí.. Přijďte na besedy, výstavy nebo koncerty, termíny najdete na našich webových stránkách. Děkuji Vám a přeji pěkné odpoledne.“
„A teď se dostáváme ke kulturní části. Vítáme mezi námi pana Zdeňka Kotoučka a slečnu Kristýnu Sedlákovou. Pan Kotouček je syn řídícího učitele Josefa Kotoučka, který působil zde na chrudichromské škole v letech 1952 až 1968. A protože krásně hraje na housle, požádali jsme jej o krátký hudební vstup. Slečna Sedláková ho doprovodí na elektrický klavír. Zahrají nám dvě skladby. Nejprve Memory z muzikálu Cats a druhou Gavotu, jíž složil Francois – Joseph Gossec.“ Skvělá interpretace byla opět odměněna dlouhotrvajícím potleskem.
„Děkujeme za krásný hudební zážitek,“ pokračovala Ing. Radomíra Měkutová.“ A nyní již k obsahu výstavy. První dva panely ukazují historii obce, národopisné slavnosti, letecké snímky, dobové pohlednice. Dále uvidíte významné osobnosti. V Chrudichromech se narodil legionář z první světové války Antonín Doležel, spisovatel a politik František Loubal, duchovní František Kovář, František Doležel, Jan Kovář nebo Bohumil Chladil. Zde jsme se tak zamotali do rodokmenů, že to bylo občas i obtížné rozluštit,“ zašpásovala za všeobecného smíchu moderátorka. „Na dalším panelu jsou křížky a zvonice. Zde se dozvíte mnoho zajímavých čísel. Další stojan jsme věnovali druhé světové válce. Ukazuje výstavbu dálnice kolem Chrudichrom, totální nasazení na práce v Říši. Šestý panel je věnován škole a ochotnickému divadlu. Další zastavení je rodinný život, křest, první přijímání, svatba. Rekrutům jsme věnovali hned tři snímky. Další panel ukazuje dobové zemědělství. Zde vidíte, že se místní obyvatelé živili převážně prací na poli a chovem dobytka. Další stojany patří Sokolům, Orlům, hasičům a myslivcům. Dětem je určen panel nazvaný Na dvorku. Nejmenší zde uvidí domácí zvířata. A pak si mohou zkusit omalovánky. Pro zpestření je venku čeká skákací hrad, jenž zapůjčila organizace KDU ČSL. Poslední tři panely přestavují historii Chrudichrom, archeologické výzkumy v katastru obce. Nálezy pozůstatků osídlení sahají až do doby kamenné. Pak zde uvidíte snímky z roku 1931. Představují tehdejší náves, pastoušku a jeden z obytných domů. Kontrastem je současný snímek vsi, jenž jsme zde pro porovnání umístili. Poslední panel vzpomíná na události z obecní kroniky, je zde dopis od pana senátora a prameny k výstavě. Na stole můžete prolistovat hasičskou kroniku, knihu sjezdu rodáků, pokladní zápis o novém budování místní zvonice a báječné knihy pro hospodyňky. První obecní kronika se bohužel nedochovala. Shořela při velkém požáru v roce 1910. Po náročné cestě výstavou přijde vhod malé občerstvení, jež připravily a napekly naše obětavé ženy. Při odchodu pak můžete zanechat Vaše připomínky, náměty a postřehy v Pamětní knize. Posledním překvapením jsou omalovánky z Chrudichrom pro malé i velké. Najdete v nich obrázky z historie inspirované konkrétními místa y postavami. Vidíte, že výstava toho nabízí hodně, na své si přijde každý. Tímto považujeme výstavu za zahájenou a přejeme skvělý kulturní zážitek.“
