Hledání: ZÁVODY - rok 2018

Pro dotaz ZÁVODY - rok 2018 jsme našli 1 706 výsledků.
AKCE -25 % s kódem
25% sleva na fotodárky
Oslavte Den žen originálním dárkem
Kód: MDZ-2021
MDZ-2021
morendabrno
První závody roku 2018 Českého poháru teamgym.
Tým Junior 2 obsadil 1. místo.
Seniorský tým zvítězil v kategorii Microteam senior.
Kategorie: sportudálosti
více  Zavřít popis alba 
  • 24.11.2018
  • 238 zobrazení
jackub
poslední závody roku 2018
foto Lucinka
více  Zavřít popis alba 
  • 5.11.2018
  • 39 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
lucislava
Chátrající areál u nás ve ........
Jeho historie je zajímavá: pobočný závod 03 Ch... Š... byl založen roku 1969,odkupem budovy od obce.Výroba byla zahájena 10.4.1970.
Kromě automatárny vybavené dlouhotočnými soustruhy zn.Tornos a frézárny,kde se vyráběla ozubená kola do budíků,byla zřízena i montáž miniaturních kyvadlových hodin určených pro děti.
V r.1974 přibyla k hodinářské výrobě i tzv. speciální výroba (rozuměj pro armádu) která nakonec tvořila takřka polovinu veškeré produkce.V r.1976 získává provoz statut závodu.
V r. 1979 byla pro potřeby speciální výroby postavena výsková budova a to za neuvěřitelně krátkou dobu -14 měsíců.
V r.1978 byla výroba dět.hodin převedena do SK a jako náhrada byla zavedena montáž strojků do budíků B71.Později přibyla montáž kompletních budíků a minutek zn.Prim.Na jaře 1992 se ale podnik transformuje na a.s. a privatizuje se.
Budíky končí,zůstávají jen minutky a omezeně kyvadlové hodiny.Dva roky nato se a.s. prodává a výroba je přesunuta do OL. A to je začátek konce.V areálu se vystřídalo několik podniků,ve výškové budově sídlila firma vyrábějící křesla do kin a divadel,ale ani ta nevydržela.Vše končí s povodní roku 1997,kdy se vylil místní potok,nebo spíš říčka hned za areálem...od té doby budovy chátrají a funguje zde pouze malý autoservis a půjčovna staveb.strojů.
Kategorie: dokumentykoníčky
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • minulou sobotu
  • 92 zobrazení
ayam
Poslední měsíc v roce se sice nesl v duchu pečení, ale spíš ne toho tradičního vánočního - pekly jsme milostičky, dobrůtky pro pejsky a to nejlepší vánoční cukroví (vaječný koňáček). Kromě toho jsme možná upekly i štěňátka, nějaké výlety a dokonce jsme zvládly i jedny z mála letošních závodů, a to Zimní pohár - pochopitelně všechno disk. Doufejme, že ten příští rok bude o dost lepší!!!
více  Zavřít popis alba 
  • 8.2.2021
  • 51 zobrazení
tokrno
Den patnáctý (sobota)
Dnes nespěcháme. Máme fůru času. Stejně jsme vzhůru ve 4:30 – skoro jako každý den. Pak si pustíme nějaké mluvené slovo (Vondruškovu historickou detektivku na pokračování, kterou ale pouštíme dost dokola, protože po cca 10 minutách poslechu znovu usínáme). Stejně tak i dnes.
Napodruhé vstáváme aaaažžžž před 8 hodinou. Super. Hodíme sprchu. Dnes bude dlouhý den. Stačí, že nám smrdí úplně všechno oblečení. Nemusíme si smrdět i my sami.
Poklidná snídaně na zahradě. Rekapitulace, co všechno jsme viděli a za co jsme rádi. Tom čte zprávy z Česka. Padá na nás nostalgie, že opouštíme tento ráj.
Ještě se jdeme projít po okolí. Pak si dáváme ještě jednou sprchu. Tom zalamuje klíč od našeho pokoje v zámku. Kapka nervozity. Ale šťourat umí dobře, takže jsme za chvíli v klidu, u svých věcí.
Balíme kufr, odhadujeme, kolik které zavazadlo asi má kilo. Poslední nalodění do našeho Jimíka, který s námi všechno přežil a jedeme na kávovou plantáž Doca.
Je to tu moc krásné. Rodinná farma, největší v Costa Rice. Procházíme si okolí, coffe tour začíná za hodinu. Ještě dokupujeme nějaké dárečky. Paní průvodkyně přichází o půl hodiny později. Všichni, kdo na ni čekáme, k večeru odlétáme, a tak se tam postupně chodíme všichni ptát, jestli platí start tour ve 12:30. Jsme tam my, Poláci a Francouzi a ukazuje se, že všichni letíme stejným letadlem. A všichni ještě máme vracet auto. Ale času je dost. Spíš jen že za chvíli začneme mít hlad.
Paní průvodkyně nám povídá o tom, jak předpěstovávají rostliny. Jak začnou plodit až po 4 letech a přestávají plodit ve 25 letech. Vypráví o tom, že rostliny průběžně obměňují. Zato pracovníci z Nikaragui jsou stále titíž. Denně nasbírají 15 košů kávy, za jeden koš dostanou 2 dolary. Takže denně si vydělají 30 USD. Farma jim přitom poskytuje zdarma ubytování, jídlo a péči (doufejme, že školu) pro děti. Že je to pro ně dobrý byznys, svědčí i to, že se každoročně vracejí.
Povídá nám o procesu fermentace, sušení a pražení. Vůbec jsem netušila, že se odsud hlavně vyváží káva natural (nepražená). Praží jenom pro import. Je mi zle od hladu a žízně. Takže opětovná zastávka a nákup místní kávy nehrozí. Stejně ji už jako dárečky máme koupenou odjinud.
Obídek a vrátit auto. V půjčovně jsme za 5 minut hotoví. Pána při přebírce zajímá ho jen, jestli jsme natankovali plnou a to, že jsme asi my ztratili zadní espézetku, si nevšimnul.
Je půl čtvrté a jsme na letišti. Šachy s kufrem, jsme 2 kila přes váhu. Vyndáváme šnorchly a bundu. Teď už jen 20 dkg, tak ještě kafe. Větší batoh má ale místo 8 kilo dvacet!!! Na cestě sem to nikdo nevážil. Snad to bude tak i teď.
Zbývají nám 4 hodiny do odletu, self check-in Lufthansa v San José nemá, ale Tom nás už načekoval včera a zbývá nám odbavit jen kufr. Před šestou otevírají odbavovací okénko. První se ptají na test covidu. U okénka stojí skupina Čechů, která test nemá. Odvolávají se na výjimku Ministerstva zahraničních věcí. Pustit je zatím nechtějí. Říkáme jim, že jim držíme palce. A s obrovskou úlevou procházíme. Tak tohohle jsme se přesně báli. Hráli jsme na jistotu a vyplatilo se. „Give me five!“, plácneme si s Tomem. Udělali jsme dobře, že jsme odjeli o 1 noc od Karibiku dřív. Přišli jsme jen o 40 dolarů. Takto bychom přišli o víc. No, třeba je ještě pustí. Třeba to někdo z Lufthansy vykomunikuje s Ruzyní a přepraví je. (pozn. Nejen Češi, ale i letecká společnosti vydala požadavek na negativní test covidu).
Hmotnost batohů nikdo nekontroluje. Procházíme dokonce s jedním pivem. Čekáme před gatem, nabíjíme všechno, co nabít jde. Pouštíme si Akumulátor. Dojídáme chleba s paštikou. Trošku jsme tu za santusáky, ale co? Líp něco zažít v přirozeném prostředí a být trošku v nekomfortu, než mít všechno super a být v umělohmotném prostředí nějakého rezortu. A tak: „Nos vemos San José. Pura vida. Díky za vše. Bylo to krásné“. Teď už jen hladký let Pane Bože.

Den čtrnáctý (pátek)
Den vulkánový a už víme, že žádná sopka nevybuchla. Zaplať Pán Bůh.
Hned po ránu jedeme do laboratoře na odběry. Jsou tu nějak pečlivější, než známe z Čech. Nejen z nosu, ale i z krku berou vzorky.
A jedeme na Irazú, Tom kroutí volantem do kopců 25 kilometrů serpentýnami nahoru. Opět projíždíme překrásnou krajinou. Dozvídáme se, že jsme se měli zaregistrovat na www.sinac.go.cr Protože na sopce ale zatím není moc lidí, tak pán v budce se slitovává nad mým prosebným pohledem a dotazem: „And what can we do now?“ „Pojďte sem jeden z vás, s rouškou, pasem a peněženkou.“ „Zavřete za sebou dveře. Napište mi sem vaše nacionále. Vstupenka stojí pro 2 osoby 30 dolarů. Bude to stát 40 dolarů, protože to musím vyplnit za vás.“ Ráda mu je dávám. Představa, že bychom propásli toto krásné ráno – slunečné, bez mraků… To opravdu ne.
Jedeme ke kráteru. Jsme ve výšce nad 3 tisíce metrů. Mraky jsme nechali pod sebou. S Tomem se shodujeme, že se nám špatně dýchá. Asi to bude tou nadmořskou výškou? Nebo že bychom byli celí vybzíkaní, jak nám dopadnou testy? Snad je to nadmořskou výškou.
Odcházíme od auta ke kráteru a za chvíli nás autem dojíždějí ochranáři a chtějí, abychom se vrátili k autu. „Ježíš, co se děje? Už žádné problémy.“ Nakonec prkotina, máme si auto obrátit tak, abychom parkovali čumákem k výjezdu. Dohadujeme se, proč jsou v tomto tak striktní. Jakože kdyby to bouchlo, abychom byli připravení na evakuaci?!? Všimli jsme si toho i v jiných národních parcích, kde žádná vulkanická činnost nehrozila. Netušíme.
První kráter, který vidíme, je poměrně nízký. Pak jdeme dál, a to je ten pravý, ze kterého by šel strach. Má tam být zelené jezírko, ale to tam teď není. Necítíme se ale nijak ošizení. Celé je to mystické. Koukáme do jícnu spícího monstra, které umí být opravdu zlé. Vždyť díky němu lehlo celé Cartágo. Posledně plivla v roce 1994, ale obrovská erupce, která zasypala Cartágo, které bývalo hlavním městem, nastala pět let před tím, než jsme se s Tomem narodili (v roce 1963).
Vyjíždíme ještě nad vulkán na view point a i odsud pořizujeme další záběry a užíváme si to. Pacifik, ani Caribik však díky mrakům, které jsou pod námi, není vidět.
Je 11 hodin. Co teď? A tak co kdybychom se ještě dnes podívali na Poás? Vulkán vzdálený asi 60 kilometrů. Navigace nám říká, že pojedeme 2 hodiny. Zastavujeme znovu před laboratoří (stejně bychom jeli kolem) a chytáme jejich wifinu a zkoušíme se zaregistrovat na stránkách SINACu, aby nás na další vulkán pustili. Daří se nám to a cena je nezvykle nízká. Nezbývá než se zaradovat a jet.
Cesta městem (nejprve Cartágem a pak San José) je opravdu zapeklitá. Jednak navigace jde podle plotu. Někdy se jí chce a jindy ne (samozřejmě odmítá poslušnost ve chvíli, kdy ji nejvíc potřebujeme). A pak je tu opravdu hustý provoz. Není divu. Místní řidiči nectí žádná pravidla. A nejen řidiči. Po dálnici běhají kromě psů sportovci, jezdí cyklisté, projíždějí jezdci na koních, pak je tu mnoho otrlých motorkářů, no kromě osobáků všudypřítomné tracky. Je to země tracků, psů ležících uprostřed silnice, neosvícených aut, ulic beze jmen a domů bez čísel. Samozřejmě je to i země rozmanité přírody, množství klimatických pásem, velkou diverzitou zvířat a rostlin. Ale teď jsme na dálnici a 30 kilometrů je záležitost více než hodiny.
Objednali jsme si poslední termín k návštěvě Poásu, ve 14:20. Takže poslední část stoupání do hor, kdy už můžeme jet, připomíná spíš „závod do vrchu“. V jedné chvíli dokonce okolní řidiči ukazují Tomovi, aby raději jel. Překládáme si to tak, že je jim jejich i náš život milý.
Přijíždíme k bráně ve 14:15 a pán v budce nám vysvětluje, že jsme ve španělském dotazníku zaškrtli, že jsme rezidenti (toto se nám děje už podruhé, poprvé se nám to npřihodilo při vstupu do země). Proto byla cena tak nízká! Místňáci to mají za 3 dolary, my za 33 USD. Opětovně to pán vyplňuje za nás. Omlouvám se, dávám mu navíc 5 dolarů, že s námi měl práci a jedeme. Máme radost. Stihli jsme to.
Přicházíme k Poásu, který je o 500 metrů nižší než největší Irazú. Dávají nám helmy. Instruují nás, že je opravdu musíme mít po celou dobu. Stejně tak i roušky. A u kráteru nesmíme být déle než 20 minut. Přicházíme k sopce a je tam mlha. Sopka má tři krátery. Z toho nejnižšího, aktivního unikají plyny. Naopak v tom nejvyšším se drží mlhy. Ten prostřední, který je nejzajímavější pro své jezírko, však nevidíme. Vlastně nevidíme nic. Prosíme tam nahoru, ať se nám kráter ukáže a ono se to skutečně na velmi krátkou dobu děje. Mlha se rozestupuje a my na pár chvil vidíme kráter a zelenobílé jezírko. Tak konečně. Mlha se rozevře ještě jednou, ale do třetice se jí už nechce. Volá na nás dozorce, že jsme tam už 20 minut, ať koukáme odejít.
Ustupujeme. Jsme rádi, že alespoň na pár okamžiků nám tahle divoká nevěsta odhalila svoji tvář.
Při sestupu ze sopky se stavujeme na večeři a jedeme se ubytovat. Vykydáme auto a přebalujeme věci, co na palubu a co do podpalubí. Do kufru to lehčí, nesmí mít víc než 23 kilo.
Dostáváme první negativní informaci. Dělá nám velkou radost, ale potřebujeme i moje výsledky covid testu. Zatím nic. Nervozita. Hodíme sprchu a jdeme si ještě něco koupit. Je pátek místní centrum žije. Lidé sedí na trávě, v restauracích. Mají roušky, ale vesele si povídají, blbnou, prostě žijí. Kéž bychom se s něčím podobným mohli potkat i doma. Dostáváme i druhou negativní informaci. Takže do letadla budu moci nastoupit i já. Takže zítra letíme.
Ale doma nás asi čeká nejen teplotní, ale i kulturní rozdíl (nebo jak nazvat ten přístup české vlády k řešení otázek covidu).
více  Zavřít popis alba 
  • 6.2.2021
  • 1 148 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
handysto
Přibice jsou obec v okrese Brno-venkov v Jihomoravském kraji. Nacházejí se v Dyjsko-svrateckém úvalu. Žije zde přibližně 1 000 obyvatel.
Obec Přibice leží ve staré sídelní oblasti na svahu nad levým břehem řeky Jihlavy.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1222, kdy se ve vsi Briwiz připomíná kostel sv. Jana Křtitele. Ten byl pravděpodobně za tatarského vpádu zničen, takže jej olomoucký biskup Bruno musel v roce 1257 znovu vysvětit. V roce 1322 daroval král Jan Lucemburský vesnici brněnským johanitům, kteří zde měli od roku 1332 svoji komendu - sídlo komtura rytířského řádu. Johanité drželi Přibice až do roku 1520, kdy je získal Vilém z Pernštejna a spojil je natrvalo se statkem židlochovickým. Jeho součástí zůstaly až do zániku patrimoniální správy v roce 1848. Od roku 1850 až do roku 1960 byly součástí okresu Židlochovice, v roce 1960 byly připojeny k okresu Břeclav.
Obec byla často poničena válečnými událostmi. Zmiňovali jsme již vpád Tatarů ve čtyřicátých letech 13. století. Pravděpodobně tudy protáhla i vojska husitská, která snad měla poblíž svůj tábor, neboť ves bývala v minulosti jmenována také Přibice nad Táborem. Velmi těžce byla obec postižena událostmi třicetileté války, kdy byla poničena nejvíce z celého židlochovického panství.
Z důvodu německé východní kolonizace na Moravě byla obec až do roku 1945 se sousedními Vranovicemi a Ivaní českým etnickým poloostrovem obklopeným německy mluvícími obcemi Pohořelicka, Mikulovska a Hustopečska. Po Mnichovské dohodě v roce 1938 až do osvobození obce, ke kterému došlo 17. dubna 1945 Rudou armádou, ležela obec přímo na hranici s Velkoněmeckou říší, od 15. března 1939 jako součást Protektorátu Čechy a Morava.
V roce 1895 byla přes obec zřízena železniční trať Vranovice - Pohořelice, která umožnila vlakové spojení s Brnem a Vídní s přestupem v sousedních Vranovicích. Trať, které se v tomto kraji lidově říkalo „lokálka“, fungovala až do 12. prosince 2008.
V obci je v současnosti mateřská a základní škola (1. stupeň). Obec má vlastní poštu a jsou zde 4 restaurační zařízení a několik obchodů s potravinami. Dále zde funguje oddíl kopané. V objektu bývalých kasáren se jezdí závody „bugatek“. Každý víkend po svátku sv. Jana Křtitele (24. 6.) se v obci konají tradiční krojované hody s tradičním pochodem stárků a stárek v severokyjovských krojích. Jednou za rok v sobotu, většinou v druhé polovině března, pořádá pravidelně přibická organizace Českého zahrádkářského svazu v obecním hostinci Výstavu vín (tzv. košt) se vzorky místních a okolních vinařů, které je možné ochutnat za doprovodu tradiční cimbálové muziky a typickým působivým zpěvem místních obyvatel, kteří jsou tím vyhlášeni po celém okolí.
Téměř symbolem obce je řeka Jihlava, která se vyznačuje přirozeným meandrováním s písčitými břehy. Je vyhledávaná především rybáři. V této lokalitě často opouští své koryto a zalévá přilehlé louky, pole a lužní lesy. Poslední významné povodně zasáhly obec v květnu roku 1985 a na přelomu března a dubna roku 2006. Voda z řeky Jihlavy tehdy z důvodu vyššího položení obce zatopila jen přilehlé zahrady a sklepy některých domů.
více  Zavřít popis alba 
73 komentářů
  • 6.2.2021
  • 66 zobrazení
tokrno
Deník z naší cesty po Kostarice
Den čtrnáctý (pátek)
Den vulkánový a už víme, že žádná sopka nevybuchla. Zaplať Pán Bůh.Hned po ránu jedeme do laboratoře na odběry. Jsou tu nějak pečlivější, než známe z Čech. Nejen z nosu, ale i z krku berou vzorky. A jedeme na Irazú, Tom kroutí volantem do kopců 25 kilometrů serpentýnami nahoru. Opět projíždíme překrásnou krajinou. Dozvídáme se, že jsme se měli zaregistrovat na www.sinac.go.cr Protože na sopce ale zatím není moc lidí, tak pán v budce se slitovává nad mým prosebným pohledem a dotazem: „And what can we do now?“ „Pojďte sem jeden z vás, s rouškou, pasem a peněženkou.“ „Zavřete za sebou dveře. Napište mi sem vaše nacionále. Vstupenka stojí pro 2 osoby 30 dolarů. Bude to stát 40 dolarů, protože to musím vyplnit za vás.“ Ráda mu je dávám. Představa, že bychom propásli toto krásné ráno – slunečné, bez mraků… To opravdu ne.
Jedeme ke kráteru. Jsme ve výšce nad 3 tisíce metrů. Mraky jsme nechali pod sebou. S Tomem se shodujeme, že se nám špatně dýchá. Asi to bude tou nadmořskou výškou? Nebo že bychom byli celí vybzíkaní, jak nám dopadnou testy? Snad je to nadmořskou výškou.Odcházíme od auta ke kráteru a za chvíli nás autem dojíždějí ochranáři a chtějí, abychom se vrátili k autu. „Ježíš, co se děje? Už žádné problémy.“ Nakonec prkotina, máme si auto obrátit tak, abychom parkovali čumákem k výjezdu. Dohadujeme se, proč jsou v tomto tak striktní. Jakože kdyby to bouchlo, abychom byli připravení na evakuaci?!? Všimli jsme si toho i v jiných národních parcích, kde žádná vulkanická činnost nehrozila. Netušíme.
První kráter, který vidíme, je poměrně nízký. Pak jdeme dál, a to je ten pravý, ze kterého by šel strach. Má tam být zelené jezírko, ale to tam teď není. Necítíme se ale nijak ošizení. Celé je to mystické. Koukáme do jícnu spícího monstra, které umí být opravdu zlé. Vždyť díky němu lehlo celé Cartágo. Posledně plivla v roce 1994, ale obrovská erupce, která zasypala Cartágo, které bývalo hlavním městem, nastala pět let před tím, než jsme se s Tomem narodili (v roce 1963).Vyjíždíme ještě nad vulkán na view point a i odsud pořizujeme další záběry a užíváme si to. Pacifik, ani Caribik však díky mrakům, které jsou pod námi, není vidět.Je 11 hodin. Co teď? A tak co kdybychom se ještě dnes podívali na Poás? Vulkán vzdálený asi 60 kilometrů. Navigace nám říká, že pojedeme 2 hodiny. Zastavujeme znovu před laboratoří (stejně bychom jeli kolem) a chytáme jejich wifinu a zkoušíme se zaregistrovat na stránkách SINACu, aby nás na další vulkán pustili. Daří se nám to a cena je nezvykle nízká. Nezbývá než se zaradovat a jet. Cesta městem (nejprve Cartágem a pak San José) je opravdu zapeklitá. Jednak navigace jde podle plotu. Někdy se jí chce a jindy ne (samozřejmě odmítá poslušnost ve chvíli, kdy ji nejvíc potřebujeme). A pak je tu opravdu hustý provoz. Není divu. Místní řidiči nectí žádná pravidla. A nejen řidiči. Po dálnici běhají kromě psů sportovci, jezdí cyklisté, projíždějí jezdci na koních, pak je tu mnoho otrlých motorkářů, no kromě osobáků všudypřítomné tracky. Je to země tracků, psů ležících uprostřed silnice, neosvícených aut, ulic beze jmen a domů bez čísel. Samozřejmě je to i země rozmanité přírody, množství klimatických pásem, velkou diverzitou zvířat a rostlin. Ale teď jsme na dálnici a 30 kilometrů je záležitost více než hodiny.
Objednali jsme si poslední termín k návštěvě Poásu, ve 14:20. Takže poslední část stoupání do hor, kdy už můžeme jet, připomíná spíš „závod do vrchu“. V jedné chvíli dokonce okolní řidiči ukazují Tomovi, aby raději jel. Překládáme si to tak, že je jim jejich i náš život milý. Přijíždíme k bráně ve 14:15 a pán v budce nám vysvětluje, že jsme ve španělském dotazníku zaškrtli, že jsme rezidenti (toto se nám děje už podruhé, poprvé se nám to npřihodilo při vstupu do země). Proto byla cena tak nízká! Místňáci to mají za 3 dolary, my za 33 USD. Opětovně to pán vyplňuje za nás. Omlouvám se, dávám mu navíc 5 dolarů, že s námi měl práci a jedeme. Máme radost. Stihli jsme to.
Den třináctý (čtvrtek)
Probouzíme se už před 6 hodinou ranní. Snídaně na hotelu jsou až od 8, takže si dáme selfmade chleba s paštikou. Místo kafe a čaje colu. „Myslíte, že bychom mohli dostat alespoň část peněz za dřívější odjezd zpět?“ „Nemohli.“ Tak se nedá nic dělat. Je to jasné. Náš pokoj už nemají šanci prodat. Chápeme. Nijak se nezlobíme a jedeme se podívat na lenochody.První, koho po příjezdu do lenochodí stanice vidíme, je starší pán – černoch, hubený je slabé slovo, takový věchýtek. Zjevně zaměstnanec. Obutý v holinách, oblečený v pracovním. A jestli je něco reklamou na lenochody, tak to je právě on. Tak vtipného človíčka, jako je tenhle, jsem už dlouho neviděla. Hubený, samá ruka, samá noha a tttaaaakkkk sssssttttrrrraaaašššnnnněěěě pppooommmaaallluuu ccchhhhoooddddííí, že by ho předběhla i želva. The sloths - jsou opravdu miláčkové. Pan průvodce nám vypráví jejich příběhy. Jeden o ostnatý drát přišel o oči a je slepý. Druhý je paraplegik po napadení psem. Další přišel o maminku, když byl malinký, takže se už nenaučil dovednosti pro přežití ve volné přírodě. Jiný měl díky pesticidům, kterými stříkají banány, tumor. A jiný je kardiak. Ale to je jen zlomek. Téměř 80 % zachráněných lenochodů se jim daří vracet do divočiny. Jsou úžasní, všichni. Když jsme do stanice přišli, nic z toho bychom nepoznali. Jeden visel za nohy hlavou dolů. Prý, když jsou takhle zavěšení, odpočívají. Jiný seděl v křesílku :-). Hlavu dokážou otočit o 270 stupňů. Jsou dva druhy lenochodů, jeden tříprstý a druhý dvouprstý. Tříprstý je došeda, je menší, má malinkatý ocásek, jeho hlavní smyslový vjem je sluch, má kratší chlupy a veselejší výraz v obličeji a jí semena a ovoce. Dvouprstý je béžový, je o něco větší, ocásek nemá žádný, jeho hlavním smyslovým vjemem je zrak, protože přes uši má delší a bohatější chlupy a jí jen listy a zeleninu. Ani jeden z nich nepotřebuje přijímat jinou vodu, než z potravy. Sameček je prý po narození mláděte (většinou jednoho, dvojčata jsou naprostou výjimkou u obou druhů) v blízkosti matky a mláděte, aby odváděl pozornost při jejich případném ohrožení. Matka je těhotná asi 11 měsíců a mládě vychovává rok. V tu dobu je opouští i samec. Největším nepřítelem jsou pro lenochody lidé, pak orli a psi. Jaguáři, pumy nebo oceloti zcela výjimečně. Jeho nejbližším příbuzným je mravenečník.Po prohlídce záchranné stanice pobíháme v místním obchůdku, kde obstaráváme dárečky pro naše miláčky doma. Už se na ně taky těšíme.
Jedeme do NP Cahuita. Park je to malý, vede podél pláže a teď si to tedy u nás karibské pobřeží vyžehlilo. Je tu moc hezky. Takže, kdyby někdo přeci jen chtěl sem na západ k moři, tak rozhodně ne do Puerto Viejo, ale sem do Cahuity. Je to menší vesnička, ale čistá. Stejně tak jako pláže, povalové chodníčky v pralese. Hned po pár metrech vidíme lenochoda ve větvích. Jestli si někdo myslí, že lenochod neumí chodit rychle, je na omylu (pozn. myslela jsem si to také). Říkal nám to i průvodce, ale ve stanici zrovna jedli, takže nám to s pohybem nepředvedli. Zato tento je rozený atlet. Z jednoho stromu na druhý. Chvílemi v nás hrkne, vypadá to, že slítne, ale zůstal ve větvích a bravurně a rychle přelézal, kam potřeboval. Pak potkáváme ještě dva další, již méně aktivní a hodně aktivní tlupu mývalů. Park je asi po 1,5 kilometru uzavřen. V minulých dnech hodně pršelo a vodní laguna, která přeťala spojení mezi dvěma konci parku, je prý plná aligátorů. Na konci sedí chlapík a odhání se nás zpět. Do vody ani náhodou!
Jdeme po pláži zpátky, na některých místech je sice červená vlajka, ale na jiných žlutá a pár lidí je v pohodě ve vodě. Tak si jdeme zajezdit naposledy na vlnách. Prostě nádhera!
Na konci národního parku je restaurace, kde si dáváme své jedno teplé jídlo denně. A ještě pozorujeme vlny a dva surfaře, místního tesaře a další návštěvníky a snažíme si tenhle obrázek klidu a míru vtisknout do paměti, abychom měli z čeho čerpat po návratu domů. Kafe a na 4,5 hodinovou cestu. Napřed sedám za volant já a kroutím s ním asi 3 hodinky. No, někde víc stojíme, než jedeme. Spojnice mezi hlavním městem a přístavem je prostě naše klasická silnice třetí třídy (no svou kvalitou spíš čtvrté). Přitom náklaďáky najíždějí do fabrik, aby naložily a vyložily kontejnery ze svých tracků. Takže se co chvíli šňůra aut zastaví, protože nějaký náklaďák to potřebuje vytočit. Taky se tu staví. Naštěstí. Protože jednoproudová silnice (v každém směru) je naprosto nedostačující. Na poslední hodinku a půl si to v kopích bere Tom. Už se smráká, ale vulkán Irazú je nádherně ozářený zapadajícím sluncem. Pole s kávou pěstovanou v terasovitých polích vypadá jako z mechu. Úchvatné scenérie Kordiler.Přijíždíme do Cartága, volám Carlovi, aby nám přijel odemknout (paní bytná nám dala číslo na člověka, který nám otevírá, sama není doma a nechá nás u sebe, 40 USD jí máme dát do šuplíku). Je to anděl. Je lepší přijíždět do známého, než někde na poslední chvíli hledat, kde složíme hlavu.
Krátký pokec ještě s jedním Američanem, který sem také přijel a hajdy do postele. Ráno nás čekají v laboratoři a na Irazú. Těš se. My se na tebe těšíme moc. Snad nám ukážeš svoji prosluněnou tvář. Přicházíme k Poásu, který je o 500 metrů nižší než největší Irazú. Dávají nám helmy. Instruují nás, že je opravdu musíme mít po celou dobu. Stejně tak i roušky. A u kráteru nesmíme být déle než 20 minut. Přicházíme k sopce a je tam mlha. Sopka má tři krátery. Z toho nejnižšího, aktivního unikají plyny. Naopak v tom nejvyšším se drží mlhy. Ten prostřední, který je nejzajímavější pro své jezírko, však nevidíme. Vlastně nevidíme nic. Prosíme tam nahoru, ať se nám kráter ukáže a ono se to skutečně na velmi krátkou dobu děje. Mlha se rozestupuje a my na pár chvil vidíme kráter a zelenobílé jezírko. Tak konečně. Mlha se rozevře ještě jednou, ale do třetice se jí už nechce. Volá na nás dozorce, že jsme tam už 20 minut, ať koukáme odejít.Ustupujeme. Jsme rádi, že alespoň na pár okamžiků nám tahle divoká nevěsta odhalila svoji tvář.Při sestupu ze sopky se stavujeme na večeři a jedeme se ubytovat. Vykydáme auto a přebalujeme věci, co na palubu a co do podpalubí. Do kufru to lehčí, nesmí mít víc než 23 kilo.
Den dvanáctý (středa) Ráno absolvujeme bojovku po Cartagu a hledáme laboratoř, abychom se s nimi domluvili, kdy je nejvhodnější termín na testování. Přesto že máme data a roaming Svět, navigace tu moc nefunguje. Naloadujeme si ji na wifině, jedeme, a když to nejvíc potřebujeme, tak zkolabuje. Pak nezbývá než zastavit a pokoušet se domluvit s místními. O kolik méně umí anglicky (resp. na ulici nemluví nikdo anglicky), tak o to víc jsou ochotnější. Po dvou zastávkách s místními objevujeme kýženou laboratoř. Je zde fronta asi tří lidí a dostáváme se na řadu asi po půl hodině. Slečna v recepci neumí anglicky, žádá nás, abychom počkali na lékařku, která nám vše vysvětlí. Je ohromně milá. Počítá, za jak dlouho budou výsledky, kombinuje to s informacemi o našem odletu. Domlouváme se, že přijedeme v pátek v 7 hodin ráno. Na Irazú rezignujeme a vyrážíme směr Caribik, snad tam bude i lepší počasí. Je to poměrně dlouhá cesta. Sice jen 250 kilometrů, ale jedeme (a tak to říká i Waze) 4,5 hodiny. Tom kroutí volantem v serpertýnách, v mlze. Opravdu hnus. Když se na chvíli mlha rozestoupí, je vidět úžasná krajina. Bujná vegetace, terasovitá pole s kávou. Škoda, že jen odhadujeme, co je všude kolem. Přijíždíme do údolí. Počasí se bohužel moc nelepší. Je patrné, že tu pršelo opravdu hodně. Projíždíme vesnicí Venice, a nemá to daleko od pravdy, je téměř celá pod vodou, domy, auta… Je tu neuvěřitelná chudoba a strašnej „világoš“. Následují pole banánovníků a pak už jen velké fabriky s kontejnery na banány, které se odsud asi odvážejí do Puerto Lima, které je velkým přístavištěm. Přístav však jen tušíme, protože odbočujeme na Porto Viejo. Čeká nás krásná cesta podél pobřeží. Tedy krásná, přece jen se ten világoš kapánek mění v něco kulturnějšího. Asi v očekávání hostů.Míjíme Sloth Santuary (stanici lenochodů), kam se půjdeme podívat zítra. Už neprší. Hurá. Ale slunce se schovává Pobřežní vesnička Puerto Viejo je vlastně takovou osadou pro surfaře a hippies. Už zas prší a bary jsou nacpané k prasknutí. Všude smrdí tráva, stárnoucí borci tady hulí i na schodech před hotelem nebo před barem. No problem. Něčím se čekání na vlnu asi musí zahánět. Tedy teď spíš čekání na slunce, vlny jsou totiž až příliš velké.Náš hotel je moc hezký. Jsme za to rádi. Taková oáza.Vybalíme a jdeme se najíst a na procházku. Moře je rozbouřené. Prší. Napřed málo, pak víc a víc a víc… Potkáváme surfaře, kteří svoje surfy jenom nosí. Starší ženy se zapletenými šedými vlasy, s cetkami v uších a korálky kolem krku, v batikovaných šatech a holinách. Stárnoucí borce s jointem. Vracíme se mokří na kost.Opětovná anabáze ohledně vyplňování dotazníku Covid ve španělštině, navíc pro místní. Co s kolonkami, které jsou povinné a vůbec se pro nás nehodí?. Co zítra? V laboratoři nám řekli, že rozhodně máme přijet v 7 ráno. Do mailu nám přišla pozvánka na 9:45. Bože! Kdy odjet? Všude píší, že za tmy jezdit v Kostarice je čirý nesmysl. To jsme se už částečně přesvědčili. Místní buď nesvítí, nebo svítí jenom dálkovými a nepřepínají na potkávací. Závěr cesty jsou 2,5 hodiny v serpentýnách. Válečná porada. Riskneme to? Nemám z toho dobrý pocit. Zítra odpoledne má začít zase hodně lejt. Odjíždět ve 2 noci, tam, kde se to nedoporučuje, blbou silnicí 4,5 hodiny a navíc v dešti. Samozřejmě, že bychom se střídali, ale… I Tom se přiklání k názoru, že nemá cenu riskovat. Tak hold přijdeme o 50 dolarů, které jsme tu už za další noc zaplatili. Mohli bychom přijít o víc.
Píšu paní z ubytování v Cartágu, jestli má na zítřejší noc místo. Píšeme do laboratoře, jestli platí sedmá nebo třičtvrtě na deset. A opět si naléváme rum s kolou. Tom stahuje Mammu miu. Třeba nám to zlepší náladu.

