kucajirka
39 komentářů
  • 23.5.2018
  • 521 177 zobrazení
kucajirka
  • 23.5.2018
  • 90 585 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
tondatana
9.6.2017 jsem se vydala nazdař Bůh, na Istrii do krásného města Pula. Jen tak, autobusem, na zádech menší bágl a jelo se. Měla jsem tam známeho, starého pána, chtěla jsem se u něj ubytovat. Bohužel, 85 letý pán, měl tak strašný nepořádek doma, navíc trpěl stařeckou demencí, takže jsem se vydala hledat nové bydlení.
Seznámila jsem se, naštěstí, na pláži se dvěmi, stejně starými ženami. Staly se mojí oporou, kamarádkami, rádkyněmi a vším dobrým, co jen člověk může potkat. Jedna mi sehnala levné bydlení, u známých v hostelu, mezi studenty, vozila mě na pláž a nakoupit do obchodního centra. S oběma jsem chodila dopoledne na nudy-pláž a plavaly jsme dlouhé tratě. Naučily mě milovat moře a nádheru nahých těl v něm..
Odpoledne jsem trávila chozením po pobřeží a objevování nových pláží, na kterých jsem se koupala.
V útulném hostelu jsem si sama vařila, majitelé mi nedávali nikoho na pokoj, byla jsem tam stále sama. Jinak tam bydleli samí studenti, z různých zemí světa. Prostě pohoda..
Večer jsem chodila do města, kde byla kouzelná atmosféra. Hudební festivaly, koncerty, pouliční hra na kytaru s písněmi. Prochodila jsem město, křížem krážem, všude, kam se podíváte..krásné památky, přístav, lodě..Nachodila jsem jeden večer až 9 km..
K tomu výběr z desítek cukráren, s desítkami zmrzlin..Skvěle chutnaly..
A druhý den ráno zase moře, koupání..nic jsem nemusela..nic..poprvé v životě můj čas patřil jenom mě..Na nikoho brát ohledy, vařit, starat se, jít někam, řídit se podle druhého..
Úžasná svoboda..zase někdy znovu..určitě..to už je jisté..zase Pula..Krásná a nádherná PULA..
více  Zavřít popis alba 
40 komentářů
  • červen až červenec 2017
  • 46 524 zobrazení
martac
...přijměte pozvání do této takřka dokonalé země...fotek z výletu je hodně a tak to zas bude trvat, než vše zpracuji...tak zatím alespoň něco :-) příjemné pokoukání a brzy se budu snažit zas něco doplnit...Marta
více  Zavřít popis alba 
176 komentářů
  • květen 2009
  • 33 980 zobrazení
jarimarti
Neuvěřitelná a naprosto dokonalá dovolená v Maxx Royal Belek Golf Resort. 11 bodů z 10!!!
více  Zavřít popis alba 
16 komentářů
  • srpen 2019
  • 30 191 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
thomas
Byl to asi bláznívej nápad, najmout si tenhle škuner a chtít najít Strašlivýho Korsičana. Zprávy vo něm jsme měli už z naší suchozemský domoviny, ale nikdo nám neřek, že najedeme skoro 1500 mil po souši a pak se ještě budeme 350 mil houpat na vlnách Ligurskýho moře. Navíc posádku lodi tvořilo jen pět dospělejch lodníků a ten zbytek byly vyžlata pod 12. Strašlivýho Korsičana jsme hledali v přístavních putykách Elby i Capraie než nám došlo, že musíme přímo na Korsiku. Jeho stopy byly všude. Dokonce jsme vlezli do jeho chrámu a obepluli jeho trůn. Jak je ve skutečnosti velkej nám docvaklo až na Krvežíznivých ostrovech. Když byl, podle stop, jeden jeho krok od severu na jih ostrova! Všem bylo najednou jasný, že se s ním vlastně nechceme potkat osobně. V tichosti jsme se přes Bonifacio chtěli vrátit zpět k našemu povozu. On se to však domákl a zběsile se nám chechtal, díky tomu nebyla cesta zpět k Elbě jednoduchá. Sice jsme se schovali pod křídla Večernice, ale i tak jsme měli docela strach. Naštěstí Korsičanův dech nás nedohnal v plný síle a my strhaní dopluli do Salivoli a vrátili se domů. Korsičana však navštívíme znovu, nás nezastraší – vždyť ten jeho ostrov je tak krásnej.

