Hledání

26 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

haanys
  • leden 2012 až leden 2015
  • 320 zobrazení
  • 0
toulavej68
Hřeben Čerchova je svými 1042 m. n m. nejvyšším vrcholem Českého lesa.
Toto západočeské pohoří je charakteristické svou odlehlostí, řídkým osídlením a často panenskou přírodou, čemuž vděčí desítkám let izolace kvůli hraničnímu pásmu, podobně jako Novohradské hory, či část Šumavy. Vzpomínám si, jak jsem v roce 1993 šel poprvé z Halže u Tachova do hvozdů těchto hor, směr Obora, Horní Výšina a Pavlův Studenec. Za halžskou hospodou "U dubu" jsem se prakticky ihned ocitl v jiném světě. Hluboké lesy, pastviny, stará Boží muka u cesty, sem tam původní chalupa, a na cestě starý dřevorubec rusínského původu s tažným koněm. Jako bych se vrátil v čase, někam do třicátých, čtyřicátých let...
Domažlická část Českého lesa je trochu jiná, její podobu po staletí utvářeli Chodové, jejich kultura a historie.
Na Čerchov jsme vyrazili z České Kubice, krásnou hřebenovou cestou hlubokými lesy, a přes Národní přírodní rezervaci Čerchovské hvozdy..
více  Zavřít popis alba 
18 komentářů
  • 15.10.2016
  • 210 zobrazení
  • 7
chalvac
Předvánoční setkání nás - bývalých závodníků u Pechů 15.12.2016 se konalo již tradičně ve Vaškovo firmě PEMEX, stále stejná sestava (+/-), stále je o čem povídat, stále je na co vzpomínat, pokaždé báječná atmosféra. je to ryze chlapská záležitost. Vzpomínalo se na staré časy, probírala se „Ášínova“ uplynulá sezóna, … zkrátka taková klučičí záležitost. Sice to navenek vypadá jako setkání důchodců, ale jinak jsme pořád klucí. Tak zase za rok !
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2014 až prosinec 2017
  • 103 zobrazení
  • 1
chalvac
Předvánoční setkání nás - bývalých závodníků, jezdců, spolujezdců, mechaniků, bafuňářů a ostatních příznivců ať členů či ne Autosport Klubu Plzeň se konalo již tradičně u Pechů ve Vaškovo firmě PEMEX, stále stejná sestava (+/-), stále je o čem povídat, stále je na co vzpomínat, pokaždé báječná atmosféra. je to ryze chlapská záležitost. Vzpomínalo se na staré časy, probírala se „Ášínova“ uplynulá sezóna, … zkrátka taková klučičí záležitost. Sice to navenek vypadá jako setkání důchodců, ale jinak jsme pořád klucí. Tak zase za rok !
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2014 až prosinec 2018
  • 43 zobrazení
  • 1
chalvac
Předvánoční setkání nás - bývalých závodníků u Pechů 16.12.2016 se konalo již tradičně ve Vaškovo firmě PEMEX, stále stejná sestava (+/-), stále je o čem povídat, stále je na co vzpomínat, pokaždé báječná atmosféra. je to ryze chlapská záležitost - "bez bab". Vzpomínalo se na staré časy, probírala se „Ášínova“ uplynulá sezóna s Porsche 997 GT3, rovněž tak se hovořilo o nadcházejí s Fordem Fiesta R5, … zkrátka taková klučičí záležitost. Sice to navenek vypadá jako setkání důchodců, ale jinak jsme pořád klucí. Tak zase za rok !
více  Zavřít popis alba 
  • prosinec 2016
  • 109 zobrazení
  • 1
gamarka
otec: Quoniam IV
matka: JČ 744 Havárie po Havax
plemeno: český teplokrevník
barva: bělouš

datum narození: 28. květen 1993
datum úhynu: 28. srpen 2013

fotky pořízené: Nové Dvory a Haklovy Dvory (pastvina a JK České Budějovice)
fotky focené: tymon (Kristýnka)

Opět jsem byla nucena rozloučit se s Tebou, příteli….

Opět jsem byla nucena Ti říci sbohem….

Opět jsem byla nucena vidět, jak odcházíš do svobodného stáda. Tam, kde Tě už nikdo nikdy nechytí a Ty budeš navždy volná….

Když jsem Tě poznala, byla jsi hubená a psychicky zdeptaná a v očích byla vidět rezignace, proti všem lidem… Pamatuju si, jak si volala kamaráda, který odcházel a pak…. Našla jsi nejlepší kamarádku v té malé hnědé vzteklé klisně, která Tě nechtěla ani vidět, ani Tě nechtěla přijmout, možná že se bála o služku, kterou do teďka měla pro sebe…. Tehdy jsem od Vás odcházela s pocitem, že si navzájem roztrháte občanky (modré průkazy), ale ráno, jsem našla dvě největší kamarádky, které se pásly svorně bok po boku a tvářily se, jako by se znaly od narození….

Tehdy jsi dostala novou kamarádku, parťáka, osobního ochránce a hlavně opět chuť do života, postupně ses zpět naučila si vydobýt všechno, co si chtěla…. Co sis myslela, že Ti patří…. Vzpomínám, kolikrát jsme se pošťuchovali, jak jste si navzájem "kradly" krmení, jako by ta druhá měla něco lepšího.

Vzpomínám na chvíle, které jsem strávila s Tebou, vzpomínám na čas, kdy jsme chodily na procházky i na vyjížďky všechny tři spolu, jak jste spolu kolikrát blbly a závodily mezi sebou a mě nebraly v potaz, že sedím zrovna na jedné z vás a nechci letět s větrem o závod i na ty chvíle, kdy ses rozpomněla na louce, po boku Macíček a jejího valáška Corála, že se dá i vyhazovat a sázela jsi mi jednoho hrba za druhým a my si z toho dělaly srandu. Vzpomínám na ty chvíle, na ty překrásné chvíle, které nikdy nezapomenu…. A také si vzpomínám i na tu hroznou a osudnou chvíli….

…. kdy mi zazvonil telefon a já už tušila, že je něco špatně. Když jsem se dozvěděla ten hrozný verdikt, srdce mi říkalo, že to nemůže být pravda, že to je jen špatný vtip. V hlavě jsem věděla, že to je pravda a v duchu jsem sváděla krutý boj. Uvědomila jsem si poslední slova modlitby a připomněla jsem si, jak moc Tě to asi musí bolet, jak moc musíš trpět. Musela jsem rozhodnout za Tebe…. Příteli, kdyby si věděla, jak moc to rozhodnutí bolelo a stále bolí. Přesto jsem to viděla jako Tvoje vysvobození.

Měla jsi u sebe všechny ty, kteří Tě milovali a pro které jsi něco znamenala Ty. Měla jsi u sebe i tu malou hnědou a věčně věků protivnou a vzteklou a Tvoji nejlepší kamarádku, až do úplného konce…. Srdce stále pláče pro Tvou ztrátu, pro Tvůj předčasný odchod. Jen mohu pevně věřit, že jsem Ti na "stará" kolena zajistila všechno, co jsi mohla mít celý život, jen doufám, že jsi byla v mé (a nejen v mé, nesmím opomenout i na Petra, které ses také vryla do srdce) péči spokojená a šťastná. Věřím, že jsi díky Sindy i mé maličkosti získala opět svoji hrdost a důstojnost. Doufám, že jsi byla spokojená a že mě tam někde na druhé straně slyšíš…. Že víš, jak moc jsem Tě měla ráda a věřím, že také víš, že kdyby to jen trošku víc šlo, dala bych cokoliv, aby ses uzdravila…. Ale teď a v této chvíli mi nezbývá než Ti říci sbohem PŘÍTELI….
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2012 až červen 2013
  • 20 zobrazení
  • 0
gamarka
otec: Quoniam IV
matka: JČ 744 Havárie po Havax
plemeno: český teplokrevník
barva: bělouš

datum narození: 28. květen 1993
datum úhynu: 28. srpen 2013

fotky pořízené: Nové Dvory a Haklovy Dvory (pastvina a JK České Budějovice)
fotky focené: tymon (Kristýnka)

Opět jsem byla nucena rozloučit se s Tebou, příteli….

Opět jsem byla nucena Ti říci sbohem….

Opět jsem byla nucena vidět, jak odcházíš do svobodného stáda. Tam, kde Tě už nikdo nikdy nechytí a Ty budeš navždy volná….

Když jsem Tě poznala, byla jsi hubená a psychicky zdeptaná a v očích byla vidět rezignace, proti všem lidem… Pamatuju si, jak si volala kamaráda, který odcházel a pak…. Našla jsi nejlepší kamarádku v té malé hnědé vzteklé klisně, která Tě nechtěla ani vidět, ani Tě nechtěla přijmout, možná že se bála o služku, kterou do teďka měla pro sebe…. Tehdy jsem od Vás odcházela s pocitem, že si navzájem roztrháte občanky (modré průkazy), ale ráno, jsem našla dvě největší kamarádky, které se pásly svorně bok po boku a tvářily se, jako by se znaly od narození….

Tehdy jsi dostala novou kamarádku, parťáka, osobního ochránce a hlavně opět chuť do života, postupně ses zpět naučila si vydobýt všechno, co si chtěla…. Co sis myslela, že Ti patří…. Vzpomínám, kolikrát jsme se pošťuchovali, jak jste si navzájem "kradly" krmení, jako by ta druhá měla něco lepšího.

Vzpomínám na chvíle, které jsem strávila s Tebou, vzpomínám na čas, kdy jsme chodily na procházky i na vyjížďky všechny tři spolu, jak jste spolu kolikrát blbly a závodily mezi sebou a mě nebraly v potaz, že sedím zrovna na jedné z vás a nechci letět s větrem o závod i na ty chvíle, kdy ses rozpomněla na louce, po boku Macíček a jejího valáška Corála, že se dá i vyhazovat a sázela jsi mi jednoho hrba za druhým a my si z toho dělaly srandu. Vzpomínám na ty chvíle, na ty překrásné chvíle, které nikdy nezapomenu…. A také si vzpomínám i na tu hroznou a osudnou chvíli….

…. kdy mi zazvonil telefon a já už tušila, že je něco špatně. Když jsem se dozvěděla ten hrozný verdikt, srdce mi říkalo, že to nemůže být pravda, že to je jen špatný vtip. V hlavě jsem věděla, že to je pravda a v duchu jsem sváděla krutý boj. Uvědomila jsem si poslední slova modlitby a připomněla jsem si, jak moc Tě to asi musí bolet, jak moc musíš trpět. Musela jsem rozhodnout za Tebe…. Příteli, kdyby si věděla, jak moc to rozhodnutí bolelo a stále bolí. Přesto jsem to viděla jako Tvoje vysvobození.

Měla jsi u sebe všechny ty, kteří Tě milovali a pro které jsi něco znamenala Ty. Měla jsi u sebe i tu malou hnědou a věčně věků protivnou a vzteklou a Tvoji nejlepší kamarádku, až do úplného konce…. Srdce stále pláče pro Tvou ztrátu, pro Tvůj předčasný odchod. Jen mohu pevně věřit, že jsem Ti na "stará" kolena zajistila všechno, co jsi mohla mít celý život, jen doufám, že jsi byla v mé (a nejen v mé, nesmím opomenout i na Petra, které ses také vryla do srdce) péči spokojená a šťastná. Věřím, že jsi díky Sindy i mé maličkosti získala opět svoji hrdost a důstojnost. Doufám, že jsi byla spokojená a že mě tam někde na druhé straně slyšíš…. Že víš, jak moc jsem Tě měla ráda a věřím, že také víš, že kdyby to jen trošku víc šlo, dala bych cokoliv, aby ses uzdravila…. Ale teď a v této chvíli mi nezbývá než Ti říci sbohem PŘÍTELI….
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2011 až duben 2013
  • 33 zobrazení
  • 0
muhl
TENTO VÍKEND PROBĚHL JIŽ 8 POTLACH STARÝCH BARDŮ. POTLACH SE KONAL NA OSADĚ RATOV.I PŘES NEPŘÍZEŇ POČASÍ SE NA POTLACHU SEŠLO ASI OKOLO 80 KAMARÁDŮ. SOBOTNÍ SOUTĚŽE PROBĚHLI V POHODĚ. I POČASÍ SE NA ČAS UMOUDŘILO. SOUTĚŽ KAUFLAND BYLA PERFEKTNÍ. JEDNALO SE O NÁKUP PŘI SLEVÁCH ZBOŽÍ.NO ZÁBAVA NA VYSOKÉ ÚROVNI. I CELKOVĚ TO BYLO POHODOVÉ TAK ŽE I PŘES TO ŠPATNÉ POČASÍ SE OHEŇ ZAPSAL DO PODVĚDOMÍ ŽE SE NA NĚJ BUDE HODNĚ VZPOMÍNAT
více  Zavřít popis alba 
  • září 2017
  • 313 zobrazení
  • 1
linedancepv
Další nádherný ročník festivalu u přehrady Bystřička. Velké množství báječných kapel, neuvěřitelné horko a letos dokonce tři scény. Nebylo v lidských silách vidět a slyšet vše, což byla obrovská škoda. Scény jsou však od sebe docela vzdálené a přebíhání je fyzicky, ale i časově náročné. Ve stejný čas tak hrálo najednou více kapel a bylo těžké se rozhodnout kam zaběhnout dříve. Užili jsme si však nádherný víkend na který budeme dlouho vzpomínat. Děkujeme pořadatelům, že vše tak úžasně zvládali. Další fotky na https://www.zonerama.com/Album/3506288 a https://www.zonerama.com/Album/3511646 Boža
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2017
  • 111 zobrazení
  • 0
babi90
Ahol- střední odborná škola v Ostravě - Vítkovicích uspořádala výstavu výtvarnici Lence Kocierzové Na vodu psáno tuší.Vernisáž proběhla 5.3.2015 za účasti mnoha příznivců jejího úžasného umění.
Děkujeme , Leničko, Jsi skvělá a zasloužíš si " titul" neobyčejná žena. Blahopřejeme.

Z wikipedie :

Lenka Kocierzová (* 23. srpna 1950 Ostrava-Vítkovice) je malířka, grafička, ilustrátorka, učitelka, bývalá vítkovická a nynější moravsko-ostravská kronikářka. Specializuje se především na svou rodnou čtvrť, kterou hojně propaguje. Jako malířka působí od roku 1995. Mezi její nejznámější obrazy patří "Evy", tzn. portréty s vyobrazením města nebo jeho části na klobouku.