Den jedenáctý (úterý)
„Dostali Ferdinanda…“, tak se jim to povedlo. Nasrali nás hned ráno. Přišla nám zpráva od Romana, který je právě v Keni, že se změnila pravidla návratu do Čech od 5. února. Odlétáme 6. a návrat domů je 7. Od rána neděláme nic jiného, než zjišťujeme, co pánové ze Strakovky zase vymysleli.
Prý je střední Amerika jedna z nejvíc nebezpečných zemí. To tak. Mají denní přírůstek 400 nemocných osob.
Přesto jdeme ráno na look out tower v hotelovém resortu Cerro Lodge, které je opravdu překrásné. Malé bungalovy, bazén, vše umístěné v džungli. Daleko od ruchu měst či silnic. Když se nám nepodařilo vyčíhat ptáky večer, jdeme brzy po ránu. Teď ale máme hlavu plnou „co s tím“?
Přesto se zkoušíme soustředit na to, co vidíme ve větvích – dva kondory krocanovité, starším názvem sup krocanovitý (jsou hnědočerní velcí ptáci s červenou hlavou), vypadají nebezpečně, ale jsou fakt v pohodě. Budeme v pohodě taky. Pak zelené papoušky a pak ještě ty malé manekýny – ti křičeli nejvíc. Svítání sluníčka za zády a pohled z výšky na moře. Nádhera.
Nikdo nám to nezkazí, ani naše vláda – jiné podmínky při odjezdu a jiné při příjezdu. Proč ne?
Je to tu jako v pavilonu papoušků. Spousty zvuků. Nádhera. Ara nepřilétla.
Jdeme na snídani. Dáváme si americkou – vejce s opečenou slaninou. Máme pocit, že potřebujeme nafutrovat, abychom tuhle nesnáz zvládli. Během naší snídaně přilétly snídat i Ary. Trmácíme se za nimi tam a tam a ony nakonec přilétnou za námi. Tak to prostě v životě je. Když o něco přestaneš usilovat, přichází to samo.
Před odjezdem dáme ještě pár bazénů a pak hurá do transportního dne. Potřebujeme se nablížit k sopce Irazú, na kterou chystáme výstup příští ráno.
Cesta trvá asi 2 hodiny. Je to hrozně zrádné - 90 kilometrů, ale přesto jedeme tak dlouho. Jinde je to kvůli špatnému stavu silnic nebo náročností řízení (samá serpentýna), tady kvůli dopravní zácpě. Nyní jedeme tahem přes hlavní město do Cartága, které bývalo dřív do poloviny 19. století, než ho pohltila sopka Irazú, také hlavním městem. Hledáme bankomat, hotovost dochází a ne všude přijímají karty. Ocitáme se v „kulturním“ centru Cartága, které bychom vůbec za kulturní neoznačili. Prostě klasické obchodní centrum se spoustu krámků s food courtem. Dáváme si battle s bankomatem. 300 USD nám nechce vydat. Čím to? Tak zkoušíme 200 USD. Také ne. Jsme tedy vůbec rádi, že nám to nenabízí jen nesměnitelné místní Colóny. 100 dolarů nám to už ale vydá, tak transakci opakujeme třikrát. Jdeme se najíst. Vedle nás sedí slečny v kulichu. Já mám šatičky a vietnamky a Tom v trenclích a tričko. Jsme poněkud umounění a je nám zima. Natahuji si alespoň mikinu.A tak rychle, najít paní bytnou, které jsme inzerov ali, že přijedeme už před dvěma hodinami. No, není to tak jednoduché, jak by se zdálo. Jak už jsme psali, ve městech nejsou značení ulic, ani čísla domů, takže vše trochu na náhodu. Náhoda se nekoná. Když kroužíme jako orli stepní, oslovuji pána, který sice neumí ani slovo anglicky, zato nám chce pomoci. Volá paní bytné ze svého telefonu a domlouvá se s ní. Posílá nás určitým směrem. Paní bytná se nám vydává v ústrety. Děkujeme všem zachráncům na cestě. Je neuvěřitelné, jak všichni místní (na rozdíl od nás) voní… Prostě asi nejsme rození pro toto klima. I když tady je zas úplně jiné. Je tu mlžno, mží, rozhodně chladněji než u moře, ale to se dalo čekat. Lidé chodí v zimním oblečení, kulichách a my v kraťasech. Vidíme ruiny kostela Santiaga Apostola, okolo kterých procházíme, protože památky jsou zde kvůli covidu zavřené. A jsou krásné. Škoda že nemůžeme dovnitř. Stejné to asi bude i s basilikou de Nuestra Seňora de los Ángeles, která uchovává sochu Černé madony.Jdeme na tržiště - čisté, rušné, bezpečné. Procházíme, nic nekupujeme a nevadí to. V supermarketu kupujeme něco k večeři a k snídani Vždyť brzo ráno vyjíždíme na Irazú. Vrácím se do obchodu pro šťávu do pití. Tom čeká před kasou. Odcházíme. Za tři bloky dál nás dohání muž: „Seňore, seňore,“ a podává nám láhev s natočenou vodou. Zapomněli jsme ji tam. Takovou dálku za námi běžel. Neskutečné!!!Je tu docela zima. Jsme rádi „doma“. Mícháme si rum s kolou. Dostáváme zprávu z ambasády. Do letadla musíme nastupovat s negativním testem Covidu. Prý nás to bude stát 100 – 150 USD na osobu. „Tak nalej ještě jednu, nebo rovnou dvě.“ Vyplňujeme formulář k návratu. Snažíme se zaregistrovat se v nějaké laboratoři na odběr vzorku na test. Ale na kdy? Budeme se kvůli tomu muset vracet dřív? Budeme muset měnit program? Budeme…Místo Irazú zítra ráno na zvědy do laboratoře. Do kdy nám dají výsledky? Kdy musíme přijít? Budeme muset měnit plány? Kolik nás to doopravdy bude stát? Došly, pošli….Sedíme v kuchyňce a přichází paní bytná. Žena našeho věku. Také učitelka. Tom jí nalévá rum s kolou. Povídáme si. Najednou není až tak těžké mluvit. Mají tady různé syndikáty, které různě kooperují s vládou, a i když nemají armádu a hodně ze státního rozpočtu jde na environmentální účely, stejně mají problémy s kriminalitou (proto tolik domů oplocených žiletkami) a s nezaměstnaností a drogami. Naše paní bytná učí etiku. Krásné. Jsme na jedné vlně. Nakonec končíme u výuky polky.  Chmury jsou ty tam. Ráno místo na vulkán jedeme do laboratoře, a pak se uvidí.
Naše vláda jsou kreténi, ale nás živé nedostanou, jak řekl Butch Cassidy a Sundance Kid. Kdyby někdo chtěl mít lepší náladu (jako my), tak si pusťte tuto píseň: https://www.youtube.com/watch?v=8_JPDEHU1ok&ab_channel=Movieclips (pozn. Mimochodem, Tom si tuhle píseň přeje na pohřbu – Ádo, Madlenko, registrujte to, prosím. Dík.)
Den desátý (pondělí)
V noci jsme moc nespali, hotel Plinio je sice moc hezký, ale je takový komunitní – takže do noci se tam popíjelo a zhruba tak ve v půl páté ráno začala jezdit auta. Křižovatka na Spojovací je hadr. Nevadí. V 6 si jdeme zaplavat do bazénu. Jsme tu sami… Krásné ráno. Typical breakfast – jinou nepodávají a hurá pryč.
Máme to hodinku a půl do národního parku v Caraře. (vstupné pro 2 osoby a průvodce 25 USD) Od Romana víme, že zde se opravdu vyplatí vzít si průvodce. A tak si ho bereme. Hned na začátku mu říkáme své požadavky – já chci vidět lenochoda a Tom chce vidět zblízka Aru a tukana. Přidávají se k nám dvě Francouzky. Průvodce má opravdu dobrou optiku a je vidět, že se vyzná. Chodíme skoro potichu, poslouchá, kde co slyší, opakuje zvuky. Vypráví nám i o stromech – mahagonu, pak o stromu, který má pichláky a v sobě spoustu jedu. Také nám ukazuje divoký banán, který jedí jak tukani, tak Ary, a i malpy. Krásně voní, ale má obrovská jádra, takže pro nás nekomfortní ho jíst.Je neskutečné, jak bystré oko má. Najednou se zastaví, poslouchá, pak se dívá, nastaví optiku a přesně namíří. Když najde něco opravdu zajímavého, má radost jako malý kluk. Směje se od ucha k uchu, plácá rukama. Pobízí nás, ať si pospíšíme a bere nám foťáky, aby nám přes optiku ten „úlovek“ vyfotil.
Ukazuje nám nějaké drobné ptáčky, které jsou endemitní pro Kostariku. Vidíme znovu i malpy, pak nějaké žabičky, ale také bílého i černého netopýra. To, o čem jsme se už předtím dohadovali, co to je – taková černá boule na stromě – je termitiště. Pořád nám ale lenochod, tukan a Ara chybí. Průvodci se naštěstí mezi sebou domlouvají vysílačkami. A tak se vracíme asi 600 metrů zpátky a vysoko v koruně stromů spící lenochod. Vůbec, ale vůbec bychom neměli šanci nic z toho sami vidět. Prostě bychom jen procházeli lesem, tady ne zrovna vzhledným a neviděli bychom nic. Ara ale pořád ještě chybí. Už jsme je viděli, ale Tom je chce vidět víc nablízko, aby chvíli poseděli. V lese ji nemůžeme najít. Nasedáme tedy do aut a pod vedením průvodce jedeme na kraj vesničky Tarcoles. Je tam holý kmen bez koruny, v něm díry. Najednou vylézá Ara. Jakoby byla na vysílačku. „Vylez. Teď.“ Průvodce opětovně předvádí festival radosti. Splnil nám téměř všechna přání. Jedině tukan nevyšel. Trošku trapas na závěr. Mysleli jsme, že průvodce je v ceně vstupenky jako zaměstnanec parku. Nebyl. Takže jsme průvodci chtěli dát něco na přilepšenou a ukázalo se, že je to málo. Omlouváme se. Trochu se stydíme, že jsme situaci nepochopili a dáváme mu 20 USD za osobu. Stálo to za to. A my jsme asi z laciného kraje.
Pokračujeme do nitra vesnice Tarcoles. Prý je to tam samý papoušek. Není. Je to rybářská vesnice. Je tu hodně pelikánů a takových „velkých tmavých racků“ (nevíme, co to je). Asi kradou rybářům zbytky. Prodejci ryb sedí u hlavní silnice a mají čerstvé ryby napíchané na hácích, vyvěšené tak, aby je řidiči viděli. Vidíme tam i tu červenou rybu, kterou jsem si dala k večeři v Tamarindu. Mají i menší – pro jednu osobu.
Koupeme se v moři, v pobřežní restauračce s místními poobědváme filet ryby, mořské plody, krabíka, bramborovou kaši a zeleninu. Znovu se koupeme, a pak odjíždíme na krokodýly.
Zastavujeme za mostem. Místní výběrčí má přidělaný hrnek na klacku. Asi se bojí covidu. Peněz za nic se ale neštítí. Pokřikují. Nedej bože nezaplatit. Tom mu dává pár drobných. „Ještě, ještě.“ Pokřikuje. Tom jednu minci přidává. Pak můžeme projít. Z mostu vidíme krokodýlí rodinku. Tři obrovští hned pod námi. Na břehu další. Jeden si na nás pěkně otevírá hubu. Po dostatečném pokochání odjíždíme hledat naše ubytování. Cerro Lodge. Není to daleko. Jsou to bungalovy v lese, bazén a spousta velkých a malých, pořádně ukřičených Frantíků. Vidíme Ary. Na protějším kopci je rozhledna. Jdeme tam, třeba něco uvidíme. Pod rozhlednou je stejně uschlý a vykotlaný strom jako v Tarcolesu. Určitě tam bydlí Ara. Vydržíme do západu slunce, říkáme si. Přiletí na noc domů. A ještě uvidíme západ slunce nad mořem. Jsme tam asi tři čtvrtě hodinky. Skoro zapadá. No, ale – přicházejí Frantíci. Křičí, dupou. Chvíli držíme. Třeba ztichnou. Bohužel. I když už oba tatínkové od asi 6 dětí jsou tady, děti snad ještě přidávají na síle.
Klademe si otázku, jestli my, když požadujeme, aby se naše děti ve společnosti chovali tak, aby neobtěžovaly někoho dalšího, vlastně děláme dobře. Možná jsou pak české děti (nebo ty naše) málo sebevědomé. Z těhle asi vyrostou způsobní dospělí Francouzi. No, nevím. Ale stejně bych asi neměnila. Snášet tolik let ukřičené ratolesti bych asi nedala. Něco prohazujeme o Herodovi. A ustupujeme. Zkusíme to zítra brzo ráno.
Den devátý (neděle)
Ráno si dáváme v Santa Eleně kontinentální snídani. Neprohloupili jsme. Talíř s ovocem (meloun, ananas, banán), míchaná vajíčka s tousty, trochu másla a marmeláda. Já zkouším ananasovou a Tom z maracuji. Mňam.
Máme před sebou 3,5 hodinovou cestu, a tak se nezdržujeme a vyrážíme. Tom sjede serpentýny dolů do Las Juntas. Kloubouk dolů, zvlášť když se všichni psi z okolí rozhodli rozjímat toto nedělní ráno na silnici. Pes s absolutní předností. A já pak poprvé přebírám asi na hodinku Jimíka. Projíždíme kolem míst, kam se budeme následující den vracet. A znovu se mění klima v tropické. Při jedné zastávce vidíme nad námi létat papoušku Aru. Usmíváme se na sebe. Tak už jsme ho viděli volného v přírodě.
Zase zesiluje počet cyklistů na silnicích. Uvažujeme, jestli jsou Kostaričané takovým cyklistickým národem, nebo zda sem jezdí trénovat některé světové cyklistické stáje. Většina z nich má opravdu profi vybavení a závodníky bychom v nich i hádali.
Teď ale na nejjižnější bod naší cesty – NP Manuel Antonio. Od recepčního v hotelu se dozvídáme, že si máme pospíšit. Mají sice do 4 hodin, ale kvůli covidu mají limit, kolik lidí tam vpustí, … a je neděle.
Opětovně se držíme hesla, nezastavovat na dřívějších parkovacích místech. Jet až k bráně. Cestou, jak jsme rozjetí, vletíme do odvodňovacího kanálu. Málem tam necháme výfuk a pak i zjišťujeme, že jsme někde ztratili zadní „espézetku“. No, možná to bylo tam. Rána to byla velká, ale Jimík přežil. A to je hlavní.
Před branami do národního parku je pěknej bordel. Jeden stánek na druhém. Samí dotěrní prodejci, samí dotěrní chlapíci z parkingu. Jednomu dáváme 2tis. colónů (asi 3 USD), že mu parkujeme před domem a rychlým krokem ke vstupu do národního parku. Mít tohle panoptikum za sebou. Mají zavřeno! No, to snad ne. Zkouším umluvit paní u vstupu, které říkám, že jsme sem vážili dlouhou cestu. „Je mi líto. Pouze s vstupy s rezervací.“ Co teď? Přichází další zřízenec (asi boss) a ptáme se ho, jak je to možné, že nemůžeme dovnitř, když mají do 4 odpoledne? Prostě všichni místní se rozhodli jít do NP. Jsou tam totiž krásné pláže a smí se tam koupat. Poplatek není nijak velký (15 USD), takže to není nedostupné. Ptám se: „Jeli jsme sem hrozně dlouho. Kde si můžeme zarezervovat vstupenky na zítra?“ „Zítra máme zavřeno.“, zní hlas zřízence. Tom říká: „We flew over all word to your park and now is closed. It isn´t possible.“ Chvíli na nás kouká. Máme zoufalé obličeje. Otevře bránu: „Go.“ A my vběhneme dovnitř. Jsme tady. Hurá. A jako bonus zadarmo!
Procházíme povalovými chodníky přes mangrovy. Možná tu bude i nějaký krokodýl, ale nevidíme nic. Jsme rádi, že jsme tady. Park není nijak velký. Ale jedna pláž hezčí než druhá. Místní jsou nasáčkovaní na té nejbližší. My jdeme dál. Najednou se před námi objevuje zátoka - bílý písek, skály, o které se tříští vlny, z moře vystupující skály porostlé stromy. Úchvatné scenérie. Jsme na celé pláži čtyři. Vrháme se do vln. Teplá jako kafe. Prostě ráj.
Asi po půlhodince se vydáváme na okruh kolem parku. Procházíme pralesem, snažíme se zaslechnout nějaké zvuky, vidět zvířata. Vidíme aguti – takové větší morče. Na další pláži vidíme leguána! Skoro odmítám věřit, že není jen tak narafičený vyřezený ze dřeva. Ani se nehne. Je blízko skupinky fotících se mlaďochů. Fotograf má v hledáčku dvě vnadná děvčata v mořské pěně. My, hned vedle něj, zaměřujeme svoje foťáky opačným směrem. Jsme od něj asi půl metru. Krása.
Na cestě zpátky potkáváme tlupu malp kapucínských. Tak blízko jsme je ještě neviděli. Probíhají mezi mnou a Tomem. Mláďata si hrají v písku těsně před námi. Pak přijde máma, hupnou jí na záda a vezou se dál. Skáčou z větve na větev, ochutnávají listy, honí se mezi sebou, některé pózují. Je jich tam asi 15 až 20 a všechny jsou tak blízko. Vůbec nemají strach. Jsme v sedmém nebi. Všechna dosavadní setkání s opicemi byla hodně na dálku. Tady jsme je od sebe měli pár centimetrů.
Po cestě kupujeme pár piv a jdeme se osvěžit do hotelového bazénu, uděláme si večeři „selfmade“ v místní kuchyňce. Městečko dole není zrovna frendly. Takže odpočinek na terase v hotelu, zpracovat fotky, napsat další část deníku, udělat plán na zítra a spát. Pura vida.
Den osmý (sobota)
Po typical snídani prohlašuji, že si příště dám už jen kontinentální. U moře (na rozdíl od Arenalu) nepodávali ranní mističku ovoce, ani džus. Ztracené volské oko, buřtík, majonéza, osmažený banán, 3 opečené bílé toustíky a kopička rýže s fazolemi už stačí. Příště zas něco jiného.
Máme před sebou 2,5 hodiny cesty a nabitý den. Čeká nás mlžný prales Monteverde. Chceme také absolvovat noční prohlídku, protože zvířata ožívají vždy až ve chvíli, kdy z parků odcházíme, takže doufáme, že jich v noci za pomoci zkušeného průvodce uvidíme víc.
Poslední hodina jízdy je pro silné nervy. Ještě že je Tomáš má. Jimík moc netáhne. A my jedeme serpentýnami do strmých kopců. Nejhorší jsou pánové Kochalski – tedy situace, kdy řidič před vámi jede pomalinku se svým vytuněným 4x4 a kochá se scenériemi kolem. Vy se však potřebujete rozjet, aby Jimík do protikopce vůbec vyjel. A takový pan Kochalski si jede hezky uprostřed. Prostě jak říkám, Tom má dobré nervy. Já hlavu zabořenou někam dovnitř auta. Ani nevyhlédnu ven, a to jinak nevolností v autě netrpím. Myslím, že tyhle zatáčky s průrvami okolo silnice (resp. v jistých místech spíš tankodromu) by rozhodně nebyly pro Ádu, když zelená i na cestě do Rokytnice. (pozn. Ádo, promiň, ale vzpomněli jsme si na Tebe, jak bys to asi dával.)
Přijíždíme do Santa Eleny, kde bydlíme v Cabinas al Golfo. Je tu úplně jiné klima. Jedeme ze slunce a horka. Tady je vichr, ale opravdu vichr a mží. Zase se tu hezky dýchá. Tomovi jsem tvrdila, že asi budeme bydlet někde u golfového hřiště, když je to „al Golfo“. No, nebydlíme. Ale domeček je to útulný, a stejně tak pokojík. Pan recepční hned nabízí noční prohlídku za 25 USD na osobu, a tak si ji objednáváme. Jen do pokoje naházíme věci, převlékáme se z letního oblečení do něčeho pořádnějšího a v dlouhých kalhotách, mikinách a v batohu ještě šusťákových bundách vyrážíme do mlžného pralesa.
Přesně jak říkal Roman: „Nenechte se zlákat naháněči na parking, jeďte až k závoře.“ Bereme si jeho rady za vlastní a téměř projedeme bránou parku. Máme trochu na spěch, protože je po polední a v půl šesté si pro nás přijedou na noční prohlídku.
Mlžný prales je ale úplně jiný, než jsme dosud viděli. Epifytní rostliny v mnoha patrech už známe. „Chodící“ stromy, které se do sebe zapletou, takže tvoří obrovské spletence několikasetlet starých Entů, také. Ale zde je všechno opravdu mlžné a vlhké. Všechno je obrostlé mechem. Ze stromů visí cáry mechů, omechatělých liján, všude kape voda. Z vyhlídek vidíme, jak se z lesa páří. Vlasy mám jako ovce. Nevadí, už si zvykám, že je nezkrotím. Na jedné z výhlídek, odkud je krásně vidět jezero Arenal, si k nám přijde popovídat nosál. Vytáhli jsme banán ke svačině, tak přišel na „přástky“. Trochu mu dáváme. A jedna Angličanka nám říká, že jí i slupky. Zkoušíme to, ale vidí, že máme ještě banán, tak proč by jedl slupky. Ty mu pod stromem necháváme na pak.
Procházíme zakázanou cestou a bohužel to opravdu nejde projít. Most je v dezolátním stavu. Tom by na něj asi vlezl a pokusil se ho zdolat. Já jsem ale srab. Tak se vracíme. Nebyla to ale marná cesta, protože vidíme obrovské hnědé opice, jak se houpou vysoko ve větvích. Dohadujeme se, jak jsou asi velké. „Ty jsi snad rybář,“ říká mi Tom, když tvrdím, že měla minimálně metr. „Prosím tě, sotva 60 cm.“ Kapituluji. Zkusíme to zjistit, co to vlastně bylo. Barvou se to podobá orangutanovi, ti tady ale nežijí.Kaskáda vodopádů je po tom, co už jsme viděli, nic moc. I v Harrachově jsou větší. Ale nevadí. Všechno stíháme. Dojet do hotelu, kde nás vítá duhový oblouk, vysprchovat se, najíst se, a znovu na trek, tentokrát ten noční.
Přijíždí pro nás tranzit pro 8 lidí. Měří nám teplotu, zlije nás desinfekcí. Face mask je nutností po celou dobu. V pořádku. Hlavně bych tady nechtěla řídit v noci, když i přes den to byla bojovka. Na místě se každé 8členné skupiny ujímají po opětovných hygienických procedurách „gajdové“. Jsme skupinka z Belgie, Francie a Česka. Průvodce nám vysvětluje, že si baterkami máme svítit jen pod nohy. Že on jediný bude svítit na zvířata.
Hned na začátku vidíme racoona (mývala), jak leze po větvích. Pak nám představuje jeho kostarického příbuzného, který ve větvích spí. Jméno si musíme najít. Je to kostarický endemit. Za pár kroků vyruší ze spánku tarantuli, prý ze 70 druhů tarantulí žije v Kostarice 50. Pak se díváme na spící tukany – ti kostaričtí jsou menší, než ti, co známe ze ZOO. Mají zelené bříško jako tenisák a kvůli teplotě, bezpečí, ale zde i kvůli světlům baterek zastrkují hlavičku pod křídlo a spí. Takže vidíme jen zelenou kouli bez hlavy.
Průvodce nám pak představuje nejmenší žabičku – endemitní pro Kostariku a taky škorpióna, na kterého svítí modrým světlem a škorpión pak zfosforeskuje. Opice, ani hady bohužel nenachází. Vidíme ještě jiné druhy spících ptáků a žáby. I tak to byl zážitek.
Vítr zesiluje. V pralese byl klid, ale u hotelu už to zase fičí. Poryvy větru jsou tak silné, že nevím, jak v tom řevu vichru vůbec usneme. Protahuje i pokojem. Snad budeme mít i ráno střechu nad hlavou.
Den sedmý (pátek)
Opětovný kohoutí budíček, improvizovaná snídaně na terase v Tamarindu. Sbalit a v 9 odjezd do Sámary. Další líný den. 100 kilometrů za 2 hodiny. Cesty v Kostarice nejsou uzpůsobené na rychlejší jízdu. V kopcích samá serpentýna, v odlehlých místech tankodrom a všudypřítomné a zároveň neviditelné retardéry označené pouze žlutým kosočtvercem s nápisem Reduktor. Po týdnu ježdění se vůbec nedivíme, že náš Jimík (Suzuki Jimi) nemá vůbec, ale vůbec žádné funkční tlumiče. Neměl je už, když jsme ho přebírali. Tehdy jsme se divili. Teď už se nedivíme. Co chvíli tedy volám: „Tome, pozor – a jako dovětek střídám slova „konduktor“ nebo „retardéro“ (protože to zní trochu španělsky), protože na slovo „reduktor“ si nikdy nemůžu vzpomenout.
V Sámaře jsme našli ubytování na první dobrou. Někdy to není úplně jednoduché. Vesnice nebývají označené, stejně tak ulice vůbec nenesou žádná jména. Booking nám třeba píše: 200 metrů od katolického kostela vpravo. No ale už nepíše v jakém směru – jestli z východu na západ, nebo ze západu na východ, nebo ze severu na jih nebo obráceně...
Každopádně „donna“ ve středních letech, majitelka hotýlku s italskou vegetariánskou kuchyní, nás ubytovává už v 11 hodin. Děkujeme jí za ochotu a už za chvíli jsme na pláži. Wellcome to paradise. Na pláži jsme téměř sami. Bodejď by ne, všichni mají siestu. Asi hodinu se koupeme. Vlny jsou menší a my směřujeme na jednu stranu zátoky, abychom si ji prohlédli alespoň z vody. V horku jako je dnes, není možné se jít projít. Na to si budeme muset počkat do večera. Tomovy hodinky ukazují, že jsme uplavali asi 400 metrů. Umí dokonce vytipovat plavecký styl. Kraul, znak ani prsa to nebyly. Spíš něco jako odraž se ode dna a nech se nést. Tak nevím, jak tyhle věci měřící tělesnou aktivitu fungují. Tomovi se někdy ze zápěstí ozve pokyn: „Dýchej.“ Tak nevím.
Ležíme pod palmami. Opravdu ráj. Pouštíme si mluvené slovo historické detektivky od Vondrušky a za chvíli usínáme. Pak se jdeme ještě jednou smočit. Vozíme se na vlnách. Ale pak už do sprchy a na procházku. Zas tak lenivý den to nemůže být, 5 kiláčků tam a zpět.
Chceme prozkoumat druhou stranu zátoky, kde kotví loďky a kde z vody trčí magická skála. Pod nohama černý vulkanický písek, občas vyvržená torza bílých korálů a vesměs černé kamínky. Některé kamínky si však na kamínky jen hrají. Když jste od nich dál, tak chodí. Když se přiblížíte, strnou a hrají si na kámen. Poustevníčci jsou krabíci, kteří prostě klamou tělem. Pár pelikánů loví a slunce se za chvíli ponoří do vln. Ještě pozorujeme místní, kteří si přišli zahrát fotbálek na pláž. Pár kluků na prknech drandí po vlnách nebo po písku. Rodinky jsou vyložené na plastových židlích v půlkruhu nebo dokonce sedí v otevřených kufrech svých aut. Vyndávají pivo, dívají se na západ slunce a povídají si. Malí stavitelé písečných hradů vedle nich. Špinaví a šťastní. Všichni se přišli rozloučit se s tímto dnem, stejně jako my. Tyhle scenérie se prostě neochodí.
Už po tmě se vracíme do hotelu. Dáváme si gnocci se čtyřmi sýry, dvě pivka a jdeme plánovat, co podnikneme zítra. Tak bye bye paradise.