Pro pořadatele nastala chvíle volna, čehož jsem využil a vyzpovídal paní Ivu Unčovskou: „Bydlím v Chrudichromech od narození a moje kamarádka Ing. Radomíra Měkutová taktéž. Prožívaly jsme zde dětství, mládí, běhaly kolem dědiny, sbíraly šípky. Začalo to tím, že jsme si pořídily digitální fotoaparáty a fotily Chrudichromy ve všech ročních obdobích. Objevovaly jsme dávno zapomenutá místa. Byl to pro nás balzám na duši v dnešním hektickém uspěchaném světě. Přicházejí noví mladí, kteří zde stavějí a starousedlíků ubývá. Obraz babiček s konvičkami, jak jdou blátivou cestou do místní jednoty pro mléko je již dávno ztracen v propadlišti dějin. Dnes se lidé znají jen podle značky auta, běžný sousedský život se jaksi nekoná. Proto jsme si řekli, že s tím musíme něco udělat. Začaly jsme shromažďovat dobové fotografie a přišly na nápad uspořádat výstavu Chrudichromy v proměnách času. Místní zastupitelstvo nadšeně souhlasilo. Pro nás tímto začala mravenčí práce sbírání snímků od lidí, skenování, popisování, dělení, studium kronik obce, hasičů, Sokolů, knihy o znovu vybudování zvonice. Jely jsme do blanenského archivu, kde jsou úžasné školské kroniky, zápisy o divadlech, výsadbě dětského sadu... Sešlo se asi tisíc fotografií od zhruba od roku 1910 – 1970 a vyvstala otázka co dál. Založily jsme Občanské sdružení Chrudichromský šípek. Okolo obce totiž rostou šípkové keře, jež na podzim ke koloritu Chrudichrom neodmyslitelně patří. Protože dnes se vše točí kolem peněz, musely jsme také nějaké sehnat. Obrátily jsme se na Obecní úřad. A tak jsme dnes zde i s naší výstavou. Velmi nám pomohl bývalý starosta pan Josef Kovář, který si pamatoval kdo ke komu v rodinách patří. A nyní přiložil i ruku k dílu při montáži výstavy. Letos chceme ještě uspořádat na podzim lidový jarmark, kde by své výrobky a výpěstky prezentovali především naši občané. A potom ještě tématickou přednášku. Jsem velmi ráda, jak k přípravě výstavy naši místní přistoupili. Hospodyňky Marie Doleželová, Dana Svobodová, Ludmila Kovářová, Věra Vrajová a Ludmila Oujezdská zcela nezištně a zadarmo napekly obrovské množství koláčů, udělaly chlebíčky, obložené mísy a další občerstvení. David Svoboda se postaral o uzeniny. A takto by to mělo vždy na vesnici vypadat,“ řekla na závěr Iva Unčovská a dodala: „Držte nám pěsti.“
Já jen připomenu, že výstava přináší nám boskovickým měšťákům velké obohacení. A především jsme strávili příjemné sobotní odpoledne mezi pohostinnými, prostými, dobrosrdečnými lidmi, kde se nehraje falešně a kteří to s kulturním, společenským a sportovním rozvojem své malebné obce myslí vážně.
Více: http://chrudichromy.svazeksvitava.cz/index.php?nid=442&lid=cs&oid=1447
www.boskovice.cz – zde najdete i plné znění zdravice senátora a náměstka hejtmana Jihomoravského kraje Ing. Stanislava Juránka.
164 fotek a 1 video, červenec 2012 až leden 2013, 132 zobrazení | krajina, příroda
Máte rádi atmosféru divokého západu? Při jménech Vinnetou a Old Shaterhand si vzpomenete na své dětství? Chtěli byste, aby Vaše děti zažily den, na který budou dlouho vzpomínat? Pak přijeďte do Western parku v Boskovicích....