FILM ZDE: https://www.youtube.com/watch?t=99&v=wrPd-2ZpYCk
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • léto 2015
  • 27 176 zobrazení
bastr
dovolená v zemi obžerství a výborného alkoholu...
více  Zavřít popis alba 
  • 1.8.2008
  • 22 247 zobrazení
plasilka1
4 komentáře
  • červenec 2010 až červen 2011
  • 22 773 zobrazení
vaclavi
Kategorie: lidéumělecké
více  Zavřít popis alba 
25 komentářů
  • 18.7.2012
  • 19 501 zobrazení
eyeruame
1 komentář
  • duben 2014
  • 18 877 zobrazení
pavelstejskal
Deniska 4 roky, Anetka 2 roky, Jarda Pícha 60, Cyklovýlety, Borek seno, les, brambory, Vrhaveč včely medování, Sychrov, Šťastná země
více  Zavřít popis alba 
  • leden až srpen 2012
  • 14 983 zobrazení
martoska
Po dlouhém zvažování všech pro a proti jsem se nakonec rozhodla jít za svým snem i letos... Opět ve čtyřech jsme podnikli sólo cestu tentokrát napříč Botswanou, Zimbabwe a Namíbii. Přílet i odlet jsme měli z Johannesburgu v JAR. Auto jsme si půjčili stejné jako loni a ujeli neuvěřitelných 9.259km. Letos nás přivítalo velmi příznivé počasí a dá se říct, že až na 2-3 noci, kdy jsem pro neskutečnou zimu téměř oka nezamhouřila, jsme měli počasí pohádkové. Přes den 35° vedra, v noci příjemných 20°C (až na jednu 27°C výjimku).
Tohle album je věnováno Namibii. Další nádherná země, plná vlídných, usměvavých a krásných lidí. Žije zde hodně různých afrických kmenů, mnozí z nich stále svým "primitivním" životem, i když i k těm se již dostaly moderní vymoženosti. I tak pro mne osobní setkání s nimi byl nepopsatelným zážitkem. Překrásná příroda, která se stále mění a pořád je cestou na co koukat. I zde žije nepřeberné množství zvířat, která je možno vidět i mimo NP. Navštívili jsme toho hodně. Od Caprivi výběžku, přes Epupa Falls na hranicích s Angolou, až po termální lázně v Ai-Ais, kde jsme si dopřáli relax před odjezdem zpět do JAR. Mj. jsme zde zažili nejteplejší noc (Epupa Falls), kdy v noci bylo asi 27° a nedalo se v tom ani spát a nejchladnější noc (Keetmanshoop), kdy byly snad 3° a pro velkou zimu jsem také oka nezamhouřila :) Časový postun oproti ČR -1 hod.
Navštívili / viděli jsme: africký kmen Sanů (Křováci) u Tsumkwe, Hoba meteorit u Grootfonteinu (kde jsme měli náš první a zároveň i poslední defekt), NP Etosha, africký kmen Himba u Kamanjabu, Opuwo (zde se mísí několik místních kmenů), Epupa Falls na hranicích s Angolou, skalní malby a skalní varhany u Twyfelfontein, zkamenělý les u Khorixasu, Cape Cross (největší lachtaní kolonie v Africe), Spitzkoppe, pobřeží Atlantiku u Swakopmundu, kolonii plameňáků a dunu 7 u Walvis Bay, namibijskou poušť Namib (Sossusvlei, Deadvlei, Hiddenvlei, duna 45 a Sesriem kaňon), Lüderitz, město duchů v Kolmanskopu, les aloí rozsochatých u Keetmanshoopu, Fish River Canyon (2. největší kaňon na světě) v Hobas a termální lázně v Ai-Ais.
Datum: 26. 6. - 16. 7. 2015
více  Zavřít popis alba 
5 komentářů
  • červenec 2015
  • 11 757 zobrazení
ajakubaada
Září začíná prvním školním dnem tentokráte je Kubík již ve druhé třídě, i Adík si zkoušel Kubíka aktovku a chtěl jít do školy,odpoledne kluci soutežili s ČSSD,Adík jezdí na kole,kluci v Beckilandu,Adámek slaví 3. narozeniny.Jako vždy to slaví vícekrát s více lidmi a nejradši má sfukování svíček na dortu, na fotce se sestřenicí Zuzankou,malá Martinka.Klukům se vyrábí nový pokoj,tak zatím spí Adík na matraci na zemi:-)Nakonec kluci ve vaně s obr jablkem:-))
více  Zavřít popis alba 
  • září 2009
  • 11 592 zobrazení
hillbilly
Austrálie je snad s Antarktidou poslední světadíl, kde jsou stále ohromné prostory země neobydlené a bez lidí. Netknutá příroda, tedy divočina v tom pravém slova smyslu. U klokanů to jsou nedozírné pouště, které mě už v letech sedmdesátých učarovaly. Patřím mezi ty šílence kterým se nesmírně líbí v lůně netknuté přírody, tedy v divočině, kde je možno potkat jiného člověka ani ne jednou za měsíc, spíš jednou za rok.
Do pouští se stále rád vracím, cítím se tam v osamění v lůně přírody a daleko od lidí prostě doma.
Koncem let sedmdesátých v minulém století jsem objevil, že zde mám přes tuto úchylku spřízněnou duši a co navíc je to ženská. Robyn Davidson, o které teď budu povídat. Robyn studovala japonštinu a japonskou kulturu na univerzitě v Brisbane. V roce 1974, když jí bylo 25 let, se tohoto studia vzdala, přestěhovala se do Alice Springs a zde se začala připravovat na svůj sen, přejít pěšky pouštěmi ze středu Austrálie na její západní pobřeží k Indickému oceánu. 2835 km nehostinnou krajinou, kde nejsou cesty, žádné vymoženosti civilizace, vody velice poskrovnu, po dlouhé měsíce žádné spojení s lidmi, zato však přebytek rudého písku. Veškeré informace mám z jejího deníku, který si tehdy vedla. Navíc, v době této expedice nebyly satelitní telefony a GPSky a tak jeden musel spoléhat jen na sebe a svoje umění se orientovat pomocí mapy a kompasu. Jen čas od času, zhruba jednou za měsíc, doletěl a s Robyn se setkal Rick Smolan, 24 letý fotograf časopisu National Geographic, od kterého jsou všechny fotky.
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2013 až leden 2018
  • 10 500 zobrazení
ondrejhavelka
https://www.bux.cz/afrika/cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou-1