Život

Lenka Kocierzová se narodila 23. srpna 1950 v Ostravě-Vítkovicích. Malířkou se chtěla stát již od dětství. Navštěvovala lidovou školu umění v Kounicově ulici v Moravské Ostravě. Po absolvování Střední všeobecně vzdělávací školy v Ostravě-Zábřehu nastoupila studium na ostravské Pedagogické fakultě, studium ale z rodinných důvodů nedokončila. Později vystudovala dálkově obor propagační výtvarnictví na Střední průmyslové škole stavební v Ostravě. V současné době pracuje jako grafička, výtvarnice, ilustrátorka, kronikářka a průvodkyně Vítkovicemi.] Svá díla vystavovala v České republice a v Polsku, má za sebou již na 40 výstav. Ilustruje učebnice a dětské knihy. V letech 2003–2010 pracovala jako učitelka výtvarné výchovy a estetiky na AHOL SOŠ s.r.o. v Ostravě-Vítkovicích. Byla též kronikářkou obce Vítkovice (v letech 1997–2013) a členkou kulturní komise Moravské Ostravy-Přívozu.

Dílo

Obrazy

Lenka Kocierzová je autorkou mnoha obrazů a aktů. Jedněmi z nejznámějších jsou například Carmen nebo Večernice. Kreslí četné motivy Vítkovic i jiných měst, jako Luhačovice či Kadlín, které si také zamilovala. Její nákresy byly použity také na projektu Propagace Vítkovic nebo sklu od Moser.

Evy

Nejznámějšími jejími obrazy jsou ale již zmíněné Evy, ženy s městy na klobouku. První byla Eva Malostranská, po ní Staroměstská a Evy ostravských čtvrtí, po nich také mělnické, Karlovarská i Salzburská. U některých měst se Evy jmenují také jinak, jako Bratislavská Mária nebo polská Vládkyně Packowa.

Sklo

Se sklárnou Moser spolupracuje Lenka Kocierzová od roku 2006 Na sklo se dostaly kromě dvou Ev také Carmen, motivy Vítkovic a Prahy či obraz Z jednoho kořene. Vytvořila ale také několik motivů bez svých kreseb, mezi něž patří svícen Olymp i mísa Věštírna.

Propagace Vítkovic

Propagace Vítkovic začala, když se Lenka Kocierzová vrátila do rodných Vítkovic. Po začátku své kronikářské práce si vyjevila své dětsví a začala kreslit své vzpomínky. Vznikly četné obrazy tehdejšího života s kulisami Vítkovic. Dostala se tak od dětských her přes trhy a obchody až po svou svatbu.

Dům U Šraněk

Projekt začal roku 2012. Vedle domu U Šraněk byl kdysi přejezd se závorami neboli šraňkami. Toto "muzeum" ukazovalo jak historii Vítkovic a je samé, tak nostalgii starých časů. Zároveň bylo ideálním místem pro výstavy. Konaly se zde také schůzky dětí i seniorů. Malé posezení připomíná dnes již neexistující kavárnu Industrial.

Haló Ostrava! :

Střípky životní cesty výtvarnice Lenky Kocierzové

Při čtení webových stránek Lenky Kocierzové (http://kocierzova.cz/) – výtvarnice, jež je zároveň kronikářkou městského obvodu Ostrava-Vítkovice, dále průvodkyní po této části našeho města a ,,duší“ různorodé činnosti vítkovického společenského centra Domu u šraněk, čtenáře možná jako mne napadne, že je to žena, pro kterou odpočinkem jsou její práce a koníčky, takže ani nemá kdy všímat si, kolik času už uteklo od doby, kdy ji maminka vozila v kočárku ulicemi kolem vysokých pecí nebo dolu Jeremenko.
Má vůbec paní Lenka čas na odpočinek?
,,Nemám. Dvacet let jsem nebyla na dovolené delší než tři až čtyři dny,“ prozradila mi nedávno v Domě u šraněk, když se snažila soustředit na náš rozhovor a rychle se zbavit nečekaných povinností. Byla jsem ráda, že posléze mohla pokračovat: ,,Ke krátkému odpočinku obvykle uteču do malé polské vesnice, kde mám rodinu, někdy do Karlových Varů, nebo do Kadlína na Mělnicku. To je vesnička se sto třiceti obyvateli, kde se o mne výborně stará starostova rodina. Tam jezdím odpočívat, ale obvykle při práci, která mě baví. S tamním starostou Zdeňkem Šestákem jsme už realizovali mnoho společných nápadů. On umí potřebné zorganizovat, sehnat peníze… Výsledkem je Muzeum venkova, k němuž patří například naučná stezka, expozice polních plodin, staré selské techniky a kovářská. Důležité také je, že se nám podařilo vytvořit aktivní ovzduší, nadchnout pro věc obyvatele, hodně mladých lidí, a že obec naším nadšením ,kvete‘.“
Myslím, že Kadlín a Lenka by byl velký námět na samostatný článek. Čtenářům tohoto rozhovoru však místo něj doporučuji brouzdání na webových stránkách zmíněné obce! Teď půjde o jiný střípek ze životního příběhu výtvarnice.
Kdy Lenka Kocierzová pochopila, že ji baví kreslení a malování a že se jednou vydá na cestu výtvarnice?
,,Od čtyř let jsem říkala, že chci být malířkou. Malovala jsem hodně pro sebe, ve školním věku jsem vyhrála nějaké soutěže. V šedesátých letech jsem navštěvovala lidovou školu umění, která tehdy byla na Kounicově ulici v Moravské Ostravě. Pak se moje tužba trochu posunula směrem k architektuře, po studiu na Střední všeobecně vzdělávací škole v Ostravě-Zábřehu jsem se na chvilku ocitla na ostravské Pedagogické fakultě, obor matematika a výtvarná výchova.“
Cesta za soustavnou výtvarnou činností se později Lence zkomplikovala. Na mnoho let. Vdala se, přerušila studium, vychovávala dvě dcerky, a kvůli mateřským a jiným starostem se později těžce dostávala k naplňování svého dětského snu. ,,Nakonec se mi podařilo se dvěma malými dětmi a při večerním studiu dokončit obor propagační výtvarnictví na Střední průmyslové škole stavební v Ostravě. Po mnohaleté práci kresličky jsem pak několik let pracovala v propagaci Závodu automatizace a mechanizace OKD (později název AM, který byl pak sloučen s Báňskými strojírnami), tedy i hornická tematika je součástí mého života. K soustavné vlastní výtvarné činnosti jsem se ale dostala až po roce 1989.“

Konečně!!! Lenčiny dcerky odrostly, ona se rozvedla, ale v uplynulých dvaceti třech letech mohla mít pocit, že žije plněji, protože dává ze sebe maximum toho, co umí. Nyní o ní mnozí vědí, že je úspěšnou grafičkou, ilustrátorkou knih (jazykových učebnic aj.), zabývá se i malbou, a že od roku 2006 spolupracuje se sklárnou MOSER, a. s., v Karlových Varech. Skleněné objekty, na nichž jsou provedeny její výtvarné návrhy, byly vystaveny např. ve Frankfurtu nad Mohanem, v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a na dalších výstavách této světoznámé sklárny. (V Ostravě jsme je nedávno viděli v Domě knihy Librex.)
,,Spolupráce se slavnou sklárnou vznikla vlastně náhodou,“ vzpomíná výtvarnice. ,,Soubor mých perokreseb vystavovaných v Praze zaujal člověka, který je nabídl v domovské firmě. Ale až po několika letech se ozval telefon s nabídkou spolupráce. Do dneška bylo realizováno 25 mých motivů. Některé zdobí pivní džbánky, jiné whiskovky, další jsou na exkluzívních vázách. Dodnes je pro mne spolupráce s touto sklárnou sváteční záležitostí, a vnímám, že zasáhnout jako žena-výtvarnice do uměleckého sklářství je v mém životě jedinečnou příležitostí ukázat, že ve světě zkušených a světoznámých sklářů má místo i žena z Ostravy.“
Paní Lenka má za sebou přes čtyřicet výstav – v České republice, na Slovensku a v Polsku. Její grafiky byly zahrnuty do soukromých sbírek v Kanadě, Anglii, Rakousku, Polsku i v Ukrajině. Vytvořila nástěnné malby v provozovně TESCO v O.-Porubě, Aqua bazénu a v ZŠ Šalounova ve Vítkovicích.

Kde výtvarnice především hledá inspiraci pro svou tvorbu?
,,Moje obrazy jsou vlastně koláže. Skládají se z viděného a poznaného, z pocitů, citů mých i jiných lidí. Inspiruje mě duše člověka, a hlavně žen. Jedním z mých velkých témat je Praha. Její architektura, historie, kultura, do nich si ale promítám příběhy lidí. To vše poskládané v jednotlivých kresbách, v poslední době i v akrylových malbách, na obrázku vytvoří specifický odraz reality, myšlenek, snění a citů. Stejné je to i s mým druhým velkým tematickým okruhem – Ostravou. Tu mám ztvárněnou například v kalendáři Ostravské Evy 2002.“

Ostrava je přítomná i v dalších kalendářích – Vítkovice 2007, Vítkovice 2011 očima Lenky Kocierzové nebo v jejích Vítkovických omalovánkách či Vítkovickém PEXESU.
,,Když jsem zjistila, že se dokážu vrátit do dětských let, a ještě to i nakreslit, začala vznikat série obrázků z dětství. V kulisách budov z režného zdiva jsme žili krásný dětský svět, zvláštní, ale náš. Neexistoval plot, který bychom nepřelezli, strom, na který jsme nevylezli, zahrada, kde bychom neochutnali kudlačky či hrušky. Zvláštní vítkovická mluva, jedinečná v celé Ostravě, hry na raubky, na čapačku, na krvavého dědka – to vše a jiné se také snažím zachytit, a nejen obrazově.“Už bylo zmíněno, že paní Lenka ilustrovala učebnice, ke školákům měla velmi blízko i jinak, v době, kdy byla po několik let učitelkou výtvarné výchovy a estetiky na AHOL SOŠ, s. r. o., v Ostravě-Vítkovicích.
,,Na svoje působení v AHOLu ráda vzpomínám,“ přiznala se mi v Domě u šraněk. ,,Děti jsou studnice čistoty a mi se kupodivu dařilo je otevírat, například, když jsme organizovali nezapomenutelné módní přehlídky.“
Nedávno se za studenty vrátila. Do poloviny února 2013 pobyla ve škole prostřednictvím výstavy nazvané Melodie mé duše, kde prezentovala své grafické práce a volnou tvorbu.
Lenka Kocierzová je přímo gejzír nápadů a činností. Musím ještě aspoň dodat, že také píše verše. Její první básnická sbírka je z roku 2003, vyšla pod názvem Tělem psáno .
Část rozhovoru s Evou Kotarbovou pro Haló Ostrava !- duben 2013

Foto: Hana Papežová - Kolářová galeristka Galerie G v CHSG
více  Zavřít popis alba 
  • březen 2015
  • 235 zobrazení
  • 0
gamarka
otec: Quoniam IV
matka: JČ 744 Havárie po Havax
plemeno: český teplokrevník
barva: bělouš

datum narození: 28. květen 1993
datum úhynu: 28. srpen 2013

fotky pořízené: Nové Dvory a Haklovy Dvory (pastvina a JK České Budějovice)
fotky focené: tymony (KRISTÝNKA) a Klára Bachová

Opět jsem byla nucena rozloučit se s Tebou, příteli….

Opět jsem byla nucena Ti říci sbohem….

Opět jsem byla nucena vidět, jak odcházíš do svobodného stáda. Tam, kde Tě už nikdo nikdy nechytí a Ty budeš navždy volná….

Když jsem Tě poznala, byla jsi hubená a psychicky zdeptaná a v očích byla vidět rezignace, proti všem lidem… Pamatuju si, jak si volala kamaráda, který odcházel a pak…. Našla jsi nejlepší kamarádku v té malé hnědé vzteklé klisně, která Tě nechtěla ani vidět, ani Tě nechtěla přijmout, možná že se bála o služku, kterou do teďka měla pro sebe…. Tehdy jsem od Vás odcházela s pocitem, že si navzájem roztrháte občanky (modré průkazy), ale ráno, jsem našla dvě největší kamarádky, které se pásly svorně bok po boku a tvářily se, jako by se znaly od narození….

Tehdy jsi dostala novou kamarádku, parťáka, osobního ochránce a hlavně opět chuť do života, postupně ses zpět naučila si vydobýt všechno, co si chtěla…. Co sis myslela, že Ti patří…. Vzpomínám, kolikrát jsme se pošťuchovali, jak jste si navzájem "kradly" krmení, jako by ta druhá měla něco lepšího.

Vzpomínám na chvíle, které jsem strávila s Tebou, vzpomínám na čas, kdy jsme chodily na procházky i na vyjížďky všechny tři spolu, jak jste spolu kolikrát blbly a závodily mezi sebou a mě nebraly v potaz, že sedím zrovna na jedné z vás a nechci letět s větrem o závod i na ty chvíle, kdy ses rozpomněla na louce, po boku Macíček a jejího valáška Corála, že se dá i vyhazovat a sázela jsi mi jednoho hrba za druhým a my si z toho dělaly srandu. Vzpomínám na ty chvíle, na ty překrásné chvíle, které nikdy nezapomenu…. A také si vzpomínám i na tu hroznou a osudnou chvíli….

…. kdy mi zazvonil telefon a já už tušila, že je něco špatně. Když jsem se dozvěděla ten hrozný verdikt, srdce mi říkalo, že to nemůže být pravda, že to je jen špatný vtip. V hlavě jsem věděla, že to je pravda a v duchu jsem sváděla krutý boj. Uvědomila jsem si poslední slova modlitby a připomněla jsem si, jak moc Tě to asi musí bolet, jak moc musíš trpět. Musela jsem rozhodnout za Tebe…. Příteli, kdyby si věděla, jak moc to rozhodnutí bolelo a stále bolí. Přesto jsem to viděla jako Tvoje vysvobození.