Den šestý (čtvrtek)
Kohoutí kokrhání v 6 ráno. „Jestli nezmklneš, jdeš na pekáč! Kohout na víně.“, zazní vedle mě. Sice se nemůžeme dočkat Pacifiku, ale tohle snad ne. Včera jsme přijeli za tmy a neviděli už nic. Ještě se chvíli válíme, ale zabrat už v tom randálu nejde. V 8 hodin ráno, po snídani, kterou si děláme na koleni, odcházíme k moři. Pláže jsou prázdné a budou téměř prázdné i odpoledne u hotelů. Pěkně nám přikládají pod kotlem. Jen vítr a nohy ve vodě nás osvěžují. Sbíráme mušle.
Brodíme přes deltu řeky a jdeme dál, asi 4 kilometry podél pláže do oblasti, kde se rodí želvy. Vidíme však jen jednu cestičku připomínající stopy pásáku, kterou po sobě zanechávají karety. Samotné želvy nevidíme. V Kostarice se líhne pět ze sedmi druhů karet. Líhnou se v průběhu celého roku, několik dní v měsíci. I zde mají problém s tím, aby se k vejcím nedostala dřív mafie.
Na konci zátoky je skála, kde jsou hejna pelikánů šedých a terejů. Loví. Úchvatný pohled. Krátce zakrouží nad hladinou, vznesou se ještě o kousek výš a pak střemhlav do vody. Asi hodinka okouzlení lovem ptáků, a pak honem pod palmy, jinak se opečeme do bolava.
Pacifik je plný vln. Některé nás melou, některé nás vezou až k břehu. Tak zase zpátky chytnout další. Odpočinek pod palmou a hlad. Bufík pro surfaře potkáváme za pár set metrů a dáváme si výbornou tortillu s masem a zeleninou. Tom pro velký úspěch dvě a já po dvou dnech místo nášupu kafe. Konečně.
Odpoledne se vracíme zpět. Pozorujeme surfaře, jak čekají na vlnu, ladně vyskakují na prkno a vezou se, padají a znovu vyskakují a znovu se vezou. Krásné. Příliv nám zúžil pláž, kterou jdeme zpět. A delta už není k přebrodění. Tom to zkouší, ale za chvíli je tam po pás. Jsou zde převozní loďky. 2.500 colónů na osobu (za dva asi 8 USD) za převezení přes deltu o délce asi 100 metrů. Dobrý byznys.
Ještě jednou skáčeme do vln. Vedle nás surfaři, tak raději dál, ať neschytáme prknem přes hlavu. Vozíme se na vlnách a baví nás to. Jen písek máme úplně všude. Když přijdeme k batohu, tak je všude i tam. Je jemný a dočerna. Máme černé pískové mapy i na těle. I přes sprchu na kraji pláže bude náš sprchový kout v bungalovu připomínat spíš pískoviště.Chvíle odpočinku, nějak to nicnedělání zmáhá. A najednou černý stín za oknem. Velká opice. Následně si nacházíme, že je to vřešťan. Na stromě za bungalovem máme celou tlupu. Chopíme se mobilů a snažíme se ulovit nějakou fotku. Po odpolední siestě odcházíme na pláž. Dobrý timing. Právě zapadá slunce. Všichni jsou na pláži. Stejně jako my se jdou podívat na každodenní zázrak. Procházíme se na druhou stranu zátoky. Kolem nás projíždějí jezdci na koních, míjíme dvojice se psy, dívky fotografující se u západu slunce, meditující jedince. Na obzoru siluety lodí a slunce nořící se do vody. Pak už jen červánky. Vítr nám bere vlasy. A je nám krásně.Což takhle si dát rybu, když jsme u moře? Po cestě tam jsme míjeli rybí restauraci, navíc tam krásně hráli jazzík dva kluci, jeden na perkuse, a druhý střídal kytaru se saxofonem. Vrátíme se tam. Na pláži si místní rozdělali oheň a popíjí u něj. My sedíme vedle a vybíráme si z jídelního lístku. Názvy nám nic moc neříkají. Co nám doporučíte? Vybíráme dvě ryby. Číšník se nás ptá, jak veliké. Chceme menší až střední velikost. Pro jistotu se ptáme, jestli jsou to porce pro jednoho. Pán s mírným zaváháním říká, že ano. Nevšímali jsme si toho, ale měli jsme. Možná vypadáme hladově, protože to, co nám přinášejí, je neuvěřitelné. Tomova porce je vcelku normální. Ale ta moje?!? Vypadá to jako bych měla sníst celého vánočního kapra sama. Na grilu až pod nos mi přinášejí obrovskou rybu pokrytou grilovanou zeleninou. Musím se smát. Smějeme se oba. To snad není možné?!? Vypadá to nádherně, ale ta porce! Jestli tohle spořádám, tak asi až do konce pobytu nebudu potřebovat jíst. Tome, díky, že jsi mi nejmíň se třetinou té „velryby“ pomohl. Jinak bych praskla.
Den pátý (středa)
Vracíme se do národního parku Rincón de la Viejo. Ze Santa Marie vstup není možný, a tak se vracíme do resortu Palaís a kupujeme vstupné na dva vodopády (15 USD na osobu) a v 9 ráno vyrážíme. Už trochu tušíme, že hot springs v Rio Nigro asi nestihneme, ale nevadí. Přehodnocování plánu je naším denním chlebem i doma, takže všechno o.k. Na rozcestí jsou dva směry na Hiddenwaterfall 2,3 kilometrů, ale zdá se, že to bude dost do kopce. A na Cangreja waterfall 3 kilometry a zdá se to být po rovině, alespoň tam, kam dohlédneme. Tak kam napřed? „Nahoru“, říká Tom. Je ještě dopoledne, pak bude víc vedro a bude to horší.
Hiddenwaterfall - od rozcestí něco přes dva kiláky, tak to máme v kapse za chvíli. Ale ouha. Prales končí, jdeme nahoru, jdeme hodně nahoru. Prostě kopec jak kráva. Vegetace řídne, není kam se schovat. Nejprve děláme pravidelné zastávky na vydychnutí a napití se pod řídce rostlými stromy. Pak stromy došly. Když se chce člověk napít, stráví o pár minut víc na výhni. Osvítil nás sám pán Bůh, že jsme koupili hiking hole. Jsou skvělé, i když jdeme nahoru a i když jdeme dolů. Šetří nám kolena a trochu zatěžují horní část těla, takže všechno nemusíme urvat nohama. Zvládnout tuhle výheň nám pomáhá i vítr. Někdy je dost silný, ale co.
Konečně jsme se vyplazili nahoru. Naše zděšení, když v dáli vidíme čůrek vody ze skály. Nápis na rozcestí sice říká, abychom šli ještě 100 metrů, ale ten čůrek v dáli…?!? A 100 metrů po rovině není to samé, co 100 metrů do útrob skály, kam nás šipka navádí. No ale jsme přeci tady, tak postavit morálku do latě a jde se. Zlaté hůlky.
Přicházíme ke kaskádě, která v jedné chvíli vytváří menší lagunu a dál padá dolů. Na okraj kamenů jde jen Tom, já se tam bojím, zvlášť při tak silných poryvech větru, a tak asi vodopád neuvidím.
Svlékáme se a zákaz - nezákaz se jdeme osvěžit. Voda není ani tak ledová. Refresh je potřeba. Sotva vylézáme z vody celí nazí, přicházejí Francouzi, kteří nás v naší nahotě střídají, a také si dopřávají lázeň. My pokračujeme po šipce, asi tam ještě něco je…Jdeme opravdu už jen kousek a uprostřed pralesa se vyloupává vodopád s lagunou. Odhazujeme svršky a jdeme si zaplavat. Prostě nádhera. Nic lepšího si nemůžeme přát. Stálo to za to.
Je 13 hodin a opět ocitáme na rozcestí - Cangreja waterfall vzdálený 3 kilometry. Skutečně jsme udělali dobře, že jsme zvolili toto pořadí. Cesta je o poznání jednodušší. V jednom místě džungle říká Tom: „Tady to smrdí jako ve vopičárně.“ Na konci nás čeká opět nádherný vodopád s lagunou. Jsou tu dva fotografové, ale nám je to putna. Shazujeme svršky a šup do vody. Cestou zpátky slyšíme, že džungle se začíná probouzet. V jednom místě nás překvapí hejno papoušků. Jsou hnědí, mají ostře žlutý dlouhý ocas a je jich opravdu hodně. Tiše stojíme a pozorujeme je. Už je hodně hodin, máme před sebou 100 kilometrový přejezd k Pacifiku, musíme dál. V lese se najednou uprostřed hovoru Tom zastaví a větří. Dívá se nahoru a potichu hůlkou ukazuje, kam se mám podívat. Malpa kapucínská. Pozorujeme opici v divoké přírodě. Žádná klec, abychom si ji mohli prohlédnout. Za chvíli další a další a další. Je tu celá tlupa. Některé vyloženě pózují. Úchvatná podívaná. Je to přesně v tom místě, kde Tom čichal „vopičárnu“.Musíme však dál. Ještě jednou v jiné části pralesa se nám podaří zpozorovat malpy ještě jednou. Na chvíli se zastavujeme. S obdivem je pozorujeme my, a ještě další dvojice Američanů, a pak oba fotografové, kteří nás došli. Je to nádhera.Naštěstí park nezavírají, i když je po půl čtvrté (po zavíračce) a nechávají opozdilce normálně odejít, aniž by museli cokoli přelézat a krkolomně se dostávat z parku ven.
Vyrážíme do Tamarinda k Pacifiku. Cesta v pohodě. Jen, když se setmí, se nestačíme divit. Místní nezapínají světla aut ani po tmě. Jsou neviditelní. Neviditelná nejsou jen auta, ale i cyklisti a chodci. Sebevrazi. Na silnicích nejsou většinou ani krajnice, takže když náhodou očima kouknete do navigace, tak pozor! Hnedle můžete být ve škarpě, nebo někoho popovézt.Přijíždíme do Tamarinda. Je to takový Hollywood po kostaricku. Vlastně jsme rádi, že jsme z hor odjeli tak pozdě a že tu budeme jen jeden den. Jdeme si koupit do obchodu večeři. Kupujeme italské salámy, chleba máme. Taky melouna. A pak kostarický rum. To by člověk asi měl předpokládat, že rum, když je místní, stojí míň než mortadela z Itálie. (Ale místní uzeninu neměli). Tak co se dá dělat.
Tom upravuje fotky, já píšu náš cestopis. Popíjíme Cuba libre. No, možná bude ještě veselo. 