Na naší dlouhé cestě Afrikou kráčíme etiopským deštným lesem v netrpělivém očekávání, že snad brzy spatříme domorodce nebezpečného kmene Mursi. Přicházíme do malé vesnice.
Najednou se z chýše vynořuje mursijská žena s velkým terakotovým talířkem ve spodním rtu. Srdce mi čtyřikrát pomalu a silně udeřilo do žeber, aby se potom rozeběhlo na plné obrátky a nahrnulo do hlavy tolik krve, až jsem se zamotal. Poprvé vidím člověka s talířkem pelele v ústech. Je to fascinující, nepopsatelné, úžasné a krásné. Cítím satisfakci, vzrušení, překonání další hranice i trochu strachu. Žena je do půli těla nahá, omotána do hrubé deky. Povislá prsa má zdobená jizvovým tetováním, které přechází až na záda. Na nohách zvoní měděné kruhy. Je špinavá, zaprášená, nohy obalené zaschlým blátem.
Je neuvěřitelné, že se dívám na člověka v roce 2005, nebo přesněji v roce 1998 podle etiopského kalendáře. Za ženou vylézá z chýše nahý muž. Nemá na sobě žádné zdobení, jen několik jizev na rukou. V žádném případě se neodvažuji sáhnout po foťáku. Čekáme na jejich reakci. Muž zvedá ruku a dělá gesto, které si vykládáme jako pozvání. Pomalu tedy postupujeme blíž. To už z chýší vylézají další domorodci. Nahý muž, možná náčelník, nás zastavuje před chýšemi. Dál nesmíme. Chvilku na sebe jen tak hledíme. Myslím, že všichni čtyři se topíme v cestovatelské extázi.
Nahý muž najednou těžkopádnou mimikou představuje fotografování a u toho kýve. Ukazuje nám, že můžeme fotit? Vida, nazí domorodci nejsou tak úplně nezasažení vnějšími vlivy. Bez dlouhého přemýšlení vytahujeme foťáky a pořizujeme několik snímků. V tom ale slyšíme blížící se rachot. Co to může být?
Za chvilku se z oblaku kouře vynořuje snad deset bílých Land Roverů. Kde se tady berou? Zastavily. Ihned vyskákalo několik černochů se samopaly a za nimi začínají vystupovat Japonci zakuklení v goratexovém oblečení s bílými rukavicemi, rouškami přes obličeje a někteří ještě s UV filtrovým štítkem před hlavou. Jako zjevení z jiného světa. Ozbrojení černoši se domlouvají s domorodci, staví je na lepší světlo a pozadí a Japonci spouštějí fotografickou salvu. Za dvě minuty je dofotografováno. Japonci beze slova naskakují do Land Roverů, ozbrojenci předávají domorodcům peníze, naskakují do aut a mizí v dalším oblaku prachu. Celé to netrvalo déle než pět minut. Naše výrazy jsou plné nepochopení, údivu, rozčarování a snad i zklamání. Toto jsme rozhodně nechtěli vidět.
Domorodci nás najednou ignorují, přepočítávají peníze a zalézají zpátky do chýší. Pro dnešek je asi vyděláno. Po tomto surmickém zasvěcení jsme pochopili, jak to tady chodí. Už nemáme chuť ani odhodlání probíjet se džunglí. Naše pocity jsou směsicí znechucení, podvedení a instantní náhražky dobrodružství, ke kterému najednou patříme i my.
Za pár minut už jsme v pohodě a celému zážitku s Japonci v mursijské vesnici se nemůžeme vynasmát. Najednou nám to připadá tak komické a vlastně tak pochopitelné. Určitě tady jsou stále ještě kmeny, které dosud nespatřily bělocha, ale musí žít v tak odlehlých oblastech, kam se nedostanou terénní auta cestovních kanceláří.
Co na tom, že Japonci to mají bez námahy. My to máme dobrodružné, oni ne. Za dva dny už budou sedět v tokijských kancelářích a nebudou si jisti, jestli návštěva Mursiů nebyl jen přelud z přepracování.