Měla jsi u sebe všechny ty, kteří Tě milovali a pro které jsi něco znamenala Ty. Měla jsi u sebe i tu malou hnědou a věčně věků protivnou a vzteklou a Tvoji nejlepší kamarádku, až do úplného konce…. Srdce stále pláče pro Tvou ztrátu, pro Tvůj předčasný odchod. Jen mohu pevně věřit, že jsem Ti na "stará" kolena zajistila všechno, co jsi mohla mít celý život, jen doufám, že jsi byla v mé (a nejen v mé, nesmím opomenout i na Petru, které ses také vryla do srdce) péči spokojená a šťastná. Věřím, že jsi díky Sindy i mé maličkosti získala opět svoji hrdost a důstojnost. Doufám, že jsi byla spokojená a že mě tam někde na druhé straně slyšíš…. Že víš, jak moc jsem Tě měla ráda a věřím, že také víš, že kdyby to jen trošku víc šlo, dala bych cokoliv, aby ses uzdravila…. Ale teď a v této chvíli mi nezbývá než Ti říci sbohem PŘÍTELI….
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2011 až červenec 2013
  • 64 zobrazení
  • 0
gamarka
otec: Quoniam IV
matka: JČ 744 Havárie po Havax
plemeno: český teplokrevník
barva: bělouš

datum narození: 28. květen 1993
datum úhynu: 28. srpen 2013

fotky pořízené: Haklovy Dvory (pastvina a JK České Budějovice)
fotky focené: Jana Procházková a Milan Žák

Opět jsem byla nucena rozloučit se s Tebou, příteli….

Opět jsem byla nucena Ti říci sbohem….

Opět jsem byla nucena vidět, jak odcházíš do svobodného stáda. Tam, kde Tě už nikdo nikdy nechytí a Ty budeš navždy volná….

Když jsem Tě poznala, byla jsi hubená a psychicky zdeptaná a v očích byla vidět rezignace, proti všem lidem… Pamatuju si, jak si volala kamaráda, který odcházel a pak…. Našla jsi nejlepší kamarádku v té malé hnědé vzteklé klisně, která Tě nechtěla ani vidět, ani Tě nechtěla přijmout, možná že se bála o služku, kterou do teďka měla pro sebe…. Tehdy jsem od Vás odcházela s pocitem, že si navzájem roztrháte občanky (modré průkazy), ale ráno, jsem našla dvě největší kamarádky, které se pásly svorně bok po boku a tvářily se, jako by se znaly od narození….

Tehdy jsi dostala novou kamarádku, parťáka, osobního ochránce a hlavně opět chuť do života, postupně ses zpět naučila si vydobýt všechno, co si chtěla…. Co sis myslela, že Ti patří…. Vzpomínám, kolikrát jsme se pošťuchovali, jak jste si navzájem "kradly" krmení, jako by ta druhá měla něco lepšího.

Vzpomínám na chvíle, které jsem strávila s Tebou, vzpomínám na čas, kdy jsme chodily na procházky i na vyjížďky všechny tři spolu, jak jste spolu kolikrát blbly a závodily mezi sebou a mě nebraly v potaz, že sedím zrovna na jedné z vás a nechci letět s větrem o závod i na ty chvíle, kdy ses rozpomněla na louce, po boku Macíček a jejího valáška Corála, že se dá i vyhazovat a sázela jsi mi jednoho hrba za druhým a my si z toho dělaly srandu. Vzpomínám na ty chvíle, na ty překrásné chvíle, které nikdy nezapomenu…. A také si vzpomínám i na tu hroznou a osudnou chvíli….

…. kdy mi zazvonil telefon a já už tušila, že je něco špatně. Když jsem se dozvěděla ten hrozný verdikt, srdce mi říkalo, že to nemůže být pravda, že to je jen špatný vtip. V hlavě jsem věděla, že to je pravda a v duchu jsem sváděla krutý boj. Uvědomila jsem si poslední slova modlitby a připomněla jsem si, jak moc Tě to asi musí bolet, jak moc musíš trpět. Musela jsem rozhodnout za Tebe…. Příteli, kdyby si věděla, jak moc to rozhodnutí bolelo a stále bolí. Přesto jsem to viděla jako Tvoje vysvobození.

Měla jsi u sebe všechny ty, kteří Tě milovali a pro které jsi něco znamenala Ty. Měla jsi u sebe i tu malou hnědou a věčně věků protivnou a vzteklou a Tvoji nejlepší kamarádku, až do úplného konce…. Srdce stále pláče pro Tvou ztrátu, pro Tvůj předčasný odchod. Jen mohu pevně věřit, že jsem Ti na "stará" kolena zajistila všechno, co jsi mohla mít celý život, jen doufám, že jsi byla v mé (a nejen v mé, nesmím opomenout i na Petra, které ses také vryla do srdce) péči spokojená a šťastná. Věřím, že jsi díky Sindy i mé maličkosti získala opět svoji hrdost a důstojnost. Doufám, že jsi byla spokojená a že mě tam někde na druhé straně slyšíš…. Že víš, jak moc jsem Tě měla ráda a věřím, že také víš, že kdyby to jen trošku víc šlo, dala bych cokoliv, aby ses uzdravila…. Ale teď a v této chvíli mi nezbývá než Ti říci sbohem PŘÍTELI….
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2012 až červenec 2013
  • 16 zobrazení
  • 0
gamarka
otec: Quoniam IV
matka: JČ 744 Havárie po Havax
plemeno: český teplokrevník
barva: bělouš

datum narození: 28. květen 1993
datum úhynu: 28. srpen 2013

fotky pořízené: Nové Dvory a Haklovy Dvory (pastvina a JK České Budějovice)
fotky focené: tymon (Kristýnka)

Opět jsem byla nucena rozloučit se s Tebou, příteli….

Opět jsem byla nucena Ti říci sbohem….

Opět jsem byla nucena vidět, jak odcházíš do svobodného stáda. Tam, kde Tě už nikdo nikdy nechytí a Ty budeš navždy volná….

Když jsem Tě poznala, byla jsi hubená a psychicky zdeptaná a v očích byla vidět rezignace, proti všem lidem… Pamatuju si, jak si volala kamaráda, který odcházel a pak…. Našla jsi nejlepší kamarádku v té malé hnědé vzteklé klisně, která Tě nechtěla ani vidět, ani Tě nechtěla přijmout, možná že se bála o služku, kterou do teďka měla pro sebe…. Tehdy jsem od Vás odcházela s pocitem, že si navzájem roztrháte občanky (modré průkazy), ale ráno, jsem našla dvě největší kamarádky, které se pásly svorně bok po boku a tvářily se, jako by se znaly od narození….

Tehdy jsi dostala novou kamarádku, parťáka, osobního ochránce a hlavně opět chuť do života, postupně ses zpět naučila si vydobýt všechno, co si chtěla…. Co sis myslela, že Ti patří…. Vzpomínám, kolikrát jsme se pošťuchovali, jak jste si navzájem "kradly" krmení, jako by ta druhá měla něco lepšího.

Vzpomínám na chvíle, které jsem strávila s Tebou, vzpomínám na čas, kdy jsme chodily na procházky i na vyjížďky všechny tři spolu, jak jste spolu kolikrát blbly a závodily mezi sebou a mě nebraly v potaz, že sedím zrovna na jedné z vás a nechci letět s větrem o závod i na ty chvíle, kdy ses rozpomněla na louce, po boku Macíček a jejího valáška Corála, že se dá i vyhazovat a sázela jsi mi jednoho hrba za druhým a my si z toho dělaly srandu. Vzpomínám na ty chvíle, na ty překrásné chvíle, které nikdy nezapomenu…. A také si vzpomínám i na tu hroznou a osudnou chvíli….

…. kdy mi zazvonil telefon a já už tušila, že je něco špatně. Když jsem se dozvěděla ten hrozný verdikt, srdce mi říkalo, že to nemůže být pravda, že to je jen špatný vtip. V hlavě jsem věděla, že to je pravda a v duchu jsem sváděla krutý boj. Uvědomila jsem si poslední slova modlitby a připomněla jsem si, jak moc Tě to asi musí bolet, jak moc musíš trpět. Musela jsem rozhodnout za Tebe…. Příteli, kdyby si věděla, jak moc to rozhodnutí bolelo a stále bolí. Přesto jsem to viděla jako Tvoje vysvobození.

Měla jsi u sebe všechny ty, kteří Tě milovali a pro které jsi něco znamenala Ty. Měla jsi u sebe i tu malou hnědou a věčně věků protivnou a vzteklou a Tvoji nejlepší kamarádku, až do úplného konce…. Srdce stále pláče pro Tvou ztrátu, pro Tvůj předčasný odchod. Jen mohu pevně věřit, že jsem Ti na "stará" kolena zajistila všechno, co jsi mohla mít celý život, jen doufám, že jsi byla v mé (a nejen v mé, nesmím opomenout i na Petra, které ses také vryla do srdce) péči spokojená a šťastná. Věřím, že jsi díky Sindy i mé maličkosti získala opět svoji hrdost a důstojnost. Doufám, že jsi byla spokojená a že mě tam někde na druhé straně slyšíš…. Že víš, jak moc jsem Tě měla ráda a věřím, že také víš, že kdyby to jen trošku víc šlo, dala bych cokoliv, aby ses uzdravila…. Ale teď a v této chvíli mi nezbývá než Ti říci sbohem PŘÍTELI….
více  Zavřít popis alba 
  • březen až srpen 2013
  • 16 zobrazení
  • 0
mysticsmile
„Celý život jsem nikde nebyla, tenkrát byl život těžký, jen samá práce tak jsem nemohla. A teď na stáří se mi díky projektu Cestománie otevřel celý Svět.“ Tato slova zazněla z úst seniorky Berty Mikuláškové. Přistihnul jsem ji na MotoMedu, právě když ujížděla první pomyslné kilometry trasy.
Možná je čtenář z tohoto úvodu poněkud zmatený, tak tedy pěkně od začátku. "Nápad na projekt Cestománie byl poměrně jednoduchý,“ sdělila mi zdravotní sestra a současně aktivizační pracovnice Romana Kuželová. „Naši klienti chodí do tělocvičny rehabilitovat na mechanoterapii. K tomu používají MotoMed. Jde o vylepšený rotoped, jaký známe z mnohých domácností. A při cvičení vždy snili, kam jedou a též o tom vyprávěli. Nás tedy napadlo, že sestavíme mapu cest. Přitom budeme s klienty vzpomínat, trénovat paměť a třeba i trochu soutěžit. Samozřejmě tyhle jízdy probíhají za přísného dohledu naší paní doktorky MUDr. Hany Dvořáčkové, která sama doporučí tréninkovou zátěž a počet ujetých kilometrů. Vše budeme zapisovat každému jednotlivě do indexu, abychom měli přehled o cestě, jakou každý z klientů za časový úsek urazil. Jednou za měsíc se všichni sejdeme, pomyslně navštívíme nějakou zemi a budeme si o ní povídat. Probereme historii, zvyklosti, hudbu, osobnosti a vše, co danou zemi charakterizuje.“ Projekt Cestománie vznikl na počátku měsíce a vydatně nám v tom pomáhají studentky VOŠ Sociální práce v České Třebové Lucie Kolínská a Radka Zavadilová. Ty se ujaly výroby vlajek, mapy a v součinnosti s klienty celou akci materiálně připravují. Chystají různé kvízy, soutěže. „Klienti tímto mohou pomyslně cestovat ve svých myšlenkách, vybavují si vzpomínky. Též ji to velmi ulehčuje přechod z rodinného prostředí sem k nám,“ přidala se do debaty vedoucí úseku přímé obslužné péče Miroslava Čopáková. „A právě ve spolupráci s rodinou vidím velký přínos. Navíc nám celý měsíc velmi pomáhají studenti z místní pedagogické školy.“
„Já bych Vás všechny chtěla moc pozdravit na startu dlouhodobého projektu. Vítám mezi námi též studenty Střední pedagogické školy Boskovice včetně pana profesora. Máme s nimi již letité dobré zkušenosti. Během půlroční praxe nám pomohou s projekty. A právě dnes jeden takový startuje. Nazvali jsme jej Fittour těla a duše, dnes zahajujeme jeho část nazvanou Cestománie. Též mezi námi vítám MUDr. Hanu Dvořáčkovou, jež nám tu pomyslnou dlouhou cestu dnes odstartuje. A vítám též všechny Vás klienty a těším se na cestování po Evropě. Budeme se vzdělávat, bavit. Přeji nám všem, abychom z toho měli velkou radost,“ uzavřela svůj vstup Miroslava Čopáková. Aktivizační pracovnice Romana Kuželová pak všechny seznámila se vznikem, organizací a průběhem celé akce. „Vše začalo na již zmíněném MotoMedu, kdy některé klientky v myšlenkách jezdily na Kořenec, jiné zase do Brna,“ sdělila všem za všeobecného smíchu. Táňa Podloucká ukázala trasu na velmi hezky nakreslené mapě doplněné obrázky hlavních měst. „Trasa má celkem 12285 kilometrů a pojedeme ji celý rok.“ Pokračovala Romana Kuželová. „Startujeme z Boskovic a první dnešní zastávka je v Praze. Pak pojedeme celý měsíc na Slovensko a když se zde sejdeme, povíme si něco o krajině, prohlédneme materiály, budeme trénovat paměť, vzpomeneme historii, populární osobnosti, jídla a mnoho dalších věcí. Každý měsíc se dostaneme do jiné země. Na konci roku doputujeme až do egyptské Káhiry, kde trasa končí. Líbí se Vám ta trasa?“ Odpovědí klientů bylo nadšené ano, děkujeme a velký potlesk!
Závěrečné slovo si vzala MUDr. Hana Dvořáčková: „Já Vám chci popřát šťastnou cestu, hodně zdraví a rychle ujetou trasu.“ Paní doktorka poté u dveří přestřihla pásku a tím pomyslně Cestománii otevřela. „Našemu putování třikrát zdar, zdar, zdar“, zaznělo sborově klubovnou. „Ať se Vám dobře cestuje, vítězi budete všichni,“ uzavřela slavnostní část Miroslava Čopáková.
Táňa Podloucká pak začala vyprávění o České republice. „Přestože naše zemička je úplně maličká, skrývá v sobě mnoho krás.“ Probrala postupně vše, co si my mladší pamatujeme z hodin zeměpisu ve škole, z výuky dějepisu a češtiny. Zavzpomínala na Velkou Moravu, Rakousko-Uhersko, obě světové války, Únor 1948, vznik ČSSR, sametovou revoluci a pád komunismu 1989. Představila státní symboly – vlajku, znak, hymnu. Vzpomenula významné osobnosti – Karla IV. Probrala horstva, nížiny, řeky, rybníky, národnosti a menšiny, politické představitele, presidenta. Stavbu a historii Národního divadla, významné herce, filmovou tvorbu, hudební dílo, skladatele. Vyprávění o kultuře doprovodila ukázka ze Slovanských tanců Antonína Dvořáka. Vědce a lékaře zastupuje Otto Wichterle z nedalekého Prostějova - vynálezce kontaktních čoček. Vyjmenovala jídla typická pro českou kuchyni. „Kvíz, který máte před sebou obsahuje téměř všechny otázky, co jsme dnes probrali. Vzpomeňte též na místa, kde jste se narodili a máte je rádi. Na vyplnění máte celý měsíc, bude to pro Vás jistě snadné. Tak teď zamíříme na Slovensko, pak do vzdálených zemí a my všichni se těšíme, až se nám z daleké cesty zase vrátíte sem k nám,“ ukončila výklad perfektně připravená Táňa Podloucká. Bylo to velmi zajímavé i já jsem si osvěžil své znalosti a dozvěděl se i něco nové. „A teď si Vás ještě trochu vyzkouším,“ převzala slovní štafetu Romana Kuželová. „Která místa naší vlasti se Vám vybavují?“ Klienti pak jmenovali spoustu měst, obcí, oblastí, kde se narodili a která jsou spojená s jejich mládím. S údivem jsme zjistili, že senioři pocházejí téměř ze všech koutů republiky. Důstojnou tečkou za prvním setkáním v rámci Cestománie byl opět úryvek ze Slovanských tanců. Klientům se ze společnosti ani moc nechtělo a odcházeli plni cestovatelských dojmů, ač jen pomyslných.
Zbývá vyjádřit velký obdiv všem pracovníkům MSSS v Boskovicích. Jak se o klienty starají, dokáží vyplnit jejich volný čas vzděláním a zábavou. Za jejich skvělé nápady a záslužnou práci jim patří poděkování nás všech.
Více: www.mssboskovice.cz
www.boskovice.cz
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • zima 2011/2012
  • 406 zobrazení
  • 1
vlaky
Další cyklovýlet byl za mládím, do míst, kde jsem trávil prázdniny, studium na střední škole a vojnu. Většinou to byly vzpomínky příjemné, až na vojnu. Na to období nerad vzpomínám a když jsem ta místa teď procházel, tak mi šel mráz po zádech, jak mi tam bylo nepříjemno. Jako malý kluk jsem si nikdy nehrál na vojáky a zbraně mě nikdy nezajímaly.
Za to období studií bylo fajn. To asi pro každého je nádherný čas. Učení jsme moc nedali, ale zato zábavy bylo moc. Já jsem patřil do party, kde se hodně sportovalo. Reprezentoval jsem školu ve fotbale, hokeji a atletice. Za Hořice jsem hrál fotbal i hokej. Na intru nás hlídal vychovatel, který byl starý mládenec a na intru bydlel. Měl tam jednu místnost a v ní hroznej bordel. A každý úterý a čtvrtek chodil zpívat do místního sboru. Po zpívání vždy šel do hospody a vracel se kolem půlnoci, A to jsme si na intru řádně užili. A když jsme si chtěli udělat mejdan na intru mimo úterý nebo čtvrtek, tak jsme vychovateli u oběda řekli, že na intru byla kontrola a že chtěli vidět jeho místnost. A to se vždycky vrátil pozdě v noci.
Stejně příjemné vzpomínky mám i na Prahu. Na prázdniny jsem tam jezdil už jako hodně malý kluk. Babička nás brávala na různé zajímavosti. Viděl jsem místo, kde spáchali atentát na Heidricha. Viděl jsem i ten kostel, kde obléhali atentátníky. Viděl jsem okno ze kterého údajně skočil Masaryk. Byl jsem i na Vyšehradě podívat se odkud skočil Šemík, navštívili jsme hroby významných osobností. Několikrát jsme prošli Pražský hrad se Zlatou uličkou, Zámecké schody a Petřín včetně bludiště, hvězdárny a restaurace Nebozízek. Nezapomenutelné byly výlety parníkem, se kterým jsme jezdili jsme až do Štěchovic. Navštěvovali jsme museum a technické museum, často jsme zašli do Dětského domu na polárkový dort, do Bílé labutě jsme se chodili dívat na vláčky, na modelovou železnici. Vzpomínám i na kamaráda Romana, s jehož tátou kamarádil můj táta. Děda s babičkou měli ve Střešovicích domek v nouzové kolonii. Byly to domky o dvou až třech místnostech, bez vody a kanalizace, se suchým záchodem. To nám ale nevadilo, prožívali jsme tam krásné prázdniny. Děda měl pár koní a provozoval povoznictví. Dost často jsme s bráchou s ním jeli na kšeft. Sem tam jsme něco pomohli a vydělali si i nějakou tu korunu. Vzpomínám jak jsme jezdili s koňmi po Václavském náměstí. Dnes za to platí turisté obrovské částky. Děda nám ukazoval, jak koně umí sami zastavit na červenou a sami se rozejdou na zelenou. No nevím jestli to koně opravdu uměli, nebo jestli jim děda dával nějaký tajný pokyn, ale tehdy jsem věřil, že to koně umí. Rád jsem měl chvíle, když jsme celá rodina přijeli do Prahy a večer dospělí hráli žolíky. A vyprávěli a vzpomínali. Často se opakovali dvě historky. Jak byli v cirkuse. To už naši rodiče byli spolu. Nějakej cirkusák tam ohnul traverzu a vyzval obecenstvo, aby to taky zkusilo. Tak táta se přihlásil a udělal mu tam z tý traverzy osmičku. A druhá historka, jak se na Václaváku splašili nějaké dámě na dvojkolce koně a upalovali s ní náměstím dolů. Táta nelenil, ty koně doběhl, chytil za uzdu a uklidnil je.
No byl to krásný cyklovýlet a většinou krásné vzpomínky. Celkem jsem ujel 434 km.
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2017
  • 55 zobrazení
  • 0
mysticsmile
Zkrácený filmový záznam představení je 8 - 22 hodin zde: www.ustream.tv/channel/boskovice