Den čtvrtý (úterý)
Po snídani opouštíme oblast Arenalu, a i když máme sopku již dávno za sebou kolem Lake Arenal jedeme ještě více než hodinu. Krásné výhledy, skoro by se zdálo, že jsme u moře.
Dokupujeme benzín a zásoby, a vydáváme se dálnicí do Liberie, kde zatáčíme na Curabandé a hledáme naše ubytování. Potkáváme lidi, kteří by byli ochotní nám pomoci, ale jazyková bariéra jim to neumožňuje, až se potkáváme s chlapíkem, který nám ochotně vytelefonuje, kde bydlíme. A dokonce ho autem následujeme až k našemu místu dnešního pobytu. Než by nám to vysvětloval, raději tam s námi dojede.
Cestou po pralese pak na tento moment ještě vzpomínáme a klademe si otázku, zda by toto nebo to, jak nás přijal první noc Alfonso, udělal někdo z Čechů. Obáváme se, že nikoliv. A udělali bychom to my? Přijali bychom domů cizince, o kterých nic nevíme? Tam, kde jsou naše děti nebo naši přátelé?!? Jací vlastně jsme my Češi?
Ubytování je milounké, jsme tu sami. Vyhodíme věci z auta a jen s batohem odjíždíme do NP Rinjón de la Vieja. Cestou nás staví místní „gaučo“ – chlapík v sombréru, s kvérem za pasem a chce po nás za otevření závory přes cestu 700 tis. Colónů za osobu. A tak platíme. Závora se zvedá a my pokračujeme k sopce Rincón.
Bohužel hodně tras je zavřených jednak kvůli pozdní hodině (některé trasy jsou dlouhé a po poledni na ně již nepouští), a jednak kvůli covidu (vchod je jen ze sektoru Palaís, aby koordinovlali lidi na trase). Nahoru na sopku se nelze dostat (prý je aktuálně v aktivitě). A tak se vydáváme na nejkratší a vlastně jediný možný okruh (15 USD na osobu).I tak je to zážitek. Zpozorovali jsme dvakrát opice ve větvích. A pak nás uchvacuje vulkanická činnost. Napřed vidíme jen sirnatá pole – bílo, žluto, šedé barvy, kde zpoza kamenů kouří a smrdí. Tomáš jde blíž, i když se to nesmí a hlásí, že je to opravdu horké. Ruku však na vyvřelině udrží.Další zastávkou je šedé jezírko, kde probublává bahýnko. Dál pak vidíme jezírko, ze kterého se hodně, ale opravdu hodně kouří a opět to dost smrdí sirovodíkem. Nakonci nás park odměnil výhledem na vodopád. Protože jsme ale už viděli daleko větší, nejsme tak paf, jako minulé dny. Přesto je moc hezký. Jsme prostě už tak trochu zmlsaní.
Snažíme se najít ještě druhý resort. Musíme ale z druhé strany projet bránou, kterou hlídá jiný, mnohem mírumilovnější chlapík. A opět tu jsou psi na silnicích, kteří se nedají ničím a nikým vyrušit – psi s absolutní předností. Chlapík hlídající bránu má psů hned několik. Naštěstí neleží uprostřed cesty, ale na okraji, a tak otevřenou bránou vyjíždíme z placeného resortu. A možná, až budeme chtít zpátky, budeme muset platit znovu.
Vydáváme se k Santa Marii, což je druhá sopka a druhý vhod do NP, abychom viděli alespoň vodopády a třeba i nějakou další vulkanickou činnost. Neděláme si iluze, že bychom se někam v 15.30 dostali. Zavírá se tady dost brzy. Prostě to jen chceme očíhnout, abychom zítra netápali a neztráceli drahocenný čas. Mezitím však zavírají i Hot springs Rio Negro, a tak si všechno necháváme na zítra. Při zpáteční cestě máme doklady o zaplacení průjezdu soukromým územím přitisknuté na čelním skle a velkou rychlostí, rozesmátí, za zběsilého mávání projíždíme. Jakýkoli pokus vyžadovat platbu nemá šanci.Vracíme se zpět, jdeme se k místním vykoupat k brodu místní říčky. Tom zachránil čest naší výpravy, protože já jsem ztratila odvahu se do té studené vody ponořit před očima tolika místních borců. Vykoupaní jdeme na večeři do curabandské Sody. Dáváme si fajitos, a pak už se zahnízdíme na terase našeho pokojíku. Jsme tu sami, otevíráme si víno a třídíme fotky, píšeme deník a posloucháme dobrou českou muziku a popíjíme rulandské šedé z Chille. Máme se moc fajn. Dneska byl víc přesunovací den. To zítra bude taky, ale zítra si ho víc vyšperkujeme chozením a koupáním. Tak pura vida.
Den třetí (pondělí)
Po typical breakfast, který sestával z misky ovoce, 2 opečených toustů, ztraceného vejce, kousku kozího sýra a rýže s fazolemi, odjíždíme na trek kolem sopky Arenal. Po cestě opět potkáváme nosála, který si na nás mávnul a jakmile otevíráme dveře auta, chce nastupovat dovnitř. My ale žádné taxi nejsme. Dáváme mu tedy kus banánu a odjíždíme. Zajišťuji nákup vstupenek (36 USD), ptám se na cestu. Tom připravuje batoh a hole na výstup. Tu nás začínají nalétávat nádherní modří ptáci (později se dozvídáme, že jde o sojku středoamerickou), kteří jsou zjevně zvyklí žebrat u turistů. Jsme z toho uchvácení natolik, že i Tom jim dává banán. Někteří mu dokonce nalétají na ruku. Asi se to nemá. Ale co…Vydáváme se na 6 kilometrový trek k sopce. Nejprve cesta vede lesem nebo třtinou a pak začínáme stoupat. Zhruba za půl kilometru si začíná Tom lámat hlavu, kde máme klíče od auta. Prohledáme batoh a … vracíme se. Klíče jsou v zadních dveřích auta. Zatracení ptáci, odvedli naši pozornost.
Tak se s hodinovým zpožděním vydáváme na cestu znovu. Je až neuvěřitelné, jak daleko kameny z výbuchu byly schopné dolétnout. Musely sletět do údolí a pak se ještě koulet nahoru. Nebo že by je rovnou vulkán vystřelil do takové dálky? Dočítáme se, že v roce 1968 (kdy jsme se s Tomem narodili) láva a kameny pokryly 15 km2, zničily 3 vesnice a zabily 89 lidí. Lávové pole je ale obzvlášť úrodné, na kamenech lišejníky, ale i orchideje a spousta drobných něžných krásek. Džungle je mladá, stromy jsou útlé. Je to jasné, vždyť jim není víc než 52 let. Je vidět, že i cesty musí průvodci zabezpečovat a vysekávat a čistit často. Příroda jinak všechno schvátí a když se chvíli nestaráte, již nenavrátí. Obcházíme jezero. Potkáváme se s Američany a Francouze, mile se usmíváme, prohodíme pár vět, vzájemně se vyfotíme a jdeme dál. Na konci cesty nám za odměnu staví osud do cesty vyhlídku na Arenal. Dnes má kráter v mlžném mraku, jindy hrdý až „půdu“, se nyní o svou hrdost nepodělí. I tak tu bylo krásně.
Druhá naše cesta je Waterfall La Fortuna. Pan parkmajstr sice nevybírá za parking, zato všem spravedlivě zjišťuje teplotu, a opravdu dbá na to, aby se každý umyl, otřel si boty, a dal si roušku. Pak už nás čeká jen 500 schodů dolů. Před sestupem varují těhotné a kardiaky. Snad ani jedno nejsme, tak do toho jdeme.
Už nahoře vidíme tu masu vody, která se řítí dolů do údolí. Teprve bezprostřední kontakt člověku úplně zastaví dech. Scházíme ještě o kus níž, převlékáme se do plavek. Napřed se zdá, že tam nevlezeme. Ale ostatní ve vodě dokonce i sedí. Tak to nemůže být tak studené, říkáme si. Proč nám to jednotlivé části těla odmítají věřit? Nakonec šup a plaveme několikrát sem a tam v kratší laguně – proti proudu a zpět jedeme „na vlně“. Paráda. Jsme „občerstvení“, takže nám nevadí ani 500 schodů nahoru. Vydáváme se ještě na krátký okruh orchidejí. Ty zrovna nekvetou. Nevadí. Je vidět, že jsou ke stromům přichyceny různými páskami, takže orchidejový lesík je založený lidmi.Jedeme směr náš dočasný domov s dobrým úmyslem, dát si po cestě něco fakt dobrého. Po cestě tam jsme viděli super steak house, s kravami za domem, takže to asi bude home made. A taky si říkáme, že si koupíme lahvinku vína. Obojí jsme přejeli – stejkárnu i supermarket.
Den druhý (neděle)
Nemůžeme spát, vstáváme v 5 ráno místního času. Něha po ránu, sprcha, kafe, čaj, knackebrot a šunka a dál. Vyrážíme směr Waterfall garden v LaPaz. Tedy myslíme, že vyrážíme směr La Paz. Těsně za městem nás zastavuje policista. Tom evokuje všechny fráze, na které ho připravovala naše angličtinářka Klára, pro styk s policií. Nakonec chce pouze doklady a s přáním Pura vida a úsměvem nás propouští dál. Po 25 kilometrech, kdy nevyhnutelně vyrážíme na dálnici, vidíme, že to není ta správná cesta. Na dálnici pak otáčíme auto do protisměru tak zvaně „na pražáka“, abychom za chvíli zaplatili dolar za použití dálnice, a už jedeme správným směrem serpentýnami do hor. Tolik cyklistů bojujících o život jsme snad ještě neviděli. Propátráváme, zda jsou všichni éčkaři, ale rozhodně všichni nejsou. O to víc nechápeme, protože i náš Jimbo má co dělat, aby to vyjel.
Také rozvíjíme úvahu o tom, co by asi dělal cyklista, kdyby uviděl všudypřítomné psy, kteří, jak říká Tom: „psy s absolutní předností.“ Prostě pes leží uprostřed silnice a ať jede auto, cyklista, kdokoli – nehne s ním nic. Prostě cyklisti si při sjezdech dost koledují.V La Paz jsme zvědavi, co na nás čeká za poměrně drahé vstupné 96 USD. Nejsme zklamaní – motýlí dům, kde vidíme, jak se motýli klubou z kokonů, suší se jak na šňůře a při narození Tomášovi kadí na ruku. Možná ale jen osychali, nevíme. Létají na krmítka plná ovoce, létají kolem, sedají na ruce a někteří - mrtví již pokrývají zem. Usazujeme se v podloubí stromů, kde má být kolibřík point, a čekáme. A čekáme. A čekáme. A ve chvíli, kdy už chceme odejít, to začlo – byli všude kolem nás, na květinách, na stromě, na rameni. S rychlostí reportérů fotíme. Pár rozmazaných kousků se nám podaří ulovit.
Žabí království procházíme a opět nic. Nemáme prostě to školené oko, které by bylo schopné zachytit mimikry těchto živočichů. Dáváme se do rukou zkušené průvodkyně, která nám ukazuje ta správná místa, na která máme pohlédnout. Flek na listu se pak mění v oranžovo zelenou rosničku. Když zaklepeme listem, vybarví se její bambule na prstech do oranžova a bříško domodra. Když ji necháme být, za chvíli je neviditelná. Krása. Doufáme, že pestrobarevné ary, tukany a lenochody uvidíme iv přírodě, nejen v kleci. Naopak doufáme, že oceloty a jaguáry ve volné přírodě neuvidíme. No a pak už kráčíme k vodopádům. Je to kaskáda asi 6 v průměru 20 metrových vodopádů. Ohlušující krása, vzduch nasycený spoustou drobounkých kapiček vody. Takový vodní závoj. Duha. Prostě romantika, zároveň neuvěřitelná energie, nádhera.
Konzerva tuňáka na parkovišti a už vyrážíme směr La Fortuna, k sopce a jezeru Arenal. Necelé 3 hodiny cesty, které se v závěru podobají nesjízdnému tankodromu z expedice Trabantů. „Tome dost vášně a brzdi.“ Po cestě potkáváme rodinku nosálů. Mají tu být všude horké prameny. Naše ubytování se jmenuje Esence and Spa. Děláme si naděje, že to bude lázeňské. Za pouhopouhých 96 USD, o které nás majitel stáhnul hned po příjezdu, nám představuje, kde budeme bydlet. Poprvé v životě se seznamujeme s kategorií ubytování „Tent superior“. Ještě že s námi nejeli Sedláčkovi. Ocitáme se na pionýrském táboře. Máme k dispozici menší stanový hangár, který je v tomto podnebí silně cítit plísní a nemůže to být jinak. Plesnivé jsou i bambusy okolo. Ke stanu je přidělaná dřevěná teráska. Hned za ní začíná prales, o čemž nás zvířata přesvědčují celou noc. Ještě že tu minulou jsme nespali, protože rachot nočního života zvířat se podobá spánku uprostřed rušné křižovatky.
S optimismem nám vlastním jsme začali objevovat kvality tohoto místa a udělali trek přes prales do místní farmy, objevili jsme volejbalové hřiště a stánek, kde ráno cvičí jógu a před večeří se ponořili do horké lázně bublinkové koupele s překrásným výhledem na sopku a jezero Arenal.
Takže večer si v naší restauraci si dáme večeři (závitky, smažený bramborový nok, salát a předtím snack a polévku). Tom dvě piva, já skleničku červeného a pak už spát. Jsme utahaní jako koťata. A to jsem vám ani neříkala, že jsme chvíli spali už před večeří.
Den první (sobota)
Cesta proběhla i přes různé covidové překážky lépe, než jsme čekali. Na palubu jsme dokonce (neradi) propašovali nůžky i množství lahviček s léky (včetně těch tekutých). První měření teploty nastalo až v San José. Přistáli jsme v 8 hodin večer místního času a měli jsme naspěch, protože Rentalcar možná nečeká.
Ale u imigračního úředníka najednout halt a zpět do kanceláře pro pojištění. Mysleli jsme si, že to souvisí s naší českou verzí pojištění, ale chyba lávky. Problém byl v jednom hloupém zaškrtnutém okénku, kde jsem tvrdila, že jsem místní. Asi mi to nevěřili a nějak jim to při pohledu na blondýnu nešlo do hlavy. Několikrát generovat tzv. Pase de Salud, když Vodafone SVĚT nefunguje, a znovu projít kontrolou. Rychle pro kufr a hledat Rentalcar.
V pohodě. Sedíme v shuttle a vezeme se neznámo kam. Jen tak s Tomem prohazujeme, že kdyby nás odsud zavedli kamkoli jako případné dárce orgánů, že bychom asi neměli šanci. Ale nic takového se nestalo. Papíry, které jsme měli při odletu tak úhledně chronologicky srovnané jsou nyní v nevýslovném binci a cokoli najít je po 15hodinovém letu a hodinové anabázi na letišti je téměř nemožné. Připojení na internet selhává. Co ten Vodafone asi dělá?!? Při rentování auta mírná neuróza naše i pána, který nám auto půjčoval. Jiný řidič, jiná karta, peníze, které si Rental car stáhnul nedohledatelné = problém, který jsme vyřešili. Auto máme, nicméně nám někde visí 11 tisíc korun. No doufejme, že nebudeme domů volat: Došly, pošli.
Navigace je skoro mrtvá, černé neznámé město, ulice bezejmenné. Dostáváme se do cca kilometrového okruhu, kde bychom měli být ubytováni. V ulicích pusto prázdno, není koho se zeptat. Naštěstí se po nějaké době vynořil místní chlapík, který se pokoušel porozumět a my jemu, ale neklaplo to. Zázrakem vyšel Alfonso, Angličan, který již natrvalo pobývá zde, starší veselý chlapík, který s námi putuje nočním městem, nakonec nás bere k sobě domů, ke své ženě a přátelům, nabízí nám občerstvení a povídá si s námi. My čekáme na telefonát a slibujeme si, že nám Alfonso pomůže vykomunikovat, kdeže to vlastně bydlíme. Nakonec to jen 2 ulice jinde a my o půlnoci už osprchovaní uleháme ke sladkému spánku, který nepřichází. Uf. Snad už bude všechno jen a jen v pořádku. Díky Alfonso.
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 25.1.2021
  • 930 zobrazení
atletikahbrod
Ing. Jiří Uhman (nar. 1977), bývalý atlet našeho oddílu a nyní funkcionář a především rozhodčí, napsal do vzpomínek pamětníků moc hezký článek. Vzpomíná na překonání hranice 2 minut na 800 m v roce 1995 na MČR v hale v Jablonci n. Nisou.
V oddílových dlouhodobých tabulkách je nyní na 5. místě na 800 m za 1:57,52 (z Čáslavi 18. 5. 1996) a na 5. místě na 1500 m za 4:06,13 (z Prahy - Julisky 1. 6. 1996).
více  Zavřít popis alba 
  • 17.1.2021
  • 100 zobrazení
mercedesbenz13
Legendární závod Zimní běh na Blaník. Co na vás čeká v roce 2021?
LETOS BĚŽÍME POUZE VIRTUÁLNĚ
– běžci ověřená skvělá terénní trať;
– výborné zázemí ve vlašimské sokolovně (kvůli vládním nařízením letos nebude možné);
– nová porce zážitků;
– další běžecká přátelství …
Co získáte v ceně startovného?
– měření času čipovou časomírou (kvůli vládním nařízením letos nebude možné);
– odeslání výsledků po doběhu na Váš telefon či e-mail;
– startovní číslo na památku;
– pamětní medaile pro každého (bude doručena poštou);
– sportovní funkční čelenku ve vlastním designu (bude doručena poštou);
– účast na legendárním závodě s úžasnou tratí;
– 4x občerstvovací stanice na trase + 1x v cíli (kvůli vládním nařízením letos nebude možné);
– pozávodní občerstvení (kvůli vládním nařízením letos nebude možné);
– zázemí v TJ Sokol Vlašim (kvůli vládním nařízením letos nebude)
(WC, sprchy, převlékárny, úschovny, vyhlašování, posezení …);
– krásné a originální poháry (modely rozhledny na Velkém Blaníku)
a hodnotné ceny pro tři nejlepší v 9. věkových kategoriích;
– aktuální číslo časopisu RUN pro předem registrované běžce (bude doručeno poštou);
– energetický gel značky GU (bude doručen počtou);
– možnost zakoupení funkčních doplňků z vlastní limitované edice (na e-shopu od 17. 1.)
více  Zavřít popis alba 
  • 16.1.2021
  • 96 zobrazení
jackal001
V Brně se uskutečnil tradiční Masaryk Racing Days. V devatenácti vypsaných závodech se představilo přes 200 účastníků.
Největší pozornost nesporně poutaly starší monoposty F1, nastupující v sérii Boss GP. Mezi přihlášenými je i držitel traťového rekordu Masarykova okruhu Ingo Gerstl. V roce 2017 zde zvládl jedno kolo s vozem Toro Rosso STR1 za 1:36,065.
Součástí programu bylo dále klání středoevropské zóny FIA, pohárové podniky Renault Twingo Cup a Swift Cup Europe, stejně jako seriál Haigo pro historické automobily z bývalé NDR.
více  Zavřít popis alba 
  • 1.1.2021
  • 23 zobrazení
pavfoto
Bugatti Grand Prix si už pevně získalo místo v rámci Barum Czech Rally Zlín. V roce 2011 přišel s nápadem úspěšný zlínský podnikatel a velký milovník historických vozů Ladislav Samohýl, který přemluvil svého kamaráda a dlouholetého ředitele rally Miloslava Regnera, aby pustil historické automobily před páteční večerní prolog v centru krajského města. Od té doby se bugatky i další závodní a sportovní stroje prohánějí před hlavním startovním polem soudobých speciálů pro rally. Akce má neopakovatelnou atmosféru i díky své jedinečné kulise 35 000 přihlížejících diváků.
více  Zavřít popis alba 
  • 13.12.2020
  • 41 zobrazení
bele
ALB 1418
Být v v Kachetii a vynechat ochutnávku zdejšího vína by bylo neodpustitelné. Vše bylo domluveno na programu Gruzínské cesty vína ve Vinařských závodech Tsinandali, které vznikly v roce 1884. Procházeli jsme rozlehlehlým anglickým parkem,vše tu připomínalo víno. Ohromné nádoby na uchovávání vína, fontánky, květiny a kameny s výjevy různých zvířat – vše se vkusem jak to vidí místní lidé. Park založil Alexandr Chavchavadze - básník a šlechtic, údajně snad syn Kateřiny II., která jej ovšem poslala za organizaci vzpoury na Sibiř.
Gruzie je mimořádně bohatá na legendy, obřady a tradice spojené s přípravou a výrobou vína. Vinařství zde vzniklo snad společně se vznikem Gruzie. Při odkrývání starých sídlišť byla nalezena semena vinné révy z období 7. – 6. tisíciletí před naším letopočtem. Obrovské hliněné nádoby na víno byly pak nalezeny ve vykopávkách zhruba 3000 let starých. Někteří vědci se domnívají, že samotné slovo víno (wine v angličtině) vzniklo ze starogruzínského slova „gvino“. Mnoho známých básníků, spisovatelů a cestovatelů popisují Gruzii jako zemi se starodávnou tradicí pěstování a výroby jedinečného vína. Mezi nimi je i např. starořecký autor Apolonius z Rhodu, který chvalořečí Gruzii ve svém spisu Argonautica z roku 295 př.n.l. Jednotlivých odrůd vína přitom měli Gruzinci v minulosti ještě mnohem víc. V 16.století však nechal perský šáh Abbás vinné keře vymítit, protože si myslel, že právě díky vínu jsou gruzínští vojáci tak silní.