Chcete strávit váš volný čas tak, aby jste na něj mohli příjemně a dlouho vzpomínat? Aby vás povzbudil k dalším činnostem? Zamiřte do Western parku Boskovice.

Atmosféra Western parku Boskovice, který je vybudován ve starém pískovcovém lomu, vás dokáže pohltit natolik, že i vy si na chvíli budete myslet, že jste pravý kovboj nebo nespoutaný indián. Komediální divadelní představení v přírodním amfiteátru s krásným vodopádem nebo show na ušlechtilých koních, dodá indiánským a kovbojským příběhům to pravé kouzlo.

Celodenní program nabízí spoustu zábavy nejen pro rodiny s dětmi, školní výlety a firemní akce, ale je pro všechny, kdo mají chuť se bavit nebo přijet na romantickou dovolenou.

V areálu parku naleznete také spoustu zákoutí ve kterých se skrývají atrakce pro děti i dospělé, kde můžete vyzkoušet své dovednosti, saloony kde ochutnáte speciální meny šéfkuchaře, obchůdky se suvenýry, indiánský tábor nebo nádherné scenérie divokého západu. Na hlavní ulici mrkne do vašeho objektivu sympatická slečna přes smyčku svého lasa nebo vás unese kovboj na koni s vůní střelného prachu.

Tak neváhejte a přijďte ochutnat atmosféru divokého západu.
40 fotek, říjen 2015, 204 zobrazení
Pohádka o rozladěném piánu a podzimních náladách