Vinnetou nesmí zemřít!

Westernové městečko Boskovice leží v krásném prostředí staré pískovny východně nad městem v lokalitě zvané Doubravy. Díky Lubošovi Jerrymu Procházkovi a partě nadšenců před časem ožil tento přes čtyřicet let zapomenutý kout nádherné téměř nedotčené přírody. Dnes je toto místo vyhledávané a hojně navštěvované především dětmi, jež zde mají možnost mnoha vyžití. Střední generace zde zase vzpomíná na zašlou slávu starých filmových westernů, kde se to hemžilo koňmi, jezdci v dobových kostýmech a stylovými stavbami z konce devatenáctého století, jež byly tenkrát na Divokém Západě běžné. Toto vše lze v areálu boskovického Westernu zažít. Příchozím se zde zastaví čas. Na chvíli mohou zapomenout na moderní technologie, stres a spěch současné doby. Vymoženosti moderní civilizace zde jaksi vidět nejsou a to je moc dobře. Ano, takto to kdysi vypadalo na nekonečných amerických prériích, kdy jezdci v prachu písku krotili svá stáda divokých koní a všichni žili v souladu s drsnou nespoutanou přírodou.
V sobotu 22. a neděli 23. srpna 2015 sem směřovali především pamětníci let šedesátých minulého století, kdy světová kina vyprodávaly slavné filmy Karla Maye (*1842 †1912) o statečném Vinnetouovi, pevném přátelství mezi rudými a bílými, lásce a bohužel i zradě, jež byla krutá a zaplacena mnoha zbytečně zmařenými životy.
Amatérské divadlo z Prahy Horních Počernic nazvané „Právě začínáme“ přivezlo s sebou vzpomínky na dávné doby, kdy chlapské slovo něco znamenalo a přátelství mezi muži s různou barvou pleti se uzavíralo krví.
V neděli před jedenáctou hodinou předstoupil na prostranství před dřevěný stylový Saloon jednatel Western Parku Luboš Jerry Procházka: „Zvu všechny na představení, jež se bude odehrávat v údolí Faty Morgany na dně starého pískovcového lomu. Pojďte si zavzpomínat na to, co dávali v kině, když jsme byli malí.“
Více k projektu divadelní herec představitel Inču – Čuny (Dobré Slunce) občanským jménem MUDr. Jiří Rohlíček: „Přijeli jsme z Prahy do Boskovic se souborem Právě začínáme s představením Vinnetou Pokrevní bratrství. Je to sestřih všech tří dílů Vinnetou I, Vinnetou – Rudý gentlemann a Poslední výstřel. Projekt se zrodil před třemi lety, když jsem se potkal s režisérem Filipem Minaříkem. Od roku 2006 jezdím do Chorvatska na místa, kde se filmy natáčely a točíme totéž znovu. Toto nás inspirovalo k nastudování divadelní hry. Předvádíme ji v kamenném divadle v kombinaci s hraným filmem, pak na přírodní scéně v Horních Počernicích a Strážovicích, kde má náš režisér koně.“
Luboš Jerry Procházka pak otevřel stylové dřevěné lítačky a pravil: „Račte vstoupit.“
Husím pochodem jsme sestoupili do hlediště přírodního amfiteátru, kde se začal odvíjet dávný příběh o životních osudech Indiánů v neustálém boji s bandou proradných dobyvatelů jejich území: „Znáte ho všichni – Vinetou – ušlechtilý syn náčelníka kmene Apačů. Byl přítelem a ochráncem všech utiskovaných a neúprosným bojovníkem proti bezpráví. Dnes to zní jako pohádka, co ještě před stoletím bylo skutečností.“
Před zraky diváků se odvíjely dávné příběhy Vinnetoua, Old Shatterhanda, jejich přátel a bohužel i nepřátel. Tak jak to mnozí znají z legendárních filmů, z nichž první natočil v roce 1963 režisér Harald Reinl (*1908 †1986) podle stejnojmenné literární předlohy Karla Maye. Občas se diváci i zasmáli. Třeba když dobrosrdečný legrační stopař Sam Hawkens zkoušel pušku a svou nešikovností omylem prostřílel sudy s rumem. „Pověste toho chlapa, než nás tady všechny zabije,“ zvolal kdosi.
Na konci představení však všem ztuhnul úsměv na tváři i nějaká ta slzička ukápla. To když zákeřnou střelou těžce zraněny Vinnetou umíral v náručí svého bratra Old Shatterhanda: „Vinnetou slyší, jak ho z dálky volá zvon, Vinnetouova duše musí jít, Vinnetou je připraven. Sbohem můj věrný, můj…“
Údolím se rozezněly známé tóny podmanivé hudby Martina Böttchera (*1927). Mráz běhal po zádech a do toho všeho se nesla památná slova Old Shatterhanda: „Odešel odkaz náčelníka Apačů stejně tak, jako náčelník sám. Jeho národ se nestal velikým, protože se velikým ani stát nesměl. V našich srdcích zůstane stále žít Vinnetou – náčelník Apačů a poselství dobra, jež předával celým generacím. Vinnetou nesmí zemřít!“
Vřelý potlesk publika doprovázel závěrečnou děkovačku všech protagonistů nádherného téměř pohádkového příběhu. Před nastoupenými herci defilovali a kynuli divákům představitelé Vinnetoua ( Filip Minařík) a Old Shatterhanda (Jiří Rohlíček ml.) v sedle svých koní. A když všichni odešli ze scény, rozhostilo se mezi odcházejícími diváky hrobové ticho. Děkujeme za krásný zážitek!
Režisér inscenace a představitel Vinnetoua v jedné osobě sympatický Filip Minařík se po představení svěřil: „My jsme parta nadšenců, já jsem členem velkého divadelního souboru mnoha kategorií herců Právě začínáme v Horních Počernicích. Za přispění rodiny Rohlíčkovy a mojí jsme sepsali hru Pokrevní bratrství a tím oslavili padesáté výročí od natočení slavných filmů a též vzpomenuli letošní úmrtí slavného herce – představitele Vinnetoua Pierre Brice (*1929 †2015). Druhým rokem se tím bavíme a hostujeme po oblastech českých a moravských. Mou zálibou jsou koně a drezůra, proto jsem zvířata zapojil do hry. Nakonec, jaké by to byly Máyovky bez koní,“ pokračoval Filip Minařík a v jeho očích žhnuly plamínky lásky ke kumštu. Na kamenné scéně kombinujeme divadlo s filmovou projekcí, vzniká tím originální dílo. Dnes jsme představení odehráli podesáté, je to hodně náročné. Velká scéna, hodně herců. Občas hrajeme i kratší skeče na různých oslavách a společenských událostech. Na příští rok chystáme něco nového, zatím neprozradím,“ zamrkal šibalsky Filip Minařík. „Divadlo není naše hlavní práce, zkoušeli jsme ve volném čase asi tři čtvrtě roku jednou týdně,“ zakončil a z jeho výrazu byl vidět, že Indiáni, koně a divadlo jsou jeho celoživotní vášní.