V Gruzii se víno tradičně kvasilo v hliněných nádobách, hrozno se rozmačkalo bosou nohou a dalo se do hliněných nádob zabudovaných v zemi včetně slupek, jader a zrníček. Nádoba se zakryla víkem a zasypala hlínou. Po dobu několika měsíců samokvasilo. Po skončení procesu se nabíralo dlouhou naběračkou do pohárů z černé keramiky. V dávné minulosti se přenášelo v kožených vacích z vyčiněné kůže poraženého zvířete. Kachetia je největší oblastí vína v Gruzii na rozloze 32 tisíc ha. V Gruzii existuje 540 odrůd vína, z nich je pouze 38 povolených na výrobu vína pro komerční účely.
Gruzínské víno je hodně tmavé, bílé je prakticky hnědé, protože se na rozdíl od evropského postupu zpracovává i se slupkami. "Na zdraví" se gruzínsky řekne "KAUMARDŽOS", tož jdeme na to
více  Zavřít popis alba 
63 komentářů
  • 1.12.2020
  • 141 zobrazení
mikim
Nové Město na Moravě (německy Neustadt in Mähren) je město v okrese Žďár nad Sázavou v kraji Vysočina, 10 km východně od Žďáru nad Sázavou, na jižním okraji Žďárských vrchů. Založeno bylo okolo roku 1250 Bočkem z Obřan, zakladatelem cisterciáckého kláštera ve Žďáře nad Sázavou. Největšího rozkvětu požívalo v době renesance za pánů z Pernštejna. Zachovalé historické jádro města tvoří městskou památkovou zónu, kterou doplňuje bohatá sochařská výzdoba ulic a náměstí od místních rodáků Jana Štursy a Vincence Makovského. Mezi nejvýznamnější památky patří katolický kostel sv. Kunhuty, budova staré radnice a zámek. Žije zde přibližně 10 tisíc[1] obyvatel.

Nové Město na Moravě bylo vždy místem konání významných sportovních happeningů světového významu. Již historií je závod Světového poháru v běžeckém lyžování Zlatá lyže, jejíž místo přebraly závody Světového poháru v biatlonu. V únoru roku 2013 zde proběhlo Mistrovství světa v biatlonu 2013, každým rokem se zde koná i závod Světového poháru horských kol. Okolí města je vhodné nejen pro příznivce zimních sportů, v letním období pak nabízí nespočet možností pro pěší turisty i cyklisty. Akce se konají v areálu Vysočina arena.

Historie města je spjata se vznikem žďárského kláštera založeného Bočkem z Obřan v polovině 13. století, do té doby je téměř celé území česko-moravské hranice pokryté pomezním pralesem. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1267, kde je osada uváděna ještě jako Bočkonov (Bočkov) v listině potvrzující Bočkův odkaz klášteru. Jako Nové Město (latinsky Nova Civitas) se poprvé objevuje na listině krále Václava II. z roku 1293, kde je již uvedeno jako městečko. V roce 1312, po smrti Smila z Obřan, připadlo Nové Město Jindřichu z Lipé. Ten nechal v obci vybudovat tvrz, která bývala pro svou rozlehlost nazývána hradem.

Od roku 1496 patřilo panství Pernštejnům, za jejichž doby zažívalo město výrazný ekonomický rozmach, zvláště za Vratislava z Pernštejna (1561–1582). Tři roky po jeho smrti bylo panství prodáno Janem a Maxmiliánem z Pernštejna Vilému Dubskému z Třebomyslic. Ten nechal pustou tvrz zbořit a na jejím místě vybudoval renesanční zámeček, ve kterém se usadil, po dlouhé době vrchnost opět sídlila přímo ve městečku.

Po Bílé hoře bylo panství zkonfiskováno a novým majitelem se v roce 1624 stal kardinál František z Ditrichštejna, který měl v té době rovněž sousední klášterní panství žďárské, odkud byla nyní vykonávána správa zdejšího panství. Za jeho vlastnictví bylo Nové Město povýšeno na město (1635), současně byl městu obnoven znak.

V roce 1638 změnila panství znovu majitele. Tentokrát se jím stává Šimon Kratzer ze Schönsperka (dříve hospodářský správce), který podporoval sklářskou výrobu v panství, zamýšlel vybudovat také železářské hutě. K jeho záměru však nedošlo, protože v roce 1645 byl zastřelen Švédy při jejich útoku na město. Panství od té doby spravoval a v roce 1660 převzal jeho syn František Maxmilián Kratzer. Ten mezi tím uskutečnil záměr svého otce, když v roce 1651 postavil na Kadově dvě železářské vysoké pece a k tomu výrobou navazující hamry na Kuklíku, Vříšti a Líšné. Tím položil základ železářské výroby na Novoměstsku.

Část obyvatel Nového Města na Moravě patřila do společenství tajných evangelíků, v 17. století zde probíhala násilná rekatolizace, což dokládají i matriky zemřelých z let 1673–1680, kde bylo zapsáno 57 případů oslích pohřbů (tj. 11 procent obyvatel).[2]

V roce 1691 na základě soudního výnosu připadlo panství knížeti Ferdinandu Ditrichštejnovi. O 8 let později prodal jeho syn Leopold Nové Město světské nadaci šlechtičen v Brně, jíž patřil až do roku 1945. V čele Nadačního ústavu se vystřídalo mnoho šlechtičen. Za dobu jejich panování proběhla na novoměstském panství v 18. století tzv. pozdní horská kolonizace, při které vznikly nejmladší vesnice jako např. Blatiny, Koníkov, Samotín, Krátká a Moravské Milovy. Za hraběnky Hohenzollernové (1721–1745) byl nově přestavěn katolický kostel, její nástupkyně baronka Miniati di Campoli (1746–1759) barokně přestavěla zámek a prodloužila hřbitovní kostel. Zrušením poddanství v roce 1848 – za baronky Skrbenské (1836–1858) – pozbyla vrchnost dosavadního významu.

Roku 1723 město zachvátil velký požár, v roce 1791 zde proběhla podružská rebelie a v letech 1796–1797 helvetská rebelie. V roce 1850 se Nové Město stalo sídlem okresního hejtmanství a zároveň jedním ze tří soudních okresů. Od roku 1906 má Nové Město přívlastek „na Moravě“ pro odlišení od ostatních Nových Měst. V roce 1949 bylo sídlo okresu přeneseno do Žďáru nad Sázavou. Novější dějiny města výrazně ovlivnilo založení reálného gymnázia v roce 1894, vybudování železnice z Tišnova do Žďáru nad Sázavou v roce 1905, rozvoj lyžování od konce 19. století a s ním související výroba lyží a rovněž tak výroba chirurgických nástrojů zahájená v roce 1949.

Stavební vývoj
Osada, později městečko Nové Město, byla založena ve 2. polovině 13. století nad soutokem říček Bezděčka a Bobrůvka. První domy byly postaveny asi v jižní části dnešního Vratislavova náměstí. Do poloviny 16. století se zástavba omezovala jen na jedno náměstí; dnešní Vratislavovo, Komenského a Palackého náměstí byla totiž spojena dohromady. Z tohoto náměstí vybíhaly cesty, které určovaly další postup výstavby. Jižním směrem, na Bobrovou vedla Bobrovská (Nečasova ulice); severozápadním na Žďár Žďárská ulice. Severovýchodním směrem vedla ulice Nové Domy (Masarykova ulice), na jejímž konci se cesta dělila na dvě větve na Svratku a na Jimramov. V polovině 50. let 16. století byla přestavbou měšťanského domu v jihozápadní části náměstí vybudována radnice, zároveň zde blok domů oddělil tzv. Dolní (Palackého) náměstí.

K významným stavebním zásahům do dosavadní podoby městečka došlo na konci 16. století. Majitel novoměstského panství Vilém Dubský z Třebomyslic nejenže dal obnovit, ale také značně rozšířil panské sídlo, vznikl tak renesanční zámek. Zároveň došlo k postavení panského pivovaru a o něco později ke stavbě tzv. Hrádku (Halina), sídla jeho manželky Kateřiny Zahrádecké ze Zahrádek. Tím se oddělil prostor dnešního Komenského náměstí. Jako odbočka z ulice Nové Domy vznikl koncem 16. století východní konec Malé ulice, která vedla ke kostelíku Nanabevzetí Panny Marie na novém hřbitově. Vzdálenější část Malé ulice, které se říkalo Pod kostelíčkem, vznikla pak až začátkem 18. století. Ve 2. polovině téhož století bylo město rozšířeno o ulici Svatojánskou (Podstrání, dnes Brněnská a Jánská ulice).

Další stavební vývoj výrazně poznamenaly rozsáhlé ničivé požáry. Ten, který vypukl 3. dubna 1723, zničil domy zejména na severozápadní straně náměstí. Po velkém požáru v roce 1801, který zasáhl 208 domů včetně kostela převládla v Novém Městě zděná výstavba, ta se však nadále soustřeďovala především do centra města.

V 1. třetině 20. století se město začalo rychle zvětšovat, nová výstavba se přesunula na území zvané Niva, které vyplňovalo plochu mezi dosavadním městem, Malou a Žďárskou ulicí a oběma rybníky (Cihelským a Klečkovským). Ve stejném období se ovšem město rozrůstá i na severu a severovýchodě, kolem vlakového nádraží. Za Novými Domy je zastavována východní strana silnice na Jimramov, čtvrti zde vzniklé se říká Hejkalov; staví se také v ulici vedoucí od sokolovny k nádraží (Tyršova a Smetanova ulice) a na pozemku u viaduktu (lokalitě se říkalo Šanghaj, dnes ulice Mírová a Výhledy). Řada domů vyrostla za nádražím (Nezvalova ulice), první domy vznikají nad Kazmírovým rybníkem (Německého ulice). Na přelomu 30. a 40. let 20. století byl jižně od žďárské silnice vybudován rozsáhlý areál okresní nemocnice, naproti přes silnici pak vzniklo první novoměstské sídliště určené pro zaměstnance nemocnice.

Mohutný stavební rozvoj zaznamenalo město ve 2. polovině 20. století. Severozápadně od města, nedaleko železniční trati při silnici na Vlachovice, byl postaven podnik Chirana (Medin) výrobce chirurgických nástrojů, který zahájil svůj provoz na konci roku 1949. Severovýchodně od města, v areálu bývalé Slonkovy firmy situované východně od silnice na Pohledec, byl uveden v roce 1951 do provozu podnik na výrobu lyží Sport (Sporten); o 20 let později zde byl vybudován nový provoz. Bytovou výstavbu rozhodujícím způsobem ovlivnila těžba uranu v okolí Dolní Rožínky. Panelová sídlištní výstavba určená převážně pro její zaměstnance proběhla v několika vlnách. V 60. letech 20. století vzniklo sídliště U nádraží (tzv. Staré sídliště) a stavělo se také na Tyršově ulici, v téže době byly postaveny i tři věžové domy (nazývané podle barvy jejich fasády); v následující dekádě pak vyrostlo sídliště na Hornické ulici. Kvůli další panelové výstavbě byla v 80. letech zbourána téměř celá východní strana Gottwaldovy (Masarykovy) ulice, tím byl zásadně narušen i vzhled Komenského náměstí. Na jeho severní straně vyrostla novodobá budova nákupního střediska, na západní straně stál už od poloviny 70. let moderní obchodní dům.

Zastavěna byla postupně také volná plocha severně od Žďárské ulice, tady vzniklo sídliště Pod zastávkou a panelová výstavba pokračovala výstavbou sídliště Pod nemocnicí (ulice Pavlovova a Mendlova). V blízkosti panelových sídlišť vyrostly dvě hotelové ubytovny pro horníky pojmenované Uno a Duo. Tzv. "stará hotelovka" (Uno) byla v 90. letech upravena přestavbou a následnou přístavbou na městské byty; "nová hotelovka" (Duo) byla prodána realitní kanceláři, jsou v ní jednak byty, ale je také využívana ke komerčním účelům. Výstavba rodinných domků se soustředila především na území nad Kazmírovým rybníkem, kde vznikla samostatná městská čtvrť na půdorysu písmene U, které se říká Betlém. Rodinné domky se však stavěly i na řadě dalších míst, zvláště za Klečkovcem a Cihelňákem v oblasti nazývané Korsika (ulice Dukelská a Veslařská) a na úpatí Brožkova kopce (ulice Na Výsluní, Zahradní). Na začátku 70. let byl uveden do provozu nový hotel Ski, postavený v lese Ochoza na úpatí Harusova kopce.

V souvislosti s touto rozsáhlou bytovou výstavbou a nárůstem počtu obyvatel došlo od konce 60. let 20. století k vybudování celé řady objektů občanské vybavenosti. Na ulici Leandra Čecha, západně od gymnázia směrem ke Klečkovskému rybníku, vyrostla nová základní škola; na místě zbořené sokolovny na Tyršově ulici byl postaven kulturní dům (1976); vybudovány byly také mateřské školy (na Drobného, Malé, Tyršově a Žďárské ulici). Stavební ruch zasáhl i areál okresní nemocnice, v závěru 70. let se zde podařilo dokončit dlouho plánovanou stavbu gynekologicko-porodnického pavilonu; postupně došlo k rekonstrukci většiny pavilonů, k výstavbě centrálního operačního sálu a heliportu. Přestože už v 70. letech byl schválen záměr vybudovat autobusové nádraží mimo centrum města, v prostoru pod zámkem, k jeho otevření došlo až v roce 1991. V polovině 90. let byl jižně od Žďárské ulice vybudován Dům s pečovatelskou službou, ve kterém jsou i městské byty.

Nečasova ulice
Nečasovu ulici tvoří domy po obou stranách komunikace vycházející z Palackého náměstí a ústící do kruhového objezdu a dále několik domů ve svahu po pravé straně silnice stoupající k Nové Vsi. Tato ulice se od nepaměti nazývala Bobrovská. V několika starých zápisech se objevuje i název Obrovská, z dob kdy se Bobrové říkalo i Obrová. Původní zástavbu Bobrovské ulice tvořily pouze domy od Palackého (dříve Dolního) náměstí k mostu, tedy čísla popisná 17–31 s výjimkou domu čp. 25, který kdysi stával až za mostem a byl počítán k ulici Svatojánské.

Právě ústí Bobrovské ulice u přechodu potoka Bezděčky doznalo oproti minulosti největších změn. Při rekonstrukci okresní silnice procházející Novým Městem byla Bobrovská ulice na přelomu let 1938 a 1939 vydlážděna kamennou dlažbou. Nová silnice byla na začátku Bobrovské ulice po přechodu potoka Bezděčky napřímena (dříve opisovala pravý oblouk). Muselo dojít k postavení nového mostu a přeložení vodní nádrže nad Jelínkovým mlýnem (čp. 26). Byl postaven nový železobetonový most o šířce 8 metrů. Musel být také přesunut kříž stojící ve větvení silnice na Novou Ves a Petrovice, křižovatka byla rozšířena a zpřehledněna vykácením stromů. Na počátku 70. let minulého století se tato křižovatka opět měnila, když jí začala procházet nově vybudovaná přeložka silnice I/18. A dnešní podobu s kruhovým objezdem získala teprve nedávno.