Z nové knihy Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU. Text má mimo jiné dvě základní roviny – cestopisnou a duchovní – které se potkávají před branami skutečného i mystického Damašku. Kniha je plná barevných fotografií nejdivočejších oblastí celé Afriky.

Koupit online: https://www.bux.cz/afrika/cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou-1

Autor
Ondřej Havelka – cestovatel a religionista. Procestoval více než 100 zemí celého světa. Nezávisle prošel několik oblastí zasažených válkou. Na svých dobrodružných výpravách se zaměřuje na odlehlá domorodá etnika, jejich kulturu, historii a religiozitu. Napsal několik knih, mezi nejnovější patří cestopis Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU a pohádka Jak se trpaslík Ferina stal egyptským faraonem.
více  Zavřít popis alba 
42 komentářů
  • říjen 2008 až listopad 2016
  • 10 302 zobrazení
ondrejhavelka
Při delších cestách do výrazně odlišných kultur cestovatele nemine jev, kterému se říká „kulturní šok“. Probíhá v několika fázích a poutník s ním zažije euforii, ale i dezorientaci a odpor ke všemu kolem sebe. Zvládnutí kulturního šoku je přitom jedním z nezbytných předpokladů, jak si cestu užít a nechat se poznávanou kulturou obohatit nebo přímo „přepodstatnit“. Kulturních šoků jsem zažil mnoho a ne všechny jsem zvládl dokonce. Ten nejtěžší mě čekal při návratu do Čech po dvou letech pobytu v afrických a arabských kulturách: bývá označován jako zpětný kulturní šok.

Nadšení, frustrace a únik nebo přizpůsobení

Kulturní antropologové popisují čtyři základní fáze kulturního šoku: nadšení, frustraci, obrat a přizpůsobení, ovšem každý prožívá kulturní šok jinak a jednotlivé fáze se mohou významně lišit. Většinou se vystřídají tři elementární fáze, přičemž třetí má dvě rozdílné podoby: 1. nadšení, 2. odpor a 3. únik nebo naopak přizpůsobení. Ne každý si vychutná kulturní šok do konce a mnoho lidí prostě ve fázi odporu vůči jiné kultuře volí co nejrychlejší návrat domů, což je ale škoda, protože teprve po projití všech fází kulturního šoku začne cestovatel opravdu poznávat odlišnou kulturu a učit se. Setkal jsem se i s cestovateli, kteří cítili nejprve odpor, poté se částečně přizpůsobili a teprve po několika měsících se objevilo opojné nadšení. Jiným se zase vícekrát za sebou vystřídalo nadšení s odporem, aniž by se dostavilo přijetí cizí kultury; jinými slovy, stále s kulturou vnitřně bojovali a to tak neúnavně, že nedošlo k proměně cestovatele cizí kulturou.
První fáze, tedy fáze nadšení, obvykle přichází bezprostředně po kontaktu s cizí kulturou – čím je nová kultura odlišnější, tím výraznější bývá vyvolané nadšení. Cestovatel bývá v této fázi nadšen (z jeho pohledu) zvláštními zvyky, chováním lidí, otevřenými náboženskými projevy, neznámým jazykem nebo velmi odlišnou hudbou. Intenzitu první fáze prohlubuje také odlišné podnebí, často velmi rozdílná teplota vzduchu a také jiná strava. Po několika týdnech, maximálně několika měsících jsou to však tytéž skutečnosti, které cestovatele přivedou k frustraci; tytéž jevy, které původně vyvolaly nadšení, ve druhé fázi způsobí silný odpor k nové kultuře, postoj odmítnutí a někdy dokonce odsouzení jiné kultury posuzované obvykle měřítky naší domácí kultury, kterou automaticky považujeme za směrodatnou neboli „tu správnou“.

První fáze na Madagaskaru

Svůj první kulturní šok jsem zažil při své první cestě mimo Evropu – tehdy jsem cestoval na Madagaskar. Bylo mi osmnáct let a neměl jsem absolutně žádné zkušenosti. Na Madagaskaru jsem ovšem pobyl pouze měsíc, takže jsem zakusil jen omamnou první fázi, tedy čtyři krásné týdny naprostého nadšení z odlišné kultury. Připadalo mi skvělé, že na silnicích neexistují žádná pravidla silničního provozu, že lidé spí v roztrhaných hadrech na zemi, že na výpadovce za městem stojí parta vojáků s lékaři a nutí každého projíždějícího spolknout hrst léků kvůli epidemii cholery, že cestou na pobřeží řidič pětkrát spravoval kolo a třikrát měnil svíčky, že bosí černoši táhnou rikši naložené obutými černochy, že se na nás řítí cyklón, že nikomu nerozumím a mám průjem z polévky, jejíž obsah nikdy neprozradím. Z Madagaskaru jsem odletěl dříve, než jsem stihl zakusit druhou fázi kulturního šoku.