Více: http://www.westernove-mestecko.cz/
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
  • 23.8.2015
  • 262 zobrazení
  • 2
mysticsmile
Malá obec Chrudichromy se nalézá na úpatí kopce Habří v malebné krajině kolem řeky Svitavy asi tři kilometry severozápadně od Boskovic, v nadmořské výšce 316 – 370 metrů. Jindy poklidná víska se sto devadesáti obyvateli ožila minulou jarní sobotu 22. dubna malou slavností.
„Dobré odpoledne, dámy a pánové, vážení hosté, milí spoluobčané,“ předstoupila před shromážděný dav ve velkém sále místního kulturního domu Ing. Radomíra Měkutová. „Srdečně Vás vítáme na historicky první výstavě fotografií Chrudichrom. Vítám mezi námi vzácnou návštěvu místostarostku Boskovic Ing. Jaromíru Vítkovou a ředitelku Muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalovou. A právě díky tomuto muzeu jsme získali krásné výstavní vitríny. Paní ředitelka a její kolegové nám velmi pomohli materiály, radami a informacemi. Vítám též zastupitele naší obce v čele se starostkou paní Jarmilou Tajovskou. Rádi mezi námi vidíme i rodáky a bývalé spoluobčany, kteří už zde nebydlí, ale nezapomněli na nás. Těší nás, že se výstava stala příležitostí, abychom se sešli v širokém kruhu sousedů, známých, přátel, hostů a příznivců Chrudichrom. Na úvod pár slov o vzniku výstavy. V posledních letech jsme s Ivou občas obcházeli vesnici a fotili, co nás napadlo. Kapličku, obchod, lípy u křížku a bolševníky v Janových dolech. Všímali jsme si, jak se mění tvář obce a okolí. Tam zmizela hasičská nádrž, tady přibyly nové domy, tam zanikla cesta. Škoda, že jsme nefotili taky lidi. Mnohé z nich už dnes nemůžeme potkat a pozdravit. Naopak shledáváme nové tváře a všichni se vzájemně míjíme převážně sedíce v autech. Nejen proto nás napadlo uspořádat výstavu fotografií a připomenout si, jak se dřív žilo, co se událo, kde býval hostinec pana Fialy, kde škola, kdo hrál ochotnické divadlo. Výstavu jsme nazvali Chrudichromy v proměnách času. S přípravami jsme začali před rokem, kdy jsme Vás oslovili a společně hledali vhodné snímky. Díky Vaší ochotě se nám sešlo velké množství fotografií a dokumentů. Omlouváme se, že jsme pro tuto výstavu mohli použít jen malý zlomek. Zaměřili jsme se hlavně na první polovinu dvacátého století. Na Vaše novější fotografie se dostane příště. U každého snímku najdete kdo jej zapůjčil, co na něm je a pokud to šlo, i kdy fotografie vznikla. Chtěli bychom poděkovat všem, kteří nám věnovali svůj čas, zapůjčili fotografie a kroniky. Děkujeme také sponzorům za materiální a finanční podporu. Hlavním partnerem je Obec Chrudichromy, svaly při stěhování vitrín zapojili členové Sokola, místní hospodyňky se podílely na přípravě vynikajícího občerstvení. Další dobrovolníci pomáhají tady kolem a je řada dalších, kteří pomohli se skládáním mozaiky výstavy, jíž jsme o Vás a pro Vás společně vytvořili. Děkujeme moc všem. Možná se ptáte, proč nám přípravy zabraly celý rok. Nás na začátku též nenapadlo, kolik si to vyžádá času a úsilí. Studium materiálů, fotografií, dokumentů, popisování, zjišťování stáří, to je běh na dlouhou trať. Založili jsme kvůli tomu Občanské sdružení. Chtěli bychom Vás dnes přesvědčit, že naše úsilí nebylo marné. Záštitu nad výstavou převzal senátor Parlamentu ČR Ing. Stanislav Juránek. Je to čestná pocta a znamení, že patron nad akcí převzal ochranu a svým jménem se zaručuje za její zdárný průběh. Pan senátor nemohl osobně přijet. Zaslal nám zdravici kterou nám nyní přednese místostarostka Boskovic Ing. Jaromíra Vítková.
„Dobré odpoledne, dámy a pánové. Nejprve bych chtěla poděkovat za pozvání a vyjádřit za město Boskovice obdiv nad touto výstavou, jež je prvním počinem u Vás a jak krásnou atmosféru jste zde dokázali dnes vytvořit. A nyní splním milou povinnost, přednesu zdravici od pana senátora a náměstka hejtmana Jihomoravského kraje. Po jejím přečtení zazněl sálem bouřlivý potlesk přítomných. Místostarostka Boskovic Ing. Jaromíra Vítková k tomu dodala: „ Já se mezi Vámi cítím jako domácí, protože Chrudichromy a Boskovice jsou blízcí sousedé. Mně velmi těší, že se ohlížíte do minulosti ke kořenům. U nás v Boskovicích se o to též snažíme. V současné době slavíme 790 let od první písemné zmínky o Boskovicích. Ráda bych Vás pozvala na některý z programů konaných právě k tomuto výročí.. Přijďte na besedy, výstavy nebo koncerty, termíny najdete na našich webových stránkách. Děkuji Vám a přeji pěkné odpoledne.“
„A teď se dostáváme ke kulturní části. Vítáme mezi námi pana Zdeňka Kotoučka a slečnu Kristýnu Sedlákovou. Pan Kotouček je syn řídícího učitele Josefa Kotoučka, který působil zde na chrudichromské škole v letech 1952 až 1968. A protože krásně hraje na housle, požádali jsme jej o krátký hudební vstup. Slečna Sedláková ho doprovodí na elektrický klavír. Zahrají nám dvě skladby. Nejprve Memory z muzikálu Cats a druhou Gavotu, jíž složil Francois – Joseph Gossec.“ Skvělá interpretace byla opět odměněna dlouhotrvajícím potleskem.
„Děkujeme za krásný hudební zážitek,“ pokračovala Ing. Radomíra Měkutová.“ A nyní již k obsahu výstavy. První dva panely ukazují historii obce, národopisné slavnosti, letecké snímky, dobové pohlednice. Dále uvidíte významné osobnosti. V Chrudichromech se narodil legionář z první světové války Antonín Doležel, spisovatel a politik František Loubal, duchovní František Kovář, František Doležel, Jan Kovář nebo Bohumil Chladil. Zde jsme se tak zamotali do rodokmenů, že to bylo občas i obtížné rozluštit,“ zašpásovala za všeobecného smíchu moderátorka. „Na dalším panelu jsou křížky a zvonice. Zde se dozvíte mnoho zajímavých čísel. Další stojan jsme věnovali druhé světové válce. Ukazuje výstavbu dálnice kolem Chrudichrom, totální nasazení na práce v Říši. Šestý panel je věnován škole a ochotnickému divadlu. Další zastavení je rodinný život, křest, první přijímání, svatba. Rekrutům jsme věnovali hned tři snímky. Další panel ukazuje dobové zemědělství. Zde vidíte, že se místní obyvatelé živili převážně prací na poli a chovem dobytka. Další stojany patří Sokolům, Orlům, hasičům a myslivcům. Dětem je určen panel nazvaný Na dvorku. Nejmenší zde uvidí domácí zvířata. A pak si mohou zkusit omalovánky. Pro zpestření je venku čeká skákací hrad, jenž zapůjčila organizace KDU ČSL. Poslední tři panely přestavují historii Chrudichrom, archeologické výzkumy v katastru obce. Nálezy pozůstatků osídlení sahají až do doby kamenné. Pak zde uvidíte snímky z roku 1931. Představují tehdejší náves, pastoušku a jeden z obytných domů. Kontrastem je současný snímek vsi, jenž jsme zde pro porovnání umístili. Poslední panel vzpomíná na události z obecní kroniky, je zde dopis od pana senátora a prameny k výstavě. Na stole můžete prolistovat hasičskou kroniku, knihu sjezdu rodáků, pokladní zápis o novém budování místní zvonice a báječné knihy pro hospodyňky. První obecní kronika se bohužel nedochovala. Shořela při velkém požáru v roce 1910. Po náročné cestě výstavou přijde vhod malé občerstvení, jež připravily a napekly naše obětavé ženy. Při odchodu pak můžete zanechat Vaše připomínky, náměty a postřehy v Pamětní knize. Posledním překvapením jsou omalovánky z Chrudichrom pro malé i velké. Najdete v nich obrázky z historie inspirované konkrétními místa y postavami. Vidíte, že výstava toho nabízí hodně, na své si přijde každý. Tímto považujeme výstavu za zahájenou a přejeme skvělý kulturní zážitek.“
Pro pořadatele nastala chvíle volna, čehož jsem využil a vyzpovídal paní Ivu Unčovskou: „Bydlím v Chrudichromech od narození a moje kamarádka Ing. Radomíra Měkutová taktéž. Prožívaly jsme zde dětství, mládí, běhaly kolem dědiny, sbíraly šípky. Začalo to tím, že jsme si pořídily digitální fotoaparáty a fotily Chrudichromy ve všech ročních obdobích. Objevovaly jsme dávno zapomenutá místa. Byl to pro nás balzám na duši v dnešním hektickém uspěchaném světě. Přicházejí noví mladí, kteří zde stavějí a starousedlíků ubývá. Obraz babiček s konvičkami, jak jdou blátivou cestou do místní jednoty pro mléko je již dávno ztracen v propadlišti dějin. Dnes se lidé znají jen podle značky auta, běžný sousedský život se jaksi nekoná. Proto jsme si řekli, že s tím musíme něco udělat. Začaly jsme shromažďovat dobové fotografie a přišly na nápad uspořádat výstavu Chrudichromy v proměnách času. Místní zastupitelstvo nadšeně souhlasilo. Pro nás tímto začala mravenčí práce sbírání snímků od lidí, skenování, popisování, dělení, studium kronik obce, hasičů, Sokolů, knihy o znovu vybudování zvonice. Jely jsme do blanenského archivu, kde jsou úžasné školské kroniky, zápisy o divadlech, výsadbě dětského sadu... Sešlo se asi tisíc fotografií od zhruba od roku 1910 – 1970 a vyvstala otázka co dál. Založily jsme Občanské sdružení Chrudichromský šípek. Okolo obce totiž rostou šípkové keře, jež na podzim ke koloritu Chrudichrom neodmyslitelně patří. Protože dnes se vše točí kolem peněz, musely jsme také nějaké sehnat. Obrátily jsme se na Obecní úřad. A tak jsme dnes zde i s naší výstavou. Velmi nám pomohl bývalý starosta pan Josef Kovář, který si pamatoval kdo ke komu v rodinách patří. A nyní přiložil i ruku k dílu při montáži výstavy. Letos chceme ještě uspořádat na podzim lidový jarmark, kde by své výrobky a výpěstky prezentovali především naši občané. A potom ještě tématickou přednášku. Jsem velmi ráda, jak k přípravě výstavy naši místní přistoupili. Hospodyňky Marie Doleželová, Dana Svobodová, Ludmila Kovářová, Věra Vrajová a Ludmila Oujezdská zcela nezištně a zadarmo napekly obrovské množství koláčů, udělaly chlebíčky, obložené mísy a další občerstvení. David Svoboda se postaral o uzeniny. A takto by to mělo vždy na vesnici vypadat,“ řekla na závěr Iva Unčovská a dodala: „Držte nám pěsti.“
Já jen připomenu, že výstava přináší nám boskovickým měšťákům velké obohacení. A především jsme strávili příjemné sobotní odpoledne mezi pohostinnými, prostými, dobrosrdečnými lidmi, kde se nehraje falešně a kteří to s kulturním, společenským a sportovním rozvojem své malebné obce myslí vážně.
Více: http://chrudichromy.svazeksvitava.cz/index.php?nid=442&lid=cs&oid=1447
www.boskovice.cz – zde najdete i plné znění zdravice senátora a náměstka hejtmana Jihomoravského kraje Ing. Stanislava Juránka.
více  Zavřít popis alba 
  • 22.4.2012
  • 710 zobrazení
  • 0
fotokarp
Máte rádi atmosféru divokého západu? Při jménech Vinnetou a Old Shaterhand si vzpomenete na své dětství? Chtěli byste, aby Vaše děti zažily den, na který budou dlouho vzpomínat? Pak přijeďte do Western parku v Boskovicích....

Chcete strávit váš volný čas tak, aby jste na něj mohli příjemně a dlouho vzpomínat? Aby vás povzbudil k dalším činnostem? Zamiřte do Western parku Boskovice.

Atmosféra Western parku Boskovice, který je vybudován ve starém pískovcovém lomu, vás dokáže pohltit natolik, že i vy si na chvíli budete myslet, že jste pravý kovboj nebo nespoutaný indián. Komediální divadelní představení v přírodním amfiteátru s krásným vodopádem nebo show na ušlechtilých koních, dodá indiánským a kovbojským příběhům to pravé kouzlo.

Celodenní program nabízí spoustu zábavy nejen pro rodiny s dětmi, školní výlety a firemní akce, ale je pro všechny, kdo mají chuť se bavit nebo přijet na romantickou dovolenou.

V areálu parku naleznete také spoustu zákoutí ve kterých se skrývají atrakce pro děti i dospělé, kde můžete vyzkoušet své dovednosti, saloony kde ochutnáte speciální meny šéfkuchaře, obchůdky se suvenýry, indiánský tábor nebo nádherné scenérie divokého západu. Na hlavní ulici mrkne do vašeho objektivu sympatická slečna přes smyčku svého lasa nebo vás unese kovboj na koni s vůní střelného prachu.

Tak neváhejte a přijďte ochutnat atmosféru divokého západu.
Kategorie: krajinapříroda
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2012 až leden 2013
  • 135 zobrazení
  • 1
kvidokvido
Pohádka o rozladěném piánu a podzimních náladách