Peklem byl nazýván už ve starých pozemkových knihách dům čp. 20 a jeho majiteli se podle něj říkalo Pekelník. Snad toto označení vzniklo v dobách, kdy tu býval hamr. Víc než hamr byla známa hospoda „Na Pekle“. V polovině 19. století si ji tu otevřel původem žďárský řezník Václav Procházka. Jeho žena byla vyhlášenou kuchařkou a tak hospoda prosperovala. Sám Procházka se nejvíce proslavil v revolučním roce 1848. Stal se hejtmanem a cvičitelem Národní gardy a byl také zvolen poslancem říšského sněmu ve Vídni. Posledním hostinským v „Pekle“ byl o sto let později další žďárský rodák Josef Zábrš. Z pekla můžeme pokračovat rovnou do očistce. Skončíme tak v další hospodě, která bývala v nedávno zbořeném domě čp. 27 stojícím u odbočky k Jelínkovu mlýnu. Říkalo se tu V Očistci nebo u Valíšků. Hostinským tu v 2. polovině 19. století býval Josef Vališ a později jeho stejnojmenný syn. Oba byli také tkalci a kostelníky. Josef ml. ale nakonec hostinec prodal a odstěhoval se do Ameriky.

Po návštěvě pekla a očistce možná čekáte, že už půjdeme rovnou do nebe. Zastavíme se v barvírně. Úspěšný barvířský závod provozoval v čp. 29 na přelomu 19. a 20. století František Kubík. Svému okolí byl velmi dobře znám, neboť díky němu za domem tekl „věčně modrý potok“. Potok, který dříve tekl za domy na západní straně Bobrovské ulice, byl ve skutečnosti mlýnským odpadem. Tekla tudy voda z Kazmírova mlýna (čp. 35) a ústila do nádrže před Jelínkovým mlýnem. Tento mlýn s číslem popisným 26 stojí sice trochu stranou, ale můžeme ho ještě k Bobrovské ulici počítat. Mlýn tu býval přinejmenším na konci 15. století, kdy se mu říkalo Šarlův. Na konci 16. století ho koupil Jiřík Humpolecký z Rybenska a od té doby je znám jako mlýn Humpolecký. Během třicetileté války mlýn zpustl a přešel do majetku vrchnosti. Vrchnostenskými mlynáři tu byli od 18. století členové mlynářského rodu Jelínků. Posledním mlynářem byl již ve století dvacátém Augustin Jelínek.

Od roku 1938 se začaly na domech v Bobrovské ulici objevovat pamětní desky věnované významným osobnostem. Jako první se 17. července 1938 odhalovala pamětní deska na domě čp. 22, kde od svého raného dětství žil ruský legionář František Seidl, který padl v červnu 1918 při dobývání Kurganu. O devět let později – 27. července 1947 – odhalil tehdejší ministr výživy Václav Majer pamětní desku na rodném domě ing. Jaromíra Nečase. Jaromír Nečas se roku 1888 narodil v domě čp. 31, v dobách první republiky se stal ministrem sociální péče a později byl i členem exilové vlády v Londýně. A právě na jeho počest byla už v říjnu 1945 Bobrovská ulice přejmenována na Nečasovu. V roce 1910 se v domě čp. 21 na Bobrovské ulici narodil Josef Veselka, pozdější zakladatel a sbormistr Akademického pěveckého sdružení Moravan, profesor brněnské konzervatoře a JAMU. A na jeho rodném domě, tehdy už v Nečasově ulici, mu byla 8. května 1996 odhalena pamětní deska. Byla v Nečasově ulici třetí a zatím poslední.

Palackého náměstí
Palackého náměstí, to je v Novém Městě poměrně exkluzivní adresa, jí se mohou pochlubit jen obyvatelé čtyř domů – čísel popisných 16, 32, 33 a 34. Ostatní domy s okny do Palackého náměstí jsou již počítány k Nečasově ulici nebo Vratislavovu náměstí. V zástavbě oddělující dnes obě náměstí je ukryt dům čp. 97, v němž ještě nedávno sídlilo informační centrum. V tomto místě se předpokládá původní tvrz, nebo přinejmenším sídlo vrchnostenských úředníků v dobách, kdy Nové Město vlastnili členové mocného rodu Pernštejnů. Jak jinak si vyložit znamení zubří hlavy zdobící kamenný sloup, na nějž je svedena klenba přízemní místnosti domu čp. 97.

Nejen shluk domů, ale i terénní zlom odděluje Vratislavovo a Palackého náměstí. A právě díky své poloze bylo Palackého náměstí původně nazýváno Dolním náměstím či Dolním rynkem. Střed náměstí tvoří kašna, která svou podobu kamenného kvadrilobu (čtyřlistu) získala v roce 1891. V létě roku 1905 byla osazena plastikou Jana Štursy Píseň hor zpodobňující pasáčka s ovcí na klíně. Od roku 1942 je originál plastiky z hořického pískovce umístěn v Horáckém muzeu a na kašně je umístěna kopie zhotovená ve zlínské Škole umění vedené tehdy Vincencem Makovským. Takzvaný Pasáček se stal jedním ze symbolů Nového Města. Není ale jediným sochařským výtvorem zdobícím Palackého náměstí. Na kašně měla být původně umístěna socha Františka Palackého, která nakonec našla své místo v protilehlém svahu. Slavnostně byla odhalena 26. října 1902. Od té doby bylo náměstí nazýváno Palackého, i když oficiálně byla změna názvu potvrzena až v roce 1907. Okupace a zřízení protektorátu však s sebou přinesly nařízení o odstranění všeho, co neodpovídalo „změněným státoprávním poměrům“. A tak byla 28. června 1940 socha Palackého odstraněna a v říjnu téhož roku bylo náměstí opět přejmenováno na Dolní. Po osvobození se název Palackého náměstí vrátil. Na návrat sochy si muselo město počkat do 2. června 1946, kdy byla socha po dlouhých sporech o její umístění znovuodhalena na původním místě. Stejně jako Píseň hor je i socha Otce národa dílem Jana Štursy. Palackého socha je navíc i Štursovou první veřejnou zakázkou.

Obě sochy vznikly z podnětu a za podpory Josefa Jelínka, Štursova poručníka a mecenáše. Josef Jelínek (1829–1903) býval novoměstským koželuhem a majitelem domu čp. 32 na Palackého náměstí (dům s věžičkou), kde se říkalo u bohatých Jelínků. Byl veřejně činným, ať už jako předseda nebo člen řady místních spolků, tak i jako člen obecního výboru (zastupitelstva). V letech 1861–1891 zastával s přestávkami post starosty města. Byl také poslancem Moravského zemského sněmu. Na jeho návrh byla pro kašnu na tehdejším Velkém náměstí zhotovena socha Vratislava z Pernštejna. V roce 1891 bylo Josefu Jelínkovi uděleno čestné občanství města. V otcových stopách šel i Josef Jelínek mladší (1858–1936), který býval velitelem novoměstských hasičů či prvním starostou obnoveného Sokola (mimo jiné též před první světovou válkou majitelem prvního automobilu ve městě). V roce 1913 byl zvolen jako jeho otec starostou města a byl jím až do poválečných voleb v roce 1919. Již od svého zvolení starostou se potýkal s nepřízní části novoměstských obyvatel (té se nevyhnul ani jeho otec). V roce 1923 prodal svůj dům „eráru“ a odstěhoval se do Pardubic. Dům čp. 32 se pak stal sídlem finančních úřadů s okresní působností. Když Nové Město ztratilo statut okresního města, našla v domě své první sídlo v roce 1951 zřízená samostatná hudební škola.[3]

Řadu zajímavých osobností najdeme i mezi obyvateli rohového domu čp. 34. Od roku 1662 až do současnosti je v držení členů rodu Německých. Prvním z nich byl Martin Německý, který se oženil s Dorotou, dcerou Kateřiny Kalouskové zvané Šlejfrlice (patrně byla majitelkou šĺajferny – brusírny). Přídomek přešel i na dům čp. 34, kterému se říkalo u Šlejfrlíků. Díky hudebnímu nadání svých obyvatel získal dům během 18. století jiný přídomek. V roce 1752 se stal majitelem domu Daniel Německý, který byl hudebníkem, městským varhaníkem a později i rektorem městské školy. Od jeho časů se domu čp. 34 začalo říkat u Varhaníků. Nejslavnějším rodákem z domu čp. 34 však byl Daniel Matyáš Německý (1762–1820), dvojnásobný doktor (filozofie a veškerého lékařství), oblíbený lékař, vědec, novátor a samozřejmě také hudebník. Rod Německých dal světu i slavné lyžaře Josefa a Otakara Němce. Přídomek Šlejfrlík výměnou za Varhaníka nezanikl. Přenesl se ale na protější rohový dům čp. 101, který se dostal do držení druhé větve rodu Německých založené Václavem Německým, vnukem Martina Německého-Šlejfrlíka. Z těchto „Šlejfrlíků“ pocházel i František Německý, známý novoměstský hostinský a hoteliér, zakladatel Hotelu Německý stojícího ještě před 30 lety na Masarykově ulici. Zajímavým pojítkem mezi domy čp. 34 a 101 bývala městská brána, která kdysi uzavírala přístup do centra města ze Žďárské ulice.

Žďárská ulice
O původu jména Žďárské ulice není pochyb, tudy se jezdilo z Nového Města do Žďáru. Se jménem dostala ulice do vínku i oheň – žďáření. Požár, který vypukl 13. června 1879 v noci ve stodole domu čp. 84, se zapsal trvale do dějin celého města. Díky silnému větru ženoucímu oheň ke středu města tehdy shořelo 19 obytných a 12 hospodářských stavení. Co do rozsahu nemohl tento požár aspirovat na „titul“ největšího požáru v historii, nicméně stal se podnětem k historickému rozhodnutí. O několik týdnů později – 24. srpna 1879 – byl v Novém Městě založen sbor dobrovolných hasičů.

Žhavá témata však najdeme i u vody. Ke Žďárské ulici patřívaly tři mlýny zmiňované již v 16. století. Nedaleko mostu stával Hánův mlýn (čp. 81). Mlýn vyhořel již při památném požáru celého města v roce 1801. Po tomto požáru byl ještě obnoven. Ke zkáze ho přivedli o několik desítek let později zdejší mlynáři Josef Ondra a po něm Jakub Žák. Budovy mlýna zchátraly a byly zatíženy dluhy. Rozpadající se, ale dobře pojištěný, mlýn v noci 22. června 1907 do základů vyhořel. Mlýn již obnoven nebyl, pouze pila. Od roku 1918 na mlýně začal provozovat pilařskou živnost Filip Jaroš, a právě proto je tento objekt znám jako Jarošova pila.

Požár ukončil činnost i dalšího mlýna známého jako Kazmírův (čp. 35). Původně se tomuto mlýnu a rybníku nad ním říkalo Škrobův. Patrně od dob mlynáře Kazimíra Štampy, který žil na přelomu 17. a 18. století, se začalo říkat mlýnu a rybníku Kazmírův. Posledním mlynářem v Kazmírově mlýně byl Alois Jelínek ze známého fryšavského mlynářského rodu. Historii mlýna uzavřel požár, který vypukl o půlnoci 27. září 1916.

Třetí z mlýnů se dočkal svého zániku i bez přispění ohně. Ke konci 16. století ho postavil pod tehdejším Sadovým rybníkem Jan Štrafa. Rybník se ale dnes jmenuje Klečkovský po Janu Klečkovi, který mlýn v roce 1643 prodal vrchnosti. Mlýnu se říkalo i Ráčkův a rybníku se tak někdy říká dodnes. Posledním mlynářem tu totiž byl Josef Ráček, známý podivín, který nechal mlýn zchátrat a na konci života se snažil získat peníze na opravu od památkového úřadu. Mlýn nakonec koupil novoměstský velkostatek a v červnu 1935 ho nechal zbořit.

Téměř o deset let později zažilo Nové Město i válečný požár. Letadla Rudé armády 9. května 1945 ostřelovala a bombardovala ustupující německé jednotky. Letecký útok zaplatilo životem i několik civilistů, poškozena byla řada domů. Nejvíce jich bylo právě ve Žďárské ulici. Dům čp. 82 listonoše Františka Vyplašila stojící v křižovatce (u zrcadla) dnešních ulic Žďárské a Dukelské již obnoven nebyl. Na jeho místě byl na návrh Vincence Makovského vybudován v roce 1953 kamenný taras. Již o tři roky dříve byla Žďárská ulice přejmenována na Stalingradskou, na paměť města zničeného během druhé světové války. Ke svému původnímu názvu se ulice vrátila v roce 1962

Přírodní poměry
Nové Město na Moravě se nachází v západní části Moravy; je vzdáleno 10 km východně od Žďáru nad Sázavou po silnici první třídy I/19. Leží v nadmořské výšce 600 m n. m. na jižním okraji Žďárských vrchů, které jsou východní součástí rozsáhlé Českomoravské vrchoviny.

Město leží v jižní části Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. CHKO byla vyhlášena roku 1970 a rozléhá se na 715 km² v nadmořských výškách od 490 do 836,3 m (nejvyšší vrchol Devět skal). Je pramennou oblastí mnoha řek, kterou prochází hlavní evropská rozvodnice mezi Severním a Černým mořem. Jedním z typických krajinných prvků v této oblasti jsou rulové skalní útvary, které byly vytvořeny mrazovým zvětráváním na zalesněných vrcholcích Žďárských vrchů, například Malinská skála, Dráteničky, Čtyři palice, Pasecká či Lisovská skála. Zhruba 15 km jihovýchodně od města se nachází westernové městečko Šiklův mlýn. Nad Novým Městem se nachází také největší sjezdovka na Vysočině – sjezdovka Harusův kopec. Sjezdovka je v sezoně uměle zasněžována a osvětlena. Harusův kopec – „Harusák“ je zmiňován již v knize Bohumila Polácha Srub radosti.

Městské symboly

Městský znak

Městský prapor
Městský znak udělil městu dne 30. listopadu 1635 kardinál František kníže Dietrichštejn. Městský prapor udělilo městu předsednictvo České národní rady svým 926. usnesením z 93. schůze dne 7. května 1992.[4]

Znak
Městský znak města Nového Města na Moravě tvoří oválný štít nakoso půlený od pravé horní strany dolů k levé straně, horní polovina je zlatá, dolní červená, dva vinařské nože se stříbrnou čepelí a střenkou v přirozené barvě stojí vedle sebe, jeden na zlatém poli a druhý na červeném poli – ohnutými špicemi nahoru ven, nad noži na zlatém poli je knížecí klobouk, dole mezi střenkami na červeném poli pak sedící, dozadu se ohlížející zlatý lev bez koruny, s pozdviženým jedním ocasem.

Prapor
Městský prapor města Nového Města na Moravě má list nakoso dělený, horní pole žluté, dolní červené, na třetinách listu jsou postaveny odvrácené vinařské nože, délka čepele nožů je 5/10 šířky listu a střenky 2/10 šířky listu, čepele jsou bílé, střenky hnědé, poměr délky k šířce je 3 : 2.

Pečeť
Městskou pečeť města Nového Města na Moravě tvoří městský znak, kolem něhož je nápis "Město – Nové Město na Moravě", rozdělený sněhovými vločkami.

Maskot
Tradičním maskotem Nového Města na Moravě je strašidlo horáckých lesů – Horácký hejkal. Jeho podobu se snažilo vystihnout mnoho novoměstských umělců, tradičním vzorem však zůstává podoba ztvárněná novoměstským rodákem Karlem Němcem. Postava Horáckého hejkala představuje divého muže – skřeta s dlouhými, řídkými rozježenými vlasy a vousy.
Kategorie: cestováníměsta
více  Zavřít popis alba 
  • 2.11.2020
  • 212 zobrazení
bezchli
Závod v koloběhu dvojic z Jimramova do Žďáru nád Sázavou o délce 49,5 km
V letošním roce startovalo 18 dvojic.
Kategorie: sport
více  Zavřít popis alba 
  • 30.10.2020
  • 256 zobrazení
vvy
Do přírody ve dvou se ještě smí. Tak jsme si udělali malý výlet za humna. Navštívili jsme místo, o kterém jsme uvažovali už dávno.
Historická vápenka v krušnohorských lesích je zřícenina závodu na výrobu vápna z poloviny 19. století. Spolu s přilehlým lomem se nachází v katastrálním území Háj u Loučné pod Klínovcem v okrese Chomutov v Ústeckém kraji. Vápenka, která bývá obvykle uváděna jako vápenka u Kovářské,[1][2] je od roku 1963 chráněna jako kulturní památka.[3]. Areál vápenky je součástí Hornické kulturní krajiny Háj – Kovářská – Mědník, která byla v roce 2014 vyhlášena jako krajinná památková zóna.[4] Krušnohorská vápenka je zároveň tzv. přidruženým objektem Hornického regionu Erzgebirge/Krušnohoří, zapsaného v roce 2019 na seznam Světového dědictví UNESCO.[5
více  Zavřít popis alba 
  • 25.10.2020
  • 35 zobrazení
drahanskysport
Náš první a v poháru poslední start na silnici přivítal Kyjov.
Nebylo nám kvůli omezením i souběhu termínů dáno, abychom absolvovali více závodů na úzkých pláštích.
Mezi 44 staršími žáky se ukázali Tom Jelínek a Kouba Kočvara. S rozzávoděnými silničáři dokázali držet krok tři ze čtyř kol 38 km dlouhého závodu na zvlněné trati nad Kyjovem zahajující a končící v centru Kyjova.
Do posledního kola už oběma scházely síly, které by je v hlavním pelotonu udržely a po posledních 9,5 km dojel Tom 22. se ztrátou 1:48 a Kouba 26. s odstupem 2:29 na vítěze.
Letos to tedy byl první i poslední závod trvající přes hodinu, doufejme, že v příštím roce přibude více zkušeností.
Kategorie: sport
více  Zavřít popis alba 
  • 29.9.2020
  • 86 zobrazení
jara-moto-fan
19.9 2020 Březovec Cup 16.

Opět po roce uspožádali moto nadšenci ze Zubří pohodové hobby závody ve sportovním areálu města Zubří. Bufet fungoval, sluníčko svítilo i když se kupodivu moc prášilo, přecejenom měsíc nepršelo i tak se byo na co dívat a jednalo se o pohodovou sobotu. Vzhledem k nejastnostem kolem koronašmejdu budeme doufat, že se nejednalo o poslední motoakci v tomto roce. Takže foufám, že se to přežene a příští rok se s jarním počasím rozjedou moto akce na plný plyn.
více  Zavřít popis alba 
  • 28.9.2020
  • 518 zobrazení
benjamincikarvina
Rodinné týmy celý rok sportovaly, pilovaly jednotlivé disciplíny a strávili hromadu času společným atletěním. A povedlo se! Závěrečné závody byly napínavé a plné nečekaných zvratů... A hlavně, bylo nám tam všem moc fajně! Příští rok jdeme do dalšího běhu tohoto projektu zas! Nakonec vyhráli ... Více ve fotogalerii 🙂
#atletikaprocelourodinu#pohybovagramotnost#zsulesa#atletika#atletikaproděti#karvina
více  Zavřít popis alba 
  • 26.9.2020
  • 112 zobrazení
ondrasei
Dráhové Mistrovství UAC pro rok 2020 - stíhací závod jednotlivců na 3km + pokus I.Wood na 10km.
Kategorie: sport
více  Zavřít popis alba 
  • 23.9.2020
  • 44 zobrazení
voroshagyma
Ranní závod v poslušnosti (který jsme dle předpokladu zvrtali přesně v místech,kde jsem to tušila) a odpolední výstava,kde se naše trdlo neskutečně nádherně předvedlo a získalo své první první místo v životě.
Vlastně celá naše klubová sestava odjížděla s pohárem,což se nám povedlo pouze v roce 2009 v Úvalně u Krnova.
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • 20.9.2020
  • 62 zobrazení
radovanelektro
Eko-závod 2020 přilákal rekordní počet účastníků (Milan Freiberg)

Den čisté dopravy byl součástí Evropského týdne mobility a je pravidelně součástí osvětové kampaně v rámci Místní agendy 21.

Neslyšná auta téměř bez emisí si dala dostaveníčko v sobotu 12. září na Dolním náměstí v Opavě. Stalo se tak v rámci už 5. ročníku Dne čisté dopravy, který společně pořádala Místní akční skupina Opavsko, město Opava a Asociace elektromobilového průmyslu. Dolní náměstí zaplnily napříklady vozy Tesla, Hyudai Ionic nebo několik aut Peuget ION a nechyběl ani VW eGolf či Renault Zoe. Rekordní počet závodníků v historii závodu patrně přilákala výzva Magistrátu města Opavy, že za každého soutěžícího bude vysazen jeden strom ve volné krajině. Mezi Vlaštovičkami a Jamnicí se tak objeví 30 nových stromů. Start Eko-závodu po památkách Opavského Slezska odmávl náměstek primátora Opava Michal Jedlička. Závodníci měli za úkol projet co nejvíce ze seznamu 40 bodů (zámky, zříceny hradů, opevnění aj.) Při konečném pořadí hrál nejen počet navštívených míst, ale i počet přepravených osob a míra znečištění CO2. Vyhodnocovaly se zvlášť jednotlivé kategorie Peší, Cyklisté, Elektrocyklisté a další.

Mezi pěšími se na startu závodu objevili tři zástupci. Nejúspěšnější z nich byl Stanislav Hendrych s 32 body. Z elektrocyklistů si na pomyslné zlato sáhl Pavel Veselský (32 bodů). Tandemové kolo s posádkou Kateřina Prchalová a Ondřej Langr se zapojilo jediné a získalo 33 bodů. Letos poprvé se na startu objevila i elektromotorka a její řidič Tomáš Kratochvíl získal 11,7 bodů. Mezi cyklisty byli nejúspěšnější Vendula Černá a Jiří Vaníček (26 bodů). U nejsilněji zastoupené kategorie elektroautomobilů se vyhodnocovala první tři místa. Vyhrál Ondřej Vlček s Teslou 3, který navštívil se svou posádkou nejvíce průjezdních bodů (24) a dosáhl tak 18,4 bodů. Pro stříbro si dojel Tomáš Drastich v Nissanu Leaf (18,2 bodů) a bronz připadl Petru Štěpánkovi v Renaultu ZOE (16,8 bodů).

Závodu se také účastnili dva zástupci měst, které si pořídili elektrovozy. Opava s Renaultem ZOE s pilotem Karlem Kovalčíkem (13 bodů) se tak utkala s Budišovem nad Budišovkou, jehož Nissan Evalia řídil Slavomír Jaššo (12 bodů).