Druhá fáze v Indii

To se mi poštěstilo hned na další cestě, kdy jsme s kamarádem cestovali stopem přes biblické kraje Středního východu do Indie. Fáze nadšení nám vydržela celé dva měsíce. Cesta po zemi do Indie a Indie samotná nás naprosto okouzlila. Milovali jsme stopování pestrobarevných, nákladem přeložených náklaďáků v Íránu a v Pákistánu, jezdících jen o málo rychleji než je rychlost chůze stoletého Inda ve sněhově bílém hábitu, kráčejícího na svůj oblíbený přeslazený čaj s mlékem. Milovali jsme hlučná arabská tržiště překřikující se s mueziny ve vysokých minaretech mešit. Milovali jsme nepopsatelně pálivé pouliční jídlo (i osolený meloun s chilli nebo osolený čaj s mlékem a chilli), po kterém jsme obvykle okamžitě stahovali kalhoty, protože pomsta je v Asii nezvykle rychlá, často doprovázená krátkodobou horečkou. O něco méně jsme ale milovali absenci toalet v Indii, a když jsme zasedli do řady roztomile se tvářících vyměšujících, neradi jsme přijímali fakt, že na Indy se při tom nikdo nedíval, ale na nás ano a ještě to mnozí zaujatě komentovali; přitom výsledek našeho počínání byl, nezávisle na barvě pleti, totožný. Milovali jsme ukřičenou hudbu, která útočila ze všech stran a výškou hlasu zpěvaček pronikala až do kostí. Milovali jsme všudypřítomné barvy, hubené řidiče rikš a tlusté bráhmany, svaté muže (hinduistické sádhu) kouřící velmi silné konopí a překrásné ženy v barevných sárích. Milovali jsme Asii a zejména Indii v její odlišnosti.
Jenže po dvou měsících nadšení se vše obrátilo. Dlouhodobé průjmy nás fyzicky vyčerpaly. Začalo nám vadit, že jídlo tolik pálí. Začalo nám vadit, že si nemůžeme v soukromí dojít na záchod. Ukřičená hudba nám začala být nesnesitelná, pomalu jedoucí náklaďáky nudné, náboženské projevy lidí nepochopitelné, žebráci nesnesitelní, vedro úmorné a do toho všeho jsme skončili v nemocnici s jakousi infekcí, která nás dostala až na samé dno. Navíc nás z nemocnice nechtěli pustit, protože – jak jsme brzy zjistili –, získávali za každý den naší hospitalizace zajímavé peníze a chtěli pochopitelně co nejvíce. Nakonec jsme si po deseti dnech museli vytrhnout kapačky ze žil a v noci z nemocnice utéct jako zločinci. Celá Indie na nás pomyslně padla a začala nám připadat odporná, nepochopitelná, přebarvená. Hledali jsme umění, mystiku, krásu a našli jsme blikající kýč, který vzhlíží k euro-americké kultuře a svým pokusem o její napodobování ji spíše velmi výstižně karikuje.
Najednou jsme si začali uvědomovat skutečnou podobu toho, co se nám zdálo okouzlující, a jako bychom vystřízlivěli probuzeni do těžké kocoviny. Nesnesitelná tíha přebarvené, převoněné, překřičené, překořeněné Indie. Druhá fáze kulturního šoku se dostavila v plné síle. Po dvou týdnech boje s druhou fází jsme totálně vyčerpaní zvolili únik, tedy návrat domů. Jenže hned několik dní po návratu jsme toho litovali.