Spadané listí se nažloutle vrství na cestách, sem-tam je slyšet ,jak se šustivě honí s větrem. Smutný klavír se tiše dívá na dovádění zlatavých nezbedů a vzpomíná, jak dávno ho už nikdo nepolaskal v černobílých klaviaturách. Malebné podzimno výtvarně nechává tušit tvary utajené v závojích chladných mlh, maličké slunéčko s rudými krovkami se tulí do úžlabí jeteliny, přece jen je tam tepleji než na syrovém průvanu přinášejícím ranní jinovatku v kopřivách, které, snad, ani mráz nespálí.
Smutně a tesklivě se na krásný podzim starý klavír dívá.... Jeden jediný tón rozeznívá strunu někde uvnitř úderem kladívka klapky a druhý ,třetí… řada tónů které si vybavuje tak nějak samovolně z dob, kdy na něj laskané a pěstěné ruce hrály ,těšily jiné svým umem. Nádherná melodie line se parkem, nikdo nesedí u klavíru, nikdo neposlouchá linoucí se melodii a přesto se Slunce ustrnulo, ještě není na zimní tesknění čas. Létem vyčerpané sluníčko roztrhává těžké šedivé mračouny a hřeje, jen z lehýnka a o to vzácněji, aby si vyslechlo tóny malebné a schovívavé, plné podzimních barev ,z klaviatur starého rozladěného nevrlého osamělého piána.
více  Zavřít popis alba 
323 komentářů
  • říjen 2015
  • 207 zobrazení
  • 29
kockoslon
Jarní nákolácký sraz Čekyně u Přerova pořádaný strejdou Liborem
7. 5. – 10. 5. 2015
Počet účastníků 20 plus nějaké děti.
Po rozvrtané D1 se přesouváme ve čtvrtek odpoledne do místa srazu. Po malém bloudění přijíždíme do tábora před 18 h, strejda Libor rozdává chatky podle toho, kdo jak přijel, od jídelny a WC směr k rybníku. Odevzdávám Liborovi mapy tras na následující tři dny a jdeme vyzkoušet místní hospodu.
Pátek ráno, sluníčko nás tahá z vyhřátých peřin a táborem se line vůně snídaně na vidličku, kterou si připravují leháči, my ostatní jdeme na snídani do jídelny a v 9 h jsme připraveni k odjezdu. Někdo píchl, takže se odjezd trochu zpozdil, ale času prý máme dost. Přesto krátce po výjezdu zjišťuji, že mapu na dnešní den jsem nechala na palandě, nezbývá, než se držet v houfu. Dnešní etapa je prý kopcovitá, tak trochu tomu moc nevěřím, kde se asi tak mohou najít v téhle Hanácké placce nějaké kopce, ale ve směru Tršice to do kopce bylo skoro pořád. Po cyklostezce přes Mrsklesy, Mariánské údolí se zastavujeme u rozhledny Radíkov. V kiosku čepují Holbu, mají výbornou gulášovku i klasický smažák. Odpočatí a napojení pokračujeme na sv. Kopeček, kde to vypadá jak o pouti, hlavně kolem ZOO se to cukrovou vatou a perníkem jen hemží. Bazilika Navštívení Panny Marie je krásná, na chvilku se zaposloucháme do hudby, varhaník krásně hraje a kocháme se pohledem na Olomouc a okolí. Přes Bukovany sjedeme do Velké Bystřice, kde wíla zná úžasnou cukrárnu. Pak už nás čeká jen rozhledna Božka v Přáslavicích, kde se sluníme na sluníčku, protože do tábora už to máme kousek a večeře je ještě daleko.
Sobota je opět slunečná, jako vždy v 9 h je odjezd. Tentokrát opouštím velkou skupinu a jedu nedělní trasu, protože jsem mamince slíbila, že zajedu do její rodné vsi kousek za Přerovem do Radslavic, kde zhruba před 70 lety bydlela. Jedeme tedy na Rokytnici, Císařov, Citov, přes Hradecký rybník do Tovačova. Věž Tovačovského zámku je opravená, ale okolí je dost zanedbané, ani na zámek nezajíždíme a jedeme rovnou na náměstí do cukrárny na kávu a dortík. Míříme na soutok Bečvy a Moravy, opouštíme silniční variantu a jedeme po červené turistické. Pěkná lesní cesta, náhle končí, malý mostek nás vede na louku a pole. Po nočním dešti je tu dost bahna a tak než se dostaneme na cyklostezku, máme bahno všude. Bečva je téměř stojatá voda, barvy hnědé, Morava je živější, ale barvu má úplně stejnou. Vzpomínám, jaká je krásná čirá u pramene pod Kralickým Sněžníkem. Projedeme Troubky a je tak akorát čas na oběd. Hned u silnice je penzion a restaurace Zavadilka, začíná lehce pršet, ale nakonec spadne pár kapek a můžeme jet dál. Ještě bychom rádi terénem, ale místní červená je sice sjízdná, ale bahna už bylo dneska dost. Bohužel nemáme mapu, ta nám končila u soutoku a v Troubkách žádná není, tak vlastně netuším, kam cyklotrasa Bečva vede. Vracíme se tedy zpět do Citova a Rokytnice a na cyklotrasu Bečva se napojujeme až v Přerově. Pěkná cesta podle řeky, místy docela úzká a dost cyklistů, chodců i inlajnistů se tady prohání. Grymovský most podjíždíme a do Radslavic nás dovede nejspíš nedávno udělaná nová cyklostezka. Vesnice se mi zdá ošklivá, pustá, a protože jsem v chatě nechala maminky popis včetně čísla domu, ve kterém bydleli, vyfotím pár staře vypadajících domů, kostel, ani hospoda tu není a vracíme se zpět do Přerova. Ve vinárně načepujeme Pálavu, aby bylo na čtrnáctce co pít. Přijíždíme právě včas, pití dochází. Proč nám paní správcová odmítla narazit sud piva, když asi deseti basketbalistům nebo co to bylo za sportovce, pivo načepovala, jsme nepochopili. Strejda Libor prohlásil, že to necháme být a postaráme se sami. V hospodě přes silnici nám pivo ochotně natočili, akorát bylo málo ochotných, kdo pro něj chodil.
Neděle už byla balicí a loučící, ale nás šest statečných a nespěchajících jelo ještě do Tovačova. Tentokrát jsme zajeli až na nádvoří a protože už se v Tovačově vyznám, jeli jsme nejkratší cestou do cukrárny. V poledne jsme i my naložili kola a vydali se směr D1 a Praha. Moc pěkná akce to byla, je hezké poznávat místa, která má někdo najetá a zná v okolí kdejakou cestičku. Ale přesto jsem jednu zkratku našla, o které strejda Libor nevěděl, prý v tomhle místě zkratku nikdy nepotřeboval.
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2015
  • 221 zobrazení
  • 1
trampskalaci
Nemohl jsem použít jiný název pro tento článek, je to jediná pro mě známá osobnost, která propagovala řeku Želivku.Jeho písnička pojednává o horním toku této řeky. O tom píši v druhé polovině článku, ale nejdřív si prohlídneme dolní tok o kterém zpívá naše osada Skaláci. Želivka byla vždy řekou milovníků táborových ohňů, nocí plných hvězd pod širou oblohou, milovníků dálek a upřímného přátelství - řekou trampů. Trampský sen na řece Želivce vyhasnul s napuštěním megalomanského díla vodní nádrže Švihov v roce 1975. V dnešní době nových technologií by to nemělo takový dopad na okolí jako je tomu dnes. Pražští trampové jsem jezdili z Braníka do Dolních Kralovic a trampové z jiných stran si nejčastěji vybírali okolí Sedlické přehrady a Vojslavického mostu. Ve 13. století se řeka Želivka jmenovala Sázava. Samotná řeka by mohla vyprávět o osudech tisíců lidí, i přírodě roztroušených po městech a vesničkách, které prožívali společný osud s touto řekou. Dnes již neexistují. Veškerá voda posloužila Praze a přilehlím obcím. Pokud na řeku vyrazíme, tak můžeme začít v Kojčicích, kde narazíte na hospůdku u Plhů. Pojmenovanou po osobě z filmu Marečku podejte mi pero. Zde se vydáme po červené na říčku Hejlovku a u soutoku s Jankovským potokem, tak vzniká řeka Želivka. Jankovský potok patří do NPP ve které žije kriticky ohrožený druh perlorodky říční. Na tomto potoku se nechá dojít k Mazánkově srubu, kde se ještě dnes dělají potlachy. Pomalu se tak dostavíme k Sedlické vodní nádrži. Kde její vybudování začalo s rokem 1921. Jedná se o dílo Ing. Josefa Řeřicha a Ing. Františka Fissmanna. Celkem se jedná o čtyři díla. Hráz z lomového žulového zdiva, tlačnou štolou, hydrocentrálu na levém břehu Želivky a vyrovnávácí nádrž Vřesník. Na přehradě můžete vidět malý domeček. Zde vede potrubí do hydroelektrárny. Důvodem budování přehrady bylo kvůli širšímu využití elektrického proudu a především Humpoleckému suknu, kde pracovalo přes 3000 zaměstnanců. Přes Kordovsko se dostaneme k Valše, kde je jez a Rokosův mlýn. Zde je hojně rozšířená chatová oblast. Přejdeme přes Valchy. Jelikož zde soukenictví mělo 500-ti letou tradici, tak sem se jezdilo se suknem. Za první světové války dostalo město Humpolec přesdívku Český Manchester odívalo tehdy celou Rakousko-Uherskou armádu. Skauti z Humpolce zde dělají letní tábory. Dostaneme se k Hydroelektrárně kde je trampovna u Pihávka. Neustále se zde pořádají akce všeho druhu.I do hydroelektrárny se nechá dostat. Ale je lepší dát předem vědět. Jsou zde původní veškeré stroje z dokončení stavby 1927. Tyto stroje jedou bez přestávky do dnes. Takže můžeme obdivovat kvalitní práci našich předků. Hydroelektrárnu celkem pohaní tři turbíny. Odsud je to kousek do Želiva, tak jdeme. V zimních měsících jsou na řece Želivce vidět překrásné ledopády. Dodnes je o nich málo známo a ti co je znají, tak především horolezci je používají jako ledovou stěnu. Asi kilometr od Želiva se setkáme s posledním dílem a to vyrovnávací nádrží Vřesník. Želiv městečko premonstrátů, patří k nejstarším obcím v okolí. Je zde Premonstrátní Klášter s pivovarem, Trčkův hrad. Jejich hrobka, tedy pozůstatky hrobky jsou k vidění v Herálci. Je zde památný strom a velice známa hospůdka na Koncandě. Vyhledávaná trampy a vodáky, též turisty. Míříme od Želiva po řece dál. Za zmíňku stojí v Miletíně velice známá legendární hospůdka a trampovna na Točilce. Zde stávala před rokem 1800 zemědělská usedlost rolníka Františka Točila, po něm je tato hospůdka pojmenovaná. Vystřídalo se na této usedlosti spousty majitelů. Od roku 1922 se Karlu Dvořákovi z této usedlosti povedlo udělat hostinec. V roce 1938 se hostince ujal Alois Bejček. Byl u lidí velice oblíbený muzikantsky nadaný a svému oboru dal celý život. Zemřel na place v roce 1981. Na jeho pohřeb přišlo tolik lidí, že to v okolí nikdo nepamatuje. Točilka byla cílem trampů, turistů a okolních obyvatel. Dnes tato hospůdka zkomírá. Kousek odsud je pak unikátní dílo. jedná se o dvojmostí. Zde je jeden z Hitlerových mostů. Jenž už nevyhovoval dnešním předpisům, tak nad ním vede dnes dálniční most D1. Nejvíce trampských osad příjíždělo k tomuto vojslavickému mostu. Na loukách pod ním se pořádaly potlachy. Jejich zpěv se rozhléhal do širokého okolí Od nás to byla především Modrá želva. Taktéž na těchto místech nejednou zasahovala policie. Dodnes je vidět, že louky pod Vojslavickým mostem jsou vyhledávaný místa. Pořád je zde vidět spousty vypálených míst od ohňů. O kousek dále se přibližujeme k zatopenému městysu Zahrádky u Ledče nad Sázavou. Ještě před nima je chalupa na Bělici, kde je vidět krásný totem. Jde zde zázemí prvního fanklubu Žalman a spol. Zde se pořádá krásný festival s názvem FolKaliště. Na vrcholu kopce je potom poutní místo. Husitská či Křižná studánka. Je to moc hezké místo. Dnes je krásně utajené, nevede k němu žádné značení. Zde se v létě pořádají Křesťanské festiválky. Odsud sestoupíme k řece kde jsou zatopené zahrádky. Zde je akorát vidět kostel, ve kterém jsou vzácné nástěné fresky z doby Přemyslovců, zbytek náměstí a starý turistický rozcestník. Dále poputujem k Dolním Kralovicím kde ještě o kus dál je možno projí zbytky mrtvé trati z Trhového Štěpánova do Dolních Kralovic. Já si vybral úsek u Keblova. Je zde starý kamenný most. Po cestě je ještě možnost narazit na pár pražců, co pohlcuje příroda. Zbytky z trati dnes slouží jako cesty, jiné byly zahrnuty a tak splynuly s přírodou. Dne 31. května 1975 ve 14 hodin odjel z Dolních Kralovic poslední vlak. Tím skončil jeden z nejhezčích 14 km úsek středočeských lokálek. To už se dostáváme do textů Honzy Vyčítala. U Borovska nás čeká poslední zastávka u nedokončených Hitlerových mostů. Nazývám je tak, protože tyto mosty u Borovska a Vojslavic byly budovány v letech 1938 - 1941. K jejich dokončování došlo až po válce. U Borovska jsou celkem dva mosty. Jeden menší a druhý nedostavěný. Chybí mu opravdu kousek. Po těchto mostech měla vést dálnice, ale po válce se z těchto plánů ustoupilo. Na tyto mosty je možnost se dostat pouze z Hulic. Od Želiva po hráz nádrže Švihov je to na vlastní pěst, protože se nacházíte v I. pásmu hygienické ochrany zdrojů vod. Dnes tu najdete neuvěřitelný klid a jako by se tu čas zastavil na milion let. I dnes stojí tento utopený trampský sen za vidění. Nádherně o těchto místech psal spisovatel, historik a kronikář František Pleva. Sám jsem použil několik informací a i obrázků z knihy Naše řeka. Nejen Honza Vyčítal zpívá o této řece. Ale i naše trampská osada Skaláci má v repertoáru píseň vlastní tvorby jménem Rád vzpomínám. Tato píseň je velice oblíbená v okolí a na osadách v blízkosti řeky Želivky. https://www.youtube.com/watch?v=EOrVQBOuo-4 Fotografie jsou veškeré z mé produkce, jedná se o dílo z několika let.
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • 26.1.2015
  • 655 zobrazení
  • 4
jeannott
Omlouvám se předem za dlouhé psaní úvodní, ale nešlo to prostě jínak:-)

Naše Blani má narozeniny. Je to vzácný člověk, ale nechci dnes vzpomínat její jiné kvality, protože vidím cosi bílého, co se jí neustále pohybuje na blízku. Džin – kdo z nás ho nezná a kdo ho nemiluje.
Dnes jsem už po kolikáte pročítala blog http://www.dzin.wbs.cz/Uvod.html, kde je o tomto zázraku první a poslední. A navíc je tam příběh původu bílých boxerů na zemi. Začíná tak hezky: Bylo nebylo,jednoho dne se svatý Petr probudil a byl v mimořádně špatné náladě.Kudy chodil,tudy skuhral a vůbec byl protivný jako svědící záda.Na příchozí do nebe byl hrubý,dokonce když jednoho stařečka o holi vracel zpět na zem,že ještě nepřišel jeho čas,nedoprovodil ho s chórem andělským na cestu tunelem světla,ale jednoduše mu na kraji obláčku podkopl berli.
Dočetla jsem ho celý a setřela slzy smíchu i dojetí. Autorka stejně jako Blani svého bílého anděla miluje a zná ho do všech podrobností jeho neuvěřitelné povahy, duše a velikého srdíčka.
Ráda bych tedy připojila pár slov – nazvěme ji Prosba pejsků, protože věřím, že se Blani budou líbit – přestože je zná a nejsou pro ni nic nového...... Dani
Na začátek pár psích slov…Můj život trvá 10 - 15 let. Každé odloučení od Tebe mi působí smutek.
Pamatuj: Dej mi čas, abych pochopil, co ode mě chceš. Důvěřuj mi! Nikdy tě úmyslně nezklamu.
Nehněvej se na mě dlouho a za trest mě nezavírej. Ty máš své přátelé a zábavu a já mám jenom tebe! Povídej si se mnou i když slovům úplně nerozumím. Stačí mi, když slyším tvůj hlas. Uvědom si, že když mě biješ, mohl bych tě hravě kousnout, ale já to neudělám. Jestli jsem někdy při práci špatný, dělám chyby, nebo jsem líný, uvažuj, že mi třeba není dobře, nebo že jsem unavený. Starej se o mne, jsem li starý, i ty jednou zestárneš. Bud v mých těžkých chvílích vždycky se mnou, s tebou je pro mne všechno lehčí. Až se můj čas naplní, nenech mě trpět. V případě nutnosti skonči mé trápení včas, jen tě prosím - zůstaň v té chvíli se mnou.