Pro zajímavost, rekord v počtu dosažených průjezdních bodů z roku 2017 zůstal nepřekonán. Jeho držitelem je Jan Křižka, kterému se s posádkou povedlo navštívit 25 míst. Jak k tomu dodala jedna členka jeho tehdejší posádky: „Základem je naplánování nejideálnější trasy ještě před závodem a pak také závodní nasazení celé posádky. Stačí přidat ještě znalost terénu a perfektního řidiče a rekord je na světě. Nicméně se těšíme, až někdo náš rekord překoná. Je to taková pomyslná laťka pro další závodníky.“

Den čisté dopravy pak pokračoval odpoledne v Hradci nad Moravicí dalším programem u vlakového nádraží. Návštěvníci si mohli poslechnout kapelu GZP, která doprovázela celým odpolednem. Mohli ochutnat i guláš či vegetariánské dobroty firmy Květ lotosu. Děti si mohly vytočit na kole štěstí některé z důmyslných úkolů a domluvit si tak například projížďku teslou či ochutnat některý z regionálních produktů.

Nechyběla i oblíbená vozítka, odrážedla a další kuriórní dopravní prostředky pro děti od spolku Fičíme a firma Kuberg předvedla elektromotorky včetně krossové show profesiálního jezdce Milana Dzimbaníka.
více  Zavřít popis alba 
  • 16.9.2020
  • 37 zobrazení
pametnikzavody
Zavody na Pametniku v roce 2020
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 15.9.2020
  • 54 zobrazení
benjamincikarvina
První z řady společných tréninků v tomto školním roce (2020/2021) před spočnými rodinnými závody.
Kategorie: dětisport
více  Zavřít popis alba 
  • 13.9.2020
  • 87 zobrazení
verastrnadkova
Velké Bílovice jsou město v okrese Břeclav v Jihomoravském kraji, 10 km severně od Břeclavi. Žije zde přibližně 3 900 obyvatel.
Město náleží k mikroregionu Lednicko-valtický areál. První osídlení této lokality je doloženo již z neolitu, první písemná zmínka pochází z roku 1306, na město byly Velké Bílovice povýšeny v roce 2001. Velké Bílovice jsou tradiční vinařskou obcí, což také dokládají vinařské atributy na znaku a vlajce. V současné době jsou se svými více než 760 ha plochy registrovaných vinic vůbec největší vinařskou obcí v České republice.

Příroda a okolí
Především severně a východně od města se rozkládá velké množství vinic a kolem 650 vinných sklepů ve 40 pojmenovaných sklepních uličkách tvořících samostatné vinařské "městečko".Dominantou Velkých Bílovic je kopec Hradištěk s kapličkou, nacházející se severně od města mezi vinicemi. Kaplička na vrcholu kopce je zasvěcena čtyřem svatým: sv. Urbanovi (patron vinařů), sv. Cyrilu a Metodějovi (patroni křesťanství v českých zemích) a sv. Václavu (patron českých zemí).
V blízkosti Velkých Bílovic se nachází rybníky Šísary a Velký Bílovec vhodné zejména k rybaření. Na jihozápad od města, za Podivínem, se nachází Přírodní park Niva Dyje a Lednicko-valtický areál, dále na západ pak CHKO Pálava a Vodní dílo Nové Mlýny.

Název
Velké Bílovice (historicky v němčině Groß Billowitz) jsou velké z toho důvodu, že patřily k největším osadám na bývalém břeclavském panství Lichtenštejnů. Sám název Bílovice pochází buď od jména mýtického zakladatele Biela (Bíla) a znamená ves lidí Bielových anebo název vznikl ze jména prvního písemně doloženého vlastníka obce Siegfrieda Sirotka nesprávným přeložením z němčiny slova Waise - sirotek jako weisse - bílý.

Historie
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1306, když po smrti Siegfrieda Sirotka přešla obec na Tobiáše z Bechyně. Poté se zde vystřídalo mnoho majitelů, mezi nimi i Páni z Kunštátu a Poděbrad. V letech 1416–1524 byla obec poprvé ve vlastnictví Lichtenštejnů.
Od roku 1532 až do Bitvy na Bílé hoře v roce 1620 patřila obec Žerotínům. V této době se v Bílovicích usadili Habáni a členové Jednoty bratrské. Habáni zde svou kolonii založili v roce 1545. Žerotínové dali místní středověkou tvrz přestavět na renesanční zámeček a v roce 1564 postavili kostel pro Jednotu bratrskou. Protože zdejší Žerotínové patřili k jedněm z vůdců českého stavovského povstání proti Habsburkům, museli po Bitvě na Bílé hoře emigrovat a jejich majetek byl zkonfiskován. Habáni a členové Jednoty bratrské byli poté z Moravy vyhnáni na Slovensko.
Od roku 1638 až do roku 1848 byly Bílovice opět součástí panství Lichtenštejnů. Ti také dali v letech 1764–1765 na místě původního bratrského kostela postavit kostel katolický – nynější kostel Narození Panny Marie. Začátkem 20. století odešlo mnoho místních obyvatel do Spojených států, Kanady a Argentiny. V Argentině v provincii Chaco přistěhovalci z Velkých Bílovic založili tradici pěstování bavlny.
V době socializmu zde vzniká jedno z největších a nejznámějších družstev v Československu – JZD Mír Velké Bílovice, které sloužilo představitelům státu i jako ukázka fungujícího družstevnictví v ČSSR. Z tohoto důvodu sem také zajížděly významné státní návštěvy. Po Sametové revoluci se družstvo rozpadlo, z toho je vidět, že zde myšlenka družstevnictví hluboké kořeny nezapustila. Vše se vrátilo zpět k soukromému zemědělství.

Památky
• Habánské sklepy – Největší z nich, který byl postaven kolem roku 1614 Habány, najdeme směrem na Čejkovice v blízkosti rybníku Velký Bílovec. V současné době je ve vlastnictví společnosti Habánské sklepy s.r.o., zabývající se výrobou vína.
• Tvrz – Poprvé se uvádí až v roce 1417, ale jako již válkami poničená. Později byla obnovena a v polovině 16. století renesančně přestavěna Žerotíny. V 18. století byla tvrz upravena pro hospodářské účely. V současné době je veřejnosti nepřístupná.
• Kostel Narození Panny Marie – Postaven v letech 1764–1765 v barokním stylu.
• Městské vlastivědné muzeum – Zde je možné prohlédnout si místní archeologické nálezy, místní kroje, staré zemědělské nástroje a další zajímavosti spojené s historií města.

Pověsti
O Velkých Bílovicích je známo těchto šest pověstí, uvedených v knize Kde modrý plamének hoří :
• Polednice (společně s Moravským Žižkovem)
• Pidimužík
• Žerotínova deska
• Toufarské strašidlo
• Akáty u kříže
• Šafránová paní (více Podivín, než Velké Bílovice)

Kultura a slavnosti
• Tradiční krojované hody – Vůbec největší lidová slavnost ve Velkých Bílovicích. Hody začínají vždy první neděli po svátku Narození Panny Marie (8. září), patronky místního kostela, a pokračují až do úterý. V sobotu před hody se ručně staví hodová mája. Úterní večer má maškarní pojetí. Hlavní slavnost probíhá v hodovou neděli, kdy mnoho návštěvníků i z daleka přijíždí obdivovat zejména krojovaný průvod, kterého se každoročně účastní více než 70 krojovaných párů (přes 150 svobodných domácích krojovaných). Na hodovém sóle v centru města hraje každý hodový den až do noci dechová hudba k tanci i poslechu. Součástí hodové slavnosti je také spousta kolotočů, stánků a atrakcí.
• Hodky - jinde také "dohrávky", nebo "dohrávání hodů", se konají druhou neděli po skončení hodů. Dříve se konaly hned první neděli po hodech, ale termín byl z důvodu krytí s hody v Moravském Žižkově přesunut. Po znovuvysvěcení žižkovského kostela a tudíž i přesunutí jejich hodů, zůstal termín hodek ve Velkých Bílovicích již nezměněn.
• Zahrávání hodů - známé též pod názvem "zahrávky", se konají měsíc před hody.
• Ze sklepa do sklepa – Tradiční putování za vínem, kdy více než 50 místních vinařů otevře v jeden den své sklepy pro návštěvníky. Je zajištěna autobusová doprava mezi sklepy a doprovodný program s dechovou a cimbálovou muzikou. Koná se v sobotu na přelomu března a dubna.
• Za vinařem do Velkých Bílovic – Další putování za vínem, ale tentokrát trvající celých 19 týdnů. Začíná koncem dubna a trvá až do začátku září. Od čtvrtka do středy mají otevřeno 3 různá vinařství prvních 9 týdnů konání akce (vedlejší sezóna) a potom 5 vinařství dalších 10 týdnů (hlavní sezóna). Postupně tak otevře své sklepy návštěvníkům až 50 různých místních vinařství.
• Výstava vín – Ochutnávka vín nejen místních vinařů, ale také vinařů z blízkého i vzdáleného okolí Velkých Bílovic. Koná se v místním Kulturním domě v sobotu na přelomu dubna a května.
• Letní slavnost autentických vín – Ochutnávka vín místních vinařů vyrobených netradičními autentickými postupy. Obvykle se koná poslední týden v červenci.
• Svatomartinská slavnost – Slavnost spojená s příjezdem sv. Martina na koni a následnou ochutnávkou mladých a Svatomartinských vín letošního ročníku. V rámci kulturního programu zahraje dechová i cimbálová muzika a zazpívají mužácké sbory. Obvykle se koná nejbližší sobotu po 11. listopadu (svátek sv. Martina).
• Soutěž ve vaření zelňačky – Více než 30 soutěžních družstev, místních i přespolních, soutěží o to, kdo uvaří nejlepší zelňačku. Zároveň se soutěží se koná také adventní jarmark. Soutěž se koná v sobotu, 1 nebo 2 týdny po Svatomartinské slavnosti. První ročník se konal již roku 2009.

Sportovní akce
• Vinařský maraton – Běžecký závod pro všechny pořádaný spolkem Báječné ženy v běhu. Běží se maraton i půlmaraton. Trasa vede mezi vinnými sklepy a vinicemi, převážně po cyklostezkách, mezi obcemi Velké Bílovice, Čejkovice a Vrbice. Dále se běží nesoutěžní rodinný běh s 1,5 km dlouhou trasou. Závod se koná poslední sobotu v říjnu.

Doprava
Jihozápadně od města probíhá trasa dálnice D2 s výjezdem na 41. kilometru na Velké Bílovice a Podivín.
Městem prochází dvě silnice II. třídy: II/422 a II/423.
Nejbližší železniční stanice se nachází ve 3 km vzdáleném Podivíně.

Místní samospráva
Od roku 2018 je starostkou Lenka Grofová (Nezávislí kandidáti). Zastupitelstvo města má 15 členů (8 za Nezávislí kandidáti, 4 za Sdružení nestraníků pro město a 3 za koalici stran KDU-ČSL a TOP 09).

Osobnosti
• Libor Zapletal (1920–1944), voják a příslušník výsadku Bivouac, popraven v Mauthausenu
• Marcela Melková (* 1971), poslankyně Poslanecké sněmovny a zastupitelka Středočeského kraje za hnutí ANO 2011
• Martin Hrdina (* 1978), interiérový architekt a grafický designér
• Antonín Osička (1888–1949), český anglista, básník a prozaik
• Johann Polach (1871–1942), český učitel a politik židovského původu, senátor meziválečného Národního shromáždění
• Václav Lebloch (1854–1924), rakouský a český politik, poslanec Říšské rady na přelomu 19. a 20. Století
• Svatopluk Sem (* 1973), operní pěvec v Národním divadle, držitel ceny Thalie za mimořádný jevištní výkon – Opera – muži (2018)

Velké Bílovice ve filmu
Velké Bílovice jsou již dlouho oblíbeným místem filmařů k natáčení filmů s tematikou víno. Natáčela se zde velká část trilogie „Víno“: Bouřlivé víno (1976), Zralé víno (1981) a Mladé víno (1986). Natáčelo se zde také mnoho scének filmu Bobule (2008).

VÝKLENKOVÁ KAPLIČKA JANA
GPS : 48.8580394N, 16.8991072E

NAUČNÁ STEZKA MEZI VINICEMI VE VELKÝCH BÍLOVICÍCH
Velké Bílovice jsou největší vinařskou obcí v České republice. Naučná stezka vás seznámí se zajímavostmi Velkých Bílovic, vinařskou a vinohradnickou tradice i se současným životem vinařů. Stezku můžete projít jak pěšky, tak na kole.
Stezka začíná na hlavní silnici směrem na Čejkovice, kde naleznete první zajímavost - vřetenový lis jako unikátní památku a připomínku vinařské tradice. Po cestě se na informačních tabulích seznámíte např. s nejdůležitějšími bílými i modrými odrůdami révy vinné pěstovanými ve Velkých Bílovicích, porovnáte si způsoby obdělávání vinic dříve a dnes, uděláte si představu o stavbě klenutého sklepu nebo se dovíte jak správně degustovat víno. To vše je v každé zastávce podtrženo vyhlídkou na bílovské vinohrady.
Stezka vás zavede do uliček sklepní trati Belegrady. Nejstarší sklepy této trati leží ve třech patrových ulicích – Staré Belegrady, Desátková a Habánská. Výrazně mladší zástavbu vinných sklepů najdete v ulici Ke Špičáku, nejmladší sklepy tvoří 11 sklepních uliček nazvaných podle odrůd pěstovaných ve Velkých Bílovicích.
Stezka dále pokračuje kolem Machovy studny do sklepní trati Pod Předníma přes Náměstí sv. Jana. Informační tabule jednotlivých zastávek jsou zaměřeny na zvláštnosti lokalit, vinařské a vinohradnické tradice i na současný život vinařů v největší vinařské obci ČR. Příkré svahy nad touto zastávkou jsou jedny z nejlepších vinohradnických poloh ve Velkých Bílovicích a nazývají se "Pánské".
Zastávka Púrynský kříž vás přivede do nejstarší lokality vinných sklepů nazývaných Púrynky. Vinné sklepy, stojící po obou stranách svažité cesty vytváří charakteristický kolorit. Přes Náměstí sv. Martina, patrona mladých vín, se dostanete až do Ťuhýkova a odtud dále k zastávce Novosádská studna. Nedaleko odtud bylo v roce 1976 objeveno velkomoravské pohřebiště. Při další cestě mezi vinicemi se dostanete přes Bucňákovu dolinu až ke Kapličce na Hradišťku, kde v minulosti stávalo nejen drobné středověké opevnění, ale pravděpodobně také opevněné strážní místo Velkomoravanů. Od roku 2002 stojí na zmíněném vrcholku kaplička, která toto místo s výjimečnou vyhlídkou zviditelňuje, poskytuje obraz kulturní krajiny vinohradnického regionu a nabízí příležitost k zastavení a rozjímání.
Konec vinařské stezky "Mezi vinicemi Velkých Bílovic" se nachází u Habánských sklepů ve Velkých Bílovicích. Dochoval se zde původní klenutý sklep z druhé poloviny 16. století, který pro tehdejší majitele Bílovic, rod Žerotínů, postavili právě habáni - novokřtěnci, jak byli často nazýváni. Měli výrazný podíl na rozvoji vinohradnictví a vinařství v celém okolí, vynikali ale i v jiných oblastech, známá je například habánská keramika.
Délka : 9,1 km
GPS : 48.8583428N, 16.9080222E

BOŽÍ MUKA
GPS : 48.8602931N, 16.9070472E

VRCH ZIMARKY
GPS : 48.8762578N, 16.8894853E

PŘÍRODNÍ PAMÁTKA ZIMARKY
Stráň se stepní loukou, na které roste silně ohrožený teplomilný druh katrán tatarský (ten je zároveň i evropsky významným druhem). Vyskytují se zde však i další vzácné rostliny, jako orchideje tořič včelonosný nebo vstavač vojenský.
Vyhlášená rozloha : 3,05 ha
GPS : 48.8755506N, 16.8851853E

KAPLIČKA SVATÉHO CYRILA A METODĚJE, SVATÉHO VÁCLAVA A SVATÉHO URBANA NA HRADIŠŤKU
Na vyvýšenině uprostřed vinic nedaleko Velkých Bílovic stojí kaplička Na první pohled zjistíme, že vršek Hradišťku byl vytvořen uměle prací lidí, kteří tu v dávných dobách žili. S myšlenkou postavit kapličku na Hradišťku přišli lidé z Velkých Bílovic už v roce 1945. V tomto roce 8. září došlo ale pouze na vysvěcení základního kamene pro stavbu kaple sv. Cyrila a sv. Metoděje. Stavba probíhala až od léta 2001 do jara 2002 z peněz z veřejné sbírky. Kapličku zdobí řezby od Jana Chovana ze Slovenska a malby na stropě představující čtyři roční období v práci vinaře, jsou dílem Bohumila Bortlíka ze...
Stavba probíhala až od léta 2001 do jara 2002 z peněz z veřejné sbírky. Kapličku zdobí řezby od Jana Chovana ze Slovenska a malby na stropě představující čtyři roční období v práci vinaře, jsou dílem Bohumila Bortlíka ze Starého Podvorova. Vstupní bránu ukoval František Macinka z Velkých Bílovic. Antonín Zapletal z Velkých Bílovic veškeré práce řídil a má největší zásluhy na stavbě kapličky.
Svěcení kaple proběhlo 19. května 2002 Kaple byla v tento den zasvěcena sv. Cyrilovi, sv. Metodějovi, sv. Václavovi a sv. Urbanovi.
V prvním ročníku soutěže O lidech s lidmi pořádanou CpKP, týdeníkem Veřejná správa, Nadací OPEN SOCIETY FUND PRAHA a East West Institutem v roce 2001 byl projekt kapličky mezi sedmi oceněnými z 65 přihlášených.
Ke kapličce se lze dostat :
1) po silnici od Velkých Bílovic směrem na Velké Pavlovice, první odbočka uprostřed polí doprava - k Novosádské studni u odbočky doprava dolů, údolím v Úlehlích až na hranice katastru s Vrbicí, na odbočce do leva na křižovatce rovně.
2) po silnici z Velkých Bílovic směr na Čejkovice - velkopavlovická vinařská stezka - na vrcholu kopce za sklepy odbočit do leva, jet stále rovně po hřbetu kopce až téměř k Hradišťku, na křižovatce sjet z cyklostezkyVrbice - Bílovice doleva.
GPS : 48.8757567N, 16.8863622E
více  Zavřít popis alba 
  • 7.9.2020
  • 85 zobrazení
verastrnadkova
Čejkovice jsou vinařská obec v okrese Hodonín v Jihomoravském kraji, 15 km severozápadně od Hodonína. Obcí protéká potok Prušánka. Žije zde přibližně 2 500 obyvatel.
Z hlediska regionálního členění náleží Čejkovice do oblasti hanáckého Slovácka, která je vtěsnaná mezi Podluží, Hodonínsko a Kyjovsko. Sousedními obcemi sídla jsou Vrbice, Prušánky, Starý Poddvorov, Nový Poddvorov, Čejč, Kobylí, Velké Bílovice a Mutěnice.

Název obce
Název obce Čejkovice nelze odvozovat od pověsti, která vypráví o pánovi, který při lovu zastřelil čejku, a nad ní pronesl monolog: „Už nepoletíš čejko-více“. Jelikož je v Česku mnoho vesnic s tímto názvem, vyznívá pravděpodobněji hledat původ tohoto názvu v místních jménech: Čajka, Čejka, Čak a v řadě jiných obměn. Všechna ta jména historikové vysvětlují od základu čekati, čakati, a nejstaršího tvaru „čajati“, to je být na stráži. Další variantou je taky odvození od vlastního jména Čajka, které pocházelo od staročeského označení ptáka čajky (čejky). Název Čejkovice pak znamená „ves lidí Ča(e)jkových“.

Historie
Příchod templářů do našich zemí je datován k roku 1230 a k tomuto datu se rovněž vztahuje i budování čejkovické gotické tvrze a příslušného sklepení (Templářské sklepy). V této době zde taktéž často sídlil templářský komtur Ekko. První písemná zmínka o Čejkovicích pochází z roku 1248, kdy břeclavský feudál Oldřich ze Sponheimu daroval čejkovským templářům čtyři grunty v nedalekých Rakvicích. V roce 1309 se majetku templářů a zároveň i celých Čejkovic zmocnil Jindřich z Lipé. Po odchodu feudálů z Lipé se v Čejkovicích střídají rody z Kunštátu, ze Štemberka, ze Zástřizl, z Lomnice a z Víckova. V roce 1540 došlo k obnovení hrdelního a trhového práva. Rok 1540 znamenal pro Čejkovice změnu majitele na rod Víckovců, kteří městečko drží až do roku 1622, kdy byly Čejkovice Janu Adamu z Víckova, který se zúčastnil stavovského povstání zkonfiskovány a předány řádu jezuitů neboli Tovaryšstvu Ježíšovu. Po zrušení řádu roku 1773 přešel majetek do Studijního fondu. V roce 1785 navštívil Čejkovice císař Josef II. a na přímluvu tehdejšího starosty zrušil své nařízení o pohřbívání v plátně. Čejkovice disponovali horenským právem (pěstování vína) nebo hrdelním. Za první světové války někteří občané Čejkovic bojovali v řadách legionářů, převážně ve francouzských, italských a ruských legiích. Během nejhoršího období druhé světové války přišlo o život mnoho občanů obce. Konec války pro Čejkovice nastal 14. dubna 1945, kdy obec osvobodila sovětská vojska. Rok 1998 byl 750. výročím první písemné zmínky a k této příležitosti byl obci udělen tehdejším předsedou vlády znak obce.