Třetí fáze, zlom a hlubší smysl

Na své další Cestě stopem po Indii (tentokrát jsem cestoval sám) se mi podařilo druhou fázi překonat a teprve potom jsem se konečně nechával pozvolna měnit. Nasytil jsem se Indií a nechával se pomalu, střízlivě, v klidu a dobrovolně „přepodstatňovat“. Teprve tehdy jsem se začal opravdu učit, odkrývat hlubší roviny jiné kultury, které nejsou na první pohled vidět pod palbou povrchních přebarvených vjemů. Indie se konečně dostala do mého nitra a otevřela mi zcela nový horizont vnímání světa. Najednou jsem znal dvě odlišné kultury, a byl tak schopen dívat se na svět z různých kulturně podmíněných úhlů. Byl to osvobozující pocit.
Když tedy cestovatel překoná druhou fázi, dostaví se odměna a cesta dostane nový (hlubší) smysl. Cesta začne odhalovat život. Cestovatel zakouší totéž, co doposud, ale už z toho není ani euforicky nadšen, ani k tomu necítí odpor a nechuť. Prostě vše přijme tak, jak to ve skutečnosti je a začne pomalu vnímat okolní svět skrze program dané kultury. To, co mu dříve připadalo nechutné (třeba, že krásná dívka obědvající vedle vás si velmi objemně odplivne hned vedle vašeho talíře), najednou působí normálně a naopak to, co bylo normální (vysmrkat se do kapesníku a dát si jej do kapsy), je najednou nechutné – obsah přece patří kamkoli (na zem, na stůl, na lavičku, na sedačku v autobuse), jen ne do kapsy.
Ne všechny odlišnosti ale působí frustraci – například ženská nahota, běžná u některých afrických etnik, ve mně budila pouze libé pocity. Ani po mnoha měsících vizuálního studia černých ňader se nedostavila žádná frustrace a už vůbec ne odpor. Pravdou ale je, že mužská nahota, která sice není tak běžná jako ta ženská, ale cestovatel se s ní v Africe nejednou setká, ve mně frustraci vzbudila. To však nebyl kulturní šok, ale spíše překvapení, po kterém jsem cítil jistou nedostatečnost. Až ve vietnamské sauně na další cestě jsem znovu získal ztracené sebevědomí. Normální délka je zavádějící pojem – svět je barevný a různý.

Všechny fáze kulturního šoku v Africe

Jak už jsem zmínil, celou procedurou kulturního šoku jsem hned dvakrát prošel v Africe. Prvním kulturním šokem jsme s přítelkyní (dnes manželkou) prošli v subsaharské Africe, kde jsme pobývali rok. Stopem a pěšky jsme pomalu cestovali okolo celého černého kontinentu a postupně se střetávali s mnoha (z našeho pohledu) nepochopitelnými kulturami. Ze začátku jsme odlišné kultury poměřovali tou naší domáckou, kterou jsme považovali za směrodatnou. Sociologové tento přístup označují jako etnocentrismus. Postupně jsme ale přestali považovat svou rodnou kulturu za směrodatnou a pochopili jsme, že každá kultura je jiná, a každá má nezcizitelné právo na svébytnost. Žádná kultura není „ta správná“. Tomuto postoji sociologové říkají kulturní relativismus.
Po projití všech fází kulturního šoku v černé Africe jsme si další a další kultury užívali plnou měrou. Žádnou z těchto kultur jsme však nestihli pořádně přijmout, neboť jsme pomalu putovali. Proto nám leccos stále připadalo divné: nechápali jsme rytmus v hudbě, sandály na hlavě, voodoo v hlavě, mouchy v očích, překračování umírajících chudáků, sílu konopí, násilí mezi etniky nebo to, že na urostlého černocha nefunguje elektrický paralyzér.
K plnému přijetí jiné kultury a dokonalému „přepodstatnění“ u nás došlo až v Egyptě. Po roce stráveném v černé Africe jsme ze Súdánu připluli po Nilu do Egypta a okamžitě pocítili zásadní změnu kultury. Chtěli jsme se zdržet měsíc, ale nakonec to byl další rok, během něhož jsme v Egyptě pracovali, cestovali, naučili se mluvenou arabštinu a prošli všemi fázemi kulturního šoku. Po půl roce došlo k plnému přijetí kultury. Připadalo nám naprosto normální sypat odpadky z okna – něco sežerou velbloudi, něco kozy a zbytek rozfouká vítr. Připadalo nám normální, že pracovní schůzka se uskuteční asi hodinku až tři po smluveném čase setkání nebo že prodavač v obchodě spí (případně tam prostě vůbec není), a tak mu na stole necháme peníze a odcházíme s nákupem. Dokonce nás už nešokovaly skutečnosti, které nás v současnosti už opět šokují, jako byla třeba vražda ze cti, kdy otec zabil dceru (naši sousedku) za to, že se scházela s Beduínem. Postupně jsme vrostli do jiné kultury a přijali jiný program, kterým člověk čte okolní děj. To, co se evropským turistům zdálo exotické, nám připadalo normální a naopak.