*******************************************************************************************************************************************

Pro Blanku Chllici

Když jsem asi před rokem přišel na rajče a rozkoukal jsem se, jak to tu chodí, tak jsem si všiml jednoho úsloví od stávajících rajčáků a rajčetin, které provázelo většinu alb ... NEVÍME, POČKÁME AŽ PŘIJDE CHILI :-)
...a chili přišla a neomylně po latinsku (po chilsku) řekla co kdo nevěděl, a byl klid. Po roce se zdá, že je to to samé. Opět NEVÍME, POČKÁME AŽ PŘIJDE CHILI :-) a chili přijde a neomylně po latinsku (po chilsku) řekne co kdo nevěděl. Rozdíl je v tom, že už není ten apatický klid, který býval.
Z chili se stal vtipný glosátor a fenomen našich papírových resp. e-setkání. Asi to v ní bylo vždycky, jen nyní jí možná je plně umožněno být sama sebou. O svátcích nebo narozeninách bývá zvykem kromě přání dávat oslavenci i nějaké dárky.
Tady mám neskutečný pocit, že je to obráceně, že chili dává dárky nám.
Za toto všechno Ti Blani patří můj (náš) velký dík a jde k Tobě i velké přání všeho dobrého, co Ti udělá radost, co Tě posílí, a co Tě bude inspirovat do řady dalších krásných let, co se tu společně budeme potkávat.
Posílám narozeninového hunbana, a těším se někdy i na osobní setkání BELE

*******************************************************************************************************************************************

Milá Blani, po těchto slovech našich společných přátel Dani a Beleho já už nemám takřka co dodat :-)!!! Pokusila jsem se napsat ti všechno do svých obrázků.....a tak snad už jen přidám pár narozeninových citátků od neznámých autorů:

Dnes dostáváš se k zajímavému místu, v knize života už k 70.listu. Musíme Ti ale něco přiznat - na tobě ta léta nejsou poznat. Proto nejen dnešní den oslavuj, přece je stále důvod proč se smát. Když chceš, pořádně se zaraduj, to je recept, jak být dlouho živ a zdráv!

Věk není to, v čem poznává se stáří, když oči věčným mládím září, a když se srdce umí pousmát, tak ten věk není vůbec znát!!!

Ještě jednou tolik let usmívat se na ten svět.

Jsou jen dvě věci na světě, se kterými můžeš určitě počítat. Že budeš pořád starší a starší a že se najde někdo, kdo Ti to připomene!!

K Tvým narozeninám ti přeji naději, protože v ní je síla, přeji Ti štěstí, protože v něm je krása, přeji Ti lásku, protože bez ní by byl člověk sám. Ale ze všeho nejvíc Ti přeji zdraví, protože bez něho není nic!!!

http://www.youtube.com/watch?v=S6WiQGFXwP4

To všechno zde je společné dílko několika mě osobně moc milých rajčátek a já bych jim za to chtěla ze srdce moc poděkovat, takže děkuju moje milá rajčátka, protože jen s vaší pomocí jsem to tady takhle dala dohromady:-) Děkuju Vaše Džíín

A Ty si to milá Blani konečně všechno užij!!! VŠECHNO NEJLEPŠÍ K NAROZENINÁM PŘEJEME!!!!
Kategorie: oslavy
více  Zavřít popis alba 
396 komentářů
  • říjen 2006 až červenec 2013
  • 346 zobrazení
  • 4
varaderoonroad
Po stopách dávných civilizací – Německo
Jak už název napovídá, mám rád historii míst, která navštěvuji a tak pojmu i můj cestopis.
Kufry už jsou sbalené, v levém stan, spacák, karimatka a polštář. V pravém vařič, jídlo a nějaké drobnosti. Vrchní kufr zůstává volný na přilbu a bundu, tankvak veze fotoaparát a pár sušenek. Ráno jsem zajel do obchodu pro čerstvé pečivo a vajíčkovou pomazánku. Tu jsem spolu s bagetou snídal na odpočívadle nedaleko v Německu, kde jsem potkal dřevěného chlapíka, aniž bych tušil, že se ještě uvidíme. Cesta, tak jako ostatně v celém Německu, probíhala svižným tempem, brzy jsem dorazil k prvnímu cíli.
Ač nepřináší žádné udivující pohledy, jeskyně Ilsenhöhle (3) v Ranisu je jedním z nejdůležitějších míst středověké a paleolitické Evropy. V ložiskách jeskyně se nachází lidské dědictví, přechod od neandrtálského člověka k modernímu, zhruba 40 000 let staré. Kromě mnoha kostí zvířat, jako jsou medvědi a nosorožci, byly nalezeny kamenné nástroje a zbraně neandrtálského a moderního člověka. Jeskyně má velkou předsíň, z které vedou dvě prudce se zužující chodby. Přijíždím na křižovatku a dozvídám se, že cesta k parkovišti přímo u hradu, kam mě vede navigace, je obdařena zákazem vjezdu. Parkoviště po mé pravici, přímo pod hradem, je placená a já zatím nemám žádné drobné do automatu, tak se vydávám na parkoviště mezi domy, které jsem měl v záloze. Neplacená, leč ku mé smůle postavené na šikmé ploše, kde bylo zaparkovat nemyslitelné. Ztrácím zábrany a stavím motorku na soukromé parkoviště u přilehlého domku doufaje, že exkurzi dokončím před příjezdem odtahovky. Vyšlapávám schody a po chvilce se přede mnou otevírá bájná jeskyně. Přemítám, jak to tu asi vypadalo před výstavbou domů a hradu, který na jeskyni stojí, a jak tu lidé asi žili v dobách dávno minulých. Přesto, že hrad není mým cílem, v rychlosti proběhnu i jej a už nasedám na motorku, která zůstala na svém (něčím) místě.
GPS: N 50°39.75460', E 11°33.90188'
GPS parkování: N 50°39.73113', E 11°33.88328'
Cestou jsem měl první zastávku na pumpě (4), vše proběhlo bez problému, jen po zaplacení jsem si v rychlosti nedokázal vzpomenout, jak se německy rozloučit, paní pumpařce muselo postačit vlídné pokynutí hlavou. Auf wiendersehen! Blesklo mi při odchodu hlavou, přesto že já jsem byl obdarován milým tschüs.
Druhý cíl, ruiny Cyriakus (5), i přes výlet do polí nenacházím. Doma se dozvídám, že mě navigace navedla o 2 kilometry dál na velmi podobné místo. Třeba někdy příště. Po cestě mě přepadne hlad, pokukuji po nenápadném místě a zastavuji na polní cestě (6) vedoucí k malému letišti, schované za alejí stromů. Vytahuji vařič, ešus, konzervu a za pět minut mám ohřáté jídlo. Baštím, startuji, odjíždím a cesta mě vede k třetímu cíli.
GPS: N 51°3.81372', E 11°41.67415'

Motorku parkuji na malém parkovišti ve vsi a začínám, horkem doprovázený, strmý výstup k jeskyním v útesu skály nazývaných Höhlenburg buchfart (7). Jeskyně byly dle dostupných informací obývané od doby kamenné až do středověku. Kolem roku 1200 byly jeskyně doupraveny, ale nikdy už nebyly moc využívány. Při dosažení úrovně jeskyní se mě pokouší zastavit kovový plot s nápisem zakazující vstup. Značně vyšlapaná cestička kolem plotu mě přesvědčuje, že se to tu moc neřeší a vydávám se vstříc dobrodružství, které opravdu přijde. Uzoučká cestička posetá bodavými rostlinami, z jedné strany skála, z druhé hluboký sráz kam až oko dohlédne, občas doplněný nevelkým otvorem, tak dlouho lidem sloužícím. Ne moc příjemná turistika, ale já si to užívám. Když vidím lano, ne v zrovna zánovním stavu, visící z výšky asi čtyř metrů, a dvakrát za něj škubnu, mám jasno. Stane se ze mě Indiana Jones! Po zdolání provazu mě čekala nejzachovalejší, zazděná jeskyně s terasou a výhledem do okolí. Pár fotek, slaňování a klidný pochod k motorce doplňuje škleb v mém obličeji.
GPS: N 50°55.38145', E 11°19.71760'
GPS parkování: N 50°55.28160', E 11°19.98055'
Pokračuji k benzinové stanici (8), kde mě čeká nepříjemné překvapení. Samoobslužná pumpa přijímající jen karty. Díky offline mapám v mobilu nacházím normální pumpu (9) na dalším sjezdu, tankuji, startuji a blížím se čtvrtému cíli.
Monstrózní pískovcové bloky Lange Steine (10), z nichž největší má 13,6 metrů na délku a váží přibližně 155 tun, mě udivili, jak jen je to možné. Byla objevena rytina z neolitu, kterou se mi však přes množství moderních rytin nepodařilo odhalit, dále jsou vidět klínové prohlubně po obvodu dvou bloků vytvořené za účelem část bloku oddělit. Stále nemůžu uvěřit tomu, že bloky vytvořila příroda. Údajně se jí to povedlo za přičinění magmatu. Nicméně dle všeho se jiná teorie ani moc nehledala. Komu by se chtělo vysvětlovat, jak pravěcí lidé pohybovali takto těžkými břemeny. Parkuji na malém přírodním parkovišti kousek od bloků, mimochodem velice vhodném k rozložení stanu, nejdřív chvíli bloudím, ale při příchodu jsem ohromen, opravdu obrovské! Koukám, prohlížím, fotím a zkouším sebou nechat proudit mýtickou energii. Bohužel, díky mé skepsi, jsem vůči těmto věcem imunní. Stan nerozkládám, je něco po šesté, takže ještě čtyři hodiny světla.
GPS: N 50°44.72975', E 9°41.71612'
GPS parkování: N 50°44.73865', E 9°41.74953'

Vydávám se dál. Na dálnici mi spadne pár kapek deště na hledí, šlapu tomu na krk, co mi kufry dovolí, takže nějakých 145/h. Pár zatáček a přede mnou se objevuje téměř stojící kolona. Po deseti minutách a patnácti ujetých metrech jsem se začínal bát, že místo ke spaní budu hledat za tmy. V tu chvíli mě míjí německý motorkář na BMW s babou a taktéž s kufry, sic ne tak širokými, jako jsou ty moje. Když to dá on, tak já taky! Abych řekl pravdu, bál jsem se mnohem víc, než při lezení po laně v Höhlenburgu. Jedno škrábnutí a mám vyděláno. Po dvou kilometrech děsu se přede mnou otevírá prázdná dálnice, ani jsem si nevšiml, kvůli čemu kolona vznikla.
Včas dorážím k třetímu cíli. Pradávné svatyni, obrovskému pramenu Rhumequelle (12). Silně azurové jezírko je vlastně obrovský chrlič vody s průměrným průtokem 2000l/s, ve špičce až 6000l/s. Lidé již před šesti tisící lety vhazovali předměty do vody. Našli se pazourky, keramika, bronzové a železné předměty, meče a sekery. Místo je naprosto okouzlující, není divu, že přitahovalo lidi od pradávna. Kachny si užívají jednoduchý lov v průhledných jezírkách kolem a hned vedle mě se v mírném proudu vlní pstruh, kterého se mi díky špatnému světlu nedaří vyfotit. Je čas hledat nocování. Stanování na divoko je v celém Německu zakázané, dovoleno je pouze spaní pod širákem ve spacáku. To ale není můj případ. Odbočuji na lesní cestu neoznačenou zákazem vjezdu a po pár stech metrech nacházím vhodný kousek půdy (13) přesně na jeden stan. Vytahuji dosud nepoužitý stan, rozbaluji, převracím, přetáčím, rozepínám a zapínám. Po dvaceti minutách se uchyluji k návodu a za deset minut už stan stojí. Sžírán hmyzem, místo teplé stravy z vařiče, rozhodl jsem se pro sklenici párků v bezpečí stanu. Po naplnění žaludku vytahuji zápisník a vzpomínám na dojmy z výletu, usínám. V noci se probouzím a slyším, že už i les šel spát. Naprosté ticho, občas doplněné hučením, silně připomínající odpouštění přebytečných par uhelné elektrárny v době nízkého odběru. Ráno se probouzím vyspalý tak dobře, jak jen člověk po první letošní noci ve stanu může být. Rychle balím, než přijedou lesáci. Vyrážím na nedalekou benzínku (11), kde musím ještě deset minut čekat, než zapnou stojany. Ale mít čest být první tankující a úsměv pohledné pumpařky za to stáli.
GPS: N 51°35.38517', E 10°18.61210'
GPS parkování: N 51°35.46615', E 10°18.59735'
GPS nocování: N 51°36.21112', E 10°19.07307'
Šestý cíl, další pramen, využívaný lidmi po dlouhé věky, se nazývá Apenteichquelle (14). První nález, bronzová jehla sloužící pravděpodobně k rituálním účelům, byla nalezena při zemních pracích roku 1950. Pochází zhruba z roku 800-700 př. n .l., stejně jako bronzová spona s jantarovým korálkem. Že by pravěká móda? Pokud to ale mám vzít od nálezu nejstaršího, musím začít pazourkem (2200 př. n. l.), dále se našli tři bronzové náramky (1500-1200 př. n. l.) a kamenná sekera (1250-750 př. n l.). Do současné podoby bylo místo vystavěno roku 1220. Podobizna znázorňuje Hermanna von Winzenburga. Je to úchvatné místo, opět průzračná voda se valí asi z osmi pramenů, stéká do přilehlého rybníčku, který dále pokračuje do chovného rybníku. Teď už mi pstruh neuteče! Chvíli se za současného pojídaní bebéček kochám, lovím ryby a pokračuji dál.
GPS: N 51°56.69777', E 9°56.50587'
GPS parkování: N 51°56.67215', E 9°56.51225'