Akce a život v obci
Každoročně se konají v Čejkovicích tradiční krojované hody. Jejich součástí je stavění hodové máje, průvody obcí, hodové zábavy a všemožné jiné veselí. Hladký průběh hodů zajišťují stárci a stárky – vybraní zástupci z krojované mládeže (chasy). Hody se slaví ve vesnici jako křesťanský svátek vztahující se k svátku patrona kostela. V Čejkovicích, kde je kostel zasvěcen sv. Kunhutě, se však hody konají vždy třetí víkend v srpnu a to z toho důvodu, že na jaro bylo moc práce. Nový termín byl odvozen od data svěcení nových kostelních zvonů.
Vinné trhy mají v Čejkovicích již dvacetiletou tradici. V prostorách zámku a přilehlé zámecké zahradě se návštěvníkům prezentuje vice než 30 vinařství. Akce je spojená zejména s folklorem lidovými tradicemi a dobrou náladou.
Zarážení hory – Tradice zarážení hory má kořeny ve středověku. Vinaři tak tehdy uzavíraly své vinice s dozrávajícími hrozny cizím lidem. Právní ochranu jim tehdy poskytovalo tzv. horenské právo, kde byli formulovány např. tresty pro nezvané hosty nebo případné výjimky. Porušení zákazu se přísně trestalo, mohlo dojít až na hrdelní tresty. Hrozen si směli pro osvěžení v horkém dni utrhnout jen nemocní lidé, případně těhotné ženy. Tato pravidla platila až do konce vinobraní. V Čejkovicích bylo toto horenské právo patentem Josefa II. v roce 1784 zrušeno. Obyvatelstvo ale toto nařízení nechtělo přijmout a dlouhou dobu dodržovalo staré zákony, zejména společný začátek vinobraní, a často se k nim vraceli. Dnes je obřad pouze formální. Stává se turistickou atrakcí doprovázenou muzikou. Symbolem zaražené hory je vztyčená opentlená májka zaražená deseti kůly ztělesňujícími počet vinařských tratí v obci, kterými jsou Stará hora, Šatrapky, Odměry, Novosády, Díl u včelína, Niva hrbatá, Helezný díl, Noviny, Kontrbovce a Kostelnické.
Slavnost Těla a Krve Páně, nebo také lidově Boží Tělo je náboženský svátek římskokatolické církve. Probíhá tak, že z kostela vychází průvod a míří ke čtyřem předem určeným domům, u kterých jsou vybudovány oltáře. Kněz u nich provede modlitbu a procesí míří zpátky do kostela. Datum slavnosti se řídí dle data Velikonoc, Svatodušních svátků a návazně Nejsvětější Trojice toho roku.
Svatomartinské slavnosti – Svatomartinské je mladé víno s certifikovanou známkou, kterou za splnění určitých podmínek, vinařům uděluje Vinařský fond ČR. Pod značkou Svatomartinské se nesmí vyrábět vína všech odrůd, jsou pro něj schváleny pouze čtyři odrůdy. Z bílých vín je to Müller Thurgau a Veltlínské červené rané. Z vín červených je to Modrý Portugal a Svatovavřinecké. Z těchto červených odrůd je možno vyrobit i vína růžová. Každá z těchto odrůd může být vyráběna jako samostatná odrůda nebo jako také cuveé těchto odrůd.
Slavnostní zahájení ochutnávky vín probíhá za zvuku famfár na nádvoří čejkovického tvrze dne 11. 11. v 11 hodin a 11 minut. V té chvíli přijíždí Martin na svém koni a veze soudkem vína, který předá místním vinařům a symbolicky jim předává požehnání k výrobě a užívání Svatomartinského vína. Mužský pěvecký sbor Révokaz z Čejkovic zazpívá píseň „Svatý Martine“, kterou složil speciálně pro tuto příležitost místní hudebník Jaroslav Novák. Poté již začíná degustace mladých vín.
Den otevřených sklepů vychází z tradičního obcházení sklepů a koštování vín ve sklepech vinaři a jejich přáteli. Tato tradice byla obnovena v roce 2003 občanským sdružením Čtvrtčníci. A akce začíná v 10:00 na nádvoří tvrze, kde si návštěvníci koupí vstupenku a až do večerních hodin obchází sklepy po celých Čejkovicích. Akce bývá zakončena zábavou na zámku, kde k poslechu a zábavě hraje cimbálová muzika z Čejkovic "Morava".
Čejkovická laťka je nejstarší halový závod v Česku, první ročník se konal již v roce 1968. Do roku 1975 to byl závod o "Pohár Sokola Čejkovice". Název Čejkovická laťka název od roku 1976. Od roku 1979 doprovází závodníky živá muzika. V roce 1983 došlo k radikální změně, když se Čejkovická laťka přestěhovala z nevyhovující Sokolovny do kulturního domu Zemědělské akciové společnosti Čejkovice. Na Čejkovické laťce se vystřídala celá řada vynikajících výškařů z celé Evropy. V roce 2018 se konal již 50. ročník této akce.
750. výročí posvěcení chrámu se konalo v neděli 2. června 2019. Slavnostní mši svatou celebroval ve zcela zaplněném chrámu sv. Kunhuty pomocný biskup brněnský mons. dr. Pavel Konzbul. Chrámu byl darován ostatek papeže sv. Jana Pavla II. Celou mši přenášela televize Noe přímým přenosem.

Vinařství
Čejkovice jsou jednou z největších vinařských obcí v Česku. Plocha osazená vinicí zahrnuje 528 ha. Tradice pěstování vinné révy se datuje, již od 13. století, kdy zde působil řád Templářských rytířů. Pověst říká, že soudek vína z Čejkovic byl i na korunovaci krále Karla IV. a nevyhnul se mu ani prezident Masaryk. Po stránce pěstitelské patří Čejkovice do vinařské oblasti Morava, podoblasti velkopavlovické.

Příroda
Průměrná teplota vzduchu je 9,2 °C,což řadí Čejkovice k nejteplejším místům v Česku. Geologicky je území tvořeno sedimenty starších i mladších třetihor. Průměrná nadmořská výška území je 208 m n. m. Podle geomorfologického členění náleží toto území ke karpatské soustavě. Geologický podklad tvoří jílovce, pískovce a slepence ždánické jednotky. Po ústupu moře v mladších třetihorách zde zůstala dvě slaná jezera, Čejčské a Kobylské, která se postupně vyslazovala. V minulém století byla pak sítí kanálů odvodněna, vysušena a rozorána. Za působení jezuitů v Čejkovicích zde bylo osm rybníků.
Pamětihodnosti
• Zámek prošel složitým vývojem. Původně sloužil jako středověké feudální sídlo a templářská komenda. Po zrušení řádu tvrz postupně chátrala. Postupem času tvrz vystřídala mnoho majitelů a roku 1559 byla označena jako zámek. Omítka zámku byla obohacena renesanční sgrafitovou rustikou. V roce 1645 zámek vypálili Švédové a 1705 povstalečtí kuruci. Novými majiteli se stali v roce 1624 olomoučtí jesuité, kteří zámek zrekonstruovali na řádovou residenci a zřídili kapli. Pod kaplí vyhloubili hrobku pro významné činitele koleje. Po zrušení řádu byl čejkovický statek připojen k hodonínskému panství a zámek sloužil především k ubytování úředníků a hospodářským potřebám. Důležité byly zejména vinné sklepy. Těžké období pro zámek nastalo již krátce po roce 1918, kdy zámek připadl do správy státních statků nového československého státu. Jeho bezohledné využívání však vyvrcholilo až po druhé světové válce. Proto když v roce 1975 obec získala objekt, byl v dezolátním stavu. Demolici však striktně odmítla a v témže roce započala jeho náročná oprava. Ta po mnoha útrapách skončila v roce 1996. V bývalé kapli byla zřízena obřadní místnost a v současné době zámek slouží jako hotel a je také symbolem obce.
• Kostel sv. Kunhuty založili pravděpodobně němečtí rytíři ve 13. století. V roce 1673 byl opraven Jezuity, avšak roku 1692 vyhořel a s ním většina městečka. Záhy byl postaven nový. Ten však po pěti letech znovu vyhořel při vpádu Uhrů. Hned poté co císař Josef II. koupil Čejkovice (1783), bylo započato se stavbou nového kostela. Byl pořízen nový barokní hlavní oltář a hodnotné polychromované sochy sv. Václava a sv. Ludmily vpravo a vlevo od něj. Do roku 1891 však neměl klenbu (byl jen provizorně zastřešen) ani věž. Ta byla postavena v letech 1890–1892 a její výška činí 42 metrů. Za války byly zvony použity jako válečný materiál. Po jejím skončení byly pořízeny nové, ty však již nejsou stejně melodické.
• Templářské sklepy byly vybudovány současně s tvrzí a o jejich velikosti se dodnes tradují legendy. Tyto mohutné sklepy, jimiž může projet ozbrojenec na koni nebo vůz naložený zbožím, byly a jsou stále využívány pro uskladnění a zrání vína. Z celkového komplexu chodeb, které údajně vedly až do Skalice na Slovensko (cca 24 km) a dle legendy jimi vedla jantarová stezka, je zpřístupněno pouhých 650 metrů sklepení, známé jako Templářské sklepy.
• Domek Tomáše Garrigue Masaryka – Tomáš Masaryk zde bydlel a chodil do školy v letech 1856-1862. Je zde zachovám domek, ve kterém bydlel, a ve kterém je stálá expozice z jeho života. Často později vzpomínal na svá školní léta v Čejkovicích. V lednu roku 1919 se stal prezident Tomáš Masaryk čestným občanem Čejkovic. Je po něm pojmenována místní ZŠ. „Můj vlastní domov - to byly Čejkovice“ (T. G. Masaryk). Dne 25. května 2018 se v důsledku stáří objektu částečně zbortila střecha domku, který je dnes ve vlastnictví Sokola.
• Havlíčkův mlýn – budovy mlýna se na tomto místě nacházely nejspíše od poloviny 19. století. Nejstarší dochovaná část současné podoby mlýna prošla poslední doložitelnou rekonstrukcí v roce 1909. V té době mlýn patřil rodině pana Josefa Havlíčka. Mlýn byl zpočátku poháněn plynovým motorem, posléze elektřinou. V roce 1953 byl mlýn znárodněn a převeden pod Ministerstvo zemědělství a výživy, které jej pronajímalo jako sklad místnímu JZD. Po sametové revoluci se v rámci restitucí vrátil majetek původním majitelům, kteří mlýn prodali společnosti Sonnentor. Současný majitel celou budovu kompletně zrekonstruoval. Nový výrobní program se zaměřuje výhradně na zpracování bylin a koření z kontrolovaného ekologického zemědělství. Mlýn tedy nepřestal sloužit svému účelu, pouze místo obilí se tu zpracovávají léčivé rostliny a koření.
• Čejkovické Špidláky – Jedná se o zachovalou nelesní lokalitu. Nejvýznamnější částí oblasti jsou dvě stráně nazývané Čejkovické Špidláky, které jsou od počátku 90. let zapsány do seznamu našich chráněných území. Špidláky disponují obrovskou druhovou rozmanitostí (biodiverzita). Počet druhů přesahuje dvě stovky a z toho několik desítek vzácných a chráněných. Mimo jiné se tu vyskytují třeba vzácné koniklece.

Hnutí Brontosaurus Čejkovice
Hnutí Brontosaurus působí v Čejkovicích od roku 2007. Nabízí netradiční volnočasový program a zážitky s cílem pomáhat přírodě a lidem. Zaměřuje se především na environmentální výchovu a volný čas dětí a mladých lidí. Všemožně rozhýbává kulturní a společenský život v Čejkovicích a okolí. Pořádá tradiční oslavy Dne Země. Jeho členové působí v krajanské vesnici Češko Selo v Srbsku. V roce 2012 vybudovali miniparku, v němž při oslavě Dne Země v roce 2015 odhalili druhou sochu na území Čejkovic (první je socha T. G. Masaryka). Organizace sídlí na klubovně v bývalých jeslích mezi myslivnou a zdravotním střediskem. Předsedou je od roku 2018 Radim Veselský, který nahradil Ing. Petra Hájka. Hospodářem je Mgr. Bc. et Bc. Petr Gal.
Jde o pobočný spolek Hnutí Brontosaurus, které pomáhá v oblasti ochrany přírody, práce s mládeží a zážitkové pedagogiky po celém Česku od roku 1974.

BOŽÍ MUKA
GPS : 48.8923922N, 16.9394947E

KAPLIČKA
GPS : 48.8988692N, 16.9398867E

KAPLIČKA POD NOVOSÁDY
GPS : 48.9073439N, 16.9304283E

KŘÍŽ
GPS : 48.9157275N, 16.9375203E

BOŽÍ MUKA
GPS : 48.9095339N, 16.9406072E

ČEJKOVICKÉ (TEMPLÁŘSKÉ) SKLEPY
Historický labyrint vinných sklepů templářských rytířů ze 13. století. Prohlídku čejkovických sklepů je nutné objednat po telefonu. Prohlídka je možná včetně degustace místních vín.
Otevírací doba
Prohlídku historických Templářských sklepů ze 13. století si můžete objednat na telefonních číslech +420 518 309 011, +420 606 746 430 nebo e – mailem : info@templarske-sklepy.cz.
V objednávce, prosím, uvádějte kontaktní informace – jméno, příjmení a telefonní číslo.
Objednávejte, prosím, min. den předem. Uveďte datum a čas prohlídky, eventuálně požadavek na překlad do angličtiny či němčiny.
Pravidelné prohlídky není nutné objednávat předem, probíhají automaticky.
Leden – květen, říjen – prosinec
Prohlídky Templářských sklepů probíhají denně (PO – NE) a to pouze na objednávku. Rezervace je nutná alespoň den předem a jen v pracovní dny do 15:00 hodin.
Duben
Pravidelné prohlídky Templářských sklepů : So 13. 4. – 10:00, 11:00, 12:00, 13:00, 14:00, 15:00, 16:00, 17:00
Květen
Pravidelné prohlídky Templářských sklepů : So 25. 5. – 10:00, 11:00, 12:00, 13:00, 14:00, 15:00
Dne 25. 5. v rámci XXIV. Čejkovických vinných trhů je vstup i komentovaná prohlídka ZDARMA. Výklad je s průvodcem a bez degustace. Ochutnávky vína v rámci Čejkovických vinných trhů probíhají v areálu Hotel zámek Čejkovice.
Návštěvníci, kteří mají zájem o prohlídku sklepení mimo Čejkovické vinné trhy, hradí vstupné dle standardního ceníku vč. možnosti komentované prohlídky s degustací, viz informace níže.
Červen
Pravidelné prohlídky Templářských sklepů :
• Čt, Pá, So – 11:00, 13:00, 15:00, 17:00
• Po, Út, St, Ne – na objednávku
Červenec, srpen
Pravidelné prohlídky Templářských sklepů :
• Po, Út, St, Čt, Pá, So – 11:00, 13:00, 15:00, 17:00
• Ne – na objednávku
Září
Pravidelné prohlídky Templářských sklepů :
• Po, Út, St, Čt, Pá - 13:00, 15:00
• So – 11:00, 13:00, 15:00, 17:00
• Ne – na objednávky
Vstupné
• Prohlídka bez degustace : 50,- Kč/osoba.
• Prohlídka s degustací : 150,- Kč/osoba.
• Prohlídka s degustací : 135,- Kč/osoba - 10% SLEVA pro držitele karty SPHERE.
(V ceně je degustace čtyř přívlastkových vín a sklenička na víno).
• Prohlídka s překladem do anglického nebo německého jazyka: 300,- Kč/skupina + vstupné za počet osob.
• Prohlídka s degustací trvá přibližně jednu hodinu.
Kontakt
Telefon : 518 309 011
E – mail : info@templarske-sklepy.cz
Web : www.templarske-sklepy.cz
GPS : 48.9059336N, 16.9422767E

VINNÝ LIS
GPS : 48.9053783N, 16.9428736E

KOSTEL SVATÉ KUNHUTY
Čejkovický kostel sv. Kunhuty ukazuje na založení německými templáři (13. stol.). V roce 1673 byl opraven Jezuity, ale již roku 1692 vyhořel a s ním i větší část městečka. Tehdy se rozlily i zvony. Záhy byl znovu postaven, ale práce nebyla provedena odborně. Roku 1700 byla postavena věž s hodinami a opatřena novou bání a makovicí. Po pěti letech však kostel znovu vyhořel při vpádu Uhrů.
Hned v prvním roce, když císař Josef II. koupil Čejkovice (1783), bylo započato se stavbou nového kostela. Do roku 1891 však neměl věž ani klenbu. Věž, jejíž výška činní 42 metrů, byla přistavěna v letech 1890 -1892. Další oprava kostela je datována rokem 1924. Náklady na opravu byly značné neboť její součástí byly i tři nové zvony. Hlas a souhra zvonů byly překrásné. Tato nádhera zanikla v době druhé světové války, kdy byly zvony použity jako válečný materiál. Po válce byly pořízeny zvony nové, ale jejich hlas již nebyl tak melodický.
GPS : 48.9049928N, 16.9432708E

SOCHA SVATÉHO ALOISE
Barokní socha pochází z roku 1762.
GPS : 48.9049661N, 16.9436094E

SOCHA T. G. MASARYKA
Socha T. G. Masaryka v Čejkovicích připomíná, že první československý prezident zde strávil velkou část svého dětství (1856–1862). Navštěvoval místní obecnou školu, kde později i pracoval. Masarykova socha byla odhalena již v roce 1928, jejím autorem byl Václav Hynek Mach. V roce 1940 byla zničena, o sedm let později byla vyrobena replika. Ta byla odstraněna v roce 1981. Nynější socha byla slavnostně odhalena v březnu 1990, u příležitosti sto čtyřicátého výročí Masarykova narození.
GPS : 48.9043478N, 16.9446689E

DOMEK T. G. MASARYKA
S Čejkovicemi je spojen jeden z největších velikánů tohoto století vysokoškolský profesor, spisovatel a humanista, zakladatel Československé republiky v roce 1918 - T. G. Masaryk. Masaryk se narodil v roce 1850 v Hodoníně a do Čejkovic přichází v roce 1856 jako šestiletý chlapec. Zde chodí do školy, poznává život a svět, studuje v zámecké knihovně. Prožívá zde šest let svého dětského života. Do Čejkovice se vrací ještě jednou v letech 1864-65 a působí zde jako praktikant ve škole.
Domek, v němž TGM bydlel, byl téměř zničený, léta neudržovaný. Jeho záchrana se podařila díky obrovskému nadšení čejkovických občanů, obecního úřadu a zemědělského družstva. Na domku byla v roce 1933 instalována terakotová pamětní deska, která setrvala na svém místě až do dnešních dnů. V interiéru domku je instalována stálá expozice ze života TGM.
Otevírací doba
Návštěvu našeho malého muzea si můžete dohodnout denně v době od 13:00 do 15:00 hod.na tel. 518 362 335.
GPS : 48.9037117N, 16.9442233E

TEMPLÁŘSKÉ SKLEPY V ČEJKOVICÍCH, DRUŽSTVO
Templářské sklepy v Čejkovicích jsou vinné sklepy v jihomoravské obci Čejkovice v okrese Hodonín. Jejich tradice sahá do raného středověku. Může se rovněž jednat o název firmy Templářské sklepy Čejkovice vinařské družstvo, jehož adresa je Na Bařině 945, Čejkovice.
GPS : 48.9034478N, 16.9459267E

ZÁMEK
Prošel složitým vývojem. Do značné míry se uchovalo zdivo a dispozice středověkého feudálního sídla a templářské komendy, které mu předcházely. Samotný zámek má kolem vnitřního nádvoří tři jednopatrová křídla uspořádaná do půdorysného tvaru mezi čtvrtkruhem a podkovou. Vedle průjezdu do nádvoří vystupuje hranolová věž. Právě tato středověká věž představuje nejpozoruhodnější objekt starší části zámku - původní tvrze.
Dolní úzký prostor je zčásti vytesaný do skály a byl přístupný jen otvorem v podlaze prvního patra. Pro vzhled a využití bylo podstatné renesanční rozšíření sídla o jižní a východní křídlo, neboť došlo k překročení původní rozlohy sídla východním směrem.
Příležitostí ke stavebním zásahům bylo více než dost, neboť v roce 1645 zámek vypálili Švédové a 1705 povstalečtí kuruci. Toto poslední zničení zámku vyvolalo náročnou přestavbu na řádovou residenci. Po zrušení řádu byl čejkovický statek připojen k hodonínskému panství a sloužil především jako kanceláře a byty úředníků. Těžké období pro zámek nastalo po roce 1918, kdy připadl státním statkům. V roce 1975 získala obec objekt v dezolátním stavu. Demolici však striktně zamítla a od tohoto data se postupně prováděla rekonstrukce celého objektu. Jako první byla veřejnosti zpřístupněna kaple, která je nyní obřadní síní obce. V prostorách zámku jsou hotelové pokoje, salonky a restaurace s posezením na zámeckém nádvoří. V roce 2000 byla v prostorách zámku otevřena Zámecká galerie vín s širokou nabídkou vín místních vinařů.
Kontakt
Adresa : Templářská 1, 696 15, Čejkovice
Telefon : 518 362 538
E-mail : info@hotelcejkovice.cz
Web : www.hotelcejkovice.cz
GPS : 48°54'15.1"N 16°56'45.82"E

KŘÍŽ
GPS : 48.8730219N, 16.9429075E

SONNENTOR
Vše začalo v roce 1988 nápadem nezaměstnaného mladíka Johannese Gutmanna v chudé oblasti rakouského Waldviertlu. Zbytek je přípěh společnosti, lidí a událostí, díky kterým se SONNENTOR stal úspěšným podnikem.
Historie SONNENTORU začala v dolnorakouské chudé oblasti Waldviertlu.
Johannes Gutmann chtěl zůstat, pracovat a žít na rodném venkově v době, kdy bylo moderní stěhovat se do měst a místní kraj zasáhla silná vlna nezaměstnanosti a opouštění vesnic i půdy. Chtěl se vydat novou cestou, která by nepřinesla prospěch pouze jemu, ale také jeho rodnému regionu. Na srdci měl především sedláky, kteří svým hospodařením doslova bojovali o svou existenci. Mnoho z nich postavilo své živobytí na monokultůrách jednoduše proto, že se to tak tehdy dělalo. Gutmann ale pevně věřil, že to musí jít také jinak.
Kontakt
Telefon : 702 056 505
E – mail : bylinkovyraj@sonnentor.cz
Web : www.sonnentor.com/cs-cz
GPS : 48.9026392N, 16.9472028E
více  Zavřít popis alba 
  • 7.9.2020
  • 111 zobrazení
Reklama