Spadané listí se nažloutle vrství na cestách, sem-tam je slyšet ,jak se šustivě honí s větrem. Smutný klavír se tiše dívá na dovádění zlatavých nezbedů a vzpomíná, jak dávno ho už nikdo nepolaskal v černobílých klaviaturách. Malebné podzimno výtvarně nechává tušit tvary utajené v závojích chladných mlh, maličké slunéčko s rudými krovkami se tulí do úžlabí jeteliny, přece jen je tam tepleji než na syrovém průvanu přinášejícím ranní jinovatku v kopřivách, které, snad, ani mráz nespálí.
Smutně a tesklivě se na krásný podzim starý klavír dívá.... Jeden jediný tón rozeznívá strunu někde uvnitř úderem kladívka klapky a druhý ,třetí… řada tónů které si vybavuje tak nějak samovolně z dob, kdy na něj laskané a pěstěné ruce hrály ,těšily jiné svým umem. Nádherná melodie line se parkem, nikdo nesedí u klavíru, nikdo neposlouchá linoucí se melodii a přesto se Slunce ustrnulo, ještě není na zimní tesknění čas. Létem vyčerpané sluníčko roztrhává těžké šedivé mračouny a hřeje, jen z lehýnka a o to vzácněji, aby si vyslechlo tóny malebné a schovívavé, plné podzimních barev ,z klaviatur starého rozladěného nevrlého osamělého piána.
89 fotek, květen 2015, 220 zobrazení
Jarní nákolácký sraz Čekyně u Přerova pořádaný strejdou Liborem
7. 5. – 10. 5. 2015
Počet účastníků 20 plus nějaké děti.
Po rozvrtané D1 se přesouváme ve čtvrtek odpoledne do místa srazu. Po malém bloudění přijíždíme do tábora před 18 h, strejda Libor rozdává chatky podle toho, kdo jak přijel, od jídelny a WC směr k rybníku. Odevzdávám Liborovi mapy tras na následující tři dny a jdeme vyzkoušet místní hospodu.
Pátek ráno, sluníčko nás tahá z vyhřátých peřin a táborem se line vůně snídaně na vidličku, kterou si připravují leháči, my ostatní jdeme na snídani do jídelny a v 9 h jsme připraveni k odjezdu. Někdo píchl, takže se odjezd trochu zpozdil, ale času prý máme dost. Přesto krátce po výjezdu zjišťuji, že mapu na dnešní den jsem nechala na palandě, nezbývá, než se držet v houfu. Dnešní etapa je prý kopcovitá, tak trochu tomu moc nevěřím, kde se asi tak mohou najít v téhle Hanácké placce nějaké kopce, ale ve směru Tršice to do kopce bylo skoro pořád. Po cyklostezce přes Mrsklesy, Mariánské údolí se zastavujeme u rozhledny Radíkov. V kiosku čepují Holbu, mají výbornou gulášovku i klasický smažák. Odpočatí a napojení pokračujeme na sv. Kopeček, kde to vypadá jak o pouti, hlavně kolem ZOO se to cukrovou vatou a perníkem jen hemží. Bazilika Navštívení Panny Marie je krásná, na chvilku se zaposloucháme do hudby, varhaník krásně hraje a kocháme se pohledem na Olomouc a okolí. Přes Bukovany sjedeme do Velké Bystřice, kde wíla zná úžasnou cukrárnu. Pak už nás čeká jen rozhledna Božka v Přáslavicích, kde se sluníme na sluníčku, protože do tábora už to máme kousek a večeře je ještě daleko.
Sobota je opět slunečná, jako vždy v 9 h je odjezd. Tentokrát opouštím velkou skupinu a jedu nedělní trasu, protože jsem mamince slíbila, že zajedu do její rodné vsi kousek za Přerovem do Radslavic, kde zhruba před 70 lety bydlela. Jedeme tedy na Rokytnici, Císařov, Citov, přes Hradecký rybník do Tovačova. Věž Tovačovského zámku je opravená, ale okolí je dost zanedbané, ani na zámek nezajíždíme a jedeme rovnou na náměstí do cukrárny na kávu a dortík. Míříme na soutok Bečvy a Moravy, opouštíme silniční variantu a jedeme po červené turistické. Pěkná lesní cesta, náhle končí, malý mostek nás vede na louku a pole. Po nočním dešti je tu dost bahna a tak než se dostaneme na cyklostezku, máme bahno všude. Bečva je téměř stojatá voda, barvy hnědé, Morava je živější, ale barvu má úplně stejnou. Vzpomínám, jaká je krásná čirá u pramene pod Kralickým Sněžníkem. Projedeme Troubky a je tak akorát čas na oběd. Hned u silnice je penzion a restaurace Zavadilka, začíná lehce pršet, ale nakonec spadne pár kapek a můžeme jet dál. Ještě bychom rádi terénem, ale místní červená je sice sjízdná, ale bahna už bylo dneska dost. Bohužel nemáme mapu, ta nám končila u soutoku a v Troubkách žádná není, tak vlastně netuším, kam cyklotrasa Bečva vede. Vracíme se tedy zpět do Citova a Rokytnice a na cyklotrasu Bečva se napojujeme až v Přerově. Pěkná cesta podle řeky, místy docela úzká a dost cyklistů, chodců i inlajnistů se tady prohání. Grymovský most podjíždíme a do Radslavic nás dovede nejspíš nedávno udělaná nová cyklostezka. Vesnice se mi zdá ošklivá, pustá, a protože jsem v chatě nechala maminky popis včetně čísla domu, ve kterém bydleli, vyfotím pár staře vypadajících domů, kostel, ani hospoda tu není a vracíme se zpět do Přerova. Ve vinárně načepujeme Pálavu, aby bylo na čtrnáctce co pít. Přijíždíme právě včas, pití dochází. Proč nám paní správcová odmítla narazit sud piva, když asi deseti basketbalistům nebo co to bylo za sportovce, pivo načepovala, jsme nepochopili. Strejda Libor prohlásil, že to necháme být a postaráme se sami. V hospodě přes silnici nám pivo ochotně natočili, akorát bylo málo ochotných, kdo pro něj chodil.
Neděle už byla balicí a loučící, ale nás šest statečných a nespěchajících jelo ještě do Tovačova. Tentokrát jsme zajeli až na nádvoří a protože už se v Tovačově vyznám, jeli jsme nejkratší cestou do cukrárny. V poledne jsme i my naložili kola a vydali se směr D1 a Praha. Moc pěkná akce to byla, je hezké poznávat místa, která má někdo najetá a zná v okolí kdejakou cestičku. Ale přesto jsem jednu zkratku našla, o které strejda Libor nevěděl, prý v tomhle místě zkratku nikdy nepotřeboval.

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.

Partneři

Visa Mastercard Maestro American Express Visa Electron