Zastávkou hned na otočku se stal menhir Glockenstein (15) v obci Einum, stojící přímo u světelné křižovatky. Opracovaný, 1,8m vysoký kámen je spojovaný s křesťanstvím, rytina na vrchu by měla být pozůstatek kulatého kříže. Pod ní se však nacházejí tři důlky, tzv. cup marks. Lidmi vytvořené “umění“ sahající až do pravěku. Po celém Německu se hojně vyskytují. Naproti přes silnici pohledná motorkářka prodává jahody, jaká idylka. Škoda, že neumím německy. Pohled z blízka (na menhir), dvě fotky a vyrážím.
GPS: N 52°9.66715', E 10°0.69940'
GPS parkování: N 52°9.70427', E 10°0.68458'

Parkuji u kraje silnice pár desítek metrů vzdálené od mého dalšího cíle. Klusfelsen (16) je pískovcová skála ve městě Goslar. Vystupuje jako téměř 20 metrů vysoké a 50 metrů dlouhé skalní žebro z téměř plochého okolí. Pískovec pochází ze spodní křídy, tvořen, spolu se začátkem vymírání ryboještěrů, asi 110 milionů let v mělkém moři. V roce 1167 byla v přírodní jeskyni vytvořena křesťanská kaple. Po opuštění nedalekého kláštera v roce 1500 byla kaple sotva používána k náboženským účelům. Skalní komory byly používány jako obydlí chudými lidmi. Na začátku 19. Století byla kaple zrekonstruována, vytesány schody a lavičky. Nicméně domnělé cup marks ukazují na přítomnost lidí v pravěku. Bylo by logické, že toto místo přitahovalo lidi odpradávna. Přesto jsem žádné informace o archeologických vykopávkách nezjistil. Je to neuvěřitelný pohled, příroda prostě dělá divy. Však ještě uvidím.
GPS: N 51°54.65895', E 10°26.64673'
GPS parkování: N 51°54.65200', E 10°26.58783'

Cestou dál jsem se v rychlosti stavil na pumpě (17) a dorazil k dalšímu cíli. Vytipované parkoviště se ukázalo nevhodné, vydal jsem se tedy podle ukazatele na vedlejší cestu a ta mě dovadla na malé, naprosto ideální parkoviště hned u parku Klusberge (18), útočiště dvou skalních útvarů z mého seznamu. Po chvíli chůze krásnou přírodou docházím k prvnímu cíli. Fünffingerfelsen, skalní útvar skládající se ze 4 stojících bloků pískovce u sebe a jednoho bloku asi deset metrů vzdáleného, může připomínat ruku vztyčenou k nebi, od čehož si také získal svůj název. Úžasná podívaná. Objat dlaní, spatřil jsem druhý cíl. Mnohem úchvatnější Klusfelsen. Asi 88 mil. Let starý pískovcový hřeben, ve kterém jsou vyhloubené jeskyně. Díky nálezům byl prokázán výskyt lidí již v mladší době kamenné. První písemná zmínka o jeskyních přichází z roku 1070, kdy klášter spravující Klusfelsen dává povolení k vybudování poustevny. No prostě paráda. To se snad ani jinak nedá popsat. Dopadá na mě dech historie a já si užívám každou jeskyňku, každá kámen, každý vryp. Tato skalní vila si získává mé srdce a prozatímní první místo, co německých zajímavostí se týče, přestože většina jeskyněk je nepřístupná díky hrozícímu nebezpečí zavalení. Po úžasném zážitku nasedám na motorku a pokračuji vstříc poslední neuvěřitelné podívané.
GPS Fünffingerfelsen: N 51°52.02245', E 11°3.98148'
GPS Klusfelsen: N 51°51.98847', E 11°4.14402'
GPS parkování: N 51°52.12422', E 11°3.37992'

A něco takového jsem opravdu ještě neviděl. Až 20 metrů vysoká skalní stěna z tvrdého pískovce, mírně nakloněná jihozápadně, budí dojem, že už měla dávno spadnout. Archeologické nálezy na Teufelsmaueru (19) ukazují stopy staré doby kamenné, kultury lineární keramiky a doby bronzové. Našla se ruční sekera a nejeden pazourek. Prokázalo se, že v historii byla stěna používaná k těžbě kamene a od roku 1833 je pod ochranou. Očarován atmosférou pokukoval jsem po stopách pradávných lidí, kromě zajímavé prohlubně s dvěma hlubokými důlky jsem nic nenacházel. A pak to přišlo. Sto procentě autentická rytina mamuta z doby plastové, není pochyb! S úsměvem na rtech vydal jsem se k motorce, abych mohl pokračovat k mému poslednímu cíli.
GPS: N 51°45.47872', E 11°4.95802'
GPS parkování: N 51°45.66757', E 11°4.89365'

Loučím se s Německem poslední zastávkou, hrobkou, jejíž stáří se odhaduje na 1400 let. Bohužel, žádné nalezené předměty se nedochovali. Großsteingrab bei Grimschleben patří do skupiny dolmenů, což se dá volně přeložit jako kamenný stůl. Všeobecně sloužili k pohřebním účelům a nacházejí se po celém světě. Tento se považuje za nejjižnější megalitickou skupinu ve východní části střední Evropy. Hrob je dost zarostlý zelení a velká část se stále skrývá podzemí. Existují dvě teorie, komu hrob patřil. Za prvé by majitelem mohl být předek rodiny Wettiner, či za druhé rytíř Ihring, který byl jmenován posledním durynským králem Irmenfriedem. Zde toho už není moc co dodat, s vidinou pohodlné postele nasedám na motorku a skrz poslední benzínku peláším domů, jak rychle je to jen možné. A tímto se loučím nejen s Německem, ale i s Vámi, milí čtenáři. Auf wiendersehen!

GPS: N 51°49.63957', E 11°47.42312'
GPS parkování: N 51°49.65745', E 11°47.46145'
více  Zavřít popis alba 
  • červen 2018
  • 143 zobrazení
  • 0
babi90
Kristian Kodet, narozen 17. 7. 1948 v Praze, ženatý, má čtyři dcery. Je nejmladším pokračovatelem výtvarné linie slavné rodiny Kodetů, na což je patřičně pyšný. Jeho dědeček Emanuel Kodet a otec Jan Kodet byli významnými českými sochaři. Kristián se od patnácti let věnuje malbě a je představitelem umělecké generace vstupující do života v šedesátých letech. V roce 1965, kdy mu bylo teprve šestnáct let, začal studovat na Akademii des Beaux Arts v Bruselu. V devatenácti měl první samostatnou výstavu, kterou mu uspořádala galerie Disgue Rouge rovněž v Bruselu, a ve stejné době se dokonce ocitl mezi deseti vítězi soutěže pro vyhledávání mladých talentů. Odtud bychom mohli sledovat úspěšnou a strhující dráhu Kristiana Kodeta až k jeho dlouholetému usazení v New Yorku a novému zakotvení v Praze, kde má dnes své zastoupení ve dvou předních galeriích. Stal se světově uznávaným umělcem kupodivu hlavně díky tomu, že nepřestal být umělcem českým. Svými díly je Kristian Kodet zastoupen ve sbírkách a galeriích v Bruselu, Paříži, Ženevě, Vídni, Curychu, New Yorku, Torontu, Ottawě, Vancouveru, Winnipegu, Los Angeles a v mnoha českých galeriích.

Fascinující rozhovor, cituji z časopisu Krásná:

Tajemný Rak Kristian Kodet
Autor: Marta Pospíchalová

Líbí se mi jeho obrazy, a hlavně mám ráda člověka Kristiana Kodeta. Mám ráda jeho bohémský zjev, neokázalou eleganci, jeho laskavý humor, úsměvné vyjadřování, jeho tajemnost… Nemám ambice hodnotit jeho tvorbu z pohledu odborníka. Jsem laik a vnímám umění spíš intuitivně, srdcem a citem. Ani nevím, kdy a kde jsme se setkali poprvé, čas tak proklatě letí… Nyní mu ráda a s pokorou položím pár otázek pro naše čtenáře. Jako svému příteli…
Kristian Kodet

Začnu tím méně příjemným… Muži prý nestárnou, ale co tvé jubileum. Jak se cítíš?
Děkuju, ale i v pozdním sběru se dá najít určité „chutenství“. Ne?

Vnímáš nějak tu osudovou osmičku ve svém roce narození? 1948?
Pan Jiří Suchý zpívá, kdybych se nenarodil, sotva bych žil a ta osmička na konci to byl bonus!

Narodil ses ve znamení Raka. Podle astrologa Emila Havelky mají Raci vynikající paměť a velkou fantazii. Touží po uznání, jsou ctižádostiví, mají umělecké nadání… Věříš horoskopům?
Vynikající paměť? Spíš bych dal důraz na velkou fantazii, ale jinak se často horoskopy řídím.

Rak, je prý ve svém jednání proměnlivý, ale není povrchní. Je konvenční, dává přednost zádumčivému chodu věcí. Pokud se nechá vést svou intuicí, bývá velmi úspěšný. Tak jako Měsíc a Slunce, hlavně v novu a úplňku, nejsilněji ovlivňují život na Zemi, tak i život lidí narozených ve znamení Raka je těmito fázemi silně ovlivňován. Je to v tvém případě pravda?
No, nejnaléhavěji to cítím přes den a v noci, jinak vůbec!

Od mládí si chodím „léčit duši“ do starožitnictví. Dočetla jsem se v tvé knize Sebereflexe, že i ty máš rád staré věci a taky to máš napsané ve svém horoskopu. Čím tě fascinují?
Je pozoruhodné, jak i když čas plynul, stejně dovedli naši předkové dávat i prostým věcem každodenního života něco navíc, vztahem k materiálu, a jejich estetické cítění mě stále oslovuje. Rád se těmito věcmi obklopuji a je to pro mne můj pocit domova.

V již zmiňované knížce jsi napsal, že jsi „dítě lásky“. Já tomu věřím, protože tak působíš. Jak bys definoval slovo láska a co pro tebe znamená?
Láska je základ života a vše, co člověk dělá s onou láskou, je asi pozitivnější…

Tvé obrazy mi připadají jako z dávné doby renesance, jsou barevně záhadné a znepokojující, jsou plné tajemství, cítím z nich mávnutí andělských křídel lásky a smutku… Co nebo kdo je tvou inspirací?
Mám rád v obrazech „nechat tušit“. To malování je pro mne zpověď, která mi dovoluje víc mluvit nebo říci, co bych jinak neřekl. Taková třináctá komnata.

Andělé jsou mojí osudovou slabostí a na tvých obrazech se často vyskytují. Věříš v jejich existenci?
To víš, že jo, křídla jsou mocná.

Říká se, že „oko je do duše okno“, a oči z tvých obrazů člověka stále pozorují, fascinují. Prozradíš nám, co znamenají ty červené a bílé „kuličky“? Mě napadá, že jsou symbolem srdce, světla, lásky, života… Mýlím se?
To je pro mne asi to nejvíc, když si divák hledá a nachází „to svoje“. Ty kuličky dělám někdy v místech, kde cítím určité napětí.

Z obrazů, které jsem měla možnost vidět, mě přímo fascinuje ten, který jsi nazval V myšlenkách. Připomíná mi otisk Kristovy tváře z Turínského plátna. Věříš, že ten prastarý příběh může být pravdivý? Jsi věřící?
Jsem věřící ve slušnost, zásadovost, čestnost, a to se vší pokorou.

Namaluješ údajně za rok až sto obrazů a málokterý ti zůstane. To musíš být hodně času sám…
Víš, že lidi je na štěstí kupují, a nejen že mě to těší, ale i slušně mi to vynáší? A věříš, že jsem čím dál víc rád sám? Můžu si i tykat, když na to přijde!

Ty jsi se snad malířem už narodil, vzpomínáš rád na své dětství, na své nejdražší? Hodně tě rozmazlovali?
Maloval jsem prý už v raném dětství, oficiálně od patnácti let. Měl jsem otce, který mi spíš imponoval vším, co dělal, rád na to vzpomínám, měl jsem krásné dětství a rozmazlovaný jsem dodnes…

A umíš i ty rozmazlovat své nejbližší, jaký jsi manžel? Je umělec vůbec schopen dělat i tak prozaické věci jako třeba uvařit, uklidit? Musí ti tvoje krásná žena Jana mnoho odpouštět?
Nevařím,neuklízím! A moje žena mně to musí odpustit, a kdyby ne, tak půjdu a uklidím si tak, že žádná ženská by tak neuklidila! A jestli ji rozmazluju? To by ses musela zeptat jí!

Líbí se ti dnešní svět atomové energie, letů do vesmíru, internetu? Nemáš pocit, že technika příliš předběhla myšlení člověka a potlačuje v něm nejdůležitější ze všech citů – soucit?
Hele, ať si to dělaj, jak chtěj, taky v 21. století to asi nemůže být jinak, ale své citové stránky já nacházím jinde.

Máš nějaké netajné přání? Štve tě něco? Máš pochybnosti o smyslu života?
Všechna má přání jsou tajná a štve mě, že jsem si nenechával pro sebe obrazy z určitého období. A z určitého smyslu života mám velké obavy.

Znovu se vracím ke tvé knize, kterou jsi napsal s paní Pavlou Slancovou, a je mi jasné, že nemůžu být zdaleka tak „ftipná“ jako vy dva, ale víš, co máme my dva společného? Ty sis koupil hrob a já jsem vstoupila do spolku přátel žehu! To znamená, že také přemýšlíš o smrti, která nahání většině lidí strach. Tak jak je to s tebou?
Připraveným štěstí přeje! Mám krásný hrob, teď jsem objevil úžasnou izolaci, abych nerušil a i já měl svůj klid.

Věříš v reinkarnaci? To by byla přece jen nějaká naděje…
Tak na této otázce neustále pracuji, ale teď mám před velkou výstavou v Klementinu ke svým šedesátinám, tak až po té šedesátce ti to přesně řeknu.

Nedá se nic dělat, v určitém věku už může člověk i bilancovat. Změnil bys něco ve svém životě, kdyby to šlo?
Těch věcí je asi hodně, ale v principu asi ne.

Máš nějaké životní krédo? Vzkážeš něco svým obdivovatelům a našim čtenářům?
Mám rád krédo, že „jen činy se počítají“. A čtenářům bych vzkázal, ať to nevzdávají!

Foto : Hana Papežová galeristka ,fotografka /amatérka /, Stanislav Drozd - fotograf / foto na konci dokumentu /
více  Zavřít popis alba 
  • leden až září 2014
  • 86 zobrazení
  • 0
reklama