Zpětný kulturní šok

Po dvou letech v afrických a arabských kulturách jsme se přes země Středního východu a Balkánu vrátili domů. Po několika dnech přišel silný zpětný (návratový) kulturní otřes. Lidé tady v obchodě nesmlouvají, což nám připadalo divné až nezdvořilé, vždyť koupit za první cenu je (z arabského pohledu) vrcholná ukázka pohrdáním druhou osobou. Týden jsme nestihli jediný dopravní prostředek, protože všechny jely (nepochopitelně, až zákeřně) na čas. Na pracovním pohovoru se okamžitě mluvilo o práci, což je v polovině světa nemožné, vždyť nejdříve se musíme poznat, pohovořit o rodině a náboženství, potom o sportu a autech a potom teprve o práci. Lidem připadalo zvláštní, že rýži s omáčkou jíme rukama a nikdy nebereme do levé ruky jídlo. Mimochodem mokrý flek na zadní straně kalhot v Egyptě mnohem rychleji schne a nevyvolává pohoršení.
Šokovala nás rychlost života, kterou jsme arabským tempem vůbec nestíhali, ale nezdálo se, že by ti zrychlení lidé kolem nás byli nějak „dál“. Český život nám připadal až německy sterilní – vlastně jsme v něm život marně hledali. Bolela nás hlava z neustále se valících zpráv, které dokola opakují totéž a kloužou jenom po povrchu, ale o to rychleji a krvavěji.
Nezbylo nám než projít všechny fáze kulturního šoku a znovu se zařadit do naší rodné kultury. Dnes už žijeme plně v programu české kultury, ale mnohé skutečnosti, které jsou nám v médiích prezentovány jako zvláštní, hloupé nebo nesprávné, stále dokážeme pochopit pohledem skrze jiný kulturní program. Pořekadlo, kolik jazyků znáš, tolikrát si člověkem, mohu potvrdit v případě, že k jinému jazyku si člověk osvojí také jinou kulturu, čím odlišnější, tím lepší.

#cestování, #Afrika, #kultura, #kulturní šok, #Ondřej Havelka (cestovatel), #domorodá nahota, #umělecká fotografie, #dokument, #nahé ženy, #černobílá fotografie, #zábava
více  Zavřít popis alba 
50 komentářů
  • říjen 2008 až říjen 2019
  • 9 166 zobrazení
monti-jack
Krk (italsky Veglia, latinsky Curicta) je chorvatský ostrov v Jaderském moři, v Kvarnerském zálivu. Jeho centrem je město stejnojmenného názvu. Administrativně ostrov spadá pod župu Přímoří-Gorski Kotar, jeho rozloha je 410 km2.
Charakter ostrova:
Krk je jedním z největších chorvatských ostrovů. Od roku 1980 je s pevninou spojený mostem; jeho betonová konstrukce je dlouhá 1 430 m a je to jeden z nejdelších mostů na světě. Ve městě Omišalj, které se nachází v severní části ostrova, leží Rijecké mezinárodní letiště a také ropná rafinérie. Ostrov je také velmi známý jako turistické letovisko, hlavně pro návštěvníky ze zemí střední Evropy, také i z České republiky.
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2010
  • 9 114 zobrazení
cebovi1
Velikoniční pobyt v termálních lázních v Lenti. Zvláštnost těchto lázní je v energetickém parku Sv Jiří, kde jsou zmapovány tzv. dračí proudy (telurické proudy Země). Já nevěřící Tomáš jsem si ověřila sama na sobě, že to funguje!
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • duben 2019
  • 8 693 zobrazení
annie14
Vnucka Kacenka s rodici na Maledivach ,jiz po druhe ,ale jiny resort ... uzila si jizdu clunem s rodici plavbu ponorkou s vyhlidkou na podmorsky svet a take prosli skolenim potapecu .... no proste podle jejich vypraveni je to Raj na Zemi ....opet nove kamarady a planuji ,ze v roce 2011 se urcite znovu zastavi ....
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • 28.9.2012
  • 8 570 zobrazení
lubud
Proč Albánie? Hlavně proto, že "tam jsme také ještě nebyli". Využili jsme tentokrát cestovku, takže šlo jen o takové to obligátní turistické kolečko - výlety na známá a bezpečná místa v kombinaci s plážovým povalováním. Na toulání po divokých horách se spaním mezi ovcemi jaksi už bohužel nemáme dost sil(:-).
V tomto albu je směs fotek "ze života", pár fotek okolo hotelu na pláži a sem tam nějaké památky (lokality které nás moc nezaujaly jsme tady vynechali). Za 14 dní, co jsme zde pobyli, se jistě z nikoho nestane znalec místních poměrů, nicméně na letmý, první náhled na tuto dosud tak trochu turisticky polozapomenutou zemi to snad postačí. Tímto albem chceme jen zprostředkovat naše dojmy (ať už kladné či záporné) případným dalším návštěvníkům Albánie. Shrnuto - jsme moc rádi, že jsme tam byli, ale jednou stačilo (alespoň s touto cestovkou).
Fotky v albu jsou z videokamery Canon Legria HF G 30. Jako fotoreport to snad postačí...
více  Zavřít popis alba 
390 komentářů
  • srpen 2014
  • 8 472 zobrazení
zubrova
Rozhodli jsme si užít odpočinkovou zimní dovolenou v teple a vybrali jsme si Omán s CK Fischer. Byli jsme ubytováni v 5* hotelu Fanar poblíž druhého největšího ománského města Salalah na jihu země. Hotelový rezort poskytoval veškerý komfort v rámci služeb All Inclusive - výborné jídlo, čistota, pořádek, nádherné pláže, velice ochotní a příjemní zaměstnanci atd. Omán jsme navštívili v době 40 denního státního smutku, protože pár dní před naším příjezdem zemřel Sultán Kábus, který v zemi vládl téměř 50 let a kterého místní obyvatelé měli velmi rádi. Státní smutek nám paradoxně vyhovoval, protože v hotelu byl klid, nikde nehrála hlasitá hudba, diskotéky apod. Ačkoli jsme byli v Ománu pouze týden, tak nám přišlo škoda nejet nikam na výlet, protože Omán je velmi zajímavá země. A tak jsme využili nabídky CK a jeden den jsme jeli na výlet směrem do hor. Podívali jsme se do oblasti, kde se pěstují kadidlovníky, prozkoumali jsme pramen Sahalnawt a okolní travertinové skalní útvary. Navštívili jsme vyhlídky na vyschlá koryta a kaňony dočasných řek (vádí). Na pláži Mughsail jsme se zastavili u gejzírů, tryskajících z průduchů v útesech - moc jich nebylo, protože zrovna nebyly velké vlny... V rámci výletu jsme zavítali na téměř liduprázdnou pláž Fazayah, která je obklopena vysokou hradbou skalních stěn a kde jsme si mohli pohladit velbloudy. Další den jsme jeli na půldenní výlet do blízkého města Salalah - druhého největšího města v Ománu a zároveň hlavního města governorátu Dafár (Dhofar). V Salále jsme navštívili mešitu Sultána Kábuse, národopisné a námořní muzeum, typický arabský trh atd. Zkrátka jsme se něco více dozvěděli o historii a současnosti Ománu. Celkově shrnuto - v Ománu se nám moc líbilo a nakonec je škoda, že jsme tu byli pouze týden a nestihli tak více prozkoumat tuto nádhernou zemi...
více  Zavřít popis alba 
  • leden 2020
  • 8 422 zobrazení
teqiulka
Tablo 4.A Gymnázia Uničov. Naše tablo je v královském stylu :-) Ty kresby na obličeji namalovaly holky od nás ze třídy, jediný pan třídní se nenechal pomalovat. Uprostřed panelu je prohlášení naší třídy. Na zemi kolem tabla jsou jednotlivé medailonky každého z nás (plány, moto, vzor,...) a jako dotvoření také královské jablko, žezlo a korunu a samožřejmě nemůže chybět truhla plna peněz. Na skle naboku jsou fotky ze školních akcí...
více  Zavřít popis alba 
  • jaro 2008
  • 8 144 zobrazení
majklos
Je zminovana v prastarych Vedach. Kumbha znamena urna, mela znaci festival. Pribeh pripomina pohadkovy souboj Dobra a Zla, kdy proti sobe stoji andele a demoni a na obloze bojuji o vlastnictvi poharu se zazracnym nektarem nesmrtelnosti. Boj trva 12 dni a noci, jez jsou ekvivalentem 12 lidskych let. Behem bitvy par kapek spadlo na zem, tato mesta se stala posvatnymi (Ujjain, Nasik, Haridwar, Allahabad) a kazde ctyri roky se stridaji v hostovani festivalu. Dobu a misto urcuji presne astronomicke vypocty. Tento rok je Mela zvlast vyznamna, tzv. Maha/Velka Mela, jez nasleduje po ukonceni cyklu 12ti 12tiletych festivalu, tedy jednou za 144 let a pouze v Allahabadu.
Podle Ved je kazda reka personifikovana jako bohyne. Reky jsou uctivany jako Matky a Darkyne Zivota a ritualni ocistne koupele maji v Indii dlouhou tradici. Pri prilezitosti Kumbha Mely se na brezich posvatnych rek po dobu dvou mesicu shromazduji knezi, svati muzove, vladci i prosty lid. Mnozi svetci a poustevnici se na verejnosti ukazuji jen pri prilezitosti tak velkeho vyznamu. Zatimco mnisi a ucenci praktikuji posvatne ritualy, ti svetsti se prichazi poklonit k jejich noham a prijmout neco z jejich spiritualniho sveta. Poutnici veri, ze ritualni lazen ocisti hrichy jejich minulych zivotu a oni tak budou vysvobozeni z kola samskary/znovuzrozovani. Krome ocistnych lazni jsou soucasti Mely spiritualni diskuze, zpev nabozenskych pisni a bezplatne rozdavani jidla pro tisice svatych muzu a zen a pro chude.
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • únor 2013
  • 8 077 zobrazení
Reklama